V poslední stále intenzivněji uvažuji o pěstounské péči. Na adopci jsme už asi krapánek starší, ale pěstounů prý není nikdy dost... Opatrně jsem tuto ideu nadhodila před manželem. Opravdu jsem nečekala, tak prudkou reakci. "No to ses zbláznila! To bych nepřežil ve zdraví!" Trochu mě jeho postoj zamrzel, myslela jsem, že je člověk otevřený a láskyplný.

"Umíš si představit, že by k nám paní ze sociálky přišla kontrolovat, jak máme uklizeno?" Zírám na jeho vysvětlující argument s otevřenou pusou. "Vždyť by ses prošúrovala k sousedce pod námi! Musela bys PŘÍSAHAT, že nebudeš uklízet každý den celý byt a přilehlé okolí..."Tak, trochu manža přehání. Ale je pravda, že co se pořádku týče, jsem nevyrovnaná extrémistka. Moc toužím po tom, mít doma naklizeno stejně jako teta Vlasta, která i se třemi dětmi, dvěma psy, třemi kočkami, papouškem a křečkem, vždy dokázala mít prostorný dům naklizený, třásně na koberci srovnané, zrcadla vyleštěná a hrnečky v lince vyřazené podle velikosti. A k tomu stihla chodit do práce a ve volných chvílích háčkovala sněhobílé přehozy.  Marně se snažím zjistit, jaký byl a je (i přes pokročilý věk pokoje připomínají propagační leták architektonického studia) Vlastin fígl.

Je pravda, že jsem od přírody žena lenivá a radši si čtu, než uklízím. (Mohla bych tvrdit, že jsem žena intelektuálka a potěcha ducha vítězí nad přízemními zájmy, ale bohužel většinou nečtu Kafku, ale nějakou brutální severskou detektivku, nebo, a k tomu se příliš veřejně nepřiznávám, pokleslý ženský časopis.) Také jsem bytost chaotická a uklízím nárazově. Někdy mě to zkrátka popadne a pak uklidím vše, včetně vytření balkonu. V okamžiku, kdy má přijet pořádkumilovná tchýně, své úsilí zdvojnásobuji a jen moje nešikovnost mě chrání před nadzvedáváním dlaždic v kuchyni a vytírání pod nimi.

Naposledy, při návštěvě knihkupectví, puzena touhou po krvavé severské story, jsem narazila na knihu ..... O ÚKLIDU. Rychle jsem mrkla na jméno autorky, jestli to náhodou není teta Vlasta. Nebyla. A tak jsem se v knihkupectví lehce začetla a rozhodla se pár myšlenek aplikovat. Nejvíc mě nadchlo pravidlo 15 minut. To radí uklízet denně pouhých patnáct minut, zato intenzivně. Aplikuji, většinou 15minut nestačí. Také jsem v zápalu pořádkumilovnosti přerovnala šuplíky se spodním prádlem. Místo jsem sice neušetřila, ale v temných rozích jsem našla několik ponožek, o kterých jsem si už dávno myslela, že je pozřeli Lichožrouti, a jejich protějšky použila jako prachovku...

Došlo i na šatník. S těžkým srdcem jsem vyřadila pár kousků a rozhodla se je věnovat na charitu. Bohužel jsem nešla hned, takže více než polovina vyřazenin se zase nenápadně přesunula zpět do skříně. Co kdyby se to někdy hodilo, aspoň na doma....A zjistila jsem, že ale opravdu nemám co na sebe!!! U manžela jsem neuspěla vůbec. Zjistil, že všechna trika s nápisy ACDC a Brychta je bůh nutně potřebuje. (I když Brychta se teď trochu zbláznil, ne?)Zítra musím vyrazit do knihkupectví nastudovat další tipy a triky. Jednou na to přece musím přijít... A nebo si koupím novou detektivku 🙂

Cestujete rády vlakem? Dlouho mi trvalo, než jsem objevila jeho poetiku a překonala obavu, že netrefím tu správnou soupravu a odfrčím do úplně jiné stanice, než jsem původně plánovala. V autobusu toto nebezpečí nehrozí; pokud tedy řidič není taková sviňa  a neprodá vám lístek do Prahy, zatímco hodláte vyrazit do Jičína...

Jenže při reorganizaci dopravy zrušil dopravce většinu autobusových linek z velkoměsta do rodného maloměsta a zbyl jen vlak. A odfrčí-li manžel automobilem na nějaké veledůležité víkendové jednání a zatoužím-li po maminčině domácí kuchyni, nezbyde, než překročit komfortní zónu a vyšplhat po strmých schůdcích do vagónu. A co je pro mě horší, i sešplhat. Sestup z vagonu mi připomíná sestup z Ostrého Roháče.

V poslední době si ale vlakojízdy začínám užívat. Před cestou se vybavím zdravými svačinkami (cesta je dlouhá a drobné občerstvení přijde k chuti). Nakrájím okurku, přidám pár cherry rajčátek, červenou papriku a přibalím láhev pramenité vody. Do kabelky uložím učebnici italštiny a nějakého klasika (Kafku nebo tak...) Času na četbu a studium bude spousta...

Při čekání na vlak zásoby obohatím o coffee to go, pár sušenek s palmáčem či nějakou čokoládku za výhodnou cenu a přihodím ženský časopis (nejlépe s dárkem zdarma). První půlhodinu v kupé trávím popíjením kávy, pojídáním sušenek a čtením časopisu Kondice. Další půlhodinu rozjímám nad sfutrovanými prázdnými kaloriemi a vytvářím (inspirována Kondicí) fiktivní jídelníček na příští týden. Jsem-li v kupé sama, výčitky mě doženou i k pokusu vyzkoušet pár balančních asán či jiných prostocviků. Zjistila jsem, že je ve vlaku zábavné poskakovat, nicméně blahodárný účinek pohybu je kompenzován stresem, že budu někým viděna. Navrhnu Českým drahám přidat jeden fitness vůz.

Během cvičení mi většinou vyhládne a dojde i na okurku, rajčátka a papričku. Pokud do kupé přisedne spolucestující, vyrazím na korzo po uličce, elegantně se naaranžuji k okýnku a sleduji malebnou krajinu. Při stání mi většinou vyhládne, takže dojde i na okurku.... 

Když dočtu časopis, dojím zásoby, zjistím, že jsem se těmito činnostmi poměrně znavila a jediné, co zvládnu, je pozorování ubíhající krajiny nebo pospávání ( prokládané výpravami na toaletu, protože káva, salátová okurka a voda jsou vražednou kombinací...).

Cestou zpátky už ani okurku nebalím. V konkurenci s řízečkem a bábovkou od maminky by stejně neměla šanci;) Jen ten Kafka a italština zůstávají na dně kabelky...

Pár dní po revizi jsem byla přesvědčená, že už, jak by asi pravil klasik, slunce nikdy nevysvitne... Naštěstí můj gynekolog je drsný zkušený muž a místo neschopenky, kdy bych seděla doma a pročítala diskuze na internetu, kde jsem udělala chybu, mě poslal hned druhý den do práce. Náladu mi pozvedla kolegyně, která si mě v kuchyňce pátravě prohlédla a vysekla poklonu: "Teda Karjo, ty jsi dost zhubla, co?" "To víš, liposukce..." vysvětluji, jak je možné zbavit se přes noc vypouleného břicha.

Ale sleduji na sobě, že jsem notně oslabena. Jednak jsem se dobrovolně přihlásila do realizačního týmu jednoho odporného projektu, jednak v nějakém pominutí smyslů přislíbila pomoc s chystáním občerstvení pro poměrně velkou zahraniční delegaci.

O víkendu jsme vyrazili na ohlášenou návštěvu tchýně a tchána. Tchýně, na rozdíl od kolegyně, se domnívala, že jsem teda fakt nějak ztloustla, a pohotově vytáhla jakousi knihu o hubnutí, kterou si koupila v levných knihách, ale u té diety se nesmí margotka, tak by mi ji dala. Knihu, ne margotku...S díky odmítám.

Odpoledne jedeme navštívít tetu Martu. Teta Marta žije v pohraničí. V oblasti, kam by se i bohyně ze Žítkové bály vkročit. Tety tu věří na skřítky a lesní víly a v dlouhých zimních večerech vyvolávají duchy. (Dlužno podotknout, že zde není signál.  Pak by asi tety založily Skype a vrhly se do kyberprostoru...)

Teta je doopravdy ztělesněním moudré čarodějky. Na každou chorobu umí namíchat

čaj, počasí na druhý den vyvěští z pavučiny a její kynuté buchty jsou prostě kulinární zázrak. Po posilujícím čaji a pekáči buchet se na mě teta zahleděla a prohlásila :"Víš o tom, že jsi těhotná? V červenci budeš rodit. Je to holčička. S Helčou jsme vyvolávaly ducha Karla Jaromíra Erbena a ten nám to řekl." Zachovala jsem dekorum a snažila se jí přesvědčit, že ani Erben neví všechno. Ale teta si trvala na svém. Manžel nakonec psychicky nevydržel a všechno vyklopil. Návštěva skončila neslavně - tchýně uraženě odešla na vycházku, tchán (cíťa) se zavřel na záchod, čímž mě naštval, tam jsem se chtěla zavřít já, v koupelně má teta strašnou zimu, a teta ve svém pokoji vyvolávala ducha Marie Terezie. Šestnáctinásobná matka ji přišla jako důvěryhodný zdroj informací. Výsledku jsme se ale nedočkali, odjeli jsme dřív, než Marta vyšla z pokoje. Třeba přece jen něco Marie vyvěštila....

Nevím, jak pro koho, ale pro mě Vánoce rozhodně nejsou synonymem svátků klidu. Manžel i já pocházíme z poměrně početných a družných rodin, proto 25.12. nastane nekonečný kolotoč návštěv, cukroví, slivovice a více či méně pitelných káv. První zastávka je tradičně u švagra a švagrové. Kromě nich dvou byt obývají ještě dva obří celoročně línající a neuvěřitelně slintající psi, papoušek, který se naučil štěkat jako jeho spolubydlící (ten sice neslintá, ale peří mu padá neméně hojně) a protivná kočka, která terorizuje lidi i psy. Na papouška do klece nemůže... Srst jí líná také. Když přijede návštěva, jsou zvířata vykázána z hostinského pokoje a jejich pohodlné pelíšky se přesunou do chodby. Návštěva je uložena na pohovku připomínající Záhořovo lože. Při posledních dvou návštěvách to pohovka ještě vylepšila a při prudším otočení jí upadne kus čela, což způsobí podezřelý hluk, který vzbudí psy i papouška a jejich štěkot vzbudí nerudnou sousedku, která poté vytrvale buší pět minut do topení. I přes způsobený hluk, psi odmítají vyměnit pelíšky za pohovku.

Před odjezdem ještě cvičně počůrám svůj letos už asi desátý těhotenský test, aniž bych si něco od výsledku slibovala, a snažím se nenápadně nacpat do cestovní tašky karimatku, na které bych mohla přečkat noc. Z povinnosti mrknu na test - poprvé po deseti letech se na něm krčí slabounká druhá čárka. Hurá, mé vyjednávací pozice jsou tímto velmi silné a ihned využívám manželovy zjihlosti k podpisu přísahy, že na noc jedeme ke kamarádce Pavle, která bydlí jen pár metrů od švagra a disponuje rozhlehlou vilkou, kterou vysoudila na svém exmanželovi.

V první pracovní den těhotenství potvrzuje i krevní test. Takže postup do vyššího levelu.... Sestry i ošetřující lékař v CARu jsou nadšením bez sebe (to možná dělají i ty Vánoce). Bude se mi po nich stýskat...

Načasování na dobu vánoční sice vyžaduje vymýšlení rafinovaných způsobů, jak se nenápadně zbavovat servírovaného alkoholu, protože při odmítnutí by veškeré příbuzenstvo propadlo panice, že jsem onemocněla nějakou příšernou chorobou, která vyžaduje ještě zintenzívnit přísun léčebného alkoholu.

Postupně se přidávají nevolnosti, takže zbytek návštěv rušíme pro střevní chřipku. Pozřu pouze jeden druh jogurtu a hromady banánů. V obchodě už musí manžela podezírat, že si doma zřídil chovnou stanici opic... Kromě toho, že jím banány a jogurty, každou půlhodinu musím na toaletu. Předpokládám, že mě tak tělo připravuje na noční vstávání. Doufám, že mimino se budí méně často než jednou za půl hodiny a že se po porodu konečně vyspím.

První ultrazvuk nás posunuje do další úrovně budoucího rodičovství. S potěšením musím konstatovat, že ač jím za tři, tak váha zůstává sympaticky nezměněna. Co se mění, je břicho. Po pár týdnech ho už horkotěžko maskuji. Kalhoty zatím improvizačně zvětšuji pomocí gumičky, na doma jsem vylovila prastaré tepláky. Asi před dvaceti lety jsem cestou na povinný tělocvik zjistila, že jsem si zabalila dvě krásná sexy třička, ale kalhoty ani jedny. V nastalé panice (hrozilo, že nedostanu zápočet a kvůli zapomenutým gatím nedokončím vysokou), jsem v obchodě lapla první tepláky, které mi padly do oka. Teprve při převlékání jsem zjistila, že ona pohodlná vsadka není pro zahřátí zad namožených sportem, ale že jde o vsadku těhotenskou. Kalhoty jsem shledala jako velmi pohodlné. Ženy našeho rodu mají genetické dispozice k ukládání tuku na břiše, takže když se sejdeme na některé z mnoha oslav, vypadáme jako smečka rozjařených mufů. Některé máme i hubu od ucha k uchu. Nakumulovaní chudovlasí strýčkové zase připomínají plato obřích vajec, takže si pohlaví nemají co vyčítat...

Postupně si začínám na pupek zvykat. Rozhodla jsem se vyhýbat se chemikáliím. Nastudovala jsem různé diskuze na různých fórech a dospěla k závěru, že si rozhodně vykukující šediny nemůžu obarvit klasickou barvou. V drogerii lovím ze spodního regálu Hennu. Po zalití horkou vodou voní podobně jako bahenní zábal z blízkého Žabáku, ale odvážně si hmotu nanáším na vlasy. Zabalit do igelitu, nasadit čepici a za dvě hodiny se vyloupne krásná, ozdravělá hříva. Vylouply se úplně stejně šedivé vlasy, jako před dvěma hodinami... No co,  Kelly Osbourne taky nosila šedivý přeliv a jak ji módní policie chválila. U kadeřnice si nechávám vyrobit krátký šmrncovní účes. Docela se povedlo, šediny ho pěkně prokvítají. Kadeřnici se též povedlo vytvořit vzadu vlevo jakousi šarmantní vrtulku, která povstane každé ráno po probuzení. Trvá dost dlouho, než ji přemluvím, aby lehla....

Týden po Henna experimentu si jdu do lékárny vyzvednout léky na udržení těhotenství. Magistra se na mě zkoumavě podívá a praví "Menstruaci ještě máte pravidelně?"  Pokouší se o mě mdloba, ale tentokrát ne díky těhotenské nevolnosti. Po zaplacení si hlavu zabaluji do šály a v nejbližší lékárně kupuji barvu na vlasy. Promiň broučku, ale mamka fakt nemůže vypadat jako babička. Alespoň zatím ne...

A tak s novou hlavou a sukní zajištěnou zichrhajskou vyvaluji spokojeně pupek v čekárně u gynekologa. Uvnitř trochu polaškujeme, vskočím na lehátko, a to je poslední, co si dokážu jasně vybavit. Za chvíli stojím venku, v ruce žádanku na revizi, pupek pořád vyvalený... Ještě zatepla nesu žádanku na ambulatní gynekologii. Teprve tady mi dochází, co se vlastně děje... Lehká hysterická scénka mi zařídila, že zákrok proběhne hned druhý den, protože jinak by za mnou možná museli na nejbližší psychiatrii. Kamarádky, které na revizi čekaly i čtrnáct dní, mi nepokrytě závidí.

Tuším, že s nosem jako Bolek Polívka v šapitó bych se  v práci asi neměla zjevovat. Šéfovi napíšu SMS, že jsem se zasekla u doktora, a jdu si dát pořádné kafe. Cestou kupuji ženský časopis, protože sedět nad kávou a čučet do blba by mi asi náladu nevylepšilo. Depresi mi prohlubuje servírka, když mi oznámí, že sachr zrovna došel... Spokojuji se s kávou a otvírám časopis. A hned na článku "Kdy je nejlepší věk mít děti?" Nějaká moudrá paní doktorka většinu článků laje nezodpovědným ženám, které pro kariéru odkládají  mateřství, a v pětatřiceti se diví, že nemohou otěhotnět. Tak to asi nebude nejlepší čtení na dnešní ráno. A tak si cestou do práce kupuji humoristický román. V kanceláři ho čtu tajně pod stolem. Kolegyně si myslí, že jsem se zbláznila, protože se občas tlumeně chichotám. Naštěstí jsem si koupila oba díly, takže čtivo na zítřek zajištěno. Potěší mě, že informací, že zítra nepřijdu do práce, zkazím den i šéfovi....

Druhý den, nalačno, na pokraji zhroucení hladem a žalem, sedím v čekárně. Se mnou čeká postarší paní, což mě uklidňuje. S kamarádkou byly na pokoji dvě dámy kolem třicítky. Jedna svým spolupacientkám líčila, že "Karlovi stačí, aby kolem prošel, a už je v jináči. A fakany mají už čtyři... Je tu už podruhé a pochybuje, že naposledy." Druhá přikyvuje a nejasně naznačí, že u ní jde o pracovní úraz.

Na pokoji pokračuji ve čtení humoristické knihy. Paní si mě podezíravě prohlíží. Asi uvažuje, jestli jsem také přišla s pracovním úrazem. Narkóza je bezva. Začíná se mi to líbit... Probouzím se se splasklým pupkem a koketní vrtulkou na hlavě. Vedle v sesterně zrovna potulný prodejce líčí, jak musí živit rodinu, protože manželka je těžce nemocná a že jeho proužky na inkontinenci jsou ty nejlepší. Chvíli poslouchám. Je to lepší, než humoristický román. Zichrhajskou jsem připnula utržený závěs. Na cestu domů ji už nebudu potřebovat. Game over. Začneme nové kolo... Stýská se mi po doktorech a sestřičkách z CARu. Hned, jak se mi udělá lépe, objednám se na konzultaci. A třeba mě tentokrát přidělí mlaďochovi;)

Když jsme se před rokem pustili do dobrodružství s IVF, předpokládala jsem, že jediné, co mi bude před Vánoci 2015 kazit postavu, bude vánoční cukroví a velký pupek... Cukroví zatím napečeno není a o pokaženou postavu se se ctí postaraly hormonální dávky. Jdeme do finále s posledním pokusem a přiznám se, že mi všichni ti rozněžnělí lékaři a soucitné sestřičky budou chybět. Za ten rok se stali mojí druhou rodinou. S nimi jsem strávila Velikonoce, prožila letní dovolenou a oslavila narozeniny. A ač všichni dělali, co mohli, vaječníky mají na věc jiný názor a odmítají jakoukoli spolupráci.

Tak páni doktoři naposled nasadili koňské dávky. Nikdy bych nevěřila, co se mnou může taková hormonální smršť udělat. Nejenom že slzím i u reklamy na životní pojištění, ještě mě neskutečně dojímají pejsci. Zvlášť ti malí, roztomilí... Úplně nejvíc ten smeták, co stává s bezdíky v parku. Tak toho bych chtěla zachránit, vyrvat těm nemytým existencím a vybudovat mu doma malý roztomilý pelíšek... Snad bude mít pes štěstí a hormony brzy vyprchají, takže zůstane spokojeně v parku a bude dál lovit ty malé roztomilé sýkorky. Potvora chlupatá, jak je mi těch nebožáčků líto... A což teprve babičky a dědečkové šourající se na nákup...

Hormonální šílenství došlo tak daleko, že jsem zcela dobrovolně nabídla mamince, že ji i její tři kamarádky vyvezu na výlet. Asi bych měla být na pár dnů prohlášena za nesvéprávnou. A tak jsem jednoho mrazivého rána naložila dámy do auta a vyjely jsme za nákupy. Tedy, vyjely jsme až po čtvrt hodinové debatě, zda se holky připoutají nebo ne, protože: "Karjuško, je vidět, že jsi byla učitelka a bazíruješ na pravidlech. My tu pokutu kdyžtak zaplatíme." Jenže, milé dámy, pokutu si klidně plaťte, ale opravdu nestojím o to, aby mi při prudším zabrzdění letící bába srazila vaz. Po dlouhých vyjednáváních dámy provedly pokus o kompromis. Uchopily pásy a ležérně je přehodily přes boky. A takto si je budou držet a policajti nic nepoznají, mrkají na mě se šibalskými úsměvy. Nakonec se všechny tři podařilo připoutat a vyjely jsme. Po pár metrech se ze zadních sedadel ozvalo tichoučké: "Cvak. Cvak. Cvak." Zastavuji u krajnice. Dámy protáčí panenky, ale boj pro tuto cestu vzdávají a definitivně se připoutávají. Během jízdy se vzadu zapnou tři navigace.

"Karjuško, můžeš jet, nic nejede."

"Je červená."

"Aha, no ale nic nejede, tak bys mohla, ne?"

Rozjíždím se. "Pozor!" Prudce brzdím. Nic nevidím. Mrtvola bude pod koly auta... "A to nic. Se mi zdálo, že támhle běží pes, přímo pod auto, ale to se mi zdálo."

"Nechci ti do toho mluvit, ale já bych zabočila doleva."

"Tam je jednosměrka."

"Ale neříkej. Když jsme tu jeli s tátou (asi tak deset let nežije), tak jsme tam v klidu projeli."

Nakonec přece jen parkujeme na parkovišti kousek od centra města a dámy vyráží. Dáváme si rozchod a za hodinu se scházíme opět u auta. Janička, která peče ty nejbáječnější větrníky, se k nám hrne s pěti kelímky v náručí. "Holky, koupila jsem nám kafe. To bude dobrota. Nějaká Afrika! Káva Togo!" Neměla jsem to srdce ji vysvětlit, že je to prach sprosté rozpustné kafe....

Přežila jsem dámskou jízdu, přežila jsem i poslední injekci. Ukolébána rutinou jsem nasála léčivo, zapíchla do břicha, zmáčkla píst - a uvědomila si, že veškerý vzduch, který měl být před aplikaci vypuštěn, se přesunul, následován tekutinou, do mého břicha. Chvíli jsem se bála pohnout a čekala, kdy to se mnou praští. Po minutě jsem jehlu vytáhla, sepsala závěť a vyrazila do práce. Zatím jsem přežila i toto faux pas...

Jako žena marnivá toužím i při možné narkóze (kdyby se třeba některý folikul uráčil vyrůst)  vypadat krásně (zvlášť když to bude asi moje poslední návštěva CARu), a tak jsem si dnes vyrazila ke kadeřnici. Děvče dostalo záchvat kreativity a místo decentního pážecího účesu mi na hlavě vymodelovalo velmi dekadentní .... hnízdo? Na to ani tu papírovou čepičku nenarazím... "Děvče, chybí Ti sebevědomí, musíš se s takovou kreací na hlavě náležitě sebevědomě nést," pravilo mé odvážné já. A tak místo, abych na hlavu narazila kulicha, vyšla jsem s hrudí vypjatou ze dveří kadeřnictví a hrdě vkročila do MHD. Proti dveřím stáli dva fešní třicátníci a na můj okouzlující úsměv odpověděli úsměvem neméně okouzlujícím a šibalským pohledem. "Sluší ti to, holka. Jo, sebevědomí, to je základ všeho...,"spokojeně jsem se usadila na sedačce a uvelebila se tak, aby bylo pohodlně i mým tvrdohlavým nezrajícím folikulům.  Periferně vidím, že se krasavci blíží... Honem oprašuji základy flirtu a doufám, že budu neskonale vtipná a pohotová. Před očima mi propluje odznáček revizora. "Kontrola jízdenek," praví jeden z Belmondů. Zuřivě lovím v kabelce a snažím se najít peněženku. Bez úspěchu. Peněženka i s předplatní průkazkou zůstala v kadeřnictví. Pokorně vystupuji na další zastávce, vyplním s hezounky formulář (alespoň znají moji adresu, kdyby třeba chtěli poslat květiny) a pěšky se vracím pro peněženku. V dalším autobuse klímá jen pár puberťáků a piští dvě rozjívené skoroslečny. Tohle by z vás mohlo vyrůst, lenivé folikuly...

Pro tento nejspíš rok dobrodružství končí... Třeba se ještě někdy pustíme do pokračování.  Všem ženám i jejich partnerům, kteří zrovna IVF podstupují nebo se na něj chystají, držím palce a přeji hodně, hodně sil. Nejen fyzických, ale hlavně duševních. A ať se rodí hodně krásných a zdravých dětí! Jinak to s těmi našimi důchody vidím bledě;)

             "Měli bychom se začít víc hýbat," pravil před několika lety manžel a poprskal klávesnici notebooku, na kterém zrovna sledoval nějaký super seriál, drobečky z brambůrků. Můj manžel má tendenci sdělovat zásadní sdělení v těch nejnevhodnějších momentech. O ruku mě požádal, když jsem žehlila (od té doby žiji v přesvědčení, že se žehličkou jsem neodolatelná a sexy) a naše IVF dobrodružství navrhl, jen tak mimochodem, když luštil sudoku. Pravděpodobně měl IVF navrhnout dříve než výzvu ke sportovní aktivitě. Na kole se můžete naučit jezdit i po čtyřicítce.

               A tak se z nás stali sportovci. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy nepatřili k výrazně pohybově nadaným bytostem, nevrhali jsme se do dobrodružství kolektivních sportů či sportů, ve kterých nějakým způsobem figuruje míč... Od dětství trpím míčofobií. Jakmile spatřím cokoli kulatého, zaujmu obranný postoj a uskakuji předmětu z cesty. Na základce jsem patřila k velmi vyhledávaným členkám vybíjenkového týmu. Jednoduše proto, že moje hrůza z míče byla tak obrovská, že nebyla šance se do mě trefit. Nicméně zápasy často končily kontumačně. Soupeřka neměla šanci trefit splašeně poskakující hráčku a já jsem nebyla schopná trefit klidně stojící soupeřku. Rodiče se dokonce pokusili zapsat mě do tenisového kroužku. Naštěstí nás vedl velmi zapálený soudruh trenér, a aby otupil vliv tohoto veskrze buržoazního sportu, museli jsme na začátku každého tréninku kreslit státní znak a rudou hvězdu. A protože ve výtvarnu jsem ještě méně zdatná než ve sportu, byla jsem z kroužku vyloučena. Nepomohla ani kariéra úspěšné recitátorky budovatelských básní.

              Zvolili jsme turistiku, postupně odvážně přidali cykloturistiku. Oba sporty nás zcela uspokojují možností  pobytu na čerstvém vzduchu zahradních restaurací. A taky máme dojem, že si to pivko a utopence můžeme bez výčitek objednat. Tedy až do doby, než si manžel pořídil chytrý telefon s chytrou aplikací, která počítá množství spálených kalorií. Tím se nám radost z vyjížděk lehce pokazila - aplikace je jistě rozbitá a napočítá nám mnohem méně kalorií, než kolik opravdu vydáme... A to nemluvím o online mapách! Od chvíle, kdy objevil zázrak online navigace, odhodil konvenční papírové mapy a naše výlety jsou řízeny online. Občas zabředneme do močálu, občas vlečeme kola přes oranici, občas brodíme řeku či prcháme před rozzuřeným vinařem, který nás považuje za zloděje hroznů...

              Naneštěstí se manželova vášeň pro hitech výdobytky vztahuje jen na elektroniku. Co se sportovního vybavení týče, zarputile odmítá odložit velmi, ale velmi starou zálesáckou košili a ještě starší kapsáče (ty snad musel zdědit po nějakém příbuzném působícím ve Wermachtu...). Takže nás při túrách zastavují hitech oháknutí turisté a píchaje hůlkami do vedle stojícího kamene, ptají se, v přesvědčení, že se horalé spustili do civilizace nakoupit zásoby na tuhou zimu, zda nevíme, jestli bude zítra pršet. A o tom, že mě několik týdnů manžel nutil jezdit na jeho starém horském kole bez brzd a se spuchlými pneumatikami, které jsme museli co kilometr hustit, ani nemluvím. Jeďte na úplně vyfouklém kole lesem, kde funí jeden divočák vedle druhého! Ale v hospodách jsem vzbuzovala obdiv, to zase ano - drsná bikerka na kole bez blatníků a s vojenskou helmou na hlavě! I panáka mi staří štamgasti občas zakoupili.

              K turistice jsem postupně přidala i jiné sportovní výkony. Vrhla jsem se na zumbu. Prý se při ní báječně hubne! Sešla se super parta dam mezi 30 a 70 a každou poctivě odcvičenou hodinu jsme musely oslavit kávičkou a nějakým tím dobrým vínečkem v blízké kavárně (kolem fitness center by zkrátka kavárny a hospody být neměly).  Jen jednou se mezi nás pokusily infiltrovat tři sexy dvacítky oděněné do sexy zumba oblečků. Když uviděly naši sestavu - gerontky v tepláčkách a vytahaných tričkách, obrátily oči v sloup a rychle opustily tělocvičnu. Když zumba cvičitelka otěhotněla (potvora), oblíbila jsem si jógu a pilates, částečně proto, že se u většiny cviků leží...

Nicméně, vás všechny, které jste odolaly volání módního diktátu a zatím se neřadíte mezi sportovce - ubraňte se, nezačínejte se sportem! Tělo je totiž strašná potvora. A tak zatímco před pár lety si vyloženě spokojeně hovělo na gaučíku a chroupalo chipsy, dnes, kdy kvůli hormonální smršti musím pohyb omezit, protestuje a vyžaduje svých 60minut pohybu.... Znovu už bych takovou chybu neudělala a místo pohybu bych si radši přisypala pár brambůrků...

Začínám se považovat za zkušenou matku čekatelku... Při prvním IVF jsem se neodvážila vyjít si dál než do blízkého supermarketu a kávy nebo zeleného čaje bych se nedotkla ani kovovou tyčí... Tentokrát jsem zbalila všechny prášky, roztoky, globule (ten název mě úplně děsí!), jehly a stříkačky a vyrazila za příbuznými. Coming out jsem ještě neprodělala, takže injekce jsem si pokoutně píchala v koupelně, ale i tak to považuji za velký krok pro Karju.

Nicméně současný hormonální koktejl má úplně jiné účinky než poprvé. Euforie z prvního pokusu je pryč a dostavila se mátožnost. Trefit se do dveří a nepokácet futra se mi začíná jevit jako docela velká výzva a neusnout při každém usazení se je také výkon hodný vrcholové sportovkyně. Pardon, klientky CARu.

A ačkoli lékaři se snaží a příznaky by mohly dávat jakous takous naději, že se něco děje, vaječníky to vidí jinak. A tak je ani koňská dávka nepřinutila k nějaké výraznější akci.

Soucitný pan doktor vypadal velmi deprimovaně, když nenašel očekávanou vaječnou úrodu. A tak, deprimovaná hormony i lékařem, jsem cestou domů učinila rozhodnutí, že si dám aspoň do nosu. Vyrazila jsem do blízkého supermarketu a jala se nakupovat všechny dobroty, ze kterých vykouzlím kulinární rozkoš... Kabelku jsem narvala šunkami, sýrem, těstovinami, zeleninou, listovým těstem, do ruky vzala láhev červeného, na zápěstí zavěsila sáček s jablky. A nakonec přihodila i toaletní papír. Multipack. Když už nakupuji.

Takto obtěžkána jsme se doplazila k vchodovým dveřím paneláku a sáhla do kapsičky pro klíče. Klíče v kapsičce nebyly. Nebyly ani v druhé, ba dokonce ani ve třetí. Postupně jsem vyložila celý nákup z kabelky, abych ho zase jako tetris naskládala zpět. A najednou jsem prozřela. Při odchodu k lékaři za mnou manžel zavřel dveře, načež odjel za kšeftem... Vrátí se ve tři. Je jedenáct. Sousedka, která má náhradní klíče je u sestry. Prekérní situace...

S balíkem papíru v jedné ruce, lahví vína v ruce druhé, kabelkou přetékající potravinami, elegantně oděna do pouzdrové sukně (aby pan doktor viděl, no ni?) a sexy kozaček jsem vyrazila hledat útočiště. Nakonec jsem hrdě vplula do jedné nóbl kavárny, složila náklad na koženkovou pohovku a objednala si kávu. Číšník si mě sice celou dobu podezřívavě prohlížel - vypadala jsem jako bezdomovkyně začátečnice, ale vyvést mě nenechal.

Klíč na věšáku nevisel. Ani neležel na poličce u dveří. Klíč si celou dobu hověl v kapse mé elegantní pouzdrové sukně. Inu, v době užívání hormonů bych asi měla být zbavena svéprávnosti...

Mám výbornou kolegyni, která se časem stala i výbornou kamarádkou. A jak šel čas, i výbornou matkou. Někdy možná až převýbornou. Svým dětem je ochotná obětovat vše - čas, peníze, zdraví... Když se naposledy hroutila z přemíry povinností - správně rozvést své tři děti do různých kroužků a posléze je i ve správném pořadí vyzvednout, v mezičase nakoupit biopotraviny, ze kterých večer uvaří výborné výživné jídlo a nakonec se všemi udělat úkoly, nachystat biosvačinky a oblečení na druhý den, podotkla jsem, že by si měla udělat nějaký čas na sebe. (To, že je na ní opravdu vidět, že si už 10 let nekoupila nic na sebe, protože vždy se nákupy zvrtnou v nákup dětského oblečení, jsem si nechala pro sebe.) Jen si povzdechla a špitla: "To nemůžeš pochopit. Obětovala bych jim i život."A co vlastně jsem ochotná svým, ještě nenarozeným dětem obětovat já? Nepočítám finance, za které už by se dala koupit slušná ojetá Fábie... Když jsme se před cca 10 lety rozhodli založit rodinu, jedna z mých kamarádek byla právě čerstvou matkou. "Ty piješ?" vyděsila se, když mě viděla labužnicky popíjet dvě deci muškátu. "Co když jsi už těhotná? To je fakt nezodpovědný...Jestli se něco zvrtne, budeš si to do smrti vyčítat." Vzala jsem si její radu k srdci. Má pravdu, děvče. Těhotenství za rohem a já tu nasávám jak notor! A stala se ze mě abstinentka. Po roce jsem pochopila, že mám dvě možnosti: zůstat do přechodu abstinentkou nebo se na to vykašlat a risknout to. Jsem odvážná žena a risk je zisk. Začala jsem pomalu červeným vínem (to prý je i v těhotenství zdravé). Jenže červené víno nemám ráda. Tak jsem odvážně přidala i bílé. A pivo. A whisky. A fernet. A slivovici. A..... Ne všechno najednou. Postupně. S mírou....Také se mi podařilo nastoupit do práce, kde je velmi přijatelná pracovní doba a polovinu práce lze dělat z domu. "To se hodí, až budeme mít rodinu," usoudili jsme s manželem. A tak jsem se na deset let zapíchla v práci, která mě možná až tak moc nebaví, ale pro rodinu všechno, že...Dlouho mi šel na nervy koberec v obýváku. Starý, zplihlý, nudný... Ale nebudu měnit koberec,když mi na něj za pár měsíců bude slintat potomek. To by byl čirý nerozum. Situaci vyřešil až manžel. Polil koberec červeným vínem... Jsem přesvědčena, že to udělal schválně... A tak máme v obýváku krásný, nový, barevný koberec. "Doufám, že nebudeš naštvaná, až ti ho Dominik poslintá," pravila švagrová, když ho poprvé uviděla. Nebudu. Jestli Dominik slintá jak americký buldok, koberec před jejich návštěvou jednoduše sroluju a slintajícímu batolenti prostřu na zem starou deku.Uznávám, že v porovnání s kolegyní jsem v sebeobětování se břídil.Naštěstí jsem nikdy nedošla do stádia nákupu rozkošných miniaturních oblečků jako moje bezdětnostní stejně postižená kamarádka... Ale kdo ví...? Třeba i na to dojde. Až si pořídím roztomilou čivavu🙂 

Setkaly jsme se náhodou. Obě jsme si na víkend vyjely do rodného města a obě jsme si vyrazily na podzimní procházku. Neviděla jsem ji snad deset let. Bývaly jsme kamarádky na střední. Pak se z Marie stala vegetariánka a šamanka, poté veganka a andělská terapeutka. Povila tři dítka, vystudovala akademii alternativní medicíny, strávila půl roku v pralese se svým guru a odstěhovala se s manželem na samotu u lesa, kde chová (ale nejí) kozy, ovce a pěstuje spoustu mně neznámých plodin.

"Ty nemáš děti?" zděsila se Marie. "Ale to je strašná škoda! Děláš pro to vůbec něco? Abys otěhotněla?" Kdybys, milá alternativní Marie, věděla, kolik hormonů mi průběžně koluje v těle, tak to s tvojí přírodně založenou bytostí šlehne. Marie hbitě ze záhybů dlouhých duhových šatů vytahuje tmavou lahvičku. "Jantarová voda. Ta tě pročistí. Do půl roku jsi těhotná!" zvolá Marie. Přepočítá děti a zmizí v melancholické říjnové mlze. Kdybych v ruce nedržela lahvičku se zázračnou vodou, tak to celé považuji za podivný sen... No co. Co bych nezkusila jantarovou vodu. Zkusila jsem již mnohé. IVF pro mě bylo, až do letošního jara, neakceptovatelné...

Začala jsem, před mnoha a mnoha lety, zvolna - popíjením kontryhelového čaje s kapkami z jeřábu ptačího. Kontryhelový čaj byl hnusný, kapky drahé, výsledek žádný. Nasadila jsem těžší kalibr. Na internetu jsem narazila na zajímavé stránky o vědomém rodičovství. A protože jsem duchovnu otevřena, zhltla jsem všechny relevantní články.

Duše dítěte si prý vědomě vybírá, koho si zvolí za svoje rodiče. Pak ale nechápu, že o nás s manželem není rvačka. Jsme oba velmi milí, tolerantní, sečtělí... Drahouškovi bychom dopřáli  kvalitní domácí stravu a láskyplnou péči. Extrémní sportovní ambice vzhledem k dítěti také nemáme. Sami jsme jen velmi rekreační sportovci, takže by dítku hrozila jen mírná vycházka zakončená malinovkou v blízké výletní restauraci. O rozmazlovacích babičkách, které by svým zrozením získalo, ani nemluvím. Ti haranti nahoře jsou ale buď pěkně rozmazlení, když jim není dobrý náš panelákový 2+1 a zánovní Fabie, nebo masochisté, když raději zvolí dobrodružství v naprosto vybydlené děloze alkoholičky...

Abyste tomu rozuměli - k nalákání takové nerozhodnuté dušičky totiž může pomoci i rafinovaná vizualizace. Je třeba představit si cestu vajíčka do dělohy, kterou ve svých představách pěkně zařídíte, aby se miláčkovi uvnitř těch devět měsíců líbilo. Vyzkoušela jsem různé styly - od něžné provance až po drsné heavymetalové doupě. Mé představy o bytovém designu se asi neshodovaly s představami budoucí generace. Je pravda, že často jsem usnula uprostřed vejcovodu...

Duchovno nezabralo, asi bude třeba zapojit tělesno. Cvičení podle paní Mojžíšové(kterou bezmezně obdivuji) mě vyděsilo nárokem na čas a pravidelnost, od lekcí cvičení Mohendžodáro mě odradilo nejdříve video z jedné z lekcí a následně cena za víkendový kurz. Zbyla už jen hormonální jóga. Tehdy ještě poměrně neznámá... Pohled na zakladatelku konceptu, Dinah Rodriques, mě přesvědčil.  Video, na kterém si osmdesátiletá dáma dává nohu za krk, zlákal i dvě kamarádky. A zaplatily jsme si víkendový kurz...

Naneštěstí byl sychravý podzim a základní škola, která kurz hostila, vypínala na víkend topení... Cestou domů jsme si musely skočit na panáka, abychom to neodstonaly, a nakonec skončily se zánětem močáku a slušnou kocovinou. Nicméně cvičení bylo příjemné, dokonce jsem rok a půl vydržela ráno pravidelně půl hodiny cvičit. Ale na manželovy spermie to kupodivu vliv nemělo🙂

A protože selhala alternativa, sáhli jsme ke klasice. A alternativu neopouštím, protože zichr je zichr... Takže dámy, končím. Píchnu si hormonální koktelj, zacvičím sérii hormonální jógy, zapiji to čajem z kontryhele, zakápnu kapkou jeřábu ptačího, vyzunknu lahvičku jantarové vody a před spaním zkusím nově vystajlovat svoji dělohu. Hodím ji do růžova, přece jen bych radši roztomilou holčičku... 

"A co kdyby sis našla milence. Jen na chvíli. Než bys otěhotněla..." překvapila mě zasvěcená kolegyně odvážným návrhem, když zjistila, že se kouzlo nepodařilo.

Pominu-li fakt, že neoplývám erotizujícím sexappealem, nerada bych si život komplikovala jakoukoli aférkou. Vyžadovalo by to jistě velmi složitou logistiku věci (alibi, večeře na místech, kde nepotkáte nikoho známého, útratu za hodinové hotely), neustále hladce oholené nohy a nákup nového erotického prádélka. Vzhledem k tomu, že své vnady nacpu jen do menších padáčků, jde o zcela neuskutečnitelnou misi.

Také nevím, kde bych případného užitečného idiota hledala. Mezi kolegy je výběr tristní, svobodní kamarádi také nejsou svobodní jen tak bez příčiny a na pouliční lov nejsem stavěná.

Cvičně jsem obhlédla osazenstvo odpoledního autobusu. Kromě tří hýkajících puberťáků a jednoho štramáka kolem osmdesátky obsadily autobus samé žena. Holt chlapi ve svých fárech stojí v kolonách podél autobusového pruhu... Štramák na mě laškovně mrkl, opětovala jsem tedy, jako slušně vychované děvče,úsměvem.

Když už nejsou chlapi, koupím si aspoň nový kaktus. V zahradním centru zrovna probíhala prodejní výstava, a to je vždy výzva. Štramák mířil stejným směrem. Asi taky kaktusář... Se dvěma úlovky ve vysoce neelegantním zeleném sáčku jsem mířila k východu. A najednou štramák přede mnou. "Madam si rozšiřuje sbírku? I já jsem si koupil krásný kousek..." Porovnali jsme si úlovky, poklábosili o vhodné zálivce a madam se rozloučila. Štramák se šarmantně uklonil a položil neodolatelný dotaz: "Madam, dáte si se mnou kávu?" Madam nedala najevo lehkou paniku (proboha, to už mě budou zvát na kávu jen penzisti???) a se šarmem ženy odmítající pozvání dvakrát denně odmítla. Štramák má určitě vysoký tlak, dá si turka a dostane infarkt. To si opravdu na svědomí nevezmu. Nehledě na to, že by se ke zcela konkrétnímu účelu vůbec, ale vůbec nehodil.

Ale už vím, jakého si najdu koníčka, až opustím svou momentálně největší zálibu v aplikování injekcí, pojídání pilulí a sledování těhotenských příznaků... Začnu pracovat jako dobrovolník v domově důchodců. A to budu mít ctitelů. Na každém prstě nejmíň deset!!!

Jestli v neděli nevyjde test, pojedeme na nějakou pěknou dovču! Co jiného taky dělat, že? Mohla bych využít svého "jiného" stavu a vnuknout manželovi myšlenku na nějakou pohodovou válecí dovolenou u moře. Kondička se někde ztratila cestou do CARu a v posledních dnech mám problém vyjít i schody k bytu. Ale do obchoďáku, kam si manžel dnes jel pro nějaké komponenty k bicyklu, jsem se statečně doplazila a zakoupila úžasnou kabelku. Na podvečerní korzo po nábřeží jak stvořenou....

Zatím jsme každé léto trávili někde ve vysokohorském terénu, v lepším případě jako pěší turisté, v horším jako cyklisté... I když je pravda, že vrcholové fotografie se na Facebooku velmi pěkně vyjímají, zejména když se mi podaří změnit útrpnou grimasu na ležérní úsměv "jakože brnkačka, večer si ještě zaběhám". Díky těmto snímkům se můj šéf už několik let mylně domnívá, že jsem sporťačka a každoročně se mě snaží zlanařit do týmu volejbalistů. Vzhledem k tomu, že z míčových her umím jen vybíjenou, protože mám fobii z míče a velmi hbitě uhýbám, nebyla bych tou pravou posilou.

No jo móře... Poprvé jsem se v něm smočila jako desetiletá, když naši získali přes ROH zájezd do Bulharska. Bydleli jsme v podnájmu v oprýskaném paneláku a ráno, dřív než se maminka probudí, jsme chytali šváby. Kdyby se spolu setkali, jeli bychom hned domů. Klidně i stopem.

Podruhé coby čerstvá dvacítka, když jsme se s kamarádkou rozhodly, že si vyrazíme na dámskou jízdu do Itálie. Kamarádčina maminka měla známou a ta měla známou, která měla známou vlastnící "báječnou cestovní kancelář".

Zájezd nepatřil k nejlevnějším, ale my byly rozhodnuty užít si ho na 150%, tak jsme zainvestovaly. Nabídka autobusu s klimatizací, toaletou, pravidelnými zastávkami s nabídkou teplých nápojů, rodinný hotýlek v blízkosti pláže a domácí kuchyně nás přesvědčily.

Autobus sice na místo určení dorazil s mírným zpožděním, ale natěšení účastníci zájezdu takovou prkotinu neřešili a hned začali nastupovat na palubu. Kamarádka se dlouze loučila se svým přítelem, a tak jsme nastupovaly jako poslední. Kamarádka nastoupila, ještě se otočila a poslala svému milému vzdušný polibek. Já jsem natáhla nohu, abych ji následovala. Načež se dveře autobusu zavřely a autobus se rozjel. Přítel i já jsme se rozběhli za vozem a zuřivě mávali. Delegátka si to vysvětlila jako rozverné loučení, stáhla okénko a rozverně mávala bílým ručníčkem. Po chvíli si rozněžnělá kamarádka všimla, že chybím a autobus se vrátil. Nasedla jsem a hurá k moři. V dalším městě jsme přibírali další účastníky. Volání přírody přinutilo jednoho z přítomných pánů využít blízké křoví. Delegátka se šarmantním úsměvem zašveholila: "Ale jen si v klídku odskočte. My na vás počkáme, nebojte se, hihihi." Dvě minuty poté se dveře zavřely a autobus vyrazil. A za autobusem nešťastník, s trenýrkami na půl žerdi a gatěma u kotníků...Jestli stihl vykonat, co měl v úmyslu, nevím.

Postupně jsme zjistili, že klimatizaci zajišťuje jedna díra na stropě (chudák paní, co pod ní seděla - zbytek dovolené strávila se šálou na hlavě a zánětem středního ucha), toaletě se nějak zasekly dveře, takže je paní delegátka opravdu, ale opravdu nemohla otevřít, a při sporých zastávkách se servírovala zteplalá voda v PET lahvích. Čtvrt litru vody za cenu jedné velké luxusní kávy se zmrzlinou. Ale český turista vydrží lehké nepohodlí cesty, když ho čeká příjemný hotýlek pár metrů od pláže...

Když autobus zastavil, dlouho jsme se domnívali, že si jen delegátka potřebuje něco vyřídit a budeme pokračovat k naší cílové destinaci. Po půl hodině delegátka vyhopsala z omšelé budovy a se zářivým úsměvem nás pobídla k vystupování. Po bližším ohledání budovy jsme museli uznat, že jde skutečně o budovu z prospektu. Jen o pár let mladší a udržovanější....

Náš pokoj byl, v porovnání s ostatními, velký luxus. Kromě mravenců, kteří se ubytovali pod prahem vstupních dveří a každé ráno zodpovědně vynášeli kukly na balkon, neměl žádných závad.

Ostatní na tom byli hůře. Dveře jednoho pokoje se zkřížily tak dokonale, že pro vstup se musely vždy o pár centimetrů nadzvednout, otevřít, nadzvednout a zavřít. Zase to byl pokoj, který by nejspíš lupič nevyloupil, protože by takový fígl neodhalil. Mladý páreček na svatební cestě zažil noční dobrodružství poté, co se novomanžel pokusil přitulit ke své čerstvé manželce a propadl dírou mezi postelemi, které se nad ním zavřely jak vody temného oceánu. Protože to byl muž kyprých tvarů, nemohl se pod postelí pohnout a jeho křehká paní musela poprosit recepční, aby ji pomohla postel odstěhovat a muže tak vysvobodit. Párek důchodců si pochvaloval koupelnu, protože tolik hub na jednom místě ani oni, zapálení houbaři, už dlouho neviděli.

Jídlo bylo též velkým překvapením. K snídani chléb přivezený z České republiky, takže po pár dnech už nebylo možné konzumovat ho jinak, než namočený v prapodivné tekutině honosně nazvané čaj. Salám se po dvou dnech krásně zazelenal a kuchař si pod pojmem domácí kuchyně představoval guláš s knedlíkem, guláš s těstovinami, ragú (ať se na mě nezlobí, ragú silně připomínalo včerejší guláš) s rýží, guláš s chlebem, divná hnědá omáčka (asi poředěný guláš)  s bramborem. Jen poslední den se rozšoupl a usmažil řízky. Tedy, strouhanku jsme dostali, maso se asi cestou ztratilo v Matrixu.

Jistě tušíte, že na pláž to bylo poměrně daleko. Delegátka se někde zašila a vycházela jen v nejnutnějších případech. Třeba když si potřebovala skočit do blízkého butiku koupit malou roztomile nevkusnou kabelku. Po pěti dnech přijela nová várka čerstvějšího chleba a zároveň s chlebem dorazila informace, že tento autobus na jedné ze zastávek zapomněl celých deset klientů. Velkorysou nabídku, že na ně počkají na rakouském dálničním odpočívadle, ať se tam dopraví, z nepochopitelných důvodů odmítli a žádali peníze nazpět.

Ale jinak jsme si pobyt užily. Moře bylo krásně čisté, Italové galantní, zmrzlina výborná a víno opojné🙂 Zkrátka zlatá devadesátá, že pane Vieweghu...

Tak už i Dita P. má dítě! Ne že bych jí to nepřála, ale tak nějak pro mě byla jakousi útěchou. Ani ženy formátu Dity P, moderátorky  foodpornografického pořadu, nemají děti. A teď padají i poslední jistoty. "Tenhle dort je pro mě strašně emotivní, ... protože má v sobě spoustu emocí. Našla jsem ho náhodou v knize španělských receptů a když jsem ho ochutnala, zapůsobil na mě úplně emotivně."

Že by za to mohl ten dort? Zítra ho upeču! A emoce budou jen stříkat...

I když... Už několik dní podezírám manžela, že mi chodí na Pregnyl a prášek mi nahrazuje obyčejným prdopečem... Se mnou nehnou ani zprávy na Nově (ani roztomilá zvířátka, ani emotivní záběry plačících uprchlických dětiček) a manželovi oko jihne i u Simpsonových. A taky ho poslední dobou pronásledují nezvladatelné chutě. Včera v noci jsem ho přistihla, jak pojídá šunku a zakusuje bábovkou.

Má velmi citlivý čich. Dnes v jednu v noci mě probudil, že se mu zdá, že je na chodbě cítí plyn. Půl hodiny jsme oba jsme po vzoru čmuchacích psů oblézali byt a čichali. Něco tam cítit bylo. Po půl hodině manžel uznal, že to nic není, padl do postele a během dvou minut chrápal jako vzorový pacient spánkové laboratoře. Ještě chvíli jsem čichala. Pak otevřela všechna okna a nachystala evakuační zavazadlo. Představa skoku do hasičské plachty při zoufalém úprku z hořícího bytu mi nedala po zbytek noci spát. Jak jim to řeknu? "Pánové, já skočit nemůžu. Jsem na 30% těhotná.?!"  Nakonec ráno přijíždí přivolaný technik. Naše sdělení, že máme pocit, že někde v bytě uniká plyn, ho naprosto nevyvedlo z míry. Když dorazil, dlouze, předlouze zazvonil. Byt nevybuchl. Plyn lehce unikal. Dnes se už snad vyspím.

A také začíná být velmi starostlivý. Jasně, investovali jsme poměrně slušnou částku, za kterou by se dala pořídit pěkná dovolená v Alpách, tak je pochopitelné, že má manžel obavy, abych svou nezodpovědností projekt předčasně neukončila. Chápající šéf manželovi umožnil pracovat po většinu kritického období z domu. Abych mohla být obskakována.... A také, aby měl spolutvůrce projektu přehled o mých aktivitách a jídelníčku🙂 Určitě má fiktivní profil na Modrém koníku, protože jeho znalosti o těhotenství jsou fenomenální. Kafíčko jsem už týden neviděla. (Jednou jsem si ho sice natajnačku uvařila, ale nakonec ve mě zvítězil pocit zodpovědnosti a putovalo do výlevky.) Na den mám dovolené jen krátké procházky (trávím je v blízkém supermarketu. Je tam jednak lidská společnost, ale hlavně klimatizace - obojí doma dost postrádám) a lehké domácí práce.

Každé ráno mě manžel vítá polibkem a natěšeným dotazem "Tak co? Už je ti špatně?" Každé ráno ho musím zklamat. Cítím se báječně.... Jen dnes je mi trochu šoufl.  Dala jsem si dvojitý  nášup toho výborného gulášku. Když teď jím ´možná za dva, abychom nestrádali...

Moment...Manžel něco volá z předsíně... "Musím se stavit na chvíli do práce. Ne aby tě napadlo třeba umývat okna nebo tak něco."

Tak to mě nenapadlo! Musím končit. Manžel právě odešel a to mytí oken vypadá jako docela velká zábava....

Vzhledem k několikatýdenní absenci intenzivnějšího pohybu (no vy byste si šli zaběhat poté, co jste investovali několik tisíc do ne moc úspěšného IVF?) se mi na těle začínají objevovat různé pneumatičky a bochánky. Ano, může to být následek všech těch hormonálních injekcí, estrofemů, prednisolů a dalších dobrot. Ale obávám se, že viníkem budou všechny ostatní pochutiny nehormonálního rázu. (I když takový kuřecí steak by možná mohl obsahem hormonů injekcím konkurovat...). Dospívám k neradostnému zjištění, že mě v horizontu několika dní až roků - podle toho, jak se bude situace (rozuměj transferované embryo) vyvíjet, čeká nějaká ta dietka...

A na diety máme v rodině experta na slovo vzatého. Tedy expertku. Moje maminka by mohla klidně sepsat Encyklopedii diet. Nepamatuji se, že by někdy nějakou dietu nedržela. Začalo to vajíčkovou, kdy jsme několik dní jedli k snídani i večeři vajíčka v a různých úpravách. Maminka je i obědvala, nás zachraňoval, jindy tak nenáviděný, oběd ve školce. Po několika dnech se maminka osypala a začala se mírně dusit. Tatínek ji odvezl na pohotovost, kde ji píchli něco proti alergii a vajíčka byla na dlouhou dobu stažena z jídelníčku.

Další experiment byla oblíbená šlehačková dieta. Každé jídlo se muselo zapít deci šlehačky. Ta opravdu zabrala - maminka dostala žlučníkový záchvat a několik dní nejedla nic jiného než karlovarský suchar namáčený v černém čaji.

V rychlém sledu následovaly bodová, proteinová, ketonová, podle Margity, Dukanova, podle Zagorové, ovocná....

Poslední úspěchy slavila slavná dělená strava. Pravda, na návštěvách byla maminka trochu protivná, protože odmítala dát do pusy zvířátko spolu s kytičkou, ale kila šla na nějakou dobu dolů. A pak zase nahoru...

A tak maminka svůj boj s váhou vzdala. Je teď sice prostorově výraznější, ale na nedělní návštěvě si s námi klidně dá guláš se dvěma a vypadá spokojeně. A energie má na rozdávání.

Sestřenka ji chvíli přesvědčovala o výhodách raw stravy. Ale vzhledem k tomu, že ani ona, ani maminka, nemají jako důchodkyně finance na nákup všech potřebných ingrediencí, raw strava nás minula. Sestřenka nedostatek financí vyřešila kreativně - několik týdnů pojídala jen mrkev, jablka a kysané zelí. V okamžiku, kdy jí začaly rašit zaječí uši, vyluxovala ledničku, zblajzla manželovy domácí klobásky a zapila plechovkou plzničky....

I když, možná mamince i sestřenici doporučím paleo dietu. Prý se při ní dietář stravuje jako pravěký člověk. Hodně masa, zeleniny, nějaká ta pravěká obilovinka. Ale trápí mě otázka, jak často si pravěký člověk tuto dietu mohl dopřávat? Mamuti se asi sami do jámy nehrnuli a co si matně pamatuji z dějepisu, většinu roku náš prapředek spíš hladověl. Že by to byl princip diety? A také silně pochybuji, že vzorem pračlověkovy krasavice byla kostnatá vychrtlina, která nepřežije zimu... Mami, půjdeme do toho. Budeme mít postavičku jako Věstonická venuše...

Od samého prvopočátku našeho odvážného projektu zvaného IVF mě provází dilema? Říct či neříct? Případně komu ano, komu ne...

Potencionální prarodiče jsme vyřadili hned v prvním kole úvah. Zbytečně bychom je stresovali.  Jít s pravdou ven v práci? A pak celé tři měsíce sledovat pokoutné pohledy kolegyň zkoumajících klenutí mého pupku?  Přátelům? Řekneme to jednomu a za pár dní to ví všichni. Sice by s námi jistě celou anabázi sdíleli a podporovali nás, o tom nepochybuji, ale opravdu chci, aby v okamžiku, kdy odejdu na toaletu, řešily kámošky, jestli mi náhodou po té stimulaci nějak nenarostla prsa a jestli ten pupek je z hormonů nebo jen moc žeru... Nakonec jsme vybrali jen dva velmi spolehlivé a nejbližší páry, které o všem ví. Jinde mlžíme.

V práci jsem si vzala na čtrnáct dní dovolenou. Při bloumání mezi regály supermarketu potkávám kolegyni.

 "Jé, ahój! Tak vy už jste doma z dovči? Jak bylo?"

"No, my jsme zatím nikam nejeli. Užíváme si doma."

"No jó. Teď bylo krásně, co? Koupák, výletky... pohoda."

"No, tak nějak."

"Ty a jaký je koupaliště? Voda ještě čistá? A co vstup? Kolik se letos platí. A čepujou tam pořád to hnusný pivo?"

Začínám se mírně potit. "No, my jsme na koupališti ještě nebyli..."

"Ty, poslechni, nejste nemocní? Každý rok v Alpách na kole a letos ani na koupák."

Odpovídám trochu přihlouplým úsměvem a chabým "Ale kdepak... Tak já už musím. Jede nám návštěva."

"A kdo přijede? Ségra se synovcem?" slyším ještě kolegynino volání, ale neotáčím se a pádím pryč mezi regály. Abych se do toho nezamotala ještě víc.

Doma vyzvání zapomenutý mobil. Maminka.

"Tak nazdárek. Co dovolená? Kam jedete? Dej fotky na féčko. Nic tam zatím nemáš."

Proklatý Facebook. Proklatá minuta, kdy jsem si matku přidala mezi přátele...

"Jo, vy nikam neplánujete jet? Tak to bys mohla přijet k nám. Potřebujeme vyklidit půdu a pár věci odvozit na sběrný dvůr. To víš, my už toho moc neutáhneme... Mohli byste odnést ten starý psací stůl. Jo, a potřebovala bych, abyste mi šoupli s kredencem. Že bych za ním trochu vytřela..."

V panice se snažím ukončit hovor, čímž u matky vzbudím podezření, že jí odmítám pomoct a že jsem teda "nějaká pěkně divná, poslední dobou."

Z týdenní nečinnosti nás vytrhuje pozvání na grilovačku. Super! Konečně nějaké vzrůšo (tedy, ne že by všechny injekce od břicha, do zadku a nevím kam ještě, ultrazvuky, anestezie a transfery byly nuda).

Kamarádka mi nese skleničku vína. Muškát, mé oblíbené.

"Zdeni, dík. Ale já si dám spíš nějakou vodu."

"Řídíš nebo co?"

"Ne, to ne, jen .... rozhodla jsem si dát trochu oddech od toxinů, víš. Žádný alkohol, kofein a tak. Detox..." během plození své nejnovější lži si nandávám na papírový tácek krásně prorostlou krkovičku.

"Když se čistíš, nesmíš si tělo zanášet masem." Nová éterická přítelkyně našeho dlouholetého kamaráda (vystřídal již mnoho zajímavých exmplářů - od šílené tatérky přes věštkyni komunikující s elfy, jogínku, která nakonec zmizela v nějakém indickém ašrámu se svým pohledným učitelem jógy až po osobní koučku, která nakonec zmizela kdesi v psychiatrické léčebně) mi zručně odebírá talíř se steakem a nahrazuje ho jiným - se salátem a pečenou cuketou. Po zbytek večera mě zasvěcuje do tajů veganství, léčebných účinků citrónů a škodlivosti palmového oleje. (Mimochodem, to je ale fakt svinstvo. Jestli jste o něm ještě neslyšeli, měli byste si něco přečíst). 

Naštěstí i éterické bytosti si musí občas odskočit. Využívám vegančiny nepřítomnosti a do pusy si nacpu kus vypečené klobásky.

"A už jsem ti říkala, jakou sílu mají chia semínka?" Ve strachu před odhalením strkám mastnou vidličku do kabelky a polykám klobásku vcelku.

Když si manžel druhý den ráno chtěl vyndat svoji peněženku z mé kabelky, píchl se do prstu o zamaštěnou vidličku. Inu, kdo lže, ten krade....

Jak tak polehávám a posedávám doma, vedu na Facebooku několik podnětných diskuzí. Nejvíce mě podnítila zpráva od kamaráda - poskytovatele úvěrů v jedné velmi, ale velmi prapodivné společnosti. Ale vzhledem k tomu, že je na Facebooku ve dne v noci (kdy poskytuje netuším), beru ho i přes pochybné podnikání na milost.

"Moje bejvalka je učitelka. Fakt snový povolání. Co si jen v červnu užila výletů a výstav zadarmo!"

"Tak jdi taky na pajdák a staň se učitelem. Budeš mít všechny benefity, kterých požívají pedagogové! Vím o čem mluvím, taky jsem byla pedagožkou🙂"

"LOL"

Tak nevím, co si o tom  mám myslet.

 Ano, nelze to popřít. Učitelé mají prázdniny. (To je také jeden z důvodů, proč jsem se po škole rozhodla jít trousit moudra) To je ohromný benefit. Také na konci roku si oblíbený pedagog k nějaké té dobrotě přijde, někdy i pugétem vyzdobí svůj skrovný byteček, ale tyto zásoby vydrží maximálně týden

A pedagogové mají také výhodu bezplatných výletů a návštev kulturních zařízení. Ano, i já jsem si zadarmo jezdila na výlety. Představte si třeba takový super výlet do Prahy s přespáním na VŠ kolejích. Vlak odjíždí v 6.05. V 5. 50 zjišťujete,že zatím nedorazily Nováčková s Hamáčkovou (které sdílí společný privát) a Vonásek. Vymámíte z ostatních studentů čísla opozdilců a po několika zoufalých telefonátech zjistíte, že Vonásek už je na cestě, ale asi to do 6.05 nestihne a "jejda, my jsme zaspaly. Teď jste nás probudila." Chvíli s kolegyní řešíme, jestli vyjedeme bez děvčat a risknem kriminál, pokud se jim na cestě za námi něco stane. Také zjišťujeme, že Plchánková s Vávrovou se ještě nevrátily z toalety, kam si před čtvrt hodinou odskočily. Vysíláme Pláničkovou, ať děvčata popožene. Je 6. 00. Zatím se nevrátila ani Plchánková, ani Vávrová,ani Pláničková. Kolegyně jde se studenty na perón, připravena lehnout si v nejhorším na koleje a zdržet tak odjezd vlaku, dokud nepřivedu zatoulané studentky. Nacházím je u stánku s novinami. "Pančitelko, mrkněte, není tu Vojta  boží...," zaujatě listují nejnovějším vydáním dívčího časopisu. Donutím je časák odložit a valíme na vlak. Plchánková výrazně zaostává. Zjišťuji,že má na nohách super trendy botky na asi 20cm podpadku. "Máte něco na přezutí?" " Si myslíte, že budu chodit v teniskách? Ty jsou pro socky."

Vlak má 10 min zpoždění, uf.I Vonásek  dorazil včas...

Zatím se kolegyni podařilo rafinovaným hmatem uzmout Kadeřávkovi nevinně vyhlížející láhev coly, ve které se skrývalo něco málo rumu. Žádáme Kadeřávka, ať před námi nekouří a schová se alespoň za roh.Kadeřávek na nás "háže bobek", tak mu cigarety zabavujeme. Když se nám konečně podaří nacpat studenty do vlaku, omluvit se paní, na kterou Pláničková pleskla kus nanuka, vyčerpaně padáme na sedačky v kupé. "Ten student, co kouří na chodbě, patří k vám?" rozzuřená průvodčí strká hlavu do kupé. Kadeřávkovy zásoby jsou zřejmě železné...

Celkem bez nehody proběhne prohlídka Prahy. Ztracení studenti se brzo najdou, Kadeřávek kouří v ústraní, zabavily jsme láhev limonády, ve které se maskovalo hnusné čůčo. Na koleje dojedeme také v poklidu. Cestou zjišťujeme, že alespoň pět studentů nemá nic k večeři, slečna X má menstruaci, ale nemá vložky a Plchánková má ohromné puchýře ze svých trendy botek. Naštěští máme zásoby jídla (i něco pro vegany se najde), hygienických potřeb i náplastí....

Sociální zařízení jsou společná, takže během hygieny před tím, než vyrazíme do divadla, dojde k menším šarvátkám, které zvládáme na jedničku. Vonásek se vyhákl do červeného trika s nápisem "Komunisté škodí zdraví", ale na převlečení má jen triko s roztomilou frázičkou

"I wanna fuck you", takže ho nenutíme do převlékání. V divadle zaujímáme strategická místa, abychom mohly odchytávat prchající studenty a o přestávce bráníme přístup k baru vlastním tělem, ale jinak jsme si to užily. Kdybychom tušily, co přijde v noci, asi bychom si, klasika neklasika, trochu zdřímly.

Děvčata si vyráží čistit zuby v sexy pyžamkách(v lepším případě) a sexy spodním prádle, čímž nadchnou zahraniční vysokoškolské studenty.Za chvíli už Plchánková švitoří, svou chabou angličtinou, s urostlým tmavým medikem. (Ještě minulý týden popudila občankářku esejí na téma: "Cizincům svoji zemi nedáme" a dnes je zjevně odhodlaná sličnému šejkovi dát nejen svou vlast...)Při zevrubné kontrole před spaním nacházíme medika a jeho kolegy u dívek v pokoji. Slušně je vykážeme. Při cestě na toaletu přistihnu Plchánkovou a Pláničkovou, jak se plíží po chodbě k pokoji svých nových přátel. Posílám je zpět a rozhodnem se s kolegyní hlídat na chodbě. Po několika marných pokusech to Pláničková vzdává se slovy "Ty vole, vona tam furt sedí." Už se chystáme do hajan, když z Kadeřávkova pokoje zazní ryčná hudba. Kadeřávek nám lehkovážně otvírá, protože čeká, že přišli další pařiči. Kazíme večírek a zabavujeme podivnou krabičku od fotofilmu (fakt dnešní mladí ještě znají fotofilm? Nebo se taková krabička už vyrábí jen za účelem uchování houbiček a jiných pochutin...?)

Uleháme, ale za pár minut někdo buší na dveře. "Jitka strašně zvrací, co máme dělat?" Trávíme další hodinu s Jitkou u umyvadla a snažíme se zjistit, co snědla, vypila, vykouřila....A držet husté dredy, aby si je neznečistila. Protože to by se asi nevymylo...Ráno se ploužíme po Praze a chabě krotíme vyloženě dobře odpočaté studenty. Ještě závidíte učitelům jejich výlety zadarmo? 

"Paní Nováčková," lékař opět nasazuje soucitný výraz. "Podařilo se nám získat jen dvě vajíčka. Až za dva dny přijdete na kontrolu, mrkneme, jak nám roste sliznice a domluvíme se, co dál. Budeme bojovat..." Lékař mi pevně sevře pravici a na potvrzení svého bojového předsevzetí pokývne rázně hlavou, až mu poskočí brýle bartošky. Stejně se určitě loučil generál Moravec s českými parašutisty, než je poslal zastřelit Heydricha.

Za dva dny sedím v čekárně CARu. Naproti posedá mladý pár, odhaduji tak 26, 27 let. O kousek dál nervózně přešlapuje další mladík čekající na svých pět minut v té pro ženy tajemné komůrce...Nasazuji si sluneční brýle, aby mladí neviděli vrásky. Mohli by dojít k domněnce, že jsem nedočkavá babička a chci si tímto způsobem přijít k vytouženému vnoučátku...

Usadím se na lehátko. Mlaďoch na svém místě, tak to mě potěšilo🙂

"Paní Nováčková, vadilo by vám, kdyby tady pan kolega, který sbírá zkušenosti, provedl vyšetření?" Ale co by vadilo. Však jsem vystudovala pedagogickou fakultu a matně tuším, že jsem při promoci přísahala, že se budu aktivně podílet na vzdělávání národa. Objevím-li se ve kterémkoli lékařském zařízení a v okruhu 1km se nachází medik, ihned si přispěchá rozšířit obzory. Když jsem ležela na infekčním se žloutenkou, vypravovala lékařská fakulta zájezdy, protože "tak krásně zvětšená játra, kolegové a kolegyně, to se hned tak nevidí! No, nebojte se, jen si sáhněte."

Mladý začínající dentista mi přilepil na jazyk výplň, která měla samozřejmě být přilepena ke stoličce a následně mě téměř utopil proudem vody, kterou mi vstříkl přímo do krku (ale dnes je z něho výborný zubař - dobře si to natrénoval!) a to nemluvím o zástupech žákyněk lačných odebrat mi krev (a jako bonus vytvořit pár modřin, takže zdálky připomínám těžkou feťačku píchající si heroin).

"Tak, pan kolega udělá ultrazvuk  a když dovolíte, podívá se, jak se nám  roste sliznice." Své sliznici bezmezně důvěřuji, takže jistě potěší i oko nezkušeného lékaře. Jak roste sliznice pana docenta si netroufám odhadnout.

"Tak to je nádhera!" radují se oba lékaři při pohledu na rozmazané cosi, co pulzuje na obrovské obrazovce. "Tak teď už si jen musíme držet palečky a v sobotu nás snad čeká transfer." Začínám pochybovat o tom, jestli to embryo, které si zrovna hoví někde v laboratoři v misce je opravdu moje a manželovo. Jako budoucí otec se chová spíš pan doktor🙂 Ale je to pěkné, mít takovou podporu, no ne?

Potencionální potomek pobyt v živném roztoku zdárně přečkal a za chvíli poputuje na místo svého budoucího pobytu. Jak dlouho se zdrží se neodvažuji odhadovat. Ale i kdyby pobylo jen pár dní, je to pro mě obrovský zázrak! A jestli se, rošťák, pustí, tak do toho jdeme znovu. Začínám pociťovat vzrušení gamblera. Když to nevyjde jednou, podruhé už to vyjít musí. Nebo potřetí. Nebo počtvrté....A nebo si pak koupím psa🙂 Ale to už budou historky na jiný blog....

"Tak já nevím. Nemám ten - OHS?" Ležím na gauči a pozoruju zvětšující se pupek. 

"Cože máš?" manžel vypoulí oči. 

"No hyperovariální syndrom, ne? Koukni na to břicho..."

"A není to ta studentská pečeť, co jsi před chvílí celou zfutrovala?"

Moula. Změny váhy během IVF jsou přece způsobeny užíváním léků. Vůbec na to nemá vliv fakt, že už čtrnáct dní nedělám prudší pohyby a občas si dám na nervíky nějakou tu čokoládu... 

Nakonec to asi přece jen byla ta čokoláda🙂  A pozítří mě čeká PUNKCE. Už to slovo mě děsí. Nemohli by zákrok lékaři nazvat nějak - laskavěji? Doktor obhlédl vaječníky. Potvory celou snahu lehce bojkotují, ale prý se tam dva krásné folikulky utvořily. Tak teď si je musím dva dny hýčkat. Lékař se tváří soustrastně. Moc optimismu mi tedy nedodává... Ještěže tu má na zaučení pohledného mladého doktůrka. Aspoň se je na co dívat🙂  

A najednou sedím na nemocniční posteli, oděna do elegantní erární košilky a čekám...Vlastně pořádně nechápu, jak a proč jsem se sem vlastně dostala...  Ale aspoň se zbavím těch otravných injekcí. Hurá!

Přichází sestřička a jde se na věc. První anestezie. Stejně jí asi nebude potřeba. Pravděpodobně omdlím strachy dřív, než mi stihnou píchnout injekci. A mladej nikde. Že bych se ještě naposledy koukla na něco pěkného🙂

Probouzím se na posteli. Je mi záhadou, jak jsem se sem vůbec dostala. Za chvíli přichází usměvavá sestřička s manželem (mým) za zády. Prý nás poučí o další léčbě. V ruce drží obrovský sáček plný jehel a stříkaček. Zatím mi nedochází, že ten pytel bude můj. 

"A tuhle injekci vám pán píchne do zadečku." sestřička radostně vytahuje ampulku a manžel povážlivě bledne. Sestřička mi bleskově vyhrne košili a prstem píchne do zadku. "Tady. Tady to paní bodnete. Jako když hrajete šipky. Nic to není. Ale pozor na krev v injekci. Když se objeví, tak nepokračujte. To by paní mohla dostat embolku!" Manželovi se podlamují kolena. "Prosím vás, sestřičko, neudělala byste mi tam křížek?" Sestra chvíli zírá, ale pak vytahuje propisku a na místo vpichu budoucího kreslí křížek.

Čas neúprosně běží a doba injekce se blíží.  "Tak jdem na to!" zavelí manžel.  Klepou se mu ruce, takže natažení léčiva zabere poměrně dlouhou dobu. Nasazuje jehlu. "Počkej! To jsi určitě spletl! Taková velká jehla! Musí tam být menší!" Zuřivě hrabu v jehlách. Jiná velikost tam není. 

"Dám si panáka. Jinak ti to nepíchnu." Manžel s hrozivě trčící jehlou míří k baru a nalívá si slivovici. "Tak jo, jdu na to"

Několikrát se hrozivě napřáhne, ale k činu se neohodlá.

"Hele, co kdybychom jeli na pohotovost, " napadá mě spásné řešení. V realizaci mého geniálního nápadu nám bohužel překáží slivovice proudící v manželových žilách.  Mně tam proudí mnoho zajímavého, ale slivovice bohužel ne. Nicméně řídit se mi nechce. 

Nakonec se manžel odhodlá. Napřáhnout a bodnout! A je to tam. A vůbec to nebolelo🙂 Mám to ale šikovnýho muže, co? Panáka jsem si nakonec dala taky. Musela jsem se nějak po té adrenalinové injekci uklidnit...

Nebudu vás napínat. Nakonec jsem se přece jen vdala. Tetičky si oddechly.

Oddych ale netrval dlouho. Pár měsíců po svatbě jsem si všimla zvídavých pohledů skenujících můj pupek. Nepatřím zrovna k vychrtlinám a břišní pekáč s Jill se mi vybudovat nepodařil, takže se mi bříško pěkně klene. Tu více, tu méně - podle množství zkonzumovaných dobrot a cvičebního nasazení.

Zpočátku se okolí spokojilo s okukováním. Když zjistilo, že vypoulený pupek nemůže značit těhotenství (protože bych musela být už rok těhotná), začalo sondovat. "Tak co? Kdy do toho praštíte?" "Už byste měli začít uvažovat o miminku. Nejsi nejmladší." Těžší kalibr: "Podívej na maminku. Jak se těší na vnoučátka. Měli byste jí udělat radost." "Vykašli se na kariéru! (jsem učitelka, ehm...Neaspiruju na post ministryně školství). Rodina je přednější." A tak dále. A tak dále.

Zpočátku jsem se snažila být vtipná. NIcméně mé vtipné odpovědi provokovaly nové a nové otázky. Po několika letech už vtipná nejsem. Na blbou otázku blbá odpověď.

Rozněžnělá, starostlivá tetička/ sousedka/ spolužačka na srazu: "Tak co? Kdy bude miminko?"

Bezdětná, nerozněžnělá dotazovaná: " Víš, nikdy nevím, co na takovou, v mém věku naprosto nevhodnou, otázku odpovědět."

Většinou to stačí. Příliš starostlivé typy se ale nedovtípí: " Ale no tak. Dítě je to nejlepší,co tě může potkat. Měli byste děti mít."

OK. Přichází na řadu drsná pravda: "Zkrátka děti mít nemůžeme."

Načež přichází jedna z těchto reakcí:

a) No, ono vlastně není o co stát. Já bych s tebou hned měnila. Máš takový klid! Vlastně ti závidím.

Načež po pár minutách vytáhne dětná nešťatnice mobil a začne pyšně předvádět extrémě roztomilou Ráchelku na besídce, s babičkou u moře či s výtvorem z kroužku keramiky.

b) Ále. Nehaž flintu do žita. Ono to přijde. Máš ještě spoustu času (je mi 39 - fakt si myslíš, že mám spoustu času?) Hlavně netlačte na pilu a nemyslete na to. A budeš těhotná, ani nevíš jak.

c) Ježíííš. To je mi líto. A děláte pro to něco. Moje známá byla u výborné léčitelky. Předepsala jí detoxikační kůru a najednou měla dvojčátka. Dám ti kontakt.

d) Teda, já tě strašně obdivuju. Já bych bez dětí nemohla žít. Děti jsou smyslem života. To bych se snad radši otrávila. Musíš být strašně silná, že to dokážeš snést. (Takže mi tím vlastně říkáš, že žiji bezcenný život a měla bych si jít hodit mašli, protože jsem nepřispěla k obohacení populace...)

e) Reakce nejlepší - žádná. Změna tématu.

Chápu všechny šťastné matky, že to se mnou myslí dobře. Že by mi chtěly dopřát všechno štěstí, které samy prožívají. Ale možná by neškodilo, aby si při kontaktu s bezdětnou ženou pořádně promyslely, co říkají. Ne každá bezdětná je se svojí situací úplně srovnaná a jakýkoli komentář může pořádně bolet.

A taky se nám, vy dětné kamarádky, nemusíte vyhýbat. Měly jsme spolu spoustu témat před narozením vašich dětí. Najdeme je snad i teď....

Jako malá holčička jsem si ráda představovala, jaké to bude. Jaké to bude kráčet uličkou kostela špalírem dojatých příbuzných a kamarádů, oblečená do pohádkově krásných šatů...A u oltáře bude stát ON. Jako malou holčičku mě nikdy nenapadlo, že ulovit toho Pravého může být tak moc složité. Chlapi jsou zkrátka nedostatkové zboží. A tudíž je třeba k jejich lovu přiložit návod k použití. Tak tady je:

Jak ulovit muže?

1. Rozhlížejte se kolem sebe. Toho pravého můžete potkat i při vynášení odpadků.

2. Zkuste supermarket po osmé večer. Poproste vyhlédnutou kořist o radu či pomoc při podání výrobku, na který nedosáhnete.

3. Navštěvujte galerie a muzea! Budete mít hned společné téma pro konverzaci.

4. Přihlašte se na kurz. Společný zájem vás sblíží.

5. Vyražte na zážitkový kurz. Prožité dobrodružství vás spojí. Adrenalin je sexy. Sandra Bullock by Keenu Reevese taky neulovila, kdyby spolu neprožili dobrodrůžo v rozjetém autobusu.

Ad 1)

Vyrážím s odpadky. Samozřejmě jsem si před tím umyla vlasy a decentně se nalíčila. Podpatky jsem neobula, ale outfit jsem zvolila myslím adekvátní situaci - zánovní tepláčky a sexy sportovní triko. Výtahem nejedu. Krasavec by mohl proklouznout po schodech a minout svou osudovou.

Potkala jsem akorát domovnici, která mi podala zběžný přehled nejnovějšího dění v našem bytovém domě, a pana Nováčka se psem Karlem, který mi natrhl zánovní tepláčky, protože si chtěl z pytle s odpadky vytáhnout krásně vonící kuřecí kost.

Ad2)

Supermarket mi přijde jako výborný nápad. Sice se mi po osmé večer nikam moc nechce, ale lenost je matka neúspěchu. Vyrážím na nákupy!

Ihned si večerní nakupování oblíbím. Po osmé totiž není supermarket narvaný lidmi a u pokladen nestojí dlouhé fronty. Také už není čerstvé pečivo a zelenina je trochu zavadlá. Ale některé vybrané kousky lze pořídit s velkou slevou. Kromě mě brouzdá v supermarketu ještě jedna dáma (asi četla stejný článek), dva velmi mladí studentící nakupující basu piv (to jsem zvědavá, jestli budete muset ukázat občanku, hošíci), jeden pán kolem padesátky a dva, podle vizáže, bezdomovci s krabicovým vínem.

Ad 3)

Nestojím o nějakého ňoumu ze supermarketu. Valím do galerie. Na výstavu fotografií. Sobotní odpoledne je jako stvořené pro seznámení s mužem snů.

Výstava je super. Jsem ráda, že jsem se rozhoupala a do galerie vyrazila. Kromě mě je v galerii ještě zamilovaná dvojice, dvě dámy středního věku s krky omotanými výstředními náhrdelníky a velmi milá paní hlídačka. Ukázalo se, že paní byla kdysi kostymérkou v divadle a strávila jsem s ní příjemné odpoledne.

Ad 4)

Kurz! To bude ono! Pohledný vzdělanec! Probírám se nabídkou aktuálně nabízených kurzů. Sportovní hned zavrhuji, stejně jako výtvarné. Nakreslit umím jen prasátko. To umíte, taky, ne? Takové to hranaté s kudrnatým ocáskem. Volím kurz italštiny. Muž studující italštinu bude jistě kultivovaný a romantik.

V kurzu se sešlo celkem 14 účastníků. Muži tři. Jenda - sečtělý, charizmatický, vitální penzista. Robert - krásný, mladý, s krásnou ženou a roztomilou dceruškou. A Marek - vtipný, pohotový, pohledný. Během první hodiny se z nás s Markem stala nerozlučná dvojice. Naše cvičné rozhovory patřily k nejvtipnějším. Občas jsme ještě po kurzu zašli na čaj do blízké čajovny a společně vypracovali domácí úkol. Marka ani nezastrašil fakt, že jsem učitelka. A to mu bylo 12! Musíte uznat, že v tomto věku je to velmi odvážné, sedět v kurzu italštiny vedle učitelky...

Zkusím to tedy z druhé strany. Tentokrát budu učit já. Mám vystudovanou němčinu, tak proč roky snažení nezúročit. A tak jsem se stala zaměstnankyní jedné renomované jazykovky. Zatímco moje kolegyně učily třídy plné sexy chlapů, v mém kurzu se sešli dva penzisté, dvě maminky na mateřské a jeden úplně nepoužitelný starý mládenec.

Ad 5)

OK. Nejsem sice sportovkyně, ale galerie ani kurzy nepřinesly žádné ovoce. Přihlásila jsem se na čtyřdenní zážitkový kurz. V pátek ráno balím spacák a vyrážím do Orlických hor. Následuje 96 hodin čiré hrůzy. Ráno vstáváme ve čtyři a za tmy brodíme se zavázanýma očima potokem. Dopoledne šplháme po vysokých lanech a odpoledne se kamsi plazíme bahnem. Večer meditujeme a sbíráme sílu na další dny.Na kurzu jsou se mnou ještě dva novomanželské páry, jedna čerstvě rozvedená čtyřicátnice a dva studenti gymnázia.

Takže zbývá internet... Nakonec přece jen otvírám stránky seznamky a vybírám pár kandidátů.

Hned na první rande přichází Adonis. Ten nejkrásnější chlap pod sluncem. Široká ramena, úzké boky, oříškově hnědé oči a husté vlnité vlasy. Přemýšlím, jestli mám utéct dokud je čas. Nepatřím totiž zrovna k modelkovským typům. Adonis a Venuše (věstonická). Adonis se nezdá být mojí postavou odrazen. Strávíme spolu krásný večer. V noci přichází SMS: Máš

v pátek večer čas? Omdlívám štěstím.

V pátek se celé odpoledne čančám, abych byla nejkrásnější. A fakt mi to sekne. Adonis přichází a s ním skupinka tří kamarádů. Adonis mě žoviálně plácne do zad a praví: Vole, fakt ti to sluší. A pak významně mrkne na své kumpány a naznačí, že se mi ňadra v halence pěkně dmou. Večer má být nejspíš reklama na Adonisovu osobu - třeskutě vtipný, neustále obklopen věrnými přáteli, finančně podpořen bohatou matkou, vlastnicí jednoho dobře prosperujícího podniku. Příští týden čas mít nebudu...

Pavel byl slušný, pracovitý katolík. Sešli jsme se jednoho mrazivého večera. Hodinu jsme strávili běháním po městě a hledáním nějakého levného podniku. 30 korun za kafe je totiž amorální cena. Nakonec zapadáme do jedné lacině vyhlížející kavárny. Pavel objedná dvakrát turka a začne mi líčit své pracovní nasazení a trable se šéfem. Vysvobozuje mě telefonát kamarádky, která potřebuje poradit s úkolem pro syna. Vymlouvám se na neodkladnou rodinnou záležitost a opouštím Pavla i nedopitého turka...

Jiří měl zlatý zub a ojetou škodovku. A potřeboval půjčit dva tisíce.

Dominik slavil narozeniny. Dali jsme si kávu, zákusek a výborné bílé víno. A pak zjistil, že doma zapomněl peněženku. Zapomněl ji i na druhém rande. I na třetím.

Ale abych nebyla jen pesimistická - během seznamování jsem potkala taky Zbyňka, který se živí jako šperkař, a strávili jsme spolu báječný večer, kdy jsem se dozvěděla spoustu zajímavého o výrobě šperků. A následovala exkurze do jeho dílny. Láska z toho sice nebyla, ale když potřebuji dárek pro kamarádku, vím, kam jít.

Davida, se kterým jsme strávili několik odpolední a zůstali v kontaktu dodnes. Dokonce jsem mu schválila jeho současnou ženu.

S buddhistou Milošem jsem absolvala pár podnětných přednášek.

Naučila jsem se italsky, sáhla si na dno svých možností, objevila výhody nakupování po osmé večer a poznala spoustu zajímavých lidí.

A s Karlem jsme už taky kamarádi. Uplatila jsem ho zbytkem kuřecího steaku.

Co si budu namlouvat.Vždycky jsem byla trochu divná. V dětském kolektivu jsem rozhodně nepatřila k průbojným holčičkám,

v zájmovém kroužku "Sportovní hry" jsem nevynikala, a ani tenis, na který mě rodiče zapsali s vidinou wimbledonského talíře, se nestal mým koníčkem. Nejraději jsem si četla zašitá někde v koutě, maximálně jsem se vypnula k pro mě nadlidskému výkonu a šla si hrát se dvěma kamarádkami na rodinu. Většinou jsem představovala excentrickou tetičku z Německa, která přijíždí na návštěvu, přiveze balík s čokoládou, sní pískovou bábovku, vypije bahnitou kávičku, podrncá panenku v kočárku a zase odjede někam na cestu kolem světa.

Asi mám štěstí, že komunisté to zabalili dřív, než jsem se hlásila na střední, protože někoho tak nekolektivního, navíc se zálibou ve hře na imperialistickou tetičku, by určitě soudruzi na střední nepustili.

A nebo smůlu? Možná bych zvolila povolání, kde se to mužskými jen hemží a nemusela kolem třicítky řešit otázku - Kde HO ulovit?

Na sřední s námi do třídy chodili celkem tři osoby mužského pohlaví. Jednoho hned první den klofla prozíravá spolužačka a dodnes se ho nepustila. Druhý byl silně věřící jehovista. Třetí byl fakt divnej... Lépe nebylo ani na vysoké. Při vzpomínce na dětská léta jsem si podala přihlášku na pedagogickou fakultu. Obor němčina - dějepis. Dva z celých třech spolužáků nás velmi brzy informovali, že mají přítele, třetí měl těsně před svatbou. Bída... Občas jsme se s ostatními nezadanými spolužačkami pokusily navštvit párty pořádanou studenty některé technicky zaměřené fakulty. Bída... Volní jen mimoni, ostatní v doprovodu dámy. Tu tam se nějaký zájemce objevil, ale láska jako trám z toho nikdy nebyla.

Ani nástup na základní školu, kde jsem pár let učila, neznamenal zásadnější obrat. Doufala jsem v nějakého toho pohledného tělocvikáře či osamělého tatínka. Na rodičovské sdružení ale chodily jen maminky a tělocvik učila důchodkyně, která nehodlala místo potenciálnímu sličnému tělocvikáři přepustit.

A tak jsem, po jedné rodinné oslavě, kdy tetička (nikoli z Německa) vyjádřila obavu, jestli ta Helenka není nějaká "divná", že se ještě nevdala, protože se vdaly i ošklivější holky ze vsi, došla k rozhodnutí, že na to musím vědecky. Zodpovědně jsem prostudovala pár odborných publikací a článků a vyrazila na lov. 

Nikdy jsem příliš nedala nějakému extra líčení a pěstění. Ráno vysprchovat, vyčistit zuby, nakrémovat obličej, případně ho trochu vybarvit a hurá do práce. V kanceláři mě stejně vidí jen mé tři kolegyně. Kolegy - muže potkám maximálně v kuchyňce, když si vaří ráno kávu a soustředěně zírají do svých smártfounů, aby si čekli novinky na fejsbůku. Občas si po práci zajdeme na pivo, kde vyřešíme problémy s Islámským státem a po čertech povedený gól Jardy Jágra.

Svoji vizáž jsem neřešila až do doby, než přišla ONA. ŽENA. Vstoupila do naší kanceláře jako náhrada za kolegyni odcházející do důchodu a spustila lavinu.

Během chvíle se naše jindy poklidná kancelář stala rušným místem. Kolegové ŽENU zmerčili a od té chvíle se dveře kanceláře nezavřely. Přicházeli řešit různé problémy, které jindy řešili prostřednictvím interní sítě. Přicházeli se zeptat, jak se dnes máme, a při té příležitosti nezapomněli pozvat ŽENU na oběd či na kávičku po práci. Samozřejmě vše platili a během popíjení pěli ódy na ŽENINY krásné oči, vlasy, jemné způsoby i intelekt.

A to jednoho zamrzí, že ano. Po podrobnějším prokoumání situace jsem došla k názoru, že bude třeba stát se také ŽENOU, protože pozornost mužů jistě není nepříjemná.

Nakoupila jsem příslušnou literaturu. O rafinovaných Francouzkách, elegantních Italkách,o tom, jak v sobě probudit ženskost...

Co je k tomu potřeba?

Zdravé sebevědomí a úsměv (ten bych snad nějak zvládla).

Nějaký ten sexy hadřík.

Boty na vysokém podpatku.

Nový účes.

Decentní, rafinované líčení.

Zakoupila jsem tedy sexy krajkovou halenku, pouzdrovou sukni, novou řasenku a BB krém ( naprostá nezbytnost pro krásu sebevědomé ženy).

V pátek ráno manžel odjel na služební cestu a já se pustila do probouzení své vnitřní ŽENY. Natřela se voňavým krémem, decentně nalíčila (Mám dojem, že po použití BB krému vypadám trochu jako mrkvička), oblékla novou halenku a sukni, obula svatební lodičky. A vyrazila do světa plného mužského obdivu.

Hned po několika krocích jsem pochopila, že ŽENA jistě nejezdí do práce městskou dopravou. Doklopýtat na vysokých podpatcích k zastávce, aniž bych si alespoň neodřela podpatek, je zkrátka nemožné. Nevadí. V práci mám fixku podobné barvy jako boty, tak škrábanec zamaluji...

Do autobusu nastupuji s okouzlujícím úsměvem a výrazem očekávání (tak to radili v několika knihách). Po zevrubném prozkoumání cestujících musím konstatovat, že před osmou hodinou cestují městskou dopravou hlavně důchodci, kteří nevypadají, že by byli přístupní flirtu. Jedou na krev ke své obvoďačce a včera si jistě dali zakázané pivko, takže je teď nejvíce zaměstnává otázka, zda to doktorka z krve pozná. Dále je autobus plný mládenců pod dvacet, kteří ještě na poslední chvíli hltají anglická slovíčka, snaží se v rozkomíhaném autobusu napsat úkol do matematiky, nebo si narazí na hlavu sluchadla a oddávají se poslechu ryčné hudby. Cílová skupina mužů sedí v autech v pomalu se šinoucích kolonách.

V práci potkávám u kávovaru kolegu. "Čus. Jdeš na svatbu? Že jsi tak vyparáděná." Zalžu, že jdu po práci na vernisáž. Zbytek pracovní doby trávím v kanceláři a nikam se moc nevydávám. Jednak se necítím úplně ve své kůži, jednak mě začínají pekelně dřít boty.

Odpoledne si zalepím puchýře a vyrážím na hlavní třídu. To by v tom byl čert, abych nesklízela obdivné pohledy mužů a nemusela odrážet pozvání na kávičku. Chvíli špacíruju po ulici. Boty dřou čím dál víc, proto se usazuji v půvabné kavárničce. Z kabelky vytahuji knihu. Abych působila intelektuálně. V kavárně je ještě jedna důchodkyně, dvě kámošky a jeden zamilovaný pár. Káva je výborná. Muž se neobjevil. Dokonce i obsluha je ženská!

Začetla jsem se do knihy a vyzula si boty, což byla osudová chyba. Nakonec se do lodiček přece jen nasoukám a klopýtám na autobus. Veškeré ambice získat pozornost mužů mě opouští. Mojí jedinou ambicí je ulovit volné místo v autobusu, protože mě nohy příšerně bolí.

Nastupuji do autobusu a elegantně se zavěšuji na tyč nad asi čtyřicetiletého elegána. Elegán se ani neobtěžuje zvednout oči od mobilu, natož zvednout tělo ze sedačky, a pustit ŽENU sednout. A v tom okamžiku mi to došlo. Moje vnitřní ŽENA není sexbomba v krajkové halence. Moje vnitřní ŽENA je obyčejná baba, která se občas vyfikne do divadla, občas si zajde s kolegy na pivo a poklábosí o politice a o hokeji. A taky umí uvařit a pozvat kamarády na večeři nebo vyrazí do hor na túru a nebojí se, že si odře novou manikúru...

P.S. ŽENA po třech měsících otěhotněla  se šéfem (potvora, taky jsem ho měla vyzkoušet...)a do kanceláře se vrátila kolegyně důchodkyně. Kolegové opět začali používat k vyřizování vzkazů interní síť...

../../../../../blogs/?h=mk_academyblog&source=message ../../../../../blogs/?h=blogujeme&source=message

"Co kdybychom zkusili IVF?" vypálil na mě manžel při odpolední kávě.

V poslední době se zaobírám myšlenkou, jestli se o mě náhodou nepokouší předčasný přechod. Střídání nálad, návaly, no znáte to z internetových diskuzí. A manžel na mě s takovým dotazem. Zrovna jsem se nacházela v lítostivém rozpoložení. Mladší krásnější a úspěšnější sestra nedávno povila extrémě roztomilého chlapečka a i ostatní příbuzenstvo se nějak rozrodilo. V práci mi taky poslední dobou jdou všichni na nervy. Tak by se taková tříletá dovolená docela hodila. Takto oslabena souhlasím.
"Tak fajn. Jsme už na středu na třetí objednaní." opáčí manžel klidně zpoza novin.

A tak se spouští kolotoč schůzek, vyšetření, ultrazvuků... 

V nemocnici jsem do této doby byla pouze na návštěvě, z bílého pláště mám fobii a injekční stříkačka je pro mě synonymem středověkého mučícího nástroje.

Všichni zaměstnanci CARu (to znamená Centrum asistované reprodukce - to už jsem si zjistila. Jinak v celé proceduře figuruje tolik zkratek a záhadných pojmů, že jsem se dobrovolně rozhodla do problematiky příliš nepronikat) jsou velmi vstřícní a .... soucitní. Při pohovoru s nebohým párem nasadí velmi soucitný výraz, hovoří uklidňujícím hlasem a za každé situace drží palečky, aby se mimi podařilo. Stejně pořád nevím - jde vám o blaho bezdětného páru nebo o jejich peněženky...

Hned při první schůzce zaplatíme tučnou zálohu a vyfasuji tašku plnou léků. Zmocňuje se mě panika. Tolik léků, injekcí, globulí! Při své chaotičnosti to nemůžu nikdy zvládnout aplikovat ve stanovené časy.

K první injekci se odhodlávám čtvrt hodiny. Nakonec bodnu a je to tam! Mám samozřejmě nastudováno z internetu, jaké všechny vedlejší příznaky mě postihnou. Závěť jsem již napsala a zakoupila si novou slušivou košilku, abych byla vybavena až mě postihne OHS - ovariální hyperstimulační syndrom a budu hospitalizována na JIP. 

A tak již čtrnáct dní polykám prášky, píchám injekce a je mi nějak podezřele dobře. Asi jsem na těch všech hormonech závislá. Tak nevím, co budu dělat, až vyčerpám tři velmi částečně hrazené cykly! Budu muset nakupovat na černém trhu! Jdu si šlehnout další dávku...