Celá naše rodina miluje pobyt v lese. Vlastně to tady co chvíli připomínám, takže to pro vás není žádná novinka. Možná už některým připomínám zaseknutou gramofonovou desku, že? Jenže mně to prostě nedá.

Téměř celé dětství jsem, ač v bytě, žila opravdu jen pár metrů od lesa. Ve větších městech jsem potom vyhledávala alespoň parky, protože vycházka do lesa už obnášela určitý vypravovací proces a přiznávám, že v jistém věku jsem na to byla líná.

Teď mám ale vedle sebe malého člověka, který teprve poznává svět a lenost mu nic neříká. Je potřeba chodit do lesa pravidelně. Ono to vlastně platí pro všechny a v každém věku, jen s těmi dětmi všechno nějak nabírá na důležitosti.

Opakování je matka moudrosti. A pokud se ptáte, proč chodit do lesa, tak právě pro vás tady mám hned sedm důvodů.

1. Uděláte něco pro zdraví své i vašich dětí.

Pobyt a pohyb v přírodě a v lese především prospívá tělu i duši. Dítěti i dospělému. Mně se během procházky v lese vždycky neskutečně uleví. Jako bych tam utekla sama před sebou. 

Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

Moje druhé ( tak trochu neplánované ) těhotenství bylo opět doprovázené těhotenskou cukrovkou. Nic hrozného, jako v prvním těhu, takže nějaká dietka a jede se dál. Ovšem po první zkušenosti jsem raději počítala s tím, že ke konci těhu cukr zase vyskočí, pošlou mě do porodnice a vyvolání mě nemine. Taky že jo. Ale tentokrát jsem za to byla ráda, věděla jsem už do čeho jdu. Takže jsem v úterý ve 38+3 tt nastoupila do porodnice, dostala dietku a čekala. Dva dny se nic nedělo, až ve čtvrtek jsem od primáře dostala na výběr, protože cukr je celkem v pohodě, tak můžu jet na pár dní domů a vrátit se na tu vyvolávačku anebo můžem začít vyvolávat hned. Po poradě s manželem jsem usoudila, že bych akorát odkládala nevyhnutelný a když už tam jsem, tak na co čekat. Takže ve čtvrtek v jedenáct večer ( musela jsem se o tabletku přihlásit ) jsem dostala první půlku, v pátek ráno druhou. Po zkušenosti s prvním vyvoláváním který trvalo skoro čtyři dny radši počítám s tím, že to bude opět na dlouho. Všichni mě uklidňují, že tentokrát to bude rychlejší. Před obědem mě začíná pobolívat břicho, nic hrozného, ale já z toho mám radost. Otevřená ale pořád jen na prst. Po obědě dostávám od mladého doktora čtvrtku tabletky a na monitoru sleduju, jak děloha cosi vytváří. Po sedmé si mám dojít na kontrolní monitor. Kolem čtvrté si dávám kafe a tuším, že v noci se už asi nevyspím. V šest stojím v horké sprše a modlím se, ať to zase netrvá celou věčnost. Zvládám sníst večeři, která vzápětí letí ven. Jdu zase do sprchy, tentokrát už na všechny čtyři. V sedm přichází sestra, ať si jdu na ten monitor a když mě vidí, říká ať si vezmu telefon, kdybych tam už zůstala ( nevěřím, že bych mohla mít takový štěstí ). Na sále mě vyšetří, paráda, otevřená na čtyři prsty. Při monitoru volám manželovi, že může vyrazit. Se sestrou se domlouváme na přípravu, do sprchy hned nejdu a ani klystýr nepotřebuju, zato na nabídku epidurálu vehementně kývám že ano. Kolem osmé už se mi dostává neskutečný úlevy, je mi tak krásně. Po půl deváté dorazí manžel, chvilku povídáme, pak jdu do sprchy a zkusit se vyčůrat. Epidurál pomalu přestává působit, bolesti nabývají na intenzitě. Asi ve čtvrt na deset jsem otevřená na osm prstů, sestra se ptá, jestli chci píchnout vodu. No jasně, že chci. Super, voda odtekla a najednou přichází neskutečný tlak a tělo už samo tlačí. Šlo to krásně a v půl desáté je venku naše princezna. Dávají mi ten poklad na břicho a my se s manželem neskutečně zamilováváme. Na porod placenty se čeká o něco déle, ale nakonec i to proběhne v pořádku a já se dozvídám, že nemám ani jedno škrábnutí. Takže nakonec se tu noc opravdu moc nevyspím, ale ne kvůli bolesti...🙂 

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, nežli pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ Zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné.  Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

Takový krásný klidný den jsme měli. Děti si hrály, já vařila, pak obídek. No prostě pohoďka, jak má být. Po obídku jsem nahnala holky do postýlek, že je čas na spinkání. I přes mírné protesty se nakonec zavrtaly, že teda jako budou spát. Uvařila jsem si kafíčko, že si budu užívat svojí chvilku. A říkám si - co to tady furt vrčí. To asi někdo něco řeže. A jen tak abych se přesvědčila jsem hodila okem po okně - střešním. Jako bych tím oknem někdy viděla něco jinýho, než mraky a sluníčko. A zahlídla jsem pravý zdroj oněch tajemných zvuků. Byl to sršeň, v celé své kráse si poletoval v téměř 5ti metrové výšce, přímo nad dětskou ohrádkou, kde se spokojeně převaloval Prcek. To byl jasný signál k zahájení akce. Čapla jsem Prcka a šla do pokojíčku. Holkám jsem oznámila, že dneska spinkat nemusej, že budou hlídat Prcka a já že jdu na lov onoho darebáka. Myslím, že tu část s lovem přeslechly a začaly se radovat, že nemusej spát. 
Hon započal. Začalo to hledáním plácačky. Určitě se mi bude hodit, když je ten zmetek v 5ti metrový vejšce a já mám něco přes 160 cm. Plácačka nalezena, stála jsem s ní pod oknem a připadala si jako dítě, který vidí hromadu balonků na pouti a představuje si, jak na nich odletí. Vyměnila jsem plácačku za biolit. Smrdí celej barák, ale na toho lumpa jsem prostě nedostříkla. Našla jsem spojence. U okna se zabydlel pavouk a má tam pořádnou pavučinu. Sršeň se začal zamotávat, pavouk útočil, sršeň bodal. Teda, to bylo drámo. Samo sebou, že jsem fandila pavoučkovi, ale vyhrál sršeň. Pak že dobro vždy zvítězí. Sršeň se vytrhl z pavučiny a namířil si to k druhým oknu. Proč jsme jen nechali opravu dálkovýho ovládání na otvírání až na jaro???????? Po chvíli úvah se tato poloha zdála být pro mě výhodnou. Vylezu na schody a vysaju ho. Hadice u vysavače je dlouhá dost. Ale ten potvorák ví, kudy si to štrádovat, aby byl v bezpečí. Slezla jsem ze schodů (už je nikdy nebudu používat jako odkladiště), abych podala zprávu našemu tatínkovi. Stále jsem po očku sledovala pohyby protivníka. A pak to přišlo.

Myslel si, že ho nesleduju, když píšu a letěl na průzkum. Usadil se na zdi v mém dosahu, tak jsem se vplížila zpátky na schody, hadici od vysavače jsem pomaloučku přiblížila co nejvíc to jde (chvíli jsem si připadala jako kočka, která číhá na myš), vysavač zapla a dostala ho. Pak jsem se stále zapnutým vysavačem šla až ven, že kdyby jako ještě žil, tak radši ať z toho pytle vyletí až venku, aby nechtěl odvetu. Rychlostí blesku jsem vypla vysavač, otevřela poklop, zavřela pytlík a zavolala holky, že už je to dobrý, sršeň je v pytli. 
Hrdinně jsem jim pytel ukazovala, že už se nemusej bát, že už nás nedostane, že je v pytli. Ten zmetek to přežil a začal v tom pytli bzučet. 
Kdyby se pořádala olympiáda v rychlosti otevření a zavření popelnice s vhozením odpadu, byla bych jednoznačnej vítěz. Já se tak lekla, že jsem tam ten pytel hodila snad dřív, než mě to napadlo 😀

Vždy mě tu dokáže nadzvednout, když čtu, že si tu nějaká vychcaná vyžírka hrála na chudinku, aby vzbudila soucit a maminky jí poslaly věci, které sice nejspíš potřebuje, ale nechce se jí to financovat z vlastního, přestože by bez problémů mohla.

Upřímně, nepřekvapuje mě to. Komunita MK (i když v naprosté většině virtuální) je báječný demografický vzorek, takže by byl zázrak, kdyby se tu taková vyžírka nevyskytla. Nebo možná spíš nevyskytly. Stejně jako plno jiných postaviček s pokřivenou duší či charakterem, včetně psychopatů.

Stejně tak mě překvapuje, kolik lidí na to skočí. Možná jsem příliš podezřívavá a když něco takového čtu, tak zpozorním, pročítám blogy a musím říct, že dost často mi to skřípe a později se potvrdí diagnóza vychcánek.

Na druhou stranu mě to nepřekvapuje, protože za ta léta se mi potvrdilo, že tady je plno maminek se srdcem na dlani, které jsou ochotné nabídnout a poskytnout pomoc tam, kde to je třeba. O to víc mě točí, když toho někdo zneužívá.

Nechtěla bych nikoho nabádat k tomu, aby se zatvrdil a podporu tam, kde to je opravdu třeba, neposkytoval. Jen se zamýšlet nad tím, kam ji směřovat.

Teď máme možnost pomoci tam, kde to opravdu je potřeba a kde víme, že to není neupřímné hraní na city. A není to poprvé. Díky odhodlání helulela a vera_vila a jimi aktivovaných ochotných tvořilek tu vznikla skupina Charitativní dražba, ve které právě probíhá již 7. kolo dražby rukodělných výrobků. Výtěžek půjde na pomoc malé Vanesce, jejíž maminku Anitu můžete na MK najít pod nickem vam123. Příběh Vanesky a její maminky si můžete přečíst tady.

Co bude dál? Nevzdávám se. Stále věřím, že zvládneme s přijatým miminkem alespoň „jako kojení“ pomocí sumplementoru nebo novorozenecké cévky. Sice to nebude mým mlékem, ale kdo ví - zázraky se přece dějí!

Proč adoptivně kojit?

Jsem žena, která nikdy nebyla těhotná a nikdy nerodila. I přes to jsem mámou úžasné holčičky, za což jsem osudu nesmírně vděčná.  Kojení nám chybí oběma, cítím a vidím to. Díky kontaktnímu a respektujícímu rodičovství jsme dohnaly opravdu mnohé a myslím, že vztah, který jsme si spolu vybudovaly, mohu nazvat silným a nádherným. 

Proč chci tedy kojit své přijaté dítě? Důvodu je mnoho. Mateřské mléko je jednoduše mnohem zdravější a pro výživu miminka vhodnější než kterákoliv umělá výživa. Dále bych mohla pokračovat výčtem dalších a dalších důvodů, ale jeden vede. Je to potřeba zažít si ten pocit intimnosti a napojení se na své dítě, možnost navázat vztah tímto jedinečným způsobem a nakonec pomoci přijatému dítku touto cestou léčit rané trauma odmítnutí jeho biologickou rodinou.

Příprava začíná

Věšteckou koulí bohužel nevládnu, nicméně jednou ráno jsem se prostě rozhodla „dneska by to šlo“. Neptejte se mě na racionální zdůvodnění, myslím, že vůbec neexistuje. Prostě s přípravou na adoptivní kojení je třeba začít s velkým až několikaměsíčním předstihem, tak jsem začala.

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Rozhodla jsem se napsat průvodce alternativní medicínou. Vždy, když někdo zjistí, že naše bezdětnost není způsobená moji nezdravou touhou po kariéře, ale línými spermiemi a ještě línějšími vaječníky, vytáhne z rukávu zaručenou radu. Zkus tibetskou medicínu, kineziologii, regresní terapii, kraniosakrální terapii, EFT, dianetiku (To jako vážně? Scientisty?), andělskou terapii, urinoterapii, fytoterapii, Bachovy kapky, bioterapii...  Kup si ptačí jeřáb, kontryhel, maliník, ostružiník, ptačí zob, Zdravé miminko, Šťastné miminko, Veselé miminko, Zoufalou neplodenku....A na zklidnění nezapomeň meduňku. A musíš opravdu chtít otěhotnět, jinak se to nepovede. Jde mi z toho už hlava kolem. A hlavně na to nemysli.

Musela bych být plodná do 70, abych všechno stihla vyzkoušet! Ale protože čas kvapí, zkouším, co to dá. Ráno si zacvičím hormonální jógu, v poledne Mojžíšovou, večer provedu meditaci. K tomu vypiju asi 5 litrů různých bylinkových čajů, takže v noci se musím několikrát vyhrabat z hromady léčivých kamenů, kterými jsem se obložila. A pokaždé, když se opět vrátím do postele, nezapomenu na pozitivní afirmaci.

Ale jinak na "to" vůbec nemyslím 🙂 Tak mi to, prosím, při každém setkání nepřipomínejte soucitnými pohledy a novými radami. Já vím, že to se mnou myslíte dobře a chcete mi pomoct, ale protože nevíte, co prožívám, tak mi tím spíš škodíte.

Cítím se potom jako neschopná hysterka, která si nedokáže srovnat vlastní psychiku a vlastně si dítě až tak moc nepřeje.

(Napsáno poté, co jsme do sebe vrazily u dveří reprodukčního centra s kolegyní, která bydlí poblíž. Následovala 20min cesta autobusem plná dobře míněných rad. Musela jsem si dát na firemní toaletě panáka, abych se z toho přívalu dobré vůle vzpamatovala...)

Termín porodu jsem nikdy nějak neřešila, ono to ani nešlo brát vážně s mým cyklem… Ale dle početí to bylo 11.10.2016, dle utz taky, takže jsem byla ráda, že to alespoň takhle sedí.

Celé těhotenství jsem si od začátku moc užívala, ze začátku mi bylo trochu špatně, ale rychlá snídaně a pár doušků vychlazené coca coly to vždy zachránilo.

Už od začátku jsem měla jasno, spoustu věcí bych chtěla jinak… Prvním krokem bylo si najít svou soukromou PA, kterou jsem díky z Hypnoporodu sehnala. Setkaly jsme se hned na zač.těhotenství  a hned mi E. sedla.

Čas plynul, my zjistili, že se v bříšku ukrývá chlapeček a moc jsme se těšili a chystali a udělali spoooostu fotek 🙂

K dr.jsem chodila do 32tt do posledního utz. A od té doby jsme se scházely už jen s E.

Termín porodu se blížil a já se moc těšila…Původně jsme měli vykomunikovaný v porodnici ambulantní porod, ale tato varianta se v den porodu lehce změnila ... 🙂

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Už i vy jste přesáhly třicítku a přecházíte na novou péči o svou pleť? Nemusíte dlouho hledat, na koníkovi budete moci otestovat prvotřídní krém Eyelift od společnosti Medik8. Čtěte dál a dozvíte se více 🙂

Co testujeme:

V nové kampani testujeme krém na oční okolí - Eyelift. Eyelift reprezentuje neinjekční technologii pro vyplnění rýh a vrásek, navíc redukuje výskyt tmavých kruhů a opuchlin pod očima bez drastického přístupu. Eyelift, jako ostatní výrobky značky Medik8, neobsahuje parabeny a petrochemické látky, takže je vhodný i pro citlivou pokožku.

Vyvážené a účinné složení zaručí nejen redukci očních vrásek, ale celkovou regeneraci očního okolí.

Milý Ježíšku,

letos mě čekají už druhé Vánoce a naši říkali, že se ti prý píše dopis a v něm má být, co si moc přeju. A protože neumím psát, tak ti za mě píše máma.

Moc bych chtěl dostat kočičku! Měla by mít krásná očička, chobot jako slon a kromě uší by měla mít taky rohy, jo a bylo by prima, kdyby měla osm nohou jako pavouk, taky by mohla bečet, mečet, řehtat jako koník, štěkat, nezapomeň prosím na žábry a ploutve, protože když naši kočku hodím do vody, tak se jí to nelíbí, tak týhle aby se to líbilo. Bylo by prima, aby jí chutnaly kameny, tráva, kaštany, hlína a tak, no vždyť víš, čím krmím kočku, co máme. Jo a když bude tak velká, že na ní budu moct jezdit, tak to bude úplně nejvíc nejlepší!

Dále bych si moc přál knížku. Stačí mi jedna, ale musí v ní být všichni hrdinové z filmu Auta, traktor, kombajn, bagr, vozík, paprika, jablíčko, zmrzlina, brambory, vlk, karkulka, kočka, pes, kůň, kráva, prase, pavouk, koala, velryba, krokodýl, delfín, krab, koblížek, kamion, motorka, plameňák, děda, babička, tyčky, kytky, stromy,...

Všichni ať jsou hlavní postava a příběh už nechám na tobě.

A jako poslední bych si přál jednu hračku, aby se vešla do pusy (máma mi tam totiž pořád něco hledá, tak se jí to taky bude líbit), aby uměla dělat děsnej kravál, třeba jako když vezmu krabici se všema padesáti autama, co v ní mám, a vysypu je na podlahu (bez koberce teda, to mají rádi všichni, co jsou se mnou v tu chvíli v jedný místnosti), aby kromě tohohle kraválu měla asi 2 melodie, který můžu ohrávat pořád dokola (je jedno jaký, ale ideálně aby to byly ty, co už naši znají a tak rádi si je celé dny zpívají, oni vůbec nesnáší učit se něco novýho), mohlo by to taky vypadat jako mamky mobil (on tatínek je na mě děsně pyšnej, že mu ho nosím, když si ho mamka zapomene na podlaze, to jí potom říká něco o tom, že za 3 roky je to šestej), aby měla kola a dalo se s ní jezdit jako s autem (naši furt říkají něco o tom, že asi nechají vymalovat, až se budeme stěhovat, tak ať ty kola nechávají na zdech šmouhy jako ty, co už mám), aby byla měkká jako modelína (nevím proč mi pořád dokola lžou, že to není k jídlu) a aby byla barevná (protože jsem prostě dítě, no).