Jak najít to nejlepší řešení při ochraně citlivé dětské pokožky před podrážděním a vznikem opruzenin? Tuto otázku si často pokládá nejedna starostlivá maminka. Je-li to i váš případ, je čas zbystřit a číst dále!

Není tajemstvím, že dětská pokožka je velmi jemná a citlivá. Asi nejvíce v ohrožení jsou partie skryté pod plenkami. Pohodlné nošení plen s sebou totiž přináší i zdánlivě malicherné komplikace pro pokožku, která není na dlouhodobý kontakt s plenou přizpůsobená. To, že se kvalita plen v současnosti stále více zlepšuje, je pro všechny maminky skvělou zprávou. Ovšem i přesto jsou opruzeniny neboli plenková dermatitida stále ještě nejčastějším kožním problémem kojenců a batolat.

Jak se plenková dermatitida projevuje?

Zpočátku je kůže dítěte zarudlá, někdy zanícená a na dotek citlivá. Často má tendence se loupat. Pokud se tento problém neřeší, může začít pokožka mokvat a mohou vzniknout bolestivé puchýře.

Příčina opruzenin

Opruzeniny vznikají otíráním plenky o citlivou pokožku dětského zadečku, v záhybech pokožky a oblasti genitálií, za působení tepla a vlhkého prostředí. Pokožka nemá pod plenkou dostatečné provzdušnění a vlhkost, což často v kombinaci s močí a stolicí způsobuje její podráždění. Moč a stolice společně produkují amoniak, který mění běžné pH pokožky. Pokud v pravidelných intervalech nevyměníte plenku či dostatečně neočistíte pokožku dítěte, dochází k jejímu zanícení a vzniku bolestivých ložisek v plenkové oblasti.

Když padlo definitivní rozhodnutí, že půjdu na císaře a partner mě ujistil, že to tak prostě mělo být (viz Můj císařský porod I), začala jsem se na něj psychicky připravovat. Mít hnusnou jizvu přes celé břicho, trpět bolestmi, nemoci vstát ani z postele, podstoupit klystýr, cévkování, být hospitalizována v nemocnici...všechno tohle mě děsilo a vůbec se mi do toho nechtělo. Vzhledem k tomu, že riskovat porod koncem pánevním jsem ale nechtěla, snažila jsem se s císařem smířit a přenastavit si to v hlavě.

Rozhodla jsem se, že můj porod bude krásný a bezbolestný, miminko bude zdravé a že  místo mě bonding provede partner. Vizualizovala jsem si, jak vše proběhne hladce a začala jsem se těšit. Ne na ten porod a věci okolo, ale na tu chvíli, kdy poprvé uvidím svoje dítě, což mi v tu chvíli přišlo ještě neskutečné a neuvěřitelné. 

Příjem do nemocnice proběhl den před operací odpoledne, po monitoru mi píchli nějakou kanylu a zbytek slunečného odpoledne jsem trávila s partnerem v parku ve vnitrobloku nemocnice, kde jsme byli sami, povídali si a těšili se na prcka. Musím říct, že takto krásně a v klidu jsme si dlouho nepopovídali a jsem ráda, že mě to krásně naladilo do dalších chvil.

Na pokoji nás leželo šest, z toho tři jsme čekaly na císaře. Ani jedna z nás nespala, člověk má přece jen obavy a strach. Mamka mi do porodnice volala a řekla mi důlěžitou větu: Neměj strach, nejsi v nemocnici proto, aby Ti vytáhli nádor. Jsi tam pro něco krásného, pro svoje miminko, tak to ber pozitivně.

Já celou  noc hladila bříško a především hlavičku svého miminka, kterou jsem cítila těsně pod prsy, a povídala mu o tom, co se ráno bude dít. Líčila jsem mu, že se narodí ale nemusí se ničeho bát, protože tam bude táta a ten se o něho postará. Tohle vylíčení situace pomohlo i mně zbavit se strachu, věřím, že i prckovi.

Ráno nás vzbudili v pět a začlo se s přípravami...poprvé v životě klystýr, poprvé cévkování, napíchnutí kapačky. Nic z toho nebylo příjemné, něco i bolelo, ale prostě jsem se hecla a vše brala s úsměvem a v klidu jsem rozdýchávala vše, co přicházelo. Vždyť se blížila ta úžasná chvíle, kdy mělo světlo světa spatřit moje miminko, můj syn!

Netroufám si tvrdit, že jsem nějaká ostřílená těhule, ale přeci jen už vnímám těhotenství trošku jinak než poprvé. Ani vlastně není čas to nějak zvlášť prožívat, takže spoustu věcí beru hodně s nadsázkou a to, co mě napoprvé třeba i trápilo, teď nevnímám, házím za hlavu nebo si z toho dělám legraci. Moje těhotenské desatero vychází z mých zkušeností. Odráží se v něm každodenní život průměrné těhotné ženy a každá průměrná těhotná žena holt čas od času zhřeší, i když se svých přikázání snaží držet zuby nehty. Nebo ne?

1. NEZBLBNEŠ! 

Stav "mlíko v hlavě" známe asi všechny. Tělo má holt spoustu jiných starostí a tak občas zapomene myslet. Dokud jde jen o nedodělaný oběd, je to ještě v mezích. Zapomenuté brýle a řízení auta po silnici, která se mi před očima měnila v jeden velký mastný flek, už taková sranda nebyla. Bohužel začínám vnímat, že s blížícím se porodem, se veškerý můj zájem opět stáčí k miminku a přípravám na jeho příchod. Asi je to přirozené, ale moji bližní mě za chvíli asi zavřou na samotku.

2. NESEŽEREŠ, NA CO PŘIJDEŠ! A BUDEŠ VÍC PÍT!

Bytostně nesnáším otřepanou frázi "jím za dva". Jak by to asi mohlo být možné? Ta fazolka ve vás opravdu nepotřebuje extra porci oběda. Je to zkrátka zástěrka pro obyčejné obžerství, které propuklo ve chvíli, kdy se vám splašily chutě a cesta ven je trnitá, takže proč si nedopřát? Málem jsem si vrazila facku, když jsem to o sobě asi před čtrnácti dny úplně nečekaně a spontánně prohlásila. Žrala jsem jak protržená, co mi zrovna přišlo pod ruku a tohle měla být omluva. Trapná! Jsem zkrátka čas od času při chuti. (PS: Po tomhle odstavci jsem se zvedla a donesla si misku bulguru s kuřecím masem 🙂)
S tím pitím je to kapitola sama o sobě, ale snažím se.

3. NEPROKLEJEŠ SVÉHO MUŽE ZA TO, JAK SE CÍTÍŠ NEBO JAK VYPADÁŠ!
Kamil mě dost často pošťuchuje. Během prvního těhotenství jsem se kolikrát i rozbrečela. Bylo mi líto, že se do mě strefuje, že jsem tlustá, když jsem "jen" těhotná a nic s tím neudělám. (samozřejmě to nemyslel nijak vážně, ale hormony jsou hormony) A pak přišlo klasické vyčítání: "Vždyť za to můžeš Ty!"
Teď všechny tyhle poznámky házím za hlavu (však on se nám taky pěkně zakulatil! 🙂) a užívám si bříško, stehna, zadek, prsa a vůbec všechno, co k těhotenství patří, co to jde, protože je dost pravděpodobné, že je to třeba naposledy...

4. NEZANEVŘEŠ NA POMOC SVÝCH BLIŽNÍCH A BUDEŠ VÍCE ODPOČÍVAT!
Tohle si asi budu muset nechat vytetovat na čelo, abych si při každém pohledu do zrcadla připomněla, že už příští měsíc rodím a tak bych konečně mohla zvolnit. Jenže to je tak, když celou dobu máte pocit, že je dost času a pak už skoro žádný čas není, a je ještě potřeba udělat tolik věcí. Naštěstí máme hodné babičky a dědečky, kteří pomáhají s hlídáním Tobíka a já mám tak čas od času prostor v klidu udělat, co je potřeba nebo se i chvíli natáhnout. Vše si navíc ráda dělám sama, mám z toho pak radost a celkově lepší pocit, ale brzy nastane chvíle, kdy se bude pomoc hodit ještě o něco víc a pak si o ní nebudu stydět říct.

5. CTI SVÉ TĚLO I MYSL SVOU!
Mohlo by se zdát, že čtvrté a páté přikázání jsou prakticky totožná, ale není tomu tak. Vaše tělo vám dává jasné signály, které se byste neměli přehlížet. A tak, i když vím, jak Tobík plavání miluje, radši nikam nejedeme, když se necítím ve své kůži. Přesně vím, kdy si můžu dovolit ho chovat a nosit a kdy mu musím vysvětlit, že by mě bolelo bříško, a on to s pochopením přijme a štráduje vesele dál. Stejně tak jsou chvíle, kdy cítím, jak na mě všechno padá. Tobík je občas dost divoký, těhotenství má taky své nároky. Pomáhá mi horká sprcha nebo zmrzlina tajně před spaním, když jdou kluci spát dřív. Na čtení a šití už zase není čas nebo vlastně spíš energie. Obojí můžu dělat jen večer a to už se mi klíží oči. Je tedy důležité se pozorovat, nepřetěžovat se, naslouchat svému tělu, relaxovat a dělat věci, co člověka nabíjí, jak jen to jde.

Před měsícem a půl jsem podstoupila operaci kostrční píštěle. Kdo se s píštělí někdy v životě potýkal, ví, o čem je řeč. Kdo to nezná, zřejmě to ani nepochopí. Zkrátka: možnost komplikací po operaci píštěle je větší než u jiných operací... Zhruba každému druhému se "něco" stane... A já byla samozřejmě "ta druhá".... 

Operace, po níž jsem si měla 3 dny poležet v nemocnici se zavedeným drenem a poté si pár týdnů odpočinout doma, se trošku zvrtla. Rány po vyjmutých píštělích bývají hluboké a veliké a samozřejmě: jsou na nejhorším možném místě. Jistě chápete, že mezi půlkami se rána hojí přeci jen o něco hůře než třeba rána na čele 🙂). Zkrátka: pooperační rána se začala rozpadat,  hnisat, tkáň odumírat... V nemocnici jsem si poležela skoro dva týdny, podstupovala každodenní čištění a proplachy a od té doby (a to už bude, přátelé, sedm týdnů) můj život docela solidně změnil. 

Proč to píšu sem? Protože tyhle změny ovlivnily kromě jiného i mou touhu po dítěti. Mou šíelnou touhu, které jsem podřídila celý dosavadní život. Před operací se mé dny omezovaly na měření bazální teploty, zoufalé čekání na plodné dny, dychtivé pozorování možných příznaků raného těhotenství a proudy slz nad negativními testy. Skutečně. Můj život byl takový... Nedokázala jsem vnímat nic jiného, vážit si ničeho jiného, radovat se z ničeho jiného... Poháněla mě jen vidina oblého bříška a varovně vztyčený ukazováček: Vždyť už ti bylo 30!!! 

Po operaci píštěle jsem najednou nemohla NIC. Ani měřit teplotu, ani čekat na plodné dny, vlastně jsem ani nevěděla, která bije, natož který je den. Do mého života se vrátila radost a štěstí, které ale nemělo příčinu v pozitivním těhotenském testu, ale v tak obyčejných, základních věcech, jako jsou možnost dojít si BEZ POMOCI na záchod, překulit se z boku na záda, dát si přesnídávku a čerstvý rohlík... 

Operace mi docela změnila priority. Otěhotnět teď by navíc znamenalo docela velký risk, protože rána kolem kostrče by to nemusela ustát... Přijala jsem to jako fakt a soustředím se na nové radosti: vrátila jsem se k vaření a pečení, čtu jednu knížku za druhou a doslova hltám všechny ty příběhy, začala jsem víc psát, hýčkat si a zvelebovat náš domov, víc chodit a déle spát... 

A kdyby nic jiného, tak mi spadl obrovský kámen ze srdce. Protože "nic nemusím". Nic mi neuteče. Dítě přijde tehdy, až ono samo bude chtít... A až já budu připravená. A tohle je, myslím, ta nejlepší možná příprava 🙂. 

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Dnešní článek je jiný oproti mým obvyklým.
Nebude o mateřství a všemu, co nám přináší.

Přesto nebude méně důležitý, protože je o životě.
O našem těle.

Všude čteme, jak je ženské tělo krásné a jak máme být vděčné za to, že jsme matkami.
Že kila navíc a strie k mateřství patří.

Jenže pokud jste jako já, nijak zvlášť Vás to neutěší.
Nechci ani kila navíc, ani jizvičky.
Chtěla bych zase vypadat jako před dětmi a mít přes padesát kilo.

Mít dítě je  zázrak života, ale Vy si zázračně nepřipadáte.
Rozhodně ne ve chvíli, kdy nemůžete dopnout kalhoty a podprsenku push-up nahradí ty se širšími ramínky.

Včera jsem si byla koupit nové kalhoty.
Pokaždé, když si jdu zkoušet nové oblečení, mám trochu stažený krk.
Číslo na cedulce je pro mě hrozně důležité. Tvrdě jsem pracovala, abych se vešla do velikosti 38 a nechci si zkoušet jinou. Automaticky beru z věšáku tuhle velikost.


Jenže včera to bylo jiné. Prošla kolem mě žena v mém věku. Upravená, štíhlá a sáhla si přede mnou pro stejné džíny. Letmo jsem zahlédla cedulku na jejím vybraném kousku. 36! 
Naprosto sebevědomě s nimi zašla do kabinky a mě se najednou nechtělo zkoušet ty moje.
Chtěla jsem také její velikost, chtěla jsem také mít zpátky to pevné tělo bez strií jako před dětmi.


A pak mi to došlo.
Nemůžu toho dosáhnout, nejde to.
Každá jsme v nějakém období právě teď.Nepředstavovala jste si to takhle a já také ne.
Před prvním těhotenstvím jsem byla štíhlá. Byla jsem mladá a bylo mi 21 let.Své tělo jsem brala jako samozřejmost, stejně jako vědomí, že budu vypadat stejně po porodu.Proč bych také neměla, že?Nevypadala jsem.

Místo 68 kg, jsem půl roku po porodu vážila 77kg.Měsíc před porodem mi popraskalo břicho neskutečným způsobem a iluze dokonale hladkého bříška byla pryč.
S každou další dcerou mi zůstalo pár kil, trápily mě.Nechápala jsem, proč všude v televizi a časopisech jsou ženy po porodu opět dokonalé a štíhlé a já toho nemohu dosáhnout.

Možná teď máte pár kilo nebo hodně navíc. Svoje staré oblečení schováváte na dno skříně a chodíte se na něj smutně dívat.Chtěla byste si znovu obléknout ty samé džíny, jako když Vám bylo 20. Ale neoblečete.

Chtěla byste mít dost energie na cvičení. A když energii máte, nemáte zase čas.
Možná jen hledáte výmluvy, protože se Vám prostě nechce.I já je hledala a hledám.
Ať už je to jakkoliv, je to v pořádku. Vy jste v pořádku a Vaše tělo také.
Přivedla jste na svět dítě nebo dokonce děti.Krmila jste je nebo stále krmíte.Vaše prsa už nikdy nebudou vypadat jako předtím, je to smutné, ale je to pravda.Nemá smysl se tím trápit.
Dívejte se na sebe jinak. Na své tělo.

Vždycky jste se na něj mohla spolehnout, podrželo Vás.

Jelikož mám tendenci pořád někomu vyprávět o svém porodu a dokážu si představit, jak otravné to musí být, rozhodla jsem se teď, po skoro čtyřech měsících od toho dne, napsat si o tom doufejme krátké vyprávění.

Byla středa 21. prosince 2016 a asi upustím od toho, abych vyprávěla o mých pocitech doma, když u nás zrovna byli na návštěvě tchýně s tchánem. Jsou fajn, ale když člověk už od rána tuší, že je něco jinak, tak mu jakékoliv narušení domácí klidné atmosféry může trošku dráždit nervy.

Dopoledne toho dne jsem přečkala s takovou tradiční bolestí zad v bederní oblasti, občas trochu píchnutí v břiše. Před polednem, zatímco manžel s tchánem nám v ložnici vrtali do zdi a hádali se u toho, jsme s tchýní šly do místního vesnického obchůdku nakoupit nějaké potraviny. To už se mi nekráčelo nejlépe, všude hordy sněhu a tam kde nebyl sníh, tak byl led. Já šla s obr břuchem opravdu velmi pomalu, ale stejně jsem měla křeče v břiše, jako když bych chvátala. Po návratu šla tchýně vařit oběd a já si šla dát sprchu, aby se mi ulevilo. Dlouhá horká sprcha byla úžasná, ale neulevující. Tak jsem přišla do kuchyně, snědla čínu s rýží, postěžovala si muži, že mám bolesti v břiše a na jeho radu si šla lehnout. Ležela jsem asi tak 15 minut, nešlo to. Stopování intervalů bolestí mi ukázalo rozdíl maximálně 10 minut. Byly asi dvě hodiny odpoledne. Řekla jsem to muži a ten mi šel do koupelny napustit protentokrát vanu, když sprcha nepomohla. Naložila jsem se do ní a s postupným připouštěním horké vody jsem tam vydržela hodinu prožívat stupňující se bolesti. Cítila jsem se zvláštně, uvnitř jsem věděla, že už to je ono, ale vůbec jsem si to nepřipouštěla. Vždyť termín jsem měla za týden 28. a do teď se vůbec nic nedělo, tak jsem tak nějak počítala s lednovým miminkem.

Když jsem vylezla z vany, změřili jsme zase intervaly bolestí a ty byly po pěti minutách, už jsem musela zhluboka dýchat. Jenže já pořád čekala, kdy mi teda praskne voda a pořád nic.

Ale tak radši jsme si řekli, že pojedeme do porodnice. Oblékla jsem se, vzala jsem tašku, manžel sváču, kdyby byl hlad při dlouhém čekání a jeli jsme.

Já nevím proč, byla jsem pořád klidná, nezatěžovala si hlavu zbytečnými myšlenkami, jestli už a jak to bude probíhat. Stihla jsem s Aniballem nacvičit 29 cm, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout.

Už je to týden kdy jsem šla na normální kontrolu ve 20tt. Myslela jsem si sama že něco není v pořádku, ale všichni mě uklidňovali že je ještě maličká na to abych cítili pohyby. Pohyby jsem cítila naposledy cca v 18tt. 

Po hodině a půl čekání na kontrolu jsem se konečně dostala na lehátko a čekala, po pár minutách ticha a ježdění ultrazvukem po břichu mi doktor řekl tu nejhoší větu.. Nenašel srdíčko, ta chvíle nejde vůbec popsat. Musela jsem ještě ten den do nemocnice.

Celou cestu do nemocnice jsme s přítelem mlčeli, ani jeden jsme nechápali proč se nám to stalo. Bohužel v nemocnici nám potvrdili že naše miminko už je 2 týdny mrtvé. Navečer mi zavedli tabletky na změkčení hrdla. 

Druhý den mě kolem 10 odvedli na porodní sál a že budeme čekat. Na kontrole se doktorka naposledy ujistila že je to tak, vytáhla mi tabletky a zavedla vyvolávací tabletu. A už mi zbývalo jen čekat jestli se něco začne dít. Mezitím mi dali ještě antibiotika proti zánětu. Nejhorší moment toho dne bylo když tam zrovna paní rodila, celé jsem to probrečela a furt nevěřila tomu že se to děje zrovna nám.

Bohužel pro mě se ten den nic nedělo, kromě menších bolestí které během dne přestaly. Druhý den ráno mi zavedli další tabletu a pokud i přesto se nic nebude dít tak že kolem 10 dostanu kapačky na vyvolání. Předtím než zamnou dojel přítel mě museli dát na jiný pokoj jelikož tam zrovna měli dva porody. Ten pocit byl šílený, představa toho že zase uslyším další miminka byla šílená. Potom co přítel dojel mi PA dala kapačky, a během půl hodiny začali bolesti. Dostala jsem upozornění že mi bude možná špatně, nakonec jsem skončila na záchodě a musela jít na velkou. Kolem 13 hodiny už mě přesunuli zase zpátky, když jsem se tam vracela tak mi bylo hrozně, akorát pokoj doklidli po mamince co tam rodila.

Potom šlo všechno rychle, střídala jsem sprchu a postel kde jsem stále dostávala vyvolávačku. Ve sprše jsem byla několikrát, naštěstí mi pomáhala. Po 15 hodině mě došla zkontrolovat PA jak to vypadá, bylo nám řečené že než jí skončí směna tak budu mít hotovo. Nevím zda mě to v hlavě přecvaklo ale během chvilky jsem začala rodit. Na 2 zatlačení byla malá venku, jak ze mě vyletěla tak to tak škublo až jsem nadskočila. Čekala jsem jestli začne plakat ale nezačala. Bylo mi hrozně ale zbývala ještě placenta, tu jsem naštěstí zvládla taky vytlačit sama. Potom mě zkontrolovala doktorka, naštěstí jsem to celé zvládla sama a nebyla nutná narkóza. 

Mlatí se mnou asi další puberta

Vydala jsem se za kamarádem na pokec. On a jeho žena také podstoupili IVF. Držte se, byli tam už 5x! Bohužel už je jejich věk vyšší a bylo jim doporučeno použít darované embryo. Oba jsou absolutně proti. Nechtějí "cizí" genetický materiál. To je co? Prostě nechtějí a raději budou bez dětí. Nerozumím jim, ale to je vedlejší. Kamarád se mně ptal jak to celé snáším. Dívala jsem se na něj s podivem. Jakože jak to celé snáším, jako jak? Vždyť dítě je náš sen. To čeho se nemohu odočkat. Snesu všechno. Kamarád říkal, že jeho žena byla uplakaná a to už od třetího dne aplikace hormonů. Psychika jí prý šla úplně do háje. Na to jsem mu řekla, že mně se to naštěstí netýká. Popřál mi hodně sil a jela jsem domů. Bylo devět večer a já s radostí ředila poslední injekci. Musím se tedy přiznat, že kromě dvou podlitin na břiše, o ničem skoro nevím. Teda břicho mám nateklé a vypadám jako těhotná, ale to neberu jako překážku. Po injekci jsem se cítila dobře. Dala jsem si ještě vanu a pustila tv. V deset jsem chtěla jít do hajan. Bohužel. Nešlo mi spát. Nešlo a nešlo. Kolem půl dvanácté přišel šok. Jakoby mi někde někdo přepnul knoflík. Začala jsem obrovsky plakat. Nešlo mi to zastavit. Na cokoliv jsem si vzpomněla, to mně okamžitě úplně sejmulo. Plakala jsem už půl hodiny. Můj chlap seděl, nevěřícně koukal a snažil se mně uklidnit. Moc to nepomohlo a čím víc de snažil, tím víc jsem plakala. To jako holky je takhle normální? Říká se, že těhotné ženy jsou citlivé, ale až takhle? No to se má chlap teda na co těšit 😀. Zítra punkce....Už se to blíží. V osm nástup a pak fik. Vysají si ze mně vajíčka a udělají z nich embrya. Jak já jsem zvědavá. Obrovsky moc holky!

Mezera....uběhlo už pár dní, ale protože se snažím pracovat a na nic nemyslet,tak jsem nepsala. Vajochy odebrali, bylo jich požehnaně. Jenže z toho 17zralých. Jupiiiiu že, jenže k oplodnění došlo už jen u sedmi. Do šestého dne zbyla jen dvě embrya. Drsná přírodní selekce. Docela jsem se divila. Bohužel ostatní byly nedobré. Ať tak či onak, čekáme. Pro pobavení jsem na sále po punkci mlela hrozný kraviny 😀. Všechny jsem zvala k nám na zahradu na párty. No blázen malej. Mám před sebou ještě jedenáct dní, jedenáct dní, kdy budu čekat na výsledky genetického vyšetření embryí. Furt si říkám, že ta dvě embrya budou top top a žádný problém v nich nebude. Asi jako vy všechny, se doma modlím a doufám jen v to nejlepší. Holky všem vám čekajícím tfuj tfuj. Hlavně ať jsme šťastné a spokojené. Kdyby vše dobře dopadlo, tak komcem dubna asi zavádíme bobika. Jinak bříško už není. Pěkně jsem splaskla a jsem zase jak modelína. Ale nejradši bych už měla bříško plné miminka a radovala se. Takže na konci dubna šup a pak pěkně deset dní zaslouženého volna a odpočinku. Nakoupila jsem látky a budu šít polštářky a deky na valení, pro kamarádky dvojčata. Mějte krásnou neděli. A těším se na všechny bobiky co tady na koníkovi vyrobíme.

Znáte ty dny, kdy se ráno vzbudíte a víte, že vás prostě čeká úžasný den? A vůbec vám v tu chvíli nevadí, že je šest hodin a děti se dožadují snídaně. Že musíte vylézt z teplého pelíšku, i když jste toho moc nenaspali a vplout do menšího ranního kolotoče, který vždy spolehlivě začne větou:

"Maminko, chci mlíčko."

Naplním bříška, obleču děti, dám pusu manželovi a v 9 zavírám dveře bytu. Radostně jedu směr Praha, kde se potkávám s nejlepší kamarádkou a vyrážíme do dalšího, náhodně vybraného podniku na brunch.Daly jsme si totiž takový slib a každý měsíc zkoušíme novou restauraci, jídlo, prostředí... Je to krásná tradice a popravdě skoro jediný den, kdy se vidíme- ty měsíce utíkají a utíkají, jsme pracovně zahlceny a obě jsme rády, že si najdeme alespoň nějaký čas, který strávíme spolu.

Obyčejně se nám brunch protáhne na několik hodin, pak odcházíme do dalšího podniku na oběd a třeba jak dnes, nakonec na nákupy. Prostě úplně holčičí den, kdy vypouštím z hlavy všechny problémy, starosti, povinnosti a bavím se! (I když je pravda, že v průběhu dne několikrát volám domů, jaká je situace a jestli můj manžel stále žije- a děti posléze také 😀 ). A to schledání, když se vrátím? 

Umačkala bych je všechny láskou!

Než jsem vyrážela, stála jsem asi hodinu před skříní a vybírala outfit. A také zjistila, že prostě nic nemám. V průběhu 3 let jsem totiž vyházela tak 3/4 šatníku. Njn, tělo i vkus se holt po 2 dětech a dosažení určitého věku mění (čili crop top už u mě nenajdete...).

Karlovy Vary jsou opravdu krásné lázeňské městečko západních Čech. Ačkoliv jsem Vary navštívila již po několikáté, stejně jsem byla opět okouzlená jejich šarmem a důstojností. Ruská aglomerace se již významně stáhla, takže se opět ve Varech můžete cítit jako v Čechách a ne jako v centru Moskvy. Nakoupit můžete i bez rublů a jídelní lístky přečtete i bez znalostí azbuky. 

Vřele doporučuji návštěvu Varů na jaře. Vždy jsem zde byla v létě a to bylo všude opravdu velké množství turistů – koncentrace srovnatelná s Karlovým mostem v Praze. Tentokrát mne sem zavedl lékařský kongres na začátku dubna a musím říct, že mi Vary ukázaly další ze svých okouzlujících tváří.  Rozkvetlé stromy, vůně probouzející se země a o poznání méně lidí, zkrátka značka ,,ideál´´.

K ubytování bych doporučila menší penzionky, kterých je i v centru nespočet. Já jsem tentokrát bydlela ve světoznámém Thermálu a musím říct, že zklamání ze mě stále ještě nevyprchalo… Začíná to v podzemních garážích, ze kterých prcháte po schodech nahoru rychlostí blesku, protože dle stavu stropů i statik amatér usoudí, že tohle musí dříve nebo později spadnout, ale nic naplat jinde nezaparkujete. Pokud je zrovna po dešti, tak můžete sledovat, jak se přes citelně zrezivělé železné nosníky valí voda do nižších pater.  Další velké zklamání jsou hotelové pokoje, které zajisté splňovaly luxus deklarovaných 4* před 30ti lety, ale od té doby se bohužel nic nezměnilo.   Najdete zde také i různé kuriozity, jako třeba bidet v koupelně… Ano v praxi by to bylo tak, že po vykonání oné velké potřeby přejdete s holým zadkem ze záchodu vedle do koupelny a tam tedy použijete bidet. No zajímavé, ale nezkoušela jsem to. Ale abych jen nehanila, tak moc hezký je hotelový bazén a wellness a vřele doporučuji návštěvu hotelového baru, kde hraje charizmatický starý pán na klavír.              Nicméně vzhledem k ceně ubytování bych určitě zvolila již zmíněné menší penzionky či hotýlky, kde získáte za méně peněz více pohodlí…

A nebyla by to návštěva Varů bez oplatek a Becherovky…no a díky té druhé zmíněné dobrůtce jsem nezačala psát už včera 😀

Jak jsem již avízovala perinatologický kongres byl na téma předčasný porod, takže již pracuji na několika článcích o této problematice…A  mám tady pro vás otázku za baculaté srdíčko. Věděly byste, co to znamená, když v souvislosti s tímto tématem mluvíme o tzv. ,,šedé zóně´´ ?

Automatizace a chytré technologie se v našich domácnostech objevují čím dál více. Začalo to již dávno praním prádla a pokračovalo to myčkou na nádobí, bez které si už život ani nedovedeme představit. Ruční praní je dávná historie. Víte ale, že ručně vysávat nebo vytírat už dnes také nemusíte?

Kvalitní robotický vysavač a robotický mop se dnes už řadí mezi plnohodnotné domácí spotřebiče, které se s naším minimálním přičiněním postarají o zářivě čisté podlahy našeho domu nebo bytu a všechnu tu neoblíbenou práci udělají za nás.

Historie těchto pomocníků není nijak dlouhá. První robotické vysavače se v Čechách začaly prodávat před bezmála deseti lety. Za tu dobu však jejich technologie a účinnost zásadně pokročila. Můžeme tedy říci, že chytrý robotický vysavač je dnes efektivnější než člověk s klasickým vysavačem. Nikam nespěchá, zajede i pod nábytek, nevynechá žádné místo, a co je hlavní, může vysávat každý den anebo i dvakrát denně, to když zrovna Váš mazlíček líná. Komu z nás se podaří vysávat jednou denně, a hlavně, komu by se chtělo?

Není však robot jako robot. Do opravdového pomocníka v domácnosti se vyplatí investovat pár tisíc navíc. Takový přístroj vidí, cítí a reaguje na nábytek, hračky i schody. Opatrně se okolo nich pohybuje, aniž by během vysávání vynechal jediné místo.

Jeho přesná navigace navíc zaručuje bezchybné vysátí celého podlaží bytu nebo domu, i když je prostor hodně členitý. Robot vysaje všude tam, kde necháte otevřené dveře, nebo kde vidí místnost pokračovat. Dokáže to bez instalace přídavných zařízení i v úplné tmě. A můžete si být jistí, že nevynechá ani smítko.

Kvalitní robotický vysavač nebo robotický mop se ještě před nákupem dá také zdarma vypůjčit, a tak otestovat přímo ve Vaší domásnosti! Pokud nákup zvažujete a Vámi vybraná značka se nedá nikde na zkoušku vypůjčit nebo nechat předvést, už to o kvalitě a účinnosti daného výrobku leccos vypovídá. V takových případech doporučujeme být obezřetní.

     ...je sobotní večer, chlapeček už zavřel oči i pusu najednou a konečně usnul, ještě tu u něj sedím, hlídám jeho sny, voní mi tu čaj a krásný jarní den otevřeným oknem a celá ta nálada mě nutí k bilancování, protože jsem právě završila další rok života na světě, pobyt na tomhle báječném místě k žití jsem lehce zakulatila a vzhledem k dlouhověkosti v naší rodině mi vychází, že mám za sebou možná půlku svého života běhu...

     Co jsem za tu dobu vlastně stihla? Vyrůst, vzdělat se, najít si báječného chlapa, osamostatnit se, nastoupit do pracovního procesu, slíbit manželovi, že při něm budu stát v dobrém i zlém, 5 let čekat na zrození naší holčičky za odměnu, ustát velmi těžkou manželskou krizi, po tom všem počít a porodit naší druhorozenou, která je pro radost, milovat a žít se svými dcerami a mužem, přesadit celou rodinu a vrátit se do rodného domu, pochovat nejdůležitějšího muže v mém životě - svého tátu, rekonstruovat celý dům, být nablízku své mamce a babičce, když mě potřebují, zrealizovat adopci našeho chlapečka s velkou nadějí, život v pěti, zpívat, tančit..., prostě BÝT na tomhle světě, aby můj život stál za to...

     Mám ráda svoje roky, už bych nechtěla být mladší, žiju teď mnohem svobodněji a barevněji, baví mě to, protože každý den je jiný, ještě pořád zažívám svá životní "poprvé", díky Bohu za ně...

     Myslím, že jsem dobro došla do tohoto dne, jediné, co mě na té druhé půlce děsí, že budu ztrácet své nejbližší, odejdou mi tam, odkud není návratu. Ale s tím nic nenadělám, život dává, život bere, už jsem velká holka, jen abych stihla všem opravdu říct, jak moc pro mě byli důležití a jak moc jsem je měla ráda... U táty jsem to bohužel nestihla, odešel velmi náhle, ale snad to ví i tam v tom svém holubářském ráji... Každou chvíli totiž najdu holubí pírko, myslím, že mi je posílá právě táta... Jsou věci mezi nebem a zemí, kterým nemusíme tak úplně rozumět a být ti nejrozumnější...

     Tak až zítra ráno načnu tu druhou půlku, budu si přát, abych vždycky došla dobro, o tom přece život je a pro mě je právě cesta jeho cílem...

Pěkné jaro vám všem! 

Čtěte vy, co máte obavy 😊

Teď v sobotu to bude půl roku, co jsem se stala maminkou a chci se s Vami o zážitek podělit.

Těhotenství super,nabrano 10kg, pohoda.

Dne 10.10.jsem měla termin porodu, v pátek 7.10.jsem měla maličko depku,volala jsem manželovi do práce,aby přijel dřív,že bych chtěla někam na výlet,už jsem hrozně chtěla rodit a stále nic.Tvrdila jsem,že vlastně možná ani těhotná nejsem, nic porodu totiz nenasvědčovalo.Manžel přijel,na mé přání se jelo na výlet,tůra 10km poklidnou chůzí mi zlepšila náladu.Když jsme ulehali k spánku, vytocila mě ta sustiva podložka pod prosteradlem,kterou jsem tam měla,kdyby mi náhodou praskla voda,tak letěla.Usiname,ruku v ruce s mužem a bylo mi fajn.Přesně o půlnoci mi psakla voda, žádné lupnuti, jen teplicko na nohách a dost mokro...budim muže, nechápe,panikari...běžím s rukou mezi nohama do koupelny a dávám si sprchu,meju si hlavu, holim si nohy,líčím se,manžel na mrtvici.V 1h v noci odjezd do porodnice do Nového Města na Moravě, super personál,bajo asistentka,jsem strasnej pohodar,nebala jsem se,jen tak zdravě.Strach z neznáma.Kontrakce se spustily samy po 2h pobytu na hekarne, otevírala jsem se pěkně,hopsala na míči ve sprse a jak mi všichni rikali DÝCHALA, tím jsem se tak zamestnala,že ta bolest byla krásně snesitelná.Miminko si v bříšku kopkalo,jen ty monitory mi vadily,do sprchy jsem asistentku neukecala.Za dalších par hodin jsem byla na 8cm a tam se to trochu seklo a trvalo déle,ale stále nic u čeho bych nějak naříkala.Tím,že to bylo pozvolné,zvykala jsem si na bolest a šlo to krásně.Stale jsem si říkala, bude hůř, bude hůř. A nebylo. Hurá,můžu tlačit,jsem profik, trénovala jsem s aniballem,haha,trošku něco jiného to bylo, ale šlo to. Vse mi bylo krásně vysvětleno,tak jsem tlačila jak na záchodě. Byla jsem tak natesena,kdo na nás vykoukne,pohlaví jsme nevěděli.Manžel u mě,trochu zelenej,ale podporoval,velmi dobře fungoval,byl úžasnej,díky,že ta možnost je,mít tam sebou toho nejbližšího.Taaaak, tlaciiiim jak o život a už tam miminko cítím,už je skoro venku, asistentka mě nabádá,ať nepřestávám, no tak jooo, chci se dívat,otvírám oči,rupla mi zilka,ach ja blbka,hlavne, ze o tom všude čtu, zavírám a tlačim naposled.Asistenka mi podává Adamka,volá,je to chlapeček,je nadhernej,náš,Bože,na tuto chvíli jsem se tak těšila a ona je tu.Hned si ho nechávám na bříšku a hladim.Placenta mi bohužel neodesla samovolně,jediná neprijemnost a hruznost z celého porodu,rvali ji ze mě,nešlo to,další doktor,nešlo to.Ruku uvnitř i zvenku na břiše,to už řvu.Nakonec uspinkali,vytahli a vse bylo v pořádku,jeden steh,jinak žádné poranění.Měla jsem velkou ztratu krve,tak se mi hodně motala hlava,ale krev mi dodali a velmi rychle jsem to pocítila.Strašně jsem si první chvíle užívala,brzy se rozkojila a kojim plně dodnes.Zážitek mám veliký,krásný den,plný lásky a velké proměny,stali se z nás ti nejšťastnější rodiče!

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru. 

-----

Nejvíce zdravé zažívání ovlivňuje výživa. A v Hami ví, že existují potraviny, které prošly procesem fermentace a ten má pozitivní vliv na zdravé zažívání. Typickým zástupcem fermentovaných potravin je např. jogurt, kefír, sýry, kyselé zelí, víno a mnohé další. Jenomže miminka jsou na takové potraviny ještě malá.

Jak jim dopřát fermentované jídlo vhodné v jejich věku?

Tradiční proces fermentace potravin, který přispívá ke zdravému zažívání, a více než 20 leté zkušenosti s péčí o malá bříška, inspirovaly Hami natolik, že přichází jako první s fermentovaným kojeneckým mlékem.

A vy máte možnost otestovat první a jediné fermentované mléko pro spokojené bříško!

    Řekla Vám někdy tetička, maminka  či tchýně, ať si dáváte pozor na vodění dětí za ruce ve vzpažení, protože dítě se opře o chodidla, pověsí se váhou těla vpřed a kráčí bez potřeby rozvoje rovnováhy a necvičí tak správné svalové skupiny potřebné ke vzpřímené chůzi? A že stejný problém nastává při posazení dítěte, které si správné svalstvo ještě nevybudovalo? Asi těžko!

    Spíše dítě najdete posazené, protože to přeci vypadá tak rozkošně. My ale víme, že musíme dbát o tělíčko dítěte a jeho správný vývoj již od narození zhruba do 3-4 roku věku dítěte, protože to je to nejkritičtější období, které předurčí budoucnost jeho pohybovému aparátu. Protože na dobrém začátku závisí všechno…

   Celá řada rodičů se domnívá, že čím dříve dítě bude umět sedět, stát a chodit, tím je to větší důkaz o jeho dobrém prospívání. Taky se nás každý nezapomene pravidelně zeptat, jestlipak to naše dítko už leze, sedí či chodí. Málokdo řeší, že předčasné posazování a vodění za ruce, nesprávná manipulace a nošení miminka, udělá více škody než užitku. A to, že se to může na pohybovém aparátu člověka podepsat celoživotně, už neřeší snad nikdo.

    Když můj otec psal dopis z vojny, sdělil mamce zajímavý poznatek z vlaku: „Tak jsme se Jarko s kámošem bavili, že ta jejich Verunka krásně chodí a ta naše Terezka pořád nic.  A dospěli jsme k LOGICKÉMU ZÁVĚRU, že tu naši Terku málo dáváme do chodítka. Verunka byla v chodítku pořád a jak krásně běhá. To musíme napravit.“ Informace byly jiné, ale i vy jste se snažili aplikovali jako rodiče vždy to nejlepší – přirozeně😊. Stejně jako my dnes!

    Eva Kiedroňová ve své knize Rozvíjej se, děťátko… říká: „Chceme li, aby se psychika i motorika našeho dítěte rozvíjela co nejlépe v rámci jeho možností, pak nezbývá než se o všestranném vývoji dítěte informovat a dovednostem směřujícím k přiměřenému působení na dítě se naučit.“

    Tato a další knihy autorky měsíc po měsíci doprovázejí maminku psychickým a motorickým vývojem dítěte. Knihy Vám řeknou, proč miminko neposazovat, nevodit za ruce a nedělat z něj cvičenou opičku. Pomůže Vám dítě krásně stimulovat, ale hlavně zodpoví otázku: „CO S TÍM MIMINEM MÁM VLASTNĚ DĚLAT???“, kterou si pokládá většina prvorodiček, když už mají porod za sebou (porod, na který byly mimochodem do detailu připravené, ale na další přípravu už nějak nezbyl čas-nevadí, knihy Vám poradí).

Bylo 5.4.2017 (takže včera) večer a já se marně snažila usnout. Přišlo mi to skoro jako noc před Štědrým dnem ( i ve svých 32letech se každou zimu těším na Ježíška) a mě to prostě nešlo. Taková ta nervozita, očekávání, natěšenost. Pořád jsem si říkala: Zítra už to svoje zlatíčko konečně uvidíš ... 

No, co vám budu povídat. Samozřejmě, že jsem toho skutečně moc nenaspala. Což znamená, že jsem spala ještě méně než normálně, když chodím vyprazdňovat močový měchýř (pozn. už od cca 8tt a lepší to asi už nebude). Nechápu, jak mi můžou říkat: Spi, dokud můžeš. Pak už se nevyspíš. Hahaha ... 

A najednou bylo ráno. Tatínek se nám vrátil z noční, šel spát a já se zašila do obýváku, abych nerušila a vyčkávala jsem 12 - 13h až se vzbudí a následně vyrazíme. Vždyť přece ve 14.30h tam máme být. SAKRA !!! Koukám znovu pro jistotu do mailu a zjišťuju, že mám hlavu děravou a jedeme až na 15.30h. Ouha !!!! Další hodina čekání :D 
Nicméně dočkala jsem se, přítel vstal, ,,nasnídal se" a jeli jsme.

Zasedli jsme do čekárny. Ufff!!! 15.30 , 15.35 , 15.45 , 15.55

A pak: 16.00 se ozvalo: Paní Malá, pojďte si 🙂

Pana doktora jsem viděla poprvé v životě a hned na mě udělal dobrý dojem. Prostě sympaťák. Zalehla jsem na lehátko a přítel stál a koukal na obrazovku co se bude dít. Pak to známé studění na bříško a začal další ze spousty krásných zážitků, kterých je mé těhotenství plné. První miminko a já vše neskutečně prožívám, ať už to byl gestační váček, bijící srdíčko, pohybující se ručičky a nožičky nebo sdělení pohlaví ( dobře, to byl šok).

Miluji kabelky. Bílé, černé, koženkové či látkové, hranaté i kulaté. A hlavně prostorné. Typ, který můj kolega vtipně nazývá "násypné zavazadlo." Potřebuji do něho nacpat svačinu, knihu, náhradní punčocháče, někdy tepláčky na cvičení a občas bochník chleba a štangli salámu.

Jsem žena praktická a ekologicky smýšlející. Proto mám s sebou většinou nějakou pěknou ekologickou kabelu, kterou při nákupu vytáhnu z násypného zavazadla a nákup do ní pěkně ekologicky uložím. Někdy si ráno při odchodu do práce nejsem jistá, jestli je ekozavazadlo na svém místě, tak pro jistotu přihodím nějaké další. Někdy tak nahromadím poměrně slušnou sbírku.

Také jsem trochu chaotická a lehoučce nepořádná. Často u mě převáží filozofie "Co oko nevidí, to srdce nebolí", což může mít, zejména ve vztahu k obsahu kabelky, fatální následky. Můj manžel dodnes dává k dobru historku, jak jsem v bance místo peněženky překvapeně vytáhla značně zetlelé kiwi. Snažím se být disciplinovaná a každý týden v kabelce poklidit, ale někdy si kabelka žije vlastním životem.

Mám ráda při ruce propisku, proto má kabelka vždy minimálně jednu někde skrývá. Minulé pondělí jsem vložila svoji oblíbenou propisku do postranní kapsičky. Druhý den tam  nebyla. Vložila jsem tedy svoji druhou oblíbenou propisku do stejné kapsičky. Když jsem si ve středu chtěla udělat poznámku, propiska tam nebyla. A tak se to opakovalo až to pátku, kdy jsem pojala podezření a kabelku pořádně prohledala. V rohu kapsičky zela díra a pod podšívkou odpočívalo nejenom všech pět propisek, ale i docela slušná sumička v drobných, dvě pomády na rty a minilahvička parfému, kterou jsem již pokládala za nenávratně ztracenou. Slušný úlovek, není-liž pravda?

Po přečtení předchozího odstavce tedy jistě pochopíte paniku, která se mě zmocnila, když jsem se o víkendu vypravila prozkoumat, jak pan prezident dbá o ochranu národa a zvědavě se postavila do fronty před Pražským hradem. Poklidně jsem postupovala s davem turistů a prohlížela si statné policisty. Když jsem přišla na řadu, pohledný svalovec mě vyzval, ať otevřu kabelku. Nonšalantně jsem zavazadlo otevřela. Byla jsem nachystána a obsah zakryla elegantní šálou. Což v ochránci zákona a blaha turistů vzbudilo podezření, že jsem dobře maskovaná teroristka, šálu vyndal a jal se prohrabovat obsahem kabely. Postupně tedy shlédl nakousanou bagetu, obal od čokolády, polovypitou lahvičku vody a pár hygienických potřeb, které obyčejně na odiv nevystavuji. V hlavě jsem si přitom zoufale snažila vybavit, kdy jsem si naposledy brala na svačinu kiwi...Při pohledu na můj rudý obličej poznamenal: "Vy tam máte pořádek, to byste se divila, co tam některé ženské mají!" 

Uklidnil mě, ochránce. Nejsem na tom až tak špatně. Bombu v kabelce zatím nenosím.

Ahoj tak jsem tehotna v 8 tydnu chodim na krev na lochotin ale nevidi dite pouze cerny flek bojim se moc i dite

Jsou porodnice, které lákají klienty na novou metodu bonding. Pojďme tedy poodhalit slovo bonding. Pro některé novinku, módní výstřelek lesan a biomatek, pro jiné zas přiložení dítěte po jeho zvážení a změření, nabídka, vybojovaný bod v porodním plánu.

Slovo bonding se setkalo s velkým nepochopením, ať už ze strany některých  zdravotníků, někdy i samotných rodičů, kteří mi píší radostnou zprávu, že rodili metodou BONDING.

CO ZNAMENÁ V PŘEKLADU SLOVO BONDING?

 Z angličtiny přeloženo jako  připoutání, propojení, a je to proces utváření vazby mezi dítětem a rodičem v průběhu raných dětských let. V českém jazyce je tento termín používán pro vysvětlení procesu vytváření prvotní, bezprostředně poporodní vazby mezi matkou a novorozeným dítětem.

Považování bondingu za moderní metodu je daň za to, že  žijeme v traumatizované společnosti, odpojené od svých vlastních kořenů, tradic, moudrosti předků, přírody, kde v živočišné říši je bonding jedinou možností pro přežití mláděte.

Citace z eBooku 50+10 mýtů o kojení:

Každý rok probíhá celoevropské testování dětských sedaček. Německý autoklub ADAC ve spolupráci se švýcarským TCS a rakouským ÖAMTC otestoval 26 dětských autosedaček. Součástí posuzování byly i crashtesty zaměřené na bezpečnost.

Mimo spoustu jiných značek byly testovány i autosedačky Joie, které v testech dopadly velmi dobře. Ať už ale vyberete jakoukoliv značku, určitě by crash testy měly být při výběru prioritou.

Přikládám přehlednou tabulku testovaných autosedaček:

odkaz na ADAC, kde si můžete jednotlivé autosedačky vyhledat: https://www.adac.de/infotestrat/tests/kindersicherung/kindersitz-test/default.aspx?amp;SourcePageId=0

zdroj: http://auto.idnes.cz/test-detska-autosedacka-0wc-/automoto.aspx?c=A160531_171824_automoto_fdv

Na konci roku 2015 jsem začala toužit po druhém děťátku. Manžel byl nejprve proti, ale pak si uvědomil, že dcera potřebuje parťáka /parťačku, tak tedy souhlasil. Řekli jsme si, že na jaře se začneme snažit a doufali jsme, že si k nám miminko najde brzy cestu. Na začátku května jsem zjistila, že jsem těhotná a byla jsem štastná jako blecha.

Ještě šťastnější jsem byla, když nám na 1.screeningu oznámili, že 20. nebo 21. ledna máme očekávat zdravou holčičku. Celé těhotenství bylo bez problémů (bez nevolností, bolestí zad, otoků atd se to ale neobešlo .....)

  Byl tu leden a já už pomalu mlela z posledního. všechno mi bolelo, nohy jak konve a tak jsem si řekla, že počkám na 38.týden, kdy už malá bude donošená a budu se snažit, aby mezi nás zavítala co  nejdřív.  Zasedla jsem k internetu a hledala rady maminek - skoro všechny doporučovaly sex. Ok, 14. ledna jsme si tedy řekli, že to zkusíme. No a světe div se - 2 hodiny po sexu se ozvaly první bolesti po 7 min a za chvilku už byly po 5. Šla jsem si tedy dát vanu a vzbutit manžela. To už jsem měla bolesti po 3 minutách. Byla 1:00 hodina a my dorazili před porodnici, kde mi u vchodu praskla voda. Na příjmu zjistili, že jsem otevřená na 1,5 cm (což jsem byla už skoro týden). Bolesti  v tu ránu nikde, ale vzhledem k odtoku vody už mě domů nepustili. Uložili mi na hekárnu, a že se mám prospat (copak to ale jde, když každou chvilku se mě sestra ptala na bolesti a když kontrolovala malou). Ráno kolem 5 hod sestra zjistila. že jsem stále na 1,5 cm.  takže opět to samé - lehnout a snažit se spát 🙂 V 9:30  jsem byla na 2 cm a nechápala jsem, že to jde tak pomalu (vždyť se říká, že druhý porod je rychlejší -první dcerka byla za 3 hodiny venku od prvních bolestí). Sestra  mi řekla, že si můžu zavolat manžela, pokud chci, ale že nemusí spěchat, že na porod to zdaleka není. Zavolala jsem mu, aby přijel a šla jsem do sprchy. Tam mě přepadly z ničeho nic šílený bolesti. Horká voda mi dělala dobře, takže jsem tam trávila minimálně 15 min. Když jsem vylezla, tak jsem měla najednou nutkání tlačit. Říkala jsem to PA a ta jen, že to  není možný, že jsem před chvilkou byla na 2 cm. Já si ale stála za svým a trvala jsem, aby mě zkontrolovala. Bolesti jsem měla snad po minutě a tak šílený, že jsem nemohla ani chodit. 10 metrů  na sál jsem šla snad 5 minut 🙂 Asistentka mě zkontrolovala a jen  se usmála a řekla, že jsem na 10 cm, že jsem se v té sprše otevřela o 8 cm a při další kontrakci můžu začít tlačit. To jsem ale nechtěla, protože manžel ještě nepřijel a nechtěla jsem, aby to propásl. Najednou se tam objevil a mě spadl kámen ze srdce, že to stihl a nepřijde o ten krásný zažitek. Na 1 zatlačení byla hlavička venku a na další i tělíčko (bez jakéhokoliv poranění a nástřihu). Bylo 10:30 když se Terezka rozkřičela na celé kolo. Po zvážení a změření mi ji položili na břicho a užívali jsme si krásné první 2 společné hodinky. 

 Terezka se narodila 15. ledna v 10:30 s mírami 3250 g a 50 cm. 

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.

Cože? Ty dnešní matky už neví, co by...může problesknout některým z nás. Mám zde pro vás jen takový malý tip. Nejde o tyranizování, jak být dokonalým rodičem a to dokonce ještě dříve, než se dítě narodí ;)

Jsem klinická logopedka na mateřské a mám teď tu krásnou příležitost sledovat vývoj dětské řeči v přímém přenosu. Píšu rodičům o tom, co vím a znám. Třebas některé mé postřehy upotřebíte pro vývoj řeči vašeho dítěte a třeba i lepší komunikaci v rodině. 

Ví se, že děti už v prenatálním vývoji slyší a reagují na matčin hlas nebo melodickou hudbu. Pouštění Mozartovy hudby břichu se sice u nás doma nekonalo, ale svou oblíbenou hudbu jsem přece jenom poslouchala o něco raději, právě pro pocit, že ji posloucháme dva. Ještě dříve než u nás proběhla radost, že ve mně roste nový posluchač, jsem četla o studiích sluchového vnímání u dětí ještě nenarozených. Jsem klinická logoedka tak čtu "todlenc", ale jinak čtu i detektivky;) Studie prováděli DeCasper a Spenceová, v průběhu 80. a 90. let  a z nich vyplývá že,

pokud 6 týdnů před porodem budete svému maličkému opakovaně předčítat kratší část textu, bude na něj reagovat po porodu, a to i když jej bude číst někdo jiný.

Při výzkumu hodnotili reakce plodu a to podle změn srdeční akce. Změnu zaznamenali, i když text četla jiná osoba než matka nebo otec. Tím bylo vyloučeno, že se jedná o pouhou reakci na hlas blízkých.

Pokud vás tento poznatek zaujal, můžete zkusit předčítat svému dítěti - můžete zkusit číst svému břichu. Nejspíš tím nezískáte náskok před dítětem od sousedů, ani tím nijak neumocníte vývoj vašeho superdítěte ;). Taky nemohu slíbit, že text bude fungovat jako zaklínadlo pro řvoucí uzlíček. Tímto čtením můžete "jen" přidat další způsob komunikace s miminem. Slovy, která jsou vám milá a která už bude znát. S jak přesnou délkou textu pracovat jsem se nedočetla, autoři uvádí: "určitý krátký text". Výběr je na vás.

Jaro už je tu a s ním na nás ze všech stran útočí reklamy na všemožné detoxikační preparáty a články o zázračných detoxikačních dietách.  Zajímalo mě, jak to s tou jarní detoxikací opravdu je, a proto jsem oslovila  Tomáše Broučka, který se detoxikací úspěšně zabývá již řadu let, a na světě je 13 otázek a odpovědí na téma očisty organismu.

Tomáš  je naturopat a  specializuje se na oční vady a onemocnění, detoxikaci organismu a zdravý životní styl.

Pomáhá lidem na cestě za lepším a spokojenějším životem, vypořádat se s jejich zdravotními problémy a vracet jim zrak.

Řadě klientům pomohl zbavit se  „neléčitelných“ nemocí, jako třeba makulární degenerace, ale také alergií, kožních onemocnění, astmatu, chronické bolesti a jiných potíží. 

1. Co to ta detoxikace organismu vlastně je? Proč bychom jí měli vůbec věnovat pozornost?

Jak je uvedeno v samotném názvu, de-toxikace by měla znamenat, že své tělo zbavíme toxických látek. Já to však vnímám v širším kontextu: detoxikaci beru jako proces, při kterém svému tělu odlehčíme, přestaneme ho zanášet, podpoříme funkci důležitých tělesných orgánů a dodáme tělu výživné látky, kterých je obecně nedostatek.