Ahojte, ženy,

hledáme další Ambasadorku, těšíte se? A to rovnou pro českou platební službu Twisto, která je na trhu více než 3 a půl roku. Tuto praktickou a jednoduchou službu využilo již přes 150 000 spokojených zákazníků. A v čem služba spočívá?

Díky inovativním technologiím zjednodušila nákupy a platby, učinila nakupování na internetu pohodlnější a bezpečnější a umožnila rychlý přístup k účelovému financování nákupů, aniž by člověk musel žádat o úvěr v bance. Je to jednoduché a chytré! Jde o princip - kupujte dnes, plaťte za měsíc.

Už se nemusíte bát, že propásnete skvělou akci, když zrovna nemáte peníze, protože rodičák nenaběhl včas, nebo uvidíte boty svých snů. Taky si usnadníte placení faktur, abyste na ně nikdy nezapomněli. A že nejde o ledajakou službu, dokazují i všechna ocenění, které Twisto má. Časopis Forbes Twisto zvolil do top 20 nejnadějnějších českých startupů, CEO Twista je v aktuálním výběru Forbes 30 pod 30, ekonomický deník jim letos udělil ocenění FinTech počin roku 2017, v roce 2016 zvítězili v kategorii “Experienced startup” v soutěži Wolves Summit v Polsku.

A jaká by měla být Ambasadorka téhle úspěšné firmy?

- šikovná mamina, která šíří pozitivní vibrace,

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

či také poporodní depresí trpí matky po porodu, kdy je jejich tělo vystaveno přílivu velkého množství emocí, které jsou vyvolány hormonálními změnami po porodu a o kterých do té doby neměly ženy ani tušení. Tento stav je způsoben poklesem progesteronu (hormon, který pomáhal udržovat těhotenství) a naopak stoupající hladinou prolaktinu (hormon, který spouští laktaci - tvorbu mateřského mléka (odtud starší pojmenování laktační psychóza) ). Jejímu vzniku ale napomáhá také celková vyčerpanost během šestinedělí. Dostavuje se tedy druhý až třetí den po porodu a žena se při něm může cítit nešťastně, plačtivě, úzkostlivě až depresivně. Může mít pocit zmařeného štěstí, pocit, že už nikdy nebude nic dobré. Naštěstí ve většině případů poporodní deprese do týdne odezní. 

Toď teorie...

Rozhodla jsem se sepsat článek o mé zkušenosti s poporodní depresí. Hlavně kvůli tomu, že mě velmi pomohlo zjištění, že v tom nejsem sama!!! 

Na miminko jsem se neskutečně těšila. Těhotenství bylo plánované a naprosto ukázkové 🙂 žádné nevolnosti, bolesti či komplikace. O tom, že čekámě holčičku jsme se dozvěděli ve 33tt jinak se ta naše potvůrka stále schovávala 😀 

No a pak to přišlo, praskla voda a jelo se. Porod byl (teda podle mě- super viz. čálen Jak Emmička na svět přišla) a po 3,5 hodinkách a 3 zatlačení vykouklá na svět naše holčička. 

No a já ji dostala na hrudník... koukala jsem na ten pomačkaný, fialový a bračící uzlíček a čekala jsem kdy příjde ta neskutečná láska a štěstí o které jsem slyšela/četla. 

Těhotenský deníček dlouho nebyl, protože mě trošku vyděsil můj zdravotní stav ve 33. týdnu těhotenství. Jak se daří miminku a jak zvládám osmý měsíc těhotenství se tedy dozvíte až v dnešním videu z 35. týdne těhotenství, ve kterém jsem nakousla i hodně intimní témata, tak snad vás moje upřímnost nepohorší. 🙂

A jak jste zvládaly/zvládáte poslední týdny těhotenství vy?

Celý minulý týden jsem měla se svou čtyřměsíční dcerkou Mariankou příležitost testovat nové plenky Huggies Ultra Comfort ve velikosti 3, určené pro děti o váze 5-8 kilogramů.

Hned na začátek bych chtěla napsat, že jsem k celému projektu přistupovala s jistou skepsí, protože oblíbenou značku plen už jsem si dřív našla a natřikrát odzkoušela. Prémiová řada konkurenční značky (říkejme jim pro jednoduchost Péčka) sice nebyla bez chyb a nehody se stávaly, pořád byly ale tyto pleny to nejlepší z obrovského množství výrobků, které jsem stihla během tří plenkových období vyzkoušet.

Tolik na úvod a jdeme na test z praktické stránky. 🙂

Prvním příjemným překvapením byla velikost vzorku k odzkoušení - dvě balení po 58 kusech. Za týden jsme spotřebovaly sotva polovinu jednoho, takže - díky, Koníku. 🙂
Po rozbalení se nevyvalil žádný zápach, což se u Péček dělo vždy. Maličkost, ale fajn. Obrázky na plence jsou sice pěkné, ale tolik pozornosti a chvály jako jiné maminky v testu bych jim nevěnovala. Co mě ale zaujalo hned, při porovnávání s našimi Péčky, byla velikost pleny - doporučená váha miminka pro Huggies je 5-8kg a pro Péčka 4-9kg, přitom Huggies jsou o poznání delší.

A tady jsem začala tušit, že osvědčená Péčka mají konkurenci. Naším nejčastějším problémem s plenami totiž vždycky bývaly žlutohnědé úniky až mezi lopatky, které člověk objeví po dlouhých minutách, kdy si v nich drobátko hoví a skvrna vesele sákne vrstvami oblečení, zavinovaček, případně autosedačkou apod...

Nebudu to natahovat - podstatně vyšší zádová část problém vyřešila. Za týden testování (a další týden psaní recenze) se takové zaneřádění nestalo ANI JEDNOU. Pro mě je to revoluce v přebalování, vážně. 😮

Loni v červnu hlásal Modrý Koník spuštění projektu testování. Osobně zkouším přihlášky k testování málo, pouze u produktů, o které se vážně zajímám. Když na mě koncem března vyskočila nabídka na testování plenek Huggies, věděla jsem, že to chci zkusit. Přihlásila jsem se a čekala.

Vybrali mě/nás . 🙂

Každá maminka chce pro své dítě to nejlepší, ani u plen tomu není jinak. Trh jich však nabízí tolik, jak si vybrat? Recenze jiných maminek a vlastní zkušenost. Doufám, že má recenze bude malinko přínosná.

Značku Huggies znám již pár let, jejich plenky jsem používala u prvního syna, byla jsem spokojená a nyní zvědavá, jak jsou na tom plenky v  současnosti. Došlo u nich k výrazné inovaci? Ovlivnilo to vlastnosti pleny? Jaké jsou po cca 8 letech?? Odpovědi na své otázky jsem dostala, díky možnosti testování. Děkuji Modrému Koníku, že mi to umožnil.

V pondělí ráno zvoní kurýr, přebírám velký balík, rozbaluji a čeká mě příjemné překvapení. K testování jsou poskytnuty dva balíky plen. Paráda! Dobrala jsem zrovna poslední plenku naší používané značky a je pondělí ráno. Ideální čas začít testovat. Jdeme na to 🙂

☆první dojmy☆

Již jsem psala dva články, co vařím synovi. Syn jí už vše, co my nebo mu

(někdy i k mé nelibosti) dáváme vše ochutnat.

Synovi jsou 2 roky a řekla bych, že za den sní méně než by asi měl, ale stačí mu to a za poslední měsíce mu narostl i pupíček 🙂.

Naše skóre na dvou letech cca 89cm a 11,5kg. > Myslím, že je tak akorát 😉

Takže milé maminky, co zoufáte,

že Vám dítě nejí > nezoufejte

Zdravíme všechny a přidáváme naši recenzi, jak jsme s holkama testovaly plenky Huggies. 

Na začátek bych ráda napsala, že jsem měla obrovskou radost, že jsme byly do testování vybrány. Netrpělivě jsme vyhlížely balíček. Když dorazil, byly jsme rády, že pro dvě holčičky máme dva balíčky, z nichž jeden obsahuje 58 plenek. 

Poté co jsme plenky rozbalily, moc se nám líbily obrázky na nich. 

Naše malé holčičky, nosily si opičky a občas také žabičky. 

Vzhledem k tomu, že máme doma již dvě děti, plenky Huggies jsem vyzkoušela už kdysi v minulosti, ale nevyhovovaly mi. Byla jsem velice zvědavá, jestli nové budou lepší. 

Bohužel, ač je holky i ochutnávaly a zkoumaly jak se dalo...

Po screeningu jsem konečně nastoupila do práce...v ní jsem pobyla 2 dny a šup zase na neschopenku ale tentokrát opravdu nemocná....dostala jsem penicilin a klídek...jelikož jsem byla nervozní tak jsem si pořídila angelsounds...super věc ale prďolku jsem musela nahánět pořád někam plavala...

Po 14 dnech zase do práce..ale už na nové místo, které je vhodnější pro těhulky...práce jen na jednu směnu což jsem ráda, kolektiv super..nemohu si stěžovat...

Zjišťovala jsem jak je s dovolenou na kolik dní mám nárok a hle, na celých 25 dní...+ 2 které mám za 6 noční směny..ale jeden den už nám vybrali celozávodně...

Na mateřskou nastupuji 17.7.- 2 týdny před tím máme škodováckou dovolenou-celý závod...a tak si ještě 3 týdny před ní (v červnu) vyberu 3 týdny volna...končím 9.6...

takže jen nějakých 33 dní práce..do toho nějací doktoři a test na cukrovku(brrrrr jsem na to zvědavá) no myslím že rychle mi to uteče.

Tatínek je rád že bude holka...A co jméno???dohoda zněla kluka vymýšlím já-Adam a přes to nejel vlak..Holku tatínek-taky do toho nekecám...a tatínek vybral Andreu Valerii. Snad mu to jméno vydrží...aby nevymyslel nové...

Domácí kváskové houstičky jsou po výrobě kváskového chleba dalším mým počinem  na cestě za zdravějším pečivem 🙂 

Dlouho mi trvalo, než jsem se k tomuto kroku odhodlala v domění, že to bude náročné a upatlané. Opak je pravdou!

Výroba houstiček zabere míň času, než pečení kváskového chleba, zejména pokud máte dostatek kvásku v zásobě. Pak můžete péct skoro okamžitě. A výsledek opravdu stojí za to.

Netřeba znovu zmiňovat, jaké má kváskové pečivo své výhody. Kdo to přeci jen ještě neví, přečtěte si článek o kváskovém chlebu, kde jsou základní výhody zmíněny a kde najdete i odkaz na to, kde kvásek sehnat.

Kdo se přeci jen ještě odhodláváte …. snad vás tento můj příspěvek popostrčí. Uvidíte, jak snadné, ale zejména dobré to je! Už nikdy nebudete chtít jinak!

INGREDIENCE (na 8 houstiček … bulek):

Ahoj všichni...

    ...no, asi mnozí z vás už z nadpisu tuší, o čem se dnes chci rozepsat. Na úvod bych chtěla napsat pár čísel (zdroj http://uzis.cz/):

        - v roce 2015 zemřelo v ČR celkem 148 dětí do věku 1 roku, z čehož nejvíce na tzv. Některé stavy vzniklé v perinatárním období

        -ten samý rok se mrtvě narodilo 398 dětí (nejvíc po 21 letech)

    Většina těchto dětí se narodila v porodnici. O kolika z nich, o kolika jejich rodinách, byla reportáž v novinách či televizi? Kolik zdravotnických pracovníků nebo rodičů bylo vláčeno za to, že jim zemřelo dítě ve zdravotnickém zařízení (nebo že je postižené po nevhodném "vedení" porodu)? Rodič ani jeden, lékaři asi tak 2 za posledních několik let? V roce 2014 zemřela při porodu v ÚPMD matka, tatínek zůstal se starším dítětem a novorozencem sám...že o tom nevíte? Jak byste mohli, to je v pořádku, stalo se to v nemocnici, proč o tom psát reportáž. Kdyby se to stalo doma, žijou z toho novináři minimálně týden.

    V našem právu je mimo jiné ukotveno právo ženy na volbu místa porodu. Stejně jako zodpovídáme za jakýkoliv další aspekt života našeho i našich dětí, odpovídáme i za to, kde se rozhodneme porodit. A nikdo nemá nárok nám toto právo upírat, nebo nám spílat za jeho využití samozřejmě s přihlédnutím i na zájem dítěte (která matka, co si pečlivě naplánuje těhotenství i porod tohle nedělá?!?!?). Toto naše právo na volbu lékaře, vyšetření í místa porodu by mělo být podpořeno takovým nastavením systému, aby nebyla zvyšována jeho rizikovost, momentálně se to děje přesně naopak.

Nemám vo zvyku psát články, ani poskytovat zbytečné info o sobě, ale příští měsíc to bude rok, kdy jsem chytla boreliózu já a sezóna se blíží, tak třeba moje zkušenost někomu pomůže, aby tuto nemoc nepodcenil.

Před rokem jsme se s kamarádkami domluvily na společném víkendu s dětmi, jely jsme do Valtic. Přes den jezdily na kole, nebo chodily na procházky, večer jsme seděly a kecaly dlouho do noci. Prostě krásný víkend, spokojené děti i matky 😀 Hned první den jsem chytla klíště, mohlo být přisáte pár sekund, možná minutu, fakt krátce. Rovnou jsem ho vytáhla a neřešila.. Druhý den se mi objevil v tom místě obrovský flek. Obvykle má nastat reakce několik dnů až týdnů po kousnutí, alespoň to vám bude tvrdit doktor. Do dvou dnů zmizel, takže jsem k doktorovi ani nešla, jen jsem pro jistotu zavolala sestřičce a domluvila se s ní, že pokud mi začne být blbě, přijdu. Po týdnu mě začala bolet hlava, pak kluby, svaly, teplota 37, prostě ukázková chřipka, jen bez rýmy a kašle. A tak jsem naklusala k doktorovi, který mě vyslechl, řekl mi, že je to moc rychlý nástup, že ta reakce nemůže být tak brzo, ale pro jistotu atb nasadí. V ČR se doporučuje léčba 14-21 dnů, takže jsem dostala doxybene na 18 dnů. V té době jsem ještě naivně předpokládala, že to bude jako každá jiná nemoc, atb zaberou za 3 dny a bude mi líp. Nebylo.. Dva týdny jsem nezvládala nic. Ráno jsem se odvezla do práce, do 3.patra jsem schody šlapala asi 10 minut, tam jsem naštěstí seděla, takže dobrý a pak domů. Pak se to pomalu začlo zlepšovat. Pár týdnů na to jsem šla na odběr krve, který potvrdil,že to opravdu byla borelióza (k překvapení pana doktora 😀). Pořád jsem byla unavená, pořád něco bolelo, ale to je prý normální.. Pomalu jsem začala fungovat. Trvalo mi ale 5 měsíců, než jsem dokázala ujít 1 kilometr!!! Já, která jsem předtím běhala 4 krát týdně (kratší vzdálenosti, dopracovala jsem se na 5 km), 2 x týdně cvičila a energie jsem měla na rozdávání. V lednu jsem absolvovala další kontrolní testy, které ukázaly, že mám pořád vysoké protilátky IgM a IgG naopak nízké = v podstatě že jsem pořád jako čerstvě nakažená.. (IgM poukazuje na akutní formu, IgG na chronickou, nebo na překonanou nemoc). Doktor mě poslal na Bulovku, kde mají ambulanci zaměřenou na boreliózu. Tam jsem si od doktorky vyslechla takové kecy, že jsem měla chuť brečet. V podstatě se mě snažila přesvedčit, že to mám určitě falešně pozitivní a že moje přetrvávající problémy nejsou z toho. Udělala další testy (v březnu), které ale potvrdily, že boreliózu opravdu mám. Čekala jsem, že mě konečně někdo začne léčit a nic. Závěr dr. doslova "No boreliózu máte, ale hodnoty klesají, takže i když máte problémy, léčbu nedoporučujeme".  Hmm, hodnoty za těch 7 měsíců mířně klesly, ale v porovnání s lednovým odběrem jsem měla naopak hodnoty vyšší.  Ano, funguji, jsem schopna uklízet, i když na etapy, normálně chodím do práce, na výlety, atd.. Většinu dnů jsem ok, pak ale přijde stres, nebo fyzická zátež a je to zpátky.(teď jsem třeba měla 10 dnů super, přišel stres a už třetí den mi je zle..) Ppořád nemůžu cvičit, lehce se unavím, sem tam se celá klepu (velká sranda, když mi ruka líta 5 cm nahoru dolu, nebo nejsem schopná vzít do ruky tužku a psát, nebo stojím a klepou se mi celé nohy), bolívá mě hlava, klouby. V podstatě mě to pííííp kliště likviduje dál.. Teď mě čeká návšteva u soukromého dr., který boreliózu opravdu léčí, bohužel je ale vše placené a částky to nejsou zrovna malé. Ale jinou možnost nemám, pořád mám šanci, že to nepřejde do chronické formy, která způsobuje různé problémy, které už se nedají zvrátit (Neléčená borelióza může způsobit chronické onemocnění kůže, kloubů, nervů a imunitního systému. Může být příčinou rozvoje autoimunitních chorob jako např. revmatoidní artritida či roztroušená skleróza. Borelióza je též podezírána z toho, že může vyvolávat chronický únavový syndrom. Dokonce způsobuje i psychické potíže.)

Léčba, která je v ČR považovaná za dostatečnou, opravdu nestačí. Atb na 3 týdny je hrozně málo. Mělo by to být hned na začátku na 3 měsíce, pak podle testů a příznaků.

A proč to vlastně celé píšu? Abyste se nenechali odbýt a trvali na důkladné léčbě a kontrolních testech..  Abyste věděli, že boreilóza není jen flek, který zmizí a je vše ok. Přeji krásné léto bez klíšťat.. 

Často jsem na Modrém koníku četla recenze na různé výrobky, ale vždy jsem si říkala, že byste mě stejně nevybraly a ani mě nic nějak nezaujalo. Ovšem, když jsem uviděla testování plenek, tak jsem si řekla, že zkusím něco napsat. Napsala jsem příspěvek jako první, a i když nebyl nijak originální, tak za pár dní jsem měla zprávu, že jsme byli vybráni. To byl první šok… Další šok nastal, když mě pleny dorazily. Myslela jsem, že mi přijde pár plínek, ale 2 balíky tj. 116 plenek jsem opravdu nečekala. Dnes, poslední den testování, stále používám první balík plenek.

Celá nedočkavá jsem musela hned jeden balík rozbalit a okouknout pleny. První co mě překvapilo, spíše nemile byla parfemace plenek. Obecně moc nemusím, když je plenka „něčím“ cítit. Ovšem to byl pouze první dojem po rozbalení balíku. Při používání jsem už žádnou parfemaci necítila.

Další bod byla gumička na zadní straně plenek. Hned jsem si řekla, že to bude dobré když se Adámek pokaká, jelikož mu to často vyteče právě zadní stranou. Nejprve jsem zápasila se správným zapnutím plenky, ale po týdnu už jsem vše vychytala. Plenky mají vysoký pas, což zabraňuje také protečení.

Na plenkách se střídají 2 druhy obrázků, které se konkrétně mému Adámkovi moc líbily.

Plusový bod dávám také za zapínání plenek, které je opravdu pevné. Ještě u žádných plenek se mi nestalo, že by takhle držely. Materiál plenek je příjemný. Nemám ráda takové „šusťákové“ pleny, což Huggies opravdu nejsou.

Tak a samotné testování…

    Ztráta miminka je pravděpodobně ta nejhorší věc, která se člověku může stát. Pro toho, kdo zatím miminko nemá, však může podobnou ztrátu představovat smrt milovaného psa. Ráda bych se s Vámi podělila o náš příběh o tom, jak život a smrt jednoho psa změnila náš život k lepšímu. Omlouvám se za délku, ale myslím, že by zkrácení článku příběhu spíše uškodilo.

     Rhodéského ridgebacka Kurta jsem si pořídila s bývalým partnerem ve svých 24 letech do vztahu, který byl po osmi letech už dost vyhaslý. Byla to taková ta „přechozená dětská láska“, což jsem si ale nechtěla přiznat. Pět let už jsme spolu bydleli a zažívali to samé – práci, volno a nudu 🙂. Neměli jsme moc přátel, žádné zájmy, koníčky, tedy až na počítačové hry, kterým přítel holdoval několik hodin denně. Oba jsme doufali, že nám Kurt do života vnese zase radost a energii, což se určitě stalo. Byl to nesmírně milý pes, takové to „třeštidlo“, které si každý oblíbí i přes to, že to s ním není úplně jednoduché. Kurt vyrost do velkých rozměrů, vážil 55 kg a v kohoutku měl 70 cm.  Měli jsme jej v bytě 2+1, ale trávili jsme s ním spoustu času venku a tím, že jsme neměli moc nábytku, měl v bytě hodně prostoru. Zhruba první rok nový pes přítele bavil, postupně ale jeho zájem opadl a vrátil se na 100% zpět k počítači. Asi Vás bude zajímat, proč jsem s nim stále byla… Milovala jsem ho. Opravdu hodně. Kurt tedy zůstal na mě, což mi vůbec nevadilo. Začala jsem se díky němu seznamovat s „pejskaři“, chodit více ven do přírody a můj život konečně dostal smysl. Byla jsem tu pro něj a on pro mě.

     Abych se moc nerozepisovala – mezi pejskaři jsem našla svého nynějšího manžela a po deseti letech se rozešla s bývalým partnerem. Začali jsme rekonstruovat byt a měli tam své dva psy – já Kurta a on svou fenku. Psi se měli velmi rádi, byli to skvělí parťáci. Fenku jsme bohužel kvůli tomu museli nechat vykastrovat, ale utěšovali jsme se tím, že se tím zabrání i příp. problémům s falešnou březostí aj.

     Na rekonstrukci bytu jsme si vzali docela velkou půjčku, kterou jsme chtěli mít před založením rodiny splacenou. Přesto jsme oba velmi brzy začali toužit po svatbě i miminku, velmi jsme si rozuměli a rozumíme dodnes. Možná i některé z Vás znají ten pocit, když najdou spřízněnou duši… Svatbu i miminko jsme tedy zatím odložili a užívali si psy, výlety s nimi a pracovali na bytě.

     V prosinci roku 2014 jsem jela na návštěvu za bývalou kolegyní z MŠ. Kurt měl tehdy necelé tři roky (oslavil by je v březnu 2015) a byl to mladý, zdravý a statný pes. Když jsem se v osm večer vrátila domů, potkala jsem dole přítele pouze s fenkou. Řekl mi, že se Kurt zaběhl a že ho nemůže najít. Hledal ho už hodinu. V tu chvíli se mi zatmělo před očima… Rhodéský ridgeback je pes původem z Afriky, není na naše zimy „stavěný“. Kurt nosíval obleček, který ale ten večer bohužel neměl. Při venčení se vytrhl manželovi i s vodítkem z rukou ve chvíli, kdy se skláněl, aby zvedl bobek… Utekl uprostřed města, a proto jsem se hrozila toho, že jej srazí auto nebo tramvaj. Hledali jsme jej do půlnoci, volala jsem do okolních útulků, pomáhali i rodiče s autem. Bohužel bez výsledků. Celou noc jsem chodila k oknu a dolů ke dveřím paneláku, abych jej našla, kdyby tam čekal. Druhý den jsem si vzala volno v práci a vytiskla 100 ks letáků s odměnou 10 tisíc. Kontaktovala jsem bývalého přítele, aby o tom věděl a on mi přijel pomoci je rozlepit v okolí. Volala jsem na dopravní podnik, jestli nebyla večer hlášena srážka se psem. Dvě shodou okolností byly nahlášeny a tak jsem jela za řidiči, abych zjistila, o jaké psy šlo. Naštěstí se ukázalo, že to nebyl Kurt. Ten den jsem nic nejedla.

     Další dny jsem vylepovala letáky (celkem jich bylo 700 ks), kontaktovala jsem Psího detektiva, zašla na státní policii. Byl docela oříšek přesvědčit policii o tom, že když můžou hledat kolo za 15 tisíc, tak můžou přeci hledat i psa, který byl o něco dražší. Nedělala jsem si ale moc iluze o tom, že by jej aktivně hledali. Každý další den byl psychicky náročnější, pořád jsem přemýšlela nad tím, kde je a co se mu děje. Měla jsem strach, jestli jej někdo nepoužije na psí zápasy. Byl duší štěně, špatně snášel odloučení. Napadlo mě kontaktovat novinky.cz, kde otiskli můj článek o Kurtovi. Samozřejmě se našla spousta lidí, kteří pod článkem psali příspěvky typu „Už z něj mají bezdomovci párky“ apod. Ten den se mi také podařilo kontaktovat Blesk, který krátký článek otiskl o den později. Po tom, co vyšel článek na novinkách, se mi ozvali z TV Barrandov s tím, že by chtěli natočit krátkou reportáž. Já jsem to samozřejmě uvítala. Ten den volali i z Primy. V pátek proběhlo natáčení do obou televizí, já se vůbec nemohla donutit, abych vypadala sklesle a smutně. Paradoxní, co? Doma jsem brečela co chvíli a když jsem natáčela reportáž, tak jsem musela vypadat, jako že hledám ztracenou ponožku… Divné, lidské emoce jsou někdy k nepochopení. Kluci z Barrandova byli moc milí, nabídli mi o možnost bezplatného tisku letáků u nich, opravdu se zajímali. Zato moderátorka z Primy se nezajímala vůbec, chovala se velmi profesionálně, ale bez lidského zájmu. Lze to ale pochopit, natáčí denně mnohem horší události a navíc já opravdu nevypadala nešťastně :D. Oběma týmům jsem slíbila, že pokud se Kurt najde, budou u toho a z obou stran mi bylo slíbeno, že se v sobotu reportáž odvysílá. Měla jsem velkou naději, opravdu jsem věřila tomu, že se díky tomu najde…

            Já čekám miminko! Moje vysněné miminko! První co mě napadlo, že se musím dobře připravit na porod. Ale už mě nenapadlo připravit se na kojení…. O procesu porodu jsem si toho hodně načetla, o kojení skoro nic. Vždyť kojit přece budu, tak co. A kamarádka mi před porodem řekla, že mi s kojením v porodnici pomůžou, takže tím skončila moje příprava. Do porodního plánu jsem si akorát připsala: prosím o podporu samopřisátí, kojení bez omezení a žádné UM…. A to je vše. Porod může začít. Jsem připravená.

            Vůbec jsem netušila, že laktační poradkyně v porodnici na mě nebude mít čas. Vůbec jsem netušila, že mi kojení na začátku moc nepůjde a vůbec jsem netušila, že podpora ze stran sester bude spíše alá propagace kloboučků, dokrmů a dalších kojicích pomůcek… „My jsme si se sestrama říkaly, že vám to asi nepůjde, nemáte dobrý bradavky. Zkuste to s kloboučkem a tady mi podepište, že jste ho převzala.“ Z tohoto přístupu jsem byla moc zklamaná. Sestry sice měly naučenou formulku: „…když budete něco potřebovat, cinkněte na nás kdykoliv.“, ale když už jsem cinkla, moc nadšené nebyly. A taky že jsem cinkala, potřebovala jsem POMOCT S KOJENÍM. Vždyť tady na šestinedělí mám jeden jediný úkol – naučit se miminko kojit! A mně to nešlo.

Prsa byla nalitá, mlíko stříkalo všude, ale miminko ne a ne se přisát. Chvíli plakalo a pak usnulo. Jednou v noci jsem opět zavolala sestru a poprosila jsem ji o pomoc… Vzala mého nádherného chlapečka a snažila se mu narvat bradavku do pusy. On plakal, já bulela… bylo nám v té situaci fakt blbě… Po chvíli sestra rezignovala, když se jí nedařila její metoda: „Máte zlobivý dítě.“ a odešla… Miminko mi opět usnulo nenakojené a já jsem se rozbrečela… A v tomto duchu to šlo dál.  „Cože vy jste ještě nevážila miminko před pojením a po kojení? Ale to musíte, jinak vás nepustíme domů. Když vám miminko nebude přibírat půjdete na kapačku.“

Zastrašování zafungovalo. Začala jsem tedy vážit… bylo to pro mě velmi stresující, protože moje miminko stále nepřibíralo, jak všechen personál očekával… „A nechcete se jít podívat na to video o kojení?“  A v tom mi to došlo… vždyť ty sestry o kojení nic neví stejně jako já… cítila jsem se fakt mizerně… No nic, musíš se spolehnout hlavně na sebe, vždyť tvůj chlapeček tě potřebuje, seber se, sakra, a pojď znovu do toho, ty to zvládneš! …napadlo mě zavolat švagrové, která má 3 děti a všechny kojila, tak jak to, sakra, dělala… „Zalez si do sprchy, odpusť si prsa, masíruj teplou vodou a pak běž kojit!“ Konečně praktická rada, která měla trochu úspěch…

Můj chlapeček však nepřibíral tak, jak by měl, takže přišlo další strašení od sester: „Řeknu vám to tak: chcete jít domů?“ Na to jsem samozřejmě odpověděla ano. „Tak přikrmte!“ Aha, tak toto je ta podpora kojení v porodnici… byla jsem zoufalá, a protože mi začalo být malýho líto, podlehla jsem. Přišla sestra se stříkačkou plného UM a stříkla ho mému synovi do pusenky, pěkně z dálky, bez kontaktu. Bylo mi opět do pláče. Když jsem odcházela z porodnice, v tašce jsem měla vyfasované stříkačky, klobouček a UM a někde úplně dole zahrabanou sebejistotu… Ale já to stejně nevzdala. Hned první den doma jsem se vyprdla na UM i stříkačky a šla kojit, pěkně v klidu bez omezení jsme se tulili a víte co? Ono to šlo, šlo to krásně… hned první den doma to povolilo… Najednou ze mě byla nejšťastnější máma na světě! Sebejistota, co se týče kojení, se mi vracela pomalu, byla dost pochroumaná z nemocničního přístupu. Ale co, kašlu na ně, mám nejkrásnější miminko a KOJÍM!!!

           A protože jsme se kojili krásně další tři měsíce, vůbec mě nenapadlo, že kojení se nám bude proměňovat a že můžou přijít další problémy. Po nějakém čase, se mi přestaly nalívat prsa a mému miminku se to moc nelíbilo. Nechtělo se přisát. Myslela jsem si, že nemám mlíko, byla jsem opět zoufalá. My tak bojovali na začátku a tohle by měl být konec? Tak to teda ne! Protože jsem tušila, že to sama nezvládnu, napsala jsem o radu na facebook do skupiny PODPORA KOJENÍ. „SOS malej mi bojkotuje kojení!“ Díky bohu za fejs!!! Sešlo se tu spousta fajn rad, protože ale moje pochroumané sebevědomí z nemocnice bylo stále zahrabané kdesi v tašce a nevylízalo, oslovila jsem Martinu, laktační poradkyni v mém okolí, a poprosila ji o pomoc.

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

---

Dnes otevíráme jedno zajímavé testování. Testování každodenní pomůcky, bez které nemůžeme doslova žít. Ano, bude se testovat toaletní papír! A ne ledajaký.

Co testujeme

Toaletní papír Veltie kombinuje pevnost a spolehlivost tří nepřekonatelně jemných a hebkých vrstev.  O vaši pokožku bude pečovat velice jemně a vy se budete pokaždé cítit příjemně. Veltie poznáte podle rozkošného medvídka na obalu.

Znáte to, jdete na toaletu, cítíte naději, že budete alespoň 5 minut sama, že budete mít čas na své vlastní myšlenky, a v tom poza dveří křičí hysterický hlásek: „Maminko? Maminko, kde seš?“ Do toho nejhoršího scénáře spadá také nepříjemná představa - toaletní papír spotřeboval manžel, který samozřejmě na novou rolku zapomněl, a váš prcek, pověšený za vaše kolena, vám nechce z koupelny přinést novou. Ale protože jste maminka, víte jak na tyhle pakárny. Tři vrstvy Veltie vám zpříjemní pokaženou chvíli. A také, když je nutno, utře soplík pod nosem nebo v chvatu poslouží jako skvělá utěrka.

Není lehké se usmívat, když vás trápí svědění, neobvyklý výtok, nepříjemný zápach a víte, že s vaší vagínou není něco v pořádku. Vaginální ekosystém něco narušilo a říkáme to jako ženy ženám, našly jsme řešení.

Čtěte dál.

Co testujeme:

Vaginální kapsle GYNIMUN intim protect jsou selektivní vaginální probiotikum, které obnovuje a udržuje zdravou vaginální flóru, podporuje léčbu bakteriální vaginózy a obnovu přirozeného pH. Představuje rychlou pomoc a úlevu od nepříjemného zápachu, svědění a neobvyklého výtoku.

Tato jednička na Evropském trhu jako jediná obsahuje takové laktobacily, který se ve vagíně nachází úplně přirozeně. Kapsle jsou vhodné jak při bakteriální vaginóze a tak při kvasinkové mykóze (u těžších infekcí samozřejmě po náležité antiinfekční léčbě).

GYNIMUN vaginální kapsle obsahují dva pečlivě vybrané, vaginální, patentované a klinicky přezkoušené probiotické kmeny, které byly vybrány pro své vynikající vlastnosti při udržování a obnově zdravé vaginální flóry. GYNIMUN jako jediný obsahuje přirozené vaginální  laktobacily. Žádné jiné laktobacily nejsou schopné ve vagíně přežít a bojovat v ní s problémy tak jako ty, které jsou obsaženy v GYNIMUN.

Milé maminky,

ráda bych se s Vámi podělila o aplikaci pro Android Teplůtkoměr, kterou pro mě napsal můj manžel. Díky aplikaci si už nebudete muset pamatovat, kdy jste své dítě naposledy měřili a jaký lék jste mu podali.

Tady je příběh jejího vzniku. Mám často nemocné děti a docela trpí na horečky a po jedné šílené noci, kdy jsem zase neúspěšně hledala papír s posledním měřením a podaným lékem, napadlo mě, že by bylo dobré mít něco takového v mobilu (ten většinou vím, kde je a nepotřebuji k němu baterku). Manžel se toho chytl a aplikaci naprogramoval (šikulka jeden). 

Možná si říkáte, že je to zbytečnost a že se teď přes aplikace řeší skoro všechno. Před rokem bych s Vámi souhlasila, ale teď jsem v jiné situaci. Za poslední čtyři měsíce jsme prošli hromadou nemocí (viroza, chřipka, zánět dutin, zánět středního ucha, rotavirová infekce, septické horečky, angina, mononukleoza, horečky neznámého původu, laryngitida a to je snad konec ... ťuky ťuk). Po třetí nemoci jsem přestala mít přehled, které dítě jsem naposledy měřila, jaká byla horečka a který lék jsem podala. Takže aplikace se pro mě stala nepostradatelnou pomůckou. A to nejen v akutních fázích nemocí, ale i v mezidobí, kdy jsem musela opakovaně lékařům zpětně sdělovat historii horeček. 

A protože podobných maminek je určitě více, rozhodli jsme se aplikaci zveřejnit. Pokud by pomohla jen jediné mamince, za tu námahu to stálo. Maminky, přeji Vám, ať jste s aplikací spokojené, ale ať ji nemusíte používat často!

Aplikace je free a zde je na ní odkaz: https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.strnadatka.teplutkomer

Opakuje se to každý rok. Na začátku jara, kdy se příroda probouzí a všechno kolem nás kvete se paradoxně cítíme unavení a bez energie. Není to žádná odborně pojmenovaná nemoc a nevěnuje se jí žádná vědecká publikace. A stejně přijde stejně jistě jako bolest hlavy po bujarém večírku. Dobrá zpráva ale je, že jí lze účinně předejít a naplno si tak užít jedno z nejráznějších ročních období.

Stavěli jste sněhuláka?

Částečně je na vině to, co jste dělali v zimě. Pokud jste stavěli sněhuláky, bobovali s dětmi na kopci, bruslili a nosili zvířátkům do krmelce jablíčka, cítíte se pravděpodobně dobře. Ale ti, kteří teploty kolem nuly strávili v křesle před televizí a miskou cukroví po ruce na tom budou pravděpodobně hůře. A ačkoli pro nikoho z nás není dnes problém jíst i v zimě dostatek čerstvého ovoce a zeleniny, které zajišťují příjem vitaminů a minerálů, přísun těchto důležitých látek není většinou dostačující.

Proto je vlastně jarní únava vitamínový a pohybový deficit. Naše tělo tak po zimě vypadá jako automobil, který stojí celou zimu venku. Nikdo s ním nejezdí, netankuje benzin a nedoplňuje olej, aby se nic nezadřelo a vše běželo tak, jak má.

Slunce nejen v duši

Náprava je vcelku jednoduchá a hlavně příjemná. Žádné polykání tabletek a injekce. Jednoduše roztáhněte žaluzie, otevřete okna a vpusťte do bytu slunce. Právě jeho paprsky přispívají k tvorbě vitaminu D, který je pro náš organismus důležitý. Stimuluje v našem těle tvorbu serotoninu, tzv. hormonu štěstí. Jeho výborným zdrojem jsou také ryby, především ty tučné mořské jako jsou losos, tuňák, sardinky a makrela. Slušná porce lososa by měla pokrýt doporučenou denní dávku vitamínu D.

Synek spí. Je tu čas pro mě. Káva dnes stydne rychleji! Venku je nečas, jakoby byla zima zpět. Mám svetr,  topení hučí, ale v pokoji je chladno stále. Pohrávám si s myšlenkou, že dnes ven nepůjdem (ale půjdem, aspon vyvětrat se na 20min, jinak zblbnem oba). Ani zima ani chaos z rozptýlených hraček doplněné o ramínko na šaty, cedník, metr, skládací přepravku a jiné tuningy hracího materiálu mi nezabrání, abych vám dnes nenapsala něco z mého pro slova světa.

Dnes  posílám příspěvek o povídání si s dítětem v jeho prvních měsících. A i když vám ještě úplně odpovídat nebude, vaše komunikace s ním mít odezvu bude!

Schopnost vnímat řeč je pro dítě vrozenou dispozicí, ale záleží na rodiči, který je s dítětem drtivou část dne, jestli bude komunikačně zdatné. A i když všichni tuší, i bez vystudované logopedie, že intenzita tady hraje jednu z hlavních rolí, nejeden rodič se přiznal, že neví, co dítěti stále povídat, když mu jeho dítě ještě nerozumí a samo ještě nemluví. Motivující může být nad slunce jasný fakt, že dítě dříve rozumí než mluví. Porozumění jednoduchému slovnímu sdělení se uvádí mezi 8. - 10. měsícem, tedy dříve než od dítěte uslyšíte první slůvko. Dítě, než začne vnímat obsah sdělení, potřebuje naposlouchat jiné aspekty řeči. Proto na něj mluvte a nebo ještě lépe povídejte si s ním. 

Mluvit k malému dítěti umíme všichni

Mám na něj mluvit nějak "extra"? Budu si s ním umět povídat? Psychologové poukazují na fakt, že příhodný styl mluvy k dítěti volíme přirozeně, aniž bychom si to uvědomovali. Zpomalíme tempo, zkrátíme délku, opakujeme základ sdělení. Pravděpodobně také zvolíme vyšší tón hlasu, na který obecně malé děti lépe reagují a pomocí výraznější intonace se snažíme získat i udržet pozornost dítěte. Pro tento styl mluvy se začal objevovat termín "maminština", kterou ovládají  už děti středního školního věku, kluci i holky. Psycholog Matějček o tomto jevu píše jako o vrozené složce budoucího rodičovského chování. Není to ukliďnující? Umíme to všichni a to cca od 10-ti let.

Možná jste si ale všimli, že ten výše popsaný způsob mluvy NEpoužíváte v komunikaci s čerstvě narozeným miminkem. Pravděpodobně tvoříte věty delší, neměníte tolik intonaci... a to je správně! Vaše dítě tak má možnost naposlouchat, kromě široké škály fonémů, intonaci běžné řeči, hranice vět, slov... Než o obsah sdělení jde totiž o navázání kontaktu. Vaše řeč se změní až později a možná to ani nepostřehnete. Důvodem ke změně je, že začnete reagovat na mimiku svého dítěte a intuitivně vycítíte, co právě potřebuje a z běžného řečníka se stáváte uživatelem   "maminštiny", ať už jste to plánovali nebo ne ;)

Když jsem objevila poprvé dvě čárky na testu, měla jsem nesmírnou radost, ač miminko nebylo plánované. Celé těhotenství jsem si užívala, hlavně rostoucí bříško a na miminko se těšila. Každým dnem, kdy se porod blížil víc a víc se mě manžel a kamarádi ptali, jestli se bojím porodu. Pohotově jsem jim odpovídala, že ne. Byla to pro mě naprosto přirozená věc a nebyl důvod se bát. Jsem přece žena, která je k rození dětí stvořena.

Pak přišel den D, porod začal spontánně a já to věděla od první kontrakce a moc jsem se těšila. Při příjezdu do porodnice všechno pokračovalo dobře, měla jsem už půlku za sebou. Než přišla velmi silná kontrakce a já zazvonila na PA.

Tady to začalo: „Maminko, jste otevřená na 7cm, píchneme vodu a můžete začít tlačit.“

Byl to můj první porod a porodnici a doktory v ní jsem vnímala pozitivně, přece ví, co dělají. Začal kolotoč nekonečného tlačení, kdy se mi nedařilo sehrát s tělem, kontrakce pomalu mizely a mě docházeli síly. PA zavelela napíchnout oxytocin a zavolat doktora. To už šlo do tuhýho, kontrakce byli nesnesitelné, a nedávali mi čas na odpočinek. Byla jsem vyčerpaná a najednou měla pocit, že to nezvládnu. Přišel čas mi dávat kyslík. Přesto už jsem nemohla.

„Naštěstí“ mě v tom PA nenechala a začala mi miminko vytlačovat z břicha pomocí Kristellerovy exprese. Doktor navíc provedl ještě nástřih hráze. Trvalo to ještě pár minut a najednou bylo miminko na světě. Avšak to jak ze mě miminko vylítlo ven, jsem vůbec necítila. Prostě jako bych to nebyla já, kdo rodil.

Bohužel mi miminko nedali ani na břicho, ač se tím porodnice dušovala na předporodním kurzu, že to dělají automaticky. Po nějaké době mi ho podali zabaleného jako vánočku na první přisátí, a pak ho zase odnesli a nechali mě s mužem na porodním sále dvě hodinky „odpočívat“. Toť k bondingu.

Během těhotenství jste náchylnější k nákaze různými nemocemi: „Těhotenství potlačuje imunitní systém organismu (aby plod neodmítal jako cizí těleso), což znamená, že vaše tělo má menší schopnost odrazit infekce a nemoci, je také náchylnější k nachlazení a chřipce,“ říká britská specialistka na výživu Dr. Marilyn Glenville. Proto je důležité obranyschopnost přirozeně posilovat, například vhodnou stravou.

Nejen pravidelné cvičení a dostatek spánku vám mohou pomoci k lepšímu zdraví. Také správná výživa je důležitá. Kromě užívání prenatálních doplňků (například kyseliny listové), se těhotným ženám doporučuje jíst hodně ovoce a zeleniny, které jsou nejlepším zdrojem antioxidantů, vitaminů a minerálních látek.

„Pokud uvažujete o tom, že budete doplňovat vitaminy a minerály, kupujte jen ty, které jsou speciálně určené pro těhotné ženy, protože obsahují beta-karoten místo vitaminu A, který je spojený s rizikem vrozených vad,“ říká Dr. Glenville.

Svačina z mandlí

Ořechy mají mnoho zdravotních výhod, avšak podle nedávné studie jsou nejlepším pomocníkem v boji proti virům mandle, které obsahují látky, jež pomáhají bílým krvinkám detekovat viry a bojují proti šíření viru. Autoři studie naznačují, že pravidelná konzumace mandlí může mimo jiné urychlit i zotavení z nemoci.

Mandle jsou mimo jiné bohaté na mangan, riboflavin a měď, které pomáhají při tvorbě energie, jakož i vápník a fosfor, které posilují kosti a zuby. Najdete v nich i chemickou látku fenylalanin nezbytný pro zdravé fungování mozku, jsou také dobrým zdrojem kyseliny listové, která je důležitá pro správný vývoj nervového systému dítěte.

Dnes večer jsem se těšila, že se Zdendou vyrazime do víru velkoměsta. Už více jak tři roky je to pro mně svátek, když můžeme jít v Praze večer mimo domov. No,ale když i třetí líčení odplavily slzy, tak jsem se s vycházkou rozloučila.

Dostihla mě mocná únava...v bytě chaos, druhý den oslava Edwinových narozenin a v neděli nástup do nemocnice...a já na pokraji zhroucení. Poprvé mi zaťukala u hlavy otázka "proč právě já??" Rychle jsem ji tedy poslala k šípku...ale musím se přiznat, že to na mně dolehlo, nebudu dělat hrdinu😀...Dolehlo na mně to, že se únava dostavuje rychleji než dříve. Bála jsem se jak to budu zvládát potom....Tím potom myslím v době, kdy už pro okolí budu zdravá...pak jsem si řekla, že toto nebudu řešit, že to prostě nějak půjde...Jasně, že to půjde...ale asi ne tak hladce jak jsem si vysnila...Asi to bude trvat malinko déle, než se dostanu do formy....Tak to byl první důvod, proč šla řasenka do háje.

Ale dala jsem se dohromady, nalíčila jsem se...a začala jsem řešit, jak to bude po operaci. Samotné operace se nebojím vůbec...nechci přímo tvrdit, že se těším...ale...už plánuju, co si tam všechno přečtu a jaké filmy a seriály zkouknu a nebudu se muset o nic starat...🙂)). Ale začíná mi docházet, že po té operaci to nebude asi žádná prdel...(ehm, legrace). Tak nějak jsem si vyřešila týden, kdy budu mimo...děti pošlu k babičkám a je to...ve čtvrtek mě pustí, v sobotu mamka přiveze děti, vyrazím s ní na koncert, na který se chystám už čtyři roky, v neděli si trochu dáchnu a od pondělka nastane ostrý režim. No...ale, Edwin není uplné pírko a ač už je chodec, tak tu potřebuje někam vysadit, tam potřebuje popenést, sem tam potřebuje umýt zadek pod vodou...a šetřící režim asi bude delší než jeden týden...A co teď??? To je otázka, kterou si kladu a která mě začíná trochu vyvádět z mého klídku.

Už to prostě trvá dlouho, nechce se mi už otravovat Z.mamku, která sice ráda přijede, ale cítím, že je to jiné než na začátku...Už toužím po normálním režimu, kdy se budu starat o děti já a babička přijede jednou za čas za odměnu...A hlavně, kdy se budu starat já a nebudu po třech dnech zralá na týdenní ozdravný pobyt bez dětí. Nevím kde je chyba, ale mě děti energii berou, místo aby mi ji dávaly, jak to všude čtu...A to byla třetí salva slz...

Zas jsem se nějak sebrala, nějak jsem si to vyřešila, namalovala se a chystala se obléknout, že vyrazíme...a v tom mi bylo sděleno, že děti si mě žádají...ano, na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou...co si budem povídat...kurňa, děti moje zlatý, já chci na pivo a ne vás hodinu uspávat a řešit s váma, jestli budu ležet u tebe Juli nebo u tebe Edwine...Ale když jsem patovou situaci u kterého dítěte budu ležet vyřešila, poňuchňala se s tebou Juli a přesunula se k Edwinovi, tak tak u něj sedím a začínám brečet...kvůli všemu...a dochází mi, že jsem vlastně ráda, že si tu můžu takhle být a nechat si smýt řasenku slzami (slzy jsou totiž nejlepší odličovač, jak všechny víme🙂) a mít důvod zůstat doma...Takže vám děti děkuji, dneska bych totiž byla stejně dost marný parťák na pivo, určitě bych udělala nějakou scénu Zdendovi, pak bych chytla nějakej virus a nemohla na operaci a vše by bylo trochu v háji.

Takže, i když něco někdy vypadá dost marně, tak to má svůj důvod...děkuji, Juli, žes se mnou chtěla ležet před spaním a děkuji Edwine, že se ti nechtělo moc spát a já alespoň měla čas jen tak sedět a přemýšlet a odličovat se 😀

...to je oč tu běží.

Asi jako každá maminka se dřív či později postaví před otázku "Co tak další miminko?" A vůbec nezáleží na tom jestli druhé, třetí nebo páté. 

My máme doma ročního ďábla Emmičku. 

Teď si asi říkáte, že myslet na druhé když máme doma divocha není asi dobrý nápad 😀 ale podle mě každé dítko je náročné jinak.

Emmička je úžasná 🙂 krásně jí, dobře spí jen vymýšlí různé způsoby jak se zabít, přinejlepším zmračit 😀

No a letos v březnu (a na mě nějak moc brzy) jsme oslavili první narozeniny. A stím přišlo i vědomí toho, že jestli chceme mít děti 2 roky od sebe, tak bychom měli začít něco dělat.

Den „D“ je vlastně docela variabilní. Může to být očekávaný dobrý den, pak taky jakože den s velkým D a nebo jako u nás - Den Debil. Taky s velkým D. To by šlo. 🙂

Jsem vlastně docela šťastlivec. Navzdory všemu fakt jsem. Hlavně kvůli tomu, že netrpím „syndromem oběti“ a každý den si svoje velké štěstí uvědomuji. Ale aby to dalo trošku smysl, hodím vám to trošku do kostky.

U nás doma to byla leckdy slušná divočina. Máma, táta, táty holka, táty manželka, táty táta, táty děti, máma, mámy děti, mámy manžel, mámy rozvod, mámy manžel, mámy máma… Mámy máma ta vám byla super, miluji mámy mámu.

Všichni měli lepší věci na práci, než řešit Jitku. A tak se stalo, že jsem strašně toužila po lásce. Bejt pro někoho „number one“, bejt pro někoho ta nejlepší věc na práci. Tolik jsem se láskou dusila a prosila ji nazpátek.

Potkala jsem Pána, říkejme mu „P. Jé“. Bylo mi dvacet, božíčku, já byla naivní. Když jsem našla dvě čárky, říkala jsem si, jak to všechno bude růžový. No nebylo. Ani baby růžový, ani jiný. Spíš docela černočerný. 🙂

V tu dobu rostl můj syn a ruku v ruce s nim i má sebedůvěra. Po pár letech jsem „Pána Jé“ s celým jeho „potom, pak, možná, ach jo, pustim si pc a dam pár šluků z trávy“ poslala zpátky tam, odkud přišel, a tam, kde je doteď - k mamince do pokojíčku. 🙂 Víte, já si konečně sama sebe začala vážit. Nebo jsem možná dospěla, bůh ví. Ale něco se změnilo. Já se změnila. V tu dobu nikým nečekaná, vlastně ani nechtěná přišla. LÁSKA.