Kdo čtete mé články a příspěvky na FB, víte, jak moc si své těhotenství užívám, jak moc dělám vše proto, abychom byli s miminkem šťastní, a cílovou čarou jsme proběhli v takovém tempu, na jaké jsme spolu za těch 8 měsíců natrénovali. Ladím se, ačkoliv jsou poslední týdny dost pracovní, a potíže spojené s těhotenstvím se snažím hodit za hlavu. Nevšímat si jich nejde, ale ulevit si ano. Dělám vlastně jen to, co radím svým klientkám a ono to funguje. Je skvělé si vše vyzkoušet na vlastní kůži! Být pozitivní, ve všem vidět vyšší smysl (třeba i v bolesti lýtek, která přešla ve chvíli, kdy mi můj doktor oznámil, že se miminko otočilo hlavou dolů) a vítat ve svém životě každou zkušenost, která přichází, a zároveň s důvěrou neztrácet hlavu, když to není zrovna nic na první pohled pozitivního!

A tak si nosím mexickou bolu, podvazuji bříško šátkem, piju maliník, nechávám si masírovat nohy svým mužem, jím vše, na co mám chuť, chodím k fyzioterapeutce, která mě vždy krásně uvolní a snažím se být otevřená všem možnostem porodu, i přesto, že mám o tom ideálním svou představu! Krom toho, co jsem teď demonstrativně uvedla, jsem jednoho dne ucítila potřebu obklopit se ženami a sdílet s nimi pár hodin své těhotenství. Proto jsem poprosila své kamarádky, zda by pro mě neuspořádaly předporodní rituál.

Co to je předporodní rituál? A proč něco takového chtít prožít?

Předporodní rituál je pro mě projevem úcty ženě jako nositelce života, je vyjádřením hluboké přátelské lásky a solidarity ostatních žen k nastávající mamince. Je to zároveň oslava života, mateřství a ženy bohyně jako dárkyně života. Je to propojení se s ostatními ženami, které se zavazují, že budou směrem k nastávající mamince vysílat svou energii, která jí bude provázet po zbytek těhotenství a při porodu.

Předporodní rituál je silný motivační zážitek. Budoucí maminka na něm dostává péči a lásku ve chvíli, kdy se ve fázi pokročilého těhotenství, se vší fyzickou zátěží, častým nočním močením a nateklýma nohama, může přestat cítit krásně a mít tendenci podlehnout svým neduhům. Takže na místo, aby si poslední dny s miminkem v bříšku užila a pozitivně se naladila na jeho příchod, začne jí její stav obtěžovat a ona má pocit, že si jen stěžuje. Možná i proto, že potřebuje podpořit, jenže okolí jí spíš než to vyjadřuje lítost ve smyslu:“ Chudáčku, ti nezávidím tahat se s takovým břichem.“ nebo „už abys to měla za sebou“, ale z lítosti ještě žádná radost nevzešla, a proto jsem požádala mé přítelkyně, aby mě nelitovaly, ale aby mě podpořily na konci těhotenství ve směru, kterým jsem se rozhodla kráčet.

Od té doby vidím v zrcadle bříško plné života, ne břicho plné k prasknutí. Nevidím nateklé prsty na rukou a 20 kilo navíc, vidím krásnou těhotnou ženu, vidím sebe.

    Ještě vloni jsem ani netušila, že taková nemoc existuje. Ještě letos v září jsem netušila, že ji může chytit i dospělý. Od letošního října vím vše už moc dobře, protože jsem si to prožila na vlastní kůži. A to doslova. Jsem člověk, který svými bolístkami nijak netrpí, natož aby se v nich nimral. Práh bolesti mám poměrně vysoko a musím říct, že jsem dobře zvládla i 2 porody a poměrně se ctí jsem ustála i ledvinovou koliku, kterou považuji za nejhorší a nejintenzivnější bolest, jakou jsem ve své životě zažila. A přesto pro mě byla tahle nemoc opravdové peklo. A všechno přitom začalo tak nevinně...

    Eliášek začal v září chodit do školky, je poměrně odolný, ale na počátku října se mu zničehonic udělalo špatně. Večer jednou zvracel (poprvé v životě) a 2 dny ho trápily vyšší teploty. Po dvou dnech - střih - byl zase jako rybička. Cca za 4 dny začal horečkovat Tobiášek a byl v podstatě celý den nespokojený a uhoukaný, takže musel být pořád v náručí a pak byl naprosto v klidu. Po 3 dnech nebylo po předchozím stavu ani památky. Jen jsme si všimli, že se mu na nožičkách mezi prsty udělaly puchýřky, které jsme však přičítali tomu, jak intenzivně celé dny pracuje na tom, aby si sundal třením chodidel o sebe a kopáním ponožky. Ještě jsme se tomu smáli.

    Po dalších 2 dnech mě začalo bolet v krku - nebylo to nic, co by se nedalo vydržet a objevovalo se to spíše jen ráno a večer. V noci mě pak strašně začaly bolet klouby a roztřásla mě taková zimnice, jakou snad ve svém životě nepamatuju. Ráno jsem se vzbudila a bylo mi relativně dobře, jen mě pobolívalo v krku a měla jsem opravdu lehce zvýšenou teplotu. Trochu jsem venku vystydla, takže jsem měla za to, že je to nějaký rychlý moribundus. A takto to šlo zhruba dva dny. Ve čtvrtek jsem se vzbudila a bolely mě dlaně. Nechápala jsem proč. Začala jsem si je postupně prohlížet a objevila jsem jeden pupínek na palci a na dvou bříškách prstů takové malé prasklinky, které vypadaly, jako když se trochu říznete žiletkou. To už mi začalo být divné, ale neměla jsem nad tím čas dumat, protože jsme právě odjížděli na malou dovolenou do hor.

                        První pupínek versus. propuknutá nemoc v počátečním stadiu

    Když jsme dojeli na místo, šli jsme se projít a já najednou při chůzi začala cítit, že se mi dělá na noze pod palcem puchýř - asi 3x jsem si rovnala tkaničku v botě,protože jsem si myslela, že to mám od ní. Po návratu na chatu jsem si všimla, že mi na rukách začaly přibývat pupínky. A v tom mi to seplo - ani nevím jak, ale v hlavě se mi nějak propojily zasunuté informace a mě napadlo, zda to nemůže být nemoc RUKA NOHA PUSA. Začala jsem googlovat a po chvilce bylo jasno. Příznaky seděly naprosto přesně, a tak jsem četla dál a dál. A po chvíli jsme byla naprosto vyděšená z toho, co mě pravděpodobně čeká. Zpětně mi došlo, že ty nemoci, které před pár dny měli kluci, byli slabé verze tohoto syndromu. 

    Cca 12 hodin od propuknutí prvního pupínku se mi na rukách začaly vytvářet puchyře, které neskutečně brněly, svědily, pálily a štípaly. I když se snažím sebevíc, neumím přesněji ten pocit popsat. Bylo to strašné - hlavou se mi opravdu honily myšlenky, že si ty ruce snad raději useknu. Nepomáhalo nic a já v nich začala ztrácet cit - což je opravdu docela problém, když máte ani ne půlroční miminko, které x krát denně přebalujete, kojíte a hlavně nosíte. A bylo stále hůř, pupínky se začaly nalívat vodou, zvětšovat se a bolesti a výše popsané stavy byly stále intenzivnější. Těch puchýřků se udělaly stovky. A do toho se to samé začalo dít na chodidlech - chvilkama byla bolest taková, že jsem měla pocit, že nedojdu ani pár mětrů na záchod. Zatla jsem zuby a puchýře na nohách prostě rozchodila - po prvních chvílích, kdy jsem měla pocit, že to nedám, nejhorší bolest polevila a já se tak dopajdala tam, kam jsem uznala za vhodné🙂 

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

O čem mluvím?

Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

Někdy se zdá, že dny jsou vlastně pořád dokola. Zvláště některé domácí činnosti, které denně děláme, vlastně nemají žádnou hodnotu. Většinu času totiž tvoříme jen neviditelnou práci, kterou nikdo vlastně neocení. Uklízení, vaření, péče o děti, prádlo - jednou za čas je to prostě kolečko blbosti, které právem nenávidíme. 

Neviditelná práce

Ráno snídaně, čaje, svačiny, krmení dětí a zvířat.

Umýt nádobí a kuchyň.

Ustlat postele, abyste je večer, děti vlastně už v poledne, zase rozhrabaly.

Zametání, vytírání - to by se mohlo klidně dělat dvakrát denně.

Za necelé 2 měsíce tu máme Vánoce. A u nás by rozbalování dárků nebylo tak docela úplné, kdyby pod stromečkem chyběly knihy. Pojďte se podívat na knížní tipy pro malé děti, které určitě ocení! A to nejen pod stromečkem!

Něco pro nejmenší

Uspokojit knihou úplně nejmenší čtenáře nebývá těžké. Volte takové knihy, které budou hezky malované a "něco vydrží". Počítejte s tím, že je budou děti ochutnávat, zkusí je trhat a nebudou s nimi "zacházet" v rukavičkách. Tato knižní doporučení splňují všechny náležitosti!

1. Moje první obrázková knížka, Nakladatelství Svojtka & Co.

Zatím máme doma z této série 3 knihy - Jak bydlí zvířátka, Stroje na farmě a Na stavbě. Všechny mají společné to, že jsou krásně ilustrované a "tvrdé", ani ty nejmenší děti je nepoškodí. Jednu z nich máme již od synova roku a věřte, že přežila už mnoho věcí a stále je fit i po téměř dvou letech. Je to jedna z mála knih, která vydržela. A rozhodně vím, že i letos Ježíšek některou další přinese!

2. Život na farmě -  zábavné magnetky, nakladatelství Knižní klub

    Když jsem byla malá, pekla se u mé babičky každý týden. Kdo? No přece bábovka. Pro mnoho lidí bábovka představuje pravou českou klasiku, jeden z nejtypičtějších moučníků naší země. Bábovek existuje neskutečné množství a občas se peče snad v každé rodině. Někteří lidé ji ale považují za nudnou a okoukanou.

    Je to tak? Nevím, pro někoho možná ano. Ale lidé, co tohle tvrdí, rozhodně nevyzkoušeli tuto bábovku z vaječného likéru. Původní recept se ke mně dostal zhruba před 2 lety a od té doby jsem ji dělala už mnohokrát. Prvotní recept jsem si lehce poupravila k obrazu svému a musím říct, že ho prostě zbožňuju. Ptáte se proč? V první řadě je to zajisté proto, že výsledek je vynikající, ale také proto, že příprava je velice rychlá a nenáročná.

    Možná se budete smát, ale kromě toho, že jsem mlsná, jsem taky pohodlná a mám ráda, když u pečení nezašpiním půl kuchyně včetně 30 misek, 20 vařeček, stěrek a lžic, a nestrávím u toho zbytky svého mládí. A přesně takový je tento recept - rychlý, nenáročný a s fantastickým výsledkem. Bez přehánění si troufám tvrdit, že každý, kdo u nás tuhle bábovku ochutnal, odcházel s receptem. Na vlastní žádost, fakt jsem ho nikomu nenutila.

Potřebné suroviny:

• 200 gramů polohrubé mouky
• 1 prášek do pečiva
• 4 velká vejce
• 200 ml vaječného likéru
• 200 gramů cukru
• 200 gramů oleje
• několik lžic granka či kakaa

Postup:

Dnešní doba všudypřítomných klimatizací, hektického životního stylu a bláznivého počasí je velkou zatěžkávací zkouškou pro náš organismus. Objevila jsem malý gumový zázrak, který vám může zachránit krk! A to doslova.  

Často mě trápí nepříjemný pocit v krku. V létě za to může pobyt v klimatizovaných prostorách, samozřejmě včetně auta, a v zimě je na vině střídání suchého teplého vzduchu uvnitř se studeným vlhkým vzduchem venku. Tomu se zkrátka nevyhnete a pokud jste na krk a hlasivky citliví jako já, celoročně bojujete s občasným škrábáním, nepříjemnými pocity při polykání nebo chraptěním. 

Můj další problém, který v oblasti zdraví neustále řeším, je oslabená imunita. Coby trojnásobná maminka dětí ve školkovém věku bývám velmi často nevyspalá a vyčerpaná, čímž se oslabuje moje obranyschopnost a jsem pak náchylnější ke všem onemocněním. Jenže copak si můžu “dovolit” být nemocná…? Prvním příznakem blížící se nemoci u mě opět bývá ono již zmíněné škrábání v krku. 

Dlouho jsem hledala nějaký přípravek, který by zahnal počáteční škrábání v krku, ideálně mi také pomohl celkově se zmátořit a zároveň mi byl příjemný. Doslova nesnáším pastilky, které se v ústech mění v prášek a drobí se… fuj… zvedá se mi žaludek, jen na to pomyslím. Tvrdým cucavým “bonbonkům” také příliš neholduji, ale až donedávna nebyla jiná volba.

Teď už je ale všechno jinak, objevila jsem totiž doplněk stravy Tantum Natura s propolisem a vitaminem C! K dostání je ve dvou příchutích - Pomeranč a med a Citron a med, který ještě navíc obsahuje zinek. Kromě úlevy v krku díky svému složení slibuje také podporu imunity. 

Byla jsem nadšená, když jsem objevila takový malý zázrak, který by mohl vyřešit moje časté starosti!

 "Au!", ostrá bolest mě probudí ze sna. Sedím na posteli a mžourám do tmy. Na zrcadle, které je přímo proti mé půlce postele, se odrážejí stíny ze stromů. Vytvářejí až děsivou hru, která mě fascinuje. Zavírám oči a pomalu si lehám. Usínám...

"Au!!", zase je to tady a zase mě to probouzí. Je něco několem 7 hodiny ráno, místo v posteli vedle mě už je prázné. 

"Musela jsem něco špatnýho sníst, to není možný, aby to tak bolelo", pomyslím si. Sednu si na postel a koukám před sebe. Jsem rozmrzelá. Je 31.10., 2 dny po termínu a nic se neděje. Břicho mám velký, všechno mě už bolí, a hlavně se už na ni neskutečně moc těším.

Ta divná bolest se zase ozývá. Po chvíli zjistím, že odešla zátka. V ten moment mi začne bušit srdce. Dostávám strach. 

"Je to tady", pomyslím si. 

A tak jako správná dospělá a soběstačná žena volám svoji mamince.

Ahoj holky,

jsem rád, že vám můžu představit naši novou Ambasadorku pro německou značku kočárků, autosedaček a dětských cyklosedaček BRITAX RÖMER.

Společnosti Britax a Römer jsou součástí jedné rodiny od roku 1978. Společnost se snaží být první – je to jejich způsob, jak posouvat limity, abyste mohli žít svůj rodinný život podle svého a užívat si tak to své první - první úsměvy, první krůčky a společné rodinné zážitky.

Anna, nebo jinak @panihk, se stala hlasem a tváří značky a bude tu pro vás a všechny vaše otázky.

Aničko, budu ti držet palce, ale vím, že si opravdu ta správná osoba a že budeš vědět perfektně podávat informace ze světa dětského vybavení a bavit publikum maminek.

Přivítat chci také značku BRITAX RÖMER, kterou do České republiky dováží společnost Baby Direkt.

Dneska mi nezbývá než zaujmout stanovisko „Mám to na salámu – teda vlastně na tofu“.

Je to jasnější než facka. Plné znění zákona mi došlo dneska, když jsem při tradičním ranním sprintu náhodně otevřela sešítek s informacemi u Valji a zjistila jsem, že se děti budou fotit. Dneska. Bezva.

Znáte to, někdy prostě není sranda řešit řešit otázky socializace během časového presu, když na to máte všehovšudy pět minut.  Já jsem se snažila, ale marně.

„Vali, já ti hodím jinou sukni, ta, co máš na sobě, je krátká,“ hulákám s hlavou ve skříni a kolem mě se kupí hromada hadrů.

Vítězoslavně lovím stylovou džínovou sukni, o níž si myslím, že by mohla vyřešit náš problém.

Spokojená sama se sebou scházím do předsíně, abych se podívala, jak jsem to výborně zažehnala. Ale ouha, tahle sukně je taky krátká. Vybíhám zas nahoru do pokoje a pokračuju v bagrování skříně. Po dalších dvou pokusech s jinou sukní to vzdávám. To prostě nejde, dítě ze všeho vyrostlo. Začínám mít neblahé tušení, že buď ji odsoudím ke zmrznutí v letních šatičkách nebo ji budu muset navlíknout do sukně, která sice není krátká, ale zato má fleky, co nejdou vyprat. Vítězí druhá možnost (spoléhám na photoshop). No věřili byste tomu? Vždycky mě překvapí, jak ty děti rychle rostou. Rok až dva nosí to samé a nejdnou je jim to malé. Kdo by to byl čekal.

Ranní teploty jsou už jen pár stupňů nad nulou. Pokud používáte zázvor jako prevenci nachlazení, je dobré vědět jak a kdy ho používat, abyste nedosáhli opačného účinku než potřebujete.

Zázvor pomáhá trávení, zmírňuje nevolnosti a umí pomoci při nachlazení. Pozor ale na způsob užívání! Zázvor může zhoršit zdravotní stav v těchto dvou situacích:

1. Pokud máte tzv. vnitřní horkost (ta má různé projevy - např. opary, návaly horka, nadměrný hlad, krvácející dásně, potíže se spánkem, arytmie a mnoho dalších projevů). Pak pro vás zázvor není vhodný vůbec. Je to proto, že zázvor vnitřní horkost zvyšuje. Není tedy vhodný ani pokud jste zimomřiví, ale máte zároveň shora uvedené potíže. Zázvor tudíž nepoužíváme při nachlazení pokud máme horečku, rychlý pulz a velkou žízeň. (Pokud si nejste jistí jestli máte vnitřní horkost a jak velkou, doporučuji konzultaci).

2. Zázvor NENÍ vhodný jako prevence nachlazení (to je bohužel velmi rozšířená mylná informace). Vysušuje průdušky a oslabuje vnější ochrannou vrstvu těla, protože ji svými účinky otevírá. Otevřená vrstva je pak mnohem víc přístupná nejen nachlazení, ale také virům chřipky, střevní chřipky atd. Preventivně tedy zázvor v chladném období roku neužívejte, riziko onemocnění se tím zvyšuje.

Kdy JE vhodné zázvor užívat?

- Při nevolnostech a slabším trávení (Pokud netrpíte na zmíněnou vnitřní horkost. Opatrně v těhotenství, hlavně v 1. a 3. trimestru - vůbec nepoužívejte sušený zázvor, který více prohřívá a vysušuje než syrový zázvor.)

- Příběh první: Žena, která si stěžuje na svého muže: často není doma, odchází, nekomunikuje často ani s dětmi. Paralelní vztah prý nemá, dlouhodobě se ale pár nemůže dobrat zlepšení situace, i když chodí na párovou terapii. Manžel mívá návaly vzteku, které ústí do destrukce věcí v domácnosti. Situace tak čím dál tím víc zasahuje i děti...
Co se ukazuje v rodinné konstelaci? Žena natolik obdivuje svého otce, že žádný muž nemůže v jejích očích dosáhnout jeho kvalit. Otce má tak podvědomě na místě toho s kým by chtěla být, na místě partnera. Její muž tedy podvědomě vnímá, že pro něj v rodině není vlastně žádné místo. A tak odchází (pokud chvíli zůstává, vyvolává to v něm hněv, který nedokáže kontrolovat).

- Příběh druhý: Mladý muž, který by rád věděl, proč ho často stíhají nemoci a nešťastné náhody. Při dotazování před konstelací vychází najevo, že se jedná vždy o výrazné situace, které muži blokují vývoj v životě. Například závěrečná státnice na VŠ, operace vrozené vady, setkání s případným investorem apod.
Co ukázala konstelace? Dědeček z otcovy strany začal podnikat, o firmu ale přišel při znárodnění. To ho velmi výrazně zasáhlo, přišel o životní jiskru. Vnuk k němu jako malý chlapec vzhlížel a z lásky a lojality se podvědomě rozhodl, že svoje sny také nebude realizovat (touha "mít to jako dědeček" a být mu blíž = být akceptovaný milovanou osobou).

- Příběh třetí: Pár, který se snaží několik let počít dítě. Zdravotně není důvod, aby k otěhotnění nedošlo, ale stále se nedaří. Frustrace a smutek vedou k nedorozuměním i sníženému sebevědomí.
Co odhalila konstelace? Žena se podvědomě bojí otěhotnět, protože její babička málem zemřela při porodu. Zároveň cítí, že muž není dostatečně "přítomný" a připravený, aby se o něj mohla opřít při případných obtížích. Ukazuje se, že muž měl před tímto vztahem známost, která není na podvědomé úrovni ukončena. Muž se tedy cítí dezorientovaný, podvědomě není připravený zakládat rodinu. Potřebuje si nejdřív ujasnit své vztahy.

>>> V životě nastávají situace kdy se VĚDOMĚ snažíme o určitou věc (udržet si partnerský vztah, zhubnout, změnit svůj přístup vůči dětem, dokončit školu, změnit práci, pomoci někomu atp). Naše PODVĚDOMÍ má ale někdy uložené naprosto jiné vzorce, které bohužel nelze měnit přes vůli..

“Mami, nezhasínej. Bojím se tmy.” Je vám to povědomé? Malvínka sice ještě v noci spí jak dudek, podle odborníků je ale strach ze tmy často spojený s rozvojem fantazie, který začíná kolem 3. roku života. Takže nás to možná velmi brzy čeká. Proto se už teď začínám zamýšlet nad tím, co by mohlo proti strachu z bubáků pomoci.

Vyptávala jsem se kamarádek a každá má trochu jiný přístup, na který nedá dopustit. Rozhodla jsem se, že vám je všechny sepíšu, abyste měly na noční strašidla také nějaké náboje. A abyste mi poradili, který vám připadá nejlepší. 

Pozor na televizi

Televize je jednou z nejčastějších příčin nočních strachů. A to se ani vaše děti nemusí dívat na krváky, nebo detektivky. I věci, které pro dospělého nejsou strašidelné, můžou v dětských hlavičkách po zhasnutí světla spustit děsivou přehlídku. Dávejte proto pozor, na co se vaše díte před usnutím dívá, a ideálně televizi před spaním omezte úplně.

Povídejte si 

Kamarádka Alena mi poradila, že nejlepší je si s dětmi hned od začátku o jejich obavách povídat. Přistupte ke strachu jako k reálnému problému, který si zaslouží respekt. Zeptejte se jich, co si myslí, že by se mohlo stát, a jestli si myslí, že je to opravdu skutečné. A hlavně jejich obavy nezesměšňujte, nebo nezlehčujte. Ačkoli bubáci v dětském pokoji reální nejsou, dětský strach ano.

Jako „zasloužilá“ matka čtyř zlatíček, se spotřebou plenek cca kamion na měsíc, jsem se rozhodla podělit se s vámi o svoji zkušenost s další značkou plenek. (Hlavně už jsem dlouho nenapsala žádný článek a chybělo mi to 😀)

Tentokrát se s vámi podělím o svou zkušenost s plenkami Pampers Active Dry. Neustále jsem v televizi slyšela, jak vydrží zadeček x hodin v suchu.

Máme doma dvě holčičky, 

Načůrají nám do plínečky.

Sama jsem moc zvědavá,

Jestli Pamperska celou noc dá.

Dětská postel je hlavním nábytkem v dětském pokoji. Její výběr komplikuje velké množství typů dětských postelí na trhu. Která postýlka vám ušetří místo v dětském pokoji? Jaká postel nabídne úložný prostor? Přinášíme vám tipy, které vám pomohou s výběrem.  

Když dětskou postel, tak vždy s úložným prostorem

Nejčastěji vybíranou dětskou postelí je klasické lůžko. To, jak jistě čekáte, slouží primárně jen pro spánek. Tyto postele můžete většinou vybírat z masivu nebo z lamina. Upřímně – materiál není zcela důležitý, protože tak či tak, dítě odroste a postel budete muset časem vyměnit. V případě, že máte doma malé ničitele, je lepší přiklonit se k laminátovým postelím, kterých vám nebude až tak líto. Pokud však chcete zvýšit funkčnost lůžka, doporučujeme upřednostnit dětské postele s úložným prostorem. Úložný prostor velice prakticky využívá volný a jinak nevyužitý prostor pod dětskou postelí. Postel může mít jeden či více šuplíků. Pod ložnou plochou můžete u některých lůžek najít i poličky pro uložení věcí.

Dětské postele s přistýlkou vám pomohou ubytovat nocležníka navíc

Požadujete-li od dětské postele další funkci, pořiďte si dětské postele s přistýlkou. Ty ve svých útrobách nabízejí ložnou plochu navíc. Přistýlku vytáhnete jen tehdy, když ji budete potřebovat. Když na noc přijde kamarád vašeho dítěte a podobně. V ostatních případech může zůstat přistýlka nevyužita a postel bude zastávat jen svou primární funkci. Velmi praktickou variantou je dětská postel s velkým šuplíkem, který můžete v době potřeby využít jako přistýlku. Pokud však nejsou noční návštěvy na denním pořádku, využijete vysunovací přistýlku například jako šuplík na hračky.

V patrových dětských postelích si ustelou dvě děti

Dámská kabelka je opředena mnoha mýty. Je to všestranné úložiště s kapacitou černé díry, která však nikdy nestačí. Měly bychom varovat své drahé polovičky, že vlastníme více než jednu a že ji bereme s sebou všude! Tak čím ji naplnit, aby to mělo smysl?

1. Kapesníčky (vlhčené)

pravý gentleman vždy v případě potřeby nabídne dámě kapesníček, ale protože není vždy po ruce (gentleman i kapesníček), měly bychom balíček nosit u sebe. Ty z nás, které jsou už maminkami, berou vlhčené ubrousky jako denní nezbytnost na upatlané dětské pusinky.

2. Gel na podrážděnou kůži

Podrážděná kůže potřebuje uklidnit co nejdříve, protože každá z nás má milion důležitějších věcí, na které se soustředit, než je svědění. Rychlou úlevu přináší Fenistil gel, antihistaminikum s chladivým efektem. Pokožka se rychle zklidní a my se můžeme věnovat něčemu užitečnějšímu než jen drbání.

3. Balzám na rty (s barvou)

Rodila jsem v Motole v říjnu 2017.

Původně jsem na tuto porodnici vůbec nepomyslela, můj porod měl být veden v Plzni. V původní porodnici jsme si sestavili s mým porodníkem porodní plán, porod byl plánovaný, vyvolávaný s tím, že se použije vax vzhledem k mému zdravotnímu stavu. Císařský řez jsme dělat nechtěli, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. S tím jsem tedy přijela ráno do "své" původní porodnice. Jenže lékařské konzilium se po zavedení vyvolávací tablety rozhodlo, že vzhledem k mé srdeční vadě budu převezena do Motola. Kdyby došlo na CS, jsou tam lépe připravení anesteziologové atd. Moc se mi nechtělo, ale co se dalo dělat. Alespoň jsem se svezla houkačkou 🙂

Do Motola jsem dorazila kolem 16 hodiny, začalo mě lehce pobolívat břicho. Při příjmu do porodnice začal můj šok. Byla po mě hozena erární noční košile, s tím ať se převléknu a jdu na ozvy. Mně mezitím zpovídala porodní asistentka, překřikovala se s tou doktorkou, která zase zpovídala tu druhou paní. Kolikrát jsem ani neslyšela otázku, protože PA seděla u počítače na druhé straně místnosti. Doktorka na tu druhou paní byla silně nepříjemná a jen tiše doufala, že tuhle u porodu mít nebudu a ani mě nebude vyšetřovat. S lítostí jsem vzpomínala na příjemné doktory z Plzně. Takže první dojem hrozný. Soukromí žádné, citlivé údaje jsem diktovala před spoustou dalších cizích lidí... No ale co. Každopádně PA se podívala na ozvy a prohlásila, že se nic neděje, že hned tak neporodím. A že se poradí s lékařkou, ale ta je teď u císařského řezu, tak až potom přijde. Ok. První, co mě napadlo, jestli je v Motole jen jeden lékař. Ale nic jsem zatím ještě neřekla, neboť mě bylo naznačováno, že můžu být ráda, že mě vůbec přijali, a mám držet pusu a krok. A to jsem ještě netušila, co mě čeká.

Vrcholem všeho pro mě byl čekací pokoj nebo jak tomu říkají, kde "hekaly" tři další ženské, tudíž mi bylo řečeno, že manžel tam se mnou nesmí. A ať si dělá, co chce. Ale že jsem prvorodička, a že stejně hned tak neporodím, nejdřív druhý den kolem oběda, tak ať mně jen přiveze věci a jede domů. Mezitím dorazil můj manžel s kufrem. Než abych byla na tom pokoji, seděla jsem s ním na chodbě v takové malé čekárničce. A i když nejsem rozhodně měkkýš, a rozhodně si nic nenechám líbit, cítila jsem se v tu chvíli naprosto zlomená a brečela jsem manželovi na rameni, že tady v té hrůze rodit nebudu, že podepíšu revers a jedeme do Plzně, ať mě odrodí tam, že jim podepíšu zodpovědnost. Že je všechno lepší než tohle. Uklidňoval mě. Asi bych to bývala byla opravdu udělala, kdybych nezačínala mít docela silné bolesti. To bylo kolem šesté hodiny večer. Poté přišla lékařka. Já už nemohla ani sedět, pochodovala jsem v čekárně u manžela. Odmítala jsem jít do toho společného pokoje, který mě úplně drásal a přišel jako naprostá odpornost. Lékařka se mě ptala na stejné otázky jako před tím ve čtyři hodiny porodní asistentka. Jen přidala pár detailů. Asi si potřebovala zamachrovat, protože používala plno latinských výrazů. To už jsem odmítala snášet a řekla jí, že jí prostě nerozumím, že bohužel nejsem lékařka a ať se mnou mluví normálně. Lehce se urazila. Opět jsem s lítostí vzpomněla na svého milého porodníka z Plzně. No nedalo se nic dělat. Rozhodla jsem se vzchopit. Doktorka mě vyšetřila a opět jsem slyšela, že ten den rozhodně neporodím. Přesto že jsem jí říkala, že začínám mít bolesti pořád častěji a jsou silnější. Blížila se pomalu sedmá hodina. Vrátila jsem se tedy k manželovi do čekárny. Ale dlouho už jsem tam s ním nevydržela, už jsem nebyla schopná. Chtě nechtě jsem tedy musela na ten čekací pokoj. Pořád jsem sledovala čas. Bylo půl osmé.

Hrozně už jsem chtěla porodit, abych vypadla z toho společného pokoje. Manžela poslali domů, nesměl počkat ani v té čekárně. Vydal se tedy do Plzně. Já už nemohla ani ležet ani sedět, začala mi být hrozná zima. Šla jsem tedy do sprchy, kde mě vůbec nebylo příjemně, protože opět byla společná a já věděla, že stejně se cítí další tři ženy a také do té sprchy chtějí jít. Vzala jsem to tedy rychle, úleva nic moc. Pak jsem začala mít pocit, že musím chodit neustále na toaletu. Když už jsem cítila fakt silné tlaky (20:30), zazvonila jsem na porodní asistentku. Nejdřív mi vynadala, proč zvoním, že snad chodí průběžně na kontroly. Během té hodiny, co jsem na pokoji strávila, nepřišla ani jednou, což mě moc průběžné nepřijde. Každopádně mě tedy vzala na vyšetření a překvapivě oznámila, že budu rodit, že mám zavolat manžela. Tak jsem volala manžela, ten akorát dojel domů do Plzně. Otočil se tedy a jel zpět. Měla jsem v tu chvíli neskutečný svět na doktorku, která sice na mě machrovala latinou, ale tvrdila, že porodím nejdřív druhý den po obědě. První, co mě napadlo, bylo, že nepozná ani kdy porodím. Slušných výrazů jsem jí v duchu také moc nedala. Hodně mě mrzí, že jsem si nezapamatovala jméno, které jsem četla na jmenovce. I skoro 14 dní po porodu mě tahle dáma leží v žaludku.

Mohla jsem se tedy z čekacího pokoje přestěhovat na porodní sál, kde už jsem naštěstí byla sama. Šokům ale nebyl konec. Porodní asistentka mi řekla, ať si jdu zabalit ten kufr, vezmu si věci a jdu za ní. Já už nemohla ani na bobek, ale sbalila jsem si kufr, kabelku a cupitala jsem s tím za asistentkou. Kdybych čekala, že mě vezme alespoň ten kufr, čekala bych tam asi ještě teď 😊 Ještěže jsem si vzala kufr s kolečky a mohla ho za sebou táhnout.

Tvůrci výrobků pro listopadovou dražbu odhlasovali, že peníze věnujeme pro malého Zdendu, kterého do dražby navrhla kamarádka Marcela @marses . Více o Zdendovi od jeho rodičů:

"Dobrý den, jsme rodiči dvou malých kluků, Zdendy (2 roky) a Ondry (4 roky). Tuto žádost však nepíšeme za sebe, nýbrž za našeho mladšího syna Zdendu. Zdenda se narodil se vzácnou nemocí spinální svalová atrofie II. typu (známou také pod zkratkou SMA).

SMA je progresivní neuromuskulární onemocnění projevující se postupným ubýváním svalstva. Začíná ochabováním svalů dolních a horních končetin, pokračuje odkázáním jedince na mechanický, posléze elektrický vozík, umělou plicní ventilaci a trvalou 24hodinovou péči druhé osoby.

Na toto progresivní onemocnění bohužel zatím není v ČR běžně dostupný lék, který by nemoc vyléčil. Léčba probíhá především symptomaticky, přičemž nezastupitelnou roli ovlivňující kvalitu a délku života pacientů hraje rehabilitace. Komplexní rehabilitace, pravidelné každodenní cvičení, posilování a protahování za pomoci různých rehabilitačních principů a pomůcek zpomaluje progresi nemoci a tak zlepšuje kvalitu a délku života u dětí se SMA.

V květnu 2017 byl v Evropě schválen lék Spinraza (Nusinersen), který je však velice drahý a tak uvidíme, zda nám ho pojišťovna schválí a zaplatí. 1 injekce tohoto léku stojí 3 250 000,- Kč, přičemž v první fázi léčby je nutné aplikovat sedm injekcí v průběhu jednoho roku a následně jednu injekci ročně. Momentálně děláme vše pro to, aby syn mohl dostat léky dřív, než bude pozdě. Než však bude léčba dostupná i pro našeho syna, je důležité za pomoci rehabilitace udržet jeho fyzický stav alespoň na úrovni, v jaké je teď, případně ho ještě zlepšit.

Zdenda se narodil se vzácným neuro-svalovým onemocněním spinální muskulární atrofie II. typu (SMA). Zdenda sám nechodí ani neleze, zvládne se pohybovat na dětském mechanickém vozíčku (který ale bohužel zatím nemáme). Nestabilně sedí. Musíme mu asistovat při všech běžných činnostech, při přemisťování, podávání věcí, oblékání, hraní…. Přesto je Zdenda stále usměvavý kluk, který chce být všude, kde se něco děje, a zkusit všechno, co se nabízí.