Aktualizace: recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Zpomalte alespoň na chvíli, kterou, víme moc dobře, jak potřebujete. Představte si sama sebe jak si v pohodlí domova užíváte své soukromé lázně, jak se hýčkáte a pečujete o svou pleť a taky zdraví. Soulnou koupel z Mrtvého moře můžete mít i doma ve vaně. 

Značka KAWAR si pro vás připravila sadu produktů s obsahem soli z Mrtvého moře, které budete moct otestovat a tak si dopřát relax a oddych v pohodlí své koupelny.

KAWAR ve svých produktech užívá přírodní a čistou sůl, která pochází z největšího zdroje minerálního bohatství světa - z Mrtvého moře. Koncentrace minerálních látek je v této soli vysoká (32%), což z ní vlastně dělá nasycený roztok.

Sůl má zklidňující a relaxační účinek na celé tělo, tlumí svalovou únavu, příznivě působí při revmatických a kloubových bolestech - zlepšuje pohyblivost bolestivých míst. Čistí a revitalizuje pokožku, odstraňuje z ní škodlivé látky a napomáhá při odstraňování kožních problémů, akné a psoriázy.

Neřeknu vám z hlavy deset (nebo kolik jich je) principů kontaktního rodičovství, kočárek ani dudlík nepovažuji za separační pomůcku a přiznávám, Šimi měl ještě před narozením nachystanou dětskou postýlku.

Byl na druhou stranu hodně nošený, dlouho kojený, velmi tulený, a když jsme spolu usnuli všichni v manželské posteli, bylo nám dobře, což byl poznatek plynoucí z prožitku, nikoliv načtený. Přiznávám, zkoušela jsem na něm praktikovat Estivillovu metodu uspávání (zlo největší ze všech miminkovských metod a zároveň pro mě ta největší lekce na téma UŽ NIKDY VÍC), na vysvětlenou – dočetla jsem se o ní, jak je prý skvělá!

Jako prvorozený si tím vším musel projít, stejně jako já se musela dotknout všech omylů, díky kterým jsem pozvolna přicházela na to, že tudy cesta nevede. Naštěstí se vždy v těch nejzoufalejších situacích objevilo světlo nového dne a s ním i síla vztyčit hlavu a zkusit to jinak.

Ačkoliv jsem u toho brečela a byla na dně, nevyměnila bych tuto zkušenost za všechny dokonale „správné“ myšlenky ze „správných“ knih a ebooků. Vše v souvislosti s výchovou mých dětí koresponduje s tím, jak žiju. Můžeme to nazvat metodou pokus omyl. Díky ní vím, co je pro mě v mém životě dobré a co ne a také pro mé děti.

Věřím, že mi to Šimi všechno odpustil, že jsem se mu za to dostatečně omluvila. Často se na mě podívá těma svýma zářícíma očima a obejme mě jako by říkal: "jdeme dál". Vlastně neustále trpělivě snáší to, že spolu prošlapáváme cestu jeho sourozencům a že kráčíme ruku v ruce, byť jsou někdy naše nohy rozedřené na krev a několikrát se „on the way“ ztratíme a musíme se vrátit zase na rozcestí. Vím, že on to ušlape, proto se narodil jako první.

Stokrát čtené moudro neaplikované a nežité v realitě, je prostě jen myšlenka, kterou neumím zasadit do svého života, nemůžu ji dostatečně pohnojit ani zalít, prostě nejde mi to! Bylo by to pro mě jako donést si květinu ze zahradnictví a nemít pro ni doma nachystanou hlínu, jen pytel hnojiva, do kterého její kořeny nezahrabu. A tak si tu svou květinu raději pomalinku pěstuji z malého semínka v zemině mého života. Hýčkám si ze srdce každý lísteček i každý květ a starám se o ni, jak nejlépe umím. Když ji přehnojím nebo přeliju, snažím se jí pomoct, abych o ni nepřišla. A vím, že stejnou chybu už nikdy vědomě neudělám, protože uzdravit ji není úplně jednoduché.

O neposlušné princezně a králi, kterému teklo do bot

Nakreslila Šárka Červinková

Bylo nebylo jedno království. Spíš tedy bylo, než nebylo, ale kdo ví? Jedno vím určitě. Ten příběh, který vám dnes budu vyprávět, se v tomhle království doopravdy stal.

A co by to bylo za království, kdyby v něm nevládl král. I v tom našem království jeden panoval. A ne ledajaký! Tenhle král byl nejen moudrý, ale i pravdomluvný, čestný, a hlavně nadevše miloval svou jedinou dceru, princezničku Žofii. Její maminka královna zemřela, ještě když byla Žofka miminko, a tak se jí láskyplný tatínek snažil maminku ze všech sil vynahradit.

Žofka rostla jako z vody a byla z ní princeznička, radost pohledět. Obličejík krásný po mamince, hlava bystrá po tatínkovi.

Žofka byla holčička jako vítr. Chvilku neposeděla na místě. Pořád někde poletovala, a když se náhodou nudila, hned vymýšlela, kde by mohla natropit nějakou neplechu.

   Jmenuji se Lucie a mám dvě holčičky. Terezce bude v dubnu 6 let a je na svůj věk hodně chytrá a šikovná. Barunce je 3,5 roku a moc se o nějaké učení a rozvíjení vědomostí nezajímá.

   O testování jsem se dozvěděla náhodou, když jsem jednoho večera projížděla Koníka. Bez nějakého očekávání, že vyberou právě nás, jsem napsala komentář. Když za pár dní byla ve schránce zpráva, že jsme mezi testujícími, měla jsem ohromnou radost a po sdělení této skutečnosti holčičkám jsem byla dennodenně tázána, kdy nám už dorazí.

   Pero nám bylo doručeno o pár dní později. Holčičky si moc přály růžové a byly nadšené, když z balíčku vybalily pero právě této barvy. Věděly, že se vyrábí ještě žluté a modré.

   V balíčku bylo pero (bez baterek - 2 mini tužkovky) a návod smotaný do ruličky (to je z našeho pohledu poněkud nešťastně zvolené řešení, protože se nám ho doposud nepodařilo úplně narovnat a jeho prohlížení je složitější). Nicméně návod je jasný, stručný, lehce pochopitelný.

   Máme tablet s Androidem, takže jsme si v Obchodu Google play našli aplikaci Smart Park a do chviličky byla stažená. Bez aktivačního kódu, který dostanete při zakoupení pera, je v aplikaci jen stručný obsah. V ovládacím centru si musíte vytvořit účet (e-mail), aby bylo možno zadat aktivační kód. Ten najdete na zadní straně knížečky s návodem. Po jeho zadání můžete do aplikace postupně stáhnout celý obsah. Knížečky se postupně rozbalí a jsou připraveny k prohlížení. Než do všech oddělení knihy postahujete, chvilku to trvá, ale s tím se musí počítat.

   Pero po zapnutí zahraje písničku a postupně zasvítí všechna jednotlivá políčka na ciferníku. Už toto děti mile zaujme. Pero samotné je s baterkami trochu těžší, občas se nám stalo, že vypadlo z ruky (mladší dcerce). Myslím, že by nebylo na škodu v místě, kde se drží, vylepšit pero jakýmsi protiskluzovým opatřením v podobě nějakého zvrásnění, gumy apod. Pero má několik tlačítek, která využijí spíše starší děti. Mělo by vydávat zvuky a vibrovat (při správně a špatně napsaném písmenku), ale to jsem u toho našeho nezaznamenala. Uzamykání baterek je na jakýsi otočný šroubek, který lehce otočíte pouhým nehtem. Děti to naštěstí nijak nezkoumaly, ale z hlediska bezpečnosti by to šlo určitě nahradit raději klasickým šroubkem nebo zacvakávacím systémem.

Ahoj holky, tak jsem se konečně i já odhodlala sepsat můj megarychlý překotný porod. Omlouvám se, pokud bude článek delší.

Ve středu 21.9. jsem jela do Motola na pravidelnou týdenní poradnu (týden před termínem porodu), kde mi bylo sděleno to samé co před týdnem - otevřená na 1 prst, uvidíme se za týden na další kontrole. Cestou domů jsem se stavila ještě na obědě v McDonalds a pochodila po obchodech v nákupáku. Domu jsem dorazila v půl druhé odpoledne, od 3 hodin jsem měla průjem a lítala jsem na WC co půl hodinku. Shodou okolností mi psal přítel z práce, ať nechystám večeři, že mu není dobře a že má průjem! Tak jsem si myslela, že jsme oba něco chytili.

Když v 18.00 hodin dorazil domů rozložili jsme gauč v obýváku, koukali na Prostřeno a relaxovali. Břicho mě docela bolelo, ale pořád jsem si myslela jako celé odpoledne, že je to jen průjem. Během odpoledne jsem si celou dobu psala s @kajakiss a až ta mi říkala, že může jít o průjem, ale taky třeba o poslíčky.

Vsuvka - přítel neměl v době porodu řidičák a nově jsme se přestěhovali do bytečku, kde jsme v okolí nikoho neznali, tudíž jsem řešila, jak se dostat do porodnice. 2 dny před porodem v pondělí 19.9. jsem se na FB ve skupince maminek v naší vesnici ptala na osvědčené taxi, které by mě mohlo do porodnice dovézt. Jedna maminka se nabídla, že nás klidně odveze, ať si uložím číslo a kdykoliv volám. S díky jsem odmítla, že to zvládnu taxi nebo sanitkou 😊

Během Prostřena jsem se ptala holek Zářijovek na MK na aplikaci na měření kontrakcí, protože mi to přeci jen hlavou vrtalo, nebyly však pravidelné. V 19.00 říkám přítelovi, že zkusím vanu a uvidíme 😊. Já v koupelně, on na WC věčně s telefonem a aplikací a křičím na něj teď, stop, teď, stop! no komedie. Ve vaně jsem byla cca 45 minut a kontrakce tak šíleně zesílily, že jsem z vany už sama nevylezla (po 2 minutách)! Přítel ihned volal onu cizí maminku, ať dojede, že rodím. A já vážně rodila. Chtělo se mi na WC, ale, jak jsem dosedla, tak jsem cítila takový velký tlak na konečník a celkově - věděla jsem, že je to tu! Paní dorazila za 5 minut, já nahá na zemi v koupelně s prasklou vodou v té době a přítel pobíhal a křičel - co mám dělat? Co jí mám obléknout? Co mám dělat?

Díky Bohu za pohotovou paní, která v mžiku nanosila tašky do auta, dala mi župan a tričko, ručník a jelo se. Cestu do Motola si nepamatuji. Vyjeli jsme po 20.00 hodině, ale prý jsme se řítili pekelnou rychlostí. Pamatuju si jen tu bolest... Zastavili na urgentním příjmu u sanitek ve 20.23 hodin, kde se mě ujmuli saniťáci a vezli na vozíku šupem na porodní sál. Přítelovi zakázali brát tašky a hned ho za mnou poslali.

Poslední dobou stále přemýšlím nad tím, jak to mají tatínkové z rozvedených rodin. Tedy především přemýšlím jak je to u nás.

I já mám syna, kterého mám v péči a jednou za 14 dní si ho otec bere na víkend. Jsem ráda když si ho bere. Stráví spolu nějaký čas a věřím, že je to pro něj důležité do života. Nebo alespoň to tak 4 roky fungovalo. 

Poslední dobou (táta si našel novou paní) ty návštěvy syna nějak habrují. Pořád výmluvy, že nemůže. Začíná mi to docela vadit. A tak si říkám - co dělá ty dva týdny takový "víkendový táta"? 

Věnuje se koníčkům, když není v práci? Odpočívá? Vaří? Pere? Žehlí? To asi ne, to obstará většinou paní. Vzpomene si vůbec na svého klučíka, když ho nevidí a pak ani o víkendu nijak nejeví velký zájem s ním trávit čas? 

Ačkoli jsem žádala dítě do své péče a jsem ráda, že ho mám, přijde mi to trochu nespravedlivé. Není tu rovnováha těch rodičů. Otec ví, že může kdykoli zavolat a vyzvednout si malého ze školky. Já bych si doma třeba poklidila zatím. Ale to ne :( to on nedělá a moc me to vůči prckovi mrzí. 

Navíc se mi dostala zpráva od jeho bývalé manželky (aniž bych se po něčem pídila), že když synka má, tak se mu nevěnuje a kouká do telefonu nebo někam odjede. 

        Proč se stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? 

…šel s hlavou odkrytou a bosý… vyznává velký český básník Jaroslav Vrchlický – říká snad, že právě v lásce je skryta největší úzdravná síla a moc? Láska boří překážky, láska urychluje vyrovnávání karmických dluhů, láska hory přenáší, láska uzdravuje.

U zrození dítěte stojí láska… tedy většinou ANO! V ostatních případech je tam přítomná vášeň, touha, přátelství, náklonnost…

        U našeho plození rozhodně byla. Patřili jsme k těm italským párům, které nedokázaly žít spolu, ani bez sebe. Potkali jsme se na střední škole, takže spolu randíme už staletí a jak jinak můžou mladí lidé řešit problémy, než rozchodem. Takže vždy, když se nějaký objevil, problém jsme odsunuli hezky stranou, prošli si postupně všemi fázemi rozchodu (Šok - co se to proboha stalo?...Odmítání reality - tohle nemůže být pravda…Odloučení - teď chci být raději o samotě…Agrese a vztek - nesnáším tě! Zlomil jsi mi srdce!...Smlouvání - co musím udělat, aby se ke mně partner vrátil?...) a vrátili se zase šťastní k sobě. A až se naše EGA zase nesnesla, zopakovali jsme postup znova a znova a znova …nepočitatelně krát sto! Naštěstí jsme nikdy nevěřili pořekadlu: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Upřímně dnes mám na to svůj názor a to tento: souboj ega můžu vést opakovaně s téže osobou a vstupovat tedy do téže řeky se stejnou osobou či totéž ego bude bojovat s někým novým a vstoupím do téže řeky, ale s jinou osobou. Jestli mi rozumíte🙂. (Přeloženo: výměnou partnera MŮJ vlastní problém nezmizí!)

        Rozhodnutí mít miminko bylo živeno obrovskou láskou a mé těhotenství bylo jedním z nejkrásnějších období našeho života. Ono nádherné období, kdy nás každý hýčká, partnerství krásně vzkvétá a MY DVA už se nemůžeme dočkat na toho TŘETÍHO človíčka, který z nás vytvoří RODINU! EGO se upozadilo a najednou bylo TADY a TEĎ zcela krásné a přirozené…

        Proč se ovšem stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? Proč je tomu tak, když jsme si to všechno představovali úplně jinak? "To bylo řečí, prej rval bych se o tebe, jak eskymáckej pes, ale nějakej bezzubej, ne? "

Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.

Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.

Vzpomněla si na něj až doma.

Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.

A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.

Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.

A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.

Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují  za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.

JSME TADY.

Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.

Slýcháme  šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.

Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.

I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.

Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.

Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.

Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.

Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.

A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.

Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.

Obyčejné věci.

Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.

O tuhle akci se s vámi zkrátka musím podělit.

Tatínek vyrazil zdolat Sněžku, babička, se kterou bydlíme, zdrhla na nějaké vánoční trhy do Pardubic a my osiřely. Lámala jsem si hlavu, co budeme dělat a pak mě osvítilo 😀. Uděláme si ty krásné, bílé vánoční ozdobičky na stromek!! 

Nutno podotknout, že se svým 21m dítětem jsem se z mnohých důvodů nepouštěla ani do cukroví (kdo nás zná, tak ví...) a dobře jsem udělala!!!

Byla jsem vskutku "připravená". Vyhrabala jsem cca 100 let starou jedlou sodu, dvě otevřené, dvě 15g a jednu celou. V receptu stálo 200g. Tady se možná stala první chyba (nepočítám tu, že jsem si myslela, že mi dcera jakkoli pomůže). Po vysypání všech sáčků, co domácnost ukrývala, se na váze ukázalo 177g. Tak co už. Jsem zdatná kuchařka (mimo to jsem i hodně vtipná, berte v potaz), ošulím i zbylé dvě ingredience. Při přidávání škrobu jsem na ono šulení zapomněla. Nechala jsem totiž udělat něco i aktivistce. Třetí surovina byla voda. I tu jsem zapomněla odpočítat a šup, je tam 150ml. A že vařit. Hmota šla sotva rozmíchat, ale pak se poddala. Říkám si, že je to dost tekuté, to bude těmi 23g, co nám chybělo a tedy vlastně nepoměr všeho. Tak dosypu tím škrobem, co se může stát? Od oka...ehm... Tady už to míchat nešlo... šplouch voda...obří hrudky. Tak tohle mám vařit?? Inu, zkusme. Neřekla bych, že se to vařit vůbec stihlo, ale hmota to byla celkem ve finále pěkná ač nesouměrná. Za tu vodu a vlastně i ten škrob jsem si vynadala.

Ještě teplou jsem hmotu vyndala a zpracovala v nehroudovaté těsto rukama a byla se sebou spokojená. Na zem jsme si daly vál, vyndala jsem váleček. V tuto chvíli je nutno připomenout, že se mnou pořád byla malá spolupracovnice. Když pominu, že chtěla ustavičně těsto ochutnávat, zdrhala s ním a snažila se ho lepit po zdech, tak ji nějaké válení absolutně nezajímalo. Vykrajování jakbysmet. Když jsem z těsta dost pracně vyválela celkem rovnoměrnou placku (proklínala tu paní, co v receptu uvádí "úžasná hmota"), utřela pot z čela, jala jsem se ukázat dceři tedy to slavné vykrajování. Bylo jí volné. Když zjistila, že prstíčkama do toho jdou dělat zajímavé důlky, s následnými dírami, přestalo ji to bavit a rozhodla se mi po tom proběhnout, zadupat si a tak... Zkrátka mi to celé sabotovala! Tady mi přestala docházet trochu trpělivost, ale dobrý. Chlupy jsem z těsta vybrala a zase vykrajovala. Když si všimla celých DVOU ozdobiček na plechu, usmyslela si, že je jejím úkolem v této akci zničit. Byla jsem pohotová a s plechem jsem vyběhla a chvíli jsme se honily po bytě. 

Pak mě napadlo, že by ji mohlo třeba zaujmout na pár sekund něco v televizi. Přesunula jsem všechno do obýváku. TV ji nezajímala vůbec a já zkusila nabídnout cca milion jinách alternativ. Ne! Chtěla to ničit, chtěla mě zničit, chtěla zničit obývák a panence těsto narvat do krku. Uválela jsem z těsta vždy cca 10x10 cm a honem vykrajovala. Ty tvary tomu odpovídají. Když jsem viděla, jak "rychle" mi to jde, z původního slaboučkého těsta, jsem pak už dělala solidní špalky 😀. I to se pak projevilo ve finále. Dobrá třetina těsta šla do koše, na druhý plech nejsem psychicky dostatečně zralá.

Nemám ráda vánoce,z dětství nemám nijak výraznou vzpomínku,a od své "dospělosti" je nemám ráda,dospělostí myslím posledních 18let.Je to proto,že ke každým vánocům se vztahuje nějaká negativní vzpomínka na kolotoč kolem touhy po dítěti,ať už ivf,transfer,negativní těhu test a několik pozdních potratů,i když se třeba nic z toho nestalo zrovna konkrétně přímo na vánoce,tak na vánoce to na mě vždy padlo,tím se vytvořil můj vánoční odpor.

Díky tomu nikdy vánoce vlastně pro nás nebyly,nikdy sme nemuseli kupovat dárky,nikdy sme nemuseli péct cukroví,nikdy sme ho nemuseli následně jíst,nikdy sme nemuseli řešit to hektično,kterým žijí ostatní v tomto čase a nikdy sem nevěřila žeby to mohlo být jinak.

A ono to asi jinak bude..........

Po dlouhých 18ti letech se sen stal skutečností,po 15 ti ivf +-?,mnoha transferech včetně ketů,čtyřech bezproblémových těhotenstvích které přesto skončili pozdním potratem je tu najednou někdo,kdo vše mění,i vánoce.Narodil se velmi brzy,vybojoval si svoje místo na tomto světě,jsem na něj pyšná,jsem pyšná že je můj,jsem pyšná jaké dělá pokroky,jsem pyšná že jsem jeho máma,jsem pyšná na svého manžela že to semnou vydržel,jsem pyšná na nás oba že sme to spolu zvládli,asi můžu být pyšná sama na sebe že sem to nevzdala,kolikrát už sem si řekla že nikdy....,jsem pyšná že můžu žít v dnešní době moderní medicíny,jsem pyšná že máme lékaře především oboru ivf gynekologie a neonatoloige na velmi špičkové ůrovni,čímž jim všem za jejich péči děkuji!!!!

Po letech kdy sem nikdy nechtěla dělat nic vánočního,asi začnu péct cukroví,tím pádem ho budu i jíst,taky budu lítat a shánět dárky,a taky budu mít toto období hektické,budu za to ráda,a budu ráda,když můj milovaný chlapeček bude mít rád vánoce.

Nikdy neříkej nikdy......

Výběr kočárku patří mezi milé povinnosti budoucích rodičů. V určitém slova smyslu bychom tuto činnost mohli přirovnat k výběru auta. Kočárek by měl splňovat všechny důležité parametry, co se bezpečnosti týče, měl by se vám líbit, být praktický a samozřejmě i cenově odpovídat vaším finančním možnostem. Pojďme si jednotlivé body více přiblížit.

Výběr dětského kočárku podle designu

I když se říká, že vzhled není to hlavní, u většiny věcí, které si kupujeme, je to doslova stěžejní kritérium. Stejné je to i u dětského kočárku. Když přijdete do obchodu, nebo sledujete nabídku na e-shopu, dáváte přednost tomu, co se vám líbí. Můžete zvolit buď neutrální barvy, nebo rovnou pořídit kočárek v holčičím či v chlapeckém designu. V tomto směru se nenechte nikým ovlivnit. S kočárkem budete jezdit především vy.

Proto je zcela na vás, zda dáte přednost jednoduchosti, nebo vsadíte na výrazné odstíny či potisky. Pozor si však dejte na velmi světlé barvy. Větší děti mohou kočárek snadno umazat od jídla a špinavých rukou. Proto dbejte také na praktičnost.

Myslete také na praktické detaily, jako je přehazovací a výškově nastavitelná rukojeť. Můžete tak své děťátko vozit čelem k sobě nebo od sebe. K nezaplacení je také ruční brzda a otočná kola. V nabídce jsou také kočárky typu trojkolka, anebo čtyřkolka. U trojkolky je důležité přední otočné kolečky, obecně jsou čtyřkolky stabilnější a pevnější.

Bezpečnostní norma

V záři jse si do jednoho pokoje vzala  jednu maminku z 3 dětmi ,  chtěli jsme po ni jen na elektriku , ale nakonec jsme ji živili ji a dětí  naše hloupost . Celý ty měsíce dostavala  jen  vyžívne od  svého ex , na dětí  a my ji věříli že nám vše  zaplatí , hold naivita nezná hraníce , měla i slouvu najmu a pak i  ukončení najmu teď před 3 dny , a ona  aby odjela poznala asi v Klatovech další oběť řekla že je to kamaradka , a že ji pomaha a nám kč pošle  no nic .Její dětí  fakt lítuji  jak se k ním chova , a bije je obzvlašt  st, dceru .Nakonec si mě i mého manžela  si blokuje na FB a samo už nekounikuje ..Včera bylo  vyhrožovaní že  se u nás cítila špatně  že ona ta její nová kamaradka  je lepší ..Nepochopím takovou mámu ,tenkrát neměla střechu nad hlavou , brečela že nemá kam z dětmi jít a dojela  až k nám na Znojemsko ..mála ji tady chodíla jen  tyden do  školky ,a pak ji tam nedala .Její dvojčata ,  jsou maly mají 17měs. Holky  hold jsem udělala dobry skutek ,a i když tenkrát jsme  bydleli necely měsic  v RD  tak jsme ji tam vzaly přes všechno její děti  vytrhali z mých alb fotky , rozbyli  baňky ktere jsem měla skoro 50 let , a nové knihy  a vysavač ....Nevaži si ničeho ani to že maminky ze Znojemska ji tady moc pomohly ani to že dostala hodně věci na děti a to zadarmo, takže my se z manželem obracíme na  PČR...

Snad  mě tady  neusmažite za to že jsem byla hodna , důvěřovala jsem , ale  chci jen varovat  ostatní...Holky  nebuďte takhle hodní jako já.... z úctou  Zuzana  

" .... A tady možná byl ten první okamžik, kdy jsme si řekli a dost, už se nenecháme žádným kočárkem omezovat!

A tak kračíme cestou necestou všichni tři s nosítkem či šátkem ve předu či v zadu, nosí maminka i tatínek, jak se nám zrovna chce..."

Nejraději jsme venku. Potkáte nás v horách, v polích, v lesích, prostě všude tam, kde je krásně tichoučko.

Než jsme byli tři, neznali jsme žadná omezení. Sebrali jsme se, kdykoliv nás to napadlo a někam jsme jen tak vyrazili.

Už před narozením syna nám ale lidé v okolí  říkali, že na některá místa budeme muset na nějakou dobu zapomenout, že nás to dítě bude omezovat.

Když se náš mrňous narodil, realita  byla ještě horší, než očekávání.

Nechtěli jsme se smířit s faktem, že teď minimálně rok budeme jen sedět doma a kroužit s kočárkem maximálně v nejbližším okolí.

http://renate-rena.blog.cz/1612/tyran

Období kolem porodu bylo vylmi hektické. Především po nástupu do péče porodnice. Po celou dobu kontrol bylo vše vpořádku. Malý sice měl velký váhový odhad (3600g na předposlední kontrole) ale po dobu všech kontrol (cca 4-5) žádný lékař neviděl problém v normálním porodu. Na poslední kontrole jsem však měla tu čest přímo s přímářem porodnice-gynekologie. Který normální porod zavrhl. Především z důvodu mého malého vzrůstu (155cm) a malé pánve byť mám zadek a boky jako skříň 🙂. Hrozilo, že malého neprotlačím přes ramínka a zasekne se  mi tam. Což by způsobilo tzv. dystokii ramínek. Na internetu jsem se dočetla, že při násilném vytahování by mu mohli způsobit i obrnu horních končetin. Takže jsem nakonec byla ráda, že jdu na císaře.

A jak probíhal? 

Když bych měla zhodnotit celkově opěraci tak jsem mile překvapená jak vše probíhalo v klidu. Ano je pravda že jsem se bála jako hrom a byla nervózní, ale nakonec jsem to zvládla. Nic jiného mi taky nezbylo
U mě hospitalizace probíhala tak, že v úterý jem byla na kontrole u primáře, a ve středu ráno už  nastupovala do nemocnice kvůli předoperačnímu vyšetření. Ten den nějaké odběry krve, ozvy, a doupravení mého oholení od sanitárky.

V noci kolem 11 mi začala odtíkat plodová voda, a verdikt lékařky byl, že pokud by se rozjely kontrakce tak bych musela okamžitě na sál do celkové anestezie. Na jednu stranu jsem byla ráda že už se něco děje a nemusela bych se nervovat do rána. Ale na druhou stranu jsem se modlila aby kontrakce nepřišly protože bych neměla možnost vidět malého ihned na sále. Byla jsem na oddělení gynekologie kde jsem měla klid. Ale doktorka si mě pro jistotu nechala převést na porodní sál (box) aby mě měla pod kontrolou. Měla jsem se snažit alespoň trochu spát, ale vůbec to nešlo. Za celou noc tam rodily asi tři maminky takže jsem celkově naspala asi dvě max tři hodiny. Navíc mi bylo řečeno že na sál půjdu kvůli té plodovce hned jako první v osm hodin, a že budíček budu mít v pět kvůli antibiotikám, ozvám apod. Od té doby má nervozita stoupala. Bylo osm hodin, a nikdo si pro mě nešel, a ani mi nepodali žádné informace. Nakonec jsem na sál šla až v devět. Předemnou šla maminka s dvojčatama. Po celou dobu jsem měla strašnou klepavku z nervů. Byla jsem jak nějaký naháč pes co v zimě čeká před obchodem na pánička. Po přivezení na sál se mě snažili rozptylovat a komunikovat se mnou. Což mi nesmírně pomohlo. Ještě před sálem mi píchli nějakou injekci na umrtvení spodku (už ani nevím kam to píchli) snad do dvou minut jsem nohy necítila a zavedli mi vývod. Dále jsem jela na spinal. Nebylo to hrozné. Co mě obtěžovalo tak jak mě anesteziolog osahával a hledal si bod do kterýho to píchne. Protože mě to strašně lechtalo a já jsem musela být v klidu a nesmát se :D Potom mě ihned položili a šlo se na věc. Na chvilku se mi udělalo špatně protože mi klesnul tlak (je to prý normální). Ale zvedli mi nějaké léky a já to naštěstí vydýchala a nezvracela. Potom už to šlo ráz na ráz. 9:30 jsem pod prsa dostala plentu abych nic neviděla a 9:56 byl malý na světě šili mě cca asi možná 45 minut?
Po operaci převoz na JIP kde jsem měla být 24 hod. Nakonec jsem tam ale byla odhadem asi 4 hoďky. Byl tlak na lůžka protože přivezli nějaké akutky a já jsem tam ze všech snášela pooperační nejlépe. Tak mě převezli na normální pokoj kde mě pravidelně chodily kontrolovat sestřičky. Byla jsem i ráda, protože paní co šla po mě na císař měla nějaké pooperační komplikace a neustále u ní byla skupina lékařů snad ze všech oddělení a snažili se jí udržet. Takže tam byl mumrajs a nedalo se tam spát. Břicho jsem začala cítit cca 1h a 1/2 po operaci. Bylo to jako velmi silná MS bolest ale dalo se to vydržet a o další léky jsem nežádala. Po dvou hodinách už jsem začala cítit nohy ale až do večera trvalo než jsem je cítila úplně. Po třech hodinách mi nosili malého na kojení. měla jsem strašnou radost že se mi hned přisál a neměli jsme s tím problémy. Akorát teda jak jsem ještě neměla mlíko tak jak malý sál naprázdno a strašně silně tak mi na obou prsou způsobil ragády. Další den už jsem chtěla mermomocí vstát a čekala na sanitárku která mi pomůže do sprchy jako na smilování. To první vstávání bylo strašné protože jsem vlastně víc jak 24 hodin nejedla a nepila takže se mi zamotala trochu i hlava ale jak jsem se najedla tak už to bylo ok potom už jsem fungovala normálně, nechala si přivést malého, a už jsem si jej nechala u sebe i přes noc. Co se týče mě tak super. Teď se teda pro změnu těším až mi v pátek vyndají svorky. Břicho bolí (zavinování dělohy) ale jinak se cítím naprosto fajn
Takže tak se asi cítím🙂

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“

Ahoj jsem ve 14 tydnu a bydlíme s manželem u jeho rodičů kuli přestavbě a švagrová ma chřipku a ja asi taky boli me hlava a lehce v krku nejaka prevence doktor ma dovolenou do úterý děkuji

Testovala jsem s mojí dcerkou Nelou A-DERMA Exomega Zvláčňující mycí gel 2v1 na tělo a vlasy!

Napíši Vám, že když jsem dostala balíček, překvapilo mě, jak rychle byl doručen.Sice jsem nevěděla o jakou značku se jedná, ale hned napoprvé mě uchvátila. Navíc jsme dostali úžasný dárek - zelený hrníček na kávu či čaj.

Když Nelinku koupeme jinými přípravky, dávám Nelince pěnu do koupele a pak jí umyji ještě dětským sprchovým gelem. Prostě na mě maminka nešetří. Chci aby měla hodně pěny. Zatím jsem si nevšimla, že by Nelinka měla vyrážku nebo náznak něčeho po špatném koupání nebo vysušení kůže.

A přišel den D. Testování. Mám ráda nové věci. Těšila jsem se, tatínek nám pomáhal, koupání je Nelinky rituál, že se pak napapá a krásně spí. Nelinka má vcelku krásnou pleť a kůži na jedničku. Nemáme problém používat jakoukoliv značku.

Nelince se koupání moc líbilo, koupali jsme ob den, ne každý den.

PLUSY:

Vstupem do dospělosti ztrácejí pro řadu lidí Vánoce své kouzlo. Výjimečnost svátečních okamžiků a těšení se na dárky jsou vytlačené stresem z práce, vyčerpáním z předvánočního úklidu a nákupního shonu. Čas, kdy zakládáte vlastní rodinu, je příležitostí, jak se z Vánoc začít opět radovat a znovu se naučit si je užívat. Stačí jen zbytečně netlačit na pilu a s plněním (možná i vlastních zapomenutých) dětských snů začínat pozvolna. Jaké budou vaše první Vánoce s miminkem? Záleží jen na vás.

Dokud je vaše děťátko ještě velmi malé, budete muset možná odložit vaše představy o krásně vánočně nazdobené a uklizené domácnosti a kvantech napečeného cukroví. Nepřepínejte za každou cenu své síly a zaměřte se hlavně na užívání si chvil s vaším miminkem, než abyste se nevyspalí pouštěli do mytí oken za doprovodu pláče dítěte, které si zrovna žádá vaši pozornost. To je totiž to hlavní, o co nejmenší (a vlastně i jakkoli starší) děti stojí. Nedocení ani perfektně vyleštěný byt (který se stejně záhy jejich přičiněním, pokud se už dokáží samy pohybovat, vrací do před-úklidového stavu), ani hromady dárků.

I u větších dětí platí, že velké množství darů je spíše na škodu. Děti obvykle ve spěchu vše rozbalí a pak nevědí, s čím by si hrály dříve a u ničeho tak pořádně nevydrží. Pokud vás čekají kolem Vánoc různé návštěvy u příbuzných, zvažte spíše variantu, že si dítě při každé návštěvě rozbalí několik dárků, než abyste hromadili veškeré dárky od celé rodiny u sebe doma a dávali je dítěti na Štědrý den najednou.

Režim Vánoc bude potřeba přizpůsobit dítěti. Nelámejte si hlavu s tím, že slavnostní oběd či večeři nebudete podávat přesně v hodinu, která bývá v rodině tradicí. Tento fakt neberte jako negativu, ale právě naopak – tím, že vyjdete dítěti vstříc, dokážete například nadělování dárků naplánovat na chvíli, kdy bude dítko odpočinuté a v dobré náladě, byť to třeba shodou okolností vyjde až na druhý den ráno. Pořád to bude lepší, než rozbalovat dárky s mrzutým a přetaženým dítětem.

Ani štědrovečerní večeři nemusíte mít přesně podle tradic – zaměřte se na to, co je pro vás nejdůležitější. Pokud chcete hlavně společně celá rodina pojíst, můžete klidně vynechat slavnostní oblečení a společně si pochutnat na jídle (a nemuset při tom trnout, že vám nebo sobě dítě zamaže drahé sváteční šaty). Místo tradičního kapra si můžete dopřát pokrm, který s malou obměnou bude moct jíst i kojenec, a nebudete muset mít obavy ze zákeřných rybích kostí. Pokud dáte přednost slavnostnímu jídlu jen v rámci dospělých, můžete klidně děťátko nakrmit zvlášť v jeho čase a sami se najíst se vší parádou, až když bude vaše malé spát.

Další roky, až bude děťátko větší, se můžete postupně přibližovat společným představám, jak budete vánoční svátky slavit. Nelpěte zbytečně na tradicích z vaší původní rodiny, pokud vám nesedí nebo je jejich aplikace příliš náročná (proč trvat na pečení dvaceti druhů cukroví jen kvůli tomu, že „se to tak vždycky dělalo“, i když je pak cukroví příliš a nikdo ho nejí, nebo vás nebaví jeho pečení).

Svatá Lucie bývá líčena jako dcera bohatých a vznešených rodičů. Legenda vypráví, že se rozhodla pro panenský život, všechny nabídky k sňatku odmítala a svůj majetek rozdala chudým. Jednou si prý dokonce vypíchla oči, aby tak odradila dalšího z nápadníků, ale jako zázrakem jí byl zrak vrácen. Zklamaný a odmítnutý pohanský nápadník jí udal jako křesťanku a Lucie byla odsouzena k prostituci ve veřejném domě. Stráže, které měli za úkol jí tam odvést, nedokázali se svatou Lucií hnout z místa. Nakonec jí podřízly hrdlo mečem a svatá Lucie kolem roku 304 zemřela.
            Svatá Lucie je patronkou švadlen, kočích, sklenářů a brousířů. Je vzývána proti krčním chorobám a nejčastěji bývá vyobrazena s mečem, se svítilnou a miskou, na které jsou vidět dvě oči.
            V předvečer svátku svaté Lucie chodívaly „Lucky“ kolem stavení. Věřilo se, že postavou velká, bíle oděná „Lucka“ chodila s nožem a dětem, které se o adventu nepostili, chtěla rozpárat břicha.
            Někde chodilo po staveních Lucek více a děti, které se uměly hezky pomodlit obdarovávaly, ostatním hrozily metlou.
            Svatá Lucie byla chápána také jako ochránce proti čarodějnicím. Na Moravě se proti čarodějnicím chránili tak, že od svátku sv. Lucie až do Božího narození odhodili jedno poleno dříví a takto odhozenými na den Božího narození zatopili.
            Svátek sv. Lucie patřil především ženám a dívkám a snad aby si trochu odpočinuly, nesměly v tento den prát ani příst. Věřilo se, že té přadleně, kterou by Lucka přistihla při práci, naplnila by komínem světnici prázdnými vřeteny a ty by musela obratem napříst. 

            Na Valašsku dokonce vynášely přadleny své kolovraty ze světnice na půdu. Nezřídka se za Lucky převlékali sousedky a kontrolovaly jiné, zda nepředou či nederou peří. Těm, které přistihly při draní rozfoukaly peří po celé světnici a těm, které předly rozmotaly napředené nitě.

Jaké jsou dni od svaté Lucie do Božího narození, takové jsou též měsíce příštího roku. (12 dní - 12 měsíců)  

Jaké jsou od Lucie do Vánoc dni, takové budou v pořadí i jednotlivé měsíce příštího roku, neboť od Lucie do Vánoc každý den a noc mají svou moc. 

Když přijde svatá Lucie, najde tu už zimu.

Lucie noci upije (a dne nepřidá).  

Znáte to...Ježíšek už klepe na dveře a Vy nevíte jestli dřív válet rohlíčky, balit dárky, zdobit stromeček, mýt okna, hasit stromeček, lovit kůstku v krku, stavět sněhuláka nebo už po páté přebalit dítě...Jo, Vánoce jsou svátky klidu, vo tom žádná máma nemůže pochybovat.

Nesmíte ale zapomínat sama na sebe. Pěkně si sedněte, uvařte čaj, dobře tak kafe, když jsou ty svátky a vypijte ho ještě teplé! Přemýšlejte o tom, co by Vás samotnou od Ježíška nejvíce potěšilo. Nereálné dárky, jako že si Ježíšek odveze děti na půl roku na Havaj, nechte u ledu. Tuhle možnost jste propásla už o Mikuláši, když jste čertovi dala košem potom, co Vaše dítě slíbilo, že už nikdy zlobit nebude, ale toto předsevzetí mu nevydrželo ani celých 5 minut.

Pokračování na: http://www.pihatamama.cz/Ostatni/Vanoce-jsou-svatky-klidu

Nikdy jsem nebyla jednou z těch, které vytírají třikrát týdně a každou sobotu drhnou lednici. Ne že bych byla bůh ví jaká bordelářka, ale nepřeháním to... Vždycky jsem si myslela, že "Budování hnízdečka" se mi velkým obloukem vyhne.

Navzdory tomu na sobě už nějakou dobu pozoruji, že se semnou něco děje... Nemůžu nechat ležet nádobí na lince, aniž bych ho hned neumyla, čím dál častěji přerovnávám věci ve skříni do úhledných komínků a v neposlední řadě mě začalo šíleně štvát kdejaké umazané místečko. 

Dnešním dnem jsem se ale naprosto překonala a konečně jsem si uvědomila, že budování hnízdečka se nevyhlo ani mně! Během dopoledne jsem totiž vyčistila všechny radiátory kartáčkem na zuby... Co mě na tom ale děsí nejvíc je, že dnes je to první den mé Mateřské dovolené a hned první den doma vymýšlím takové věci...

Upřímně doufám, že se tyto stavy už nebudou zhoršovat s postupujícím stádiem těhotenství a plynoucími dny na mateřské... Přece jen - ještě mi zbývá 40 dní do termínu porodu...

                                                                                                                                  Monika

Jsem maminka Dominika, který má 3 roky. Od narození bojujeme s velmi suchou pokožkou, se sklony k atopickému exzému. Nejhorší je obličej, nožičky a ruce. Příchod zimního období nám to hodně zhoršuje. Proto jsem velice ráda za možnost testovaní tohoto výrobku.

Problém s kůží řešíme od narození. V létě nám pomáhá sluníčko a mořská voda. Neustále zkoušíme něco nového, bohužel je to vždy jen krátkodobé zlepšení a zase zkoušíme něco nového.

Balíček dorazil velmi rychle. Hned jsme Exomega gel 2v1 vyzkoušeli. Už po prvním koupeli bylo tělíčko vláčné, jemné a hebké. Na tělíčku gel zanechá ochranny film. Má krásnou vůni a zustanou po něm jemné vlásky. Za nás veliká spokojenost.

Důkaz misto slibů nafoceno před a po 10 dnech používaní A-DERMA gelu 2v1. S výsledkem jsem moc spokojená, červená místa jsou pryč a suchá pokožka na ústupu. Celých 10 dní jsem syna koupala pouze v gelu A-DERMA a ani ničím nemazala. 

Plusy: 

+ krásná, příjemná vůně

Jsme za polovinou adventního času. Sníh nám sice k té pravé vánoční a zimní idylce chybí, nicméně i tak jsme v tuto chvíli rádi všichni pospolu. Dětem září očička z rozsvícených světýlek v oknech, předzvěst nadílky od Ježíška je téměř hmatatelná. Maminky pečou cukroví, zdobí své byty, domy i zahrady. Společně s tatínky shání vysněné dárky pro své nejbližší…

Těšení se na Ježíška, adventní čas, zapálené svíčky, láska, štěstí a pohoda.
Ale bohužel ne každý tento čas takto prožívá. Jsou mezi námi maminky, které jsou v těžké životní situaci. Cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné a těžko v tu chvíli hledat na celém adventu to pozitivní a zároveň být pozitivní i pro své děti.

A proto jsem tady já a taky, tedy vlastně hlavně, HiPP. A taky vy, maminky na Koníku!

Pár dní zpět jsem rutinně otevřela ráno počítač a projela nové e-maily. V záplavě klasického spamu z různých slevových serverů jsem viděla e-mail od jedné milé HiPP duše 🙂

Úkol zněl jasně: „Petí, vybereme na koníku maminku v nouzi, životní, finanční… A té uděláme krásné Vánoce!“

A já se úkolu moc ráda ujímám…. Ale!

V necelých 20-ti měsících si udělal nádhernou selfie (nechám zvětšit a udělat obraz). Ta fotka je fakt nádherná, jak od fotografa - navíc je černobílá, nádherná.

Jeho starší sestra nechala svůj mobilní telefon na stole v obývacím pokoji a šla z mnou do kuchyně. Lukáše samozřejmě nenapadlo nic jiného, než na něm ťukat. Má na fotce sice jen kousek hlavy, ale fakt to vypadá velmi pěkně 🙂

No a včera přesně v jeho 20-ti měsících, kdy mi utekl s křikem z kuchyně, protože jsem mu nedovolila jít do špajzu, se mu povedlo se zamknout samotnému v obývacím pokoji. Udělal to opravdu rychle, jelikož jsem za ním běžela hned, jakmile jsem slyšela, že má v ruce klíč a točí s ním v zámku (samozřejmě předtím bouchnul dveřma). Už jsem mu viděla jen záda, jak odchází s klíčem v ruce sednout si na gauč a provádět svou oblíbenou činnost - bouchat se zády o gauč.

Moje nervy...

"Lukášku, Luki, pojď sem!" snažila jsem se o klidný hlas, ale v hlavě mi šrotovalo jak tak malé dítě strčí zpět klíč do zámku...

Lukáš po chvíli přišel, aby zjistil co ta matka jančí. Chtěl mi otevřít dveře a zjistil, že nejde, ukazuju mu, že já taky nemůžu a vysvětluju, že musí dát klíč zpátky. Nevěřila bych, ale fakt se snažil ho tam dát nicméně, nedal.