Proč se stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? 

…šel s hlavou odkrytou a bosý… vyznává velký český básník Jaroslav Vrchlický – říká snad, že právě v lásce je skryta největší úzdravná síla a moc? Láska boří překážky, láska urychluje vyrovnávání karmických dluhů, láska hory přenáší, láska uzdravuje.

U zrození dítěte stojí láska… tedy většinou ANO! V ostatních případech je tam přítomná vášeň, touha, přátelství, náklonnost…

        U našeho plození rozhodně byla. Patřili jsme k těm italským párům, které nedokázaly žít spolu, ani bez sebe. Potkali jsme se na střední škole, takže spolu randíme už staletí a jak jinak můžou mladí lidé řešit problémy, než rozchodem. Takže vždy, když se nějaký objevil, problém jsme odsunuli hezky stranou, prošli si postupně všemi fázemi rozchodu (Šok - co se to proboha stalo?...Odmítání reality - tohle nemůže být pravda…Odloučení - teď chci být raději o samotě…Agrese a vztek - nesnáším tě! Zlomil jsi mi srdce!...Smlouvání - co musím udělat, aby se ke mně partner vrátil?...) a vrátili se zase šťastní k sobě. A až se naše EGA zase nesnesla, zopakovali jsme postup znova a znova a znova …nepočitatelně krát sto! Naštěstí jsme nikdy nevěřili pořekadlu: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Upřímně dnes mám na to svůj názor a to tento: souboj ega můžu vést opakovaně s téže osobou a vstupovat tedy do téže řeky se stejnou osobou či totéž ego bude bojovat s někým novým a vstoupím do téže řeky, ale s jinou osobou. Jestli mi rozumíte🙂. (Přeloženo: výměnou partnera MŮJ vlastní problém nezmizí!)

        Rozhodnutí mít miminko bylo živeno obrovskou láskou a mé těhotenství bylo jedním z nejkrásnějších období našeho života. Ono nádherné období, kdy nás každý hýčká, partnerství krásně vzkvétá a MY DVA už se nemůžeme dočkat na toho TŘETÍHO človíčka, který z nás vytvoří RODINU! EGO se upozadilo a najednou bylo TADY a TEĎ zcela krásné a přirozené…

        Proč se ovšem stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? Proč je tomu tak, když jsme si to všechno představovali úplně jinak? "To bylo řečí, prej rval bych se o tebe, jak eskymáckej pes, ale nějakej bezzubej, ne? "

Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.

Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.

Vzpomněla si na něj až doma.

Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.

A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.

Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.

A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.

Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují  za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.

JSME TADY.

Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.

Slýcháme  šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.

Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.

I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.

Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.

Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.

Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.

Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.

A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.

Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.

Obyčejné věci.

Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.

" .... A tady možná byl ten první okamžik, kdy jsme si řekli a dost, už se nenecháme žádným kočárkem omezovat!

A tak kračíme cestou necestou všichni tři s nosítkem či šátkem ve předu či v zadu, nosí maminka i tatínek, jak se nám zrovna chce..."

Nejraději jsme venku. Potkáte nás v horách, v polích, v lesích, prostě všude tam, kde je krásně tichoučko.

Než jsme byli tři, neznali jsme žadná omezení. Sebrali jsme se, kdykoliv nás to napadlo a někam jsme jen tak vyrazili.

Už před narozením syna nám ale lidé v okolí  říkali, že na některá místa budeme muset na nějakou dobu zapomenout, že nás to dítě bude omezovat.

Když se náš mrňous narodil, realita  byla ještě horší, než očekávání.

Nechtěli jsme se smířit s faktem, že teď minimálně rok budeme jen sedět doma a kroužit s kočárkem maximálně v nejbližším okolí.

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“

Testovala jsem s mojí dcerkou Nelou A-DERMA Exomega Zvláčňující mycí gel 2v1 na tělo a vlasy!

Napíši Vám, že když jsem dostala balíček, překvapilo mě, jak rychle byl doručen.Sice jsem nevěděla o jakou značku se jedná, ale hned napoprvé mě uchvátila. Navíc jsme dostali úžasný dárek - zelený hrníček na kávu či čaj.

Když Nelinku koupeme jinými přípravky, dávám Nelince pěnu do koupele a pak jí umyji ještě dětským sprchovým gelem. Prostě na mě maminka nešetří. Chci aby měla hodně pěny. Zatím jsem si nevšimla, že by Nelinka měla vyrážku nebo náznak něčeho po špatném koupání nebo vysušení kůže.

A přišel den D. Testování. Mám ráda nové věci. Těšila jsem se, tatínek nám pomáhal, koupání je Nelinky rituál, že se pak napapá a krásně spí. Nelinka má vcelku krásnou pleť a kůži na jedničku. Nemáme problém používat jakoukoliv značku.

Nelince se koupání moc líbilo, koupali jsme ob den, ne každý den.

PLUSY:

Vstupem do dospělosti ztrácejí pro řadu lidí Vánoce své kouzlo. Výjimečnost svátečních okamžiků a těšení se na dárky jsou vytlačené stresem z práce, vyčerpáním z předvánočního úklidu a nákupního shonu. Čas, kdy zakládáte vlastní rodinu, je příležitostí, jak se z Vánoc začít opět radovat a znovu se naučit si je užívat. Stačí jen zbytečně netlačit na pilu a s plněním (možná i vlastních zapomenutých) dětských snů začínat pozvolna. Jaké budou vaše první Vánoce s miminkem? Záleží jen na vás.

Dokud je vaše děťátko ještě velmi malé, budete muset možná odložit vaše představy o krásně vánočně nazdobené a uklizené domácnosti a kvantech napečeného cukroví. Nepřepínejte za každou cenu své síly a zaměřte se hlavně na užívání si chvil s vaším miminkem, než abyste se nevyspalí pouštěli do mytí oken za doprovodu pláče dítěte, které si zrovna žádá vaši pozornost. To je totiž to hlavní, o co nejmenší (a vlastně i jakkoli starší) děti stojí. Nedocení ani perfektně vyleštěný byt (který se stejně záhy jejich přičiněním, pokud se už dokáží samy pohybovat, vrací do před-úklidového stavu), ani hromady dárků.

I u větších dětí platí, že velké množství darů je spíše na škodu. Děti obvykle ve spěchu vše rozbalí a pak nevědí, s čím by si hrály dříve a u ničeho tak pořádně nevydrží. Pokud vás čekají kolem Vánoc různé návštěvy u příbuzných, zvažte spíše variantu, že si dítě při každé návštěvě rozbalí několik dárků, než abyste hromadili veškeré dárky od celé rodiny u sebe doma a dávali je dítěti na Štědrý den najednou.

Režim Vánoc bude potřeba přizpůsobit dítěti. Nelámejte si hlavu s tím, že slavnostní oběd či večeři nebudete podávat přesně v hodinu, která bývá v rodině tradicí. Tento fakt neberte jako negativu, ale právě naopak – tím, že vyjdete dítěti vstříc, dokážete například nadělování dárků naplánovat na chvíli, kdy bude dítko odpočinuté a v dobré náladě, byť to třeba shodou okolností vyjde až na druhý den ráno. Pořád to bude lepší, než rozbalovat dárky s mrzutým a přetaženým dítětem.

Ani štědrovečerní večeři nemusíte mít přesně podle tradic – zaměřte se na to, co je pro vás nejdůležitější. Pokud chcete hlavně společně celá rodina pojíst, můžete klidně vynechat slavnostní oblečení a společně si pochutnat na jídle (a nemuset při tom trnout, že vám nebo sobě dítě zamaže drahé sváteční šaty). Místo tradičního kapra si můžete dopřát pokrm, který s malou obměnou bude moct jíst i kojenec, a nebudete muset mít obavy ze zákeřných rybích kostí. Pokud dáte přednost slavnostnímu jídlu jen v rámci dospělých, můžete klidně děťátko nakrmit zvlášť v jeho čase a sami se najíst se vší parádou, až když bude vaše malé spát.

Další roky, až bude děťátko větší, se můžete postupně přibližovat společným představám, jak budete vánoční svátky slavit. Nelpěte zbytečně na tradicích z vaší původní rodiny, pokud vám nesedí nebo je jejich aplikace příliš náročná (proč trvat na pečení dvaceti druhů cukroví jen kvůli tomu, že „se to tak vždycky dělalo“, i když je pak cukroví příliš a nikdo ho nejí, nebo vás nebaví jeho pečení).

Svatá Lucie bývá líčena jako dcera bohatých a vznešených rodičů. Legenda vypráví, že se rozhodla pro panenský život, všechny nabídky k sňatku odmítala a svůj majetek rozdala chudým. Jednou si prý dokonce vypíchla oči, aby tak odradila dalšího z nápadníků, ale jako zázrakem jí byl zrak vrácen. Zklamaný a odmítnutý pohanský nápadník jí udal jako křesťanku a Lucie byla odsouzena k prostituci ve veřejném domě. Stráže, které měli za úkol jí tam odvést, nedokázali se svatou Lucií hnout z místa. Nakonec jí podřízly hrdlo mečem a svatá Lucie kolem roku 304 zemřela.
            Svatá Lucie je patronkou švadlen, kočích, sklenářů a brousířů. Je vzývána proti krčním chorobám a nejčastěji bývá vyobrazena s mečem, se svítilnou a miskou, na které jsou vidět dvě oči.
            V předvečer svátku svaté Lucie chodívaly „Lucky“ kolem stavení. Věřilo se, že postavou velká, bíle oděná „Lucka“ chodila s nožem a dětem, které se o adventu nepostili, chtěla rozpárat břicha.
            Někde chodilo po staveních Lucek více a děti, které se uměly hezky pomodlit obdarovávaly, ostatním hrozily metlou.
            Svatá Lucie byla chápána také jako ochránce proti čarodějnicím. Na Moravě se proti čarodějnicím chránili tak, že od svátku sv. Lucie až do Božího narození odhodili jedno poleno dříví a takto odhozenými na den Božího narození zatopili.
            Svátek sv. Lucie patřil především ženám a dívkám a snad aby si trochu odpočinuly, nesměly v tento den prát ani příst. Věřilo se, že té přadleně, kterou by Lucka přistihla při práci, naplnila by komínem světnici prázdnými vřeteny a ty by musela obratem napříst. 

            Na Valašsku dokonce vynášely přadleny své kolovraty ze světnice na půdu. Nezřídka se za Lucky převlékali sousedky a kontrolovaly jiné, zda nepředou či nederou peří. Těm, které přistihly při draní rozfoukaly peří po celé světnici a těm, které předly rozmotaly napředené nitě.

Jaké jsou dni od svaté Lucie do Božího narození, takové jsou též měsíce příštího roku. (12 dní - 12 měsíců)  

Jaké jsou od Lucie do Vánoc dni, takové budou v pořadí i jednotlivé měsíce příštího roku, neboť od Lucie do Vánoc každý den a noc mají svou moc. 

Když přijde svatá Lucie, najde tu už zimu.

Lucie noci upije (a dne nepřidá).