Jak tišit bolest při porodu, když nezabere epidurál?

@jjajina Mně dost pomáhala sprcha, ve které jsem skákala na míči, potom mě z ní ale vyháněli, protože tam slábly kontrakce a já měla hrozně pomalu rozjíždějící porod. (Nakonec celkově 44 hodin s tím, že to šlo vážně postupně od hooodně slabých kontrakcí po sílící.) Občas jsem si třeba zpívala a snažila jsem se si to užívat (což se většinou dost dařilo), ale ke konci už jsem byla příliš vyčerpaná a na nějaké pozitivní myšlenky jsem úplně zapomínala. Chtěla jsem přirozený porod, ale nakonec jsem se nevyhnula oxytocinu - už jsem byla prostě příliš unavená, abych vydržela dalších X hodin. A teprve s ním jsme měla už opravdu velké bolesti, při kterých jsem prosila o epidurál. (A zulíbala bych ruce manželovi a porodní asistence, že to zamítli s tím, že to zvládnu.) Za hodinu jsem byla otevřená a mohla jsem tlačit (což byla naprostá úleva a žádnou bolest už jsem necítila, ani poranění nebylo.)
Když si to vezmu zpětně, tak kromě toho, jak mi pomáhala sprcha, byla nejdůležitější ta psychika. Prostě dokud jsem jela s tím, že to zvládnu a že porod je krásný (což si doteď myslím, že opravdu je), tak bylo všechno super a užívala jsem si to. Ale potom jsem o sobě začínala pochybovat, připouštěla jsem si myšlenky, jako že mi to trvá příliš dlouho, všichni tu na mě čekají a já nejsem schopná porodit svoje vlastní dítě, zdržuju tady... A tyhle myšlenky a to, že jsem o porodu a hlavně o sobě začala uvažovat negativně, byly to úplně nejhorší. Horší než ty největší bolesti. A když se na tu poslední hodinu kontrakce hodně rozjely, tak to pro mě sice bylo utrpení, ale spíš kvůli tomu, jak jsem se myšlenkami upínala k tomu, že už nechci a trvá to příliš dlouho a ať mi proboha dají třeba ten epidurál (který jsem v porodním plánu samozřejmě mermomocí nechtěla). Myslela jsem si ke konci, že už to nezvládnu, ale teď naopak vím, že u příštího porodu si musím věřit a dokážu to.
A taky mi pomáhalo prodýchávání. Nekřičela jsem, ale dělala jsem při každé kontrakci něco jako jógové ÓM - nějak přirozeně mi připadalo, že se mi tak ta bolest zvládá líp a zároveň mě to nevyčerpává. A podle toho vlastně taky manžel poznával, že mám kontrakci, a když jsem zrovna odpočívala na lůžku na boku, tak mi zvedal nohu, abych se nemusela namáhat a stále se pomáhalo otevírání porodních cest.

A ja se klidne priznam, ze jsem srab a bez epiduralu bych tam chcipla. Mela jsem indukovany, narocny, velmi dlouhy a do haje bolestivy porod. 13 hodin kontrakci po 1 minute vzdy cca na 20 sekund. 6 hodin bez absolutniho otevreni, bud jsem byla neustale ve sprse a nebo histercila. Ozvy uz pak byli spatne, plodovka uz vicemene zadna. Dostala jsem ho 2x, prvne pomohl hezky, dokomce jsem se za ty dve hodiny otevrela vic, druhy uz prostupoval tlak na tlaceni, ale dalo se to. Horsi je ta aplikace no kdy pri kontrakci musi clovek v klidi drzet na zidli a nehybat se. Je to na zvazeni. Fajn se maji ty, jenz meli porod prirozeny a celkem pekny prubeh. Ja si na indukac pamatuju jako na jedno velky peklo a rosi se mi celo pri pomysleni, ze by me takovy cekal nekdy znova.

@biedronka10 Já přiznám, že jsem ještě mnohem větší srab a už jen z predstavy, jak mi někdo pícha epidural, mam husi kuzi a dela se mi spatne. No a z predstavy, že me někdo intubuje, je mi snad ještě hůř. 😀 Mela jsem také jeden z porodu indukovany a raději jsem to zvládla "naživo". Věděla jsem, že musím. Ona i ta kapacky oxytocinu (respektive nabodnuti zily) uz pro mě byl zásah na povazenou. Epidural nebo nedej boze císař, by byla moje smrt. Takže já naopak v jistém smyslu považuji holky, ktere jdou dobrovolne do epiduralu, za velice statecne. 🙂

@tymothy Já to mám podobně. Zavádění epidurálu mě děsilo víc než samotnej porod a taky mě straší historky o šílených a dlouhotrvajících bolestech hlavy, které některým holkám způsobil. (Sice jsem si o něj v jednu chvíli říkala, ale to když jsem byla vyčerpáním už dost mimo a úplně jsem zapomněla na tyhle vedlejší efekty, jinak bych to z pusy nevypustila.) K oxytocinu jsem se odhodlala po čtyřiceti hodinách kontrakcí - do tý doby mě jen marně přesvědčovali, že to nebude tak hrozný a že to nějak přežiju. (Předtím už mě pracně přemluvili ke klystýru a prasknutí vaku blan.) Připadala jsem si jako největší srab, že tu kapačku pořád odmítám, ale prostě jsem z těch zákroků měla noční můry a nemohla jsem si pomoct :D (Já se bojím i umrtvení u zubaře a radši si proto nechávám všechno vrtat bez něj.)