"Mamí, tatí, pojďte si se mnou hrát na obchod!" Pokud má váš potomek čas od času podobné přání, rozhodně byste mu jako rodiče měli vyhovět. Je to totiž velmi dobrý start pro to, aby se z něj stal finančně gramotný dospělý!

Pojem finanční gramotnost je v posledních letech skloňován o trochu více, než v letech předchozích. Nejčastějším důvodem je to, že právě Češi se v různých žebříčcích neumisťují na žádných zářných pozicích - například v letech 2015 a 2016 probíhalo testování finanční gramotnosti 30 zemí (konkrétně v oblasti finančních znalostí, finančního chování a postojů k financím - tyto pojmy jsou zároveň definicí finanční gramotnosti) a Česká republika se umístila až na konci druhé desítky. Tato skutečnost je znepokojivá zejména proto, že právě my, rodiče, učíme naše děti pracovat správně s penězi, a to v rámci každodenního fungování. 

Začít musíte u sebe

Schválně - zapřemýšlejte nad tím, jak vypadají finance vaší rodiny? Kdo se podílí na jejich chodu? Sestavujete rodinný rozpočet? Zapisujete si někam podíl příjmů do domácnosti oproti výdajům? Jste zadlužení? Máte své dluhy pod kontrolou? Využíváte investování jako prostředek zhodnocení peněz? Znáte jméno svého bankovního poradce? Všechny tyto otázky (a samozřejmě ještě mnohem víc) vám mohou napovědět, jak si ve světě financí stojíte vy sami. 

Pokud cítíte, že si nejste v tomto oboru úplně jisté a že určitě existuje nějaký prostor pro zlepšení, tak vězte, že nikdy není pozdě začít. Cílem samozřejmě není, aby se z vás staly přes noc bankovní poradkyně, ale aby vaše dítě mělo přímo před sebou dobrý vzor zacházení s penězi. A protože děti se nejlépe učí nápodobou, je váš vzor pro vychování finančně gramotného člověka nezbytný. 

Informací o finanční gramotnosti naleznete na internetu samozřejmě spoustu, stačí do vyhledávačů zadávat hesla "finanční gramotnost", "jak lépe hospodařit s penězi" nebo "jak mít peníze pod kontrolou". Velmi dobře vám také poslouží knihy:

Péče o dětské zdraví se od toho dospělého výrazně liší. Odlišnost není jen v množství určitých blahodárných látek, ale i v jejich kombinacích. U dětí je navíc potřeba zohlednit, co v určité vývojové fázi skutečně potřebují. Batole má jiné požadavky než školák. Jak tedy optimálně podpořit zdraví a správný vývoj dítěte?

Jak dítě roste, mění se i jeho potřeby

Základem zdraví a správného vývoje dítěte je kromě vyvážené stravy také pohyb (ideálně venku), dostatečné množství podnětů rozvíjejících jeho mozkové funkce a samozřejmě i kvalitní odpočinek. Právě strava hraje ve zdraví dítěte důležitou roli. Dostatečný přísun živin, vitamínů a stopových prvků je pro zdravý vývoj dítěte klíčový. Bohužel množství živin, které jsou obsaženy v průměrné stravě dnešních dětí k uspokojení potřebných denních dávek často nestačí. V současné době má dle odborníků více než 30 % batolat nedostatek vápníku a železa, vitamínu D dokonce více než 60 %.

Abyste dítěti zajistili dostatečné množství zdraví prospěšných látek, a umožnili mu tak správný vývoj, je vhodné k pestré stravě dodat ještě doplňky stravy určené pro děti. Nová řada produktů FUTURA, na jejichž vývoji se podíleli přední čeští pediatři, potřeby dítěte v konkrétní věkové kategorii zohledňuje. Spojuje v sobě více než 20leté zkušenosti s oblíbenými dětskými multivitaminy Marťánky a moderní požadavky na výživu dětí.

Potřeby dítěte ke zdravému vývoji podle jeho věku

Mezi základní charakteristiky dětského rozvoje, tzv. „vývojový trojúhelník,“ patří růst, imunita a správné fungování kognitivních funkcí a mozku (schopnost učit se, soustředit se, krátkodobá a dlouhodobá paměť). Jaké kombinace látek jsou pro jednotlivé věkové kategorie vhodné?

Mnoho diskuzí na Modrém koníku zaplňují ženy, které uvažují o tom, že od otce svého dítěte odejdou, nebo už zůstaly s dětmi samy a chtějí se spojit s dalšími ženami, které vychovávají své děti samy a každý den bojují za to, aby vše zvládly. Proto jsme pro vás připravili inspirativní rozhovor se dvěma z nich.

Jana a Petra zvládají péči o děti a chod domácnosti bez podpory a pomoci partnera. Jaký pohled po letech od rozchodu s partnery získaly na samoživitelství? To vám všem, které bojujete s rodičovstvím o samotě, dodá odvahu a sílu do dalších dní.

Holky, na úvod bychom měly popsat, jak jste k samoživitelství přišly

Jana: Moje kariéra samoživitelky začala hrozně brzy, protože když jsem poprvé otěhotněla, bylo mi sedmnáct. S klukem, se kterým jsem sotva chodila. Když jsem pochopila, že jsem těhotná, automaticky jsem běžela rovnou za mámou. Toho kluka jsem sotva znala, a ani jsem ho do toho tahat nechtěla, prostě jsem se mu už nikdy neozvala a on mně taky ne.

Moje máma mě taky vychovávala sama. Když jsem se jí svěřila, přemlouvala mě, abych si dítě nechala, že to spolu zvládneme, a já nakonec měla radost – myslela jsem si, že když ze mne bude máma, můj život bude mít konečně nějaký smysl. Bylo to samozřejmě velmi naivní, i když těhotenství bylo krásné, všichni moje rozhodnutí přijali, podporovali mě. Když se syn narodil, realita byla krutější než představy a sliby všech, že mi pomůžou, rychle vyšuměly.

Petra: Já jsem byla vdaná. Jsem architektka, pracovala jsem pro skvělý ateliér, ale už jsem pomalu snila o rodině. Můj muž byl o patnáct let starší než já, také toužil po rodině. Poměrně brzy po seznámení jsme se vzali a otěhotněla jsem prakticky hned, i když už jsem taky nebyla nejmladší. Těhotenství bylo fajn, vše bylo v pohodě, myslela jsem si, že si plním sen, byla jsem šťastná. Když se dcera narodila, manžel začal trochu couvat, moc se do péče o dceru nezapojoval, udržoval svůj život takový, jako byl před jejím narozením. Myslela jsem si, že je to jen pro něj šok a sama jsem to chápala, i pro mne bylo těžké  při našem způsobu života věnovat veškerou pozornost jen mateřství, takže jsem ho dlouho tolerovala. Vydržela jsem to skoro půl roku, než jsem mu řekla, že se mi to takhle nelíbí. Myslela jsem, že se domluvíme, promluvíme si o tom, ale on mi hned oznámil, že se spletl a že ho to takhle nebaví.

Nejdřív jsem svůj příběh ani nechtěla sepisovat… Tím, čím jsem si prošla, si prošla téměř každá druhá… Ale pak jsem si říkala, že i mně pomohlo, že v tom nejsem sama. A taky jsem se asi potřebovala vypsat.

                V září loňského roku jsme se s manželem rozhodli, že je čas na druhé miminko. Emince bylo 2 a půl roku a už potřebovala sourozence… Doufala jsem, že stejně jako u Eminky, nám to vyjde hned první měsíc. Na konci října naši rodinu zasáhla smutná zpráva. Umřela taťkova sestra. V květnu téhož roku přišel i o bratra. V den pohřbu jsem měla pár dní před ms. Zjistila jsem, že bratrancova přítelkyně je taky podruhé těhotná, tak jsem si říkala, že ten nahoře nám dva blízké vzal, aby se mohly narodit dvě dušičky v nových tělech… Pár dní na to jsem zjistila, že jsem opravdu těhotná. Byla jsem strašně šťastná a děkovala jsem tomu nahoře, že se nám hned podařilo. Na mamčiny narozeniny jsem šla na první kontrolu. Miminko krásně prospívalo a srdíčko bilo jako zvon… Další kontrola byla 19.12. Hned mi začaly nevolnosti, ale úplně jiné než s dcerou. Bylo mi hrozně špatně, motala se mi hlava, měla jsem kovovou chuť v ústech, byla jsem hrozně unavená prostě mi bylo zle. Nejbližší rodina už o těhotenství věděla. V té době jsme chodila učit do školy na pár hodin týdně, tak jsem si říkala, že po Vánocích jim to oznámím. Jenže 12. 12. se mi udělalo děsně zle. Nemohla jsem ani vstát z postele… všechno mě bolelo. Šla jsem k obvodní, myslela jsem si, že jsem od dětí chytla tu chřipku, co ve škole řádila. Doktorce se nelíbil můj nízký tlak, tak mi řekla, ať pár dní zůstanu doma a odpočinu si. Byla jsem z toho nešťastná. Bylo mi blbé, že za mě kolegové musejí suplovat. Ale zdraví dítěte pro mě bylo na prvním místě.

                Na kontrolu jsme se těšila, konečně budu mít průkazku, uvidím miminko, jak roste… Ten den jsem měla blbé tušení… Takový divný pocit. Mamka mi přišla hlídat Emu a já měla jet, ale nějak jsem věděla, že nemám jet sama. Volala jsem tedy manželovi, jestli by nejel se mnou. Cestou jsme vtipkovali a plánovali Štědrý den. U doktora už mě sestřička vyplnila průkazku a poslala mě do ordinace. Pan doktor vtipkoval, že vlastně dneska naděluje. Lehla jsem si na lehátko. Panu doktorovi mizí úsměv z tváře, dlouho hledá ultrazvukem a já NIC neslyším…jenom tu hroznou větu…je mi líto, ale miminku nebije srdíčko… Od té doby to mám jako v mlze… Pan doktor mě posílá ještě od nemocnice na lepší ultrazvuk. Ale já vím, že je to zbytečné. Sotva se dopotácím do auta a tam se manželovi zhroutím do klína. Ani nemusím nic říkat. Tom mě pořád uklidňuje, že to bude dobré, že v nemocnici srdíčko uslyší. Když se trochu uklidním, volám to mamce a ségře. V nemocnici mi to potvrdili. Posílají mě domů, že si mám dojít na předoperační a pak nástup do nemocnice. Zkoušeli jsme obvolat moji doktorku, jestli by mě nevzala ještě dneska. Ať to mám za sebou, ale nemá čas. Do nemocnice nastupuji 21.12. Mám strach, nechce se mi, co když miminko žije a oni to jen nevidí. Přisahala bych, že miminko cítím… Na pokoji jsem sama. A ten den jdeme na zákrok dvě. Nějaká paní doktorka a já. Paní doktorka má samozřejmě protekci a operuje ji primář a jde první. Já jdu až 11:45 a operuje mě začínající doktorka… Minuty se vlečou jako hodiny… Pořád brečím a loučím se s miminkem. V naší rodině je to druhé těhotenství nějak začarované mamka na mě čekala 10let a ségra rodila v 26tt mrtvé dítě. Je to tu…vezou mě na sál. Personál tam vtipkuje a smějí se. Chápu, že pro ně je to běžná věc, ale mně to nedělá dobře…doufám, že rychle usnu a budu dlouho spát… probouzím se za půl hodiny. Sestra se mě ptá, jestli to bolí. Co myslí? Duše nebo tělo? Odpovídám, že ne. Najednou si připadám hrozně prázdná. A vše si dávám za vinu. Udělala jsem něco špatně? Bylo to tou chřipkou, co jsem měla v prvním měsíci? Bylo to tím, že jsem nosila Emu? Způsobily to ty nervy ve škole?

                V nemocnici jsem do druhého dne. Kvůli rodinné anamnéze mi píchají léky na ředění krve. Večer za mnou přijela dcera, manžel a mamka. Dcera je to jediné, co mě drží nad vodou. 

                Když jsem přijela domů, byl pátek a v neděli byl Štědrý den, kdyby nebylo Emi, nejraději bych nic neslavila. Večer ještě balím dárky. Brečím tajně, aby mě nikdo neviděl. Vánoce nějak přežívám a doufám, že už bude brzy po nich. Na kontrole u doktora je moje první otázka, kdy se můžeme začít zase snažit. Doktor mi doporučuje 2 měsíce. Dva měsíce si dávám na to, abych se dala dohromady fyzicky a hlavně psychicky…  V práci se to samozřejmě dozvěděli a jako bonus mi pan ředitel řekl, že viditelně plánuji další dítě, takže mi smlouvu neprodlouží a v červnu končím. V březnu se začínáme zase snažit. Doufám, že to zase vyjde. Všichni mi říkají, že po revizi máme pohnojeno…nic… Zkouším bylinky, měřím ovulaci, bazální teplotu… Je září a stále nic. Obdivuji ženské, které se snaží o miminko i několik let-jste neskutečně silné!!!

                Až když jsem o miminko přišla, zjistila jsem, kolik žen si tím prošlo. Ale nikdo o tom nechce mluvit. Pro někoho je to soukromé, pro někoho moc bolestivé, někdo cítí vinu… Pořád to bolí. I teď po 9 měsících brečím, když to píšu. Není den, abych si alespoň jednou nevzpomněla. Kdyby se to nestalo, teď bych tu v postýlce měla dvouměsíční štěstíčko. Doufám, že se nám brzy zadaří, že nám andílek brzy pošle sourozence. Vše maminkám, které si tím prošly, přeji hodně sil a brzké dvě čárky.

"Můj boj s Crohnovou chorobou začal v mých 13 letech. Stres, nedostatek jídla, nastupující puberta, dědičnost - vše vzalo za své a po dvou měsících lítání několikrát denně na wc a třech měsících v nemocnici jsem tuhle celoživotní nálepku dostala i já..."

"Jako malá jsem s Crohnem opravdu bojovala. Vysoké dávky kortikoidů, velké množství léků, omezování se v jídle i pohybu, pití různých čajů od léčitelů atd. Po několika letech se to ve mně zlomilo a já jsem si začala dělat. Po devíti letech se přišlo na zúžené střevo a po několika pokusech biologické léčby jsem podstoupila operaci (hemikolektomii) a znovu se nasadila biologická léčba, tentokrát. Zlepšení jsem pocítila ihned po první dávce. 

Při těhotenství se pokračovalo v léčbě asi do 26. tt a pak mi byla léčba zcela vysazena a čekalo se na porod. Po znovu zahájení léčby se mi objevila bohužel alergická reakce a tak mi museli při každé další dávce dávat pro jistotu hydrocortizon. Po pár měsících jsem úspěšně otěhotněla znovu, léčbu ukončili už v 16. tt, jelikož vše probíhalo v naprostém pořádku a porodila jsem krásné a zdravé dítě (císařským řezem). Znovu zahájení léčby nastalo po šestinedělí a vše pokračuje v klidu až dodnes."

Crohnova choroba, tedy chronický zánět trávicího traktu, se nevyhýbá ani dětem. Po diagnóze na vás v první řadě čeká akutní přeléčení s přísnou dietou. Dávat pozor na to, co vaše dítě může a co mu spíše škodí, si však budete muset dlouhodobě. Není ale nutné panikařit. Lidé s tímto onemocněním mohou díky dodržování několika pravidel plnohodnotně žít.

Genetika i vnější faktory

Co se pod pojmem Crohnova choroba vlastně skrývá? Jde o idiopatický (tedy vzniklý z neznámých příčin, ne jako důsledek úrazu nebo jiné nemoci), neinfekční zánět střeva (nejčastěji tenkého nebo tlustého střeva). Poprvé se tímto onemocněním začal zabývat ještě v roce 1932 doktor Burillo B. Crohn se svým týmem specialistů. Crohnova choroba nepostihuje pouze dospělé, postupně stoupá i počet dětí, u kterých se objevuje. Nejčastěji se objeví ve školním věku (8 - 10 let) nebo v období puberty. U mladších dětí je spíše výjimkou. Obecně hovoříme o relativně vzácném onemocnění, kterým trpí přibližně 7 až 8 lidí na 100 000 pacientů.

Pod vznik onemocnění se může podepsat jednak genetika a dědičnost, ale spouštěčem mohou být i vnější faktory, které působí na trávicí trakt, zejména tedy nezdravý životní styl a životospráva. Pokud jeden z rodičů s Crohnovou chorobou zápasí, je šance, že se časem vyskytne i u potomka, přibližně 20 až 30 %. Z vnějších faktorů negativně ovlivňuje spuštění choroby zejména špatná životospráva - strava chudá na vlákninu, zato bohatá na nasycené tuky či rafinovaný cukr. Negativně také působí alkohol, kouření či časté užívání antibiotik.

„Během porodu mě museli nastřihnout hráz, malá měla 4 450 g a 54 cm. Necítila jsem to. Ten vnější nástřih mi zašili v lokální anestezii, ale na vnitřní šití už mi dali celkovou, protože jsem byla hodně potrhaná. Tři týdny po porodu jsem si nemohla sednout a jít na velkou potřebu, to bylo horší než porod. Šla jsem jednou týdně a přitom dvě hodiny brečela. Teď po deseti týdnech od porodu už je to dobré, jizva je zahojená. Po osmi týdnech jsme se poprvé milovali, sice to bolelo, ale vydržela jsem to. A teď už to bolí o dost míň, doufám, že už to přestane bolet úplně.”

Některé ženy vnímají porod jako jeden z nejkrásnějších zážitků v životě, zatímco u jiných vzbuzuje obavy a nejistotu, jak to celé bude probíhat. Jedna z věcí, které nastávající maminky ohledně porodu řeší, je epiziotomie, nebo-li nástřih hráze, který je v poporodním období pro ženu bolestivý a může s sebou nést i určité komplikace. Často se provádí rutinně, proto se nabízí otázka, zda je to nutnost a nebo zbytečnost?

Nástřih ve světě a u nás

Nástřih hráze je chirurgický zákrok v oblasti mezi pochvou a konečníkem, který lékaři provádí ke konci druhé doby porodní za účelem zvětšení poševního otvoru. Chtějí tak rodičku ochránit před spontánním natrhnutím v oblasti hráze.

Procentuální počty epiziotomií napříč Evropou se liší. Nejlépe jsou na tom v Dánsku, kde k nim přistupují v 5 % případů vaginálních porodů, ve Švédsku a na Islandu je to 7 %. V České republice počet epiziotomií klesá, nicméně v rámci Evropy je počet těchto zákroků stále vysoký. V roce 2010 byla prováděna u poloviny vaginálních porodů, v současnosti ji prodělá třetina žen, které porodí vaginálně. Světová zdravotnická organizace doporučuje provádět nástřih zhruba u 10 % žen. Jak je vidět, porodníci se tím moc neřídí.

„Měla jsem porodní plán a nepřála jsem si nástřih kromě nějaké opravdu krizové situace, jenže jsem měla smůlu na absolutně nepodporující a lhostejný personál, který mě vmanipuloval na kozu a po pár tlačeních doktor prostě střihl, ač bylo dítě v pořádku a porod netrval dlouho. Místo trošky trpělivosti nebo změny polohy mě, podle mě, zbytečně střihli a to dost, navíc dítě nemělo ani tři kila.

Kdo četl můj první deníček, tak jistě ví, jak první těhotenství a hlavně porod byly náročné... Ve zkratce: vcestná placenta, abrupce placenty ve 33+4tt, ARO a strach o miminko.

Nechci ani vzpomínat… deníček jsem končila tím, že se snažíme o druhé miminko. A to i přesto, že jsem několik let žila v tom, že druhé dítě nikdy mít nebudu, ne že bych nechtěla, chtěla jsem vždy, ale kvůli zdravotním komplikacím. Byla jsem dokonce objednána na odstranění dělohy, ale rozmyslela jsem si to… Poté můj doktor jednou řekl, že by se druhého asi nebál a zkusil to… No ten den jsem si již nevzala antikoncepci, ale několik týdnů mi trvalo, než jsem dokázala přesvědčit manžela, ať do toho jdeme. Strašně se bál, pořád mi připomínal, že jsem málem umřela a jaké máme štěstí, že máme aspoň jedno dítě. Já si teda pořád mlela svou, že chci dvě děti a že se nic nestane. A tím náš další příběh začal.

Několik měsíců se nedařilo, přesně 11, vím, není to moc, ale bylo to pro mě horší kvůli tomu, že jsem téměř každý druhý měsíc vždy otěhotněla, ale na začátku (tj. pár dnů po meškání a pozitivních testech) to začalo odcházet. Celkem tedy 4 biochemická těhotenství. Která s mojí psychikou docela zamávala, ale ještě se to dalo a já věřila, že se jednou dočkám. Po několika vyšetření doktor zjistil, že mám vysoký prolaktin, a dal mi léky na snížení, ježíš, jak mně bylo po nich zle, nevolnosti fujtajbl, jak si jen vzpomenu.

Ale, světe, div se, najednou se miminko udrželo a já se mohla řadit zase mezi těhulky, jen teda se statusem velmi riziková. Od začátku těhu téměř pořád nohy nahoře a riziko, že se může vcestná placenta a komplikace opakovat. Rodina byla na mě naštvaná, věděli, že druhé miminko si přejeme, ale zároveň o mě měli strach a popravdě se z mého těhotenství nikdo moc netěšil. No abych to neměla lehké, tak v 9.tt krvácení, hospitalizace a hrozící potrat, léky na udržení. Prozvracené dny, kdy jsem nemohla polknout ani vodu, a další hospitalizace a infúze, ale to je to nejmenší. Veškerá vyšetření od specialistů, zda to moje děloha a já vydržíme. Vyšetření, zda je placenta nyní dobře uchycená. Vše vypadalo dobře. U doktora jsem byla jako doma, měla jsem teda pořád velké bolesti v podbřišku. Ale ty jsem měla a pořád mám již od prvního porodu.

Potvrzen druhý klučina, testy všechny v pořádku. V 31.tt hospitalizace kvůli neustálému tvrdnutí, ale po lécích se to zlepšilo a já si v klidu připravila výbavičku, vybrala porodnici a domluvila si termín císařského řezu na 1. 12., na manželovy narozeniny (termín porodu byl 12.12.), přirozený porod po tom všem nepřicházel v úvahu.

No ale osud tomu chtěl opět trošku jinak a v 35.tt jsem měla divný pocit, že něco není v pořádku, že břicho tvrdne více, než je zdrávo, a necítím se dobře. Takový špatný pocit, no ono, jak se to vše blížilo, tak byl člověk nervózní, aby vše tentokrát dopadlo lépe, ale nedalo mi to a objednala jsem se o pár dnů dříve do poradny. Byla jsem přesně v 35+3tt, když jsem ráno přijela do Hořovic a po vyšetření mi byl doporučen klid na nemocničním lůžku, medikace na zklidnění děložní činnosti a verdikt otevřená na 2 prsty. Žádný velký nález na daný týden. Ok, tak jsem si lehla s tím, že pár dnů vydržím a půjdu domů.

březen 2019

- bude od roku 2020, ale hnutí ANO prosadilo, aby se týkalo pouze novorozenců

____________________________________________________________

únor 2019

šance na úspěch: 0% 

vláda zjistila, že musí šetřit

Krásné pondělní odpoledne🙂

Jak už to tak bývá, každá sranda má svůj konec, a ta naše týdenní právě dopadla!!! 

Přidaly jste neuvěřitelně krásné fotky i popisky, na kterých je krásně vidět, že každá z nás prožívá/prožívala těhotenství úplně jinak🙂 Všem hrozně moc děkuju za zapojení se do této soutěže, bylo vás krásných 42!:-*

A nebudu to protahovat! Jak jsem slíbila, k vylosování výherkyně jsem použila náhodný generátor čísel, abych nebyla stavěna do této nepříjemné pozice výběrčího, protože to se vážně nedá:D 

A generátor určil číslo 13!! Což je maminka @paperilla ! A tady už její příspěvek🙂

"Na naši maličkou princeznu jsme se strašně moc těšili (takové vymodlené druhé štěstíčko, na které jsme si museli počkat 10 let). Těhotenství bylo "za odměnu" (žádné nevolnosti, obtíže.....) a bříško si rostlo svým pozvolným tempem, takže já si těch 9 měsíců naprosto užívala " @paperilla

Každá máma má podvědomě strach, že její dítě bude nemocné, poroste mu tělesná teplota, že nebude vědět, co s ním a jak mu pomoci. Vidět trpět horečkou unavené malé tělíčko je pro každou mámu hrozný pohled.

Horečka sama o sobě není nemoc, ale je pouze jejím příznakem. Může signalizovat prořezávání zoubků nebo může být signálem bakteriální nebo virové infekce, které provází skryté zánětlivé onemocnění.

Na internetu se to hemží babskými radami jak na horečku, od cibulových vývarů, octových roztoků až po bylinky, které ale u malých dětí mohou způsobit víc škody než užitku.

Správný postup snižování horečky by měl být tento: pokud má dítě zvýšenou teplotu do 38°, tak ji nesnižujeme. Pokud je teplota nad 38°, jedná se už o horečku a můžeme vyzkoušet zábaly a vlažnou sprchu. Doporučují se ale pouze v případě, že má dítě teplé ruce a nohy. Pokud nejsou zábaly účinné, tak by mělo následovat podání léků na snížení horečky. Pamatujte, že téměř každá horečka je doprovázená bolestí kloubů, svalů a hlavy a léky na horečku účinně pomáhají i od této bolesti.

Ve většině případů není třeba hned utíkat na pohotovost, u malých dětí většina horeček odejde tak rychle, jako přišla. Pokud teploty trvají déle než 24 hodin, je vhodné navštívit pediatra, který určí další léčbu.

Vyzkoušeli jste NOVINKU lék IBUPROFEN APOTEX SIRUP?

"Ty mu nedáváš pít čajík? No a co, že kojíš," nechápavě kroutí hlavou máma. "Na co mu dáváš čaj? Vždyť tvé mléko mu úplně stačí," přesvědčuje vás o opaku kamarádka. Cítíte se v pitném režimu svého prcka ztracena? Nezoufejte, názory se v tomto směru často různí a každá doba přináší svá pravidla. Jak by měl tedy vypadat příjem tekutin vašich nejmenších?Určitě nic nezkazíte, když se budete řídit vlastní intuicí.

Většina kojících maminek ví, že mateřské mléko se dělí na přední a zadní. To přední je řidší a slouží právě k uhašení žízně miminka. Zadní je hustší a mělo by drobečka zasytit.

Plně kojené miminko by si mělo vystačit s mateřský mlékem, a to i během horkých letních dnů. Počítejte ale s tím, že během veder si bude drobeček vyžadovat mlíčko častěji. Je jen na vás dvou, zda si vystačíte s kojením nebo zkusíte uhasit žízeň i čajem, případně vodou. Některé maminky nechtějí kromě mateřského mléka nabízet dětem jiné tekutiny, u jiných zase rozhodnou samotná miminka, která cokoliv jiného než maminčinu mlíčko pít odmítají.

Pitný režim musí dodržovat také maminky

Pokud se rozhodnete pro kojení, dbejte v prvé řadě na svůj pitný režim. Ten musí být dostatečný, tekutiny je potřeba doplňovat pravidelně a nikoli nárazově vypít řekněme půl litru. Jak by to tedy mělo vypadat v praxi? Denně byste měly vypít cca 2,5 - 3 litry tekutin. V případě veder i více. V podstatě je důležité nepotlačovat žízeň, ale napít se vždy, když ji pocítíte. Jedno kojení může trvat i půl hodinu, proto je dobré mít vždy po ruce láhev nebo sklenici s vodou a pít spolu s dítětem, tedy klidně i během kojení.

Tekutiny byste měly přijímat pravidelně a v menších dávkách, ideálně polovinu z denního pitného režimu dopoledne a druhou polovinu odpoledne. Klidně si pište na kousek papíru, kolik tekutin jste za den vypily a zkontrolujte si, jak na tom jste. Zároveň je důležité dbát na to, co pijete. Ideální je čistá voda, bylinné čaje a pokud jste kávičkářky, tak je lepší dát přednost bezkofeinové kávě.