K napsání tohoto článku mě inspiroval rozhovor maminek batolátek, ve věku přibližně jednoho roku. „Už jsi Jendovi koupila bačkůrky? Já Kačce včera, hezké, s kytkami, moc se jí líbily...“ „Já zatím ne, ortoped mně doporučil ještě chvíli počkat, ale nevím, malý už se pomalu staví...“

Jak jste řešily výběr domácí obuvi vy, maminky? Toto je velmi oblíbené téma k diskusi na pískovištích, v čekárnách lékařů i na mnoha internetových diskuzích. Jistě, co lékař (ortoped), či maminka to názor. Jeden radí pevné kotníčkové botičky od prvních pokusů o samostatnou chůzi, další zase s botičkami nespěchat. Rehabilitační sestry se často přiklánějí k chůzi naboso a do toho všeho čteme tolik článků o významu vhodné obuvi pro zdravý vývoj dětské nožičky a prevenci deformací chodidel v dospělém věku. Zorientovat se je těžké...

A jelikož v současné době stále více dětských ortopedů doporučuje maminkám, aby své děti na vhodném povrchu nechaly co nejvíce chodit naboso, či v pohodlné měkké obuvi, která podporuje zapojení svalů nožiček, stávající se v poslední době velmi populární tzv. capáčky. Tyto měkké a lehounké botičky, které by při správném výběru nemělo děťátko na nožičce vůbec cítit, jej neomezují v pohybu, netlačí a fungují jako „druhá kůže“. Většina maminek jistě tento typ botiček dobře zná, ale možná i pro ně budou zajímavé následující informace.

ROZHODNUJÍ JE NA VÁS – CAPÁČKY ANO ČI NE? 

Capáčky již v současné době nechápeme jakožto krásný módní doplněk, který barevně ladí s oblečením miminka v kočárku, i když přiznejme si, pro kterou z maminek není design a módní zpracování, na kterém si firmy velmi zakládají, mnohdy prioritou. 

Nošení capáčků má opodstatnění také z pohledu zdravého vývoje nožičky. Chůze dětí naboso je ze zdravotního hlediska jednoznačně prospěšná. Při běžné chůzi, skákání či běhání našich nejmenších naboso jsou svaly neustále v pohotovosti. Drobné nerovnosti povrchu pozitivně stimulují vývin nožičky a podstatně snižují výskyt plochých chodidel a vad ve vývoji nohou v dospělosti. Zdravá chodidla tedy teoreticky nepotřebují podporu botiček! Četné výzkumy biomechaniky chůze batolat potvrdily, že děti v tomto věku nejlépe drží rovnováhu, pokud jsou bosé a botičky tedy slouží pouze jako ochrana, nikoli opora! Proto se dětské chodidlo vyvíjí nejlépe a nejpřirozeněji při chůzi naboso.

Dětská nožička se z velké části skládá z chrupavek a proto je mnohem jemnější a tvárnější než noha dospělého člověka. Kosti rostou a stále se vyvíjí a to až do cca 18. roku života. Dokonce i jemný tlak – například při koupi špatně padnoucí obuvi, nebo díky nedostatku místa pro pohyb prstů, může způsobit trvalé škody při vývoji dětského chodila. Navíc je třeba brát v úvahu zvýšenou elasticitu dětské nohy, která jde ruku v ruce se sníženou citlivostí chodidel malých dětí. 

Pokud má vaše děťátko zdravé nožičky, je tedy přínosem podporovat jej v chůzi naboso. Rodiče se však často opodstatněně obávají, z důvodu nachlazení, poranění atd., nechávat běhat své maličké bez botiček. Capáčky se tedy jeví jako perfektní alternativa. A pro koho jsou určeny?

Pro batolata, která s chůzí teprve začínají, nožička se vyvíjí a kvalita capáčků/botiček stojí na prvním místě. Pro batolátka, která stále ještě více lozí, než chodí, mají navíc capáčky neocenitelnou výhodu v tom, že při lození nebrání přirozenému pohybu nožiček (tedy nezpůsobují vytáčení chodidel jako klasické kotníčkové bačkůrky) a přitom chrání nožičku před chladem. 

Pro děti školkového a školního věku, jako zdravá alternativa bačkůrek a domácích trepek. Hodně maminek se u malých dětí setkává s tím, že si dětičky bačkůrky neustále zouvají, odkládají, ztrácejí, hledají atd. I pro malé odpůrce domácí obuvi jsou tak capáčky ideální, děti je téměř necítí, nebrání jim v pohybu a děti nemají tendenci si je sundávat.

 
A samozřejmě také pro dospělé, příznivce pohodlné obuvi nebo chůze naboso. Tento tržní segment se stává stále rozšířenějším, a proto přední módní výrobci obuvi přichází na trh také s tímto typem obuvi určeném pro dospělé. 

JAK NAKUPOVAT? 

Pokud se vám výše uvedené důvodu jeví dostatečné a o capáčcích začnete uvažovat, zaměřte se nejen na design, ale všímejte si kvality – vždy upřednostňujte přírodní materiály. V capáčcích z umělých materiálů bude nožička uzavřená, zpocená a náchylná ke vzniku plísňových onemocnění! Pečlivě se věnujte také výběru velikosti a s tím souvisejícímu pečlivému změření nožičky. Každý výrobce má svá doporučení a těch se při koupi správné velikosti držte.

Upozornění! Toto je zkrácená a zjednodušené verze recenze. Chcete-li vše vědět do největších podrobností a můj celkový výrok, pak si musíte počkat na závěrečnou recenzi, kde bude souhrn všech hraček se všemi detaily 🙂.

Vybalení hračky je trošku hlavolam. Housenka je v balení v demo módu, a tak je pečlivě připevněná, aby si každý mohl sáhnout a viděl, jak reaguje a jaké zvuky vydává (nebo aby se při vybalování lekl jako já :D), ale nemohl ji snadno vyndat.

Balení obsahuje hlavu housenky s 8 základními články k zapojení, dva terčíky, návod a kartičky s informacemi o možných rozšiřujících článcích. Housenka uveze až 15 dílků najednou a tyto rozšiřující články poskytují např. větší variabilitu zvuků nebo zatáček. U návodu oceňuji, že je stručný, srozumitelný a hlavně, čeština je v něm na prvním místě. Terčíky slouží pouze k označení tratě, kterou má housenka projet.

Provoz housenky je na 4 baterie typu AA, uloženy jsou samozřejmě bezpečně pod šroubovacím krytem.

Housenka je výrobcem doporučena pro děti ve věku 3-6 let, ale základní princip pochopí i 2leté dítě, zejména má-li staršího sourozence, od kterého může ovládání okoukat. Pro nejstaršího byla housenka už poměrně jednoduchá, po vytažená z krabice hned věděl, co dělat, jako by si s něčím takovým už dříve hrál. Fungování housenky je natolik jednoduché a intuitivní, že nepotřeboval nic vysvětlovat ani dlouze zkoumat. Z počátku to byl také on, kdo si s housenkou nejvíce hrál, ostatní spíše pozorovali. U prostředního bych řekla, že potřeboval čas na pochopení, vlastní zkoumání a objevování, takže ten věk mezi 3 až 4 roky je asi pro samotné dítě ideální, protože už něco chápe, ale zároveň má co objevovat, takže to je pro takto staré dítě ještě přínosem. Nejstarší to má spíše jako „nj, jede to a udělá to, co tomu řeknu“.

Nemusíte se bát, že děti hračku hned zničí, housenka párkrát neúmyslně vyklouzla z rukou při přenášení, byla tahána za tykadla, nejmladší se snažil tykadla i ohnout, několikrát do ní nebo s ní kluci do něčeho vrazili a stále bez problémů funguje.

Problémy s otěhotněním a boj o početí potomka je velmi psychicky náročné životní období pro každý pár, který si tímto maratonem musí projít. Často řešíme, jak se cítí ženy. Jejich trápení, zoufalství, zběsile bezútěšně tikající biologické hodiny…. Ale co muži? Na ty se bohužel často zapomíná. Přitom je to pro ně také velmi stresující situace. Když opomeneme nutné vyšetření ejakulátu – spermiogram, které je v podstatě řízenou ejakulací do odběrového kelímku, tak je zde obrovský stres z možnosti selhání. To muži nesou velmi těžce. V případě, že je sperma nekvalitní – je to velká rána pro mužské ego.

Další psychická zátěž přichází v plodných dnech, kdy je třeba využít té nejlepší šance, a tak je nutno povinně a na čas plodit. Ženy často ve zběsilé touze po miminku zapomínají na mužské emoce a místo příjemné společné intimní chvilky vyžadují primárně efektivní akt ve vhodnou dobu. Bohužel tento tlak má za následek spíše neúspěch. Tím se pár dostává do nepříjemného začarovaného kruhu výčitek a zklamání. Nejeden pár tento tlak neustál. Oproti ženám, které mají ve zvyku své pocity spíše ventilovat, muži své bolístky většinou drží v sobě, aby si zachovali tvář hrdého a nedotknutelného pána tvorstva. Doutnající strach ze selhání vyvolaný tlakem partnerky však často způsobí problém s dokončením aktu nebo i erektilní dysfunkci.

Bohužel vzhledem k současnému trendu, kdy se věk žen snažících se o prvního potomka, posouvá za hranici třiceti let, je počet klientů center asistované reprodukce na vzestupu.  A samozřejmě se nejedná jen o ženy. Moderní způsob života dnešních mužů má rovněž negativní vliv na kvalitu spermatu. Těsné spodní prádlo, sedavé zaměstnání, kouření – to vše má za následek zhoršenou produkci kvalitních spermií.

O problému s početím mluvíme ve chvíli, kdy po roce nechráněného styku nedojde k otěhotnění. Poté by mělo následovat několik základních vyšetření a pak eventuálně návštěva IVF centra.

V průběhu tohoto roku můžeme sami otěhotnění efektivně pomoci. Jak?

Kromě ovulačních testů, měření bazální teploty a počítání plodných dnů, můžeme také použít při sexu lubrikační gel pro podporu otěhotnění. Nejen, že pomůžeme spermiím k hladší cestě k vajíčku, ale také si zpříjemníme a ozvláštníme partnerský sex. Ritex Kinderwunsch je jedním z těchto lubrikační gelů vytvořený speciálně pro podporu pohybu spermií. Pozor běžné lubrikační gely mohou naopak pohyb spermií zhoršovat.

Chtěla bych se s vámi podělit o moji zkušenost z porodu koncem pánevním, a hlavně povzbudit ženy, které to potřebují.

Moje miminko bylo dolu hlavou dlouhou dobu, dva měsíce před porodem se otočilo a už to tak zůstalo. Když mi moje gynekoložka řekla, že se mám připravit na císaře, tak jsem probrečela celý večer. Pak jsem se vrhla na cvičení a všechno možné, abych ho otočila. Po 36 týdnu jsem ale pocítila, že to nemá smysl, že se radši začnu psychicky i fyzicky připravovat na jakýkoli porod a zvládnu ho (i kdyby to musel být císař). Samozřejmě, pořád jsem se v duchu modlila za otočení nebo za to, aby můj drobeček nepřekročil odhad porodní váhy.

Registrovaná jsem byla v Podolí a v Rakovníku. Samozřejmě vyhrál Rakovník – chtěla jsem přirozený porod. Podmínka ale byla, že budu v druhé době na zádech a že mi udělají nástřih. Člověk v tomto případě volí „menší zlo“, pokud nemá sebevědomí si říct, že to zvládne i bez toho... nebo doma. Na to jsem se necítila.

I když bylo moje děťátko rozhodnuté, že se narodí „prdelí napřed“ splnilo mi moje druhé přání a na svět se začalo připravovat v noci v 38+5 (nebo tak nějak - podle mého výpočtu i ultrazvuku jsem byla 39+3). Bylo to dva dny po mojí první prohlídce v Rakovníku, kde mi službu konající doktor doporučil císaře, ale chápal i moje rozhodnutí. Odhadovaná váha byla 3050 g.

Večer ve 4 hodiny začaly pomalu stupňující nepravidelné bolesti. Stihla jsem uklidit, nakoupit a připravit všechno potřebné. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli je to skutečně tady. Ta pohoda, to nastavení mě fascinuje dodnes 🙂 Příroda!

V noci mě bolesti budily jednou za 20–30 minut. Nad ránem jsem volala dule a domluvily jsme se, že počkám doma dokud nebudou pravidelnější. S manželem jsme si udělali ještě oběd, pouštěli hudbu, rozdýchávali. Byla to taková pohodička. Intervaly nebyly pravidelné, ale tak jednou za 5 pak za 10 minut. Bolesti se však stupňovaly. Čekala nás hodinová cesta do porodnice. Rozhodla jsem se vyrazit, když mě kontrakce nutily se jich aktivně účastnit. Cesta byla fajn, docela legrace. Řídit s hekající ženou bylo pro manžela asi hodně stresující, ale zvládnul to na 1!

Ahoj, jmenuji se Ivona a jsem mamkou 2 malých raubířů 🙂 Starší syn Lukášek (3r), který od miminka nemá problém s jakýmkoliv jídlem, zato mladší Ondra (10m) zase od miminka s krmením bokoval jak se jen dalo.

Kojení nám šlo měsíc a pak to šlo z kopce, začali jsme zkoušet různé UM, ale kroutil se po nich jak žížala, spánek opravdu hodně mizerný. Buď měl po ostatních mlékách hlad, bolelo ho bříško, nechutnalo mu, blinkal ho, měl zácpu... Zkrátka každá maminka si asi zažila své. Pak jsem se dozvěděla, že koník bude testovat pokračovací mléko Hami a v popisku mě velice zaujalo, že je to to pravé na každé citlivé bříško. Zkusila jsem štěstí a vyšlo to!!! Hurá 🙂

Brzy na to nám došel balík se 2 baleními pokračovacího mléka Hami 2. Ondra si hned balík "ošéfoval" a už zkoumal.

Protože Ondra už pije mléko jen  večer a někdy si dá i v noci, když se mu vzpomene, tak jsem byla velice zvědavá na jeho spánek po první lahvičce. Obvykle vypije max 120 ml. Nachystala jsem mu 150 a vypil 🙂 🙂 Stal se opravdu zázrak  -  Ondra měl o poznání lepší spánek než předchozí měsíce. Hned druhý den mi prospal celou noc. Manžel byl z toho (mléka) na větvi :D Po všech těch neprospaných nocích mi tvrdil, že všechny UM jsou na jedno brdo... A mamky (i taťkové) věřte, že opravdu nejsou.

 Výhody mléka Hami 2:

• super krabice s plastovým "zarovnávátkem" na odměrku
• velké balení (800 gramů) za opravdu skvělou cenu
• mléko se dobře rozpouští, nedělá hrudky a nepění
• má skutečně dobrou chuť a vůni
• výborně funguje na citlivá bříška, zlepšení bylo vidět do 2 dnů

„Hele, Janík (tehdy 2,5roku) kouká v ložnici na pohádku, já jdu vynést koš, tak koukej jedním okem dovnitř. Jsem HNED zpátky,“ oznámila jsem kouřícímu manželovi na balkoně a zavřela rychle dveře od balkonu, aby ten smrad nešel dovnitř, protože tenhle doutník to byla opravdu síla. Nechápu, jak někdo může kouřit něco, co smrdí jak rozemletý ponožky, co stály měsíc v rohu.

Vytáhla jsem rychle pytel z koše, zavázala ho a obula pantofle na ven. Venku bylo teplo a tak jsem jen v rychlosti vylítla z bytu. Se zabouchnutím přišel divný pocit, že něco není tak úplně malinko jakože v pořádku. Divný pocit se změnil v ránu palicí, když mi došlo, že jsem si doma zabouchla klíče. Rychle jsem si prošacovala neexistující kapsy…pro jistotu..člověk nikdy neví. Kdyby to šlo, prokopla bych si hlavu! Tohle se mi, bohužel, tak jednou za 10let stává. Ovšem doteď se mnou vždy byl i mladej a stačilo jen někde počkat na manžela, než přijde z práce. Teď byl mladej uvnitř. Sebrala jsem ten zbytek zdravýho rozumu a začala uvažovat – doma nikde nic nehoří, nic nevařím, nepeču, pračka není zapnutá, voda žádná neteče. Super – sekeru prozatím netřeba sháněti, hasiče netřeba volati.  A tak jsem začala ťukat na dveře a volat medovým hláskem. Ovšem můj synátor není žádný Smolíček pacholíček a tak nejenže nedorazil ke dveřím, ale u pohádky úplně zapomněl, že nějaké rodiče má.

V tom mi došlo, že je manžel na balkoně a tudíž máme vlastně vyhráno! Ťukání jsem změnila v hlasité bouchání a přes dveře se snažila zaslechnout známky nějakého života v bytě. Ovšem nikde se nic nedělo. Bušila jsem do dveří jak zběsilá. Zvonek jsem použít nechtěla, protože má protivný zvuk a synka leká. Nakonec jsem ovšem zazvonit musela a v bytě se opravdu něco začalo dít. Synek začal pobíhat po bytě, hledat maminku a tatínka a plakat. Moje volání a uklidňování přes dveře vůbec nemělo smysl. Začala jsem být vytočená – to jako pan domácí hodlá kouřit do Vánoc nebo co?? On má svoji kuřpauzu a co je v domě se ho teď netýká nebo co ?? Nepřehání to už? Však všechno musel slyšet! Vyběhla jsem z domu, oběhla jsem ho k balkonům a vztekle šermovala rukama do čtvrtého patra k nám, že jako ať kouká být tatínek akční, že situace to vyžaduje. Odpověděl mi pohledem vzteklé gorily a nasr..štvanou otázkou, jak by nám mohl být nápomocen, když jsem ho na tom balkoně zamkla.

Této informaci odmítal můj mozek uvěřit. Roztržitá občas bývám, ale blbá nakvadrát snad ještě nejsem! Po asi 10ti vteřinách nevěřícného pohledu nahoru mi došlo, že jsem. Situace byla o to horší, že jsme u sebe neměli ani jeden mobil. Chuďátko maličký bylo nalepený na sklo balkonu, kde vidělo tátu, ale bylo vylekaný bušením i zvoněním a zmatený, že vidí tátu, ale ten k němu nejde. O spolupráci nemohla být ani řeč.

A jak to celé dopadlo? Naštěstí byla doma sousedka od naproti, co má číslo na majitele bytu. Toho jsme královsky pobavily, nicméně nám sdělil, že je na školení v Krkonoších. Náhradní klíče od bytu ovšem naštěstí nechal doma u manželky, která se k nám ale momentálně neměla jak dostat. A tak obětavá sousedka sedla do auta a já strávila svých nejdelších 40minut v životě na schodech před bytem, kde jsem si střídavě rvala vlasy a střídavě zkoušela ještě voláním nalákat mladýho ke dveřím –ovšem marně.

Od tý doby chodím s klíčema okolo krku i spát.

Testované mlíčko máme vypito a nakoupené nové balení, protože nejen maminka ale i Anička je nadšená.

Děkuji  modrému koníku za možnost testování nového mléka Hami. O změnu značky mléka jsem začala uvažovat po opakujících se střevních kolikách, které i po zavedení příkrmu nepřestávali. Proto jsem se zamýšlela nad změnou mléka a i přes velký výběr jsem nebyla jistá jaké bude to nej, proto jsem uvítala když jsem byla vybrána do testování kojeneckého mléka Hami.

Po rozbalení balíku jsem byla překvapena velkou dózou a gramáží 800g a hlavně jsem  byla mile překvapena uložení dávkovací odměrky ve víku dózy, už žádná zalepená odměrka a přemýšlení kam odložit aby nedošlo k ušpinění. Díky úchytu je vše na svém místě bez strachu ušpinění odměrky.

Mlíčko nám chutnalo a vypilo se do poslení kapky. Bála jsem se chuťové změny ale vše proběhlo v naprostém pořádku. Mlíčko pijeme 3-krát denně a jsem spokojená nejen za spokojenou Aničku ale hlavně za super zkušenost a nebát se možnosti zúčastnit se testování a vyhnout se hledání a přemýšlení, které bude to nej pro naši milovanou holčičku.

Děkujeme.

Na porod svého miminka jsem se moc těšila. Snad už od prvního dne těhu. Občas se ke mně dostala hláška typu: „Rodily jiný, však i ty to přežiješ.“  „Neboj, to zvládneš, já jsme to taky zvládla.“ Jenže já se nebála, já se na to těšila. Chtěla jsem si prožít přirozený porod v celé své kráse. A tak když přišel den D, já se vzbudila a nedoběhla na záchod, zalil mě božský pocit, tak už je to tady! Plodová voda průběžně odtékala celé dopoledne, ale kontrakce nikde a protože jsem cítila pohyby, zůstávala jsem v klidu domova. Chvíli jsem odpočívala, chvíli vařila, prostě co mě zrovna spontánně napadlo. Kolem poledne pohyby ustaly, proto jsme se s mým mužem rozhodli jet na kontrolu do porodnice. V hlavě mi rezonovala rada od jedné PA: „Až tam přijedeš, tak jim neříkej, že ti ta plodová voda odtekla už ráno, nechali by si tě tam…“ Já lhát nechtěla, ale něco mi říkalo, že bude lepší jim neříkat pravdu. Přijala mě milá paní doktorka, potvrdila mi, že porod už začal a že je miminko v pořádku. A protože kontrakce se stále nedostavovaly, chtěla jsem jít zpět domů. S podepsáním reverzu neměla žádný problém. S úsměvem jsme se rozloučily a já nabyla dojmu, že olomoucká porodnice je skvělý místo k porodu mého miminka.

Doma bylo moc příjemně, pustila jsem si svého oblíbeného Bena Caplana a byla v klidu. Můj muž naopak začal být trochu nervózní, tak jsem ho poslala do hospody. Vlastně jsem chtěla být sama. Já, moje rodící tělo a moje miminko. První kontrakce se dostavila až kolem 17.00. „Aha, tak konečně…“ Z první kontrakce jsem byla fakt nadšená. A vlastně i z těch dalších, silnějších a častějších. Pohupovala jsem se v rytmu hudby a užívala si každou minutu. Večer přišel můj muž a koukal na mou proměnu. Díky bohu důvěřoval mému instinktu a nenutil mě jet dříve do porodnice. Nicméně o půlnoci jsem už ztrácela pojem o čase a kontrakce přicházely po třech minutách. Rozum zavelel: jede se! A protože jsem neměla špatnou zkušenost z poslední návštěvy porodnice, vyjeli jsme. Auto jsme zaparkovali o ulici dál, chtěla jsem se ještě projít a nadýchat čerstvého vzduchu.

Na vrátnici nás v poklidu nahlásili a poslali nás do druhého patra. Tam jsme čekali na chodbičce, ani nevím jak dlouho, pojem o čase už jsem neměla, při každé kontrakci jsem se uzavřela do sebe a prodýchávala. Bylo nám sděleno, že žádná PA zatím není k dispozici, všechny jsou u rodících žen. To mi vůbec nevadilo, byla jsem ráda, že se můžu věnovat sobě a svému „na svět přicházejícímu“ miminku. Po čase si nás všimla paní, co tam stírala podlahu. To už jsem funěla jako lokomotiva. Sundala si rukavice, odemčela přijímací místnost a řekla: „Lehněte si, já vás vyšetřím.“ Bylo mi to divné, ale pomyslela jsem si, že tahle PA nám byla asi nakonec přidělena. Druhá její věta mi v hlavě rezonuje do teď: „A to je váš první porod?“ Po mém přitakání udělala několik krouživých pohybů, které spustili velké krvácení. A protože mi najížděla další kontrakce, nezmohla jsem se ani na jedno slovo. Ale v hlavě jsem si uvědomila: „Ty vole, to byl Hamilton!“ … Chtělo se mi brečet, kdo ji to sakra dovolil! Po další kontrakci jsem se jí šla zeptat, co mi to udělala, vždyť krvácím jak podříznutý prase?? „To se u nás tak dělá.“ Po této větě jsem tuto PA už neviděla. Přišla jiná PA s mými papíry, byla nepřátelská a unavená už od prvního pohledu: „A co tady vlastně chcete, vždyť jste podepsala reverz… a to vás jako pustili, jo?“ Po „nutných“ vyšetřeních a vstupních informacích nás dovedli na box, kde mi bylo sděleno, že je potřeba hlídat ozvy. PA po mě chtěla, abych ležela 20 minut nehnutě na lehátku! Což samozřejmě nešlo vydržet ani minutu, ale ona po těch 20 minutách přišla a sdělila nám, že si mám znova lehnout, protože měření bylo neměřitelné… Vykašlala jsem se na to a snažila se myslet jen na sebe a své miminko. „Teď musíš být silná!“ O mém porodním plánu se se mnou nikdo nebavil. Spíš jsem cítila, že moje porodní přání jsou jim na obtíž. Ošetřující lékař, který mě přebíral do péče, se dožadoval dalšího vaginálního vyšetření, což jsem odmítla, s tím, že mě již ta první PA vyšetřovala… Mezi tím, co jsem si odfuněla další kontrakci, jsem se dozvěděla, že ta první PA nebyla kompetentní k mému vyšetření a že za mě nezodpovídá. Cítila jsem se mizerně. S příchodem do porodnice to krásné porodní nadšení ze mě pomalu opadávalo. Ale pořád jsem tu já a moje miminko, nesmím se dát! „Ne nechci žádnou medikaci.“ „Chci si svůj porod prožít!“ Pro moje rozhodnutí pochopení v porodnici nikdo neměl. Když jsem rodila Toníka, kolem postele se shromáždilo spoustu lidí. Většina z nich na mě působila otráveně a naštvaně. Bohužel jsem si jich stihla všimnout, když mi stahy zeslábly. „A proč jste paní nedali oxytocin?“ Jedno z mých přání bylo, aby nestříhali pupeční šňůru. Nikdo mi nic nevysvětlil a Toníka mi podali už s přestřiženou šňůrou. Nechtěla jsem ho vážit, ani měřit, přesto byla váha a délka miminka uvedena na kartě. A protože jsem měla nakonec přirostlou placentu, s tímto personálem jsem strávila další chvilky. Dozvěděla jsem se: „Kdybyste byla doma, tak umřete.“ „Já si myslím, že paní s sebou tak škube, protože se jí nelíbí, co tady s ní děláme.“ Můj muž byl moc statečný. Svíral naše miminko vedle v pokoji, vůbec netušil, co se děje a jak na tom jsem. Nikdo s ním o tom nemluvil. Po zákroku se vyměnili směny a já nevěřila vlastním očím a uším, když se mi nová PA představila jménem a že si četla můj porodní plán. Přiložila mi Toníka na břicho a spolu jsme koukaly na to, jak se dostává k prsu. Ucítila jsem úlevu, zase bylo všechno v pořádku. …

Po té jsem dostala 2 plazmy, 4 dávky krve a několik léků na ředění krve, prostě na kapačkách jsem strávila další 2 dny. Toníček mi to všechno vynahrazoval. I ten pobyt na šestinedělí, kde jsem se opět setkala s nepochopením, neodborností a psychickým vydíráním.

Kdo čtete mé články a příspěvky na FB, víte, jak moc si své těhotenství užívám, jak moc dělám vše proto, abychom byli s miminkem šťastní, a cílovou čarou jsme proběhli v takovém tempu, na jaké jsme spolu za těch 8 měsíců natrénovali. Ladím se, ačkoliv jsou poslední týdny dost pracovní, a potíže spojené s těhotenstvím se snažím hodit za hlavu. Nevšímat si jich nejde, ale ulevit si ano. Dělám vlastně jen to, co radím svým klientkám a ono to funguje. Je skvělé si vše vyzkoušet na vlastní kůži! Být pozitivní, ve všem vidět vyšší smysl (třeba i v bolesti lýtek, která přešla ve chvíli, kdy mi můj doktor oznámil, že se miminko otočilo hlavou dolů) a vítat ve svém životě každou zkušenost, která přichází, a zároveň s důvěrou neztrácet hlavu, když to není zrovna nic na první pohled pozitivního!

A tak si nosím mexickou bolu, podvazuji bříško šátkem, piju maliník, nechávám si masírovat nohy svým mužem, jím vše, na co mám chuť, chodím k fyzioterapeutce, která mě vždy krásně uvolní a snažím se být otevřená všem možnostem porodu, i přesto, že mám o tom ideálním svou představu! Krom toho, co jsem teď demonstrativně uvedla, jsem jednoho dne ucítila potřebu obklopit se ženami a sdílet s nimi pár hodin své těhotenství. Proto jsem poprosila své kamarádky, zda by pro mě neuspořádaly předporodní rituál.

Co to je předporodní rituál? A proč něco takového chtít prožít?

Předporodní rituál je pro mě projevem úcty ženě jako nositelce života, je vyjádřením hluboké přátelské lásky a solidarity ostatních žen k nastávající mamince. Je to zároveň oslava života, mateřství a ženy bohyně jako dárkyně života. Je to propojení se s ostatními ženami, které se zavazují, že budou směrem k nastávající mamince vysílat svou energii, která jí bude provázet po zbytek těhotenství a při porodu.

Předporodní rituál je silný motivační zážitek. Budoucí maminka na něm dostává péči a lásku ve chvíli, kdy se ve fázi pokročilého těhotenství, se vší fyzickou zátěží, častým nočním močením a nateklýma nohama, může přestat cítit krásně a mít tendenci podlehnout svým neduhům. Takže na místo, aby si poslední dny s miminkem v bříšku užila a pozitivně se naladila na jeho příchod, začne jí její stav obtěžovat a ona má pocit, že si jen stěžuje. Možná i proto, že potřebuje podpořit, jenže okolí jí spíš než to vyjadřuje lítost ve smyslu:“ Chudáčku, ti nezávidím tahat se s takovým břichem.“ nebo „už abys to měla za sebou“, ale z lítosti ještě žádná radost nevzešla, a proto jsem požádala mé přítelkyně, aby mě nelitovaly, ale aby mě podpořily na konci těhotenství ve směru, kterým jsem se rozhodla kráčet.

Od té doby vidím v zrcadle bříško plné života, ne břicho plné k prasknutí. Nevidím nateklé prsty na rukou a 20 kilo navíc, vidím krásnou těhotnou ženu, vidím sebe.

    Ještě vloni jsem ani netušila, že taková nemoc existuje. Ještě letos v září jsem netušila, že ji může chytit i dospělý. Od letošního října vím vše už moc dobře, protože jsem si to prožila na vlastní kůži. A to doslova. Jsem člověk, který svými bolístkami nijak netrpí, natož aby se v nich nimral. Práh bolesti mám poměrně vysoko a musím říct, že jsem dobře zvládla i 2 porody a poměrně se ctí jsem ustála i ledvinovou koliku, kterou považuji za nejhorší a nejintenzivnější bolest, jakou jsem ve své životě zažila. A přesto pro mě byla tahle nemoc opravdové peklo. A všechno přitom začalo tak nevinně...

    Eliášek začal v září chodit do školky, je poměrně odolný, ale na počátku října se mu zničehonic udělalo špatně. Večer jednou zvracel (poprvé v životě) a 2 dny ho trápily vyšší teploty. Po dvou dnech - střih - byl zase jako rybička. Cca za 4 dny začal horečkovat Tobiášek a byl v podstatě celý den nespokojený a uhoukaný, takže musel být pořád v náručí a pak byl naprosto v klidu. Po 3 dnech nebylo po předchozím stavu ani památky. Jen jsme si všimli, že se mu na nožičkách mezi prsty udělaly puchýřky, které jsme však přičítali tomu, jak intenzivně celé dny pracuje na tom, aby si sundal třením chodidel o sebe a kopáním ponožky. Ještě jsme se tomu smáli.

    Po dalších 2 dnech mě začalo bolet v krku - nebylo to nic, co by se nedalo vydržet a objevovalo se to spíše jen ráno a večer. V noci mě pak strašně začaly bolet klouby a roztřásla mě taková zimnice, jakou snad ve svém životě nepamatuju. Ráno jsem se vzbudila a bylo mi relativně dobře, jen mě pobolívalo v krku a měla jsem opravdu lehce zvýšenou teplotu. Trochu jsem venku vystydla, takže jsem měla za to, že je to nějaký rychlý moribundus. A takto to šlo zhruba dva dny. Ve čtvrtek jsem se vzbudila a bolely mě dlaně. Nechápala jsem proč. Začala jsem si je postupně prohlížet a objevila jsem jeden pupínek na palci a na dvou bříškách prstů takové malé prasklinky, které vypadaly, jako když se trochu říznete žiletkou. To už mi začalo být divné, ale neměla jsem nad tím čas dumat, protože jsme právě odjížděli na malou dovolenou do hor.

                        První pupínek versus. propuknutá nemoc v počátečním stadiu

    Když jsme dojeli na místo, šli jsme se projít a já najednou při chůzi začala cítit, že se mi dělá na noze pod palcem puchýř - asi 3x jsem si rovnala tkaničku v botě,protože jsem si myslela, že to mám od ní. Po návratu na chatu jsem si všimla, že mi na rukách začaly přibývat pupínky. A v tom mi to seplo - ani nevím jak, ale v hlavě se mi nějak propojily zasunuté informace a mě napadlo, zda to nemůže být nemoc RUKA NOHA PUSA. Začala jsem googlovat a po chvilce bylo jasno. Příznaky seděly naprosto přesně, a tak jsem četla dál a dál. A po chvíli jsme byla naprosto vyděšená z toho, co mě pravděpodobně čeká. Zpětně mi došlo, že ty nemoci, které před pár dny měli kluci, byli slabé verze tohoto syndromu. 

    Cca 12 hodin od propuknutí prvního pupínku se mi na rukách začaly vytvářet puchyře, které neskutečně brněly, svědily, pálily a štípaly. I když se snažím sebevíc, neumím přesněji ten pocit popsat. Bylo to strašné - hlavou se mi opravdu honily myšlenky, že si ty ruce snad raději useknu. Nepomáhalo nic a já v nich začala ztrácet cit - což je opravdu docela problém, když máte ani ne půlroční miminko, které x krát denně přebalujete, kojíte a hlavně nosíte. A bylo stále hůř, pupínky se začaly nalívat vodou, zvětšovat se a bolesti a výše popsané stavy byly stále intenzivnější. Těch puchýřků se udělaly stovky. A do toho se to samé začalo dít na chodidlech - chvilkama byla bolest taková, že jsem měla pocit, že nedojdu ani pár mětrů na záchod. Zatla jsem zuby a puchýře na nohách prostě rozchodila - po prvních chvílích, kdy jsem měla pocit, že to nedám, nejhorší bolest polevila a já se tak dopajdala tam, kam jsem uznala za vhodné🙂 

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

O čem mluvím?

Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

“Ještě jednu pohádku, mami, plosím”

“Nedokreslila jsem princezně korunku”

“Mourek taky ještě nespinká.”

“Když já mám pod postelí bubáka.”

Málo v čem dokáží být děti tak kreativní, jako ve výmýšlení důvodů, proč ještě nemohou jít do postele. Přitom pravidelný spánek je pro děti ještě důležitější, než pro nás dospělé. Mám pro vás pět způsobů, jak ty malé nezbedy zahnat do peřin, aniž by vás to stálo příliš velké úsilí.

1. Vytvořte si spací plán. Společně

Někdy se zdá, že dny jsou vlastně pořád dokola. Zvláště některé domácí činnosti, které denně děláme, vlastně nemají žádnou hodnotu. Většinu času totiž tvoříme jen neviditelnou práci, kterou nikdo vlastně neocení. Uklízení, vaření, péče o děti, prádlo - jednou za čas je to prostě kolečko blbosti, které právem nenávidíme. 

Neviditelná práce

Ráno snídaně, čaje, svačiny, krmení dětí a zvířat.

Umýt nádobí a kuchyň.

Ustlat postele, abyste je večer, děti vlastně už v poledne, zase rozhrabaly.

Zametání, vytírání - to by se mohlo klidně dělat dvakrát denně.

Za necelé 2 měsíce tu máme Vánoce. A u nás by rozbalování dárků nebylo tak docela úplné, kdyby pod stromečkem chyběly knihy. Pojďte se podívat na knížní tipy pro malé děti, které určitě ocení! A to nejen pod stromečkem!

Něco pro nejmenší

Uspokojit knihou úplně nejmenší čtenáře nebývá těžké. Volte takové knihy, které budou hezky malované a "něco vydrží". Počítejte s tím, že je budou děti ochutnávat, zkusí je trhat a nebudou s nimi "zacházet" v rukavičkách. Tato knižní doporučení splňují všechny náležitosti!

1. Moje první obrázková knížka, Nakladatelství Svojtka & Co.

Zatím máme doma z této série 3 knihy - Jak bydlí zvířátka, Stroje na farmě a Na stavbě. Všechny mají společné to, že jsou krásně ilustrované a "tvrdé", ani ty nejmenší děti je nepoškodí. Jednu z nich máme již od synova roku a věřte, že přežila už mnoho věcí a stále je fit i po téměř dvou letech. Je to jedna z mála knih, která vydržela. A rozhodně vím, že i letos Ježíšek některou další přinese!

2. Život na farmě -  zábavné magnetky, nakladatelství Knižní klub

    Když jsem byla malá, pekla se u mé babičky každý týden. Kdo? No přece bábovka. Pro mnoho lidí bábovka představuje pravou českou klasiku, jeden z nejtypičtějších moučníků naší země. Bábovek existuje neskutečné množství a občas se peče snad v každé rodině. Někteří lidé ji ale považují za nudnou a okoukanou.

    Je to tak? Nevím, pro někoho možná ano. Ale lidé, co tohle tvrdí, rozhodně nevyzkoušeli tuto bábovku z vaječného likéru. Původní recept se ke mně dostal zhruba před 2 lety a od té doby jsem ji dělala už mnohokrát. Prvotní recept jsem si lehce poupravila k obrazu svému a musím říct, že ho prostě zbožňuju. Ptáte se proč? V první řadě je to zajisté proto, že výsledek je vynikající, ale také proto, že příprava je velice rychlá a nenáročná.

    Možná se budete smát, ale kromě toho, že jsem mlsná, jsem taky pohodlná a mám ráda, když u pečení nezašpiním půl kuchyně včetně 30 misek, 20 vařeček, stěrek a lžic, a nestrávím u toho zbytky svého mládí. A přesně takový je tento recept - rychlý, nenáročný a s fantastickým výsledkem. Bez přehánění si troufám tvrdit, že každý, kdo u nás tuhle bábovku ochutnal, odcházel s receptem. Na vlastní žádost, fakt jsem ho nikomu nenutila.

Potřebné suroviny:

• 200 gramů polohrubé mouky
• 1 prášek do pečiva
• 4 velká vejce
• 200 ml vaječného likéru
• 200 gramů cukru
• 200 gramů oleje
• několik lžic granka či kakaa

Postup:

Dnešní doba všudypřítomných klimatizací, hektického životního stylu a bláznivého počasí je velkou zatěžkávací zkouškou pro náš organismus. Objevila jsem malý gumový zázrak, který vám může zachránit krk! A to doslova.  

Často mě trápí nepříjemný pocit v krku. V létě za to může pobyt v klimatizovaných prostorách, samozřejmě včetně auta, a v zimě je na vině střídání suchého teplého vzduchu uvnitř se studeným vlhkým vzduchem venku. Tomu se zkrátka nevyhnete a pokud jste na krk a hlasivky citliví jako já, celoročně bojujete s občasným škrábáním, nepříjemnými pocity při polykání nebo chraptěním. 

Můj další problém, který v oblasti zdraví neustále řeším, je oslabená imunita. Coby trojnásobná maminka dětí ve školkovém věku bývám velmi často nevyspalá a vyčerpaná, čímž se oslabuje moje obranyschopnost a jsem pak náchylnější ke všem onemocněním. Jenže copak si můžu “dovolit” být nemocná…? Prvním příznakem blížící se nemoci u mě opět bývá ono již zmíněné škrábání v krku. 

Dlouho jsem hledala nějaký přípravek, který by zahnal počáteční škrábání v krku, ideálně mi také pomohl celkově se zmátořit a zároveň mi byl příjemný. Doslova nesnáším pastilky, které se v ústech mění v prášek a drobí se… fuj… zvedá se mi žaludek, jen na to pomyslím. Tvrdým cucavým “bonbonkům” také příliš neholduji, ale až donedávna nebyla jiná volba.

Teď už je ale všechno jinak, objevila jsem totiž doplněk stravy Tantum Natura s propolisem a vitaminem C! K dostání je ve dvou příchutích - Pomeranč a med a Citron a med, který ještě navíc obsahuje zinek. Kromě úlevy v krku díky svému složení slibuje také podporu imunity. 

Byla jsem nadšená, když jsem objevila takový malý zázrak, který by mohl vyřešit moje časté starosti!

Název zní málem poeticky, ale pravda je, že můj první trimestr vůbec poetický nebyl. A pokud jsem použila výraz "zamlžený", neznamená to, že bych jej prožila na snovém obláčku. Byla jsem tak mimo, že si ho sotva vybavuju 🙂. 

Když jsem se na dovolené dozvěděla, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu uvěřit. I když mi těhotenství potvrdil krevní odběr, pořád jsem byla na vážkách. Až když jsem to malé zrníčko viděla na ultrazvuku a v 7. tt slyšela bít srdíčko, došlo mi: Tak holka, budeš máma. 

Od té doby se mnohé změnilo. V první řadě mé myšlenky, které směřovaly výhradně k mému břichu. Přestože bylo ještě relativně placaté, já už se nosila, jako bych byla nejméjě v 7. měsíci. Sebevědomí rostlo, cítila jsem se krásná a neodolatelná. A pak přišel pád. 

Na konci 7 týdne mi začalo být ukrutně špatně. Úderem 16:00 se dostavil tlak na žaludku, slabost, nechutenství a nestkutečná touha jít se vyzvracet: což se mi ale nikdy nepodařilo. A tak jsem s sebou den co den táhla ten šutr, pomaličku hubla, sem tam o něco zakopla, jak se mi zamotala hlava,... 

Do toho se přidaly škaredé a silné křeče a toaletní papír občas ukázal, co neměl... Nakonec jsem skončila s magnéziem, Urogestanem, celaskonem a klidovým režimem v posteli, a to na dlouhých 5 týdnů. A přestože má práce mi umožňuje alespoň částečně pracovat z domu, i přes velkou snahu jsem se příliš profesně nevyznamenala. Měla jsem totiž plnou hlavu strachu: Co když se malé neudrží? Co když se mu něco stane? Co je a co není normální? Proč musím mít zase něco extra? 

Pocity euforie vystřídaly pocity selhání a extrémní únava tomu nepřidávala: vážně jsem dokázala pospávat i ve frontě u pokladny! O chutích nemůže být řeč, tedy pokud pominu ty kilogramy pomerančů, jalbek a rajčat, co jsem během prvního trimestru sešrotovala 🙂. 

 "Au!", ostrá bolest mě probudí ze sna. Sedím na posteli a mžourám do tmy. Na zrcadle, které je přímo proti mé půlce postele, se odrážejí stíny ze stromů. Vytvářejí až děsivou hru, která mě fascinuje. Zavírám oči a pomalu si lehám. Usínám...

"Au!!", zase je to tady a zase mě to probouzí. Je něco několem 7 hodiny ráno, místo v posteli vedle mě už je prázné. 

"Musela jsem něco špatnýho sníst, to není možný, aby to tak bolelo", pomyslím si. Sednu si na postel a koukám před sebe. Jsem rozmrzelá. Je 31.10., 2 dny po termínu a nic se neděje. Břicho mám velký, všechno mě už bolí, a hlavně se už na ni neskutečně moc těším.

Ta divná bolest se zase ozývá. Po chvíli zjistím, že odešla zátka. V ten moment mi začne bušit srdce. Dostávám strach. 

"Je to tady", pomyslím si. 

A tak jako správná dospělá a soběstačná žena volám svoji mamince.

Ahoj holky,

jsem rád, že vám můžu představit naši novou Ambasadorku pro německou značku kočárků, autosedaček a dětských cyklosedaček BRITAX RÖMER.

Společnosti Britax a Römer jsou součástí jedné rodiny od roku 1978. Společnost se snaží být první – je to jejich způsob, jak posouvat limity, abyste mohli žít svůj rodinný život podle svého a užívat si tak to své první - první úsměvy, první krůčky a společné rodinné zážitky.

Anna, nebo jinak @panihk, se stala hlasem a tváří značky a bude tu pro vás a všechny vaše otázky.

Aničko, budu ti držet palce, ale vím, že si opravdu ta správná osoba a že budeš vědět perfektně podávat informace ze světa dětského vybavení a bavit publikum maminek.

Přivítat chci také značku BRITAX RÖMER, kterou do České republiky dováží společnost Baby Direkt.

Dneska mi nezbývá než zaujmout stanovisko „Mám to na salámu – teda vlastně na tofu“.

Je to jasnější než facka. Plné znění zákona mi došlo dneska, když jsem při tradičním ranním sprintu náhodně otevřela sešítek s informacemi u Valji a zjistila jsem, že se děti budou fotit. Dneska. Bezva.

Znáte to, někdy prostě není sranda řešit řešit otázky socializace během časového presu, když na to máte všehovšudy pět minut.  Já jsem se snažila, ale marně.

„Vali, já ti hodím jinou sukni, ta, co máš na sobě, je krátká,“ hulákám s hlavou ve skříni a kolem mě se kupí hromada hadrů.

Vítězoslavně lovím stylovou džínovou sukni, o níž si myslím, že by mohla vyřešit náš problém.

Spokojená sama se sebou scházím do předsíně, abych se podívala, jak jsem to výborně zažehnala. Ale ouha, tahle sukně je taky krátká. Vybíhám zas nahoru do pokoje a pokračuju v bagrování skříně. Po dalších dvou pokusech s jinou sukní to vzdávám. To prostě nejde, dítě ze všeho vyrostlo. Začínám mít neblahé tušení, že buď ji odsoudím ke zmrznutí v letních šatičkách nebo ji budu muset navlíknout do sukně, která sice není krátká, ale zato má fleky, co nejdou vyprat. Vítězí druhá možnost (spoléhám na photoshop). No věřili byste tomu? Vždycky mě překvapí, jak ty děti rychle rostou. Rok až dva nosí to samé a nejdnou je jim to malé. Kdo by to byl čekal.

Ranní teploty jsou už jen pár stupňů nad nulou. Pokud používáte zázvor jako prevenci nachlazení, je dobré vědět jak a kdy ho používat, abyste nedosáhli opačného účinku než potřebujete.

Zázvor pomáhá trávení, zmírňuje nevolnosti a umí pomoci při nachlazení. Pozor ale na způsob užívání! Zázvor může zhoršit zdravotní stav v těchto dvou situacích:

1. Pokud máte tzv. vnitřní horkost (ta má různé projevy - např. opary, návaly horka, nadměrný hlad, krvácející dásně, potíže se spánkem, arytmie a mnoho dalších projevů). Pak pro vás zázvor není vhodný vůbec. Je to proto, že zázvor vnitřní horkost zvyšuje. Není tedy vhodný ani pokud jste zimomřiví, ale máte zároveň shora uvedené potíže. Zázvor tudíž nepoužíváme při nachlazení pokud máme horečku, rychlý pulz a velkou žízeň. (Pokud si nejste jistí jestli máte vnitřní horkost a jak velkou, doporučuji konzultaci).

2. Zázvor NENÍ vhodný jako prevence nachlazení (to je bohužel velmi rozšířená mylná informace). Vysušuje průdušky a oslabuje vnější ochrannou vrstvu těla, protože ji svými účinky otevírá. Otevřená vrstva je pak mnohem víc přístupná nejen nachlazení, ale také virům chřipky, střevní chřipky atd. Preventivně tedy zázvor v chladném období roku neužívejte, riziko onemocnění se tím zvyšuje.

Kdy JE vhodné zázvor užívat?

- Při nevolnostech a slabším trávení (Pokud netrpíte na zmíněnou vnitřní horkost. Opatrně v těhotenství, hlavně v 1. a 3. trimestru - vůbec nepoužívejte sušený zázvor, který více prohřívá a vysušuje než syrový zázvor.)

- Příběh první: Žena, která si stěžuje na svého muže: často není doma, odchází, nekomunikuje často ani s dětmi. Paralelní vztah prý nemá, dlouhodobě se ale pár nemůže dobrat zlepšení situace, i když chodí na párovou terapii. Manžel mívá návaly vzteku, které ústí do destrukce věcí v domácnosti. Situace tak čím dál tím víc zasahuje i děti...
Co se ukazuje v rodinné konstelaci? Žena natolik obdivuje svého otce, že žádný muž nemůže v jejích očích dosáhnout jeho kvalit. Otce má tak podvědomě na místě toho s kým by chtěla být, na místě partnera. Její muž tedy podvědomě vnímá, že pro něj v rodině není vlastně žádné místo. A tak odchází (pokud chvíli zůstává, vyvolává to v něm hněv, který nedokáže kontrolovat).

- Příběh druhý: Mladý muž, který by rád věděl, proč ho často stíhají nemoci a nešťastné náhody. Při dotazování před konstelací vychází najevo, že se jedná vždy o výrazné situace, které muži blokují vývoj v životě. Například závěrečná státnice na VŠ, operace vrozené vady, setkání s případným investorem apod.
Co ukázala konstelace? Dědeček z otcovy strany začal podnikat, o firmu ale přišel při znárodnění. To ho velmi výrazně zasáhlo, přišel o životní jiskru. Vnuk k němu jako malý chlapec vzhlížel a z lásky a lojality se podvědomě rozhodl, že svoje sny také nebude realizovat (touha "mít to jako dědeček" a být mu blíž = být akceptovaný milovanou osobou).

- Příběh třetí: Pár, který se snaží několik let počít dítě. Zdravotně není důvod, aby k otěhotnění nedošlo, ale stále se nedaří. Frustrace a smutek vedou k nedorozuměním i sníženému sebevědomí.
Co odhalila konstelace? Žena se podvědomě bojí otěhotnět, protože její babička málem zemřela při porodu. Zároveň cítí, že muž není dostatečně "přítomný" a připravený, aby se o něj mohla opřít při případných obtížích. Ukazuje se, že muž měl před tímto vztahem známost, která není na podvědomé úrovni ukončena. Muž se tedy cítí dezorientovaný, podvědomě není připravený zakládat rodinu. Potřebuje si nejdřív ujasnit své vztahy.

>>> V životě nastávají situace kdy se VĚDOMĚ snažíme o určitou věc (udržet si partnerský vztah, zhubnout, změnit svůj přístup vůči dětem, dokončit školu, změnit práci, pomoci někomu atp). Naše PODVĚDOMÍ má ale někdy uložené naprosto jiné vzorce, které bohužel nelze měnit přes vůli..

“Mami, nezhasínej. Bojím se tmy.” Je vám to povědomé? Malvínka sice ještě v noci spí jak dudek, podle odborníků je ale strach ze tmy často spojený s rozvojem fantazie, který začíná kolem 3. roku života. Takže nás to možná velmi brzy čeká. Proto se už teď začínám zamýšlet nad tím, co by mohlo proti strachu z bubáků pomoci.

Vyptávala jsem se kamarádek a každá má trochu jiný přístup, na který nedá dopustit. Rozhodla jsem se, že vám je všechny sepíšu, abyste měly na noční strašidla také nějaké náboje. A abyste mi poradili, který vám připadá nejlepší. 

Pozor na televizi

Televize je jednou z nejčastějších příčin nočních strachů. A to se ani vaše děti nemusí dívat na krváky, nebo detektivky. I věci, které pro dospělého nejsou strašidelné, můžou v dětských hlavičkách po zhasnutí světla spustit děsivou přehlídku. Dávejte proto pozor, na co se vaše díte před usnutím dívá, a ideálně televizi před spaním omezte úplně.

Povídejte si 

Kamarádka Alena mi poradila, že nejlepší je si s dětmi hned od začátku o jejich obavách povídat. Přistupte ke strachu jako k reálnému problému, který si zaslouží respekt. Zeptejte se jich, co si myslí, že by se mohlo stát, a jestli si myslí, že je to opravdu skutečné. A hlavně jejich obavy nezesměšňujte, nebo nezlehčujte. Ačkoli bubáci v dětském pokoji reální nejsou, dětský strach ano.

Jako „zasloužilá“ matka čtyř zlatíček, se spotřebou plenek cca kamion na měsíc, jsem se rozhodla podělit se s vámi o svoji zkušenost s další značkou plenek. (Hlavně už jsem dlouho nenapsala žádný článek a chybělo mi to 😀)

Tentokrát se s vámi podělím o svou zkušenost s plenkami Pampers Active Dry. Neustále jsem v televizi slyšela, jak vydrží zadeček x hodin v suchu.

Máme doma dvě holčičky, 

Načůrají nám do plínečky.

Sama jsem moc zvědavá,

Jestli Pamperska celou noc dá.

Milé ženy, matky,

narazila jsem na velmi aktuální článek o porodech v ČR. Kéž pomůže těm z vás, které to potřebují a nasměřuje ty z vás, které hledají cestu.. (celý článek najdete po rozkliknutí odkazu).

Jitka

"Milí přátelé,

vichr přináší změny,
co se přežilo v korunách stromů,
bude odstraněno.

Častěji jsme však na učinění změn sami,
naopak rozvětvený přestárlý systém nám ještě brání,
abychom se mohli vydat novým směrem.

Ve společnosti jsou to paradoxně nejvzdělanější lidé,
kteří už "vědí" a brání se pokroku.

Tak tomu je i v případě českého porodnictví.

Předkládám Vám skutečný příběh,
co všechno jsme byli nuceni podniknout,
aby se náš syn narodil přirozeně,
ve svém určeném čase, na hřejivém a příjemném místě,
a nikoliv tak, aby z toho žena "ztratila mlíko".

Stálo nás to hodně sil, ale zpráva,
kterou Vám mohu předat, je jasná.

Každý z nás může odstranit hrubé, necitlivé pahýly
z právě se obrozujícího stromu českého porodnictví.

K tomu Vám přeji zvláštní odhodlání a napište mi,
jaká je Vaše zkušenost, ať vím, jak se "rodovému" stromu 
v Čechách či na Slovensku daří.

http://synchromysl.blogspot.cz/2017/10/jak-porodit-v-cechach-zachranit-sebe.html

S přáním dobrého a ozdravného vichru 
Kamil H. Novotný"