Děti pláčou proto, aby s námi komunikovaly, ne proto, aby s námi manipulovaly. Kontaktní rodičovství důvěřuje v pláč dítěte

“Když se mi narodil syn, hned jsme k sobě přilnuli, i přes to, že byl v inkubátoru. Hned jsem důvěřovala v naše pouto, kojení a věděla jsem, že pokud ho budu chtít dobře poznat, musím mu umět naslouchat. Myslím tím i slyšet jeho pláč a nebýt vůči němu lhostejná. Mně se lhostejnost příčí. Sama si nedokážu představit, že by mě něco trápilo a já volala mamce, manželovi nebo kamarádce a oni by mi položili telefon, ať se nejdřív vyřvu. To je trošku na hlavu a hodně odcizující způsob. Ztratila bych v ně důvěru a přesně takhle nechci, aby se cítilo moje dítě. Mám kolem sebe hodně lidí, co mi cpou povídačky o posilování plic, manipulaci dítětem a podobný žvásty. Vždycky řeknu, že nemám důvod. A že jsem s ním ráda. Mě máma taky nenechala křičet a jsem snad rozmazlená?”

Poznáváte se v předcházejících řádcích? Nebo naopak patříte do druhé skupiny rodičů, kteří se nenechají pláčem svého dítěte vykolejit a nevadí jim nechat dítě vyplakat? Ať tak či onak, čtěte dále. V článku budete mít možnost dozvědět se spoustu informací o kontaktním rodičovství a jeho důležitém bodu, kterým je právě důvěra v pláč dítěte. Ještě než se ale budeme soustředit opravdu na pláč dítěte, seznamte se alespoň se základními informacemi, které charakterizují, co to to kontaktní rodičovství vůbec je.

Kontaktní rodičovství

Kontaktní rodičovství je charakterizováno jako přirozený a intuitivní přístup k péči o děti a jeho výchově. Jeho princip je založený především na vzájemné komunikaci, na vnímání podnětů dítěte a citlivém reagování na ně. Nejedná se o soubor přesně daných pravidel, protože každé dítě je jedinečná osobnost a má své individuální potřeby, proto i jeho výchova musí být jiná. V cizojazyčné literatuře se můžete setkat s anglickým termínem attachment parenting či se slovenským výrazem vzťahová výchova.

Hlavním cílem kontaktního rodičovství je navázat vztah s novorozencem a udržet ho i během dalších fází vývoje dítěte, tedy v období batolete, předškoláka i dospívajícího. Za tímto účelem jsou pak využívány prostředky založené na biologicky přirozeném kontaktu mezi matkou, otcem a dítětem:

• bonding - jedná se o navázání vztahu mezi matkou a dítětem (případně i otcem) bezprostředně po porodu. Termín pochází z angličtiny a doslovně znamená “připoutání se”. Z vývojového hlediska se vlastně jedná o přirozené pokračování prenatálního vztahu. Narozené miminko prostě patří matce na hruď a do náruče, pokud tomu neodporují vážné zdravotní důvody. Bonding  tedy slouží k vytvoření raného kontaktního spojení rodičů s miminkem během prvních hodin a dnů po porodu a do značné míry ovlivňuje způsob, jakým se matka bude v budoucnu o dítě starat.
• kojení - kontaktní rodičovství hovoří především o tzv. kojení na požádání, tedy kojení, které by mělo reagovat na potřeby dítěte. Jedná se o naprostý opak kojení, které je stále doporučováno v mnoha českých porodnicích (tedy důsledné krmení co 3 hodiny). Kontaktní rodičovství pracuje s myšlenkou, že kojení je přínosné i pro matku - hormony, které laktaci řídí (tedy oxytocin a prolaktin), podporují vztah matky ke svému dítěti a pomáhají jí zůstat klidná a uvolněná. Krmení na požádání lze praktikovat i s dětmi, které jsou krmeny umělým mlékem.
• nošení dětí - nošení dětí je staré jako lidstvo samo a pomáhá rodičům s poznáváním dítěte a citlivém reagování na jeho potřeby, poskytuje dítěti důvěru v blízkost matky (nebo otce) a možnost strávit více času ve stavu bdělé pozornosti a poznávat tak okolní prostředí, čímž se učí poznávat svět.
• společné spaní - většina dětí spí lépe právě při společném spaní. Při praktikování společného spaní je možné přisunout dětskou postýlku (se sundanou bočnicí) k posteli rodičů. Tento způsob usnadňuje život především matce při nočním kojení, které je pak mnohem jednodušší a žena při něm může spát. Je ovšem potřeba zabezpečit, aby dítě nespadlo z postele a nezranilo se.
• důvěra v pláč dítěte - podrobněji rozepsáno dále v článku
• vyvážený osobní a rodinný život - cílem kontaktního rodičovství není jen spokojené a uspokojené dítě, nýbrž i spokojení rodiče. Rodičovství je bezesporu fyzicky, psychicky i emočně náročné, je proto třeba o svých potřebách mluvit, najít si v okolí další podobně smýšlející rodiče. Maminka by měla spát, když spí dítě, zapojit partnera do péče o dítě a najít si denně alespoň několik minut pro odreagování se, relaxaci, koníček - prostě sama na sebe.
• vymezování hranic - každé dítě potřebuje pro svůj rozvoj vymezit jisté hranice, i kontaktní rodičovství tedy hranice vymezuje. Hranice ale nemusí být striktní a v případě potřeby se mohou posouvat, přizpůsobovat situaci a vyvíjet se. 

Co tedy znamená důvěřovat v pláč dítěte?

Kontaktní rodičovství pracuje se zásadní myšlenkou: “Děti pláčou proto, aby s námi komunikovaly, ne proto, aby s námi bojovaly o moc či s námi manipulovaly, jak předpokládají tzv. cvičitelé dětí.”

Pokud se stýkáte s lidmi, kteří patří do jiné, starší generace, určitě jste se setkali s radami, že dítě se musí nechat “vyřvat”, aby si procvičilo plíce a zocelilo se. Tato myšlenka je rozhodně jednou z těch, které se snaží kontaktní rodičovství vyvracet. Pláč dítěte (obzvláště malého miminka) totiž opravdu neslouží k procvičení plic, naopak při pláči se okysličení krve snižuje a roste hladina stresových hormonů (kortizolu). Pokud je dítě v určitých situacích (např. při usínání - Estivillova či Ferberova metoda) necháváno vybrečet, k uvolňování kortizolu dochází v takových situacích i poté, kdy to dítě již navenek vzdá a jeví se při nich klidně. Dlouhodobý pláč způsobuje chemické reakce v mozku, které se v pozdějším věku a dospělosti mohou projevovat jako různé fyzické, psychické, sociální či emocionální problémy.

“Když novorozenec pláče, dává tím najevo, že mu něco schází. Může mít hlad, mít mokrou plenu, může mu chybět máma, být mu zima nebo horko. Nebo se třeba dítě jen nudí samo v postýlce a chce nějaké podněty. Pokaždé si řeknu: 'Pláče a kdybych plakala já, že je mi smutno a potřebuju pohladit, přitulit...' a muž by mi odpověděl že teď ne, že si z něj dělám otroka (=oblíbená hláška některých lidí jako reakce na to, že nenechávám dítě brečet), tak bych se tvářila přinejmenším divně. Moje srdce mi nedá nechat tvorečka, co jsem 9 měsíců nosila a pak porodila, plakat. Nikdy bych nenechala své dítě vyplakat - toto mi bylo jasné ještě před otěhotněním.“

Kontaktní rodičovství tedy pláč dítěte chápe jako přirozený prostředek komunikace, kdy dítě dává najevo, že něco není v pořádku. Ruku na srdce, takové tříměsíční miminko opravdu nemá jinou šanci, jak dát svou nelibost najevo. Každé dítě potřebuje pocit bezpečí a vědomí toho, že mu rodiče pomohou, když něco potřebuje a samo si pomoci neumí. A toto pravidlo platí u malých dětí a miminek ještě o to důrazněji. Miminko nechápe, proč leží samo v postýlce a přestože křičí jako o život ze všech svých sil, máma pořád nepřichází. Nerozumí tomu, že i máma je unavená a chce se podívat na film. Nedává mu smysl, že po celé těhotenství spolu s maminkou byli jedno tělo a jedna duše a tahle stabilita a životní jistota je najednou pryč. Ano, pláčem se vysílí a usne. Ale za jakou cenu?

“Mrzí mně, když občas čtu, jak maminka nechává vyplakat i malinkatého kojence, protože usuzuje, že to dělá z vypočítavosti. Ukazuje to jen a pouze na nedostatečnou informovanost dané maminky. Žádné miminko nepláče jen tak, nebo rodičům naschvál. Ač máme téměř neplačící miminko už od narození, bylo několik situací, kdy plakal třeba dva, tři dny - bez zjevného důvodu, ať jsem udělala cokoliv, nebylo to dobře. Spousta lidí by řekla, že tohle je ta situace, kdy bych ho měla nechat plakat do doby, až ho to přejde, protože přece nemá důvod a je to jen jeho manipulace. Jenže vždy, když jsme si odplakali pár takových dní, se ukázala zpětně příčina - vyklubal se zoubek, naskočil ekzém, objevila se teplota, apod. Toto jen dokazuje, že každé miminko má k pláči nějaký důvod - i kdyby to byla 'jen', potřeba maminky. Dosažené cíle při metodě 'nechat vyplakat' nikdy nemůžou převýšit důsledky zanechané na psychice dítěte.”

Pokud však budete své dítě vychovávat v duchu kontaktního rodičovství, naučíte se něco jiného: Čím rychleji a citlivěji rodiče na pláč dítěte reagují, tím více se dítě naučí důvěřovat rodičům a své schopnosti komunikovat, snižuje se intenzita jeho pláče a potřeba plakat, rodiče více poznávají své dítě a lépe rozeznávají i jiné projevy jeho potřeb.

I děti vychovávané kontaktně pláčou

Bylo by bláhové myslet si, že pokud budete vychovávat své dítě v duchu kontaktního rodičovství, nepoznáte, co je to dětský pláč. Pláč slouží i jako uvolňování emocí a napětí - takže i tyto děti samozřejmě pláčou. Liší se ale to, jak na tyto situace reagují rodiče. V takovýchto chvílích rodiče ujišťují dítě o své přítomnosti, poskytují mu svou náruč a jsou mu oporou, nepopírají však jeho city a potřeby. Časem se pak naučí rozlišit různé druhy dětského pláče, a tím dovedou lépe reagovat a dítě dříve utišit.

Kdo jsou tzv. cvičitelé dětí?

V předchozích řádcích jste se mohli seznámit s pojmem cvičitelé dětí. Kdo to tedy je? Cvičitelé dětí jsou osoby, které dávají rodičům dítěte rady typu "Nenos ji, rozmazlíš ji.", "Musíš kojit pravidelně, ne tak často, pokaždé, když si vzpomene.", "Ty ještě kojíš? Už je dost velký, aby nepil z prsu.", "Pláčem vás ovládá, má vás ochočené.", "Budeš toho litovat, zvykne si a nikdy ji už z postele nedostanete. ", "Musí mít pevný režim, teď už by měla dávno spát.", "Nech ho vybrečet, jen s tebou manipuluje.", "Spát musí ve svém pokoji, aby byla samostatná". Tito lidé považují dětský pláč za zlozvyk, který je třeba odstranit, nebo za prostředek, kterým dítě s rodiči manipuluje, ovládá je.

Pokud své dítě přesto chcete nechat vybrečet, měli byste vědět, že to s sebou přináší různá rizika:

• problémy s kojením - omezení laktace, bojkoty kojení, předčasné odstavení dítěte, noční kojení pomáhá udržovat dostatečnou tvorbu a tok mléka
• ještě obtížnější usínání dítěte během noci i během dne, noční pomočování, narušení spánkových cyklů dítěte i rodičů
• dlouhodobé ovlivnění vztahů (současných i budoucích): ztráta důvěry rodičů ve své schopnosti se o dítě starat (pokud se rodiče naučí nereagovat na pláč dítěte, pravděpodobně přestanou reagovat i na jemnější projevy potřeb dítěte), ztráta důvěry dítěte v rodiče nebo v sebe sama, potlačovaní citů, nedůvěřivost k ostatním lidem
• horší zvládání stresu: nereagování na pláč dítěte může narušit jeho rozvíjející se schopnosti samozklidnění
• snížení inteligence: vysoká hladinu stresu utváří podmínky pro poškozování synapsí, uvolňovaný hormon kortizol ničí nervové buňky, což se může projevit až v následujících letech jako různé poruchy inteligence, učení a chování
• zhoršení zdraví: např. rozvoj syndromu dráždivého tračníku
• poruchy chování: zvýšené šance na podlehnutí  závislosti v pozdějším věku, ustrašenost, nízké sebevědomí, deprese, vzdor, agresivita, sklon slepě poslouchat autority (tedy i vůdce party nebo sekty)

Tolik suché teorie a nyní je načase podívat se na pár příkladů ze života od našich uživatelek, které vychovávají své děti v duchu kontaktního rodičovství a důvěřují v pláč svého dítěte. Opravdu je jejich děti mají vycvičené a rodiče jsou otroky dětí?

“Dcera má nyní 4,5 let a kontaktní rodičovství jsem praktikovala automaticky, cítila jsem to tak. S dcerou jsem si vytvořila nádherný vztah, nikdy jsem s ní neměla žádný výchovný problém, nezažila jsem u ní vztekací období, nikdy jsem ji nemusela bít, vždy se s ní na všem dohodnu. Můžu pyšně říct, že je to nejhodnější dítě v okolí a to mi potvrzují i učitelky ze školky. Byla vždycky víc citlivější, bojácnější, ufňukanější, ale jak nastoupila do školky, tak se rychle otrkala a není to žádné ořezávátko. Vždycky měla problém se spaním, bojí se spát sama, takže má v pokoji dvoulůžko a spíme s ní.

Přiznám se, že někdy je to trochu otrava, když už by člověk se rád svalil k televizi, ale musí uspávat a ještě je hrozně kontaktní, chce držet za ruku a celou noc se na nás lepí a hlídá, jestli jsme neodešli. Všichni okolo kroutí hlavami, že jsme její otroci, ale já si to užívám, když se k sobě přitulíme a vyprávíme si pohádky, nebo si zpíváme a to malé teplé tělíčko za chvilku začne oddychovat a já vím, že to za pár let skončí a já budu trnout u telefonu, kdy se vrátí z diskotéky. Já si svoje děti užívám, neobtěžují mě, tyhle roky jsou sice nejnáročnější, ale taky nejkratší a vím, že přístup, který jsem zvolila, byl ten pravý.”

“U obou našich dcer jsem byla absolutně kontaktní. Pořád spolu, šátek, spaly na prsu u nás v posteli, stále v náručí. Teď jim jsou 4 a 6 let. Jednička je už ve škole. Samostatná, sebevědomá. Když jsem viděla prvňáčky, co plakali a odmítali jít do třídy, nebo se  drželi maminky za ruce a nechtěli si potřást rukou s paní učitelkou, tak jsem si říkala, jak jsem ráda, že moje dcera je samostatná jednotka. Dvojka je ve školce od dvou a půl (já se vracela do práce), taky žádný problém, s kolektivem vychází, neplakala snad nikdy, parťačka učitelek. Mám pocit, že tím, že ode mně cítily absolutní lásku, pocit bezpečí a důvěry, že jsem tu pro ně, tak se ve správný čas odpoutaly a začaly fungovat samy. Je fakt, že loučení probíhá vždy bouřlivě (objetí, pusinky...), ale nikdy s pláčem - vždy vesele: 'Ahoj mami, mám tě strašně ráda a bude se mi stýskat, ale běžím do školy.' Jsou samostatné i doma, nepotřebují mě mít pořád za zadkem (pustí si pohádku, udělají si kakao v mikrovlnce, vezmou si jídlo. Ne, opravdu nelituju. Vůbec, určitě to byl správný krok ve výchově.”

“Svou první dceru jsem nosila od narození v baby vaku, v šátku, větší pak v nosítku na zádech. Střídala jsem nošení i s kočárkem, dcera si hrála na zemi, spaly jsme spolu. Dělala jsem vždy jen to co se jí líbilo, aby neplakala. Protože jsem s ní byla tehdy sama, chodila  jsem z vesnice do města na nákupy stylem - vepředu dítě v šátku, na zádech batoh s nákupem. Tím se vyrovnala záda, když byla těžší. Měla jsem namakaná záda, masérky mě obdivovaly, myslely si, že dělám fitness.

Ale proč to vlastně píšu? Dnes je dceři téměř 14 let, má krásné držení těla, několik let cvičila  karate, ve škole má samé jedničky, začala chtít spát sama už nevím v kolika letech přesně, ale přišlo to naprosto přirozeně. Máme krásný vztah, ještě teď se rády přitulíme. Takže zkrátka vidím, že všichni ti, co mě strašili,  co vše se může stát, a co všechno nás čeká za problémy, neměli pravdu. Tak jsem ráda, že jsem se vždy řídila citem.“

A jak se na rodičovství díváte vy - vychováváte své děti v duchu kontaktního rodičovství, nebo jinak?

Zdroj použitých informací:

digilib.k.utb.cz

malemimi.cz

motherclub.cz