• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jsem diabetička. Kde bych měla rodit? Motol/Liberec

14. listopadu 2013 
Prosím o radu, jsem diabetička na inzulínu. Potřebuji si vybrat porodnici. Váhám mezi Motolem a Libercem. Jsme z Mladé Boleslavi. Prosím o radu a zkušenost. Díky.
25. dub 2010 ve 02:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
Milá Pet!Sice nemá zkušenosti ani s Libercem ani s Motolem,Ale někam musíš chodit do poradny.Tak bych rodila tam.Moje sestřenice ma taky cukrovku na inzulínu,tak trochu vím jak to s ní probíhalo.Já jsem z Hradce Králové,takže tady máme Fakultku a tím pádem i rizikovou poradnu.Jsou tu 2 paní doktorky,které se cukrovkou v těhotenství zabívají,tak chodila celou dobu jedné z nich do poradny.Její gynekolog jí tam poslal.Takže já na tvém místě bych rodila tam,kam budu chodit do rizikové poradny.Moc gratuluju k miminku a ať všechno dobře dopadne.S těma pražskýma porodnicema je trochu problém v obložnosti,tak bych volila asi ten liberec nebo nějakou jinou,ikdyž s cukrovkou by tě do toho Motola snad měli vzít,ikdyž by měli plno.Přeju hodně štěstí.Mel
27. dub 2010 v 00:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
mel dík za odpověd.Já chodím na dia právě do Motola.Ona mě poslala do jejicvh rizikovky, ale pak jsme s mužem usoudili, že to máme do Motola docela daleko a ještě přes celou Prahu. Myslíme si, že pokud bych tam pak ležela nějak dlouho, tak dojíždění za mnou bude složité. Nebo kdybych musela na rychlo, tak tam zase nedojedeme. Vezmou mě každopádně i bez registrace. Ve středu jdu do gyn poradny, tak se ho poptám. Jestli neví, kde a co. Spíš jsem myslela, jestli tu nejsou nějaké maminky, které rodily v LB, abych věděla jaké mají zkušenosti. :wink:
27. dub 2010 v 00:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
@pet.s @melis7

Ahoj maminky,

mohla bych Vás poprosit, zda byste se staly součástí naší Wiki knihovničky Modrého koníka tím, že napíšete své případné zkušenosti s cukrovkou a těhotenstvím? :slight_smile:

Stačí svou zkušenost vložit zde: http://www.modrykonik.cz/tehotenstvi-diabeticek/ . Pomůžete tak ostatním ženám, které na MK hledají informace o těhotenství diabetiček a v knihovničce, kterou si tady společně tvoříme, hledají radu, tip, pomoc, zkušenosti. Čím více takových zkušeností v knihovničce bude, tím přínosnější bude tato přehledná forma informací :wink:

Děkuji Vám, že pomáháte a přeji krásný den!
Janča
8. lis 2013 ve 21:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@jennyska určitě..o víkendu něco naklepu do PC..
9. lis 2013 ve 03:48  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@jennyska napsáno kam rto mám poslat?
9. lis 2013 v 08:48  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
hodím to sem, je to dlouhé,tak snad to projde.-))jinak to bude u mě v albu.
9. lis 2013 v 08:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Moje těhu s diabetem
Otěhotněla jsem téměř zázrakem ve svých 39 letech. Dovedete si představit, když po něčem strašně toužíte 20 let(já snad od 16 roků) a najednou držíte v ruce těhu test se dvěma čárkama? (nebudu popisovat proces těhotnění – o tom to tady není- jen pro představu. Otěhotněla jsem po 20 letech toužení, 6 letech snažení s pomocí lékařů asi na 8 pokus IVF).
Radost to byla šílená. I když rozum řval na celé kolo „Neraduj se. Je ještě brzy. Může to být omyl!“
Srdce řvalo „Joooooooooooooooooooo, bingooooooooooooooo!“
Pamatuji se, jak jsem ten den testovala snad 20x. Přítel objížděl lékárny, protože mu bylo trapné koupit 10 těhu testů najednou ..-))
Večer jsme s kamarádkou pod zářivkou u kuchyňské linky studovaly ty počůrané kusy papírků a dohadovaly se, zda ten duch druhé čárky sílí nebo je to jen fata morgana.
„No já bych řekla, že tam je!“ zakončila zkoumání kamarádka a víte, co? Byl tam.
Byl tam a byl ve mně. Život, maličký živůtek. A nastalo čekání. Čekání na potvrzení těhu, na potvrzení srdíčka, na první foto, na další vyšetření.
Protože jsem byla diabetik druhého stupně (od 28 let) byl mi při plánovaném těhu nasazen inzulín. Neměla jsem jediný problém. Jen na mě jen tak něco nepůsobí, tak mi cukr lítal. Jezdila jsem do Motola, kde díky profesoru Kvapilovi, měli velmi dobré jméno a patří mezi špičku v oboru. Sice jsem to měla z ruky, ale co bych pro své miminečko neudělala.
Přístup byl úžasný, jen se mě neptejte na jméno lékařky, už si nepamatuji.
Těhu jsem zjistila v červnu. Bylo to krásné léto. Celá jsme se rozsvítila jako bych byla zalitá sluncem. Slušelo mi to. Cukr v pohodě. Zdraví v pohodě. Jezdili jsme po výletech, byla jsem jak na růžovém obláčku. Sice mi bylo špatně, ale já i za to byla vděčná. Chodili jsme na kontroly a měli fotku miminka.
24.9. 2009 jsem měla naplánovaný UZ v Gennetu. Je to to vyšetření NT.(snad jsou ty názvy dobře. Už jsem z téhle problematiky vypadla, tak jsem to pozapomněla). Protože mám po plastice břicha (já už nedoufala, že jednou otěhotním) srůsty a UZ s tím měl problémy, objednali mě na co nejzašší termín, aby bylo dobře mimčo vidět.
Lehla jsem si na lehátko. Přítel vedle mě. Prožívali jsme v té době nejkrásnější období v našich životech. Na stěně velká televize. Přítel vtipkoval, jestli mu pustí dr fotbal. Paní doktorka se smála, že mu ukáže to našeho fotbalistu. Jezdila po břiše. Na obrazovce se mrskalo miminko. Dělalo přemety a boxovalo ručkama. Najednou dr vzdychla. V tu chvíli jsem to vnímala jen tak na půl mozku. V té TV dávali nejkrásnější film.
„Vydržte, dojdu pro pana docenta, aby Vás prohlédl“. Vypla TV a odešla. Přišel docent. Začal jezdit po břiše. Tv už nám nepustili.
„Hmmm, ano, to je acranius. Vada neslučitelná se životem.“ Zvedl se a odešel. Přítel se na mě vyděšeně díval. Doktorka na nás začala chrlit nějaké informace. Slova a jejich obsah nevím. Šla jsem do kabinky se obléknout.
Znáte ty dramatické scény z filmů? Žena začne řvát, křičet, rve si vlasy, sveze se po stěně k zemi, kde vzlyká až omdlí? To jsem byla já. Ale protože nejsem ve filmu a dost se za své slzy stydím, řvala jsem sama v sobě. Řvala jsem němě, ale rvalo mi to vnitřnosti. Tekly mi slzy a chtělo se mi nebýt.
Dr nám nebo spíš přítelovi pak vysvětlila, že naše miminko má vyhřezlý mozek. Tuším, že jsem se tenkrát zeptala, zda se s tím nedá něco dělat.
Já bych to miminko milovala i s vyhřezlým mozkem.
Pak už to připomínalo jeden rozostřený monotónní film. Genetika, žádanka na potrat, okamžité objednání na výkon. Asi když mě viděli, měli strach, že bych tam nedošla.
Pamatuji si, že jsem stále dokola opakovala. „Já jim ho nedám. Já jim ho nedám.“
Jak loutka jsem jela koupit pyžamo, bačkory a župan a drogerii a přítel mě hned odvezl na Bulovku. Nechali mě tam přes noc a ráno jsem měla jít na výkon.
Nechci nikoho drásat a ani působit dramaticky, ale představte si poslední noc s vytouženým miminkem. Celou noc jsem ho v sobě houpala a říkala mu vše, co jsem mu jednou chtěla říct. Hlavně jsem ho uklidňovala, ať se nebojí. Jo já vím, že to bylo jen 13tt několika cm velké embryo. Ale pro mě to byl hotový člověk. I žížala pociťuje úzkost před zabitím.
Nikdo z lékařů mi nechtěl odpovědět na to, jak to bude probíhat. Stále mě uklidňovali, že mě to nebude bolet. Že mě uspí a bude to.
Ale já se neptala na sebe. Já se ptala na něj. Mě klidně řežte a palte, ale šlo o to, aby to nebolelo JEHO.
Odpověď jsem nedostala a nikdy už jsem v sobě nenašla odvahu zjistit jak „TO“ dělají.
Nechci znát, jako moje dítě zemřelo. Jsem srab a moje fantazie mi stačí.
Z výkonu si pamatuji jen, že jsem usínala na sále s pláčem a pak při převozu na pokoj v polospánku po narkóze jsem strašně naříkala. Zřízenec mě vezl po chodbách nemocnice a lidi se otáčeli. Zřízenec netečně žvýkal žvýkačku. Doufám, že mu chutnala!! Ze mě právě vyrvali život!!!! Cítila jsme se strašně prázdná a polomrtvá. (půlka mě zemřela)
My chtěli být spolu a místo toho? On putoval na pitevnu a já na pokoj. Probudila jsem se asi za tři hodiny v kaluži krve. Dodnes mám tu louži před očima. Ta louže vystihovala stav mého Já. Krvácelo. Potoky krve a slz něj tekly proudem. Chtělo vykrvácet. Byla jsem naštvaná na svět, na ženský s břichem a… a promiň i na Tebe Bože!! Na Tebe nejvíc. Dal jsi mi ochutnat mateřství a zase jsi mi ho rychle upřel. Proč? Jsem špatná máma? Špatný člověk? Co jsem Ti udělala? Co Ti udělal ten maličký, že musel takhle umřít?!!!!
Přijel přítel. Já podepsala revers a zbaběle utekla do svého koutu. Dny i noci po té byly plné slz a apatie.
A tady vsuvka a vysvětlení. Proč pořád píši o miminku jako o něm? Po pitvě nám řekli, že to byl chlapeček. Náš syneček Matyáš (význam „dar Boží“). (Pane Bože, darovanému koni na zuby nekoukej a já bych ho milovala i nedokonalého)
Ale utřeme všichni slzy. Příběh má happy end. Tři měsíce na to, koncem ledna ve 4 ráno jsem s podstatně menším nadšením, ale s úplně stejnou láskou, držela v ruce další těhu test s „duchem“.
Vrátila jsem se s těhuperem z WC do postele. Lehla vedle přítele a prosila Boha, aby tohle dítě mi nebral. Pak jsem v těch 4 ráno jemně drkala do přítele, děsného spáče, a naprosto neromanticky jsem mu pravila „Povedlo se. Jsem těhotná.“ A co otec na to? Nee, nevyskočil a radostně nezačal křepčit po posteli. Nerozhazoval rozjařeně polštáře. Ani neotvíral okna a nekřičel to do ulic. Přeci jenom už jsem starší lidi. Otevřel jedno oko, pohladil mě po ruce, usmál se a s mojí rukou ve svém v ten moment opět začal hluboce chrápat. Troufám si tvrdit, že s pocitem dobře splněného úkolu. .-))
Sice druhé těhu bylo poznamenání mým smutkem s událostí prožitých, ale o to víc bylo niternější. Trávila jsem dny jara a léta na chatě. Povídala si s miminkem, vědoma si toho, že zítra už si nemusím mít s kým povídat. Celé těhu byl sled lékařských vyšetření. Dostala jsem se do Podolí k nejlepší diabetoložce s příznačným jménem Andělová. MUDr Andělová byla mým strážcem a nabíječem energie, uklidněním všech strachů a konec konců obdivuhodná ženská s nadhledem.
Chápala mé strachy, ale nenechala mě v nich se plácat.
Miminko se málo hýbalo a já necítila pohyby. Takže jsem byla vděčná za každotýdenní UZ. Které mě uklidnilo, že se miminku daří.
Někdy na konci 7 měsíce jsem šla do poradny do Podolí. Před poradnou jsem absolvovala monitor. Takové staré zasloužilé sestřičce se pořád nelíbilo, že miminko je moc klidné. Třásla mi břichem.
„To bude spáč a kliďas!“
„Ono ví, že má starou matku a že si ji musí šetřit!“ vtipkovala jsem.
Pak jsme přešli do těhotenské poradny. Pan doktor vzal ten přístroj na poslech ozev miminka (Doppler???) a nic. Ticho. Jezdil nešťastně sem a tam.
„Já ho neslyším. Nejsou ozvy.“
„Pane Bože neeee, už neee. Tohle mi neber.“ Sevřelo se to všechno ve mně. Ale zpětně si uvědomuji, že někde něco mi říkalo je to dobrý, neboj.
A najednou? Za celo dobu těhu jsem nedostala takový kopanec. Miminko s dramatičností sobě vlastní s námi hrálo na schovku. Pochopilo, že tohle přestřelilo a dalo o sobě vědět.
„Pane doktore, tady“ ukazuji dr na místo pod žebry. Přiložil mikrofon. A? …No jasně rychlé „buchy, buchy, buchy a v pozadí moje pomalé unavené, strachem zmražené buuuch, buuuch, byla nejkrásnější hudba v mém životě.
Domů už nás nepustili. V Podolí na rizikovém jsme strávili asi měsíc. Chodili na monitor a na UZ a dělali dr vrásky. Tedy já ne a nechápala jsem, proč moje hodné, spavé a klidné miminko někomu vadí, ale ta malá potvůrka.
Cukr začal jít rapidně dolů. Vysadili mi inzulín. Andělová mě upozorňovala, „že se blížíme k porodu“.
„Ne ještě ne, ještě měsíc.“ Smála jsem se.
„Kdepak, tělo si říká…“
No nevím, co říkalo tělo, ale jednoho dne (byla jsem 35+7tt-jeden den donošenosti miminka) jsem seděla od rána věčně na monitoru. Po obědě přijel přítel na návštěvu. Miminko fakt zlobilo. Monitor každou chvíli výstražně pípal, sestřička mi vždy zatřásla břichem, že mi málem zamotala střeva s mozkem. Monitor chvíli spokojeně pípal a za chvíli už zase jančil.
Někdy kolem druhé doslova vrazil do vyšetřovny primář.
„Já už na vás dvě nemám nervy. Řízneme to jo?“
Nějak jsme to celé nechápala, ale já jsem holka poslušná.
„Tak jo, když chcete.“ .-))
Kvůli mým lékům na ředění krve museli počkat. Domluvili jsme se, že v 19 „to tedy řízneme “ .
A já, jak je mým dobrým zvykem ve stresových situacích začala naprosto ledově klidná posílat pozvánky na 1. narozeniny našeho miminka na tento den, ale za rok.
První volala maminka. Sice zvyklá na můj druh humoru, ale tohle nepochopila. Když jsem ji sdělila, že dá-li Pán Bůh, tak dnes bude mít o vnouče víc, rozbrečela se a jako u každého vnoučete se s mým otcem a svojí sestrou jali trpět se mnou. (opíjet se)
Nevím, jaký byl jejich stav v 19 hod večer, když já jsem usedala na porodní lůžko a držela se pohledného zdravotního bratra (byl fakt sexy, ale očividně pro úplně jiné pohlaví). No já vím, ale myslet na něco úúúplně diametrálně odlišného než na věci příští byla moje obrana. No pak už to šlo ráz na ráz. A i když jsem do poslední chvíle nevěřila, že to vyjde, tak dne 21.9.2010 (360 dní po úmrtí Matyáška) se mi v 19.21. narodila zdravá dcera Terezka (2100 g a 48 cm). V mých 41 letech.
I když už mi v době porodu slábnul zrak a slzy mi obraz ještě rozmazaly, nikdy nezapomenu na ten (promiňte) „nasraný“ miminka, když mi ji položili na prsa. Zlobně na mě otvírala hluboká modrá očka a čpulila pusu do podkovy. Jen doufám, že její špatnou náladu zapříčinilo rychlé vyndání z teplého bezpečného místečka nikoliv zjištění, kdo je její matka .-))))
Pár dnů po porodu se ještě musela „čistit“ v inkubátoru. Moje cukrovka ji asi dala zabrat a moc se jí za to omlouvám. Ale 1.10. jsem si pyšně z vrat Podolí (bez aparátů a kamer-zaplaťbůh nejsem celebrita) odnášela svůj poklad.
Terinka je v době, kdy toto píši školková slečínka, která začíná poznávat svět. Je kouzelná, tvořivá, vynalézavá a hlavně zdravá. Je mým prvním biologickým, mnou porozeným dítětem. Je třetím a nejmladším mým žijícím dítětem. A pro moje nitro je čtvrtá. (To je rébus a kdo ho rozluští, má bod) Mám čtyři děti. Jen to jedno tu je s námi v jiné podobě a místo pohlazení mu zapaluji svíčku. Ale nikdy nezapomeneme.


Asi jsem uhnula od tématu těhu s cukrovkou, ale oboje moje těhu byly s cukrovkou na inzulinu. A i když ta pravda bolí a je to moje doživotní výčitka. Acranius neboli nedovření nurální trubice na temeni hlavy a tím následný výhřez mozku někdy souvisí s diabetem a vyšším věkem matky. Matyášek měl smůlu, že byl kluk. Terinka je holka a ty bývají odolnější. Přežila to.
9. lis 2013 v 08:50  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@pet.s Ahojky :slight_smile: Zkušenost je potřeba vložit na ten link http://www.modrykonik.cz/tehotenstvi-diabeticek/ . Já sama to ale nemohu udělat, to musí každý uživatel za sebe zvlášť. Dole pod článkem dáš vložit zkušenost, takže přímo tam, pod článek, toto zkopíruj a je to :slight_smile: Díky moc! J.
9. lis 2013 ve 21:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ok..jdu na to..snad to zvládnu.-))technika není má silná stránka.
14. lis 2013 v 05:53  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@jennyska povedlo.-)
14. lis 2013 v 06:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Tvůj příspěvek