„Rodičovství je jedním z nejvíce zatěžujících povolání. Kromě úžasných, rozkošných a hluboce uspokojujících okamžiků je provázeno přerušovaným spánkem a mimořádnými zkouškami trpělivosti a psychické pružnosti. Vaším úkolem je pomáhat dítěti s rozmanitou řadou emocí od záchvatu vzteku až po vzrušení a radost. Aby se z vás stali klidní, milující a empatičtí rodiče, musíte se v prvé řadě starat o sebe. Musíte umět rozpoznat, kdy máte špatnou náladu, a vyhledat pomoc a podporu v situacích, kdy potřebujete obnovit duševní a tělesnou rovnováhu.“

Kniha Margot Sunderlandové „Věda zvaná rodičovství“, kterou jsem doporučovala jako povinnou výbavu všech novopečných rodičů v článku „ 3 knihy, které by se měly fasovat už v porodnici“, a ze které je také úvodní citát,  se osvědčuje jako výborný průvodce nejen euforickým období prvních dní a týdnů po příhodu z porodnice, ale také v časech, kdy by člověk na svou roli rodiče nejraději na pár dní zapomněl.

Přestože by se kniha měla studovat dlouho před porodem, ne-li početím potomka, věřím, že řada rodičů k ní sahá až v případě, kdy již hledají konkrétní rady na zdánlivě neřešitelné situace vědy zvané rodičovství.

Pečovat o děti a vychovávat je, to je někdy opravdu věda. Ještě větší věda je se z toho nezbláznit a navzdory maximálnímu vytížení si zachovat alespoň zbytky zdravého rozumu. Jelikož se řada našich mužů a bezdětných kamarádek ještě stále tváří, že nechápou, z čeho po celém dni, kdy jsme „jen doma s dětmi“, můžeme být tak unavené a vyčerpané, je více než-li povzbuzující, že kniha zabývající se složitostmi lidského mozku, věnuje samostatnou kapitolu také všem pečovatelům a nutnosti věnovat nějaký čas také péči o vlastní duševní a tělesnou rovnováhu. Získáváme tak velmi příjemné ujištění, že při péči o děti a jejich výchově dostává rovnováha člověka opravdu na frak.

„Čas pro sebe hledám dost špatně, ale musím se snažit. Dosud jsem se zanedbávala a velmi negativně se to odrazilo na mé psychice,“ potvrzuje v diskuzním fóru na téma „Čas pro sebe“ uživatelka @konidana. “Každý týden si už dělám čas na to, že zalezu do vany alespoň na půl hodiny nebo na hodinu. Také cestou z práce relaxuji při chůzi lesem a často si dělám ještě zacházky, abych si samotu v přírodě užila třeba o 10 minut déle. Občas se odloučím od zbytku rodiny o víkendu. Ideálně si myslím, že bych potřebovala jeden celý den v týdnu nebo na střídačku alespoň 2h denně (i obden by asi stačilo), což je nehorázná utopie🙂“

Pokud doma funguje manžel, kterému lze děti odevzdat a utéct, dělejte to! Utopie se pak může proměnit v příjemnou realitu, říká uživatelka @odula: „Já se dvakrát, někdy třikrát do týdne prostě jen tak sbalím a vypadnu, nechám děti chlapovi a na hodinu dvě zmizím. Na nákupy, na procházku, na kafe. Zatím mi to jako duševní hygiena stačí.“

Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo.

"Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ta pravá pizza!" Dodává se svojí nemalou newyorskou pýchou Amík. Zeptejte se jakéhokoliv Newyorčana na to, kde se dělá ta pravá pizza a odpověď máte jasnou. "Jedině v New Yorku!!" A to vám řekne i Ital žijící v New Yorku první generaci.

Podobná historka následovala, když jsem poprvé jedla suši v jedný japonský restauraci na Novým Zélandu. "Ha ha ty máš ale takový štěstí, že jsem tě vytáhl ze tmy Prahy a ukázal ti co je svět!" Pravil Amík. "Tak hele musím ti něco nechat, když jsi ze země, kde národním hrdinou je Mickey Mouse." Nenechala jsem se tehdy ani teď já.  Ano, je to nefér, když si najdete takovýho rodilýho Newyorčana, člověka odchovaným jídlem celýho světa, je ale fakt, že halušky jsem ho naučila jíst já!

Co ale považuje Amík za klasiky americký jídlo? Tak hamburger z McDonalda to není, to vás zklamu.

1. Burákový máslo: "Hele tak udělej mini chlapíkovi k obědu do školy klasiku sendvič s burákovým máslem a džemem. To má rádo každý dítě!" Radí Amík, když vzdychám nad chybějícími nápady na další mini chlapíkův oběd. Ne, moje ruka tohle prostě nemůže udělat. Burákový máslo ač mi ukrutně nechutná jsem ještě ochotná koupit, ale napatlat ho na jednu půlku chleba a k tomu přilepit další chleba s marmeládou, tak to prostě moje středoevropské chuťové buňky nedají. Amík má smůlu a mini chlapík taky.

2. Smores: Dodnes mám v puse pachuť po marshmellows, který nám nosila babička a my dva s bráchou jsme je poctivě jedli, abychom se zavděčili. Kdo by to byl tehdy řekl, že se takový marshmallows mají ohřívat nad ohněm? "Počkej teď zažiješ pravou Ameriku a jídlo k ohni," povídal Amík v jednom obchodě zatímco nakupoval potraviny nutný pro Smores, lahůdku a sen každého malého kempovníka. Recept na Smores najdete na konci článku.

Nevím jak vy, ale já jsem se vždycky kynutého těsta bála jako čert kříže. „Jak je to s tím droždím? Má rádo teplo nebo chlad? A co když nevykyne? Proč musím tak dlouho čekat?“ A v neposlední řadě mi už jen to slovo „kynuté“ evokovalo, co se asi stane s mými boky, když to s ním přeženu. Přitom je tahle klasika našich babiček tak jednoduchá na přípravu a flexibilní co do použití (od sladkých moučníků, vánoček, mazanců přes slané copy se slaninou až po italskou pizzu). Když ho navíc obložíte ovocem a uberete cukru, máte lehkou sladkou tečku ke kávě, aniž byste přibrali.

Byl zrovna takový ten upršený den, a já se rozhodla zpříjemnit si ho nadýchanými buchtami s tvarohem a hrozinkami. Prostě klasika ke kávě a kníže jako od Boženy Němcové (i když já mám zrovna rozečteného dalšího Jo Nesba….). A protože jsem měla víkend sama pro sebe, tak jsem se rozhodla pro poloviční dávku. To, co vidíte na fotografiích, tedy vynásobte dvakrát a vyjde vám z toho milionová dobrota, která ani nestihne vychladnout.

Na těsto:

• 500 g hladké mouky
• 1/2 lžičky (opravdu velká špetka) soli
• 100 g másla
• 90 g krupicového cukru
• 1 vanilkový cukr nebo 8-10 g domácího vanilkového cukru
• pár strouhnutí citronové kůry
• 30 g čerstvého droždí
• 250 ml vlažného mléka
• 2 žloutky
• 50-75 g rozpuštěného másla na pomazání buchet a pekáče

Na náplň:

• 500 g měkkého tvarohu (ne z vaničky)
• hrst rozinek
• 2 vejce
• 3 lžíce cukru
• 1 vanilkový cukr (nikoli vanilinový)

Poctivý domácí jogurt z čerstvého mléka je prostě pochoutka. Vyjde levněji než kupovaný, jeho příprava není nikterak náročná a přesně víte, z jakých surovin je. Tak proč si ho nezkusit vyrobit?

                                                                foto: pixabay.com

Na výrobu cca 1 litru domácího jogurtu potřebujeme:

• 1l mléka
• 2 lžíce bílého jogurtu 

Mléko je nejlepší čerstvé, od farmáře nebo z trhu. O něco méně dobrá varianta je čerstvé mléko z obchodu (vždy naleznete v chladícím boxu). Trvanlivé mléko (krabicové, ošetřené UHT) k přípravě jogurtu nedoporučuji, chuť ani konzistence není dobrá. Výborné je i kozí mléko, ale jogurt z něj je vždy řidší.

Jogurt nám dodá prospěšné bakterie mléčného kysání. Je důležité, aby to byl jogurt, ve kterém jsou bakterie živé a nejsou přidány žádné zahušťující látky. Takové jogurty mívají ve složení napsáno pouze mléko (případně i sušené mléko nevadí) a jogurtové kultury.

NOVÁ KAPITOLA VAŠEHO ŽIVOTA ZAČÍNÁ PŘÍCHODEM VAŠEHO VYTOUŽENÉHO MIMINKA.

Narozením dítěte se Vám otevírá nové období života plné štěstí a radosti. Toto období ale může být spojeno i s nejistotou, obavou a strachem, zda budete vždy schopni rozpoznat všechny potřeby a reakce svého miminka. 

Správně identifikovat dětské projevy je pro mladou maminku častokrát náročné. Obrací se na kamarádky, internet, porodní asistentky a nakonec hledá pomoc u pediatra. Je to přirozené. Dítě velmi rychle roste, každý den se naučí něco nového a jeho reakce se neustále mění a vyvíjí.

Časem se mladá maminka naučí rozumět svému děťátku, jeho potřebám a náladám. Dokáže ho uklidnit, rozesmát, pozná proč pláče, co se mu líbí a co ne, co ho trápí. 

Připravili jsme Vám stručný návod, jak rozpoznat a správně se vypořádat s jedním z nejčastějších problémů, který malá miminka dokáže pěkně potrápit – opruzená pokožka. 

Zároveň Vám přejeme, abyste podobné situace zvládali úspěšně a prožívali jen okamžiky radosti, štěstí a lásky se svým děťátkem.

Lidské tělo se během života vyvíjí. Největší změny jsou patrné u dětí, které se mění doslova mrknutím oka. Ale i na dospělé kůži zaznamenáváme změny na pokožce dané nejen věkem.

1) Sluníčko nám to občas vypeče

Dětské pokožka je náchylnější ke spálení než ta dospělá, protože je tenčí. Malé děti by se neměly nadměrně vystavovat přímému slunečnímu záření, natož se opalovat. Mažte je krémem s vysokým SPF. Mnoho dospělých pečlivě dbá na péči o svá dítka, ale na sebe zapomínají. I svou pokožku chraňte opalovacími krémy, nejen při slunečných dnech. Kůže si zaslouží péči i v zimě. Od sněhu, stejně jako od vody se sluneční záření dobře odráží. Prevence je zásadní pro eliminaci dalších kožních problémů.

2) Člověk = oblíbená pochoutka pro komára

Bodavý hmyz útočí na všechny věkové skupiny stejně. Nejvíce ho však přitahují lidé s krevní skupinou 0¹. Lidskou krví se živí pouze samičky. Komáří sliny jsou vyhodnoceny tělem jako cizí látka. Tělo vypustí histamin, který pak dráždí kůži. Přirozenou reakcí je poškrábat se. Léčba pomocí krému či gelu obsahujícího antihistaminika pomůže ulevit od příznaků. Fenistil gel má navíc chladivý účinek.

3) Svědění kůže bývá spíše příznakem. Po příčině pátrejte jinde.

Předem prosím, že si nepřeju pod článkem debaty o bezpečnosti porodu doma 😀 Mám už dvě domarozené holčičky, takže rodit doma pro mě nebylo nic nového, přesto respekt z porodu byl. Ještě 2týdny před porodem jsem si nějak neuvědomovala, že vlastně bude muset ven 😀 Věřím, ale že vše je vždy tak jak má ... Venoušek s námi prožil hodně ošklivé období, opravdu hodně stresu, strachu a bezmoci - celý ten čas probíhal soud o moji nejstarší dcerku s expřítelem, který mi ji jednoduše chtěl vzít. Že se k nám chystá mimi klouček jsem věděla delší dobu, proto jsem mu už předem řekla, ať přijde jen pokud ví, že vše dobře dopadne. Zpočátku jsem si byla lehce nejistá, jestli nepřišel jako "náhradník" za starší dcerku. Po předchozích těhotenstvích jsem byla rozhodnutá jít jen na 2-3 ultrazvuky. Naštěstí jsem díky Jitka Blábolilová našla pana doktora a brzy jsem našla i porodní asistentku 🙂 a tak jsem opravdu šla jen na2 ultrazvuky a na kontroly k PA. U holek jsem poctivě cvičila a připravovala se , teď byli úplně jiné starosti ... soud mi opravdu dceru vrátil, zanedbanou ale vrátil a celé léto jsme ji chystali do 1.třídy. Naštěstí mám muže, který má kouzelné ruce a dělá kraniosakrální terapii, měl se mnou plno trpělivosti a pečlivě se o mě staral . První dva porody byli naprosto odlišné. První pomalý, dalo by se říct bezbolestný a druhý rychlý, intenzivní a hodně bolestivý. Možná i proto jsem měla docela respekt, přece jen intenzita druhého porodu mě před těmi 3mi lety docela šokovala. 

Venoušek se začal hlásit, že chce na svět asi tak v 1h ráno, kdy mi cosi luplo v bříšku, voda ale netekla a když děloha ztvrdla nebylo to nic s čím by se nedalo spát a tak jsem prostě unavená z předešlého dne spala. Vím jen, že mě občas tlak v podbřišku vzbudil a bylo mi to divné. K ránu jsem se tedy divila, proč mám v kalhotkách hlen-čistý bílý. Ale jak jsem vstala bylo mi to již vcelku jasné.Stahy už najednou byli dost intenzivní. V tu chvíly jsem psala PA, že teda asi vážně rodím. Muž vybalil půjčený bazenek, ale za pár minut jsem mu už říkala, že to je zbytečné. Táhlo mě to do ložnice, kde jsem si pod sebe stihla dát akorát podložku. Přišla už jen jedna slabá kontrakce a za ní už doslova fičák. Asi 4 dlouhé tlačící kontrakce cca prý po minutě. Stačila jsem jen mít ruku mezi nohama, tlačit a řvát jako lvice 😀 Tatínek držel hlavičku a čekal, než dorotuje a narodí se celý ... porodní asistentka dorazila asi půl hodinky po narození, krásně nás opečovala a pak už jsme jen odpočívali za ruchu dvou starších nadšených holčiček...

Ve chvíli, kdy ohlásíme další charitativní dražbu, začne nám takových dotazů chodit hodně. Odteď už nebudu muset každému jednotlivě proces vysvětlovat, ale odkážu ho na tenhle článek😉 Určitě to vrtalo hlavou spoustě z vás, takže čtěte.

Začne to tak, že nám někdo napíše, že má kamarádku, sousedku, švagrovou, kolegyni manžela..., která má nemocné dítě a že by jim rád pomohl. Přihlásit se nám může i sama rodina, ale to se stává málokdy. Maminka (samozřejmě i tatínek, ale pro zjednodušení) nemocného dítěte nemusí být registrovaná na MK, může ji tu aktivně zastupovat třeba ta kamarádka. Máme to radši kvůli zpětné vazbě a i kvůli vám dražitelům. Lépe se sbírají peníze pro někoho, koho odtud znáte a s kým už třeba nějakou dobu jeho starosti prožíváte. A taky je moc milé, když tu maminka s účastníky dražby komunikuje nebo vloží fotku, jak se dítě veze v novém vozíku nebo jak byly za peníze z dražby na rehabilitaci v lázních.

Pokud nám chcete o nějaké potřebné rodině dát vědět, nejdřív se s nimi spojte vy. Vysvětlete jim, o čem dražba je a jestli by se vůbec zapojit chtěli, ne každý o to stojí. Také je potřeba vědět, že peníze z dražby nedostane rodina "na ruku" a nelze  je použít na běžný provoz domácnosti. I když to je často největší svízel, když maminka zůstane s dítětem doma a tatínek nevydělává dost nebo dokonce vůbec není. Peníze z dražby se dají použít jen na zdravotní pomůcky, rehabilitace, ošetřovatelské služby apod. Jejich využití musíme úřadům dokladovat, takže to funguje v praxi tak, že proplácíme faktury, které nám rodina posílá, až do celkové částky, kterou u nás mají.

Když tohle všechno rodině povíte a zapojit se chtějí, pošlete nám na ně emailový kontakt a my se jim ozveme. Budeme po nich chtít osobní údaje, povídání o dítěti a jejich rodině, lékařské zprávy nebo třeba i fotky, na co potřebují peníze, kolik to stojí... Je to kvůli prověření jejich údajů a taky k představení dítěte tady mezi vámi.

Všechny údaje o dítěti a rodině evidujeme dlouhodobě, pro každého mám extra složku v počítači. A když přijde čas přípravy další dražby, vybíráme z aktuálně vedených dětí to jedno nebo víc, pro které se bude dražit tentokrát. Aby ten těžký výběr nebyl jen na nás organizátorkách, hlasují pro jednotlivé děti všichni, kdo do dané dražby vyrábí výrobky. Výtěžek dražby se pak věnuje dítěti s největším počtem hlasů. Ostatní děti "nevypadávají", zařadíme je do hlasování zase v příští dražbě.

Rekapitulace v kostce:

Tak a je to tu. Nadešel čas změny. Rozhodla jsem se skoncovat s masem. Vlastně i s mlíkem, když je to teď tak trendy. Nemám šajn, co vlastně budu jíst, ale to je fuk. Je to in, no ni? Navíc ta zvířata atakdále.

Od prvního momentu se člověk cítí tak trochu lehce. Vlastně jak jinak, když mu neustále kručí v břiše. Člověk JE lehký. Protože jede na prázdno.

Navíc je to povznášející pocit. Doslova. Věřte nebo ne, ale když dvakrát denně choupete čočku, hrách a podobné zrní, tak skutečně trošičku levitujete, a čekáte, až vás někdo z blízkých sundá ze stropu, v horším případě poletujete v gravitačním poli.

Je to fajn pocit. Pokud teda jedete v drogách, kdy přes nahánění růžových jednorožců nemáte čas myslet na to, že padáte hladem. Ve stavu střízlivosti totiž nebývá než ohlodávat stoly a závěsy.

Ráda bych vám to shrnula hezky den po dni, jak si užívám ony povznášející pocity. Ale bohužel mi hlad znemožňuje uvažování. Tak to vezmu na přeskáčku.

Ohlodávání čehokoliv z hladu je celkově vzato nejčastější činností z celého dne. V časové náročnosti snad konkuruje už jen mixování rostlinného mléka, smoothies a jiných pokusů s jasným cílem ošálit žaludek. Pokud vám nevyhovuje ohlodávání stolů a jiného nábytku, můžete si nahnat vápník okousáváním omítky ze zdi.

Pamatujete si ten díl ze seriálu přátelé, kdy se Rachel ráno budila na veselý, optimistický zpěv souseda z protějšího bytu? Tak přesně takové rána tady máme. Musím říct, že počasí nemohlo být lepší, za co jsem ráda, jelikož nejsem připravena dát létu sbohem. Teploty se pohybují kolem 28, ale New York bývá odpoledne už hodně rozpálený, tak bych tipla o dost víc. 

V pondělí jsme ráno vyrazily na snídani- jako obvykle. Tentokrát byl cíl jasný a to Eggs v Soho, ale co se nestalo- cestou jsme narazily na hezké posezení venku a neodolaly jsme. Personál byl moc milý, dali na stůl automaticky čerstvou vodu (takže hned velké plus) a jídlo bylo perfektní. Měly jsme avo toast, míchaná vajíčka se špenátem a na závěr pravé americké lívance s ovocem a javorovým sirupem. Mňamka!

Pak jsme se chvilku courly, já totiž hrozně chtěla jednu kabelku od Rebecci Minkoff, ale obchod otevíral až v 11. Nakonec jsem stejně nepořídila, neměli ji :-/

Tak jsme vyrazily nejdřív na Top of the Rock. Kupovala jsem předem CityPass, který vyjde o dost levněji, přeskočíme fronty na lístky a mohly jsme si vybrat 3 památky nebo atrakce, které navštívíme. Tohle byla jedna z nich.

Výtah nás vyvezl na 64 podlaží během pár sekund. Tu chvilku jsem se bála, aby moje snídaně nebyla všude kolem 😀 Chvíli jsem dokonce měla pocit, že začnu levitovat.

Ale nakonec jsme byly nahoře.  Cestou nás stihly vyfotit a my vyplázly 50$ za 3 fotky 😀 A ne, nemusely jsme je kupovat, ale byla to hezká památka...

Když v roce 1976 přišel Peter Röhrig s konceptem svých dětských produktů, znamenalo to malou revoluci na trhu s výrobky pro ty nejmenší. Spojil totiž dvě dosud oddělená odvětví - atraktivní design a lékařsky ověřenou funkčnost výrobků. Od té doby již MAM ušel dlouhou cestu, ani o malý kousek však neslevil ze svých zásad. Každý výrobek je před uvedením na trh pečlivě testován a schválen lékařskými odborníky. Jedinečnost však dětské produkty MAM rozhodně neztrácejí díky svému designérskému týmu, který každý rok přichází s novými originálními kolekcemi, které milují děti i rodiče. Značka MAM je zárukou kvality, kterou zákazníci oceňují na 5 kontinentech, ve více než 60 zemích po celém světě již více než 40 let.

Pro dítě je dudlík jedním z prvních blízkých přátel. Dokáže ho uklidnit a ukolébat ke spánku. Jelikož děti v prvních měsících života tráví s dudlíkem v pusince mnoho času, je důležité, aby byl správně tvarován a nedocházelo tak k špatnému vývoji ústní dutiny a následně i růstu zoubků. Savička dudlíku tedy musí mít úzký krček a zároveň být měkká. Přesně takovou mají všechny dudlíky MAM, navržené ve spolupráci s ortodontisty a dětskými zubaři. Vzhledem k tomu, že i rodiče potřebují svůj klid, další z potřebných funkcí dudlíku je jeho přijetí dítětem. Dudlíky MAM mají sametovou savičku s povrchem jemným jako pokožka, který dětem připadá důvěrně známý. Z průzkumů vyplývá, že savičku MAM kladně přijalo 94 % dětí. Ochranný kryt dudlíků MAM se svým oblým tvarem, předcházejícím otlačeninám, kopíruje tvar dětského obličeje, velké větrací otvory navíc zajišťují maximální průchod vzduchu, čímž zabraňují zarudnutí a podráždění pokožky v oblasti úst. Jako všechny výrobky MAM jsou i dudlíky vyráběny v těch nejvyšších standardech kvality, neobsahují BPA ani BPS a jsou tak bezpečnou volbou pro vaše nejdražší.

Jelikož MAM sleduje nejnovější trendy i průzkumy, rozhodl se vytvořit dudlíky Perfect. Zubní experti se totiž shodují, že čím tenčí a měkčí krček savičky je, tím menší tlak je vyvíjen na dásně a zoubky. Tím dochází ke snížení rizika křivých zoubků a nesprávného skusu. Dudlíky MAM Perfect mají o 60 % tenčí krček savičky a je 4krát měkčí než většina běžných srovnatelných silikonových dudlíků.

Jako všechny MAM dudlíky jsou i dudlíky Perfect opatřeny knoflíkem, díky kterému se dudlík nemůže zaseknout v dětských ústech. Snadno na něj lze připnout i certifikovaný pásek, který je bezpečný a odpadá pokušení použít stuhu nebo provázek, s nimiž hrozí riziko udušení. Pokud chtějí rodiče předejít zmatenému nočnímu hledání ztracených dudlíků, MAM nabízí dudlíky Perfect i ve variantě Night. Díky svítícímu knoflíku je snadné dudlík najít nejen pro rodiče, ale i pro děti samotné.

Velkým oblíbencem maminek po celém světě se stala lahev MAM Anti-Colic, díky jejímuž používání je dle průzkumu u 80 % novorozenců sníženo riziko koliky a minimalizována plynatost a výskyt regurgitace. Díky patentovanému dnu s větracími otvory může vzduch při krmení volně odcházet, děti vzduch nepolykají, mohou pít svým vlastním tempem a jsou tak uvolněné jako při kojení. Jemná savička lahve se navíc u dětí těší velké oblíbenosti – 94 % dětí ji kladně přijme. Neméně významným benefitem je pro maminky také samosterilizační funkce lahve, díky které je lahev během 3 minut hygienicky čistá!

Sortiment výrobků MAM je opravdu široký, kromě lahví a dudlíků zahrnuje také dětské hrnky, kousátka, pomocníky pro krmení a kojení, pomůcky pro péči o ústní dutinu a mnohé další. MAM je hravou volbou pro děti i rodiče, kteří si mohou být jisti, že jejich malý poklad dostává ty nejlepší výrobky, bez jakéhokoliv rizika, s originálním designem a spoustou praktických funkcí. Vyberte si více než 40 let zkušeností, bezpečnost a osobitost. Vyberte si MAM!

Proč je každodenní péče o dětskou pokožku tak důležitá? V prvních dnech a měsících života potřebuje vaše dítě spoustu láskyplné péče a kontaktu s pokožkou. Koupání a pečování o jeho pokožku je nejlepší příležitostí, jak mu ukázat, co pro vás znamená.

Když miminko přebalujete, mluvte na něj něžně a dejte mu najevo svou lásku pomocí jemného hlazení. Impulzy se dostávají skrz pokožku do mozku a napomáhají tak zdravému fyzickému i emocionálnímu vývoji.

Víte, kolik plenek bude vaše miminko potřebovat? Děti potřebují plenku průměrně po dobu 27 měsíců, protože spolehlivě si říct, kdy potřebují na nočník, dokážou děti až na konci druhého nebo začátku třetího roku svého života. A i později může docházet k malým nehodám. Během tohoto plenkového období je nutné plenku měnit zhruba pětkrát až šestkrát denně, což činí celkem něco přes 4 000 plenek.

Jemná pokožka dětského zadečku je vystavena různým zdrojům podráždění, jelikož miminko vylučuje do plenky zhruba pětkrát denně. Pokožka pod plenkou se tak může rychle stát zarudlá, podrážděná a bolestivá. Nejlepším řešením je v tomto případě prevence. Měňte plenku během dne každé čtyři hodiny, pokud je zadeček podrážděný i častěji. V noci však miminko kvůli výměně plenky nebuďte, potřebuje svůj spánek. Pokožku pod plenkou nezapomeňte vždy důkladně očistit pomocí vody nebo vhodných vlhčených ubrousků a nechte ji oschnout. Teprve poté naneste tenkou vrstvu krému na opruzeniny.

Být čisté a suché miminko není důležité pouze pro zdraví vašeho dítěte, ale i pro jeho celkový pocit spokojenosti. Výměna plenky se může stát vhodným časem pro něžný kontakt s miminkem. V tuto dobu ho zahrňte polibky a sladkými slůvky. Pokud je v pokoji dostatečně teplo, nechte Vašeho drobečka na několik minut bez plenky. Tato doba nejen prospěje jeho pokožce, také si můžete užít spoustu zábavy během masírování jeho nožiček.

Jelikož o dětskou pokožku je potřeba pečovat již od prvního dne, vyvinul Sebamed dětskou kosmetiku Baby Sebamed, která se vyznačuje především výbornou snášenlivostí s dětskou pokožkou, díky tomu je vhodná i pro děti atopické či ekzematické. Všechny přípravky mají pH 5,5, které podporuje správný vývoj a obnovu kyselého ochranného pláště, u malých dětí velmi náchylného. Kosmetika Baby Sebamed je klinicky a dermatologicky testována a je neustálé prověřována dermatology i předními klinikami. Rodiče si díky širokému portfoliu značky mohou pořídit všechny produkty, které budou pro své maličké potřebovat. Baby Sebamed nabízí řadu přípravků k mytí miminka, které je hlavním bodem péče pro zdravou pokožku, dále výrobky určené ke kompletní péči při přebalování a samozřejmě i krémy a oleje pro následnou hydrataci a masáže, které miminku uleví a upevňují vztah mezi rodičem a dítětem.

Předem se omlouvám za chyby a překlepy, doufám že mi to odpustíte. 

    Než začnu psát o samotném porodu trochu vás seznámím s mým těhotenství, protože neustále přemýšlím ,kde se stala chyba a jestli jsem něco neudělala špatně. Že jsem těhotná mi paní doktorka potvrdila před Vánoci 2016 s termínem porodu 30.7.2017, takže čas oznámení příchodu nového člena rodiny byl jasný. 🙂 Jelikož máme v rodině dost špatné skoré pro donošené děti šla jsem na prvotrimestrální skreening a tam jsem řekla že máme v rodině nespočet potratů a předčasných porodů i o více než 8 týdnů. Screening dopadl na výbornou a díky rodinné anamnéze a nízkému PAPP - A ( nevím přesně zda se to tak píše) jsme se domluvili pro jistotu od 20.týdne na udržování UTROGESTANEM. CelÉ těhotenství jsem měla strach, zda neporodím dřív a zároveň jsem se rozhodla, že nebudu jíst těhotenské vitamíny, abych neměla velké dítě, koupila jsem si jednosložkové doplňky stravy (vápník, k. listovou a později jsem dostala předepsané železo. 

    Abychom se tedy dostali k samotnému porodu dne 30.7.2017 jsem ještě ani jednou nepocítila žádné poslíčky to už jsem začala chodit 3x týdně na pásy a kontroly do nemocnice. Už v tuto chvíli jsem cítila, že asi nebude vše v pořádku (znáte ten vnitřní pocit), navíc neustálé ataky příbuzných jako např.: kdy už to bude, jaktože to ještě není, atd. mě opravdu na psychice nepřidaly. Měla jsem hrozný strach z vyvolání, protože jsem četla že když nebudu mít alespoň CS 6 že většinou vyvolání nemá ani smysl.  Neustále jsem se nepřipravovala k porodu, necítila jsem sebemenší poslíčky a nic takového a tak tomu bylo i 11.8.2017, kdy jsem byla poslané na vyvolání( nebo spíše jak říkal pan doktor přípravu k porodu) s CS 4 - 5 s tím že dnes to určit nebude. Zajela jsem si domů pro tašku do porodnice, vyvenčila jsem našeho vyděšeného psíka (asi něco tušil) ,zavolala jsem manželovi, že jedu do porodnice ale ať nespěchá ,že to dnes nejspíš nebude. 

    Vyvolávací tabletu jsem dostala v 9:30 prý je to nepříjemné, ale mě to tedy nevadilo, můj první strach překonán. Do půl hodiny mi nastoupily slabé kontrakce, které trvaly maximálně hodinu, pak ustaly a já jsem si na porodním pokoji lehla na postel a že budu spát, protože to samozřejmě dneska nebude. Po asi půl hodině spánku mě probudilo takové divné lupnutí a znovu nastoupily kontrakce, ale takové jiné a silnější. Zrovna mě přišla zkontrolovat porodní asistentka, tak prý mě udělá i kontrolní pásy. Začala mě vyšetřovat a odtékala plodová voda, první informace od porodní asistentky byla že je voda kalná (v tu chvíli mě popadl hrozný strach co bude s malým v břiše) a druhá byla, ať zavolám manželovi ať příjde, ale že to bude nejdříve večer. Zavolala jsem tedy manželovi, ať v klidu skončí v práci, vyvenčí doma psa a přijede. Kontrakce jsem měla už tak od 12 hodin co 3 minuty, chtěla jsem trochu odpočívat, ale nervozní manžel mi pořád telefonoval proč mu nepíšu a nevolám. Pomáhala mi sprcha, to byla opravdu úleva. Po další hodině porod postupoval dobře, to mě trochu uklidnilo. V 6 večer přijel už manžel byla jsem vyčerpaná, protože jsem již několik hodin měla kontrakce co 3 minuty, uklidňovalo mě jen to jak byl personál klidný, říkala jsem se že kdyby se něco dělo, tak by se tvářili jinak.  Poprosila jsem ho, ať mě při kontrakci masíruje záda, to mi bylo taky příjemné. Při střídání směn v 7 večer mi bylo řečeno že už jsem dlouhou dobu na stejném nálezu, tak ať jdu skákat na míč,Skákání mi bylo hodně nepříjemné tak jsem se domluvili že půjdu do vany, že se třeba začnu rychleji otevírat. Vana mi teda moc dobře nedělala. V tu chvíli přišel jiný doktor s dotazem jak má být miminko velký (samozřejmě jsem řekla že jak to mám vědět,poslední ultrazvuk byl odhad na 3,6 kg) a že by to viděl na kapačku jestli s tím budu souhlasit, že musíme posílit kontrakce. Kapačku jsem dostala do vany a v tu chvíli jsem měla nesnesitelné kontrakce, jedna ustupovala a bez pauzy začínala druhá. Kapačka mě neskutečným způsobem unavila, že jsem nevěděla jestli se ještě udržím na nohou. Položila jsem se na postel na vyšetření a pak doktor mě vyšetřil a že pořád porod nepostupuje ať zkusím tlačit. Tlačit jsem zkoušela chvíli, přitom zkoušeli chvaty zevnitř i z venku aby porod uspíšili a nic. Doktor si odskočil a přišel s tím že to vypadá na císařský řez, prý je u mě nejspíše nepoměr mezi pánví a velikostí miminka, to mě opět polil studený pot a prve jsem nechtěla, že zkusím ještě tlačit, pořád nic ( hlavička nenaléhala na porodní cesty). Začali jsme dělat kontrolní pásy a tam už byla tachykardie miminka, navíc se mi malej zkroutil v břiše úplně špatně, v tu dobu bylo rozhodnuto do půl hodiny prý určitě neporodím, tak jsem tedy souhlasila s císařem. Rozhodla jsem se pro epirurální anestezii, při císaři jsem ztrácela hodně krve tak mi byla na sále šílená zima a klepala jsem se jak ratlík. Ale nejhezčí zvuk byl po chvíli brekot našeho Martínka. Jsme s manželem oba dva drobnější postavy a měli jsme miminko 4.050 g a 52 cm narozeno 11.8. 22.57 . Doktor mi po císaři vysvětloval že jsem neměla šanci miminko porodit, že bylo velké a ještě natočené tak že by se nenarotovalo do porodních cest. 

    Trvalo mi dva měsíce než jsem se alespoň trochu srovnala s tím že jsem musela na císař, ještě teď pořád přemítám co jsem měla udělat jinak abych nepřenášela, neměla tak velké miminko, aby se mi nezkazila voda, ale nikde jsem ještě odpovědi nenašla. Musím se spokojit s tím že já i malej jsme zdraví a že nám malej teď už dělá jenom radost. 🙂

    Možná by to manžel a personál popsali trochu jinak, ale já jsem to vnímala takto. Doufám že jsem vás neunavila tak dlouhým článkem, ale ulevilo se mi to takto popsat.