Můj syn se narodil o vánočních svátcích. Když jsem odcházela na mateřskou dovolenou, jedna kolegyně mi řekla, jak je to magické, že se má narodit o Vánocích. Nejdřív jsem se smála, ale opravdu to mělo své kouzlo. Byl to zvláštní pocit, když jsem šla na porodní sál a procházela kolem ozdobeného stromku. Asi není mnoho rodiček, které si na sále poklábosí s doktory o Vánocích a Silvestru…

Narodil se císařským řezem (plánovaným, ale na jiný den). Po epidurálu jsem necítila tělo od hrudníku dolů a klepala se, jak ratlík. Prvních patnáct minut jsem pokukovala zprava doleva, na manžela za oknem s překvapivě klidným až nezaujatým obličejem, na plachtu přede mnou, na strop, světla, na hadičky kolem sebe. Pak jsem najednou zaslechla malý hlásek, strašně pěkný hlásek. A o sekundu později pořádný řev, přenádherný řev. Oddychla jsem si, že je živý a určitě i zdravý.

V rychlosti mi ho ukázali a než jsem se rozkoukala, nesli ho na váhu a manžela vzali sebou. Dali mu synka do náručí, udělali fotku….Vše trvalo neskutečně dlouho, než mi ho konečně přinesli a položili hlavičku na mou tvář. Mezitím na mě mluvila pediatrička, že je zdravý a další informace, které si nepamatuji. Já se pořád třásla a ani jsem si synka nedokázala užít. Nedali mi ho přivinout, jen dotyk tvář na tvář. To mě zklamalo, ikdyž v tu chvíli jsem byla vděčná i za to. Připomínal mi v obličeji mně a snažila jsem se najít rysy, které podědil po svém otci. Dnes víme, že je to barva očí a vlasů.

Po chvilce ho odnesli. Nic se nedělo, uběhla dlouhá chvíle, než mě zašili. Vtipkovali jsme, že budeme mít veselého Silvestra, že je synek docela hlasitý. A anesteziolog si pochvaloval výběr jména, neboť se jmenoval stejně. Poděkovali mi za spolupráci, což ani jinak nešlo, když jsem se nemohla pohnout. Já poděkovala jim a odvezli mě na JIP. Manžel se se mnou ještě v rychlosti rozloučil. Nevěděla jsem, co bude následovat, ale doufala jsem, že se můj muž o vše postará.

Dovezli mě do pokoje, ve kterém již ležela jedna rodička. Spala. Chrápala. Dělila nás plenta. Měla jsem naštěstí místo u okna a viděla, že je slunečný den.  Měla jsem výhled i na prosklené dveře, tak jsem mohla leccos monitorovat. Spát se mi nechtělo. Pořád jsem se třásla, měla žízeň, nemohla se pohnout. Prozřetelně jsem si s sebou vzala brčko, které mi ulehčilo pití. Přemýšlela jsem o tom, co teď bude. Neměla jsem žádný výbuch pocitů. Vše bylo spíš takové normální, bez emočních výkyvů. Ikdyž jsem si vduchu gratulovala, jak jsem překvapivě vyrovnaná, zároveň mě trápilo, že se nevyplavily endorfiny nebo takové ty mateřské pocity, o kterých jsem četla z různých článků.

Nakonec jsem usnula. Za dvě hodiny se otevřely dveře, přišel manžel a hned za ním sestra s miminkem. Ani jsem nemrkla a už bylo u prsu a najednou cítím tah. Ty brďo, co to jako je? Smála jsem se. Manžel jen zíral. První kojení, resp. přiložení k prsu. Synek byl pořádný savec.

Dnes jsme oslavili synkův první rok. Byla to nejlepší oslava v mém životě. Je snadné dobře se bavit s tak prima parťákem. Je s ním opravdu sranda. Po dnešním zážitku brzy usnul, což mi vyneslo krásných pár chvilek k poohlédnutí se za minulým rokem. Prvních 12 měsíců mateřství. Uff... Věřím, že má výpověď bude užitečná třeba budoucím maminkám, které -stejně jako já před rokem- neví, jaké změny jim mateřství přinese na těle, v hlavě i srdci.

Rozepíšu se v následujících článcích. Dozvíte se, jaký byl můj porod, jaký šok přinesl pobyt v porodnici, jaké byly první dny s miminkem a co jsem cítila, jak se dalo sladit mateřství s prací a v čem spočívaly bariéry, jak jsem se trápila kvůli zdraví miminka a jak náročné bylo zvládnout synovu operaci a jaké překvapení přinesly Vánoce a zároveň dovršení jednoho roku věku mého zlatíčka.

Děkuji, že čtete tyto řádky a těším se na vaše komentáře k mým článkům.

„Asi ve 20 mi doktor sdělil, že mám polycystické vaječníky. Hrůza! Přišlo hledání informací a roky trápení. Už jsem se v duchu rozloučila s myšlenkou, že bych byla někdy matkou. Menstruace byla vždy tak nepravidelná, silná, bolestivá… Pořád jsem se ale nijak neléčila a pouze sbírala odvahu zajít k doktorovi a začít nějakou léčbu...

Až se jednoho dne život zamotal a světe, div se, jsem těhotná! A nemám ani rizikové těhotenství, protože gynekoložka mě poctivě sleduje a říká, že je vše v nejlepším pořádku. Možná zázrak, co já vím. Možná jsem se trápila zbytečně. Takže hlavu vzhůru, život je samé překvapení. Hlavně to nevzdávat!“ radí maminka se stejnou diagnózou ženám z Modrého koníka.

Polycystické vaječníky jako příčina neplodnosti

Syndrom polycystických ovarií (PCOS, Stein-Leventhalův syndrom) je syndrom, který se projevuje nepřítomností ovulace, nepravidelností menstruačního cyklu a hormonální nerovnováhou. Objevuje se u žen do 30 let a je považován za jednu z nejčastějších příčin neplodnosti.

„Je mi 30, cca 4 roky vím, že mám polystická ovaria – po vysazení hormonální antikoncepce žádná menstruace, asi jen jednou do roka přijde sama od sebe bez injekce. Bylo mi doporučeno zhubnout, předtím jsem vážila asi 85 kg, nyní 53 kg, bohužel ani to nepomohlo. Takže jsme se minulý týden vypravili poprvé do CAR – tam nám bylo řečeno, že je to běh na dlouhou trať a že musíme být trpěliví. Napřed bude přibližně roční léčba hormony, aby se tělo připravilo, a pak přijde IVF. Bude to ještě na dlouho, ale po miminku hodně toužíme.“

Za běžných okolností se u zdravé ženy uvnitř vaječníku vytvoří vajíčko, které díky hormonální stimulaci postupuje směrem zevnitř k jeho vnějšímu okraji, kde praskne a uvolní se do vejcovodu. Proces uvolnění se nazývá ovulace a dochází k němu asi 14. den menstruačního cyklu. Celý děj řídí hormony z hypofýzy v mozku a přímo z vaječníků, dochází ke zvýšení množství estrogenů, testosteronu a luteinizačního hormonu (LH), naopak se snižuje hladina hormonu stimulujícího folikuly (FSH). V případě syndromu polycystických ovarií se vajíčko z vaječníků neuvolňuje, jelikož nemá adekvátní hormonální podnět. Vaječníky se tak mění na cystické útvary.

Když jsem mimo domov, dostávám takové fotky od Martina. Jsem díky nim klidná a vypínám mód maminka. Buď relaxuju nebo pracuju, záleží, proč jsem se vzdálila z domu. Užívám si to tak jako tak. 

Jsem sice jako žena na rodičovské dovči, spokojená, kdo by na dovolené nebyl, že? Ale potřebuju nasát jinou atmosféru, vyvětrat hlavu, zabývat se chvilku jen sama sebou. A doporučuju to všem ženám, které mají nálepku  “žena v domácnosti”. Nejsme totiž služebné, pokojské, uklízečky ani kuchařky, jsme ženy, které vkládají to nejlepší ze sebe do činností, které by někdo ocenil až ve chvíli, kdybychom je přestaly dělat. Jsme tvořivé bytosti, které si hýčkají domov a svou něhou prosvětlují celý dům. Máme stále nastavenou náruč a něco dobrého pro děti schované ve špajzu nebo pekáč buchet v troubě. Jsme nositelky domácího štěstí. Ale potřebujem ze své role občas vystoupit a být jen za sebe a pro sebe. 

Když si mě zavolá na laktační návštěvu žena, u které vidím vyčerpání, moje rada zní:”Až se vrátí muž z práce a najde tě s plačícím miminkem v náručí, předej mu ho a jdi ven. Obejdi třeba jen dům a pokud ti už za 5 minut bude smutno, vrať se, ta chvilka ti stačila.” Nevěřily byste, jak to funguje, žena se vrátí jak po víkendovém welnessu, vezme své dítě do náruče a ono přestane plakat. Cítí spokojenou mámu nabitou energií, kterou ten malý človek potřebuje. Čím jsou děti starší, můžeme si dovolit odcházet na delší dobu, a protože jsme zvyklé se takto občerstvit, nemáme výčitky a ani muž nemá problém nám to umožnit, výsledky tohoto počínání dobře zná. Ví, že ten malý odpočívací zvyk je rituálem sebevědomé matky a vede ke spokojenosti všech. Ale nezapomeňte, impuls musí přijít z vás, on vám to nenabídne, on necítí to, co vy, byť i on zná svou potřebu vyvětrat se. 

Občas se vratím, když už děti spí a těším se z klidu, který doma vládne. Mám z toho takový povznesený pocit, který, když já uspávám, necítím. Moje pocity jsou takové, že můj muž to tady zvládl a já mu dala svým odchodem najevo, že mu věřím a že o něm nepochybuju. Což teda na chlapy fakt působí, protože mají motivaci to sami zvládnout. Jen nepočítejte s tím, že to budou dělat jako vy. Musíme jim nechat absolutně volný prostor, aby se s dětmi realizovali jejich vlastním způsobem.

Já třeba ani před odchodem neříkám, čím smečku nakrmit, kupodivu si vždy poradí. Jediné, na čem se pozná, že máma nebyla doma, je kuchyňská linka a jídelní stůl, ale to jsou malé věci v porovnáním s domácí harmonií, která tady panuje. A proto ještě jedna rada na závěr:”Nikdy ten binec muži nevyčítejte, nenechte se vytočit tím, že sotva jste se vrátily, skáčete zpět do své role. Je to malá daň za to, že jste byly na moment volné jako ptáci.” A mezi náma holkama, mě se velký binec uklízí líp, než ten malý udržovací. Vezmu to další den od podlahy a mám skvělý pocit, že jsem udělala něco, co jsem už dlouho odkládala.

zdroj:sebevedomarodina.cz