Jsem maminka třech dětiček. Miluji je všechny, možná ne úplně stejně, možná každého jinak, ale přesto nejvíce, jak to jde. Každý je jiný a přece nejdokonalejší. Jsou to moje princátka, ale taky opičky a prasátka. Jsou to zlatíčka, ale i neposluchové. Nikdy bych je nedala, ale někdy bych utekla já.

Ano, přestože jsou moje všechno, tak někdy mám chuť bouchnout, mám touhu být ten největší sobec, zalézt s čokoládou a knížkou, zamknout se a neřešit bumbání, hamání, jogurtíky a ze záchodu -hotovóóóó. 

Nemuset vše opakovat dokola a dokola a dokola, kdy stejně Kuba chce odejít do školy v těch největších mrazech jen spoře oděn,  hlavně ale že s mobilem v ruce. Tašku nechal už v kuchyni, aby v chodbě asi nepřekážela. 

Tobíka probírá z jeho světa jen můj křik, jinak probrat jsem se ho zatím nenaučila.

Možná by ještě teď stál před zrcadlem, v obličeji děsivý výraz, ruce dopředu a z úst by mu jeho řečí vycházelo: "Jsem zombík" (Kubo děkuji, že svého do nedávná roztomiloučkého bratra učíš o takových divných monstrech.) 

Taky za ty roky mé námahy a vysvětlování, kam patří špinavé prádlo, bych ráda přestávala nacházet ponožky  v legu a trenky v pastelkách.

Už nějakou dobu mám potřebu se vypsat na toto téma. Kojení ještě donedávna pro mne jako prvorodičku mělo význam asi jako jít se vyčůrat. Přeci stačí rozhodnutí chtít kojit a budu kojit. Vždyť je to tak normální a přirozená a obyčejná věc. Před porodem jsem zkoukla polohy při kojení a jak má vypadat, když dítě saje. Připadala jsem si chytře, když jsem věděla co to je mlezivo.

Jak moc jsem byla po porodu mimo kojící realitu jsem si musela sama vyžrat. Laktace se mi spustila až 4.den. Hormony se mnou švihaly o stošest. Prsa jeden den prázdná a druhý den nalitá k prasknutí až to bolelo. Z dlouhého kojení syna a nesprávné techniky jsem vyfasovala za odměnu ragády. Neuměla jsem mlíko z prsu ručně odstříknout. Když jsem žádala novorozeneckou sestru o pomoc, zeptala se mě zda jsem nikdy nedojila krávu. No, nedojila. Za mých mladých let už brigády v JZD nefrčely. 

Nejvíce mě v dnešní době péče o matku po porodu štve, že chybí individuální přístup. Kolik zachráněných prsou a kojení by mohlo být, kdyby porodnice vyhradily dle své velikosti aspoň jednu skutečně kvalifikovanou laktační poradkyni, která by obíhala maminky na pokojích, nebyla by tolik zatížena administrativou, péčí o novorozence, atd. Měla by čas na novopečené maminky psychicky je podpořit a pomoct se rozkojit. Bohužel realita je jiná. Do jaké míry je to provázanost sponzoringu a lobby za propagaci značek vyrábějících UM je otázka. 

Spousta dětí vyzkouší UM ještě v porodnici, mámy odcházejí s krabicí umělého mléka a slovy, ať se nebojí, že se doma URČITĚ rozkojí. A co teprve chuděry mámy, které jsou po císaři či náročném porodu, mimčo nevidí tak často a ten kontakt chybí od startu. Nebo miminka, která si při porodu projdou nelehkou cestu o život a jsou v inkubátoru. Pokud nenarazí maminka na ochotný personál či si mnohdy "nevyřve" přístup ke svému dítku, má to také velmi těžké.

Jako velký průser a krok k záhubě kojení vidím i to, že spousta mamin neví, jak vlastně vzniká mlíčko, jak funguje laktace a jak moc záleží na jejich psychické pohodě a sebevědomí. Při růstových spurtech často nabydou dojmu, že mají slabé mlíko a sáhnou po UM. Tak samo v případě, kdy nastane večer, tok mléka se zpomalí, dítě se začne odtahovat a maminka nabyde dojmu, že má málo mléka. Je to mnohdy i ze začátku neznalost potřeb vlastního dítěte, které potřebuje třeba jen odříhnout či se vyprdět, proto u kojeni brečí a napíná se do luku. Není to z toho, že má hlad. Třeba je už najezené a má dost, sami jíme různě velkké porce v různých jídlech. Taky mi nějakou chvilku trvalo než jsem na to přišla. 

Jako největší prasárnu však považuji to, že jsou mnozí praktičtí Mudři, pro které jsou tabulky svaté. Pokud kojené dítě není tabulkové (protože přibývá skokově oproti nekojeným), lékař dokáže matku vynervovat vším tím převažováním a nasadí na první návštěvě UM, místo aby dal mamince a dítěti chvíli čas.

Dělám reklamu krnovské porodnici aneb jak by porod (i s komplikacemi) mohl (měl) vypadat!

Dne 2. a 3.12.2016 proběhla v Praze konference s názvem v porodnici jako doma, součástí akce byl i veletrh porodnic, kde se mohly porodnice představit v nejlepším světle, podělit se o své úspěchy a inspirovat ostatní.

    Každý mi říká: „Joooo ty jsi měla ten těžký porod“… Já ho ale měla přeci krásný. Tak proč si to všichni myslí?

Když se mě někdo zeptá na porod, řeknu: „Byl ukrutně dlouhý, nikdy v životě jsem neprokřičela bolestí 12 hodin kdy už více decibelů ze sebe nikdy nevydám, ke konci jsem už ztrácela kontrakce, pak jsem ztratila spoustu krve a skončila na sále v celkové anestezii, následkem ztráty krve jsem měla předpovězeno tří měsíční rekonvalescenci, během které jsem mohla upadat do bezvědomí, ale nejhorší na tom bylo, že mé zesláblé tělo nebylo schopné produkovat mléko a mé dítě hublo, dokud paní doktorka neřekla, že jí dehydratací můžou selhat ledviny atd. atd.

Aha, to zní přííííííšerně, tak už se vůbec nedivím! Musím to totiž příště povědět celé.

Můj porod a vše potom navzdory komplikacím probíhal LIDSKY. Překrásně lidsky…

Znáte ten pocit, když si vezmete skleničku přímo z myčky, natočíte do ní vodu, napijete se a ta chuť …  ta chuť je prostě chemická? Napadlo vás někdy, co všechno v tu chvíli s vodou pijete?

Zkuste si přečíst  složení na etiketě tablet do myčky a leštidla.  To koukáte co? Těch položek tam je a ty názvy!  Co to vlastně je a k čemu je tam tohle všechno potřeba?

O trochu lépe jsou na tom prostředky na ruční mytí nádobí. Ale jen trochu…. Znáte ten pocit seschlých a svraštělých rukou, když už ten den asi po x-té myjete nádobí? A zkusili jste někdy mýt nádobí bez mycího prostředku? Byl ten pocit stejný?

Přemýšlím o tom pokaždé, když si vezmu talířek, hrníček, skleničku, příbor. Co vlastně všechno s jídlem jím a jaký můžou mít vliv sice malé, ale pravidelné dávky obsažených chemikálií na mé zdraví?

Mycí prostředky obsahují koktejl chemie, zejména tenzidy, enzymy, bělící, změkčovací látky (fosfáty), barviva a parfémy. Nic, co byste si chtěli po ránu vypít na ex. I když … někdo možná ano!

Chemické látky v prostředcích obsažené nejenže ovlivňují naše zdraví přímo (konzumací nebo vstupem přes kůži), ale přecházejí do odpadních vod a z nich do vod povrchových, které tím znečišťují.

Potřebuješ nakopnout? Potřebuješ slyšet pravdu a vidět skutečnost? Toužíš po tom, aby ti někdo rozumněl a potřebuješ denní dávku pozitivity, protože jinak se zblázníš? Pak jsi tady správně, proleť očima text a co nejdříve si pust přiložené video. 

Na tohle video jsem narazila asi před rokem, jednou na mě na facebooku vyskočilo a už úvodní titulky na obrázku, které jsem viděla (Hej, je mi jedno, kdo jsi, kolik je ti let a jakého jsi pohlaví) mě donutily si video pustit. 

Z počátku jsem moc nevnímala, co říká, ale fascinovala mě jeho vyrovnanost a výraz ve tváři, ta spokojenost a energie, která z něj vyzařovala, byla ohromující. Ta slova, která říká nejsou nijak objevná, protože vím, že k úspěchu vede cesta jen s mou pomocí a mám už mockrát vyzkoušeno, že bez toho to bohužel nejde. 

Je zkrátka zbytečné, vám víc psát, protože tohle vám doporučuji zažít, doporučuji vám se prostě podívat a říct mi, jak na vás můj "nabíječ" energie a pozitivity působil. Těším se na vaše komentáře. 🙂

Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan. Každopádně ten moment nastal u baru, zastavujíc se na sklenici piva: "Hi," řekl on. "Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan?" Pravila zvesela ona. On se na ní jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy. "I am Jordan." "Sure like Micheal Jordan," pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety.

Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si představila, že potkám svýho budoucího muže, otce svýho budoucího syna. Jak řekl předevčírem Amík :"Last place on Earth I would ever think to be and meet you."  No je fakt, že absolutně netuším, jak jsme se tam oba takhle octli. V židovský tradici se tomu říká bešert, teda něco, co mělo bejt, potkání vaší předurčený duše...v Lucerně na osmdesátkách.

Za necelý dva roky mě v jednom hostelu na Novým Zélandu požádal o ruku. "Hele, tak se vezmem, ne? Zjednodušíme si tím imigrační a bude. Spolu zůstat chcem, tak co." Po skoro roce života pod stanem, trhání jablek v sadu, prořezávání vinic, trekování po horách, přežití několika děsnejch bouří, vytahování kanoe z hlubin divoký řeky a to všechno u protinožců a teda vzhůru nohama, jsme se o sobě dozvěděli hodně a rozhodli se do toho jít.

Před desety lety jsme se na začátku února dva dny po mým příjezdu do New Yorku vzali. Řekli jsme si tehdy v dobrým i zlým a v nemoci i ve zdraví a ani tlumočnici jsem k tomu nepotřebovala. Za těch deset let jsme toho prožili hodně, honili nás divocí psi v rumunskejch horách, tučňáci v Patagonii, vedro v Burmě, zdolali jsme himalájskej Thorong La Pass, trpěli nadmořskou vejškou v Cuzcu, já se naučila žít a pracovat v New York City, dokonce jsem tohle šílený město začala považovat za svůj druhej domov, Amík se pořád ještě nenaučil česky, ale zato se naučil, jak se žije s českou rodinou, pořídili jsme si spolu kocoura a před skoro třema lety se nám narodil náš mini chlapík.

Každej tenhle krok jsme udělali spolu a konečně jsme si po těch letech i oba zapamatovali to datum našeho výročí. Mně k tomu pomohlo nekonečný vyplňování imigračních dokumentů a Amíkovi jeho táta, kterej mu to každoročně připomínal.

Letošní výročí jsme oslavili opravdu ve velkým, když už je to těch deset let, tak jsme si vyhodili z kopejtka a strávili celej den po doktorech na vyšetřeních před začátkem mý chemoterapie. Já holt vím, jak se vodvázat a zpestřit náš vztah. Tohle výročí dokonce trumflo i to, kdy jsem se otrávila jídlem a strávila celou noc na komunálních záchodech v jednom hostelu.

„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?

Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.

Kouzelný telefon

Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“

 „Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila,  že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“

Já a moje babička milujeme obě hodně horkou plnou vanu a knihy. Vzájemně si je půjčujeme a nebo se jimi obdarováváme. Mezi knihami, které mi půjčila, byla jednou kniha Bezpečný přístav. Pamatuji si, že jsem ji četla venku na lehátku s Tobiáškem v břiše.

Pokaždé když dočtu knihu, tak se mi pár dní stýská po hlavních hrdinech. Nad touto knížkou jsem přemýšlela  déle a nikdy ji nenechala splynout s ostatními příběhy v jedno velké kolo plné zamotaných osudů všech postav, o kterých jsem kdy četla. 

Po nějaké době jsem zcela náhodou pustila televizi a přepla na jiný program, než běžně koukáme. Zaujala mě scéna, která mi byla tak moc povědomá z této knihy. Ano, příběh zfilmovali.

Nechala jsem si film stáhnout, abych ho viděla hezky celý a od začátku. Právě ten den, jsem si našla film, který si pouštím , když nechci mít doma jen ticho (to se mi, ale stává málo kdy ) a nebo když mám chuť se jen tak dívat.

 Vše začíná útěkem milé krásné  Katie před šileným manželem do bezpečí jednoho malinkého městečka.

Ukazuje ženám, které jsou týrané, že mají šanci na lepší zítřky a pomáhá jim najít potřebnou sílu se zvednout, jít a poznat ten svůj bezpečný přístav.  

Řepa mi leze ušima. Doslova ji nemůžu ani cejtit. Každodenní ranní příděl mi nahání husí kůži. Sebrala jsem odvahu a poprosila o řepovou pauzu. Máma se jen zasmála: "Jsem si zrovna říkala, kdy to navrhneš. Vždyť to se nedá." Ano, džusuju dál, mrkev na tisíc a jeden způsobů. Amík taky zkouší svoje lektvary, ale je fakt, že jenom tak pomaličku. Zrovna nedávno udělal docela dobrej zelenej: kadeřábek, zelený jablko, citrón a celer. Chytla jsem rýmu a i ta před těma džusama zdrhla o několik dní dřív než normálně, což tak dostalo moji kolegyni, že si taky kupuje džusovač.

Amík se do tý zdravý stravy opravdu obul. "Tohle moje tělo nemůže zvládnout. Takovej vitamínovej šok, to se prostě nedá." Stěžuje si máma a prchá před dalším dobrým jídlem, který Amík uklohní podle naší super nový kuchařky "Recepty pro rakovinu prsa." Jídla jsou to opravdu dobrá, to jo a super zdravý jsou taky to je jasný, jen kdyby Amík netrval na tom neustálým striktním: "Tohle v tom receptu není. Tahle ingredience nám chybí a tolik množství tam není." Receptů se drží jako tonoucí toho stébla.

Rozhodli jsme se říct v mini chlapíkově školce, že mám rakovinu. To abysme věděli o jakýkoliv případný změně chování. Tak mini chlapík žádný známky újmy neprokazuje, ale jeho učitelka hned vytáhla historku o tom jak její spolupracovnici loni zemřela dcera na rakovinu močovýho měchýře. "A to měla čtyřletýho chlapečka, chuděra. A on už si ani tu maminku pořádně nepamatuje. No co vy si pamatujete ze čtyř let?" Amík celej zaraženej: "No, my tak nějak doufáme v lepší výsledek." "Né, tak jsem to nemyslela, to je jasný. To bude něco jinýho." povídá paní D.

Já to ani tak nebrala a odpoledne šla vyzvednout mini chlapíka. "A on už si jí fakt nepamatuje, chuděra." Bylo zase hitem dne. "Hele říkala mi to taky." Povídám Amíkovi čekajícímu venku. Za pár dní jsem šla vyzvednou mini chlapíka s mámou a čekala tam na nás ta spolupracovnice. Jak mě viděla, hned me objímala a slzela, ukázala mi fotku svojí dcery a prý se za mě modlí. Nějak jsem to zapomněla říct mámě, která stála děsně zaraženě za mnou.

"Tak jsem slyšel, že u mini chlapíka ve školce teď stojí fronty lidí, kterejm umřeli jejich blízcí na rakovinu a chtějí se s náma  o to podělit." Povídá Amík mojí otřesený mámě. My víme, že ony to tak nemyslí, opravdu jsou strašně hodné. Jen ta reakce není úplně ta nejlepší a my jí prostě musíme nadlehčovat hodně černým humorem. Poučení zní: "Pokud někdo řekne, že má rakovinu, asi nechce slyšet o tětě tety, která jí taky měla a umřela."

Jedna z nejtěžších věcí? Asi to, že už nebudeme mít nikdy biologický dítě. Budu potřebovat chemoterapii, radiaci a hormonální terapii, to jsou holá fakta. Ano, vím, že jsou možnosti. Možnosti odebrání vajíček, možnosti předčasnýho ukončení hormonální terapie po dvou letech, možnosti surogátní matky. Ano, tohle jsou všechno možnosti, jenže ne pro mě. Prostě ne pro mě.  Logicky vím, že mám super mini chlapíka (tfuj, tfuj, tfuj) ale prostě někde v hlavě mám spojený to druhý dítě s myšlenkou "nemám rakovinu a jediný o co se teď pokouším je druhý dítě." Ano, tohle byla jedna z těch dost těžkejch věcí na týhle diagnóze.

Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.

Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.

Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte... Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti  atakdále.

Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.

„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.

Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Eva Holubová se otáčí a píše na tabuli slovo "prc*t". A říkají to všichni... Ano, i ... Tak nějak to v Pelíšcích bylo. Ta scéna je pro mě nesmrtelná. Jen mi přijde zvláštní, že to řeší cca ve třetí třídě základní školy.

My to totiž řešíme už teď. Než budete pokračovat ve čtení, mám jen pár doporučení:

Pokud tady chcete hledat odpověď na otázku, co s tím, tak vězte, že ji nemám.

Pokud chcete rozumovat nad tím, že to dítě to muselo někde slyšet, tak nemusíte, protože to je přeci jasný, ne?

Pokud tu chcete radit, jak na to, aby to neříkal, tak děkujeme, ale fyzické tresty v tomto případě neuznáváme.

Pokud jste rodiče, kterým to prostě taky občas ujede, klidně pokračujte 🙂

Mým snem bylo mít šťastnou rodinu. Aby vše bylo dokanalé a úžasné.

A můj  syn je úžasný a dokonalý a doufám, že i šťastný.

Ale né vždy je vše perfektní a tak, jak si člověk naplánuje.

________________________________________________

Věříte snáři?

Vyplnilo se někdy Vám podle něho něco?

Máma, která je vždycky silná, odolná a vždy se usmívá. I když spí sotva tři hodiny v kuse, stejně ráno vstane a celý den se snaží být tou nejlepší mámou na světě.

A když někoho potká venku ve chvíli, kdy unaveně tlačí kočárek nebo jde ruku v ruce se vzdorujícím batoletem, nasadí úsměv a jen nad svými problémy mávne rukou. Nestěžuje si. Má dvě tváře. Jako každá z nás.

Co se ale ukrývá pod tím šťastným a odvážným úsměvem....

Pod tím vším úsměvem se skrývá  zoufalá, smutná dívka která o sobě neustále pochybuje...

-která se pořád bojí, jestli dělá všechno správně nebo je dobrou mámou;

-která se na sebe dívá do zrcadla a ptá se, jak se ocitla zrovna tady a teď;

• Do práce přicházím sršící pozitivní energií a připravená předávat všechny hudební moudra světa budoucí generaci hudebních virtuozů. 
• Nemám nejmenší ponětí, kam se poděla ta čokoláda ve sborovně. Dnes odpoledne jsem neměla volnou ani minutu a kolem sborovny jsem vůbec neprošla. Ani velkým obloukem. Ne.
• Nechám dítě, aby se naučilo počítat do čtyř a odcházím na chodbu počítat do čtyřiceti.
• „Ne, Janičko, nota čtvrťová opravdu netrvá čtvrt hodiny...“
• Samozřejmě, že se držím vzdělávacího plánu. Jen co zjistím, kde ho mám.
• „Je mi líto, ale Superstar nespadá do kategorie soutěží ZUŠ.“
• Každých pět minut volna musí být využito k odpočívání s nohama na stole. Vyňato ze školního řádu.
• Skladba Čtyři minuty ticha je taky skladba a navíc se výborně hodí k postupovým zkouškám. Pokud žák navíc vyvine tvůrčí iniciativu a udělá z ní Pět minut ticha, je přijat na obor Skladba.
• Ať se zdá být situace ve škole sebehorší, je to pořád lepší než ta apokalypsa, co nastane po návratu domů.
• „Když mluvím o pravé ruce, skutečně mám na mysli pravou ruku. A ne, nemám zrcadlové vidění, díky za optání.“
• Při každé hodině převádím do praxe svou teorii o nutnosti vyhledávání příležitostí ke kvalitnímu ztrapnění se. Věřím, že je to pozitivní příklad pro děti.
• Pro každého učitele by měl být při příchodu na pracoviště přichystán welcome drink. Určitě by to od základů změnilo kvalitu výuky. K lepšímu, samozřejmě. Nadnesu to na příští poradě, tedy až na nějakou dorazím. A ano, přikláním se k suchému Martini.
• Večer po šichtě se ploužím domů bez energie a s vědomím, že veškerá snaha vychovat budoucí generaci virtuozů má asi takový vliv jako čistit si zuby a jíst u toho Fidorku. Při životě mě drží jen vidina toho, že si konečně dám oběd, který si vezu v kastrůlku. Ovšem jen za předpokladu, že na mě něco z toho oběda zbyde po nájezdu hladovějících piraní. 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=727

     Již dříve jsme museli z jídelníčku vyřadit margaríny a nahradit je máslem,

protože můj muž z nich měl zažívací problémy. Přešli jsme na kvalitní máslo, které milujeme.

     Když jsem ale v září kompletně změnila svou stravu a začala navštěvovat obchod se zdravou výživou, všimla jsem si Ghí, tzv. přepuštěného másla. Jelikož mě docela odradila cena, našla jsem si na internetu nejdříve více informací a tak k nákupu došlo

až po novém roce. Nadšená jsme celá rodina a tak sepisuji svou další recenzi.

Co je Ghí?

• Ghí je přepuštěný tuk bez vody a mléčné bílkoviny. Je vhodný i pro osoby s intolerancí laktózy a kaseinu. Může se uchovávat v chladu, ale i při pokojové teplotě, protože nežlukne jako klasické máslo a vydrží otevřené i několik měsíců.
• Má vysoký kouřový bod, takže se nepřepaluje ani při teplotách kolem 250 st. celsia a nevznikají tak škodlivé nestravitelné toxiny.
• Ghí je bohaté na vitamíny A, D, E a K. Lidé trpící záněty zažívacího traktu (včetně alergií na lepek), mohou trpět jejich neodstatkem a ghí zajistí jejich zvýšený příjem.
• Ghí obsahuje kyselinu máselnou. Ta chrání střeva, kde působí protizánětlivě a pomáhá udržovat hladinu inzulinu.
• Ghí také podporuje hubnutí. Energie z mastných kyselin pomáhá spalovat tuky a detoxikovat tělo, protože na sebe váže toxiny a volné radikály, které následně odvádí z těla pryč.
• Zlepšuje také trávení, podporuje tvorbu žaludečních kyselin a podporuje dobré zažívání i chuť k jídlu.
• Ghí udržuje zásadité prostředí, tím zabraňuje vzniku zánětu a usnadňuje hojení. Lze jej používat i zevně, hojí podrážděnou kůži.
• Působí jako nervové a mozkové tonikum, Omega 6 a omega 3 mastné kyseliny chrání mozek a nervové buňky.

Minulý týden jsem stála uprostřed kuchyně a dívala se na všechen ten nepořádek.  Za mnou zněl pláč naší pětileté dcery, ten den asi potřetí už.

Byla jsem unavená a frustrovaná a chtělo se mi křičet. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek  a všechny ty negativní pocity, únava ze všech těch bojů a hádek, které se snažím denně usměrňovat. A dvě nejstarší dcery se zrovna v ten den rozhodly, že musí vyřešit všechny své spory.

Vyběhla jsem nahoru do ložnice a zavřela za sebou dveře. Kolem mě bylo ticho a jen z dálky jsem slyšela dětské hlasy. Opravdu z dálky. Potřebovala jsem ticho.

Byla jsem vyčerpaná ze všech těch úkolů, které jsem za poslední dny zvládla, ale nejvíc mě vyčerpával pocit, že ať už jsem udělala cokoliv, nebylo to dost. Dokonce mi přišlo, že v tom množství všeho, to nebylo NIC.

 Protože další úkoly stále přibývaly, hromadily se na mém seznamu a neměly konce.

Cítila jsem se osamělá. Chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl mi, že v tom nejsem sama. Že nejsem špatný, zlý člověk, když se potřebuji nadechnout a občas mám chuť prostě jen prásknout dveřmi.

Jak by vypadal ten nejšílenější den maminek na mateřské, kdybychom spojily ty nejvtipnější a nejzajímavější příhody s dětmi a ještě to okořenily trochou mateřské demence? Následující příběh je založen na skutečných událostech. Všechny uvedené historky se opravdu staly a hlavními hrdinkami jsou maminky z Modrého koníka.

Bezesný maraton

Ani nevím, kdy mi den začíná a kdy končí. Všechno se to slévá v jeden velký maraton a někdy už ani sama nevím, jestli bdím či sním. Ale jsem šťastná. Hlavně když tenhle ubrečený a věčně hladový mini človíček spí. Což není moc často, protože si co tři hodiny hlasitě žádá kojení a není spokojená, dokud není po jejím. Je neskutečné, jak mi tenhle uzlíček, který je na světě teprve pár měsíců, řídí život jako ten nejpřísnější šéf! Ne nadarmo se říká, že být matkou je nejtěžší práce na světě! Dobrovolně podstupuji tenhle bezesný maraton podruhé v životě. Poprvé jsem si to prožila s naším starším synem. Jenže to jsem byla o pár let mladší a ještě plná energie.

Sním o tiché pláži někde na opuštěném ostrově, slyším jen šplouchání vln, teplý vítr a... šílený křik, který mě z toho příjemného snění okamžitě vytrhne! Ano, jsem zase zpátky v realitě, venku je ještě hluboká noc, ale naše Anička se dožaduje krmení. Ještě se zalepenýma očima ji nabízím prso. Jenže ona pořád řve a ne a ne se přisát. Aha, zrovna se totiž snažím nakojit našeho plyšového medvídka! Rychle vyměním medvěda za dítě a konečně je pokoj. Mám ještě 2 hodiny do ranního budíčku, juchů! Manžel vstává na ranní směnu do práce. Závidím mu tu lehkost s jakou vstává a hlavně mu závidím jeho hluboký spánek, ve kterém prožil celou noc.

Ranní štafeta

2 hodiny utekly asi jako 2 minuty. Nemá smysl tomu odolávat a ještě se tak víc mučit, prostě rovnou vstanu. Využiju čas na sprchu. Napěním rozcuchané vlasy šamponem, celá se vydrhnu a za necelé 3 minuty zase skáču ze sprchy. V tomhle trhám rekordy! Vlasy zabalím do ručníku a než se pustím do fénování, dávám vlasům chvíli na proschnutí. Alespoň posbírám po bytě různé papírky, kuchyňskou linku zbavím všech drobků a slupek od zeleniny. Všechno to hážu do koše, který už skoro přetéká. Nejvyšší čas odnést odpadky. Zavazuju pytel a jdu ho hodit před dveře našeho bytu. Otevřu dvěře a koukám do očí našemu sousedovi, jenže úplně NAHÁ! Celá rudá zapadnu zase zpátky do bytu. 

Je mi proti srsti jíst průmyslově vyráběné bílé pečivo, a proto si  peču sama doma CHLEBA KVÁSKOVÝ! Má to své nesporné výhody. A věřte, je to jednodušší než si myslíte. A že nemáte kvásek? Ani to není překážka...

Chleba nejím každý den, ale stal se pro mě pochoutkou.  Bohužel se jen těžko dá sehnat takový, který by byl zdravý a navíc dobře chutnal.  Je mi proti srsti jíst průmyslově vyráběné bílé pečivo, protože:

• obsahuje vysoké množství lepku:
  • který sám o sobě není škodlivý pokud je konzumován v malém množství,
  • je kynuté droždím, které na rozdíl od kvásku nerozkládá lepek a ten se tak stává nestravitelným,
  • nerozložený lepek při časté konzumaci doslova zalepuje sliznici tenkého střeva a tím nepřímo způsobuje řadu zdravotních potíží, které mohou vést až k vážným civilizačním chorobám,
• obsahuje jen prázdné kalorie, které nic nepřinesou, mimo přibývání na váze,
• se občas tváří  jako celozrnné, ale klame tělem … je jen přibarvené karamelem,
• pečivo ze supermarketu je vyráběno urychlovacími procesy za použití chemických přísad a to není nic pro mě.

A proto si  peču sama doma CHLEBA KVÁSKOVÝ!

Má to své nesporné výhody:

• je čerstvý, kdykoliv se mi zachce,
• vím co obsahuje,
• pokaždé může mít jiné složení (podle nálady nebo podle toho, co zrovna doma mám za suroviny), velikost a tvar,
• vydrží déle než obyčejný chléb,
• upravuje trávení a napomáhá pročišťování trávicího ústrojí,
• pomáhá zbavit se zahlenění i zánětů a předchází vzniku civilizačních i vážných onemocnění,
• bakterie kyseliny mléčné produkují antibioticky účinné látky, které posilují naši střevní mikroflóru a tím i naši imunitu.

Na Vilminy druhé narozeniny jsem se psychicky připravovala asi 14 dní. Rozmyslela jsem si dárky, menu i výzdobu...zkrátka Supermáma v akci! Jsou ale situace na které se připravit nelze. Začalo to tím, že jsem se probudila se skříplým nervem a nemohla se bezbolestně ani otočit. Paráda, ale to dám! Musím! Ostatně nic jiného mi ani nezbývá...Ten kryptonit v mých zádech mi to nezkazí!

Vždycky když vařím, Vilma všechno pečlivě sleduje z linky, kde bude mít co nevidět vysezený důlek. Nikdy se jí nic nestalo, ale ve svůj den D z tý linky prostě spadla. Stačila jsem jí chytit, takže bouli se vyhnula úspěšně, alespoň na fotkách nebude za tydýta. Dobře, stane se, jedeme dál! První zásah Supermámy se obešel bez zranění.

O půl druhé přestala jít voda. Prý někde ve vesnici praskla trubka a nikdo neví, kdy se to opraví. Super! Přesně tohle jsem potřebovala. Přiznávám, že v tenhle okamžik už mi vážně začaly téct nervy. V hlavě jsem viděla surrealistickou představu nervů tekoucích z kohoutku - to by byla pěkná fotka, říkám si. No nic.

Svůj laserový zrak jsem zaměřila na rozpuštění 85% čokolády, určené na ganache a pochvalovala si, jakou konzistenci má. Nadšení mi ale vydrželo jen do chvíle, než jsem ji ochutnala. Nedalo se to pozřít, byla tak moc hořká, prostě nechutná. No a nechutnou čokoládu na dort dát nemůžu, to by se vesnicí šířilo rychlejc než nový vydání Daily Planet. Na dort jsem proto dala záložní čokoládu, která kakaový boby viděla jen z rychlíku a která se samozřejmě hned všude roztekla. No a jak nám nešla ta voda, tak se to ani nedalo nijak setřít. Fajn. Fakt, že je Vilma čerstvě odplenkovaná radši zatajím, jinak si všichni budou myslet, že nám kadí všude po domě a ještě ke všemu má sra*ku. Přezdívky, že je jak Lois „Lejnová“ by se asi zbavovala dlouho...

Smolný den už potvrdila jen informace, že jednu sousedku odvezla sanitka s mrtvicí do nemocnice. Známe tu asi 5 lidí a zrovna jednu z těch 5 co máme rádi, odvezou? Nevím, co se ten den ve vesmíru dělo, ale bylo to velký!

A protože jsem těch katastrof pořád neměla dost, nedala jsem na noc Vilmě plínu. Když to zvládá ve dne, dá to i v noci, že jo. Jak to dopadlo, už asi tušíte. Věděla bych o lepším nočních aktivitách, než je měnění povlečení, ale k jedné dobré věci to přece jen vedlo. Na skříplý nerv jsem si za celý den skoro nevzpomněla.

„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírající se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“

Námět na dnešní článek si mě našel sám a já za to moc děkuji. Mladá adoptivní maminka se mnou totiž sdílela svoji zkušenost s adopcí syna, který byl prvních osm měsíců svého života umístěn v péči přechodných pěstounů.

„Dva roky od podání žádosti u nás zazvonil kouzelný telefon. Hned následující den jsme se jeli na kraj seznámit se spisem šestiměsíčního chlapečka. Už když nám sociální pracovnice četla spis a vykukoval z něj kousek fotografie modrookého chlapečka, jsme věděli, že chceme Jonáše vidět. Ještě týž den, protože pěstouni byli doma, jsme ho mohli navštívit. Cesta k pěstounům se nesmírně vlekla a zároveň proběhla velmi rychle. Byla jsem ze setkání se svým budoucím synem nervózní, měla jsem především strach, aby jiskra sympatií proběhla mezi námi všemi.“

První setkání budoucích rodičů s chlapečkem tak proběhlo v domácnosti přechodných pěstounů. Mezi adoptivními rodiči a pěstouny proběhla velká vlna sympatie, takže se celá schůzka nesla v duchu úžasné pohody a klidu. Pěstouni dali rodičům prostor, aby se v klidu seznámili se svým budoucím synem.

„Moje obavy se rozplynuly okamžitě, když jsme se Jonášem setkali. Jiskry mezi námi všemi doslova létaly a my jsme okamžitě sociální pracovnici sdělili naše kladné vyjádření. Při setkání s Jonášem jsem cítila, že on je můj syn. V ten okamžik jako by se mi narodil v srdci.“

„Od prvních okamžiků, kdy jsme si Jonáše chovali v náručí, se stále usmíval. Čišela z něj velká spokojenost. Bylo na něm vidět, že nijak citově nestrádá. Všechny jeho potřeby byly naplňovány, takže byl miminkem, které téměř nikdy neplakalo. Velká pohoda byla cítit i z pěstounů. Viděli jsme, jak Jonáše milují, jak se k němu celá rodina láskyplně chová a on jim to svým úsměvem na tváři vracel.“

Na konci prosince oslavil tchán s tchyní svoje 50. výročí svatby. Oni jsou spolu už půl století. Pane, jo půl století s jedním člověkem neuvěřitelný. Fakt, že jo!

Tchán s tchyní se potkali v jednom letním rezortu, kde oba dva pracovali na letní brigádě. V takovým tom rezortu, kde si Baby a její Patricka a zatančili svůj Hříšnej tanec. Tchán netančil, tchán dělal číšníka, tchýně zpívala. Potakli se ve stejný době, kdy jezdili ty široký americký káry a vzali se v době kdy:

1. Cassius Clay se ještě nejmenuje Mohammed Ali.

2. Válka ve Vietnamu bere na intenzitě, USA tam má kolem 500 000 amerických vojáků. Aby se tchán nestal jedním z nich hned po škole jde učit, protože jako učitel je vyřazenej z loterie. Mají s tchyní taky záložní plán pasy v šuplíku připravený na cestu do Kanady.

3. V Čině začala kulturní revoluce.

4. Simon a Garfunkel publikovaly moji oblíbenou desku Sounds of Silence.

"Když měl namalovat sám sebe, namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije." Děti které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané. Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene?

Děti, které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů, jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané.

Samozřejmě nejen tím, pro každé dítě je těžké, když přijde o svou rodinu nebo ji od narození vůbec nemá. Záleží také na délce pobytu v ústavním zařízení, na tom, jaké zařízení to přesně bylo a také na samotném dítěti. Nicméně všeobecně čím déle tím hůře. Své o tomto vědí pěstouni, kteří následky těchto traumat dennodenně se svými dětmi řeší a nejen ti, i stát si je tohoto problém vědom.

Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene? O tom bude následující příběh ...

Za dnešní příběh děkuji úžasné mamince adoptovaných chlapců. Starší chlapec přišel do rodiny ve dvou a mladší v pěti letech.

V kolika letech jste přijali mladšího chlapečka? Jaké komplikace se k tomu vázaly?

Vždycky se nechám nachytat na nějakém domácím porodu nebo jiném výkřiku po svobodě od kdejaké lesany.

Tuhle jsem narazila opět na jednu lesanu level 8 000 volající po domácích porodech, svobodné informované volbě, větších právech rodiček a bla bla bla.

Jenže je to bohužel pravda. Skutečně je ostudné, že nemám tu svobodnou volbu, kde a jak rodit. Tak jsem si sepsala porodní plán přímo na míru. To víte, pro jistotu, kdybych se někdy náhodou rozhodla pro harakiri jménem další dítě.

• Chci mít po celou dobu porodu k dispozici bicí soupravu. Bicí mě uklidňují. Každá rodička má mít právo na bicí.
• Nepřeju si, aby po dobu porodu hlasitost mluveného slova přesáhla hranici 65 decibelů. Taktéž preferuji příjemněji zabarvené hlasy, pokud možno hlubší – alty, barytony, ideálně basy. Je to dobré pro další vývoj dítěte. Toto rozhodnutí je závazné a zcela zásadní, proto ho laskavě berte na vědomí. Pokud bude u porodu asistovat porodní asistentka se sopránem, celou situací se bude zabývat můj právník.
• Bezprostředně po porodu požaduji, aby personál porodnice vytvořil čtyřhlasý sbor a zazpíval úryvek z opery Rusalka „Květiny bílé po cestě“. Důvodem je okamžitá podpora laktace a tento postup mi doporučila má soukromá laktační poradkyně.
• Přeju si plný bonding. Nejlépe aby u toho byl James Bond.
• Nepřeju si žádný druh chemické anestézie. K tomuto účelu bohatě postačí palička od bicích.
• Nepřeju si holení genitálií. Nemohu riskovat nastydnutí miminka během porodu.
• Přeji si snížit počet monitorů na nezbytné minimum, aby mi nenarušoval hru na bicí během porodu.
• Vyhrazuji si právo vybrat dítěti jméno až po jeho narození poté, co zjistím míru jeho hudebního sluchu a mohu tedy kompetentně posoudit vhodnost jména Wolfgang Luciano Ludwig. Do té doby ho prosím neměřte ani nevažte, aby budoucí génius nebyl ničím ovlivněn.
• Velice si přeju, aby v okamžiku narození dítěte zazněla symfonie Osudová a při našem odchodu Requiem.

Věřím, že má přání budou vyslyšena a že nás všechny můj porod vyzdvihne na vyšší úroveň bytí, o čemž bychom si v budoucnu mohli povídat při společných meditacích nebo při hromadném tandemovém kojení.

Celý článek i s fotkou zde:

"Víte v čem perete svoje prádlo a prádlo svých nejbližších? A jaký vliv mohou mít  prací prostředky na vaše zdraví? Chcete znát tipy na to, jak prát zdravě, ekonomicky a ekologicky? A jak to máme MY 3 v TOM?..."

Mívali jsme doma spoustu pracích prostředků zvlášť na bílé prádlo, barevné prádlo, černé prádlo, pleteniny, jemné prádlo, sportovní materiály, dětské prádlo a k tomu ještě aviváž. Určitě existují i další alternativy, které se k nám nedostali.

Zkuste si spočítat, kolik pracích přípravků je ve vaší domácnosti? Možná jste na tom lépe, ale možná vás to překvapí stejně jako nás. Opravdu je jich tolik potřeba?

Četli jste si někdy na etiketách složení jednotlivých přípravků? A víte kolik zbytečné chemie obsahují? A víte, že v oblečení zůstávají zbytky pracích prášků a aviváží, které se pak při jeho nošení dostávají pokožkou přímo do těla a s nimi i ta spousta chemie, se kterou se tělo musí vypořádat?

Běžně obsahují prací prostředky toxické látky, jako např. amoniak, který způsobuje poškození jater a ledvin, bělidla, která mohou poškodit kůži, plíce, oči a látky vyrobené z ropy, o nichž je známo, že mohou způsobit rakovinu, neplodnost, vrozené vady u dětí, poškozují plíce, mozek, nervy. Bohužel i přípravky tzv. "eko" nejsou zcela netoxické.

Nejenže nás chemické látky zatěžují na přímo, také se dostávají při praní do odpadních vod a z nich dále do vod povrchových, kde nadělají další škody.

Přestože si jako těhotná ultrazvuků užijete poměrně dost, i tak Vám bude pořád připadat, že je jich málo. Z toho důvodu mnohé maminky navštíví i atrakci schovanou pod názvem 3D/4D. A o co vlastně jde?

Jde o ultrazvukové zobrazení, které se provádí od 24 do 28tt. Na 3D vidíte plastický obraz vašeho dítěte statický, ve 4D tvoří přidanou dimenzi čas, můžete tak třeba sledovat, jak se vaše dítě kope do hlavy, nebo ukazuje neslušný gesta.

Já jsem tohle „vyšetření“ podstoupila už dvakrát. Poprvé s dcerou Vilmou v pražském Gennetu a nyní s druhou dcerou v Hořovicích. Pokusím se tedy o malé srovnání. Jak již asi tušíte, v Praze si za tenhle cirkus pěkně připlatíte, když máte na to, bydlet tam, tak máte i na dražší ultrazvuk, to je přece logický, že jo. V Gennetu Vás tahle sranda vyjde na 1190, v Hořovicích 800. Když dělá dítě trable a zrovinka si hraje na schovávanou, neplatíte plnou částku. Kolik to bylo v Práglu si už nevybavuju, ale v Hořovicích platíte polovic. 

Ve velkoměstě se setkáte s profesionálním přístupem a moderní ordinací, na maloměstě zase s trhlým doktorem, který neustále vtipkuje, nicméně je to sympaťák, takže don´t worry. Poprvé tak třeba uslyšíte výrazy jako křivochcanda, nebo přirovnání pohlaví k zrnku kávy. Chvílemi jsem si připadala jako v seriálu Ally Mc Beal, dokonce tu mají i společný toalety a fakt, že se ordinace nachází v domě rybářského svazu to celý jen podtrhuje. Naštěstí nikdo ze zúčastněných netrpěl Touretteovým syndromem, i když já sama jsem k tomu po setkání s místní zdravotní sestřičkou neměla daleko. Chyběl už jenom Barry White.

V obou ordinacích vyfasujete DVD se záznamem z ultrazvuku. Na tom pražském najdete dvě dlouhá videa + dostanete jednu vytištěnou fotografii. Na tom hořovickém pak naleznete mnoho fotografií a pár kratičkých videí + obdržíte jednu fotografii barvenou a několik černobílých.

Když to vezmu kolem a kolem, je v postatě jedno kam na to vyšetření zajdete, každopádně v druhém zmíněném zařízení zažijete mnohem víc srandy. Za jediný nedostatek tam považuji nepříjemnou sestru, která Vás hned i příchodu podrobí zcela nesmyslnému výslechu a jejíž pracovní doba končí přesně v 16:00 A krom toho si taky myslím, že Babiš už má peněz dost...Takže hurá do Hořovic!