... A za necelých 5 hodin se narodí Kubík - 3,71 kg vážící a 52 cm měřící. A já tomu do poslední chvíle nebudu věřit🙂
Představte si, že je přesně o rok méně. Už zhruba 2 a čtvrt hodiny se domnívám, že poslíčkuju po 10 minutách (zase). Jenže za hodinu přijdou 2 osmiminutové kontrakce a pak rovnou pětiminutové. Za dvě hodiny pofrčíme do porodnice...
Máme za sebou generálku na první narozeniny a jsem ráda, že se jí účastnila manželova tchýně, takže je to v tomto směru odbyté, protože premiéru si teda zkazit nenechám 😠
Milé dámy, potřebuji poradit: chci Kubíkovi koupit nějakou věc, která by mu nejlépe vydržela celý život jako památka, ale aby to nebylo něco, na co se může leda tak koukat. Nějaké nápady?
Dnes jsem se stala "tetou":o))) Jedné z mých nejlepších kamarádek se narodila Helenka. 3,38 kg a 50 cm. I když teda nevím, kam to mamka složila, protože ještě minulý týden vypadala, jako když pašuje pomelo:oD
Přes veškerý můj bojkot paci-paci-paciček (nevím proč, ale nemusím, vychovávám primadonu, takže tleskáme na "šikulku":oP) začal Kuba dnes spontánně tleskat, když slyšel pacičkovou říkanku. Asi si budu muset promluvit s babičkou:oD
Tuhle jsem tu psala, jak tahám Kubu ze psí misky. Zdokonaluje se: už psovi krade granule. No co, alespoň bude mít zdravé zuby a lesklou srst:oD
Sice si můlžu nalhávat, že Kuba říká "tata" a "mama", ale jeho první opravdová slova budou spíš "tak" a "cvak":oD
Stehy venku, mám cizí břicho - nějak ho nemůžu poznat:o)))
"Jak bude Kubíček velikej?" "Táááááá" a hubu od ucha k uchu:oD
Tak jsme o krok dále... Do slova a do písmene: teď už jsou to 3 samostatné kroky a pád:o)))
Nepotřebujete někdo bobra? Mohu jednoho na odpoledne poskytnout. Dejte ho do dětské postýlky a rázem máte horní části ozdobené ve stylu primitivního umění. Živen je dobře, ale láska ke dřevu je láska ke dřevu:oD
Kuba má novou zábabu - 2 samostatné kroky a pád:o))) Že by tomu roku opravdu utekl?
Kuba objevil, že má pindíka:oDDD
Tak jsem zase mezi živými:o) Malého jsem týden neviděla a ten rozdíl je šílený:o(
Tak se zase jedno mimi octlo babyboxu. Na jednu stranu jsem moc ráda, protže lepší box než popelnice, ale na druhou stranu je mi líto té mámy. Co se musí stát, aby došla k závěru, že to bude pro její dítě lepší?
Zítra v 10 nástup na Vinohrady. Snad už mě dají s konečnou platností dopořádku. Řešit následky porodu ještě rok poté se mi tedy vůbec nelíbí:o( Mějte se krásně a chovejte se slušně:oP Potrefené husy vědí:oDDD
Asi si půjdu hodit mašli - dneska jsem se na poslední konzultaci před zákrokem dověděla, že dva měsíce nebudu smět nic zvedat. To znamená, že tu budu mít manželovu tchýni dva měsíce pečenou vařenou... To někdo nepřežije...
Jó, lenost je občas skvělá věc. Máme pěnové puzzle, dítě čuníka, tak je musíme občas umýt. Drbání kartáčekm už mě nebavilo, tak jsem je dala do pračky a ejhle, jako nové a daleko čistější než po tom kartáčku:oD
Máme návštěvu - dorazila sudička rýmička:o(
Kubíčkovi je dnes 11 měsíců. Oslavil to nespaním:o) A mě je špatně, protože za měsíc bude mít první narozeniny. Tak strašně to letí. Strašně ráda bych vrátila čas o rok zpátky:.o)
Tak nám Kuba udělal první samostatný krok. Ale spíš nedopatřením, protože si neuvědomil, že se o ten polšářek neopírá, ale nese ho:oD
se táže sama sebe, jaká je pravděpodobnost, že jí v porodnici podstrčili cizí dítě. Protože jinak si nedokáže vysvětlit, jak může tak chytré dítě mít tak tupou matku. Chápete, že si někdo zamkne do skříňky klíče od té skříňky?
Trny a růže
Pročítám si tu příběhy o trnitých cestách k vytouženému uzlíčku. Občas na něco narazím třeba na Novinkách. A vždy to skončí slzičkami. Nebyla jsem taková vždy. To až poslední rok, možná dva. Určitě od té doby, co máme Kubíčka.
Když jsme se s manželem "snažili", zdálo se mi, že to jde pomalu. Když jsem neotěhotněla během tří cyklů, chtěla jsem, aby mě gynekolog poslal na vyšetření. Po půl roce jsem to vzdala a objednala nás sama do CARu. Na návštěvu už nedošlo, protože jsem dva dny po objednání zjistila, že jsem těhotná. A to bylo poprvé, kdy jsem kvůli svému synovi štěstím plakala.
Když pláču nad články, je to směs slz. Jsou to slzy štěstí, protože jsem neskutečně šťastná, že mám syna. Radosti, protože tu z něho mám neustále, i když mě kolikrát vyčerpává a dostává do kolen. Smutku, protože si vzpomínám na ty oplakané negativní testy, období, kdy se touha měnila v posedlost, a myslím, že alespoň trochu vím, jak se cítí ta, která to psala. A také pokory, protože dnes už vím, že přirozeně otěhotnět po půl roce ve věku 36 let není zase až tak běžné. A mám-li být upřímná, také hormonů.
Když píšu "alespoň trochu", je to proto, že právě ta pokora mi nedovolí napsat, že to vím "moc dobře". Nevím. Nemám za sebou léta pokusů a zklamání, ať už přirozenou cestou nebo s pomocí lékařů. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se už s podstatným bříškem kutálela chodbou u Apolináře cestou na předporodní cvičení a nevědomky prošla kolem CAR. Seděl tam pár. On na moje bříško koukal smutně a odevzdaně, ona zoufale a se slzami v očích. I když jsem neuděla nic špatného nebo záměrně, v tu chvíli jsem se cítila strašně, nejraději bych si nafackovala a nikdy už jsem tudy na cvičení nešla.
Tyto stránky jsou pro všechny snažilky, těhulky a maminky, případně (na)stávající tatínky. Ale jsou to právě ty bolestné příběhy s naštěstí velice často šťastným koncem, které nás zaujmou, sledujeme je a pamatujeme si je. A nejde jen o příběhy o dlouholetém snažení, ale také o ty, kdy těhotenství z různých důvodů nekončí ideálně. Jsou to příběhy, které nám všem, kterým se něco takového vyhnulo, připomínají (nebo by aspoň připomínat měly), jaké jsme měli štěstí.
Po přečtení takových příspěvků někdy pisatelce napíšu, ale někdy raději ani ne, protože nevím, co psát. Prázdná slova útěchy? Ať napíšu cokoliv, bolest to nezmírní a mnohdy mám spíš strach, abych naopak neublížila.
Milé dámy, vy, kterým růže zatím nabízejí jen trny, věřte mi, že vám moc fandím a i když jako pověrčivá v takovýchto situacích raději nepřeji, udělám tentokrát výjimku: přeji vám, aby růže konečně vykvetly. Vaše příběhy čtu a i když je nekomentuji, zanechávají stopu. A už se těším na ty šťastné konce, protože v ně věřím a nic jiného nepřipouštím. Protože ty si čtu ze všeho nejraději... A moc ráda je komentuji... I s přáním...
Co se dnes Kubíčkovi povedlo
Nejprve mi Kubík zase vyrazil dech tím, že sám stál. Sice v širokém rozkročení a prdelkou vystrčenou, ale stál:.o))) Už se mu to jednou povedlo, ale to bylo takové, že stál a jen se pustil. Tentokrát něco lovil v tašce a začal se s plnýma ručkama zvedat a prostě stál:o)
A dnes poprvé "skákal" do bazénu. Posadila jsem ho na kraj, nožičky nad vodu a on se naklonil a skočil mi do náruče. Postupně jsem stála dál a dál, až skočil tak, že se potopil a já ho chytala až pod vodou:o)))
A dnes také poprvé jsem Kubu pod vodou "posílala". Na povel se potopil a já ho skrz obruč poslala instruktorce. Máme doma delfínka:o)))
Dmu se pýchou a jsem nekritická, ale přejte mi to:oD
Tak kromě pápá se Kuba naučil posílat pusu. Teda alespoň částečně. Sice si dá ručku k puse, ale tak nějak už ji nedá pryč a začne si oblizovat dlaň😀
Kubíček mi pomáhá oblékat mu ponožky - já mu ukážu ponožku, řeknu "nasadíme ponožku" a on zvedne ťapinku:o)
Asi budu muset do lékárny a nakoupit zásoby - jak to tak pozoruju, blíží se "Persen Time":o(
Tento den minulý rok jsem šla naposledy do práce:o)
Bordel v bytě...
V roce 2007 jsme si koupili byt. Sice na sídlišti a na šílenou hypotéku, ale po rekonstrukci, skoro 75 m2, krásný, světlý, velká lodžie, okna na obě strany domu.
S bytem přišla krásná kuchyň, i když vybírat ji já, rozhodně bych nevolila odstín třešeň/kalvádos. Stejně tak ne plovoučku v podobném odstínu. Mám ráda světlé dřevo. Kuchyň a obývací pokoj tvoří krásný otevřený prostor a umožňuje to, co jsem vždycky chtěla: ráda vařím pro návštěvy a když přijdou a já nemám hotovo, mohu vařit a přitom se s nimi bavit a ne být jako Popelka zavřená v kuchyni. A šestimetrové jižní okno kompenzuje tu tmavou barvu kuchyně a podlahy. Koupelna má rohovou vanu, zrcadlo přes celou stěnu, což oceňuji zejména, když lezu do/z vany - bílá hrošice jde brát lázeň. Ale má to stejný účinek, jako svého času nápis na ledničce "Nežer!!!", tedy veškerý žádný. Obklady se snaží evokovat řecké lázně, včetně tří Grácií. Taky bych je tam nedala, ale což, koupelnu kvůli tomu hned překopávat nebudu. Je světlá a čistá a to mi momentálně stačí. Za pár let to uděláme jinak.
Zařídili jsme si ho tak, aby se to líbilo a vyhovovalo nám, i když lidé pohybující se v oblasti designu by nejspíš skřípali zubama a mnohý samozvaný arbitr by ohrnul nos. Knihovny IKEA Expedit, starý kulatý rozkládací jídelní stůl a židle z první republiky, který je nenahraditelný, když pořádáme kulinářské párty, starý rozkládací gauč, který vypadá tak strašně, že na něm pořád musím mít přehoz, abych ho neviděla, ale je neuvěřitelně pohodlný a jak se na něm spí - kam se hrabou naše supervysoké moderní matrace. Ke gauči je i konferenční stolek. Stejně strašný, ale přehoz přes něj jde těžko. Oboje jsme dostali od kamarádky, abychom alespoň něco měli, "než si pořídíme nové". Dost velkou část obýváku zabírá "pět švestek", jak říkáme sedacímu vaku Sakypaky. Také tam máme "bobíka" což je něco z IKEA. Koupili jsme to v levném koutku a nevíme úplně přesně, co to je. Odhadujeme, že buď velká podnožka, nebo nějaká součást gauče. Každopádně to bylo za hubičku koupeno jako místo, které bude patřit Hopce, aby neskákala na gauč. Prdlačky. Hopka na to prdí, ale každý, kdo přijde, si na to okamžitě sedne.
Z jednoho pokoje jsme si udělali ložnici, z druhého pracovnu/šatnu. A postupně jsme byt dovybavovali a nahrazovali provizorní věci. Vzhledem k tomu, že jsme vše museli zaplatit vlastními penězi, šlo to pomalu, ale šlo to a to větší radost jsme z výsledku měli radost. Nejdéle nám trvalo, než jsme vybrali novu sedačku. A stolek, protože měl ladit se sedačkou. Konečně jsme našli to pravé. A nekoupili, protože jsem zjistila, že jsem těhotná a finanční plán byl přehodnocen a peníze se začaly strkat z pochoptelných důvodů jinam.
Takže krásný byt, možná trochu chaoticky zařízený, ale zabydlený a my jsme byli s výsledkem spokojeni. Ale v létě loňského roku to začalo. Bylo třeba dát dohromady dětský pokoj. Takže zrušit špajz, do bývalého špajzu přesunout pracovnu. Mohu vřele doporučit - není nad to, když 12 m2 přesouváte do 3 m2. Kde vám ještě z původního uspořádání zbyla dvě horská kola. Ale po odhodlaném selektivním eliminačním procesu se povedlo. NASA koutek byl na světě. Ze začátku jsem měla strach tam chodit, protože jsem si tam připadala jak ve Vesmírné odysee a čekala, kdy se z těch všech krabic a drátů a monitorů ozve "HELLO, DAVE". A dali jsme se do pokojíčku. Trvala jsem na tom, že pokojíček musí být do porodu hotov, protože vím jak to chodí: to se udělá "až" a nakonec svatý Až nikdy nedorazí. I to se nám povedlo. Jen záclony a povlečení košíku jsem viděla až po návratu z porodnice, ale bylo to tam.
A bylo to moc hezké a já si říkala, jaká je to paráda, máme hotovo a je to fajn. Věci mají své místo, ne všechno úplně ladí, ale jsou to věci pěkné, kvalitní, neponičené. Sice to minimálně dvakrát týdně vypadá jako v prádelně, ale co, to k mimi patří. Jenže pak se z našeho malého hodného ležícího miminka stal meloun na gumicuku a bylo po ftákách.
Nejdřív se začaly stěhovat některé věci ze spodních částí otevřených knihoven. Pak bylo třeba olepit chrániči exponované rohy. Ale zase jsme konečně docenili výhody zmíněného konferenčního stolku - vzhledem k tomu, že je čalouněný, odpadl problém s dalšími rohy. Jedny dveře jsme museli zajistit gumicukem, aby na malého nespadly 5schůdky za nimi - do NASA koutku už se prostě nevešly. Vzhledem k tomu, že jsme to museli připnout na panty dveří dalších, tak ty také nezavřeme a vypadá to fantasticky. Také přibyly pojistky na spodní šuplíčky. Pak lžíce na boty pro zajištění šuplíčků vyšších. V současné době uvažujeme o tom, že koupíme ohrádku. Nedáme do ní Kubu, ale televizi, stereosoupravu, reprobedny a stojan s CD. Protože hádejte, co Kubu láká nejvíc. Teda hned po recyklaci. Provizorní řešení s kartonovou krabicí už neobstojí. Pět švestek je teď jako prase, protože jakžtakž brání Kubovi projevit zahradnické sklony. Jednou jsem si dovolila jít na záchod a nechat ho bez dozoru a už se po něm vydrápal a krásně nakypřil hlínu ve třech velkých květináčích. A jak tak do toho slintal, tak má pět švestek černé maskování.
Každý den luxujeme, protože byste nevěřili, jaký bordel dokáže udělat jedno dítě a třetina rohlíku. A to mu ještě většinou půlku té třetiny zblajzne Hopka. Jenže uklidím vysavač a kde se vzaly, tu se vzaly, drobečky jsou zpět. Teď měl navíc rýmu, takže jsme pořád odsávali, tak už jsem si řekla, že se na to můžu razdvatři a vysavač jsem nechala venku. Stejně tak jsem rezignovala na leštění zrcadlové skříně v chodbě. Náš malý Narcis je u ní pečený vařený a jistě víte, co dokáží dětské pacinky. Zvlášť, když je na nich kus toho rohlíku.
Vedle té skříně je otevřený botník. Kromě toho, že je Kuba narcis, tak je taky fetišista přes boty. Můžu je rovnat jak chci, vždycky někdo zazvoní v okamžiku, kdy je z nich neidentifikovatelná halda a Kuba kouše Crocsy. Navíc je těch hald teď po bytě povícero, protože jsme v odbodbí změny velikosti. Prádlo kam se podíváš. Nejsem posedlá úklidem a pořádkem, ale občas mě to sejří.
Takže co jsem tím elaborátem vlastně chtěla říct? Že jsme měli krásný útulný byt. Teď máme spokojené dítě...
P.S. Kvízová otázka: Připojuji obrázek oněch zmiňovaných třech Grácií a vy mi řekněte, proč vavřínový věnec dostává právě ta prostřední:oP
