První termín 20.5.2013 nevyšel. Ten termín, ve který jsem tolik doufala – byla jsem přesvědčená, že malá byla počata dřív, doktor mě neustále strašil velkou porodní váhou a já se upínala k tomu, že malá vyleze na tento termín.

Nakonec se ukázala její dochvilnost a podívala se na svět v den druhého termínu 26.5.2013. Ten den ráno jsem se vzbudila jako více méně každý den – bez příznaků, zcela ok. Verdikt z poslední kontroly u dr. Byl – otevřená volně na prst, cs 2. Říkám si v duchu – Neli – dnes ti končí nájemní smlouva, víš o tom celých 9 měsíců – tak co bude? Den probíhal normálně, po obědě manžel upekl koláč a kolem 16 hod. jsme zasedli ke stolu a začali si na něm pochutávat. Koukám na hodiny a říkám mu –noo, má ta naše Nelinka co dělat, bude půl páté – jestli má být do půlnoci venku – a manžel – no já jí čekám až někdy v týdnu. Potom jsem šla uklidit nádobí a najednou MOKRO! Říkám, ono to teče! Co??? Asi voda – plodová! J a můj zběsilý úprk na WC. Říkám – dones vložku! Chudák muž pobíhal jak splašený a nemohl ji najít. Uf, vložka nelezena, umístěna. Říkám, počkáme – nebylo toho zase tolik. Návrat do kuchyně a najednou – LUP-  a teklo to mooc! Tak a pojedem J dobalila jsem tašku, napsala jsem vám na koníka a vyjeli jsme. Po cestě, která nám trvá cca 45 min začaly kontrakce po 8 minutách. Já nadšená, jak se nám to rozjíždí, zatím to moc nebolelo, žertovali jsme, jak je malá přesná J

Dojeli jsme do porodnice, kde mé nadšení začalo pomalu opadávat. Na přijmu mi bylo sděleno, že se od čtvrteční kontroly ztratila moje karta – prý – byla jste tu vůbec někdy?? No ok, vypsali novou. Pak mě sestra odvedla na prohlídku. Říká co vám je – já odtekla voda. Dejte mi vložku – tak jsem jí dala tu co jsem měla v kalhotkách. No ale na ní nic nebylo. Prý – hm, asi jste si to spletla – nepočůrala jste se? Ve mně to začalo vřít. NE! V tašce máme tu mokrou, s příměsí trošky krve. Chcete tu? NE! Tahle je suchá a to mi stačí. A já znovu – ale fakt je mokrá a fakt odtekla! Já vám ji ukážu! Ne, nechci vidět nic co máte někde jinde. Uf. Tak na vás koukne doktor. Doktor naštěstí zjistil, že voda teče! A vytekla i na zem a já měla radost, že ta babka čumí a konečně vidí, že jsem nekecala! Tak a na porodní sál. Ale bude to na dlouho – jste volně na 2 prsty. Hm L škoda.

Na sále – přivítala mě další „čarodějnice“ a studentka. Noo, říkám si – to bude mazec – jsem zvědavá, kdy dorazí nějaký doktor nebo porodní asistentka. Čarodějnice mi podává nějaký papír, prý at podepíšu. A já co to je?? A ona – to doporučuji číst až potom, je to o tom, že přebíráte náramek na ruku, ten pak dostane i dítě. A pokud ztratíte ten papír, tak nedostanu výplatu a přijdu si pro peníze k vám, jasné??? No, ve mně krev vřela, na schvál jsem papír celý přečetla a pak až podepsala – bába nervní, zda to podepíšu nebo ne.

No a tatínku – maminka je na 2 prsty, bude to na dlouho – jedte domů. Tak manžel jel a já tam zůstala sama. Čarodějnice odešla, studentka občas přiběhla změřit mimčo nebo tlak a já si ležela na posteli a psala na netu. Po chvíli se to začalo zhoršovat, tak si říkám, no pěkná sprcha – tak se půjdu namočit. Ve sprše to začalo nabírat na intenzitě, tak jsem se doplácela zpět na postel a ležela. No, doost silné bolesti. Přišla čarodějnice – začala být trošku milejší – tak jí říkám, jaký bude postup? Kdy bude monitor? Za 3 hodiny .. uff.noo, to si ještě počkám, když byl před 40 minutama.  Ležím zase sama, bolest přibývá. Si říkám, noo o bude síla, zvoním na zvonek a říkám PA – čarodejnici – no, nějak mě to bolí. Ona a často? Já tak co 5 min. tak kouknem – dala do mě ruku a říká – noo, postupuje to pěkně – jste na 4cm – volejte muže. Ten bude mít radost mi blesklo hlavou, je doma necelou hodinu. Tak sedá do auta a jede. Během 40 minut je u mě – PA vyšetřuje – uf! Jste na 8cm – budem rodit! Bylo chvíli před 22 hodinou. Už nestihneme ani nic na tišení bolesti. Tak si říkám, já hysterka a budu rodit přírodně! Zcela bez jakýkoliv přípravků. Ani klystýr mi nedala – což se pro mě ukázalo být značně stresující – celou dobu jsem myslela na to, abych se NEPO ..

Potom už to jelo rychle, celou dobu ve měla ruku – nevím co tam dělala ale bolelo to pekelně. Manžel stál u mě, podporoval mě v prodýchání kontrakcí. Za chvíli už se šlo na tlačení, bolest neuvěřitelná, já hysterická, nesoustředila jsem se na nic, takže jsem pokrčila nohy – jednu držel muž, druhou studenka, PA pořád uprostřed s rukou ve mně. Po mém hekání že chci císaře, ať mě uspí, že chci domů, že přijdu jindy, že se to musím naučit jsem si konečně uvědomila, že zpět už to nepůjde a začala spolupracovat. Od té doby se to hnulo. Manžel po levé straně mohutně povzbuzoval, že vidí vlásky, při kontrakci že se klube hlavička, oba se studentkou držely nohy a já tlačila co to šlo. Bylo to cca na 4 kontrakce, při každé jsem tlačila 3x, pak to začalo mooc pálit – hlavička už zůstala a nezalezla. Potom jsem slyšela cvak – nástřih. Ale nebolel – tímto PA děkuji, bohužel – poraněním nezabránila. V další kontrakci šup a malá venku! Bylo to krásné, vyklouzla jak malé kuřátko a celým sálem se rozlehlo křičení. Naše holčička s apgar skore 10-10-10 – Nela Viktorie, přišla na svět ve 22,54 s 50cm, 3260kg a obvodem hlavičky 34,5cm. Byla krásná, bez deformace hlavičky, úplně bez chyby. Po otření si jí manžel vzal a mazlil se s ní, já musela bohužel na rozsáhlé šití. Natržená uvnitř ze dvou stran a nástřih. Začalo odtékat dost krve. Poté jsem dostala malou a přisála se. Krásný pocit J na sále jsme s manželem odpočívali ještě 2 hodinky, malou odvezli na vyhřívanou postýlku a dostala jsem jí k sobě za 4 hodiny – byly nekonečně dlouhé!

Já holka odjakživa divoká, bezprostředná, komunikativní a obklopena přáteli. Vystudovala jsem dvě vysoké školy, žila rok v Anglii, procetovala Turecko během měsíce s krosnou na zádech, z Paříže jela stopem do Amsterdamu atd. Měla za sebou pár vztahů, ale pořád to nebylo ono, přála jsem si jednou mít 4 kluky, krásný domek a stejně divokého partnera. Vymetla jsem kdejakou párty a byla spíše s klukama než s holkama, ty mi připadaly jako slepice. Jednou jsem si se svým nejlepším kamarádem vyjela na snowboard a jel s námi aj ON, teda Hajdík, vpohodě týpek, znala jsem ho od vidění a z vyprávění. Zajímavé, že i přes mnoho společných kamarádů jsme se nikdy nikde (na žádné akci) nepotkali. Z jednoho dne ježdění na svahu bylo pět dní spíše prokalených, i když jsme stihli ještě běžky. Kocovina byla pak nárámná pro oba dva. No a tak jsme to pak spolu zkusili (teda prej sem ho uhnala), nevěřím !!! Byl vtipný, pěkný, akční, divoký, ohleduplný, věrný a strááášně žárlivý 🙂, ale každý má svoje mouchy. V té době jsem hledala nějaké bydlení, protože jsem stále bydlela v krcálku se svým bývalým přítelem (už přes rok jsme byli jen kamarádi a prostě spolu bydleli, možná divné, ale klapalo to). Tak jsme si s Ajdou (jak sem toho svého idola přezdívala) pronajali byt. Bylo to fajn, občas hádky a scény, ale to je to, co můj život potřebuje. A ejhle najednou mě bolelo břicho, tak sem šla k doktorovi a že prej zánět močáku, tak nasadil antibiotika, po týdnu kontrola. Došla jsem s tím, že sem strašně unavená, že sem nebyla schopná jít ani do práce a otázka: Můžete být těhotná? (vzhledem k mé antikocepci "Mě se to stát nemůže"), jsem odpověděla že můžu.  Ani mě to nijak nešokovalo, co už, vždycky jsem si rychle zvykala na změny, dokonce je i vyhledávala. Doktor mě ještě podrobněji vyšetřoval a zjistil, že mám cystu, tak se mě hned zeptal, jestli to dítě  vůbec chci (dost blbá otázka, která mě zarazila a zmrazila), prej když cysta praskne potratím, když ju půjdu operovat potratím. S tím jsem odcházela domů. Přítel těhotenství vzal v klidu, spíš nás strašila ta cysta. Ale týden se s týdnem sešel a byla jsem ve 12-náctém týdnu (cysta už nebyla rizikem), načase oznámit to rodině. Jen podotýkám, že jsem první tři měsíce trávila ve společnosti své nejlepší kámošky záchodové mísy, sem zvracela a zvracela. Když jsem mojí mamce oznámili, že za ty potíže nemůže cysta, ale jakýsi tvoreček plakala a kopla do sebe dva velké panáky slivky (což normálně nepije). Ve druhém trimestru bylo mé tělo klidné a já čekala na Filípka (byla jsem si jistá, že to bude kluk), samozřejmě Ajda chtěl hoklu, jen proto že já kluka. Nadešel den D, kdy nám měli potvrdit, že čekáme zdravého chlapečka. A doktorka, že vidí stoprocentní kačenku, Ajda jásal a já byla v šoku a aj slza ukápla (jen prvotní rekace, pak už jsem si zvykla a Emily se omluvila, že jsem ji 4 měsíce říkala Filipe🙂. Bylo mi odpuštěno. A tak šel čas, bříško jsem měla malé, užívala si první pohyby, milovala chvíle, kdy Ajda na malou mluvil atd. (to zná každá matka). V 7-mém měsíci jsem ještě na dva týdny ležela v nemocnici (zánět ledvin, zkrácený čípek), hrozil předčasný porod. Termín jsem měla 13.3 2013 (krásné datum), ale 10.3 to zas byl rok, co sem se poznala s Ajdou (ano otěhotněla jsem 3 měsíce po seznámení), 15.3 měl brácha nározky.....ale pořád nic ..... tak naplánovaný vyvolávaný porod na 25.3 2013. Já frajerka největší jsem se na porod těšila, na to, že to sice bude bolet, ale bude to zážitek. Jajajajajaj......byl to horor ☹ Ještě den před vyvolávačkou jsme svařovali víno, dali horkou vanu a sex, ale ani náznak, že by se malé chtělo ven. Tak nastal den D 🙂 Jela jsem do porodnice, docela vklidu. V 9 hod. zavedení tabletky, to jsme ještě s přítelem blbli a vtipkovali, v 11 zavedení druhé, píchlá voda, klystýr nějaké injekce, vůbec sem nevěděla, co mi dávají a co se mnou dělají (a to sem měla v porodním plánu jasně dané, že chci vědět vše, co mi budou dávat). Měla jsem kapačky s antibiotiky, protože jsem měla streptokoka, to je jediné, co vím. A pak to začalo: jedna kontrakce za druhou a strašně bolestivé a dlouhé na všechny úlevové polohy naučené z kurzu sem rázem zapomněla, jen sem to protrpěla. Prosila sem o epidural (v plánu sem měla napsané: dle situace, teď sem žadonila o trojnásobnou dávku). Tak mi ho teda píchli (STOP to byla chyba). Píchli ho špatně a píchali znova, tomu sem nevěnovala pozornost. Zabral jen asi na půl hoďky ☹ A pak ta bolest, myslím, že mě nominovali na hysterku roku. Řvala sem po doktorech, že jsou sadisti, že sem si to rozmyslela, že už žádné dítě nechci, kousla sem Ajdu, byla sprostá. Porodní asistentka teda nic moc, jen: neřvěte, se vyčerpáte, miminko potřebuje bolest (bych uvítala trošku jiný přístup). Doktor mlaďoch (tak zralý, že bych  s ním šla na kafe nebo na pivo) byl fajný. No a malá se sekla na 8 cm a já tlačila tři hodiny, přetáčeli mě na bok a mučili mě, dva doktoři mi pak tlačili na břicho. Ajda musel průběžně odcházet, nedával ten můj řev. A pořád tlačte, tlačte, tlačte...a já sakra už mě rozřežte ja už Vám na to se..  A pak šup lup, měla sem u sebe nádherné miminečko (3,6 kilo .... já že:cože???? Kde sem ju v tom břiše měla). Ajda si vzal malou a já dostala zimnici, pak sem omdlévala a pak masivně krvácela. No a bonus byl pak ten blbě píchlý epidural, mi to ještě na sále vysvětlovali, že teď potřebuju klid, že můžu dostat šílené bolesti hlavy. To je fakt rada nadrady, porodit dítě a mít klid na lůžku. No a na sále sem byla ještě 7 hodin a hlídali mi tlak, vedle rodila borka, co ani nepípla (to sem asi měla za trest abych viděla nebo spíš slyšela, jak se má rodit). Jinak ty bolesti hlavy sem samozřejmě chytla, takže mi znova píchali páteř po třech dnech po porodu a dávali tam nějakou krvavou zátku. Emily sem měla u sebe přes noc až pátý den. A aby to nebylo málo po propuštění z nemocnice sem začala zas krvácet, ale naštěstí zabraly prášky a nemusela sem na zákrok. Ale když tak koukám na ten náš zázrak, podstoupila bych to všechno ještě třeba tisíckrát.....Miluju ji a Ajdu, jsou můj svět a můj život. A Emily je nejkrásnější změna v mém životě.

     Ten večer, 2.4. přijela babička z Domažlic, aby s námi pobyla a taky mi pomohla s Lukáškem a trochu s úklidem, který už jsem nezvládla sama, protože poslední dny s bříškem jsem už byla hodně unavená a sotva jsem ho nesla. A v kombinaci s péčí o Lukáška, domácností a starostí s venčením našeho RTW Sorbona, už to byla skoro vražedná kombinace. Tatínka jsme měli od poloviny února služebně pryč, jezdil domů jen na víkendy, a mělo to být na celých 8 neděl, s koncem přesně na TP 13.4.

     Takže jsme s babičkou večer uložily Lukáška, a sedly jsme si k televizi a povídaly si a probíraly, co všechno do víkendu, kdy měl přijet i děda, podnikneme. Kolem půlnoci jsme si šly lehnout, mamka spala vedle mě v manželské posteli. Mě v noci probudil "pocit vlhka" 😀 takže jsem honem běžela na wc, a divila se, protože únikem moči jsem nikdy netrpěla, a dle odhadu na plodovku toho bylo zase málo. Takže jsem usoudila, že se nic neděje, a šla si zase v klidu lehnout. Kolik bylo hodin ale nevím, nepodívala jsem se. Když mě známý pocit probudil znovu, bylo před šestou. To už jsem na wc zkoumala, co to tedy vlastně je, ale po předchozí zkušenosti při porodu Lukáška, toho bylo pořád nějak málo. Spát už se mi nechtělo, dokonale probuzená, tak jsem pochodovala po bytě a dumala, jestli mám zapnout net a někde si počíst a ujistit se... i když vlastně nebylo o čem 😀 No ale v momentě kdy jsem si sedla na krajíček gauče a natahovala se po notebooku, to hrclo a šplíchlo o podlahu, že jsem veškeré pochyby okamžitě ztratila, a usmála jsem se pro sebe... Nebylo pochyb, Kristýnka dneska přijde na svět 🙂

     Čekala jsem stejný mazec jako při předchozím porodu, kontrakce po 2 minutách skoro hned po prasknutí vody, ale nic se nekonalo, cítila jsem jen běžné tvrdnutí, nic co bych nezažila v několika předcházejících týdnech. V klidu jsem se převlékla, posbírala pár posledních nutností co mi chyběly do tašky připravené do porodnice, a šla vzbudit mamku, že asi pojedu. Pak jsem zavolala manželově mamince, kterážto disponovala pojízdným autem, aby pro mě přijela a odvezla mě. Manželovi jsem napsala, ještě než vstal, aby tentokrát nevyjíždel na výcvik do terénu, ale vydal se raději rovnou cestou domů, přeci jen z Plzně je to k nám 90km, tak aby to stihl, chtěla jsem ho mít u sebe, aby se mnou společně sdílel první chvilky Kristýnky na světě.

Do porodnice jsem byla přijatá v 7:00hod, 3.4.2013, a v pohodě bez kontrakcí, jen s občasným ztvrdnutím břicha, jsem absolvovala přijímací proceduru, natočení monitoru, vyšetření dvou doktorů, jednoho zřejmě se zaučujícího a doktorky, která mu byla k ruce, a ultrazvuk. Při příjmu jsem byla otevřená na 2 prsty, váhový odhad Kristýnky 3000-3100g.

Odsunuli mě na observační pokoj, kde jsem dostala klistýr, a měla čekat, co bude dál. Kontrakce pomalu přicházely, nepravidelně, ale bolesti sílily, a už jsem občas musela i prodýchávat. Při opětovném natáčení monitoru už se mi celkem špatně leželo, bolelo mě v kříži. Manžela jsem prý ještě povolávat nemusela, že je dost času. Po desáté hodině zhruba, mě chtěl vyšetřit pan primář, takže jsem si mezi kontrakcemi přešla na porodní sál a vylezla na křeslo. Byla jsem otevřená na 3 prsty, i když už to celkem slušně bolelo, a vyšetření taky nebylo nic extra příjemného. A bylo mi řečeno, že s oytocinem porodím do večera, a bez něj někdy v noci, prý jak se rozhodnu, jestli chci pomoct, nebo ne. Já se bála, tak jsem vybrala možnost C, a to vyčkat ještě hodinku, co se bude dít. Ale po příchodu zpět na observační pokoj už jsem si ani nezapla televizi, ani nelehla do postele, jak jsem měla v úmyslu, protože mi začaly kontrakce tak silně a tak rychle za sebou, že jsem se jen stačila chytit pelesti v nohách postele, abych neupadla, a prodýchávat. Nebyla jsem schopná ani dosáhnout na zvonek, abych zavolala asistentku. Měla jsem před sebou telefon, a pokoušela se dopsat rozepsanou zprávu manželovi, ale ani to se mi nedařilo. Jak jsem funěla, začala se mi motat hlava a vysychalo mi v krku. To bylo v 10:51. (časy jsou upřesněné z pozdějšího pročtení odeslaných sms zpráv 😀)

Manžel mi psal, jestli se může ještě najíst, nebo jestli má jet, že zatím čeká doma. Napsala jsem, ať si dá, že napíšu až mi řeknou. To bylo v 10:54.

Ani nevím, kde s tou slohovkou začít... asi tady:

úterý 26.3. - přenášela jsem už 5 dní a byla z toho dost nešťastná. Přece jenom jsem si představovala porod dva týdny před termínem, abych se moc nenatrápila. To nekonečné čekání bylo děsné. V ten den mi navrhli v nemocnici vyvolávaný porod (dokonce jsem si mohla vybrat den 😀) Dohodnuto to bylo na 28.3.2013...

Rozhodli jsme se udělat si ještě jeden pěkný večer. Zajedeme na steak do restaurace a večer se naposledy pomazlíme (třeba to naštve prcka a dorovolně vyleze). Doma jsem se pěkně vyoblíkala, namalovala, vyvoněla a mohli jsme vyrazit. Asi půlhoďku před odjezdem jsem začala trochu víc štinit. Nu co, říkala jsem si, buď je to víc těhu výtoku a nebo mi pomalu odchází hlenová zátka… Udělala jsem test s lakmusovými papírky a podle nich to plodovka nebyla, takže vložka a dál jsem to neřešila. Vyjeli jsme… cesta do zarezervované restaurace trvala 45 minut, a jelikož jsem neřídila, užívala jsem si to a kochala se pohledem do krajiny (přece jen jsem se už poslední týdny nikde dál od domu nepodívala).

18:00 - Konečně jsme dojeli. Natěšeně vystupujem z auta před restauraci a gichchchch… Do pár vteřin mám mokré džíny až pod kolena. Jirkova si ještě chviličku dělá srandu ale pak mu zamrzá úsměv na rtech. Najednou vážní, hledá v autě hadry pode mě a hlásí odjezd… Celých těch 45 minut se klepu v autě zimou i když topíme co to jde… džíny děsně studí a venku je pod nulou… Aby toho nebylo málo, jedeme podle GPS-ky a vůbec si nejsme jistí kudy nás to vede. Cestou mě rozbolí břicho a hádají se mi v hlavě různé myšlenky – stihnem to? dojedem? bude to v pořádku?

18:45 - Dostali jsme se domů. Chudák pes nachápe co se děje a zmateně běhá okolo. Pořád musím myslet na to, co nám říkali na předporodním kurzu: „Holky, když vám praskne voda, přijeďte do hodiny!“ Sprchuji se, oblékám a berem kufry a už je ta hodina fuč. A to ani nemluvím o tom, že převlíkat se bylo zbytečné, protože za chvíli sedím v autě zase v mokru…

19:15 – Přijíždíme do nemocnice, kde je samozřejmě už zamčeno, tak zvoním. Na dotaz sestřičky v mluvítku zvonku ze mě jenom vypadne: „Dobrý den, asi mi praskla voda,“ což mi v zápětí připadá strašně směšné tak si setřička z mojeho tónu hlasu musela snad myslet že si dělám srandu 😀

   Ten, rekla bych nejvetsi a nezapomenutelny okamzik pro kazdou maminku, je porod. A tady je neco malo o mem.

   Den D jsem mela naplanovany na 18.  unora 2012. Takove hezke datum, rekne si clovek, ale Victorce se libila asi vic sedmicka, a tak se narodila v utery 7. unora 2012. Hodiny akorat ukazovaly 04:58.

    Tech par dnu pred porodem byly naprosto skvele. Netrapily me zadne falesne kontrakce, tvrdnuti bricha, ktere jsem si s hojnosti uzivala jiz od 21. tydne a bylo mi celkove fajn. Na nedeli pred porodem jsem si pozvala jeste kamaradky na nas 3 – kontinentalni babinec ( jak tomu rikame, jelikoz jsme kazda z jineho svetadilu) a radovaly jsme se, jedly a pily, co dum dal a bylo nam strasne fajn. V tu chvili, kdyz jsem se s nimi loucila, me vubec nenapadlo, ze mi za par hodin praskne voda a ja si to v taxiku, skvele naladena, pofrcim do nemocnice. Jeste jsem se jich ptala :'' Hooolky, nekleslo mi uz bricho?'' … a vsechny chytre, spolecne prohlasily, ze jeste NE 🙂 Jim tak budu priste verit 🙂 Trosku jsme s muzem uklidili a  ja uz kolem 21:00 citila, ze mi neni nejak dobre, citila jsem se unavene. A tak jsem manzelovi jen rekla, ze jsi pujdu lehnout, ze toho bylo na me asi nejak moc. No, kdybych jen vedela, co me bude cekat pristich par hodin, tak spim uz od patku a nabiram sil.

   Spim, zda se mi, ze musim jit na zachod, chce se mi curat... curam.  Pane Boze, ja curam? Do postele? Zvedam se, svitim si mobilem na postel a fakt, ze jo.. pocurala jsem se. Pocurala jsem se? No fakt, ze jo.. a do postele? Jdu pro rucnik, ale porad si ucurkavam. Zatraceny sverace. Vracim se zpatky do postele.. budim manzela, ze jsem se asi pocurala or maybe... Manzel: '' What maybe?'' ja: '' Maybe baby!'' To uz vyskakuje z postele (nikdy v zivote jsem ho nevidela, ze by byl tak plny elanu uz v 5 rano) a furt mi dokola opakuje, ze uz je to tady... no, hip hip hura. Volame do nemocnice, ptaji se nas na kontrakce. Jestli jeste zadne nemam, mam si jit v klidu lehnout a prijet na pul 10. Prej v klidu lehnout? Jdu do spchy, umyvam si vlasy a kontrakce si prichazeji. Asi. Nejprve po 10 min, pak se to zkracuje a zkracuje, je to po 6 min. Volame do nemocnice, ze vyjizdime. Bereme tasky, rozhlizim se po byte a rikam si v duchu, ze az se se znovu vratime, budeme uz 3. Krasny pocit. Venku je bilo a strasna zima.

   Dorazili jsme do nemocnice na prijem a moje prvni PA Kristine nas bere na pokoj, kde budu rodit. Nejsou tady zadne saly, rodicka je na porodnim pokoji po celou dobu sveho porodu a jen za pritomnosti PA. Doktor prijde az v pripade nutnosti ci komplikaci. Po vysetreni, kde je konstatovano, ze jsem otevrena na 4 cm, je mi doporucena horka sprcha. Po sprse se me Kristine zeptala, jestli nemam hlad. Pozadam ji o sandwich s tunakem a horkou cokoladou. No, proste servis se vsim vsudy, rikam si. Kdybych ja jen vedela.... Kontrakce sili, ale neoteviram se... prichazi na radu klystyr, znovu horka sprcha, vysetreni, otevrena stale na 4 cm. Je mi doporucen oxytocin a epidural. Tohle byly presne 2 veci, kterym jsem se chtela vyhnout. Placu, nechci ani jedno. Manzel me uklidnuje, Kristine me uklidnuje, ja se uklidnuju a dostavam tedy oxytocin a epidural. Ten mi ale spatne pichli. Necitim vubec pravou cast, levou naprosto vsechno. Strasne to boli, bolesti zvracim.. i toho tunaka.

     Jsem otevrena na 6 cm, tak aspon neco. Kolem 20:00 mi pichaji novy epidual o obratel vys. Ten funguje. Je 22:00 Kristine se louci, jde domu... doufala, ze by se holcicka mohla narodit za jeji pomoci. Ani nevi, jak my take. Prichazi nova PA Jacquelline s asistentkou. Skvela to zena. Takova ta, na kterou, kdyz se podivate...vas uklidni, rozumi vam, citite se v dobrych rukou. Po serii ovazaneho prosteradla kolem zad a treseni ze strany na stranu (kvuli tomu, aby se Victorka trosku pootocila), dalsiho zvraceni, totalniho vycerpani a nareku, ze tohle proste uz nemuzete vydrzet.. jsme se domluvily na hodince oddechu. Zhasly svetlo. Manzel sedi vedle me v kresle, ja lezim na posteli, posloucham tlukot nasi holcicky a vnitrne nabiram sily. Nespim, spise se uklidnuji... strasne vsechno vnimam. Mam pocit, ze Victorinka naprosto presne vi, co prozivam. Sem tam do me dloubne, aby mi dodala silu, semtam proste jen obe mlcime.... je to na nas... a my to zvladneme. Pred 3 hodinou rano to znovu vse zacina. Odpojuji me od epiduralu a zacinam tlacit. Po hodine tlaceni se nic moc nedeje. Jsem unavena, hodne unavena, po dalsich 20 min se uz domlouvame, co dal. Viktorka lezi napric, porod uz trva dlouho, jestli neporodim do pul hodiny jde se na CS. Prichazi doktorka a pediatricka a vsechny me povzbuzuji. Strasne mi pomohla moje PA Jacquelline, uprene jsme se na sebe divaly po celou dobu tlaceni, povzbuzovala me, drzela mi pravou nohu ( tu levou mi drzel manzel a ja ho porad okrikovala, ze je linej a at ji drzi poradne 🙂 ).

Jelikož byl můj druhý porod takový fofr, rozhodla jsem se to sepsat, pač jsem nikdy nevěřila (i když tajně doufala), že by to mohlo potkat i mě 🙂
Od začátku těhu byl Mareček dle UTZ o cca týden menší než vycházel termín dle MS, takže moje mudr. stanovila termín porodu na 9.4.2013. Byla sem nadšená, že se nám podařilo jarní mimi, pač první dcerka je narozená v prosinci a co si budem povídat, nebylo to pravé ořechové na vyjížďky s kočárkem. Těhu bylo jakž takž celkem v poho, až na slabé krvácení, ranní, odpolední i večerní nevolnosti do šestého měsíce a přímo infarktový závěr těhu 🙂 Kdo občas koukne na můj fotoblog asi ví,  že nás měsíc před porodem potkala manželovo srdeční nevolnost, čekali jsme, jestli to bude  infarkt nebo ne, ale nakonec se vše v dobré obrátilo, dneska je manžel fit (krom teda vysokého tlaku), je sledovaný aby se zabránilo případnému infarktu... Úplně na konci těhu jsem byla ještě na nervy z oho jestli dcerka náhodou nechytla neštovice, což by znamenalo pokud porodím, musíme od sebe :(((, naštěstí testy na protilátky byly OK, neštovice nehrozily...

Myslela jsem si, že jako druhorodička bych přeci jen mohla jít rodit o trošku dřív, jenže Marečkovi se ven prostě nechtělo. Zkoušela jsem mu i pomáhat takovýma těma babskýma radama jako je umýt vanu (denně), chůze do schodů, ze schodů, pití maliníku, lněné semínko, masáž bradavek, ke konci i denně horká vana, sex...nu, nepomohlo  nic...a tak jsem byla smířená s tím, že prostě 15.4. nastoupím do porodnice a budem muset Marečkovi na svět trošku pomoct. A tak jsem se s klidným svědomím, že prostě to necháme v klidu na pondělí, nacpávala celou sobotu mňamkama, pač moje nejmladší neteř slavila rok. Na neděli jsem si nechala takové ty práce před odjezdem do nemocnice, prádlo v pračke (manželovo fusekle především), nádobí v myčce, naposled přeluxovat...

V sobotu večer mi začala odczházet hlenová zátka, tak jsem si říkala, že je to super, že se to moje tělo konečně začíná připravovat na porod, noo, aspoň to vyvolání nebude trvat tak dlouho...A o půlnoci jsme šli s manželem v klídku spát, s tím, že ještě u telky jsem cítila malinké bolesti v podbřišku, zase poslíčci... Ve čtyři ráno mi probudily zase takové malé bolesti v podbřišku, jakoby měla přijít MS, ale v klídku se to opakoval do sedmi, ale nějak jsem to prospala... Tu neděli ráno měl jet manžel do Strakonic, což je od nás cca 20 km a kde jsem také měal rodit. Kolem osmý mu říkám, že teda se mi nějak opakujou ty poslíčci, ale dost nepravidelně, třeba po 5-ti, ale i po 15-ti minutách, takže ať v klídku jede do Strakonic, že to určitě jsou poslíčci. V půl deváté jsem si vlezla do horké vany, a buď anebo..buď se to rozjede nebo to byly fakt zase jenom poslíčci...Ve vaně asi tři bolesti za sebou...hm, a skariš...vylezu z vany, další bolest a začínám měřit..trvá 45 sekund...koukám na net..jaký je rozdíl mězi poslíčkama aa kontrkacema..a už jsem chytřejší, poslíčci trvají cca 10 - 20 sekund, kontrakce kolem 1 minuty...no, ještě furt se nějak nevzrušuju, zapnu myčku, a jdu v klídku říct o patro níž tchýni, že se možná bude něco dít, taky volám švagrové, která bydlí hned vedle nás, že možná už něco...manžel kolem půl 10 odjíždí do Strakonic a mě začínají bolesti cca po 5-ti minutách, ale ještě jsou v pohodě, stači je jen rozchodit, takže v klídku věsím manželovo ponožky...Přichází švagrová a já v 10 volám manželovi ať jede okamžitě nazptáky, pač asi budem muset jet do porodnice. V tej chvíli začínají být kontrakce bolestivé, chodím po bytě sem tam, švagrová je víc nervózní než já, kroutí se při pohledu na mně jakoby měla rodit ona a ne já a začíná plašit jestli ještě něco nepotřebuju...Volá manželovi ať chvátne..manžel přijíždí v před půl 11 a mažeme do porodnice, švagrová se klepe nervozitou, tchýně brečí, dceři je to momentálně úplně fuk, pač si hraje se sestřenicí a já se těším 🙂  V autě pár bolestí, začínám je prodýchávat. Příjezd do porodnice kolem 10:45...začínám funět a potit se, bolesti po 3 minutách...položí mě okamžitě na monitor a sepisujou papíry... bolesti po 2 minutách..v 11 volá mamka co se dějě, měla ode mně zmeškané hovory...říkám, že jsem v porodnici, zavolám dýl...Na monitoru mi praskla voda, mezi kontrakcema, který už jsou po minutě jdu na vyštřovnu..jsem otevřená na 8 cm a vše je volné, připravené k porodu, takže rychle na porodní sál...tam prodýchám tří kontrakce a horko těžko vylezu na křeslo..kontrakce už jsou pořád...pár zatlačení a v 11:33 je Mareček na světě :¨))))))))))))) 3800g a 52 cm...Uff, to byl teda mazec 🙂))

PS: moc se omlouvám za chyby, píšu ve spěchu, znáte to 🙂

TEREZKA-31.3.2006

celé těhotenství bylo bez komplikací-žádné těhu nevolnosti....přibrala jsem 14 kg a bylo mě fakt fajn, jen ten konec už byl dlouhej.

poslední měsíc jsem už začla chodit na ozvy do porodnice, nebylo to pořád nachystané-nakonec jsem přenášela 12 dnu-takže dr. rozhodl VYVOLÁNI-ve čtvrtek 30.3. ve 20hod. mám dojít to jsem byla 41+4tt

přítel Petr mě tam odvezl s tím že má jit domu a ráno muže dojít. udělaly přípravy-klystýr....a daly mě na pokoj asi kolem 23 hod. mě zavedly tabletku-která hned začla pusobit-slaboučké bolesti do zad které trvaly celou noc asi po 20-30min. to jsem ještě nevěděla že je to ono 🙂 a říkaly spěte-ale to fakt nešlo-nervozita a taky kontrakce mě budily i když to teda zdaleka ještě nebylo silné a kdybych věděla jaké bolesti zažiju-určitě bych se pokusila spát 🙂

v pátek ráno prohlídka a že mi dají na urychlení oxytocin do žíly,dojel za mnou Petr. kolam 11 hod. mě píchly i vodu nastoupily docela silné kontrakce-které byly po 3-5 min.střídavě jsem chodila do sprchy-i když to jsem vždy musela volat porodní asistentku-jak jsem měla ten oxytocin musela mě to odpojit....Petr se mnou statečně chodil do sprchy, chvilku jsem mu drtila ruku, chvilku jsem ho zase odháněla.....,ale jsem ráda, že tam byl-bez něj bych to asi nezvládla!!!!! a hodně často jsem byla napojená na ozvy-takže jsem se nemohla moc pohybovat.. kolem 15 hod. už jsem myslela že to nevydržím, píchly mě i injekci od bolesti-ale ta nezabrala. že mám skákat na balonu-to mě teda nepřišlo jako uleva-protože jednu ruku nataženou kvuli píchlé kanyle s oxytocinem takže jsem se bála že spadnu 🙂 chvilku mě pak oxytocin odpojily protože jsem měla fakt silné a časté kontrakce.většinu času jsem musela ležet kvuli ozvám-monytorovaly mě asi více-kvuli oxytocinu.kontrakce už mě přišly-že ani nebyla žádná pauza mezi nima jak byly časté...

konec porodu si moc nepamatuju-byla jsem vyčerpaná....najednou sestra koukala na ozvy a najednou to byl hukot---kolem asi 2 doktoři, několik sestřiček....dávaly mě i kyslík a že mám tlačit což mě teda moc nešlo-dcera se prej drala nějak špatně-hlavičku špatně točila. takže po 18hod. bolestí (celkem 21,5 hod. od přijetí do porodnice) se   v pátek   TEREZKA 31.3. ve 41+5tt    narodila kleštěma a s pomocí tlačení sestřičky na břicho-musely ji rychle vytáhnout přidušovala se. oživovaly ji kyslíkem-ale jen chviličku-pak začla krásně dýchat sama a mě mezitím teda docela dlouho šily-vnitřní šití, venkovní šití...daly mě ji chvilku na hrudník a pak na 2hod. do inkubátoru-aby se po tom porodu trošku vzpamatovala a zahřála.měla omotanou pupeční šnuru kolem nohy-a prej bych ji bez těch kleští neporodila. vážila 3520g a 51cm. byla krásná a vlasatá.

Byl pátek, 18.11.2011 a já jsem měla 12 dní do termínu porodu. Protože měl manžel ranní směnu musela jsem na prohlídku ke své doktroce vyrazit sama autobusem, což pro mě znamenalo vyrazit  v půl šesté, abych na půl osmou stihla zajít na monitor a pak na kontrolu.Když se mě doktrorka ptala jak se cítím řekla jsem, že v pohodě, ale že by už malý mohl jít ven, přeci jen v noci už to nebývalo nic moc 🙂. Její odpověď zněla. "To si ještě minimálně týden počkáte, jste "zabetonovaná", takže musíte vydržet". Cestou  z kontroly jsem se procházela po městě a měla jsem za úkol koupit si poslední věc, která mi chyběla a to kojící podprsenku. s dobrým pocitem, že jsem dobře nakoupila jsem vyrazila ke kamarádce (která mimochodem rodila o měsíc později), kde jsem čekala až si mě manžel vyzvedne. Zbytek dne proběhl v pohodě, jen jsem byla unavená, protože mě zmohlo to chození v deštivém a chladném počasí. Večer jsem si šla brzy lehnout. Ve 3 hodiny v noci mě probudilo "čůrání", jako už tolikrát předtím, jenže tentokrát, když jsem vstávala, ze mě začalo něco téct. "Teda, já jsem to asi nevydržela", říkám manželovi. Pak jsem se zarazila a napadlo mě, že by to mohla být plodová voda. To už manžel začal jančit, ať se okamžitě nachystám a jedem. Já jsem byla v klidu, přece nám v kurzu říkali, že pokud je voda čistá a nejsou pravidelné kontrakce můžem počkat i tři hodiny...Po hodině jsem se teda nechala přesvědčit, protože ten pocit "mokra" nebyl zrovna příjemný. Do porodnice jsme dorazili krátce před půl 5, hned mě dali na monitor, pak jsem šla na vyšetření a podle testu zjistili, že se opravdu jedná o plodovou vodu..Pak jsem se šla přecléct do eráru a vyplňovala jsem potřebné dokumenty. Stále jsem se cítila skvěle, protože kromě unikání plodovky, jsem neměla žádné bolesti. Rozloučila jsem se s manželem a domluvila se s ním, že až se bude něco dít, tak mu zavolám. U porodu být nechtěl, protože mu nemocniční prostředí dělá zle a porodníci by asi měli víc starostí s ním, než se mnou, což jsem respektovala. Ubytovala jsem se na předporodním pokoji, kde jsem celý den polehávala a odpočívala, jednou za čas mě dali na monitor nebo jsem šla na vyšetřovnu, kde mě prohlídli. Stále se nic nedělo a já byla bez bolestí. V 15 hodin mi dali antibiotika, protože jsem byla 12 hodin od doby, kdy mi začala odcházet voda. V 15:30 se konečně začali dostavovat pravidelné a silnější kontrakce, které jsem prodýchývala, bylo to jako silnější menzes. Asi v 17 hodin jsem už byla otevřená natolik, abych mohla jít na porodní pokoj. Ikdyž jsem v průběhu těhotenství uvažovala o porodu do vody a byla jsem na pokoji s vanou, nakonec jsem o ni ani pohledem nezavadila. Bolesti se dali vydržet, jednou jsem si zašla do sprchy, ale pak jsem byla natolik líná, že už jsem zůstala na lůžku. Občas se na mě přišla podívat PA. Kolem půl sedmé už jsem cítila tlak, PA mi řekla, ať ještě netlačím, ať si ještě zkusím dvě kontrakce prodýchat na boku. Cítila jsem už velký tlak, takže zpátky na záda mi musela pomoct.Jakmile jsem se otočila slyším, jak křikla na druhou PA: "Rodíme"!!!.Zatlačila jsem na dvě kontrakce a najednou jsem měla na břiše ten nejkrásnější uzlíček štěstí, jaký jsem si jen mohla přát."Tak už jsi tu s námi, Šimonku", řekla jsem a hladila ho po zádech. Pak si ho vzala sestřička na očištění a převážení a přiložila mi ho k prsu. Byl to ten nejnádhernější okamžik v mém životě. tatínek dorazil deset minut po porodu a byl tak krásně dojatý a šťastný jako já. Pár stehů na šití byla brnkačka, pak už mě čekal jen převoz na šestinedělí a po dvou hodinkách odpočinku mi přivezli Šimonka na pokoj a tím začal náš krásný společný život...🙂

Rozhodla jsem se, že napíši průběh mého porodu. Třeba zažil někdo něco podobné, ale samozřejmě to nikomu nepřeji. Naštěstí můj porod je se šťastným koncem. (kdyby nebyl, tak asi nenapíšu, že?🙂)

Termíny jsem měla 9 a 10.8. Na kontrole v porodnici jsem byla v pondělí 10.8, natočily monitor, váha, moč.... prostě klasika. A jelikož jsem byla v termínu, tak mi mudr. udělala Hamiltonův hmat a ve středu mám přijít zase. Nastala středa, já pořád 2v1, po Hamiltonu jsem začala jen špinit, jinak nic. Na prohlídce mi mudr. řekl ať dám sex, to jediné zabírá na vyvolání porodu. A jinak když nic, ať dorazím v pátek a když neporodím do pondělí, tak půjdu na vyvolávačku. Sex jsme nedali, protože manžel měl blbou náladu. A někde jsem četla, že na vyvolání porodu je, krom jiného, dobrý i pupalkový olej. Tak jsem si večer dala jednu lžíci a šla spát. O půl 4 mě vzbudilo bolení břicha. Si říkám: "co se děje?" Po chvíli mě napadlo, že by to už přišlo? Samozřejmě jsem už oka nazamhouřila a sledovala mé bolesti. Asi do půl osmé to bylo po 20min jen mírné bolení břicha, jako kdybych měla menzes. A jelikož jsem byla prvorodička, vůbec jsem netušila, jak poznám kontrakce. V osum hodin jsem volala kámošce, aby mi poradila, bo rodila přesně 2měsíce přede mnou. Moc mi neporadila, protože říkala, že ona měla bolesti v zádech. Ale ať prý zkusím horkou vanu nebo sprchu a když to poleví, tak o porod nejde, pokud naopak, tak to asi kontrakce budou. Dala jsem na její radu a hned se naložila do vany. Bylo asi devět hodin, když jsem z vany vylézala a bolesti už byly podstatně větší a intenzivnější. Tak jsem usoudila, že to už bude ono. Ještě jsem tedy po sobě vytřela koupelnu, mezitím to pár krát prodýchala.... pořád se mi do nemocnice ještě jet nechtělo, chtěla jsem si ty dlouhé chvíle bolesti přečkat raději doma. Ale jak mě viděl manžel, tak zavelel, že jedeme. Tak jsem se v bolestech chystala, balila, každých cca 6min ve shrbené poloze nebo na čtyřech prodýchávala kontrakce a asi v 11 jsme dorazili do nemocnice.

Po chvíli si mě vzali do ordinace, prohlédli a mudr. mi sdělil, že skutečně jde o porod, ale že nejsem ještě vůbec otevřena. To znamenalo, že porod bude dlouhý. To mě tedy radost neudělal, kontrakce jsem měla již více jak 7hodin a ještě min. 10hodin to prý potrvá. Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem silná, že něco vydržím. Ale toto mě dostalo. Tak jsem tedy rovnou doktorovi řekla, že možná budu chtít epidurál, pokud už budou bolesti nesnesitelné a porod stále v nedohlednu. Prý v pohodě, stačí říct, vezmou mi tedy krev aby si mě na to tedy připravili.

Po té jsem odkráčela do šatny, návlekli mě do noční nemocniční košile a odnesli mi mé oblečení. Spolu s manželem jsme šli na "hekárnu". Vzala jsem si z domu knížku vtipů, hru... abychom si s manželem ty dlouhé chvíle zkrátili a já nemyslela na bolesti. Jak jsem byla bláhová. Na nic z toho samozřejmě nedošlo, svíjela jsem se v bolestech prakticky od začátku, co jsem přišli na pokoj. Porodní asistentka mi natočila monitor, prohlédla mě a zase odešla. Jen mi sdělila, ať chodím, nebo skáču na balóně a také abych si zašla do sprchy. Do sprchy jsem chtěla jít až po klistýru, chůze, skákání, sezení, ležení..... nic nešlo. Bolesti byly nesnesitelné. Přišla mě navštívit i mamka (pracuje v nemocnici a jak zjistila, že rodím, hned přiběhla). Jaké bylo její zděšení, když mě viděla. Kontrakce jsem měla už téměř pořád. Když viděla, jak to prodýchávám, jen řekla: "toto já jsem nezažila". To mi fakt pomohlo🙂 Potom přišla opět sestra, opět natočila monitor, opět mě prohlédla, otevřena jsem byla asi na 1cm. Opravu můj porod postupoval mílovýmy kroky. Řekla, že mi dá klistýr. Tak manžel na chvíli odešle, sestra dala klistýr a já po té utíkala pro jistotu na záchod. Nikdy jsem to před tím neměla, takže jsem netušila, jak to funguje. Úleva nenastala žádná, skoro nic ze mě nevyšlo. Šla jsem tedy do té sprchy. Nějak jsem to v rychlosti zvládla, ale už jsem byla fakt vyčerpaná. Potom přišel manžel a já mu sdělila, že si asi dám ten epidurál. Byla jedna hodina pryč. Čas ubíhal šíleně pomalu, neotvírala jsem se prakticky vůbec, porod pořád v nedohlednu, za to kontrakce byly už nesnesitelné. Ale pořád jsem nevěděla, jestli si ten epidurál mám dát, nebo ne. Celá jsem se klepala, nemohla jsem nic.............

Potom opět přišla porodní asistentka a já ji sdělila, že nevím co mám dělat a že nevím, zda si mám ten epidurál nechat píchnout. Ona rozhodla za mě. Asi jak viděla v jakém jsem stavu🙂 Odešla, po chvíli mi přišla říct, že anesteziolog o mě ví a že za chvíli dorazí mi píchnout epidurál. Byly asi 3 hodiny odpoledne, když přišla sestra a odvedla mě na porodní sál. Mezi tím mi sdělila, jak epidurál funguje a že po píchnutí a natočení monitoru budu moct opět normálně fungovat a téměř neucítím žádné bolesti. Jé, jak jsem se těšila!!!!

Na sále jsem si měla sednout na okraj postele, nohy svěsit dolů, nahrbit záda a totálně se nehýbat. Si dělají ze mě srandu, pomyslela jsem si. Jak se mám nehýbat, když se celá třesu? Naštěstí do mě cosi napumpovali, takže jsem najednou žádné bolesti necítila, přestala jsem se třást a byla úplně v klidu. Epidurál mohl být v pohodě zaveden. Trošku to štíplo, ale co je nějaké štípnutí, proti kontrakcím. A bylo to, žádné bolesti, pohoda a neskutečná úleva. Lehla jsem si na lůžku a začali natáčet monitor. Mezi tím mi píchli plodovku. Nic příjemné, protože hned pode mnou bylo mokro a já v tom musela ležet. Po píchnutí plodové vody jsem se konečně otevřela asi na 4cm. Bylo asi půl 4 a já pořád ležela na porodním sále. Monitor mi podezřele dlouho natáčely. Pořád sestra chodila, dívala se na záznam a něco se ji nezdálo. Tak řekla, že ho necháme jet dýl. Nakonec mi ho natáčely 40min, místo 20-ti. Po té přišel Mudr. prohlédl si záznam a sdělil mi, že jedeme na sál.

Chtěla bych se s vámi podělit o jeden z nejúžasnějších zážitků, který mě v životě potkal. Před 6 měsíci jsem porodila dcerku Viktorku v porodnici v Českém Krumlově. A mohu říct, že rozhodnutí pro tuto porodnici bylo jedno z nejlepších, jaké jsem kdy učinila.

 První dítě, syna Vítka, jsem rodila před 3 lety v jedné krajské nemocnici. Tento porod bych označila za takový ten klasický „velkotovární“, s jakými se ve velkých porodnicích setkáváme. Ať už šlo o medicínské zásahy, striktní řízení mého porodu (nejsem zrovna bojovný typ, který si všechno vydupe) ze strany personálu, nebo o nedostatek soukromí a převládající strohý přístup na poporodním oddělení (až na výjimky). To vše mělo za následek, že jsem se necítila moc dobře, propadala jsem depresivním náladám, nevěřila jsem si. Tehdy jsem si řekla, že takhle tedy už ne. Příště budu rodit jinak a jinde.

 Rozhodla jsem se pro českokrumlovskou porodnici, protože jsem na ni slyšela jen samou chválu. Už ze zážitků mých přítelkyň bylo jasné, že tady se budu cítit v bezpečí, a pokud to jen trochu půjde, dopřeju svému druhému potomkovi i pěkný vstup do tohoto světa. A skutečně tomu tak bylo.

 Do porodnice jsem přijela brzy ráno, odtekla trocha plodové vody. Přijala mě vlídná porodní asistentka, vodu zkontrolovala, nechala mě se rozloučit s manželem a se synem a napojila mě na monitor. Později se na mě podívala paní doktorka, které zrovna končila služba (měla jsem tedy to štěstí, že jsem zažila u svého porodu 2 směny). Jaké bylo mé překvapení, že vyšetření bylo absolutně citlivé, nebolestivé, všichni všechno sami od sebe vysvětlovali. To jsem z předchozího porodu bohužel neznala. Dostala jsem postel, také čaj, i nějaké časopisy, připadala jsem si jako v hotelu. Pak se čekalo. S nadcházejícími kontrakcemi ještě personál řešil, jestli mi dají něco k jídlu nebo už ne (aniž bych já o něco žádala). Samotný porod byl nádherný. Bolestivý, ale krásný. Porodní asistentka se za mnou chodila každou chvilku dívat, přesně tak, jak jsem si přála. A to měla tehdy opravdu hodně práce, na vedlejším sále rodila druhá paní, kterou měla také na starosti. Chodila za mnou také milá paní doktorka. Obě ženy mi všechno vysvětlovaly, umožňovaly mi, ať si zvolím, co je pro mě v daný moment nejlepší, nejpříjemnější, nejpohodlnější, a hlavně nezapomínaly chválit a povzbuzovat. Myslím, že i díky tomuto přístupu mám na svůj druhý porod ty nejkrásnější vzpomínky.

 Kromě skvělého personálu kolem porodu bych vytyčila také krásné prostředí žlutého porodního sálu. Člověk si tu připadá opravdu velmi příjemně a k celkové atmosféře porodu to určitě také pomůže. Je zde k dispozici přehrávač, aromalampa, také žebřiny, nízká postel apod. Dostala jsem i gymnastický míč, který jsem mohla mít i ve sprše. Na sále má člověk soukromí, pokud si to přeje, v bezprostřední blízkosti je sprcha a WC.

 Vzpomínám i na to, jak mi v závěru porodu porodní asistentka chtěla podat vibrující mobilní telefon, nebo jak mi po porodu vyhověla a šla do mé tašky najít fotoaparát, aby nás s dcerou společně vyfotila, když jsem žádný doprovod u porodu neměla. Vzpomínám i na to, jak mi na závěr paní doktorka i porodní asistentka pogratulovaly. Budu nadále vzpomínat i na pěkné chvíle strávené na oddělení šestinedělí a báječné sestřičky. Já, druhorodička, jsem byla na pokoji s maminkou, která již rodila potřetí. Sestry nás chodily kontrolovat, nakoukly i v pozdních hodinách, avšak nevnucovaly se, jen se ujišťovaly, jestli něco nepotřebujeme.

  Termín porodu jsem měla stanovený podle UZ na 21.12.2012. S manželem jsme ale doufali, že náš chlapeček vykoukne na svět o něco dřív, aby jsme stihli Vánoce pěkně všichni spolu doma.

  15.12 mě ráno vzbudilo odtečení malého množství vody nebo hlenu, ale ten den se nic nedělo. 16.12 v 6hod se mokro opakovalo a s ním přišli i bolesti břicha a zad jako na MS po 10min...Manžela jsem nadšeně vzbudila, že se ani něco chystá! Utíkala si dát sprchu a oholit se 🙂 Bolesti pokračovaly i během dopoledne, ale daly se vydržet, takže jsem se vrhla na vánoční úlky 🙂 Ty už jsem ale nedodělala, protože po 13hod jsem si musela bolesti prodýchávat a nebylo mi moc dobře...Interval se začal zkracovat na 5 min, ale do toho občas po 7 i 8 min, takže se nám do porodnice jet ještě nechtělo...A i bolesti se mi nezdály tak hrozné. Leželi jsme s manželem u televize, zapisovali si časy a já prodýchávala...Furt jsme si nebyli jistí jestli je to "ono". Po 18hod přišlo několik kontrakcí (ano, ted už to tak opravdu budu nazývat) po 3-4min a ty rozhodly o odjezdu do porodnice.

  V 19:29 nás manžel nahlásil na vrátnici, já v autě prodýchla kontrakci a v 19:36 jsme zazvonili na porodním oddělení. S porodní asistentkou jsme vyplnili papíry, zodpověděli otázky, já se převlékla a byla napojena na monitor...od vystoupení z auta jsem ale už žádnou bolest necítila, prostě nic...Kroutila jsem hlavou na manžela, že z toho asi nic nebude, ale prý podle monitoru se něco děje! Ve 20hod mě vyšetřila doktorka, oznámila mi otevření na 5 prstů a následoval klystýr. Na třikrát se vyprázdnila, dala si sprchu a i přes občasnou bolest mi bylo celkem fajn. Jen ta nervozita a strach byl šílený! Okolo 20hod mi asistentka píchla vodu. Dost nepříjemné bylo zatlačení hlavičky, aby vodu mohla píchnout...pak jsem jen cítila proud teplé vody a že jí bylo 🙂 následoval opět monitor a bolesti se opravdu už rozjely. Ležela jsem na boku a při každé té bolestivé vlně jsem drtila manželovu ruku...a on mi naštěstí připomínal, že mám dýchat. Těch kontrakcí bylo několik a já už oznamovala, že nemůžu...Myslela jsem, že se mi roztrhnou kříže a boky! Asistentka mě zkontrolovala. Zbýval poslední 1cm lem. Měla jsem se postavit k posteli a opřít se o ni. Asi jsme chtěli pomoct od gravitace, ale mě to přišlo nereálné...Nemohla jsem se udržet na nohách, i ruce se mi podlamovaly a skaždou kontrakcí jsem padala a mnažel mě podpíral. Tohle se opakovalo asi 4x. Pak mi bylo dovoleno si lehnout.

 Bylo po 21hod a šlo se tlačit, i když pocit na tlačení jsem moc nepoznala. Pokyn "dejte si nohy nahoru" mi přišel jako špatný vtip, ale nějak se tam ty nohy dostaly. Bolestivou kontrakci přebil pocit pálení a pnutí "tam dole" a já myslela, jen na to, že musím našemu chlapečkovi pomoct. Manžela jsem poprosila, ať mi drží hlavu na hrudníku, na to už jsem neměla sílu. Spolu s asistentkou mě pobízeli při tlačení "ještě, ještě", ale já nevydržela s dechem...znovu se rychle nadechla a tlačila...v duchu si říkala, jak dlouho tohle bude asi trvat! Pak mi manžel řekl, že vidí hlavičku a asistentka, že má vlásky!! Se slzama v očích dojetím jsem se do tlačení opřela ještě víc! Prý na dvě zatlačení bude venku. Zatlačení byli nakonec tři a náš Filípek vyklouzl na svět ve 21:35hod. Následovala obrovská úleva a hned čekání na křik miminka. Čekání bylo nekonečné, ale křik přišel! Položili mi ho na hrudník a já si ho s třesoucí rukou hladila a prohlížela. A konečně i já můžu říct, že ten pocit štěstí a lásky se nedá popsat 🙂

  Tatínek odešel fotit Filípka při umývání a ošetření a mě zatím zkontrolovala doktorka. Opatrně jsem se zeptala, jestli jsem nastřižená...nebyla jsem. Pak se vrátil manžel i s tím naším uzlíčkem a mírám 3,94kg a 53cm jsme nejdřív moc nevěřily, ale bylo to tak 🙂 Když všichni odešli a my tři zůstaly spolu, uvědomili jsme si, že vlastně manžel nepřestřihl pupeční šňůru...až v propouštěcí zprávě jsme se dočetli, že Filípek měl šňůru omotanou kolem krku. Trochu mě zarazilo, že nám o tom nikdo nic za celou dobu pobytu nic neřekl...

  Důležité je, že je Filípek v pořádku a zdravý. Milujeme tě ♥

Márkétka se narodila 22.11. 2011 po vyvolávaném porodu. První termín byl 5. 11, druhý 12. 11. Jenže Markétka pořád nechtěla ven. Zkoušela jsem všechny finty, z posledních sil jsem se s přítelem dluho a pravidelně milovala, pila červené víno... Podle měření měla mít 4 kg, takže povol zněl jasně 21. 11 nastupte i s taškou do porodnice, počítejte s císařským řezem při vaši výšce (jsem drobná postava, 156 cm). 

Stále si pamatuji tu noc před nástupem, strach z neznámého, z bolesti, z toho jestli to zvládnu a budu dobrá matka. Rychle jsem si pohledala všechny články o porodu, jak dýchat, masáže, co mi pomůže a podobně. Teď když se k tomu  vracím měla jsem se raději prospat, čekali mě tři náročné měsíce se dvěma hodinama spánku denně. Ale prostě to nešlo. Částečně jsem to i obrečela, už se nebudu chlubit velkým bříškem, prostě tam to bříško nebude! Hodiny se vlekli, až v 5 zazvonil  budík. Oblékli jsme se s přítelem, udělali základní věci, dochystali věci do porodnice (papuče a další drobnosti) a jelo se. 

V porodnici nás příjmuli po půl hodině. Každá minuta byla nekonečná, každá sekunda byla hodinou. Nervozně jsem chodila po čekárně a tásla se co se bude dít. První nám natočili ozvy, sem tam se objevila děložní činnost ale nic významného, porod se sám od sebe nechystal. Potom nastala klasická prohlídka, která se dělá v porodnici, zvážení, vnitřní kontrola, čurací papírek, ultrazvuk. Doktorka byla úžasná, celou dobu jsme si povídali a zapomněla jsem na to neznámo co mě čeká, aspoň na chvíli. Už jsem jenom v sobě měla pocit že za chvíli budu mít malou u sebe. Rozhodnutí doktorky bylo: Ráno gel a večer gel na přípravu porodu, a zítra ráno tableta na vyvolání porodu. Zkusíme to přirozeně. Ale větší pravděpodobnost bude ten císař. Tak jsem se převlékla do nemocničního pyžama, dostala první gel a šla na "hekárnu". 

Na hekárně byli již dvě maminy, jedna měla předčasně rodit a druhá čekala na 10 hodinu na císaře. Přítel tam mohl být se mnou. Byla jsem jenom ráda. Opět jsem byla nervozní jako sáňky v létě a bála se co bude. Tak jsme čas krátili pospáváním, vykládáním, nebo jsme si četli. Činnost dělohy byla nulová, takže jsem se ještě více bála toho že Markétka půjde císařem a já si neužiju porod se vším všudy, jak jsem si celé těhotenství představovala. 

Nastala sedmá hodina večer, čas se přes den vlekl, jako bych tam byla týden, dostala jsem další dávku gelu, primář (primáře jsem měla na protekci ze známosti) mi dal další dávku gelu, udělal Hamiltonův chmat (to byl můj snad 10 za celé těhotenství) a šla opět na pokoj. Bála jsem se další bezesné noci. Malá se jinak vrtěla v bříšku, jako bych tam měla 10 miminek a ne jedno. Bylo mi to zvláštní, ale přisuzovala jsem to těm nervům. Jakmile jsem došla na pokoj, uvelebila jsem se do jediné polohy, která mi ještě při mých 30ti kilech sedla, že si zdřímnu. Usínala jsem s bolestmi jako při menstruaci. Nic hrozného. Asi za hodinku mě probudila silnější bolest, už jsem nemohla spát. Do toho jsem začala mírně krvácet (hlenová zátka mi odešla již v 31 týdnu takže zátka nebyla), dala jsem si sprchu na záda, protože všechna bolest šla přes kříže. Strčila si vložku do kalhotek a chodila po pokoji se stupňujicími se bolestmi. V tu chvíli jsem myslela na jediné, malá bude už brzy tady, bude nejspíš přirozeným porodem a skončí mi bolesti. Na nějaké články, kurzy a rady jsem si v tu chvíli ani nevzpomněla. Do toho pocit zděšení, že toto je teprve začátek, bude to více bolet a neznámo co bude poté. V 10 hodin jsem nebyla už ani schopná chodit. Spoluobyvatelka pokoje zavolala sestřičky, sama bych to asi nezvládla. Udělali kontrolu (myslela jsem že je v tu chvíi zabiji, jak kontrolovali na kolik prstů jsem otevřena. Výsledek byl otevřená na 2 prsty, můžu jít rodit na box. Zavolala jsem z posledních sil Jardu (odešel před večeří). Dostala klistýr (nejhorší vzpomínka na celý porod), po klystýru jsem mohla do vany (měli zrovna akci, kdy se za vanu neplatilo, tak proč toho nevyužít, ušetřená 1000). Na porodní box mě museli skoro odnést, do toho ze mě museli mít legraci, protože mi vadí pokypaná zam a jak jsem začala krvácet, byli kapky i na zemi... 

Jarda přijel, kolem 23tí hodiny. Masíroval mě ve vaně, chvíli jsem ve vaně i usla. Kolem půlnoci přišel primář na kontrolu a s úsměvem od ucha k uchu a s pochvalou prohlásil, že budeme praskat vodu a malá bude co nevidět mezi náma. Poté jsem přestala vnímat čas, vím jenom že jsem poslouchala co mi radila sestřička, střídala polohy v dřepu, na bok a oddychávala to. Potom to přišlo, ucítila jsem silný tlak na spodek. Oznámila jsem to sestřičce, okamitě zavolala primáře a já si mohla konečně tlačit. Chytla jsem se uchopu (myslela jsem že to jsou takové ty úchopy, ale byli to od Jardy ruce...) silně zabrala a tlačila ze všech sil. Sestřička mi musela pomoct tlačením na břicho, zatlačila jsem 3x a najednou úleva pocit volnosti. Nevím proč, ale první otázka byla: "Je to holčička?" Dali mi ji na břicho a hned nato vzali. Uvědomila jsem si, malá nepláče, kolem ní se seběhlo snad 5 sestřiček a najednou slabounké zakňouraní. Přítel v tom zmatku hledal foťák, celý vyklepaný 🙂 Markétku, která se narodila v 1:13 ráno, 22. 11. 2011, posledního dne znamení štíra, dávali do pořádku (myli, vážili, měřili, apod). Měla krásných 3650 g a 51 cm. Neplakala pouze knourala, apgar skore měla 7-9-10. Já mezitím porodila zbytek těhotenství a byla jsem zašita (druhá nejhorší věc na porodu). 

V pondělí  2.4. jsem měla rizikovou poradnu v porodnici, odhad váhy Štěpánky byl přesně 3kg, ale ačkoli jsem byla otevřená na prst, tak hlavička byla stále hodně vysoko.  Doktorka se vyjádřila, že si myslí, že příští poradnu naplánujeme CS.

V úterý 3.4. kolem 8 hod večerní se mi udělalo špatně. Nejdřív nával horka, závrať, pak zimnice. Tlak 150/110 a neklesal. Volám do porodnice, jestli máme přijet, že je mi zle. Tak jsem se pomalu sbalila a jeli jsme. Monitor a příjem byl pro mě šílený. Pořád se mi motala hlava a tlak stále neklesal. Podepisovala jsem souhlas s cs a když jsem odcházela z vyšetřovny, tak se mě dr ptá, jestli mají volat manžela, když by byl cs už dneska. Tak si říkám: Jako jak dneska??? Nějak mi nedocházelo, že je TO tak blízko. Každopádně 3.4. nebyl den D. Následně jsem se zklidnila, dostala kapačku a tlak se ustálil na 130/80. Dvě noci jsem strávila na porodním a poté mě 5.4. ráno přesunuli na gynekologii s tím, že zůstanu v nemocnici do porodu.

Na pokoji jsme se sešli 4 těhule před porodem. Každá s jiným nálezem. Trochu jsme se předháněli kdo půjde první. Byla legrace a docela jsme si sedly.. A jasně že první jsem šla já :D ale holky mně následovaly ;)

V sobotu 7.4. mi od rána bylo zvláštně. Nemohla jsem se zhluboka nadechnout a byla jsem pořád hodně unavená. Prostě NĚCO bylo špatně. Při ranním měření tlaku jsem měla 140/100. A dr na vizitě říkala, ať se sestrám hlásím během dne jak mi je. Skoro celý den jsem spala, jednou byla za sestrou, že mi je pořád divně. Tlak 150/100. A teprve při večerní vizitě (u které byl primář gyn) s tím začali něco dělat. Třikrát po sobě měřili tlak 150/110, 150/120, 150/120. Hned si mě vzal primář na vyšetřovnu, hlavička stále hodně vysoko. Řekli mi ať si sbalím věci, že půjdu zase na porodní pokoj. Mezi tím si mě dr vzal ještě na utz. Váhový odhad byl 3100g. Pak jsem si vybalila na porodním pokoji a z ničeho nic přišla dr., že po domluvě s panem primářem, budou klidnější, když těhotenství ukončí hned císařským řezem. Seděla jsem tam jak opařená. Pořád mi to totiž nedocházelo. Ptám se, jestli stihnu zavolat manžela. Bylo 21:45 a on mi nebral telefon. Tak píšu rychlou sms, že rodíme ať rychle přijede. Potom hned naběhla sestřička, která mě oholila a necévkovala a už mě vezli. Ta chodba mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Zatím mi to stále nedošlo, jako že už to bude. Už bude moje holčička na světě. Nedocházelo mi nic. Přijeli jsme na operační sál, kde bylo docela veselo. Pochopila jsem že jsem dneska už poslední po náročném dni. Přesedla jsem z vozíku na operační lehátko a anestezioložka mi řekla, že mám dát nohy k sobě, ramena dolů a nahrbit se. Nohy se mi klepaly a já je nemohla zastavit. Nervozita pracovala na plný obrátky a já se bála toho co mě čeká. Dredatej zřízenec mi držel ramena dole, abych necukla a dr mi napíchla spinální anestezii. Vůbec jsem to necítila. Hned mi dolní polovinu těla zalívalo horko, tak jsem byla ráda, že to začalo působit a nebyl při nápichu problém. Lehla jsem si, přikryli mě a v tu chvíli se mi udělalo hrozně slabo. Tak jsem to samozřejmě hned dr nahlásila a dali mi studený obklad na čelo. Pořád jsem si o něj říkala, protože mi bylo hrozný horko.

Po pár chviličkách (opravdu mi to přišlo hrozně rychlý) jsem uslyšela zakňíkání a potom slaboučký pláč. Byla jsem hrozně zvědavá. Tak jsem netrpělivě koukala jak ten uzlíček nesou na první ošetření a odsátí. Dr mi říká: „Tak máte holčičku, teda alespoň myslím :D a nebojte za chviličku vám jí přinesou ukázat.“ Přinesli. Mžourala na mě očka a já jí mohla poprvé popusinkovat, pohladit a pořádně jí očuchat.. byla prostě dokonalá. A byla moje. Nikdy na tu první společnou chviličku nezapomenu. Pak jí odnesli zahřát a dovyšetřit. A já se od tý chvilky usmívala jako tatar. Všechno mi bylo jedno. Šili mě něco přes půl hodiny, ale mě to nepřišlo, čas mi hrozně letěl, protože jsem se snažila všechno vstřebat. Strašně jsem se těšila až maličkou ukážu Jirkovi, rodině. Od první chviličky jsem na ní byla tak pyšná. A dr zahlásil: „Tak hotovo“ a mrknul na mě přes zástěnu. A už mě vezli.

Na chodbě na mě čekal vyděšenej Jirka. Pohladil mě po tváři, slzy v očích a já vysmátá se ho ptám: „Viděls jí? Že je nádherná?“

Ve středu 22. 8. 2012 jsem měla nástup do porodnice na vyvolání naší žížalky.  Nejprve jsem šla na příjem, kde natočily monitor, prohlídli mě a rovnou udělali Hamiltona, měla jsem strach jak blázen :D furt mi říkali, abych se uvolnila, ale copak to jde, když se tam štouraj, jak kdyby prstama nedosáhli na dno sklenice od nutely? :D a zítra, že se kouknou na plodovou vodu.

Ve čtvrtek ráno, jsem šla na prohlídku, aby se koukli na plodovou vodu, zda je čirá. Když vytáhlu tu trubku :D přes kterou se mi měli kouknout na plodovku, jsem myslela, že mě odvezou :D vypadalo to jako trubka na kremrole :D nakonec jsem si nechala říct, zda má žížalka vlásky a prý má 🙂 byla jsem šťastná 🙂 udělala mi doktorka druhého Hamiltona, rovnou jsem šla na zátěžový oxitocinový test a po obědě, že mi píchnou ještě nějkou injekci, na stahy dělohy, aby se to dyžtak rozjelo 🙂 Já čekala, zda se něco bude dít a ono nic 🙂

Takže v pátek v 7 ráno, jsem šla na zavedení první tabletky a rovnou na monitor, začalo se mi dělat šílený zle, takže mi nasadili kapačku s glukozou ( vedle mě, na druhém porodnim sálem rodila ženská, co tam měla svojí dulu a nechtěla žádnou pomoc od doktorů, no katastrofa, ta tam řvala až mi bylo z toho blbě :D na to mi doktorka řekla, že moc hysterčí a hlavně špatně dýchá :D at jsem v klidu :D moc mě neuklidnila. Odpojili mě od monitoru a řekli mi, ta si zajdu pro peřinu, polštář, ručník, sprcháč a něco k pití a že půjdu na pokoj aktivního porodu 🙂 každých 15 minut, chodili poslouchat malý srdíčko, ale semnou se furt nic nedělo 🙂 nakonec v 10 zavedena druhá tabletka a to už mě to chytlo, ale nic strašného, dalo se to rozdýchavat, chodila jsem do sprchy, pak si nakonec napustila vanu a byla ve vaně, ta pomáhala nejvíc. Neměla jsem kontrakce do břicha, ale ty křížový, podle doktorky jsou ty kžížový prý lepší, že se ženská líp otvírá, ale u mě to nějak nefungovalo, byla jsem těsně na 2 a nic se nědělo, po vaně nakonec na 2 volně .. žádná sláva .. manžel mi z práce furt volal, zda už má přijet :D říkám mu, že doktorka to vidí, že porodím někdy ráno .. manžel přijel kolem 8 hodiny, kontrakce jsem měla po 3 - 2 minutách, ale nebolely nějak, takže jsme luštili křížovky :D nakonec jsem skončila na skoro 4 prstech, píchli mi injekci " buď a nebo" :D prý se to buď rozjede a nebo se mi to pozastaví, abych se mohla vyspat, manžel jel nakonec po půlnoci domů 🙂(celý den jsem nic nejedla a ani jsem nějak hlad neměla :D)

V sobotu v 7 ráno, zavedena 3 tabletka a to už bylo něco, tak mě bolelo v kříži, že jsem myslela, že umřu. Chtěla jsem skočit bolestí z okna a prohlásila jsem, že už děti nechci :D vana nepomáhala, mě se chtělo brečet, volala  jsem po 9, aby manžel přijel, že mi je hrozně. Když jsme ho uviděla, byla jsem štastná, zkoušel mě masírovat v kříži, ale nepomáhalo to, já si lehala, chodila po místnosti, manžel na mě jen smutně koukal a nevěděl jak mi pomoct. V 10 mě přišel vyšetřit primář, že dyžtak zavedeme druhou tabletku. Nakonec řekl, že zavádět nebudeme, že se to trošku hýblo, že jsem na 4 volně, řekl porodní asistentce, že mě má připravit k porodu. A já se ptala, zda neni nějaká injekce na křížový bolesti, prý že mi jí po píchnutí vody píchnou 🙂 udělán monitor, klystyr a já lítala furt na záchod, bylo dobrý, že dokud jsem byla naplňěná vodou, neměla jsem kontrakce :D šla jsem tedy na píchnutí vody, taková horká voda co ze mě vytekla :D jsem se začala smát :D A to mi říkali, že po píchnutí vody jsou kontrakce silnější a bolestivější .. no jak asi u koho, mě se to tedy netýkalo :D První 4 hodinky po zavedení 3 tabletky, jsem měla strašný kontrakce, ani ne po 2 minutách, chtělo se mi brečet, ale pak najednout to nějak ústálo a zase jsme luštili křížovky. Porodní asistentka mi přišla píchnout tu injekci na křížový bolesti a mě najendou začalo být tak nějak divně, jako kdybych byla sjetá :D ale záda jsem tedy cítila furt, přišla jsem za ní a říkám jí, že mi je nějak divně, jako kdybych byla sjetá a ona, že je to v pořádku, že to mám z té injekce :D manžel se mi smál, prý jsem mluvila nesmysli :D a plácala druhý přes devátý :D nakonec jsem u těch křížovek začala usínat, takže jsem se tam propleskávala :D no manžel měl ze mě srandu :D :D šli jsme na sál, na monitor, doktorka  mě prohlídla a řekla, at si stoupnu a rozkročim nebo kleknu jako kdybych byla venku na malý .. a prodýchala jako pes, hlavně netlačila .. to bylo to nejhorší, pocit jako kdybych tam měla zaraženou bowlingovou kouli a nesmět tlačit, to jsem bouchala do stolu, hrozneý pocit, takhle jsem stála asi 5 minut, nakonec jsem zavolala na sestru, že se ve mě malá posunula, vylezla jsem na stůl, zase se mi porodní asistentka smála, že na ten stůl lezu docela vtipným způsobem :D koukla do mě a rovnou mi řekla, že při další kontrakci můžu tlačit, posadila mi křeslo a já ve 3 hodiny začala tlačit, jednou jsem tlačila dobře, potom špatně :D nakonec jsem na to přišla 🙂 manžel mi musel dávat kyslík, porodní asistentka mi tam natahovala mi tam tu hráz a jen jsem viděla, jak tam čeká s těma nůžkama, aby mě mohla nastřihnout :D hrozný pocit, to jsem nevěděla, zda mám tlačit nebo raději ne :D nakonec to nebolelo, ale cítila jsem takový hnusný pocit a hlavně zvuk :D jako kdyby jste ždímali houbu :D nejhorší bylo, že jsem mězi kontrakcemi měla mezery 4 minuty, nakonec malá ze mě vylítla, že jí sotva porodní asistentka chytla (podle toho co manžel viděl) no venku byla v 15:37, ani nezaplakala, takže skore máme 9-10-10 🙂 koukala jsem na ní jako na obrázek ... a vůbec nechápu do teď, jak něco tak krásnýho, ve mě rostlo 🙂 a už vůbec nechápu, jak jsem tu žížalku mohla vytlačit :D kdybych mohla mít takový porod i u druhýho mimča, rodila bych klidně hned 🙂

Veronika Lišková 15.7.2012, 2900g 49cm,

... Narodila se čtyři dny před termínem, šlo to rychle, od velkých bolestí byla za1,5 h venku,bez nástřihu a bez šití, masáž hráze ani epino jsem doma neprozovala. Epidural na bolest jsem nejprve chtěla, ale jak to šlo tak rychle tak to bylo dle MUDr zbytečné a měl pravdu, než by mi ho aplikovaly, tak by malá už byla dávno u mě v náručí.. Stačil klystýr a teplá sprcha a to vše porod urychlilo, jak říkám, bolesti byli od večera, ale slabé ty velké až později (ve 4h ráno,)až jsem byla otevřená na 4cm,do této doby se mi to zdálo nekonečné, pak se bolesti začaly stupňovat, v půl páté byl aplikován klystýr, dvakrát mě to prohnalo, po té jsem se osprchovala bylo už pět ráno, pak si lehla na lůžko, že mě PA prohlédne, ... a jejda branka byla už skoro zašlá, přišel doktor v kontrakci mi píchl vodu, -píchnutí jsem necítila, nebolelo to, a po píchnutí měl následovat monitor miminka , ale to už se jaksi netihlo na další kontrakci jsem už měla nucení tlačit, a naštěstí mohla vše bylo nachystáno hlavička už se drala ven. ZAtlačila jsem snad 6x, PA mi napovídla, jak mám tlačit a kdy netlačit jak dýchat a kdy tlačit ale pomalinku, tím, že jsem ji poslechla na slovo, nejsem ani nastřihlá ani zašitá.

 Do porodnice jsem jela večer v 10 s kontrakcemi po 5ti min, na záznamu byly ale
 slabé.. nebyli to ty pravé porodí,ale nedalo se vyloučit, že se to nezačne
 stupňovat. Ale protože mi naměřili vysoký tlak, tak už mě domů nepustili s tím,
 že když se porod nerozběhne, zůstanu tu do termínu s udržením tlaku a pak
 vyvolání. Ono se to ale v noci samo rozběhlo.. ve čtyři hodiny jsem se už
 plazila po kachličkách ve sprše tak mě odvezli na porodní box, po klystýru a
 osprchování, následovalo prasknutí vody a na další kontrakci už jsem tlačilo,
 bylo to srašně rychlé.. Manžel přijel na ,,načas,, akorát než jsem začla tlačit.
 6x jsem zatlačila a bylo po všem..o půl šesté ráno byla malá venku , šílená
 bolest se ztratila a já byla šťastná, že už je to za mnou a je to holčička.
 

V noci z pátka 9.3. na sobotu 10.3. jsem spala jen pár hodin, Johanka měla novou postel v pokojíčku,tak jsem byla nervozni, at nespadne nebo mě nevolá atd...
Celý týden byl prostě dlouhý, přenášela jsem už po obou termínech, k tomu manžel, který pracuje v Čechách a my jsme na Moravě, mi neustále připomínal,že v pondělí musí jet do Prahy, jakobych snad mohla porod nějak přivolat.... Ne že bych to všelijak nezkoušela..... několikrát za den schody do sedmičky, všechny ty babské rady.... Jen tatínek se moc neúčastnil toho vyhánění, prostě se mu to nelíbilo s břichem, nemám mu to za zlé 🙂
No jak jsem nespala v noci, tak jsem v sobotu byla jak přejetá, tvrdlo mi břicho celý den, k tomu se opět ozvala migréna, tak jsem požádala mamku,at si vezme na celé odpoledne Johanku k sobě,že bych šla spát. Tak ji manžel odvezl a já šla do pelechu. Celý den jsem přemlouvala své tělo, miminko, už i Pána Boha,aby se už něco začlo dít, že opravdu už potřebuju rodit 🙂... Odpoledne začala odcházet zátka, ale věděla jsem, že to ještě nemusí samo o sobě nic znamenat.

K večeru mi bylo už líp. Manžel přišel s tím, že to teda ještě zkusíme popohnat a tulili jsme se 🙂.... To bylo půl sedmé večer... Pak odjel pro Johanku k našim a já pak  začla pociťovat bolesti. Nejdřív slabé. Přijel manža s malou,to bylo asi půl osmé, a to už jsem měla bolesti asi po 5min, docela silné, že jsem se musela vždy zastavit a prodýchávat to. Ještě jsme dali spát malou, chvíli jsem tam s ní musela být, kleče u její postele,jen ji držet za ruku. No dalo se to i s bolestma auuuuuu. Jája usnula a já zapla Skype, jestli tam nebude kamaradka - porodní asistentka, to bylo asi 20:30, a byla naštěstí online. Tak jsem jí řekla co a jak,probrali jsme situaci a poslala mě do sprchy, že bud to zesílí, zkrátí se intervaly nebo to přestane. No ve sprše jsem vydržela asi 15min, a zdálo se mi to stejné,ale pak to sílilo, a tak jsem dobalila věci, zavolali jsme mamce, at přijede za Johankou. Do porodky jsme vyrazili asi ve 22 hod. Kontrakce jsem měla asi už i po 2-3 min. Vtipné to bylo pak v porodnici, manža mě vysadil na vrátnici a šel parkovat. Já měla kontrakce na vrátnici, pak u vstupních dveří, pak ve výtahu a hned v ordinaci. Takže asi tak rychlé to bylo. V porodnici o půl 11 byl doktor a taková starší PA. Otevřená na 3cm. Monitor. Neskutečné utrpení ležet půl hodiny a jedna kontra za druhou…. Vypisovali jsme papíry, no hrůza… Po té asi půl hodině už jsem fakt skučela, tak mě PA vyšetřila. Otevřená na 8cm, klystýr nestíháme… naštěstí se tělo samo čistilo celé odpoledne...

Takže rovnou na sál, doktor mi praskl vodu a museli jsme ještě počkat, než mimi dost sestoupí. No kroutila jsem se jako žížala, drtila manžílkovi ruku….. a docela i hekala, ale nebyl to takový extrém jako u Johanky. To jsem tehdy přímo řvala... Zkoušela jsem dýchat jak se má. I jsem si vzpomněla na kamarádku PA a její slova: Nemysli na bolest, mysli jen na sebe a na Vládíka, že ho za chvíli budeš držet celého mokrého voňavého a budete spolu.  No a pak asi od půl 12 jsem už mohla tlačit…. Bolest hrozná, ale dalo se. Tlačila jsem konečně správně ( u Johanky vůbec!) Bradu na hrud, zavřít oči, a tlačit dolů….. no a pak ke konci už jsem cítila,že to bude ono, tak velký nádech, tlačit, pocítila jsem nástřih,ale ne bolest, jen že proběhl a hlavička je venku uffffff …. Pak se nám tam ale šprajcnul ramínkem, a to už jsem neměla kontrakci ani dech, musel mi doktor přitlačit dole na břicho a pomoct mu ven. Nic extrémního, jako u Johanky,kdy jsem měla na žebrech podlitinu, jak mi hňápl doktor na břicho,aby mi ji pomohl vytlačit….
A malý vyklouzl, neplakal, zvedla jsem se, abych jej viděla, měl fialovou hlavičku, myslím,že i na bříšku měl fialový šrám, prostě dostal zabrat no. Nalokal se vody, která byla prý už i zkažená tím,že si do ní při porodu káknul. Takže ho rychle sami doktoři a sestry odšmikli a odnesli dozadu, a za chvíli zaplakal, to byla úleva…. Tatka šel fotit a já si oddechla … Placenta vypadla sama a doktor mě zašil. Prý nic extrémního, na to, že to byl těžší porod, tou jeho velikosti a hlavičkou, že jsme krásně spolupracovali, Vládík, já i porodní asistentka. Tu moc chválil, že hezky rotovala s malým, nic se neuspěchalo a malý taky nespěchal a neublížil mi víc, než je jakoby normální.

A za chvilinku mi malého donesla sestra zabaleného v peřince, ale celého krásně špinavého, voňavého, teploučkého, fialového, ale nádherného. ….. Chvíli jsem si ho potulila, chvíli tatínek a pak ho odnesla sestřička na novorozenecké do inkubátoru, že měl těžší příchod na svět,tak aby se zahřál. Pak ráno o půl šesté mi jej přinesli poprvé na kojení. Krásně se přisál 🙂

Od 9hod už jsem ho měla stále u sebe na pokoji.

Vladimírek

Jupííííí..... Po několikaměsíčním snažení jsme se s přítelem konečně dočkali a já byla těhotná!!!

Pondělí 14. 12. 2009 jsem se odvezla do 20 km vzdálené porodnice a spolujezdce mi dělala tchýně, už týden jsem totiž bez ní nesměla autem málem ani do garáže. 😀 Po dlouhém čekání a přeměřování mi úžasná paní doktorka sdělila, že tedy opravdu čekáme děvčátko a že tedy rozhodně nemá tři a půl kila, jak mi bylo týden před tím sděleno, ale minimálně 4 600 g, koukala jsem jak zjara a čekala tedy na pana primáře, který měl mimi ještě přeměřit a konzultovat případný císařský řez. Když vešel do dveří, tak se jen vysmátý zeptal  "Tak co, maminko, porodíme to?" Odpověděla jsem, že nevím, že on je tu doktor, ale že mě to docela vyděsilo, i když si moc přeju rodit přirozeně a do vody. Jen pokýval hlavou, objednal mě na středu, protože do té doby měli plno a řekl, že to tedy zkusíme, ale při jakémkoli náznaku komplikací pojedu okamžitě na sál. Ruku na to a jela jsem zase domů.

Středa - konečně - už jsem se nemohla dočkat a bohužel ani dospat, do jedné jsem koukala na TV a od čtyř už chodila od ničeho k ničemu a čekala až zazvoní budík. V šest jsme vyjeli cesta byla najednou hrozně dlouhá a ještě jsem si stihla postesknout Mirovi, že jsem chtěla sněhovou královnu, Sněhurku, zimní miminko, ale žádnej sních není, i když jsou za pár dní Vánoce.

V sedm už jsem byla ubytovaná, převlečená a usazená v sesterně, kde ze mě PA páčila veškeré informace, které potřebovala. V půl osmé jsem už ležela na lůžku a nechala si zavést tabletu, po které mě do deseti minut začaly pálit a bolet kříže.... No paráda, to asi nebudou ty bolesti co jsem potřebovala, že???? Do jedenácti jsem měla takové lehké kontrakce a četla jsem při tom na pokoji knížku a sem tam jsem si u toho oddychovala jak lokomotiva. Na monitoru nebyla ani vlnka, přestože jsem zřetelně cítila kontrakce, tak jsem čekala, že to ještě potrvá..... Kolem půl jedné jsem si tak ležela na boku na posteli, když mnou od spoda nahoru prošla bublinka a najednou druhá větší, když jsem se postavila, voda rupla úplně a já stála v kaluži vody. Téda, myslela jsem, že se to děje jen v amerických filmech. Cinkla jsem tedy na sestru, že mi praskla voda a ať s sebou vezme i mop, nebo rovnou celou uklízečku. Vím, že ta tam byla dřív než sestřička, ale moc si to nepamatuju, protože jsem dostala snad půl hodiny trvající kontrakci, nebo co to bylo, nemohla jsem ani mluvit, do toho se malá v břiše mlela, jak kapr, co mu vypustí vodu z vany....  Asi je to tady!!!

Sestřička koukla a odvedla mě na porodní sál, ať si můžu napustit tu vanu a rochnit se tam. bylo asi půl druhé.... První jsem si dala horkou sprchu... Po obrovské kontrakci nebylo ani památky, ba ani po malých, nevěděla jsem, zda je to tou sprchou, nebo jsem se prostě zasekla.... Najednou se semnou všechno zamotalo a bylo to jasný, nic mě nebolí, ještě aby jo, vždyť omdlívám!! Stihla jsem jen zazvonit a svést se na zem, přiběhla PA, zahlásila, že žádná vana nebude, že mám tlak akorát tak na císaře a jestli se do pěti minut nedá do kupy, tak jedu. Sedla jsem na míč, houpala jsem se a zhluboka dýchala, tlak se uklidnil, já i PA taky, tak jsme zase čekali. Už pár hodin jsem byla, i přes silné kontrakce, na tři prsty, tak mi sestra přišla zavést YAL a domluvily jsme se na oxytocinu do žíly, že teď už to nebudeme zastavovat. Doktorka pořád chodila a mlela něco o EPI, za ní PA kroutila hlavou, že neeee.... Pak mi řekla, že to zvládám a že to půjde i bez toho, že do sedmi počkáme a pak ho kdyžtak dáme, když se nepohnem, ale pohnuly, ve čtyři jsem volala Mirkovi, ať v pět vyjede z domu, a přijede za mnou. V pět už stál v mundúru ve dvěřích, protože seděl před nemocnicí v autě od jedné... 😀 Musel zmrzat chudáček.... Tak bylo zase veseleji, jedna PA mě předala druhé s nálezem 4 prstů v půl sedmé večer a už nademnou visela hrozba epi a v deset císaře. Mira počítal kontra, zapisoval a seděl daleko ode mě, jak jsem chtěla....

Ještě jednou jsem zkusila sprchu, jen tak lehce teplou a najednou PUK a vyvalil se najednou zbytek vody s krví. První jsem koukla na zachvilkutatínka a málem jsem se udusila smíchem, myslela jsem že mu vypadnou oči, začal skákat, co má dělat, ježííííšmarjáááá.... 😀 Nevěděla jsem, jestli mi břicho skáče kontrakcema, nebo smíchem.... Utíkal pro PA a ještě se cestou málem zabil o dveře. Když ji dostrkal zpátky na sál, tak jsem už ležela na lůžku a čekala na ně. Jen koukla, řekla ať se projdu, ať malá správně dorotuje a půjdem na to.... Juchůůůů, nezapoměla teda poznamenat, že poslední půlhodinka byla asi hodně krušná, když jsem se otevřela ze 4 na 10 prstů za 35 minut... Bylo 19:11 a já jsem si konečně mohla lehnout a začít rodit... 🙂

Ráda by se podělila o svou čerstvou porodní zkušenost...třeba to někomu pomůže.Já jsem před porodem četla různé porodní příběhy a uklidňovalo mě vědomí, že to vždycky lze zvládnout🙂

Tak tady je můj příběh:

V noci ze 16 na 17.11. mě ve dvě hodiny rano začalo pobolívat břicho. Poslíčky jsem měla už několik týdnu předtím, ale tahle bolest byla trochu jiná. Šla jsem na záchod a na toaletním papíru objevila hlenovou zátku...A jeje..že by to už bylo tady?

Manžela jsem nechala radši ještě spát, sama si lehla vedle něj a čekala...Bolesti přicházely v různých intervalech...tu za deset min..tu za patnáct...pak za sedm minut...Spát už ale nešlo, tak jsem za dvě hodinky vstala a šla si dát horkou sprchu, že uvidím, co to udělá. A ono udělalo!Bolesti začaly být trochu intenzivnější a interval se ustálil na 7-8 minutách.

V šest ráno zazvonil manželovi budík do práce. Oznámila jsme mu, že už je to asi tady, že si ale nejsem vůbec jistá a že bych nerada vyvolávala paniku zbytečně. Rozhodli jsem se tedy ještě posnídat a pak kdyžtak vyrazit. Během snídaně ale začaly být bolesti pravidelně po 5-4 minutách, tak manžel rychle dopil kafe, rychle jsme se oblékli, popadli tašky a vyrazili směr Podolí.

Na příjmu jsme byli okolo 7h ráno. Před dveřmi už čekal nějaký tatínek a doběhl další rodící pár, kdy paní dost vyváděla. Vzali nás obě na monitor a sepsali s námi příjmovou zprávu. Paní hekala a skučela a já si začala připadat trochu nepatřičně, jelikož se moje bolesti daly snášet a navíc se interval opět zvětšil. Během čekání na doktorku, ketrá mě měla vyšetřit, bolesti zmizely úplně. Ach jo, že by falešný poplach?! Ten den, tedy 17.11. bylo Podolí úplně přeplněné (jako prý celá Praha) a maminku, co přišla po mně už odeslali rodit do Brandýsa. Já byla poslední, na kterou vyšel sál...Po asi půl hodině přišla doktorka a zjistila, že jsem na čtyři otevřená a že to falešný poplach není. Trochu se mi ulevilo, jelikož už jsem chtěla mít odrozeno a malého u sebeJ5ekli mi, že mi udělají přípravu, po níž by se to mělo opět rozběhnout. A když ne, tak mi píchnou oxytocin. Bylo mi to nějak jedno, hlavně ať rodíme.

Pro každou maminku je porod určite ten nejkrásnejší a nejemocnejši zažitek jaký múže v živote zažít..Každá z nás ho prožíva jinak . Pro mně je to určite něco na co nikdy nezapomenu.Poprvé když jsem viděla dvě čárky na testu neveřila jsem vlastním očim.Vůbec jsem nevěrila,že zrovna nám se to povede hned na poprvé.Stačil jenom jeden pokus🙂)Otázku porodu jsem vůbec neřešila.Byla jsem štastná.Celé těhotenství probíhalo bez problému.Potrápili mě pouze nevolnosti skoro až do konce 4.měsíce.Břisko rostlo pomalu a ja si pomalu uvědomovala.že budu opravdu máma.Kolem 30 týdne jsme začali na gynekologii řešit otázku porodu.Jsem astmatik a moje plice nejsou úplně v pořádku.Zvažovali jsme co bude pro nás obě lepší..Nakonec jsem se měla rozhodnout sama.Rodit přirozene s tím,ze jsem měla brát silné léky a nebo sekce.rozhodla jsem se pro klasický porod.Něco mi říkalo,že léky potřebovat nebudu tak jsem je nebrala.vždyt mi taky nic nebylo tak proč by jsem se nimi cpala🙂Užívala jsem si posledné měsíce,nakupovala hadřiky,dudliky....Posledný měsic se ale neskutečne vlekl. Okna jsem měla umýte,vytřeno a vyluxovano snad každej den a bramburka ne a ne se vyklubat.celej 8 měsíc jsem musela brát mg aby jsem neporodila a ted nic.

Venku už sluničko pořádne hřálo a mně to vedro vubec nedělalo dobře.Byla jsem protivná.manžel pořád na telefonu,co kdyby náhodou něco.Termín jsem měla 9.6. V sobotu 4.6. jsme jeli na nákup .manžel nakoupil dobrutky na grilovačku a jsem si koupila Hoegardna,Večer jsem měla jednu ze svých protivných chvilek tak jsem zůstala sama doma.Večer jsem si dala ledové pivo se spoustou citronu a šla si lehnout už v 20,00.V noci mě vzbudil manžel jestli nechci Elince trochu pomoct na svět.🙂)Bylo přesne 23,50.ja jsem šla na zachod.než jsem tam došla měla jsem na kalhotách mokrý flek.Ale po chvilce jsem pochopila ,ze to bola plodová voda která doslova praskla.Udělala jsem testík a papírek byl modrej,co znamenalo opravdu plodovka.Vzbudila jsem manžela otázkou kolik  piva vypil.on říka,že asi 6 🙂))Že proč jse ptam??Po chvilce pochopil .Udělal si kafe a sendvič.Očka mu ale hezky svitili.Ja jsem si zatim umyla hlavu ,oholila a vyzazili smer porodnice.Bolesti žadne.Naštestí nás nepotkal žadnej policajt.

Do porodnice jsme dorazili kolem 2 v noci.Doktor mě vyšetřil a říkal,ze rodit tak brzy nebudu.to jsem zrovna nechtěla slyšet ale co už.Sestra mě odvedla na pokoj.Prý mám spát.Před tím mi natočila monitor.Ale vuuuubec nic se nedělo.Ráno mě vyšetrila pani doktorka a zavedla půlku tabletky aby se to trochu rozjelo.Poprve jsem měla bolesti kolem 14 hodin.Ale vůbec jsem je v podstate nevnímala.Kolem 16 hod.jsem si dala Algifenovej čípek ,prej aby jsem si pospalaHA,HA.sestra mě vyšetrila,otevřená jenom na 4 cm..A pak se to rozjelo..bolesti po 5 minutach ,bylo 16,45 .na monitore stromečky jako v alpách.a ja jsem začala rozdýchavat.Šlo to vydržet.Kolem 17,20 mě vyšetrila pani doktorka a říkala honem na sál.otevřená na 8 cm.Zavolala jsem manželovi ať hned jede,že je to tady. Na klystýr pry už vůbec není čas.Na sál jsem došla po vlastných jedno patro po schodech(cca 18,00).Na sále jsem se moc nerozkoukala a už jsem ležela na křesle a tekla mi infuze s oxytocinem.Kontrakce po minute,monitor mě v té chvíli desně rozčiloval.

Manžel dorazil 18,10 na sál.Držel mně za ruku a pomáhal dýchat.Ješte jednu kontrakci prodýchat a múžu tlačit.Dvakrát jsem zatlačila a už jsem jenom cítila jak Eliška krásne vyklouzla.Nepopsatelnej pocit štestí.Narodila se 5,6 2011 v 18,21..

Placenta vyjela úplne sama, Pani doktorka mě ošetrila zašila pouze tri stehy(ani nevim,že nastřihla).Elinku zatím ošetřili a po chvilce mi ji přinesli.Krásne na nás koukala a ja jsem v tom momentě veděla ,že je to láska na celej život.

Bylo to krásne a ja moc děkuju manželovi a personálu porodnici v Krči.

Na tyhle události už ¨můžu otevřeně vzpomínat.

Ve středu 3.11. jsem dorazila na obyčejnou těhotenskou poradnu v 32.tt. Sestřička mě zvážila, změřila tlak a poslala do kabinky. Doktor se zeptal jak se cítím a co pohyby, pak mě vyšetřil. Vyšetřování mu trvalo trochu déle a tak jsem trochu znejistěla. Jeho verdikt zněl okamžitý nástup do nemocnice. Čípek se zkracuje, začínám se otvírat a hlavička naléhá na děložní branku. Se slzami v očích jsem ještě aspoň ukecala výběr nemocnice, protože tyhle případy většinou bere Fakultní nemocnice v Porubě a tam by mě nikdo nedostal!!! Jela jsem si tedy domů sbalit nejnutnější a cestou napsala manželovi.

Na příjmu mě vyšetřil moc milý pan doktor a hned mi nasadil hromadu léků a nařídil ležet. Nezbylo mi nic jiného než poslechnout. Malé se zatím dařilo dobře. Byla jsem uložena na pokoj, v kterém jsem strávila 26 nekonečných dnů. Pacientky i návštěvy se střídaly jako na běžícím páse. Po každém jejich odchodě mi byo psychicky hůř, nemocnice totiž špatně snáším. Připadala jsem si jako zvíře v ZOO. Všichni mě chodili navštěvovat a krmit (kdo zná nemocniční stravu, tak ví, o čem mluvím). Malá se naštěstí rozmyslela, tak nebezpečí předčasného porodu kleslo. Vídala jsem ji na utz docela často, protože jsem souhlasila s tím, že se na mě můžou zaučovat medici. Dařilo se jí dobře a sílila. Primář se nakonec rozhodl mě v pondělí 29.11. propustit.

Domů jsem vyrazila celá nadšená, že snad ještě porodím v termínu - 3.1. Ve středu jsem vyrazila na další těhotenskou poradnu. Doktor mi sdělil, že malá má kolem sebe málo plodové vody. Tudíž opět zpět do Vítkovické nemocnicena příjem. Tam mě opět vyšetřili a zhodnotili, že je vše v pořádku, tak mě poslali domů a mám přijít se ukázat v pátek.

V pátek 3.12. mě vyšetřoval jiný doktor, ale opět bylo vše v pořádku a poslal mě domů s tím, že příští kontrola další pátek. Porod stále hrozit neměl!!!

V sobotu 4.12. jsem se ráno probrala s velkou kaluží pod sebou - praskla mi voda. Malá se rozhodla už na nic nečekat. V 10 hod ráno mě přijmuli ve Vítkovické nemocnici pro porod. Končila jsem zrovna 36.tt. Manžel i já jsme byli odvedeni na porodní box a po velmi krátkém čase v 13:48 se s velkým křikem narodila naše dcera!!!! Po přestřižení pupeční šňůry mi ji položili na břicho. Byla jedním slovem nádherná!!!!!!!!!!! Do inkubátoru nemusela, protože vážila 2700 g a měřila 46 cm.

Tak jsem se rozhodla také popsat svůj první porod – ráda si čtu příběhy ostatních, tak tady je ten můj.

Ve středu 2. března měl můj manžel promoci. Já jsem byla ve 39. týdnu a na kontrolách v porodnici mi pořád jen (k mé nevoli – už jsem to tak chtěla mít za sebou) říkali, jak se porod ještě rozhodně neblíží, že Jiřík ještě ani nesestupuje, tak jsem se vůbec nebála promoci absolvovat. Byl to dlouhý a náročný den – promoce, pak společný oběd a pak jsme byli do večera u manželových rodičů. Večer, když jsem si chtěla sundat ponožky, koukám, že mám místo noh cosi, co manžel později nazýval jako „Šrečí“ nohy – nikdy jsem nic takového neviděla. Byl už večer a tak jsem si říkala, že je to asi dost podmíněné tím náročným dnem a šli jsme spát. Druhý den byly ale nohy snad ještě horší – byly tak oteklé, že mě bolela kůže, jak se natahovala, tak jsem si pro jistotu změřila tlak – měla jsem 150/100 a papírkem se mi i potvrdila bílkovina v moči. Nedalo se tedy nic dělat, dobalila jsem tašku do porodnice a po velkém naléhání kamarádky na co nejrychlejší přesun do porodnice jsem tak učinila.

V porodnici si mě už nechali, nejprve mi vysoký tlak nenaměřili, tak řekli, že tam budu jen na pozorování do druhého dne, ale pak se vysoký tlak ukázal i tam a tak už jsem se domů nepodívala. Do porodnice jsem tedy byla přijatá ve čtvrtek, v pátek se toho moc nedělo – jen mi udělali utz – na kterém měl Jiřík už 4,5kg! No a pak přišel víkend – o kterém se toho na oddělení rizikového těhotenství moc neděje – jen mě občas někdo zkontroloval, ale na každou otázku mi bylo odpovězeno – Pan doktor vám to v pondělí vysvětlí. Čekala jsem tedy napjatě na pondělí – to mi pak pan doktor Koucký (do kterého jsem se (i přes to že jsem vdaná) „zamilovala“🙂) řekl, že tlak leze nahoru, takže během jednoho dvou dnů půjde Jiřík určitě ven. Byla jsem tak ráda – těšila mě představa, že už to budeme mít za sebou. V pondělí mi ještě udělali zátěžový monitor, který prý nedopadl úplně nejlíp, tak bylo jasné, že úterý 8.3. bude náš den🙂.

Kvůli Jiříkově velké váze nám byl doporučen císařský řez, ale prý bychom mohli porodit i normálně, protože mám širokou pánev. Já jsem tedy řekla, že bychom to mohli zkusit normálně – a tak jsem v úterý v 9h ráno dostala gel k hrdlu, který to měl odstartovat🙂. Bylo mi řečeno, že to asi nezabere, že pak dostanu další a pak kapačky s oxitocinem apod., tak jsem se připravila na dlouhý den – a to zcela bez jídla a pití, protože pořád hrozil císařský řez. Manželovi jsem řekla, ať přijede v jednu, že to začínají návštěvní hodiny, že do té doby se stejně nic dít nebude a šla jsem si ještě lehnout a kupodivu jsem ještě usnula. V jedenáct za mnou přišla sestra, že mám jít na prohlídku – tak jsem šla – a už jsem byla otevřená na 5cm – do té doby jsem měla jen slaboučké bolesti podbřišku – jako při MS – kterým jsem nevěnovala pozornost. Takže se prý mám rychle sbalit a na sál – v tu chvíli to ale začalo – já myslela, že už se ani nesbalím, strašně mě začala každá kontrakce bolet, pokaždé jsem se svalila k zemi a snažila se to nějak rozdýchat, ale v podstatě nic moc nepomáhalo. V rychlosti jsem ještě volala manželovi a řvala do telefonu, ať maká, jinak to nestihne. Kolem dvanácté jsem se tedy dostala na přípravu, kde jsem dostala klystýr (který do mě lili v kontrakci – což bylo strašně příjemné:(). V té době jsem myslela, že s každou další kontrakcí umřu – objímala jsem tam známou porodní asistentku se slovy, že už jsem si to rozmyslela, že už rodit nechci (ku podivu mi porod nikdo nezastavil🙂). Tak mi řekla, ještě dvě kontrakce a půjdeme na sál – to jsem myslela, že si dělá srandu, že za dvě kontrakce už budu mrtvá – no, kdo by to byl řekl, přežila jsem, tak jsem se osprchovala, vzala košili a šla na sál.

Na sále jsem se zuřivě začala dožadovat epidurálu, který mi k mému zděšení nechtěli dát, protože už jsem byla na konci první doby porodní a prý by se mi porod mohl zastavit. Začala jsem tak žalostně škemrat (já se pak tak styděla), že se uvolili, že mi trochu dají. Měla jsem si lehnout – jenže to vůbec nešlo – i mezi kontrakcemi mi bylo tak zle, že jsem si lehnout nebyla schopná – tak mi ho píchali v sedě. Naštěstí se to povedlo a mé bolesti z části ustoupili – rozhodně však ne úplně, jak jsem si bláhově myslela. Po epi mi protrhli plodovou vodu a pustili na sál manžela, kterého jsem už v tu dobu stejně vůbec nevnímala – ten mi pak říkal, že se mě trochu lekl, že jsem byla úplně mimo.

Zhruba po 10min jsme tedy šli na věc. Ze samotného porodu si toho zase tolik nepamatuji – byla jsem vážně jak ve snu – mezi kontrakcemi jsem začala usínat, nebo padat do bezvědomí – ani nevím. Jen si pamatuji, jak se mnou občas zatřásli, že mám začít tlačit, tak jsem se ze všech sil snažila a pak zase nic nevím. Pamatuji si, jak mi jedna porodní asistentka ležela na břiše a pomáhala tlačit. Najednou manžel ze sálu odešel – vůbec jsem netušila proč, ale asi za 20s jsem pochopila – vrazili do mě kleště. Na tu bolest nikdy nezapomenu. Nikdy jsem nic takového nezažila – jako by mě zaživa roztrhli – úplně jsem cítila, jak jsem se po celé délce pochvy roztrhla – jak kdyby mi prostě někdo řezal za živa nohu. Zařvala jsem jako snad nikdy – to mi pak říkal manžel, že jen slyšel ten výjek. Pak už bylo jen jedno zatlačení a Jiřík byl venku – to bylo ve 13,52. Vážil 4700g.

Bylo 6.dubna 2011 a já šla na UTZ ve 30.tt,odhad váhy Matyáška byl 1180g a byl stále koncem pánevním ☹

12.dubna 2011 ( 31.tt ) jsem šla na kontrolu ke svému Dr.,ten se podíval na výsledky z UTZ,nelíbila se mu váha Matýska a tak mě předal na starost do rizikové poradny :(

22.dubna 2011( 33.tt ) jsem šla opět na UTZ a do rizikové poradny,Matyášek měl 1290g,což bylo pořád málo :( a je stále koncem pánevním,už jsem ani nevěřila,že se otočí,už jsem měla i málo plodovky !

6.5.2011 ( 35.tt ) jsem šla na další kontrolu a UTZ,Matyášek měl 1750g a bohužel polohu nezměnil, takže už jsem věděla, že císař mě nemine :(

20.5.2011 ( 37.tt ) jsem šla na další kontrolu a UTZ, Matyášek má 2100g,doktorka ho měřila 4x,pak se měřili průtoky pupečníkem a bylo to špatný,doktorka si zavolala přimáře, aby si to změřil ještě on a rozhodnul,co se bude dít. Primářovo měření bylo ještě horší a tak mi sdělil,že pokud bude i monitor špatnej,tak si mě tam nechají. Monitor byl naštěstí v pořádku a tak mě pustili domů.

24.5.2011 ráno jsem šla opět na kontrolu,na UTZ na měření Dopplera,bohužel to bylo hodně špatný :( S výsledkem jsem šla do poradny a tam mi Dr. řekl,že ještě dneska mám přijít,že si mě v nemocnici už nechají a rozhodne se co dál ! Takže jsem došla domu,ubrečená a plná strachu,co se bude dít. Manža mě odvezl a ve 14h už jsem byla v nemocnici na pokoji s moc príma holkama, aspon,že tak 🙂 Večer byla vizita a byla tam zrovna jedna hodně nepříjemná doktorka,jen mi řekla : „ miminko je malý,je to špatný,zítra uvidíme co dál „ Nevědět,že je to doktorka bez citu a vše přehání,tak by mě její slova asi položila !

Tak 3.3 2011 ve 4:06 přišli první kontrakce čekala jsem další byla po 20 minutách a další už po 5 ti tak jsem šla do sprchy a pořád to bylo po 5 ti tak jsme se nachystali a jeli jsme ještě jsem to šla říct našim vedle že jedem ať nás nehledají.dojeli jsme tam a o pul sedmé nás vzali šla jsem na monitor a porad to bylo po 5 ti minutách čípek 3 cm tak doktor říkal že se to sice chystá, ale že si myslí že ještě to odezní a ještě to porod není. ale že jestli chceme můžeme zůstat a nebo jet domu a kdyby to do odpoledne nepřestalo tak zase dojet.tak jsme jeli k přítelovým rodičům ty jsou v brně pač my to máme 35 km takže sranda. Tak jsme byli tam dala sem si u nich vanu teplou co mi řekl pan doktor tam sem byla pul hodinky pak sem si lehla k tv a když sem neměla bolesti snažila sem se spát, ale byli pořád po 5 ti minutách pak po třech a pak zase po 5 ti a pak po 2-3 tak jsme se rozhodli jet zpátky. Dojeli jsme tam ve 12 šla sem opět na monitor a zrovna tam byli dvě maminy a já tam funěla jak prase jak to na mě přišlo takže sem je asi vystrašila chuděry no a pak už řekli že si mě tam nechají. Šli jsme teda na porodní sál. Úplně luxusní.je to jeden jak na 1 dobu porodní tak na 2 a na 3tí takže bomba byla tam postel velká manželská, to křeslo porodní pak přebalovák, žínka, žebřiny a balón a záchod tam taky byl na tom pokoji. Takže úplnej luxus.tak jsme si tam lehli za chvíli přišli že mám úplně úžasný porodní plán že kdyby jim ho dal každý tak jsou spokojeni. Tak mi dali klystýr a ani mě neholili což sem se i divila no tak mě přítel musel masírovat záda protože jsem měla jak křížové bolesti tak v podbříšku ale ty křížové byli daleko horší. Po klystýru a půl hodinovém sezení na wc sem začala mírně krvácet tak mi praskly plodovou vodu to bylo 14:30 a říkali že do hodinky nebo tak bude venku, ale že má ještě vysoko hlavičku ať jdu do sprchy tak jsme šli tam jsme byli asi 20 minut a pak jsme šli na pokoj pac už sem mela pocit tlačení. Tam sem se zavěsila na ty žebřiny, ale seděla sem na balóně, aby  hlavička  klesla a pak už to šlo rychle, hlavička padla dolů,  a já už jen chtěla tlačit tak sem šla na křeslo a na 4 tou kontrakci byla venku začala jsem 16:00 a 16:07 byla venku.proste paráda. Přesně 12 hodin od první kontrakce. Přítel byl velká podpora, sama bych to nezvládla protože mi masíroval  záda takovým masážním kolečkem co tam měli. Sestřičky chodili pořád za námi a říkali, že sem úžasná na to že sem prvorodička tak vše zvládám. Pak sem mela ale velké bolesti.tak mi nabízeli čípek nebo injekci na uklidnění , ale odolala sem a zvládla sem to úplně bez ničeho.tak sem na sebe pyšná, ze ani uklidňovačku sem si nevzala a epidural už vůbec ne ten sem ani nechtěla. Takže tak probíhal náš porod. Jediné co tak sem hodně krvácela a měla málo železa tak sem dva dny mela kapačky a malou měli u sebe sestry a mně ji nosili na kojeni abych si odpočinula. Ale ani to mě neodradilo od dalšího porodu 🙂

Nyní už manžel od začátku těhotenství říkal že se prcek narodí na jeho svátek 3.3 na Kamila a měl pravdu. počkala si na jeho svátek, takže budeme slavit narozeniny Elisky a manželův svátek. Paráda úplně.

A dodatek. Porod mě vůbec neodradil a doufám že do 4 let budeme mít dalšího prcka a snad chlapečka ať máme páreček🙂

Dokud to mám ještě v paměti, chtěla bych popsat užasný porod s Amálkou. Při minulém porodu jsem tvrdila: nikdy více!, i když jsem také tvrdila, že porod syna byl jiný, víc jsem ho prožívala. Amálka potřebovala díky své velikosti mnohem méně času k příchodu na svět, byla to rychlovka a já Jí tímto děkuji 😀.

Termín porodu jsme měli 21.6. 2011. Doktorka si však dělala již od 30.tt starosti s jejím váhovým odhadem, rozměry a nakonec mne týden před porodem poslala do nemocnice na vyšetření. Doktoři neviděli důvod, proč by měly malou nutit dříve vykouknout na svět, ale pro jistotu mne poslali na zátěžový oxytocinový test, aby zjistili, jestli by malá normální porod zvládla...

Test byl v pátek dopoledne a dopadl dobře. Nicméně se mohlo stát,že by mohl začít porodt, ale mé tělo na to připravené nebylo a kromě nepříjemných nepravidelných kontrakcí se celý den nic dál nedělo... Čekali ještě do půlnoci a pak mi píchli něco na spaní a proti bolestem a já se vyspala krásně dorůžova 😀. Druhý den jsem se nechala pustit domů s tím, že se semnou loučili způsobem: však se zase brzy uvidíme!

Ja tomu docela věřila, byla jsem jak na jehlách, ale poslíčky po pár dnech ustaly. Znovu se ozvaly přesně za týden. To k nám dorazila návštěva, doma bylo opravdu živo: tříletá dvojčata, osmiletá holčina, naše čtyřletá a 20ti měsční Filípek, který nějak neunesl, že maminka lítá kolem návštěvy, vaří, uklízí...Bylo to hodně náročné. Ale kamarádi se právě vrátili po roce z Gruzie a tak jsme je chtěli vidět... Byla sobota, odpoledne a taťkove si sli na fotbal a my s pěti dětmi sami...Když jsme konečně večer nasytily tu dravou zvěř a podařilo se uložit ke spaní alespoň našeho Filípka, sedla jsem si k PC, že ukáži známé pár fotek, když najednou pode mnou loužička... Jejich děti se právě cachtaly ve vaně, tak jsem v zmatku utíkala do ložnice, abych zjistila, co to je. Pak následoval doslova vodopad 😀. Tak mi došlo, že to jsem se asi nepočurala, že mi asi praskla plodovka. Bylo asi 20: 30. Oznámila jsem to všem, že teda musím jet, v rozrušení zbalila pár věcí, co jsem neměla v tašce, zavolali jsme sanitku a do pár minut jsem už jela. Neměla jsem zatím žádné kontrakce, jen možná slaboučké...

Po příjezdu do nemocnice (ve 22 hod) mi natočili monitor a vyšetřili mne. Byla jsem stále otevřená jen na jeden prst a čípek měl 1cm, tak jsem zaúpěla, že to zase bude dlouhý porod a zklamaně jsem jen čekala, co bude dál.  Do půlnoci se nic moc nedělo, kontrakce sice trochu zesílily, ale s čípkem to nic nedělalo, tak mi v půl jedné dali zase tu uspávací injekci, abych nabrala sil na zítřejší porod...Spala jsem jak dudek, na porodním sále, prý se v noci narodily ještě tři děti, ale já o ničem nevěděla 😀.

Ráno byl budíček po šesté, hned mě dali zase na monitor a já kontrakce max 80... Jenže byly časté a i trochu nepravidelné. Poslali mne proto chodit do schodů, ale ani to nepomohlo... Čípek ne a ne zmizet. Bylo mi děsně, porodní asistentky pořád za mnou chodily a ptaly se, jak mi je, nebo jen koukat na monitor, jak se to vyvijí...Udělali mi také akupunkturu, ale nic moc to nepomohlo. No a v deset hodin se rozhodly, že mi dají oxytocín, aby se to hnulo, že je tu jinak nebezpečí infekce...

10 dní po porodu............ zážitky jsou ještě čerstvé a přitom odleželé abych se o ně mohla dělit

30.5. v 16 hodin mi paní doktorka nabídla pomoc s popohnáním porodu a to Hamiltonem a já tedy, že jo.

ve 20 hodin jsem si říkala, že by se mohlo začít něco dít, že manža už pomalu končí v práci a zítra je poslední termín na májové dítě a já májové moc chtěla................ ve 20:30 se něco pohnulo a přišla jakási bolest která připomínala nastupujující menses...........za hodinku jsem si při venčení psa dělal s manželem legraci, že už asi budeme rodit a je tedy potřeba psa pořádně vyvenčit............. ve 23 hodin jsem si začínala být jistá že to opravdu přijde ale pořád to byla pohodička takže jsem manžu poslal spát, aby byl na porod pln síly. Pro moji překvapivost usnul a docela rychle................ ve 2 ráno jsem jej budila, aby zavolal do porodnice jestli mají volno, pobalili jsme co bylo potřeba vzali psa a jeli ke tchýni, aby jej pohlídala, to jako když by to náhodou trvalo dlouho 🙂 pak jsme se ještě zastavili u kamarádky v trafice pro pití a zavtipkovat, že jedeme rodit a vyrazili směr FN Bohunice. Manža na můj popud zaparkoval na Jihlavské............ děsně blbej nápad............ a procházkou jsme hledali porodní................. z té strany jsme šli prvně a po tmě se to opravdu blbě hledá. Na příjem jsme přišli něco kolem půl 4 a pak začal kolotoč. Napojili mě na monitor který nebyl vůbec dobrý, malý měl ozvy jen kolem 10-20 a tak rychle na box, kde mi přes můj velký protest dali kanylu, hnus velebnosti nesnáším jehly a napojili na monitor, který skrz mě dali malému na hlavičku, takže moje představa o tom jak budu na standartu chodit na WC byla ta tam. Žádný WC ani sprcha nepřicházela v úvahu a já stejně neměla sílu ani na jedno. Během hodinky jsem se ze 2 prstů otevřela na 10............ bolesti byly muka, ale jak řekne každá matka na to se rychle zapomíná a není to to jediné co bolí.................na 4 zatlačení byl malý venku, nezvládla jsem to sice bez nástřihu, ale jak řekl pan doktor je to jen malé šití a šil 2 metrovou nití 😀 No musel zašívat i čípek tak asi proto tolik materiálu 😀 .................. po porodu jsem byla moc unavená a šťastná, že to máme za sebou a jsme zdraví a krásní, ale láska k miminku?......................... holky to se nerodí s miminkem to se učí s každou minutou kterou s ním strávíte takže žádný stres jestli jste normální když vyleze a jediné co cítíte je úleva od bolesti a radost, že jste oba přežili. Asi po 2 hodinkách maminko odvezli a manžel odešel domů a mě tekly slzy skrz to že odchází............... ten koho miluju jde pryč, domů a nechá mě tu samotnou s tím mrnětem které skoro neznám. Pak přišla PA a nahnala mě do sprchy a na WC a ještě chvíli ležet na JIP ............. měla jsem větší ztrátu krve. Asi v 10 jsem se dostala na pokoj kde jsem odpočívala do 13 hodin bez Richarda a od té doby děláme jen pokroky. A láska?............ ta už je tu dávno s náma a milujeme se všichni 3