Víte co to je? Setkali jste se tím už? Je vám jasné, co se tím myslí?

Přesnou definici vynechám, určitě jich existuje víc – každý na to může mít jiný úhel pohledu.

Povím vám, jak je vidím já, a hlavně proč se jimi vůbec v rámci výchovy zabývat.

Vnitřní hranice je něco, co vám může hodně usnadnit vztahy s vašimi dětmi. Je to skvělý nástroj pro komunikaci (a nejen s dětmi – týká se to všech vztahů s lidmi kolem vás).

A v neposlední řadě to je věc, díky které si můžete každodenně potvrzovat svou vlastní hodnotu, své sebevědomí.

Jaké vnitřní hranice můžou tedy být?

Milé maminky, přináším typ na výlet, když je venku zima. Udělala jsem krátké video z dnešního výletu do galerie ocelových figurín. Nachází u metra Můstek (s kočárkem jsem použila výtah a vystoupila přímo na Václavském náměstí. Do galerie můžete s kočárkem, je zde bezbariérový přístup. Uvnitř je i kavárnička, do které jsme dostali při koupi vstupenky zdarma lístek na kafe. V pracovní den nebylo moc lidí. Dceru jsem přebalila na přebalovací jednorázové podložce uvnitř na stolečku-bylo jich tam několik i s křesílky a měli jsme soukromí. 

Nazev teto knihy na me vykouknul v e-mailu, kdy jsem si ji rezervovala a tak se i tesim, az si ji vyzvednu.

Jeste nejsem ve fazi, ze slovo rakovina dokazu vyslovit nahlas, nicmene psat uz to muzu❤️

Tolika obejmuti se mi dostalo v poslednich dnech. Nespocet od manzela, manzelovy maminky, sestry, me maminky, obou synu a ostatni blizke rodiny alespon na dalku.

To si tak jdu vyzvednout syna ze soukrome skolky (majitelka uz tetam vse rekla, takto jsme se domluvily, ze je potreba jim to rict), jedna teta me pohladila a venovala mi soucitny, ale pekny pohled, ani nebylo treba slov. Druha teta se na me a na Adamka vrhla, tak vrele nas objala a rekla: “Jste silna zena, dostanete se z toho. Omlouvam se, ale ja to musela udelat, citila jsem to tak.” A slzy ji tekly proudem a to vlastne i mne. 

Dale pri vyzvednuti Danika jsem se to odvazila rict ve skolce, nebylo to z duvodu soucitu, ale chtela jsem to z duvodu, kdyby se Danik na neco ptal pani ucitelky, aby nebyla zaskocena (prece jenom o tom s manzelem doma mluvime, ono se to ani jinak neda o tom nemluvit). Take mi venovala obejmuti, rekla: “Je moc dobre, ze to vim, hlavne kvuli Danikovi.” Coz jsme se obe shodly, poprala mi moc moc sil a zdravi.

Pristi tyden me ceka prvni davka chemo, dnes jsem se chtela nechat ostrihat na mikado, ale jeste nejsem pripravena, snad v PO. Chtela bych to zkratit, aby to pro me i pro kluky nebyl takovy sok.

Milé dámy,

v koníku stále přemýšlíme nad novými projekty. A přicházíme s nápadem, který vás, jak věříme, potěší. Chceme totiž založit něco jako klub výhodných nabídek. O co jde? 🙂 Je to velmi jednoduché. 

Každý týden nebo jednou za čtrnáct dní vám pošleme do interní pošty zprávu se speciální slevou jen pro uživatelky Modrého koníka. Určitě vám nechceme posílat nabídky, které vás nezajímají nebo jsou pro vás zbytečně. A právě proto píšu tento článek. Máme na vás několik otázek: 

• na jaké zboží byste chtěli mít slevu?
• od kolika procent je pro vás sleva zajímavá?
• jak často byste chtěli tyto nabídky dostávat?

Když vás k tomuto napadne cokoli dalšího, dejte nám vědět v komentářích. A jestli máte otázky, sem s nimi 🙂

Krásný pátek i celý víkend vám přeji, 

Den začal vlastně už tím, že manželovi ve 4:30 zazvonil budík do práce. V 5:15 se probudil Tomášek, který spinkal od osmi hodin v kuse🙌. A tak jsem si po cestě do kuchyně říkala, co nenáročnějšího mě dnes čeká… odvézt a přivézt Elišku do školky i s klukama. To samo o sobě je celkem výzva. Dostat tři děti do auta, jedno z auta, zbylé dvě zabavit, první převléct a odevzdat ve školce a hurá za druhýma dvěma do auta, jet domu, dotáhnout kluky do bytu a hotovo….na několik hodin než se budu stejný proces opakovat na vyzvednutí.  Dobře, vraťme se zpět do chvíle, kdy jsem myslela na to, co nejnáročnějšího mě dnes čeká a pak jsem rozsvítila světlo. Chudák Tomášek očičko, které mu dva měsíce trošku sem tam zahnisalo a vyřešil to Ocuflash, bylo úplně slepené a pokryté zaschlým hnisem. Skvělé, takže dnešní den nebude jenom ve znamení výzvy “odvést a přivést Elišku ze školky”, ale taky zavolat doktorce a domluvit se, co s tím. 

Ve chvíli, kdy jsem v 5:30 uložila zpátky do postýlky Tomáška, vzbudil se Adámek a tak jsem znovu vstala, přebalila, udělala mlíčko a vrátila ho do postýlky. Lehla jsem si do postele v 5:40 a v 5:55 se vzbudila Eliška. Takže jsem šla pustit pohádky, udělat snídani a ještě chviličku zalézt do postele. No jo, jenže ve chvíli, kdy už bylo potřeba Elišku odvézt do školky, tak Tomášek spal, Adámek spal a já si říkala, jak to udělám. No nic, tak jsem oblékla sebe, Elišku a naštěstí se vzbudil Tomášek, takže jsem převlékla i Tomáška.  A Adámek spal dál…dobře, takže Eliška už se obouvala u dveří, Tomášek nacpanej v autosedačce a já šla vzbudit Adámka. Chudák, ten totálně rozespalej, zarýmovanej, ale měl smůlu, honem převléct a do kočárku. Doobléknout Elišku, jelikož ta se u bundy začala vztekat, protože chtěla jinou mikinu. Mezitím začal plakat Tomášek v autosedačce a jedinej Adámek byl naštěstí zlatej. Koukal z kočárku, co se to jako bude dít, když jsem ho vzbudila. Pokračujeme dál, všechny děti do auta, kočár do kufru, vyndat tablet, pustit pohádky. Ano, opět dohadování, jestli bude Máša (tu miluje Adam) nebo Peppina (tu miluje Eliška) a tak byla Peppina. Už jsem neměla sílu se dohadovat a naštěstí Adámkovi je to v zásadě fuk😅. Vyjeli jsme, bylo 8:15, do půl jsme měli být ve školce. Naštěstí se u nás zcela výjimečně nestálo v koloně, takže cesta trvala skutečně ani ne pět minut. Honem jsme s Eliškou vystoupily, kluci čekali v autě. Svlékla se, bačkůrky, pusu a letěla jsem do auta, kde se mezitím rozplakal Tomášek. Jeli jsme moc krátkou chvíli a nestihl tvrdě usnout. Jenom jsem nastartovala motor, Tomášek přestal plakat a spokojeně usnul. Cesta domu opět pět minut a zase Adam do kočárku, Tomášek ve vajíčku do ruky a šli jsme domu. Myslela jsem na to, že nesmím zapomenout zavolat k doktorce a domluvit se s ní. 

Dostala jsem kluky domu a protože Tomášek ještě spinkal, honem jsem volala k doktorce. Se sestřičkou jsme se domluvily na antibiotické masti, ale bohužel jim nefungoval e-recept, tak jsme se museli stavit pro papírový do desíti hodin. Bylo 8:45, kluci nenajedený a dvojkočár nepřipravený. Nebyl čas ztrácet čas. Když jsem položila telefon, doufala jsem, že dám Adámkovi sójový jogurt k svačině než se Tomášek probudí, ale omyl. Tomášek se už probudil a samozřejmě měl mít už před půl hodinou mléko, takže řev. Letěla jsem teda udělat mléko pro Tomáška, Adámka jsem strčila do jídelní židličky a uplatila pár křupkama a Mášou, aby vydržel než se postarám o bráchu. Super, to klaplo. Naštěstí je Adámek v tomhle celkem úplatnej. Za řevu jsem dodělala mlíko, nakrmila Tomáška, dala do houpačky a honem šla připravit kočár pro kluky, když byl Adámek zatím hodný. Super, deset minut v háji, ale kočár nachystaný i s oblečením na ven pro kluky a šlo se konečně na jogurt. Chudák Adámek skoro nemohl polykat, jak měl plný nos, tak honem ještě odsát… no fuj, chudák malej, se ani nedivím, že nemohl skoro dýchat. Po boji při odsávání dojedl jogurt a já už přemýšlela, jaký zvolím postup při oblékání, tentokrát důkladnějším, když jdeme ven a nevezeme si prdelky v autě. Dobře, vymyslela jsem a šlo se na to. Nejdřív Tomášek, ano, ten se stihl mezitím v houpačce totálně pokadit, ale nakonec jsem mu ještě poděkovala, protože pořád lepší doma než venku. V kombinéze jsem ho nacpala do vložné tašky, co mám v dvojkočáru a ten téměř obratem usnul. Super, druhá štace, náročnější, Adámek. Mikina, nákrčník, bunda, čepice, rukavice, boty, do fusaku a jedem. Vlastně ne, ještě já. Boty, bunda, čepice. A jedem, jupí. Ano, skoro půl desáté, tak to snad stihneme, raduji se v duchu. To, že se s dvojkočárem do ordinace dostanu, už mám vyzkoušené, takže jsem neočekávala problém. Sestřička mi vrazila dva recepty na mast a na speciální mléka pro kluky a jeli jsme do lékárny. Po cestě mezi ordinací a lékárnou mě napadlo, že bych mohla zkusit ještě poštu. Jestli se tam dostanu kočárkem a koupit známky na pohledy. Skvělá zpráva dostala jsem se a tak pořídíme známky. Akorát dostat se z pošty bylo trochu náročné a lidi čuměli, ale dveře prostě nepodrželi… no jo. Takže už mám vyzkoušenou i poštu a jeli jsme do lékárny a bude hotovo. 

V duchu jsem se radovala, jak jsme to zvládli. Předčasně…ani ve snu by mě nenapadlo, že neprojedeme dveřmi do budovy, kde je lékárna. Asi mají na zimu zmenšený ten prostor na otvírání, aby jim neutíkalo teplo a já asi o pět centimetrů neprojela. No a co teď. Tu mast jsme nutně potřebovali a zítra mají zavřeno. A tak jsem nechala kočár před dveřmi a letěla do lékárny se zeptat, jestli ty dveře nejdou víc otevřít. Tam na mě lékárnice nechápavě koukala, aby mi řekla, že to netuší, že asi ne. Skvělý, tak jsem letěla zpátky pro recepty a čekala na kraji lékárny, abych na kočár aspoň viděla. Zrovna byla na řadě paní, která to měla na dlouho a jenom jedna lékárnice. Další byl nějaký chlap, tak jsem ho požádala, jestli bych ho mohla předběhnout, že mám v kočáru venku dvě děti a že sem neprojedu. Ten byl tak v šoku, že mě pustil. No jo, jenže než lékárnice sehnala po celé lékárně deset plechovek mléka a mast k tomu, trvalo to věčnost a tak jsem pořád běhala ke dveřím, jestli tam ty děti mám. Jedna stará paní ve frontě už mi i začala hlásit, že tam pořád jsou😂. No a nakonec jsem to všechno na třikrát odnosila do kočáru a konečně snad sláva hurá, bylo to za náma. Zpocená až na zadku, ale zvládla jsem to a  konečně domu. Adámek byl neskutečně vzornej a krásně čekal, byla jsem na něj fakt pyšná. Ale pro příště už vím, že do lékárny buď s jedním dítětem nebo s tulou a normálním kočárem. Je fakt srandovní, že jediný místo, kde mě ani nenapadlo, že bych se nedostala, jsem se nedostala.

V půl jedenácté jsme se konečně dokodrcali domu a já využila chvilky “volna” a začala psát. Původně jenom komentář pod fotku na instagram, ale nakonec je z toho článek. Podělila jsem se s Vámi o pár hodin z našeho života. Ale i když je to někdy mega náročné a jeden veliký kolotoč, fakt bych neměnila. 😍

„Při výběru bot se rodiče nespoléhají na svůj vlastní úsudek a řídí se stereotypy v obouvání, což může vést ke zdravotním problémům,” říká Veronika Palková

V dnešním článku přinášíme rozhovor s Veronikou Palkovou, která se zabývá barefoot stylem obouvání. Ať už vás kolem barefoot zajímá cokoliv, můžete využít na Modrém koníku také Poradnu zdravého obouvání. 

"Som mama dvoch detí (3 a 7 rokov) a k barefoot som sa dostala vďaka nim. Mladší syn začal chodiť veľmi skoro a od prvých krokov bol veľmi odvážny a suverénny. Celé to začalo kúpou jeho prvých topánočiek ... V tych tvrdých ortopedických mi odmietal chodiť, plakal a sadal si na zem, aj keď naboso doma behal krásne. A tak mi neostávalo nič iné, len začať pátrať po niečom, čo mu bude vyhovovať. Našla som jeho prvé mäkké, ohybné topánočky Pediped, v ktorých behal po dome úplne s radosťou. 

No a keďže mi to celé nedalo a som taký akademický typ, začala som trošku bosú chôdzu a obúvanie študovať a zistila som, že mi barefoot dáva logiku. Je to jasné ako facka, že v tvrdej neohybnej topánke, ktorá nám tlačí prsty k sebe, sa nemôžeme predsa cítiť dobre. Môj lov po značkách a nových modeloch začal naberať na obrátkach. Keďže mal syn fakt špecifickú nôžku, ktorú nazývame v barefoot svete „plutvička“, bola to veru fuška. 

Obúvala som jeho, neskôr seba, muža i mladšieho syna už len barefoot. Postupne som sa dopracovala k tomu, že mi mamky začali písať a radiť sa so mnou, ako obuť svoje deti. Až nadišiel deň D, kedy som si povedala, že by bolo skvelé mať predajňu, kde sa mamky poradia, deti si topánočky vyskúšajú a hlavne sa im v takej špecializovanej predajni nastaví obuv priamo na mieru. A tak vznikol náš Bosáčik, ktorý tu je už 2,5 roka a ponúka okrem množstva značiek a modelov kvalitných barefoot topánok i fyzioporadenstvo priamo v kamennej predajni v Prešove.”

1. Styl obouvání barefoot nabývá na popularitě. Co přesně barefoot obouvání znamená?

Barefoot obúvanie je štýl obúvania detí i dospelých do topánok, ktoré konštrukčne umožňujú chodidlu to, aby pracovalo akoby bolo naboso. V princípe ide o to, aby bola obuv nastavená každému „na mieru“ tak, aby nebola noha nijako a nikde obmedzená a mohla naplno spĺňať svoju funkciu, ktorú odjakživa má. Nie je to len ohybná topánka, ako si niektorí myslia. Ohybnosť topánky fakt nestačí.