• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Má postižené dítě právo žít?

28. května 2015 
popravdě já ač potraty odsuzuju tak v tomto případě to beru jinak,neumím si to představit mít postižené dítě, prostě vím že bych to nezvládla ani já ani manža, vím že by se trápila rodina takže bych těhotenství ukončila.měla jsem hodně nemocnou segru, ne postiženou ale i tak co vím z vyprávění tím trpěli všichni a to že nakonec ve 3 letech umřela bylo vysvobození pro ní i rodiče. ale myslím že je to každýho věc jak se rozhodne, jen si myslím že když někdo se rozhodne přivést na svět postižené dítě tak by měl přijmout i tu odpovědnost, nechápu jak někdo ví že čeká dítě s downem, nechá si ho a pak aniž by to zkusil se o něj starat ho hodí do ústavu a víc se nestará.něco jinýho je když to zkusí a nejde to ale když se o to ani nepokusí a rovnou z porodnice ho dá pryč pak je to nelidské a odsuzuju to.
23. lis 2009 v 18:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
zabka myslis ze tazko postihnute dieta je stastne ?...nepoviem ds alebo lahsie formy...nie kazda zena zvladne takuto starostlivost a nie kazda je takato silna myslim si ze zato ze niektora povie ze by to nezvladla nie je jej sebectvo ale aj ten pocit tej bolesti sa na ti divat ako dieta trpi lebo nevladne dieta uplne tazko potihnute urcite trpi a nech mi niekto nepovie ze to tak nie je ...a hlavne co bude potom nie kazdy ma taku rodinu ze sa potom trebars po smrti ordiny o to dieta postaraju a co potom mozno sa matky bola aj o toto ja by som s atiez urcite velmi trapila ze co bude to by bola hadam pre mna este vacia bolest ako to ze to babo bude postinute...
29. lis 2009 ve 23:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte babulky

je to na kazdej zene ktora dietatko chce mat, ci si ho "ponecha" aj postihnute alebo nie....neodsudzujem ani jednu, ktora ide na potrat...

otazka ci ma postihnute dietatko pravo zit, je to dost zlozita a zalezi od toho z akeho pohladu sa na to divame....ak ma byt dietatko stastne a prezit plnohodnotny zivot vo ''svojom'' svete a netrpiet nejakymi bolestami, preco nie?

v podstate pravo na zivot ma kazde babenko....aj to s tazkym postihom, ale otazka znie, ci mu to za to stoji????? ci nie je lepsie pre obe strany utrpenie ukoncit....? Ale vsetko sa zda byt jednoduchsie kym sami nestojite na takom rozhodnuti....

z vlastnej skusenosti viem ake bolo premyslat nad touto otazkou....a rozhodnut sa....
ale pekne po poriadku...
presne pred rokom aj nieco som po druhy x otehotnela....vsetko bolo ok do chvile kym mi neprisli vysledky z triple testu...ds v dost realnom pomere 1v 55! velmi som sa bala a prepadla som panike, nastudovala som si stranky s touto tematikou, zistovala za a proti, nespala som cele noci az som nakoniec stala pred jedinou otazkou.....Uz to zrazu nie je to iste dieta, ktore sme chceli? v mysli mi behali spomienky na chvilu ked sa na baby teste objavili dve ciarocky, pocit stastia ktory ma zaplavil a ja som si podvedome pohladkala brusko....tak ako prvy krat, nevedela som sa uz dockat, kedy sa male narodi aby som ho mohla dosyta vybozkavat a vyvonat...
bola som v tyzdni ked sa zacalo hybat a ja som si uvedomila ze ho strasne lubim uz teraz....predstava ze by bolo ine ma desila, zozierala .... mala som strach ako to zvladnem....sla som na yotube a tam som si natukala ds a sledovala som deti s tymto syndromom a nezdali sa mi take postihnute...prave naopak...Ani neviem ako ale preklikala som sa na videa kde boli znetvorene deti, na ktore bol hrozny pohlad ale oni zili...a plakali tak ako ostatne babatka....a vo mne sa cosi zlomilo a doslo mi ze keby bolo jedno z tych deti moje, nebol by pre mna problem dat mu prsnik a ponuknut mu svoje materske mlieko, polaskat ho a vyvonat tak isto ako zdrave babatko, zohriat vo svojom naruci, pospat si v nasej posteli...stale by to bolo to iste babatko, ktore sme chceli, na ktore sme sa tesili a ono by prislo aj ked taketo....viem ze napriek tomu ake by to bolo tazke...ja by som ho lubila, aj keby som mala byt ta posledna na svete...A potom som sa preklikala na strasne fakt strasne videa...z ktorych mam doteraz mraz na chrbte....boli to rodicia odfoteni so svojimi mrtvymi detickami tesne po porode, tie zabery su fakt tazke, ako plakali za svojimi detmi, niektore boli aj postihnute a oni tie deticky drzali v naruci, take modre alebo znetvorene a plakali za nimi, a stale viac mi dochadzalo, ako velmi tie deticky chceli a boli by stastni, keby boli nazive....boli to fakt zufale zabery ale mne pomohli rozhodnut sa! preplakala som kazde video a vedela som ze to dieta ktore mam v bruchu privediem na svet a odmietla som akekolvek zasahy do mojho brucha! okrem sona som nesla na ziadne dalsie vysetrenia vratane amnio, ktoru som razantne odmietla hned v uvode...
je jasne ze celych 6 mesiacov az do porodu som prezila v strese, ktory neprajem nikomu zazit...ale babatko sme chceli v kazdom pripade, tak bolo zbytocne vediet to dopredu....a trapit sa este viac...keby sa prognoza potvrdila...Mali sme stastie, malicka je v absolutnom poriadku a tak stastne prezivam druhe mamickovanie...

kazdej jednej drzim silno palce, je krasne byt stastnou mamkou, vsetky sa drzte a ked nahodou stojite pred tazkym rozhodnutim, tam to vo vnutri vam napovie ako dalej....pretoze ked mi len sekundou preblysla hlavou moznost interupcie, mala sa rozkopala a mne bolo jasne ze sa BOJI...tak som len jemne pohladkala brusko a povedala jej ''nedokazem ti ublizit, pretoze ta lubim, take ake si!''
30. lis 2009 v 00:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Narcisa napísala si to krásne. Máš velké milujúce srdce. Kiežby každá mama takto milovala svoje dieťa.
30. lis 2009 v 10:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
renko dakujem

no v skutku ja sama neviem co by som si s takym babenkom pocala, nemame v rodine taky pripad, laska by bolo to jedine co by som mu mohla dat so 100 percent.zarukou, mozno by som sama pre seba vyhladala odbornu pomoc...

ale predstava, zeby som sama mala rozhodnut o tom ze "to'' co ma prave koplo niekde v boku a dalo mi pocit, ktory nepochopi ziaden chlap na svete a pre tento krasny pocit z ktoreho som prvy krat mala zimomriavky po celom tele, by ina zena ktora mat deti nemoze dala cokolvek na svete .... a ja by som sa len tak rozhodla zo dna na den...ani to nedokazem vyslovit....zeby tu nemalo byt....lebo sa nezmesti do statistickych tabuliek dokonalosti.....srdce by mi puklo....

velmi je to tazke pre kazdu jednu, a ja tie zeny obdivujem....aj ked niektore postihy nezlucitelne so zivotom je asi lepsie nevidiet a "neodsudit ho na zivot", ja som strasny slaboch.....ja by som to ani vtedy nedokazala....

pohyb babatka pre mna vela znamenal a tym ze to bolo uz druhe tehu som tieto zalezitosti rozpoznala ovela skor, takze ked mi prisli triple vysledky, uz som ju citila jedna radost....reagovala na cokolvek, na kysle, sladke, na smiech, ci smutok.....bola mojou sucastou....ked som si co i len pomyslela ze by som ju dobrovolne nechala odist...normalne mi prislo spatne od zaludka a potom aj od srdca a teraz ked si na to spatne spominam, znovu to citim...bol to asi signal, nejaky vnutorny instinkt alebo vyssia moc, co mi v tom branila takze ono je to skor o pocitoch....ktore za nas rozhoduju a vacsinou vzdy spravne....ja som vsadila na ne...a vyhrala som!

ak mozem poradit, rozhodujte sa svojimi vnutornymi pocitmy....ani okolie ani rodina za vas rebus nevylusti....nechajte hlavu vyvetrat, par hodin byt sama so sebou...vtedy to pride...
30. lis 2009 ve 22:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jasne, ze ma pravo zit, kazdy clovek, aj nenarodeny, ma pravo zit, je to dar od Boha, niekedy aj choroba privedie ludi k dobru, k laske, k pokore, treba to nechat na Boha a on to zariadi tak, ze bude dobre!
8. pro 2009 ve 14:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Baby, tie, ktore by ste sli na potrat, kebyze viete, ze vase dieta bude postihnute... viem o zene, ktorej na zaklade amniocentezy tvrdili, ze bude mat postihnute dieta DS, nesla na potrat, a dieta sa narodilo zdrave!!!
Mojej sudede tiez tvrdili, ze syn bude neschopny zivota a brutalne postihnuty... teraz ma 5 a je zdravy ako repa.
Ide o to, ze nikdy si nemozte byt iste tym, co vam tvrdia, az kym sa to babo nenarodi...
10. pro 2009 ve 14:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
Emilyz - nic proti tvému názoru, ale Bůh se o to dítě starat nebude... to je jaksi na rodičích... já mám možnost vídat u kamarádky postižené dítě - 15 let a je tak na úrovni 2 letého dítěte, je to fakt strašně náročný... a pokud jednou kamarádka nebude schopna se o něj postarat, skončí v ústavu, nikdy nebude schopen se o sebe postarat.

Tohle je hrozně smutný téma :pensive: Ale je na každém, aby se rozhodnul, jestli to zvládne a dokáže celý svůj život a celou svou rodinu / včetně dalších dětí/ podřídit péči o postižené dítě. Je něco jiného, když se dítě narodí a pak se něco stane, to je jasné...

Ale to je jen můj názor, vždy jsem zastávala myšlenku nechat si dítě i s velkým postižením - dokud jsem se s tím nesetkala :pensive: :pensive:
10. pro 2009 ve 14:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
narcisa, dakujem že som mohla prečítať teraz niečo tak skutočné a krásne... Veľmi pekne si to vystihla.... Od človeka kto niečo takéto neprežije to tak nechytí za srdce ako ked je to skutočne prežité.. Je to z toho príbehu cítiť.
10. pro 2009 ve 14:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte baby....ja som sa dnes dosvedela ze by sa nam malo narodit postihnute dietatko as tym downovym sydromom...nasli na sone sandalovu nozicku neviete mi poradit co je to,alebo respektive co to znamena....
:frowning2:
15. pro 2009 ve 21:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
právo? to je blbé slovo. kdyby postižené dítě žít nemělo, příroda by si to zařídila sama. tak jako u mě... podle mě by lékaři měli životy zachraňovat, ne brát... vím, že to pro rodiče musí být těžké. ale já bych se nedokázala svého děťátka zbavit jen proto, že podle mého vkusu nebo někoho jiného není dokonalé. jasně, že péče o takového človíčka je náročná fyzicky, psychicky i finančně, ale co si kdo udělá, to má. zbavovat se takových dětí mi přijde sobecké.

narcisa - mluvíš mi z duše... sama jsem o děťátko přišla (nešla jsem na interrupci, přestalo mu být srdíčko, takže tam nejspíš nějaká vada byla) a nikdo se mě neptal, zda mu dám šanci na život. prostě se stalo. nemohla jsem si vybrat, zda ho mít i třeba postiženého nebo ne. nemohla jsem to ovlivnit, přesto si to vyčítám a i když teď mám zdravého chlapečka, pořád se tím trápím. a asi budu celý život. nikoho nesoudím, ale já bych s tím žít nemohla

tinusi - přesně, jak píšeš. lékaři a jejich přístroje se taky mohou mýlit... a pro mě není rozdíl, zda se někdo dítěte zbaví v děloze nebo mimo ni. pořád je to jeho dítě.
27. srp 2010 ve 14:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
tak nějak jsem narazila na toto téma a vzpomněla si na větu mýho známýho: já zjistit, že dítě je postižené tak ho zabiju hned po porodu...vůbec nechápal, že když se ten človíček už narodí tak ho rodiče milují takový jaký je...
10. pro 2010 ve 20:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, i já přidám názor...
Lékaři se svojí technikou opravdu nejsou vševědoucí. Mám kamarádku, která čekala 4.dítě a zjistila, že to bude holčička (měla zatím 3 kluky). Strašně moc se radovala. Pak jí vyšly blbě testy, na hodně procent DS. Ani na chvilku jí nenapadlo jít na potrat. Nakonec se narodila úplně zdravá holčička. Naproti tomu jsou maminky, kterým testy vyšly dobře a dowňáček se stejně narodil.
Pořád se bojíme DS, ale upřímně, mně by třeba víc vadil autista, tam je ta komunikace těžká - a přitom na autistu se přijít nedá.
Na odběr plodovky bych nešla, po samovolném potratu který mám za sebou (a bolí ještě teď) bych nikdy, byť jen sebemíň, neohrozila miminko. A že amnio není až tak úplně bezpečná, o tom žádná. :frowning2: Vždyť už narozené miminečko byste taky nechtěli ohrozit ani kdyby to bylo jen z 5%, ne?

Jestli postižený miminko má právo žít - podle mě určitě. Protože nakonec může prožít plnohodnotnější život, než někdo kdo má ruce nohy hlavu ok, ale žalostnej život. I kdyby ho milovala jediná osoba na světě, je to ten pravý důvod proč se narodit. A to postižení kolikrát uzdravuje jiné rány, které v rodině jsou...
Všem přeju krásnou radost z rostoucích bříšek a aspoň troje náhradní nervy na už narozené lumpy! :slight_smile:
14. pro 2010 ve 20:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
jistěže má "právo" žít - otázka je, jak bude žít. osobní zkušenost nemám, ale pokud by mi vyšly špatně testy, asi bych hodně přemýšlela...byť nejsou vždy jisté a určitá postižení stejně neodhalí. nevím, jestli bych to riskla, neumím si totiž např. představit, jaké to je mít těžce postižené dítě a v budoucnu třeba umřít, když je dítě ještě malé - možná blbá myšlenka, ale kdo by se o něj staral (nechala bych ráda stranou náboženství, protože Bůh se o něj fakt nepostará)...a jaký bude mít život...Jasně, že je to tak i se zdravým dítětem, ale to je dřív nebo později schopné se o sebe postarat - nevím, asi bych to nezvládla. Ale po porodu už bych ho určitě nedala, to si tedy taky představit neumím, takže buď brzo nebo vůbec.
14. pro 2010 ve 21:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj,
tedy nečetla jsem vše, jen mě zarazil název :sweat_smile: Podle mého právno na život má a spíš bych řekla že doktor nemá právo rozhodnout za rodiče, navíc jak tu několikrát bylo řečeno medicína není vždy 100%... Protože vím o několika lidech kteří v těhotenství byli přesvědčeni že budou mít postižené dítě a po narození se ukázalo že dítko je zdravé, tak opravdu nechápu jak by mohl někdo cizí rozhodnout zda mé dítě má, nebo nemá právo se narodit. Je pravda že sama nevím co bych dělala kdyby mi bylo řečeno že dítě bude postižené, vím jaké to je starat se o takové dítě (myslím tím vážně tělesně postižené, jsou i postižení kdy si to dítě/člověk v podstatě neuvědomuje že je postižené, je šťastné ve svém vlastním světě), ne miminko ale pak když je velké a už ho člověk neunese atd. :cry: Asi bych neměla takovou odvahu a v tomto případě šla na potrat, ale nevím a doufám že nikdy nebudu mít možnost na vlastní kůži zjistit jak bych se zachovala... I když máme taky známé co mají mnoho dětí adoptovaných a jsou to děti s určitým postižením a u jedné holčičky doktoři tvrdili že se v podstatě do smrti nezvedne z postele a je úplně v pořádku, chodí, mluví, píše, hraje si :wink: Asi není vše jen černé a bílé, každopádně říct mi doktor že nejdřív musí udělat testy zda je plod v pořádku a až potom se budou snažit zachraňovat těhotenství, tak ho asi přerazím, co kdyby do té doby potratila zdravé dítě, to by jí pak řek sorry? To je nějaké pošahané :rolling_eyes:
14. pro 2010 ve 22:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jsem asi jednou z těch, teré osotní zkušenost mají... Můj manžel je postižený... Jeho matka to věděla před porodem... Sama je ale také postižená, tak se dítě rozhodla nechaž "žít". Miluji svého muže, nikdy bych nechtěla žít s nikým jiným, ale otevřeně... Jeho život není fajn... Je to vysokoškolák, je to asi i úspěšný muž, ale je to muž se strašnými bolestmi... U matky nebyly tak silné, u něj jsou... Proklíná svou matku za její rozhodnutí a já se tomu častokrát nedivím... Ono je krásné, když se řekne... Ona to zvládla a děťátko, ač psotožené si nechala... Ale matka zemře... a dítě žije dál... Kdo se o něj postará, kdo tu pro něj bude???
A proto možná ten přístup lékařů... Pokud to má být těžce postižeý člověk, pak příroda ví....
Obecně si ale myslím, že to takto řečeno být nemohlo...
Rozhodli jsme se s manželem, že se pokusíme o miminko. Jeho postižení lze zjistit až v 20. týdnu těhotenství... A byla jsem lékaři varována, že když půjdu na přerušení, že to bude jako běžný potrat a že jejich povinností je dítě, pokud se nadechne - zachraňovat... Takže si myslím, že oni mají povinnost bojovat vždy... Protože já jsem prosila, aby nezachraňovali... a pak jsem se toho tak bála, že jsme šlli raději k dárci....

je to strašně složité, ale fakt... složité není jen rozhodnutí, ale chlavně následné nesení si následků...
9. bře 2011 v 07:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Moje maminka učí postižené děti a tak říkám, že kdybych zjistila, že čekám postižené dítě, nikdy bych si nenechala, je to neskutečný závazek na celý život a tím pádem bych řekla, že jen život je zničený :frowning2:
9. bře 2011 v 07:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Můj názor na toto je jasný - postižené dítě má právo žít a kdybych já čekala postižené děťátko, nechala bych si ho. Nejsem naivní, mám sociální školu a znám spoustu postižených dětí i dospělých, fyzicky i duševně a vím, jak je péče o ně náročná, hludoboce se skláním před všemi, kdo si takové děťátk nechají a s lásou o ně pečují.
Děsí mě názor, že život věnový péči o druhého je zničený :stuck_out_tongue_closed_eyes: V dnešní době nám společnost vnucuje názor, že je hlavní v životě je to, abychom se měli dobře, abychom si život užili a zkrátka byli tak trochu sobci. Spousta lidí tento názor s radostí přijímá, protože je to tak pohodlné :confounded:
9. bře 2011 v 08:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ono nejde o to, že život věnovaný péči o druhého je zničený... Jde o to, že život v nemožnosti, v bolesti, v deprivaci nemůže být plnohodnotný a jak pro matku tak pro dítě samotné je spíše trápením, než radostí!!!!
Jak jsem psala, miluji život se svým mužem a asi bych s ním nebyla, kdyby byl zdravý, ale to nic nemění na faktu, že trpí a je strašné ho vidět...

a přitom věř @marinka, že byl úúúúžsné miminko!!!!! Dělal rodičům radost a uměl se smát!!!
9. bře 2011 v 18:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@marinka chtěla bych vědět jestli by jsi takto mluvila a třeba po 10-ti letech péče o postiženého člověka :unamused:
9. bře 2011 v 18:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
existuje jistá listina práv a svobod člověka - základním právem je právo na život. souhlasím s @marinka - dnešní společnost učí jen brát a brát a zase brát. Pro někoho může celoživotní péče o postiženého být plnohodnotným životem, protože je zasvěcena něčemu oparvdu potřebnému a nejen za honěním se za penězi, abysme splatili hypo a energie atd atd - to je dost chudý život, ne? Je to na každém, jakou má životní filozofii a jaký je jeho žebříček hodnot. Já bych třeba těžko nesla život s vědomím, že jsem zabila počatý život.

Každopádně je to hrozné, když se má maminka rozhodnout, věřím, že pro každou je to utrpení ať tak či tak, buď se musí srovnávat s potratem a nebo s péčí o postižené dítě - buď denodenně vidět jak trpí a nebo ho dát do ústavu, kde se o něj budou starat profíci a ona ho uvidí jen jednou za čas. Asi ideální by bylo, kdyby si hned v počátku "poradila" příroda, ale na druhou stranu - postižení lidé v nás ostatních mohou probudit mnoho dobrého, otevřít jiné obzory, protože život opravdu není jen o kráse, ale i bolesti, atd....
9. bře 2011 v 18:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
@crawler Děkuju, napsala jsi to velice pěkně, se vším naprosto souhlasím..

@rehonka Věřím, že to musí být velice těžké, pokud manžel trpí, jak píšeš, ale celá spousta postižení, kdy člověk žije krásný život, pokud se o něj starají ti, kteří ho mají rádi. Měla jsem třeba kamaráda, který měl svalovou distrofii, od malička byl na vozíčku, doktoři mu předpovídali, že se dožije max. 15 let a zemřel minulý měsíc v úžasných 32 letech a byl to neuvěřitelný kluk, který miloval život a byl strašně šťastný, že je na světě! když mohl ještě ovládal ruce, maloval nádherné obrazy, hrál na klávesy, skládal hudbu..Pak už mu přestaly sloužit ruce, ale byl šťastný za to, že může malovat ústy. Ke konci života už jenom ležel napojený na dýchací přístroj, a byl šťastný, že ho dali k oknu a on poslouchal ptáky, slyšel kapky deště..
Znám postižené Dawnovým syndromem, kteří mají velké srdce a jsou šťastní ve svém světě..

@dolda Vím, že by to bylo náročné, ale nikdy, nikdy bych si nemyslela, že mám zničený život proto, že pečuju o své dítě! Ale to je prostě o tom, jak vidíš život, co vnímáš jako smysl života..Zajímalo by mě, v čem vidíš ty smysl života? Nechci se tady hádat, byla bych ráda, kdybys mi odpověděla v klidu a upřímně, co je pro tebe smysl tvého života..
9. bře 2011 v 19:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Nestíhám dočíst,...., ale co jsem četla tuto stránku, tak to vypadá, že nikdo, kdo tady psal, není v situaci, že by měl doma postižené dítě... i kdybyste nakrásně znali nějakou rodinu s postiženým dítětem, nikdy nepochopíte plně, jak vysilující to může být...

původní otázka byla, kdo má právo rozhodnout, zda rodiče či ministerstvo.... rozhodně RODIČE!!!!

Pokud bych se dozvěděla, že dítě, které čekám, je postižené, zvolila bych potrat.... jsem vděčná za naše dítě, miluju ji, ale ty stresy jsou hrozné... a co je nejhorší...trpí i ona... to žádný rodič pro své dítě nechce...
9. bře 2011 v 19:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
@hansed Ano, člověk to dopředu nikdy neví, jaké to bude, ale to už je potom otázka pro každého, jestli je lepší rovnou to zabalit a vůbec tu šanci na život nedat, nebo bojovat. Ale samozřejmě hrozně záleží na tom, o jaké postižení se jedná, nedá se to házet do jednoho pytle.

A přijde mi, že tady většina lidí píše o tom, jaké je to pro rodiče toho dítěte utrpení. Znám několik rodičů, kteří se o postižené dítě nebo dokonce i děti starají a říkají, že to sice je velice náročné, že se celý jejich život od základů změnil, ale změnil se k LEPŠÍMU, protože pochopili o čem život je, pochopili, co je důležité..Říkají, že nelitují a rozhodli by se stejně..
9. bře 2011 ve 20:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
@marinka ano, nedají se postižení házet do jednoho pytle...a ano, nelituju že mám svou dceru, miluju ji, ale když vidím, co všechno už prožila... a nikdo neví, jaký život ji čeká.....můžu se zeptat? tvoje děti jsou zdravé?
9. bře 2011 ve 20:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
několik příspěvků zde se mi líbí-at jsou napsány z té či druhé strany názoru.. já za sebe jen můžu říci, že jsem vyrůstala vedle své mladší lehce mentálně postižené sestry a konkrétně naší rodině to dost zkazilo "život" nebudu tu vykládat,jak hodně naši tu situaci neunesli, jak se to odrazilo na mě a mém dětsví, na jejich manželství ...těžko popsat,jak díky tomu všemu- všem těm problémům- jsou naši úplně jiní a do pozitivna to určitě není :pensive: :pensive: :pensive: konkrétně naše rodina to neunesla a mnohé se přenáší dál... ta starost neskončila sestřinou plnoletostí a je to naopak ještě složitější...a shodou okolností sestra dnes porodila svoé druhé dítě já místo radosti mám smíšené pocity (a starost o ty její děti do budoucna)

nevím,zda konkrétně já bych to unesla, neumím si to představit- už takhle těch závazků mám dost- v budoucnu péči o rodiče až budu staří a nemocní (táta už nyní je velmi nemocný a to ještě není tak starý)..a nebude nikdo jiný aby se postaral..a až nebudou naši,tak stres,aby se nestalo něco se sestrou...

je to složitá situace a netroufnu si říci, že bych jednala tak či onak.. ted můžu říkat něco jiného,než bych potom udělala.. fakt nevím a vzhledem k tomu,že další miminko neplánuju, tak už to naštěstí řešit nebudu..a své děti ,které už mám bych samozřejmě neopustila kdyby se jim něco mělo stát a nenechala je dát do ústavu,pokud bych byla sama schopná se o ně starat....

9. bře 2011 ve 20:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
@hansed Ano, moje děti jsou zdravé (mladší má srdeční vadu, ale není tolik vážná, abych se musela strachovat o její život). Vím, co myslíš - že matka, která má zdravé děti, nemůže nikdy pochopit, jaké to je mít dítko postižené. Ano, máš naprostou pravdu. Ale ty sama jsi to napsala krásně - nelituješ a malou miluješ, staráš se o ni - děláš nejvíc co můžeš a máš můj velký obdiv a úctu. Akčoli nejsem nepolíbená, co se týká postižených dětí a lidí, je to samozřejmě něco jiného, pečovat o ně jen nějaký čas, než být s nimi 24 hodin denně a je úplně něco jiného, když je to tvé dítě, které miluješ a máš o ně strach. Víš, ono to všechno souvisí s mým postojem k životu, s tím, v co věřím..To je na dlouhé vyprávění a nemá cenu pouštět se do toho tady..Ale prostě vím, stejně tak jako ví jiné holky, že by si postižené dítko nenechaly, že já bych na potrat nešla.. Vím, že by to bylo těžké, že bych byly chvíle, kdy bych byla zoufalá, ale pro mě je smyslem mého života milovat a pomáhat. A dělala bych to i u svého dítka..
Jsi velice statečná holka a přeju tobě i tvojí malé Adélce jen to dobré..
9. bře 2011 ve 20:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
@marinka děkuju :dizzy_face: o tom to celé je...nikoho neodsuzuju, že by si miminko nechal a to samé chci já... aby mě nikdo neodsuzoval, že bych na potrat šla :wink: hodně zdravíčka tvým princeznám :dizzy_face:
9. bře 2011 ve 21:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
@hansed Nikdy bych nikoho neodsuzovala za to, že na potrat jde, to bych si nikdy nedovolila, i když mám na to jasný názor..A až vůbec bych si nedovolila soudit někoho, kdo to sám prožil..
Taky moc děkuju a držte se holky!
9. bře 2011 ve 21:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@marinka můj smysl života je moje dcera, manžel rodina, chci s nimi žít hezký život, trávit s nimi čas, sportovat, cestovat atd. proto kdybych zjistila, že čekám postižené dítě, tak bych šla na potrat, protože si myslím, že je to svým způsobem zničení život, záleží samozřejmě, jak je vysoký stupeň postižení. Nebudu se tu s tebou dohadovat a vysvětlovat ti můj postoj :stuck_out_tongue_closed_eyes:
10. bře 2011 v 07:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek