„Učím svého 1,5letého syna jíst lžící a vidličkou. Netrefuje se úplně přesně, sem tam mu po cestě něco spadne, většinu řidších věcí vylije, ale učí se, v pohodě. Jenže - druhou volnou ruku strká do misky a hrabe se s ní v jídle, kousky čehokoliv rozmačkává (nejlépe šťavnaté ovoce), hází všechno na zem (dívá se mi přitom do očí a směje se) nebo i na zeď, plive na mě, prská na mě, mlátí lžičkou do polévky, aby mě pocákal, vyndavá si jídlo z pusinky…“  Že v této situaci poznáváte sebe a své dítě? Není divu! Problémy s kulturou stolování své ratolesti má spousta maminek.

Kdy je dítě zralé, aby dostalo do rukou příbor a najedlo se jako člověk (a ne jako nějaké zvířátko)? Jednoznačná odpověď neexistuje. Vše záleží na konkrétním dítěti. Pro efektivní používání příboru je nezbytná vyspělost jemné motoriky, apetit dítěte a jeho temperament. U divočejšího dítěte prostě musíte počítat s tím, že budete uklízet více; průzkumník bude zase jídlo zkoumat ručně a umělec vám vymaluje kuchyň.

Některé děti se naučí příbor používat brzy: „Já učila dceru jíst lžící už, jak měla příkrmy v půl roce. Vždy dostala do ruky malou lžičku, a pak to po mně opakovala. Sama se naučila, já ji od roku nekrmila. Jedla sama. V roce a půl jedla s přehledem polévku a vše co měla v talíři.“  

„Nikdy jsem ho neučila jíst. Opravdu vůbec. Když to chtěl zkusit, zkusil. Když ne, nakrmila jsem ho. Kdykoliv, ani nevím do kolika roků, ale šlo to postupně, polívkou jsem ho krmila ještě ve třech letech, ale jogurt jedl sám, asi ve dvou? Nevím. Nenapadlo mě si dělat starost s tím, že by měl umět jíst v nějakém věku tak nebo tak. Je mu pět, jí úplně jako my,“  berenika39 dala synovi prostor, aby se naučil používat příbor, až sám bude chtít.

To je obecně doporučovaný přístup – vyčkat, až dítě projeví zájem krmit se samo. Nejprve pravděpodobně bude chtít zkoumat jídlo rukama, a to je naprosto normální chování. Nechte dítě jídlo prozkoumat, vždyť je to tak zajímavé! Poté často projeví zájem o lžičku, kterou ho krmíte. Půjčte mu ji. Sice nejprve skončí víc jídla na zemi, než v puse, ale trénink dělá mistra!

„Já jsem nechala malou, aby se krmila sama, když o to začala projevovat zájem - no zájem byl celkem brzo, v jídle se ráda patlala rukama, ale protože jinak ji jídlo moc nebavilo, tak jsem ji nechala. Časem se jí zlepšila motorika a zvládala si brát rukou hodně malé kousky jídla a začala mít chuť to zkusit lžičkou. Teď už asi měsíc jí víceméně sama -  prostě buď bude jíst sama, nebo jíst nebude - ode mě třeba jídlo ze lžičky vyplivne, ale sama ho sní! A teď už se jí daří čím dál víc, dokonce někdy zvládne i polívku a na bryndáku toho moc neskončí!“ píše maminka lenchita.

„Máme doma 4,5letého syna a od malička je jiný než ostatní děti. Narodil se v termínu, ale porod byl zdlouhavý a nakonec skončil zvonem. Jako kojenec byl hodně plačtivý (což je slabé slovo, prostě řval a řval klidně i hodinu a nikdo nevěděl proč, uspávání byl horor). Všeho se bál - vysavače, rádia a hlasité hudby, hračky, které vydávaly nějaké zvuky, byly pro nás tabu do 2 let. Na vše si dlouho zvykal, na lidi, prostředí. Přesto jsem s ním chodila do mateřského centra, kde jsme vždy vyčnívali z davu,” začíná vyprávět jedna z maminek na Modrém koníku svůj příběh.

„Do školky začal chodit ve 2,5 letech, ale to byl také horor. Ráno ve školce řval a učitelka ho musela odvléct do třídy a zavřít, prý se vždy zklidnil. Odpoledne opět řev, ať jsem pro něj šla já nebo manžel, vždy vyběhl ze třídy plačící se slovy 'Běž pryč, jsi ošklivý(á) tatínek/maminka, nemám Tě rád' a ještě přidal plácnutí. Dali jsme se na homeopatickou léčbu, která nás myslím hodně posunula k lepšímu, ale stále ve mně hlodá, jestli to neřešit ještě někde jinde.

Na tříleté prohlídce doktorka nic nepoznala a ani jsme to nijak neprobírali, vůbec na to nebyl čas, jen vůbec nechápal, co se po něm chce, když sestřička šeptala slova a on je měl opakovat. Každý den ve mně roste myšlenka, kam s ním jít a kde to řešit. Protože vše, co prožíváme u nás doma, není asi úplně normální. Syn vydá za dvě děti a dokáže na sebe strhnout pozornost tak, že by jeden zapomněl, že má ještě druhé dítko. Nevím, co nás ještě čeká s nástupem do školky, loni jsme tomu kvůli nemocnosti moc nedali, tak ani pořádně nevíme, jak bude fungovat měsíc v kolektivu. Už uměl počítat do 10 a je to pár dní a on neví, že po 2 je 3. Nástup do školy je moje noční můra.”

Porucha pozornosti a hyperaktivita

Spousta dětí v dnešní době trpí na různé problémy různé intenzity. Ty mohou, ale i nemusí, mít společnou příčinu. Může jít například o problémy s udržením pozornosti, problémy v oblasti vývoje řeči, poruchy učení, problémy s pamětí, noční pomočování atd. Za těmito všemi, a mnoha dalšími problémy, může být takzvaná lehká mozková dysfunkce. Dnes se už tento pojem moc nepoužívá, místo něj mluvíme o ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) nebo ADD (porucha pozornosti bez hyperaktivity). Lehká mozková dysfunkce ale není pouze o poruše pozornosti, problém je to mnohem rozsáhlejší.

„Mému synovi diagnostikovali lehkou mozkovou dysfunkci a ADHD letos v lednu, psycholožka měla podezření, potvrdili to na EEG vyšetření na neurologii. Ale ADHD nemusí znamenat vždy hyperaktivitu, syn hyperaktivní není, vydrží u činnosti, u hry, u jídla, ale má velké problémy s chováním, afektivní stavy. Řeč má celkem dobrou, má trochu horší výslovnost, ale výbornou slovní zásobu. Potvrzení jsme dostali od psycholožky i neurologa,” popisuje své zkušenosti další z maminek.

Aktualizace: recenze na tento velmi příjemný a multifunkční BAZA plus krém si můžete přečíst tady. Získá si i ve vaší koupelně své čestné místo?

---

Maminky, vzpomínáte na testování před dvěma lety, kdy jsme si posvítili na BELOBAZA krém od společnosti Belupo? Teď můžete otestovat jejího hustějšího bráchu, který bude, díky obohacenému složení, pečovat o mnoho kožních problémů vás i vašeho miminka.

Představujeme vám BAZA plus krém, tak čtěte pozorné dál.

Co testujeme

Testovat budeme příjemný víceúčelový krém. 

Upozornění: Vše, co je v článku napsáno, je fakt pravda – pouze jsem změnila jména dětí🙂

První den školního roku 2013/2014 – třída nejmenších dětí (od 2 a ¾ roku do 3,5 let)

6:45

Přestože mám dnes směnu až od půl deváté, jsem už v práci, protože s kolegyní očekáváme 25 nových dětí, které ještě nikdy nechodily do školky – mnohým z nich nejsou ještě ani 3 roky. Jsem tu dobrovolně, a to ze 3 důvodů:

• s kolegyní chceme, aby děti od začátku věděly, které paní učitelky k nim budou patřit
• nechci, aby moji kolegyni hned na začátku kleplo
• prostě a jednoduše by to jedna p. uč. neměla šanci zvládnout (a i ve dvou to bude masakr)

    Přestože naše třída funguje oficiálně až od 7:00, dobývají se na nás první nedočkavci. Necháváme to být a bereme si dětičky hned – většina rodičů si s námi přeje promluvit, sdělit nám spoustu důležitých informací (a samozřejmě mnohdy i těch nedůležitých) nebo se prostě jen svěřit se svými obavami a strachy. Většina dětí reaguje zprvu moc hezky, ale jakmile zjistí, že máma jde pryč, nastává peklo. Pro ně i pro nás. Jiné děti to zase naopak berou naprosto v pohodě a utíkají poznávat nové hračky a kamarády. V 7:20 už máme 15 dětí a začíná to být děs. Děti kupodivu moc nepláčou, ale jsou prostě zvyklé na nepřetržitou pozornost dospělého, takže na nás střídavě visí a povídají jedno přes druhé. Mezitím stále probíhají rozhovory s rodiči. Od jednoho nepříjemného tatínka přebírám krásnou holčičku, Leničku. Tatínek se na mě tázavě podívá a povídá:

Tuto a mnoho dalších vět slýcháme od dětí hned, jakmile do šatníku uklidíme zimní bundy. Pokud ještě neumí mluvit, jsou naše zlatíčka schopna všelijakých posunků či pláče, jen aby nám oznámila, že sluníčko do očí prostě nepatří. A že takhle to vlastně nepůjde. Hlavně pokud nás samotné často vidí, že jsme ve slunečních brýlích schopni trávit celé dny.

Ačkoliv Míša oslavil teprve třetí narozeniny, má již své čtvrté sluneční brýle. První měl snad ještě ve sporťáku jako roční miminko. V kombinaci s kšiltovkou či kloboučkem to pro něj bylo lepší, než mu zaclonit výhled z kočárku plínkou nebo stříškou, pod kterými bývá občas nesnesitelné horko.

Bohužel, jeho potřeba zkoumat a ničit věci byla často zaměřena právě na sluneční brýle. Jedny prakticky rozšrouboval, druhé rozsedl a třetí jsme nejspíš nechali na hřišti či v obchodě. Každý, kdo již kvalitní sluneční brýle kupoval, ví, že to není levná záležitost, hlavně když je žena na rodičovské dovolené.

Letos jsem vsadila na kvalitu v kombinaci s cenou. Na stránkách firmy Alensa (alensa.cz) jsem pro Míšu vybrala krásné brýle s modrými detaily a zrcadlovými skly, ze kterých je naprosto unešený. Velkým překvapením pro mě byla cena těchto brýlí, která začíná na 179Kč. Za tuto cenu jsem kvalitní brýle, chránící zrak dětí, ještě neviděla.

Protože jsem krátkozraká a brýle na dálku jsou pro mě nezbytností, podívala jsem se na stránkách firmy Alensa ještě na kontaktní čočky. Především v letních horkých dnech mi totiž brýle nejsou vůbec příjemné. Při koupání na nich často mám kapky, bez nich zase vůbec nevidím. Také při sportu mi překáží. Vybrala jsem si jednodenní čočky TopVue Daily, které teď můžu kombinovat se slunečními brýlemi a nosit je jen v případě potřeby. Čočky jsou z kvalitního materiálu a sedí mi tak, že o nich vůbec nevím. UV ochrana, stejně jako cena, jsou velmi příjemným bonusem.

Zrak je tím nejcennějším smyslem, který máme. Očima vnímáme až 80 % okolního světa a jsou pro nás opravdu důležité. To platí nejen pro nás ale i pro naše nejmenší.

"Nových hraček jsme synkovi moc nepořizovali, protože jsem měla schované nějaké hračky ještě po mně, něco jsme dostali. Byt nemáme nafukovací, takže jsme usoudili, že nepotřebuje dvacet různých chrastítek a patnáct kousátek, ale snažili jsme se vždy koupit něco, co ještě neměl."

"Jako malinký samozřejmě nevydržel u ničeho, vlastně až teprve teď (v 9 měsících) ho začínají hračky více zajímat. Hodně se u nás osvědčily aktivní kostky, plastové balonky, zvukové hračky a leporela - s těmi si vyhraje nejvíc. Naopak moc ho nezajímají plyšové hračky, různí muchláčci a usínáčci. 

Co ale u nás vede na plné čáře, jsou různé provázky, šňůrky a mašličky. Syn má talent objevit každou sebevíc skrytou šňůrku na kdečem, takže mě věčně vysvlíká z tepláků, vytahuje šňůrky na mikině, škube řetízky na krku, rozvazuje mantinely v postýlce a ohrádce. A každou šňůrečkou je ohromně fascinován a dokáže ji žmoulat v ruce a prohlížet i několik minut. A druhou hračkou, se kterou si náš syn zaručeně vyhraje jsou papíry. Stačí ho na chviličku spustit z očí a nechat v jeho dosahu nějaký leták a už ho trhá na kousky a pojídá. Takže jak my doma říkáme: Je zbytečné kupovat dítěti haldy hraček, třeba to naše si bohatě vystačí s bílým papírem do tiskárny a tkaničkami do bot," popisuje svou zkušenost jedna z maminek na Modrém koníku

Hraček je všude kolem mnoho, není ale snadné vybrat tu pravou. Často i váháme, pro jaký věk se konkrétní aktivity a hračky hodí. Přiblíží-li se určité situace, pak si často klademe otázku, co dítěti vlastně pořídit.

Hračka není jen hračka, má určitý účel

Pamatujte, že hračky sice jsou tu pro hraní, ale jejich skrytý účel je především vaši ratolest rozvíjet po všech stránkách, proto volte pečlivě, nekupujte zbytečnosti jen proto, že jsou v akci, vždy si představte, jak je vaše děti využijí a co jim pomohou rozvinout.

A ještě jedna důležitá věc, je jedno v jakém věku se vaše děťátko nachází, méně je více a přemíra hraček může být na škodu, zbytečně odvádí pozornost.

Aktualizace: mezigenerační testování oleje Bi-Oil dopadlo na výbornou. Přečtěte si recenze našich uživatelek, které testovali spolu se svou rodinou - od miminek až po babičky.

---

Oblíbený přípravek všech nastávajících maminek a žen obecně se pro svůj velký úspěch vrací na koníka. Bi-Oil je zpět.

Tentokrát jsme pro vás však připravili testování, do kterého můžete zapojit celou rodinu. Bi-Oil je totiž produkt, který je doopravdy určený pro všechny generace. Ocení ho i vaše babička, teta či dcera. Synátor spadl z kola? Bi-Oil zaručeně pomůže na jizvy na jeho rozbitém kolenu. Vaší milovanou maminku, babičku či pratetu trochu (nebo více 🙂) trápí vrásky nebo suchá pokožka? Díky pravidelnému ošetření Bi-Oilem můžr být její pleť výrazně hladší a pokožka hydratovaná.  

Toto testovaní bude testovaní napříč všemi generacemi vaší rodiny!

Co jsme připravili k testování

"Mám 19 měsíční holčičku a už začínám být psychicky na dně z jejího uspávání. V první řadě se nechá uspat jen ode mě. Je mi jasné, že je to naše chyba, měli jsme se v uspávání střídat. Největší problém ovšem je, že ji uspávám třeba i hodinu a půl. Leží v postýlce, dělá kraviny a ne a ne zabrat. Když na pár minut odejdu (samozřejmě řve) a pak přijdu, hned si lehne a vypadá to, že bude spát, jenže najednou někde nabere sílu a zase blbne. Tu vyřvávací metodu asi nedám, vždycky jsem z toho úplně vyřízená..."

O uspávání dětí by se toho dalo napsat mnoho. Názory i způsoby se různí a mnoho maminek se neshodne. Samozřejmě je ideální, když miminko uložíte,  ono okamžitě usne a spí celou noc, ale každé dítě je jiné. Hodně maminek má potíže s uspáváním svých dětí a zkouší různé způsoby.

Neexistuje univerzální postup vhodný pro všechny děti

Jedna z maminek do diskuze o uspávání dětí přidává svou zkušenost: "Moje dcerka spala bez problémů v postýlce cca do 5.  měsíce, nejhorší byla první noc po návratu z porodnice, nejspíš jí vadilo to nové prostředí. Jako nejpřirozenější mi tenkrát přišlo položit si ji na břicho. Takhle má dcerka strávila první noc doma." V první řadě zkuste poslechnout svůj vnitřní hlas, třeba vám napoví, co máte dělat.

Není žádný univerzální postup, který pomůže každému dítěti usnout. Svou roli hraje věk, zdravotní stav, denní režim i okolní prostředí. Pokud máte potíže se spaním svého dítěte, zkuste se zamyslet, kde by mohl být problém a následně sjednejte nápravu.

Teplota v místnosti, nadměrný hluk, světlo nebo tma, nevhodné oblečení i těžká strava před spaním. To vše může usínání ovlivnit. Nejdříve se tedy zaměřte na tyto zdánlivě nedůležité detaily, které ale svou roli jistě hrají. Vezměte to ze svého pohledu, když jdete spát a je vám zima nebo příliš teplo, tlačí vás žaludek, táhne vám na záda, ruší vás moc světla. Můžete usnout? Pravděpodobně ne. Vaše děťátko to bude mít podobně a umí vám to sdělit pouze pláčem.

Moje první těhotenství probíhalo asi tak, jako dnes probíhá zhruba u většiny prvorodiček. Těšíte se, ale zároveň máte strach z každého vyšetření. Vše co Vám je řečeno a doporučeno hltáte a snažíte se vše dodržovat do posledního detailu. Hlídáte si co jíst, co nejíst, pít a nepít. Četla sem nejrůznější články jaký bude porod, na co se mám připravit, co budu muset jíst po porodu, čemu se budu muset vyhýbat, zkrátka a dobře sem si mozek nakrmila nejrůznějšími informacemi a zahltila se tak euforií těšení a zároveň obrovského strachu. Nechodila sem ale na žádná cvičení, prohlídky porodnice a ani sem necvičila s aniballem, tohle pro mě byly věci zcela zbytečné. 

Jako prvorodičku mě samozřejmě zajímala ale  otázka, jestli vůbec poznám až budu rodit a ze všech stran jen předčítala, že to stoprocentně poznám. 

Když přišli první poslíčci, byla sem vystrašená, nevěděla sem co se děje a neváhala sem a raději jela do nemocnice. Po vysvětlení, že jde jen o poslíčky, sem se cítila jako naprostý idiot, ale byla sem klidná, nic se neděje. 

Když přišlo období přenášení, četla sem nejrůznější rady a pomoci na to jak vyvolat porod a kromě porodního “koktejlu” sem vyzkoušela opravdu vše. Nezabíralo nic a já se tedy smířila s tím, že si miminko řekne samo, ovšem po provedení dvou Hamiltonů už sem si zoufala, že nechci vyvolávaný porod. 

22.7 jsem měla v porodnici další kontrolu, termín porodu 12.7 byl už ta tam a já se zkrátka už dozvěděla ortel že termín vyvolání bude 27.4. 

Druhý den mě ve 3:30 vzbudili šílené bolesti břicha a já naivka opět jela do porodnice a odcházela s tím, že to jsou opět jen poslíčci. Celá zoufalá, že když tohle jsou poslíčci, tak porod nemůžu přežít. Bolesti přetrvávali, pravidelně každých pět minut celý den. ANO! Celý den. Prodýchávala sem poslíčky na naší chatce na zahradě, v bazénu, byla sem vyčerpaná, unavená a v 19:30 večer už zoufalá. Šla sem tedy domů dát si horkou sprchu s tím, že už to snad přestane. Bolest se náhle zvýšila, šla jsem znovu ven na čerstvý vzduch, když sem se podívala na čas telefonu, všimla sem si, že bolesti jsou najednou po dvou minutách. Všichni kolem mě (maminka, tatínek i partner) mě začali přemlouvat,

Víte, že úklid má svá pravidla a někdy se dopouštíme chyb? I když se nám zdá, že o této rutinní a neoblíbené činnosti víme vše. Zaběhnutá praxe, kterou kopírujeme od maminky, ale nemusí být efektivní.

V českých domácnostech je zažitá představa: čím větší množství čisticích přípravků, tím lépe. To je omyl! Příliš chemikálií nám škodí, navíc se může poškodit povrch materiálů.

Velkým nešvarem je použití známého přípravku Jar na vytírání podlahovin, stírání nábytku. Ten je určen pouze na mytí nádobí, dřevěné povrchy totiž odmastí, poškodí a konkrétně podlaha se nám pod nohama lepí a postupně ničí její povrch.

Špatně zacházíme i s leštěnkami: chybně je stříkáme několikrát za sebou rovnou na povrch, čímž se tvoří další a další vrstvy. Stačí jemně nanést na hadřík a pečlivě materiál ošetřit.

Pravidla správného úklidu:

• při úklidu postupujeme systematicky. V rodinném domě je to směrem odshora dolů. V jednotlivých místnostech po směru hodinových ručiček. Začínáme vždy koupelnou a toaletou
• máme-li v ruce během úklidu jeden hadřík, může se případná bakterie přenést po celé domácnosti. Odborníci doporučují zakoupit mikrovláknové utěrky, minimálně ve čtyřech barvách, a používat je na zvolený prostor v domácnosti (rozlišujeme čtyři barevné zóny - červená, zelená, žlutá a modrá)
• podlahové plochy vždy čistíme naposledy a před závěrečným vytíráním je pečlivě vysajeme. Na stírání podlahovin používáme mopy s teleskopickou tyčí s návlekem z mikrovlákna. Vytíráme vhodným přípravkem rozpuštěným ve vlažné vodě

"Indiánskou metodu jsem zkoušela už v osmnácti měsících, protože bylo teplo a ona byla pořád nahá, přišlo mi to jako ideální příležitost. Nezdařilo se. Druhý pokus přišel ve dvou letech a dvou měsících a bylo to úplně jiné..."

Teplé dny jsou ideální příležitost k tomu, zkusit začít dítě zbavovat plenek. Metod, jak k úplnému odplenkování dojít, je několik. Každá maminka si může vybrat tu, která nejvíc vyhovuje hlavně rodinnému životnímu stylu a dennímu programu. Indiánská metoda je i u nás známá a využívaná a některé maminky na ní nedají dopustit.

V čem indiánská metoda spočívá? V porozumění.

Tato metoda zbavení se plenek a naučení se na nočník opravdu pochází od indiánských kmenů a je podrobně popsána v knize Harveyho Karpa. Indiáni obvykle žádnou formu plenek pro samostatně běhající děti nepoužívali, děti prostě vykonávaly potřebu, kudy chodily. V době, kdy dětem bylo kolem dvou let, začínali starší obyvatelé kmene s hygienickou osvětou, kdy malému indiánovi sdělili, že potřeba se vykonává jen na určitém místě. Ve věku kolem 24 měsíců má totiž dítě natolik vyzrálou nervovou soustavu, aby svou potřebu dokázalo udržet tak dlouho, než najde nočník. Rovněž je už schopné pochopit, proč se je nutné chodit na nočník či záchod.

Jak poznáte, že je dítko na odplenkování zralé?

Kolem druhého roku života dítěte už je dítě natolik chytré, že dokáže i bez nátlaku pochopit, jak to s tím čůráním a kakáním je. Poznáte to i tak, že množství počůraných plen se zmenšuje, dítě čůrá méně, ale větší množství, což je známka toho, že močí vědomě. Když vykonává velkou potřebu, poodejde od společnosti nebo se někde schová, aby mělo klid. I to je známka toho, že je zralé.

Aktualizace: Víte jak se dobře pere? Šikovně, efektivně, ekologicky a moderně. Dvě maminky otestovali pračku Samsung Quick Drive a zde si můžete přečíst jejich recenze. Trošku napovíme - tuto pračku si určitě připíšete na svůj vánoční seznam dárků!

---

Máme tu pro vás skvělé testování. Až dvě maminky můžou získat po jednom kusu prémiové pračky Samsung Quick Drive a konečně prát šikovně, rychle a prakticky. Jednoduše bomba.

Tak čtěte dál, pokud chcete jednoho pomocníka značky Samsung získat domů i vy.

Co testujeme

Tato chytrá kráska oblíbené značky Samsung se vyznačuje hned několika vlastnostmi, které jistě oceníte:

Aktualizace: recenze maminek, které se svými drobečky testovaly hračky Fisher-Price, si můžete přečíst v našich diskuzích. 

---

Význam hry a hraček je možné vypozorovat z nadšení a radosti dětí, když uchopí první hračku... Když hračky pomáhají batolatům v dosahování prvních úspěchů nebo když rozvíjejí představivost předškolních dětí.

S hračkami Fisher-Price, které s námi můžete otestovat, vykouzlíte svému děťátku úsměv na tváři a postaráte se o radostné výskání a zářící očka, když je uvidí.

Co testujeme

Pro testování dostanou vaše dětičky 3 krásné hračky.

Celý týden se nese v duchu soutěží s Ambasadorkami. I dnes je pro Vás připravena další soutěž a bude to soutěž se mnou a s firmou Vileda. Trhneme rekord a budeme mít nejvíc soutěžících? Pojďme se o to alespoň pokusit 🙂

Dávali jste včera pozor a četli článek od úžasné Irči @vanea

Pokud ne, tak si ho určitě přečtěte, protože se v něm ukrývá odpověď na dnešní soutěžní otázku (https://www.modrykonik.cz/blog/vanea/article/hola-hola-skola-vola-cas-na-odpocine-0m29wb/)

A jaká je dnešní soutěžní otázka?

Co není cílem života?

O co budeme dnes soutěžit?

Všem, kteří se rozhodli přečíst můj článek předem děkuju a snad právě pro Vás bude v určitých věcech přínosem. Ráda bych Vám povyprávěla, co předcházelo mému těhotenství a především o porodu, který proběhl v porodnici ve Vyškově. 

Přesně dne 30.6. 2017 jsem úspěšně dokončila vysokou školu v Brně. O pár měsíců později jsem se dostavila na přijímací zkoušky na navazující studium v mém oboru. Ačkoliv jsem zkoušky udělala, na další studium jsem se necítila, a tak jsme si s přítelem řekli, že se pokusíme o miminko. Náš plán byl takový, že pokud TO vyjde, tak ukončím studium a pokud ne, tak půjdu dál studovat. Těsně před zápisem se mi ukázaly na testu dvě jasné čárky - mé pocity byly velmi rozporuplné. Já i přítel jsme miminko chtěli, ale rodiče si přáli, ať dál studuji - nechtěla jsem je zklamat. Nicméně poté, co se dozvěděli, že čekáme přírůstek se začali všichni velmi těšit. 

Asi v 8. týdnu těhotenství jsem začala krvácet a tak jsem navštívila pohotovost, kde jsem dostala léky na udržení těhotenství, které jsem dále brala až cca do 3. měsíce těhotenství. Poté už nebyly třeba a jediné, co mě trápilo, byly těhotenské nevolnosti (jako mnohé z nás), které jsem se snažila zmírňovat zázvorovými lízátky a doušky chlazené coca coly. Ve 3. měsíci na velkém screeningu jsme se dozvěděli, že naše miminko je holčička, což nás oba velmi potěšilo. Vždycky jsem si přála mít svoji malou princezničku, kterou budu krásně oblékat a všude se s ní chlubit 🙂. Poté jsem podstoupila triple testy, které ukázaly vysokou pravděpodobnost na rozštěpové vady. Pan doktor mi vysvětlil, že je mít nemusí, že tento test ukazuje pouze procentuální pravděpodobnost, ale i přesto mě tato informace velmi rozrušila. Následně jsem byla zaslána do prenatálního centra, kde jsem absolvovala jeden screening navíc. Paní doktorka mě potěšila informací, že žádné rozštěpové vady nejsou viditelné ani na páteři, ani na obličeji.  Tím mé starosti o malou však nekončily. Zhruba ve 25. tt  začaly další problémy a já si díky nim musela poležet v nemocnici.  Holčička se na nás asi tak těšila, že chtěla ven o mnoho dříve, a proto se mi snažili porod oddálit. Díky klidovému režimu a lékům se jim to povedlo, a Emča zůstala v bříšku až do mého 38. tt těhotenství, za což jsem byla moc vděčná. Od pobytu v nemocnici jsem dále dodržovala klidový režim a žádné další problémy se nevyskytly až do porodu. 

Těsně před porodem jsme ještě stihli těhotenské focení, na kterém moc ráda vzpomínám a když se zpětně dívám na fotky, mám trošku slzičky v očích 🙂 

 A teď už k samotnému porodu! 🙂

Dne 26.4. 2018 jsem jako každý čtvrtek chodila do poradny pro těhotné ve Vyškově na rutinní prohlídku a měření ozev miminka. Pamatuji se, že v poradně jsem byla ten den už brzy ráno, protože tam později už bývá hodně maminek a já to chtěla mít co nejdříve za sebou. Poté, co přišla sestřička, tak mě hned napojila na monitory a já čekala půl hodiny, až bude měření hotové. Sestřička však za mnou neustále chodila, že malá zřejmě spinká a není tam taková aktivita, kterou by doktor potřeboval vidět. A tak jsem začala pojídat čokoládu a hroznový cukr ve snaze ji probudit. To se však nepodařilo ani po mé menší "rozcvičce" a tak lékař usoudil, že se měření bude muset opakovat za 3 - 4  hodiny a pouze mě vaginálně vyšetřil s tím, že pak mu jen přinesu ukázat výsledky měření. Během 3 a půl hodinovém procházení se po nemocnici jsem začala cítit mírné bolesti, kterým jsem však nepřikladála váhu, protože jsem si myslela, že se jedná o poslíčky. Po uplynutí této doby jsem se pomalu vracela do poradny, aby mi natočili znovu ozvy. Výsledek nebyl nijak uspokojivý, nicméně byl lepší než předchozí, tak se s ním pan doktor spokojil a následně vyhodnotil, že nález je fyziologický a já mohla slavnostně ve 13:00 odpoledne domů. Jak jsem dorazila domů bolesti začaly být silnější, ale zatím nepravidelné, tak jsem si stále myslela, že je to jen důsledek mé "delší procházky". Šla jsem si lehnout a nachvíli usnula, probudila mě během půl 4 docela silná bolest v kříži a podbřišku, která se začala pravidelně opakovat a trvala cca 45 - 50 sekund. Zhruba v 16:00 jsem volala příteli, že už "asi" rodím, tak ať pro mě přijede. Samozřejmě jsem čekala do poslední chvíle než jsem si šla dát vanu a v ní jsem se ještě následně rozhodla si umýt vlasy (přece nebudu rodit s mastnými vlasy :D ), což byla chyba, protože jsem byla ráda, že jsem z té vany vůbec nějak sama vylezla a oblékla se. Přítel měl vcelku velké zpoždění, přijel za víc jak půl hodiny od telefonátu a já už se doma bolestí svíjela. Byla jsem vcelku nervózní, nebála jsem se, že bych porodila doma, ale že mi nestihnout podat dostatečně včas antibiotika - měla jsem pozitivní nález na streptokoka. 

„Posledních pár dnů na mně prcek (8m) pořád visí. Původně jsem si myslela, že se jedná o onu úzkost, ale řve i se mnou a vyžaduje vyloženě jenom chovat. Když ho třeba položím na postel, abychom si hráli, tak pořád řve a skáče na mě, ať ho vezmu. Hračky ho nezajímají. O klidném WC nebo poklizení si můžu nechat zdát. Donedávna se vzbudil a další 3/4 hodiny si dokázal hrát sám v postýlce, za tu dobu jsem udělala, co bylo potřeba. Teď to nejde. Znáte to některá? Případně jak na to a kdy to odeznělo?“

Ještě nedávno bylo vše naprosto bez problémů a vaše dítě si mohl pochovat prakticky každý. Najednou, v podstatě ze dne na den, to už není možné. Dítko pláče sotva jen naznačíte, že byste se od něj měla vzdálit. Chce jen vás, odmítá dokonce i tatínka. Bez něj si nedojdete ani na záchod. Vy jste nešťastná a unavená, přemýšlíte, zda je s vaším dítětem vše v pořádku. Babičky zase s oblibou tvrdí, že jste si ho rozmazlila. Pravda ale není ani na jedné straně. Prostě i k vám zavítala tzv. separační úzkost. V tomto období může mít dítě prostě a jednoduše jen strach z toho, že vás už nikdy neuvidí, že o vás přijde. Vy jste jeho středobod vesmíru a vše ostatní jen vzdálené a nezajímavé miniaturní hvězdičky.

Co je to separační úzkost?

V první řadě je potřeba si uvědomit, že separační úzkost je úplně normálním zdravým vývojovým stadiem dítěte. V tu chvíli se vytváří pevné citové pouto k osobě, u které se cítí nejlépe – u maminky. Je na ní doslova závislé a bojí se lidí cizích i známých.

„Než měl Tomášek 8 měsíců, klidně si sám hrál v postýlce a já si mohla jít na WC nebo si prostě odskočit uvařit kávu. Ovšem ze dne na den, při opuštění místnosti, slzy jak hrachy, řev. Zajímavé je, že když jsem dala Tomáška na hlídání k rodičům i na noc, pohodička. Ovšem jak jsem přijela, tak jako by přijel magnet a museli jsme dělat vše společně. Teď už se staví k nábytku a tak, takže člověk na něj musí dávat pozor, takže jsme zase pořád spolu. Ale je pravda, že když ho dám do postýlky nebo ohrádky, můžu si v klidu zajít na WC, o čemž jsem asi měsíc jenom snila.“

Období separační úzkosti se začne projevovat v době, kdy se začíná více pohybovat a uvědomovat si svět kolem sebe. Toto období je velmi dobře načasované zejména z hlediska bezpečnosti dítěte. Vzniká proto, že dítě řeší uvnitř sebe psychický rozpor. Na jedné straně chce začít objevovat a zkoumat svět, protože už to dokáže, ale na druhé straně má strach se vzdálit od maminky, protože doposud se vše dělo jen v její blízkosti. A celý tento problém řeší tak, že si mámu mnohem víc hlídá a nechce se od ní hnout ani na metr. Musí se mu neustále věnovat, všude ho doprovázet a nechat ho zkoumat. Z toho všeho je ale velmi unavené, a proto se po nějakou dobu jakémukoliv kontaktu s cizí osobou brání. A nejsou to jen ostatní lidé, ale i cizí prostředí může hodně vadit.

Jako svou diplomovou práci jste navrhla řadu erotických pomůcek. Proč právě toto téma?

Nebylo to hned tak jednoznačné. K tomuto tématu jsem doslova musela „dospět“. Měla jsem rok před dokončením školy a přemýšlela jsem, jak s tím posledním svobodným časem smysluplně naložit. Jako svojí bakalářskou práci jsem dělala návrh tramvaje pro Prahu. Byl to velký projekt a taky dost klučičí téma. Takže jsem chtěla dělat něco menšího, co bude mít blíž k výrobě. Ale na to, že to budou právě erotické pomůcky pro ženy, mne navedl můj kamarád. Řekl mi, že všechno, co navrhuji, je čisté a jemné, takže bych byla prý schopná udělat i erotické pomůcky, za které by se nemusela žádná žena stydět. K mému překvapení mi téma prošlo i u mého pana profesora, takže už nebylo cesty zpět. A stala se z toho pro mne výzva.

Vaši sadu intimních pomůcek pro ženy, jste nazvala Whoop.de.doo. Co to znamená a co pro Vás Whoop.de.doo znamená teď?

Nejprve k tomu názvu. Chtěla jsem něco zvukomalebného, co nebude lascivní a prvoplánové a Whoop.de.doo zní pěkně. Někde jsem dokonce našla, že to znamená řádit. Tím, že to byla školní práce jsem neřešila, jestli to funguje marketingově. Když se pak ze školního projektu stal projekt skutečný, různí lidé, většinou z oblasti obchodu, mi radili, abych název změnila. Jsem ale ráda, že jsem to nakonec neudělala. Už několikrát jsem ze zahraničí dostala zpětnou vazbu, že název skvěle funguje. Jinak celá ta značka pro mne znamená hodně. Je to takové moje dítě☺. Netušila jsem, že okolnostmi se z diplomové práce stane moje skutečná práce a, že budu mít firmu, která navrhuje, a i vyrábí erotické pomůcky.

Proč jste se rozhodla jít vlastní cestou, bez investorů?

Celé to bylo nečekané. Když jsem za tu mou sadu erotických pomůcek dostala Studentskou národní cenu, bylo to pro mne velké překvapení, a i pro novináře. Spustila se velká mediální smršť a spoustu lidí si chtělo pomůcky koupit, ale byly to jen prototypy. Také se mi ozvalo spoustu potencionálních investorů a já absolvovala nespočet schůzek. Ale s nikým jsem si lidsky moc nesedla. Většinou obchodníkům nezáleželo na tom, kde a jak se to bude vyrábět, spíš je zajímalo kolik a za kolik. Po roce peripetií jsem se rozhodla začít s prvním produktem sama. (sada Whoop.de.doo má v návrhu 4 typy pomůcek pozn. redakce). Dala jsem dohromady svoje úspory a stavební spoření a začala od nuly budovat značku. Chtěla jsem vyrábět v ČR nejprve v malém množství, ale hlavně kvalitně.