Máte pocit, že s dětmi můžete trávit volný čas pouze na hřišti nebo ve vyhrazeném dětském koutku v kavárně? Že galerie jsou pouze pro dospělé? V tom případě neváhejte navštívit jednu z šesti budov Národní galerie v Praze, kde je pro vás a vaše děti připraven bohatý program.

V jedné z nejvýznamnějších funkcionalistických budov v Evropě, ve Veletržním paláci v pražských Holešovicích, pořádá Národní galerie pravidelně výtvarné herny, ateliéry a víkendové dílny. Třikrát týdně mohou rodiče společně se svými 1,5–5letými dětmi přijít tvořit a hrát si. Herny, každý týden zaměřené na jiná umělecká díla či výstavy, inspirují k tvorbě malé i velké.

Ateliéry pro děti ve věkových kategoriích 6–8 let, 8–10 let, 10–16 let probíhají od září každý týden v průběhu školního roku. Mladí umělci mají možnost získat zkušenosti v celé škále klasických (kresba, malba, grafika, sochařství, fotografie) i multimediálních technik s možností jejich přesahů, experimentů a volného kombinování. Prostředí uměleckých děl ze sbírek Národní galerie zajistí dětem nejen dostatek inspirace pro samotnou tvorbu, ale i základní orientaci v oblasti dějin umění.

O víkendech mohou děti od 4 do 15 let projevit svou kreativitu na dílnách umožňujících výjimečná setkání s originálními díly českého, evropského a asijského umění. Zážitek z vlastní tvorby si odnesou i rodiče. Dílny v různých tématech od starověku po současnost probíhají v několika objektech včetně:

• Anežského kláštera a paláce Kinských na Starém městě,
• ve Šternberském, Salmovském a Schwarzenberském paláci na Hradčanech
• ve Veletržním paláci v Holešovicích.

Kromě programu pro děti se Národní galerie pyšní především největší sbírkou výtvarného umění v Česku, které pro veřejnost vystavuje v šesti budovách v Praze. Navštívit můžete Klášter sv. Anežky České plný středověkých pokladů, Palác Kinských a jeho expozici Umění Asie, Šternberský palác s díly od Rembrandta, El Greca nebo Rubense, Schwarzenberský palác vystavující to nej, co u nás vzniklo v období baroka, Salmovský palác s malebnými díly 19. století a Veletržní palác nabitý moderním a současným uměním.

Za 5 hodin to bude přesně rok a půl, co vykoukla naše cácorka na svět...o našem strastiplném startu jsem už tady lecos napsala, a co se dělo dál????

Za 18 měsíců se stalo věci, kterým sepsání by vydalo na 300 stránková román..

Tady je malé shrnutí: Vali roste jako z vody, po 11 měsících končíme s Vojtovkou, mezitim se mi podaří s velikánskou podporou a pomoci manžela a celé rodiny dokončit bakalářské studium. Vali je smíšek a dělá nám všem strašnou radost. V průběhu léta proběhnou křtiny s nádhernou oslavou a v září oslava 1 narozenin s dortem, který udělal tatínek..byla to nádhera. Čekala nás ještě poslední kontrola na očním. A verdikt?? Zatím nebude muset nosit brýle jsem strašně šťastná, po všech těch prognách jsme jim všem ta naše beruška vytřela zrak.. Proběhlo také poděkování na Neonatologické jednotce intenzivní péče...světe div se, ještě tam byly sestřičky co si nás pamatovaly a dokonce pan primář si vzpomněl..musely jsme být něčím vyjimečné zase mi začala škola a Valinka se stala součástí naší třídy...jako maskot, podporující celou mou třídu už u státnic... těšim se na příští akademický rok, to už bude všude vzdejší a snad nás bude i zkoušet. Jako každé malé dítko si zamilovala techniku, snad nakonec nepůjde na Univerzitu Obrany, na to má ještě sice dost času, ale předpoklady má už teď..Umi se vztekat, ale to prý časem přejde....Je to naše štěstí, které objevuje svět, už asi 3 týdny sama chodí, ráda baští, tancuje, povídá a napodobuje naše každodenní činnosti.. Máme ji moc rádí a těšime se co nového se zase za dalších pár hodin nauči

Za 5 hodin to bude přesně rok a půl, co vykoukla naše cácorka na svět...o našem strastiplném startu jsem už tady lecos napsala, a co se dělo dál????

Za 18 měsíců se stalo věci, kterým sepsání by vydalo na 300 stránková román..

Tady je malé shrnutí: Vali roste jako z vody, po 11 měsících končíme s Vojtovkou, mezitim se mi podaří s velikánskou podporou a pomoci manžela a celé rodiny dokončit bakalářské studium. Vali je smíšek a dělá nám všem strašnou radost. V průběhu léta proběhnou křtiny s nádhernou oslavou a v září oslava 1 narozenin s dortem, který udělal tatínek..byla to nádhera. Čekala nás ještě poslední kontrola na očním. A verdikt?? Zatím nebude muset nosit brýle jsem strašně šťastná, po všech těch prognách jsme jim všem ta naše beruška vytřela zrak.. Proběhlo také poděkování na Neonatologické jednotce intenzivní péče...světe div se, ještě tam byly sestřičky co si nás pamatovaly a dokonce pan primář si vzpomněl..musely jsme být něčím vyjimečné zase mi začala škola a Valinka se stala součástí naší třídy...jako maskot, podporující celou mou třídu už u státnic... těšim se na příští akademický rok, to už bude všude vzdejší a snad nás bude i zkoušet. Jako každé malé dítko si zamilovala techniku, snad nakonec nepůjde na Univerzitu Obrany, na to má ještě sice dost času, ale předpoklady má už teď..Umi se vztekat, ale to prý časem přejde....Je to naše štěstí, které objevuje svět, už asi 3 týdny sama chodí, ráda baští, tancuje, povídá a napodobuje naše každodenní činnosti.. Máme ji moc rádí a těšime se co nového se zase za dalších pár hodin nauči

Těhotenství bylo chtěné, povedlo se po roce a půl ,,nedávání si pozor" a pak už po cíleném snažení. Bylo krásné, bezproblémové (až na nízký tlak na začátku). Řešili jsme rekonstrukci bytu a svatbu, takže nebyl moc čas řešit blbiny 🙂 Bylo mi v té době čerstvých 21, manžel je o pár měsíců starší. Manžel student VŠ, já už zaměstnaná- někdo nás živit musel, a tak šlo další vzdělávání stranou 🙂 

Týden před TP mi brzy ráno začaly nepravidelné stahy, ale po pár hodinách a sprše přestaly. Máma to prý měla taky tak- přesně týden před porodem poslíčky. A 10.8. jsem měla první a zároveň i druhý termín porodu, podle poslední menstruace i podle ultrazvuku.
V ten den ve tři ráno mi začaly stahy, ale během pár hodin byly pryč. Byla jsem z toho docela smutná, už jsem se těšila. Na celý porod jsem se těšila. Měla jsem domluvenou porodní asistentku z Pardubické nemocnice, kde jsem chtěla rodit, i když jsem z Chrudimi a zdejší porodnice má lepší pověst než ta v Pardubicích, ale dozvěděla jsem se, že v PCE podporují přirozené porody, zatímco v Chrudimi se údajně neštítí přivázat rodičce nohy ke koze, pokud zjistí, že by chtěla rodit jinak. Také jsem jedla lněné semínko, samozřejmostí byl porodní plán, masírovala jsem hráz, měla jsem hodně načteno, také jsem měla připravená homeopatika. Ráda bych po dětech šla studovat porodní asistenci, takže jsem se k vlastnímu porodu připravovala poctivě...

Na desátou dopoledne jsem byla objednaná na prohlídku k doktorovi, pokud bych neporodila, s tím, že by mě pak odevzdal do péče porodnice. Na prohlídce vypadalo všechno stejně, už asi měsíc jsem byla (podle doktora načnutá) na dva centimetry. Říkal, že to nevypadá, že by se mělo ještě dneska něco dít. (Tenkrát jsem nějak neřešila, že by se vnitřní vyšetření dalo odmítnout, i když mi vadilo, soustředila jsem se hlavně na porod.) Pak jsme s Ondrou jeli na nákup, kde jsme potkali kolegyni z práce, která mi řekla: ,,Na to, že máš dneska rodit, jsi dost čiperná.“ (A Ondrovi s hrůzou došlo, že termín mám už dneska, ne až zítra :D ) a pak jsem ještě čekala v autě před obchodem, kam si šel koupit motorový olej (a evidentně si nemohl vybrat…) Venku byl hic jak v pekle, seděla jsem ve stínu vedle auta a dávala psovi pít z flašky. Ještě cestou od doktora jsem psala mé PA Lence, že je všechno dobré. Odpověděla, že se mám stavit večer v 7 zase na monitor a uvidíme, že má zrovna noční. (Byla jsem tam za ní předtím už asi 3x). Domů jsme dorazili kolem jedné. Dali jsme si oběd, já koukala na televizi a Ondra do počítače.

Kolem třetí odpoledne opět začaly stahy, byly přibližně po dvaceti minutách. Dala jsem si sprchu a stahy okamžitě poskočily na patnáct minut. Nebyly nijak silné, jen nepříjemné. Ondra ještě nic netušil a přivedl si kamaráda, který na mě koukal, proč se tvářím tak blbě :D . Odešla mi hlenová zátka a šla jsem si dát další sprchu. Bloumala jsem po bytě, občas jsem lezla na čtyřech, na chvíli jsem si vlezla do postele, ale nebylo mi to příjemné, nevěděla jsem, co mám dělat, už jsem chtěla být u Lenky, které jsem strašně věřila. Chtěla jsem ještě něco sníst, ale nešlo to. Taky jsem každou chvíli běhala na záchod, tělo se čistilo. 

Bylo něco po šesté, já měla stahy 6-8 minut a už jsem to doma nemohla vydržet. Tak jsme vzali tašky a jeli jsme, před cestou jsem se ještě ve vaně vyšetřila, vypadalo to na 2-3cm.  Cesta autem mi kupodivu nevadila. Vzpomněla jsem si, že jsme zapomněli balík plínek. Sakra. Snad mají erár. Už jsem začínala být v takovém tom porodním rauši, ze kterého mě ale vytrhlo vyšetření. Nejdřív Lenka kontrolovala, jak na tom jsem. Byla jsem otevřená na pět centimetrů. (Cože? V autě jsem měla 2-3 slaboučké vlny a otevření pokročilo o 2cm?) Pak přišla doktorka a kontrolovala, jak Lenka sepsala příjem (už na dřívější návštěvě kvůli monitoru), což bylo dost otravné. Nevim, proč u porodu potřebujou vědět, jaký vzdělání máme a jestli děda nemá vysoký tlak…. A ještě mi volal táta: ,,Tak co, ještě držíš pohromadě?“ Klasika. Následoval ultrazvuk kvůli váhovému odhadu a měření hlavičky. Víc jak 3,100g jsem neměla čekat a hlavička už byla moc dole a nešla změřit. Byl mi nabídnut výplach, ale odmítla jsem ho. Mučení doktorka zakončila monitorem a stahy se mi srovnaly na předpisových pět minut. Ozvy jako z učebnice, tak nás Lenka odvedla na sál, kde jsme s Ondrou pak už byli sami. Zapla aromalampu, ukázala nám, kde co je a donesla gymnastický balon a takovou kovovou konstrukci, do které se dal, aby neujížděl a abych se mohla opřít. Na tom balonu jsem vydržela vážně dlouho, bylo to moc příjemné. Krásně jsem si prodýchávala vlny, nebolelo to, bylo mi fajn. S Ondrou jsme si povídali, teď už ani nevím o čem a jestli to vůbec dávalo smysl, byla jsem tak nějak mimo. Stahy přicházely po dvou minutách a už jsem začínala cítit hlavičku. Hlavně, když jsem šla na záchod, to byl mazec, bála jsem se, aby miminko nevypadlo :D .
V devět Lenka přišla, aby se zeptala, jak to vypadá. Byla jsem otevřená na 8cm a podle doktorky byl čas na další monitor, že prý se musí dělat dvě hodiny po příjmu, když žena do té doby neporodí. Nadšená jsem nebyla, protestovala jsem, jestli je to fakt nutný, říkala jsem, že nechci, jestli nemají Dopplera nebo jen tu ,,trumpetku“. Nakonec mě doktorka nějak přeprala. (Nepamatuju si to, takhle mi to pak říkal Ondra…) Nejvíc mi vadilo, že jsem si musela lehnout. Bylo mi jasné, že v leže neporodím, bylo mi to hrozně nepříjemné. Měla jsem to na sobě dlouho, pásy mi pořád padaly, takže doktorka neměla kloudný záznam. Byla jsem na zádech, na boku se zvednutou nohou, ale bylo to strašný, tak jsem pak šla do kleku, kdy to bylo aspoň snesitelné. Vlny byly o poznání horší a bolestivější, než když jsme byli sami, nevyrušováni. . Sundali mi to až asi po hodině, když jsem řekla, že už to na sobě fakt nechci, prosila jsem je skoro s brekem. Když jsem pak na radu Lenky zkusila zase tu polohu na boku, udělalo se mi při kontrakci zle a běžela jsem zvracet..
Celou dobu jsem popíjela vodu s homeopatiky, kterou mi Ondra dával až do porodu.

Mezi kontrakcemi jsem měla tendenci pospávat, tak jsem šla do sprchy, že mě to třeba trošku probere. No, probudila jsem se s hlavou opřenou o držadlo, probudil mě pocit, že padám. (Nepadala jsem.) Byla jsem tam prý asi čtvrt hodiny. Takže mě to neprobudilo ani trochu. Byla jsem už fakt hotová, dokonce jsem začala mírně uvažovat o nějakém tišícím prostředku jako třeba entonox. Ptala jsem se na něj Lenky, jestli to vůbec má smysl. Lenka mi navrhla spíš to, že by zkusila pustit vodu, že to bude do půl hodiny hotovo a zvládnu to i bez tišení. Koukla se a zjistila, že už jsem úplně otevřená, jen ta voda že pořád drží a že to může trvat klidně dvě hodiny, než to pokročí. Chvíli jsem o tom přemýšlela, nakonec jsem souhlasila. Nebolelo to, ale lekla jsem se, jak ta voda najednou vytekla, připadala jsem si jako počůraná.
Od té doby byly stahy mnohem silnější, intenzivnější a přicházely krátce po sobě, měla jsem nutkání si přitlačit, ono tomu stejně nešlo zabránit. Automaticky jsem šla na všechny čtyři. Lenka zavolala ještě tu doktorku, přišla se podívat ještě jedna PA a sestra z novorozeneckého. Začala jsem mít nucení na tlačení, plně jsem poslouchala své tělo, šlo to pěkně.  Lenka se ptala, jestli si třeba nechci lehnout na bok, já se odmítla hnout, tak upravila tu porodní postel, aby to bylo pro všechny pohodlné. Čelo zvedla úplně nejvíc a nohy dala dolů, aby se ke mně s doktorkou dostaly. Vadilo mi, jak je ta postel měkká, přišla jsem si nestabilní, ale cítila jsem, že není čas to měnit a lézt an zem (a stejně by mi to ta doktorka asi nedovolila.. což je absurdní, ale známe doktory, žejo..)
Přišlo mi, že cítím, jak se hlavička dostává přes kosti a čípek dál. Bylo hrozně těžké ji dostat ven, pálilo to. Ohnivý kruh. Přistihla jsem se, jak tlačím i mimo kontrakce, aby už byla venku. Lenka se snažila roztáhnout vchod a dávala tam něco kluzkého na usnadnění. Někdo tam nelidsky řval a dost možná jsem to byla já :D Řvala jsem jako lvice, ne bolestí, ale námahou. Jako když člověk zvedá něco strašně těžkýho a nejde to.
Hlavička vylezla asi na čtvrté zatlačení, na další zatlačení byly ramínka a pak naprosto hladce vyklouzlo tělíčko. A za ním plesklo neskutečné množství vody… Sálem se ozval křik silného, zdravého dítěte. Pod břichem mi visela noční košile (proč jsem si ji doprčic nesundala?), takže jsem bohužel nic neviděla. Trošku jsem se vydýchala a pak jsem se opatrně otočila s ohledem na pupeční šňůru. Bylo 22:55. A konečně jsem ho viděla. Opravdu je tady. Ten, co mi posledních pár týdnů lámal žebra a zkoušel prorazit břicho je konečně tady. Můj Toníček. Nádherný, dokonalý, s temně modrýma očima, se správným počtem prstíčků a tmavými heboučkými vlásky. Vyhrnula jsem si košili až pod bradu a Toníčka mi Léňa dala na břicho. Přišel mi strašně maličký a Ondrovi zase veliký.
Chvíli jsme se mazlili a poznávali, koukali jsme na sebe. Vypadal tak úžasně. Tak unaveně a zároveň tak plný života. Dělal vše, co miminka po porodu dělat mají. Cucal si pěstičky a hledal bradavku 🙂 Ondra fotil. Dřív jsem si představovala (a děsně se u toho dojímala), jak budu miminko vítat a teď jsem byla na nějaké emoce asi moc unavená, neříkala jsem nic, jen jsem ho opatrně držela jako ten nejkřehčí poklad na světě a s respektem si ho prohlížela.

 Je mi opravdu smutno z dnešní návštěvy u lékařky, kde jsme byli na kontrole kvůli alergii na BKM našeho chlapečka. Díky Bohu kontrola dopadla dobře a už tam nemusíme.

 Z čeho je mi tedy smutno? Z reakce, která následovala po mé informaci, že Martínka stále kojím. Paní doktorka se sestrou se s pohrdavým úsměvem podívaly na mé čtrnáctiměsíční!!! miminko a pak začaly jedna přes druhou: ,,Vždyť už je na to velkej!", ,,To už ani pro něho není dobře" a ,,Jak jako dlouho ho ještě plánujete kojit?"

 Já na to byla v tu chvíli schopná říct jen: ,, Když on to miluje." Opravdu bych nečekala, že mi kojení bude rozmlouvat někdo s lékařským titulem, natož gastroenterolog!  

Pravda je, že to nemiluje jen Martínek,ale milujeme to oba. A já jsem šťastná, že mému maličkému můžu pořád dopřávat, podle mne, to nejlepší pro zdraví, a dokud to půjde, tak si to nikým nenecháme vzít! A vy si to taky nenechte!!!💕

Vzpomínáte si, kdy naposledy se vám poštěstilo a mohla jste se zabořit do ušáku a číst a číst a číst...? Kdy vám bylo vše kolem vás celkem ukradené, protože jste nutně potřebovala dočíst ještě tuto kapitolu. A tu další. A další.  Stýská-li se vám, mám pro vás tip. Kupte si knihu Tady byla Britt-Marie. 

Až přečtete první stránky, pošlete děti k babičce, do kroužku nebo ven na hřiště. K večeři objednáte pizzu a zamknete se s knihou v ložnici. Protože chytí a nepustí. Budete se smát i brečet a hlavně vám bude neskutečně hezky. Protože i protivná bába může být vlastně velká sympaťačka, když se na ní podíváte jinýma očima.

Protože každý si s sebou neseme své bolesti a bolístky.  Protože každý máme své prapodivné rituály, které nám život dělají snesitelnějším.  Protože život všem háže klacky pod nohy. A je jen na nás, jestli přes ně zakopneme, nebo je sebereme a zatopíme si s nimi. Protože každý z nás má možnost něco změnit.  Protože je velmi snadné v druhých zažehnout jiskru nebo tu jiskru zadupat do země.

A až uvidíte partu dětí hrajících fotbal na plácku před hospodou, tak se určitě zastavíte a budete alespoň chvíli fandit. Fotbal někdy nemusí být jenom obyčejná hra. Fotbal se může stát smyslem života. A nejen pro krasavce Beckhama, ale i pro dámu v letech, které se v šedesáti zhroutí její dosavadní nudný život. Poprvé v životě se rozhodne zabojovat sama za sebe a shodou okolností se stává správkyní dětského centra, a později i trenérkou fotbalu,  v jednom hospodářskou krizí postiženém městečku. Střet dvou zcela odlišných životních stylů přináší situace úsměvné i dojemné.

A teď mě omluvte. Běžím přeleštit okna a vyprášit matraci. Pořádek v bytě může mnohé změnit.

Někdy je císařský řez ze zdravotních důvodů nevyhnutelný a žena, která se připravovala na přirozený porod najednou musí změnit myšlení a naladit se na porod operativní. Co miminku i navzdory indikovanému císařskému řezu můžeme dopřát, je na nás a naší „vůli a odhodlání“. Ať už porod proběhne jakkoliv, stává se událostí, která nás formuje po celý život. A nejen nás, ale utváří i celou společnost. Proto je důležité mít odvahu k vlastní zodpovědnosti. Lze opravdu prožít císařský řez vědomě?

Je stále více zemí, kde si ženy radši zvolí porod císařským řezem, než by dobrovolně podstoupily přirozený porod. Čísla se mění stát od státu, rozdíly jsou vidět i napříč společenskými vrstvami. Odhaduje se, že z čistě medicínského hlediska se potřeba porodu císařského řezu pohybuje kolem deseti až patnácti procent všech porodů.

Když jsem byla těhotná, měla jsem na návštěvě svou sestru, která žije v Americe. Přiletěla i se svým tehdejším přítelem, který byl doktor. Ptal se mě, jak se v Čechách rodí a jak budu rodit já. Když jsem mu řekla, že pokud budu vše zvládat, porodím tak jak příroda chtěla, vykulil oči a s údivem se zeptal: „Proč chceš dobrovolně traumatizovat sebe a své dítě přirozeným porodem?“ Toto je již zažitý pohled na porod v Americe, kde podstoupení císařského řezu je mnohdy klamné překonání strachu.

Ale i v Čechách se císařským řezem rodí stále více dětí. V roce 2014 to byla ¼ z celkového počtu porodů. Cítím ale, že v naší zemi ženy stále upřednostňují přirozený porod, než by požádaly lékaře o diagnózu zařazující je na seznam adeptek na císařský řez.

A když se stane tento zákrok ze zdravotních důvodů nevyhnutelný, žena, která se připravovala na přirozený porod najednou musí změnit myšlení a naladit se na porod operativní. Co miminku i navzdory indikovanému císařskému řezu můžeme dopřát je na nás a naší „vůli a odhodlání“. Ať už porod proběhne jakkoliv, stává se událostí, která nás formuje po celý život. A nejen nás, ale utváří i celou společnost. Proto je důležité mít odvahu k vlastní zodpovědnosti. Lze opravdu prožít císařský řez vědomě?

DULA U PORODU

Téměř na každou ženu to jendou dolehne... Myšlenka na mateřství zraje, dozrává, a jednoho dne si řeknete: Proč ne? Máte-li v té době vztah, je to fajn. Máte-li navíc vedle sebe člověka, který to vidí stejně, je to úžasné. Přicházejí dny plné touhy, která najednou chutná jinak, a očekávání, která sílí s každým dnem... A tahle očekávání jsou příjemná a osvěžující – ale maximálně první čtvrtrok. S každým dalším měsícem se mění v tísnivý pocit marnosti a zoufalství...

A pokud nejste ten typ ženy, který sám sebe dokáže uklidnit, říct si: Až to přijde, tak to přijde... a nechá to plynout, pravděpodobně budete chtít za nějaký ten čas situaci řešit. Řešit s odborníky. Projdete řadou vyšetření, vy i parnter, a dost možná vás to sblíží – ale dost možná taky přijdou dosud nepoznané hádky, napětí a ve chvilkách „povinného sexu“ často i nechuť...

V té době už máte:

• přečtené všechny možné i nemožné články o příznacích raného těhotenství (a měsíc co měsíc je na sobě toužíte pozorovat),
• registraci na všech možných webech pro snažilky a nastávající maminky (protože i když vás od nich ostatní odrazují, jen vy víte, že tady najdete pochopení),
• myšlenky typu: Co když to NIKDY nevyjde? Co když se NIKDY nedočám?,
• naprostý přehled o dostupných těhotenských testech a jejich spolehlivosti a oči bolavé od neustálého hledání „duchů“

a tak dál...

Jenže ono se pořád nic neděje. Protože je to podle všeho asi vážně „v hlavě“. Lecjaký zdravotní problém se dá vyřešit – cysta se odstraní, páteř se odblokuje, hormony se srovnají – ale jak vyřešíte cosi, co sídlí někde uvnitř vás, je to nehmatatelné, ale má to obrovskou moc nad lékaři i nad vámi samými?

Většinou je období mateřství prezentováno jako něco nadpřirozeně úžasného.  Něco, z čeho si sednete na zadek a pravděpodobně v tom bude figurovat i nějaký ten filtr s psím čumáčkem a selfíčko. Pravda je, že si jen tak nesednete. A už vůbec ne na zadek.  

Cítím povinnost říct to nahlas a to i přesto, že svoje děti miluju. Mateřská dovolená je zločin proti lidskosti. Měla by se zakázat. Je to jako by vás někdo zbavil svéprávnosti. V podstatě je to facka se vzkazem: Je mi jedno, kolik máš škol, co všechno umíš a kolik vyděláváš. Od teď jsi dobrá tak akorát k utírání zadků.

Přidávám pár bodů, které mě namátkově napadly při krátkém zamyšlení, co všechno jsem se o mateřství naučila za chodu a na co mě nikdo nepřipravil.

• Osamělost a samota jsou dvě odlišné věci. Na mateřské máte jen to první, to druhé tak dvakrát do roka, když se poštěstí.
• Mít na sobě pušapku je svátek svou velikostí srovnatelný s Božím hodem.
• Výcvik pro piloty už máte po třech letech na mateřské téměř za sebou. Umíte být ve střehu ve dne v noci, chytat letící nádobí za poklusu a ani při nejdivočejších manévrech (jako třeba při odtahování dvou uječených dětí a nákupu ze supermarketu) se vám nezatočí hlava a neztrácíte kurz. Směle do toho, to je výzva!
• Vaše děti nejsou jako ty hodné děti z reklamy, co si ruce neutírají do trika, spí nerušeně celou noc díky plenkám Pampers nebo si celý den spořádaně hrají v dětském koutku. Vše vyjmenované se stává jen zcela výjimečně.
• Reality show, kdy vás velký bratr vidí všude ve dne i v noci asi nebude nic pro vás.
• „Jó, ty vlasy ještě jeden den vydrží“ se stává vaší mantrou alespoň dvakrát do týdne.
• Alergie na tepláky je vážná nemoc.
• Na multitaskingu není vůbec nic hezkého.
• Když se vám do pračky připlete jednorázová plenka, máte bezva zábavu na  celé odpoledne.
• „Když jsem já sloužil“ je zatraceně dlouhá písnička a její délka rocipročně roste pokaždé, když jste donuceni ji zpívat (čti denně). Taky jste nikdy netušili, jak rychle ji vůbec můžete přezpívat, když se to dítě těší až na část „A ty boty do roboty“ a už u kačenky se této předposlední sloky o botách hlasitě dožaduje. A taky když tam zaměníte „sloužil“ za „souložil“, nejen že to v sobě skrývá nějakou tu tajuplnou pravdu, ale navíc to bude dítě reprodukovat ve školce a hrdě vám před nastoupenou školkou připíše zásluhy za tento skladatelský počin.
• Sex v televizi je taky sex. A nemusíte si na to ani holit nohy, čímž ušetříte spoustu času a energie na noční vstávání.
• Když už se konečně dočkáte té školky, nakonec jen sedíte doma a brečíte si s partnerem na rameni, že je tu nějaké ticho a jestli si nepustíte Šmouly.
• Když koupíte dětem tunu plyšáků, oni si na spaní stejně vyberou buď traktor nebo dětskou pokladnu, v horším případě vyžadují tatínkovo nářadí nebo sadu nožů.
• Vaše děti po vás pravděpodobně zdědí právě ty vlasnosti, které nejvíc nesnášíte. Popřípadě se ty geny nějak šikovně namíchají tak, aby se to vážně nedalo vydržet. Takže se vám může dost dobře stát, že si porodíte bohéma s pedantskými sklony všechno kontrolovat, technicky zdatného jedince s nezkrotnou touhou rozebrat všechno, co se na první pohled zdá být rozebratelné a s alergií na úklid.
• Vrcholem kultury je pravidelné sledování Růžovky, Ulice, Zoufalých manželek a dalších kvalitních seriálů. Časem máte dojem, jako byste s postavami byli nejlepšími přáteli.
• Mozek definitivně vyteče mlékovodem. Čím dřív se vrátíte mezi dospělé, tím větší je šance zachování alespoň elementární mentální svěžesti.
• Váš nový nejoblíbenější song: ticho, hukot topení.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=750

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

 Na konci ledna jsem po roce letěla do Keni. Byla to cesta po delší době, takže jsem tušila, že bude nabitá – aktivitami, prací, ale i energií… 🙂 A nemýlila jsem se.

Prvních pár dní mé cesty bylo ve znamení workshopu pro učitele z našich škol (z různých částí Keni) a komunitních škol z Kibery. Částečně jsme navazovali na seminář, který jsme dělali v Kibeře v srpnu 2015. Po roce a půl jsme chtěli vidět, kam se učitelé posunuli při aplikaci všeho, co nasbírali během kurzu, do praxe.

Když bych vám měla přiblížit, jak vypadá klasické keňské státní školství – shrnula bych to slovy: papouškování, rákoska, tresty a žádný prostor pro kritické myšlení. Přestože děti si obrovsky váží jakékoliv školy, do které mohou chodit, my a naši keňští koordinátoři opravdu věříme, že záleží na kvalitě vzdělání a na formě učení v našich školách. Proto jsme je také zakládali. A také proto chceme, aby se „naši učitelé“ neustále sami vzdělávali.

Workshop dal prostor učitelům z různých koutů země se sejít, podělit se o své zkušenosti a bavit se na mnoho zajímavých témat. Učitelé sdíleli nápady, jak dětem dát více reálných zkušeností s koncepty, které se učí, tak, aby si je mohly „osahat“. Sdíleli, jak vytvořit láskyplné prostředí hlavně pro děti, které prochází traumaty ve svém životě mimo školu…

Půl dne jsme věnovali také tématu čím nahrazovat fyzické tresty a jak děti přátelsky motivovat k práci. Z toho vyplynula též diskuze o tom, jak si nenásilnou komunikaci obhájit před rodiči a opatrovníky dětí a celou komunitou.

Další dny jsem strávila s celým naším keňským týmem. Několikadenní shrnovací a plánovací schůzka byla velmi inspirativní pro všechny. Ohlédli jsme se za rokem 2016, za výzvami, které nám tento rok přinesl a radostmi, které nám dávají sílu pokračovat v našich projektech. Dva dny jsme věnovali pouze tématu adopce. Shrnutí některých příběhů dětí mne nepřestávají udivovat. Děti, které naši koordinátoři doslova a do písmene sbírali z ulice – dnes, po 12 - 14 letech končí vysoké školy. Mají dobré práce. Vrací se zpět do své komunity a pomáhají ji rozvíjet a budovat. Mnoho z našich dětí se dostává na nejlepší univerzity v zemi. Několik dětí studuje medicínu, či práva.

Konečně se i já dostávám k sepsání mého šťastného dne. Je to jako včera, když jsem na těhotenském testu objevila // čárky. A to jsem ani testovat nechtěla. Bylo to na popud přítele. Jednou jsem měla najednou v noci neuvěřitelný hlad a on jen tak prohodil, jestli náhodou nejsem těhotná. Vůbec jsem nevěděla, kdy by mi měla dojít menstruace, měla jsem cykly rozházený. Tak jsem si další den ráno udělala těhotenský test a byly tam // čárky.

Termín porodu jsem měla v pátek 13.1.2017. Mě osobně by se to líbilo, ale Emilka se rozhodla sama, kdy vyleze ven a začne poznávat svět.

                                 neděle 8.1.2017 - 39+2tt - poslední pupíčková 🙂

Bylo pondělí 9.1.2017, byla jsem 39+3tt. V 5h ráno jsem byla vzhůru, přetáčela jsem se zrovna z boku na bok, když jsem ucítila lupnutí a neco teplého ze mě vyteklo. Okamžitě jsem vstala a šla za přítelem, který se zrovna chystal do práce, že pojedeme do porodnice. Chtěla jsem jet okamžitě, protože jsem v tom našla i trochu krve. Myslela jsem , že to byla plodová voda, ale z tohoto omylu mě v porodnici, po příjezdu, hned vyvedli. Ani tam neměli tušení, co to vlastně bylo.

Takže mě v 5:30h přijali na vyšetřovnu a čekali jsme na doktora, mezitím mě sestra napojila na monitor. Na něm zatím nic znát nebylo, ani já jsem nepociťovala žádné bolesti. Doktor mě vyšetřil a konstatoval, že jsem otevřená na 2 prsty a že dnes stoprocentně porodím. Takže přítele ještě poslali domů, bylo ještě brzy, a mě přesunuli na porodní box.

Tam jsem osaměla, každou chvíli mě chodila kontrolovat sestra. Dostala jsem klystýr (v životě jsem se takhle nevyprázdnila 🙂 ) a natáčela mi monitory.

Pročítala jsem básničky a přemýšlela, čím začít. U některých mě nenapadalo nic, u některých obrázek hned vyskočil, tak jsem začala těmi. Prvním zvířátkem byla včela. Černobíle, jen liner. Nejradši používám linery Pigma Micron Sakura japonské výroby. Dělají je ve všelijakých tloušťkách a já potřebuju mít hodně na výběr. Používám všechny tloušťky hrotů. Jedna vyjde asi kolem 50,-  takže zpočátku jsem byla zdrženlivější, člověk za deset fixek vyplázne hnedle 500,-. Nižší útratu ve výtvarných potřebách většinou ani nemívám, ale člověku na mateřský to pěkně leze do peněz, tak se musím držet na uzdě.

Takže jsem začala tou včelou. Obrázek mi trval týden a s výsledkem jsem byla spokojena. Použila jsem blok na akvarel DESIGN OF ART, české výroby. Velikost A4. Už dlouho se mi tu nevyužitě válel, protože po prvním pokusu s akvarelem mi byla škoda plýtvat tak krásné papíry na trénink. Listy v tomhle bloku jsou hladké a jemně smetanové. A hlavně, co mi vyhovuje úplně nejvíc, že jsou slepené, takže když je pomalujete vodovkami, při schnutí se zase vypnou a tolik se nekroutí, jako volné papíry, nemusíte si je přilepovat na podložku. Což jsem ocenila hlavně při tvorbě pozadí, ale nepředbíhejme.

Hned po včele jsem se vrhla na další, tentokrát mravence. Potřebovala jsem větší rozmach a použila obyčejnou školní čtvrtku A3. První jsem vyhodila, druhý byl dobrý. Obrázek mi trval týden, s výsledkem jsem byla spokojena. Položila jsem obrázky vedle sebe a kochala se. V tom mi to došlo. Každý z papírů je úplně jiný, jiný formát, jiná barva, jiná struktura. Půjde to vůbec pro knihu použít? Podaří se mi upravit v počítači obrázky tak, aby byla obě pozadí stejně bílá? A nebude vadit, že mají jinou velikost? V jaké podobě se vlastně předávají  ilustrace vydavatelství? Co všechno musím s obrázky a vůbec s „rukopisem“ udělat, abych ho mohla předat vydavatelství?

Takže za prvé, předání proběhne, až to budu mít sakum pikum úplně komplet, takže času dost. Taky jsem se rozhodla, že budu obrázky fotit a ne skenovat, jsou pak ve větším rozlišení a jemné linky nemizí. Zatím obrázky upravuju v Zooneru a není to velký problém různé bílé sjednotit. Navíc jsem se rozhodla, že udělám barevná pozadí k obrázkům, takže to ani řešit nemusím.

V knihovně jsem otevřela pár  knih s obrazy různých umělců. Jev, že pozadí obrázků a skic je pokaždé trochu jinak bílé se vyskytoval docela často a vypadalo to skvěle. Vypadalo  to, jako že to je schválně. Bylo to schválně. Představa finální podoby mojí knížky se poněkud změnila a zkonkretizovala (a pak ještě několikrát J )A mě se ulevilo. Knihovnu doporučuju. Je to uklidňující, vědět že existuje místo, kde se dá všechno najít. Energie prýštící z knihovny je tak konejšivá a inspirativní. To vám internet nikdy nedá.

 Předání proběhne pravděpodobně v elektronické podobě, mnoho vydavatelství ani jinou než elektronickou podobu rukopisu nebere.

Jak jste na tom s asertivitou? Umíte říct "ne" nebo často kývnete, i když tušíte, že z toho nebude nic než samé problémy. Znáte to - cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Kdysi jsem si o sobě ráda myslela, že jsem hodná, manžel si o mně myslí, že jsem blbá. Ale pravda je taková, že mám ráda pocit, že jsem potřebná. Taky jsem trochu líná a štítivá, takže se nemohu realizovat v oblastech jako je zdravotnictví nebo sociální práce.

Proto se realizuji na nejbližším okolí. Dostávám se pak do situací, kdy doučuji matematiku sousedčina syna, který je učebnicovým příkladem hyperaktivního dítěte a už potřetí nacpal do mikrovlnky propisku. Závěr pokusu - propiska v mikrovlnce exploduje. Nesu nákup paní Novákové, která do mě celou cestu poklepává hůlkou, zatímco laje na politiku, nebo chodím zalívat květiny, které ale už mají opravdu to nejlepší vegetační období za sebou, tudíž trávím poslední den sousedovy dovolené sháněním rostlin podobných, aby se neprovalilo, že holky chcíply. Nedokážu odmítnout pozvání kamarádky na vzrušující koncert místní základní umělecké školy. (Proboha! Já přece trpím tím, že sama děti nemám, proč mám ještě trpět proto, že jiní lidé děti mají!)

Dnes jsem například kývla sousedovi (od těch kytek), že mu pohlídám Karla Druhého. Karel je pubertální čivava. Někdy mám pocit, že je to jen gremlinek, který se k dobráckému sousedovi vetřel v geniálním psím převleku. Mým úkolem bylo dát Karlovi čistou vodu, půlku konzervy a vzít ho vyvenčit. Karel sežral konzervu, vychlemtal vodu, vytrhl mi vodítko a zalezl za gauč. Jsem sice založením pomahač, ale utírání Karlem počurané podlahy do konceptu pomáhání nespadá. Nejdřív jsem se snažila Karlovi domluvit. "Pojď, Kájo. Pojď si přečíst, co psali ostatní na pejsbooku..." Čivava dřepí za gaučem a čučí na mě. "Karle, jestli nepůjdeš dobrovolně, tak tě odsud vytáhnu!" Je to přece malinký pejsek, toho přeperu. Jakmile natáhnu ruku pro vodítku, Karel pokrčí čumáček, vycení zoubečky a začne výhrůžně vrčinkat.  Nepodařilo se ani vymést Karla smetákem. Zabral teprve páreček, který jsem uzmula manželovi z talíře. Sice taky cenil zuby a trochu vrčel, ale  toho jsem smetákem odrazila.

Karel se způsobně vyvenčil, vyblinkal páreček a šli jsme domů. Tentokrát Karel předvedl hysterickou scénku "Nikam nechoď, buď tu se mnou" a zavěsil se mi zoubečkem na tepláčky. Takže teď sedím na zemi, Karel na mém oblíbeném křesle a oba zoufale vyhlížíme páníčka. Snad se vrátí brzy. Karel začíná pokukovat po mojí posteli.

Od narození syna jsem se snažila vyslyšet jeho potřeby co se týká spánku, kojení ... > když jsem viděla, že šmudlá - šla ho uspat, když brečel kojila jsem > první dny opravdu velmi často. Přes den měl 3 spánky (pokud už nebyl miminko to oprvdu jen jedl a spal 🙂 ) a délka byla různá někdy půl hodiny někdy déle. V noci se pak téměř s přesností budil po 3h.

                                                                         pixabay

Bude tomu už dva roky od narození a vše si už nevybavuji, ale vím, kde jsem ASI udělala chyby > k tomu se dostanu později

Bylo to ještě v šestinedělí (4 týden?) a syn v noci spal déle než jeho obvyklé 3h.

Nemám ho vzbudit? Co kojení? Píše se přikládat často. Kojit po 3h kvůli laktaci a přibírání miminka. Syn byl malinký tak přibírat potřeboval. Když tomu bylo 4 hodiny tak jsem ho vzbudila >nejspíš první chyba.

Když mu byly asi 3 měsíce, řekli jsme si, že zavedeme nějaký režim - ale i ten jsme se snažili přizpůsobit potřebám našeho Ondráška > koupání, mazání, kojení, spánek  > usínal po kojení kdy jsem ho ještě držela a říkala mu, jak ho milujeme .

Znáte ten pocit, kdy se ve vás probudí to „něco“, co vás přiměje k tomu chtít děti? Chtít je co nejdřív, mačkat je v náručí, hrát si s nimi, zodpovědně je vychovávat – zkrátka být máma? Já ho znám moc dobře... a poslední dobou kvůli němu můj život čím dál víc připomíná očistec...

„Přijďte, až budete těhotná,“ řekl mi nedávno gynekolog a do ruky mi vrazil žádanku o převzetí do péče, adresovanou centru reprodukční medicíny. Ten ušmudlaný kus papíru mě vyděsil, vzápětí namotivoval, aby mě nakonec uvrhl do středně těžké deprese. Ženský zmetek. Cvok. Hysterka. Tak nějak se cítí žena, která chce mít dítě, ale nedaří se jí to.

A záměrně píšu „jí“, jelikož z dalšího ušmudlaného papíru od lékařů ví, že v protějšku problém není... A mohou ji blízcí tisíckrát uklidňovat, tisíckrát radit, tisíckrát opakovat: Nemysli na to. Ona na to bude myslet. A bude se dál trápit. A bude se ptát: Proč já?

Největší chybou, kterou mohou lidé před takovou ženou udělat, je:

• Říkat jí, že „to určitě vyjde, protože oni to tak nějak cítí“,
• říkat jí, že „její známá to taky tak měla“,
• říkat jí, že „problém bude určitě v hlavě“,
• říkat jí, že „nejlepší je vědomě dítě nechtít – potom se zadaří“,
• říkat jí, že „nemá bláznit, protože je ještě mladá“,
• říkat jí, že „to moc láme přes koleno a má tomu dát volný průběh“,
• říkat jí, že „oni by udělali tohle!“,
• nedej bože zeptat se se zájmem: „Tak co, pořád nic?“.

A jaké chyby dělají dámy-čekatelky, kterým ten jejich nenaplněný mateřský pud leze na mozek?

Pravidelně se v dětské ambulanci potkávám s čekací dobou delší než hodina, či dvě. Lékaři ošetřují více dětí, předepisují víc léčiv, do školky se kvůli nemoci dostanou jenom sporadicky.

I vy se často ocitáte v popsané situaci?

Když jsem byla malá, "být nemocná" 3x za rok, už bylo moc. K pediatričce se mnou máma nechodila jako na rohlíky do obchodu, a ve školce jsem poctivě strávila celý týden.

Pokud to máte i vy podobně, pravděpodobně z času na čas přemýšlíte, co se to stalo? Kde nastala chyba? Co my rodiče děláme hůř než naši rodiče, když jsou naše děti pořád náchylnější k nemocím?

Služba 24DOCTOR  se na tuto otázku zeptala lékařky, pediatričky MUDr. Vandy Pedanové. Její odpověď Vás možná nepotěší…

Už dlouho přemýšlím, že sem napíšu naši cestu k miminku. Třeba to někomu pomůže. Někomu, kdo se snaží a snaží a nejde to. Nám to taky dlouho nešlo a teď jsme ti nejšťastnější rodiče na světě. Držím všem snažilkám palce. Mateřství je to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.

O dítě jsme se začali snažit v roce 2010 po desetiletém manželství. Předtím jsem si nebyla jistá, jestli dítě chci nebo ne, proto tak pozdní začátek. Myslela jsem si, že když nejsem taková ta zoufalka, která chce dítě za každou cenu, tak že to půjde samo a rychle. To jsem se teda pořádně spletla. Otěhotnět se mi podařilo až na jaře roku 2012. Na první kontrole v šesti týdnech bylo všechno v pořádku, a hlavně srdíčko tlouklo. Byla jsem tak šťastná, že jsem to hned všem hrdě oznámila. Zhruba za 2 týdny jsem večer začala slabě krvácet, a tak jsme jeli na pohotovost. Tam jsme se dozvěděli, že plod se přestal vyvíjet a že srdeční aktivita ustala, a rovnou mě objednali na druhý den na zákrok. Když jsem se probudila z narkózy, tak jsem jenom brečela a brečela. Hrozně moc mi pomohla milá paní Ukrajinka, která v nemocnici pracovala, a která mě chodila utěšovat a držet za ruku. Doma mi pak pomohla rodina, kamarádka s velkou tabulkou čokolády a druhý den i dámská jízda, kde jsem se ještě vybrečela a uzavřela to v sobě s tím, že to tak asi nemělo být. Na józe mě učili, že se všechno děje z nějakého důvodu, i když ho třeba nechápeme a v danou chvíli nevidíme. A asi je to pravda. Na podzim roku 2012 mi nečekaně zemřel tatínek a v době, kdy umíral, bych já byla těsně před porodem. Nevím, jak bych to tenkrát všechno zvládla.
Vzhledem k tomu, jak dlouho nám trvalo, než se mi podařilo otěhotnět, jsme se s manželem rozhodli zkusit umělé oplodnění. V letech 2012 - 2014 jsme ho podstoupili celkem 4 x, z toho 3 x mi zaváděli "čerstvá" embrya a jednou zmražené. Celé tohle období pro mě bylo velice náročné. Moje emoce byly jak na houpačce. Doktoři mi vždy oznámili, že máme krásné, životaschopné embryo (embrya), a že šance na otěhotnění je veliká. Když jsem tam tak ležela a viděla na monitoru ten shluk buněk, který by měl být moje dítě, brečela jsem. V duchu jsem s budoucím miminkem mluvila, domlouvala mu, ať se tam uhnízdí a slibovala, že budu dobrá maminka. A pak přišlo několik týdnů čekání, doufání a těšení se, než udeřila realita. I přesto, že všechno vypadalo ideálně, embrya se neuchytila. Při posledním pokusu, který proběhl v létě 2014, mi doktoři vložili dokonce tři krásná embrya. Všichni čekali, že se alespoň jedno uchytí, vtipálci mi předpovídali, že se uchytí všechna. I statisticky už jsme na to "měli nárok". Test, který jsem si po čtrnácti dnech udělala, byl pozitivní. Měla jsem ohromnou radost, zároveň jsem se ale trochu bála, jak bych zvládla případná trojčata. Na kontrole v centru pro asistovanou reprodukci se ale nic neukázalo. Možnosti byly dvě. Buď se jedná o biochemické nebo o mimoděložní těhotenství. Nakonec to naštěstí bylo jenom to biochemické. Nechápala jsem, co je se mnou v nepořádku, proč se to nedaří.
V dubnu 2014 jsem se seznámila s čínskou medicínou. Spíš ze zvědavosti, než že bych si myslela, že mám nějaký problém, jsem ji zkusila. Hned na prvním sezení mi paní oznámila, že mám mimo jiné i oslabené ledviny, které jsou podle čínské medicíny zodpovědné za plodnost. Tak jsem začala docházet pravidelně. Podstupovala jsem léčbu jehličkami a polykala bylinky. Na doporučení mé čínské doktorky jsem poslední hrazený cyklus IVF odložila na později, aby se mé tělo stačilo dát do pořádku. A tak nějak jsem to vypustila z hlavy s tím, že do ledna času dost.
Na podzim jsme s manželem, rodinou a přáteli odjeli do kouzelné roubenky na společný víkend. Všichni jsme si to skvěle užili. Dělali jsme oheň, s dětmi dlabali dýně, hráli hry a k tomu popíjeli vínko. Za tři týdny jsem zjistila, že jsem těhotná. Strašně jsem se bála to někomu říct, věděl to jen manžel. Jenže to bylo zrovna na výročí úmrtí táty, všichni byli smutní, tak jsem to nevydržela a tu dobrou zprávu jim na hřbitově oznámila. Dál jsme to ale nešířili, čekali jsme, až uplynou ty kritické první tři měsíce.
Na každou kontrolu ke svému gynekologovi jsem chodila úplně vystresovaná. Manžel mě musel pokaždé v čekárně uklidňovat. Když mi po 12 týdnech můj doktor řekl, že teď už to vypipláme, spadl mi kámen ze srdce. Věřila jsem mu. Celé moje těhotenství probíhalo skvěle. Sice mi bylo občas špatně od žaludku, ale nezvracela jsem. Večer jsem bývala víc unavená, a tak jsem chodila dřív spát. V práci mi ve všem vyšli vstříc. Věděli, jak dlouho jsem na miminko čekala. Bříško pěkně rostlo, ultrazvuky byly vždy v pořádku, a já jsem si to užívala jako nikdy v životě.
A pak, ve 26 týdnu těhotenství, mi doktor oznámil, že se mi zkracuje děložní čípek. Prý nic dramatického, jen se mám víc šetřit, polykat magnézium a za týden přijít na další kontrolu. Jenže za týden to bylo ještě horší a já jsem musela hned do nemocnice. Tam jsem si čtyři dny poležela, dostávala jsem kapačky a odpočívala. Zkracování čípku se zastavilo, a tak mi lékaři slíbili, že po víkendu můžu domů. Ten samý den odpoledne mi praskla voda. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Když mi to došlo, zavolala jsem sestřičku a zbytek už mám celý jako v mlze. Dostala jsem injekci s kortikoidy, které pomáhají plicím miminka dozrát. Pak mě sanitka převezla do Podolí, kde jsou na nedonošená miminka zařízení. V Podolí mi řekli, že se budeme snažit udržet miminko v bříšku co nejdéle. Minimálně alespoň 72 hodin, aby stihly dozrát plíce. I když plodová voda pořád vytékala, miminko ji zatím mělo dost, protože nová se průběžně vytvářela. Takhle jsem to vydržela 3 dny, ale pak už bylo mimčo na suchu, a tak jsem musela jít rodit. Manžel, který byl v neustálé pohotovosti, přijel za 15 minut. Věděla jsem, že miminko je natočené koncem pánevním, a že budu rodit císařem. Když mi píchali epidural, klepala jsem se jak ratlík. Ale aspoň jsem byla při vědomí. Když toho drobečka vyndali ven, plakal. Plakal úplně stejně, jako donošené děti! Ten tenoučký pláč byl pro nás zázrak. Pak jsme ho ještě na pár sekund zahlédli, když ho odnášeli do inkubátoru, a to už jsme s manželem oba brečeli. Ta strašně malinká "věc" zabalená do fólie, je naše dítě. A tak se nám 7. 4. 2015 narodil syn Daniel. Narodil se předčasně v týdnu 27 + 4 a vážil jenom 990 g, ale žil. Nejdřív byly vidět jen hadičky a jedno chodidlo zabalené do fólie. Ani další dny to nebylo o moc lepší. Bylo těžké uvěřit, že to fialové stvořeníčko kost a kůže, které se vejde do dlaní, je náš syn. Nevím, jak nejlépe popsat ty dny plné strachu, kdy jsem jako máma měla být se svým dítětem, kdy jsem měla pocit, že se o něj musím postarat a nemohla jsem. Jediné, co jsem pro něj mohla udělat, bylo zajistit mu mateřské mléko. Tak jsem poctivě po třech hodinách z prsou vymačkávala těch pár kapek mleziva a nosila je svému chlapečkovi. Hned, jak nám to lékaři umožnili, jsme začali klokánkovat. Ten úžasný pocit, kdy jsem poprvé držela svoje dítě a mohla ho přivinout na prsa, nikdy nezapomenu. Brečela jsem jako želva. Vůbec jsem v ty dny hodně brečela. Kdo to nezažil, nedovede si představit, co s člověkem udělá kombinace neustálého strachu a rozbouřených hormonů.
O lékařských detailech se nebudu rozepisovat. Důležité je, že nás po 2 měsících pustili domů. Daník vážil 2,36 kg a měřil 44 cm. Většina lidí se bála si ho pochovat. Ale nám s manželem, kteří jsme ho klokánkovali jako kilové miminko, se zdál "obrovský".
Teď už je Daníkovi 22 měsíců (19 měsíců korigovaného věku) a zdá se, že je úplně zdravý. Pokud všechno půjde tak, jak má, mohli by nás v létě vyřadit z nedonošenecké poradny.

A tak nezbývá než poděkovat všem lékařům i sestřičkám na resuscitačním oddělení v Podolí a na JIP v Krči. A nejvíc děkujeme našemu synovi, že tak statečně bojoval o svůj život a že to pro nás pro všechny vybojoval. Daníku, jsme moc pyšní, že sis nás vybral za svoje rodiče. Milujeme tě.

V pátek jsem měla svoje první rande s chemoterapií. Jak už to bejvá někdy se rande vydaří a někdy zase ne. U mě to definitivně láska na první pohled nebyla, myslím, že ani ten druhej pohled to tak nějak nespraví, ale naše dočasný skoro přátelství půjde.

Musím se přiznat, že po tom prvním zavolání, kdy mi oznámili, že mám rakovinu, jsem odmítla jednat po telefonu s doktorama a tohle všechno přenesla na Amíka. Amík se teda stal mým styčným důstojníkem a tak to byl on, kdo zvednul v lednu telefon a dozvěděl se, že budu muset podstoupit chemoterapii. Chudák opravdu se snažil to podat dobrým způsobem. "Hele mám pro tebe dobrou a blbou zprávu, ale ta blbá je jenom dočasná. Prostě krátkodobě to bude na hovno, ale douhodobě skvělý vyhlídky!" Snaha o bezstarostnej tón zněla poněkud křečovitě, ale i tak se počítala.

V pátek 10. února přišlo na řadu to krátkodobý období na hovno. Koneckonců jde jenom o 12 tejdnů a 12 kol chemoterapie. Takže jsme předali mini chlapíka tchýni, máma, já (hvězda dne) a Amík jsme nasedli do auta a frčeli do nemocnice. Ano, svoje první rande jsem se rozhodla uskutečnit v nemocnici a ne jen v infúzním centru, kde bude naše randění pokračovat. Nemocnice to už je moje stará známá, mám pocit, že od prosince jsem tam snad jednou tejdně, jen pro mámu to bylo její poprvý v týhle budově. Jako starej mazák jsem jí provedla:"Tady v tom patře byla ta biopsie, tady zase sociální pracovnice," ukázala jsem jí butik s parukama a podprsenkama s vycpávkama a pak už se šlo na věc.

Čekárna, zase, tentokrát, ale naše rande bylo napevno a čas se dodržel. Jedenáct dopoledne, volají moje jméno. Jdeme dovnitř. Všechen personál je v modrým, prej aby to nevypadalo tak nemocničně, pokoj má super výhled v rohu stojí křeslo. Pane polohovací, jako zařízený to mají pěkně. První rande je oťukávací a tak bude trvat nejdýl, v plánu bez zádrhelů jsou čtyři hodiny plus nějaký drobný. Máma nevypadá zrovna nejlíp, nervózní je i Amík. Mně osobně se do toho celýho taky moc nechce, přeci jen tu reputaci nemá to moje rande nejlepší.

Sestra je skvělá, pořád se směje, definitivně pomáhá situaci a my, teda nejvíc já, se uvolňujeme. "Nejdřív vám dáme steroidy a slanej roztok." Povídá vesele sestřička. "A narostou mi po něm svaly?" Ptám se já. "Ne svaly nebudou, jen se moc nevyspíte." Škoda, jsem mohla trumfnout nařachanýho bráchu. "Po steroidech dáme benadryl proti alergii. Ten definitivně ucítíte, prostě budete mírně mimo, možná hodně." Pokračuje sestra. "No a jakmile přijde na tu chemoterapii nandám si bílej plášť, tak se nelekněte, je to pravidlo."

A už to jede, žíla napíchlá a steroidy kapou, já žertuju, Amík se schovává za foťák a máma sedí v koutě, nějak jí do mluvení není.  Ha, tak vymyšlený to mají dobře, jakmile začne působit benadryl je mi všechno jedno. Paráda nejdřív člověka oblbnou a pak ho začnou trávit. Na nehty u rukou a nohou mi dají zmrzlý gely, prej potom ty nehty neslezou. Sestra se oblíkne do bílýho pláště. Taxol neboli ta opravdický chemoška je tady v puse okamžitá pachuť chemie jako bych vylízala záchodou mísu těsně po umytí. Naštěstí to netrvá dlouho. Reakci na taxol a herceptin nemám, jen mě bolí ta žíla a je mi trochu zima. Tahle nemocnice je super, dokonce dostanu i nahřívanou deku, dvě, tři, na záchod se sunu s tyčí u ruky.

Než jsem porodila naší malou treperendu, měla jsem ve spoustě věcí týkajících se mateřství jasno..."tohle budu dělat tak, a tamto zase onak, a tohle rozhodně nikdy dělat nebudu..."No a jak to už tak bývá, představy vzaly rychle zasvé☺ i o tom budou moje budoucí příspěvky.

Dnes se vám svěřím, jak to dopadlo s mojí před-porodní představou o spaní.

Vždycky se mi líbilo, jak v amerických filmech má už malé novorozeně svůj pokojíček, kde samo krásně spinká zatímco rodiče si užívají klidného spánku ve společné ložnici. Nechat nově narozené miminko v jiném pokoji mi přišlo až příliš drastické, pro začátek jsem měla představu, že bude ve své postýlce vedle naší postele a kolem 6 měsíců se i se svojí postýlkou přestěhuje do svého pokojíčku. A samozřejmě bude od 4 měsíců dostávat na noc kaši a prospí celou noc, jako kdysi já.

Povedlo se?

Hahaha, ani omylem.

První dny po porodu jsem byla hrozně unavená a jelikož malá byla dost nenažraná, kojila jsem kvůli častému kojení a únavě vleže. Většinou jsme u toho obě usnuly a na přendávání do postýlky nedošlo. Potom taky často trpěla " na prdíky" a nejlepší spací poloha byla bříškem na bříško☺.

Na začátku celého procesu vzniku nového lidského jedince stojí spojení dvou pohlavních buněk. Mužské spermie a ženského vajíčka.  Zdá se to velmi jednoduché, ale opak je pravdou. Jedná se o velmi důmyslný a složitý proces. 

Vajíčko – oocyt v průběhu ženského měsíčního cyklu postupně zraje v tzv. folikulu.  Když folikul dosáhne velikosti přibližně 20 mm, tak praská a dochází k uvolnění vajíčka  - ovulaci.  Oocyt je nasáván rozšířeným ústím vejcovodu. Vajíčko čeká ve vejcovodu přibližně 6 – 24 hodin, kdy je schopné oplození. Tato doba je značně individuální a je odlišná u každé ženy. Pokud došlo k pohlavnímu styku, tak musí spermie, které přežívají v těle ženy až 48 hodin, doputovat obrovskou vzdálenost z pochvy až do vejcovodu.

Když si uvědomíme, jak je velká spermie a jakou vzdálenost musí překonat , tak je opravdu na místě mluvit o kouzle oplození. Vzdálenost, kterou spermie překonávají je přibližně 1500x delší než spermie sama.  Nutno podotknout, že spermie je pouhá jedna jediná buňka, která nemá nohy ani oči ani mapu, a přesto nezabloudí a je schopná včas dorazit do vejcovodu.

Jak jsem již zmínila, k oplodnění vajíčka dochází ve vejcovodu.  Celý proces průniku spermie do vajíčka je velmi důkladně kontrolovaný. Na povrchu vajíčka je specifický obal – zona pellucida. Tento obal je spermie schopná překonat díky drobnému váčku na vrcholku hlavičky a to akrozomu. Akrozom obsahuje enzymy, které naruší zonu pellucidu, a tím je umožněn vstup spermie do vajíčka. Jakmile pronikne do vajíčka jedna spermie, spustí se kaskáda dějů, která změní struktury obalu vajíčka a tím zamezí proniknutí dalších spermií dovnitř.

Každý lidský jedinec je nositelem dvou sad chromozomů, proto pohlavní buňky nesou jen jednu sadu. Po splynutí dvou pohlavních buněk může tedy vzniknout nový jedinec se správným počtem chromozomů. Jedna sada od otce a druhá od matky.

Po oplození dochází k dělení buněk a tzv. rýhování vajíčka. Přibližně čtvrtý den po oplození vzniká útvar morula, který je tvořen z 64 buněk. Morula následně vstupuje z vejcovodu do dělohy. Přibližně 6. den se vytváří blastocysta, která začíná nidovat – uhnízďovat se v děložní sliznici. V tuto chvíli se začíná do krve vylučovat hormon hCG. Následně je možné jej detekovat i v moči.  

„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“

Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.

Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.

Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.

Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:

Cesta k adopci

Moc zdravím všechny současné i budoucí maminky. Byla jsem vybrána jako nová ambasadorka Femibionu zde na MK.

Na začátek bych se ráda všem, kteří mě neznají, představila. Jsem lékařka v oboru gynekologie porodnictví. Na MK funguji přibližně rok a píšu blog o těhotném gynekologovi. Mým cílem zde na MK byla od začátku nenásilná edukce. Je totiž velmi smutné, když jsou nastávající maminky dezinformovány a stresovány někdy naprosto nesmyslnými informacemi kolujícími na internetu. Další problém je, že spousta článků vyžaduje k pochopení jistou úroveň medicínských znalostí. No a já když jsem přibližně před cca rokem seděla s rostoucím břichem u počítače a náhodou jsem narazila na pár diskuzí, kde byly nastávající maminky stresovány neúplnými a zcestnými informacemi a mě se z toho udělalo lehce nevolno při představě, že bych byla těhotný laik a toto si přečetla. A v tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka na edukaci maminek. Na blog, na kterém bych zveřejňovala zábavné články s mými osobními postřehy doplněné o odborné informace. 

Svoji práci miluji a dělám ji primárně pro pacientky. Šťastné pacientky dělají šťastnou i mě. Občas dost náročná životní filozofie, ale stojí to za to. Projekt ambasadorky Femibionu mě hned od začátku moc zaujal. Nejen, že je substituce kyseliny listové v prvních týdnech těhotenství naprosto klíčová pro správný vývoj embrya, což je všeobecně známá věc, ale také je spousta dalších důležitých látek, které je v těhotenství důležité doplňovat a moc se o nich nemluví. Femibion mě přesvědčil hlavně díky obsahu aktivního folátu a relevantním studiím, které jednoznačně potvrzují jeho účinnost. No a když jsem si přečetla velmi zajímavý článek mého kolegy doktora Michala Kouckého o snížení rizika předčasného porodu při užívání kyseliny listové, tak jsem si byla jistá, že být ambasadorkou Femibionu je pro mě jasná volba 

Tak a teď něco k tomu, na co se můžete (a doufám, že i budete) těšit 

Projedeme si v následujících týdnech celé těhotenství z pohledu embryologie, tedy budeme řešit, jak se vlastně z oplodněného vajíčka stane miminko…a také si povíme něco o rozštěpech neurální trubice, o kterých se ve spojitosti s užíváním kyseliny listové mluví nejvíce. A nebudeme mluvit jen o kyselině listové, ale také o její aktivní formě a jejích výhodách. Také nezapomenu i na ty další důležité látky, o kterých se moc nemluví 🙂

Mám pro Vás připravenou spoustu zajímavých obrázků, takže se máte na co těšit…možná zajdu udělat i pár fotek do laboratoře k embryologům 🙂

Dnešek byl ten den, který se prostě nepovedl. Špatně to začalo už včera. Šla jsem spát pozdě. Pak jsem dlouho makala na tom, abych usnula. Poslední dobou my tato činnost dává dosti zabrat. Ač jsem k smrti unavená, tak mi prostě to usnutí nejde. Tak jsem tak ležela, slyším Zdendu dýchat, dávám si do ucha špunt a ejhle, on najednou chrápe a chrápání slyším i přes zašpuntované uši. Vyndavám špunt, poslouchám...a nic...aha, takže můj mozek, aby náhodou neusnul si sám vyrábí chrápací zvukové halucinace....Paráda. Takže abych Zdendu nešikanovala, tak se sbírám a odcházím opět mimo ložnici, tentokrát k dětem. 

Ležím, už jsem v klidu, dýchací zvuky dětí jsou pro mě balzámem na duši...Pracuji na tom usnutí a když už se skoro zadaří...Vzbudí se Edwin a nastává půlhodinový maraton v podávání pití. Když už si usmyslí, že je napitý jak žok a usne, tak ja se zase začnu makat na tom, abych usnula....

Asi po hodině se to zadaří. Spím minutu a vzbudí mě Zdenda se slovy, že je celý od krvem, ať ho jdu ošetřit. Začnu dost hlasitě protestovat, že asi upadl, že na něj kašlu, když už se mi konečně podařilo usnout, tak zase nebudu vstávát, ne? No ale pak se mi to rozleží, přeci ho nenechám vykrvácet...On mi zmateně začne vysvětlovat, co se stalo...Mě to dochází hned, asi jsem se pokusila nevědomky o manželovraždu. A jak se to tak stane?

To máte tak, usmyslela jsem si, že je třeba trochu vytunit naší ložnici. Koupila jsem rámečky, vyvolala fotky a koumala, jak je přidělám na zeď, aniž bych musela vrtat. Přece jen přivrtat deset obrazů do panelu není jen tak. Takže jsem si řekla, že je přilepím Herkulesem, to mi bylo vymluveno Zdendovou mamkou, která navrhla oboustrannou lepenku. Takže jsem se do toho večer pustila, když bylo dílo hotovo, byla jsem nadšena a i Zdenda mě pochválil. To ještě netušil...Oboustranná izolepa nebyl dobrý nápad...Obrázky popadly, sklo se rozbilo a Zdenda ve spánku asi začal sbírat střepy. Ale dopadlo to dobře, Zdenda nevykrvácel, měl je trochu díru v dlani. Amatérsky jsem mu tam, po dlouhém hledání a dohadování, nalepila náplast s obrázkem, kterou jsem pak ještě omotala něčím, čemu by se dalo říkat i obvaz a šli jsme spát. 

Opět usínám, opět nejde a najednou Edwin....mámo, brm brm....Ráno mě vzbudil Zdenda se slovy, že jsme s Juli zaspali, takže jsme si daly ráno v poklusu, aby dorazila do školky včas. A já tu hoďku, o kterou jsem jakože zaspala dnes stále nemůžu dohnat. Celý den nakládám děti do auta a z auta, do toho uklízím byt, do toho krmím děti, oblékam, svlékám a stále mi chybí ta hodina, abych se zklidnila a hodila se do pohody. 

Nacházím ji až teď, kdy mám konečně pořádek v bytě a při psaní tohoto článku se začíná dělat pořádek i v hlavě. Možná se dnes i vyspím, po X letech máme novou matraci, konečně nebudu spát na pérách, které z té staré doslova trčely. Chutná mi konečně i pivo, to je pro mě spolu s kávou synonymem pohody. A po pivu se dobře spí. A ještě jednu výhodou měla ta dnešní honička za zaspanou hodinou...Přestal mě svědit mozek. Jo a s tou manželovraždou, to je taky blbost. Oboustranná lepenka byl nápad Zdendovo mamky, takže já jsem v tom nevinně😀. 

Ahoj vsem maminkam. Nikdy bych neverila, ze se na takove forum prihlasim, ale prave tyto diskuzni fora me v urcity moment drzela nad vodou. Clovek si uvedomi, ze na svete je spoustu podobnych pripadu a spoustu lidi, kteri prozivaji podobnou bolest. Loni v lednu 2016 jsme s manzelem zjistili, ze jsme " konecne" tehotni. Snazili jsme se hrozne dlouho a stale bez uspechu. Pak to konecne prislo a byla z toho obrovska radost. Aby radosti bylo vice, dozvedeli jsme se, ze cekame dvojcatka. Pozdeji nam rekli, ze to bude holcicka a chlapecek " nadhera". Byl to uzasny pocit. Tohle jsme si prali. Brisko rostlo, s miminkama jsme si povidali a rikali jim, jak moc se na ne tesime. Radostne jsme s manzelem nakupovali vybavicku, sehnali jsme uzasny kocarek a vse jsme meli brzo pripravene, od plenek az po postylky🙂 Pak prisel  smutny moment. Ve 23 tydnu mi praskla voda. I kdyz lekari udelali maximum, miminka se nepodarilo zachranit. Holcicka prisla na svet mrtva a chlapecek umrel do 10 minut. Zhroutil se nam svet. Na dva tydny jsme zmizeli. Ta bolest byla neskutecna. Porad jsem se schovavala. Probrecela jsem cele dny i noci. Ta prazdnota, ty pocity. Nic horsiho jsem v zivote nezazila. Chtelo se mi umrit. Cokoliv mi ty drobecky pripominalo, me uvnitr ubijelo.  Porad jsem chodila a drzela si brisko a prosila at se mi vrati. Hrozne jsem si prala byt  znova tehotna, ale neslo to, nemohli jsme. Postupem casu jsme se s tim zacli vyrovnavat. Ta bolest uz nikdy nevymizi, ale casem se utlumi. Cokoliv mi vsak do dneska  miminka pripomene, tak mi vhrne slzy do oci...... Dnes jsem znova ve 22 tydnu tehotenstvi. Cekame holcicku a modlime se, at je vse vporadku. Hrozne se na ni tesime. Jsem znova stastna a plna sily. Nikdy vsak nezapomenu na sva dvojcatka. Stale si s nimi povidam, i kdyz jsou uz v nebicku. Vim, ze je spoustu maminek, ktere prozivaji obdobnou situaci a vsem drzim moc palce, at jsou znova stastne, tak jako ja.

Ahoj, dámy,

s radostí vám oznamujeme, že hledáme Ambasadorku, která se stane koníkovskou tváří britské značky Joie, kterou na český a slovenský trh přináší společnost Babypoint.

Joie je mladá značka, založena v roce 2001 s jasným cílem - zúročit mnohaleté zkušenosti s výrobou produktů pro děti, které se pyšní vysoko kvalitními materiály, perfektním bezpečím, spolehlivostí a designovou krásou a praktičností.

Všechny produkty prochází kontrolou, aby byly bezpečné, spolehlivé a, které rodiče a jejich děti skutečně potřebují a využijí, tedy bez zbytečných a někdy i nesmyslných příkras. Jsou funkční jak pro děti, tak i pro rodiče. A jaký sortiment Joie nabízí? Jsou to kočárky, autosedačky, židličky a jiné pomůcky.

Tak co, máte zájem? Čtěte dál.

Ambasadorka pro Joie