• Nikdy jsem nebyla ta, co běží ke kočárku, byla jsem ta co běžela za pejskem. Vždy jsem věděla že budu mít rodinu a až ji budu mít, že ji dam vše. Ale do ty doby jsem se děti bála 😃.  Když jsem poznala mého manžela hned jsem věděla jooo to je on otec mých budoucích děti 😂 . Mohlo by se zdát, že by ho to mohlo vyděsit ale měl to stejně jako já.  😍 Po nějaké době jsme se začali snažit... uběhl pouhý 3 měsíc (prosinec) a já už měla depku, že jsem stará a že to nepůjde. 7. ledna jsme zjistili, že jsme v TOM 😄 Tak a hned jak jsem otěhotněla hned jsem začala kynout... to opravdu samo... startovací váha 55kg před prodem 75kg 😕 celé těhotenství jsem se cítila tlustá ...ne těhotna. Během 4 měsíců jsem se do kalhot dostala ke kolenům 🤐 ještě že se blizilo léto a mohla jsem nosit sukni... 
• Nevím proč, ale doktorka mne poslala na genetiku (myslela jsem že se chodí od 35 a mě bylo 32) blizilo se vyšetření a všichni mi říkali neboj to bude dobrý a já si říkala... aha já bych se měla bát???!! vůbec nevím proč jsme zdraví a v rodině nic nemáme! Jsem v práci a zvoní telefon.... máte hraniční nález... dostavte se... je podezření na Dawnuv syndrom. 😢 byl to pro mne šok ani jsem to manželovi nemohla říct jak jsem plakala. začali jsme googlit co to obnáší... miminko zatrati a žena musí porodit mrtvý plod už by nešlo o klasický potrat protože se čeká dlouho na další vysetreni. Další vyšetření proběhlo asi za 6 týdnu a další 3 se čekalo na výsledky.  Dali jsme si stopku a na miminko se raci přestali těšit. můj nález byl 1:397!! To znamená, že kdybych byla 397x těhotná tak 1 z 397 by mohl být dawn...... no jako co to je??!!! takhle děsit!! to není ani 1% pravdepodobnosti to už je větší procento že z dítěte udělají debila odběrem ty plodovky!!! No tak další vyšetření ukázalo že miminko bude zdravé. během těhotenství se nic nedělo jen jsem kynula... vtipný bylo že jsem blbě chodila z kopce...  nechápu 😂 byl na mne prý vtipný pohled. Během tehu jsme rekonstruovali a manžel mne odhanel od prace, ale mě bylo dobře, tak mne vždy stejně našel někde se spachtli a hadrem v ruce 😂. Každý den jsem chodila 12 km pro zmrzlinu, furt jsem něco dělala jen abych nebyla strážce gauče  a prdel rostla víc jak břicho 😂
• V 8. měsíci jsme si říkali, že bychom měli asi už něco koupit, ale co??!! vždyť tomu nerozumím v obchodě regály plný tisíc druhů všeho a to nemluvím o tom že čekáme Kindr surprise 😃... takže neutrální ošklivé věci. Všichni uzavirali sazky....predpovidali kluka  (manžel má 2 bratry a oni mají kluky.) samej pindour a my chtěli holcicku Emily 😍. ... věštili mi z ruky, z karet s kyvadlem... prostě to bude kluk nikdo neřekl holka .... A bude to Ríša...
•  Poslední 4 týdny jsem začala cvičit s Aniballem, pila jsem 3 malinikove čaje denně, lžíci lnenych semínek to vše pro snadný porod. Seminka jsem si každý den mixovala do jogurtu fuj už mi to lezlo krkem. Cvičení s Aniballem bylo fakt hustý (psychicky i fyzicky náročný) ale ta představa už poprvnim cvičení že tam tudy musí projít obří hlava cca 34 cm a já se tu na 20 cm kroutím a skucim 😲 prostě jsem věděla že to musím nacvicit!!! dostala jsem se na 33 cm 😎
• A už mi začali kontroli v porodnici, těšila jsem že budu mít nové a zajímavé informace o Risovi. Ale ani jednou mi nedali pásy 😣 prý už se to nedělá. chjo!! Já byla tak zvědavá na ty čísla atd. No nic. Aaaaa maminko vše v pořádku vůbec to nevypadá přijďte za týden to jsem slyšela 3x. Doktorky v porodnici byly mladší jak já, vypadaly jak vysmate pubertacky, ale mluvily se mnou jako andělé 👼.  7.9. mi rekli návštěva bude 10.9. na termin ale nevypadá to, ale že to je v pořádku. Doktorka mne pochválila, že vidí že se nebojím a že je to dobře.  A já ji povídám: já se pripravuju! dělám to a to a to....😎 já přijdu kychnu a dítě bude venku. 😎 Doktorka se se zasmála a evidentně jsem jí pobavila. A říká tak to si myslet můžete 😂. Druhý den jsem myla okna ...zítra mají přít linari a pak stavět linku tak až se vrátím z porodnice ať to nemusím drhnout. Manžel mi vynadal že lezu po staflich a po oknech a že jsem ten záchod neměla malovat! ...A já prostě strážce gauče nebudu 🙃.  Kdo by to byl řekl 9.9. den D je tu....

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

-----

K ránu a také k večeru patří jedna neodmyslitelná věc. A to - čištění zubů. Těch pár minut, které trávíte nad umyvadlem, ovlivňuje vaše zdraví, ale můžete to udělat ještě lépe. Využít sílu vlastní ústní dutiny a její mikroflóru. Zubní pasta Zendium vám v tom pomůže. 🙂

Dámy, vítejte při dalším testování.

Co testujeme?

Zubní pasty Zendium Complete Protection se od běžných zubních past liší svým složením. Obsahují enzymy a proteiny, které vaše ústa potřebují pro boj proti bakteriím. Pomáhají totiž vytvářet přirozené antibakteriální látky. Zendium Complete Protection tak podporuje přirozenou obranyschopnost našich úst a poskytuje nám více síly v boji proti příčinám dentálních problémů. Zendium Complete Protection navíc neobsahuje SLS, pěnící složku, která může dráždit citlivá ústa. Díky tomu se vám nezmění vnímání chuti jídla a tak si ho vychutnáte i bezprostředně po čištění zubů. 

Cílem tohoto článku není podrobně popisovat každý můj porod. Píšu své vjemy a hodnotím, co mi pomohlo a snad to některé pomůže.

První porod jsem hodně řešila, asi jako každá. Nechtěla jsem chodit na dlouhé kurzy a proto jsem zvolila asi 2 hodinové školení od PA v centru Aperio. Bylo to fajn, přesně popsaly, jak porod má probíhat, co a jak asi v tu chvíli bolí či pálí. Bylo to názorné a věděla jsem do čeho jdu. Porod byl krásný, bolest jsem vítala a věděla, že to zvládnu. Odnesla jsem si asi se dva stehy, nechtěla jsem třeba rutinně píchat vodu,  a tak malá střelkyně "vystřelila" 🙂. Krásná růžovoučká princezna byla na světe. (2007 - Bulovka). Žádná speciální příprava hráze neprobíhala, o Aniballu a Epino nebylo ani potuchy, pouze jsem asi jednou masírovala olejíčkem, ale nějak mě to nebavilo 🙂.

Druhý porod, kdy jsem si myslela, že přesně vím "vo co go" dopadl trošku jinak než jsem si představovovala. Začal  odtékáním vody (doma před kontrolou v porodnici). V porodnici zjistily, že malá má ručky nad hlavou a když se lékařce podařilo ručky zatlačit zpět, navrhla mi kapačku s oxytocinem. S tím jsem vůbec nepočítala. Oxytocin kapal, zatím žádné bolesti jsem necítila, zato, když nastoupily, byly překvapivé, nebyly "moje". Byla jsem připravená zase bolest prožívat, pohroužit se hluboko.. Takže, když mi říkali, že mám tlačit, popadla mě panika a nechtěla jsem ještě 🙂. Narodila se malá droboučká letní holčička plná života. (2012 - Hořovice).

Třetí porod byl zase jiný. Už jsem byla pokorná a věděla jsem, že nemůžu s ničím jistým počítat a byla jsem spíš zvědavá, jak to bude tentokrát. Protože manžel se už nechtěl zúčastnit (asi ho moje panika při druhém odradila), sjednala jsem si dulu. Kdybych ale věděla, na jakou porodní asistentku narazím, ušetřila bych peníze na ni. Porod byl vyvolávaný, po termínu (41 +6). Nevěděla jsem zase, co mám čekat. Zavedli mi nějaký kousek tabletky. Co taková malá tabletka způsobí jsem okamžitě začala tušit. Jako kouzlem se začaly ozývat větší a větší bolestivé kontrakce. Překvapení - tak hned? Asi moje děloha čekala na nějaké znamení 🙂. Bylo to tak rychlé, že jsem váhala, jestli mám vlastně dulu volat. Přijela. Bolesti byly šílené, prosila jsem o "nějaký opiát". Při představě, že to bude trvat třeba ještě dvě, tři hodiny to nešlo vydržet. Nevěděla jsem, jak na mě bude tableta účinkovat. Oproti bolestivým kontrakcím skoro v celku bylo ale tlačení skoro bezbolestné. Zase asi 2 stehy a krásná odměna s hlubokýma moudrýma očima. (Praha Podolí 2015).

Počtvrté jsem už věděla co nechci. Nechci manžela, dulu. Chci být co nejvíc sama, abych si mohla broukat, bouchat pěstí o postel, zpívat atd. Výhodou bylo, že čím více dnů jsem překonávala po určeném termínu, tím víc jsem se mohla připravit na setkání s tabletkou. Po slunovratu jsem nastoupila. Avizovala jsem, že tabletka na mě působí neskutečně intenzivně. Sympatický doktor drtil tabletku a ukazoval mi ten malinký kousek. Tak jo, jdem na to. Průběh byl hodně podobný předchozímu. Bolesti, které se stupňovaly a slévaly. Byla jsem ale daleko psychicky silnější, protože jsem věděla, že to bude rychlé. Při třetím porodu jsem se cítila hodně vysílená a PA mi tajně udělala kafe. Tentokrát jsem se vybavila tebletami hroznového cukru a opravdu mi moc pomohly. Vzala jsem si dokonce i olejíček levandule. Bylo to příjemné a pomohlo mi to odreagovat na okamžik mysl. Přála jsem si být co nejvíc sama. Docela se mi to podařilo. Můj krásný synáček s nejvyšší váhou ze všech dětí byl brzy u mě v náručí. (prosinec 2016 - Praha Podolí).

Co mi bylo u porodů příjemné nebo mi pomohlo: 

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát.

Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet.

Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem.

To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Na základě podezření na podvod uživatelkou @verusik270 jsem shromáždila všechny dostupné informace z naší stránky. Pokud s ní máte nedořešený obchod i vy, přidejte prosím komentář pod tento článek. Je šance na podání hromadného trestního oznámení.

Obchody (nicky), které evidujeme jako nevyřešené:

• @martik444 350.-
• @petravy 359.-
• @jaskrob 479.-
• @herkules6969 659.-
• @apetinka 729.-
• @elvira6 2310.-

Číslo účtu, které používala:

• 115-4041820257/0100

Jestliže máte nevyřešený obchod s @verusik270, přidejte prosím komentář pod tento článek se sumou, kolik je vaše ztráta. 

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.

Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.

A tak jsem se snažila jí být....

Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo  nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.

Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla  převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.

Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.

Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.

Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.


Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.

Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.

Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.

Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.

To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.

Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.

Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.

Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.

I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.

 Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Protože nejsme dokonalí.

Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.

Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.

Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
 Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.

Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.

Skutečné mámy, které s  dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.

Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.

Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.

Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.

Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.

Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.

Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.

Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.

Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.

I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.

Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.

Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.

Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.

Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.

Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.

Ano, mohla jsem si  říct, že jsem  nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.

Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?

Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?

Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.

Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.

Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.

Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.

Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.

V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.

Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.

Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.

Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.

Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny.

Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.

 Nakonec jsme se rozhodli s tím vším praštit a pustit se do opravdickýho plánování. Cesta se v našich myslích začínala formovat ze snění do reality. Amík dal výpověď. Já se pokusila, ale bylo mi tehdy nabídnuto půl roku neplacenýho volna. Po dospělým rozvažování jsme se rozhodli kejvnout na těch šest měsíců. Byl to kompromis, ale dobrej a navíc jsme si říkali, že kdyby se nám chtělo, tak to můžeme vždycky prodloužit.

Zabalili jsme náš oranžovej byt, dali kocoura na opatrování ke kamarádům, vyhodili náš gauč, přetáhli hromady krámů, tašek a neuvěřitelný množství pitomin k tchánům, naočkovali se strašlivejma bakteriema a konečně zabalili naše dva bágly a jeli jsme. Tak ono to samozřejmě až takhle jednoduše nešlo. Formalit jsme až na očkování moc neměli, ono není nad to vlastnit americkej pas, to těch víz ubude a hlavně jsme se nemuseli bát žádný jazykový bariéry, další výhoda života po boku Amíka.

Kam pojedem jsme si naplánovali docela dobře, věděli jsme akorát země s tím, že si ten zbytek vždycky cestou předem někde zjistíme. Tohle je náš osvědčenej styl cestování, neradi plánujeme a navíc plány jsou plány a realita je vždycky jiná. Plán cesty zněl Nepál a trekování v Himalájích, Thajsko a pobyt u kamarádů, Myanmar a Kambodža, další kus cesty měl být Indonésie a Uganda. Kambodža a Uganda se do naší agendy dostaly, protože Amík pracoval pro neziskovku, která měla místa v obou těhle zemích a oba dva jsme chtěli poznat jaký to je na místě.

26. ledna (to si pamatuju, protože mě na to upozornil facebook) jsme nasedli do letadla směr Praha. Tak žádná cesta by nebyla pořádná bez pořádnýho vykrmení máminou kuchyní a posilnění pravým českým pivem, který se dá sehnat i tady, ale neznělo by to tak poeticky.

"Milovala jsem nakupování, prostě jsem si to užívala. Po narození našeho syna se časy změnily… Nuda, nuda, to nakupování je pro našeho milánka neskutečná nuda. A tak letím jako šílená, zpocená až…  Máte to podobně? Nechte se inspirovat mými tipy pro pohodové nákupy s malým raubířem, které u nás zafungovaly a snížily tak míru stresu návštěvy obchodu."

Vzpomínám na dobu, kdy jsem tak ráda shopovala. Dokázala jsem strávit nakupováním spoustu času, užívala jsem si to.

Vybírat oblečení,  zkoušet v kabince ulovené kousky, prolézat regály s potravinami a číst si etikety, okukovat designové vybavení do bytu … V kavárně  si mezitím dát kávu a přečíst si zajímavý článek. Jen tak se dívat kolem a relaxovat.

Po narození našeho syna se časy změnily….

Navštěvuji už jen obchody s potravinami. Na nic víc nemám po pár zkušenostech ambice.

Prolétám regály a házím do košíku hlava nehlava nákup, soustředím se jen na to, co je na seznamu. Co není napsáno, nemá šanci v koši přistát.  Hlavně ať jsem rychle pryč.

Na toto téma už tady nějaké články jsou:

Ostravsko-karvinské doly aneb kam po stopách uhlí a zamazaných mužů

Ostrava

Ale já se pokusím tyto informace ještě trošku rozšířit a přidat další.

Dolní oblast Vítkovic

Můžete si tady vybrat z různých okruhů:

Už jste někdy přemýšleli nad tím, proč je v naší zemi tolik lidí se základním vzděláním? A jak se to vůbec stane? Mysleli jste si, že se jedná převážně o lidi ze sociálně vyloučených oblastí? Že vzdělání chybí hlavně tam, kde jsou i rodiče pouze s vychozenou základní školou? Tak v tom případě je článek určen hlavně pro vás. 

Pracuji jako personalista. Čtení životopisů a pohyb na pracovních webech a profesních sociálních sítí je pro mne denním chlebem. Obsazuji celkem široké spektrum pozic, ale pohybuji se v oblasti s velkou koncentrací fabrik a výrobních závodů, kde hledám pracovníky od dělníků, přes strojaře, mistry výroby, asistentky, koordinátory, ale i vedoucí výroby nebo jiné pozice TOP managementu. Díky této práci přijdu do styku s obrovským množstvím lidí z různých sociálních oblastí a různého vzdělání.

Těch lidí s kolonkou základního vzdělání je tolik! Je to neuvěřitelné - mladí, šikovní a chytří lidé, kolikrát s bohatou praxí ve výrobních závodech, sedí naproti mně při pohovoru a já koukám do životopisu a vyplněného osobního dotazníku, kde je, většinou trošku stydlivě, křížek v kolonce vzdělání - základní. Jak se to mohlo stát? Co je vedlo k tomu, školu nedodělat? Několikrát jsem se zkusila zeptat přímo kandidáta, ale dostalo se mi většinou vyhýbavé, nic neříkající odpovědi. Tuty teda cesta k poznání asi nepovede.

Postupně na to přicházím... Občas, tak jednou za měsíc, dva, se mi stává, že do mé kanceláře přichází maminka - většinou syna. Vypráví mi celkem srdceryvný příběh o tom, jak její Pepíček (Honzíček nebo Jiřík) švihnul po roce (dvou, třech...) se školou. A jak sedí doma, hraje počítačové hry (to je ta lepší varianta) a čeká, že mu spadne do klína nějaká skvělá práce, ideálně s počítačem, minimálě za 20 tisíc čistého měsíčně a jak ona je z něj nešťastná - ale jak mu do toho nechce mluvit, protože on je přeci tak šikovnej a jak mu to s počítačema jde. Pokládám jí několik dobře mířených otázek a podle toho nabízím pocizi ve výrobě. Maminka se jen uchechtne, většinou si ani nevezme nabízenou vizitku s tím, aby se synáček ozval a odchází. Vyjímečně se mi stane, že se maminka za několik měsíců vrátí, syna přitáhne skoro doslova za límec a donutí ho vzít téměř jakoukoliv pozici mu nabídnu (to je ale ta lepší varianta, která se prakticky nestává).

A já si uvědomuji, jak mateřská, občas až opičí láska, umí zkazit dítěti život. Jak může bezmezná láska a podpora vést k tomu, že je dítě nesamostatné, nedostuduje a pak se potácí mezi pracemi výrobního dělníka, přesto, že má na mnohem víc. Ti lidé, kteří pak budou ty životopisy číst,  je pak ihned po zjištění základního vzdělání zavřou a vůbec se jim věnovat nebudou - a děti přijdou o možnost solidního a kvalitního uplatnění na trhu práce... Vysvětlete prosím dětem, jak důležité je studovat, jak moc na tom záleží... 

Je to už víc jak pět měsíců, ale stále je ten jeden okmažik, ta jedna sekunda velice živá. Bylo to moje první, vysněné a nečekané těhotenství. Nikdy jsem úplně nechtěla být matkou, ale cítila jsem tu "lidskou" zodpovědnost, že jako žena bych jí být měla. Když jsem před lety potkala muže, se kterým jsem si uměla představit, že bych potomka měla, kterého jsem milovala a pro kterého jsem se byla ochotná bít až do konce sil, dostala jsem od života takovou ránu, že jsem nebyla schopna potom několik let plnohodnotný vztah navázat.

Pak jsem potkala Honzu. Zpočátku to bylo hodně vachrlaté. Na jednu stranu jsem s ním nechtěla být, na druhou stranu mě na něm něco neustále lákalo. Po roce naprosté itálie (z mojí strany) jsme stáli před rozhodnutím ano či ne. Každý se sám v sobě rozhodl, že ano 🙂 Já se uklidnila, Honza mě požádal o ruku a několik dní na to jsem zjistila, že se rozrosteme. Asi jsem měla být nadšená, že ve svých 34 letech konečně budu mámou, ale mě to spíš zaskočilo a odmítla jsem to prožívat, dokud nebudu mít po prvním trimestru. Rodinám jsme to samozřejmě říct museli, protože všechny oslavy se nesou v ryze alkoholovém duchu a nenašla jsem způsob, jak se vyhnout pití alkoholu a pamatovat si sérii všech výmluv, proč nepiju. A navíc jsem, vzhledem ke svému věku, počítala s tím, že o dítě přijdu, že to přece nemůže vyjít na první pokus. Ono vyšlo. Časem jsem si na ten pocit zvykla a začala se těšit.

Když jsem byla v šestém měsíci, měli jsme svatbu. Byla církevní (ano, vdávala jsem se s pupkem) a tak trochu i netradiční. Někdy okolo doby svatby mi jedna známá vyprávěla, jak ona měla první porod naprosto šílený. Měla preeklampsii, kterou jí nikdo nediagnostikoval a díky tomu se jí to zvrtlo v HELLP syndrom a nakonec se bojovalo o život její i jejího syna. Byla jsem vyděšená (jako ze všech mírných odchylek na velkých i malých ultrazvucích). A doufala jsem, že mě něco podobného nepotká.

Když mi ve 34+0tt doktorka několikrát po sobě změřila vysoký tlak, poslala mě rovnou do porodnice s podezřením na preeklampsii. Pamatuju si, že se mi zatmělo před očima a chtěla jsem strašně brečet. Strašně moc. Ale nedovolila jsem si to, protože jsem přece dospělá, nemůže mě rozbrečet každá kravina (jenže tohle kravina nebyla). Hned druhý den jsem bez objednání jela do porodnice. Strávila jsem tam celý den a byla asi na šesti různých vyšetřeních. Podezření na preeklampsii povrdili, ale řekli, že to budou řešit ambulantně, protože moje hodnoty jsou hraniční. Hodně se mi ulevilo a jela jsem pokojeně doml, okolí jsem uklidnila, že se zase tak nic moc hrozného neděje. Přesně za týden jsem jela na kontrolu. Šla jsem opět k té samé doktorce a ten moment, kdy mi řekla, že v mojí krvi je něco blbě a že musím okamžitě nastoupit do nemocnice, byl jak bodnutí nožem do srdce. Do porodu mi zbývalo přesně pět týdnů a těchto pět týdnů bych měla strávit v porodnici? A pomalu jsem se i smiřovala s tím, že dost možná budu rodit císařem. Věděla jsem, že u preeklampsie je to časté, protože ta když se rozjede, tak jde o minuty. Tentokrát jsem brečela. Možná dvě hodiny v kuse. Volala jsem domů, šla poprvé v životě na monitor (byla to sranda) a pak jsem jen tiše seděla na čistě převlečené posteli a čekala, kdy manžel přijede s věcmi a já se budu moct převléknout do "pyžama". Nějvíc mě děsilo to, že jsem doma neměla nic připraveného - žádné komínky s oblečením, postýlka nebyla smontovaná, všechny věci byly přeházené v pytlích. Počítala jsem s tím, že na to mám ještě měsíc a že to v klídku stíhám. Teď to všechno bylo na manželovi, který neměl ani páru, kde co je. 

Asi hodinu po mně se ke mě na pokoj připojila mladá paní (mladší než já) a od první chvíle jsme si lidsky sedly. Ona byla jen několik dní před porodem a taky měla vysoký tlak. Společně jsme do džbánků sbíraly moč a společně jsme ty dlouhé nepříjemné dny trávily díváním se na Kriminálku Anděl. Jenže - nastoupily jsme ve středu a jí ve čtvrtek začali vyvolávat porod, což se nepovedlo, tak v neděli její dcerka vykoukla na svět po sekci. Takže jsem tam byla zase sama. V pondělí mě přesunuli na jiný pokoj, kde jsem byla až do porodu. Rodila jsem ve velké porodnici, kde se docela často střídali lékaři a já to odnášela tím, že mi každý den doktor řekl něco jiného - pustíme Vás a budeme to řešit ambulantně, máte špatné hodnoty v tom a v tom, pustit Vás nemůžeme, porod budeme vyvolávat tehdy a tehdy, porod vyvolávat nebudeme, je to zbytečné, můžete jít na odpoledne domů, ale měřte si tlak, nemůžete jít domů, protože máte špatné hodnoty, pustíme Vás na víkend, nepustíme Vás nakonec přes noc, večer přijeďte zpátky. Takhle to šlo pořád dokola necelé 3 týdny a já už byla zoufalá. Potřebovala jsem dokoupit spoustu věcí, připravit pro to naše malé aspoň něco. Manžel mezitím doma stavěl kus domu, snažil se, každý večer jezdil za mnou, betonoval základy, chodil do práce....bylo to náročné. Jednoho dne jsem se naštvala a nechala si zavolat primáře. Přišel po několika hodinách (manžel na něj čekal se mnou a v hlavě si přemítal, že během té doby mohl na baráku udělat to a to). Primář nakonec přišel a po krátkém a jasném rozhovoru jsme se dohodli, že jakmile dosáhnu "donošenosti" dítěte, tak porod vyvoláme. On nechtěl, ale já si neuměla představit, že budu v tom prostředí až do porodu, na revers jsem neměla koule. Chvilku mě přesvědčoval, že to je opravdu zbytečné, ale já si stála za svým. A na přání rodičky se porod může vyvolávat až po ukončeném třicátém osmém týdnu. Těch několik dní jsem věděla, že počkám a náhle ustaly ty plané sliby o prouštění a propustkách. V den, kdy jsem byla 38+0 v deset ráno mi paní doktorka aplikovala vyvolávací tabletku. Ptala jsem se jí, jak případně poznám kontrakce. Odvětila mi, že je to ze začátku něco jako menstruační bolesti. No, ty jsem nikdy neměla, takže si to neumím představit. Pravdou je, že okolo poledne mě občas pobolívalo břicho, ale nebylo to nijak nesnesitelné. Celé odpoledne jsem tak nějak polehávala a věděla jsem, že okolo sedmé večer přijde manžel na pravidelnou večerní návštěvu. Přišel krátce před sedmou, sedli jsme si spolu na chodbu a po několika minutách jsem najednou pocítila tupou bolest v podbřišku. Možná asi ta kontrakce, říkala jsem si. Stoupla jsem si a najednou ze mě vyteklo několik kubíků čehosi. Aha, praskla mi voda. Dočvachtala jsem se na sesternu, říkala jsem si, že by to asi měli vědět. Řekli mi, ať se převleču, osprchuju a příjdu na monitor. Po monitoru jsem se ve sprše začala v pravidelných intervalech kroutit bolestí a už jsem věděla, že tohle jsou ty kontrakce. Do sprchového koutu jsem si vzala skákací míč a neustále jsem si teplou vodou sprchovala břicho. Pomáhalo mi to. Kontrakce vždy trvaly 40 sekud (přesně) a byly co tři minuty (přesně). Manžel tam byl se mnou a držel stopky, takže vždycky řekl, že ještě deset sekund a začne to. 

Mezi sprchou a sprchou jsem se dobelhala na další monitor, sestřička mi řekla, že takhle to bolet ještě nemůže, že děsím ostatní maminky. Jenže ono to bolelo. Doktorka si mě průběžně kontrolovala a když zjisitla, že se docela rychle otevírám, tak mě poslala na sál. Bylo cca půl 10 večer.

Byla sobota večer a Ella se po týdnu přenášení, rozhodla přijít na svět.

První kontrakce začaly kolem osmé hodiny. Bolest byla víc než snesitelná, a tak jsme ještě cestou od babičky nakoupili v Lidlu. Doma jsme pak kolem půlnoci naměřili pravidelné kontrakce po pěti minutách, a tak bylo rozhodnuto... jedeme do porodnice. 

Nevím, snad to byla nějaká hříčka přírody, když dal osud dohromady mě, osobu mající všechno rychle hotové, chodící na schůzky pět minut předem s člověkem tak pomalým a váhavým, že by své síly mohl rovnat se šnekem (ten by pravděpodobně vyhrál). Já totiž stála u vchodu oblečená, sbalená, s bolestivými kontrakcemi na krku, když vyšel David z ložnice, oblečený jako chytrá horákyně, oznamujíc mi, že si teda jde ještě umýt vlasy, tak ať prej chvíli počkám. "Jasně, já jenom rodim, tvoje umaštěný kadeře mají samozřejmě přednost." 

Půl hodiny na to už konečně sedíme v autě směr Podolí. Cestou mám pocit, že se počůrám bolestí, rozdýchávat kontrakce v sedě mi vůbec nejde, a tak mi těch dvacet minut připadá jako celá věčnost, nicméně, přežila jsem. 

V ordinaci na mě čeká moje hodná teta, povoláním porodní asistentka, kterou jsem o půlnoci zburcovala. Už roky před tím, než jsem byla vůbec těhotná, jsme se dohodli, že bude u porodu se mnou, i když jen jako druhý doprovod, protože tu zodpovědnost rodit příslušníka rodiny by si ona na triko nevzala. Doktorka mě za plentou prohlídla a zase nás poslala domů, prý ještě nerodím a že si mám jít ještě lehnout... Lehnout?! Jak jako lehnout?! Tak zas posíláme chudáka tetičku zpátky, ať se aspoň ona dospí, než to vypukne. 

Doma jsem prožila šest nesnesitelných hodin bolestivých kontrakcí (tímto se omlouvám všem sousedům za neklidnou noc). Po té nekonečně dlouhé době mě konečně v 7:03 přijali na box. Na řadu přišel klystýr, po něm asi tisíc hodin strávených ve sprše (ta mi hodně pomohla). Následovalo další nekonečno hodin prodýchávání na míči, píchnutí vody, monitory a já nevím co ještě, ale epidural a jiné tišící prostředky odmítám. "Cože?! Ono je teprve dvanáct?!!!" Nejpozději ve tři už prý ale určitě porodím. Těsně vedle... Kolem páté jsem pořád otevřená na sedm centimetrů, a tak mi sestra píchá oxytocin (který jsem taky původně nechtěla, protože jsem si přečetla na všech těch chytrých webech, že je to strašně hnusný a vůbec to neni eko ani bio). Uznávám, byla jsem naivní prvorodička, která chtěla mít porod pod kontrolou. Díky bohu, že existuješ oxytocine, bez tebe bych rodila nejspíš ještě teď. Bolest už je nesnesitelná, a tak prosím o nějaký drogy, ale už je pozdě. Po chvíli cítím, že budu tlačit. Trvá to už víc než hodinu, ale já se nevzdávám a tlačím, co mi síly stačí, když v tom se začnou ztrácet ozvy. Najednou není slyšet srdíčko naší Elly, těch pár vteřin trvá nekonečně dlouho. Nastává panika, sestra shání doktora který je teď u jiného porodu, pak ale přichází další kontrakce a Ella je na světě. Uff! Zvládla to sama, bez kleští, které na ní chtěli vzít a já jsem za to moc šťastná. Podívám se na Davida, má krásně lesklý vlasy a brečí, teta taky brečí.  Už je u mě na břiše, je celá zmačkaná, oteklá a přesto tak nádherná. Ještě to ale bohužel nekončí... Placenta vyšla rychle, s ní ale taky spoustu krve... Cítím se moc unavená, ruce mám slabé a Ellu už neudržím. U prsu mi ji drží sestra a po umytí si naši prvorozenou bere do náruče táta. Sestra mi oznamuje, že mi píchne něco do žíly na zastavení krvácení. Slyším jí jakoby v dálce a souhlasím.