Možná už jste zaslechli větu, že nejvíce dítěti pomůžete, když mu nebudete pomáhat vůbec. Ne aby vás napadlo, že se samo dovalí k prsu, nebo, že se nedej bože samo přebalí…představa by to sice byla pěkná, nicméně vaši potomci by se k tomu jistě brzy vyjádřili po svém a to už by se vám až tak moc líbit nemuselo. Úvodní věta se samozřejmě týká psychomotorického vývoje a toho jak dítě stimulovat v jeho rozvoji.

Více na:

http://www.pihatamama.cz/trapime-se/psycho-motorrr/

Není to vtip opravdu myslím kozlíka jménem Bart bydlí s námi už skoro druhým rokem je to holanský kozlík a má tam dvě holanské kozičky, jsou mírumilovné akorád že dost vymýšlejí kraviny.... 

a proč vám to vyprávím, včera odpoledne byli tak chytří že si otevřeli branku u svého plotu a šly se i se slepičkama pást na naši zahradu kde mám skleník a zaplat pánbůh i záhony oplocené pletivem jenže nemám na zahradě jen toto ale i okrasné dřeviny a bohužel i ty jedovaté,,,, 

v noci mě vzbudilo řvaní jak kdyby vraždili psa jdu se podívat samozdřejmě všude tma no tak čekám co se bude dít a za chvíli zas tak se jdu podívat raději na zahradu ale jelikož sem se bála vzala jsem našeho psa na noční pout zahradou sebou. vyjdu ven s čelovkou a co nevidím uprostřed zahrady stojí kozlík celý uslintaný a skřípe zubama, no napadlo mě že se mu muselo něco přihodit šla jsem vzburcovat celou rodinu že kozlíkovi je asi špatně, nedá se nic dělat musíme vydržet do rána a pak asi k veterináři co jiného ale co mu mám říct tomu doktorovi když vlastně nevím co se mu stalo? no řeknu že včera utekl a asi podle všeho něco sežral na zahradě, ještě procházím zahradu a matně vzpomínám co to tam vlastně mám vysazeno,,,, vše řeknu doktorovi, dal mu injekci a nějaký prášek co mu musím dát, vytáhla jsem lahev pro kůzlata uděšlala větší díru a už to míchám prochu čaje a prášek a jdu na to mu to dát ač mu není dobře brání se jak blázen nakonec  to do něj dostanu, po druhé hodině poět k veterináři, blbý je že nechtěl jít ani do auta a tak jsem ho se svým pupkem musela tlačit do kopce to jsem si dala u veterináře opakovačka injekce, a zase prášek, no už pil vodu možná trošku sena ubylo ale musíme vydržet do zítra to nám řekl veterinář, je to bojovník a i veterinář říkal že to vypadá nadějně takže budu dnes v noci netrpělivě čekat jestli se mu do rána udělá líp a pak ráno ještě jednou k veterináři, myslete na nás a zítra povím jak to všechno dpoadlo jdu vařit čaj a jdu mu dát noční dávku léku.........................................................

Krásný slunečný den, děvčata.

Přišlo mi v poslední době několik dotazů na téma mrtvý plod, potraty z genetické indikace a proč a jak se to dělá. A také proč se u mrtvého miminka vyvolává porod a nedělá se císařský řez. Tak jsem se rozhodla, že o tom napíšu krátký článek.

Holky vy co jste těhotné a vystresované, tak prosím zvažte, jestli chcete tento článek číst!!!

Ukončení těhotenství v I. trimestru

Do ukončeného dvanáctého týdne může žena těhotenství ukončit. Nemusí k tomu mít žádný zdravotní důvod.  Vlastní provedení je stejné jako u revize při zamlklém těhotenství.  V celkové anestezii se roztáhne kanál děložního hrdla, skrz něj se vsune do dělohy kanyla připojená na odsávačku a obsah dělohy se odsaje a následně dočistí kyretou. Velikost, respektive průměr kanyly a tím i nutnost míry dilatace děložního hrdla, závisí na stáří těhotenství. Např. v 7. týdnu stačí nižší průměr než v týdnu 12.

Všechny ukončování těhotenství nad 12. týden již musí mít zdravotní indikaci. Nejčastěji genetické vady plodu.  V tomto případě je možné podle konkrétní situace přistoupit k ukončení těhotenství revizí ještě lehce za dvanáctým týdnem. Někdy provádíme revizi po dvanáctém týdnu po předchozí přípravě děložního hrdla zavedením tabletky.

Často se mě lidi ptají, co jí můj roční chlapeček. A tak mě napadlo, dát to sem a i já pak, pro srovnání, jestli vyjde někdy druhé mimi, budu vědět, jak jsem ho krmila a čím 🙂

Co jí a kdy:

Snídaně:

Budí se cca v 8:00 hod. a snídá ještě mateřské mléko (MM).

Svačina:

Ke svačině kolem 9:30 hod. má většinou jogurt (kupuju Selský - Hollandia) a přidávám banán a jablíčko, nebo hrušku, nebo jiné ovoce, pokud nemám jogurt, vařím jáhlovou jaši, nebo rýžovou, nebo pohankovou, tu většinou z pohankových vloček).

Tamtadadá - aneb stala jsem se testerkou zubní pasty Zendium 🙂

Jako ostatní vybrané testerky, jsem se těšila až mi kurýr přiveze balíček s pastou. Nečekala jsem dlouho a před víkendem jsem balíček obdržela. Radost z krabice měla i dcerka. 🙂 Ihned jsme se spolu daly do rozbalování.  

Ihned jsme se spolu daly do rozbalování. 

A také jsem se hned pustila do testování:

Pasta má super obal, dobře padne do ruky - není velký ani malý. Už při otevření tuby je cítit příjemná svěží vůně. Konzistence pasty je dobrá - není tuhá a dobře se mačká z tuby. Pasta jako taková není moc pěnivá, jako od jiných značek. Chuť je zvláštní - mě osobně moc "nechutnala", ale po vypláchnutí mi v puse zůstal čistý příjemný pocit. Zuby jsou po použití pasty krásně čisté a jemné. Co jsem spozorovala jako velké plus je menší krvácivost dásní což velice oceňuji.

Pastu vyzkoušel i manžel a jemu pasta přijde super - nepění i chuť mu přišla fajn a nepálí. Při používání pasty Zendium si už nestěžuje, že ho i při čištění bolí zuby. Uvidíme jaké budou naše zoubky po delším testování než bylo toto. Pastu mohu vřele doporučit - stojí za vyzkoušení.

Co jsem během testování okukovala ceny v obchodech, tak cena se krám od krámu liší, ale určitě za ty korunky stojí.

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne.

Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli, jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal.

Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma, tak ta šla taky, a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype.

Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff.

Rande probíhalo poměrně bez problémů, brácha s mámou se šli dvakrát vydejchat, při jejich druhým vydejchávání ale propásli můj menší "možná nebudem kámoši" moment. Při nandání jednoho komponentu chemošky, taxolu, se u mě projevila reakce na hranici, zhoršený dejchání  a vlna vedra, po zastavení procedůry a navrácení dvou třetin mýho podpůrnýho teamu z venku, se všechno opět rozjelo jako po másle.

Moje třetí randíčko začalo dobře. Můj brácha byl ustanovenej jako mini chlapíkův hlídač. Trénoval na to tejden a to naprosto perfektně. Den před chemoškou jsme ho nechali na chvilku na pospas mini chlapíka a on se chudák poblil při mytí mini chlapíkova hovínečka, který vonělo po pomněkách. Po mým návratu z práce si brácha pořád ještě mumlal něco o "mytí hovnabezodmovce, kterej tři měsíce žral shnilý maso a zalejval to doma udělaným likérkem z chcanek." Naprosto nechápu o čem to mluvil. Moje dítě je voňavý a jí jenom ta nejvybranější jídla.

Říkám tomu získávání klíčů. Jo, jako ve videohře.

Když jsem nakreslila obrázky, které mi hned vyskočily před očima, dostavilo se prázdno. Žádná inspirace, kde nic tu nic. Jak pokračovat? Měla jsem náladu jít do kina. Tak jsem šla. Shlédla jsem nádherný animovaný film Červená želva. Téma trosečníka na opuštěném ostrově.

Vzala jsem si k němu i prospekt a pečlivě ho pročetla. Vida, to muselo dát práce! Autor dokonce na nějaký ostrov jel, aby nasál atmosféru. Nechal to v sobě pracovat. Věnoval se tomu naplno. Strategicky sledoval cíl. Pozoroval oblohu, pozoroval krajinu, pozoroval slunce nad mořem a pak to všechno nesmírně autenticky ve filmu použil. Ne jako já, flákač, který se není schopný soustředit ani týden a už si chodí po kinech. Měla bych zkrátka zasednout ke stolu a usilovně přemýšlet a kreslit!

Jenže jsem se pořád nemohla hnout. Jakoby obrázek už někde v hlavě byl, ale za zamčenými dveřmi, ukrytý v temné kobce a já se k němu nemohla dostat. Nemám klíč. Přemýšlela jsem nad ním večer před usnutím i ráno při probuzení. Něco mě napadlo, ale po pár dnech práce mi to přišlo k ničemu a zničila jsem to. Byla jsem nervózní. Čas běží a moje týdenní produkce obrázků má skluz. Mezitím jsem mimoděk pracovala na jiném obrazu. Na obrazu, který s knížkou vůbec nesouvisel. A pořád jsem se peskovala: Tak dělej, dokonči to už, práce na knížce stojí!

Pak jednou u telky jsem si jen tak vzala akvarelky a plácala je na papír. Jedno oko u papíru, druhé sledovalo seriál. Vzniklo docela hezké dílko, tak jsem vyfikla rovnou ještě jedno. Bylo to příjemné, jen tak bez očekávání a představy o výsledku něco takhle vytvořit!

Další den se to stalo. Najednou mě popadla náhlá inspirace a já musela začít kreslit! Představa byla jasná a šlo mi to docela pěkně od ruky. Použila jsem zcela novou techniku a nevěřila vlastním očím, kde se to ve mně najednou bere. Tak vzniknul obrázek k básničce Noc.

                        Stylově oblečená maminka stojí v dokonale čisté kuchyni a dělá palačinky nebo peče koláč. Je perfektně učesaná, nemá jedinou vrásku nebo kilo navíc. Na zavolání přiběhnou dvě rozkošné, načančané holčičky, způsobně se usadí ke stolu a s chutí sní maminčin výtvor z nablýskaných talířů. Nikdo nedrobí, nikdo nevylévá pití ani si nezapatlá před chvilkou oblečené tričko… přesně takhle jsem viděla samu sebe, když jsem si v těhotenství hladila břicho a přemýšlela,  jak se nám asi bude žít ve třech.

                        Chvíli to vypadalo dobře. Sofie byla / je ukázkové dítě. Hodně spala, tabulkově přibírala, vyvíjela se podle učebnic. Já měla čas poklidit, uvařit a večer odpočívat. Ale stejně mi náš krásný byt nepřipadal tak úplně nablýskaný. Možná díky ceduli na lednici : „Když spí dítě, jdi taky spát“ . Nicméně v reklamě bych ještě obstála.

 Jak Sofi rostla, zvyšovaly se i její nároky – na prostor, pozornost i množství hraček. Bylo třeba dbát zvýšené opatrnosti, pokud jsem nechtěla šlápnout na Lego Duplo, plyšáky nebo na dítě samotné.. Do toho jsem podruhé otěhotněla. Ale do reklamy dobrý… Možná už ne na pečení, ale na prací prášek určitě.

                Dneska ráno jsem si na tuhle svou reklamní představu vzpomněla ve chvíli, kdy jsem dělala palačinky svému muži, kterého čekal 1. zápas sezóny.. a to si zaslouží něco speciálního, že. Scéna přesně jako z reklamy – maminka stojí v kuchyni plné plastových misek, lahviček, piškotů a drobků ze snídaně a dělá palačinky v pyžamu. S vlasy do všech stran držím v jedné ruce pánev a druhou utírám nos mladší dceři, která je už týden nemocná, tudíž spí pouze na mém rameni a od tatínka nudli utřít prostě nechce!!! Starší dcera se samozřejmě hrne pomáhat, takže lovím marmeládu na podlaze a jedním okem sleduju, jestli se až moc nepřibližuje ke sporáku (Sofie, ne marmeláda).

                Přemýšlím, na jaký produkt bychom mohli točit reklamu dnes, 4 roky od chvíle, kdy jsem snila svůj sen o rodinném životě. Na čisticí prostředky? Nebo by nás ukazovali jako odstrašující příklad na přednášce o důležitosti antikoncepce? Anebo bychom nikomu za zvěčnění nestáli, protože takhle to vypadá běžně všude, kde mají malé děti?

                    Takhle -  já se někdy dost naštvu sama na sebe, ráno odvedu Sofii do školky, Emu posadím k absolutně nevýchovné, animované pohádce na DVD a během dopoledne vygruntuju byt, vycídím koupelnu, kuchyň, roztřídím prádlo, hračky, vymetu drobky ze všech koutů…… a po té statečně udržuji pořádek. Týden. Ano, přiznávám se, že víc jak týden nejsem schopná být maminkou z reklamy.

„Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě zařízeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.“

Práce přechodných pěstounů mě fascinuje. Jak člověk dokáže otevřít srdce opuštěnému dítěti, zamilovat si ho a pečovat o něj se stejnou láskou tak, jako by bylo jeho vlastní a pak, když přijde ten správný čas předat ho novým rodičům? Dnešní článek přináší životní příběh právě jedné takové hodné „tety“ pěstounky. Možná, že nám na tyto otázky odpoví ...

Od dětství jsem milovala děti. Nejraději jsem si hrála s panenkami. Pokud byla příležitost, vozila jsem sousedkám živá miminka. Dnes se divím, že nám je půjčovaly, ale tenkrát to bylo běžné.

Brzy jsem věděla, že vlastní děti rozhodně budu chtít, budu je chtít brzy a budu jich chtít hodně. Občas mě ovládl panický strach z toho, že děti nebudu moci mít. Nedovedla jsem si představit, že bych žila plnohodnotný život bez dětí.

Vdávala jsem se 4 dny po svých osmnáctých narozeninách. Postupně se nám narodili tři synové. Bylo to náročné, ale krásné období. S dětmi jsem byla doma a dohodli jsme se s manželem, že doma i zůstanu, dokud to jen trochu půjde. Uměli jsme se uskromnit a děti snad nepociťovaly žádnou nouzi. Šest let po třetím synovi ještě přibyl čtvrtý syn. Chtěli jsme ho trochu dřív, ale vyšlo to jinak. A bylo to dobře, protože jsem si ho opravdu naplno užila.

Nakonec jsem tedy s dětmi zůstala doma 19 let. A nelituji ani jednoho roku. I když byly období, kdy to bylo náročné, dnes na to moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že žít z jednoho platu není pro každého, ale my jsme se tak rozhodli a nelitujeme.

Naskytla se šance otestovat novinku na trhu zubních past. Jsem tomu ráda, jelikož mě trápí citlivé krčky a ráda zkusím nějakou novou pastu. Tak zazvonil pošťák 😀

Byli jsme trochu překvapeni, že v tak oooobrovské krabici plné mašliček, se může ukrývat malá zubní pasta. Možná by stačila třetinová velikost krabice 🙂

Na první pohled Vás zaujme design pasty . I tentokrát se vyplatilo tvrzení, že "v jednoduchosti je krása " . Bílo-modrý vzhled jí sluší a krátké popisky nejsou přeplácané a nijak se navzájem neruší. Velmi příjemné je profilované víčko, které neklouže v prstech jako hladká, a lehce se šroubuje. Osobně se mi tento design velmi líbí a tím se zvýšila zvědavost zda bude pasta vyhovovat i na kartáčku a dutině ústní 🙂

Po vytlačení zjistíte, že nemá žádné barevné proužky, které u nás stejně fungují max. pár dní, ale je čistě bílá, lehce se vytlačuje z tuby a potěší Vás její jakoby "gelová" konzistence, která se zároveň udrží na kartáčku 🙂 Nemá žádnou výraznou vůni ani chuť, která by pálila na jazyku či dásni, naopak je jemně mátová, lehce pěnivá a čištění zubů s ní bylo snadné a příjemné .

                                        Jedna ukázka tesáků s pastou v akci 😀 😀

Popisky o pastě nelhaly, vážně nemáte plnou pusu pěny, se kterou by si Vás doma mohli spléct se zuřivým pittbullem, či koněm Váňi  na Velké Pardubické. Další plus, které celý proces čištění zubů zpříjemní. Sice mi zdravotní stav nedovolil zkusit popíjet červené víno přímo během čištění, ale zelený i ovocný čaj chutnaly stále stejně. Další plus pro Zendium pastu 🙂

Čtvrtý týden od oplození, tedy šestý týden těhotenství tzn. 5+1 až 6+0.

V tomto období dochází v rámci procesu neurulace k postupnému uzavírání nervové trubice. Na obrázku můžeme vidět, jak se z neurální ploténky vytváří trubice. Vypadá to jednoduše, ale celý proces je velmi složitý a i drobné poruchy můžou způsobit velmi závažné vývojové vady – rozštěpy neurální trubice. Užívání kyseliny listové již před početím a v časném těhotenství velmi zásadně snižuje riziko vzniku těchto vad.

Čtyři týdny po oplození už má embryo jasně zřetelnou hlavovou část se žeberními oblouky, ze kterých se později vyvinou hlavové struktury a krk, a na druhé straně je protažené do tenkého ocásku. V tomto období vypadají embrya savců téměř identicky.

Na ultrazvuku již uvidíme gestační váček se žloutkovým váčkem a embryem se srdeční akcí uvnitř.

Neurulace a její poruchy

Jak jsem již zmínila, proces neurulace spočívá ve vytvoření neurální ploténky na hřbetní části embrya a následně ohýbání ploténky a uzavírání v neurální trubici. Pokud vše proběhne tak, jak má, bude centrální nervový systém – mozek a mícha – obklopen mozkomíšním mokem a chráněn meningy (obaly) a následně kostěným systémem. Mícha uložena v páteřním kanálu. Mozek ukryt v lebce.  

Původně jsem měla v plánu jiný článek, ovšem toto téma je tak nějak velmi aktuální. Mám potřebu o tomto tématu něco napsat, neboť mám pocit, že běžný člověk (který se v dané oblasti nepohybuje a problematice příliš nerozumí), má (nejen) díky médiím značně zkreslený obraz o soukromém školství.

Nejsem nějaký přeborník, to ne. Ale už vím docela dost a cítím se kompetentní oponovat minimálně většinu zkreslených názorů, které ve společnosti panují a ráda se pustím i do následné diskuze, jakkoli vím, že je to na dlouho a že kdo je přesvědčený o své a jediné pravdě, nepomůže ani 1000 pádných argumentů, aby jej změnil.

Ještě tedy o mně – proč chci psát o tomto tématu a proč se na to „cítím“. Před mateřskou jsem se pohybovala v jazykové škole, ale také v oblasti státního školství. Učila jsem na velké škole a na romské škole. Zážitky to byly k nezaplacení. Kdybych se měla rozhodovat znovu, nerozhodnu se jinak. Pak přišlo mateřství, první dítě, druhé dítě… Stala jsem se (mimo jiné) spoluzřizovatelkou soukromé školky (funguje 2 roky a nyní čerstvě se uchází o zápis do rejstříku MŠMT). Do státní by se totiž můj nejstarší nedostal a navíc neměla ani moc dobrou pověst, takže jsem tam své dítě vlastně od začátku ani dát nechtěla. Začala jsem se zajímat hlouběji o svobodné vzdělávání a alternativní přístupy ve výuce. Rozšířila jsem si aprobaci o učitelství na 1. Stupni ZŠ (a během toho se mi narodil třetí potomek). Během studia jsem přečetla další chytré knihy a poznala spoustu alternativně smýšlejících kolegů (včetně některých z těch, kteří nám na VŠ přednášeli a měli bohaté zkušenosti a měli to v hlavě pěkně srovnané). Navíc se ukázalo, že můj nejstarší syn je dítě se speciální vzdělávací potřebou.

Soukromým školám nejde o prachy

Jasně, jsou takové, které jsou založené za účelem zisku. Ale VALNÁ VĚTŠINA zakladatelů škol sleduje zcela jiné cíle. Nicméně proč by lidé dobrovolně platili velké peníze (jde-li o zisk, malé peníze to nebudou…), když by z toho neměli něco navíc? Pokud může soukromá škola nabídnout něco více (obvykle mnohem více) než státní, není divu, že někteří jsou ochotni za to zaplatit… Každopádně spousta škol (dovolila bych si říct většina, ale nemám konkrétní čísla, tak se tu pak nechci hádat o drobnostech) je zřizována např. spolky či obecně prospěšnými společnostmi.

Proč tedy potřebují soukromé školy ne zrovna malé školné, když nejde o prachy? (aneb jak je to s dotacemi)

S radostí jsem se stala jednou z deseti vybraných žen, které testovaly nové zubní pasty Zendium Complete Protection.

Zubní pasta mi byla doručena s milým dopisem, což mě velice potěšilo.

Teď však k zubní pastě jako takové… Testovala jsem klasicky, tedy 2x denně – ráno a večer. Zubní pasta má příjemnou, nevtíratelnou vůni a chuť, což je pro mě důležité. Pasty „bez chuti“ mi prostě nejedou.

Na co jsem byla velice zvědavá, byla nepěnivost, konkrétně to, jak na ni budu reagovat. Nepěnivost mi totiž doteď vždy vadila. S překvapením však přiznávám, že u Zendium mi to nevadí. Netuším proč, možná proto, že i když nemám pusu plnou pěny (což pro mě znamenalo znaménko rovná se čistotou, tedy „když pění, tak čistí“), přesto cítím svěžest z úst.   

Co však pro mě bylo velkou novinkou a velkým překvapením zároveň, bylo to, že tato zubní pasta opravdu neovlivňuje chuť jídla a pití po vyčištění zubů. Překvapivé, ale pravdivé. Myslím, že jsem tuto vlastnost otestovala opravdu kvalitně, protože jsem po ranní hygieně šla vařit zelí, vymačkala jsem šťávu a tu následně vypila (vitamíny 😉 Byla jsem přesvědčená, že mi nebude šťáva chutnat, že to prostě nejde, aby zubní pasta neovlivňovala chuť. No, a jde to 😉

Zubní pastu ráda doporučím dál (i když bohužel u mého manžela neuspěla). Druhý den za mnou přišel, jestli nemáme nějakou pěnící pastu. Hold, ne každý uvítá ústa nepřekypující pěnou 😉 A určitě vyzkouším i další produkty této značky 🙂

     To, že čekám 3. dítě pro mě bylo velké překvapení. Protože mi bylo pořád nějak divně od žaludku, měla jsme chuť na utopence, tak jsem si asi čtyři dny před ms jsem si udělala test a byl docela šok, když na mě během pár vteřin vykoukly 2 dálnice 🙂

     No, abych to upřesnila, nejsem úplně "normální matka". Jsem tělesně postižená, mám dětskou mozkovou obrnu,  jsem nedonošená.( 24.tt, 1kg a 36cm) docela macek 🙂 Dopadla jsem celkem dobře, jen špatně chodím. ( jsem po 10 operacích nohou ). 

      Moje 1. těhotenství bylo celkem bezproblémové, jen občasné tvrdnutí břicha od 24.tt.

Porodila jsem ve 35+4 císařským řezem ze zdravotních důvodů. Kristýnka se narodila 12.2.2007  měla 2320g a 46cm. Jelikož se narodila dříve a já neměla napíchané kortikoidy, tak měla po porodu dechové obtíže. Byla týden v inkubátoru a 6. dní na kyslíku a světle ( měla novorozeneckou žloutenku). Jinak byla v pořádku. Domů jsme šly 10. den po porodu. Dnes je to desetiletá zdravá a chytrá holka která dělá atletiku a chodí malovat 🙂

     Moje 2. těhotenství už nebylo tak bezproblémové jako to provní. Asi od 20.tt jsem krvácela nebo špinila... Byla jsem v nemocnici na rizikovnce od 18.12. do 7.1. přes celé Vánoce a Silvestra.. Klárka se narodila ve 35+6  21.1.2011 opět císařem, měla 2700g a 47cm, takže celkem pořízek 🙂 Měla jsme napíchané kortikoidy, tak byla bez dechových potíží. Měla akorát novorozeneckou žloutenku. Domu jsme šly 7. den po porodu. Dnes je to šestiletá šikovná holka která zpívá ve sboru a v září půjde do školy.

     Moje 3. těhotenství bylo celkem bezproblémové až na občasné tvrdnutí břicha.. Bylo to v pohodě do 28.tt. Pak mi začlo tvrdnout břicho po 15. minutách. Skončila jsem v nemocnici, napíchali mi kortikoidy dali mi gynipral.. Ležela jsem na rizikovce a pan doktor mi říkal, že mě bolí jen jizva a že mi břicho netvrdne. ( Jak to mohl vědět, to netuším) 🙂 Říkala jsem mu, že mě jizva nebolí, že mi tvrdne břicho... Pořád po 15. minutách a že to není prostě normální takhle brzy.. Pan dokror mi tam tedy poslal psycholožku 🙂  Na konec jsem z toho "nic vám není máte jen dráždivou dělohu", porodila ve 31+1 Kryštůfka, Který vážil krásných 1810g a měřil 42cm. Po porodu měl Kryštof problém s dechem, tak mu byl píchnut surfaktant přímo do plic.

Velmi mile mě překvapilo, že jsem byla vybraná pro testování zubní pasty Zendium Complete Protection. A ráda se s Vámi podělím o své dojmy.

Po této pastě už jsem koukala delší dobu, jak v dospělé, tak v dětské verzi, neb máme se zuby docela problém, stejně tak i manžel a ráda bych, aby se toto dětem vyhnulo, a proto se je snažíme vést ke správné zubní hygieně (i když někdy je to o nervy – hlavně moje :o))

Prvním překvapením byla velikost krabičky, ve které přišla jedna téměř nedobytně zabalená zubní pasta. To bylo radosti, prohrabávat se zelenými polystyrénovými mašličkami a hledat poklad!

Druhý překvapením pro mě bylo, že na testování pasty je pouhý týden. Přišlo mi to docela málo na to, udělat si pořádně obrázek o tom, jaká pasta je při delším používání.

Po vybalení pasty z krabičky padla pasta hezky do ruky. Je menší a širší než ostatní pasty, na které jsem zvyklá, což oceňuji zejména proto, že hezky stojí na umyvadle a nepadá do něj stále znova a znova. Když jsem jí otevřela, hezky voněla.

Hned večer jsem jí poprvé vyzkoušela. Chuťově je pasta příjemná, spíš neutrální než nějak výrazná, příliš nepálí, překvapivě je bílé barvy. Pění poměrně málo, na což jsem zvyklá z jiných past, takže v tomto ohledu mě nečekalo žádné překvapení ;o) Jsem zvykla po vyčištění zubů už nejíst (nehledě na to, že se to asi nemá, tak mi to po pastě moc nechutná), ale tady jsem to vyzkoušela a neměla jsem pocit, že by chuť jídla byla pastou nějak ovlivněna. I voda po čištění chutnala dobře.

Byla jsem vybrána k testování zubní pasty Zendium. Začali jsem pastu používat s manželem. Já pociťuji po týdnu zlepšení stavu mých dásní a menší citlivost zubů. Manžel si pochvaluje taky lepší stav jeho dásní. Obou nám vyhovuje chuť a příjemný pocit po vypláchnutí.

Proto jsme se rozhodli nadále používat tuto pastu, protože věříme, že nám pomůže v boji proti kazům, ke zlepšení stavu našich dásní a ke zpevnění zubů.

Vzhledem k výsledkům po týdnu používání bych pastu vřele doporučila všem k vyzkoušení. Naše celá rodina má volbu už jasnou je to pasta Zendium.

Tento týden je obdobím velkých změn. Začíná se vytvářet tzv. chorda dorsalis neboli struna hřbetní, proto se také člověk řadí mezi strunatce.  Je to velmi zásadní struktura embryonálního vývoje. Na jejím místě se později bude formovat páteř.  Nad chordou se vytváří neurální lišta – základ centrální nervové soustavy.  Také se začíná tvořit primitivní oběhová soustava – na začátku to jsou jen drobné ostrůvky krevních buněk. Toto období je klíčové pro správný vývoj embrya. Také je v tuto chvíli zárodek nejvíce náchylný k vnějším vlivům, jako je alkohol, drogy, rentgenové záření a některé léky.

V tomto třetím týdnu embrya – tedy pátém týdnu těhotenství – již můžeme na ultrazvuku vidět ve vysoké děložní sliznici dutinku – gestační váček.  Těhotenský test bude v tomto období jednoznačně  pozitivní.

 Pro správný vývoj základních struktur orgánových soustav je velmi důležitý zvýšený příjem kyseliny listové.

Za prvé bych chtěla poděkovat za vybrání mezi testerky zubní pasty. 🙂 

Ihned po rozbalení balíčku na mě dýchla vůně pasty, krásně voní... Tak jsem hned šla prubnout vyčistit si zuby. Chuť pasty je jemná, vůně taky, konzistence pasty je akorát. 

Po vyčistění jsem měla příjemný pocit, překvapilo mě, že skoro nepění.

Jen mně osobně teda vadí to, že právě po vyčistění není ten svěží pastový dech. Zas na druhou stranu, člověk se i po vyčištění zubů může napít a nekazí si chuť. Dokonce mám dojem, že mé zuby jsou i bělejší. Hlavně citlivost zubů se ztratila za těch pár dnů používání.

Čemu dávám veliké plus je, že krabička i tuba není barevná, křičící jak je skvělá a zdravá atd. 

Celkový závěr pro mě je, že pasta je dobrá, jestli ji budu kupovat upřímně nevím, opravdu mi trochu chybí ten svěží pocit v ústech.

Nedokážu si přesně vzpomenout, kdy se mi podařilo začít kojit Lauru. Vím, že na porodním sále to nebylo. Od doby, co vylezla ven, jenom chrochtala a brečela. Zkoušeli jsme ji nechat přisát, bohužel nejevila žádný zájem. Prvně se pak přisála někde na oddělení šestinedělí. Na co si ale vzpomínám bylo, že ačkoliv neměla žádné zuby, bolelo to jak tisíce jehliček, které se zabodávaly do mého prsu. Taky si pamatuji, že mi trvalo, než jsem ji dokázala přimět otevřít pusu dostatečně na to, aby začala správně pít. V té chvíli jsem si pomyslela- jak to proboha uděláme, aby to fungovalo- respektive co udělám já, aby to fungovalo a zda skutečně bude.

Tato myšlenka mi bleskla hlavou ještě několikrát: když byla bolest tak velká, až mi vytryskly horké slzy a stékaly pomalu po tváři dolů, zatímco Laura sála přitisknutá k mému tělu. Když jsem se pokoušela udržet ji vzhůru, aby se najedla, protože ji krmení vždy uspalo. Když jsem vstávala v noci co 2 hodiny, vyčerpaná na smrt, celá mokrá od tekoucího mlíka, bolavá v průběhu šestinedělí a snažila se jí na rukou ukonejšit.

Také si nedokážu vzpomenout, kdy naposled jsem Lauru kojila. Vím, že to bylo v 9 měsících. A také vím, že to nebylo úmyslně. Těhotenství a porod moje tělo rozebraly takovým způsobem, že od té doby mám neustále problém se zády. A to se přesně tehdy stalo- luplo mi v kříži a už jsem se nepostavila. Bylo to tak zlé, že jsem ležela v posteli celé 2 týdny neschopna pohybu. Tudíž jsem nemohla ani kojit, bolestí bych umřela. Laura pila v té době i čaj, změnu tedy nijak nevnímala. Za to já si to určitým způsobem vyčítám dodnes. I když vím, že to nebyla ničí vina, že Laura už byla dost veliká a podobně, stejně tam někde hluboko v duši zůstává hořká pachuť selhání.

Na co si ale vzpomínám je mnoho chvil, sladkých a těžkých, které byly mezi začátkem a koncem.

Když jsem si ji asi 2 týdny po propuštění z porodnice brala v noci do postele. Slzy mi díky poporodní depresi a vyčerpání tekly proudem, ona pořád brečela a já nevěděla, co dělat. Přisunula jsem si ji tak blízko, až mi ručkou pohladila prso, přisála se a podívala se mi do očí. To bylo poprvé, kdy jsem ucítila to pověstne "propojení".

Půlka října, kdy jsem si ji v rychlosti přiložila a ona se hned přisála správně. Kojení se stalo přirozeností a já si uvědomila, že to společně dáme jako tým.

Nedělní oběd se nezadržitelně blíží a vám už se nechce posté vařit ten samý, i když lety osvědčený, recept? Odpoledne má přijít návštěva a vy byste ji chtěla překvapit originálním pohoštěním? Snažíte se jíst zdravě a udržovat si pěknou linii, ale každý článek tvrdí něco jiného a přináší další zaručené tipy, které už jste desetkrát neúspěšně vyzkoušela? S tím vším vám pomůže česká gastro jednička – TopRecepty.cz.

TopRecepty.cz jsou nejvyhledávanějším portálem o vaření na tuzemském trhu. Nabízejí rozsáhlý katalog obsahující více než 45 tisíc receptů a desetitisíce lákavých fotografií jídel přímo od uživatelů. Máte tedy jistotu, že recepty jsou prověřené a vyzkoušené, autoři navíc často uvádějí praktické tipy z praxe, které byste v běžné kuchařce nenašli.

Denně přibývají nové recepty a obrázky, a tak si můžeme být jistí, že tu vždy najdete čerstvou inspiraci a osvěžení pro svou kuchyni. A i vy se samozřejmě můžete podělit o klenoty ze své domácí knihy receptů.

Recepty to ale zdaleka nekončí. Najdete tu také stovky článků s tipy a triky, informacích o zdraví a vaření a nejrůznějšími zajímavostmi více či méně spojenými s jídlem. Dozvíte se například, jaká zelenina obsahuje ty správné vitamíny, které vám chybí, co jíst v těhotenství, jak co nejrychleji, ale k tělu šetrně shodit nadbytečná kila po porodu a jak se udržovat ve formě, ať už je venku počasí jakékoli… ale třeba také jaké litinové nádobí vybrat a které gastronomické akce jsou na obzoru.

A pokud mezi recepty a články nenajdete to, co jste hledali, můžete využít rozsáhlé diskuzní fórum, které zdaleka neslouží jen pro debaty o vaření – můžete se zde s ostatními uživateli radit i o domácích mazlíčcích, dovolené nebo třeba tipech jak ušetřit.

Tak co myslíte, objevíte i vy na TopRecepty.cz to pravé?

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v diskuzích. Snadné uklízení s Viledou se maminkám moc líbí. 🙂 Otestovali jsme taky Vileda Easy Wring Ultramat a

Vileta Ultramat TURBO a maminky nešetřily chválou. Jejich recenze jsou v diskuzích. Nebo vás zajímá Vileda Easy Wring and Clean TURBO? Výsledky testování najdete tu. Každá pořádná domácnost musí mít taky čisté okna. Vileda Windomatic prošel testem a jako je to u Viledy zvykem, maminky si produkt pochvalovaly.

-----

Oblíbená Vileda se vrací, aby vám mohla pomáhat s úklidem! My se už moc těšíme na toto testování, tak si uvařte kafe a přejeme příjemné čtení výzvy a sledování testování.

Co testujeme

Budeme testovat Vileda Easy Wring Ultramat, plochý mop na všechny typy podlah. Jak je to u Viledy zvykem, má do detailů promyšlený systém tak, aby dokonale vyždímaný mop zanechal vaši podlahu rychle suchou. Balení obsahuje kbelík, na kterém je připevněný ždímač, který brání vystříknutí vody při ždímání. Na kbelíku naleznete taky pedál, díky kterému není při ždímání potřeba se namáhat. Teleskopická tyč má tři díly, abyste si ji mohly nastavit podle své výšky. Mycí návlek lze prát při 60 stupních (ale pozor, nepoužívejte aviváž a nevkládejte ho do sušičky).

První  láska

                Když jsme dospělí, nějak žijeme. Máme své emoce a postoje.  Často používáme, fráze:  „Jsem prostě takový, taková. Jsem po mamce, babičce, dědovi. U nás jsme takoví všichni….. Máme to v rodině“.  Ale víme, co to vlastně znamená? Co se za tím skrývá? Kde se ty naše postoje vzaly?

                Dnes se mi stalo něco zvláštního, velkého, nečekaného. Zažila jsem sílu a moc první lásky.  Tento zážitek mi podlomil kolena a rozklepal ruce a o to víc s tím, že jsem si uvědomovala sílu onoho prvního zážitku a toho jak člověka dokáže nasměrovat do dalších let, jak utváří naši zkušenost, ovlivňuje naše další chování. A věřím, že možná i po mnoho let po té, kdy nějak zareagujeme a nevíme vlastně proč.  Jen řekneme tu formulku, máme to v rodině.

                Jako maminka jsem zprostředkovaně vnímala onu sílu a neopakovatelnost prvního zážitku.  Moje holčička stála a s vykulenýma očkama se na mě dívala. Dívaly se na mě dva otazníčky a hledaly odpověď a plnily se slzičkami. Hledaly vysvětlení u rodiče.  A tady se začalo skutečně reálně tvořit ono „ Máme to v rodině, jsem celá mamka“.  Roztlouklo se mi srdce a tlouklo mi snad rychleji než ji. Uvědomovala jsem si tu moc, kterou rodič má a tu zodpovědnost. Láska není jen tak něco, co napoprvé nevyjde a podruhé to už bude fajn a dokážeme nad tím mávnout rukou. Něco o čem si řekneme, toto není nic pro mě, už to nebudu dělat.  Dnes se dost možná rozhoduje o tom, jak se dva lidé jednou budou umět vypořádat s láskou a postoji k tomu druhému.  A celý den mě ono kouzlo plní od paty až po strop.  Na jedné straně malý kluk, který našel odvahu a sílu, koupit druhé holčičce dárek, vybrat ji ho, požádat o svolení učitelky a odnést ho do druhé třídy.  Plný odhodlání a odvahy. Na straně druhé malá holčička, co o jeho plánech neměla ani ponětí, byla vystavena bez varování pozornosti kamarádek a učitelů, kteří se o tom dozvěděli dřív, než ona sama. Něco, na co si mysleli jen oni dva, se najednou stalo veřejnou věcí, kterou prožívala snad celá školka. A kterou moje malá slečna nebyla bez slziček schopná ustát.  A tak dřív, než měl docválat rytíř na bílém koni a donést ji onen dáreček, jsem měla malou chviličku čas ji zašeptat: „ Na ničem jiném nezáleží jen na vás dvou, jen vy víte, jak to máte, užij si to. A nenech si to nikým pokazit. A hlavně se k němu chovej dál hezky, zvládneš ustát posmívání kamarádek, co by rady byly na Tvém místě.

                Poznáváte se? Změní se vlastně někdy něco? Jedno jestli je nám, pět, patnáct, třicet…

Tak jsme stála a dívala se na malého kluka, co se kroutil jako žížala a zářily mu oči a čekal na reakci své milované. Na malou holčičku, která s červenýma tvářema přijímala nečekaný krásný dáreček, který byl jen bonusem k upřímnému projevu a srdci na dlani, které ji bylo nabídnuto. V tom okamžiku byla všechna moudrost. Copak nejsme pořád Ti stejní, jako když jsme se zamilovali poprvé? Jen možná jednoho malého kluka kdysi jiná holčička nehezky odmítla a on si řekl: „Holky jsou na nic, nerozumím jim, už žádné nic nepřinesu“.

Ahoj holky,malému je měsíc a půl a na obličeji se mu udělala červená vyrážka. Koupu ho jen ve vodě a mažu avirilem tak nevím z čeho to může mít. Poradíte mi prosím jak se toho co nejdříve zbavit. Děkuji 

Tuhle nás postihlo zlo jménem jarní prázdniny. Jako učitelka mám prázdniny ráda, jako matka dvou plechovek semtexu už méně. Od té doby, co mám děti, ve mně prázdniny vyvolávají poněkud schizofrenní stavy.

Každopádně jsem se rozhodla, že když jsme doma tak hudebně založení, bylo by fajn to nějak začít předávat další generaci a pustit se do výchovy dalšího Mozarta. A tedy využít prázdnin a vzít to dítě školou povinné, které navíc vyjádřilo přání hrát na kytaru, na kukačku do mé hodiny na konzervatoři. Protože určitě není víc motivující zážitek než vidět matku, jak se škvaří ve vlastní šťávě.

Trochu jsem tušila, že tahle mise nebude žádný med. Ale patřičně jsem se na celou situaci připravila. Sbalila jsem Valje batůžek plný písanek, omalovánek, sešitů na procvičování matematiky a dalších věcí. Ořezala jsem jí všechny pastelky, aby se jí dobře pracovalo, zatímco já se opět budu snažit trumfnout svůj osobní rekord v disciplíně „udělej ze sebe co největší jelito za jednu vyučovací hodinu“.

Zezačátku to šlo celkem hladce. Po dvou hodinách v autě za doprovodu „Kdy už tam budeme?“ a „Mně se chce blinkat!“, občas i výhružného: „Mami, jestli nezpomalíš, řeknu to tatínkovi!“ naše dámská jízda dorazila do Plzně. Tam však nastal první nepatrný zádrhel s prostorovým uspořádáním parkovacího prostoru.

Abych to zkrátila: Ta lampa tam prostě neměla co dělat. A vůbec, když už tam byla, měla se uhnout. Pokud vás zajímá můj názor, je mi vlastně záhadou, proč dodnes ještě nikdo nevynalezl pouliční lampy z nějakého ohebného materiálu. To jsou pořád nějaké super vynálezy jako drony, rakety, 3D tiskárny a další nesmysly, ale aby někdo vymyslel něco opravdu užitečného pro lidi, to ne! Přitom by to ušetřilo spoustu starostí s nakřáplými nárazníky. A rozvody. Což samozřejmě není můj případ. My to s Pažoutem máme dobře rozdělené. Já neumím parkovat, on neumí tankovat. Společnými silami vždycky nějak dojedeme do cíle. (Pravda, někdy pro nás musí přijet odtahovka, ale to je vedlejší.)

Po krátkém poklusu Plzní, kdy se Valja jako správná vesničanka zasněně kochala tramvajemi a ruchem velkoměsta přičemž několika kolemjdoucím málem vypíchla oko deštníkem, jsme dorazily na konzervatoř. Jakože – WOW! My jsme to dokázaly a cesta nám trvala pouhé dvě hodiny dvacet minut z budovy do budovy. Dostrkala jsem to nebohé dítě až do třídy a přikázala jí, aby si vyndala všechen ten vercajk, co s sebou táhne, a nějak se zabavila s tím milionem písanek, sešitů, omalovánek, koníků a žvýkaček, co jsme sem dotáhly.