Partner u porodu - nemůžu se zbavit pocitu, že mi nechtěl pomoci (i když reálně chtěl)

@jenny91 Neodpočla - bylo to se mnou hodně podobné jako s Tebou - už jsem moc nevnímala, nedokázala jsem mluvit. Manželovi jsem později říkala, že empatický a příjemný personál je fajn, ale kdyby tam v tu chvíli přišel nějaký nepříjemný doktor a začal na mě řvát, už by mi to bylo nejspíš úplně jedno. Bylo mi jedno všechno - dokonce i to, co bude s dítětem - chtěla jsme jen konec (stejně jako @priefi jsem žebrala o epidural a pak o císaře...). Vím, že některé ženy jsou schopné mezi kontrakcema spát (závist!), ale to nebyl můj případ. Měla jsem ale velké štěstí, že k tlačení jsem vůbec žádné instrukce nepotřebovala - druhá doba porodní byl fofr, najednou kontrakce jak prase, tlačilo to samo - doktoři na to přišli, když jsem seděla na míči a začala vykukovat hlavička 🙂. Kde to moje tělo na konci sebralo sílu nevím, každopádně to byl fakt fofr a já vlastně vůbec netlačila - to moje tělo tlačilo samo.

Já někdy ty muže upřímně lituji... když nejsou u porodu je zle. Když jsou a není vše podle představy ženy, tak je to zase špatně. Místo toho, abyste si společně užívali potomka (předpokládám, ze zdravého, jinak bys takové malichernosti neresila), tak zpětně naprosto zbytečně pitváš situaci, ve které manžel zcela jistě jednal ve tvém nejlepším zájmu...

@zuzineckah My jsme do poslední chvíle nebyli rozhodnutí, jestli u porodu bude, a kdyby nechtěl, respektovala jsem to. Ano, řekla jsem mu potom něco, co si spíš špatně vyložil, ale omluvila jsem se a vysvětlila jsem mu, že jsem to tak nemyslela a že byl super. Tak jsme to téma uzavřeli, byl rád, že jsem se mu svěřila, když jsem to měla v sobě, a taky je prý hrozně rád, že u porodu byl. Z potomka se radujeme, svoje hlouposti v hlavě jsem chtěla probrat tady v ženskym kruhu a chlapa tím už nezatěžovat. Nemyslím si, že je kvůli tomu chudák.

Tak si zkuste představit, jak byste se cítila, kdyby vám s těmi léky proti bolesti vyhověl. 🙂 Nevyčítala byste pak sobě i jemu, že jste to "nezvládli"? Já si nemyslím, že řešíte hlouposti, vlastně vám docela rozumím. Zároveň si ale myslím, že je váš muž statečný, že i přesto, že vás viděl v bolestech, natolik vám důvěřoval a chtěl vám jít oporou, že asi i šel proti sobě jen, aby vyhověl vašemu porodnímu přání. Buďte ráda, že takového muže máte. Spousta jiných by kývla na cokoli nebo utekla. 😉

@priefi Teď si vzpomínám, že už jsme si spolu v nějaké diskuzi asi psaly, jak jsme to měly podobné 🙂 Přeji každopádně hodně štěstí v lednu, ať to jde hladce. Že jde oxytocin dát až po rupnutí vody, to jsem netušila. Ale u mě třeba píchnutí vody žádná hrůza nebyla - nestalo se prostě vůbec nic. A to jsem se toho strašně bála - někdy je hold ten strach zbytečný. (A někdy naopak.) Jinak s tím odjezdem do porodnice - já jsem měla s sebou dulu a ta mi předem říkala, že se mám naučit nahmatávat si děložní čípek, abych nevyrážela dřív, než budu otevřená tak na 5 cm. Tak jsem se to naučila... ale nakonec jsem stejně vyrazila v naprostém počátku, protože jsem prostě zaboha nemohla uvěřit, že po deseti hodinách kontrakcí po pěti minutách bych pořád byla zavřená. Řekla jsem si, že to to určitě dělám špatně :D

@urtica Tak ráda slyším, že v tom takhle nejsem jediná. Mně manžel říkal, že se úplně divil, jak jsem ke konci byla apatická, jako by mi snad bylo putna, jestli skončím třeba na císaři. To jsem se ani neodvážila přiznat, že jsem v tu chvíli fakt už nemyslela ani na to dítě, ale jen na konec. Ten císař mi tam naopak zazněl jako taková spásná naděje, když mi o něm řekli. Jako bych si až tím uvědomila, že ono to dítě nakonec nějak přijde na svět - i kdybych fakt padla na hubu, tak pořád se to ještě zachrání 🙂 Já tlačení teda potom potřebovala dost "vysvětlit", nechápala jsem, co se po mně chce :D Snažila jsem se najít nějakou vhodnou polohu, kde by mi to šlo, manžel mě pořád instruoval, jak mám tlačit, a já si říkala, odkdy on to proboha ví. Pak mi vyprávěl, že prý jen opakoval, co mi říkala doktorka a PA, ale já jsem prostě slyšela akorát jeho 🙂

@jenny91 rozumím, ale stejně nechápu, že tyto věci nehodíš za hlavu a neřešíš přítomnost. Tvůj muž patrně neudělal nic špatného, je ti oporou a dle toho, co píšeš je to fajn chlap, citlivý a navíc i podle mě, nevšedně vnímavý vůči tvým přáním. Tak nechápu, proč to rozebíráš. Na ženském fóru ti sotva někdo vysvětlí proč se muž zachoval jak se zachoval 🙂 Nemluvě o tom, že ti to těžko tady někdo vysvětlí lépe než on sám...😉

@simone5 Děkuji, je to pravda, zpětně si říkám, že to tam taky vůbec neměl snadné.

@zuzineckah Já už to teď dál řešit nepotřebuju. Ale ta diskuze pro mě splnila účel. Zakládala jsem ji s tím, že manžel byl u porodu skvělou oporou, ale nějaký červíček mi tam hlodá a asi neoprávněně. A teď ji končím s pocitem, že můj muž byl asi ještě lepší, než jsem si uvědomovala, a že ta myšlenka předtím byla vážně neoprávněná. A pomohlo mi k tomu, že jsem to slyšela z víc stran 🙂

@gabi_k Určitě souhlasím s tím, že potřebujeme to uznání, jak jsme to pěkně zvládly (ať už byl porod jakýkoli). Můj první porod byl přirozený, ale bolel hodně a manžel mi nevědomky týdny po té ubližoval tím, jak všude vykládal, jak to bylo v pohodě... až mi bylo do breku, jak tím snižuje tu “dřinu”, místo abych cítila, že si mě váží. Řekla jsem mu to a u druhého porodu (přirozený, dokonalý, ale mnohem větší fyzická bolest) mi dal najevo, že jsem šikovná a člověku to v tom citlivém rozpoložení udělá radost, zvedne sebevědomí. ;)

@jenny91 Jj, u Tebe už asi ta únava trošku "poškodila" i ten závěrečný mechanismus tlačení, protože, když to funguje, jak má, tak nad tím není třeba přemýšlet...běží to víceméně samo.
S těma chlapama je to těžký - já si třeba doteď nejsem jistá, jestli muž k porodu patří - jednak není dopředu nikdy přesně jasné, jak na ně porod zapůsubí, druhak je jasné, že se nikdy nemohou plně vcítit a pochopit, co žena prožívá... ale je jisté, že je to hodně individuální.
Jinak - o podobných věcech si naopak myslím, že je potřeba o tom mluvit - o tom, jak se člověk cítil a proč se tak cítil, včetně toho, že mu třeba už bylo jedno, co bude s dítětem nebo, že má na chlapa (lékaře, sestry) vztek...často pak zjistí, že spousta žen to měla podobně a že to vlastně není nic tak nenormálního...a dokáže si (sobě i okolí) líp odpustit. Myslím, že je dobře, že jsi to tu téma otevřela a že "pitvat" se v tom, může být naopak spíš ku prospěchu. Špína zametená pod koberec nezmizí, jen víc zapáchá a hnije.

Já jsem měla (zřejmě) podobný porod, začal tak, že mi doma praskla voda, tak jsem jela do porodnice a prvních několik hodin kontrakce nikde. Prostaglandinové tablety nezabraly skoro vůbec, asi po 36ti hodinách jsem byla pořád otevřená jen na 2cm. Ale mimino v pohodě, zánětlivé parametry nízké, tak ještě chvíli čekali.
Oxytocin jsem dostala asi po 44h od prasknutí vody (nepamatuji si to přesně) a přišlo mi to jako zcela logický krok, protože nevím jak jinak bych porodila bez účinných kontrakcí. Ale když začaly ním navozené "opravdové" kontrakce (bolesti po těch tabletách jsem samozřejmě měla, ne že ne, i jsem je musela prodýchávat, ale ve srovnání s tímto to bylo fakt nic), tak jsem věděla, že po 2 nocích bez spánku na hekárně to bez epidurálu nedám. No a ten byl pro mě neskutečným vysvobozením,krásně mi "sedl", dodal energii, nakopl mě a nakonec jsem porodila celkem rychle a dokonce bez nástřihu a poranění. Na oxytocinu jsem se z 2cm otevřela na 10 asi za 2,5 hodiny.
Ale musím dodat, že doprovod jsem při porodu neměla, jela jsem tam s tím, že to dopadne dobře a plně jsem věřila zdravotníkům, kteří se mnou vše probírali. Nedovedu si představit, že bych se v těch bolestech držela nějakého porodního plánu a na úkor toho si neřekla o analgetika. Je podle mě velký rozdíl porodit 3 hodiny po příjezdu do nemocnice versus strávit tam 2 dny v neefektivních kontrakcích, které ale stejně bolí a nedovolí si odpočinout.
Příště bych Vám asi doporučila víc naslouchat svým potřebám a řídit se podle sebe. Podpora je sice fajn, ale v té chvíli rodíte Vy a mělo by to být pro Vás v rámci možností snesitelné. Porodní plán je sice fajn, ale nevidím důvod ho za pochodu nezměnit, pokud to situace vyžaduje. Nedržela bych se otrocky toho, že to musí být nutně "bez chemie". Jak jste sama zjistila, tak jsou situace, kdy bez oxytocinu prostě ve zdraví neporodíte - a není to vaše chyba. Nikdo Vám nemůže vyčítat, když Vás po tolika hodinách námahy napadne žádat o analgetika, protože by musel být ve Vaší kůži, aby to mohl posuzovat.

@urtica no to sice ano, ale muj problem byl, ze nejak jsem nedovolila memu telu se otvirat. Jen na 1 cm a tim to haslo a 18h proste kontrakce neudelaly nic. Pak mi pichli injekci pravdy, ja nevedela tehdy, co to presne je, jen, ze bud to zastavi, nebo rozjede porod. Ted uz vim, ze to je takovy oblbovak, ktery telu pomuze se uvolnit a diky tomu poslicky konci a kontrakce funguji, tak jak maji, protoze rodicka neni ve stresu a neodvadi pozornost mozku a mozek tedy pracuje s porodnimi svaly. A u me byl tady ten problem. Jakmile prestala fungovat injekce pravdy,prestaly zase fungovat moje kontrakce. Takze se snazim uz ted nejak pozitivne myslet, abych mela ucinne kontrakce a nebyla jen ve stresu, ze prisel porod. Verim, ze to ted bude jine. Tehdy miminko bylo chtene, ale ve tretim trim.jsem zacala zmatkovat, ze nedam roli matky a nevedela jsem, co od toho cekat a podle me tento strach byl kamen urazu. Ted uz vim, co to znamena byt matkou a tesim se, nemam strach. No... urcite obavy jak zvladnout oba, tam jsou, ale proste je to jen mala obava, oproti tomu, jak jsem se zacala tehdy bat. Nevim, nejak tehdy na me dolehla ta zmena, co prijde, ze vse bude jine a nedovedla jsem si predstavit jen kojit a prebalovat. Az pozdeji diky zkusenosti jsem zjistila, kde je to kouzlo. Takze to je muj stavebni kamen, ze ted to bude v poradku. Dokonce mam vuci syna vycitky, ze to se mnou musel prozivat ty moje stavy uzkosti. Ted to tak nemam 😊

@urtica to jako vazne? To jde? Spat mezi kontrakcemi? Mi se chtelo hrozne, ale hrozne spat, ale kontrakce teda mi to absolutne nedovolily... mi uz pak taky bylo vse jedno a byla nastvana na cely svet. Ani nevis, jak me nakoplo, kdyz mi zastuoce primare rekl, ze rodine, po tom, co jsem skemrala. Ja najednou otevrela oci do koran a totalne s elanem, jak rodime? Ja se tam videla dalsich x hodin a mela pocit, ze uz proste odpadnu, ze proste finito... manzel se me snazil povzbuzovat, ze mam jeste dost sily, ze kdyz clovek rekne, ze nemuze, muze jeste jed ou tolik a at na to myslim, ze mam jeste dost sily... no predstava jeste jednou tolik.... videla jsem se na druhe strane 😅 a ted dr., ze rodime... otvirani branky bylo hodne bolestive a druha doba taky, ale ja jsem uz byla tak mimo, ze jsem to nejak sledovala z dalky a zapla usporny rezim a jela na celeho. Po porodu nastoupily endorfiny a jakoby zadna bolest nikdy nebyla, vse bylo pryc. A jak jsem byla uplne mrtva, ospala, unavena, najednou jsem se nabila energii a x dalsich hodin zvladla byt vzhuru. Nikdy bych neverila, ze zvladnu byt vzhuru tak dlouho. Myslela jsem, ze po porodu padnu a budu spat a ono spanek byl tentam. Usnula jsem cca az 9h po porodu 😅
@jenny91 dekuji 😊 Ja nevim, zda bych to poznala na kolik jsem otevrena 😅 jinak co se tyce toho tlaceni, mozna jsem Ti to uz psala, ale dr.mi rekl, ze chce, abych tlacila nejvic jak dovedu, ja tlacila nejvic, jak jsem mohla a on na me, zesilujeme, zesilujeme a zesilujeme a ja teda zesilovala, zesilovala a zesilovala a vse na jeden nadech, jak jinak... takze jsem se dlouhooouho nenadechla a kdyz doktor rikal, zesilujeme, tak manzel volal dychej, dychej, dychej... zdalo se mu, ze uz bych se jako mela nadechnout (ale jak dychat a tlacit najednou, ze? 😅). Pak repete a pak dr.na manzela, ze uz jde videt hlavicka a on se sel podivat, ve mne zatrnulo a nevedela jsem, jak bude reagovat a reagoval super. Dr.rikal at tlacim a zesiluji a manzel uz nerikal, at dycham, ale at tlacim, ze uz jen kousek, uz jde videt hlavicka. Takova znena 😅
@dzejn002 to je mi lito, ze Tvuj manzel vsude rikal, jaka to byla brnkacka... muj manzel si udelal srandu na porodnim salu a rekl vetu "No vidis, ani to nebolelo" to byly pohoedy vsech zenskych na salu, kdyby mohly, tak ho probodnou. Ale nemyslel to spatne 😅 ale fakt to byla hlaska, co v dany okamzik byla fakt blba hlaska 😂 ale pak mi nonstop opakoval, ze jsem.jeho hrdinka, ze on by to nezvladl a ze byl z toho meho utrpeni hrozne spatny, ze nevedel, jak mi pomoci a ze maly je pro nej hrdina, ze to zvladl a ja jsem hrdinka a ze si me za to hrozne vazi 😊
@jenny91 presne, jak pise @urtica, je dobre, ze jsi to tu otevrela a rozebrala. Nesouhlasim s tvrzenim, proc to tady rozpitlavat. Naopak, nekdy tohle prave pomuze, dostat to ze sebe a zjistit, ze v tom nejsi sama 😉

@blackhole Ano, vím, že jedině já sama vím, jak se v té chvíli cítím, a proto pro mě bylo vlastně složité, když manžel usoudil, že to zvládnu bez léků. Dělal to proto, že mi věřil a prý si byl jistý, že to zvládnu, ale není příjemné, když někdo takhle rozhodne za mě a jako by nevěřil, že tu bolest už opravdu snáším špatně.
Nakonec to ale u mě dopadlo skvěle. Vlastně dost podobně, jako píšete Vy. (Akorát bez toho epidurálu.) Otevřela jsem se během hodiny na deset centimetrů (z pěti), mohla jsem začít tlačit a tím jsem najednou úplně ožila a únava byla na tu půl hodiny ta tam. Bez komplikací jsem potom porodila čtyřkilové miminko taky bez poranění. Takže i když manžel nerespektoval, co jsem v tu chvíli říkala, můžu mu asi být jedině vděčná. Je možné, že by u mě třeba epidurál porod zastavil (někomu se to stává), mohlo to dopadnout úplně jinak. Možná že právě odhadoval situaci lépe než já, která už jsem si tou dobou opravdu nevěřila, zatímco ostatní si byli jistí, že to zvládnu a že je tohle nejlepší cesta. Manžel mi potom vlastně říkal, že úplně rozumí, že jsem v takové situaci epidurál chtěla, že jsem byla vyčerpaná a že je to naprosto pochopitelné. Ale mysleli si, že pro mě i pro miminko bude v tu chvíli lepší, když ten konec už dotáhnu bez něj.

@urtica Taky si doteď nejsem jistá, jestli chlap k porodu patří. (Určitě ne každý nebo pro každou ženu.) My jsme to nechali otevřené s tím, že mě odveze do porodnice a potom uvidíme, spíš asi počká někde poblíž. Nějak ale nakonec ani jednoho z nás vůbec nenapadlo, že by měl někam odcházet, chtěl tam být a já jsem ho tam chtěla. A oba jsme převelice rádi, že to tak dopadlo. Ale i tak tam vidím nějaké složité otázky, třeba prostě že od něj jsem si všechno brala tak nějak osobněji než třeba od doktorky. (Ale ta pozivita u nás určitě převažovala. Na konci jsem vnímala už jen jeho slova a ostatní jsem ani neslyšela. Nebo že mě po celé ty dva dny téměř při každé kontrakci objal nebo pohladil, což mi moc pomáhalo.) Ale je to individuální. Umím si dost živě představit, jak to v některých případech nadělá velké trable.
Každopádně jsem ráda, že jsem to tu otevřela. Hlavně přímo u toho porodu jsem tehdy měla úplně černé myšlenky, na co to proboha myslím. Je fajn vědět, že jsem nebyla sama.

@priefi Já jsem mezi kontrakcemi spala. Obě noci několik hodin. Ale řeknu ti, že to byl spánek na houby - snad jako by nebyl :D Kontrakce po pěti minutách, takže spánek maximálně na čtyři minuty v kuse... To jsem si spíš odpočinula prostě jen tím, že jsem ležela, i když to zase naopak zpomalovalo porod, takže ve výsledku asi žádná výhra 🙂
Já když jsem si po porodu postěžovala, kolik jsem měla dohromady kontrakcí, manžel to smetl slovy "no, ale slabejch". A já si říkala proč mi místo toho radši neřekne, jak jsem byla skvělá. A takových vět měl potom víc. Teprve když jsem se ozvala, vysvětlil mi, že to myslí žertem - což můj šestinedělní mozek do té doby nepobíral 🙂

@jenny91 ahojky. NEčetla jsem diskusi, tak nevím k čemu jste se dobraly. Ale přidám jednu mojí zkušenost. víš co? Já jsem chtěla třetí porod bez medikamentů, byla jsem domluvená s PA a nakonec jsem kývla na rajskej plyn. A manžel mě v tom podpořil. a víš co jsem si říkala po porodu? že mě měl naopak podpořit v tom, abych to zvládla a ten plyn si nedýchla. Měla jsem i výčitky svědomí, že jsem snad ten porod nezvládla tak dobře, když jsem si řekla o leky na tišení bolesti. a on mě v tom nepodpořil a nepovzbudil! :D porod je sama o sobě tak komplikovaná věc, tolik hormonů, který ovlivňujou psychiku, vnímání skutečnosti, během i po... strašně těžko takhle post eventu něco špekulovat, co by kdyby a co jsem měla udělat já a co druzí. V tu chvíli je všechno taková řacha... ;) podle mě je strašně důležitý si o tom popovídat, odevzdat to a brát to tak jak to bylo - jako skvělej, nádhernej porod bez komplikací 🙂 nakonec je, soudě podle sebe, prostě potřeba to uzavřít, zracionalizovat a - bejt vděčnej. ;) jo btw - jestli bude někdy čtvrtej porod, tak tam chci už jenom baby.čistě subjektivně (manžel byl skvělej). ale stejně - s přibývající zkušeností vnímám porod jako ženskou intimitu - chlapa pryč. :D

@odula Ahoj, díky moc za příspěvek. Teď už si myslím, že ty moje pocity nebyly oprávněné, a jsem manželovi vděčná, jak se zachoval. A přesně to, co píšeš, mě taky už někdy napadlo 🙂 Říkala jsem si, že bych si to potom zpětně vyčítala (zvlášť kdyby pak něco nešlo dobře a pořád by mi tam hlodalo, jestli za to třeba nemohl ten zásah). A říkala jsem si, jestli bych neměla pocit, že mi to měl rozmluvit. (Neměl to snadné - koukám, že se mi možná ani nemohl úplně zavděčit :D )
Já se na ten porod zpětně dívám jako na skvělou a nádhernou událost. Musím teda říct, že probrat si to všechno v hlavě mi dalo sakra zabrat. Ale myslím, že jsem se toho tím hodně naučila.
S tou intimitou tě úplně chápu. Já jsem rodila jen jednou, ale vždycky jsem měla pocit, že je to prostě ryze ženská záležitost. (Ani muži jako porodníci mi úplně nesedí. Chápu, že můžou být skvělí, ale osobně jsem byla vděčná za ženský personál.) Teď po té zkušenosti by mi přišlo líto manžela o to příště připravit (byl velmi rád, že tam nakonec byl) a taky by se mi nechtělo vzdát se toho pouta, co to mezi námi vytvořilo. (Hlavně z mé strany.) Ale líbí se mi ta představa porodu jen mezi ženskými, přijde mi to vlastně přirozenější a správnější.

@jenny91 tak bolest je velmi subjektivni zalezitost. Ale urcite to bylo vuci Tobe nefer, rici Ti, ze jsi mela slabe kontrakce, at to bylo mysleno zertem nebo ne. Ono je rozdil slabe a neucinne. Ja je tedy subjektivne mela silne a neucinne.

@priefi Přesně...já byla na pokoji s maminkou, která přijela o nemocnice otevřená na 7 cm - bolesti, dle svého tvrzení, měla jen malé, dlouho si myslela, že to jsou jen poslíčci..to byla pěkná provokace 😀!

@urtica to teda... ale vis co, je to opravdu o prahu bolestivosti a uvolnenosti rodicky, stresujicich faktorech atd. Ja jsem hrozny streser a mam rada svuj klid, takze proto bych rada byla dele doma. Manzel uz ma hruzu v ocich, ze porodim v aute (snacha kolegy v jeho praci ted tak porodila cestou,.jeji manzel ridil, ona rodila). Na to se vzdy rozesmeju a reknu, ze to u me nehrozi, ze jen nechci trcet na hekarne

@priefi Jj, to asi ano - ona byla celkově flegmouš - i po porodu 🙂. Jo, to chápu, já teda byla v porodnici, ke hekárna nebyla , zato jsem byla na pokoji s maminkou, která už tam měla mimčo a do toho jsme tam funěla a hekala...🙂, taky zážitek.

@urtica no to verim 😊

@priefi Děkuju za uznání! Já jsem vlastně po celý porod slyšela ze všech stran, že kontrakce jsou slabé, že je potřeba, aby konečně zesílily... A říkala jsem si, co o tom můžou vědět, jak to já cítím. Že se otevírám pomalu, to je prostě jiná věc.

@jenny91 tuhle frazi mi v podstate taky rekli na zacatku, postupne to ale stejna PA prehodnotila a rekla, ze ne ze by byly slabe, ale proste jsou neucinne. Pak vecer mi dali injekci pravdy, ktera mi pomohla se otevrit na 4 cm a kdyz sestra prisla kolem pulnoci, tak uz jsem ji skoro s placem rekla, ze porad ty stejne silne kontrakce. Ona to tak cerne nevidela, protoze, kdyby to nebyly kontrakce, tak to totiz prestane po te injekci. Vsichni tam meli radost, ze jsem se konecne hnula z mista. Jedine, co jsme zaznamenala, jako silnejsi, byly ty rano po rupnuti vody, ale ty byly rovnez neucinne. Po oxytocinu mozna byly silnejsi, ale to nejsem schopna porovnat, protoze mi manualne otvirali branku a samotny ukon byl bolestivy a delal se behem kontrakci. Ted ctu knihu hypnoporod a konecne mam vysvetleni proc se to delo. Ja jsem byla ve stresu, telo melo stresstav a krev sla jinam nez do porodnich cest. Takze ony pracovaly, jak se dalo, ale nemely tzv.palivo, protoze mozek to palivo posilal jinam. No... a diky injekci pravdy jsem se vnitrne zklidnila, resp.je to oblbovak a mozek tak posilal krev a impulzy, jak mel. Mozna jsi mela podobny problem. Rodicka si to kolikrat ani neuvedomi a nedokaze sama se sebou pracovat. Jsem teprve na zacatku knihy a pevne doufam, ze tam najdu aspon caytecne navod, jak se zbavit stresu. Jsem ale typ cloveka, co je ve stresu z kazde hovadiny... takze tak... ale z druhe strany, tehdy jsem se zacala hrozne bat role matky, ted to vidim jinyma ocima a jak uz jsem to tady i psala, to je muj zakladni kamen, na kterem stavim, ze budu uvolnenejsi a diky tomu porod bude postupovat. Takze ne, nemela jsi je slabe, mela jsi je jen neucinne

@priefi naprosto potvrzuju ten stres. já měla kontrakce 48 hodin,hnus fialovej, silný,nespala jsem, neucinny. věděla jsem že je to proto že doma nemám klid. takže třetí den jsem se doslova vnutila do porodky,že proste jdu rodit 😆 no tak že to tedy zkusime. a za 5 hodin z nuly na deset 😎 neuveritelny jak je porod v hlave!! to jen takova poznamka off topic.

@priefi Přeji hodně štěstí. Mně to znovu čeká až v létě (ťuk, ťuk, zatím mám teprve ducha na testu 🙂 ), ale taky jsem zvědavá, jestli s tou psychikou zvládnu líp pracovat. (Jako že teď mám dojem, že snad jo, ale kdo ví...) Já jsem z roli matky strach neměla vůbec, ale toho porodu jsem se (asi hlavně podvědomě) bála dost. Říkali mi, že jsem se před tou bolestí uzavírala a tím si to prodlužovala. Potom se mi to hodně rozjelo po tom oxytocinu, a mé dule připadalo, že to bylo kvůli tomu, že v té chvíli jsem tomu poprvé dala průchod. Řekla jsem prostě že teď ať už to je úplně cokoli, že jdu do toho, aby to bylo za mnou. Zatímco do té doby jsem prohlašovala, že jsem vyčerpaná a už nechci atd.