Dilema. Nebyla jste některá v podobné situaci?
Mám 6,5 měsíční dítě a včera jsem našla na testu dvě čárky. S manželem jsme o dalším dítěti nikdy ani neuvažovali - on má z předchozího vztahu tři dcery (na víkendy jednou za 14 dní a půlky prázdnin), které jsou sice větší, ale stejně....Z hlediska financí na tom nejsme úplně špatně, ale přece jenom...Ze začátku dítě nestojí skoro nic, ale pak to přijde... Nehledě na dovolená krát 7 lidí, auto, kam by se vešly dvě autosedačky plus 5 lidí...Jiné bydlení honem na rychlo (to bylo v plánu, ale dcera je zatím u nás v ložnici a klidně další 2 roky být může, ale další dítě už se tam nevleze). Nehledě na to, že dcera má spoustu zdravotních problémů od narození, pořád lítáme po doktorech a pořád asi budeme, musím s ní rehabilitovat....
Včera jsem to hned manželovi řekla a zatím teda netušíme, jak to dopadne. Od pátý dítě viditelně nechce, ale na nevím, já teď, když se to stalo skoro neuvěřitelnou náhodou (sex 2x za měsíc a na konci kondom). Já proti potratům nic nemám, ale co když je miminko zdravé? A děsí mě rozdíl 15. měsíců jenom. A taky se upřímně desim, že bychom zase neměli štěstí na zdravé dítě. Nebyla jste některá v podobné situaci? Já netuším, co mám dělat. Vím, rozhodnutí je na nás....Ale říkám si, proč raději osud nedopřál někomu, kdo se už léta snaží.
Jak dopadlo rozhodnutí?
@nazka Definitivně ještě nijak. :( Bohužel ta situace je ještě daleko složitější kvůli věcem, které jsem nenapsala, aby mě někdo nepoznal. :( Ale tento týden čekáme odpověď na dvě nejdůležitější a pokud dopadnou dobře, vypadaby to, že si to necháme.... Bohužel to nejde nijak uspíšit a bez nich si to nechat nemůžem.. :( ještě jako bonus se mi od dubna probudila jedna autoimuni nemoc, která několik let spala....občas si říkám, že nas příběh je od začátku hoden sfilmovani čím vším jsme si museli projít a furt procházíme
Ježíš, ty autoimunitni nemoci jsou úplně strašně na prd, máme dvě v rodine.drzim palce!! A se vším.. 🍀
@nazka Děkuji moc, dám vědět jak to dopadne. U doktorky jsem byla a mám ještě asi 10-12dni čas. Ale snad budem chytřejší do pátku. Bohužel je to opravdu strašně komplikovaný víc, než si kdo dokáže představit....
Mám to diagnostikováný skoro 10 let, kromě prvního asi 1,5 roku jsem byla naprosto bez obtíží, vůbec jsem o tom nevěděla. Až po porodu, změna hormonů a hlavně první 4 měsíce strašnej stres kolem zdraví malé, to zase probudilo...Ale upřímně jsem to čekala....:-/
Tak to vypadá, že pokud to zdravotně půjde, dítě si necháte. Kdyby ti to mělo zdravotně nějak zásadně ublížit, tak to je pak jiná. Jsem dosti proti potratům - ale matka je důležitější.
@merope Zdravotně nevím, co to se mnou udělá. U prvního dítka jsem byla v pohodě, ozvalo se to až stresama po porodu ohledně zdraví....:/ Ale asi by mě to nemělo nijak výrazně ublížit....
Včera jsme měli velkou debatu, ujasnily se v týdnu dvě důležité věci. No a výsledek je, že mi chlap řekl: Jestli si to chceš nechat, necháme si to. Neboj, budu vás všechny mít rád furt....ALE.... Strašně se bojím, že pak přijdou situace, kdy mi vyčte: Já ho/ji nechtěl....A na mou otázku, kdyby bylo rozhodnutí jen na něm, tak mi řekl, že by vůbec ani na sekundu neuvažoval nechat si to. Ale že mě chápe, že bych chtěla mít zdravé dítě. Dali jsme si termín do pondělí na definitivní rozhodnutí. Ale je to v podstatě na mě. Strašně se trápím. :( Nejvíc mě děsí otázka bydlení. Fakt to aktuálně vypadá jako neřešitelná situace. A taky to, že bych byla na dvě děti tak blízko u sebe totálně sama - chlap bývá často pracovně pryč, obě rodiny strašně daleko. Navíc starší teď asi 3 měsíce bude brutálně náročná ohledně doktorů, pak by se to mělo zlepšit, když bude vše ok, ale stejně to nebude jak u zdravých dětí.....A taky se fakt bojím toho, že to vrazi klín mezi nás vztah.
A můžu se zeptat, co je starší? Klidně do iz, kdyby Tě tu měl někdo poznat.
Hrozně mě mrzí, že se takhle trápíš.a vlastně je to i na houby, že to chlap hodil takhle na Tebe. Myslíš, že by byl schopný Ti to vyčíst v budoucnu? Zeptej se ho ještě na tohle..
Pro mě by bylo hrozně žít s pocitem, že ve mě roste miminko (takhle dlouho jako v Tobě) a dát ho pryč, musí to být strašně vysilujici pro Tebe. Víš jak to myslím.. Že by bylo jednodušší, jít na potrat okamžitě, a ne se takto rozhodovat. Proto si myslím, že to miminko chceš..
Já mám děti 3 roky od sebe a dnes dopoledne jsem myslela, že uskrtim obě 😁 malá brečela furt a starší pro jistotu taky.. Taky jsem na všechno víceméně sama, chlap je furt v práci. Je to náročný, ale zboznuju je a ta láska je pro mě smyslem života..
Má máma bydlela 5 lidí ve 2 místnostech až do jejích cca 15 let. Měli u toho sice zahradu, ale i záchod byl na té zahradě. Šlo to. Sama tu trošku řeším, jak se vejít, ale přijde mi, že jde ledacos vymyslet a bydlení fakt není problém.
Dvě děti blízko u sebe mi přijde lepší než jedináček - od jistého věku se opravdu dost zabaví spolu, jedináčkovi se musíš pořád věnovat.
Pokud nebudeš chlapovi říkat, že se "musí postarat", protože je otec, ale budeš se prostě slušně ptát, zda pomůže - tak nemá důvod ti cokoli vytknout. Mimochodem my doma máme opravdu hodně divoký vztah, šli jsme do dítěte s tím, že dítě je moje a pokud se chlap nebude chtít starat, nemusí - a nakonec je to jeho zlatíčko a mají úplně úžasný vztah (teda první rok nevěděl, co s ním, ale teď je to prostě dokonalé a i když se my dva hádáme, tak je vidět, jak se v malém vidí).
@merope Jenže jak nejde o moje děti jen, ale jen o "vyvdane" tak jsem opatrnější - se bojím, aby díky tomu, že nebudou mít to, na co jsou zvyklý, nezanevřely na tátu a potažmo i na me a nevlastní sourozence. Zatím máme vztah moc hezkej.
Chlapovi nikdy neříkám: Musíš. I teď to beru tak, že já jsem doma, on pracuje a moje úloha je starat se o dítě i dům. 🙂 Samozřejmě když si ji sám vezme a přebali/okoupe, nezakazu mu to, ale rozhodně nenutim nic, nic nepřikazuju, nestěžuju si. 🙂
No jako já si myslím, že si to nechám...Ale štve mě, že h toho nedokážu mít takovou tu "těhotenskou" radost, protože to nebylo chtěné dítě a protože těch problémů je tolik....
Však uvidíš... ono dost lidí je v těhotenství nejistých, neví, co bude - hele i já jsem měla vymodlené dítě a když jsem byla těhotná, tak mi to začlo docházet a taky mi přišlo, že se neumím "těhotensky" radovat - i když u mě to bylo hodně o tom, že jsem pořád nemohla uvěřit tomu, že to fakt vyšlo. Ale prostě taky jsem víc vnímala ty problémy kolem. A skoroo mám pocit, že ta "těhotenská" radost je spíše "ze žurnálu" a nikoli skutečnost.
@merope Já chápu, jak to myslís. 🙂 Taky jsem nemyslela tu až prehnanou radost stylem dělání tisíce testu, všechno se lepit na památku, brečet u UTZ, nakupovat i totálně zbytečný věci a nemít jiné téma hovoru. 🙂 To jsem neměla ani pri tom prvním. 🙂 Ale bylo to chtěné, plánované, těšili jsme se oba, muž se mnou chodil na screeningy, bavili jsme se o tom....Ted je to prostě strasne divný. Divná atmosféra, nikomu se o tom nechce moc mluvit, on se logicky těžko bude těšit a já kvůli tomu a kvůli všem těm problémů a vědomí, že to nebylo "chtěné" a plánované dítě, taky nevím, jestli se dokážu upřímně těšit jak poprvé....
Mam deti 2,5 roku od sebe. Prvni syn je narocne dite,litam s nim po lekarich, cvicenich....dcerka je zdrava. Nastesti i donosena. Dohani ho milovymi kroky. Manzel ma hloupe sichty, jsem s detma hodne sama. Hlidani prakticky neni. Zed mam obdobi ,,unavy,,. Delam moc veci naraz. Snazim se, je to pro nas pro vsechny. Resim totiz praci a zkloubeni casu,ktereho me deti potrebuji vic,nez jine. Pro nektere jsem cvok, ale kdyby prislo treti ditko,beru ho. A to nejsem nejmladsi, ozyvaji se uz i zdravotni problemy, mam doma deti s neuveritelnou energii , ne zrovna zdraveho manzela....pravda je,ze mame deti jen dve,bydleni velke, auto osmimistne, v tom by problem nebyl. Jen ta ma silena tehotenstvi,vliv na me zdravi a nakonec cas pro deti. Neumim se rozpulit. Chapu tvuj strach. Provazel me druhym tehotenstvim. Dnes vim,ze jsem udelala moc dobre a dekuji bohu,ze dcerku mam.
Pokud ti řekl, že vás bude mít rád všechny a nechal to na tobě, tak si myslím, že ti v budoucnu nevyčte nic,. Kdyby byl vyloženě proti tak ti řekne, že to za každou cenu nechce. A to těšení naskočí v průběhu těhotenství. ( a děti blízko u sebe jsou opravdu super ;) ....). Držím palec.
Tak si to nakonec necháme. Sice muž není úplně pro, jako že to spíš dělá kvůli mě, bude to mega náročný skrz bydlení (ale už jsme to nějak vymysleli, dočasně), ale zkusíme to. Snad se mi teda splní zažít zdravé miminko. 🙂 A snad přijde i nějaký to těšení, zatím není prostor a moc starosti.
Oni jsou přesně rok a týden, tak by v jednom roce být přeci jen nemohli 🙂. Měla jsem původně termín porodu přesně v den narození syna, ale nakonec na sebe holka nechala týden čekat (o to rychlejší byl porod). Lidi si pak po celé jejich dětství mysleli, že jsou to dvojčata. Teď chodí do stejné školy na střední a pořád si jsou mimořádně blízcí.
Na ten zdravotní stav Vašeho manžela jsem po pravdě taky myslela (určitě jste měli hodně stresů kolem prvního dítěte!), sama jsem měla staršího tatínka, narodila jsem se když mu bylo 52 let a ještě jako dítě jsem si dělala starosti, aby mi brzy neumřel. Nakonec byl sice dost vážně nemocný ale dožil se i mnoha vnoučat včetně mých starších dětí. Takže i tyhle obavy moc dobře chápu, ale... Zatímco tohle jsou jen úvahy co kdyby (jak to s manželem bude zdravotně do budoucna), pro to dítě to je žít a nebo nežít - tady a teď a s definitivní platností. A pro vás rodiče (pro matku ale mnohem víc) to znamená žít pak napořád s tím, že tu to vaše dítě bylo a že už ho není a že to bylo z vašeho svobodného rozhodnutí. Nechci strašit, ale není to legrace, jen o tom ženy z pochopitelných důvodů prakticky nemluví ☹.
Já jsem o sobě nenapsala všechno, asi abyste si rovnou nemyslela, že Vám píše úplný blázen: My se aktuálně pokoušíme ještě o šesté děcko, aby to naše roční nebylo liché - oni se o něj sice sourozenci můžou přetrhnout, jak se mu různě věnují, ale to není ono jako mít v rodině víceméně rovnocenného parťáka. Je to svým způsobem bláznivé, protože máme sedmimístné auto a už bychom se pak do něj nevešli, pokoj pro toho ročního prcka (který by případně sdílel s tím šestým) je zatím také ve stavu nezateplené půdy... Já už mám ale jako matka pěti dětí tu zkušenost, že se ty problémy vyřeší za pochodu, že se řešení najde - a snáz, než to původně vypadalo. Předjímaný problém se zdá mnohem horší než problém na kterém se už může pracovat. "Problémy" jsou vlastně velkým stimulem. Mé dospívající děti v takové situaci říkají "To je výzva!" Někde jsem četla, že kdyby člověk nemusel jíst, že by nedělal vůbec nic. Ono to tak asi bude 😀.
Je to pro Vás takový velký krok do neznáma, ale on člověk není schopen všechno vymyslet a předjímat. Kdo ví, "co by bylo kdyby" a "co bude když"... Dělat si starosti jde člověku strašně snadno (já sama jsem bezkonkurenční nervák), ale co když naopak bude druhé, zdravé dítě pro Vaši rodinu hotová živá voda - jak pro Vás, tak pro manžela i pro Vaši starší holčičku? Člověk mnohem lépe předjímá problémy a velmi špatně všemožná dobra. Těch ale bude nakonec určitě mnohem víc!
Nebojte se! Hrozně moc vám držím palce! Kdybyste chtěla dodat odvahy a popovídat si, můžete napsat i SZ. Nemáte to lehké, zvláště když to přišlo současně s těmi zdravotními potížemi Vašeho manžela, k tomu u Vás už teď nepochybně pracují těhotenské hormony... Když někomu řeknu, že mám pět dětí, tak mu to připadá jako scifi a moc už o tom nepřemýšlí, jak že to u mě bylo, jako bych byla jiný živočišný druh. Ale já měla nervy ve stylu "co teď bude" na začátku každého těhotenství, a to přestože tři z pěti (ti mladší) byli všichni plánovaní. Hodně dělají i ty hormony a vždy je to prostě nejistota a svým způsobem stres, zvláště na tom začátku. Ale vždycky jsme se nakonec díky dalšímu dítěti posunuli zas k něčemu lepšímu. A to včetně těch materiálních dober typu bydlení apod. Ještě jednou musím napsat: Moc Vám fandím a přeji Vám i manželovi pozitivní mysl do toho rozhodování 🍀 .