Interrupce - nevím, zda dělám správně (přítel na psychiatrii). Co byste dělaly v mé situaci?

@adslll ač by mi to trhalo srdce, miminko bych si nenechala.... Alespoň dle toho co píšeš.

@adslll situace je to hrozná, ale já třeba vím, že bych to nezvládla psychicky se s tím srovnat a na interupci jít. Nebude přeci v blázinci pořád ne? Je nějaká šance, že se k vám vrátí a zase se zapojí do financování domácnosti? Teď máš ještě 8 měsíců, kdy on má čas se dát do kupy a ty stále budeš živit jen 2. Já nevím, znám lidi, co na interupci byli a nikdy si to neodpustili. Nesou si to v sobě pořád. Přijde mi, že na takové rozhodnutí musíš být opravdu rozhodnutá, že dát miminko pryč je to, co chceš. Pokud nejsi rozhodnutá, pak si to budeš celý život říkat jaké by to bylo kdyby ...

@adslll Taky bych na potrat nešla a miminko si nechala.

Na potrat bych nešla. Když bych se o něj opravdu nemohla postarat, dala bych ho k adopci.

Pokud jste dítě chtěli, nešla bych a nechala si ho. Je to velký zásah do psychiky a mohla bys pak skončit tam, kde je teď přítel. Teď vidíš vše černě, ale nic se její tak horké...

Nechala bych. I kvuli starsimu - se sourozencem se mu vse lip potahne, i kdyz nebude financni situace treba ruzova...

@adslll Ja bych si v tehle situaci prcka nenechala, ikdyz by me to rvalo srdce... Kazda to mame nastavene jinak, ale nez zivorit se dvema detmi, radsi budu mit jen jedno a dopreju mu...
At se rozhodnes jakkoliv, je to jen tvoje vec ❤️

Je mi hrozně líto, že tohle prožíváš. V tvém případě je interupce pochopitelná, přesto se ti může velmi podepsat na psychice, zvlášť když jste miminko chtěli. Teď ti to možná přijde jako jedině řešení, ale pokud máš třeba podporu v rodině, tak to ještě promysli. Naprosto chápu, proč nad ní uvažuješ a možná je to i rozumné řešení, ale srovnat se s tím po psychické stránce nebude vůbec snadné. Držím pěsti, ať už se rozhodneš jakkoliv.

@adslll Na jednu stranu to chápu, nedostatek financí je průser, jsi v těžké životní situaci. Je otázka, jestli by jsi v krizovém období nedosáhla na nějaké dávky a za pár let může být vše jinak. Možná bych zvážila adopci.

@adslll ahoj, na vysoké jsem měla blízkou kamarádku, která má maniodepresivní psychózu nebo jak se teď říká bipolární poruchu a strávila jsem s ní ty dobré chvíle (tzv. období "mánie") a bohužel pak i ty náročné chvíle kdy se projevila deprese a musím říct, že to bylo velmi náročné a upřímně si nedokážu představit a někým takovým žít v partnerském vztahu natož si s ním pořizovat děti. Vzhledem k tomu, že je tahle nemoc dědičná a já vím, jak to bylo v rodině té kamarádky tak bych si druhé dítě opravdu nenechala, protože pokud by to jedno z tvých děti zdědilo, nedej bože obě děti, tak to pro tebe bude takový masakr, který si možná ani nedokážeš představit a odnese to i tvé psychické a fyzické zdraví. Konečné rozhodnutí je na tobě, ale opravdu zvaž všechny možnosti, všechna pro a proti a hlavně prosimtě neříkej si takovou tu populární větu "ono to nějak půjde, ono se to nějak udělá", v tomhle případě bude ty ta, která bude trpět v případě nejhoršího scénáře. Samozřejmě nemusí to být tak, jak to říkám, ale bohužel moc tomu nevěřím.
Posílám ti všechnu sílu a energii a doufám, že ať už se rozhodneš jakkoliv, budeš šťastná a spokojená 🌺💕🌸🍀🍀🍀🍀🍀

Přidám svou zkušenost, která ti snad pomůže v rozhodování. Můj táta měl také maniodeprese - bipolární poruchu (získanou po klíšťové encefalitide) . Bylo mi 9 let když onemocněl. Pro mámu a i pro mne tím začalo období, které nebylo jednoduché. Dokud byl v léčebně, tak jsem to nevnímala, ale začlenění táty do normálního života ---s tím máma dost bojovala a během roku táta nakonec získal invalidní důchod. Občas, když měl lepší období dělal různé brigády, ale pak měl období kdy třeba měsíc v kuse prospal ... Jsem jedináček a od mala jsem se mámě snažila pomáhat. Zejména teď zpětně vidím jak to měla těžké a mne to také zanechalo šrámy. Definitivně jsem se s tím vyrovnala až nedávno díky psychoterapii. Na druhou stranu, mít sourozence, tak bych se možná s tou celou situací mohla vyrovnat, díky té zpřízněné duši, dřív a lépe. Ale to už nikdy nikdo neřekne.

@adslll ja bych si miminko nechala...ja bych tezce nesla,kdybych ho dala pryc..porad bych to mela v hlave...mate to ted tezky..ale vidim reseni adopci a nebo navysit rodicak a jit driv do prace...at se dobre rozhodnete 🙂

@hasara33 naprosto souhlasím. Zit s takto nemocným člověkem bývá peklo, málokdo to snese. A jak píšeš, dítě to může zdědit. To bych si nelajzla.
Zakladatelko, já osobně bych na potrat šla. Drž se

A počítáš ještě s přítelem, pokud se podaří ho nějak stabilizovat? Pokud půjdeš na potrat, tak asi už vztah neobnovíte... A naprosto si netroufám říct, co je tady dobře a špatně. Držím ti palce, ať se rozhodneš jakkoli.

@adslll nemluvis o rodině. Máš podporu v jeho nebo ve svých rodičích, pomohli by Ti s hlídáním, finančně? Ono je hezky, že on tam nebude vecne a mas ještě 8mesicu,ale nikdo neví, jak na tom bude, a Ty nevíš, jak budeš zvládat tehotenstvi, porod, jaké bude miminko.
Neposlouchala bych, že chudak nenarozené dite. Chudák bude jedine to, které už máte a Ty. O vás se musíš postarat prioritně, pak o přítele. A až budete vy všichni v pořádku, jestli vůbec někdy, můžete teprve řešit další dítě.
Kdybys chtěla, napiš zprávu. A drž se.

Nechala bych si prcka… teď to vypadá bezvýchodně, ale stále je tady to, že přítel bude dva tři měsíce pryč, ale vrátí se stabilizovanej a situace bude zase jiná, třeba i ten rozchod byl řečenej v depresivní fázi, člověk prostě neví. Pokud máte kam se třeba na dva tři roky uchýlit, nebo Vás může rodina nějak podpořit..

Miminko bych si nechala. Ono přece není problém, ale nový impuls.

@adslll
Dite bych si nenechala,jako mit dite s psychicky nemocnym clovekem je silenost,natoz dve deti.

@adslll ahoj!!! píšu za sebe kdo měl absolutně totožnou situaci...partner skončil na psychiatrii po jednom extrémním excesu a já zůstala sama...taky má bipolarku a chci ti říct...není to jen o bipolarce,ale přidružených poruchách osobností která tahle nemoc ještě k tomu všemu má...navic je to dědičný 15% šance!!v případě syna více...nemusí to zdědit ,ale může...a už jendo dítě máte... druhá věc je ta,že žít s někým s bipolarkou je dost těžký...já už to mám za sebou a nešla bych do toho ani za zlatý prase...ono je sice vše hezky, že ti spousta lidí řekne nech si mimino,ale kdo z nich má za sebou život s psychiatricky nemocným člověkem natož s ním mít děti...za mě bych šla na interupci a začala bych znova...je to tvrdé ale je to tak,nebo to potopí Tebe i děti s největší pravděpodobností.

@adslll Tak jak jsi se rozhodla?

Ahoj.
Děkuju moc za vlídná slova.
Furt jsem doufala, že se to s přítelem zlepší, ale stal se opak. Je to ještě horší. Takže jsem dnes udělala ten krok a na interrupci šla.
Hledám bydlení, musím se vystěhovat s bytu - nezvládnu platit obrovský nájem ve velkém bytě a nemohu přijít o příjem z práce - což by se stalo, kdybych si mimi nechala.
Musím se teď soustředit na sebe a na syna, dat se dohromady. Je mi 23, jsem mladá a nechtěla bych skončit živořením a rozhodováním, jaké z dětí mohu poslat na tábor.

Moc děkuji!
Mějte se krásně

@adslll vím, že je to těžké, ale udělala jsi správné rozhodnutí 🙂 drž se a přeji ti štěstí a hodně sil, které ještě určitě budeš potřebovat 🍀🍀

@adslll Jestli nejsou rizika pro miminko, že by zdědilo onu duševní nemoc (nevím, neznám s tím nikoho) a jinak je vývoj v pořádku, miminko bych si nechala.

Ale samozřejmě prioritou je zajistit první mrně a sebe, když nebudete mít kde složit hlavu a co do pusy (hadry a hračky se dají sehnat i zadarmo), těžko bych si uměla představit do takových podmínek přivést další miminko. Pevně věřím, že se rozhodneš správně, jak to budeš cítit..

@adslll těžké, ale zcela pochopitelné rozhodnutí ❤️ ať už je jen líp ❤️❤️❤️.

@adslll Rozumne reseni, udelala jste to nejlepsi pro vas dva. Hodne stesti ❤️

@adslll Je mi to líto, že jste se takhle rozhodla. Ale díky za odvahu to sdílet. Pro mne to všechno nejsou důvody, i když lidsky chápu veškeré obavy o budoucnost. Nemohu proto napsat nic ,,chlacholícího", ani k tomu souhlasně pomlčet. Jen lítost nad zmarem. Každopádně přeji a vyprošuji, ať se časem uzdraví zraněné duše...

@bonavoxa Akorát nevím komu, nebo čemu tím svým příspěvkem prospěješ.

Cením si lidí, kteří ví, kdy mají mlčet.

@levandule_k Mlčení je souhlas. Potrat jako jít do sámošky pro rohlíky, první volba, společností akceptovaný, zákonem schválený, v rámci pseudohumanismu ať ostatní mlčí. Tleskánky i jiná ,, ocenění" na netu mají dosah do té doby, než stránku zavřu. V reálném životě se se svědomím musí každý poprat sám.

@bonavoxa Existuje taková věc jako empatie. Empatický člověk dokáže mlčet i v případě, že s rozhodnutím druhého nesouhlasí, ale ví, že jeho poznámky by toho druhého dokázaly zranit. Tys tu právě předvedla, že empatie je Ti cizí.