Když mi bylo sděleno, že za svůj komentář obdržím na testování Vileda Windomatik byla jsem moc rada, štěstím bez sebe. Ale potom přišlo „procitnutí“ a mírná panika, že ty okna budu muset fakt umýt.

Uteklo pár dní a já jsem obdržela balíček s očekávaným domácím pomocníkem.                                       

V ten moment nastal mírný stres. Téměř každý den mi chodilo od koníka upozornění do kdy musím otestovat a napsat postřehy (Koníku, sice většina z nás je doma s dětmi a inteligence nám lehce klesá-mě určitě, ale zase ne natolik, aby jsi nás neustále upozorňoval…).

V období mezi doručením a začátek testování uplynulo několik dní. Protože děti vycítily, že chci dělat něco bez nich, tak během dvou dnů lehly s horečkami. Testování proto nepřicházelo v úvahu. Naštěstí teploty holkám pominuly a mohla jsem začít.

Musím říct, že jsem po vybalení pomocníka byla značně nedůvěřivá (v některých věcech jsem stará konzerva), ale co už, aspoň vyzkouším něco nového. Zrychleně jsem přečetla návod, zapojila přístroj do nabíječky a čekala co se bude dít. Po téměř čtyřech hodinách bylo nabyto a mohla jsem jít na věc.

Jsem zvyklá okna umývat alkoholovým přípravkem (okenou), ale použití těchto přípravku v návodu nedoporučují. To vidím jako drobné mínus. Už přes rok jsem okna nestihla umýt a bez čistících prostředků mi to šlo trochu hůře.  Po usilovném zdolání prvního okna přišla řada na vysavač. Nastalo milé překvapení. Můj nový pomocník krásně vodu z oken vysál. Dokonce jsem se pustila i do žaluzií (jejich umývání ze srdce nesnáším) a téměř jsem Viledu „líbala“.Podařilo se mi pohodově a rychle žaluzie umýt.

Je sobotní odpoledne, jsme doma celá rodina, užíváme klid a takové ty obyčejné věci, které jsou nejvzácnější. Děti si hrají, dívají se na pohádku, muž mi fotí náramky, které se mi stávají vášní... A já si říkám, že najdu verš na naše ručně vyráběné přání.

Beru do ruky první sbírku veršů, procházím ji, ale nic mne nezaujalo. Básně krásné, ale ne takové, aby mne chytily za srdce. Posílám Alexe pro druhou knihu veršů. Otevírám ji a nacházím zapomenuté poklady. Ústřižek z novin, kdy jsem tatínkovi po smrti dávala oznámení o jeho nedožitých kulatinách. Dívám se na něho a je to, jako by tu byl... Z další části vypadává fotka Jana Skácela na hřbitově. Fotka, kterou opatruji již tři desítky let, celou dobu, co čtu jeho básně. A v neposlední řadě vizitka významného plastického chirurga, profesora Bařinky, se kterým jsem se kdysi seznámila v ateliéru Vlasty Zábranského . To je PAN DOKTOR.  A původně prý snad zubní technik. Ani to nevěděl, ale i on mne setkáním s ním tehdy utvrdil v rozhodnutí, že studovat medicínu je správné. 

Tři "papírky" a tolik vzpomínek...

Básničku jsem již našla, krásné čtyřverší, fotografii máme také, tak teď už zbývá se pustit do výroby novoročních přání.... 

Podzim je v plném proudu a necítíme to jenom na počasí, ale také na naší kůži. Představte si, jak nepohodlně se musí cítit vaše miminka, obzvlášť pokud mají sklon k velmi suché nebo atopické kůži. S přípravky Exomega, které jsou k dostání exkluzivně v lékárně, jim poskytnete okamžitou úlevu od svědění a podráždění.

A abychom nezdržovali, tak přejdeme přímo k věci. 🙂

Aktualizace: Recenze maminek naleznete zde ve fóru. 

Co testujeme:

V této kampani budeme testovat novinku značky A-DERMA - Exomega Zvláčňující mycí gel 2v1 na tělo a vlasy. Obsahuje výhonky z ovsa Rhealba®, který působí proti podráždění velmi suché a atopické kůže.

A víte, v čem je oves Rhealba® tak jedinečný?

Pravidelně se setkávám s lidmi, kteří se cítí být v krizi. Ty se mohou vyskytovat v typických obdobích v životě – např. takzvaná krize ve čtvrtině života, která se objevuje v období od 20-30 let kdy se potkáváme se skutečnou dospělostí a hledáme svoje místo ve světě: učíme se navazovat dlouhodobější partnerské vztahy, starat se o svoje bydlení a obživu, zařazujeme se na nějakou pozici v práci, utváříme si politické názory….a to vše sami, už bez vedení rodičů. Tahle krize bývá spojená hodně s pocity strachu, zmatku, nebo velké osamělosti (úzkosti), protože najednou jsme „sami“ v „chladném“ světě, který na nás klade požadavky, něco očekává).  

Hodně známá je krize středního věku. Dochází k ní zhruba okolo 45 let (může být o něco dříve i později) kdy jsme opět v přelomovém období a hodnotíme svůj dosavadní život. Dorůstají a osamostatňují se naše děti, v partnerských vztazích jsme už delší dobu a tak se může objevovat únava a vzniká potřeba mnoho věcí předefinovat. Velmi často uvažujeme i o tom kam a jak chceme pokračovat pracovně a aby toho nebylo málo, už si víc uvědomujeme proces stárnutí, který vidíme nejen na sobě, ale i na svých rodičích. Převládajícími pocity v tomhle období bývá přetížení, únava, případně deprese nebo úzkost.

Krize mohou být také často až krizemi identity kdy se ptáme “Kdo vůbec jsem? Proč tu jsem? Jaké to má celé smysl? Čemu mám věřit?“ Krize identity se může vázat na silné zážitky jako je např. vážná nemoc, cesta do daleké země, silný spirituální zážitek který v tuhle chvíli nedokážu zpracovat, ale může být spojená také s pochybnostmi o vlastní sexuální orientaci. (To je typické u dospívajících, z nichž minimálně 15 % zažívá nejistotu ohledně toho zda nejsou homosexuálové, případně bisexuálové. Krize sexuální identity se sporadicky objevuje i u dospělých a to hlavně v situaci, kdy jsme si hodně nejistí sami sebou – např. chladné rodinné prostředí, příkré odmítnutí milovanou osobou, náročný rozchod apod. Kontakt s opačným pohlavím pak podvědomě vnímáme jako více riskantní a blízkost tedy vyhledáváme nebo zvažujeme vyhledávat u někoho stejného pohlaví (které nevnímáme jako tak ohrožující). Neznamená to nutně, že opravdu preferujeme homosexuální vztah. Pochybnosti o orientaci mohou spustit hlubší krizi kdy se ještě více potýkáme s tím jaká je naše hodnota, jak nás vidí okolí, nakolik si můžeme dovolit být otevření apod.)

Každopádně krize vždy znamená, že něco není tak jak CHCEME nebo OČEKÁVÁME. Narážíme na to, že nad námi je něco vyššího (ať už tomu budeme říkat život, osud, bůh, karma nebo třeba náhoda…). A že ne vše si můžeme naplánovat. Dokonce by se dalo říct, že ty nejdůležitější věci v životě si nemůžeme naplánovat, nemáme nad nimi plnou kontrolu. A to bolí, s tím se nechceme potkat.

Bolí to někdy opravdu hodně a tak používáme nejrůznější strategie jak nepříjemné pocity „řešit“ – předstíráme, že se nic neděje, neustále se něčím zaměstnáváme, pocity potlačujeme léky, jídlem, zábavou, alkoholem. Někdy dokonce vyhledáváme a vytváříme dramata, která jsou větší a tak tu původní bolest přebijí (např. manžel ženě ubližuje podváděním, moc to bolí, když žena ale onemocní, tak v té perspektivě se i nevěra zdá jako nedůležitá. Žena se soustředí na něco jiného, co je pro ni také nepříjemné, ale emocionálně přece jen zvladatelnější.)

Krize ale přichází, protože má důvod. Je to prosté: něco se hlásí o naši pozornost. A je čas na změnu.

Co se tedy osvědčuje v krizi?

Středa podvečer, manžel v celkem dobré náladě 🙂 připravena vařit, nechávám tedy Románka, který se dnes mimochodem naučil lézt, manželovi a odebírám se do kuchyně. Mám takovou rozvernou náladu, obaluji sýr, užívám si chvilku volna, za celodenní lítání za prckem. V chvilce čekání, na friťák, beru časopis..začítám se..ten klid..krásný tichý klid co se line bytem..říkám si..to ticho..ticho..TICHO??? Od té doby co jsem "MÁMA" bývají chvilky ticha hrozbou..jdu se tedy podívat..manžel sedí na gauči, tablet v ruce..zaneprázdněn, hrajíc nějakou další časžroucí hru. Pod ním na zemi, na bříšku leží, až moc klidný, mlaskající chlapeček 🙂 když jsem přišla blíž, vystřídalo se ve mně několik pocitů..známe je asi všechny..infarkt, mrtvice, klepnutí pepky, zástava..trochu popis, co se mi naskytlo za pohled. Románek schoulen, držíc pixličku od sudocremu, vzoreček z porodnice (naštěstí sáhl po menśím balení) otevřený, cucajíc obsah. Nos, tváře, pusinku, dásničky, tričko a celé ručičky pokryté silnou vrstvou bílého, dost špatně dolů se dostávajícího krému..no málem mě trefil šlak..co si budeme povídat..vybíraje ty nejlepší slova (samozřejmě né nahlas) jsem celého malého očistila, převlékla a začala projíždět web..buď diskuze, jestli byla taky nějaká maminka tak hloupá (nadsázka) a spoléhala se na chlapa, nebo aspoň číslo na toxikologii...našla jsem případů mraky..z toxikologie prý říkali, že nevadí, že se kdyžtak po**** :D takže aspoň, že tak..když už vím, že to není jedovatý, tak jsem ráda, že si vybral tu vzorovou pixlu a nepochutnal si na tom drahém 400gramovém balení ;) 

Testování produktu Windomatic od Viledy

Je 24. října a mě na koníka dorazí zpráva od uživatele konik_testuje. Zpráva začíná slovy: firma Vileda si Tě vybrala a dál ani číst nemusím!! No to je skvělé, poprvé v životě jsem něco vyhrála!!!! Balíčku už se nemohu společně se svou maminkou (u které jsem se synem byla na prázdninách) dočkat. 

U vybalování byl hlavním asistentem syn, který měl největší radost ze zelených ,,žížalek“ které si následně strkal do pusy 😀. Jako další mi zvědavě asistovala moje mamka. Která se slovy: ,,no já nevím, moc tomu nevěřím“ na produkt nevěřícně koukala. Z krabice vyndavám nabíječku a čtu návod: před prvním použitím 3,5hodiny nabíjejte.

Při nabití mě těší, že má produkt v místě držení světelnou kontrolku, která se při plném nabití zeleně rozsvítí. Ani ne tři hodiny a půl utekly a já už v ruce nedočkavě držím Windomatic a zapínám.

Ne moc hlučný zvuk mi naštěstí spícího pomocníčka nevzbudí. Čekala jsem tedy větší ,,rachot“ ….

Dřívější nezbytné pomůcky k mytí oken:

Je to vyčerpávající občas, že?
Ty dny, ty dny, kdy vaše touhy být rodičem, se vracejí a zase odchází. A vy jste někde uprostřed toho všeho. Uprostřed toho všeho chaosu a beznaděje.

Takže dnes, bych s Vámi chtěla sdílet šest pravidel pro dny, kdy máte chuť všechno vzdát a hodit ručník do ringu.

Také máte někdy pocit, že takových dní je až příliš?

V idylickém mateřství podle učebnice  by se měly střídat dobré dny se špatnými a samozřejmě, ty dobré by měly vždycky převažovat.

Jenže skutečné mateřství není žádná pohádka se šťastným koncem. Mnohdy je to spíš horor, kdy se krčíte pod dekou a bojíte se toho, co na Vás zase kde vykoukne. Jaká pohroma to bude dneska?

Vztek, vzdor, zoubky, bříško, nákup, úklid, rozlité pití, vysypané křupky....?

Řeklo by se, že půl roku v kojeneckém ústavu přece není tak hrozná doba. Miminko jen jí, spí a že následně, už šlo do rodiny, takže si přece nemůže nést žádné fatální psychické následky nebo ano?

Dnes bych ráda otevřela jedno velice zajímavé téma. Nejde tentokrát o mé životní zkušenosti, ale inspiraci jsem dostala od jedné úžasné pěstounské maminky. Tato maminka přijala svého syna jako půlroční miminko z kojeneckého ústavu. A protože její zkušenost je velice zajímavá, logická a bohužel ne ojedinělá, rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat.

V kojeneckém ústavu

Začněme takto, děti umístěné po narození v kojeneckém ústavu, dnes dětském centru, čekají na své náhradní rodiče a čas běží. Děje se hned několik věcí zároveň.

Miminka podvědomě hledají svou blízkou osobu. Nenachází - nenaučí se vytvořit si vazbu na blízkou osobu - takzvané pevné pouto neboli attachment. Po tom, co se dostanou do rodin, je nutné na tomto terapeuticky pracovat, aby se tyto rány zacelily.

Co se děje dále, je to, že nejsou naplňovány adekvátně potřeby těchto dětí. Mluvím o základních fyziologických potřebách, ale i o potřebě doteku, útěchy a lásky. Je tu ale ještě jeden aspekt, který ústavní péče přináší – nedostatek podnětů k rozvíjení se. 

V těhotenství jsem přečetla několik porodních deníčků. Některé mě nabily pozitivní energií a některé mě naopak pěkně vyděsily. Já rozhodně žádnou budoucí maminku děsit nechci, ničeho se nebojte, porod bolí, dokonce hodně bolí, ale je to důležitý mezník v životě ženy a po bolesti přijde nepopsatelný nával lásky.

Ve středu jsem byla na první kontrole v porodnici, kde mi sympatická mladá slovenská doktorka řekla, že už má miminko v bříšku dost málo místa a placenta má nejlepší časy za sebou. K porodu to ale zatím nebylo. Ve čtvrtek ráno mi odešla hlenová zátka, má intuice mi napověděla, že se nejspíš něco chystá. V pátek byl státní svátek a tak jsem měla doma svého muže. Už od rána se mi ozýval podbřišek. Ze začátku to byly opravdu nepatrné bolesti, ale pořád se vracely. Odpoledne jsme se vydali ještě na podzimní procházku, na ní bolesti zesílily a začaly se vracet v pravidelných intervalech. Doma jsme se ještě podívali na Dařbujána a Pandrholu, co dávali v TV a já začala měřit bolesti v aplikaci v mobilu. Moc moudrá jsem z toho nebyla, tak mi kamarádka poradila sprchu. Po sprše bolesti opět trošku zesílily, něco mi říkalo, že už se tu noc nevyspím. 🙂 Bolesti jsme měřili s mužem celý večer, ale pořád to nebylo na výjezd do porodnice. Nebylo to ale ani na to, abych si šla lehnout a vyspala se. Řekla jsem manželovi, ať se jde vyspat, ať je odpočatý na případnou noční cestu do porodnice. Já chodila po bytě a už jsem začínala trošku hekat, bolesti byly intenzivnější. Nejpříjemněji mi bylo v křesle z IKEA, hlavou mi běželo, že už chápu, proč si ho Vladko z Vyvolených tak oblíbil. :D Mezi bolestmi jsem dokonce zvládla ještě umýt nádobí. Asi po čtvrté hodině ranní byly už bolesti zase o něco silnější a chodily pravidelně po sedmi minutách, tak jsem se rozhodla, že vzbudím muže. Manžel se osprchoval, já mezitím dobalila poslední věci do porodnice a vyrazili jsme. Venku byla mlha a bylo pěkně vlezlo, cítila jsem menší úzkost, že odjíždím z našeho teplého domova a nevím, co mě čeká. Začala jsem cítit trošku mokro, ale nebylo to nijak zvlášť dramatické, abych byla přesvědčená, že to je voda. Na příjem jsem si v klidu došla z parkoviště, takže mi bylo jasné, že porod ještě nijak zvlášť rozběhlý není. Verdikt - otevřená pro prst a prosakuje plodová voda. Vyfasovala jsem košili, byla dotázána na plno "nezbytností", po kterých jsem nevěděla ani jak se jmenuju. 🙂 Manžela mi poslali domů, porod teprve v začátku. Já byla odeslána na hekárnu. Loučení s mužem jsem pěkně ořvala, věděla jsem, že pro něj je to taky těžké, odjížděl s pěknou "knedlou v krku". Na hekárně mě najednou popadl strach, byla jsem tam sama bez muže, nevěděla jsem, co mě čeká a jak dlouho to bude trvat. Strach mi prakticky zastavil bolesti. Chodily jen sporadicky. Takto to pokračovalo asi do poledne, dokonce jsem se v mezičase i trošku prospala. Nechali mě naprosto v klidu, jen občas natočili monitor. Nikdo na mě nespěchal, nikdo mě nestresoval. V poledne jsem šla na prohlídku, jak na tom jsem. K mému překvapení tam byla zase ta mladá slovenská doktorka, kterou jsem měla na poradně. Ta mi řekla, že nález je pěkný, že to postupuje. Při vyšetření mi praskla voda, chuděrka doktorka byla od ní celá ohozená.. Po prasknutí vody vše nabralo rychlý spád. Začaly pravé porodní bolesti, které chodily často a pravidelně. Dostala jsem pokyn, že můžu volat manželovi! 🙂 Celou dobu jsem měla možnost jíst hroznový cukr, nebo čokoládu. Muž dojel bohužel v tu nejnevhodnější dobu. 🙂 Právě jsem totiž byla na klistýru, tak na mě musel venku čekat. Po něm ale vše nabralo ještě rychlejší spád, už jsem nemohla moc mluvit (pro mě utrpení 🙂. Muži jsem teda nic moc nepovykládala, už jsem spíš hekala. :D Nejpříjemnější pro mě bylo chodit po chodbě. Vyzkoušela jsem taky sprchu, křížové bolesti byly už hodně nepříjemné. Manželovi jsem pořád opakovala, že si další dítě adoptujeme z Afriky. Úžasná sestřička mi přinesla nahřáté třešnové pecky. Spása! Na křížové bolesti to bylo opravdu to nejlepší, co mě mohlo potkat. Pořád jsem opakovala, ať dají Nobelovku tomu, kdo je vymyslel. Při kontrakci jsem se opřela o manžela a on mi tiskl na kříže ty pecičky. Slast. :D Potom jsme vyzkoušeli ještě horkou vanu, ale to už byly bolesti opravdu silné a já už si jen přála, ať už to skončí. Po vaně už jsem začala mít nutkání na tlačení, ale tlačit jsem nemohla. ,,Máte teď kontrakci?" ,,Ku..a co já vím, mně už to bolí furt!!" :D Nejnepříjemnější bylo pro mě točení ozev v těch křížových bolestech. Při kontrakci jsem vždycky vyletěla z lehu, div jsem jim tam ty dráty nepotrhala. :D Hodná sestřička mě utěšovala, že už to brzy skončí. Když přišla mladá slovenská doktorka, oznámila jsem jí, že jdu na císaře. :D Ona mi s jejím ledovým klidem odvětila "Ále, to nie, to by sa vám hojilo ještě mesiac.." Stále mě nabádali, ať netlačím, ale při těch bolestech už to jinak nešlo. Po prohlídce mi oznámili, že ještě čekáme na nějaký lem, že potom už se půjde tlačit. To už jsem začala být v nějakém stavu, do kterého nechápu, jak jsem se bez drog a léků dostala. :D Moc si z toho nepamatuju, jen vím, že jsem tam chvíli lítala nahá, že mi je vedro a v zápětí hned zase zabalená v dece, že mi je zima. ,,Lásko, jsem nějak mimo.." ,,No mně taky přijde, že mluvíš nějak z cesty.." Chudák manžel musel být jak v Jiříkově vidění. 🙂 Po další prohlídce mi doktorka dovolila tlačit! Heuréka! Manžel šel čekat před sál, byli jsme tak domluvení. Jako svůj doprovod jsem teda zvolila tu hodnou sestřičku. Chtěla mi jít nahřát pecičky, ale já jsem jí řekla, že se z této místnosti nehne, tak zůstala do konce porodu u mě. :D Prý mám tlačit při kontrakci. To bych musela poznat, jestli kontrakci mám, nebo ne, mně to bolelo furt, takže jsem tlačila tak, jak jsem to cítila. Doktorka mě povzbuzovala a radila mi, dělala jsem přesně to, co mi řekla. Pak přišlo prořezávání hlavičky. ,,To bolííííí!" ,,Tlačte proti té bolesti!" Sebrala jsem všechny síly, co jsem měla, dala jsem do toho všechno. A to už jsem uslyšela pláč, ten nejkrásnější křik, co jsem kdy slyšela! 18.05, je to krásná holčička! Na bříšku jsem měla malé teplé tělíčko, naše dcera, natahovala ke mně ruce a křičela. Byla od mázku a na všech nehtíkách na noze měla krev, vypadalo to, jakoby měla nalakované nehty načerveno. 🙂 ,,Ježišmaria, ty jsi krásná! Ahoj, miluju tě!!" Potom už přišel dojatý manžel, prý bude vždy vzpomínat na ten moment, kdy za zavřenými dveřmi poprvé uslyšel pláč malé.

Porod placenty byl naprosto v pohodě, veškerá bolest skončila, když se malá narodila. Poranění jsem neměla díky cvičení s Aniballem a úžasnému personálu u porodu žádné. Od té doby, co mi ji dali na bříško mě už nic nebolelo. 2 hodinky jsme si poleželi společně všichni 3 na sále a začali novou společnou etapu života. 🙂

Děkuji úžasné porodnici v Břeclavi a zejména MUDr. Petře Kovarovičové za krásný spontánní porod bez urychlování a medikace!