Balíček dorazil během několika dní. Byla jsem strašně zvědavá a natěšená. Týýý jo, jsem už opravdu marná, když se tak moc těším na něco, co je na úklid, ale opravdu jen zaneprázdněná matka, dokáže pochopit mé nadšení z něčeho, co mi ten nekonečný uklid dokáže usnadnit.

Rozbalení krabice a následné složení, nám se syny, kteří mi samozřejmě museli asistovat nedalo moc práce. Během několika minut bylo vše připraveno, na první zkoušku.

Napustit vodu po rysku, přidat přípravek a šlo se na věc. První pokoj byl na mě. Šlo to hladce. Tyč je pro mě akorát, žímací systém funguje tak jak má a to, že se mokrého hadru vůbec nemúsím dotknout je úplně dokonalé, takže, když jeden z mých kluků během vytírání něco potřebuje, nemusím sundávat rukavice a hned se mu můžu věnovat. Velmi mile jsem byla překvapená, že po ždímání, je mycí návlek mokrý tak akorát a po vytření, nejsou nikde louže a za chvilku je sucho. Uplně nadšená jsem z kloubu na spodní části tyče, díky kterému se dá krásně vytřít po gaučem, kde se nám neustále usazuje prach.

Kluci samozřejmě museli testovat také, takže nastavitelnost tyče, do různých poloh, je pro nás veliké plus, mě tím ubyla práce a kluci si připadají důležití, že zvládají práci stejně jako já.

Díky viroze svých synů, jsem mop testovala i v noci, svůj starý mop jsem v noci nikdy netahala, ale tady jsem si řekla, že jeho ovládání a schopnosti mi práci určitě ulehčí a bylo to tak. Za pár minut bylo po kalamitě a já mohla jít pokračovat ve spánku.

Závěrečné shrnutí: 

Jako malá jsem byla neustále v pohybu. Celé dny jsme s kamarády trávili venku, hráli míčové hry, jezdili na kolech, šplhali po stromech. Pamatujete si to? Celé sídliště venku. Bylo to něco kouzelného. A taky to byl jediný pohyb, který jsem měla. Jako rodina jsme k sportu vedení nebyli, takže žádné lyže se nekonaly, žádné výlety na kolech nebo sportovní kroužky. Nic. A nevadilo mi to, nikdo v mém okolí podobné věci nedělal (žili jsme na vesnici).

Pak jsme se ale odstěhovali do města, pohyb se přirozeně vytratil, na mě přišla puberta a kila letěla nahoru. Nekecám, byla ze mě malá/ vysoká kulička. Pamatuji si to období moc dobře- cukry byly nejlepší přátelé a pubertální deprese na denním pořádku.

Když už jsem toho měla dost, samu sebe jsem přesvědčila, že nejlepší způsob, jak se dostat zpátky do formy, je přestat jíst. Za jedno léto jsem zhubla z 67kg na 50kg. Nikdy mou hlavou ani neprolítla myšlenka, začít cvičit nebo upravit stravu. A vlastně mě k tomu nikdo ani slovem nenavedl.

Období to bylo velmi těžké, protože jsem jako vzor měla svoji nejlepší kamarádku, baletku, věčně hubenou, krásně zpevněnou a fakt nádhernou holku, která neměla nouzi o kluky- a dobře víme, že v období kolem 15 let jsou kluci všechno 😀

Nikdy jsem se nepovažovala za hezkou holku a vždy jsem tuto skutečnost přisuzovala mé postavě... Tak jsem nejedla.

Moje váha kolísala nahoru a dolu vždy podle toho, v jaké fázi vztahu jsem byla.

Střevní viróza je definitivně jedním z nejefektivnějších nástrojů pro rodinný teambuilding.

Aktivní pobyt, kde trávíte většinu času spolu, povětšinou na záchodě. Mezi společné aktivity lze zařadit blití, uklízení zvratků, sezení na záchodě, řvaní, celonoční sledování Krtka.

Tímto pobytem značně vylepšíte své vyjednávací schopnosti v oblasti diplomacie při boji o záchodovou mísu,  kyblíček na blití nebo panáka pálenky.

Poznáte další level mateřské lásky. Pokud to doteď bylo jen „Maminka mi utře zadek, maminka mě uloží, maminka mě vykoupe“, nyní přibyde ještě: „S maminkou blinkat.“ Přes to vlak nejede.

Průběh podle Pažouta:

První dítě lehlo – Pažout dezinfikuje Metaxou.

Když jsem ve čtvrtek psala článek o malém Filípkovi, neměla jsem nejmenší tušení, jak může být život krutý, jak ne nadarmo se říká, naděje umírá poslední... Tato dražba měla být především o pomoci malé Nelince, která potřebuje speciální kočárek, a Filípkovi, který potřeboval finanční prostředky na alternativní léčbu diagnózy osteosarkom.

Přiznám se, že mě Filípkův příběh neskutečně chytnul za srdce. Byl pro mne důkazem, jak se z minuty na minutu může pro rodinu změnit celý život, hodnoty, to, na čem skutečně záleží. Věřila jsem, že tato dražba mu pomůže v boji s touto diagnózou. Bohužel Filípek tento pátek 31.03.2017 svůj boj s nemocí prohrál. Protože si myslím, že v tuto chvíli jsou všechna slova zbytečná, chtěla bych touto cestou především celé rodině vyjádřit upřímnou soustrast a hodně sil...

Výtěžek celé jarní charitativní dražby bude věnován na speciální kočárek Nelinky, kterou jsme Vám již představili, a Štěpánce, o které její maminka @pospisilovaluca napsala následující příběh:

"Štěpánka (význam jména: má vlastnost vítězů, odhodlání, vůle a odvaha) se narodila 16.10.2014 v 7:03 a rozhodla se bojovat a všem dokázat, že vlastnosti, které souvisí s jejím jménem, naplní ze všech sil. Její příběh začal být neobyčejný již v těhotenství. Po prvních testech v těhotenství a po podstoupení vyšetření plodové vody testy vyšly v pořádku, ale kolem 20. tt bylo podezření na zvětšené mozkové komory (hydrocefalus), což se v 22. tt nepotvrdilo. A přišla velká úleva.

Pak přišlo vyšetření ve 30. tt a tam byl potvrzený hydrocefalus. Porod byl v termínu a 10 dní po porodu byla Štěpánka na operaci, kdy jí do mozku zavedli hadičku, která vede do bříška, a pomocí té hadičky jí odtéká mozkomíšní mok, který se v hlavě hromadil a díky tomu se zvětšovaly komory a byl utlačován mozek, který se nemohl vyvíjet. To způsobilo další diagnózu a to hypotonii, oční a sluchovou vadu, poruchu příjmu potravy. Další diagnóza je genetická chromosomální nebalancovaná přestavba, která je nevratná, a nikdo neví, co způsobí. Tato kombinace je ojedinělá a v dostupných genetických databází není specifikována, tím pádem vlastně nevíme, s čím bojujeme a co nám přinese budoucnost.

Na základě doporučení jsme se Štěpánkou chtěli absolvovat rehabilitační pobyt, ale po 4 dnech se vinou přetížení Štěpánce spustila epilepsie. V současnosti ve dvou letech dělá pokroky, ale velmi pomalu. Potřebuje posílit svalstvo cvičením a intenzivní individuální rehabilitací, zatím nesedí (jsou to zatím první pokusy), leze, ale špatným pohybovým vzorcem, nemluví, nereaguje na výzvy a po této stránce je na úrovni 8měsíčního dítěte. Je to smíšek a je na ní vidět obrovská snaha, ale limituje ji její vlastní tělo. Je velmi těžké s ní komunikovat, jelikož neukazuje, nemluví a ani nedává zpětnou vazbu, tudíž komunikace je spíše intuitivní.

Ráda bych s vámi milí čtenáři sdílela jednu starší povídku, se kterou jsem se umístila na 2. místě v literární soutěži “Arabské humoresky” před dvěma lety.

Život v Egyptě není procházka růžovou zahradou. Většinu času si spíš připadám jako bych se procházela řisí divů (ale jak říká moje maminka, výstižnější je spíš říše velbloudů) Doba se mění, Egypt prochází politickou a snad i ekonomickou transformací, ale stále se potýkáme s problémy (které jsou v 21. století téměř směšné a naprosto neuvěřitelné), jako je výpadek pitné vody po dobu několika dní, výpadek elektřiny, atd. Za poslední měsíce se těchto problemů nahromadilo prostě moc a mnozí z nás už jsou téměř na pokraji sil. I to byl jeden z důvodů, proč se mi dlouho nedařilo sepsat svou arabesku do soutěže. Ne, abyste mě pochopili špatně, vtipných a směšných situací máme dostatek každý den, jen ne všechny na papíře vyzní tak, jak bychom rádi (obzvlášť pro čtenáře, kteří tyto situace nezažívají, neboť žijí mimo říši velbloudů). A pak najednou, na konci jednoho z dalších všedních dnů, se odehrál příběh, který mě rozesmál. Smála jsem se tak, že mě bolely břišní svaly (teda ne, že bych nějaké měla, ale předpokládám, že tam někde stále jsou, I když nejsou vidět), po tvářích mi tekly slzy a doslova jsem se málem počůrala. A tak se s vámi o něj podělím.

Měli jsme na večeři guláš (když jsem ho udělala poprvé, jednou do toho díbl a odsunul talíř a s vyčítavým pohledem ve tváři řekl, že takhle on maso nemá rád. Teď je to ovšem jedno z jeho nejoblíbenějších jídel) a nebyli bychom to my, kdybychom se zase jednou pořádně nenapráskali. Neschopni žádné náročnější aktivity, odvalili jsme se na matraci před televizi (ano, na matraci! Stěhovali jsme se sice v květnu a už je říjen, ale sedačku stále nemáme, protože jak říká můj muž, “všechno má svůj čas”. A v Egyptě je vnímání času naprosto odlišné od toho evropského🙂). Ležíme u televize (jako vždy na žádném z tisíce kanalů nic nedávají, takže Khaled přepínal z kanálu na kanál) a já si najednou všimla, že si nám po stropě štráduje fakt pomerně velká, červená ještěrka. Znaje svého manžela a jeho panické hrůzy z ještěrek (nechápu, kde se vzala, protože pavouků ani jiné havěti se nebojí, a když já mám strach z pouličních psů, tak se mi směje), říkám mu opatrně: "Miláčku, prosím tě hlavně nepanikař, ale na stropě leze velká ještěrka".

Z nějakého záhadného důvodu měla moje slova naprosto opačný efekt. Khaled se podíval na strop a s hrůzou v očích vyletěl (tak rychle jak mu to nase pružinová matrace na zemi dovolila) a mně přikázal, abych hlídala ještěrku (nevím, jak přesně si to hlídání představoval, ale pro jistotu jsem upřela svůj zrak směrem k místu na stropě) a on sám mezitím utíkal do kuchyně hledat koště, které tam samozřejmě jak na potvoru nebylo, protože (jak nezapomněl vyčítavě podotknout) jeho nepořádná žena nikdy nedává věci na své místo. Při cestě zpět z koupelny, kde se před ním schovávalo koště ještě stihl nakopnout odpadkový koš ( I za to jsem samozřejmě mohla já, neboť jsem mu ho tam schválně nastražila) a začal horlivě honit ještěrku po stropě... Můj muž se okamžitě pasoval do role velitele celé obranné akce a rozdával úkoly na všechny strany. “Zhasni všechna světla”. “Otevři balkon dokořán” “Podej mi židli”. Byť jsem měla o smyslu některých přikazů pochybnosti (ještěrka by se po tom stropě honila mnohem lépe, kdybychom na ni aspoň viděli🙂), jako správná a podporující manželka jsem všechny povely splnila..Ještěrka se, ale nemínila jen tak vzdát, ani po 15 minutách nahánění sem a tam se nám ještěrku nepodařilo nasměrovat ven z bytu, ani ji unavit. Za to z mého manžela tekl pot proudem. Celý udýchaný a se slzami na krajíčku říká Khaled ještěrce: "Já tě nechci zabít tak už prosím tě uteč ven." Nevím jestli mu opravdu rozuměla, ale chvíli na to skočila naše milá ještěrka ze stropu na klimatizaci (tedy aspoň to jsme v té tmě viděli) a my jsme ztratili oční kontakt.

Takže velitel operace vyhlásil, že nastáva akce, "musíme dostat tu ještěrku z klimatizace” (to by se ovšem mnohem snáz provedlo, kdyby ta klimatizace nebyla přimontovaná přímo pod stropem a my oba neměli pouhých 170cm a žebřík žádný). No byla to legrace, po hodině skákání, bouchání smetáku a svícení baterkou do útrob klimatizace, jsme to vzdali. Pak Khaleda napadlo, že ji třeba vypudíme tak, že zapneme klimatizaci. No jenže klimatizace přece od posledního výpadku proudu nefunguje (malý detail, na který jsme v tom rozčilení jaksi pozapomněli). Nic jiního nás už nenapadlo, byla pozdní noční hodina a my museli ráno vstávat do práce a tak velitel označil operaci jako “mission impossible”.

Já osobně si myslím, že ještěrka s největší pravděpodobností nepozorovaně utekla ven (klimatizace je hned nad balkonovými dveřmi, které byly dokořán), když jsme ji hledali pod ledničkou a matrací, ale Khaled byl přesvědčen, že se schovává v klimatizaci a odmítl se tudíž zdržovat v prostorách obýváku. Přesunuli jsme se tedy do ložnice a chystali se ke spánku. A já jsem (zcela neprozíravě) chtěla situaci odlehčit a tak říkám: “však co, aspoň nebudeme mít doma mouchy a komáry, když tu máme ještěrku". Načež můj muž znovu vyletěl z postele a vyčítavě mi říká “seš hrozná, teď kvůli tobě nebudu celou noc spát” a začal na rádiu v obýváku ladit Korán, doufaje, že to ještěrku vypudí. To už jsem opravdu neudržela vážnou tvář a začala jsem se smát na plné kolo, až mi tekly slzy a břicho mě bolelo, ale nešlo to zastavit. Mému vyděšenému muži to zřejmě vtipné nepřišlo a uraženě si chtěl jít lehnout do obýváku, protože s tou hroznou ženskou, co se mu směje nebude spát v jedné místnosti, ale pak si vzpomněl, že v obýváku je ještěrka a tak mu nezbylo než se zase vrátit do postele.

      Jsem poslední týdny hodně časově vytížená (i díky Vám 🙂). Zanedbávám svou stravu, neužívám své oleje tak, jak jsem byla zvyklá, zapomínám na hořčík, jód aj. Malý v noci špatně spí a já začínám být dost unavená.

    Znovu tedy sahám po sladkém, i když vím, že nám způsobilo jen problémy (viz článek Jak jsem vyléčila synův atopický ekzém). Po sladkém mi kolísá hladina cukru v krvi více než je zdrávo a já jsem zase unavená a znovu sahám po sladkém... Cítím, že se kvasinka (Candida albicans) znovu probouzí k životu. Svědí mě nos, bolívá hlava, jsem unavená. Je to začarovaný kruh. Nejvíce mě štve to, že vím, že tím škodím malému. Zatím tedy nemá kvasinkový ekzém jako posledně, ale mám pocit, že cukr se špatně podepisuje i na něm...

     Chci být zodpovědná a zodpovědně kojit. Vidím, že co jím zase cukr, Váša špatně spí. Bolívá ho zase břicho (jako mě). Když sním večer sladké, jsou noci horší. Opravdu je to tak :(. Před početím jsme drželi protikvasinkovou dietu a vím, že mi bylo moc dobře. Teď zjistili mojí mámě cukrovku, tak jí podobně a je jí taky moc dobře. Cukr může za velkou část civilizačních chorob, množí nám v těle kvasinku, kazí zuby, fruktóza může za zvyšování viscerálního tuku. Člověk by myslel, že může ovoce sníst hodně, je přece zdravé.

    Hodně mě překvapilo zjištění, že tomu tak není. Fruktózu (ovocný cukr) už mnozí nazývají jako zrádnou, zákeřnou apod. Fruktóza je i v medu a proto je, jak říkají včelaři, dobré sníst jen lžičku denně. Jediné sladidlo (kromě medu), které jsem vzala na milost, je xylitol. V jedné severské zemi (už nevím, v které to bylo :D) dávají dětem ve školách zdarma xylitolové žvýkačky a rapidně jim klesá výskyt zubního kazu. Xylitol má totiž hodně skvělých vlastností, mj. právě snižování výskytu zubního kazu díky jeho schoponosti eliminovat bakterie v dutině ústní. Je vhodný pro děti od jednoho roku, takže Váša jej má pravidelně v kaši 🙂. Stévii jsem nepřišla na chuť. 

     Je mi smutno z toho, že škodím sobě i svému dítěti. V jeho stravě se cukru striktně vyhýbáme a já mu jej pak předávám přes mléko. Je těžké nepodléhat chuti na sladké, když jsem unavená a tělo (a kvasinka) volá po cukru. Ale vím, že to zvládnu 🙂

     Je mi jasné, že spousta maminek cukr ve stravě svých dětí (i ve své) neřeší. Mají pocit, že "jíst se má všechno" a trocha cukru nikoho nezabila. I má lékařka mi doporučuje dávat malému piškoty :D. Už se naštěstí o škodlivosti cukru začíná hodně psát, začínají na světlo vycházet výsledky zfalšovaných studií, které škodlivost cukru popíraly. Stačí trochu hledat na internetu...

Vyloženě nepatřím mezi fanoušky sociálních sítí, kde každý sdílí první i poslední, co ho napadne. Na druhou stranu se mi líbí ta druhá podoba, kterou sociální sítě mohou mít. Dokáží poměrně snadno a rychle šířit informace, oslovit velký počet lidí a nadchnout je pro společný projekt, jehož cílem je prostá touha pomoci.

Stalo se již tradicí, že se zde na Modrém koníku dvakrát do roka sejdou uživatelky, které spojuje nejen nadšení pro kreativní ruční tvorbu, ale především vize, že do výrobků nevkládají pouze svůj nápad a čas, ale především naději a očekávání dětí, pro které se celá akce pořádá. 

Za pár dní na Modrém koníku opět vypukne již 8. charitativní dražba. Tato dražba bude výjimečná v tom, že se nebude konat pouze pro jedno dítko, ale cílem této dražby je pomoci rovnou dvěma dětem, které bych Vám ráda představila.

NELINKA (její maminka je @natalkanelinka)

Nelinka má Aicardiho syndrom a Westův syndrom. Sama se nenají, občas chodí za ruce, když jí je dobře, udělá několik kroků i sama. Nelinka má těžkou epilepsii. Chodí do speciální školy, kde má osobní asistentku, kterou rodina platí.
Rodina nyní pořídila pro Nelinku speciální zdravotní kočárek a shánějí peníze na doplatek, který není hrazený zdravotní pojišťovnou.

FILÍPEK (jeho teta je @tomanovalenka)

Manžel napověděl, já okomentovala, my vyhráli a byli vybráni testovat Vileda Easy Wring Ultramat, super. Výzvou pro nás bylo srovnat Viledu s konkurencí, kterou máme již dva roky doma a to Leifheit (CLEAN TWIST XL). Na pořádku si oba s mužem zakládáme, máme starší byt se třemi typy podlah, malé miminko, nevlastního syna s léčeným imunodeficitem po transplantacích kostní dřeně a velmi chlupatou milostpaní kočku. To vše dokupy je poměrně náročná kombinace, která k udržení pořádku prostě nutí.

Výhru jsem uvítala jako možnost trochu si práci ulehčit a MK tímto děkuji za příležitost a nyní již k mým postřehům.

První, na co jsem se šla podívat když mi balík došel bylo jak je  krabice těžká. Překvapení, těžká vůbec nebyla a to vypadalo slibně. Kbelík, ačkoliv prostorný, byl opravdu lehký a pohodlný na úchop do rukou. Co mě ale naopak při vybalování zklamalo bylo, že základní balení obsahuje pouze jeden univerzální mycí návlek. V tom bych viděla mínus ve srovnání s konkurencí, která poskytla návleky dva s různým typem "chlupu". Šla jsem si tedy na internet vygooglit ceny výrobků, které hodnotím jako standardní, nicméně ten jeden mycí návlek navíc bych Viledě asi opravdu vytkla. Přece jen, jeden na ložnici i WC dobrá hospodyňka asi nepoužije a je to další výdaj do startu. Kompenzovat to může snad jen fakt, že je možnost mycí návlek prát na 60 °C což jsem udělala a zůstal nezměněn takže další plus.

Při dalším seznamování objevuji další plus tohoto výrobku a to je upevnění mycího návleku. Oproti konkurenci mnohem lepší, pohodlnější a praktičtější. Nacvaknutí zvládne opravdu každý. Naprosté překvapení pro mě byla lehkost samotného mopu. Oproti konkurenci úžasně lehoučký! Velké plus pro každou ženu a pro mě asi největší plus celého výrobku. Teleskopické řešení tyče je zajisté skvělá věc ale zde nalézám pro změnu mínus. Nejsem žádný obr, měřím 177 cm a uvítala bych, kdyby tyč byla delší. Odzkoušeno na manželovi se 185 cm a už to trochu na pohodlnosti výrobku bohužel ubírá. Maximální délka týče je 125 cm, my bychom přidali.

Složení mopu bylo absolutně jednoduché, obrázkový návod hodnotím jako naprosto dostačující. A jde se na věc.

Mycí návlek sedí perfektně, myje krásně i podélné lišty.

Je to paradox, ale pokud nejste modelka, tak Vás profesionální focení dost možná čeká právě v nejtlustším období Vašeho života. Připadáte si jak velryba, máte oteklé ploutve, strie jsou Vaše nejlepší kámošky a proplouvání před fotoaparátem Vám dává dost zabrat. Nicméně přesto, že víte o jak náročnou plavbu se bude jednat, neodradí Vás od ní ani mořská nemoc, ani pár dobře rostlých Plejtváků.

A jak se na něj nejlépe připravit?

1) odpočívejte a hodně spěte – dost možná nadlidský úkol, pokud to přesto nejde, berte to alespoň jako trénink do budoucna, až se mládě narodí, nebudete spát skoro vůbec

2) nervozitu si nechte až k porodu – pokud jste si vybrali profesionálního fotografa, nemáte se čeho bát – správné svícení, make-up a v neposlední řadě i retuš dokážou doslova divy, nicméně zase nemějte přehnaná očekávání, z vorvaně delfín nebude ani za stovku sardinek

3) starejte se o svoje šupiny – tedy pokožku samozřejmě, dopomoci k ideální pleti Vám může peeling, nebo odstranění přebytečných chloupků, naopak zakouřené prostředí, či přehnané slunění Vám ani fotkám neprospěje, zkrátka pokud nechcete vypadat jak ryba na grilu, na solárko zapomeňte. Pokud se chystáte navštívit kosmetičku, udělejte to s dostatečným předstihem, aby se pleť měla čas zregenerovat.

4) vyberte vhodné oblečení – vezměte si sebou to, v čem se cítíte jako ryba ve vodě, především takové, které zvýrazní vaše dočasné křivky. Čím víc hadříků, tím líp! Fotograf Vám následně pomůže s výběrem, nicméně je potřeba, aby vůbec měl z čeho vybírat. Různé barvy, různé styly a originální doplňky. Vyvarujte se však věcí s nápisy, značkami, nebo šílenými vzory. Na focení přijďte v něčem volném, nic totiž nepokazí těhotenské focení víc než otlaky od ponožek, prádla, těhotenských pásů, hodinek či prstýnků…

Všechno to začalo v jeden krásný slunečný den, kdy jsem objevila testovací balík na zahradě u plotu. Krásně načasováno! 14 dní se u nás nevytíralo a tak můžeme rovnou začít!

V našem domě obýváme 150 m2 s různými typy podlah a musím přiznat, že jsem byla zvědavá, jak s tím zázračná Vileda zatočí. V přízemí obývacím pokoji a kuchyni máme voděodolnou plovoucí podlahu se vzorkem (tedy mírně protiskluzovou), v dětské herničce máme hladkou plovoucí podlahu, v koupelně hladkou dlažbu, na chodbě a v předsíni protiskluzovou strukturovanou dlažbu – spáry jsou hluboké. Do patra se jde po starých kamenných schodech. V patře na chodbě se opakuje protiskluzová strukturovaná dlažba venkovního typu a v pokojích na spaní máme hladké plovoucí podlahy.

Dodnes jsme používali podobný, ale obyčejný plochý mop a klasický kýbl. Většinou u nás vytírá můj manžel a jako alergik velmi trpěl. Ruční ždímání špinavého hadru do kýble nedělalo jeho ekzému vůbec dobře. Musím přiznat, že on byl ze šlapacího kýble nejvíc nadšený, když ho uviděl.

Tři, dva, jedna… Start!

Nejdříve musíme celý dům vysát. Nevím, zda to tak má každý doma, ale u nás se to prostě jinak nedělá. Vlasy, drobky, chlupy od psíka apod. pohltí náš vysavač. Vileda bude tedy bojovat převážně s prachem a špínou.

Po důkladném vyluxování všeho povrchu včetně koberců může nastoupit na řadu Vileda mop. Pro porovnání přikládám foto svého starého klasického kýble. Kýbl Vileda je opravdu velmi prostorný, ale prázdný váží pouhých 1,5 kg. V kbelíku je ryska, kam až může voda sahat, ale můj názor je, že stačí o něco méně. V mém případě vážil kýbl s vodou maximálně 5 kg, takže žádná posilovačka ženy! 🙂 

Do očí bijící prso na střeše jedné z budov Londýna mělo podpořit britské maminky, které kojí na veřejnosti. Nelíbí se jim nevyžádaná pozornost a odsuzování. Češky se s tím potýkají také. 

V Londýně se kojící matky dočkaly doslova obrovské podpory. Nepřehlédnutelným prsem umístěným na střeše budovy se agentura Mother London rozhodla poukázat na stále kontroverzní problematiku kojení na veřejnosti. "Těžko uvěřit, že v roce 2017 se britské matky při kojení a krmení dětí stále cítí sledované a posuzované," odůvodňuje agentura svoji iniciativu. Jejím záměrem bylo poukázat na svobodu volby každé matky, kde a kdy bude své dítě krmit.

Nepříjemné pohledy a netolerantní reakce jsou dobře známy i českým maminkám. Považujeme se za civilizovaný národ, ale taková přirozená věc jako kojení v parku, obchodním centru nebo restauraci dokáže stále některé lidi pohoršit. Nebo dokonce ještě hůř: "Před několika lety jsem byla na úřadě vyřizovat věci. Malá byla už velmi hladová, tak jsem se s ní schovala za květináč a kojila jsem. Někdo mě tam uviděl, úřednice mi vynadaly, že když mám hladové dítě, mám zůstat doma a dokonce jsem dostala pokutu za pohoršování," píše maminka z Modrého koníka.

Jsou maminky, které, aby se vyhnuly zbytečným komentářům, se dokonce radši schovají na toalety. Jiné si pocit soukromí vyřeší bavlněnou plenkou nebo speciálním oblečením či multifunkčním šátkem. 

Kojení na veřejnosti je svobodnou volbou každé ženy. Pokud máte pochybnosti, vzpomeňte si na slova jistého lékaře, který povzbuzoval maminky takto: "Kojte vždy a všude. Slušný člověk se diskrétně odvrátí a neslušný vám bude čumět na prsa tak či tak."

Zdroj: motherlondon.com

To je že jsem těhotná jsem dozvěděla zajímavě...já si totiž vždycky myslela že neotěhotním..před pár lety jsem neměla ovulaci, to sice napravily prášky ale tehdejší přítel se vyhýbal styku v plodných dnech, tak jsem je přestala brát a naštěstí díky Bohu.

Po pár letech byl vztah s partnerem do kterého jsem byla hodně hodně moc zamilovaná, myslela jsem si že je ten pravý, že je to fakt ono, spolu 13 měsíců bez antikoncepce či hlídání plodných dnů prostě se jelo normálně a ono nic...a najednou ze dne na den odešel...bez pořádného slůvka vysvětlení...sice to hrozně bolelo ale nesrazilo mě to na kolena...ale srdce se už bálo jít do něčeho dalšího...a pak se přidali zdravotní problémy jednoho z rodičů takže na to ani nebyl čas...

Sice jsem občas šla na nějaké rande ale nikdy z toho nic nebylo..až jednou 23.2 2016 mi napsal na Lide jeden muž, velice zvláštní vzkaz, přemýšlela jsem zda mu napsat také či ne, protože dle fotky byl podobný mému EX...ale ve finále ani není..

Bylo jedno rande, další a další, společné výlety...pak první romantický víkend, dovolená, žádost o ruku, sestěhování...a Vánoce 2016...jo šlo to docela rychle ale taky nám není 20 abychom na vše měli více času....(antikoncepci jsem nebrala, přestala jsem těsně předtím  než jsem ho poznala, ale brát ji zase nezačala)

23.12.2016 jsem si na té úžasné ledovce rozbila hu..  vymknuté koleno a kotník..skvělý..ale na pohotovost jsme jeli až 29.12. a dělali rentgen....

Celkové můj MS byl nějaký rozházený tak jsem řekla uvidíme jak to bude v lednu...a ono to stálo za prd...jen špinění a dlouhé...přes 10 dnů..no nic objednám se k DR...

Všechno je úplně jinak a konečně jsme v cíli 😉 ♥

Na začátku března jsme s Matýskem v bříšku, sotva začali 34.týden plus pár dní, ten den jsem byla na běžné kontrole v poradně. Tolik jsem se těšila na to, že začnu chodit brzy na ozvy a že možná dostanu zase pochvalu a fotku malého do alba. Jenže po kontrole jsem vyšla z ordinace jako opařená, nařízení od mé paní doktorky znělo jasně – HOSPITALIZACE V NEMOCNICI -

Tolik jsem se toho bála a tolik jsem to oplakala. Tolik otázek se mi začalo honit hlavou, manžel odjel na týden do práce zrovna ten samý den brzy ráno – a co malý Vašík??? Budu s miminkem v bříšku v pořádku??? Co když porodím dřív? Nemám tašku do porodnice vůbec nabalenou.

Ale co, pro záchranu a dokončení těhotenství uděláme s manželem maximum. O Vašíka se táta postará. Zavolala jsem mu to a on ještě toho dne dorazil zpátky domů. Chtělo se mi fakt brečet. Když jsem viděla toho malého Vašíka, jak na mě kouká a já vím, že ho budu muset na pár dní či týdnů opustit. Bylo to vlastně naše první dlouhé odloučení.

V nemocnici mě nasadili kortikoidy na dozrání plic malého v bříšku, dávali mi léky i infuze. Nakonec jsem tam byla, 2v1, celkem 10 dní. Odcházela jsem v pátek s tím, že doma budu pokračovat v klidovém režimu 🙂Ten den mě pouštěli celkem s klidným svědomím, protože se mi děložní čípek nezkracoval a byla jsem již alespoň za 35.týdnem.

Manžel s Vašíkem za mnou jezdili každý den na návštěvy. A pro oba to bylo těžké, ale zvládli jsme to. Tímto děkuji našemu skvělému tatínkovi a manželovi – Miluji vás ♥ ♥ ♥ Jezdili za mnou i rodiče a sestra se svojí malou Aničkou. A dohromady vymysleli, jak se o mě a Vašíka postarají, jak se budou střídat a jak budou jezdit, aby mě to stálo co nejméně síly a já donosila to naše druhé štěstí.

Pořád všude čtu, jak je císař hrozný a jak se s ním všichni špatně vypořádávají a jak mají ošklivou jizvu a nevím co všechno ještě. Na císaře jsem byla "připravená" od svých 18ti let, kdy jsem přecházela z dětské kardiologie na dospělou a bylo mi řečeno, že děti mít můžu, ale rodit musím za každou cenu císařem. Fajn, jedna jizva navíc mě fakt nezabije. A tak jsem si s tím žila až jsem otěhotněla. Manžel byl rád, že nebude muset k porodu 🙂 A ejhle. Najednou všichni doktoři byli toho názoru, že rodit přirozeně pro mě a mé srdíčko bude nejlepší. Noooo, tak nějak jsem si na tu myšlenku nemohla zvyknout ani já ani manžel. Děsila jsem se toho jak to zvládnu, ale pak jsem si na tu myšlenku zvykla a docela se na porod i těšila. Nejsem přece žádná bábovka, zvládly to jiné, tak proč bych to nezvládla taky. Nakonec to stejně dopadlo císařem, prostě mi byl souzený. Ze začátku jsem se s tím vůbec nemohla smířit. Probrečela jsem takových hodin, že jsem nebyla schopná porodit svojí holčičku a ješte jí ani nedokázala nakrmit (s kojením a pobytem v nemocnici je to na delší story), že mě nebude mít ráda, protože nebyla hned u mě, že jsem musela ležet dva dny na JIPce. Blbost, když vidím mojí kolegyni, která má dvě děti, obě císařem a mají spolu tak krásnej vztah, tak vím, že na tom vůbec nezáleží jestli jsem rodila tak nebo tak. Na MK je skupinka "my, co musely na císaře", zní mi to jako název nějaký sekty a vůbec nemám odvahu tam jít, protože to, že mám malou jizvu na břiše mě fakt netrápí, že jsem neměla bonding na kterej jsem si v tu chvíli ani nevzdechla, protože jediný na co jsem myslela bylo, aby jsme to obě přežily a to, že jsem kojila minimálně už mě taky netrápí. Naopak, dneska jsem i za toho císaře ráda. Manžel nechtěl být nikdy u klasickýho porodu, o tom, že u císaře být může jsme se dozvědeli až v nemocnici. Byli jsme domluveni, že bude někde na chodbě čekat a pak se půjde podívat na malou až bude po všem, když já budu muset na JIPku. Byl tam. Sice za sklem, ale koukali jsme na sebe a já pak viděla jeho dojetí a pýchu, když mu malou přinesli zabalenou a umytou pochovat. Koukal na mě s malou v náručí a to bylo něco tak skvělýho, protože vím, že tohle bych nikdy nezažila, kdybych rodila normálně. Je mi trošku líto, že jsme si tím klasickým porodem neprošla, protože budeme mít jen jedno dítě, ale určitě se z toho už nebudu hroutit a myslím, že to stejně na náš budoucí vztah s malou nebude mít žádný vliv. Přežily jsme, malá je zdravá a to je nejdůležitější...

Znáte to, když před víkendem sedíte večer na gauči a zuřivě přemýšlíte, co podniknete o víkendu, abyste neseděli doma? A ono vás stejně nic moc nenapadá?

Tak to se mi stalo minulý týden. Asi dva dny jsem strávila myšlenkami nad tím, co budeme dělat. Kam půjdeme. První návrh byl Matějská. Když jsem si ale představila těch milion lidí a hledání místa k parkování, raději jsme tento nápad zavrhli.

A pak mě napadlo- Farmapark Soběhrdy! Chtěli jsme se tam podívat už dááávno, akorát mě (nevím proč) odrazoval.

Tentokrát jsme vyrazili a můžu vám říct- URČITĚ se zajeďte podívat! Farma je krásná, rozlehlá, a upravená. Dovolím si tvrdit, že je vidět, s jakou láskou se o ni starají. Všude, na každém kroku, jsou nějaké atrakce pro děti- pískovište, houpačky, trampolíny, prolézačky, dokonce se staví i vodní tobogán.

Výběhy pro zvířata jsou dost prostorné a když si u pokladny zaplatíte krmení, tak můžete s ošetřovatelkou dávát jídlo zvířatům až do pusy. Tedy jestli se dostanete na řadu 😉 Dětí je hodně a co si budeme povídat- tady nějaké čekání v řadě nefunguje. 

Akorát doporučuji, abyste se předem podívali na jejich stránky, kdy, v jakou dobu a kde tato krmení probíhají. Bohužel tam to už nezjistíte, nikde nejsou značeny. Což mě osobně bylo líto, protože jsme si krmení zaplatili. Nakonec se nám podařilo zúčastnit jenom jednoho a to celkem náhodou.

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru. 

----

Plenky Huggies Ultra Comfort jsou zpět. Rozšířily svojí nabídku a variabilitu, aby mohly vaše děti být v jemném bezpečí vysoké kvality. A vy bude mít šanci je otestovat se svými dětmi v reálném, každodenním životě.

Co testujeme:

Huggies Ultra Comfort 3

Pleny určené pro děti vážící 5-8 kg. Jsou navrženy tak, aby dítě bylo spokojené, mělo pocit sucha a plenky mu nebránily volně se pohybovat díky speciálně navrženému tvaru. Přináší jistotu, že bude vaše děťátko vždy v suchu a jeho hebká a jemná pokožka bude chráněna, protože prodyšný materiál plenek skutečně dýchá.

Ještě se pamatujete, co to je? Doufám, že jste to za ten necelý půlrok nezapomněli. V dubnu bude na MK opět probíhat dražba handmade výrobků, vlastnoručně vyrobených úžasně šikovnými uživatelkami, které navíc neváhají věnovat svůj čas a často i nervy, aby se blýskly a pomohly tak rodinám s dětmi, které se potýkají se zdravotními problémy.

Pokud o dražbě slyšíte poprvé a chcete se dozvědět víc, rozklikněte si tag #drazba

O aktualitách kolem dubnové dražby tentokrát nebudu psát já, ale k naší velké radosti se toho velmi profesionálně ujala Zita @zebra2009 , proto pokud nechcete přijít o žádné informace, určitě sleduje její blog.

A to nejdůležitější - přidejte se do skupiny Charitativní dražba, něco pěkného vydražte a pomáhejte tak s námi. Začínáme 1.4.

 „Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to, co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“

Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…

O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.

Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.

Kouzelný telefon

Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé.  O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.

Ne, že bych někdy dříve byla uklízecí maniačkou, to rozhodně ne. Může to potvrdit maminka, která nám nespočetněkrát musela udělat letecký den a veškeré šatstvo a věci ze šuplíků letěly na jednu hromadu. Také na táborech jsem si nejednou vysloužila za bodování úklidu krásnou výšivku prasátka. Pak jsem se ale přestěhovala do vlastní domácnosti a úklid jsem začala řešit víc 🙂

Než se nám narodila Eliška, tak uklízení znamenalo přerovnat pár věcí, utřít prach a bylo hotovo. Ano, vyhrála jsem v životní loterii vcelku pořádného muže. Pak tedy také vyluxovat chlupy naší fenky jack russel teriéra. No ale to je stejně nekonečná práce, protože ty její krátké silné chloupky dokáží prošít cokoliv se jim dostane do cesty. A jen tak se nedají. Pak se narodila Eliška, na úklid bylo méně času, ale přeci jenom většinu dne prospala.  A jak je to nyní? Ufff, slečna už spinká jednou, maximálně dvakrát denně a to si dá šlofíčka jen na pár minutek. Takže bych nestihla ani vytáhnout hadr.... Do toho se nám začala stavět (a tím pádem i PADAT), takže je potřeba ji více hlídat. Úklid tedy probíhá společně. Ne vždycky se to podaří. Ale ve dvou se to lépe táhne. A tak, když se vrhnu na utírání prachu, dostane i Elinka svou malou "prachovku" a napodobuje uklízecí pohyby (tedy alespoň já, maminka je vidím 🙂 )

 Vysávání je boj...protože je potřeba všechno z podlahy odsunout, přesunout, nadzvednout...no, ale když mně se tam pořád žížalkuje ta naše holčička. Nedávno jsem si vzpomněla, že se jí líbilo v papírové - kartonové krabici. Ano - u partnera v práci jsme trávily několik hodin a protože tam nebylo možné lézt (podlaha fuj fuj), udělali jsme Elišce provizorní dětský koutek v krabici plné hraček. A takovou krabici s hračkami máme teď už i doma. Když potřebuju žížalku přemístit, abych mohla vysát další kus podlahy, jen přesunu celou krabici (dětský koutek)  🙂 

Šestý týden od oplození. Odpovídá 8. týdnu těhotenství - tedy 7+1 až 8+0.

V tomto období se začíná zesilovat kůže na povrchu embrya a již není možné, aby tak, jako dosud, přijímalo živiny celým povrchem těla. Vyživovací funkci tedy definitivně přebírá placenta.  Vytváří se základy tráviciho traktu a rychlý vývoj prodělávají i játra a ledviny.

Dochází k dokončení neuralace - tedy úplnému uzavření nervové trubice.

V tomto období výrazně roste potřeba bílkovin coby stavebního materiálu. Je tedy velmi žádoucí příjímat vitaminy skupiny B, které zásadně ovlivňují metabolismus bílkovin.

Tyto vitamíny jsou v dostatečném množství obsaženy ve Femibionu 1.

První reakce, když mi přišla zpráva s vybráním, bylo jupí, bude se vytírat!

Ani ne za týden, byl balíček u nás a protože bylo čerstvě vytřeno, zkusili jsme druhý den k večeru, první test. Poskládání bylo jednoduché, dali jsme si do kyblíku vodu, přípravek a šli na to. Syn i pes mě upřeně pozorovali. Zkušenost mám s mopem nějakým klasickým třásňost mokrý, i když jsem ždímala jako o život, no nic jdeme na plovoučku...Zatím efekt stejný. Ale změna byla u podlahy dřevěné, ta se vytírala jak po másle, daleko rychleji usychala než plovoučka nebo dlažba. 

Při dalším testovaní jsme se rozhodla, že zkusím návlek vyprat, jestli prostě tou novotou nebyla nasákavost horší. Zřejmě to tak bylo, protže další vytírání bylo o poznaní lepší na všech povrzích. Máme byt s pavlačí, kde je zase jiný druh dlažby a tak jsem se vydala testovat i zde. Tato dlažba šla vytírat už taky bez problémů. Syn se pokoušel šlapadlem vyždímat mop sám a zkoušel i vytírat, šlo mu to docela dobře, velkou výhodou je to, že jde tyč mopu přizpůsobit. Nejdříve se mi zdála krátká, ale pak jsem si asi zvykla a v pohodě, ovšem pro vyššího člověka, by to asi trošku problém byl. Pro menšího nebo děti ideál, Já měřím 172 a šlo to.

Další test šel na chodbu domu a i tam si mop s povrchem poradil, opravdu zřejmě prvotní mokrost, i přes usilovné ždímaní, byla způsobena novým návlekem, po používání a vyprání byl problém daleko menší. Pobral psí chlupy i dětské slintání a drobky.

Můžu tedy shrnout na závěr, že jsem byla spokojena, jen by opravdu tyč mohla být delší.

Usmálo se na mě štěstí a z více než 400 komentářů k nabídce testování mopu Vileda – Easy Wring Ultramat byl vybrán i ten můj! 

Mám opravdu velikou radost a postavila jsem se k tomu čelem.

Brzy po tomto oznámení mi byl doručen balík s celou sadou.

Všechny díly jsem za asistence dětí vybalila a hodlala jsem sestavit do výsledné podoby.

Myslím si, že každý výrobek by měl obsahovat i návod (v čekém jazyce), zde jsem žádný tištěný nenalezla, vše bylo ilustrováno pouze na krabici. Není na tom nic složitého dát vše dohromady, ale vidím v tom malé mínus.

Teleskopická tyč je ze tří dílů, její délka se upevňuje pomocí utažení v požadované pozici. Na její horní konec se připevní díl s očkem, za které se může mop při uskladnění pověsit - tato část je otočná. K samotné mycí obdélníkové části mopu je poté tyč našroubovaná.

Jezdíte rádi do ZOO? Právě začíná sezóna! A dětem se to určitě bude moc líbit🙂. 

Je fajn mít zálibu, kterou vám ani příchod dítěte nenabourá... Tak například jezdit do zoo.

Sbalit se
Před K: Vyrážíme z domu lehkým krokem, v kabelce peněženka a mobil. Je jedno kolik je hodin, protože jsme páni svého času.

Po K: Kýša vyráží z domu lehkým krokem, v rámci kterého stihne ještě prohnat kočku a psa. My zatím dovnitř rveme tašku s křupkama, sušenkama, ovocem, zeleninou (těžko říct, na co bude mít chuť), náhradním oblečením (těžko říct, kolikrát se totálně zasviní), pitím, vlhčenýma ubrouskama (víte, že se dělají jiný na pusu a na prdel?!), golfky (na co bereš golfky?), deku (na co bereš deku?) a dalšíma NA CO TO BEREŠ věcma.

Jet autem
Před K: Na první benzínce dáme kafíčko, cigárko a zlehka konverzujeme. Zastávky si děláme jednoduše podle toho, jak se nám chce a podle toho, jestli jedeme do Ostravy nebo do Dvora.

Po K: Na první benzínce si dáme kafe, protože jinak by mně asi jeblo. Dítě vzadu se naučilo zásadní otázku CO TO BYLO? A pak ji řekne asi 50 - 100x cestou, než dorazíme (v závislosti na tom, jestli jedeme do Prahy nebo do Prahy, máme tam totiž koupenou permici, protože tam jezdíme fáááákt často).

Vylodit se v ZOO
Před K: Beru kabelku, chytáme se za ruce a míříme k prvnímu stánku s pivkem, kde se v klidu občerstvíme.

Po K: Bereme golfky (a nenecháme je v autě? Stejně v nich nesedí? Neee, co když bude chtít? A kde by jinak spal? Vždyť v nich stejně nespí! Tak tam alespoň dáme věci.), všechny NA CO TO BEREŠ věci a další nezbytnosti. Jo a taky dítě, které se už na parkovišti snaží zabít vbíháním pod okolo jedoucí auta. Občas přemýšlím, jak by na mě lidi koukali, kdybych koupila takové to samonavíjecí vodítko...

Prohlídka ZOO
Před K: Prima procházka, zastavujeme jen u zajímavých zvířat, potažmo tam, kde se něco děje (stánek s pivkem).

Po K: Zastavujeme zásadně tam, kde se nic neděje, protože tam se Kýšovi nejvíc líbí (ptáci). Když se někde něco děje, máme prostě smůlu. Pivko si dát neodvážím, protože je značně močopudné a dobíhat na záchod s dítětem není až taková rychlovka.

Oběd
Před K: Najíme se, když máme hlad a ANO, klobása je oběd!

Po K: Najíme se v přesně danou dobu oběda, protože tak je dítě prostě zvyklé. Klobásu mu nedáme, párek v rohlíku taky ne, hranolky ani náhodou a nic jiného nemají. Takže hledáme restauraci, což trochu komplikuje fakt, že už má fakt hlad, takže řve.

Odpolední klídek
Před K: Odpolední klídek v ZOO znamenal dřív to, že jsme si dali kafčo, našli prima lavičku a tam jsme na chvíli zakotvili, abychom si užili ten klídek.

Po K: Po hodinové snaze přesvědčit dítě, že spánek je dobrý nápad to vzdáváme, protože svým řevem už vyburcoval samce u goril, který je tímto značně nervózní a snaží se prorazit sklo. Putuje tedy tatínkovi na ramena a hurá na další cestu.

Cesta zpět:
Před K: Lehká konverzace o uplynulém dni nemůže škodit!

Po K: TEĎ USNE!!!! A ideálně prospí celou hodinku a půl, jen aby nám ukázal, že večer to s tím uspáváním nebude úplná brnkačka!

Naštěstí je teď dost oblíbené Cofee to go. Takže se dá říct, že se vlastně vážně nic moc nezměnilo 🙂

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!