Na základě podezření na podvod uživatelkou @verusik270 jsem shromáždila všechny dostupné informace z naší stránky. Pokud s ní máte nedořešený obchod i vy, přidejte prosím komentář pod tento článek. Je šance na podání hromadného trestního oznámení.

Obchody (nicky), které evidujeme jako nevyřešené:

• @martik444 350.-
• @petravy 359.-
• @jaskrob 479.-
• @herkules6969 659.-
• @apetinka 729.-
• @elvira6 2310.-

Číslo účtu, které používala:

• 115-4041820257/0100

Jestliže máte nevyřešený obchod s @verusik270, přidejte prosím komentář pod tento článek se sumou, kolik je vaše ztráta. 

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.

Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.

A tak jsem se snažila jí být....

Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo  nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.

Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla  převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.

Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.

Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.

Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.


Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.

Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.

Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.

Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.

To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.

Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.

Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.

Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.

I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.

 Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Protože nejsme dokonalí.

Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.

Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.

Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
 Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.

Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.

Skutečné mámy, které s  dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.

Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.

Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.

Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.

Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.

Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.

Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.

Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.

Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.

I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.

Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.

Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.

Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.

Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.

Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.

Ano, mohla jsem si  říct, že jsem  nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.

Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?

Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?

Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.

Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.

Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.

Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.

Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.

V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.

Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.

Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.

Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.

"Milovala jsem nakupování, prostě jsem si to užívala. Po narození našeho syna se časy změnily… Nuda, nuda, to nakupování je pro našeho milánka neskutečná nuda. A tak letím jako šílená, zpocená až…  Máte to podobně? Nechte se inspirovat mými tipy pro pohodové nákupy s malým raubířem, které u nás zafungovaly a snížily tak míru stresu návštěvy obchodu."

Vzpomínám na dobu, kdy jsem tak ráda shopovala. Dokázala jsem strávit nakupováním spoustu času, užívala jsem si to.

Vybírat oblečení,  zkoušet v kabince ulovené kousky, prolézat regály s potravinami a číst si etikety, okukovat designové vybavení do bytu … V kavárně  si mezitím dát kávu a přečíst si zajímavý článek. Jen tak se dívat kolem a relaxovat.

Po narození našeho syna se časy změnily….

Navštěvuji už jen obchody s potravinami. Na nic víc nemám po pár zkušenostech ambice.

Prolétám regály a házím do košíku hlava nehlava nákup, soustředím se jen na to, co je na seznamu. Co není napsáno, nemá šanci v koši přistát.  Hlavně ať jsem rychle pryč.

Na toto téma už tady nějaké články jsou:

Ostravsko-karvinské doly aneb kam po stopách uhlí a zamazaných mužů

Ostrava

Ale já se pokusím tyto informace ještě trošku rozšířit a přidat další.

Dolní oblast Vítkovic

Můžete si tady vybrat z různých okruhů:

Je to už víc jak pět měsíců, ale stále je ten jeden okmažik, ta jedna sekunda velice živá. Bylo to moje první, vysněné a nečekané těhotenství. Nikdy jsem úplně nechtěla být matkou, ale cítila jsem tu "lidskou" zodpovědnost, že jako žena bych jí být měla. Když jsem před lety potkala muže, se kterým jsem si uměla představit, že bych potomka měla, kterého jsem milovala a pro kterého jsem se byla ochotná bít až do konce sil, dostala jsem od života takovou ránu, že jsem nebyla schopna potom několik let plnohodnotný vztah navázat.

Pak jsem potkala Honzu. Zpočátku to bylo hodně vachrlaté. Na jednu stranu jsem s ním nechtěla být, na druhou stranu mě na něm něco neustále lákalo. Po roce naprosté itálie (z mojí strany) jsme stáli před rozhodnutím ano či ne. Každý se sám v sobě rozhodl, že ano 🙂 Já se uklidnila, Honza mě požádal o ruku a několik dní na to jsem zjistila, že se rozrosteme. Asi jsem měla být nadšená, že ve svých 34 letech konečně budu mámou, ale mě to spíš zaskočilo a odmítla jsem to prožívat, dokud nebudu mít po prvním trimestru. Rodinám jsme to samozřejmě říct museli, protože všechny oslavy se nesou v ryze alkoholovém duchu a nenašla jsem způsob, jak se vyhnout pití alkoholu a pamatovat si sérii všech výmluv, proč nepiju. A navíc jsem, vzhledem ke svému věku, počítala s tím, že o dítě přijdu, že to přece nemůže vyjít na první pokus. Ono vyšlo. Časem jsem si na ten pocit zvykla a začala se těšit.

Když jsem byla v šestém měsíci, měli jsme svatbu. Byla církevní (ano, vdávala jsem se s pupkem) a tak trochu i netradiční. Někdy okolo doby svatby mi jedna známá vyprávěla, jak ona měla první porod naprosto šílený. Měla preeklampsii, kterou jí nikdo nediagnostikoval a díky tomu se jí to zvrtlo v HELLP syndrom a nakonec se bojovalo o život její i jejího syna. Byla jsem vyděšená (jako ze všech mírných odchylek na velkých i malých ultrazvucích). A doufala jsem, že mě něco podobného nepotká.

Když mi ve 34+0tt doktorka několikrát po sobě změřila vysoký tlak, poslala mě rovnou do porodnice s podezřením na preeklampsii. Pamatuju si, že se mi zatmělo před očima a chtěla jsem strašně brečet. Strašně moc. Ale nedovolila jsem si to, protože jsem přece dospělá, nemůže mě rozbrečet každá kravina (jenže tohle kravina nebyla). Hned druhý den jsem bez objednání jela do porodnice. Strávila jsem tam celý den a byla asi na šesti různých vyšetřeních. Podezření na preeklampsii povrdili, ale řekli, že to budou řešit ambulantně, protože moje hodnoty jsou hraniční. Hodně se mi ulevilo a jela jsem pokojeně doml, okolí jsem uklidnila, že se zase tak nic moc hrozného neděje. Přesně za týden jsem jela na kontrolu. Šla jsem opět k té samé doktorce a ten moment, kdy mi řekla, že v mojí krvi je něco blbě a že musím okamžitě nastoupit do nemocnice, byl jak bodnutí nožem do srdce. Do porodu mi zbývalo přesně pět týdnů a těchto pět týdnů bych měla strávit v porodnici? A pomalu jsem se i smiřovala s tím, že dost možná budu rodit císařem. Věděla jsem, že u preeklampsie je to časté, protože ta když se rozjede, tak jde o minuty. Tentokrát jsem brečela. Možná dvě hodiny v kuse. Volala jsem domů, šla poprvé v životě na monitor (byla to sranda) a pak jsem jen tiše seděla na čistě převlečené posteli a čekala, kdy manžel přijede s věcmi a já se budu moct převléknout do "pyžama". Nějvíc mě děsilo to, že jsem doma neměla nic připraveného - žádné komínky s oblečením, postýlka nebyla smontovaná, všechny věci byly přeházené v pytlích. Počítala jsem s tím, že na to mám ještě měsíc a že to v klídku stíhám. Teď to všechno bylo na manželovi, který neměl ani páru, kde co je. 

Asi hodinu po mně se ke mě na pokoj připojila mladá paní (mladší než já) a od první chvíle jsme si lidsky sedly. Ona byla jen několik dní před porodem a taky měla vysoký tlak. Společně jsme do džbánků sbíraly moč a společně jsme ty dlouhé nepříjemné dny trávily díváním se na Kriminálku Anděl. Jenže - nastoupily jsme ve středu a jí ve čtvrtek začali vyvolávat porod, což se nepovedlo, tak v neděli její dcerka vykoukla na svět po sekci. Takže jsem tam byla zase sama. V pondělí mě přesunuli na jiný pokoj, kde jsem byla až do porodu. Rodila jsem ve velké porodnici, kde se docela často střídali lékaři a já to odnášela tím, že mi každý den doktor řekl něco jiného - pustíme Vás a budeme to řešit ambulantně, máte špatné hodnoty v tom a v tom, pustit Vás nemůžeme, porod budeme vyvolávat tehdy a tehdy, porod vyvolávat nebudeme, je to zbytečné, můžete jít na odpoledne domů, ale měřte si tlak, nemůžete jít domů, protože máte špatné hodnoty, pustíme Vás na víkend, nepustíme Vás nakonec přes noc, večer přijeďte zpátky. Takhle to šlo pořád dokola necelé 3 týdny a já už byla zoufalá. Potřebovala jsem dokoupit spoustu věcí, připravit pro to naše malé aspoň něco. Manžel mezitím doma stavěl kus domu, snažil se, každý večer jezdil za mnou, betonoval základy, chodil do práce....bylo to náročné. Jednoho dne jsem se naštvala a nechala si zavolat primáře. Přišel po několika hodinách (manžel na něj čekal se mnou a v hlavě si přemítal, že během té doby mohl na baráku udělat to a to). Primář nakonec přišel a po krátkém a jasném rozhovoru jsme se dohodli, že jakmile dosáhnu "donošenosti" dítěte, tak porod vyvoláme. On nechtěl, ale já si neuměla představit, že budu v tom prostředí až do porodu, na revers jsem neměla koule. Chvilku mě přesvědčoval, že to je opravdu zbytečné, ale já si stála za svým. A na přání rodičky se porod může vyvolávat až po ukončeném třicátém osmém týdnu. Těch několik dní jsem věděla, že počkám a náhle ustaly ty plané sliby o prouštění a propustkách. V den, kdy jsem byla 38+0 v deset ráno mi paní doktorka aplikovala vyvolávací tabletku. Ptala jsem se jí, jak případně poznám kontrakce. Odvětila mi, že je to ze začátku něco jako menstruační bolesti. No, ty jsem nikdy neměla, takže si to neumím představit. Pravdou je, že okolo poledne mě občas pobolívalo břicho, ale nebylo to nijak nesnesitelné. Celé odpoledne jsem tak nějak polehávala a věděla jsem, že okolo sedmé večer přijde manžel na pravidelnou večerní návštěvu. Přišel krátce před sedmou, sedli jsme si spolu na chodbu a po několika minutách jsem najednou pocítila tupou bolest v podbřišku. Možná asi ta kontrakce, říkala jsem si. Stoupla jsem si a najednou ze mě vyteklo několik kubíků čehosi. Aha, praskla mi voda. Dočvachtala jsem se na sesternu, říkala jsem si, že by to asi měli vědět. Řekli mi, ať se převleču, osprchuju a příjdu na monitor. Po monitoru jsem se ve sprše začala v pravidelných intervalech kroutit bolestí a už jsem věděla, že tohle jsou ty kontrakce. Do sprchového koutu jsem si vzala skákací míč a neustále jsem si teplou vodou sprchovala břicho. Pomáhalo mi to. Kontrakce vždy trvaly 40 sekud (přesně) a byly co tři minuty (přesně). Manžel tam byl se mnou a držel stopky, takže vždycky řekl, že ještě deset sekund a začne to. 

Mezi sprchou a sprchou jsem se dobelhala na další monitor, sestřička mi řekla, že takhle to bolet ještě nemůže, že děsím ostatní maminky. Jenže ono to bolelo. Doktorka si mě průběžně kontrolovala a když zjisitla, že se docela rychle otevírám, tak mě poslala na sál. Bylo cca půl 10 večer.

Byla sobota večer a Ella se po týdnu přenášení, rozhodla přijít na svět.

První kontrakce začaly kolem osmé hodiny. Bolest byla víc než snesitelná, a tak jsme ještě cestou od babičky nakoupili v Lidlu. Doma jsme pak kolem půlnoci naměřili pravidelné kontrakce po pěti minutách, a tak bylo rozhodnuto... jedeme do porodnice. 

Nevím, snad to byla nějaká hříčka přírody, když dal osud dohromady mě, osobu mající všechno rychle hotové, chodící na schůzky pět minut předem s člověkem tak pomalým a váhavým, že by své síly mohl rovnat se šnekem (ten by pravděpodobně vyhrál). Já totiž stála u vchodu oblečená, sbalená, s bolestivými kontrakcemi na krku, když vyšel David z ložnice, oblečený jako chytrá horákyně, oznamujíc mi, že si teda jde ještě umýt vlasy, tak ať prej chvíli počkám. "Jasně, já jenom rodim, tvoje umaštěný kadeře mají samozřejmě přednost." 

Půl hodiny na to už konečně sedíme v autě směr Podolí. Cestou mám pocit, že se počůrám bolestí, rozdýchávat kontrakce v sedě mi vůbec nejde, a tak mi těch dvacet minut připadá jako celá věčnost, nicméně, přežila jsem. 

V ordinaci na mě čeká moje hodná teta, povoláním porodní asistentka, kterou jsem o půlnoci zburcovala. Už roky před tím, než jsem byla vůbec těhotná, jsme se dohodli, že bude u porodu se mnou, i když jen jako druhý doprovod, protože tu zodpovědnost rodit příslušníka rodiny by si ona na triko nevzala. Doktorka mě za plentou prohlídla a zase nás poslala domů, prý ještě nerodím a že si mám jít ještě lehnout... Lehnout?! Jak jako lehnout?! Tak zas posíláme chudáka tetičku zpátky, ať se aspoň ona dospí, než to vypukne. 

Doma jsem prožila šest nesnesitelných hodin bolestivých kontrakcí (tímto se omlouvám všem sousedům za neklidnou noc). Po té nekonečně dlouhé době mě konečně v 7:03 přijali na box. Na řadu přišel klystýr, po něm asi tisíc hodin strávených ve sprše (ta mi hodně pomohla). Následovalo další nekonečno hodin prodýchávání na míči, píchnutí vody, monitory a já nevím co ještě, ale epidural a jiné tišící prostředky odmítám. "Cože?! Ono je teprve dvanáct?!!!" Nejpozději ve tři už prý ale určitě porodím. Těsně vedle... Kolem páté jsem pořád otevřená na sedm centimetrů, a tak mi sestra píchá oxytocin (který jsem taky původně nechtěla, protože jsem si přečetla na všech těch chytrých webech, že je to strašně hnusný a vůbec to neni eko ani bio). Uznávám, byla jsem naivní prvorodička, která chtěla mít porod pod kontrolou. Díky bohu, že existuješ oxytocine, bez tebe bych rodila nejspíš ještě teď. Bolest už je nesnesitelná, a tak prosím o nějaký drogy, ale už je pozdě. Po chvíli cítím, že budu tlačit. Trvá to už víc než hodinu, ale já se nevzdávám a tlačím, co mi síly stačí, když v tom se začnou ztrácet ozvy. Najednou není slyšet srdíčko naší Elly, těch pár vteřin trvá nekonečně dlouho. Nastává panika, sestra shání doktora který je teď u jiného porodu, pak ale přichází další kontrakce a Ella je na světě. Uff! Zvládla to sama, bez kleští, které na ní chtěli vzít a já jsem za to moc šťastná. Podívám se na Davida, má krásně lesklý vlasy a brečí, teta taky brečí.  Už je u mě na břiše, je celá zmačkaná, oteklá a přesto tak nádherná. Ještě to ale bohužel nekončí... Placenta vyšla rychle, s ní ale taky spoustu krve... Cítím se moc unavená, ruce mám slabé a Ellu už neudržím. U prsu mi ji drží sestra a po umytí si naši prvorozenou bere do náruče táta. Sestra mi oznamuje, že mi píchne něco do žíly na zastavení krvácení. Slyším jí jakoby v dálce a souhlasím. 

Řekla jsem si, že každý den se bude snažit vytvořit článek podle našeho výletu v ten den. Dnes tedy výlet nebyl, ale budu psát o výletech do hor. Z Ostravy se můžete vydat do Beskyd nebo Jeseníků, vzhledem k tomu, že blíž je to do Beskyd budu psát o nich.

Pustevny

Pokud si budete chtít udělat krásný výlet vydejte se sem. Autem můžete dojet do Raztoky a nahoru se dostanete buď lanovkou nebo pěšky po silnici. Hned u horní stanice lanovky jsou nádherné chaty Libušín a Maměnka navržené  architektem Jurkovičem. Bohužel Libušín vyhořel a zatím ještě není opraven.

Až dojdete na Radhošť najdete tam sochu Cyrila a Metoděje a kostel jim zasvěcený. Vždy v červenci je zde směřuje spousta věřících i nevěřících aby oslavili jejich příchod. V tuto dobu sem raději nechodím 🙂

Nejlepší cesta z Pusteven dolů vede na koloběžce dolu zkopce po Knížecí. Koloběžku si s sebou brát nemusíte, můžete si ji nahoře půjčit a ještě Vám k ní půjčí i přilbu a dokonce i koloběžku s dětským sedátkem a můžete jet i s dětmi. Mě se to moc líbilo.

Ondřejník

     Oleje jsou má velká vášeň. Chtěla bych mít všechny! Mám v lednici přes 15 druhů a pořád pokukuju po dalších... 🙂 Olej se dá vyrobit téměř ze všeho. Věděli jste např., že existuje olej ze slaměnky? Jeho cena je však závratná, 1 ml stojí okolo 300 Kč (spočítejte si, kolik pak stojí litr ;)). Využití olejů je široké - od kuchyně po kosmetiku, mazání dřevěných rámů oken :D apod. Za studena lisované oleje jsou doslova přírodním lékem na všechny lidské neduhy. V následujícím článku Vám zkusím několik mých oblíbených olejů představit.

     Kokosový olej zná už dnes skoro každý. Příjemně voní, palačinky na něm chutnají výborně a ještě jej využijete jako lubrikant :D. Má mnoho dobrých vlastností, nestojí moc a dále je netřeba jej představovat. 

     Od doby, co máme Vašíka, pravidelně kupuji cedrový olej. Je doporučován jako jeden z nejlepších pro malé děti, jimž zajišťuje dobrý psychický i fyzický vývoj. Užívala jsem jej v době kojení a nyní ho maličký dostává do příkrmů. Chutná po oříšcích a maličkému moc chutná 🙂. 

      Olej z fermentovaných tresčích jater užívám z toho důvodu, abych zajistila maličkému dostatek vitamínu D přes zimní (a podzimní) období. Neužíváme vigantol a toto je jediný způsob, jak si můžu být jistá, že přijímám dostatek vitamínu D. Ten mi zajišťuje i lepší imunitu, což můžu opravdu potvrdit. Jsem díky němu mnohem méně unavená, i když v noci často kojím.

     Kmínový olej se nám velmi osvědčil v prvních měsících Vašíčkova života, kdy jej trápily prdíky. Zkusili jsme mnoho přípravků a postupů, ale pouze konzumace (mou osobou) kmínového oleje nám pomohla. Silice se dostanou do mléka a pomůžou tam, kde je třeba.

     Meruňkový olej je výborným mazáním pro novorozence, doporučuje se jako první olej, se kterým by měla jejich kůže přijít po narození do styku. Já si jím mažu i obličej a jsem s ním velmi spokojena.

Jsem maminka třech dětiček. Miluji je všechny, možná ne úplně stejně, možná každého jinak, ale přesto nejvíce, jak to jde. Každý je jiný a přece nejdokonalejší. Jsou to moje princátka, ale taky opičky a prasátka. Jsou to zlatíčka, ale i neposluchové. Nikdy bych je nedala, ale někdy bych utekla já.

Ano, přestože jsou moje všechno, tak někdy mám chuť bouchnout, mám touhu být ten největší sobec, zalézt s čokoládou a knížkou, zamknout se a neřešit bumbání, hamání, jogurtíky a ze záchodu -hotovóóóó. 

Nemuset vše opakovat dokola a dokola a dokola, kdy stejně Kuba chce odejít do školy v těch největších mrazech jen spoře oděn,  hlavně ale že s mobilem v ruce. Tašku nechal už v kuchyni, aby v chodbě asi nepřekážela. 

Tobíka probírá z jeho světa jen můj křik, jinak probrat jsem se ho zatím nenaučila.

Možná by ještě teď stál před zrcadlem, v obličeji děsivý výraz, ruce dopředu a z úst by mu jeho řečí vycházelo: "Jsem zombík" (Kubo děkuji, že svého do nedávná roztomiloučkého bratra učíš o takových divných monstrech.) 

Taky za ty roky mé námahy a vysvětlování, kam patří špinavé prádlo, bych ráda přestávala nacházet ponožky  v legu a trenky v pastelkách.

Dovuluji si reagovat na tento článek:

http://prozeny.net/ceska-maminka-napsala-uzasny-vzkaz-pro-vsechny-bio-matky-je-mi-z-vas-do-smichu-toto-si-urcite-prectete/

Jak již někdo z mých přátel okomentoval, také mě překvapuje, kolik lidí tento článek sdílí a jak jsou z něho nadšení....i když vím, že se pouštím na velmi tenký led, ráda bych připojila také svůj pohled na věc...také si myslím, že se dnes z mnoha věcí kolem dětí dělá zbytečná věda, nelíbí se styl komunikace v mnoha skupinách na různých webech, tak to prostě nečtu a nejsem členem těch skupin....ale myslím si, že mateřství a rodičovství je velmi krásná a také citlivá věc a jakékoli napadání, ať již z bio nebo nebio strany může u mnoha maminek vyvolat lítost....jakým právem kterákoli z nás hodnotí jinou ženu za to, jak vychovává své dítě?? mně osobně článek přijde napsaný celkově dost nevybíravě.....myslím, že naši rodiče nás vychovávali tak, jak nejlépe uměli, vzhledem k tomu jaké měli možnosti a informace a zkušenosti a patří jim za to projev úcty, stejně tak na tom byly ženy pře 15-ti lety....stejně tak to děláme my....matky dnes....chceme pro své dítě to nejlepší....já osobně jsem ráda za to, že jsem měla možnost při porodu alespoň částečně ovlivnit to, co se bude dít s tělem mým i s tělem mé dcery, jsem šťastná, že mám možnost volby a přístup k informacím, i když je najdu na internetu....je to celkem praktické a rychlé....myslím, že většina z nás netráví na internetu čas na úkor dítěte, ale spíše chvíle, kdy naše děti třeba spí....jsem ráda, že si mohu zvolit, co bude mé dítě jíst, jak se bude stravovat, co mu obleču na sebe, čím mu umeju vlásky, jakou pastou vyčistím zuby, jaké boty mu obuju, jakou plenku použiju, co do něj nechám píchnout....podotýkám, že svou dceru očkuji....jenže ono očkování před "x" lety a farmaceutický byznys dnes je dost značný rozdíl....jsem ráda, že jsem měla možnost poznat nošení a několik měsíců si užívat své dcery na svém těle, kdykoli jí přivonět k vláskům a políbit jí, kdykoli jí pohladit....jsem ráda, že se mohu inspirovat různými přístupy k výchově a vybrat si to, co cítím jako správné....nesouhlasím se vším, jak to dělají jiné maminky, někdy mi to přijde hloupé, často o lecčem mluvím doma se svým mužem, ale nikoho nikde veřejně nekritizuji...myslím, že naše společnost celkově není zdravá, ať již ve významu skutečného zdraví, tak co se týče vztahů, komunikace atd....zneužívání internet k tomu, abychom jeden druhého vzájemně napadali za to, co jak kdo dělá ve výchově svých dětí a nejen v této oblasti...mi nepřijde jako nejlepší cesta k tomu, abychom něco změnili či zlepšili...toť můj názor, pohled na věc, pocit....přeji Vám všem mnoho krásných dní s Vašimi dětmi ať již jste si vybrali jakoukoli cestu!

Jen chci, abyste věděly, že nejste samy.

Vím, říkám to často, ale zrovna dnes a při čtení tohoto článku, je to moc důležité.

Často se totiž cítím sama a jediná na světě, která prožívá tyhle pocity a situace.

Dívám se kolem sebe a vidím samé šťastné mámy, které jsou spokojené, že na svět přivedly své dítě a vidí v tom naplnění svého snu.

A pak vidím sebe.

Někoho, kdo bojuje sám se sebou. S temnými myšlenkami a pocity, které se mísí s radostí a láskou.

Že jsem těhotná jsem zjistila 11.6.2016 kdy jsem s přítelem (nyní už manželem) byli na finále soutěže Haribo fizz. Do té doby jsem neměla žádné příznaky a tak jsem to vůbec netušila. Na hlavním nádraží v Praze jsme seděli v hospůdce a vykládali jsme si o všem možném i nemožném. Nějak padla řeč na téma těhotenství. Přítel mě pošťuchoval co když jsem těhotná - toto tvrzení jsem mu okamžitě vyvrátila, vždyť nemám žádné příznaky jen mě trochu pobolívají prsa jako vždy před menstruací takže čekám na ni. Když jsme šli na vlak rychle jsem ještě vběhla na nádraží do lékárny a koupila jsem těhotenský test - co kdyby náhodou. Cesta domů ubýhala strašně pomalu.. a tak jsem nevydržela a ve vlaku (ano, ve vlaku) jsem si udělala těhotenský test - výsledek // - to přeci nemůže být pravda.. asi se zmýlil je skoro 5 odpoledne a má se dělat z ranní moči. Nedočkavě na druhý den jsem to na přítele už ve vlaku vybalila, ten byl nadšený, jásal,.. a já brečela.. co teď bude?? Hledala jsem si novou práci,... Jak toto řeknu našim?.. přijeli jsme pozdě v noci asi kolem 23hod.. a šlo se spát.. ráno v 4hod mi zvonil budík, který jsem po předešlém dni zapomněla vypnout.. a hele..! mě se chce čůrat.. s druhým testem jsem okamžitě letěla na wc - opět // - proboha tak je to tak!! .. s klidem jsem šla zpět do postele, že nebudu moc spát jsem věděla.. přítel se probudil a pronesl: to vážně nemůžeš na ten druhý test dospát? .. má odpověď byla: a když se mi chtělo na wc tak sem se měla po...? 😀 tak prý jaký je výsledek.. se slzami v očích oznamuju, že od včerejška se nic nezměnilo.. opět velké nadšení a já pláču.. Nenechala jsem ho spát! 😀 musela jsem řešit co teď bude.. Eh.. matně vzpomínám měla jsem slabé měsíčky tak měsíc zpět tak to bude chvíli co jsem těhotná to je dobrý.. ale v momentě kdy jsem se podívala na mé poslední "pořádné" měsíčky mi výpočet na internetu hlásil, že jsem ve třetím měsíci :-O .. v pondělí jsem si volala na gynekologii a sestřička mně objednala na další týden v úterý.. to čekání bylo šílené.. mezi tím jsem si udělala x dalších testů 😀 všechny hlásily to stejné... Na gyndu se mnou jel i přítel.. Po osvětlení situace gynekoložce jsem vylezla na křeslo a řekla mi, že je to opravdu tak.. jsem těhotná.. obrátila na mě monitor a už tam na mě vykukoval malinkatý človíček a srdíčko na obrazovce bušilo ostošest 🙂 ..ve mě však pořád bylo prázdno.. nevěděla jsem co s pocity.. z gyndy jsme to jeli oznámit mým rodičům.. už je to moc nezaskočilo, protože v sobotu před tímto úterým jsme jim oznámily zásnuby a svatba bude ještě tento rok.. hold to trošku tušily 😀 a tak jsem nevědomky prošla prvním trimestrem a připravovala se na to, že přeci mám před sebou ještě dvě třetiny..to je moře času se na miminko připravit... o těhotenství a porodu až v dalším článku..a těm kdo dočetli až sem děkuji, že jste to vydrželi 😀 za chyby se omlouvám 🙂 

Určitě to znáte. Zalíbí se Vám na obrázku koláč a vzdáte to, jakmile si přečtete seznam ingrediencí. Půl kila hladké mouky, pštrosí vejce, lžička kolibřího sádla...tak nějak jsem měla chuť to vzdát, když jsem otevřela knížku o akvarelu a přečetla si seznam pomůcek.

Budu potřebovat sadu štětců všech možných tvarů a tlouštěk, nekřesťansky drahé barvičky, arabskou gumu, volskou žluč, bloky s papíry různých struktur a já nevím co ještě, navíc všechno stojí majlant. Poloviční pánvička? Cože?! Každá barva se chová na papíře jinak a je jich asi milión, to si na to mám udělat nějakou tabulku, nebo co...? A taky, co všechno se musím naučit, abych vůbec mohla začít a namalovat alespoň jednoduché pozadí k primitivnímu obrázku. Přiznám se, že co se tvorby týče, postupy a učení se podle návodů mi moc nejdou. Všechna ta videa a obrázky v knížkách vypadají tak snadné a pak to zkusíte a výsledek je tak žalostný, že by jeden zaplakal.

Měla jsem jasně nejasnou představu, jak by měly obrázky v mé budoucí knížce vypadat. Představovala jsem si něco mezi Čechem, Skálou a Trnkou. Taky se mi do toho míchalo Potkali se u Kolína. Ale jak to udělat? Netuším, co používají za techniky, natož abych je zvládla natolik, aby z toho vzniklo to, co chci. Takže se musím začít pilně učit a experimentovat. Vyštrachala jsem ve Viktorově krabici s hračkami sadu kostek s obrázky z Trnkovy Zahrady a zkoumala je z několika centimetrů. Používá obtisknutý listy? Tak jsem šla do lesa a nasbírala kupičku listí. Natřela barvou a tiskla. Výsledek nic moc. Zabralo mi to celé odpoledne. Nadšení sláblo. Vkrádalo se nutkání další experimenty odložit na neurčito. Jakmile nic kloudnýho nevzniká, otráví mě to. Potřebuju výsledky!

No a pak jsme zase jednou měly s Antonií angličtinu. Tedy, znáte Walking english? To jsou leke angličtiny, které absolvujete na procházce. Zajdete si do lesa, nebo do parku, učíte se angličtinu, vyvenčíte psa a dítě a nemusíte shánět hlídání. Celkem geniální věc. Akorát, že ten den pršelo, a tak jsme šly ke mně domů, a já ukazovala Tony svoje básničky a tak. A povídala o tom, že se musím nejdřív naučit malovat, protože tu techniku, kterou chci použít neumím. A ona se podívala na jeden můj obrázek, takovou mandalu a povídá něco ve smyslu: A proč to nenakreslíš v tomhle stylu? Můžeš použít něco, co už umíš. Tohle vypadá skvěle, bude to hezký. A já měla pocit, jako by se mi rozsvítilo. Nojo, to je pravda, přece je lepší na začátku použít nástroje, který už mám. Čech, Skála a Trnka v tu chvíli zmizeli. V hlavě se mi rozprostřela úplně nová krajina, moje vlastní. Já mám přece vlastní výraz, úplně jinej než ostatní, nemůžu se po nikom opičit... Potřebuju ho jenom objevit. Pracovat na něm a odkrývat ho. Učit ruku svému stylu. Ta představa mě úplně omámila a najednou jsem se nemohla dočkat, až začnu. A každý dokončený obrázek otevírá dveře k dalšímu, z každého se něco naučím a posune mě to dál. Hurá! Jak to, že mě to nenapadlo? V té chvíli jsem to mohla konečně přestat odkládat a začít kreslit.

Pršelo pak ještě jednou a Antonie seděla u nás na gauči. Prohlížela si moje nové obrázky a pak povídá, že si rozšířila vzdělání a je teďko oficiálně koučem. Jestli bych to po prázdninách nechtěla zkusit. A já si řekla, že to zkusím a bylo to užitečné rozhodnutí. S koučem se zvládám orientovat ve spleti úkolů které obnáší tvorba knihy i další životní záležitosti. Před tím jsem měla pocit, že stojím před nepřekonatelnou horou úkonů, které jsou všechny nové a nic o nich nevím a neumím je ani pojmenovat. Už bych to mockrát vzdala a všecko by skončilo zase v šuplíku. Ta spousta energie by vyšla vniveč. Protože energie vložená, je energie vrácená a já jí vkládám opravdu hodně. Jenže se vrátí, až jak to dokončíte.

Takže, jestli chcete skoncovat s psaním do šuplíku, jako základní pomůcku doporučuju kouče. Pořiďte si nějakého sympatického, milého a moudrého. Může být užitečnější, než ty vodovky.

Kapitola 1.

Jasmína seděla na stráni a tiše plakala. Pod nohami jí protékal potůček křišťálové barvy, kolem ní se rozléhal hustý les, jehož stromy dosahovaly neobvyklých výšek. Jasmína věděla, že musí být velmi potichu, aby neprobudila lesní duchy. Neměla v lese co pohledávat. Musela se skrýt před zlem které jí pronásledovalo. Když doběhla na kraj lesa dlouho se nerozmýšlela. Mohla si zvolit buď smrt nebo vstup do Magického lesa. Ten byl jediný kam se za ní zlo nemohlo vydat. Slýchávala o tomto lese různé pověsti, ale příliš jim nevěřila. Až do dnes. Bylo to tak zřejmé, cítila přítomnost mnoha tvorů ikdyž je nemohla vidět dokud se jí sami neukázali.

Jasmína byla hodné a pracovité děvče, byla si vědoma své krásy a neschovávala jí jako jiné dívky z její vesnice. Její oči měli uhrančivě zelenou barvu a dlouhé vlasy měli barvu té nejjasnější mědi. Její postava již dávno nebyla dětská a proto se za ní chlapci z vesnice rádi otáčeli. Jen jedna dívka byla krásnější než ona, ale protože byla pyšná a zlá neměla tolik nápadníků jako Jasmína. Wixinie se nosila po vesnici jako páv, nic jí nebylo dost dobré, naparovala se a převyšovala nad ostatními. Její otec byl vůdce vesnice a její matka vyhlášenou krasavicí a léčitelkou široko daleko. Lidé si k ní chodili pro rady, masti a lektvary když měli trable. Často jí volali k porodům a vyháněla zlé duchy z obydlí vesničanů. Všichni jí měli rádi a nikoho ani nenapadlo, že je potomkem nejobávanější čarodějnice Kalterubry. Moc jejího rodu se předávala z pokolení na pokolení, ale již dávno žádná žena z její krve neprojevila zvláštní nadání. Proto se její potomci domnívali, že její moc zanikla spolu s ní. Až teď se čarodějné schopnosti objevili u Wixinie. Ta je držela v tajnosti dokonce i před svými rodiči. Nechtěla aby se o tom kdokoli dozvěděl, a aby pak musela pomáhat ubožákům jako její matka. Proto nejraději čarovala při svých častých procházkách za vsí a zdokonalovala si své umění. Nejprve používala jen snadná kouzla jako když chtěla aby její nejoblíbenější květina rozkvetla dříve než byl její čas, přivolávala k sobě vzdálené předměty, které by jinak nedostala. Mývala i spoustu přátel mezi zvířátky se kterými skotačila po lesích celé dny. Jenže to byla ještě dítě. Po té co se začala měnit v ženu už je nenavštěvovala. Když se nyní vydala do lesa zvířata se jí bála a schovávala se před ní. Cítila z ní mocnou a zlou magii. Však také její kouzla se velmi změnila. Nyní si přičarovávala ohnivou nestvůru v ženské podobě, které se svěřovala se svými starostmi. Pojmenovala jí Marqa. Netušila, že Marqa je ztělesnění zlé magie. Živila se zlem co pocházelo z Wixinie. Čím víc jí pověděla či společně vykonaly, tím víc její moc sílila. Marqa věděla, že když se jí podaří udržet si Wixiinu přízeň a donutí jí ke stále hrozivějším činům brzy se jí podaří získat zpět své tělo a moc o kterou jí v dávných časech připravili elfové. Společně s lesními duchy a Kalterubrou její moc uzamkly a uvěznili jí v nejmocnějším kouzle, které dokázala vyčarovat jen sama Kalterubra, případně její potomci. Protože se nikdy ani slovem nezmínila o existenci tohoto rituálu. Provedením kouzla zajistila, aby nikdo z jejích potomků na dlouhé věky nedostal moc k prolomení tohoto rituálu. Tím pádem se mělo za to, že je Marqa pohřbená na vždy.

Marqa věděla co dělat. Neustále naváděla Wixinii k horším a horším činům a prosila jí o předání trochy své moci, aby jí mohla chránit kdyby se někdy dostala do potíží či potřebovala pomoc. Marqa byla jediná, které Wixinie věřila. Nechtěla se však o svou magii s nikým dělit. Marqa to celkem brzy pochopila a rozhodla se dál nenaléhat. Po nějaké době, přišla Marqa s návrhem, že by chtěla s Wixinií trávit více času. Nestačilo jí být tu jen když si jí Wixinie přivolá vyřknutím kouzla. Také Wixinii se tento nápad zamlouval. Začaly spřádat plány jak dosáhnout toho aby se Marqě vrátilo její hmotné tělo. Po dlouhé době plánování, příprav na rituál a shánění přísad do lektvarů byly téměř u konce. Zbývalo už jen jediné. Počkat čtrnáct dní dokud nebude měsíc v úplňku a díky tomu bude mít kouzlo větší moc. Wixinie schovala všechny přísady, nádobu z pravého křišťálu ve které měla o úplňku namíchat lektvar a další potřebné části bez kterých by se jejich rituál neobešel pod zem u velkého statného dubu.

Jak se čas přibližoval byla Marqa stále více netrpělivá a podrážděná. Wixinie přemýšlela zda neudělala chybu, že se dala přesvědčit k rituálu.

Když nastal den před úplňkem byla Wixinie už velmi nesvá. Bloumala po vsi a na sebemenší ruch reagovala podrážděně.