Krásnou třetí Adventní neděli 🙂Na blogu je nový článek o tom, co bychom měly naše děti naučit o Vánocích.

Když se kolem sebe rozhlédneme vidíme, že lidé různě pohlížejí na toto období.

Pro někoho jsou Vánoce časem stráveným s rodinou a dárky jsou až na posledním místě. Jiná rodina má každý rok bohatého Ježíška a vidí smysl Vánoc právě v dárcích.

Ať u patříte do jakékoliv skupiny, Vánoce jsou hlavně o hodnotách, které by naše děti měly znát a předávat je vlastním rodinám, až vyrostou.

Pojďte si přečíst, které z nich, jsou pro mě nejdůležitější 😉

Přemýšlela jsem o Vánocích a jak úžasné je to období! Nemůžu uvěřit tomu, že už za dva týdny jsou tady. Tak hrozně rychle ten čas zase utekl.
I když jsou naše dcery ještě skoro všechny moc malé na to, aby si plně uvědomily, čím jsou Vánoce tak kouzelné, těším se na jejich rozzářené obličeje při rozbalování dárků.
Brzy ale přijde doba, kdy budou dost velké na to, aby pochopily, že Vánoce nejsou jen o dárcích a jídle a já nechci přijít o možnost naučit je, co Vánoce všechno znamenají.
Dnes jsem napsala pět věcí, které bychom měly naučit naše děti, třeba letos o Vánocích.

"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."

Kouzelný telefon

Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“  „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“

Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.

Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.

V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli.  Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!

Než se narodil náš syn, moje představa o jeho spaní byla jasná. Bude přeci spát v pokojíčku ve své postýlce! Večer ho nakojím, položím do postýlky, zapnu chůvičku, zavřu dveře a miminko bude spokojeně spát až do bílého rána.

S láskou a péčí jsme mu připravili pokojíček …. vymalovali, nalepili tapetu, koupili postýlku, dbali na výběr kvalitní matrace, povlékli krásné povlečení s motivem soviček.

Když jsem si miminko přivezla z porodnice, neuměla jsem si představit, že ho nechám samotné spát ve vedlejším pokoji. Cítila jsem tu mateřskou touhu mít ho co nejblíž a ochraňovat ho každou minutu.

Postýlku jsme tedy přestěhovali do naší ložnice, alespoň na začátek.

Asi po dvou měsících nazrál čas na osamostatnění a přesun postýlky do pokojíčku. Vždyť přeci všude se píše jak duležité je budovat v dítěti samostatnost už od narození!

Necítila jsem z téhle změny přílišné uspokojení. Alespoň dveře musely zůstat otevřené celou noc přesto, že jsem používala chůvičku a monitor dechu, jehož funkci jsem před usnutím několikrát kontrolovala. Kupodivu na synka tato změna neměla žadný vliv.

Až jednou… v osmi měsících se syn rozhodl, že prostě nechce spát sám v pokojíčku a už vůbec ne v postýlce! Po několika provstávaných nocích cestovala postýlka zpět do ložnice a nakonec náš synek k nám do postele.

To byla úleva! Konec vstávání, sezení uprostřed noci na kojícím pytli, konec houpání a vymýšlení všemožných způsobů jak uložit dítě do postýlky, aby se neprobudilo.

Je to teď pro mě mnohem jednodušší. Nabídnu mu prsíčko a on se spokojeně ududlá do spánku kdykoliv během noci.

Už slyším ty hlasy „jééé…ty si zavařili“…. „nech ho vyřvat, on si zvykne“….

Nejsem příznivcem žádných drastických výchovných metod!

Představte si, že jste malé dítě a právě jste se probudilo uprostřed noci. Kolem Vás je černočerná tma, ležíte ve své postýlce v dětském pokoji. Začnete plakat …. voláte mámu…. a on nikdo nepřichází!

Jaké jsou Vaše pocity? Naskakuje Vám po celém těle husí kůže? Vhání Vám to slzy do očí? Cítíte smutek?

Pláč dítěte je jeho jediný komunikační prostředek, kterým může sdělit, že má hlad, je mu nekomfortně, nebo jen smutno a chce pochovat.

Co myslíte, že se v něm děje a co si z téhle situace vytvoří pro budoucí vztahy za návyk, když na jeho volání nikdo nereaguje?

Cítím to jinak! Ten pocit blízkosti, jistoty a bezpečí, který spaním se mnou svému synovi davám za to stojí. I já se teď cítím mnohem lépe, tak nějak úplná!

A tak pokojíček i postýlka zejí prázdnotou. V naší ložnici pod jednou peřinou jsme tři… my tři mušketýři. Je to nadherný pocit!

Fungovalo to tak v naší kultuře odpradávna a i dnes je spaní dětí s rodiči v některých zemích (dokonce i západní kultury) běžné.

A jak to bude dál? Po jedenácti měsících mateřství jsem moudřejší. Bez ohledu na to, co si myslí nebo říká okolí o tom, co a jak je spravně, nechávám se řídit svým pocitem a rozhodovat svou i jeho intuici o tom, kdy příjde ten správný čas na další změnu!

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz

Přidejte si mě na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

Jak často si říkáte, že je ten váš muž, přítel, snoubenec, milenec k nezaplacení? Doufám, že je to alespoň častěji, než kdybyste ho chtěly přizabít. Každý má občas chuť toho svého partnera zneškodnit, vyhodit na ulici nebo jednoduše praštit něčím po hlavě. Když vás ale něco takového napadne, znovu si pročtěte tento článek a uvidíte, že ho naopak půjdete obejmout. Protože vám dám 4 opravdové důvody, že i když nás někdy pěkně štvou, jsou prostě k nezaplacení. 

1. Stane se primabalerinou

Táta 2 dny hlídal .... a když jeho holčička řekne: "Jdeme tančit!" Tak se jde. Není nic, co by pro ni neudělal. Miluji je.  ️

(novotinka)

2. Nenechá nás v mateřské demenci samotné

Dnes jsme měli velký nákup. Parkovací místa daleko od vchodu, a tak jsme se s mužem dohodli, že zastavíme před vchodem. Já s malým počkám v autě, on vynosí nákup do bytu a vrátí se zaparkovat (já nemám řidičák) a společně dojdeme domů.

"Některé změny uděláme hned, na některé musí uzrát čas. Každá změna, ať malá, či velká otevírá novou cestu a nové příležitosti, nebo naopak přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud s ní nejsme vnitřně v souladu a pevně si za ní nestojíme...."

Už 24 let jsem neměla vlasy kratší než k lopatkám. Stříhání vždy jen o trochu míň nebo víc centimetrů.

Kdy jindy je čas na razantní změnu účesu, než na mateřské dovolené. V čase zkracování, kdy každá volná minuta je dobrá. Nejlepší je mít účes typu umýt a jít.

Po 24 letech jsem se rozhodla k výraznému zkrácení.

Když máte opravdu dobrého kadeřníka, musíte si na realizaci nějaký čas počkat. Čas do změny byl dlouhý a já tak měla možnost své počáteční vzplanutí kdykoliv odvolat.

Změna tak měla čas uzrát. A přesto jsem své rozhodnutí nezměnila. Proč tentokrát ne?

Vždycky jsem se velkých změn bála. Nejsem střelec, k zásadním otázkám přistupuji s opatrností a odstupem. Dlouho analyzuji a přehodnocuji, než se k něčemu finálně rozhoupu. O to víc, pokud mám dostatek času.

Na tuhle změnu jsem byla vnitřně připravená. Cítila jsem, že v aktuálním okamžiku to bude změna k lepšímu.

A je! A i kdyby to tak okolí nevnímalo, já ten pocit mám.

A o tom to je. Cítit, že tak jak se rozhodnu, je to pro mě správné. Ne pro manžela, tchýni, kamarádku, děti …, ale pro mě.

Rozhodla …. udělala …. a s lehkostí do slova a do písmene jdu dál. Nabitá zkušeností, že změna je opravdu život a není třeba se jít bát.

Někdo by mohl namítat, co řeším takovou prkotinu, jako je ustřihnout 30 centimetrů 🙂 a ještě o tom psát.

Skutečně tu nejde o vlasy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde tu o poznání, že měnit má smysl pouze to, s čím jsme vnitřně v souladu, a to bez ohledu na to, jakého rozsahu a vážnosti změna je.

Změna otevírá novou cestu a nové příležitosti, a nebo přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud si za ní opravdu nestojíme.

Jakou životní změnu jste v poslední době udělali a jaký z ní máte pocit?

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz 

Najdete mě i na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

„Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít."

Tento příběh jsem chtěla zpracovat už velmi dlouho. Myslím si totiž, že by mohl pomoci (nejen) žadatelům, kteří na své dítě teprve čekají a propadají pocitům beznaděje, zda se z nich vůbec někdy ti rodiče stanou. Věřím totiž, že za každým adoptovaným dítětem je silný životní příběh a tento má sílu hned v několika směrech.

O svůj příběh se se mnou podělila maminka tří adoptovaných dětí.

Manželé se poznali ještě na vysoké škole, po jejím ukončení si oba našli dobrou práci a pomalu začali plánovat rodinu. Chtěli alespoň tři děti, ale nebránili se ani čtyřem. V době, kdy Růženka plánovala již vysadit antikoncepci a v práci se chystala na svůj první TeamBuilding v životě, přišla velmi závažná zpráva. Při biopsii bulky, kterou jí nalezli při vyšetření v prsu, byly objeveny zhoubné buňky - rakovina.

Rakovina

Růženka věděla velmi dobře co ji čeká, její maminka si vyslechla stejnou diagnózu jen tři roky před tím. Prošla si chemoterapií, ozařováním a z nemoci se naštěstí dostala. Ale to nebylo vše, v její rodině na stejnou nemoc zemřela prababička, babička a také teta. Takže o nemoci věděla téměř vše.

Vaříte s dětmi? Ne? Ale to je chyba! Chytré vědecké hlavy dokázaly, že to báječně utužuje vztahy!

Cokoli, co člověk dělá s dítětem, dostává nový rozměr. Včetně vaření. A protože Kryštof pomáhá v kuchyni děsně rád, upravila jsem si pár receptů pro vaření s dítětem. Tady je malá ukázka. Snad se vám budou někdy hodit.

Dýňová polévka

Suroviny: 1 menší máslová dýně, 1 mrkev, 1 celer, 1 cibule, máslo, muškátový oříšek a bílý pepř dle chuti, kýbl s vodou, větší hadr na podlahu, menší hadřík na linku, věci na převlečení (pro vás i dítě), papírové utěrky

Postup: Máslovou dýni si ideálně předpečte v troubě do měkka. Postavte dítě k lince (např. na židli nebo pro tyto účely speciálně zakoupené schůdky z Ikea). Na drobno nakrájejte cibuli. Vezměte papírovou utěrku a řvoucímu dítěti proplachujte pod tekoucí vodou oči, do kterých si strčilo ruce od zmíněné cibule, následně otřete papírovou utěrkou a vraťte dítě k lince.

Vytáhněte dítěti máslo z pusy a dejte ho rozehřát do hrnce, následně na něm nechte zesklovatět cibulku. Celer a mrkev nahrubo nastrouhejte a přidejte k cibuli. Mírně orestujte. Vezměte menší hadřík na linku a utřete s ním to, co dítě nakreslilo mrkví (pokud to tam necháte déle, musíte to vzít savem, ta oranžová se do linky krásně zažere).

Přemýšlela jsem o Vás, maminkách, ano i o Vás, která teď čtete tyto řádky.
Možná, bydlíte hned vedle mě a jste také vzhůru uprostřed noci, jako já. Možná žijete na druhé straně města, v jiném státe nebo třeba na druhém konci světa.
Přemýšlela jsem, že s největší pravděpodobností nejsem jediná maminka na světě, která je v noci vzhůru. Ve skutečnosti, nás jsou tisíce, protože máme společnou jednu věc. Jsme mámy.

Nemohla jsem spát.
Ani už nevím, kolikátou noc. Být máma je vyčerpávající a i když jsou knihy plné rad, jak dítě přebalit a nakrmit, nedočtete se v nich, jak se vyrovnat s deficitem spánku, který prostě přijde.

Tentokrát jsem ale přemýšlela o roli, kterou jako mámy sdílíme. O pocitech jako požehnání, smutek, zoufalství, láska. 
O bolestech hlavy, které jdou ruku v ruce s nevyspáním, o vzpomínkách, které milujeme a o věcech, které nás děsí.
Všechno sdílíme společně, i když se neznáme osobně a patrně se nikdy neuvidíme.


Možná jste právě vzhůru, protože konejšíte své plakající dítě, které nemůže znovu usnout.
Možná ho budete krmit a kolébat, přitom všem se budete sama sebe ptát, jestli vůbec JEŠTĚ NĚKDY, budete spát delší dobu v kuse, než 45 minut.

Možná jste vzhůru ve dvě ráno, protože se bojíte a Vaší hlavou se honí tolik myšlenek.
Myslíte na své děti a nemůžete si pomoct, ale je toho tolik, že nemůžete spát. Zatímco Vaše rodina spokojeně oddechuje, Vy myslíte na tolik věcí, které dnes bylo potřeba udělat. Nebo už plánujete v hlavě svůj seznam na zítřek.

A nebo nespíte protože potřebujete dodělat práci, na kterou jste přes den neměla čas.Protože před ní, byl dlouhý seznam se všemi potřebami Vašich dětí, Vašeho manžela a úkoly, které bylo třeba udělat.

Ať už máte důvod jakýkoliv, tohle je pro Vás:

1. JSTE SILNĚJŠÍ, NEŽ SI MYSLÍTE

Být vzhůru uprostřed noci pravděpodobně nebylo Vašim plánem, když jste se chystaly do postele.Ve skutečnosti je spíš možné, že jste se modlila uvnitř, abyste se dnes konečně vyspala bez přerušení několikrát za noc.

Ale bohužel, nejspíše jste seděla uprostřed noci a v náručí měla své dítě, krmila ho nebo konejšila a doufala, že brzy usne.

Miluji rodinné sešlosti. Jsem od přírody stádní tvor a nejspokojenější jsem, když jsou všichni pěkně pohromadě v obýváku a pojídají moji vyhlášenou sekanou. Až na raw sestřenku Jitku, ale té nasypu do misky semínka a spokojeni jsou všichni.

Tuto vášeň jsem podědila po mé mamince. Ta je vyhlášená organizátorka a dokáže zkoordinovat mega akce typu "Setkání příbuzných po padesáti letech". Bohužel, maminka miluje i dávání a přijímání dárků. Neodvážíme se nekoupit na Valentýna červené růže, ačkoli žádné z dětí Valentýna se svojí polovičkou neslaví. Na Mikuláše na nás čeká punčoška s obligátním uhlím a sladkostmi.  

A protože maminka razí heslo, že dárek má potěšit a nikdy to nesmí být nic užitečného, jdou na mě mdloby pokaždé, když pro ni musím nějaký ten prezent vybrat. A když vím, že ona vybírá nějaký pro mě. Od chvíle, kdy objevila server Nejlepší dárky, třesou se mi ruce pokaždé, když dárek vybaluji. Už máme doma zaručeně pravé  lávové kameny, které se ale nezahřejí ani po hodině vaření v horké vodě, samochladící půllitr, sadu panáků ve tvaru lebky, srandovní toaletní papír, svítící tkaničky, drbátko (to je náhodou super), magickou kostku (dodnes jsem nepochopila, k čemu to je), solničku ve tvaru kočičky.... Mohla bych jmenovat ještě asi tisíce dalších roztomilostí.

A co je nejhorší, tyto roztomilosti nelze zařadit do kategorie "recyklovatelné dárky". Protože maminka při návštěvách občas vyžaduje, abychom její dárky používali. Nemám tedy odvahu poslat je dál. Ovšem u dárků od kamarádek a kolegyň jdou rozpaky stranou a co nevyužiji, pěkně zabalím a dárek putuje o dům dál. Už ke mně takto zpátky doputoval extrémně roztomilý svícínek s prdelatým andělíčkem. Udělala jsem i faux pas, protože jsem tetě Janě věnovala tělové mléko s vůní levandule, které ona před několika měsíci věnovala mně. Snažila jsem se ze situace vybruslit rafinovaným tvrzením, že mě to mléko tak nadchlo, že jsem jí zkrátka musela koupit to samé, ale nejspíš mi na to nenaletěla. Od té doby jsem od tety Jany nedostala ani snítku levandule. Bohužel obliba levandule v mém okolí stoupá. A mně je čím dál trapnější všem říct, že mě z toho smradu bolí hlava a že mi vlastně už několik let většina kamarádek dává dárky, které nemůžu ani cítit. A tak recykluji. Od trapasu s tělovým mlékem si vedu deníček:

dostala od : komu dám dál.

Se sourozenci a švagrovými jsme dárky zrušili. Dostávají je jen děti, což nás, bezdětnou tetičku a strýčka, trochu diskriminuje, ale tu lahev, co bychom dostali, si koupíme sami. A vybereme si, na co máme chuť! A protože jsme tetička se strýčkem osvícení, zásadně své synovce a neteře obdarováváme edukačními hračkami či dobrou knihou. Což ve mne zrovna vyvolalo zapadlou vzpomínku na Vánoce v osmdesátých letech minulého století. Čekala jsem krásnou dlouhovlasou panenku, vybalila jsem Sbírku úloh z matematiky a Praktickou cvičebnici pro školáky. Letos asi koupím něco méně výchovného. Nerada bych svým malým příbuzným zadělala na nějaké trauma.

Dítě, které je běžně usměvavé, nevadí mu být u jiných lidí, umí si samo pohrát a jako mávnutím kouzelného proutku se ze dne na den změní v plačtivé, když se od něj vzdálíte na pár sekund či pár metrů? Neustále si nárokuje vaši pozornost, s nikým jiným nevydrží? Výše popsané zná asi většina rodičů, i takto se může u dětí projevovat separační úzkost. Co to přesně separační úzkost je a jak na ni, to vše si popíšeme v tomto článku.

Separační úzkost vzniká nejčastěji u kojenců, a to mezi šestým až dvanáctým měsícem. Jde o úzkostnou poruchu, která se však může u kojenců objevit i dříve či přijít až později, v batolecím období. Při této úzkostné poruše dochází k nadměrnému a nepřiměřenému prožívání strachu a úzkosti.

Dítě v takovouto chvíli odmítá kohokoliv, kdo není jeho máma či jiná blízká osoba, která o něj pečuje. Dítě pociťuje strach, bojí se, že už tuto blízkou osobu nikdy neuvidí, že se nevrátí, bojí se tuto osobu opustit. I když si mnozí lidé myslí, že je dítě rozmazlené, nemusí tomu tak být.

Dítě si utváří citové vazby a pouta k nejbližším lidem, formuje si osobnost, jde o běžný vývojový proces. Jestliže by k tomuto nedocházelo, je možno to chápat také jako poruchu ve vývinu. Dítě si k matce či blízké osobě totiž netvoří silné citové pouto.

Toto separační období u dětí může trvat různě dlouho, pár dní, týdnů či měsíců. Podobně jak se objevilo, tak i odejde. Ze dne na den. Separační úzkost se může objevit i u většich dětí, v předškolním i školním období.

Jaké jsou příčiny „období“ zvaného separační úzkost?

„Od psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“

O tom, že mateřská intuice funguje velmi dobře u biologických maminek, tak nějak nepochybuji. Vztah a napojení k tomu vedoucí vznikne již v děloze a po porodu plynule přechází do toho pouta lásky a důvěry, které každé dítě tolik potřebuje. Tak je to v ideálním případě.

Samozřejmě je škoda, že jsme se tuhle intuici nějak odnaučili používat a věřit jí. O to víc je pro mě úžasné a fascinující to, že existuje a funguje také u rodičů náhradních. I přes to, že právě adoptivní maminky si věří v tomto směru ještě o něco méně než maminky biologické. Inspirací a dodáním odvahy v tomto směru může být následující příběh adoptivní maminky pětiletého chlapečka.

Kouzelný telefon

Když zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli se žadatelé, že v kojeneckém ústavě na ně čeká čtyřměsíční chlapeček, který strávil první měsíce svého života v nemocnici, kde se léčil se silným abstinenčním syndromem. Chlapeček byl nádherný, vůbec se nebál lidí, naopak snažil se navazovat kontakt a na každého se usmíval.

Maminka neměla s dětmi žádné zkušenosti, ale i přes to jí přišlo zvláštní, že je maličký stále jakoby v napětí. Nevydržel chvilku v klidu, stále se ošíval a hýbal. Lékařka v kojeneckém ústavě už v té době vyslovila podezření na hyperaktivitu.

Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.

Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.

Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."

Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte  proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.

Nic nefunguje.

A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.

Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.

Je to šílené, že?

Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?

Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.

Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.

Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.

A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.

Vím to.

Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.

O takových věcech se moc nemluví.

Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče  na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.

A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.

A tvrdě.


Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.

Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.


Jako mámy jsme k sobě tvrdé.

Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.
Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.
A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?

Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?

Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.

Představte si takovou tu rodinnou idylu. Přijedete k rodičům slavit Vánoce nebo narozeniny někoho z miliónu příbuzných a místo požadovaných dvou dárků najdete asi šestapůlnásobek dárků dalších.  Jiných. Které jste nechtěli a ani by vás nenapadlo je chtít. Ani by vás nenapadlo, že je můžete dostat. Vlastně by vás v některých případech ani nenapadlo, že něco takového vůbec existuje.

Tak třeba zástěry. Máma se evidentně nesrovnala se skutečností, že její prostřední dcera se z hlediska kulinářského umu zrovna dvakrát nepovedla. Nejdřív se to snažila zachránit Kuchařkou pro dívky, které se toho od svých matek moc nenaučily. To bylo ten rok, co jsem oznámila plánovaný úlet z hnízda. V tom úletu stále žiju, ale kuchařka mi moc nepomohla.

Tak tedy zástěry. Mám doma plný šuplík zástěr. Jsou zánovní a až budu vydávat kuchařku, jistě je využiju na focení. Jsou jako nové. Vlastně oprava: jsou nové. Nemám tu sílu mámě říct, že na to, abych vysypala hranolky na plech, nepotřebuju zástěru. Od jisté doby mám dost zástěr pro celou rodinu. A co víc: I kdyby přijel Pohlreich s celým televizním štábem, můžeme se tu všichni navlíknout do zástěr, chytnout za ramena a tancovat makarénu.

Taktéž jsem dostala spoustu vařeček, větších či menších mís na odměřování kdovíčeho, hrnec na ohřívání mléka, silikonovou mašlovačku, bábovkovou formu, další kuchařky a tak. Silikonová mašlovačka je k ničemu. Nejde s ní ani učesat Elišovi číro. A to jsem se vážně snažila!

Máma v mé kuchařské umění věří a fandí mi. To lze usoudit i z další kuchařky, kterou jsem od ní dostala. Jmenuje se Speciality, které vás proslaví. Ale i přesto je její víra nahlodána pochybnostmi. Zřejmě ji vykolejilo, že na návštěvě neservíruju créme brullé a pečené křepelky ala bažant. Takže jednou došlo i na Pažouta. Dostal Kuchařku pro muže Jak s minimem špinavého nádobí a kuchařských dovedností zapůsobit na dívku. Když se neproslaví dcera, tak alespoň zeťák.

Avšak když se ani od Pažouta nedočkala domácích větrníků a čokoládového soufflé, začlo se mámy zmocňovat podezření čím dál větší. Teď už dostáváme oba nejrůznější sady na grilování, kuchyňské chňapky, a stále další a další zástěry...

Nejste sama.

Můžete se tak cítit, ztracená uprostřed toho všeho nepořádku, hromady prádla a s nekončícím seznamem povinností.

Ale nejste sama, kdo každý den zažívá dobré i špatné okamžiky.

Kdo se ptá a hledá odpovědi, ale žádné nedostane.

Nejste sama ve všech těchto situacích a spoustě dalších:

- když se probudíte ráno a zamáčknete budík s nadějí spánku, trvajícího alespoň dalších pár minut. Chvíli ležíte v posteli, než se vrhnete do dalšího dne, kdy závodíte s časem.

Jsem vysátá!

Ne, teď fakt nemluvím o nedostatku mlíka v prsou. Řeč je o minimální inspiraci a maximálním vyčerpání. Vánoce budou teprve za měsíc, ale dávaj mi zabrat už teď. Nevím, o čem dřív psát, tak radši nepíšu vůbec. Jaký upéct nejlepší cukroví, nebo jak uvít věnec se asi dozvíte z nějakého „vychytanějšího“ blogu než z toho mého.

Vilma tak děsně rychle roste! Je vtipná a úžasná a krásně už mluví...a tak se stejně vždycky večer divím, že je vůbec možné na tak roztomilé stvoření vůbec zvýšit hlas. Přestože jsem si pořídila knihu od Dalajlámy, doufajíc že si vyzenuju mozek, hlas pořád zvyšuju poměrně často. Asi dělám pořád něco špatně...což je, myslím, takový mateřský prokletí. Dělat neustále něco špatně, nebo si to alespoň myslet.

Tleská mi, když vytřu podlahu a říká „hezký“, míchá omáčku na špagety a říká „mami dobrý“, když luxuju vytrhává mi vysavač z ruky a křičí „já taky, mami já taky“...když spolu usínáme, položí si hlavu na moje břicho, jako kdyby si chtěla s tím naším očekávaným přírůstkem ještě chvilku povídat.

Pak jsou taky chvíle, kdybyste to dítě radši neznala. A není jich málo. Holt, když jste máma, tak musíte být za hodnýho i zlýho policajta zároveň a tahle schizofrenie se brzo začne projevovat i na vaší psychice. A pak přijde tatínek z práce a zeptá se, jak bylo. Ostatně práce z otců dělá Mimoně roku, protože na to abyste popsala celý den už stejně nemáte energii a on na vaše vyslechnutí už vůbec ne. Jde prakticky o řečnickou otázku. Takže byste ho nejradši praštila koštětem, ale místo toho mu nabídnete večeři. Jo, láska je úžasná. Tak hezký advent dámy!

Více článků naleznete na: http://www.pihatamama.cz/

Dokonalé Vánoce, zní to tak fantasticky, že? Představíme si například perfektně uklizený byt či dům. Vidíme přepychovou dekoraci a výzdobu svého domova, cítíme vůni perfektně upečeného cukroví. Koledy hrajou, vše jde podle plánu, no jedním slovem přeci dokonalé Vánoce. Můj názor ale je, že takto to vidíme jen proto, že pod slovem DOKONALÉ vidíme jen přesnost a krásu. Jak to máte vy?

Jak náš mozek vnímá dokonalost?

Pojďme si rozebrat, proč se pod některými slovíčky skrývá naše určitá představa.  Média, reklamy, billboardy a jiné propagační techniky nám podstrkují to, jak by Vánoce měly vypadat. Stává se tedy, že děláme mnohdy o Vánocích i to, co nám až tak nevoní.

Vnímáme ty naklizené byty a domy ve filmech a seriálech. Posloucháme od okolí, jak už mají nazdobeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno a upadáme do stresu. Upadáme do něj proto, že my ještě nemáme ve špajzu ani snad mouku na pečení.

Uvažujeme, kam jsme asi schovali věci na vánoční výzdobu. Hledáme formičky a vykrajovátka na cukroví. Zjišťujeme, že vlastně ještě ani nemáme představu o tom, co chceme péct a jak chceme domov vyzdobit. Je nám opět ouzko, polije nás horko, jak to všechno stihneme.

Z představ o dokonalosti upadáme do stresu – jsme podráždění

Vypravit se v zimě ven už není tak jednoduché jako v letních měsících. A zvlášť s dětmi. Děti jsou velmi náchylné k prochladnutí nebo naopak k přehřátí. Dbejte proto na správné vrstvení oblečení, vhodnou obuv i doplňky. Nezapomínejte chránit ani dětskou pokožku proti mrazu! Těchto 6 zásad vám pomůže s vybavením dětí na zimu.

Tělíčka dětí do 5 let a zvlášť novorozenců ještě nejsou schopna udržet si stálou teplotu. Takzvaná termoregulace se u nich vyvíjí postupně. V praxi to znamená, že děti prostě rychleji prochladnou nebo se naopak zpotí.

Pokud vám teploměr ukáže venkovní teplotu pod -5°C, doporučuje se zůstat s miminkem doma. Počkejte si na teplejší den, který bude pro procházky vhodnější. 

Zásada číslo 1: Vrstvení!

Osvědčená rada pro všechny maminky, které chtějí správně obléknout své dítě v zimě, je "Oblečte dítěti o jednu vrstvu navíc, než byste oblékly sobě." Zásada vrstvení platí jak u miminek, tak i u dětí předškolního věku. Větší děti oblékněte klidně tak, jak oblékáte sebe. Pokud budou vyvíjet venku větší pohybovou aktivitu, není nutné je zbytečně balit do teplé vrstvy navíc.

První vrstva by měla splňovat úlohu odvádění potu a zároveň udržení teploty. K takovému účelu je nejvhodnější pořídit funkční termoprádlo. Miminku můžete obléci například body, dupačky či košilku a punčošky.

A je to tady, poslední svátek podzimu, Díkůvzdání. Amíkův zamilovanej svátek, já ještě pořád až takovej fanda nejsem, možná protože mi krocan moc nechutná.

O čem je Díkůvzdání? O jídle a o rodině. Svátek se slaví jako připomínka prvních bílých osadníků, kteří by bez pomoci místních indiánů nepřežili. Myslím, že kdyby se na to ten indiánskej kmen podíval zpětně, tak by asi určitě osadníky nechal pochcípat hlady. Legenda stranou, Díkůzvdání je smíchanina dvou faktickejch událostí. Uzavření míru s indiánským kmenem, což se stalo někdy v létě a pak klasická anglická oslava sklizně. Svátek se smíchal a od Abrahama Lincolna je to svátek státní asi aby spojil dohromady Sever a Jih po občanský válce. Je fakt, že Díkůvzdání je jen a pouze americký svátek, který tu slaví všichni lidé, jedno jaké víry a jedno odkud rodina pochází.

Jako svátek je to pěknej, nemusí se kupovat dárky, člověk se jenom přejí a je to. Je to tak oblíbenej svátek, že dokonce i NYC utichne a nepřeháním, ale opravdu je pečenej krocan cejtit po ulicích.

Amíkova rodina nebere Díkůvzdání až tak šíleně vážně, například takový to koukání se na americkej fotbal, tak to normálně nedělají.  Zato Amíkův švagr, tak ten je jak z americkýho filmu. Každej rok vybírá krocana a šílí. Sám ho peče, k troubě nikoho nepustí a do obřího ptáka neustále píchá teploměr, to, aby měl jistotu na šest set procent, že má teplotu pod kontrolou a maso nebude vysušený. Nevím proč, ale jeho krocan je většinou poměrně dost rozpíchanej, asi tím teploměrem nebo co.  Je možný, že švagr peče krocana taky kvůli tomu, že krocan je jediný maso, který moje vegetariánská tchýně odmítá píct. Nedivím se, taky se mi krocan v syrový podobě moc nelíbí. Švagr je taky jedinej, kterej se chce děsně dívat na tradiční zápas v americkým fotbale. Nuda největší.

Ano, Díkůvzdání je dobrej svátek, tradice držení rukou a říkání toho, za co jsme vděčni, dává plno prostoru lidskýmu erroru. Třeba nezapomenutelný je prohlášení švagrovy sestry, kdy velice hlasitě pronesla: "Jsem strašně vděčná, že moje máma ještě pořád žije. Třeba zvládne s náma bejt i napřesrok." Kupodivu její vedle sedící máma  z toho, že se probírá její možný odchod z tohoto světa u talíře s krocanem a že je možný, že to příští rok nezvládne, až tak nadšená nebyla. Irskej manžel švagrovy sestry se to tehdy pokusil zachránit upřímným : "Jsem rád, že u nás se nic takovýho neslaví." Mimochodem švagrova máma pořád ještě žije.

Co se vlastně na Díkůvzdání jí? Krocan, čím větší tím lepší, nádivka, která se peče mimo krocana. Tchýně dělá jednu výbornou s italskou klobásou a houbama. Bramborová kaše, kaše ze sladkejch brambor, do který některý rodiny dávají hnědej cukr a marshmellows, pečená růžičková kapusta, hnědá omáčka ne nepodobná mýmu oblíbenýmu školno jídelnímu uhu jen doma dělaná,  kompot z brusinek a pak plno koláčů a cokoliv co rodině chutná.

V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.

Nikdy bych nevěřila, jak moc důležité pro celý budoucí život je to, jak jste citově navázaní na své rodiče. Jak jim důvěřujete, věříte jim, že tu budou v dobrém i zlém a můžete se na ně vždy a za všech okolností spolehnout.

Teorie pevného pouta

První roky života, především kojenecký věk, je v tomto ohledu opravdu zásadní. Dítě přichází na svět bezmocné, odkázané na pomoc a péči svých nejbližších. Maminka v ideálním případě reaguje vnímavě a citlivě na jeho potřeby, ať už fyziologické nebo potřeby blízkosti, obětí, lásky a něhy. Přesně na tohle je mozeček malé bytůstky připraven a v takových podmínkách se rozvíjí optimálně. Z miminka pak roste člověk plný důvěry v sebe, ale také ve svět kolem.

Cítí, že je přijímán, že on jako takový je dobrý, protože jeho rodiče ho milují takového, jaký je, dále cítí, že svět je bezpečné a krásné místo - jsou tu přece rodiče, kteří ho ochrání před nebezpečím, a později to přece zvládne sám.

Co když je ale vše jinak?

Každý rodič bude dřív nebo později řešit, jak se postavit ke kurýrování svého potomka. Cest je několik... Teď už jen vybrat tu správnou!

Kryštof je chlap. Sice zatím mini, ale chlap. A jak víme, chlapi trpí na rýmičky.

Jeho nachlazení u nás mají v zásadě stejný průběh. Začíná to v noci, kdy nás probudí divné zvuky. Tak divné, že jsem si poprvé myslela, že jsem v japonským hororu a hledala jsem na stropě tu malou holčičku s otočnou hlavou, co leze po čtyřech. Pak jsem ale zjistila, že má Kýša rýmu. Japonská holčička by byla lepší.

DEN PRVNÍ
Stává se ze mě jakási obdoba mojí babičky (na bolavý zuby kloktá rum), mojí prababičky (když něco ztratí, zaříkává svatého Antoníčka) a nejhorší varianty matky spjaté s přírodou tak, že ráno pobíhá po parku a objímá stromy (nic proti tomu, ale běžně jsem spíš za frndu pohlcenou konzumem). Takže prostříkávám jeho malý a plný nosík mořskou vodou, do aromalampiček leju kombinace olejíčků, o kterých by se mi v životě nesnilo (vyčteno ze stránek uztonikdynikdyvzivotenevyvetras.cz), mažu Kýšu ze všech stran tymiánovou mastí (proč se mažou chodidla dodnes nechápu) a vařím tymiánový sirup.

DEN DRUHÝ
Kryštof má vyrážku. Těžko říct, jestli způsobenou mastí nebo sirupem. Navíc jeho příchod už nepoznáme podle toho, že si povídá sám pro sebe, ale proto, že smrdí na sto honů. Je jako chodící větvička tymiánu, jen tlustší. Pomalu začíná docházet megapack čajových svíček do aromalamp. Na povlečení je zaschlá vrstva krému, která trochu škrábe. Rýma se stále drží a nezlepšuje.

DEN TŘETÍ
Kýša začíná zelenat. Možná budu dělat rajčatovou polívku, tak ho tam trochu přidám. Tymiánový sirup obsahuje tolik cukru, že Kryštof přibral 6 kilo a má energie jako ten zajíček z reklamy, co vždycky všechny předběhl. Myslím, že to byl Duracell. Doma všechno smrdí tak, že budeme muset vymalovat, protože se to prostě muselo zažrat do zdí. Rýma se stále drží a nezlepšuje.

DEN ČTVRTÝ
Seru na to. Ještě klika, že mám manžela a on je schopen nakoupit i normální léky. Takže nasazuju Nasivin a Mucosolvan a hodně, ale opravdu HODNĚ větrám.

Za 2 dny je po všem. Ještě klika, že jsem na začátku nasadila tu přírodní léčbu. Jinak to taky mohlo trvat mnohem dýl!

Jak je možné, že tisíce matek denně vyhledává na internetu tipy a rady, jak pláč svého dítěte utišit? Spousta rodičů spoléhá na rady odborníků, jsou tak ovlivnění médii, že nevidí, co jim opravdu dítě dává najevo.

Různé rady a psychologické studie, tabulky, manuály, příručky pro rodiče, příručky jak na dítě a podobné maminkám na mateřské dovolené se zvýšenou hladinou hormonů moc nepřidávají. Proto jsem se rozhodla se s vámi podělit o mé zkušenosti a postřehy z workshopu Nevýchovy. Co se tedy děje v našich hlavách, když uslyšíme dětský pláč?

Co se děje v našich, když dítě začne plakat?

Pláč zařizuje reakci rodiče a následně také péči. Naše uši jednoduše neumí a nechtějí dětský pláč ignorovat a poslouchat, proto mozek okamžitě signalizuje touhu tohle vyřešit a dítě uklidnit.

• Pláč je pro dítě nástroj komunikace. Vždy, když vaše dítě pláče, vám dává najevo své potřeby a touhy

Takhle to zařídila příroda a nelze to změnit. Brouzdáte na internetu a hledáte odpovědi na to, proč vaše dítě pláče a jak ho máte uklidnit? Nebo hledáte cestu, jak dítěti porozumět a naučit se rozeznávat jeho potřeby?

O tom, zda mateřská demence opravdu existuje nebo je to jen výmysl a omluva "neschopných" matek, bychom mohli debatovat a psát na desítky stránek. Stojím si za tím, že my matky jsme nějakým způsobem trošku poznamenané. Já třeba hodně zapomínám, jiná zase trošku blbne. Ale holky, dobrá zpráva je to, že v tom nejsme samy.

Pojďte se se mnou teď podívat na 3 důkazy, že naši muži umí také občas zaperlit.

Čaj o páté 

Tak teď mě můj manžel opět pobavil.

Přilítne do obýváku s obalem v ruce a spustí:  "Můžeš mi jako říct, co to má znamenat?"

Já: "No, promiň, tak to asi Tina hodila na zem."

Je to vyčerpávající občas, že?
Ty dny, ty dny, kdy vaše touhy být rodičem, se vracejí a zase odchází. A vy jste někde uprostřed toho všeho. Uprostřed toho všeho chaosu a beznaděje.

Takže dnes, bych s Vámi chtěla sdílet šest pravidel pro dny, kdy máte chuť všechno vzdát a hodit ručník do ringu.

Také máte někdy pocit, že takových dní je až příliš?

V idylickém mateřství podle učebnice  by se měly střídat dobré dny se špatnými a samozřejmě, ty dobré by měly vždycky převažovat.

Jenže skutečné mateřství není žádná pohádka se šťastným koncem. Mnohdy je to spíš horor, kdy se krčíte pod dekou a bojíte se toho, co na Vás zase kde vykoukne. Jaká pohroma to bude dneska?

Vztek, vzdor, zoubky, bříško, nákup, úklid, rozlité pití, vysypané křupky....?

Řeklo by se, že půl roku v kojeneckém ústavu přece není tak hrozná doba. Miminko jen jí, spí a že následně, už šlo do rodiny, takže si přece nemůže nést žádné fatální psychické následky nebo ano?

Dnes bych ráda otevřela jedno velice zajímavé téma. Nejde tentokrát o mé životní zkušenosti, ale inspiraci jsem dostala od jedné úžasné pěstounské maminky. Tato maminka přijala svého syna jako půlroční miminko z kojeneckého ústavu. A protože její zkušenost je velice zajímavá, logická a bohužel ne ojedinělá, rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat.

V kojeneckém ústavu

Začněme takto, děti umístěné po narození v kojeneckém ústavu, dnes dětském centru, čekají na své náhradní rodiče a čas běží. Děje se hned několik věcí zároveň.

Miminka podvědomě hledají svou blízkou osobu. Nenachází - nenaučí se vytvořit si vazbu na blízkou osobu - takzvané pevné pouto neboli attachment. Po tom, co se dostanou do rodin, je nutné na tomto terapeuticky pracovat, aby se tyto rány zacelily.

Co se děje dále, je to, že nejsou naplňovány adekvátně potřeby těchto dětí. Mluvím o základních fyziologických potřebách, ale i o potřebě doteku, útěchy a lásky. Je tu ale ještě jeden aspekt, který ústavní péče přináší – nedostatek podnětů k rozvíjení se. 

Celá naše rodina miluje pobyt v lese. Vlastně to tady co chvíli připomínám, takže to pro vás není žádná novinka. Možná už některým připomínám zaseknutou gramofonovou desku, že? Jenže mně to prostě nedá.

Téměř celé dětství jsem, ač v bytě, žila opravdu jen pár metrů od lesa. Ve větších městech jsem potom vyhledávala alespoň parky, protože vycházka do lesa už obnášela určitý vypravovací proces a přiznávám, že v jistém věku jsem na to byla líná.

Teď mám ale vedle sebe malého člověka, který teprve poznává svět a lenost mu nic neříká. Je potřeba chodit do lesa pravidelně. Ono to vlastně platí pro všechny a v každém věku, jen s těmi dětmi všechno nějak nabírá na důležitosti.

Opakování je matka moudrosti. A pokud se ptáte, proč chodit do lesa, tak právě pro vás tady mám hned sedm důvodů.

1. Uděláte něco pro zdraví své i vašich dětí.

Pobyt a pohyb v přírodě a v lese především prospívá tělu i duši. Dítěti i dospělému. Mně se během procházky v lese vždycky neskutečně uleví. Jako bych tam utekla sama před sebou.