“ Filipe! Filipe! “

Vítr můj hlas odnesl někam daleko. Postavila jsem se dalšímu poryvu a zavřela oči. Bylo ještě teplo, ale ve vzduchu bylo cítit, že je léto u konce. Ne nadarmo se říká svatá Anna, chladno zrána. Měla jsem pocit únavy a zvláštního prázdna z toho pozdního letního slunce.

“ Filipe!”

Ještě před týdnem se nechtěl k poli ani přiblížit, utíkal i ze dvorku do bezpečí domu, když zaslechl zvuk kombajnu nebo traktoru. Teď běhal po čerstvém strništi, občas se sehnul a něco zastrčil do kapsy. Stála jsem tam a koukala jsem na obzor, kde se ve větru pravidelně otáčely vrtule větrníků, na polní cestu protínající strniště, na svého chlapečka, který poskakujíc mezi stvoly kukuřice vypadal tak normálně.

Náhle ticho proťal ostrý zvuk. Blížil se zpoza kopce. Dobře jsem věděla, co bude následovat. Filip všeho nechal, nejdřív se vyplašeně rozhlédl a pak se rozeběhl. Zvuk kvílivě sílil, a když Filip doběhl až ke mně zabořil mi hlavu do břicha, levou rukou se plácal přes ucho a začal pištět. Pravou rukou chňapal do prázdna a já z kapsy rychle vytáhla Chundeláčka. Popadl ho a zacpal si jím pravé ucho. Hladila jsem ho po jeho hnědých kudrnatých vlasech. Vlastně jsem si takové chvíle užívala, protože mu v ten moment nevadil fyzický kontakt, mé hlazení. V takových chvílích mi byl nejblíž. Zvuk vylétl zpoza kopce a proburácel kolem nás. Filipovo pištění dosáhlo maximální intenzity. Hladila jsem ho stále stejně. Nic jsem neříkala, stejně by to nemělo cenu. Moje ruka hladila jeho ještě dětskou hlavičku, vlásky měl zpocené. Až se ode mě odtrhne, budu mít poslintané tričko a on úplně zpocenou tvář. Zvuk se vzdaloval a úměrně s ním slábla i intenzita Filípkova pištění. Za chvíli se odtrhl  a zkontroloval okolí, aby se snad odněkud nevynořil jiný strašidelně nepříjemný zvuk. Jeho pištění ustalo. Jedno ucho zbarvené do ruda, u druhého stále přitisknutého Chundeláčka.

“ Už je to dobrý Filípku, už je motorka pryč.”

Včera večer jsme se vrátili z návštěvy o něco později než jsem plánovala tak jsem to už večer nestihla, omlouvám se za zpoždění.

V Moravskoslezkém kraji a nejen v něm za posledních pár let vzniklo velké množství minipivovarů a protože pro mého muže je pivo prací i koníčkem tak jsme některé z nich navštívili (byť já pivo vůbec nepiju). Představím tedy hlavně ty, které jsme navštívili popřípadě jejich pivo ochutnali (tedy chlapi 🙂)

Městký pivovar Štramberk

Tento minipivovar byl podle mě jeden z prvních který začal pivo vařit. Najdete jej ve Štramberku na náměstí kousek od schodů, kterými můžete vyjít až nahoru k Trúbě. Vaří se tam ležák Trubač a speciál Ušák. Kromě piva mají i dobré jídlo.

Zámeček Ostrava-Zábřeh

I přímo v Ostravě se nachází několik minipivovarů a jednen z nich je v krásném prostředí zámku v Zábřehu. Kromě piva zde najdete samozřejmě i jídlo, můžete se tady ubytovat, vyzkoušet místní pivní a vinné koupela a v neposlední řadě se jedná o oblíbené místo pro svatby. Každý rok tam na sv. Václava bývají svatováclavské slavnosti. Na zámeček se pohodlně dostanete MHD takže nebudute muset vybírat střízlivého řidiče.

Nejprve bych chtěla poděkovat Modrému Koníkovi za možnost testovat nové fermentované mlíčko Hami. Testování pro nás byla premíéra, takže jsme měli velkou radost, že jsme byli vybráni 🙂 Kurýr nám dovezl mlíčko doslova coby dup, takže jsme začli hned testovat. #test_hami

Měla jsem strach, jak naší půlroční Elišce mlíčko sedne, jelikož do teď jsme kupovali pouze AR antirefluxní mlíčka - neboli umělou kojeneckou výživu proti ublinkávání, jelikož Eliška blinkala vždycky, všechno a hlavně všude..

Nejprve jsem začala mlíčko Hami postupně přidávat po dávkách do našeho antirefluxního mléka - Eliška ho snášela dobře a tak jsem naše stávající antirefluxní mlíčko postupně nahradila uplně - aniž by si nějaké změny Elika všimla. 

Občas sice po mlíčku Hami ublinkne - ale to se jí stávalo i po tom speciálním 🙂

Hami kojenecké mlíko jsme používali před dvěmi lety na našeho staršího synka Kubíka - bylo ještě ve starých krabicích a nebylo tak ,,vymakané,, jako mlíčko nové - takže rozhodně chválím. 

Mám vyzkoušeno, že většina umělých mlék na trhu podivně páchne.. u nového Hami jsem se s tímto negativem nesetkala.. 

Jak jsem včera slíbila, pokusím se vás dnes seznám se zajímavosti z okolí.

Lašská jizba

Muzeum Lašská jizba se nachází v obci Sedliště, které mimochodem sousedí s Řepištěmi, ve kterých jsme tento týden naše putování začínali.

Základ tohoto muzea položil již v roce 1908 Joža Vochala, který začal shromažďovat nářadí, nástroje, kroje, nábytek, písemnosti, náboženské tisky, které byly  jedinečnými doklady života  generací Sedlišťanů, kteří ještě  pamatovali rok 1848 – rok zrušení roboty.  Při příležitosti oslav 60. výročí osvobození rolníků od robotních povinností získal spolu se svými spolupracovníky skutečné poklady.

Muzeum bylo obnoveno v roce 2009, kdy byla expozice obnovena, doplněna o nové předměty a rozšířena.

Zámek v Paskově

Ráda bych se s vámi podělila, jak probíhalo testování výrobků k2r u nás doma.

Když jsem zjistila, že jsem byla vybrána, měla jsem velikou radost. Vzhledem k hromadám prádla, které doma generujeme byla možnost vyzkoušet něco nového zajímavou výzvou. A to nejen pro prádlo, ale i pro mě, co jsem vůbec ochotna podstoupit - případné obarvení prádla, kdyby si výrobce tak trochu vymýšlel…

Dokud jsme byli jen tři, bylo to prádlo víceméně na pohodu. Všechno spíš tmavé, kromě plínek, ale prostě docela dobře kompatibilní. Ale co se narodila dcera a syn začal chodit do lesní školky je to o fous zajímavější…. Přibylo dost růžové a bílé, taky i ostatní barvy nezůstávají pozadu, samozřejmě je od každé barvy pár kousků, takže čekat na naplnění pračky by byl holý nesmysl a plýtvání prostorem… Co se týče lesní školky, tak ta zase skýtá velké množství různých materiálů, které se perou – když pominu synovo oblečení, které čítá od funkčního spodního prádla, přes vlněné, outlastové i softshelové oblečení po přírodní materiály, které se na všech těchto částech mnohdy nachází, také kapsy, které se občas zapomenou vypráznit – kameny, písek, hlína, tráva a nezapomenutelné všudypřítomné bahýnko! a velmi oblíbené papírové kapesníky :o) Nemůžu taky zapomenout na manžela, který začal mít nějaký dress code v práci, takže přibylo košil a bílých triček...

Balíček přišel v pondělí krátce po poledni. Vydržela jsem neprat celý víkend, abych měla na čem testovat. Takže jsem se hned do balíčku pustila, rozbalila, vytřídila první pokusnou hromádku prádla a pustila se do něj.

Nejdřív jsem chtěla použít čistič pračky, ale pak jsem si řekla, že pro mé srovnání bude ideální vyprat pár praček tak, jak jsem zvyklá a až poté pračku vyčistit a sledovat případné rozdíly… Celkem jsem udělala 10 pokusů s různými výrobky i různě špinavým a barevným oblečením.

Prvním testovaným králíkem byl Colour Catcher+Stain Remover. Jedná se o bílý pytlík s nějakým práškem, který se přidává přímo do bubnu pračky. Po vyprání se z pračky vyndá, je prázdný a zbarvený dle barev, které zadržel. Tady jsem se držela trochu při zemi a proto nesmíchala úplně všechny barvy. Šlo spíš o tmavší s černou a pletené rukavice ze školky, které bývají vždy dost výživné a nikdy se nevyperou dočista... Toto praní dopadlo bezvadně, za mě na jedničku. Nic se neobarvilo, rukavice se vypraly krásně. I límeček u košile se jevil velmi čistě. Na ubrousku bylo vidět, že se činil a bez něj by bylo prádlo o něco tmavší... Prala jsem klasicky, jak jsem zvyklá na 40°C.

Jak se z autorky článku „můj porod, aneb proč rodit v porodnici“ stala domarodka?

Můj první porod byl horor. Dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že se prostě u něj vyskytla závažná porodní komplikace (patologicky krátký pupečník), kterou lékaři naštěstí dokázali zvládnout a díky tomu jsme oba se synem přežili. Byl to jeden z těch porodů, po kterém aktérka všem říká „kdybych rodila doma, mé dítě by určitě zemřelo“. Jenže po nějaké době jsem se o porod jako takový začala více zajímat a zjistila jsem, že nic není černobílé. Masakru, kterým končil můj první porod, předcházelo několik zbytečných zásahů, nedovolili mi rodit vertikálně, jak jsem v tu chvíli nutně potřebovala (později jsem se dověděla, že děti s krátkým pupečníkem se rodí zásadně vertikálně! – takže mé tělo vědělo jak na to, ale lékaři měli jiný názor) a nenechali mě ani jednou samotnou tlačit na kontrakci, ale od první tlačící kontrakce mi byla prováděna Kristellerova exprese, díky které jsem se nemohla pořádně ani nadechnout, natož tlačit. Porod končil kleštěmi, poprvé jsem se postavila 26h po porodu po dvou krevních transfuzích a následky si nesu částečně dodnes. Můj původní pohled na první porod zde: https://www.modrykonik.cz/blog/anetadr/article/muj-porod-aneb-proc-rodit-v-porodnici/

Ke druhému porodu jsem šla už více informovaná, přesto byl opět vyvolávaný a já možná i díky tomu opět podlehla nabízenému epidurálu, děsně „potřebné“ dirupci vaku blan a dalšímu. Přesto už jsem si nenechala líbit vše, tlačila jsem si, jak jsem potřebovala a druhý porod pro mě končil výrazně líp – odcházela jsem jen s drobným nástřihem a do týdne jsem byla relativně v pořádku. Poporodní popis: https://www.modrykonik.cz/blog/anetadr/article/jak-se-rodi-pet-kilo-stesti-ulqxtk/

V průběhu dalších let jsem opět sem tam něco nového o porodech přečetla a strašně moc jsem toužila, zažít to potřetí prostě jinak. Má první a největší meta byla, aby porod nebyl vyvolávaný. Poprvé byl vyvolávaný kvůli tlaku (s tím moc nenadělám:(), podruhé kvůli velikosti miminka (chápu, že 5020g porodníky může vyděsit – zvláště tři týdny před TP, ale u nás se velká miminka rodí a nikdo na císaři nebyl). Rozhodla jsem se najít si zkušenou PA a s ní se radit ohledně závěru těhotenství, co je a není nutnost a pokusit se vyhnout tlaku na vyvolání.

PA jsem si našla úžasnou, klidu měla na rozdávání a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Po rozhovorech s ní jsem nakonec začala přemýšlet nad možností domácího porodu. Vyhnout se celé té porodnické mašinérii je prostě strašně lákavé. Aby bylo jasno – já rozhodně nejsem proti lékařské péči!! Ba naopak – všech lékařů si nesmírně vážím a je jasné, že je jich v případě komplikací opravdu třeba. Nicméně u fyziologického těhotenství je bezpečnější nechat rodičku úplně v klidu rodit tak, jak to má v sobě od přírody zakódované a to málo který lékař dokáže. Koukat se se založenýma rukama je prostě něco, co se zdá být spíš špatně, než dobře, ale v tomto případě je opak pravdou.

Další věc, která domácímu porodu výrazně nahrávala je, že rodím vcelku rychle. Ano, první dva porody byly vyvolávané, takže těžko soudit, přesto ale první trval 2,5h a druhý 2h. Nakonec jsme se s manželem i PA dohodli, že tomu necháme volný průběh – pokud nestoupne tlak, nebo se neobjeví jiná komplikace, já se sama rozrodím (což se mi před porodem zdálo skoro jako sen!) a porod bude probíhat rychle a hladce, zůstaneme doma. Když se komukoli z nás nebude cokoli zdát, pofrčíme do porodnice.

Již po sedmnácté patří v České republice třetí květnový týden porodům. Letošní ročník probíhá 14. -20. 5. 2017 a nese téma: 40 týdnů? Každý porod má svůj čas. Proč a jak tradice vznikla a co vás tento týden čeká, vám přiblíží následující řádky.

Historie Světového týdne respektu k porodu sahá do roku 2004, kdy jej založila Francouzská aliance pro respektovaný porod (Alliance française pour l’accouchement respecté – AFAR), jako reakci na stále se zvyšující medicinalizaci porodů. V rámci toho týdne se pak pod hlavičkou nejrůznějších sdružení začaly pořádat informativní festivaly pro veřejnost se zaměřením na přirozený porod a jeho podporu. Každý ročník pak má vyhlášené hlavní téma. Od roku 2011 je akce mezinárodně zaštítěna European Network of Childbirth Associations (ENCA).

V současné době se akce k příležitosti Světového týdne respektu k porodu konají v 19 zemích světa – mimo jiné ve Spojeném království, Severním Irsku, Řecku, Španělsku, Polsku, Rakousku, Maďarsku…

I v České republice začala významná skupina (nejen) žen pociťovat dopady moderního porodnictví. Se změnami ve společnosti přišla i změna myšlení. Ženy začaly chtít více než „být odrozena“ a „hlavně mít zdravé dítě“. Náhled na porod se drasticky měnil – z nutné nepříjemnosti na posvátný okamžik vstupu do života a proměny v matku.

Nové vědecké poznatky a doporučení Světové zdravotnické organizace doporučující přirozený porod, pouze s nutným zasahováním ze strany zdravotnického personálu, byly jako pěst na oko v porovnání s praktikami v některých českých porodnicích, v kterých i desetiletí po sametové revoluci přetrvával socialistický duch. Bylo jen přirozeným vyústěním stávající situace, že se myšlenka Světového týdne respektu k porodu uchytila i u nás.

Česká republika se k tradici oficiálně připojila v roce 2006 prostřednictvím spolku Hnutí za aktivní mateřství. Od tohoto roku se každoročně rozšiřuje nabídka akcí v mnoha městech ČR. Letos můžete čekat program ve více než 20 městech v Čechách i na Moravě. Porody zkrátka táhnou. Podívejte se na české stránky Světového týdne respektu k porodu, kde na mapce snadno najdete akce ve vašem okolí!

Frýdek-Místek vznikl v roce 1943 spojením dvou do té doby samostatných měst Frýdku a Místku.  Ač je to delší dobu musíte si před místními dávat pozor na to zda to použijete správně, není nic horšího než když někomu řeknete že jste ve Frýdku a přitom jste v Místku. Snad tedy nezmotám a napíšu správně kde leží Frýdek a kde Místek. Hranici mezi oběma městy tvoří řeka Ostravice.  Frýdek leží na pravém břehu řeky (bráno po proudu) a Místek leží na druhé straně.

1939 - Czajankovy kasárny

Když v roce 1939 obsahovaly vojenské jednotky nacistického Německa Československa vojáci v Czajankových kasárnách byli jediní, kteří kladli odpor. O této události se ještě dnes učí děti ve školách v dějepisu.

Kasárny se do dneška bohužel nedochovaly.

Frýdecký zámek

Najdete jej na Zámeckém náměstí jak jinak než ve Frýdku. Původně se jednalo o gotický hrad, dnes je to oblíbené místo pro svatbu. V zámku sídlí i Muzeum Beskyd a koná se tam velké množství kulturních akcí. Loni jsme tam byli s dětmi na sympoziu řezbářů a pokud nechcete do zámku můžete si projít zámeckou zahradu.

V poslední době je vitamín D často diskutovaný především v souvislosti s Vigantolem, plošně předepisovaným léčivým přípravkem dětem do jednoho roku. Mnoha dětem totiž působí bolesti bříška a maminky hledají alternativy, často se pak dozvídají, že ani není třeba ho dodávat a stačí jen sluníčko. Celé to ale není tak úplně jednoduché a vitamín D rozhodně není pouhou prevencí křivice, tedy poruchou tvorby kostí, jak se běžně říká.

Co je dobré vědět ohledně vitamínu D

Vitamín D (obecně kalciferol) je životně důležitý, to je fakt. Jde o steroidní hormonální prekurzor, což zjednodušeně znamená, že je výchozí látkou pro tvorbu hormonu, který hraje svou nezbytnou roli při metabolismu vápníku a fosforu. Dělit ho lze na vitamín D2 (ergokalciferol, rostlinného původu) a vitamín D3 (cholekalciferol, živočišného původu). Jeho význam je pro lidské zdraví ale mnohem širší.

Podílí se na správném růstu a vývoj kostí, ovlivňuje celkovou imunitu člověka a podporuje správnou mozkovou aktivitu. Snižuje riziko vzniku těhotenského diabetu a preeklampsie.

Příznivý efekt má i na potíže s krevním tlakem. Působí preventivně  před vznikem rakoviny. Při diabetu příznivě ovlivňuje léčbu. 

Jeho nedostatek podle studií souvisí se vznikem autoimunitních onemocnění, především roztroušené sklerózy, používá se i jako podpůrný prostředek při léčbě. 

Znáte ten pocit, kdy víte, že by jste něco měli cítit. Víte přesně co, dokážete si danou emoci přesně představit, máte její chuť na jazyku. Ten pocit ale nepřichází. Je to jakoby vás někdo zmrazil a vy jen stojíte a čekáte, kdy vás pohltí bolest, strach a beznaděj… Čekáte na ně jako na smilování. A pak to najednou přijde a vy máte pocit, že vás to zevnitř sežere, roztrhne a že vy už nejste vy.

Říká se, že smutek obecně má 5 fází. Za prvé – popírání. Ach, ano. Popřela jsem naprosto všechno. Popřela jsem Boha i anděly na nebi, popřela jsem slunce na Zemi, popřela jsem smysl světa i zcela všechny důvody proč bojovat dál. Popřela jsem, že by mně to mohlo zničit. Že bych se mohla nohama dotknout samotného dna. Kdepak nohama…že bych na to dno padla rovnou ksichtem napřed. Najednou ale už nezbylo co popírat. Najednou si člověk uvědomí, že nemůže nechat zavřené oči. Najednou jsem ty oči otevřela. Se strachem, pokorou a vědomím že se ženu do záhuby. Kdo ví, jestli se tomu dá vyhnout?

„Protože ve svém podvědomí jsme všichni nesmrtelní (jak víme, naše podvědomí nepřipouští možnost vlastní neexistence), je pro nás zcela nepředstavitelné, že bychom i my měli stanout tváří v tvář vlastnímu konci.“

(z knihy: O smrti a umírání)

Fáze dva – hněv. Tak oči jsou najednou dokořán, mysl je rádoby mrtvá a krvácející srdce potřebuje něco cítit. Co takhle vztek… A na koho se vlastně zlobit? Na sebe? Na zradu vlastního těla, na myšlenky plovoucí stejným směrem den co den, noc co noc? Na svůj mozek, svou mysl neschopnou spát, neschopnou myslet, neschopnou umlčet srdce. Na ně? Že to nedokážou pochopit. Necítí, co cítím já. Nedokážou najít slova schopná léčit, pohledy schopná chápat. Na něj? Je-li tam i po předešlém všeho zapření. Že mi je vzal, než jsem mohla cítit jejich dech na své kůži, jejich malá srdíčka ťukající vedle mého. Na konci je úplně jasné, že to nemá smysl. Neexistuje nikdo a nic na koho se dá namířit vztek bez další bolesti. Lze ho v sobě jen udusit jako plameny ohně šlehající uprostřed ničeho.

3. fáze – smlouvání. Doslova a do písmene s ďáblem, s Bohem, s kýmkoliv. Prodala bych vlastní duši za to, aby se to nestalo. Tato fáze je spíš voláním do tmy. Chvíli člověk zvažuje svoji příčetnost, pak křičí a prosí… S poslední slzou stékající po tváři zjistí, že když mu za ty dny nikdo neodpověděl a žádnou dohodu nenabídl, je to jen ztráta času.

Dnes jsem byla objednaná na 3D UTZ...brala jsem sebou moji maminku aby se pokochala pohledem na mimi...

Mimi nespolupracovalo, bylo špatně natočené, fotit se taky nechtělo, vypadalo tam jako rozmazané bahýnko...no tak nic...pak doktor alespoň udělal 2 screening..vše v naprostém pořádku, srdíčko bilo, jeho komory přesně tak jak mají být...kopalo nožičkami..

Povídám panu doktorovi zda se může podívat jestli je to vážně holčička...ale mimi ne...mělo tak nacpané nožičky a ne a ne ukázat....

až po chvíli pan doktor povídá...že vidí pindíka a já cože??a on vidíte tohle??(nic nevidím)..tak tohle je nožička..vedle jsou kouličky a toho je penis...

Ach můj Bože..to nemůžu Liborovi říct..hlavou se mi míhají myšlenky jako neřeknu mu ani slovo...budu mlčet do porodu a pak jééé oni se asi spletli...ale zase mu bude podezřelé že nekupuju růžové oblečení....no taťkovi jsem to oznámila...a v telefonu jen slyším NEEEEEEE

Libor když vidí ty dnešní kluky..tak se děsí že z něj bude to samé...tak mu povídám že si ho teda bude muset vychovat....

Taky to znáte? Chvíle s miminkem si užívám, ale upřímně musím říct, že nás potkala i období, která byla dost kritická. Po narození dcerky šlo vše jako po másle, ale zhruba před půl rokem se začaly objevovat opruzeniny střídavě s potničkami. Byla jsem z toho zoufalá, hlavně, když jsem viděla, jak je dcerka neklidná a že ji něco trápí. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jak jí pomoct…

Naštěstí jsem měla šťastnou ruku a v drogerii mě upoutala řada BATOLE s veselým tučňákem na obale. Nejprve jsme testovali olejíček a krém a po několika dnech jsem s překvapením zjistila, že opruzeniny mizí a úsměv na tváři dcerky je zpátky. Dneska máme doma snad všechny výrobky z řady J Mým největším favoritem je olejíček BATOLE, který na pokožce vytvoří jemný ochranný film. Asi i vás potěší, že BATOLE nakoupíte za super cenu, vše seženete kolem 40 korun.

Olej, krém i koupel BATOLE používáme dlouhodobě a odměnou mi jsou hebká pokožka děťátka a jemná vůně. Vždycky si spolu užijeme společné chvilky, třeba při koupání J Večerní očista se nám stala rituálem, na který se těšíme i s manželem. Dcerka si cachtání ve vodě a relativně volný pohyb ve vaničce opravdu užívá. A po koupeli? Pořádně promazat!

S koupáním to přesto až tolik nepřeháníme. Kůže jako největší orgán lidského těla přílišným máčením může utrpět. A co teprve ta dětská, která je pětkrát tenčí než kůže dospělého člověka!

A můj tip? Nedějte si vrásky z toho, budete-li vaše miminko koupat třeba jen co druhý den. Samozřejmě to neznamená vypustit zažitou hygienu, ale je tady možnost, jak pokožku zbytečně nedehydrovat. Prostě partie jako podpaží, intimní partie, obličej a okolí krku můžete omývat ručně. Prostě na sucho. Nejlépe se k této očistě hodí olejíčkem BATOLE navlhčený tampón. Tímto způsobem nemusíte děťátko vystavovat každodennímu máčení celého těla ve vodě, a stejně bude čisté a voňavé.

A tip pro maminky na závěr: takový olejíček nemusí být jen pro miminka - na suché ruce, lokty či paty se péče jako pro miminka jistě hodí i vám 🙂

Ahoj všichni, 

Chtěla bych se s Vámi podělit o to, jakým způsobem měním svůj život. V prvé řadě jsem potřebovala doslova nakopnutí zvenčí. Dneska mi to už přijde nesmyslné, ale dříve jsem si myslela, že to že se nemám ráda, nelíbím se sobě a nevěřím si považovala za normální a dokonce správné. Na počátku bylo třeba přiznání sama sobě, že takhle to v pořádku není. A za tím stál především můj manžel, který doopravdy vytrvale bojuje s tím, že ten koho miluje neumí být šťastný. A už spoustu let se mě snaží vysvětlit, nebo nějak dokázat, že jsem fajn, hezká a že si ten pěkný život prostě zasloužím. Mimochodem stejně jako každý jiný. Všichni jsme lidi, všichni máme stejnou hodnotu, všichni si zasloužíme být šťastní. Podpora zvnějšku to nastartovala. 

Pak přišlo na řadu zjištění, že já, protože chci, si vždycky najdu nějakou výmluvu, proč věci kolem vlastně nejsou v můj prospěch. Například jsem si dlouho myslela, že můj manžel se mnou je, protože si ještě neuvědomil jak špatná jsem. A hned jak mu to dojde, tak mě opustí. Že si ho musím pořád nějak zasluhovat. Že to že se mu líbím je buď lež, nebo důkaz jeho absolutního nevkusu. A doteď tyhle myšlenky občas mám. 

Tak jsem zkusila jít k psycholožce a čekala, že mě spasí. Že mi dá návod. Že bude stejně jako ostatní říkat: "vy jste tak hezká, chytrá, šikovná". Prostě jsem potřebovala a stále potřebuji, aby mě někdo uznávál. A proč? Protože ten jediný člověk, který mě doopravdy musí uznávat,si mě neváží. A jsem to já. No, tak psycholožka mě zklamala a návod mi nedala. 

Následovalo další těhotenství, ještě prohloubenější pocit vlastní nedostatečnosti. A právě děti mě donutily jít dál. Právě teď se chystám potřetí na sezení k pánovi, který dělá rodinné konstelace. Díky němu jsem si uvědomila, kde tento stav vznikl a že to nikdo nezpůsobil naschvál. A že moji rodiče měli svoje problémy, se kterými se třeba ještě ani nevyrovnali. Neustále potkávám lidi, které mám. Buď jsou na tom podobně jako já. A já se pak můžu podívat na část sebe zvenčí. A nebo to setkání s nimi mě nutí překonávat sama sebe. Hrozně moc se mi líbí takové to toltécké: "Ty mé druhé já". Nejčastěji u lidí, kteří mě doopravdy rozčilují, vidím po odkrytí té masky pro veřejnost stejné zranění, jako mám já. Jsou stejně méněcenní, stejně maličcí. Je to super zjištění. Protože člověk, kterého jsem se dříve bála, se nejen nebojím, ale často se cítím i silnější. Já narozdíl od něj mám tu odvahu si přiznat, že nejsem v pořádku. Já mám tu odvahu to zkoušet měnit. 

Nazvala jsem tenhle článek Sám sobě terapeutem. V tom je klíč. O to jde. Uvědomit si , že všechno mám ve svých rukou. Že nikdo mi neřekne, jak to mám udělat. Je hlavní a nezbytné si přiznat, že jsem natolik důležitá, že řídím svůj život. Já. Já sama jsem zodpovědná za to co se mi děje. Automaticky to vede k sebeobraně ve stylu: "Já za to přece nemůžu, že nemám peníze, nebo talent, nebo jsem ze špatné rodiny, mám dluhy, nešlo to jinak, mám špatnou práci" no, to není jednoduchá fáze. Ale opravdu jsem si to způsobila vždycky já.  Vždycky jsem tomu alespoň dala svolení, nebo se nechala ovládat, přemluvit. Nezasáhla jsem.

Mnoho maminek má potíže, když mají do svého dítěte dostat lék. Týká se to především těch nejmenších, které ještě moc nechápou, že lék je pro jejich dobro a pomůže jim bojovat s nemocí. Naštěstí si ale umíme poradit.

Nenásilné pokusy o aplikaci léku

Pamatuji si, když jsem byla malá a brala léky, měla jsem problém polknout prášek. Maminka ho vždy rozdrtila a na lžičce s trochou čaje podala. V případě antibiotik v tobolce je prostě na lžičku vysypala.

Teď už jsou naštěstí léky pro nejmenší děti většinou v tekuté formě, což nám hraje do karet, nicméně to nemění nic na jejich často odporné chuti. Ta děti odrazuje od jejich polknutí. Podívejme se na pár triků.

Zkuste dítěti klidným hlasem říct, co se děje a proč mu lék dáváte a hlavně popisujte každý krok. Jednak vycítí váš klid a také se víc bude soustředit na váš hlas, než na blížící se lék k jeho ústům či nosu. Tenhle způsob se mi u dcery osvědčil při podávání kapek do nosu už od malička.

Můžete také dítěti pod vaším dozorem nechat osahat lahvičku a aplikátor a opět vysvětlovat každý krok, který bude následovat. Nechte dítě účastnit se procesu v maximální možné míře, které je schopno. Zabírá to.

Přiblížilo se vaše dítě věku tří let a vy byste rádi, aby začalo chodit do školky? Pak vás čeká pěkná honička, neboť zapsat dítě do státní školky dnes není rozhodně snadné.

Zápis negarantuje přijetí

Pokud si myslíte, že se stačí dostavit do vybrané školky s potřebnými dokumenty, dítě zaregistrovat a to může prvního září směle nastoupit, pak se bohužel pletete. Ačkoliv současné ročníky nejsou tak silné, jako ty předešlé, stále platí, že míst ve státních školkách je málo a speciálně u těch nejmladších dětí není jisté, že bude moci nastoupit. Zápisem do školky odstartujete přijímací řízení

Na vesnicích berou i dvouleté

Neplatí ovšem, že ve všech obcích je situace takto kritická a zoufalá. Pokud provozuje školku nějaká menší obec, ve které nezuří babyboom, je možné, že zde dokonce uvítají i dítě mladší tří let.  Ve velkých městech a v exponovaných satelitních obcích však platí, že místo ve školce není rozhodně garantované a na přijetí dítěte má vliv hned několik okolností.

Trvalé bydliště je základ

Taky nechápete, jak se bezdětné páry můžou vůbec kvůli něčemu hádat? Já teda ne...

O víkendu jsme byli s Pažoutem bezdětní a při té příležitosti jsem zjistila, že máme velmi harmonický vztah. Pokud se tedy slovo harmonický odvozuje od slova harmonika. Když nemáme děti a Pažout je zalezlý u harmoniky a já u kytary, věřte nebo ne, ale ty konfliktní situace tak nějak zmizely.

Naše rodičovstvím zdegenerované mozky si pomalu začínaly vzpomínat, jak vlastně chutná život. Všechno šlo jako po másle. Jenže pak si zřejmě někdo nahoře řekl: „To jsou pořád nějaký kafíčka, vínečka, nerušená dřina na zahradě a u nástrojů. Tak by to chtělo zase nějakej pořádnej trest.“ Tak ten nahoře ukončil prodloužený víkend.

Už celý proces vyzvedávání odjištěné nálože byl značně komplikován tím, že se ze dvou andílků (v péči babičky) rychlostí blesku vylíhli dva hadi (v mé péči). Po prvních sedmi minutách cesty jsem měla sto chutí zastavit na nejbližším odpočívadle, vystrčit je z auta a rychle ujet. Bohužel vyndat ty dva vzpouzející se hady ze sedaček a vyšoupnout ven je nemožné. Než bych vyřídila toho druhého, první je zpátky v autě.

Děti jsem dovezla domů v 18:30 a o hodinu později jsem měla pocit, že mi v hlavě permoníci provrtávají šedou kůru mozkovou ve snaze najít nějaké zlato.

To bylo tak... Trvanlivost naší dočasně uklizené domácnosti vypršela po těch 48 hodinách, přesně v 18:40, když si Valja vybalila k večeři croissant. Eliš se však nenechal zahanbit. Potřeboval si umýt hlavu. Jenže to by nebyl Eliš, kdyby si těch pár chlupů nechal namydlit po dobrém, že. Tudíž namísto rychle a bezbolestně proběhla akce hlučně a hystericky, přičemž se poté neopomněl vztekle rozmáznout na podlaze, aby demonstroval všechna svá příkoří.

Zatímco dříve oblečení pro těhotné symbolizovaly hlavně lacláčové kalhoty a volné šaty typu sport, dnešní nabídka je o poznání pestřejší. Bohužel, v běžných řetězcích obchodů s oblečením na těhotenskou módu až na výjimky nenarazíte a je třeba hledat.

Úpletové šaty zvolila také těhotná herečka a blogerka Nikol Štíbrová.

Zdroj: Instagram

Těhotenské kalhoty jsou základ

Zhruba od třetího měsíce budete pozorovat, se nevejdete do svých běžných kalhot, od pátého měsíce je třeba volit už speciální těhotenské oblečení, abyste se zbytečně netísnila. Pochopitelně si můžete vystavět celý těhotenský šatník, otázka ale je, zda na to chcete věnovat tolik peněz. Naštěstí je dnešní móda značně variabilní a nediktuje striktně štíhlé střihy, takže užijete i široká trika, mikiny a svetry, pod které se schová i bříško v devátém měsíci. U kalhot, byť by byly pružné ale neváhejte a pořiďte si těhotenské, uvidíte, že jde o neporovnatelné pohodlí.

V „háemku“ pořídíte nejlépe

Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.

Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.

Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

Jak @linee správně odhalila budeme se pohybovat v Řepištích a okolí.

Řepiště jsou obec v okrese Frýdek-Místek, ale krásně se z nich dostanete nejen do F-M, ale také přímo do centra Ostravy a to dokonce MDH. Je to obec o cca 1600 obyvatelích.

Z Řepišť pochází rodina mé babičky a stále tam jsou moji příbuzní. Rodný dům mojí babičky stále stojí a je obyvatelný, což je úžasné když si uvědomíte, že existuje dům starý víc než sto let, který stále obývá jedna rodina.

Řepiště mám spojené s letními prázdninami, kdy jsme jezdili s babičkou na chatu, kterou si postavila s dědou na zahradě jejich rodičů (chatu v současnosti obýváme my a dětem se nikdy nechce domů), s výlety na kole po okolí, výlety za koupáním na Žermanickou přehradu a spoustou krásný vzpomínek.

V obci najdete i malý dřevěný kostelík Sv. Michala, kolem kterého se nachází stále fungující hřitov.

Nedávno jsem zjistila, že kostel byl postaven jako katolický, ale v průběhu staletí patřil jak katolíkům tak protestantům.