Od té doby, co jsem se stala matkou, jsem strávila mnoho hodin na Googlu hledáním odpovědí na problémy,  se kterými jsem se setkala. Když bych se dnes podívala do "Historie hledání", byla by plná nesčetných úzkostí a myšlenek na zdraví a pohodu mých dětí. Otázky jako "Má moje dítě reflux?", "Jak dlouho spí novorozenci?" a "Kdy se učí děti chodit?" 

V té době jsem měla více kliků na Googlu než na Ebay nebo Amazonu. Mnohé z těchto otázek mi byly zodpovězeny prostřednictvím četných fór o rodičovství, která jsou dnes úplně všude.  Tato fóra dávají rodičům možnost sdílet své zkušenosti a znalosti. V tomto věku sociálních médií a internetu mají dnes rodiče přístup k obrovskému množství informací o zdraví a rozvoji svých dětí. Otázkou zůstává, jestli je to vždycky dobře a není-li občas těch informací přespříliš?

Já sama vnímám tato fóra jako místo, kde se sice moc chytrého nedozvíte, ale získáte pravděpodobně to nejcennější, co v tu chvíli potřebujete. A to je pocit spříznění. Najednou v zoufalství, kdy nevíte co dělat a připadáte si jako nemožná a neschopná matka, nacházíte další desítky stejných příběhů. A upřímně, hned se cítíte prostě lépe.

Jsem proto velmi vděčna za všechny, kteří se podělili a dělí o své problémy online. Tolikrát mi poskytli jistotu v noci, kdy jsem byla zoufalá a nemohla utišit své dítě.

Bohužel ne každý příspěvek je  příznivý. Anonymita, kterou poskytuje internet, dává mnoha lidem odvahu, aby kritizovali rodiče tak, jak by většinu z nich nikdy nenapadlo tváří v tvář. Každý se tak může stát rodičem roku, protože přece ví všechno líp.

KONKURENČNÍ RODIČOVSTVÍ

Při výchově se chyby občas dělají, nikdo nejsme neomylný. Váš vztah s dítětem však můžete posílit, když odstraníte některé zlozvyky, které vztah s dítětem mohou ničit. Přináším deset chyb, které při výchově děláme jako rodiče nejčastěji. Najdete si i vy mezi nimi ty vaše?

1. Kritika sebe samotného před dětmi

Snad každý z nás někdy na svou adresu pronesl nějaké to nelichotivé slovo. „Bože, jsem nemožná, nešikovná, nic se mi nedaří.“ a podobně. Psychologové však radí dávat si pozor na takovéto hodnocení před dětmi. Ti totiž k rodičům vzhlížejí, vidí v nich svůj vzor, bezpečí a pohodlí.

Bude-li tedy rodič sám o sobě mluvit takto hanlivě, pak děti znejistí a budou samy o sobě pochybovat. Pokud tak činíte často, pak se nemůžete divit, že i vaše dítě o sobě začne takto pochybovat a bude mít nízké sebevědomí.

2. Říct nahlas „MÁM TĚ RÁD/A“ je moc důležité!

Možná to není vaše chyba, ale divili byste se, kolik rodičů dětem neříká, jak moc je milují. Podle nich to není potřeba, vždyť to musí být poznat z toho, jak se o ně starají a pečují. Malým dětem to říkáme často, u větších tato potřeba není tak častá.

Tento článek vznikl na počest Mezinárodního týdne nošení dětí.

  I v dnešní době je stále mnoho maminek, které váhají, zda nosit své dítě, či dokonce pochybují, proč by to měly dělat. Zde uvádím 14 důvodů proč je nošení tou dobrou volbou jak pro miminko tak pro vás jako maminku.

Snadnější cestování nejen v MHD: neomezujete se na bezbariérové vozy, nemusíte hledat pomocníky na nastupování, nemusíte se strachovat, zda není kapacita vozu omezená a zda vás tedy řidič sveze. Nemusíte plánovat výlety jen podle toho, zda se tam dostanete s kočárkem, žádný terén už vás nepřekvapí.

Kojení či krmení kdykoli a kdekoli: v šátku či nosítku můžete miminko pohodlně a diskrétně nakojit třeba i ve frontě na maso. Nemusíte řešit, že je venku zima a kam si s ním sednete. To stejné platí pro krmení ať už z láhve (pokud nekojíte) nebo pevnou stravou. Nejste limitované přátelským prostředím, kde budete tento servis moci dítěti poskytnout. Při přípravě jídla budete mít jako bonus volné ruce.

Působí blahodárně proti kolikám kojenců: poloha klubíčka jemné teplé masírování o břicho maminky či tatínka jsou lékem na dětské koliky, které nic nestojí. Ve spojení s bezplenkovkou už nebudete ani vědět, co to kolika a pláč kvůli ní je.

Snadnější útěcha: děti se v náručí lépe utiší. Je jedno zda je trápí zoubky, teplota a nějaká nemoc nebo strach, u maminky v náručí se vše lépe snáší.

Abychom to mohli zjistit, potřebujeme si nejdřív ujasnit jednu věc: Nakolik jsou psychika a tělo propojené?

Příklad z praxe, se kterým se setkávám hodně často: bolesti hlavy nebo zad. Pomineme-li jasné příčiny typu úraz, pak je důvodů široká řada, od zaměstnání kde se jednostranně zatěžujeme, přes nedostatečný pitný režim, chybějící cvičení, nevhodnou stravu (která oslabuje detoxikaci a regeneraci těla, hlavně ledviny, játra), užívání léků vč. HA atd. atd.

Dále na nás má zásadní vliv celková atmosféra v rodině – v té původní (vliv na nás v dětství, ale i teď záleží na tom jaké máme vztahy s rodiči, jaká energie v rodině je) i vliv atomosféry v naší nové rodině, kterou jsme už třeba založili. Atmosféra v rodině má vliv na to kolik máme životní energie a jestli energie plyne volně nebo je více či méně v některých místech zadržována svalovým napětím. To se pak po určité době jasně odráží na fungování jednotlivých orgánů.

Psychické příčiny aneb proč se v takové situaci vůbec ocitáme, proč nás bolí hlava nebo záda? Nabírání si příliš mnoha úkolů, neschopnost říci ne, přetěžování se. Potřeba mít věci pod kontrolou, perfekcionismus a s tím často spojené úzkosti nebo pocity viny. Někdy také vztek. Společným jmenovatelem všech těchto emocí ale bývá nízké vnímání svojí sebehodnoty a uvíznutí v začarovném kruhu.

To jakou máme životní energii potom dále ovlivňuje také výběr partnera (klidný podporující typ versus dobrodružný aktivní typ apod.) nebo setrvávání v nefunkčním vztahu (které je často zapříčiněno tím, že se obáváme, že bychom sami nezvládli péči o děti i obstarání financí nebo že bychom nezvládli bydlet sami apod.)

Po podrobnějším pohledu tedy vidíme, že psychika je alfa a omega.
A je s naším tělem spojená mnohem víc než si uvědomujeme:

Už příští měsíc oslavíme roční výročí. 12 měsíců harmonického bytí ve společné domácnosti. Miluju tě od prvních dnů. Věděla jsem dlouho, že tě chci, ale že se zamiluju tak intenzivně, to jsem netušila. Tolik mi pomáháš. Jsi mi k dispozici 24 hodin denně. Nikdy mě neodmítneš. Téměř každý den se tě něžně dotýkám. Už si vůbec nedovedu představit svůj život bez tebe. Nesmíš mě nikdy opustit, má milovaná sušičko :D

Je to tak, před rokem se mi podařilo muže přesvědčit, že tenhle spotřebič prostě potřebujeme. Prádlo v bytovce schlo klidně tři dny. Během té doby se na něj nalepily všudepřítomné psí chlupy. V létě při sušení venku bylo často posypané popelem, neboť nad námi kouřící sousedi používají náš balkon jako popelník. Tvrdá voda způsobila, že bez žehlení nebylo nositelné. A tak se různě po bytě kupily hory oblečení připravené na to, až bude čas a chuť stoupnout si k žehličce. Někdy čekaly pár dnů, jindy třeba dva tři týdny.

Doma jsem o sušičce mluvila od narození syna. Jak moc by ušetřila práce a času. V bytě se netvoří vlhkost ze sušáků. Jak je z ní prádlo měkké. Bez chlupů. Nemusí se žehlit. Rovnou ze sušičky putuje do skříně. Nikde žádné haldy po bytě. Muž argumentoval tím, že nemáme místo. Pravda, do koupelny či kuchyně se nevešla. Ale já se nevzdávala. Posílala mu články s výhodami, po čase ho o dokonalosti této pomocnice přesvědčovala i jeho prvorozená dcera.

Našla jsem pro sušičku prostor. Musela jí sice ustoupit jedna police v komoře (a sebrat mému muži úložné prostory, to je vždy tragédie, na kterou si pár měsíců musí zvykat), ale byla to jediná možnost. Muži došly argumenty a s odevzdaným výrazem pronesl: „Tak si jí teda objednej.“

Přišel den D. Slavnostně jsme jí zapojili a vložili první vyprané osušky. Čekala jsem s napětím - vážně budou tak měkké, jak se říká? Jestli ne a ještě tam muž objeví psí chlupy, tak si něco vyslechnu. Když dosušila, vyndala jsem prádlo...a byla ztracená. Chtěla jsem se do osušky zachumlat a nikdy nevylézt.

Předala jsem jí s úsměvem muži. Párkrát jí ohmatal, vykulil oči, pak šel beze slova do skříně, vyndal všechny ostatní a povídá: „To není možný, ony jsou fakt hebký. Vyperem všechny ostatní, ať je máme taky tak měkký“. A závislost vznikla i u něj 🙂 Pak zkoumal filtry plné psích chlupů, které jinak na prádlu zůstávaly a stále opakoval „Ono to fakt funguje.“ To první okouzlení si pamatujeme oba i dneska 🙂 

Tak si tu hospodaříme už rok. Sušička jsou zatím snad nejlépe investované peníze a jsem ráda, že se na tom shodneme doma všichni. A co vy, taky tenhle spotřebič milujete? Těším se na vaše komentáře. 

Proč je svátek lepší než narozeniny?

Můžete se těšit bez toho, abyste měli depresi, že jste zase o rok starší. Znáte to, ne? S přibývajícími léty postupně mizí taková ta infantilní nedočkavost. Od určitého věku je s narozeninami spjat pocit fatálního stárnutí. A pokud ten procit neprožíváte, musíte ho alespoň zdárně předstírat. Svátek je tedy jednoznačně výhra.

Žalujte facebook!

Všechny nesplněné resty můžete svést na svátek. Nevztahuje se na pohoštění pro příchozí gratulanty. Těm musíte vnutit na osobu deset chlebíčků, šest jednohubek, dva kusy dortu a do nosu jim každému narvat hrst arašídů, aby vás u sousedů nepomluvili.

Vaše jméno je v kalendáři. Což je velká výhoda, protože si možná i někdo vzpomene, že vám má popřát. Na druhou stranu však nesmíme zapomínat, že datum narození připomíná facebook. A facebook má každý. Což se o kalendáři říct nedá. Facebook není náš kamarád. Vlastně by výrobci kalendářů měli facebook žalovat, protože dělá špatné jméno svátkům. Tak.

Když máte svátek, nemusíte dělat dort, protože to není tak „závažné“. Ale přípitek je nutnost, vážení. Nutnost!

Říká se, že dnešní děti vůbec nevědí, co znamená slovíčko NE. Podle nás je to však právě naopak, slovo ne znají velmi dobře. Je dokonce možné, že slovo NE při výchově svých dětí používáme nejčastěji.

Neběhej, nesedej si, nekřič, nebreč, nebijte se, nenadávej, neházej s tím, nedávej to tady, nešahej na to, nedávej to do pusy, neskákej a podobně. Během dne slovo NE použijete opravdu mnohokrát. Je paradox, že čím víc říkáte ne, tím méně funguje. Nebo také nemusí fungovat vůbec.

Děti jsou alergické na slovo NE

V jedné chvíli se děti stávají odolnými ke slovíčku NE. Jako by byly hluché a slepé, neposlouchají,nedělají to, co my chceme. Jakoby se u nich vyskytovala alergie na slovo NE. Co v takovém případě dělat? Jak s dětmi mluvit, aby nás poslouchaly?

1. Řekněte NE jinak!

Slovo NE má ty nejlepší účinky, když jej používáte jako šafránu. Tedy s ním šetříte. Používáte-li ne v každé větě, pak jde kamsi do ztracena. Mnohdy bychom mohli naše příkazy a prosby říci jinak, bez slovíčka ne. Místo „neběhej“ můžete říci „jdi pomalu“.

Taky máte někdy takovou krásnou představu, co s dítětem budete všechno dělat a jak to bude super? A když na to dojde, jste vzdáleni své vizi asi jako dvě vlaková nádraží v Rusku? Já teda jo... A to jsem pro letošní podzim měla hned tři!

Chtěla jsem (opravdu MOC jsem chtěla) sbírat s Kýšou kaštany a dělat z nich zvířátka. V mé hlavě to vypadalo asi tak: seděli jsem v trávě, krásně hřálo podzimní sluníčko, já do kaštanů dělala díry, Kýša do nich dával špejle a pak jsme dělali panáčky, zvířátka a další hovadiny.

Realita? Po hodinové procházce k 200 metrů vzdáleným kaštanům je sbírám sama, protože v baráku naproti mají zaparkovaný traktor (který tam jen tak stojí, já konverzuju, hýbu se a dokonce umím i nějaký básničky, ale smůla!). Začne chcát. Za vydatného řevu se schováváme do domečku na dětském hřišti, odkud je NAŠTĚSTÍ na ten traktor vidět. Přestává chcát. Dosbírám si kaštany (ano, přesně v téhle chvíli už jsem to vzdala) a za další vlny vydatného řevu jdeme domů. Vzhledem k tomu, že je to zase hodina, přicházíme na oběd. Klika, že po něm jde spát. Je to už asi 14 dní a já přísahám, že v žádném kaštanu není ani jedna díra!

Tak si radši vydlabeme dýni, ne? Já si vezmu větší, Kýša menší. Odříznu kloboučky a oba dlabeme do stejného kbelíku, který společně odneseme na kompost. Pak namaluju obličeje (Kýša obdivně kouká) a vyřežu je nožem (Kýša stále obdivně kouká). No a už se oba nemůžeme dočkat, až večer zapálíme svíčky a ty dýně se na nás budou šklebit. Doufám, že jste poznali, že tohle byl sen.

Bavilo ho to přesně minutu. Naštěstí jsem stihla uříznout klobouček jen té menší. Dvakrát do ní hrábnul, aby vyndal ten kekel. Ale pak se okolo proběhne kočička a Kýša ji prostě musí pohladit ty její očička. A když už ho to nebaví, začne ji rvát do vydlabané dýně. A já obdivně koukám, protože se mu to fakt daří!

Třetí má vysněná chvilka bylo pouštění draků. S tatínkem. Tatínek pouští, Kýša se raduje, jak to pěkně lítá a já točím.

Pokud se marně snažíte o druhé či další dítě již delší dobu, řekněme dva roky, je pravděpodobné, že máte problém s neplodností. Přestože se nejvíce pozornosti věnuje primární neplodnosti, nemalé procento párů trápí neplodnost sekundární (podle WHO může jít celosvětově až o 25 % párů). Takové páry již doma jedno či dvě děti mají, touží po dalším, ale nedaří se jim úspěšně otěhotnět či dítě donosit.

Co tyto problémy způsobuje a jak je léčit?

Sekundární neplodnost způsobují stejné příčiny, jaké nacházíme u neplodnosti primární, a shodné jsou i postupy při léčbě. Na vině mohou být např. srůsty v pánevní oblasti, neprůchodné vejcovody, endometrióza, nepravidelnosti cyklu nebo ovulace, špatná kvalita či nedostatečné množství spermií.

Ať už je příčina jakákoliv, k rozvoji či zhoršení tohoto stavu došlo od vašeho posledního porodu. Komplikace během porodu mohly vést ke zjizvení tkáně, po porodu mohla proběhnout skrytá infekce, přispět mohl i samotný běh času – každým rokem plodnost ženy nekompromisně klesá.

Žárlím na kamarádky, které mají větší rodiny, a pak cítím vinu, že mi můj syn není dostatečně dobrý. Je to normální? Přestože své dítě milujete, chybí vám ta velká či úplná rodina, o které jste snila.

Obvyklé reakce na sekundární neplodnost zahrnují běžně tyto pocity:

O různé možnosti porodu jsem se zajímala v podstatě již několik let. Hodně mě toto téma zajímá, ráda čtu různé články, příběhy, sbírám pozitivní i negativní zkušenosti jiných. Když jsem tedy na podzim 2015 zjistila, že jsem těhotná, vše ještě nabralo na obrátkách🙂 Jsem toho názoru, že pokud člověku věnuje hromadu času vybíráním kočárku, oblečení a dalších nezbytností pro miminko, tomu, jak a kde porodím pak musím věnovat ještě mnohem více času a pozornosti. Nebylo mi jedno, jaký porod své dceři připravím, zároveň si však myslím, že krásný porod může být v porodnici stejně tak, jako doma a pokazit se může doma stejně tak, jako v porodnici.

Já zvažovala možnost porodu doma, volbu porodu v porodnici v Krnově nebo ve Vyškově s vlastní PA, ambu porod....Často jsme se o tom s manželem doma bavili a protože zpočátku se muž přikláněl nejvíce k lékařsky vedenému porodu v porodnici, někdy byly tyto rozhovory poměrně bouřlivé 🙂 Postupně jsme si však ujasnili, že bychom rádi porod v podnici bez lékařských zásahů, pouze s domluvenou PA a co možná nejkratší pobyt v nemocnici. 

Dohodla jsem se tedy s PA z naší vesnice, kterou dobře znám a je mi svým přístupem k porodům blízká. Možnost ambu porodu jsme spolu konzultovaly a dohodly jsme se, že do porodního plánu nic uvádět nebudu a nechám to na situaci, jak vyplyne a co mě samotné bude nejpříjemnější.

Termín jsem měla 24. července 2016, ale já moc na tyto výpočty nevěřím, takže i když se červen přehoupl do července, těžkou hlavu jsem si z toho nedělala. Můj doktor je navíc také spíš "vyčkávací" a nijak mě na kontrolách nestrašil a nestresoval. Věřili jsme, že miminko nejlíp ví, kdy se má narodit.

V sobotu 2. července jsme byli celí den na chatě u známých, koupali jsme se a prostě si užívali nádherný letní den. Známí mi taky říkali, že která těhotná tam u nich byla, do druhého dne vždycky porodila. Asi je tam nějaký zvláštní "vzduch", protože i u nás to tak bylo 🙂 Břicho mě pobolívalo v podstatě celý den, ale nijak hrozné to nebylo. Večer jsem chtěla jet ještě na koncert pod širým nebem, ale muž mi to zatrhl :D V noci se pak bolesti začaly stupňovat, od půlnoci jsem už moc nespala a spíš pochodovala, zapisovala intervaly a kontrolovala muže, že spí. Nechtěla jsem, aby byl vzhůru a popoháněl mě, ať jedeme do porodnice🙂 Chtěla jsem mít vlastní klid. Věděla jsem, že moje PA má službu v neděli, brzy ráno jsem jí tedy zavolala,aby se tady zastavila po cestě do práce a zkontrolovala mě. Dohodly jsme se, že do 8 hodin dorazíme do porodnice, protože se zdálo, že je porod pěkně rozběhnutý a během dopoledne bude miminko na světě.

V porodnici jsme dostali pokoj s vanou a v podstatě jsem nejvíce času trávila pouze s manželem a PA se za námi občas zastavila mě zkontrolovat, poslechnout ozvy apod. Během dopoledne se ale nic moc nepohlo, PA mi proto praskal v poledne vodu (nad tím teď zpětně přemýšlím, zda to bylo nutné, jestli to prostě jen nechtělo dát miminku víc času). Ani to ale moc nepomohlo, porodní cesty se otevřít prostě nechtěly🙂 Později odpoledne tomu tedy PA pomohla ručně (to vnímám z celého porodu jako jediné negativně a dodnes si pamatuju, jak "příjemné" to bylo).