Termín porodu jsem měla v sobotu 25.6.2016 nebo neděli 26.6.2016. Asi měsíc před plánovaným termínem jsem na kontrolách v porodnici slýchala, že je vše krásně nachystané a že určitě brzo porodím, avšak na poslední kontrole, pár dní před termínem, kdy mě vyšetřoval sám primář, mi byla naplánována indukce na středu 29.6.2016, protože mi byla cca v 28. týdnu diagnostikována těhotenská cukrovka. Co na tom, že držím dietu, cítím se skvěle a váhový odhad miminka je asi 2900g. Předpisy jsou předpisy. S indukcí nesouhlasím, ale porod stále nepřichází. Sobota i neděle je za námi a já stále měním názory na to, zda se ve středu v 5:30 dostavit do porodnice, nebo ne a počkám, až se Adélka rozhodne sama. Je úterý večer a nic nenasvědčuje tomu, že bych měla rodit. Doma je konečně všechno hotové včetně sbalené tašky do porodnice. Jsem pomalu smířená s ranním vstáváním a nástupem na vyvolání. Před půlnocí si jdeme lehnout a Milan dává miminku do bříška vzkaz: “Tak Adélko, chvilku si odpočiň, ale ne do rána, tak maximálně dvě hodinky.“ Vzkaz byl vyslyšen. V 1:50 mě probouzejí nějaké bolesti, tak mě napadá, že už se asi něco začíná dít, ale poučená z předporodních kurzů předpokládám, že pokud se porod rozjíždí, může to trvat několik dlouhých hodin a tudíž není kam spěchat, určitě to ještě zaspím. Po asi třetí kontrakci je mi jasné, že to nezaspím, tak se procházím po bytě a v nastřádaných materiálech, ve chvílích bez bolesti, pročítám, jak mám dýchat, nebo jak se uvolnit. Myslím, že zhruba za půl hodiny se probudil Milan a přestože jsem ho poslala si ještě lehnout, nejde mu to a tak nervózně sedí v kuchyni a občas se ptá, jestli už nepojedeme do porodnice. Já soudím, že ne, že přece ty kontrakce nejsou tak často a netrvají dlouho. Tak Milan bere stopky a měří. Kontrakce po třech minutách, trvají 40 sekund minimálně. Dobře, okolo třetí ranní souhlasím s odjezdem do porodnice. Zvoníme u dveří a sestřičce, co nám otevřela, hlásím, že to ranní vyvolání nestihneme, že se miminko rozhodlo samo 🙂. Co chvíli funím a rázně pochoduju, abych ulevila tlaku v kyčlích. Porodní asistentka nás vede na vyšetřovnu, aby mohla natočit monitor a sepsat vstupní informace. Odevzdávám připravené dokumenty včetně porodních přání, které jsem stihla ještě v úterý večer sepsat. Dávají mi erární košili a ukládají na lehátko, kvůli monitoru a mezitím mě vyslýchají, nejdřív PA a pak doktorka, kterou asi probudili, tak je lehce nepříjemná. Kupodivu kontrakce v leže naboku jsou snesitelné, nemám tušení, jak dlouho jsem tam ležela. Nejdřív mě vyšetřila PA, s verdiktem 4-5 cm, pak znovu doktorka. Vnitřně jsem trochu v šoku. Milan je tam se mnou a čeká. Po veškeré administrativě přecházíme na porodní pokoj. Mají pokoje se sprchou nebo vanou, můj má naštěstí sprchu. Chvíli přecházím po pokoji, zkouším se opřít o Milana a houpat boky, taky gymnastický balon, který mi vůbec nevyhovuje, z té bolesti nejsem moc nadšená, tak nakonec volím sprchu. Když to jde, instruuji Milana, aby podal tamto nebo ono, jelikož však nebyl u toho, když jsem balila tašky do porodnice, dělá mu hledání a rozpoznávání věcí, které chci potíže. Takže pro mě poučení pro příští porod – zasvětit tatínka do obsahu zavazadel 🙂. Ve sprše taky zkouším kde co a nakonec jsem opřená hlavou o zeď zády k Milanovi a on mi při kontrakcích sprchuje oblast beder a já se houpu sem a tam. V jednu chvíli přichází PA, že si zkontroluje, jak jsme na tom a já si v duchu říkám, že to snad postoupilo aspoň o jeden nebo dva centimetry. Postoupilo, jsem otevřená, můžeme prý rodit. Jak vlezu na porodní lehátko, sama cítím, že malá půjde ven. V porodním přání jsem měla uvedeno, že si nepřeju píchnout vodu, ale teď souhlasím. Nic necítím a vytéká ze mě dle mého úsudku pár deci vody. Poloha na lehátku mi přijde fajn, i když jsem dávno před porodem myslela, že zkusím třeba dřep, aby byla volná cesta, nakonec jsem byla za lehátko ráda. Taky jsem si myslela, že nebudu tlačit na povel se zavřenýma očima a zadrženým dechem, teď poslouchám instrukce jak se mám napolohovat a jak tlačit. První zatlačení je dle informace někoho, kdo kouká na monitor a hlásí příchod kontrakce. Připadá mi, že mi to moc nejde a tlačím mimo kontrakci, takže pak dál už tlačím podle sebe. Nakonec proběhly asi tři nebo čtyři kontrakce, při kterých jsem vždy dvakrát až třikrát zatlačila. Mezitím mi PA říká, že by to asi chtělo nástřih, okamžitě souhlasím, sama cítím, že hlavička jinak neprojde. Přichází poslední z kontrakcí a na třetí zatlačení je Adélka venku s velkým šplouchnutím většiny plodové vody. Někdy mezitím ještě Milan na vyzvání PA nakukuje, že jsou už vidět vlásky. Adélku mi hned dávají na břicho, křičí jak tur a okamžitě mě pokakala. Po dotepání PA stříhá pupeční šňůru, nabízela to Milanovi, ale on dopředu hlásil, že stříhat nebude. PA jsem řekla, ať ho netrápí a udělá to sama. Nějak jsem ani nepostřehla doktorku, která tam někde byla a která nás chválí, že tak se to dělá, přijet a porodit. Až pak zjišťuju, proč to říká, Adélka se narodila v 5:18 ráno, tedy cca za 3,5 hodiny od první kontrakce. Vážení, měření a zavinování probíhá na pokoji za asistence tatínka, já stále ležím s nohama v "třmenech" a čekám na porod placenty a na šití. Adélka je u tatínka v náručí vedle na křesle. Jakmile doktorka skončí svojí práci a PA uklidí, dávají mi Adélku zpět, necháváme ji v zavinovačce, protože mě samotné je docela zima a nevím, jestli bych ji dost zahřála. Zkoušíme přisátí k prsu, ale moc se jí nechce, ani se jí nedivím po takovém šoku ze změny prostředí. Zůstáváme na pokoji ještě dvě hodiny, utíká to hrozně rychle, až na to, že mě strašně obtěžuje kanyla v žíle a zatím mi ji nikdo nechce vyndat. Vedle stále rodí paní, která přijela před námi, posloucháme její řev a je nám jí líto. Později se dovídám, jak nám záviděla tu rychlost, když slyšela pláč Adélky. Po dvou hodinách přichází personál a chystá nás na převoz na oddělení šestinedělí/ novorozenecké. Milan balí věci, sestra ukládá Adélu do vozíčku, já jdu do sprchy a pak mě usazují na kolečkové křeslo a konečně vytahují kanylu a už jedeme. Tady mám taky pár poznámek pro příště. Mít venku nachystané poporodní kalhotky a vložky a mít sebou víc ručníků, stačí asi dva, přímo na porod a těsně po porodu, které pak vezme Milan domů. Souhlasím, aby dali Adélku na nějakou dobu k sestrám na novorozenecké, abych si trochu odpočinula. Milan je ještě chvíli se mnou na pokoji a pak už mě nechá odpočívat a jde domů. Já jsem stejně plná adrenalinu, takže usínám až po nějaké době jen na okamžik a v tom do pokoje přivážejí paní, co rodila vedle. Za nějakou dobu se nám už zdá dlouho, že nám nevezou děti. Nakonec jsme se dočkaly, sestry měly frkot, tak to trochu trvalo. Adélka je tak maličká, vlasatá a vypadá jak panenka. Porodní míry byly 49 cm a 3170 g. Paní sousedka se jmenuje Jitka, její miminko je holčička Vaneska a je ještě o centimetr menší než Adélka. Adélka spinká, něco jako kojení nám nejde. V průběhu dne ji sestry odváží na nějaká vyšetření a vrací s tím, že strašně blinkala plodovou vodu. Odpoledne přichází na návštěvu rodina, Adélka zase spinká a je úžasná, sestry jí pak zase odvážejí a vracejí s tím, že zase hrozně blinkala. Potom už neblinká, ale kojení nám stále nejde. Celou první noc spím, nespím v sedě, polosedě s Adélkou na břiše, protože jinak nespinká, asi chce papat, ale neumí to. Ani Jitka se nevyspala, Vaneska na tom byla podobně. Ale první noc jsme zvládly, miminka si na nás a na svět okolo musí zvyknout.

Teď už jsou Adélce tři týdny a čtyři dny, hezky papá a maminka je továrna na mléko. Jak jsem se před porodem bála, že nebudu vědět jak se mám o malou starat a jako prvomatka budu úplně mimo, tak jsme se sehrály velmi rychle. S manželem oba praktikujeme kontaktní rodičovtví, takže se malé stále někdo věnuje, v noci jí velmi často máme v posteli, občas je část noci v postýlce, která je stejně přilepená k postelím.

No prostě obrátila nám život naruby, nenechá nás moc vyspat, najíst nebo něco dělat, ale pak nám předvede ten její úsměv (zatím jen ze spaní), nebo ukáže jak je šikovná při pasení koníků, vyvalí ty svoje kukadla a radostně výská když vidí, že se jde krmit a tohle bychom za nic na světě nevyměnili 🙂.

Nad druhým miminkem jsem začala přemýšlet, když prvorozené dcerce byl přibližně rok a půl. Jenže to nebylo jen tak. Dceru jsem kojila zcela podle jejích potřeb a stále jsem od porodu neměla menstruaci. Otěhotnění tedy nebylo možné (měřila jsem BT a věděla jsem, že nemám ani ovulaci). Po nějaké době jsem začala zkoušet pít bylinkové čaje na podporu cyklu a užívat tinktury. Až jsme si nakonec s kamarádkou, která řešila stejnou situaci, objednaly australské květové esence. Menstruaci jsem stejně nedostala. Jak jsem později zjistila, z první ovulace jsem rovnou otěhotněla 🙂 Početí miminka bylo vědomé. Věděla jsem, že je s námi, a že pokud se s manželem právě teď pomilujeme, otěhotním. Po nějaké době jsem si udělala těhotenský test a znovu jsem zažila ten úžasný hřejivý pocit při pohledu na druhou čárku testu. Manžel byl nadšený, dcera také. Byl listopad. Přišlo k nám miminko a my jsme začali řešit koupi domu, který se nám líbil. Cítila jsem, že pro druhé dítě potřebuji mít rodný dům... Chtěla jsem zapustit kořeny, mít kde pohřbít placenty dětí. Rodný dům pro mě byl velice zásadní.

Celé těhotenství probíhalo zcela bez komplikací, stejně jako to první. Akorát jsem již přesně věděla, co chci a co nechci. Na pravidelných gynekologických prohlídkách jsem odmítla ještě více vyšetření než u prvního těhotenství. Přesto mě lékařka stále vítala s úsměvem a já jsem jí za to velice vděčná. Věděla jsem, že chci zase rodit doma a bylo pro mě důležité, aby na to byla připravená i naše první dcerka a nebyla vyděšená. V rámci této „předporodní přípravy“, mě Timejka doprovázela na všechna vyšetření a na každou poradnu. Pustila jsem jí videa z pár pěkných porodů na internetu a vše jí, úměrně jejímu věku, vysvětlila. Věděla, co se u nás doma bude dít a že děti nenosí čáp 🙂 (když se jí narodila sestřička, měla dva a půl roku).

Během těhotenství jsme řešili hlavně dům a jeho rekonstrukci. Veškeré plánování a zařizování jsem měla na starost já. Bylo to náročné. Ze sto let starého domu zůstaly jen obvodové zdi. Vše se dělalo znovu. A jak už to bývá, rekonstrukce nešla zcela podle plánu. V květnu jsme museli vyklidit náš pronajatý byt, dům však nebyl obyvatelný. A tak jsme se uchýlili k tchýni. Tam jsem ale rodit nechtěla a ani nemohla. Tak jsme se nakonec slavnostně přestěhovali do domečku, kde nebyla koupelna, záchod, podlaha ani strop, pouze jeden stavební kohoutek se studenou vodu a kadibouda na dvorku... Jediné co fungovalo, byla elektřina. Na podlahách byl pouze štěrk a OSB desky pod nábytkem... Bylo léto, tak to nějak šlo. Byli jsme spolu a konečně ve svém. A co bylo hlavní, měla jsem pro druhé miminko tolik vysněný Rodný dům.

Zdroj fotografií: DALL-e

Třetí noc v domě jsem ve 4 hodiny ráno začala cítit slabé kontrakce po 15-20 minutách. Manželovi jsem řekla, že už se asi něco začíná dít, ale ať jde normálně do práce. My jsme se starší dcerkou Timeou začaly den jako každý jiný. Šly jsme na nákup - pro kamarádku dřevěného koníka, pak do zdravé výživy (kde jsem si u kontrakce poprvé přidřepla) a vyřídit po městě takové ty běžné věci. Pak jsme šly domů. Když přišel manžel ve dvě hodiny z práce, šli jsme společně na oběd k mojí babičce. Na zpáteční cestě jsme se potkali s tchýní a já už se sem tam v kontrakci opírala o kočárek. Po obědě si Timejku odvezli moji rodiče na koupačku k nim do bazénu. Já jsem doma chodila po zahradě sem a tam, opírala se o stromy, o Zem, o lešení. Blížila se bouřka a kontrakce byly silnější a silnější. Po nějakém čase jsem měla chuť na teplou vanu. Šla jsem ke kamarádce, která bydlí kousek od nás a napustila si vanu u ní. Kontrakce ve vaně na 40 minut úplně přestaly a já odpočívala a trošku znejistila co se to děje. Potom už kontrakce začaly přicházet každých 3-5 minut a už jsem se jim musela více věnovat. Ve vaně jsem se samovyšetřila a odhadla, že jsem otevřená tak na 3-4 cm. Během mé koupele jel manžel k další kamarádce vypůjčit vařič, abychom měli kde ohřát vodu. Měla jsem doma dokonce přichystaný porodní bazének, ale ten jsme, vzhledem ke stavu rekonstrukce, ani nevytáhli z krabice. Po koupeli mě manžel vyzvedl. Od kamarádky mimo vařiče přivezl ještě termosku s úžasným čajem, skleničku medu a oříšků, abych měla dost energie. Bylo to milé překvapení. Po cestě domů už mě musel podepírat. Kontrakce už měly sílu. Doma jsme společně ještě rychle vybalili nějaké věci pro miminko. Ve 21 hodin nám prarodiče vrátili vykoupanou, nakrmenou a spokojenou Timejku. Timča mi během kontrakcí lezla po zádech, což mi moc pomáhalo na křížové bolesti, které jsem tentokrát měla. Podávala mi jídlo a pití a jednu dobu jsme si všichni tři i s manželem dokonce zpívali. Když jsem nebyla na všech čtyřech na posteli, opírala jsem se vestoje o postýlku a přitom ze mě začala odcházet krev. Timejka seděla za mnou na zemi, dívala se a hlásila každou kapku krve „kap, kap, kap“. Bavilo ji to docela dlouho. Krve se nebála, věděla, že k porodu patří.

Porodní asistentka přijela kolem 22 hodiny a byla úžasná. Přesně taková, jakou jsem ji potřebovala. Během porodu jsem se i díky její „neviditelnosti“ dokázala úžasně ponořit do sebe. Mnohem více, než u prvního porodu. Nepřála jsem si během porodu žádné vnitřní vyšetření, pokud to nebude nezbytně nutné. U prvního porodu mě vnitřní vyšetřování bolelo a bylo nepříjemné. Porodní asistentka mé přání respektovala a tak jsem mohla v klidu nerušeně rodit opravdu podle toho, jak jsem potřebovala. Dcerka už byla v tu dobu dost unavená a manžel se jí snažil marně uspat v nosítku, v kočárku, nic nefungovalo. Když jsem začala víc křičet, trošku se lekla a rozplakala. Manžel s ní odešel stranou a vysvětlil jí co se děje a že je vše v pořádku. Vrátili se zpět asi 20 minut před porodem miminka. Chvilku po tom, co mi praskla plodová voda. No…ona vlastně nepraskla, doslova explodovala a rovnou na porodní asistentku 🙂 Všichni jsme se chvilku smáli a utírali podlahu. Prasknutí plodové vody jsem tentokrát vnímala úplně jinak než u prvního porodu. Tenkrát to příjemné nebylo. Zato teď jsem při prasknutí vody měla úžasný, až orgasmický stav. Doteď na to ráda vzpomínám 😀 Tentokrát jsem u porodu měla mezi kontrakcemi delší prodlevu na odpočinek. Tělo fungovalo dokonale a přesně tak, abych vše v pohodě zvládla. Dcera ne a ne usnout. Byla a je stále zvyklá usínat u kojení, na což jsem já opravdu neměla ani pomyšlení. Podle slov PA vím, že Timejka chtěla stále prsíčko a že jsme jí říkali, že teď ne. Že si dají potom společně s miminkem. Já už jsem ale byla myšlenkami jinde a toto si nevybavuji.

V závěru porodu jsem cítila každý kousek těla miminka, jak se mnou sunul na svět. Bylo to úžasné propojení. Už jsem nestála, ale byla jsem na zemi v nohách postele v dřepu s jednou nohou opřenou do kleku. Během závěrečných kontrakcí jsem porodní asistentku pevně držela kolem ramen a mačkala jí vší silou. Po porodu jsem se jí za to omlouvala, byla totiž sama pár týdnů před porodem. Tentokrát jsem při prořezávání hlavičky cítila mírné pálení (u prvního porodu jsem nic takového necítila). Miminko jsem hladila po hlavičce a vítala je. Cítila jsem rodící se ramínka a potom už to šlo ráz na ráz. Miminko jsem chytila a porodní asistentka mi pomáhala ji přidržovat, otočit a odmotat pupeční šňůru, abych si maličkou mohla položit na břicho. Miminko bylo úžasné, teplé, voňavé a nádherné. Následovala chvíle, kdy se Vesmír zastavil, a my jsme se vítali a mazlili. Timejka byla, a rok po porodu stále je, ze sestřičky unešená.

Tak se nám 24. července před půlnocí ve znamení Lva narodila ve svém Rodném domě Alice Medea. Byla celá od krve a měla na sobě hodně mázku. Pusou jsem jí odsála krev z nosu a pusinky. Všichni jsme stále osahávali pupečník, jestli ještě tepe nebo už ne. (Od té doby Timejka hladí pupečník i na fotkách.) Její reakce bezprostředně po narození sestřičky byla úžasná. Předvedla nám fascinující „sesterský seznamovací tanec“. Lítala jak víla sem a tam, tu políbit ručičku, tady pohladit nožičku, semhle si přivonět a jaké má miminko vlásky. Bylo to úžasné, dojemné a nezapomenutelné. Alička se asi za hodinu sama doplazila k prsu a sama se přisála. Bylo úžasné ji při tom pozorovat. Jak je to malinké křehké tělíčko neuvěřitelně silné a přesně ví, co má dělat. Placenta odešla asi za hodinu a půl od porodu. Já už jsem byla trošku nervózní, tak jsem se zkusila zvednout z postele a popojít s miminkem v náručí do vedlejšího pokoje. Tam jsem placentu ve dřepu porodila. Byla celá a úplně v pořádku. Pořádně jsem si ji prohlédla a manžel potom přeřízl pupečník svým nožem. S PA pak udělali její obtisk na památku. Timejka usnula někdy před porodem placenty. Porodní asistentka mě zkontrolovala. Znovu se mi podařilo porodit děťátko bez sebemenšího poranění (tentokrát jsem vůbec nestihla cvičit s Epinem. A to měla Alice ještě o 1,5cm větší obvod hlavičky, než Timea. Příroda je prostě skvělá 😀).

Zavřete si na chvíli oči a představte si les, zaposlouchejte se do jeho šumění, pociťujte chvíli teplotu slunečních paprsků a nechejte se pohladit jemným laskavým vánkem. Sledujte mírné vlnění listí. Na chvilku se nechte unést situací a po několika okamžicích si všimněte svého dechu, svého tepu, toho, jak se Vaše tělo cítí. Teď si představte moře, plujete na voru na širém moři, máte žízeň, civilizace daleko. Najednou se vedle Vás zakousnou do rohu voru těsně vedle Vás nenasytné čelisti patřící ohromnému žraloku ne nepodobnému známé filmové předloze. Bojujete o život… teď si všimněte svého dechu, tepu, sevření žaludku… Změnil se Váš dech, zrychlil se tep Vašeho vystrašeného srdce? Pravděpodobně ano. Myšlenky mají vliv na naši fyziologii, na naše těla. Ovlivňují nejen celé orgány – srdce, plíce, ale působí doslova na každou buňku. Podle pocitů, které vyvoláme myšlenkami, můžeme léčit (placebo), můžeme působit bolest a nemoc (nocebo), můžeme dokonce působit přesně proti lékům, které mají chemicky ovlivnit tělo. Myšlenkami a stavem „duše“ už překonaly miliony lidí koberec žhavých uhlíků, některým lidem se jenom prostřednictvím myšlenek „otvírají“ rány na rukou a nohou – stigmata. To všechno dokáže mysl.

Představte si, jakým způsobem na naše těla asi působí dlouhodobý stres (patří mezi něj i strach ze zhoršení nemoci a další pocity spojené s nemocemi). Tématem vlivu psychiky, myšlení, pocitů, přesvědčení a stresu na naše zdraví, jak tyto poznatky využít, se zabývá psychosomatika – vědní obor, ve kterých jsou mediálně známí například MUDr. Jan Hnízdil a MUDr. Jarmila Klímová. Vlivem psychiky na to, jak moc se „vyjádří“ genetické informace, se zabývá epigenetika (z mediálně známých autorů například Dr. Bruce Lipton). V současnosti se uvádí, že 80 až 95% (podle zdroje a podle velikosti vlivu) nemocí je buď přímo způsobeno, nebo ovlivněno stresem.

Další oblastí, ve které stres působí, je výkonnost. Kdo by neznal, jak i dobře připravení máme potíže podat výkon – sportovní, intelektuální, hudební… - když máme třeba trému. Srdce nám divoce buší, potí se nám přinejmenším ruce nebo čelo, a my ne a ne si vzpomenout na to, v čem jsme si ještě včera byli tak jisti. Ale proč popisovat dále, asi najdeme málo lidí, kteří trému nezažili.

Myšlenky a emoce jsou navíc nakažlivé – ne nadarmo se psychosomaticky často léčí malé děti prostřednictvím ovlivnění pocitů (a stresu) matky či rodičů. Stejně jako se epidemicky dokáže šířit dobrá nálada, stejně (ne-li lépe) se může přenášet nervozita, vztek, nenávist (davové jednání jinak „klidných a normálních“ lidí, kteří se později diví, jak mohli něco takového udělat…). A lidé si často libují spíš v dramatech než klidných věcech – jestli teď nesouhlasíte, vzpomeňte si, o čem jsou nejběžnější filmy, jaké reportáže jsou nejčastěji ve zprávách, jaké emoce (a nadávky) se nejčastěji vyskytují při sledování sportovních utkání…

Jak se dají využít výše uvedené informace? Jedním z prvních „psychosomatiků“ byl Jacobson s jeho progresivní relaxací. Někomu to fungovalo, ale mnozí nepociťovali pokrok. Dále se začaly objevovat různé knihy, například od autorů Louise Hay, Ruedigera Dahlke, přístupy jako metamedicína, GNM, u nás už zmiňovaná Klímová. Spoustu lidí „chytlo“ tzv. pozitivní myšlení, mnohým ale nepomohlo. Přesně, jak je uváděné ve filmu „Co my jen víme“, kde jeden kněz říká: „pozitivní myšlení, jak se často užívá, je jen tenká slupka pozitivních myšlenek překrývající hromadu s.aček“ –  trochu jsem to zparafrázoval 🙂.  Další film, který velmi drsně ukazuje, jak „pozitivní myšlení“ je jen potlačováním nebo dokonce přetvářkou, je film „Kurz negativního myšlení“. Rozdíl totiž nedělá kvantita (i když taky), ale kvalita. Nejde o to, co říkáme, ale o to, co cítíme a o čem jsme přesvědčeni. Čemu věnujeme pozornost. Jestli si budu opakovat pěttisíckrát za den: “Jsem hubený“ a přitom si nechám vykládat karty, kdy zhubnu, budu se na sebe pitvořit před zrcadlem a vyhýbat se pohledům jiných, jak to asi dopadne? Další věcí je opravdové rozhodnutí – většina lidí je (i přes úmysl třeba držet diety, když jsme uváděli jako příklad hubnutí) rozhodnuta nevzdat se „potěšení“ z některých potravin…, vlastně dopředu ví, jak to dopadne, že? Kdo to nezná, třeba z jiné oblasti? Co třeba cigarety, prokrastinace, alkohol, facebook, a další a další?

Jak z toho ven? Jak naplnit sklenici plnou bahna křišťálovou vodou? Nabízím dvě cesty – přilévat čistou vodu, dokud se bahno úplně nevyplaví (pozitivní myšlení samo o sobě – říkám tomu tvrdá cesta – některým ale funguje) nebo napřed pořádně vyčistit špínu a pak nalít čistou vodu (měkká cesta) – co myslíte, že je účinnější? A co rychlejší? … Jak se dá čistit? Hledal bych v oblasti okolo zdrojů NLP (neurolingvistického programování), u NLP a u věcí, které z něj vychází. NLP vychází z práce několika osob: Miltona Ericksona (hypnotizér, který vytvořil „hovorovou hypnózu“), Virginie Satirové (velice úspěšná rodinná terapeutka), biologa Gregory Batesona a dalších. Z přístupů, které vyšly z NLP, bych jmenoval EFT (techniky emoční svobody Gary Creiga) a následovník EFTu – FasterEFT (emočně cílená transformace Roberta Smithse).

Třeba mi vypsání trochu pomůže od bolesti....

Takové věci se stávají-říkali mi doktoři .. asi si mysleli, že mi to pomůže. Ano, stávají se, ale nikdy mě nenapadlo, že se stanou zrovna NÁM. Když se to nedotýká Vás nebo Vašich nejbližších, jde to mimo ...

Je mi čerstvých 28, manželovi o 9 let více. Vychováváme jeho děti z předchozího manželství a myslím, že i to byl důvod, proč jsme na miminko čekali. Pořád byl nějaký důvod proč počkat..až budou děti starší, až dodělám školu, ještě se na to necítím. Každopádně v červnu 2015 jsme se definitivně dohodli a já si naivně myslela, že v dubnu ze mě bude maminka. Já naivka ... na pozitivní test jsme si počkali 8 měsíců. Jako by to bylo včera-vždycky jsem si představovala, jak romanticky to manželovi oznámím-jenže já v šoku, v pyžamu, s počůraným papírkem v ruce stála mezi dveřma-neschopna slova. Byli jsme šťastní a začali jsme plánovat. Ne nadarmo se říká - když chceš Boha pobavit, řekni mu své plány. Na druhé kontrole moje gynekoložka viděla dva váčky, ale jen v jednom živý plod-syndrom mizícího dvojčete prý je běžná věc, abych byla upřímná, ulevilo se mi-dvě děti naráz bych asi nezvládla-tímto obdivuju matky dvojčat a vícerčat. Do 13tt jsem měla ukázkové těhotenství-na 1.screeningu nám řekli chlapečka a manžel se dmul pýchou. Jenže pár dní po ultrazvuku jsem začala krvácet, žádné slabé špinění, ale kaluž krve pod nohama když jsem vstala na záchod. Okamžitě na pohotovost, miminko je v pořádku, placenta je na kraji branky, všechno bude v pořádku, poležte si pár dní doma a buďte opatrná. Jenže téměř po měsíci se situace opakovala-až sem si říkala, zda nemůžu mít nějaké "falešné" měsíčky. Opět pohotovost-jiný lékař-vidí tam malý hematom, odpočívejte a dodržujte klidový režim. Moje gynekoložka na kontrole už žádný hematom neviděla, tak jsme byli rádi a říkali si, že je vše za námi. Jenže situace se opakovala potřetí. Člověk by řekl, že bych už měla být odolná, ale každý návštěva pohotovosti mě snad sebrala pokaždé víc a víc. Paní doktorce se nezdá množství plodové vody-ve zprávě jsem měla spodní hranici a to mě dost vyděsilo. Prý se ale stále obnovuje, tak se nemám čeho bát. Toto mi řekla doktorka v neděli s tím, že ve čtvrtek jsem byla objednaná na 2.screening, tak napsala zprávu doktorovi, ať si na to dá pozor. Na screeening jsme se s manželem moc těšili, byli jsme trochu zklamaní, že se malej nechtěl moc ukazovat, ale vše co se má zkontrolovat bylo v pořádku, i ta plodová voda byla podle pana doktora v normě. Čím nás ale překvapil, že řekl, že asi holčička 🙂 takže my vlastně doteď nevíme pohlaví. Popřál mi ať už mám těhotenství v pořádku a bez komplikací a my s klidným srdcem odcházeli z ordinace. Následující týden se opět objevila krev, bylo to ale přes den a tak jsem jela ke své gynekoložce, viděla tam někde malou sraženinu a do průkazky mi napsala "Nelze vyloučit vcestná placenta". Pořád jsem ale byla jakž takž v klidu, prostě někdo takovýhle průběh těhotenství má, to se nedá nic dělat, říkala jsem si a dodržovala klidový režim u maminky se všema výhodama. V noci na úterý se mi zdálo, že hrozně moc krvácím, tak jsem utíkala na záchod a jen voda...vůbec mě nenapadlo, že by to mohla být plodovka, byla jsem štastná, že to není krev. Šla jsem spát, ale ráno se to opakovalo, volala jsem doktorce a ta říkala, ať okamžitě přijedu a že uděláme test. Přinesla jsem vložku, test dělala předemnou, negativní i z vložky, i z následného stěru. To už sem ale byla neklidná a řekla jsem, že by mi snad bylo líp v nemocnici. Říkala, že mi to klidně napíše, ale že si myslí, že si mě tam stejně nenechají. Ve zprávě bylo napsáno "pro neklid pacientky"...samozřejmě že jsem byla neklidná když jsem dva měsíce na střídačku krvácela, špinila a teď do toho ta voda!!!! V nemocnici se tvářili jako co tam vůbec dělám, když test byl negativní. No nic-asi pro klid pacienty si mě tam nakonec nechali a já si říkala, že teď už sem pod dohledem, že to bude dobrý. Když sem se šla sprchovat, sestřička po mě chtěla vložku na test. Nikdo mi nic neřekl, tak jsem v klidu usnula, že asi je vše ok. Ráno přišla doktorka, že je jí to hrozně líto, ale že je to ta plodovka a ve 21 tt se nedá nic dělat. Konec, zhroutil se mi svět, chtěla jsem umřít a nevěřila jsem tomu, že kvůli jednomu testu má všechno skončit. Nechala jsem si zavolat doktora, který se mi to snažil vysvětlit. Že nevěří na zázraky a že je pro ukončení těhotenství, že i kdybychom to uměle udržovali do toho 24 tt že nám nikdo nedokáže říct, že miminko bude zdravý. Druhý den že se udělá ultrazvuk a budeme se muset rozhodnout. Bylo to hrozné-sice jsem ještě necítila pohyby, ale podle ultrazvuku jsem věděla, že miminko žije, to ho mám jen tak zabít? Když už jsme spolu vybojovali půlku? Co když se rozhodnu pro vyvolání potratu a pak z pitevní zprávy se dozvím, že vlastně vše bylo ok? Ale co když se rozhodnu pro to neukončovat a narodí se postižené miminko? Dokážu s tím žít? Nebo mě to dožene za týden a potratím někde sama doma? Chci to? Nejhorší noc v mém životě...

Druhý den ultrazvuk rozhodl za nás-vůbec žádná plodová voda-všichni lékaři se shodli, že to je situace, která nedává šanci na přežití…

Podepsali jsme tedy s manželem papíry a poprvé zavedli tablety na vyvolání-že prý 99% žen potratí do 24 hodin. No já nikdy nemám nic normálně, takže já se tam trápila 3 dny.

Teď bych chtěla popsat, jak samotný potrat probíhal-kdo se na to necítí, nečtěte dál, ale mě tenkrát takovýhle informace pomohli, když sem nevěděla, co mě čeká...

Moje milé spolubojovnice za lepší a zdravější postavu, jmenuju se Lucka, jsem obyčejná ženská a máma na mateřský s dvouletou dcerou Natálkou. Vždycky jsem bojovala s váhou, prošla jsem si snad všemi možnými, dobrými i špatnými, způsoby hubnutí… od radikálního omezení jídla, přes „kouzelné prášky”, zumbu, detox organismu… O tom bych mohla psát hodiny a hodiny. Váha šla vždy dolů a jak už to tak bývá, dostavil se ,,jojo efekt“ a vše mi tělo vrátilo i s úroky.

Když jsem otěhotněla, měla jsem zrovna oplácané období a děsila se, kolik kilo přiberu a jak budu po porodu vypadat. Nakonec to bylo 17 kg. V porodnici zůstalo 8 kg. Rodila jsem akutním císařským řezem – což zachránilo Natálce život. Díky tomu jsem nesměla aspoň půl roku cvičit. Stres s malým ubrečeným uzlíkem mi taky nepřidal…Můj pohyb byla maximálně procházka s kočárkem. Do toho problémy s kojením, kdy mě i laktační poradkyně doporučovala se cpát a pít smetanu do kafe! A já, zoufalá se zatemněným mozkem, poslouchala jako tupá ovce...

Kdy se to zlomilo? Už jsem se na sebe nemohla dívat – prosinec 2014. Vždycky jsem chtěla být „ta hezká maminka“ a při pohledu na fotky a do zrcadla jsem nevěřila svým očím. A tak jsem do toho v lednu 2015 pořádně opřela. Zvážila se – vážila jsem úctyhodných 99 kg!, změřila a vyfotila. Změnila jsem stravu a začala se hýbat… a světe div se, výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Na začátku cesty pro mě byl velikou oporou právě modrý koník, kde jsem si založila album. Vzala jsem to jako závazek. Sdílet s ostatními svoje pocity, pokroky a nebo neúspěchy. Opravdu mi to hodně pomohlo. Opora a slova chvály některých z Vás mě ohromně nakopávala. Je to jako včera, kdy jsem si denně fotila svoje jídlo a poctivě ho vkládala do alba. Kdy jsem se radovala z každého centimetru a nebo kila, které zmizelo.

Stala se z toho moje záliba, můj nový a lepší život. Našla jsem se a pokračuju stále dál. Aktuálně můžu hrdě říct, že jsem zhubla 30 kilogramů a nespočet centimetrů. A nebyla bych to já, abych pořád nebyla nespokojená....🙂 Takže nekončím. Naopak! Rozhodla jsem se podělit se s vámi o svou cestu, postřehy a předat svoje zkušenosti dál, podpořit ty, co se rozhodnou pro změnu. Tak jako jsem to udělala já!

Celá tahle moje rok a půl dlouhá cesta mě naučila spoustu věcí.

Jak co nejlépe sestavit inzerát s Použitým zbožím?

Začni tím, že si přečteš Pravidla bazaru.

Pojďme se podívat na jednotlivé body, kterými procházíme při zadávání inzerátu do bazaru:

1. Přidej fotky

Pokyn vcelku jasný, ale není fotka jako fotka 😉

Nejlépe uděláš, pokud vyfotíš zboží na postavě. Samozřejmostí by mělo být fotit za denního světla a v takové kvalitě, aby bylo zboží co nejlépe vidět. Vyfoť veškeré vady, předejdeš tak případným nedorozuměním.

Zkušenosti jsou spuštěné a jak vlastně na to? 

Jednoduše - Přihlásit se, otestovat a napsat svou zkušenost. 

Přihlásit se

• Do testování produktů se přihlásíte napsáním komentáře pod velký článek, nebo-li výzvu. Článek bude vždy zveřejněný na profilu konik_testuje.
• Váš komentář musí být zajímavý, musíte napsat proč chcete testovat vy, ale  hlavně, proč jste právě vy vhodná kandidátka. Slovem, argumentujte, proč vy/vaše dítě/vaše rodinka je vhodná na testování.
• Maminky budeme vybírat ve spolupráci s firmou. Protože každá firma má jiné požadavky, tak pro výběr nejsou nějaká pevná pravidla. Snad jenom aktivita maminky. 
• Do komentáře můžete vložit i fotografii, můžete napsat básničku,… Buďte kreativní.  

Testování

• Po vybrání vás budeme kontaktovat a zašleme vám produkt nebo zpřístupníme službu.
• Produkt nebo službu budete testovat určitou dobu a můžete na svůj profil a do skupiny Vaše zkušenosti se značkou zveřejňovat průběžné dojmy, nebo fotit situace, jak testujete.
• Průběžné příspěvky musí obsahovat hashtagy. např #test_produkt, #test_sluzba

Ahojte,

připravujeme pro vás novinku a doufáme, že vás potěší. Nevím jak vy, ale já vždycky rád vyzkouším nové věci, a vždy se rád podělím o svou zkušenost 🙂 Pokud jste jako já, tak ano, tato novinka vás určitě potěší!

Firmám většinou záleží na názoru zákazníků. Váš názor je cenný. V konečném důsledku všechny firmy pracují pro své zákazníky. Nejlepší způsob jak prosperovat je pro ně naslouchat zákazníkům, vnímat jejich očekávání, rozumět jejich potřebám. Zákazník musí ale nejdřív daný produkt nebo službu vyzkoušet, aby mohl získat plnohodnotný názor. A kdo nezná, málokdy vyzkouší. Je to začarovaný kruh, který je třeba přerušit.

Přesně proto jsme vymysleli tuto novinku. Budete mít možnost vyzkoušet nový produkt a udělat si názor na něj bez toho, abyste museli zajít do obchodu a koupit si jej. Nebo otestovat novou službu, aniž byste za ni zaplatili.

Firmy chtějí znát váš názor. Pokud se chcete zapojit do našich testovacích kampaní a zkoušet různé výrobky, čekáme od vás pouze jednu věc: váš názor. Nelíbí se vám některé charakteristiky daného výrobku? Stačí to napsat a argumentovat, říct proč. Negativní zpětná vazba - tak jako v podstatě každá zpětná vazba - je zajímavá tehdy, když má vypovídací hodnotu. Nejdůležitější otázka je vždy proč? Proč se mi tato zubní kartáček líbí? Proč je tento krém příjemný? Proč jsou tyto plenky lépší než ostatní? Apod.

Jak to bude fungovat?

    Své těhotenství a porod už jsem popsala a teď přišel čas na to, abych dala černé na bílé také to, jak jsem se cítila a cítím jako matka. Nevím, jak jste to měly vy, jako mámy, ale vidím spousty maminek kolem sebe a je jasné, že každá to prožíváme jinak a hlavně, každá máme jiné dítě.

    Když jsem čekala na okamžik, kdy mi přivezou Maxmiliána na pokoj v porodnici a já si v klidu konečně prohlédnu svoje krásné miminko, myslela jsem si, že začala ta nejkrásnější a nejúžasnější část mého života. Ve chvíli, kdy jsem Maxíka uviděla, byla jsem přesvědčená, že krásnějšího miminka není, byl dokonalý, sametový a celý k umačkání. Byl to malý andílek z kterého jsem byla celá poprděná...Když ale nastal večer, hodně rychle jsem se probudila ze snu :D Prořvané hodiny a hodiny a já nezamhouřila oka. Ale byla jsem stále v klidu, vždyť všechny knížky psaly, jak je to pro toho mrňouska náročné a jaký je to šok, že není u mě v bříšku. Určitě se to srovná, jak dojedeme domů a budeme jen spolu.

    Nastal den D a já si Maxíka vezla domů. Doma jsem ho položila do předem připraveného košíku a on usnul jako malý uzlíček. Ale jen kamufloval :D V tu chvíli začalo to právé „tóčo“... Ani jsem se nestačila rozkoukat, že jsem máma a Max mi obrátil život o 360 stupňů a křičel a křičel. Byl nakrmený, přebalený, vyspinkaný a stále brečel. Jak se postupem času ukázalo, byly to ony příšerné břišní koliky. Hodiny a hodiny pláče, my jsme v noci naspali sotva dvě hodiny a Maxe jsme nepřetržitě nosili, plácali po zadečku, zpívali mu, hladili ho. Tuty břišní koliky trvaly tři a půl měsíce. Během těch třech a půl měsíce jsem byla x- krát na dně, ptala jsem se proč já a nejhorší byla ta zoufalost, kdy nevíte, co dělat, abyste mu ulevili. Doktorka nám řekla s úsměvem na tváři, že to prostě musíme vydržet- to jsem opravdu potřebovala slyšet. Všichni nám jen „chytře“ radili, jak v půl roce bude vše ok- a to mám jako čekat ještě tolik měsíců? To by mě určitě odvezli. A víte co bylo ještě super? Poslouchat svoje kamarádky, jak jim krásně spinkají jejich děti, vůbec jim nepláčou a ony jsou tak vyčerpané :D Vyzkoušeli jsme všechny kapičky, rektální rourku, čajíky, zábaly, prostě vše, co znáte. A co opravdu pomohlo? Odstavit ho od mého mléka. Od té doby koliky ustaly a měli jsme klid...Nooo klid...Asi na dva týdny, protože potom nám začaly růst zuby.

    A zase ten pláč, ve dne, v noci a nikde nic....Ale pak to přišlo!!! Byly tam :D Dolní jedničky, ale to byl jen začátek,teď máme ještě horní jedničky a horní dvojky, skoro v noci nespinkáme, ale přes den mi to vynahrazuje.

    Překonali jsme devět měsíců a teď i přes pláč a jeho náladičky, si mateřství úžívám..Konečně!!!! Už vím, co ho trápí, jak mu pomůžu a najednou po tolika měsících jsme se zžili a on je rád se mnou a já s ním. Pochopila jsem, že to nebude klidné miminko, ale rampelník, který chce všude být, všechno vidět, všechno vyzkoušet a všude ho musí být plno. Ale no a co, hlavně, že mám krásného zdravého chlapečka. Teď je to taková ta opravdová láska. Ne, že bych ho předtím nemilovala a on nemiloval mě, ale bylo to jiné... Jen starosti, únavou jsem sotva chodila a tu lásku tolika nevnímala a myslím si, že Maxík to měl stejně. Teď oba společnou lásku vnímáme jak to jen jde a on je ten nejlepší chlap v mém životě a já věřím, že já jsem pro něj ta nejlepší ženská v jeho životě 🙂

    Z ideálu mateřství jsem byla hodně rychle probuzená a minulé měsíce jsem nechtěla o druhém dítěti ani slyšet...Dneska si tu možnost už připouštím, ale přeci jen si ještě nějaký rok počkám 🙂 Ale o ty nádherný okamžiky, který mám možnost prožít v životě ještě jednou, se připravit nenechám. První slůvko, každá nová dovednost a nikdy nezapomenu na to, když mi řekl „MAMA“, když mě objal a kdy mě pohladil... I přes prvotní těžkosti je Maxmilián „to“ nejúžasnější co v životě mám a hlavně je „to“ nejlepší, co se mi v životě povedlo 🙂

Náš "normální život 4 členné rodiny se 14.6. obrátil vzhůru nohama a už nikdy to nebude jako dřív, ale bojujeme a vše zvládneme.

Začalo to "nevinně", vzhledem k růstu zubům mi  v neděli horečka a velká únava syna přišla  jako jasná věc.  Zvýšené pití a močení mě nijak nezarazilo, jen sem se radovala, že můj syn konečně začal pít. V pondělí ráno a po celý den byl už bez teplot, ale jeho nepochopitelná únava mě začala dost znepokojovat, spal snad celý den, vždy jsem ho vzbudila, koukal na mě pět minut, najedl se a zase na dvě až tři hodiny usnul a spal by dokud bych ho nevzbudila.

Po probuzení byl jak tělo bez duše, nechtěl si hrát, pofňukával a odpoledne a večer už ani nechtěl jíst. Zalarmovala jsem manžela a jeli jsme  večer na pohotovost, prostě Péťa se mi vůbec nelíbil a to jeho neustálé spaní už vůbec ne. Na pohotovosti jsem řekla jak se věci mají, paní doktorka syna zběžně zkoukla a řekla nám, že na synovi nic neshledala, přesto že i během vyšetření, které se mu nelíbilo, usínal. ( a to tak, jak když ho vypnete vypínačem- plakal, plakal a pak cvak a byl tuhej) Pohed paní doktorky na pohotovosti snad nikdy nezapomenu, z výrazu a usměvu se dalo číst její myšlenky - " zas další hysterická matka dítěte, kterému rostou zuby."

Odjížděla jsem domu s opět spícím dítětem, s neklidem a zprávou z pohotovosti, kde bylo rozepsáno, jak dítěti srážet teplotu,( přičemž jsem paní doktorce několikrát říkala, že je celý den bez teplot)  diagnóza - růst zubů, doporučení - v případě nutnosti zítra kontrola u praktického lékaře.  Celou noc sem nespala, syn celou noc hrozně nahlas dýchal, rychle a neobvykle, dosti se budil a byl uplakaný. Ráno měl opět teplotu a dýchání bylo i po probuzení stejné, rychlé hlasité, no hrůza. Byl stále apatický jako předešlý den a vůbec se mi nelíbil, nevěřila jsem že tento stav může být způsoben růstem zoubků.  Naštěstí měla naše dětská doktorka ranní ordinaci, tak jsme hned vyrazili.

Stále spící dítě se paní doktorce hned při příchodu do ordinace vůbec nelíbilo, nad zprávou z pohotovosti jen zakroutila hlavou, koukla malému do krku a hned nás poslala do nemocnice s tím, že je ze syna cítit aceton... v tu dobu jsem ještě neveděla co to znamená.... Napříjmu v nemocnici malého zběžně zkoukli, změřili mu hladinu cukru v krvi a hned volali na příjem. Paní doktorka mi oznámila, že si ho tu musí nechat, hladina cukru v krvi je vysoká, tak vysoká, že klasický glukometr nedokáza změřit hodnotu, naběhla informace víc jak 28... Pak už to byl fofr, malého nám odnesli, a my jen stáli na chodbě a koukali.

Malý byl umístěn na JIP, napojený na hadičky, ekg, infuze, no hrozný pohled. a diagnóza - podezření na cukrovku 1. typu :(  sled událostí v době na JIP mám stále trochu v mlze, byl to šok, slzy tekly proudem a ta bezmoc, pohled na mé milované dítě napojené na hadičky... ještě teď je mi ouzko. Do toho pocit, že starší dcera na mě čeká ve školce, odpoledne má představení pro rodiče a já nebudu moct přijít, a vzhledem k prognóze dlouhého pobytu v nemocni, ji teď nějakou dobu uvidím jen málo, strašné pocity se ve mně odehrávali. Druhý den ráno nám lékař oznámil že se diagnóza potvrdila :( Malý je stabiizovaný, již není v ohrožení života a budou nás převážet do nemocnice na Vinohradech, kde se specializují na dětský diabetes.

Dneska tomu jsou přesně dva měsíce, co se Matyášek narodil a nám se změnil život... Ráda na ten okamžik vzpomínám <3

Vidím to jakoby to bylo včera.. O miminko jsme se pokoušeli tři měsíce. Bezproblémovým těhotenstvím jsem nějak proplula a najednou tu byl konec devátýho měsíce. Břicho obří, pohyblivost téměř nulová, nálada spíš na bodu mrazu a termín za dveřma (14.5.). Tak moc jsem si přála už porodit! Jenže po prohlídce u gynokologa (středa 11.5.) bylo jasný, že se jen tak nic nechystá, zamčeno na sto západů, aktivita dělohy i miminka na monitoru taky nic extra..Už jsem toho měla fakt dost. V pondělí 16.5. ráno prohlídka v nemocnici v rizikové poradně. Svitla mi naděje! Na monitoru konečně výraznější křivky, malej pěkně vyváděl. Otevřená na prst (hurá, aspoň něco!), tak mi pan doktor pomohl Hamiltnem. No nic příjemnýho to nebylo, ale věděla jsem, že proti tomu, co mě v nejbližší době čeká, je to sranda. Prý pokud neporodím sama, jsem objednaná ve čtvrtek odpoledne na vyvolání. Z nemocnice jsem odjížděla s mnohem lepší náladou. Celý den jsem pak byla v jednom kole, návštěva, zařizování oken do baráčku, vaření, nějaký telefonáty a emaily... lila jsem do sebe hrnky maliníku a v duchu Matyáška přemlouvala,ať už se na nás jde podívat. Špinila jsem, bolelo mě břicho, ale nijak větší váhu jsem tomu nedávala. Kolem devátý jsem dala sprchu, líp se mi neudělalo.. od půl desátý jsem začala vnímat "pravidelnější" bolesti, tak po 10-15  minutách. V domění, že jde o poslíčky, jsem šla spát. Jenže bolest začala být častější a usnou se mi nepodařilo. Tak jo, další sprcha - jenže ani to nepomohlo a navíc mi začala odcházet zátka. Připravila jsem manžela na to, že prostě pojedeme.. a pomalu na nás oba začala jít nervozita. UŽ je to tady.. celou dobu o tom jen mluvíme, a najednou když to přijde, stejně nás to šokuje :D Kontrakce sílily, začala jsem dobalovat tašku, manžel mi pomohl obléct (venku byly 4 stupně, vážně super, když jsem nic nedopnula 😀) a v půl druhý jsme startovali auto s intervalem kontrakcí po 3-4 minutách. Bolesti už pořádný. Po příjezdu do nemocnice nás u porodnice přivítala parta pěti nebo šesti místních kačerů s kachnama 🙂) Kolem 1:50 mě přijmula sestřička, manžel čekal na chodbě. Měly plný sály, a fofr, tak na mě taky neměla tolik času, prohlédla mě, otevřená na čtyři..napojila mě na monitor, a během měření odbíhala střídavě na sály, a ke mě, sepisovat rychle příjem, píchnout mi kapačku s ATB, měřit pánev..kontrakce šílený, bylo mi zle, vůbec jsem si neuměla představit, že by mohlo být ještě hůř.. Monitor už pěknej, křivky lítaly.. Tak mi dala košili, ať se převlíknu, a jen tak si tam chodim, a že počkáme, co bude. Funěla jsem, hekala.. a bylo mi jedno kdo mě kde slyší. (Chudák manžel to musel celou dobu poslouchat přes zeď). Pak mi ho konečně sestra zavolala, byla jsem hrozně ráda..dával mi napít, hladil mě a i když bylo vidět, že má co dělat sám se sebou (asi na mě nebyl hezký pohled..) strašně mě podporoval. Najednou rána, teplo, mokro..rupla mi voda.. a pak už to šlo ráz na ráz. Doběhl pro sestru, zkontrolovala mě, už jsem byla téměř otevřená, rychle na sál.. s pomocí manžela jsem se tam nějak dobelhala a ještě než mě vyhoupl na lehátko, cítila jsem, jak mi malej už tlačí hlavičkou ven (známý pocit díky aniballu..), jenže už jsem neměla síly..říkám to sestře, že už leze, tak honem honem na křeslo, první kontrakce, druhá.. křičím, že nemám sílu..přimáčknu si kolena k sobě, manželovi drtím ruku, a najednou strašnej tlak, teplo... a je VENKU... 17.5.2016 ve 3:36, 3290 g a 49 cm..Neskutečnej okamžik, myslím, že jsem se i trochu rozplakala.. dojetím, vysílením, bolestí..nevím, byl to strašně emotivní.. první setkání s maličkým, dojatý manžel..ustupující bolest..klid..pocit, že už to je za námi.. ÚLEVA. Chvíli jsme si mrňouska užívali, pak ho šel manžel se sestrou změřit, zvážit atd.. já ještě porodila placentu, a najednou jsem získala novou energii, měla jsem skvělou náladu a pomalu jsem zapomínala na tu pekelnou bolest, co jsem ještě před chvílí cítila. Navíc - díky poctivýmu cvičení s aniballem ani jedno poranění 🙂 Když mi pak Matyáška přivedli, zůstali jsme na sále nějakou dobu sami, poprvé MY TŘI <3

A od té doby je všechno jinak.. Každý den s Matym stojí za to, jeho smích mě pokaždý dostává a pohled na hrdýho tatínka mě stále dojímá. 

Malý tu teď nádherně spí, vedle mě manžel, u nohou stočený pejsek..a mě jen napadá - můžu být víc šťastná? 

<3 Miluju je, oni jsou můj život <3

Moje dcerka je úžasně živé stvoření. Kromě toho má obdivuhodnou pamět. Jen škoda, že ji využívá pouze na lumpárny. Nedávno se vrátila od mé matky. Maminka je báječná ženská, která si jede tak nějak ve svém vlastním módu a absolutně jí nezajímají moderní způsoby výchovy. Proto se čas od času stane, že se nám Gábi od mamičky vrátí s nějakou vyloženě pikantní otázkou, na kterou samozřejmě vyžaduje okamžitou odpověď. Nejednou jsme před ní vypadali jak dva trubci, když jsme se jí snažili vysvětlit k čemu se používá kondom, nebo proč jsou obchody pro dospělé, jen pro dospělé. Při otázce, jak na tyto otázky přišla, se dobereme k odpovědi, že slyšela, jak se o omém či tamtom bavila moje maminka se sestrou. Inu, děti jsou hold vnímavé, když jde o lumpárny.

Ale to, co se nám naskytlo k slyšení včerejšího večera, nás oba posadilo doslova na zadek a vyprovokovalo to v nás takový výbuch smíchu, že jsme nebyli schopni Gabrielu pořádně potrestat. Ono vlastně ani nebylo za co a nejhorší na celé situaci je fakt, že se nemůžeme zlobit ani na sestru a ani na babičku.

Jak jsem psala v předchozím článku, má sestra měla před rokem svatbu. A ke každé pořádné svatbě, patří kapela. Moje sestra zvolila naše staré známé, kteří hráli ještě v době, kdy jsme my, dnes matky a manželky, byly jen rozpustilé děti. Specialitou této kapely je, že po desáté večerní se v jejich repertoáru objevují i poněkud peprnější písničky, na které se, za předpokladu, že máte krapet upito, nejlépe tancuje. Jednou z nich je i legendární Šenkýřka od Hypochondra. Kdo nezná, račte si doplnit přehled zde.

Ne, opravdu Gabriela nepobíhala po parketu mezi opilci v deset večer, ale viděla sestřino video z jejího velkého dne. Žel bohu pan kameraman vybral právě záběr s tímto songem. Myslím, že vám nemusím dlouze vysvětlovat, že Gabriela si zapamatovala chytlavý refrém této restaurační skladby a na "plné pecky", jej vyzpěvovala při sprchování. Sama představa toho, jak si šestileté děvče prozpěvuje ve sprše o kybré nahé šenkýřce tančící na stole, je rozhodně úsměvná. Ale nebyla by to Gábinka, kdyby si nevymyslela vlastní cover verzi tohoto hitu. Místo "skonč na stůl šenkýřko, slíkni se do naha, ať se nám vokáže tvá kyprá postava." má dcera zpívala " Skoč na stůl šéfko, slíkni se do naha, ať se nám vokáže tvá divná postava." Nechci si ani domýšlet, za co by mého muže měli ve školce, kdyby tam naše dcerka zpustila tuto velice povedenou předělávku. 

Závěrem se musím upřímně přiznat. Jsem sakra ráda, že to byla jen Šenkýřka. Tendři totiž mimo jiné hrajou i včelku Máju od Semtexu. 

Ráda bych přidala můj porodní a předporodní zážitek 🙂 Bylo 6.5 odpoledne když mi začali bolesti bříška. Stahovalo se mi, bylo tvrdé jako kámen, chodila sem po bytě a začínala se poprvé za celé těhotenství bát porodu. Přítel byl na odpolední, tak jsem ho jen informovala esemeskou že se asi začíná něco dít. Byla jsem 39tt. Pořád mi psal, jestli má už vyrazit a já si furt nebyla jistá, bolest se dala pořád uplně v pohodě zvládnout. Když přítel přijel v půl 11 z práce už jsem ležela na sedačce a byla v podstatě rozhodnutá že pro jistotu pojedeme. Přítel si dal rychlou sprchu, něco snědl a jeli jsme. Pořád jsem byla tak nějak optimistická a moc si to nepřipouštěla. Přijali nás hned a rovnou nám řekli že když už jsem v 9měsíci tak si mě tam nechají. Otevřená na 2cm, čípek mírně změklý. I s přítelem jsme byli odvedeni na přípravný pokoj. Byl parádní, veliká vana, sprcha hned vedle, míč, matrace, postel, křesílka. Přítelovi řekli at jede domů, že v nejbližších hodinách se nic dít nebude. Tak jel a že kdyby cokoliv hned přijede. ( Byl rozhodnutý že u porodu chce být ) Okolo půl 1 jsem volala mamce a ta mi rozespalá řekla že okamžitě vyjíždí. Jinak bydlí 140km od nás 🙂 Takže už v půl 2 ráno to pálila přes Plzeň rovnou k nám na západ :D Malého monitorovali, a mě prohlíželi každé 2 hodiny a takhle celou noc. V 6 ráno jsem byla pořád otevřená pouze na 2cm. Bolesti ustupovali, já střídala Vanu, sprchu, 20m spánku, vanu, sprchu, 20minut spánku. Druhý den okolo 10té mě převezli na porodnici na klasický pokoj s tím že porodní cesty jsou prý připravené, maličký je krásně dole ale zřejmě to ještě nehoří a bolesti byli v podstatě jen poslíčci. Odpoledne za mnou přijel přítel i mamka a já celý den odpočívala a chodila na pásy 🙂 večer okolo 8mé mi píschni takovou oblbovačku s tím že pokud jde o poslíčky tak mi uleví od bolesti a pokud jde o porod tak to porod uspíší 🙂 A kdyby se to do 12hodin nerozjelo, ráno mi píchnou vyvolávačku ( Malý měl už 3,5kg ) okolo 9té jsem teda po dvou dnech usla. Ve 4 ráno jsem se probudila a pod sebou mokro, totální kaluž :D Tak sem si říkala, to mě to uspalo tak tvrdě že jsem se počůrala??? :D A pak mi to došlo :D Bežela jsem za sestřičkou s tím že mi praskla voda, teklo to ze mě snad i při chůzi :D Takže mi řekli, sbalte si věci a pojedete na předporodní pokoj, hned vedle sálu. Malého zase natočili a mě vyšetřily ( otevřená na 3cm :( ) Okolo 5té mi začli opravdu silné kontrakce. Byla to bolest o které jsem ani netušila že existuje... Paní lékařka mi ukazovala jak kontrakce prodýchávat. V 6 jsem zavolala přítelovi at vyrazí že mi praskla voda a kontrakce přicházejí po 6-7minutách. Přijel a pak to začalo. každé dvě hodiny vaginální prohlídka v šílených bolestích. Střídání vany, sprchy a míče. Mám i pocit že jsem vždycky těch 5minut mezi každou kontrakcí tvrdě spala. Přítel mi masírovat záda, sprchou masírovat bříško, držel mě za ruku, upletl mi copánek :D Nebyla jsem ani schopná zvednout ruce nad hlavou. Byl mi neskutečně velkou oporou 🙂 tenhle koloběh trval od 6 od rána do 12v poledne. To už jsem se slzama v očích že jsem otevřená pouze na 4cm prosila o epidural. Píchli mi ho a mě se zhruba na 40m opravdu ulevilo. Dokonce jsem si na chvilku přišla netěhotná. Bylo to supr. V půl 2 mi oznámili že jsem otevřená na 7cm a převezli mě na sál. Tam jsem si lehla a dostala zákaz kontrakce prodýchávat ale začít tlačit. Šílený!!! ( prej, samotnej porod je pak už brnkačka ) Bolelo to pořád stejně a ještě víc. :( Malý mi spadnul do pánve a já si myslela že potřebuju čůrat ( nepotřebovala ) Odvedli mě na wc a šli pryč, já ani nečurala, ani nic. Jen křičela že se nedokížu zvednout, že nemůžu chodit. Přišla pro mě sestřička a dovelda zpět. Začala jsem tlačit všelijak jak to šlo. V sedě, v kleče, ve stoje, v leže. Má lékařka mě celou dobu skvěle podporovala, říkala jak jsem šikovná a že to zvládnu. Tohle trvalo další 3 hodiny. Musím říct že o přítelovi vůbec nevím, byla jsem tak unavená a vyčerpaná, zažívala tak neskutečnou bolest že vůbec nevím jestli mě držel za ruku, jestli na mě mluvil. Nevím. Jen pak vím že mu paní sestřička řekla - Tak tatínku, vy se ted půjdete rozdýchat do vedlejšího pokoje, dáte se do kupy a zase příjdete. Byla jsem ráda! 🙂 Najednou, ta skvělá správa - Vidím hlavičku, tak slečno Konrádová ještě 2x3x zatlačíte a je venku, hele on nemá žádný vlásky, chcete se kouknout? :D Nééééééé, vyjíkla jsem já, ani náhodou :D To musí být hnusný, to nechci vidět, říkala jsem si :D V tu chvíli mi napíchlí žílu a pouštěli do mě Oxitocin, myslím. Protože jsem měla kontrakce stále po 3-4 minutách a mlý vždy stihl zalést zpět. Vím že bylo 17:05 když mi říkala, tak teď se pojdte položit a zapřist se za nás nohama. Lehla jsem si a kontrakce začali snad po půl minutě :( Děs, běs. Křičela jsem, brečela jsem že to nezvládnu, at mi něco píchnout, ať ho ze mě vyříznou. Že už nemůžu. ( pak mě mrzelo že jsem to takhle vzdávala, ale 12hodin kontrakcí bylo za mnou :( ) Pak mi řekla - ještě jednou zatlačte a je venku, ale musíte do toho dát uplně všechno. Zavřela sem oči, čekala až ten stah příjde a zatlačila. Říkala jsem si, tak a ted to bude naposledy a veškerá bolest zmizí 🙂 Zatlačila sem a uslyšela pláč :-* 🙂 Bože, píšu to a brečím. :D Tohle si sebou každá žena ponese celý život! V tu chvíli, jsem slyšela jak práskli dveře a přilítl přítel a já nakřičela at za mnou nechodí. Ani nevím proč, vytýkalo ze mě mraky krve, byla jsem celá spocená a žebrala jsem o trošku vody, jinak umřu sem říkala :D malého hned odnesli za nožky jako králíka a já si jen užívala to že mě nic nebolí! Pak mi paní doktorka řekla - Musela jsem vás trochu nastřihnout ( 4cm ) tak vás ted zašiju. Říkala jsem si - pohodička, jestli sem zvládla tohle, zvládnu už všechno. Musím říct že jsem o tom teda věděla že mě šije, au :D Přibehl přítel, celej ubrečenej. Objal mě, líbal mě a děkoval za syna. O pár minut později přišel s malým v náručí 🙂 Brečela jsem at mi ho dá na hrudník, vím že jsem malému řekla - Vítej 🙂 Po té jsem musela ještě porodit placentu ale to už byl mžik, po dvou zatlačení byla venku. Maličkého mi vzali protože jsem hodně chudokrevná a přišla jsem o spoustu krve, byla jsem uplně průhledná ale ve 4 ráno už jsem si pro něj šla. Milujeme ho nadevšechno na světě!!! Je to láska našeho života! 8.5.2016 🙂 3590g a 51cm. Viktorek! ♥♥♥♥ Maminky porodní váha 76kg. 2měsíce po porodu 58kg 🙂 Děkuji každé z vás která jste to dočetla do konce. 🙂