Jak jste na tom s asertivitou? Umíte říct "ne" nebo často kývnete, i když tušíte, že z toho nebude nic než samé problémy. Znáte to - cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Kdysi jsem si o sobě ráda myslela, že jsem hodná, manžel si o mně myslí, že jsem blbá. Ale pravda je taková, že mám ráda pocit, že jsem potřebná. Taky jsem trochu líná a štítivá, takže se nemohu realizovat v oblastech jako je zdravotnictví nebo sociální práce.

Proto se realizuji na nejbližším okolí. Dostávám se pak do situací, kdy doučuji matematiku sousedčina syna, který je učebnicovým příkladem hyperaktivního dítěte a už potřetí nacpal do mikrovlnky propisku. Závěr pokusu - propiska v mikrovlnce exploduje. Nesu nákup paní Novákové, která do mě celou cestu poklepává hůlkou, zatímco laje na politiku, nebo chodím zalívat květiny, které ale už mají opravdu to nejlepší vegetační období za sebou, tudíž trávím poslední den sousedovy dovolené sháněním rostlin podobných, aby se neprovalilo, že holky chcíply. Nedokážu odmítnout pozvání kamarádky na vzrušující koncert místní základní umělecké školy. (Proboha! Já přece trpím tím, že sama děti nemám, proč mám ještě trpět proto, že jiní lidé děti mají!)

Dnes jsem například kývla sousedovi (od těch kytek), že mu pohlídám Karla Druhého. Karel je pubertální čivava. Někdy mám pocit, že je to jen gremlinek, který se k dobráckému sousedovi vetřel v geniálním psím převleku. Mým úkolem bylo dát Karlovi čistou vodu, půlku konzervy a vzít ho vyvenčit. Karel sežral konzervu, vychlemtal vodu, vytrhl mi vodítko a zalezl za gauč. Jsem sice založením pomahač, ale utírání Karlem počurané podlahy do konceptu pomáhání nespadá. Nejdřív jsem se snažila Karlovi domluvit. "Pojď, Kájo. Pojď si přečíst, co psali ostatní na pejsbooku..." Čivava dřepí za gaučem a čučí na mě. "Karle, jestli nepůjdeš dobrovolně, tak tě odsud vytáhnu!" Je to přece malinký pejsek, toho přeperu. Jakmile natáhnu ruku pro vodítku, Karel pokrčí čumáček, vycení zoubečky a začne výhrůžně vrčinkat.  Nepodařilo se ani vymést Karla smetákem. Zabral teprve páreček, který jsem uzmula manželovi z talíře. Sice taky cenil zuby a trochu vrčel, ale  toho jsem smetákem odrazila.

Karel se způsobně vyvenčil, vyblinkal páreček a šli jsme domů. Tentokrát Karel předvedl hysterickou scénku "Nikam nechoď, buď tu se mnou" a zavěsil se mi zoubečkem na tepláčky. Takže teď sedím na zemi, Karel na mém oblíbeném křesle a oba zoufale vyhlížíme páníčka. Snad se vrátí brzy. Karel začíná pokukovat po mojí posteli.

Od narození syna jsem se snažila vyslyšet jeho potřeby co se týká spánku, kojení ... > když jsem viděla, že šmudlá - šla ho uspat, když brečel kojila jsem > první dny opravdu velmi často. Přes den měl 3 spánky (pokud už nebyl miminko to oprvdu jen jedl a spal 🙂 ) a délka byla různá někdy půl hodiny někdy déle. V noci se pak téměř s přesností budil po 3h.

                                                                         pixabay

Bude tomu už dva roky od narození a vše si už nevybavuji, ale vím, kde jsem ASI udělala chyby > k tomu se dostanu později

Bylo to ještě v šestinedělí (4 týden?) a syn v noci spal déle než jeho obvyklé 3h.

Nemám ho vzbudit? Co kojení? Píše se přikládat často. Kojit po 3h kvůli laktaci a přibírání miminka. Syn byl malinký tak přibírat potřeboval. Když tomu bylo 4 hodiny tak jsem ho vzbudila >nejspíš první chyba.

Když mu byly asi 3 měsíce, řekli jsme si, že zavedeme nějaký režim - ale i ten jsme se snažili přizpůsobit potřebám našeho Ondráška > koupání, mazání, kojení, spánek  > usínal po kojení kdy jsem ho ještě držela a říkala mu, jak ho milujeme .

Znáte ten pocit, kdy se ve vás probudí to „něco“, co vás přiměje k tomu chtít děti? Chtít je co nejdřív, mačkat je v náručí, hrát si s nimi, zodpovědně je vychovávat – zkrátka být máma? Já ho znám moc dobře... a poslední dobou kvůli němu můj život čím dál víc připomíná očistec...

„Přijďte, až budete těhotná,“ řekl mi nedávno gynekolog a do ruky mi vrazil žádanku o převzetí do péče, adresovanou centru reprodukční medicíny. Ten ušmudlaný kus papíru mě vyděsil, vzápětí namotivoval, aby mě nakonec uvrhl do středně těžké deprese. Ženský zmetek. Cvok. Hysterka. Tak nějak se cítí žena, která chce mít dítě, ale nedaří se jí to.

A záměrně píšu „jí“, jelikož z dalšího ušmudlaného papíru od lékařů ví, že v protějšku problém není... A mohou ji blízcí tisíckrát uklidňovat, tisíckrát radit, tisíckrát opakovat: Nemysli na to. Ona na to bude myslet. A bude se dál trápit. A bude se ptát: Proč já?

Největší chybou, kterou mohou lidé před takovou ženou udělat, je:

• Říkat jí, že „to určitě vyjde, protože oni to tak nějak cítí“,
• říkat jí, že „její známá to taky tak měla“,
• říkat jí, že „problém bude určitě v hlavě“,
• říkat jí, že „nejlepší je vědomě dítě nechtít – potom se zadaří“,
• říkat jí, že „nemá bláznit, protože je ještě mladá“,
• říkat jí, že „to moc láme přes koleno a má tomu dát volný průběh“,
• říkat jí, že „oni by udělali tohle!“,
• nedej bože zeptat se se zájmem: „Tak co, pořád nic?“.

A jaké chyby dělají dámy-čekatelky, kterým ten jejich nenaplněný mateřský pud leze na mozek?

Pravidelně se v dětské ambulanci potkávám s čekací dobou delší než hodina, či dvě. Lékaři ošetřují více dětí, předepisují víc léčiv, do školky se kvůli nemoci dostanou jenom sporadicky.

I vy se často ocitáte v popsané situaci?

Když jsem byla malá, "být nemocná" 3x za rok, už bylo moc. K pediatričce se mnou máma nechodila jako na rohlíky do obchodu, a ve školce jsem poctivě strávila celý týden.

Pokud to máte i vy podobně, pravděpodobně z času na čas přemýšlíte, co se to stalo? Kde nastala chyba? Co my rodiče děláme hůř než naši rodiče, když jsou naše děti pořád náchylnější k nemocím?

Služba 24DOCTOR  se na tuto otázku zeptala lékařky, pediatričky MUDr. Vandy Pedanové. Její odpověď Vás možná nepotěší…

Už dlouho přemýšlím, že sem napíšu naši cestu k miminku. Třeba to někomu pomůže. Někomu, kdo se snaží a snaží a nejde to. Nám to taky dlouho nešlo a teď jsme ti nejšťastnější rodiče na světě. Držím všem snažilkám palce. Mateřství je to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.

O dítě jsme se začali snažit v roce 2010 po desetiletém manželství. Předtím jsem si nebyla jistá, jestli dítě chci nebo ne, proto tak pozdní začátek. Myslela jsem si, že když nejsem taková ta zoufalka, která chce dítě za každou cenu, tak že to půjde samo a rychle. To jsem se teda pořádně spletla. Otěhotnět se mi podařilo až na jaře roku 2012. Na první kontrole v šesti týdnech bylo všechno v pořádku, a hlavně srdíčko tlouklo. Byla jsem tak šťastná, že jsem to hned všem hrdě oznámila. Zhruba za 2 týdny jsem večer začala slabě krvácet, a tak jsme jeli na pohotovost. Tam jsme se dozvěděli, že plod se přestal vyvíjet a že srdeční aktivita ustala, a rovnou mě objednali na druhý den na zákrok. Když jsem se probudila z narkózy, tak jsem jenom brečela a brečela. Hrozně moc mi pomohla milá paní Ukrajinka, která v nemocnici pracovala, a která mě chodila utěšovat a držet za ruku. Doma mi pak pomohla rodina, kamarádka s velkou tabulkou čokolády a druhý den i dámská jízda, kde jsem se ještě vybrečela a uzavřela to v sobě s tím, že to tak asi nemělo být. Na józe mě učili, že se všechno děje z nějakého důvodu, i když ho třeba nechápeme a v danou chvíli nevidíme. A asi je to pravda. Na podzim roku 2012 mi nečekaně zemřel tatínek a v době, kdy umíral, bych já byla těsně před porodem. Nevím, jak bych to tenkrát všechno zvládla.
Vzhledem k tomu, jak dlouho nám trvalo, než se mi podařilo otěhotnět, jsme se s manželem rozhodli zkusit umělé oplodnění. V letech 2012 - 2014 jsme ho podstoupili celkem 4 x, z toho 3 x mi zaváděli "čerstvá" embrya a jednou zmražené. Celé tohle období pro mě bylo velice náročné. Moje emoce byly jak na houpačce. Doktoři mi vždy oznámili, že máme krásné, životaschopné embryo (embrya), a že šance na otěhotnění je veliká. Když jsem tam tak ležela a viděla na monitoru ten shluk buněk, který by měl být moje dítě, brečela jsem. V duchu jsem s budoucím miminkem mluvila, domlouvala mu, ať se tam uhnízdí a slibovala, že budu dobrá maminka. A pak přišlo několik týdnů čekání, doufání a těšení se, než udeřila realita. I přesto, že všechno vypadalo ideálně, embrya se neuchytila. Při posledním pokusu, který proběhl v létě 2014, mi doktoři vložili dokonce tři krásná embrya. Všichni čekali, že se alespoň jedno uchytí, vtipálci mi předpovídali, že se uchytí všechna. I statisticky už jsme na to "měli nárok". Test, který jsem si po čtrnácti dnech udělala, byl pozitivní. Měla jsem ohromnou radost, zároveň jsem se ale trochu bála, jak bych zvládla případná trojčata. Na kontrole v centru pro asistovanou reprodukci se ale nic neukázalo. Možnosti byly dvě. Buď se jedná o biochemické nebo o mimoděložní těhotenství. Nakonec to naštěstí bylo jenom to biochemické. Nechápala jsem, co je se mnou v nepořádku, proč se to nedaří.
V dubnu 2014 jsem se seznámila s čínskou medicínou. Spíš ze zvědavosti, než že bych si myslela, že mám nějaký problém, jsem ji zkusila. Hned na prvním sezení mi paní oznámila, že mám mimo jiné i oslabené ledviny, které jsou podle čínské medicíny zodpovědné za plodnost. Tak jsem začala docházet pravidelně. Podstupovala jsem léčbu jehličkami a polykala bylinky. Na doporučení mé čínské doktorky jsem poslední hrazený cyklus IVF odložila na později, aby se mé tělo stačilo dát do pořádku. A tak nějak jsem to vypustila z hlavy s tím, že do ledna času dost.
Na podzim jsme s manželem, rodinou a přáteli odjeli do kouzelné roubenky na společný víkend. Všichni jsme si to skvěle užili. Dělali jsme oheň, s dětmi dlabali dýně, hráli hry a k tomu popíjeli vínko. Za tři týdny jsem zjistila, že jsem těhotná. Strašně jsem se bála to někomu říct, věděl to jen manžel. Jenže to bylo zrovna na výročí úmrtí táty, všichni byli smutní, tak jsem to nevydržela a tu dobrou zprávu jim na hřbitově oznámila. Dál jsme to ale nešířili, čekali jsme, až uplynou ty kritické první tři měsíce.
Na každou kontrolu ke svému gynekologovi jsem chodila úplně vystresovaná. Manžel mě musel pokaždé v čekárně uklidňovat. Když mi po 12 týdnech můj doktor řekl, že teď už to vypipláme, spadl mi kámen ze srdce. Věřila jsem mu. Celé moje těhotenství probíhalo skvěle. Sice mi bylo občas špatně od žaludku, ale nezvracela jsem. Večer jsem bývala víc unavená, a tak jsem chodila dřív spát. V práci mi ve všem vyšli vstříc. Věděli, jak dlouho jsem na miminko čekala. Bříško pěkně rostlo, ultrazvuky byly vždy v pořádku, a já jsem si to užívala jako nikdy v životě.
A pak, ve 26 týdnu těhotenství, mi doktor oznámil, že se mi zkracuje děložní čípek. Prý nic dramatického, jen se mám víc šetřit, polykat magnézium a za týden přijít na další kontrolu. Jenže za týden to bylo ještě horší a já jsem musela hned do nemocnice. Tam jsem si čtyři dny poležela, dostávala jsem kapačky a odpočívala. Zkracování čípku se zastavilo, a tak mi lékaři slíbili, že po víkendu můžu domů. Ten samý den odpoledne mi praskla voda. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Když mi to došlo, zavolala jsem sestřičku a zbytek už mám celý jako v mlze. Dostala jsem injekci s kortikoidy, které pomáhají plicím miminka dozrát. Pak mě sanitka převezla do Podolí, kde jsou na nedonošená miminka zařízení. V Podolí mi řekli, že se budeme snažit udržet miminko v bříšku co nejdéle. Minimálně alespoň 72 hodin, aby stihly dozrát plíce. I když plodová voda pořád vytékala, miminko ji zatím mělo dost, protože nová se průběžně vytvářela. Takhle jsem to vydržela 3 dny, ale pak už bylo mimčo na suchu, a tak jsem musela jít rodit. Manžel, který byl v neustálé pohotovosti, přijel za 15 minut. Věděla jsem, že miminko je natočené koncem pánevním, a že budu rodit císařem. Když mi píchali epidural, klepala jsem se jak ratlík. Ale aspoň jsem byla při vědomí. Když toho drobečka vyndali ven, plakal. Plakal úplně stejně, jako donošené děti! Ten tenoučký pláč byl pro nás zázrak. Pak jsme ho ještě na pár sekund zahlédli, když ho odnášeli do inkubátoru, a to už jsme s manželem oba brečeli. Ta strašně malinká "věc" zabalená do fólie, je naše dítě. A tak se nám 7. 4. 2015 narodil syn Daniel. Narodil se předčasně v týdnu 27 + 4 a vážil jenom 990 g, ale žil. Nejdřív byly vidět jen hadičky a jedno chodidlo zabalené do fólie. Ani další dny to nebylo o moc lepší. Bylo těžké uvěřit, že to fialové stvořeníčko kost a kůže, které se vejde do dlaní, je náš syn. Nevím, jak nejlépe popsat ty dny plné strachu, kdy jsem jako máma měla být se svým dítětem, kdy jsem měla pocit, že se o něj musím postarat a nemohla jsem. Jediné, co jsem pro něj mohla udělat, bylo zajistit mu mateřské mléko. Tak jsem poctivě po třech hodinách z prsou vymačkávala těch pár kapek mleziva a nosila je svému chlapečkovi. Hned, jak nám to lékaři umožnili, jsme začali klokánkovat. Ten úžasný pocit, kdy jsem poprvé držela svoje dítě a mohla ho přivinout na prsa, nikdy nezapomenu. Brečela jsem jako želva. Vůbec jsem v ty dny hodně brečela. Kdo to nezažil, nedovede si představit, co s člověkem udělá kombinace neustálého strachu a rozbouřených hormonů.
O lékařských detailech se nebudu rozepisovat. Důležité je, že nás po 2 měsících pustili domů. Daník vážil 2,36 kg a měřil 44 cm. Většina lidí se bála si ho pochovat. Ale nám s manželem, kteří jsme ho klokánkovali jako kilové miminko, se zdál "obrovský".
Teď už je Daníkovi 22 měsíců (19 měsíců korigovaného věku) a zdá se, že je úplně zdravý. Pokud všechno půjde tak, jak má, mohli by nás v létě vyřadit z nedonošenecké poradny.

A tak nezbývá než poděkovat všem lékařům i sestřičkám na resuscitačním oddělení v Podolí a na JIP v Krči. A nejvíc děkujeme našemu synovi, že tak statečně bojoval o svůj život a že to pro nás pro všechny vybojoval. Daníku, jsme moc pyšní, že sis nás vybral za svoje rodiče. Milujeme tě.

V pátek jsem měla svoje první rande s chemoterapií. Jak už to bejvá někdy se rande vydaří a někdy zase ne. U mě to definitivně láska na první pohled nebyla, myslím, že ani ten druhej pohled to tak nějak nespraví, ale naše dočasný skoro přátelství půjde.

Musím se přiznat, že po tom prvním zavolání, kdy mi oznámili, že mám rakovinu, jsem odmítla jednat po telefonu s doktorama a tohle všechno přenesla na Amíka. Amík se teda stal mým styčným důstojníkem a tak to byl on, kdo zvednul v lednu telefon a dozvěděl se, že budu muset podstoupit chemoterapii. Chudák opravdu se snažil to podat dobrým způsobem. "Hele mám pro tebe dobrou a blbou zprávu, ale ta blbá je jenom dočasná. Prostě krátkodobě to bude na hovno, ale douhodobě skvělý vyhlídky!" Snaha o bezstarostnej tón zněla poněkud křečovitě, ale i tak se počítala.

V pátek 10. února přišlo na řadu to krátkodobý období na hovno. Koneckonců jde jenom o 12 tejdnů a 12 kol chemoterapie. Takže jsme předali mini chlapíka tchýni, máma, já (hvězda dne) a Amík jsme nasedli do auta a frčeli do nemocnice. Ano, svoje první rande jsem se rozhodla uskutečnit v nemocnici a ne jen v infúzním centru, kde bude naše randění pokračovat. Nemocnice to už je moje stará známá, mám pocit, že od prosince jsem tam snad jednou tejdně, jen pro mámu to bylo její poprvý v týhle budově. Jako starej mazák jsem jí provedla:"Tady v tom patře byla ta biopsie, tady zase sociální pracovnice," ukázala jsem jí butik s parukama a podprsenkama s vycpávkama a pak už se šlo na věc.

Čekárna, zase, tentokrát, ale naše rande bylo napevno a čas se dodržel. Jedenáct dopoledne, volají moje jméno. Jdeme dovnitř. Všechen personál je v modrým, prej aby to nevypadalo tak nemocničně, pokoj má super výhled v rohu stojí křeslo. Pane polohovací, jako zařízený to mají pěkně. První rande je oťukávací a tak bude trvat nejdýl, v plánu bez zádrhelů jsou čtyři hodiny plus nějaký drobný. Máma nevypadá zrovna nejlíp, nervózní je i Amík. Mně osobně se do toho celýho taky moc nechce, přeci jen tu reputaci nemá to moje rande nejlepší.

Sestra je skvělá, pořád se směje, definitivně pomáhá situaci a my, teda nejvíc já, se uvolňujeme. "Nejdřív vám dáme steroidy a slanej roztok." Povídá vesele sestřička. "A narostou mi po něm svaly?" Ptám se já. "Ne svaly nebudou, jen se moc nevyspíte." Škoda, jsem mohla trumfnout nařachanýho bráchu. "Po steroidech dáme benadryl proti alergii. Ten definitivně ucítíte, prostě budete mírně mimo, možná hodně." Pokračuje sestra. "No a jakmile přijde na tu chemoterapii nandám si bílej plášť, tak se nelekněte, je to pravidlo."

A už to jede, žíla napíchlá a steroidy kapou, já žertuju, Amík se schovává za foťák a máma sedí v koutě, nějak jí do mluvení není.  Ha, tak vymyšlený to mají dobře, jakmile začne působit benadryl je mi všechno jedno. Paráda nejdřív člověka oblbnou a pak ho začnou trávit. Na nehty u rukou a nohou mi dají zmrzlý gely, prej potom ty nehty neslezou. Sestra se oblíkne do bílýho pláště. Taxol neboli ta opravdický chemoška je tady v puse okamžitá pachuť chemie jako bych vylízala záchodou mísu těsně po umytí. Naštěstí to netrvá dlouho. Reakci na taxol a herceptin nemám, jen mě bolí ta žíla a je mi trochu zima. Tahle nemocnice je super, dokonce dostanu i nahřívanou deku, dvě, tři, na záchod se sunu s tyčí u ruky.

Než jsem porodila naší malou treperendu, měla jsem ve spoustě věcí týkajících se mateřství jasno..."tohle budu dělat tak, a tamto zase onak, a tohle rozhodně nikdy dělat nebudu..."No a jak to už tak bývá, představy vzaly rychle zasvé☺ i o tom budou moje budoucí příspěvky.

Dnes se vám svěřím, jak to dopadlo s mojí před-porodní představou o spaní.

Vždycky se mi líbilo, jak v amerických filmech má už malé novorozeně svůj pokojíček, kde samo krásně spinká zatímco rodiče si užívají klidného spánku ve společné ložnici. Nechat nově narozené miminko v jiném pokoji mi přišlo až příliš drastické, pro začátek jsem měla představu, že bude ve své postýlce vedle naší postele a kolem 6 měsíců se i se svojí postýlkou přestěhuje do svého pokojíčku. A samozřejmě bude od 4 měsíců dostávat na noc kaši a prospí celou noc, jako kdysi já.

Povedlo se?

Hahaha, ani omylem.

První dny po porodu jsem byla hrozně unavená a jelikož malá byla dost nenažraná, kojila jsem kvůli častému kojení a únavě vleže. Většinou jsme u toho obě usnuly a na přendávání do postýlky nedošlo. Potom taky často trpěla " na prdíky" a nejlepší spací poloha byla bříškem na bříško☺.

Na začátku celého procesu vzniku nového lidského jedince stojí spojení dvou pohlavních buněk. Mužské spermie a ženského vajíčka.  Zdá se to velmi jednoduché, ale opak je pravdou. Jedná se o velmi důmyslný a složitý proces. 

Vajíčko – oocyt v průběhu ženského měsíčního cyklu postupně zraje v tzv. folikulu.  Když folikul dosáhne velikosti přibližně 20 mm, tak praská a dochází k uvolnění vajíčka  - ovulaci.  Oocyt je nasáván rozšířeným ústím vejcovodu. Vajíčko čeká ve vejcovodu přibližně 6 – 24 hodin, kdy je schopné oplození. Tato doba je značně individuální a je odlišná u každé ženy. Pokud došlo k pohlavnímu styku, tak musí spermie, které přežívají v těle ženy až 48 hodin, doputovat obrovskou vzdálenost z pochvy až do vejcovodu.

Když si uvědomíme, jak je velká spermie a jakou vzdálenost musí překonat , tak je opravdu na místě mluvit o kouzle oplození. Vzdálenost, kterou spermie překonávají je přibližně 1500x delší než spermie sama.  Nutno podotknout, že spermie je pouhá jedna jediná buňka, která nemá nohy ani oči ani mapu, a přesto nezabloudí a je schopná včas dorazit do vejcovodu.

Jak jsem již zmínila, k oplodnění vajíčka dochází ve vejcovodu.  Celý proces průniku spermie do vajíčka je velmi důkladně kontrolovaný. Na povrchu vajíčka je specifický obal – zona pellucida. Tento obal je spermie schopná překonat díky drobnému váčku na vrcholku hlavičky a to akrozomu. Akrozom obsahuje enzymy, které naruší zonu pellucidu, a tím je umožněn vstup spermie do vajíčka. Jakmile pronikne do vajíčka jedna spermie, spustí se kaskáda dějů, která změní struktury obalu vajíčka a tím zamezí proniknutí dalších spermií dovnitř.

Každý lidský jedinec je nositelem dvou sad chromozomů, proto pohlavní buňky nesou jen jednu sadu. Po splynutí dvou pohlavních buněk může tedy vzniknout nový jedinec se správným počtem chromozomů. Jedna sada od otce a druhá od matky.

Po oplození dochází k dělení buněk a tzv. rýhování vajíčka. Přibližně čtvrtý den po oplození vzniká útvar morula, který je tvořen z 64 buněk. Morula následně vstupuje z vejcovodu do dělohy. Přibližně 6. den se vytváří blastocysta, která začíná nidovat – uhnízďovat se v děložní sliznici. V tuto chvíli se začíná do krve vylučovat hormon hCG. Následně je možné jej detekovat i v moči.  

„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“

Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.

Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.

Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.

Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:

Cesta k adopci

Moc zdravím všechny současné i budoucí maminky. Byla jsem vybrána jako nová ambasadorka Femibionu zde na MK.

Na začátek bych se ráda všem, kteří mě neznají, představila. Jsem lékařka v oboru gynekologie porodnictví. Na MK funguji přibližně rok a píšu blog o těhotném gynekologovi. Mým cílem zde na MK byla od začátku nenásilná edukce. Je totiž velmi smutné, když jsou nastávající maminky dezinformovány a stresovány někdy naprosto nesmyslnými informacemi kolujícími na internetu. Další problém je, že spousta článků vyžaduje k pochopení jistou úroveň medicínských znalostí. No a já když jsem přibližně před cca rokem seděla s rostoucím břichem u počítače a náhodou jsem narazila na pár diskuzí, kde byly nastávající maminky stresovány neúplnými a zcestnými informacemi a mě se z toho udělalo lehce nevolno při představě, že bych byla těhotný laik a toto si přečetla. A v tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka na edukaci maminek. Na blog, na kterém bych zveřejňovala zábavné články s mými osobními postřehy doplněné o odborné informace. 

Svoji práci miluji a dělám ji primárně pro pacientky. Šťastné pacientky dělají šťastnou i mě. Občas dost náročná životní filozofie, ale stojí to za to. Projekt ambasadorky Femibionu mě hned od začátku moc zaujal. Nejen, že je substituce kyseliny listové v prvních týdnech těhotenství naprosto klíčová pro správný vývoj embrya, což je všeobecně známá věc, ale také je spousta dalších důležitých látek, které je v těhotenství důležité doplňovat a moc se o nich nemluví. Femibion mě přesvědčil hlavně díky obsahu aktivního folátu a relevantním studiím, které jednoznačně potvrzují jeho účinnost. No a když jsem si přečetla velmi zajímavý článek mého kolegy doktora Michala Kouckého o snížení rizika předčasného porodu při užívání kyseliny listové, tak jsem si byla jistá, že být ambasadorkou Femibionu je pro mě jasná volba 

Tak a teď něco k tomu, na co se můžete (a doufám, že i budete) těšit 

Projedeme si v následujících týdnech celé těhotenství z pohledu embryologie, tedy budeme řešit, jak se vlastně z oplodněného vajíčka stane miminko…a také si povíme něco o rozštěpech neurální trubice, o kterých se ve spojitosti s užíváním kyseliny listové mluví nejvíce. A nebudeme mluvit jen o kyselině listové, ale také o její aktivní formě a jejích výhodách. Také nezapomenu i na ty další důležité látky, o kterých se moc nemluví 🙂

Mám pro Vás připravenou spoustu zajímavých obrázků, takže se máte na co těšit…možná zajdu udělat i pár fotek do laboratoře k embryologům 🙂

Dnešek byl ten den, který se prostě nepovedl. Špatně to začalo už včera. Šla jsem spát pozdě. Pak jsem dlouho makala na tom, abych usnula. Poslední dobou my tato činnost dává dosti zabrat. Ač jsem k smrti unavená, tak mi prostě to usnutí nejde. Tak jsem tak ležela, slyším Zdendu dýchat, dávám si do ucha špunt a ejhle, on najednou chrápe a chrápání slyším i přes zašpuntované uši. Vyndavám špunt, poslouchám...a nic...aha, takže můj mozek, aby náhodou neusnul si sám vyrábí chrápací zvukové halucinace....Paráda. Takže abych Zdendu nešikanovala, tak se sbírám a odcházím opět mimo ložnici, tentokrát k dětem. 

Ležím, už jsem v klidu, dýchací zvuky dětí jsou pro mě balzámem na duši...Pracuji na tom usnutí a když už se skoro zadaří...Vzbudí se Edwin a nastává půlhodinový maraton v podávání pití. Když už si usmyslí, že je napitý jak žok a usne, tak ja se zase začnu makat na tom, abych usnula....

Asi po hodině se to zadaří. Spím minutu a vzbudí mě Zdenda se slovy, že je celý od krvem, ať ho jdu ošetřit. Začnu dost hlasitě protestovat, že asi upadl, že na něj kašlu, když už se mi konečně podařilo usnout, tak zase nebudu vstávát, ne? No ale pak se mi to rozleží, přeci ho nenechám vykrvácet...On mi zmateně začne vysvětlovat, co se stalo...Mě to dochází hned, asi jsem se pokusila nevědomky o manželovraždu. A jak se to tak stane?

To máte tak, usmyslela jsem si, že je třeba trochu vytunit naší ložnici. Koupila jsem rámečky, vyvolala fotky a koumala, jak je přidělám na zeď, aniž bych musela vrtat. Přece jen přivrtat deset obrazů do panelu není jen tak. Takže jsem si řekla, že je přilepím Herkulesem, to mi bylo vymluveno Zdendovou mamkou, která navrhla oboustrannou lepenku. Takže jsem se do toho večer pustila, když bylo dílo hotovo, byla jsem nadšena a i Zdenda mě pochválil. To ještě netušil...Oboustranná izolepa nebyl dobrý nápad...Obrázky popadly, sklo se rozbilo a Zdenda ve spánku asi začal sbírat střepy. Ale dopadlo to dobře, Zdenda nevykrvácel, měl je trochu díru v dlani. Amatérsky jsem mu tam, po dlouhém hledání a dohadování, nalepila náplast s obrázkem, kterou jsem pak ještě omotala něčím, čemu by se dalo říkat i obvaz a šli jsme spát. 

Opět usínám, opět nejde a najednou Edwin....mámo, brm brm....Ráno mě vzbudil Zdenda se slovy, že jsme s Juli zaspali, takže jsme si daly ráno v poklusu, aby dorazila do školky včas. A já tu hoďku, o kterou jsem jakože zaspala dnes stále nemůžu dohnat. Celý den nakládám děti do auta a z auta, do toho uklízím byt, do toho krmím děti, oblékam, svlékám a stále mi chybí ta hodina, abych se zklidnila a hodila se do pohody. 

Nacházím ji až teď, kdy mám konečně pořádek v bytě a při psaní tohoto článku se začíná dělat pořádek i v hlavě. Možná se dnes i vyspím, po X letech máme novou matraci, konečně nebudu spát na pérách, které z té staré doslova trčely. Chutná mi konečně i pivo, to je pro mě spolu s kávou synonymem pohody. A po pivu se dobře spí. A ještě jednu výhodou měla ta dnešní honička za zaspanou hodinou...Přestal mě svědit mozek. Jo a s tou manželovraždou, to je taky blbost. Oboustranná lepenka byl nápad Zdendovo mamky, takže já jsem v tom nevinně😀. 

Ahoj vsem maminkam. Nikdy bych neverila, ze se na takove forum prihlasim, ale prave tyto diskuzni fora me v urcity moment drzela nad vodou. Clovek si uvedomi, ze na svete je spoustu podobnych pripadu a spoustu lidi, kteri prozivaji podobnou bolest. Loni v lednu 2016 jsme s manzelem zjistili, ze jsme " konecne" tehotni. Snazili jsme se hrozne dlouho a stale bez uspechu. Pak to konecne prislo a byla z toho obrovska radost. Aby radosti bylo vice, dozvedeli jsme se, ze cekame dvojcatka. Pozdeji nam rekli, ze to bude holcicka a chlapecek " nadhera". Byl to uzasny pocit. Tohle jsme si prali. Brisko rostlo, s miminkama jsme si povidali a rikali jim, jak moc se na ne tesime. Radostne jsme s manzelem nakupovali vybavicku, sehnali jsme uzasny kocarek a vse jsme meli brzo pripravene, od plenek az po postylky🙂 Pak prisel  smutny moment. Ve 23 tydnu mi praskla voda. I kdyz lekari udelali maximum, miminka se nepodarilo zachranit. Holcicka prisla na svet mrtva a chlapecek umrel do 10 minut. Zhroutil se nam svet. Na dva tydny jsme zmizeli. Ta bolest byla neskutecna. Porad jsem se schovavala. Probrecela jsem cele dny i noci. Ta prazdnota, ty pocity. Nic horsiho jsem v zivote nezazila. Chtelo se mi umrit. Cokoliv mi ty drobecky pripominalo, me uvnitr ubijelo.  Porad jsem chodila a drzela si brisko a prosila at se mi vrati. Hrozne jsem si prala byt  znova tehotna, ale neslo to, nemohli jsme. Postupem casu jsme se s tim zacli vyrovnavat. Ta bolest uz nikdy nevymizi, ale casem se utlumi. Cokoliv mi vsak do dneska  miminka pripomene, tak mi vhrne slzy do oci...... Dnes jsem znova ve 22 tydnu tehotenstvi. Cekame holcicku a modlime se, at je vse vporadku. Hrozne se na ni tesime. Jsem znova stastna a plna sily. Nikdy vsak nezapomenu na sva dvojcatka. Stale si s nimi povidam, i kdyz jsou uz v nebicku. Vim, ze je spoustu maminek, ktere prozivaji obdobnou situaci a vsem drzim moc palce, at jsou znova stastne, tak jako ja.

Ahoj, dámy,

s radostí vám oznamujeme, že hledáme Ambasadorku, která se stane koníkovskou tváří britské značky Joie, kterou na český a slovenský trh přináší společnost Babypoint.

Joie je mladá značka, založena v roce 2001 s jasným cílem - zúročit mnohaleté zkušenosti s výrobou produktů pro děti, které se pyšní vysoko kvalitními materiály, perfektním bezpečím, spolehlivostí a designovou krásou a praktičností.

Všechny produkty prochází kontrolou, aby byly bezpečné, spolehlivé a, které rodiče a jejich děti skutečně potřebují a využijí, tedy bez zbytečných a někdy i nesmyslných příkras. Jsou funkční jak pro děti, tak i pro rodiče. A jaký sortiment Joie nabízí? Jsou to kočárky, autosedačky, židličky a jiné pomůcky.

Tak co, máte zájem? Čtěte dál.

Ambasadorka pro Joie

Cele tehotenstvo prebiehalo ukazkovo, do poslednej chvilky som chodila cvicit ako sa len dalo 🙂. Od terminu porodu, som po kazdej kontrole, ked sa zase nic nedialo davala dlhe prechadzky, aby sa to konecne posunulo a miminko zostupilo nizsie.. Pri poslednej kontrole ( streda rano) na monitore ani jedna kontrakcia :/.. ale pri vysetreni, uz aspon na 2 prsty otvorena.. Super teda, povedala som si, ze dam este dalsiu prechadzku a z porodnice do centra mesta ( nejakych 5 km), krasne pocasie bolo.. zastavila som sa v praci, kde kolegovia vydesene, ze by som tam nemala byt, co keby sa to rozbehlo :D.. ubezpecovala som ich, ze urcite este nie, ze este nemam ziadne kontrakcie a do vikendu to isto nebude.. Ako som sa len mylila :D.. V praci som zostala do vecera ( pracujeme spolu s priatelom, tak aby sme sli domov spolocne).. Po ceste som navrhovala, ze by som si dala gulicky v IKEA, ale vdaka bohu sme na ne nesli, lebo hned ako sme prisli domov mi praskla voda.. Doteraz si pamatam ten pocit, ked som uvazovala, ci uz neudrzim moc, alebo naozaj je to voda :D.. na Tondu som iba zavolala, ze mi ASI praskla voda, pozeral na mna, ze ved pod tebou je riadna mlaka :D to asi bude ta voda.. Zavolala som teda svojej dule Majke ( akurat mala predporodny kurz, takze mamicky na kurze boli cele nedockave ako to dopadne :D ), ze mi praskla voda a ze si idem dat vanu, ze budeme cakat co bude.. po 20 minutach vo vani, ked sa nic nedialo, som usudila, ze uz to zacina byt dost nudne a teda som z vane vyliezla, umyla som si este vlasy, naplnila umyvacku, zapla pracku :D a sla pozerat na JOJke "Prazdniny" akurat zacinal prvy diel.. po dvoch hodinkach cca, co by sme uz mali ist do porodnice, som sa rozhodla, ze budeme cakat doma, kontrakcie este boli velmi slabe, ze som ani nevedela, ci to je naozaj ono a nechcela som v porodnici cakat sama bez Majky a Tondu.. poslala som Tondu do postele, ze by sa mal vyspat, aby bol sviezi na cestu autom do porodnice ( cca 20 minut). Medzitym som obcas zavolala Majke s informaciou ako to vypada.. kontrakcie boli tak asi kazdych 10 minut, snazila som sa ich predychavat ( asi tyzden predtym som si zo zvedavosti kupila knizku o hypnoporode a precitala si len kapitolu o dychani :D a snazila som sa to aplikovat, co ak by to pomohlo - a asi aj pomohlo).. Okolo nejakej 3 rano som uz sla za Tondom, ze to zacina byt silnejsie, ale stale po 10 minutach, ze budeme teda este cakat, aj ked on mal dobru pripomienku, ze lepsie keby sme sli, aby som v aute predychala len 2 kontrakcie, kedze to je 20 minut cesty... este sme ale nejaku chvilku cakali a okolo stvrtej rano som volala Majke, ze vyrazame a stretneme sa v porodnici.. PO este autom vsetky kontrakcie uplne prestali, takze sme dorazili do porodnice v super nalade, bez akejkolvek bolesti.. kedze plodova voda odtiekla, bolo jasne, ze si ma tam nechaju, ale bez kontrakcii to vypadalo skor na cakanie, nez na presun na porodny box.. pri vysetreni, ale zistili, ze otvorena som na 3cm a teda presun na box bol mozny.. Okamzite som sa pytala po boxe s vanou, aj ked som netusila, ci do vody rodit chcem alebo nie, hlavne som si v nej chcela oddychnut.. nastastie volny bol a teda sme sa vsetci 3 na box presunuli 🙂 a hned som vliezla do vane.. Tonda unaveny ( potom sa mi priznal, ze ani oka nezazmuril celu noc) si ustlal na zinienke na zemi, Majka si sadla do kresla a ja som relaxovala vo vani a snazila sa nabrat nejake sily, kym sa kontrakcie vratia.. kazdych 15 minut chodila porodna asistentka a kontrolovala srdiecko.. asi za dve hodinky prisla vizita ( vedeli ste, ze aj pri porode byva vizita? :D ) primar sa iba pytal ako to vypada, ked som vravela, ze slabe kontrakcie uz citim, priblizne kazdych 10 minut, povedal, ze je to fajn, ze sa to samo posuva a teda budeme cakat ( velmi som ocenila, ze ma nepresviedcal o ziadnom oxytocine na urychlenie, ale sam navrhol prirodzene cakanie) a ci by som chcela aj rodit do vody, ze ved neni problem kedtak ( no v tej chvili som to este nevedela 🙂 ) Po par minutach prisla PA, ze by sme mali zase natocit monitor a ze teda na ten musime z vody von, sama som si vybrala, ze si lahnem a natocime to, ale to bola osudna chyba, kontrakcie v tejto polohe boli milionkrat horsie a naozaj ma zaskocili, ze som zacala aj panikarit, ale nastastie som tam mala Majku s Tondom a obaja ma uzasne ukludnovali 🙂 PA ma este vysetrila a nalez bol nadherny 7cm - posunuli sme sa o 4 cm behom 2 hodin 🙂. Monitor zacal nejak blbnut, kontrakcie kreslil uplne mimo toho kedy boli a ozvy dietatka skakali nejak sialene vysoko, zavolali sme teda na PA znovu, ze v tejto polohe je ta sonda naozaj divna a teda ze by som radsej na fitlopte, akurat mi povedala, ze ked citim tlaky na konecnik uz teraz, na lopte to bude este horsie, lebo gravitacia spravi svoje.. na lopte sme predychali spolu s Tondom este par kontrakcii, ktore boli o tolko horsie ako vo vode, ze bolo jasne, ze porod do vody musi byt.. Po monitore som si odskocila na zachod, fakt som sa bala ze maleho do neho porodim :D a behom toho prisla PA, ze pri porode do vody, prebera vedenie porodu pediater a pani dr teda moze chciet dietatko okamzite odstrihnut a podobne, na porodny plan sa uz neprihliada a ze to musime podpisat.. mne bolo jasne, ze to podpisat chcem nech sa deje co sa deje.. PA sla teda pre doktorku, ja som vliezla do vane a vravim Majke, ze ma to tak velmi tlaci, ze sa to uz naozaj neda vydrzat a ona ma len ukludnila, ze mam robit presne to co mi vravi telo a tak som sa teda pretocila uvolnila, zacala strasne kricat a behom jednej kontrakcie bol nas maly Tonik na svete - vo vode :D.. PA ani doktorka vlastne ani nestihli prist, prisli par sekund na to co som porodila, Tonika z vody vytiahli a dali mi ho na hrud 🙂.. Moja uzasna polovicka, ktora bola tak neskutocnou podporou a ktora nechcela byt pri tlaceni, nakoniec vsetko videla z prvej ruky :D stal mi za hlavou a pocula som uz len, ked mi vravel, ze je to to najkrajsie co kedy videl 🙂, som na neho neskutocne pysna, ze to takto uzasne zvladol a vdacna, ze ma tak nadherne podporoval 🙂.. Odstrihnutie maleho nakoniec prebehlo hned ako prisla doktorka, ktora ho cuduj sa svete vysetrila na mojej hrudi 🙂 a pupocna snura stihla dotepat 🙂. Placentu sme uz porodili na posteli 🙂. Porod do vody bol nakoniec uplne dokonaly zazitok, pre nas vsetkych, ja som zostala bez akehokolvek poranenia ( maly mal hlavicku 36cm), maly Tonik miluje vodu, pri prvom kupani v porodnici zaspal :D a velky Tonda si to vsetko tiez uzil a spolocne sme vsetci prezili krasne chvilky 🙂. Obrovske dakujem patri aj Majke, jej doprovod bol uzasny 🙂 a som neskutocne stastna, ze som ju so sebou mala 🙂

     Titulek článku není z mé hlavy, toto heslo razí v krnovské porodnici a já jsem za takto osvícené zdravotníky velmi ráda. O tom, že můj syn nebude mít dudlík, jsme ale byli rozhodnuti už dávno před jeho narozením. V tomto článku se pokusím shrnout důvody, které nás k rozhodnutí dovedly z pohledu logopeda (jsem školský logoped), i z pohledu člověka, co upřednostňuje přirozenost. 

     Dudlík (cumlík, cumel, dudel) je pro mě v prvé řadě kus latexové nebo silikonové uměliny, která má dítě ošidit. Odtud pak odborný název "šidítko". Má dítěti dodat pocit bezpečí a klidu. Dítě saje již v břiše, připravuje tak svá ústa na sání matčina prsu, trénuje nevědomky svá mluvidla na první zvuky, řeč. Činí tak naprosto spontánně, přirozeně, intuitivně. Po narození pro něj nastává různě dlouhé období stresu, se kterým se snaží vypořádat mj. právě sáním, které jej uklidňuje a mimo to mu dodává mléko. Můj syn byl druhou noc v porodnici přisátý k prsu šest hodin v kuse. Do archu určeného k zaznamenávání kojení jsem pak napsala: doba kojení - 1 - 7 hod 🙂. Bylo to velmi vyčerpávající, ale cítila jsem, že to potřebuje. Spal, dudal, sál a díky tomu byl klidný a mě tím stimuloval tvorbu mléka. To samé pokračovalo doma, kdy byl první měsíc v podstatě neustále přisátý k bradavce. 

     Mnoho maminek tuto situaci řeší dudlíkem. Ošidí dítě a dají mu tak falešný pocit, že jsou stále s ním. Dítě je klidné, tudíž jim přijde, že i spokojené. Dítě ale necítí matku, její vůni, tep, mléko. Cítí latex a zažívá tak první velkou faleš ve svém životě. Dnes už se ví, že používání dudlíků může vést ke snížení laktace i k úplnému vymizení mléka. Je to logické a tak jednoduché... Když byl můj syn maličký, potřeboval prso k usnutí, uklidnění, k jídlu, pití, k mazlení. Tímto kontaktem stále stimuloval prsa k tvorbě mléka. Dítě s dudlíkem má prsa méně často, protože odpadá potřeba prsou k uklidnění a spaní. Je dokázáno, že prvotní hlad dítě může potlačovat dudáním dudlíku a matka tak přehlédne, že má dítě hlad. 

     Co tedy získáme tím, že dáme dítěti dudlík? Svobodu. Alespoň částečnou. Můžeme dítě dát do kočárku příbuzným a zůstat doma. Dítě je nakrmené a když bude plakat (bude třeba chtít maminku), dá se mu dudlík a bude klidné. 

     Z pohledu logopeda problém nastává u dětí, které si na dudlík navyknou. Není přirozené sát většinu dne, což u dítěte zvyklého pouze na prso odpadá. Můj syn chápe, že si nemůže hrát a mít prso zároveň. Je to nesmysl... Nemůže se uklidňovat dudáním a zároveň být aktivní při hře. Prso ať už na kojení, nebo jen na dudání (bez sání) má několikrát během dne na chvilku, která je vyhrazená pouze pro tuto činnost. Mnoho dětí navyklých na dudlík jej má v ústech po celý den. Vím, že jej celou dobu nedudají. Drží jej ale a tím mají mluvidla v napětí, které je absolutně zbytečné a neefektivní. Viděla jsem nejedno dítě mluvící s matkou přes dudlík. Nevím o žádném výzkumu, který by zkoumal vliv dudlíku na rozvoj výslovnosti, ale byl by nepochybně zajímavý. 

     Možná se některým maminkám bude zdát můj názor fanatický, neboť dudlík tu je a byl už tolik let... Tolik z nás jej mělo (já jsem jich měla 5) a mluví dobře. Ale jaký je dopad tohoto obelhávání dítěte na jeho psychiku, se asi nedozvíme. A opravdu věřím tomu, že je OBROVSKÝ rozdíl mezi tím, jestli má dítě v puse "maminku" nebo šidítko. 

dobry den nechci byt zadna semetrika ,ale muj broblem je v tom mam 20 letou dceru,ktera ma holcicku od malicka bydleli u me takze veskerou peci jsem davala me vnucce,tak i veskere zaklady at uz jsem ji naucila chodit,od plinek zajistila skolku zkratka vse nebot dcera se nikdy k tomu nejak nestavela ,v tu dobu studovala,pak si nasla pritele starsiho zkusila snim i zit ,ale behem roku se trikrat od nej vratila ke mne zpet,nyni kdyz uz je vnucce 2 roky nastehovala se k nemu opet skolu nechala i praci kterou si nasla ,nyni ji rusim i trv.pobyt u me nebot ma i dost dluhu ,ale co je dulezite zatrhla mi veskery styk s vnuckou jsme na sobe hodne fixovane vim,ze si muzu pozadat o styk u soudu,ale spis mam obavy co sni bude vim jenom ja jak se stavela k male a ted urcite bude na pozoru a to me nepomuze obavam se o svou vnucku nikdy se o ni nestarala jako mama nebot dite ma dite nyni planuje druhe i stim pritelem co vlastne mohu delat jsempracujici babicka ,ale vzdy se da vse podridit k dane situaci jak pisu nechci byt zadna semetrika,ale jsem jen babicka ,ktera ma obavy co mam jenom ja jen lidi v mem okoli jak jsem se o vnucku starala ja a jak ma dcera nic vic 

Z ničeho nic na mne dopadla tíha třetího trimestru. Jsem unavená, nemůžu ležet ani sedět. Nejradši bych celý den spala, ale to mi první mládě ani pes nedovolí. Začínám přemýšlet o porodním plánu, přestože vím, že psát ho asi ani nemá cenu. Stejně se všechno bude podřizovat aktuální situaci a okolnostem, které nastanou.

Hned mi také naskakuje vzpomínka, jak se moje sestra se zahanbením omlouvala zdravotní sestřičce, když jí ten plán dávala. A to ani nevím, jestli ho ségra vůbec četla... každopádně obě přitom vypadaly jako kdybych v něm snad požadovala grupen sex na rozjezd a šití zlatou nití na závěr. No nic, zkusím ho sepsat tak, aby se za něj tentokrát nikdo stydět nemusel 🙂

1) nebudu tomu říkat plán, nýbrž přání – pro zdravotní personál to nebude takovej vopruz

2) chci všechny možný drogy na tišení bolesti – můžu se legálně sjet a nikdo k tomu nemůže říct ani popel a jako bonus je dost velká šance, že to zacáluje pojišťovna, co víc si přát 🙂

3) přítomnost mediků – dovolím jedině v první době porodní pod podmínkou, že budou mít legální přístup k drogám, stejně jako já a uděláme z toho slušnou párty

4) klystýr – rozhodně ano, už Charles Bukowski říkával, že svět patří těm, kteří se neposerou!

• Nikdy jsem nebyla ta, co běží ke kočárku, byla jsem ta co běžela za pejskem. Vždy jsem věděla že budu mít rodinu a až ji budu mít, že ji dam vše. Ale do ty doby jsem se děti bála 😃.  Když jsem poznala mého manžela hned jsem věděla jooo to je on otec mých budoucích děti 😂 . Mohlo by se zdát, že by ho to mohlo vyděsit ale měl to stejně jako já.  😍 Po nějaké době jsme se začali snažit... uběhl pouhý 3 měsíc (prosinec) a já už měla depku, že jsem stará a že to nepůjde. 7. ledna jsme zjistili, že jsme v TOM 😄 Tak a hned jak jsem otěhotněla hned jsem začala kynout... to opravdu samo... startovací váha 55kg před prodem 75kg 😕 celé těhotenství jsem se cítila tlustá ...ne těhotna. Během 4 měsíců jsem se do kalhot dostala ke kolenům 🤐 ještě že se blizilo léto a mohla jsem nosit sukni... 
• Nevím proč, ale doktorka mne poslala na genetiku (myslela jsem že se chodí od 35 a mě bylo 32) blizilo se vyšetření a všichni mi říkali neboj to bude dobrý a já si říkala... aha já bych se měla bát???!! vůbec nevím proč jsme zdraví a v rodině nic nemáme! Jsem v práci a zvoní telefon.... máte hraniční nález... dostavte se... je podezření na Dawnuv syndrom. 😢 byl to pro mne šok ani jsem to manželovi nemohla říct jak jsem plakala. začali jsme googlit co to obnáší... miminko zatrati a žena musí porodit mrtvý plod už by nešlo o klasický potrat protože se čeká dlouho na další vysetreni. Další vyšetření proběhlo asi za 6 týdnu a další 3 se čekalo na výsledky.  Dali jsme si stopku a na miminko se raci přestali těšit. můj nález byl 1:397!! To znamená, že kdybych byla 397x těhotná tak 1 z 397 by mohl být dawn...... no jako co to je??!!! takhle děsit!! to není ani 1% pravdepodobnosti to už je větší procento že z dítěte udělají debila odběrem ty plodovky!!! No tak další vyšetření ukázalo že miminko bude zdravé. během těhotenství se nic nedělo jen jsem kynula... vtipný bylo že jsem blbě chodila z kopce...  nechápu 😂 byl na mne prý vtipný pohled. Během tehu jsme rekonstruovali a manžel mne odhanel od prace, ale mě bylo dobře, tak mne vždy stejně našel někde se spachtli a hadrem v ruce 😂. Každý den jsem chodila 12 km pro zmrzlinu, furt jsem něco dělala jen abych nebyla strážce gauče  a prdel rostla víc jak břicho 😂
• V 8. měsíci jsme si říkali, že bychom měli asi už něco koupit, ale co??!! vždyť tomu nerozumím v obchodě regály plný tisíc druhů všeho a to nemluvím o tom že čekáme Kindr surprise 😃... takže neutrální ošklivé věci. Všichni uzavirali sazky....predpovidali kluka  (manžel má 2 bratry a oni mají kluky.) samej pindour a my chtěli holcicku Emily 😍. ... věštili mi z ruky, z karet s kyvadlem... prostě to bude kluk nikdo neřekl holka .... A bude to Ríša...
•  Poslední 4 týdny jsem začala cvičit s Aniballem, pila jsem 3 malinikove čaje denně, lžíci lnenych semínek to vše pro snadný porod. Seminka jsem si každý den mixovala do jogurtu fuj už mi to lezlo krkem. Cvičení s Aniballem bylo fakt hustý (psychicky i fyzicky náročný) ale ta představa už poprvnim cvičení že tam tudy musí projít obří hlava cca 34 cm a já se tu na 20 cm kroutím a skucim 😲 prostě jsem věděla že to musím nacvicit!!! dostala jsem se na 33 cm 😎
• A už mi začali kontroli v porodnici, těšila jsem že budu mít nové a zajímavé informace o Risovi. Ale ani jednou mi nedali pásy 😣 prý už se to nedělá. chjo!! Já byla tak zvědavá na ty čísla atd. No nic. Aaaaa maminko vše v pořádku vůbec to nevypadá přijďte za týden to jsem slyšela 3x. Doktorky v porodnici byly mladší jak já, vypadaly jak vysmate pubertacky, ale mluvily se mnou jako andělé 👼.  7.9. mi rekli návštěva bude 10.9. na termin ale nevypadá to, ale že to je v pořádku. Doktorka mne pochválila, že vidí že se nebojím a že je to dobře.  A já ji povídám: já se pripravuju! dělám to a to a to....😎 já přijdu kychnu a dítě bude venku. 😎 Doktorka se se zasmála a evidentně jsem jí pobavila. A říká tak to si myslet můžete 😂. Druhý den jsem myla okna ...zítra mají přít linari a pak stavět linku tak až se vrátím z porodnice ať to nemusím drhnout. Manžel mi vynadal že lezu po staflich a po oknech a že jsem ten záchod neměla malovat! ...A já prostě strážce gauče nebudu 🙃.  Kdo by to byl řekl 9.9. den D je tu....

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

-----

K ránu a také k večeru patří jedna neodmyslitelná věc. A to - čištění zubů. Těch pár minut, které trávíte nad umyvadlem, ovlivňuje vaše zdraví, ale můžete to udělat ještě lépe. Využít sílu vlastní ústní dutiny a její mikroflóru. Zubní pasta Zendium vám v tom pomůže. 🙂

Dámy, vítejte při dalším testování.

Co testujeme?

Zubní pasty Zendium Complete Protection se od běžných zubních past liší svým složením. Obsahují enzymy a proteiny, které vaše ústa potřebují pro boj proti bakteriím. Pomáhají totiž vytvářet přirozené antibakteriální látky. Zendium Complete Protection tak podporuje přirozenou obranyschopnost našich úst a poskytuje nám více síly v boji proti příčinám dentálních problémů. Zendium Complete Protection navíc neobsahuje SLS, pěnící složku, která může dráždit citlivá ústa. Díky tomu se vám nezmění vnímání chuti jídla a tak si ho vychutnáte i bezprostředně po čištění zubů. 

Cílem tohoto článku není podrobně popisovat každý můj porod. Píšu své vjemy a hodnotím, co mi pomohlo a snad to některé pomůže.

První porod jsem hodně řešila, asi jako každá. Nechtěla jsem chodit na dlouhé kurzy a proto jsem zvolila asi 2 hodinové školení od PA v centru Aperio. Bylo to fajn, přesně popsaly, jak porod má probíhat, co a jak asi v tu chvíli bolí či pálí. Bylo to názorné a věděla jsem do čeho jdu. Porod byl krásný, bolest jsem vítala a věděla, že to zvládnu. Odnesla jsem si asi se dva stehy, nechtěla jsem třeba rutinně píchat vodu,  a tak malá střelkyně "vystřelila" 🙂. Krásná růžovoučká princezna byla na světe. (2007 - Bulovka). Žádná speciální příprava hráze neprobíhala, o Aniballu a Epino nebylo ani potuchy, pouze jsem asi jednou masírovala olejíčkem, ale nějak mě to nebavilo 🙂.

Druhý porod, kdy jsem si myslela, že přesně vím "vo co go" dopadl trošku jinak než jsem si představovovala. Začal  odtékáním vody (doma před kontrolou v porodnici). V porodnici zjistily, že malá má ručky nad hlavou a když se lékařce podařilo ručky zatlačit zpět, navrhla mi kapačku s oxytocinem. S tím jsem vůbec nepočítala. Oxytocin kapal, zatím žádné bolesti jsem necítila, zato, když nastoupily, byly překvapivé, nebyly "moje". Byla jsem připravená zase bolest prožívat, pohroužit se hluboko.. Takže, když mi říkali, že mám tlačit, popadla mě panika a nechtěla jsem ještě 🙂. Narodila se malá droboučká letní holčička plná života. (2012 - Hořovice).

Třetí porod byl zase jiný. Už jsem byla pokorná a věděla jsem, že nemůžu s ničím jistým počítat a byla jsem spíš zvědavá, jak to bude tentokrát. Protože manžel se už nechtěl zúčastnit (asi ho moje panika při druhém odradila), sjednala jsem si dulu. Kdybych ale věděla, na jakou porodní asistentku narazím, ušetřila bych peníze na ni. Porod byl vyvolávaný, po termínu (41 +6). Nevěděla jsem zase, co mám čekat. Zavedli mi nějaký kousek tabletky. Co taková malá tabletka způsobí jsem okamžitě začala tušit. Jako kouzlem se začaly ozývat větší a větší bolestivé kontrakce. Překvapení - tak hned? Asi moje děloha čekala na nějaké znamení 🙂. Bylo to tak rychlé, že jsem váhala, jestli mám vlastně dulu volat. Přijela. Bolesti byly šílené, prosila jsem o "nějaký opiát". Při představě, že to bude trvat třeba ještě dvě, tři hodiny to nešlo vydržet. Nevěděla jsem, jak na mě bude tableta účinkovat. Oproti bolestivým kontrakcím skoro v celku bylo ale tlačení skoro bezbolestné. Zase asi 2 stehy a krásná odměna s hlubokýma moudrýma očima. (Praha Podolí 2015).

Počtvrté jsem už věděla co nechci. Nechci manžela, dulu. Chci být co nejvíc sama, abych si mohla broukat, bouchat pěstí o postel, zpívat atd. Výhodou bylo, že čím více dnů jsem překonávala po určeném termínu, tím víc jsem se mohla připravit na setkání s tabletkou. Po slunovratu jsem nastoupila. Avizovala jsem, že tabletka na mě působí neskutečně intenzivně. Sympatický doktor drtil tabletku a ukazoval mi ten malinký kousek. Tak jo, jdem na to. Průběh byl hodně podobný předchozímu. Bolesti, které se stupňovaly a slévaly. Byla jsem ale daleko psychicky silnější, protože jsem věděla, že to bude rychlé. Při třetím porodu jsem se cítila hodně vysílená a PA mi tajně udělala kafe. Tentokrát jsem se vybavila tebletami hroznového cukru a opravdu mi moc pomohly. Vzala jsem si dokonce i olejíček levandule. Bylo to příjemné a pomohlo mi to odreagovat na okamžik mysl. Přála jsem si být co nejvíc sama. Docela se mi to podařilo. Můj krásný synáček s nejvyšší váhou ze všech dětí byl brzy u mě v náručí. (prosinec 2016 - Praha Podolí).

Co mi bylo u porodů příjemné nebo mi pomohlo: 

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát.

Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet.

Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem.

To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Na základě podezření na podvod uživatelkou @verusik270 jsem shromáždila všechny dostupné informace z naší stránky. Pokud s ní máte nedořešený obchod i vy, přidejte prosím komentář pod tento článek. Je šance na podání hromadného trestního oznámení.

Obchody (nicky), které evidujeme jako nevyřešené:

• @martik444 350.-
• @petravy 359.-
• @jaskrob 479.-
• @herkules6969 659.-
• @apetinka 729.-
• @elvira6 2310.-

Číslo účtu, které používala:

• 115-4041820257/0100

Jestliže máte nevyřešený obchod s @verusik270, přidejte prosím komentář pod tento článek se sumou, kolik je vaše ztráta. 

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.

Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.

A tak jsem se snažila jí být....

Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo  nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.

Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla  převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.

Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.

Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.

Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.


Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.

Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.

Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.

Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.

To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.

Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.

Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.

Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.

I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.

 Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Protože nejsme dokonalí.

Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.

Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.

Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
 Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.

Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.

Skutečné mámy, které s  dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.

Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.

Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.

Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.

Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.

Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.

Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.

Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.

Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.

I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.

Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.

Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.

Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.

Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.

Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.

Ano, mohla jsem si  říct, že jsem  nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.

Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?

Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?

Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.

Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.

Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.

Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.

Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.

V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.

Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.

Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.

Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.

Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny.

Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.

 Nakonec jsme se rozhodli s tím vším praštit a pustit se do opravdickýho plánování. Cesta se v našich myslích začínala formovat ze snění do reality. Amík dal výpověď. Já se pokusila, ale bylo mi tehdy nabídnuto půl roku neplacenýho volna. Po dospělým rozvažování jsme se rozhodli kejvnout na těch šest měsíců. Byl to kompromis, ale dobrej a navíc jsme si říkali, že kdyby se nám chtělo, tak to můžeme vždycky prodloužit.

Zabalili jsme náš oranžovej byt, dali kocoura na opatrování ke kamarádům, vyhodili náš gauč, přetáhli hromady krámů, tašek a neuvěřitelný množství pitomin k tchánům, naočkovali se strašlivejma bakteriema a konečně zabalili naše dva bágly a jeli jsme. Tak ono to samozřejmě až takhle jednoduše nešlo. Formalit jsme až na očkování moc neměli, ono není nad to vlastnit americkej pas, to těch víz ubude a hlavně jsme se nemuseli bát žádný jazykový bariéry, další výhoda života po boku Amíka.

Kam pojedem jsme si naplánovali docela dobře, věděli jsme akorát země s tím, že si ten zbytek vždycky cestou předem někde zjistíme. Tohle je náš osvědčenej styl cestování, neradi plánujeme a navíc plány jsou plány a realita je vždycky jiná. Plán cesty zněl Nepál a trekování v Himalájích, Thajsko a pobyt u kamarádů, Myanmar a Kambodža, další kus cesty měl být Indonésie a Uganda. Kambodža a Uganda se do naší agendy dostaly, protože Amík pracoval pro neziskovku, která měla místa v obou těhle zemích a oba dva jsme chtěli poznat jaký to je na místě.

26. ledna (to si pamatuju, protože mě na to upozornil facebook) jsme nasedli do letadla směr Praha. Tak žádná cesta by nebyla pořádná bez pořádnýho vykrmení máminou kuchyní a posilnění pravým českým pivem, který se dá sehnat i tady, ale neznělo by to tak poeticky.

"Milovala jsem nakupování, prostě jsem si to užívala. Po narození našeho syna se časy změnily… Nuda, nuda, to nakupování je pro našeho milánka neskutečná nuda. A tak letím jako šílená, zpocená až…  Máte to podobně? Nechte se inspirovat mými tipy pro pohodové nákupy s malým raubířem, které u nás zafungovaly a snížily tak míru stresu návštěvy obchodu."

Vzpomínám na dobu, kdy jsem tak ráda shopovala. Dokázala jsem strávit nakupováním spoustu času, užívala jsem si to.

Vybírat oblečení,  zkoušet v kabince ulovené kousky, prolézat regály s potravinami a číst si etikety, okukovat designové vybavení do bytu … V kavárně  si mezitím dát kávu a přečíst si zajímavý článek. Jen tak se dívat kolem a relaxovat.

Po narození našeho syna se časy změnily….

Navštěvuji už jen obchody s potravinami. Na nic víc nemám po pár zkušenostech ambice.

Prolétám regály a házím do košíku hlava nehlava nákup, soustředím se jen na to, co je na seznamu. Co není napsáno, nemá šanci v koši přistát.  Hlavně ať jsem rychle pryč.