Znáte to. Probudíte se ráno a ten divný pocit je tu s vámi. Všude, kam se pohnete. Otráví vám koblížek k snídani a sušenku ke svačince. Kdyby ten nebohý gentleman v trolejbusu věděl, co způsobí. Když jsem se nad něho včera elegantně zavěsila na tyč, hbitě vyskočil a se zvoláním: "Vy jste těhotná! Přece nebudete stát!" mi uvolnil místo. Mé hrdé já asi sekundu uvažovalo o odmítnutí. "Kdepak, já nejsem těhotná! To mám jen takový pupek!" Mé racionální já se rozhodlo na hru přistoupit. S úsměv jsem usedla na sedadlo a pohladila pupek. Snad nedojde na diskuzi o  pohlaví dítěte🙂

A dnes na mě důsledky rytířského činu naplno dopadly. MUSÍM SE SEBOU NĚCO UDĚLAT. Nejlépe konzumovat jen samé zdravé potraviny a do práce nejezdit trolejbusem, ale běhat. A nebo zkusím nakouknout do šatníku. Někde tam přece musí být halenka "břicho pryč". Během zkoušení všemožných módních kreací se depka prohlubuje. Nefunguje ani kouzelná halenka.

A tak, s margotkou v ruce, zapínám notebook s odhodláním najít tu nejlepší dietu pro Karju. Ale znáte to - čeknu fejsbůk, email, koníka... A vyskočí na mě podzimní výzva. Margotku dojídám již s klidem. Protože nějaké velké břicho mi nemůže přeci zkazit den. Žiji v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě, mám kde bydlet, kde pracovat, vedle sebe fajn chlapa. Mé tělo za poslední dva roky dokázalo zpracovat několik hormonálních stimulací, nepovedené těhotenství a pár ošklivých viróz. To vypouklé bříško je malá daň za to, co zbytek těla zvládl. A i když se teď možná utápím v lehké depce, jsem vlastně spokojená. Vlastně jsem vděčná za to, že si můžu dovolit v depce se trochu počvachtat. Kdybych utíkala z Alepa, bojovala o holý život, denně se strachovala, co dám jíst svým dětem, bojovala se zákeřnou nemocí, asi bych na takové smutnění neměla moc času...

Takže modrý koníku, děkuji🙂

#mk_academyblog  #podzimni výzva

O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.

Děti v srdci narozené

Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.

 Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?

Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“

Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.

Zkusím shrnout (snad stručně a výstižně) svoje poznatky k jednorázovým plenkám. Během prvních 4 měsíců jsme vyzkoušeli 12 různých jednorázovek (od výrobců Pampers, Dada, Tesco, Albert, Huggies, Bella Happy, Predo, MonPeri, Vibelle, Babysoft) a jedny látkovky (Haipa daipa), aby bylo s čím porovnávat. U většiny popisovaných se jedná o velikost 3 (váhová kategorie cca 5-9 kg), některé plenky jsou velikost 4 (váhová kategorie cca 8-14). Postupně vám plenky představím a na závěr zkusím sestavit žebříček. Pro sebe mám plenky ve výsledných skupinkách super, použitelné, nekupovat a nepoužívat 🙂.

Do mého průzkumu jsou zapojeny tři osoby:

• Moje 4 měsíční dcera s váhou přes 8 kg.
• Moje sestra, která se zaměřila na zápach a vizuální prvky.
• Moje maličkost jako komplexní pozorovatel bez předchozích zkušeností.

Dneska se podíváme na plenky Bella Happy (velikost 1 a 4)

Byla to naše první plenka a tak nebylo s čím porovnávat. Nemám ji nafocenou (odkaz na zapůjčené foto http://i4.otzovik.com/2012/10/05/279087/img/12511924.jpg). Nestala se žádná nehoda, žádné podráždění ani otlačení. V paměti mám jen samé pozitivní vzpomínky. Seděly lépe, jak Pampers Premium Care, které následovaly. Měly totiž  vykrojení pro pupík, ale i tak jsme museli plenku ohrnovat... ale nebylo to potřeba tolik jako u Pampersek.

K plenkám jsme se teď vrátili ve velikosti 4 a následovalo veliké zklamání.

Každý s něčím bojujeme. Život je plný výzev, no ne? Někdo z nás prochází obdobím, které je smutné nebo těžké nebo se musí vyrovnat s něčím, na co by raději zapomněl.

Mámy nevyjímaje, každodenní zápas o to, jak skloubit péči o domácnost s výchovou dětí a nezbláznit se. Pokud ještě navíc pracujete, dovolte mi, abych Vám opravdu zatleskala!

I když ne všechny Americké svátky jsou mi sympatické, když se přiblíží Listopad trochu si zastesknu. V ten čas totiž Američané slaví podle mě jeden z nejpodstatnějších svátků na světě: Den Díků vzdání.

Celý měsíc si tak připomínají, za co jsou vděční. Může to být cokoliv. Od běžných věcí jako hezké počasí přes dobré jídlo, které nás opravdu potěšilo až po ty citlivější, kdy děkujeme rodině a svým bližním, že je máme a jsou nám oporou.

V tom bláznivém kolotoči mateřství je někdy hrozně lehké zapomenout na všechno, za co by jsme měli být vděční. Bereme to jako samozřejmost a na paměť se nám nejdříve derou ty negativní věci, které nás denně nutí bojovat. To je přirozené.

Proto mě napadlo, že by bylo hezké, udělat si takový měsíc Vděčnosti- trochu si to počeštíme, ať nejsme úplně neoriginální 🙂 Pravidla jsou jednoduchá. Až do 19.11. pište do komentářů sem pod článek nebo na facebook

Milé maminky, při prozkoumávání trhu jsem vyzkoušela několik různých jednorázových plenek. Ve výběru jsou známé i méně známe značky (pro mě některé i do té doby neznámé). Pokud by byl zájem, můžu zkusit sepsat moje pozorování i s pokusem o nějakou fotodokumentaci.

Zaměřovala jsem se hlavně na savost (pocit sucha), prodyšnost a životnost při opakovaném rozepínání plenky.

Zní to prapodivně. Asi si říkáte v jaké kabince? V kabince letadla mířícího vstříc fantastickému dobrodružství? Nebo v kabince fotobuňky, kde se právě tvoří vzpomínky?

Je to vlastně jednoduché, v obyčejné kabince na veřejných záchodech. Třeba těch v obchodním domě.

Všechny mámy to známe. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, jestli se snažíš konečně dojíst oběd v restauraci, po dvacáté chytnout batole na skluzavce nebo si nakupuješ večeři pro svou rodinu. Jenom pár slov, těch tolik obávaných slov, které prostě v jednu chvíli zazní z úst Tvého  potomka: "Mami, potřebuju na záchod!"

Kolikrát se tomu snažíš předejít a tak jdeš s dítětem na záchod pro jistotu a pořád se ptáš. Ujišťuješ se ve výtahu,  dokonce ještě ve chvíli, kdy bereš nákupní vozík se ptáš: "Nepotřebuješ na záchod?"

NEPOTŘEBUJE. Samozřejmě, že nepotřebuje. Aspoň ne teď. Stačí, aby uběhlo dvacet vteřin a najednou těch pár malých slov zní z její pusy znovu a znovu a hlasitěji: "POTŘEBUJU NA ZÁCHOD, MAMI!"

A tak utíkáš...já taky, jsem ta, která vleče batole za ruku a uhání na první záchod, stejně jako Ty.

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

Na začátku září @konik_testuje vyhlásil konkurz na testovače emulze ve spreji Belcura. Podle popisu se jedná o emulzi, která vyživuje, udržuji pokožku hydratovanou a chrání před okolními vlivy. Navíc by pokožku měla regenerovat, zmírňovat podráždění a kožní problémy. Přípravek obsahuje mikrostříbro, které působí antisepticky a protizánětlivě. Zároveň Belcura neobsahuje žádné konzervanty, alkohol, lanolín, parfermace a barviva. Výrobcem je farmaceutická společnost Belupo, která je jedna z top na trhu a pochází z horkého Chorvatska.

Musím říci, že jsem zajásala a přihlásila jsem se. Od svých 15 let se trápím s atopickými ekzémy a lupénkou, po porodech je navíc zbytek těla jako struhadlo. S ekzémy bojuji více méně neúspěšně, masti střídají masti, zkouším i bylinky a snad i čáry máry🙂 Ale buď to strašně smrdí, je to mastné až běda anebo to jednoduše nepomůže. Stále hledám něco, kde účinek bude alespoň trochu viditelný za pár dnů, nejlépe do měsíce🙂

Jednoho dne mi přišla IP, že mě vybrali a mám čekat balíček. Zanedlouho balíček došel a z obálky na mě vypadlo množství zelených polystyrénových kousků, které mi zabavily děti a hlavně "TO"... Belcura od Belupo. No není krásná🙂? 

V zásilce byla emulze v krabičce plus letáček, kde jsem se dozvěděla vše podstatné o tomto výrobku.  Samotné balení je nádherné, Belcura obsahuje také čisté mikrostříbro a ve stříbrném tónu je laděný i obal, který  je doplněný barevnými geometrickými tvary. Obal zaujal i mé syny natolik, že během pár hodin už milá emulze neměla své víčko a synové se neustále chodili mazat 🙂)

Aplikace je velmi jednoduchá - cca z 20 cm nastříkáte emulzi na pokožku a rozetřete.     S aplikací nebyly problémy, jen pokud jsem chtěla na jedno konkrétní místo, vzdálenost střiku se musela snížit, aby mi to neprskalo kolem dokola. V lahvičce chrastí kulička, to také velmi lákalo moje syny 🙂

Jakmile si emulzi nastříkáte na pokožku, stačí pár tahy rozetřít a zhruba do 30 sekund je kůže hydratovaná, bez mastného, ulepeného pocitu. Kůže se mi hezky leskla a voněla. Vůně, to je samotná kapitola. Když jsem v rodině dávala výrobek přivonět, někomu voněl, někomu ne. Je to jako s parfémy. Zde ale není vůně prioritní, mě osobně Belcura voní po rozemletých oříšcích🙂 Kolikrát jsem se mazala u TV a oňufávala se🙂  Prostě mi voní.

Hezký podzimní večer 🙂

Pokud zrovna běží reklama mezi Vaším pořadem, pojďte se mrknout jaké výrobky od firmy L´OCCITANE mě zaujaly a jaká novinka od Manufaktury se mi dostala doslova pod kůži 🙂

Už je to tak. Léto je dávno pryč a místo sukní hledáme inspirace na teplé zimní kabáty. I naše pokožka se musí vyrovnávat s nepříznivými podmínkami jako je chlad, vítr bičující tváře i přechody s přetopených místností do zimy.
To vše může vést k popraskání, citlivosti a vysušování.
Nejen na obličeji naše pokožka trpí, stejně náchylná je i na rukou a těle obecně. I když se to nezdá a myslíme si, že jsme oblečení a chráníme tak kůži, není to pravda.
Dnes se ale zaměřím na jemnou kůži na rukou.

Patřím k velmi náročným zákazníkům, když se nákup týká zrovna krémů na ruce. Velmi často mě trápí suchá a citlivá kůže se sklonem ke svědění, takže každý krém, který zkusím je pro mě taková ruská ruleta. Mnohdy mi nepomohou ani osvědčené výrobky z lékáren a tak se mi doma povalují nevyužité  krémy od Biodermy, Vichy i La Roche Posay.

Někdy ale narazím na krém u něhož bych zrovna kladné pocity nečekala a to mi pak zaplesá radostí srdce a dlouho u něj zůstanu. Nerada zkouším totiž cokoliv nového právě na rukách, takže se osvědčených výrobků držím a kupuji je dlouhodobě.

Podobným překvapením pro mě byla sada krémů od L´occitane. V krásné zimně laděné krabičce najdete dva krémy na ruce- jeden s máslem karité a druhý s třešňovým květem. Balení obsahuje také  jeden krém na nohy s bambuckým máslem a levandulovým olejem pro unavené nohy.
 Dlouho jsem se zdráhala krémy na ruce zkusit, přišly mi hodně voňavé a po těch všech neutrálních z lékáren jsem si odvykla. Ale vůně jsou to jemné, takové příjemné, že jsem se odhodlala je zkusit a nelituji!

V tomhle světě jsou rodiče kritizování za...no, vlastně za všechno.
Jak jsme porodili své děti. Jak krmíme své děti. Když je přespříliš hlídáme nebo naopak si jich nevšímáme a nedáváme jim dostatek podnětů. Když do nich cpeme léky nebo riskujeme jejich zdraví pomocí přírodní medicíny. Když je necháme spát ve své vlastní posteli. Když je necháme spát u sebe v posteli. Když je nehlídáme na každém kroku a necháme je si hrát na hřišti. Když je hlídáme až moc a nedáme jim vlastní prostor.
Se všemi těmi perfektními rodiči, kterými se to internetem jenom hemží, je čas být realisty. 

Mámy a tátové ve skutečnosti  dělají každý den nedokonalé věci, jen aby  přežili náročný den, který s dětmi prostě je. Asi budu první, kdo přizná nějakou tu neřest, ale někdo začít musí.

Naše děti ovládají Ipad líp  než já. Dokonce i ta pětiletá mě včera poučila, že když se rozsvítí "jablíčko", je tablet nabitý. Nepovažuji to za hřích, dnešní doba se posunuje kupředu a ne vždy stačí dětem pozorovat plazící se housenku na stromě.

Naše dvou a půl letá dcera má kečupové období. To znamená, že chce kečup na všechno. Úplně na všechno. Na rohlík, na chleba, k zelenině, ať má na talíři cokoliv sebezdravějšího, chce k tomu kečup. Kdyby existovala kečupová zmrzlina věřte, že bychom ji už doma měli.
Ano,  teď by se hodilo říct, že to není zdravé s tím kečupem právě, jenže vsadím se, že tyto řádky čtou i tací z Vás, kteří ví, jaké to je, mít doma nejedlíka. A každý den bojovat i o lžičku jogurtu nebo kousek ovoce.

Když pak přijde den, kdy dítě dobrovolně jí i takové neuvěřitelné věci jako chleba a chce na ně tři kapky kečupu, ještě neslazeného, dám jí to a ráda. Svět je plný zákazů, měření a vážení. Lidé jsou posedlí hledáním jedů v potravinách, že už skoro zapomněli, jak jídlo chutná.

Naše děti nejsou perfektní, ani já nejsem a to je na tom to krásné.

Náročný den. Těžké rozhodnutí. Zlozvyk. Nic z toho neznamená, že jsme špatní rodiče.

Nedávno jsem se bavila se skupinou maminek o tom, že všechny ty nedokonalosti v rodičovstvím nám to všechno vlastně usnadňují a dělají nás šťastnějšími. Je samozřejmě i druhá možnost. Vytrvat a být důsledný. Nedat dítěti kečup, nepustit mu televizi, držet se svých zásad. Ale jen do té doby, dokud jsou všichni spokojení, jinak nemá život přece smysl.

Pokud patříte do skupiny rodičů, kteří prostě občas udělají něco, co není v očích světa dobré, potěší Vás následující řádky. Na nich se totiž maminky svěřují, co někdy dělají:

1. Nechávám svou dceru hrát si s tabletem déle, než by měla. Někdy je to jediný způsob jak mít pro sebe pár minut.
2. Můj syn mě každé ráno budí v půl šesté. Tak mu pustím pohádky a jdu ještě na chvíli spát.
3. Někdy lžu dětem večer o tom, kolik je hodin, aby šly spát dříve  než obvykle.
4.Někdy slíbím dětem sladkost, když budou hodné v obchodě.
5. Někdy nevařím oběd a jen si s dcerou vezmeme větší svačinu nebo co najdeme v lednici.

Nejsme tedy všichni nedokonalí a neděláme všichni nějaké ty chyby? Nemáme všichni nějaké zlozvyky, které náš činí v očích ostatních nedokonalé, ale pro nás jsou perfektní?

Když máte chuť lenošit, tak klidně zůstaňte v pyžamu celý den. Když máte doma nepořádek, uklidíte ho prostě jindy.

Každé mámě, která se zrovna zavřela v koupelně a předstírá, že uklízí, jen aby měla chvíli klid. I TY JSI NEDONALE DOKONALÁ! Všem tátům, kteří celý den těžce pracují, unavení přijdou domů a počítají minuty, až půjdou děti spát, aby si konečně odpočinuli. I VY JSTE NEDOKONALE DKONALÍ!
Všem rodičům, kteří nechávají své děti dělat si, co chtějí, jen aby se mohli dodívat na nějaký seriál nebo prostě odpočívat. I VY JSTE NEDOKONALE DOKONALÍ.

Jako rodiče děláme, co můžeme. Snažíme se dělat to nejlepší pro naše děti. Snažíme se v nich vyvolat veselé vzpomínky a vychovat z nich dospělé, laskavé a ohleduplné bytosti.

Na internetu jsou možná dokonalí rodiče, možná i sousedi jsou ti dokonalí rodiče a když se podíváte, tak cítíte, že jenom Vy jste nedokonalí.

Ale co nás skutečně dělá nedokonalé, jsou naše nedokonalosti. Protože nakonec jsme všichni nedokonale dokonalí rodiče.

A co Vy? Jaké nedokonalosti máte Vy a jste na ně hrdí? 🙂 Napište mi do komentářů, ráda si je přečtu 🙂

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Na tenhle článek už myslím vlastně dlouho. Pořád bylo nějaké téma, které bylo pro mě osobnější, lépe se mi psalo.

A také jsem přemýšlela jakým způsobem vlastně psát. Ale budu ho psát upřímně, sama za sebe.

Ženy jsou brány automaticky jako skvělé mámy, protože údajně všechno ví a všude byly. Zatímco tátové tak vypadají jako nešikové, kteří nezvládnou běžnou péči o dítě. Někdy je mi chlapů vážně líto.

Přitom je to jen zkreslený pohled, který postupem času se nějak zformoval a pro svět je těžké připustit, že kdyby dítě po porodu dostal do péče jen otec, vedl by si stejně dobře jako matka. Možná jinak, ale stejně dobře.

Pomalu, už jako fakt, bere svět informaci, že máma je spojená s dítětem jakýmsi nezlomitelným poutem a proto mu rozumí víc, než je toho schopen muž jako otec. Zřejmě proto, že ho nosila a porodila. Ale kolik adoptivních párů je milujícími rodiči, i když se jich osobně nedotknul ani porod ani těhotenství? Proč by tedy muž být výjimka?

Pojďme se na otcovství  podívat jinak. Sebekriticky. A shrnout si několik faktů, které kolují a máme je všichni v paměti.

Už dlouho jsem přemýšlela, jak jsou mužské a ženské názory na různé věci odlišné. Třeba na to, co je naší prací po celý den a jak to vnímáme.

Co si budeme povídat, my ženy toho vydržíme hodně a když už si myslíme, že nemůžeme, vydržíme ještě dvojnásob. I když se ale snažíme být perfektními matkami a manželkami a nestresovat naše drahé polovičky, někdy to prostě nejde a my musíme prohlásit, že jsme totálně vyřízené. Emocionálně, fyzicky, psychicky, jakkoliv.

Zkusme se ale někdy na věc podívat z druhé strany, možná zjistíme, že samy klameme okolí a to se  v nás potom nevyzná. Zejména naši muži to s námi mají někdy složité 🙂

Já patřím mezi ty ženy "hrdinky". Jak se  taková žena vlastně projevuje? Třeba tak, že týden po císařském řezu shopsá s kočárem a batoletem z pátého patra, protože nejede výtah. A nebo se zlomeným palcem na noze už druhý den obráží nákupní centrum. Někdy je hrdinství fajn, někdy je to až přespříliš.

A tak tento dopis je pro Tvého muže, Tvoji skálu, která Tě  drží nad vodou, ale je často zmatená. Zkuste se nad dalšími řádky pozastavit společně.

Drahý muži,

Asi před dvěma dny jsem narazila na docela zajímavý článek, ve kterém se jakýsi psycholog zabýval, proč ženy, i když jsou zamilované, odchází od svých parterů. Přestože mají děti, byt, život ...

Přinutilo mě to přemýšlet. Což se mi často nestává 🙂

Ženy odcházejí, protože mají pocit, že pro ně jejich muž jaksi ... neexistuje.

Ne doslova. Ale v jejich životě jakoby nebyl přítomen. Pracuje, hraje fotbal, paří hry na počítači ... Seznam by byl dlouhý dost a dost.

Tito parteři, manželé nejsou špatní chlapi. Jsou to dobří lidé, kteří se starají o svou rodinu a snaží se ji uživit. Jsou příjemní a sympatiční. ALE SVÉ ŽENY BEROU JAKO NĚCO SAMOZŘEJMÉHO. Jejich ženy v životě jakoby nejsou, přestože zvenku to vypadá, že to tak je. 

Nehodlám tu nikoho odsuzovat. Nechystám se říkat co je správné a co není. 

 V předchozím článku jsem se věnovala vyvrácení mýtů z oblasti móda, zvyk a styl a počasí, roční období. Teď bych ráda na pravou míru uvedla mýty z oblastí praktická činnost.

   Jelikož jsem sama nosila tři děti a to nejmladší stále nosím, tak se pro mě nošení dítěte na těle a intuitivní rodičovství stalo srdcovou záležitostí. Z tohoto důvodu jsme s kamarádkou pro vás od jiných maminek sesbíraly 40 + 1 mýtů, které jsme pro lepší přehlednost seřadily do 4 kategorií + 1 nezařaditelná.

   Pojďme se tedy podívat na nejčastější obavy maminek, které je od nošení odrazují, a to je velká škoda.

Kočárek uveze nákup: to je sice pravda, ale taky může sloužit jako velká nákupní taška. Dítko se může nést a nákup může vést kočárek. Takto to praktikuje mnoho maminek. Jiné zase zvolí praktickou jezdící tašku na kolečkách. Existuje jich spousty, mohou být velké, malé, ale vždy máte možnost si vybrat opravdu pěkné kousky, které mohou ladit s vaším outfitem.

V kočárku přebalím či nakrmím: přebalit se dá miminko případně i na lavičce. Nyní nás čeká zima, takže stejně bude většina z nás hledat místo na přebalení dítěte někde „uvnitř“, tam je pak jedno zda máte či nemáte kočárek. Mnohdy je nepříjemné se na takové místo dostat s kočárkem a přebalovat na fusaku v zimě by se mi moc nechtělo. Co se týče krmení, tak to zvládnete i v šátku. V tom zase i nakojíte a nemusíte hledat místo, kde si s dítkem sednete. Můžete tak učinit třeba ve frontě u pokladny a nikdo si toho navíc nemusí vůbec všimnout.

Kočárek je rychlejší a snadnější na vytažení z auta: upřímně tento mýtus mě naprosto rozesmál. Autoři zřejmě nikdy nezkusili jak snadné je použít nosítko či šátek při přepravování autem. Představa jak na každém parkovišti vytahuji složený kočár z kufru a pak ho tam znovu dávám a zvedám – uf ještě dnes si říkám, že to byla zbytečná a těžká práce. Nosítko či šátek můžete mít na sobě předpřipravené a jen vytáhnete na parkovišti děťátko z autosedačky a vložíte do nosítka či šátku. Vyřídíte, co potřebujete a pak jen uložíte miminko do autosedačky a přejedete na další místo s tím, že nosítko či šátek můžete mít na sobě stále předpřipravené a nemusíte ho vůbec z těla odkládat. Vlastně jen nastupujete a vystupujete. 
(POZOR! Při jízdě autem musí být vaše miminko vždy upoutané v autosedačce. Nosítko ani šátek nelze použít místo autosedačky při jízdě autem!!!!).

ač to podle nadpisu nevypadá, toto je náš druhý neplánovaně domácí porodní příběh 🙂

Druhé těhotenství  přišlo po tom prvním nečekaně brzy, přes všemožné překážky (bez pravidelné MS, kojení, ochranu apod.) nás asi miminko moc chtělo a tak si nás našlo 🙂 Termín porodu měl být skoro přesně dva roky od toho prvního a tak mě trochu provázely pochybnosti, jak to se dvěma docela malými dětmi zvládneme - no, ale to je na jiný příběh 🙂 

U prvního těhotenství jsem obíhala předporodní kurzy, chodila cvičit, pila maliník, jedla semínko, cvičila s epi-nem, sehnala si soukromou PA a sháněla všemožné informace.

U druhého těhotenství jsem obíhala všemožné aktivity s prvorozeným, byla pečená-vařená na dětských hřištích, angažovala se více v neziskové dětské dílně, chodila s malým na cvičení, no zkrátka na mě samotnou a mimčo moc času nezbývalo a občas jsem i v 8mém měsíci zapomněla, že jsem těhotná a snažila se narvat do ne-těhotenských džín (což se mi se zataženým břichem i jednou omylem povedlo 😀 ).

Mezi smysluplné věci, které jsem ale zařídila patřilo, že jsem si opět opatřila soukromou PA, zaregistrovala se znova ve Vyškově (pro Brno, kdyby to šlo rychle, byl záložní plán Milouši) a "vyhnala streptokoka" (jupí!!!!), aby při porodu v porodnici nehrozily antibiotika.

Pořád jsem doufala, že se malá narodí nejdříve 16.10., protože týden od 10.10. jsem měla fakt nadupaný a 15.10. jsme chtěli na svatbu kamarádce. No a manžel si dokonce přál termín 20.10., aby se mu data dobře pamatovala (20.7. svatba, 20.9. narození syna a teď chtěl 20.10. - narození dcery 🙂 ) spousta dat v říjnu bylo "obsazených" - hodně členů rodiny je narozených v říjnu a tajně jsem si pro malou přála "vlastní" datum. Nejvíc o tom mluvila moje sestra, která se narodila 9.10.  a chtěla mít "svůj" den (jop a to je jí 26 let 😀 ) .

Všichni své děti milujeme, to je víc než jasné. Ovšem ne všichni jim to ale umíme dát adekvátně a denně najevo. V dnešní době, která je uspěchaná a ve znamení stresu, na objetí, pohlazení, milý úsměv, důvěru a pochopení nezbývá moc času.

A to všechno umí dětskou duši podlomit. Děti pak ztrácí své sebevědomí, víru ve vlastní schopnosti, v sebe sama. Vybrala jsem ty nejdůležitější body, které vám mohou pomoci vaše dítě lépe pochopit azdravě rozvíjet jeho sebevědomí.

Pro rodiče je důležité, aby pochopili, že v životě nejde jen o věci materiální. A ještě důležitější je, aby dítě opravdu vědělo a cítilo, že je milované a pro vás to nejdůležitější. Na toto téma už jsem jeden článek napsala, zabývá se budováním sebeúcty u dětí. Najdete ho ve třetím díle online magazínu „Téma na Vaše přání“. - Pro odkaz na magazín si pište do komentářů a já vám jej ráda zašlu do zprávy 🙂

Nejpřirozenější pro rozvoj zdravého sebevědomí je šťastná rodina!

Dítěti dává nenahraditelné pocity, jako jsou:

• pocit bezpečí a jistoty
• domov, zázemí, místo pro život
• lásku rodičů, sourozenců, prarodičů
• sebedůvěru, pocit vlastní důležitosti
• hodnoty, které jsou v životě důležité
• úctu k rodičům, k sobě samému, k  prarodičům, k okolí
• pocit, že někam patří

Taky znáš ten úžasný pocit, když jdeš spát a celý dům je uklizený a táááák čistý?

Já už také ne.

Abych byla upřímná, spousta maminek to má stejně jako já.

Být mámou, to je hodně práce. Jak to, že dokážeš skloubit denní povinnosti a každý se může o tebe opřít, ale nedokážeš zařídit, aby tvůj byt byl uklizený déle, než pět minut?

Jednou jsem četla pravděpodobně nejkratší příběh na světě: " Kdysi dávno, byl můj byt čistý a pak vstalo batole. Konec příběhu. "

Opravdu nechápu, jak to dělají některé mámy, že mají i s dětmi perfektně naklizeno. Všechno se u nich blýská čistotou, v troubě se peče jablečný koláč a ony se usmívají.

Zpočátku jsem nevědel, o čem by mohl být první článek. Zřejmě by bylo slušné se více představit a popsat náš přístup k práci, a hodnoty, které jsou nám blízké. Budu rád za jakýkoliv dotaz a zodpovím vše co se zeptáte.

Vystudoval jsem strojárnu, a proto se na věci kolem sebe dívám více technickým pohledem, více zaměřeným na užitečné vlastnosti a jiné drobnosti, a tak jak je důležitý vzhled a cena, jsou rovněž důležité i jiné, pro mnohé skryté vlastnosti produktů. Ale zpět k tématu tohohle článku:

DŮVOD První

Tatrovkám - resp. všemu co se tak nazývá rozumíme, máme je rozebrané a složené, nastudované detaily konstrukční i užitkové, a tak trochu si denně hrajeme 🙂.  A když syn doroste, doufám že si bude hrát taky.

DŮVOD Druhý

Nenabízíme široký sortiment, řekl bych, že docela úzce zaměřený, ale o to víc můžeme jít do hloubky a nerozptylujeme pozornost na tisíce položek.

Před pár týdny jsem na koníku zaznamenala nabídku zapojit se do testování emulze ve spreji Belcura firmy Belupo

. Nabídka mě velmi zaujala, jelikož se jedná o produkt vhodný pro suchou pokožku. A suchá pokožka je pro mě v posledních dvou letech velké téma. Potíže se suchostí kůže a sliznic si nesu jako následek a připomínku prodělané onkologické léčby a transplantace kostní dřeně. Je to pro mě jen nepatrná nepříjemnost - taková malá daň za vyléčení, která nestojí ani za řeč. Postupně hledám, objevuji a zkouším různé produkty - na kůži těla, na obličej, na pokožku hlavy, na suchou sliznici dutiny ústní, suchost očí.....Emulze ve spreji Belcura mě tedy velmi zaujala.

V přiloženém letáku jsem se dočetla, že emulze ve spreji Belcura obsahuje vysoce čisté mikrostříbro, které má protizánětlivé a antibakteriální účinky, ceramidy III a kyselina mléčná pomáhají obnovit strukturu pokožky a kombinace hydrofilních a hydrofobních výživných látek udržuje suchou pokožku hydratovanou a chrání ji před vysoušením. Upravená hodnota pH emulze pomáhá zachovat přirozenou kyselost pokožky. Podporuje tak regeneraci pokožky, zklidňuje podráždění a zmírňuje kožní problémy. Belcura je vhodná pro suchou, podrážděnou i citlivou pokožku dospělých a dětí už od šesti měsíců a také pro pokožku postiženou atopickým ekzémem. Neobsahuje konzervanty, parfemace, lanolín, alkohol, ani barviva. Tolik teorie a nyní moje praktické postřehy a zkušenosti 🙂

Balíček s emulzí jsem rozbalovala s velkým očekáváním a po rozbalení jsem byla doslova okouzlena krásným obalem. Způsob aplikace ve formě spreje mě prostě bavil a baví stále. Taktéž konzistence emulze je velmi příjemná, krásně se vstřebává, viditelně hydratuje a to vše bez pocitu mastné pokožky.

Emulzi jsem používala jednak jako tělové mléko - pro kůži celého těla, jednak i na pleť obličeje. V obou případech se osvědčila. Vzhledem k tomu, že svůj problém se suchostí kůže řeším už nějakou dobu a neustále se něčím mažu, neměla jsem v době testování žádné viditelné kožní problémy - nemohla jsem tedy zhodnotit, jestli by emulze tyto problémy zlepšila. Co ale můžu s jistotou říct je, že ve srovnání s jinými připravky, kůže vydržela hydratovaná prakticky celý den. Stačilo použít emulzi ráno a večer. Taktéž musím vyzdvihnout způsob aplikace - ve spreji. Myslím si, že tento způsob aplikace je i ekonomický. Ačkoliv objem lahvičky je jen 125 ml a emulzi jsem intenzivně používala, stále ještě nedošla a při protřepání se mi zdá, že jí mám ještě hodně. Kdybych se takto intenzivně mazala tělovým mlékem nebo krémem o objemu 125 ml - myslím, že bych již měla velkou část balení spotřebovanou.Velmi dobře se mi emulze osvědčila především na rukou.  Občas mám období, kdy se mi hodně dělají záděry kolem nehtů - emulze Belcura je hojí doslova před očima. Předpokládám, že právě použité mikrostříbro zde plní obrovskou úlohu.  Navíc po aplikaci, jak už jsem uvedla, nemá člověk mastné ruce.

Domnívám se, že emulze bude užásná pro použití na pokožku podrážděnou sluncem.

Toto bylo mé první testování tady na koníkovi. Když jsem se dozvěděla, že vybírají někoho na testování Urosal Lady, neváhala jsem a hned jsem se přihlásila. Zánět močového měchýře mě bohužel trápí každou chvíli a tak tomu bylo i v den přihlášení. ☹ 

Již po třech dnech mi přišel balíček.

Neváhala jsem a hned jsem začala testovat. Prášek má příjemnou barvu a není nijak cítit po chemikáliích, což mě mile překvapilo. Již po čtyřech dnech se dostavila obrovská úleva. Abych pravdu řekla, nečekala jsem, že to bude tak zázračný lék. Vyzkoušela jsem totiž už mnoho variant na zánět močáku a nic nepomohlo tak hodně, jako UROSAL LADY.

Takže můj závěr zní - Na zánět močového měchýře už nic jiného než UROSAL LADY. 🙂

Dokud jsem neměla děti, moc jsem o výchově nepřemýšlela. Brala jsem jako samozřejmost to, v čem jsem vyrostla. 

Že miminko spí v postýlce, vozí se v kočárku, usíná samo, nechává se "vyřvat"... Že děti jsou malá hloupá stvoření, která nic neví a snad ani nemají svou vůli, natož názor. A tak rodiče za ně vše rozhodují a prostě mají pravdu. A že děti přece musí poslouchat. Že je normální být v roce bez plen, v roce a půl mluvit a ve 2 letech povídat básničky. Že ve škole se vzorně sedí, poslouchá a nevyrušuje a kdo dělá něco jiného, zlobí a je špatný. A že je samozřejmé mít samé jedničky.

Když se nám mělo narodit naše první dítě, nedalo mi to, abych si nepořídila nějaké ty "chytré" knihy. Když jsem četla, co prožívá narozené miminko, které je po porodu oddělené od své maminky, jak strašnou fyzickou bolest zažívá, jak se cítí samo a nešťastné, když nikdo nereaguje na jeho pláč a potřeby, brečela jsem. Bylo mi jasné, že tohle své dítě nikdy nenechám zažít. A když jsem se dočetla, že je přirozené, aby miminko bylo neustále v kontaktu s maminkou (tatínkem), že v minulosti spalo s rodiči v jedné posteli, že očekává, že bude středobodem světa rodičů, věděla jsem, že jsem našla, co jsem hledala. Znělo to všechno tak logicky. Nebylo o čem pochybovat. Nechápala jsem, že se tak nechovají ke svým dětem všichni rodiče. Copak oni o tom neví? Oni to snad nečetli? 

“Kontaktní rodičovství” tedy byla naše jednoznačná volba. Moje děti byla spokojená a usměvavá miminka, která v podstatě nikdy neplakala. A teď, když jim je 3,5 a 2 roky, jsou to spokojená a usměvavá batolata, která objevují svět. Zároveň na nich pozoruji další vlastnosti a výhody, které (jsem přesvědčená) získávají díky kontaktnímu rodičovství - jsou vnímavé, obratné, starostlivé, ohleduplné, soucitné, mazlivé, zvědavé, umí se přizpůsobit, jsou sebejisté.

A co že to ve výchově našich dětí děláme? Používáme těchto 6 prostředků kontaktního rodičovství:

1. Bonding aneb vazba po porodu

Možná jste klikli na tento článek, protože Vás zaujal název. Nebo možná jste klikli na tento článek, protože jste si vzpomněli na blízkou kamarádku.  Nebo možná jste klikli omylem.

Možná jsme přátelé, dobří přátelé. Vy znáte můj příběh a já znám ten Váš velmi dobře.
Možná se ani neznáme a Vy jste jen zamířila na můj blog a něco Vás tu zaujalo a rozhodla jste se tu zůstat. A možná i číst tento článek....
Ale na konci možná budeme přítelkyně.

Jestli jste žena, stále čekající na "zázrak", tak tenhle dopis je pro Vás.
Ať už se snažíte o to počít ten malý zázrak, stojíte před těžkou životní volbou bez partnera, jste opuštěná se zlomeným srdcem nebo jen zoufalá z toho, jakým směrem se Váš život ubírá.

Obě víme, jaké to je plakat v noci do polštáře a toužit po dítěti tak dlouho. Poslouchat jiné matky, které "nesnášejí být mámou", zatímco my bychom daly COKOLIV  na tomto světě, abychom se jí staly. Víme také, jak se falešně usmívat, když Vám další a další kamarádky radostně oznamují, že jsou v očekávání. Nebo, když se sociální sítě plní fotkami novopečených rodičů, zatímco Vy si ještě budete muset počkat...

Ačkoliv mám pět dětí, i já jsem si prošla potratem. Na světě nebudou nikdy existovat správná slova, která by popsala tu bolest, kterou žena cítí, když o své dítě přijde. Je to zoufalství, vztek na sebe i na lidi okolo, kteří s tím nic nezmohli. Panika, že už nikdy nebudete matkou a neotěhotníte. Rána v srdci, jako by Vám ho někdo vyrval ven. Smutek a deprese, protože už nikdy nebude nic stejné jako předtím. A vůbec nezáleží na tom, v kterém stádiu těhotenství jste. Jestli je "dítě" malé jako zrnko písku a podle odborníků ještě nic necítí, nebo je už lékařsky dítě a vy jste cítila jeho pohyby. Nebo pokud Vás vaše dítě opustilo až po porodu a stalo se andílkem.

Obě víme, jaké to je zůstat bez partnera, jak děsivé to najednou je. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, že nevíte, co bude zítra. Váš pilíř je pryč a Váš svět se boří jako domeček z karet. A vy nemáte sílu, ten pád zastavit. Máte pocit, jakoby jste se dívala na svůj život z výšky a nevěřila, že je skutečně Váš.  Čas kolem Vás jen ubíhá a vy jste ztracená uprostřed ničeho.

Předtím, než odkliknete tento článek, protože to zní, jako další nudný článek o někom, kdo to neměl snadné, počkejte ještě.

Všem z Vás, které čtete tento článek, svěřím Vám svých šest bodů na pomyslném žebříčku, které mě držely při životě v beznadějných dnech, kdy jsem si už myslela, že to vzdám. Že to za to nestojí.

1. JSTE SILNÁ

Kdysi jsem četla, že nejsilnější ženy se stávají nejsilnějšími matkami dokonce ještě v době, kdy o dítěti ani neuvažovaly. To, čím si teď procházíte, je patrně nejtěžším obdobím Vašeho života. Je to hrozná zkouška, která nás může zlomit, dostat nás na dno a roztrhat uvnitř. Je to finančně, fyzicky a emocionálně totálně vyčerpávající.
Ale já doufám, že si budete pamatovat, jak hrozné tohle období bylo a jak příšerně jste se cítila, protože to z Vás udělá ve finále stejně tak silného člověka. Pochopte také, že silná žena není ta, která nepláče a snáší všechna příkoří s úsměvem a stále věří v naději a lepší zítřky.

Ve skutečnosti věřím tomu, že právě nejsilnější matky a ženy na světě, umí i nejvíce plakat. Propukají v pláč kvůli každé malé nebo větší ráně, a pak vstanou a bojují. Znovu a znovu.

I vy jste silná, tak na to nikdy nezapomínejte. Jste silná tak, jak špatně se teď cítíte.

2. JE TO TĚŽKÉ, DĚSIVÉ A NENÍ TO ZÁBAVA. ALE STOJÍ TO ZA TO

Slibuji, i když tomu teď nevěříte, že to stojí za to. Stojí to za KAŽDOU SLZU, která stéká po Vaší tváři.  Stojí to za každý NEGATIVNÍ TĚHOTENSKÝ TEST, který Vás donutí propadnout zoufalství. Každý krok, každý postup, každou proceduru, kterou musíte v cestě za svým snem a cílem podstoupit. Za každý špatný den. Za každou negativní emoci. Protože, když to nikdy nezkusíte, nedozvíte se, jaké to je.

Jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který znám je "Je v pořádku mít strach. To, že máte strach, znamená, že se chystáte udělat něco úžasného a statečného."
Je to velmi děsivé, vydat se úplně napospas tomu co přijde. Citlivá a bezbranná proti tomu co Vás čeká v budoucnosti bez možnosti ovlivnit, jak to všechno dopadne.

Ale vydržte, den po dni, minutu po minutě. Stojí to za to.


3. KRŮČEK PO KRŮČKU, DEN PO DNI

Často máme pocit, že musíme spěchat a mít všechno hned. Včera bylo vlastně pozdě.
Máme pečlivě vypracovaný časový plán, který přesně odpovídá našim potřebám a touhám. Jakékoliv vybočení nebo nesplnění, bereme jako selhání.

Když jste na dně jen chvíli po té, co jste zjistila, že naděje na to, mít ten malý zázrak, je zničena. Vidíte samu sebe jak jste zlomená a na kolenou prosíte o jakoukoliv pomoc a útěchu.

Pobyt v kojeneckém ústavu dětskou duši velmi poznamená. Jak konkrétně? O svůj příběh se se mnou podělila adoptivní maminka bio-sourozenců.

Kouzelný telefon

Při zazvonění kouzelného telefonu se žadatelé dozvěděli, že v kojeneckém ústavu na ně čeká jedenáctiměsíční zdravý chlapeček, který má za sebou osud miminka odebraného v prvních měsících jeho života z rodiny pro zanedbání péče.

První návštěva budoucích rodičů v kojeneckém ústavu byla zvláštní. Chlapeček seděl v herničce na zemi a smutně se díval. Nechodil, nelezl, nejevil zájem o dění kolem sebe. Možná i díky tomu nepřelétla taková ta pomyslná jiskra. I přes to se žadatelé rozhodli, že chlapečka chtějí přijmout.

Potřebné formuláře se jim podařilo vyřídit velmi rychle, takže si ihned druhý den už chlapečka odváželi domů.

Hledání cesty

Ahoj holky, tety, krásky moje!

Z koníka jsem se před pár měsíci stáhla, ale zůstal mojí srdeční záležitostí. Tady jsem začínala jako těhule, tady jsem oznamovala, že je na světě Barunka, že vznikne blog, že se narodil mimi-pán Jeník. Tady jsem našla kamarádky, které už nedám, tady jsem vždy dostala odpověď a pomoc, když jsem tápala, nevěděla. Ten, kdo na mama servery nasazuje, podle mě nikdy na žádném nebyl, nebo nemá děti 😀

Našemu Honzíkovi byl nedávno rok a já tak nějak bilancuji, jaké to vlastně pro mě je být mámou, double mámou. Jestli se vše povedlo, jak jsem chtěla? A jak jsem se vypořádala se svými obavami a strachy, kterých jsem samozřejmě měla kupu?

Byla jsem si jistá, že chci být jako Lorelei - prostě veselá, ztřeštěná máma, která se nebere až tak vážně, která s Rory skáče po posteli, bulí společně u filmu, cpou se dobrotama a která tu hlavně vždycky je, která vždycky obejme a pohladí. Která ale taky trvá na tom, že Rory bude slušná holka. Já jsem teda doufala, že moje Lorelei nebude mít takovej trabl s chlapama a na tý posteli s náma bude skákat i nějaký "pan Gilmore".

Kdybychom dnes po posteli skákali všichni, jsme do minuty všichni na zemi (nějaké to kilíčko bych dát dolů mohla no). Přece jen jsme už čtyři. Bude to znít nafoukaně, blbě a chlubilsky, ale nikdy jsem se nebála, že nevychováme z malých Osiček slušný, veselý a prima lidi. Ano, tolik jsem si jistá silou genetického základu 😀

Ale řešila jsem jiný malý i velký pochybnosti. Kde se vzaly? Znám se, své silné stránky i slabiny. A jednou z nich je, že mám obě ruce naprosto levý a to z hlediska uměleckosti není vše. Prostě žádný talent.