Jak rychle můžete ztratit důvěru v sebe? Lusknutím prstu. Přichází to neplánovaně a nečekaně. Někdo vám něco řekne nebo neřekne, něco si přečtete, s někým se začnete srovnávat, někdo o vás něco někomu namluví a vy se to dozvíte, srazíte se s blbcem, máte den blbec a nebo z ničeho nic zažijete něco, na co jste nebyli připraveni.

Mě tady na dovči poslední 2 noci pláče Mariánek a jednu z těch nocí jsem dokonce zapochybovala, jestli mám dost mléka! Já!!! Ehm... Nějak jsem v tu chvíli zapomněla na úplněk, změnu počasí i to, že zase začal slintat a strkat si prsty do pusy a že se hlásí zoubky. Protože v noci jako byla tato, bývá mateřská mysl dost zakalená únavou a často přichází pocit nedůvěry v sebe a své schopnosti.

Naše jistota, to že jsme pevně v kramflecích, není trvale udržitelná, a to ani když se o to denodenně snažíme. A tak se občas necháme srazit na kolena, což metaforicky vzato znamená kleknout si a kát se za to, že jsme si mysleli, že tyhle “nízké” problémy máme za sebou. Nemáme a pravděpodobně nebudeme mít nikdy, je to totiž celoživotní výzva tahle naše životní jízda. 😜

Býváme často přehnaně pyšní a důležití, máme pocit, že můžeme druhým radit, ale občas neporadíme ani sobě. A to je pak, panečku, sjezd. Šup, pěkně na začátek a připomenout si pokoru, kterou schováváme ne dně.

Naštěstí máme možnost se z toho otřepat a začít znova od bodu, kde se umíme napojit na naši komfortní zónu a rychle se rozjet.

Jsem ráda, že vím, že to tak je. Jednak je to úžasné, jak na sobě musím neustále makat a za druhé, mají to tak i ti, kteři dělají, že to není pravda, což prozrazuje jejich malosti. A vy je prokouknete a přestanete na ně hledět jako na modly.

Tohle neschovají ani sociální sítě, protože virtuální krása je jen iluze. A za těmi americkými úsměvy, stojí skutečný život, ve kterém si čas od času každý sáhne na své dno když ztratí své sebevědomí. 🙏🏼😗

V noci byla bura, ale pořádná, taková s blesky a hromy, které vzbudí i utahaná děcka. Když Jsem otevřela dveře na terasu, abych rychle posbírala prádlo, bylo mi hned jasné, že už ho tam raději nechám a zůstanu suchá. Déšť nekapal, ani nepršel, voda se vylívala z temné oblohy, moře nebylo vidět, a z vysušené kopcovité půdy se stala řeka.

Dneska v noci jsem si vybavila filmové scény s námořní tématikou a s rozbouřeným mořem a konečně mi došlo, že tohle je fakt záděr. Představte si, že není, kam se schovat, že nejde jen o to, že zmoknete, ale hlavně o to, že prostě tady a teď umřete smetením do moře, pádem stěžně nebo se z toho prostě zblázníte.

Zavrtala jsem se do pelechu k Majdovi a bylo mi z ničeho nic jedno, že se zas 20x za noc vzbudí, že se nevyspím, věděla jsem, že se ráno probudím a budu živá.

A kdyby jen to, ráno mě vzbudila pusa od Kristiána. Martin s Majdaláčkem už byl dávno na procházce. Zleva si přilehl Mety se slovy “Maminko, jsi klásná a nikdy tě neopustím” a zprava Evelínka s “mám tě ráda, maminko”. Když jsme se tulili pípla mi zpráva od mého nejlepšího přítele a něco vám řeknu, mě vlastně stačí k životu málo. Věci, které může mít každý člověk, věci, které často nevidíš přes touhy, které máš.

Děti zrovna hrají na schovku. Mé dospělé srdce úplně nechápe, že ji najraději hrají uvnitř v bytě, třeba i hodinu vkuse. Proč nejdete ven? Asi to má větší drive na stísněném prostoru. Ale nové úkryty už přeci nevymyslíš, ne?

Jenže oni fakt vymyslí a fakt se tím baví. A já s nimi. Dneska jsem se několikrát tak zasmála, jako už dlouho ne.

Jedno z nejdokonalejších míst, které vždycky vyjde, je úkryt pod máminou sukní nebo peřinou, prostě pod maminými křídly. Tam, kde se dítě cítí nejbezpečněji už od narození a kde se bude vracet, dokud se tam vleze...

Je jasné, že děláme s Martinem oba, co je třeba, jen on je víc taťka a já mamka. Já zajišťuju backround, nacpané pupíky, čisté děti, ustlané postele a tak. A on je u nás ten, kdo vymýšlí hry, kdo staví z lega nebo tvoří s moduritem, krom toho teda, že nás živí a dělá ty chlapské věci, ale o tom teď psát nemusím, to je jasnačka.

Dneska jsem úplně nenápadně vklouzla do jeho role “vymýšlím hry pro děti” a děti zabavila, ani nevím jak. I sebe!

A tak cítím, že být na prázdninách je fajn a že krom odpočinku, se krásně naruší stereotypy a člověk si uvědomí, že se zbytečně zase někam zaškatulkoval a místo, aby nechal životu volný směr, trvá na tom, že se k něčemu nehodí, nemá dost času nebo ho to nebude bavit.

A teď ta hra, od které se děti nemohly odtrhnout. To si sednete na břeh s hromadou oblázků v ruce. Hodíte jeden a řeknete jméno hráče a ten se musí dostat na místo žblunknutí. Pak obměna, že to hrají ve dvojcích a třetí fáze, že ke jménu přidáte jednu nebo dvě končetiny, které při přesunu nemůže hráč použít. Žbluňk, jak jsem hru nazvala, nemá poražených, nikdo nevypadává a všichni se podezřele dobře baví a nechtějí přestat. A plavou, lozí po rukou, skáčou po jedné noze.

Jejda já mám radost, jakobych zas byla na chvilku malá holka.

Zkuste si zahrát, moře není podmínkou, ale z veřejného venkovního bazénu by vás za to asi vyhodili. 😆

Už mi cukaly prsty, a tak jsem zapla troubu a včera v podvečer upekla bublaninu na večeři a snídani. Broskve nestačily, tak jsem zbytek místa doplnila domácím jahodovým džemem a musím říct, že to je mňám. #bublanina #svunimore #bezlepku #kveceriasnidani #sebevedomarodina

Některá témata jsou kontroverzní, i přesto, že by stačilo nechat na posouzení těch, co se jich týkají, jak se rozhodnout. Jedno z těch letních je pobyt s miminkem u moře. A protože my zrovna u moře jsme, píšu, jak si to užíváme.

Jako první je na zvážení, jak snáší miminko změnu prostředí. My jsme si to zkusili víkendem v Polici, kdy jsme jednu z nocí spali dokonce ve stanu a na chování Mariánka nebylo nic znát. Myslím, že pro něj vytváříme prostředí my a ani tady u moře nemá problém. Projevuje se jako doma, protože není závislý na věcech, ale blízkých lidech.

Cesta k moři? Čím kratší, tím lepší! Takže letadlem ideál a autem pokud možno v noci. Seděla jsem vedle něj na sedadle a podle potřeby se k němu sehnula a nakojila. Poslední hodinu cesty byl vzhůru a z toho posledních 40 minut už bylo na dřeň. Hračky ho nezajímaly, daleko líp jej zabavily “odpadky” jako sáček od oplatky, petka, plechovka apod.

“Malé dítě, které ještě nechodí si pobyt u moře nemůže užít a jeho rodiče už vůbec ne.” POZOR! Není pravda!!!
Mariánek si vydrží i hodinu a půl sám hrát na pláži se štěrkem a kamínky. Mořská voda mu nevadí. Důležité je mít plážový stan a nebýt u moře přes poledne.
My jsme dopoledne v apartmánu. Uspím ho, vařím, starší se rochní v bazénu nebo si hrají jinak, je to na nich. Martin spí, protože ráno kolem šesté sedmé si bere Mariánka na procházku a spím zase pro změnu já. I my náme dovolenou!

Bazén je pro harmonii naší rodiny skoro nutnost. Dopo bazén, odpo moře. Nebo během poobědového klidu si do něj zajdem zablbnout i s Majdou a hodina ve vodě není problém. Večer chodím pravidelně plavat, když Martin dětem čte.

Odpoledne jdeme k moři, kde jsme až do večera, spousta jídla a dobrot, nutností. 😃

Asi by bylo úplne super, kdybych se nemusela starat ani o jídlo a užívat si all inclusive, přečetla bych hromadu knížek, ale cena pro 2+5 (6) už by tady v Evropě byla mimo, takže se radujeme z toho, co máme a je nám fajně, i když adi nedočtu ani toho Ranhojiče.

A ještě jedna věc. Jet jen na týden je málo. Než si zvyknete na dovolenkové tempo, jedete domů, takže doporučuji aspoň 14 dní, my jsme tu na 3 týdny.

Kdyby vás něco zajímalo, co by mohlo pomoci vašemu rozhodnutí, klidně mi napište.

Ahoj od moře s miminem!!! 👶🏻🌊

Mariánku, cítím, že dnešním dnem vplouváme zase do dalšího, nového společného období. 9 měsíců v mém břiše, 9 měsíců na světě. Copak nám tvá dvě devíti měsíční období přinesla?

Prvních devět měsíců tvého nitroděložního života jsi mě učil, jak se na sebe i tebe napojit. Ukázal jsi mi, jak je důležité věřit, že se vše děje, jak má a umožnil jsi mi se znovuzrodit spolu s tebou. Po nádherném klidném a radostném šestinedělí, které nám umožnil tvůj táta, jsme vpluli společně do období tvých prvních devíti měsíců na světě a díky mé intuici a mateřským zkušenostem, jsem tvému vývoji dál nechala volný průběh stejně jako, když jsi rostl v bříšku. Naslouchala jsem svým pocitům a pozorovala tebe, co mi říkáš a jen reagovala na to, co ode mě potřebuješ. Nevkládala jsem do tebe žádné své ambice, nesrovnávála tě s tvými sourozenci ve tvém věku ani nikým jiným.

Neposlouchala jsem doporučení, jak často a jak dlouho by se mělo a nemělo kojit, kde a jak dlouho by jsi měl spát. Nepořídila jsem ti monitor dechu, protože nebyl okamžik, kdy by jsi byl sám a pokud propojení mezi námi můžeme nazvat monitorováním, tak já jsem tvým nejlepším monitorem dechu a lásky, kterou potřebuješ.

Téměř nepláčeš, netrpěl jsi na koliky, první 4 zoubky jsem ti našla v pusince náhodou, žádné teploty a proplakané noci. Nechceš jíst nic krom mého mléka, i to je v pořádku. Jsi nošený, protože to chceš ty, ne já. Jsi spokojený stejně tak se mnou jako s tátou a nebojíš se lidí, ani cizích.

Dneska máš 9 měsíců, jsi plně kojený, a já jsem ti beze strachu z lepku dala první kousek pečiva z místní pekárny na oslavu toho, že mi dva se ničeho nebojíme. A ty sis ho požužlal se zájmem, protože tě na jídle baví zkoumat nové chutě, pak jsi to vyplivnul.

Jsi usměváček, plazíš se a od včerejška začínáš lozit. Dneska ses o mě opřel a postavil ses poprvé na své nožky.

Nedávala jsem tě nikdy, až na několik výjimek na pár sekund , na zem pást koníky, nechtěl jsi. I přesto jsi bez tréninku asi až v 6 nebo 7 měsících zvedl hlavu, koukl na mě s šibalským výrazem “hele mámo, co už umím” a od té doby jsi tuto činnost zařadil do svého života.

Ještě v sedmi měsících jsi se nepřetáčel ze zad na bříško, teda ne, že bys to neuměl, prostě jsi o to neměl zájem. A my jsme si z tebe dělali legraci, že jsi tak klidný a vůbec se nebáli, že jsi mimo tabulky, protože ty nejsi žádná tabulka, ale Mariánek.

Svou motivaci k hraní si na bříšku a otočení se, jsi našel sám až v 8 měsících, chvilku na to jsi se začal plazit.

Už s dvojčaty jsem si přičichla k tomu, že není třeba se ničeho bát a s tebou je to jedna velká intuitivní jízda. Děkuji ti za to, teď už to spolu můžeme předávat dál a ukazovat tuto cestu i jiným. Cestu k intuitivnímu mateřství a propojení matky a dítěte v náručí otce při plynutí s ostatními sourozenci. Cestu k sebevědomé rodině.

Malé velké radosti denního života. Už jste si někdy večer bilancovali svůj den, když se v něm na první pohled nic neodehrálo?

Řekla bych, že to většinou děláme jen, pokud prožijem něco negativního. V situacích, kdy vám brní hlava a myšlenky vás nenechají usnout, to je přesně čas, kdy by se hodilo myslet na něco pěkného, ale dost těžko se to dá vybavit, protože ty hezké věci byly převálcovány těmi těžkými, které nám nedopřejí klidný spánek.

A tak je fajn se už dopředu, než se něco nepovede, naučit zvědomět radost, kterou běžně žijeme a uložit si ji na horší časy.

Já to občas dělám tak, že si vybavím krásné okamžiky dne jako třeba: Ráno jsem se válela v posteli, kterou jsem měla jen pro sebe. Vyskočila jsem z postele a cítila se vyspaně. Mariánek začal lozit. Evelínka si nechala zaplést cop a neječela u toho. Šimi mi dal pusu, jen tak, což je u puberťáka nezvyk. Dvojčata si daly na oběd nášup. Chvilka s Mariánkem v bazénu. Radost dětí z moře a moje, že jsem je dostala na jednu fotku aniž by pózovali. Manžel na mě koukl zamilovaně. Ten pocit, když jsem otevřela krásný mail s poděkováním, že jsem pomohla.

Prostě takové drobnosti, na které máte tendenci zapomenout a přestanete jim dávat váhu ve chvíli, kdy o svém životě začnete pochybovat.

Ale pravda je, že si ten život sami tvoříme a že nemusíme být milionáři, abychom byli bohatí.

PS: To jen ještě takový dojezd ze včerejška. 🙏🏼

Jsem překvapena, jak jsem mohla udělat takový krok zpět, ale asi to byla zkouška toho, jak stojím nohama pevně na zemi.

Já tomu tady totiž říkala dovolená a trošku mě trápilo, že pro mě je to vlastně jen změna prostředí.

Je tu tak krásně, hned bych si lehla na lehátko a nechala se unášet vlnkami po moři. No třeba i k tomu dojde. Zatím se mi dařilo si pro sebe z celého dne ukousnout půl hodinu večer v bazénu. Do teď mi to přišlo málo, ale konečně mi došlo, jak to skutečně je. Uvědomila jsem si, že doma bych neměla ani to.

Je to pro mě tady taková zkouška toho, jestli žiju, co píšu. Všechna očekávání jsem musela pustit k vodě, aby mi bylo zase dobře.

Na co si tu hraju? Já už se přeci dlouho umím radovat z maličkostí, které kolikrát třeba někdo nevidí přes to, že jiným věcem přikládá větší váhu. A to je to, co se dělo tři dny, co tu jsme. Moje ego mi říkalo: ”jsi na dovolené, tak proč tady naplňuješ potřeby jiných ještě víc než doma? A co tvé potřeby?” A já na tu jeho hru přistoupila, jako by líp než já vědělo, co potřebuji, a já díky tomu byla pěkně protivná. Jenže taková já přeci nejsem, tyhle hry ega už mám dávno za sebou. Proč bych měla dětem kazit prázdniny jen proto, že já je tak úplně nemám. A navíc z vlastního rozhodnutí, protože ty děti se mi v mém životě nezjevily náhodou, že?

Dneska při mém nočním plaveckém dobrodružství jsem si uvědomila, že poprvé od porodu zase sportuji pravidelně a to je přesně to, co jsem potřebovala, co mi tak chybělo a tělo si odvyklo to po mě chtít.

Ukrojit si kousek, nemusí to být kus, ale musí to být pravidelně. Denně chvíle, kdy jsem jen sama se sebou. Tady to budou 3 týdny plavání a doma si nazuji své běžecké boty, ke kterým konečně zase dozrál čas a vyvětrám hlavu.

Náš život se přeci neskládá z velkých okamžiků, ale především z malých, mezi kterými se občas zamíchá něco mega velkého. Ale pokud budeme čekat jen na ty velké, život nám tak trochu uteče pod rukama.

Dneska na pláži jsem byla sama s dětmi, protože Martinovi nebylo dobře a zůstal ležet. Nemohla jsem se koupat, protože se Mariánkovi chtělo spinkat a já si ho navázala do šátku. Ale mohla jsem se s ním brodit po kolena v průzračné teplé vodě, pozorovat své šťastné děti a cítit se bohatší o tyhle malé chvilky, které se zapisují do mé paměti úplně stejně jako ty veliké a naplňují můj život vděčností.

Jsem vděčná, že žiju a že žiju krásně. ❤️🐳🏊🏼‍♂️🐟🐠🐬👩🏽‍💻🌝

To selfie bylo z čiré radosti, že poprvé za 24 hodin mám prostor, ve kterém neuslyším “mamí”. Jinak samozřejmě nejkouzelnější slůvko na světě.

Bylo čtvrt na deset večer. Miminko spalo a ostatním dětem četl Martin román Prašina. Mimochodem pěkně napínavý, že ani nedutají a každý večer poslouchají.

A já stojím u nádherně nasvíceného bazénu s úplně teplounkou vodou, koukám na houpajíci se světla na moři, poslouchám bečení ovcí, které se pasou na skalnatých kopcích všude kolem a nad hlavou mi padají perseidy.
Nořím se do vody, občas přiletí netopýr, aby se trochu napil a já plavu půl hodiny vkuse a je mi nádherně.

A pak najednou zhasl bazén, ještě že tak, jinak bych nevylezla ven, a všude se rozhostila tma. Jen na nebi svítí hvězdy a kolem mě se po cestě do apartmánu prohánějí polodivoké kočky.

Na všechno, co se odehrávalo předtím, jsem zapomněla, žádné děti, jídlo, uklízení. Je jen teď a já nejsem ta matka, co únavou padá na hubu, ale jen žena, člověk, a je mi nádherně. Broukám si svou oblíbenou písničku od R.E.M, schválně uhádnete?

Otevírám dveře a uvnitř ticho, všichni spí. Chci si ty pocity všechny zapsat, ale oči se mi klíží, a tak píšu až teď přes den a mezitím plním přaní všech kolem, občas mi ujedou nervy, občas se zasmějem a já se zase těším na noční bazén jen pro sebe.

Celé dny se snažím chovat, jak nejlépe umím (no jasně, to přece každý) a večer co večer si tiše přehrávám vyhrocené okamžiky, které nastaly během dne. Uvědomuji si, jak nedokonalá jsem. Jako matka, žena i člověk. Jenže po těch letech, co tady v tom svém životě žiju, už se z toho nehroutím. Stala jsem se pozorovatelem svých chyb a selhání a snažím se žít tak, abych si neměla večer co vyčítat. Což se ne vždy podaří.

Už od dětství ležím v noci v posteli a přemýšlím nad tím, co jsem kde řekla nebo měla říct, co bych udělala jinak. Někdy mě to rozruší, ale většinou jsem klidná a stačí hluboký nádech, výdech, nádech....

A když tak ležím a nemůžu spát, protože jsme třeba s dětmi nezhojili nějakou vyhrocenou situaci, přicházím na takové rady pro sebe samu, které bych už asi dávno mohla vyčíst z chytrých knížek, protože nejde o objevení Ameriky. Jenže, když mně přijdou samy, skutečně si je zapamatuji a používám je. No a jedna z těch rad je, že i rodič by se měl naučit dětem omluvit. Opustit svou pýchu a říct dítěti jako rovné bytosti, že se choval jako debil. A ještě by neměl mít strach z toho, že mu dítě neodpustí.

Odpouští mi, vždycky mi odpustí. Přitulí se a v tu chvíli cítíme "dokonalé" oboustranného štěstí.

"Kolik pokusů mi ještě dají?", honí se mi hlavou. Jejich láska je však bez podmínek. To ale neznamená, že mi to nedají sežrat, holomci moji.

A taky vím jednu věc úplně stoporcentně: Jen tak moc, jako máme rádi sebe, můžeme mít rádi i ty, kteří žijí po našem boku. A já je mám ráda čím dál víc.

Světový týden kojení - 6.den

Chci vám ukázat pohled, který nikdy neomrzí. Pohled, při kterém byste se chtěly naučit zastavit čas a ten moment si zapamatovat navždy.

Koňák vám řekne, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. Já zažívám svůj nejkrásnější pohled na život právě teď...

Možná, že to na začátku nebylo úplně jednoduché, možná to bolelo, možná tekla i krev, možná jsem musela zatnout zuby, ale nikdy toho nebudu litovat a neznám jinou ženu, která by litovala toho, že kojila své dítě.

Znám ale ženy, které s odstupem času litovaly, že to nezkusily, že u toho nevydržely, že to nezvládly, že poslechly cizí rady... Nebyly o nic horší mámy než ty kojící, to rozhodně ne, ale o tom to není. Protože tento příspěvek je jen o kojení, ne o mateřské lásce.

Přeji si moc, aby si pohled na kojené miminko mohlo uchovat co nejvíce žen a těm, které budou chtít, k tomu ráda pomohu. 🌸🤱🏼

Světový týden kojení - 5. den

Je horko, šílené horko a já ti nemůžu dát napít, protože podle paní doktorky můžu kojit co 3 hodiny. Neplakej, budu tě hladit, i přesto, že vím, že chceš k prsu.

Tak jo, už jsou to 3 hodiny, ale ty spíš, 2 hodiny jsem tě tišila v náručí, konečně jsi celý zpocený usnul, a teď tě vzbudím a ono to začne nanovo. 10 minut kojení a pak 3 hodiny pláč. Mám strach. Už to nezvládám, jsem unavená, potřebovala bych si odpočinout, najíst se, napít, zajít na záchod. Copak nemůžu mít trochu odpočinku? Proč ti těch 10 minut kojení nestačí, prý by mělo. A proč teď spíš, když by jsi měl jíst?

V noci se přeci nepapá, říkala to paní doktorka a navíc by se ti mohly zkazit ty dva zoubky, které ti před měsícem vyrostly. Ale jsem tak unavená, neplakej už prosím, já tě ponosím, třeba tu žízeň zase zaspíš. Jen mám pocit, že se mi už ta prsa tak nenalévají. Možná ti mé mléko nestačí. Ach jo, jsem úplně neschopná maminka.

Ráno raději zajedu pro umělé mléko, protože to mé je slabé přesně jak mi říkali.
---------------------------------------------------------------------

To je příběh, který slýchávám často od žen, které se řídí škodlivými radami kojit co 3 hodiny jen 10 minut a omezit kojení v noci.

"Co vám říká selský rozum a mateřský cit?", ptám se jich. A odpověď je vždy stejná:"Něco úplně jiného!" Tak dělejte to, co cítíte, máte mou podporu.

Proč by příroda obdařila matku "hladovým" mlékem? Chce snad, abychom my lidé vyhynuli? Copak příroda ví o umělém mléku?

Mateřské mléko se tvoří podle poptávky dítěte, to znamená, že čím více kojíte, tím více se tvoří mléko se složením, které miminko potřebuje. Už z logiky toho, je časované kojení nejen mýtus, ale hloupost a vstupuje mezi matku a dítě, stejně jako limitovaná doba kojení a zákaz kojení v noci, které je z hlediska udržení laktace velmi důležité.

Kojení je samoregulační proces, každý umělý zásah narušuje rovnováhu a tím i dokonalé nastavení těla matky a miminka, kteří se spolu začali ladit už během těhotenství.

Když si uvědomíte, s jakou přirozeností se začíná po kapičkách rozjíždět laktace po porodu, jak se to děje pomalinku v souladu s potřebami miminka, které má malinkatý žaludek, a proto je i mleziva malinko, není nutno do tohoto procesu nijak vstupovat omezováním času, frekvence nebo doby kojení.

Miminko navíc na prsu nevisí jen kvůli hladu, chce cítit mámu stejně jako ji cítilo v děloze. Jde o kontakt, který je důležitý pro jeho psychickou pohodu, nejde jen o naplnění fyzických potřeb.

Přívlastek S-po-kojený prostě k miminku patří, proč asi? ❤️

Světový týden kojení - den 4.

Asi si řeknete co tady dělá ta fotka s flaškou (je v ní mateřské mléko mimochodem). Napadají mě 2 vhledy. Ten první se týká respektu.

Stejně jako se touto osvětou snažíme říct, že kojení je základem života, tak si musíme uvědomit i to, že milióny dětí jsou krmeny umělým mlékem, protože prostě není možné je nakojit. A že dívat se s despektem na ženy, které nekojí, jen vypovídá něco o nás. Nemáme totiž právo nikoho soudit a ani mluvit do života někomu, kdo o to nestojí. A to i přesto, že víme, že MM je nenahraditelné a že šíříme laktační osvětu.

Jednou jsem na svatbě kamarádky uviděla ženu s malým miminkem, jak mu dává mlíčko s flašky, moje první myšlenka “proč ho nekojí? Možná bych se jí měla zeptat a pak jí říct, že by to mohla ještě zkusit.”
Následující myšlenka:”Nech to být.”
Potkaly jsme se spolu asi za hodinu při uspávání dětí a já se dozvěděla, že je dočasnou pěstounkou, to děťátko nechala v porodnici drogově závislá matka, ale jeho abstinenční příznaky už prý postupně odeznívají. Sedla jsem si na prdel z její odvahy. Pozorovala jsem s obdivem s jakou péčí a láskou se k miminku chovala a hanba by mě fackovala, kdybych začala mluvit o kojení.

Víte už, kam mířím? Někdy prostě dítě nemůže dostat tekutou lásku, ale přesto je milováno. A stejně jako my kojící bychom rády, aby nás respektovalo okolí, tak bychom měly i my respektovat nekojící matky.

Propagce kojení často brnkne na strunu nekojícím ženám, otevře staré rány, ale na druhou stranu spoustě ženám pomůže ustát tlak rodiny a našich babiček a matek, které byly zvyklé dát miminku sunar, protože za jejich časů se o podpoře kojení nedalo mluvit, a tak v plném kojení neumí podpořit své dcery a vnučky a ty se obracejí s prosbou o podporu na laktační poradkyně. I proto tu jsme a musíme se srovnat i s tím, že mluvením o kojení otevíráme bolavá srdce.

A druhý vhled, když už tady má můj muž v ruce flašku, je o takovém obecném tvrzení, že flaška ani šidítko ke kojenému dítěti nepatří.

Protože jde o obecné pravidlo, neznamená to nic víc než, že použití obou pomůcek je tak individuálně škodlivé nebo naopak v pořádku, že to zhodnotí až konkrétní situace.

Pozorujte své děti, naslouchejte jim a v případě, že cítíte, že potřebují dudlík za předpokladu, že technika kojení je v pořádku a nevnímáte to jako obavu, směle do toho. Jediný, kdo je zodpovědný za své děti jste tak jako tak vy. A nemusíte se před nikým cítit provinile. S tím se také v praxi setkávám, že se žena bojí, co na to kdo řekne a úplně se odpojí od své intuice.

Flaška v 8 měsících jednorázově? Ta rozhodně kojení nepokazí. Více by ho mohl pokazit strach, který je dítě schopno vycítit a zareagovat na něj třeba bojkotem, ale o tom zas jindy.

Kojení je základem života. Jedno je jisté, naše moderní společnost zneužívá možnost nahradit jej umělým mlékem i tam, kde by stačilo mateřské mléko, a to je tím největším problémem a strašákem přirozeného vztahu matek a dětí. Ne flaška, ne dudlík, ne umělé mléko tam, kde je nutností, ale umělé mléko tam, kde by stačila podpora a vlídné slovo, kus odvahy a na krátkou dobu zatnout zuby.

Světový týden kojení - den 3.

Jedna z nejzásadnějších pomůcek pro kojící matku je naučit se při kojení spát. Je to velká zkouška důvěry ve své instinkty, které nedopustí, aby žena zalehla své dítě ba naopak, je tak blízko, že má možnost okamžitě reagovat na jeho potřeby.

Spát s miminkem v jedné posteli není důležité jen pro matku, která má příležitost více spát a nemusí trávit noc vstáváním k postýlce nebo nočním uspáváním v náruči, je to důležité také pro miminko, které více než cokoliv jiného potřebuje cítit svou mámu a rytmus jejího srdce.

Spaní s dítětem v jedné posteli zároveň slouží jako prevence SIDS syndromu.

Kojení v leže je po porodu nejpohodlnější technikou, která zároveň udrží matku v klidu v posteli a umožní jí během šestibeděli odpočívat a nabírat sílu.

Existují způsoby, jak si udělat v posteli pohodlí tak, aby žena neměla strach, že dítě zalehne a zároveň ležela v pohodlné poloze. Já ženy učím, jak si zafixovat záda, aby se mohly od miminka odklonit a aby jim bylo oběma komfortně.

Na fotce je moje oblíbená poloha, kterou doporučuji cca od 4 měsíců, kdy už není miminko tak drobné jako novorozeně a kojení je zaběhnuté. Vznikla z lenosti střídat strany a zároveň z nutnosti kojit i z druhého prsa. A taky je fajn, když už vás prudí spát jen na boku nebo na zádech. 🤱🏼🌛🛌💖🆒

Světový týden kojení - každý den jedna fotka a rada. ☯️🌷💦🧘🏼‍♀️
Laktační poradenství přes telefon je Z D A R M A? 📞Víte, že můžete kdykoliv zavolat a promluvit si? Víte, že někdy stačí pár vět a je to? Pokud má žena problém s kojením, telefonát laktační poradkyni by mohl být tou nejjednodušší cestou první pomoci. Nejen, že se ženě dostane poradenství, ale také podpora, která je při překonávání laktačních krizí důležitá.🗣🤳🏼🤱🏼♥️

Dnes začíná světový týden kojení, jehož motto je letos BREASTFEEDING: Foundation of Life tedy KOJENÍ - základ života (můj vlastní překlad)

Chci se tedy zrovna dnes zamyslet nad tím, jak něco tak prostého, přirozeného a samozřejmého se musí v naší společnosti chránit a nepovažuje se za prosté, přirozené a samozřejmé - tedy za základ života.

A musí se chránit nejen před muži, dětskými lékaři, společenským míněním, ale také a to je nejbolavější před samotnými ženami.

Denně se setkávám s názory žen, které samy kojit nechtěly a na místo toho, aby uznaly, že za tím stojí nějaké nevyřešené vlastní nebo rodinné trauma, utvrzují ostatní a hlavně samy sebe, že nekojit je v pořádku. Chápu, je to pro ně bolavé, ale neomlouvá je to.

Jsou ženy, které se domnívají, že kojící žena by se měla schovat a že kojení na veřejnost nepatří, protože si s tím kolemjdoucí neví rady a že je pro ně obtížné odvrátit zrak třeba na billboard s polonahou modelkou, které mezi prsa teče nanuk.

Jsou ženy, pro které je kojící fotka nechutná, protože ukazuje příliš intimního místa na těle ženy.

Slyšela jsem taky nedávno v rádiu názor moderátorky, že není v pořádku, když svá prsa ukazuje žena, která už kojila. "Mají mít soudnost a uznat, že to už není hezký pohled."

Pokud chceme podporovat kojení a mateřské mléko jako jediný přirozený zdroj potravy kojence se všemi benefity, které má, mluvme o tom, ukazujme to jako přirozenost a važme si toho, že tělo, které dokáže zplodit a porodit dítě, je schopno jej také uživit.

A diskutujme i s ženami, kterým to napoprvé nevyšlo, byť se snažily, jak mohly, a motivujme je k tomu, že napodruhé to tak být nemusí a že to, co se stalo mělo svůj hluboký smysl, ale neznamená to, že by měly házet svá prsa jako zdroj mléka, do žita!

Víte, že nemám problém odhalit svůj intimní prostor při kojení dítěte a věřte, že zrovna já jsem šíleně stydlivý tvor, který nikdy na pláži neležel nahoře bez. Jsem totiž hrdá na to, že má prsa kojila 5 dětí a byť to na nich zanechalo stopy, cítím, že je to tím, že ta prsa tak nějak naplnila účel, pro který mi narostla.

Už 8 měsíců žijem v sedmi s tímhle malým moudrem, které čekalo na to, až mě jeho 4 starší sourozenci připraví na to, jak plně vnímat a učit se od někoho tak malého. Díky jim všem nemusím propadnout vábení virtuální dokonalosti, protože tu pravou životní denně zažívám. Ale nejen tu pozitivní sluníčkovou, ale i tu bolavěji zabarvenou a pokorně ji taky přijímám, protože z každé takové zkušenosti si odnáším něco, co si uchovám ve své buněčné paměti, jen pokud to sama prožiju. Říká se tomu možná životní moudrost, co já vím. Občas se raduju, někdy jsem smutná, občas si i zařvu, protože je toho na mě moc. Ale můžu s klidem říct, že hlavní motivací, jak žít svůj život nalézám uvnitř sebe. A tam ji může nalézt úplně každý, když nepropadne zdání, že u někoho jiného je to tak dokonalé, že by s ním svůj život z fleku vyměnil. Ps: fotka je ze včerejšího článku, ale přijde mi, že jsme na ni oba takoví opravdoví, možná i proto, že se díváme na někoho, koho oba milujeme. ✨❤️

Když přijedou ti dva starší z tábora. To je doma radosti 🌻 A zase máme plný dům! ❤️

Mám novou krásnou recy sukni a strašně se mi líbí ten pocit, že předtím to bylo úplně něco jiného, co nosil někdo jiný a že mi z toho moje kamarádka Marťa ušila sukni, která mi sedla jako “dupka” na hrnec! 💋 A že se to něco nevyhodilo, ale zužitkovalo a že je to parádně eko bio ♻️ takže já jsem teď vlastně bio matka 🧝🏼‍♀️🤫🙀✌🏽(foto Evelínka zrovna toho času ze skautského tábora přijetá, moje milovaná 😘)

No tak jo... bye bye ležící miminko, bye bye kde tě položím, tam tě najdu! Už to zažívám popáté a jsem dojatá jako by to bylo poprvé. ❤️

Bylinky 🌾🌱🌿 rostou všude kolem nás. Samy se nám nabízejí k tomu, abychom je sbírali a používali. Nejen na čaj, na mazání, na napářku, koupele, ale pro radost ze života. Jsou to rostliny, které nejsou geneticky modifikované, pocházejí z našeho přirozeného prostředí, a proto nás uzemňují a předávají nám původní energii naší planety. Navracejí nás ke kořenům, ve kterých si člověk nemusel říkat bylinkář, aby byliny používal. Napojují nás na zdravý zdroj.

Rozhlédněte se kolem sebe, projděte se kolem domu a zkuste se naučit poznávat bylinky, které tam rostou vlastně pro vás. 🌼

Můžete si je přidat do smoothie, nasušit jako směs na čaj nebo jen tak nadivoko sníst.

Já se před pár týdny na letní slunovrat ☀️prošla po louce, na které si mě zavolala třezalka, kterou jsem poté naložila do oleje. Bylo to poprvé, co jsem ji sbírala, táhlo mě to k ní, a ne náhodou, protože než se Svatojánský třezalkový olej vyrobil, porodily dvě mé klientky císařským řezem. A já je nyní mohu ošetřit vlastnoručně zhotoveným léčivým olejem, který jim krásně opečuje císařskou jizvu a tím se naplní důvod, proč si mě třezalka našla až letos.

Není to o ničem jiném než o naslouchání intuice. 🦋

Často se bojíme říct nahlas vlastní názor. Bojíme se, že se na nás za to někdo bude dívat přes prsty, že nás bude soudit, že nás nebude mít rád, že nás odmítne, že si nás hodí do nějaké škatulky, že nebudeme mít kamarády, že nezapadneme, že si to někdo vyloží jinak, že to někoho zraní, že to nebude vypadat dobře, že to vlastně nedokážeme ani slovy vyjádřit.... A tak nic svého neříkáme, opakujeme cizí myšlenky a přitakáváme. To je totiž to nejjednodušší, pro takové životní postoje nepotřebujeme odvahu.

Od té doby, co píšu blog jsem si už vyslechla od různých lidí doporučení a rady, o čem bych neměla psát, co bych naopak měla zmínit, že tento názor by ode mě nečekali a že bych to možná měla napsat jinak apod. Pročpak se neprojeví sami? Pročpak bych neměla být sama sebou?

Třeba dneska od Martinovy mámy přišlo, že bych neměla psát vůbec, protože odhalení toho, jak žijeme je zneužitelné a co tomu můžou říkat lidi, že nám vidí pod pokličku a že to můžou pochopit jinak a tak zkrátka a dobře, raději nic nepiš a budeš mít klid.

Dneska taky mimochodem přišla s tím, proč jsme jí jako neřekli, že čekáme šesté dítě. Já zrovna držela nad lavorem Majdu a málem mi do něj spadl, když se zeptala. Prý jsem to sama napsala na FB. A navíc to potvrdil soused. :D

Tak jo, přiznávám, NEČEKÁME ŠESTÉ DÍTĚ, ani jsem ho neporodila, byť jsem se vrátila v sobotu večer z porodnice. Prosím všechny, aby četli pozorně to, co doopravdy píšu a ne to, co by chtěli číst.

Můj úmysl na těchto stránkách je jasný, jde mi o podporu a motivaci k radostnému rodinnému životu.

Nedokážu zabránit tomu, že si lidé i přesto, že píšu, jak nejlépe dovedu, chtějí brát věci osobně, neumí se sami projevit a proto jen kritizují názory jiných, obávají se pomluv a drbů a přitom sami drbou, nedokáží se přenést přes to, že není důležité, co si o vás kdo myslí, ale je důležité, jak se sebou dokážete žít vy sami a měřítkem je vaše spokojenost a sebeuvědomění, tedy sebevědomí.

I když i toho slova SEBEVĚDOMÍ se lidé fakt bojí, protože místo, aby za ním hledali porozumění sobě, radost a vděčnost, vidí v něm ego, protože tak je to nastaveno. Kdo je spokojený, radostný a zářící nemůže být přeci skromný a dobrý. Jenže chyba lávky! Tohle je jen program vaší mysli. Ve skutečnosti můžeme být sebevědomí všichni jen se pro to potřebujeme naučit nebát se projevit.

Už vidím, jak někdo řekne “A z toho se jako chlap nají!? Vzdyť je to jen zelenina. Pořádný chlap potřebuje kus žvance!” No jo, to jsem si taky myslela, ale je to už nějaký ten pátek, co se Martin rozhodl z etických důvodů nejíst maso a já ho rok poté následovala a zjistila, že vegetariánská strava nás nijak neomezuje. Teda omezuje nás v restauracích, ve kterých nám většinou nabídnou smažák, kterého už máme pokrk. To by se fakt mohlo změnit a kuchaři by se mohli více zamyslet.

Zvládla jsem nejíst maso a kojit. Zvládla jsem být i jako vegetarián těhotná a zase kojit.
Denně vařím oběd pro všechny a denně jíme pestřeji než předtím, kdy maso bylo hlavní chod a jen jsem obměňovala přílohy. Jó to bylo tehdy jednoduché.

Díky bezmasé kuchyni jsem přišla na potraviny, které jsem kdysi ignorovala. Jíme dnes zdravěji. A žít s pocitem, že nepodporujete svým životem smrt jiné bytosti je přidaná hodnota, se kterou je vám tak nějak lehčeji.

Na fotce je grilovaná zelenina s brusinkama a černýma olivama, opečenou bagetou. A jako správný chlap to v tom hicu spláchl pivem, aby pak mohl vylézt na střechu a opravit ji, aniž by měl v žaludku balvan. 👩🏼‍🍳🥗🔨🏠

"Co tady děláte? Neříkala jste minule, že se uvidíme až na podzim?", zeptala se mě porodní asistentka Jitka po mém příchodu do porodnice před porodním pokojem. Odpověděla jsem jí popravdě, že mě ti dva uvnitř požádali narychlo a byli tak sympatičtí a milí, že se jim nedalo nevyhovět. Ona na to odvětila, že to je fakt, že je to krásný pár.

Jenže ještě něco stálo za tím, že jsem jim kývla na doprovod, a to, že jsme já i ta těhotná žena cítily, že naše setkání před porodem není náhodné a že nás to k sobě přitáhlo z nějakého důvodu, o kterém jsme předtím nevěděly, a který se odkryl až během porodu.

Velmi jsem zvažovala, zda s nimi do porodnice pojedu. Přece jen stále plně kojím a vím, jaké to bylo těžké, když jsem Mariánka opustila na 18 hodin kvůli jinému doprovodu před 6 týdny. Prsa se mi tehdy nalévaly k prasknutí a připomínaly mi, že moje místo je teď jinde. A je to tak. I přesto mi však něco říkalo, udělej to, podpoř je. A tak jsem pár dní odstříkávala mléko do mražáku a díky tomu, že mě Martin podržel a řekl, že s tím nemá problém jsem kývla. A jsem ráda, že jsem to udělala, ačkoliv jsem tentokrát strávila v porodnici ještě o hodinu déle, musela jsem odsávat, abych domů poslala Mariánkovi mléko po sousedce, kterou Martin požádal o extra cestu do Ostravy pro mlékopřevoz. I přesto, že všechny rozumné důvody hovořily pro to, abych tu práci nevzala.

Dala jsem na svou intuici a poskytla podporu tam, kde byla skutečně potřeba a ačkoliv porod nedopadl úplně podle přání ženy, neskončil ani porodním traumatem, a to vnímám jako jednu z nejdůležitějších náplní své práce.

A Martin to zvládl jako vždy úžasně a to, že mi umožnil odjet na tak dlouho pryč, musel vystoupit ze své komfortní zóny a zastat péči o děti, i o to plně kojené, vám dnes odhaluji proto, abyste věděli, že o partnerství a podpoře mezi mužem a ženou jen nepíšu, ale že tak to prostě doma máme skutečně. A že to tak může fungovat kdekoliv, protože my dva nejsme žádný úkaz. Jen si uvědomujeme, že se nám lépe žije, když si bezpodmínečně pomáháme. A že to jediné nás odlišuje od párů, které na to ještě nepřišly.

Dneska je těm dvěma 5. Jak řikají oni “je nám celá ruka”. Tihle dva chlapíci mi denně předvádějí, jaké to je být jeden na druhého napojen. Jsou téměř pořád spolu, nejen jako bratři, ale nejlepší přátelé, nejbližší lidi na světě. Společná přítomnost v děloze musel být pecka zážitek, protože ti dva se prostě znají doslova do morku kostí.

A pro mě jako ženu bylo něco úžasného nosit ve svém lůně dvě bytosti a vědět, že se ke mě znovu vrátily tentokrát ve správný čas. Cítím, že už o tom budu moci brzy napsat víc. Dočkáte se... ❤️

Rozdělení mužských a ženských činností v domácnosti, v partnetství a v životě mi dává smysl. Vychází to z přirozenosti člověka a z logiky života. Když to hodně zjednoduším, tak ženě teče mléko z prsu, proto má na starost děti ona a muž chrání jejich prostor, aby ty děti mohly růst v bezpečí. Tento model od pradávna umožňuje potomkům lidí přežít.

Dnešní doba nám dovoluje si navzájem lézt do žita. Ženy mohou díky motorovce porazit strom a muži se zase mohou postarat o miminko. Je úžasné, že jeden druhého můžeme zastoupit v tom, co běžně neděláme a vzájemně si pomoci od povinností, když na to přijde. A ještě úžasnější je, když se to dělá bezpodmínečně a nenuceně. Když si potom navzájem nepředhazujeme, co jsme pro sebe udělali, ale chováme se k sobě s úctou a důvěrou a uvědoměním, že co dělám pro tebe, dělám také pro sebe, protože v takovém partnerství panuje mír a cítí se v něm oba dobře. A dobře se cítí i děti, které jsou našimi bedlivými pozorovateli.

Nebavilo by mě žít s mužem, který by mi předhazoval, že splnil svou povinnost vůči rodině tím, že byl v práci, a zbytek dne by proseděl u počítače, aniž by si všiml svých dětí. A jsem šťastná, že můj muž zvládá péči o 5 dětí úplně stejně jako já.

Líbí se mi, když se ten klasický pradávný model snoubí se vzájemnou pomocí, kterou ti dva sdílejí jeden pro druhého i pro děti, protože jim tím vlastně ukazují, jak žena a muž dokážou spolu-žít. To je pro mě jeden ze základních pilířů “současné” sebevědomé rodiny. 🦋🌞🤱🏼🙎🏽‍♂️👬👫

Co mě napadlo o cestování s dětmi autem http://www.sebevedomarodina.cz/dlouha-cesta-aut...

Je to jako být napojený ke zdroji. 🤱🏼 Moc dobře ví, že s prsem v puse se spí nejlépe. 🙏🏼Prso totiž není jen zdrojem energie, ale především lásky a láskou se nemůže přesytit, proto neexistuje něco jako “kojte max. 10 minut a ne dřív jak po dvou hodinách”. Lásku nemůžete předávkovat. Kojením dítě nerozmazlíte, nepřesytíte, ale ochráníte před hladem, ruchem i nemocí. Kdykoliv někam jdete, berete s sebou jeho intimní prostředí, které mu dává pocit bezpečí. Můžete kojit na nádraží, u dálnice nebo na fotbale a jakmile se přisaje a začne polykat božskou manu, cítí se bezpečně. Kdekoliv.
Mateřské mléko je tekutá láska. ❤️ Během kojení se dotýkáte, tulíte, mazlíte. Během kojení věnujete pozornost a uvědomujete si, jak to stvoření milujete.
Kojení je pro dítě dokonalé souznění s mámou a prostřednictvím ní s celým světem. 🌏

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.