To je že jsem těhotná jsem dozvěděla zajímavě...já si totiž vždycky myslela že neotěhotním..před pár lety jsem neměla ovulaci, to sice napravily prášky ale tehdejší přítel se vyhýbal styku v plodných dnech, tak jsem je přestala brát a naštěstí díky Bohu.

Po pár letech byl vztah s partnerem do kterého jsem byla hodně hodně moc zamilovaná, myslela jsem si že je ten pravý, že je to fakt ono, spolu 13 měsíců bez antikoncepce či hlídání plodných dnů prostě se jelo normálně a ono nic...a najednou ze dne na den odešel...bez pořádného slůvka vysvětlení...sice to hrozně bolelo ale nesrazilo mě to na kolena...ale srdce se už bálo jít do něčeho dalšího...a pak se přidali zdravotní problémy jednoho z rodičů takže na to ani nebyl čas...

Sice jsem občas šla na nějaké rande ale nikdy z toho nic nebylo..až jednou 23.2 2016 mi napsal na Lide jeden muž, velice zvláštní vzkaz, přemýšlela jsem zda mu napsat také či ne, protože dle fotky byl podobný mému EX...ale ve finále ani není..

Bylo jedno rande, další a další, společné výlety...pak první romantický víkend, dovolená, žádost o ruku, sestěhování...a Vánoce 2016...jo šlo to docela rychle ale taky nám není 20 abychom na vše měli více času....(antikoncepci jsem nebrala, přestala jsem těsně předtím  než jsem ho poznala, ale brát ji zase nezačala)

23.12.2016 jsem si na té úžasné ledovce rozbila hu..  vymknuté koleno a kotník..skvělý..ale na pohotovost jsme jeli až 29.12. a dělali rentgen....

Celkové můj MS byl nějaký rozházený tak jsem řekla uvidíme jak to bude v lednu...a ono to stálo za prd...jen špinění a dlouhé...přes 10 dnů..no nic objednám se k DR...

Všechno je úplně jinak a konečně jsme v cíli 😉 ♥

Na začátku března jsme s Matýskem v bříšku, sotva začali 34.týden plus pár dní, ten den jsem byla na běžné kontrole v poradně. Tolik jsem se těšila na to, že začnu chodit brzy na ozvy a že možná dostanu zase pochvalu a fotku malého do alba. Jenže po kontrole jsem vyšla z ordinace jako opařená, nařízení od mé paní doktorky znělo jasně – HOSPITALIZACE V NEMOCNICI -

Tolik jsem se toho bála a tolik jsem to oplakala. Tolik otázek se mi začalo honit hlavou, manžel odjel na týden do práce zrovna ten samý den brzy ráno – a co malý Vašík??? Budu s miminkem v bříšku v pořádku??? Co když porodím dřív? Nemám tašku do porodnice vůbec nabalenou.

Ale co, pro záchranu a dokončení těhotenství uděláme s manželem maximum. O Vašíka se táta postará. Zavolala jsem mu to a on ještě toho dne dorazil zpátky domů. Chtělo se mi fakt brečet. Když jsem viděla toho malého Vašíka, jak na mě kouká a já vím, že ho budu muset na pár dní či týdnů opustit. Bylo to vlastně naše první dlouhé odloučení.

V nemocnici mě nasadili kortikoidy na dozrání plic malého v bříšku, dávali mi léky i infuze. Nakonec jsem tam byla, 2v1, celkem 10 dní. Odcházela jsem v pátek s tím, že doma budu pokračovat v klidovém režimu 🙂Ten den mě pouštěli celkem s klidným svědomím, protože se mi děložní čípek nezkracoval a byla jsem již alespoň za 35.týdnem.

Manžel s Vašíkem za mnou jezdili každý den na návštěvy. A pro oba to bylo těžké, ale zvládli jsme to. Tímto děkuji našemu skvělému tatínkovi a manželovi – Miluji vás ♥ ♥ ♥ Jezdili za mnou i rodiče a sestra se svojí malou Aničkou. A dohromady vymysleli, jak se o mě a Vašíka postarají, jak se budou střídat a jak budou jezdit, aby mě to stálo co nejméně síly a já donosila to naše druhé štěstí.

Pořád všude čtu, jak je císař hrozný a jak se s ním všichni špatně vypořádávají a jak mají ošklivou jizvu a nevím co všechno ještě. Na císaře jsem byla "připravená" od svých 18ti let, kdy jsem přecházela z dětské kardiologie na dospělou a bylo mi řečeno, že děti mít můžu, ale rodit musím za každou cenu císařem. Fajn, jedna jizva navíc mě fakt nezabije. A tak jsem si s tím žila až jsem otěhotněla. Manžel byl rád, že nebude muset k porodu 🙂 A ejhle. Najednou všichni doktoři byli toho názoru, že rodit přirozeně pro mě a mé srdíčko bude nejlepší. Noooo, tak nějak jsem si na tu myšlenku nemohla zvyknout ani já ani manžel. Děsila jsem se toho jak to zvládnu, ale pak jsem si na tu myšlenku zvykla a docela se na porod i těšila. Nejsem přece žádná bábovka, zvládly to jiné, tak proč bych to nezvládla taky. Nakonec to stejně dopadlo císařem, prostě mi byl souzený. Ze začátku jsem se s tím vůbec nemohla smířit. Probrečela jsem takových hodin, že jsem nebyla schopná porodit svojí holčičku a ješte jí ani nedokázala nakrmit (s kojením a pobytem v nemocnici je to na delší story), že mě nebude mít ráda, protože nebyla hned u mě, že jsem musela ležet dva dny na JIPce. Blbost, když vidím mojí kolegyni, která má dvě děti, obě císařem a mají spolu tak krásnej vztah, tak vím, že na tom vůbec nezáleží jestli jsem rodila tak nebo tak. Na MK je skupinka "my, co musely na císaře", zní mi to jako název nějaký sekty a vůbec nemám odvahu tam jít, protože to, že mám malou jizvu na břiše mě fakt netrápí, že jsem neměla bonding na kterej jsem si v tu chvíli ani nevzdechla, protože jediný na co jsem myslela bylo, aby jsme to obě přežily a to, že jsem kojila minimálně už mě taky netrápí. Naopak, dneska jsem i za toho císaře ráda. Manžel nechtěl být nikdy u klasickýho porodu, o tom, že u císaře být může jsme se dozvědeli až v nemocnici. Byli jsme domluveni, že bude někde na chodbě čekat a pak se půjde podívat na malou až bude po všem, když já budu muset na JIPku. Byl tam. Sice za sklem, ale koukali jsme na sebe a já pak viděla jeho dojetí a pýchu, když mu malou přinesli zabalenou a umytou pochovat. Koukal na mě s malou v náručí a to bylo něco tak skvělýho, protože vím, že tohle bych nikdy nezažila, kdybych rodila normálně. Je mi trošku líto, že jsme si tím klasickým porodem neprošla, protože budeme mít jen jedno dítě, ale určitě se z toho už nebudu hroutit a myslím, že to stejně na náš budoucí vztah s malou nebude mít žádný vliv. Přežily jsme, malá je zdravá a to je nejdůležitější...

Znáte to, když před víkendem sedíte večer na gauči a zuřivě přemýšlíte, co podniknete o víkendu, abyste neseděli doma? A ono vás stejně nic moc nenapadá?

Tak to se mi stalo minulý týden. Asi dva dny jsem strávila myšlenkami nad tím, co budeme dělat. Kam půjdeme. První návrh byl Matějská. Když jsem si ale představila těch milion lidí a hledání místa k parkování, raději jsme tento nápad zavrhli.

A pak mě napadlo- Farmapark Soběhrdy! Chtěli jsme se tam podívat už dááávno, akorát mě (nevím proč) odrazoval.

Tentokrát jsme vyrazili a můžu vám říct- URČITĚ se zajeďte podívat! Farma je krásná, rozlehlá, a upravená. Dovolím si tvrdit, že je vidět, s jakou láskou se o ni starají. Všude, na každém kroku, jsou nějaké atrakce pro děti- pískovište, houpačky, trampolíny, prolézačky, dokonce se staví i vodní tobogán.

Výběhy pro zvířata jsou dost prostorné a když si u pokladny zaplatíte krmení, tak můžete s ošetřovatelkou dávát jídlo zvířatům až do pusy. Tedy jestli se dostanete na řadu 😉 Dětí je hodně a co si budeme povídat- tady nějaké čekání v řadě nefunguje. 

Akorát doporučuji, abyste se předem podívali na jejich stránky, kdy, v jakou dobu a kde tato krmení probíhají. Bohužel tam to už nezjistíte, nikde nejsou značeny. Což mě osobně bylo líto, protože jsme si krmení zaplatili. Nakonec se nám podařilo zúčastnit jenom jednoho a to celkem náhodou.

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru. 

----

Plenky Huggies Ultra Comfort jsou zpět. Rozšířily svojí nabídku a variabilitu, aby mohly vaše děti být v jemném bezpečí vysoké kvality. A vy bude mít šanci je otestovat se svými dětmi v reálném, každodenním životě.

Co testujeme:

Huggies Ultra Comfort 3

Pleny určené pro děti vážící 5-8 kg. Jsou navrženy tak, aby dítě bylo spokojené, mělo pocit sucha a plenky mu nebránily volně se pohybovat díky speciálně navrženému tvaru. Přináší jistotu, že bude vaše děťátko vždy v suchu a jeho hebká a jemná pokožka bude chráněna, protože prodyšný materiál plenek skutečně dýchá.

Ještě se pamatujete, co to je? Doufám, že jste to za ten necelý půlrok nezapomněli. V dubnu bude na MK opět probíhat dražba handmade výrobků, vlastnoručně vyrobených úžasně šikovnými uživatelkami, které navíc neváhají věnovat svůj čas a často i nervy, aby se blýskly a pomohly tak rodinám s dětmi, které se potýkají se zdravotními problémy.

Pokud o dražbě slyšíte poprvé a chcete se dozvědět víc, rozklikněte si tag #drazba

O aktualitách kolem dubnové dražby tentokrát nebudu psát já, ale k naší velké radosti se toho velmi profesionálně ujala Zita @zebra2009 , proto pokud nechcete přijít o žádné informace, určitě sleduje její blog.

A to nejdůležitější - přidejte se do skupiny Charitativní dražba, něco pěkného vydražte a pomáhejte tak s námi. Začínáme 1.4.

 „Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to, co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“

Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…

O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.

Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.

Kouzelný telefon

Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé.  O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.

Ne, že bych někdy dříve byla uklízecí maniačkou, to rozhodně ne. Může to potvrdit maminka, která nám nespočetněkrát musela udělat letecký den a veškeré šatstvo a věci ze šuplíků letěly na jednu hromadu. Také na táborech jsem si nejednou vysloužila za bodování úklidu krásnou výšivku prasátka. Pak jsem se ale přestěhovala do vlastní domácnosti a úklid jsem začala řešit víc 🙂

Než se nám narodila Eliška, tak uklízení znamenalo přerovnat pár věcí, utřít prach a bylo hotovo. Ano, vyhrála jsem v životní loterii vcelku pořádného muže. Pak tedy také vyluxovat chlupy naší fenky jack russel teriéra. No ale to je stejně nekonečná práce, protože ty její krátké silné chloupky dokáží prošít cokoliv se jim dostane do cesty. A jen tak se nedají. Pak se narodila Eliška, na úklid bylo méně času, ale přeci jenom většinu dne prospala.  A jak je to nyní? Ufff, slečna už spinká jednou, maximálně dvakrát denně a to si dá šlofíčka jen na pár minutek. Takže bych nestihla ani vytáhnout hadr.... Do toho se nám začala stavět (a tím pádem i PADAT), takže je potřeba ji více hlídat. Úklid tedy probíhá společně. Ne vždycky se to podaří. Ale ve dvou se to lépe táhne. A tak, když se vrhnu na utírání prachu, dostane i Elinka svou malou "prachovku" a napodobuje uklízecí pohyby (tedy alespoň já, maminka je vidím 🙂 )

 Vysávání je boj...protože je potřeba všechno z podlahy odsunout, přesunout, nadzvednout...no, ale když mně se tam pořád žížalkuje ta naše holčička. Nedávno jsem si vzpomněla, že se jí líbilo v papírové - kartonové krabici. Ano - u partnera v práci jsme trávily několik hodin a protože tam nebylo možné lézt (podlaha fuj fuj), udělali jsme Elišce provizorní dětský koutek v krabici plné hraček. A takovou krabici s hračkami máme teď už i doma. Když potřebuju žížalku přemístit, abych mohla vysát další kus podlahy, jen přesunu celou krabici (dětský koutek)  🙂 

Šestý týden od oplození. Odpovídá 8. týdnu těhotenství - tedy 7+1 až 8+0.

V tomto období se začíná zesilovat kůže na povrchu embrya a již není možné, aby tak, jako dosud, přijímalo živiny celým povrchem těla. Vyživovací funkci tedy definitivně přebírá placenta.  Vytváří se základy tráviciho traktu a rychlý vývoj prodělávají i játra a ledviny.

Dochází k dokončení neuralace - tedy úplnému uzavření nervové trubice.

V tomto období výrazně roste potřeba bílkovin coby stavebního materiálu. Je tedy velmi žádoucí příjímat vitaminy skupiny B, které zásadně ovlivňují metabolismus bílkovin.

Tyto vitamíny jsou v dostatečném množství obsaženy ve Femibionu 1.

První reakce, když mi přišla zpráva s vybráním, bylo jupí, bude se vytírat!

Ani ne za týden, byl balíček u nás a protože bylo čerstvě vytřeno, zkusili jsme druhý den k večeru, první test. Poskládání bylo jednoduché, dali jsme si do kyblíku vodu, přípravek a šli na to. Syn i pes mě upřeně pozorovali. Zkušenost mám s mopem nějakým klasickým třásňost mokrý, i když jsem ždímala jako o život, no nic jdeme na plovoučku...Zatím efekt stejný. Ale změna byla u podlahy dřevěné, ta se vytírala jak po másle, daleko rychleji usychala než plovoučka nebo dlažba. 

Při dalším testovaní jsme se rozhodla, že zkusím návlek vyprat, jestli prostě tou novotou nebyla nasákavost horší. Zřejmě to tak bylo, protže další vytírání bylo o poznaní lepší na všech povrzích. Máme byt s pavlačí, kde je zase jiný druh dlažby a tak jsem se vydala testovat i zde. Tato dlažba šla vytírat už taky bez problémů. Syn se pokoušel šlapadlem vyždímat mop sám a zkoušel i vytírat, šlo mu to docela dobře, velkou výhodou je to, že jde tyč mopu přizpůsobit. Nejdříve se mi zdála krátká, ale pak jsem si asi zvykla a v pohodě, ovšem pro vyššího člověka, by to asi trošku problém byl. Pro menšího nebo děti ideál, Já měřím 172 a šlo to.

Další test šel na chodbu domu a i tam si mop s povrchem poradil, opravdu zřejmě prvotní mokrost, i přes usilovné ždímaní, byla způsobena novým návlekem, po používání a vyprání byl problém daleko menší. Pobral psí chlupy i dětské slintání a drobky.

Můžu tedy shrnout na závěr, že jsem byla spokojena, jen by opravdu tyč mohla být delší.

Usmálo se na mě štěstí a z více než 400 komentářů k nabídce testování mopu Vileda – Easy Wring Ultramat byl vybrán i ten můj! 

Mám opravdu velikou radost a postavila jsem se k tomu čelem.

Brzy po tomto oznámení mi byl doručen balík s celou sadou.

Všechny díly jsem za asistence dětí vybalila a hodlala jsem sestavit do výsledné podoby.

Myslím si, že každý výrobek by měl obsahovat i návod (v čekém jazyce), zde jsem žádný tištěný nenalezla, vše bylo ilustrováno pouze na krabici. Není na tom nic složitého dát vše dohromady, ale vidím v tom malé mínus.

Teleskopická tyč je ze tří dílů, její délka se upevňuje pomocí utažení v požadované pozici. Na její horní konec se připevní díl s očkem, za které se může mop při uskladnění pověsit - tato část je otočná. K samotné mycí obdélníkové části mopu je poté tyč našroubovaná.

Jezdíte rádi do ZOO? Právě začíná sezóna! A dětem se to určitě bude moc líbit🙂. 

Je fajn mít zálibu, kterou vám ani příchod dítěte nenabourá... Tak například jezdit do zoo.

Sbalit se
Před K: Vyrážíme z domu lehkým krokem, v kabelce peněženka a mobil. Je jedno kolik je hodin, protože jsme páni svého času.

Po K: Kýša vyráží z domu lehkým krokem, v rámci kterého stihne ještě prohnat kočku a psa. My zatím dovnitř rveme tašku s křupkama, sušenkama, ovocem, zeleninou (těžko říct, na co bude mít chuť), náhradním oblečením (těžko říct, kolikrát se totálně zasviní), pitím, vlhčenýma ubrouskama (víte, že se dělají jiný na pusu a na prdel?!), golfky (na co bereš golfky?), deku (na co bereš deku?) a dalšíma NA CO TO BEREŠ věcma.

Jet autem
Před K: Na první benzínce dáme kafíčko, cigárko a zlehka konverzujeme. Zastávky si děláme jednoduše podle toho, jak se nám chce a podle toho, jestli jedeme do Ostravy nebo do Dvora.

Po K: Na první benzínce si dáme kafe, protože jinak by mně asi jeblo. Dítě vzadu se naučilo zásadní otázku CO TO BYLO? A pak ji řekne asi 50 - 100x cestou, než dorazíme (v závislosti na tom, jestli jedeme do Prahy nebo do Prahy, máme tam totiž koupenou permici, protože tam jezdíme fáááákt často).

Vylodit se v ZOO
Před K: Beru kabelku, chytáme se za ruce a míříme k prvnímu stánku s pivkem, kde se v klidu občerstvíme.

Po K: Bereme golfky (a nenecháme je v autě? Stejně v nich nesedí? Neee, co když bude chtít? A kde by jinak spal? Vždyť v nich stejně nespí! Tak tam alespoň dáme věci.), všechny NA CO TO BEREŠ věci a další nezbytnosti. Jo a taky dítě, které se už na parkovišti snaží zabít vbíháním pod okolo jedoucí auta. Občas přemýšlím, jak by na mě lidi koukali, kdybych koupila takové to samonavíjecí vodítko...

Prohlídka ZOO
Před K: Prima procházka, zastavujeme jen u zajímavých zvířat, potažmo tam, kde se něco děje (stánek s pivkem).

Po K: Zastavujeme zásadně tam, kde se nic neděje, protože tam se Kýšovi nejvíc líbí (ptáci). Když se někde něco děje, máme prostě smůlu. Pivko si dát neodvážím, protože je značně močopudné a dobíhat na záchod s dítětem není až taková rychlovka.

Oběd
Před K: Najíme se, když máme hlad a ANO, klobása je oběd!

Po K: Najíme se v přesně danou dobu oběda, protože tak je dítě prostě zvyklé. Klobásu mu nedáme, párek v rohlíku taky ne, hranolky ani náhodou a nic jiného nemají. Takže hledáme restauraci, což trochu komplikuje fakt, že už má fakt hlad, takže řve.

Odpolední klídek
Před K: Odpolední klídek v ZOO znamenal dřív to, že jsme si dali kafčo, našli prima lavičku a tam jsme na chvíli zakotvili, abychom si užili ten klídek.

Po K: Po hodinové snaze přesvědčit dítě, že spánek je dobrý nápad to vzdáváme, protože svým řevem už vyburcoval samce u goril, který je tímto značně nervózní a snaží se prorazit sklo. Putuje tedy tatínkovi na ramena a hurá na další cestu.

Cesta zpět:
Před K: Lehká konverzace o uplynulém dni nemůže škodit!

Po K: TEĎ USNE!!!! A ideálně prospí celou hodinku a půl, jen aby nám ukázal, že večer to s tím uspáváním nebude úplná brnkačka!

Naštěstí je teď dost oblíbené Cofee to go. Takže se dá říct, že se vlastně vážně nic moc nezměnilo 🙂

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!

Všem přeji krásný podvečer a připojím k tomu i svůj příběh o porodu naší holčičky. Měla jsem bezproblémové těhotenství, chodila jsem do práce, dokud to šlo. Na mateřskou jsem nastoupila 6 týdnů před termínem porodu. Jednou jsem byla hospitalizována v nemocnici s předčasnými kontrakcemi ve 34tt, zastaveno magneskem a pak už jsem se jen modlila, abych holčičku donosila co nejdéle. Termín porodu jsem měla stanoven podle MS na 5.4. a podle UTZ na 3.4. Doktoři se drželi termínu 3.4. A teď už samotný příběh. Byl normální čtvrteční večer, leželi jsme s manželem u televize a já najednou cítila trochu tepla po nohách. Vstala jsem a bylo tam toho tak zhruba hrneček. Běžela jsem na WC a říkam manželovi, že mi asi odtekla plodová voda. Vše jsme měli sbaleno, zavolala jsem tedy PA, ta mi řekla, ať zkusím hodinu ve vaně a pak zavolám, jestli se něco děje. Lehla jsem si tedy v 10 do vany. Měla jsem trochu bolesti, jako při MS. Nic extra, po 10 minutach, pak po 7 minutách. V 11 jsem tedy vylezla, zavolala PA, která mi řekla, že mám prijet. Sbalili jsme tedy věci, svačinu a vyrazili. Do porodnice jsme dojeli kolem třičtvrtě na 12. Přijali nás, natočili monitory, udělali kontrolu, při které odtekla i další část plodové vody. Bylo mi sděleno, otevřená na prst, nález nic moc, že to hned tak nebude. Řekli nám tedy, jestli manžel pojede domu a já půjdu na čekanky, nebo že je volný jeden sál, kam by nám eventuálně mohli taky dat. Manžel tedy řekl, že chce být po celou dobu se mnou a že chceme na sál. V 1 nas tedy ubytovali na sále (krásný porodní pokoj s míčem, vanou, sprchou, zebrinama, sedací vaky, gauč, paráda). A řekli, ať se prospime. Bolesti jsem měla snesitelné, ale po 5 minutách, takže spát nešlo. Od 2 už to zaclo být horší, ale dalo se to. Po celou dobu mi byl neuvěřitelnou podporou manžel, který má můj neskutečný obdiv. V půl 5 ráno jsem byla otevřená na 4-5 cm, nic moc. Bolesti sílily. Nechtěla jsem nic proti nim, neměla jsem žádnou kanylu, chtela jsem to zmakout přirozeně. Měla jsem i sepsaný porodní plán, který pracovníci četli. Dostala jsem přípravu, klystýr. No, že to mám udržet 5 minut se řeklo v pohodě, ale nedalo se to 😀 letěla jsem po chvíli. Kolem 6.hodiny začala být bolesti obrovské. Prodejchavala jsem je zavešena do manžela, na míči ve sprše, kde mi manžel nahrival břicho. To už jsem teda měla pocit, že rozdrtíme všechna madla ve sprše bolestí 😀 kolem půl 8 jsem vlezla na kozu, PA mi nabízela možnost rodit v kleče, ve stoje. Ale bolestí už jsem nemohla ani chodit, třásly se mi nohy a chodila jsem jen opřená o manžela. Takže jsem byla vdecna za kozu. Na koze mi říkala, ať zkusím tlačit. Zkusila jsem jednou, nešlo to. Řekla mi, ať zkusím ještě půl hodky sprchu a míč, že hlavička sestoupí úplně. Ploužila jsem se tedy zavesena do manžela do sprchy. Nahrival mi břicho. V 8:10 jsem vylezla na kozu, že zkusíme tlačit. Otevřená jsem byla. Lehla jsem si, připojili mi monitor. Měla jsem jasný úkol, tlačit. Teda, to byla asi největší síla. Bolest neskutečná, během kontrakci jsem měla prodychat a až bude kontrakce opravdu silná, tak manžel mi měl přidržet hlavu na hrudník, PA mi masirovala břicho a já měla zatlačit. No, myslela jsem, že se roztrhnu, strašně to bolelo, cvičila jsem s aniballem ,ale místy jsem v těch bolestech snad ani nevěděla, jak tlačit. No, každopádně asi na 6 zatlačení byla malá venku, doktor mi tlačil hráz, aby pomohl 🙂 samotné tlačení pro mě osobně byla snad jedna z těch nejbolestivější části, ale trvalo cca 10 minut. Nelinka se narodila v 8:32 ráno za neuvěřitelné podpory tatinka. Hned mi ji dali na břicho, manzel brečel, já taky. Bylo to neskutečně silný, obrovský, pevný, krásný. Doteď to mám před očima. Dotepani pupečníku, bonding jsme měli 2 hodiny, kdy jsem mě malou já nebo tatínek. Neměla jsem nástřih ani žádné jiné poranění. Z kozy jsem seskočila za dvě hodiny, osprchovala se a během půl hodky  seběhla dolů na pokoj, kam mi malou hned prinesli. Tatínek se o nás krásně stará, z Nelinky je uneseny. A já jsem mu neskutečně  vděčná. Kazdou minutu porodu byl se mnou, nehnul se od mě na krok. Když jsem tlačila, říkal mi, že už vidí hlavičku a ze už jen kousek. Diky němu jsem měla nádherny porod, na který budu vzpomínat jen v dobrém. Bylo to fantastické 🙂 máme krásnou holcicku, která váží 2850g a měří 49cm. Krásné papa, spinka, skoro nepláče a my už se těšíme, až si ji odneseme domů z porodnice. Kdo jste dočetl až sem, moc dík 🙂 a holky, doporučuji aniball, věřit svému tělu a pořádnou oporu u porodu, to je to nejdůležitější. Chtěla jsem jen říct, že porod může být krásný. Já krásný měla a nezměnila bych na něm nic 🙂 hezký den 🙂a věřte si! Všem, koho to čeká,držím palce. Pro nás to byl asi nejhezčí zážitek na celý život 🙂

Poslední dobou Pažout nebezpečně často otevírá téma dalšího dítěte.

Prý má pocit, že bychom toho štěstí potřebovali víc. Já si tedy myslím, že už jsme trpěli až dost a že bychom teď konečně mohli začít zase žít.

Mám ale takovou blbou vlastnost. Kdykoliv mi někdo něco vnukne, okamžitě začnu přemítat, jak by se to dalo zvládnout. Takže v praxi to vypadá takhle...

Když příští měsíc otěhotním, zvládnu dodělat školu? Porod před absolutoriem nebo až po - to je otázka!

A vyjde mi konec mateřské na září, abych se mohla brzy vrátit do práce? Budu se vlastně vracet do práce? Neměla bych být doma? (Jasně že ne, to byl ale pitomej nápad.)

Kolik budu mít mateřskou? Domeček ve Španělsku se mi zase o něco vzdaluje...

Menstruace by měla probíhat bezbolestně. Pokud tomu tak není, může se jednat o různé druhy poruch (např. porucha funkce pánevního dna, psychosomatické příčiny, záněty apod.) či onemocnění. Doporučuji o potížích informovat svého gynekologa/žku a nechat se odborně vyšetřit.

Jedno z nejbolestivějších onemocnění, které se projevuje v období menstruace je tzv. endometrióza. Ta je charakterizovaná výskytem děložní sliznice, odborně zvané endometrium, mimo dělohu. Právě tato sliznice reaguje na cyklicky se měnící hladiny hormonů a probíhá v ní menstruační cyklus (včetně krvácení). Z těchto míst však krev nemůže odtékat (jako je to v případě děložního krvácení cestou pochvy), hromadí se a vznikají zánětlivá ložiska a cysty, které způsobují onu bolest.

Příčina vzniku endometriózy není z lékařského hlediska dosud jednoznačně známá. Samotné podezření na endometriózu se obvykle potvrdí až  invazivním zákrokem - tzv. laparoskopií. Jde o operační techniku, kdy se pomocí přístroje s kamerovým systémem operatér dostane skrze několik otvorů do dutiny břišní, lokalizují se ložiska endometriózy, které se mohou i následně odstranit či odebrat vzorek k vyšetření, které endometriózu spolehlivě potvrdí či vyloučí.

Léčba dle "klasické" medicíny spočívá v odstranění těchto ložisek chirurgickým zákrokem či užíváním hormonální terapie. Jedná se však pouze o řešení následku, nikoliv příčiny!

Endometrióza je jedna z možných příčin potíží s otěhotněním!

Existuje však i přírodní podpůrná terapie (byliny, detoxikace, hometopatie, aromaterapie atd.) a celostní/psychosomatický pohled na endometriózu.

Pátý týden od oplození odpovídá sedmému týdnu těhotenství. Lékařské označení 6+1 až 7+0.

V tomto období je již vyvinutá placenta a tenoučký pupečník.   Dochází také k rychlému vývoji vnitřních orgánů.  Vytváří se základ pro ruce a nohy a na hlavě jsou zřejmé budoucí ušní boltce.

V tomto díle si také vysvětlíme některé pojmy, které v časném těhotenství používáme při popisu ultrazvukového nálezu.

Kavitace – typicky dutinka ve vysokém endometriu, první ultrazvukový obraz potvrzující těhotenství.

GS – gestační váček, je tvořen plodovými obaly a v něm se vytváří embryo.

ŽV – žloutkový váček, vytváří se uvnitř gestačního váčku a postupně na něm lze najít embryonální pól – tedy základ tvořícího se embrya.

Uffff... toto letí.. už to budou čtyři měsíce.. i přes ten čas si na to vzpomínám jakoby to bylo včera...

Byla sobota 26.11.2016 a u nás byla krampus show s čertama podobnýma těm co chodí v Německu. Než jsme šli tak jsme se s manželem vyfotily a já na fb sdílela naši fotku se slovy: Mum and dad..coming soon (s tím, že jsem měla termín 3.1.2017 😀 jenže jsem netušila co příjde). Pozvali jsme tedy na tuto akci bráchu s přítelkyní k nim se přidala maminka od přítelkyně a dvě malé sestřenky. Přijely zhruba v 16:00 a šlo se. Celou show jsme si užily i když jsme od toho čekali poněkud více. Počkaly jsme na ohňostroj v 18:30 a šli jsme k nám. Daly jsme si čaj a začalo se řešit co s načatým večer. Jelikož měli sestřeničky odvést po 19hod k jejich rodičům nabídly nám ať my přijedeme k nim a tam, že by se popilo. 🙂 Tak fajn..asi 20minut po jejich odjezdu jsme odjížděly i my. Přijely jsme ke "švagrové" kolem 20hod a začalo se pít. Já jako těhotná popíjela čajík.. Nikdo z nás netušil jak se to vyvrbí.. Brácha s kámošem tam udělali parádní show, kterou máme natočenou a rádi se na ty videa koukáme.. Smála jsem se jako blázen.. snad dva roky jsem se tak nenasmála 😀 A všichni do mě ryli, že tím smíchem tu malou ze sebe vyklepu.. Na oplátku jsem se smála já jim (já bláhová 😀 ) Šly jsme spát asi ve 4ráno. Nevěděla jsem jestli se mi chce spát neboť jsem byla tak nabitá energií z toho smíchu, že to moc nešlo, ale nakonec jsem zabrala. S manželem jsme se probudily kolem 8.30 a sešli jsme dolů do kuchyně, kde jsme  si s bráchou udělali čajík a vzpomínaly na předešlí večer.. Chtělo se mi na záchod a tak jsem šla. Čekalo na mě překvapení na toaleťáku v podobě oné známo neznámé hlenové zátky. Vystrašená jsem psala sem na koníka za jakou dobu od odchodu hlenové zátky jste rodily. Někdo za pár hodin, někomu odešla tři týdny dopředu.. To mě uklidnilo.. Mám přeci času dost 😀 Po výborném obědě jsme s manželem jeli k našim pro maso a byli jsme tam celé odpoledne a jelikož měl manžel odpolední v pondělí tak jsme domů přijely až kolem 22hod. Ještě jsme se koukali na TV a já u ní jako vždy poslední dobou usnula asi na hodinku. Když jsem se vzbudila byla jsem na sebe naštvaná, že jsem zase spala u televize a v ložnici mi bude trvat než zaberu.. Ještě chvíli jsme si s manželem povídaly a kolem 23:30 jsme přecházeli do ložnice... 

Jelikož se mi tu malá vzteká tak k samotnému porodu a jak to vlastně vzniklo až v dalším článku. Tomu kdo to dočetl až sem děkuji za pozornost a omlouvám se za chyby 🙂

Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem, jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...

Jenže už jak jsem si to říkala, tak jsem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já" mě definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ni ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.

No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.

Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mně jako pytel brambor a teď mámo rychle, nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám, než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."

Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.

Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.

   Jestli už chceme miminko jsme se bavili asi rok. Nakonec jsme to poprvé zkusili na naší letní – zimní dovolené 2013. Tam se to nepovedlo, a nakonec až doma asi na 4. pokus. Byl prosinec, a my v práci slavili konec roku a druhý den mi bylo tak zle jako nikdy, a že jsem toho moc nevypila, ale test pořád nevycházel. Po novém roce jsem měla problémy s nevolnostmi, tak si říkám, že to není možné, že musím být těhotná. A hurááá můj třetí test vyšel pozitivně.

   Nakonec se objednávám k doktorce a ta potvrzuje 8tt. , ale průkazku dostávám až na další kontrole v 11tt. Podstupuji první krevní testy, které jsou negativní a tak jedeme dál, trpím nevolnostmi, ale nezvracím, vždy mi stačí lízátka z lékárny. Další testy v 15tt potvrzují vyšší riziko rozštěpu páteře, když mi to doktorka zavolala, byla jsem tak zoufalá. Ihned nás objednala na genetiku, kde naštěstí vše vyvrátili a potvrdili nám, že čekáme zdravou holčičku. Jen váha je stále o týden pozadu, a to až dokonce. I nevolnosti se nakonec umoudřili a my začali vybírat jméno, tedy hlavně manžela to natolik chytlo, že hned po návratu z genetiky začal listovat v kalendáři. Nakonec mezi Valerií a Emou vítězí naše Viktorie (vítězka). Do té doby jsme miminku říkali Tóťa, jakože To 🙂

  Začínáme pořizovat první oblečení a taky boj o výběr kočárku.Ve 20 týdnu znova na genetiku a vše v pořádku. Ve 32 týdnu jsme byli na těhotenském focení a 4.8. nastupuji na mateřskou. V 36tt přijela manželova rodina a já kolem nich. Ten týden jsem jela také na další kontrolu, kde byly slabé odezvy, další nervy, byla jsem poslaná do nemocnice s možným vyvoláním porodu. Nakonec malá jen nějak usnula a nakonec vše dopadlo dobře a my mohli domu. Všichni vyplašení – ale byli rádi, že nás vidí po 5 hodinách „vcelku“. Termín mám určený na 15.9.2014, zatím se k němu přibližuju ale malá moc neklesá, každou noc se budím s tlaky na žaludek, manžel ochotně připravuje čaje. Jednou jsme se šli houpat do parku na houpačce (2 v noci) 🙂 a to možná pomohlo. Za 2 dni se ve 2:15 v noci budím – začíná odtékat voda, budím manžela, že už je to asi tady. Jdu do koupelny se připravit a volám mamce, aby se nám postarala o pejska, ve 3:30 odjíždíme do porodnice. Proběhl příjem a zatím bez bolestí čekáme. Dostávám snídaní, doktorka mě zkontroluje, zatím jsem málo otevřená. Kolem 8 Dr. opět prohmatává , a jelikož stále přicházím o vodu, v 9 dostávám první vyvolávací tabletu, za hodinu další a v 11 poslední. Potom už klystýr, ale stále se neotvírám. Bolesti od 10 se stupňují po 5 minutách, až se stávají nesnesitelnými. Sprcha, míč, chození nic nepomáhá. Manžel u mě ve sprše sedí, měří mi kontrakce a neví, jak mi pomoci, v tu chvíli jsem ho snad viděla poprvé brečet.

Když už si mě berou na sál prosím je o epidural, mám pocit, že při další kontrakci omdlím. Nakonec ho kolem 16 hodiny dostávám, neuvěřitelná úleva, ale nic necítím. Čeká se, až začnu zase cítit kontrakce, nakonec kolem 17 hodiny musím tlačit, nevím co se děje, najednou přišel další personál a přijde mi, že se hrozně spěchá. Musím tlačit, i když necítím kontrakce a pokaždé mi sestra celou svou vahou lehá na břicho a tlačí ho dolů, pak honem změřit odezvy a znova. V 17:23 se malá narodila, ale neplakala, byla tak hodná, celou dobu na sále jen koukala kolem sebe. Bála jsem se, jestli je v pořádku. Měla jednou pupeční šňůru kolem krku, ale byla v pořádku. Na sále jsem zůstala do 20 hodin, zašila mě pní Dr., dostala jsem večeři a pak mě pomohli se zvednout, dojít se omýt a sama jsem si s pmocí sestřičky odvezla malou do druhého patra ne poporodní, kde s námi mohl být ještě do 21 hod. tatínek. 

Bylo to náročné ale tak fascinující. Nakonec myslím, že docela pohodové těhotenství i porod 🙂

První monitoring jo. Vstavám, snídaně rychle píchnout do bříška a frčím. Klasická zácpa na dálnici. Když o něco běží, tak prostě schválně každej jede jako šnek. Ten vedle zase pro změnu jede jak idiot a ten s tím náklaďákem se asi zbláznil. Poučená z minulého zpoždění, jsem přijela o 35min dříve 😀. No co, si počkám. V čekárně mi uvařil pán kafičko a já jsem si pročítala co nového je na koníku. To jste věděly, že v některých CARech varují před touto stránkou? Já to chápu, nechtějí aby jsme se zbytečně stresovaly. Že třeba Maruška měla málo folikulů a že Barču v tomhle CARu chtěli jen oškubat o peníze. Toť otázka. Taky jsem nad tím přemýšlela. Že třeba si řeknou jo tenhle pár vypadá že mají peníze, tak si to dají dvakrát než to vyjde. Je to úplně odporná úvaha a doufám že tyhle názory nejsou vůbec pravdivé. Přeci jen jsou to lékaři a složili snad nějakou přísahu. Ale pak čteš, jakože někde nechtěli provést ET? A tak asi ten lékař nebyl přesvědčen o kvalitě sliznice ne. Tak né holky, bylo to tím že Barču chtěli obrat za peníze na KET? Nebo to bylo tak, že by Barča zbytečně přišla o dobré embryo, protože by se nemělo kde uchytit? No malinko jsem odbočila. Tak tam dojedu, celá natěšená, kolik folikulů budu mít. I když doktor u utz mluvil, tak vím prd. Řekl jen na levo pět na pravo osm. To znamená asi počet folikulů. Samozřejmě né v každém musí být vajíčka. Tak budou ty Velikonoce že jo. Né dělám si srandu. I když jistá spojitost by tam byla 😀. Logicky po čtyřech injekcích tam nebudou mraky vajec, ale čekala jsem tak nějak víc. Můžou se tam ještě nějaké folikuly objevit? Dorostou mi ještě další, nebo to je celé a bude se jen čekat až se zvětší? Jediné co jsem pochytila byla informace, že jsme ještě na začátku a že v příště budeme moudřejší. Příště mi prý už řekne i datum punkce. Holky já jsem tak zvědavá a napnutá! Napnutá jsem doslova a do písmene. Nevím jak vypadá klasická stimulace, ale já mám tak oteklé břicho, jako bych byla uz mamča! Celé to pne a když si na něj zmáčknu a prohmatám, tak je takové tvrdé. Ale pod pupíkem stále volný špíček. Docela dost jím. A taky jsem začala docela dost spát. Přijdu odpoledne z práce a na dvě hodinky si lehnu a spím. Dřív bych přes den neusnula, teď spím jak miminko. Máte některá podobné zkušenosti? Přikládám fotku jak jsem se vypoukla. Jinak tedy teploty nemám, nezvracím. Ale holky doma se toho dá super využít. Pokaždé když volám mému drahému, tak má strach co se děje a zda jsem v pořádku. Takže doma se zvednu že třeba vyndám nádobí z myčky, pak se chytnu za břicho a malinko heknu. To máte vidět ty fofry 😀. Hned se zvedá a letí tu myčku vyklidit. Možná jsem potvora, ale sakra práce ;-D na chvíli si od toho odpočinout zasloužíme. Ty injekce a ten stres kolem. Hele taky anestezie potom že, taky pak nám hrozí OHS. No já myslím že do neděle si bude muset miláček zopakovat praní i žehlení. Mějte pěkný večer a já se ozvu zase příště a napíšu, kolik vajec ulovíme. Posílám všem spoustu sil a pohody.

     Propolis je pryskyřnatá látka vytvářena včelami, tzv. včelí tmel. Ty ho vytváří z pryskyřic a jim podobných rostlinných šťáv, které obohacují o výměšky svých žláz, obsahuje tedy i určité procento včelího vosku. Propolis má specifické velmi příjemné aroma. Jeho barva se různí podle původu a také stáří od zelenožluté až po tmavě hnědou.

     Včelí úl je místem, kde je poměrně vlhko a teplo, a proto je zde také vhodné prostředí pro růst plísní. Ty se zde však vyskytují jen málokdy právě díky propolisu, tedy jeho antibakteriálním a antimykotickým vlastnostem. Včely tímto tmelem dotvářejí a utěsňují své obydlí; doslova jím obalí téměř vše, co je v úlu. Důkazem obrovské účinné síly propolisu mohou být známé případy, kdy včely propolisem obalí vetřelce, kterého nemohou dostat z úlu ven. Ten je zde pak doslova balzamován/mumifikován, nerozkládá se a neohrožuje tak včelí obydlí. Není nic neobvyklého, když včelař najde v úlu „zakonzervovanou“ myš.

     Propolis tlumí růst bakterií, kvasinek a plísní. Je účinný i na salmonely a stafylokoky. Zároveň má i mírné anestetické účinky. Díky těmto vlastnostem můžeme propolis využít při všech zánětlivých procesech organizmu. Před jeho použitím je třeba ověřit, zda člověk není alergický na nějakou látku v něm obsaženou.

     Propolis se nejčastěji využívá ve formě tinktury (i vnitřně) nebo masti.

Vláda dnes (tj.22.3.2017) dala znovu najevo, že se potřebami ohrožených dětí nehodlá zabývat. Z jednání vlády bylo znovu staženo schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí na již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová zůstává v boji za lepší start dětí osamocená, jednání blokují premiér Bohuslav Sobotka a ministři Kateřina Valachová (MŠMT) a Miloslav Ludvík (MZ).

Premiéra jsme dnes vyzvali v otevřeném dopise, aby situaci tisíců dětí v kojeneckých ústavech začal rychle řešit. Nebo jsou mu příběhy dětí lhostejné?

Vážený pane premiére,

rádi bychom Vás tímto otevřeným dopisem vyzvali k rychlému a efektivnímu řešení situace dětí v kojeneckých ústavech a požádali Vás o schůzku v dané věci.Dnes bohužel vláda znovu odložila schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětína již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb.

Naše otevřená iniciativa Dobrý start na včerejší tiskové konferenci odstartovala kampaň Z rodiny doletí dál, jejímž cílem je upozornit právě na závazek vlády přijmout zákon stanovující věkovou hranici pro umisťování dětí do ústavů a připravit sloučení péče o ohrožené děti pod jedno ministerstvo.

V zájmu tisíců dětí, které start svého života musí prožívat bez milující rodiny, trváme na bezodkladném naplnění tohoto závazku.Dovolujeme si připomenout, že o schůzku s Vámi jsme poprvé žádali už vlednu, doposud bezúspěšně.

Obstarat domácnost s pěti nezletilými dětmi dá určitě pořádně zabrat i za normálních okolností. Když ale přijdou partnerské neshody nebo ekonomický tlak, problémy na sebe většinou nedají dlouho čekat. Několik velmi bouřlivých měsíců má za sebou také pan Novák, otec pěti vlastních i pěstounských dětí, který se svou rodinou našel klidný přístav a pevnou půdu pod nohama v karlovarské SOS DĚTSKÉ VESNIČCE.

„Ptáte se, jak probíhá náš den?“ ptá se pan Novák. „Náš den začíná už o den dříve tak, že si večer připravíme hromádky s oblečením. Ráno vstávám v šest a oblékám děti, které rozvezu do školy a školky, potom do práce. Po škole jsou děti v družině a na zájmových kroužcích. Okolo 16:30 je vyzvedávám a jedeme domů. Potom chvilka volna, aby se děti proběhly venku," popisuje pyšný otec. „Děti milují areál vesničky, volnost i to, že mohou běhat bosé, malovat na chodník nebo jíst ovoce, volně rostoucí ve vesničce. Po večeři koupání a zase ty hromádky na další den. Ve vesničce jsme maximálně šťastní. Bez pomoci SOS dětských vesniček by všechno takto klidné a úspěšné nebylo,“ přiznává pan Novák.

Děti milují areál vesničky, volnost i to, že mohou běhat bosé, malovat na chodník nebo jíst volně rostoucí ovoce.                                      

„Naše rodina se dostala do velmi těžké situace a já zůstal sám s pěti nezletilými dětmi. Martince byl v té době rok a půl, byla na Sunaru a plenkách. Aničce v té době byly tři roky, Ivance pět, Valince sedm a Honzovi třináct. Bylo to velmi těžké. Děti ve škole nijak zvlášť neprospívaly, syn z primy gymnázia musel zpět na základní školu, kde měl trojky a čtyřky. Valinka měla v první třídě také velké problémy. Další dvě děti chodily do školky a Martinku jsem, vzhledem k jejímu věku, neměl kam dát, když jsem chodil do práce vydělávat peníze, abych mohl zabezpečit rodinu."

Z velkého stresu pan Novák onemocněl cukrovkou. Jeho hodnoty byly tak vysoké, že byl ohrožen na životě. Vzhledem k tomu, že má jen jednu ledvinu, která nepracuje tak, jak má, a navíc ho trápí vysoký krevní tlak, v kombinaci s cukrovkou byl ve velmi vážné situaci. Dnes už je vše stabilizováno. Po půl roce na inzulínu začal brát prášky a jeho zdraví se přiblížilo normálu.

Pan Novák dále líčí: „V té době jsem na doporučení sociální pracovnice Odboru sociálně-právní ochrany dětí kontaktoval SOS dětské vesničky. Téměř hned mi odpověděli a začali řešit bydlení v SOS dětské vesničce. Ihned se také rozběhla pomoc naší rodině.