Darovaná vajíčka / spermie 2019 - IVF s darovanými vajíčky

@xxx3d Chápu, že se to těžce chápe. Ale, když kdysi dávno vznikla názvosloví “biologický otec” nebo “biologická matka”, lidé neměli ani ponětí, že třeba nějaké dárcovství pohlavních buněk bude možné. Prostě jsou to zaběhané termíny, které se i ještě dnes užívají i před zákonem – když se třeba určuje biologické otcovství pro vyřízení výživného. Předpokládám, že i ještě dnes souhlasíte s tím, že třeba v případě nevěry, kdy dojde ke zplození dítěte, se onomu poskytovateli spermie stále říká biologický otec, i když vůbec roli pravého otce nezastává. Možná se jednou to názvosloví změní, ale prozatím to tak ve společnosti funguje.

V životě jsem nikdy nezpochybnila roli PRAVÉHO RODIČOVSTVÍ – tedy roli rodičů (ať biologických či ne), kteří o dítě strašně stojí a poskytují mu veškerou svou lásku a péči. A je opravdu krásné, že lidé, kteří již nemohou mít své vlastní genetické dítě, mají možnost díky darovaným gametám mít rodinu a poskytnout dítěti péči a lásku. Však toto je i můj osobní příběh.

A samozřejmě si nepředstavuji, že se malému dítěti řekne, že někde existuje jeho pravá maminka nebo tak něco, ale že existuje nějaká hodná paní, která mamince pomohla, aby toto dítko měla. A nevím, proč by opravdový rodič (tedy ten, který dítě vychovává) měl brát dítěti jistotu a zázemí, když mu dává najevo svou lásku, náklonnost a pečuje a stará se o něj. Přeci to je to, co určuje rodičovství.

A je mi líto, že vy jste si interpretovala diskuzi, která započala jenom odkazem na možnost se podívat i na názory lidí počatých z darovaných buněk, tak, že ženy, které chtějí říct svým dětem pravdu, jsou nevyrovnané a tím pádem sobecké vůči těm dětem. O tomto přeci vůbec není. A opravdu nechápu, proč by žena, která chce být se svým dítětem upřímná a otevřená, musela být nevyrovnaná. Spíše pro mne to je naopak. Pro mne rodič, který nechce pravdu dítěti nikdy říct, působí nevyrovnaným dojmem, který demonstruje svým strachem, když si neustále představuje, jak hrozné, drsné, prostě zcela špatné je vůbec o takové věci mluvit. Podle mne, člověk, který je vyrovnaný, má i odvahu na diskuzi, která není jednoduchá.

Mám syna z darovaného vajíčka, prvorozený je z mého, druhorozený se nedařil a po biochemickém těhotenství a potratu jsme šli do darovaného. Jára je psychicky můj, fyzicky taky, jen ta malá součástka ne. Ale jednoho dne se to dozví, protože existují cca 2 zprávy, které o tom mluví a já se nechci dočkat dne, kdy se to syn nějakou říčkou osudu dozví sám a pak se bude ptát - A v čem mi ještě rodiče lhali? Zejména v pubertě to může být docela průser. Má právo vědět, že jsme ho tolik chtěli. . . Ta osmnáctiletá slečna co nám darovala vajíčka není biomatkou mého dítěte, jen darovala biologický materiál, nic víc. Matka jsem já.
Ke všemu prvorozený je z mého biologického materiálu a je postižený. . . A furt je tu možnost, že postižený je kvůli mé špatné genetice, takže druhorozený Jára by měl vědět, že až bude velký, tak je u něho geneticky vše v pořádku, že ode mě nic "špatného" nemá a nemůže předat svým dětem.

@m.e.l ano úplně souhlasím. Ano až bude velký, tak bych mu to taky řekla. Já prave měla využít darovane buňky kvůli špatne genetice, máme v rodine časté problémy, novorozenci se narodili mentálně i fyzicky postiženy. Mě vyšla též špatná genetika, prehozene chromozomy, které způsobují až 50ti procentní riziko,ze se narodí miminko s vadami neslučitelné ze životem. Jeden můj sourozenec zemřel po 2 dnech. Já nemohla otěhotnět a potracela. Moje mamka i babicka to měli stejný. Nechtela jsem dal riskovat (vek 38). Buňky jsme nechali oplodnit a zamrazit. Riskla jsem těsně před transferem prirozene těhotenství. Vyšlo to, deti zdrave. Dvojcata. Ale ta možnost, ze si nechám zavést i ty zamrazeny jsou velké a moc se na to těším. Dospělemu bych to určitě řekla, pokud by se zeptal. Dítěti v předškolním veku, ale hlavičku blbnout nebudu. Hlavně si myslím, ze za nějakých 20 let to bude ještě běžnější praxe a pohled bude zas zcela jiný😊 jinak je moc dobre, ze chlapeček je zdravy. Moc Vám to přeji. Medicína proste pomáhá..

@loylii No, mě právě přijde lepší to před dítětem netajit, ač sama uvidím, jak to uděám, protože naopak ze zbytku rodiny to ví jen sestra.

@m.e.l Pěkně zdravím. Je mi moc líto, že Váš prvorozený syn má postižení. Ale Vy jste určitě skvělá máma, která mu poskytuje vše, co jen může. Takové lidi moc obdivuji.

Máte stoprocentní pravdu, že Vy jste matka a ne dárkyně. Já vždy považuji opravdového rodiče za člověka, který se o dítě s láskou stará a poskytuje mu vše, co dítě pro plnohodnotný život potřebuje.

A zcela s Vámi souhlasím, že chcete svému druhému dítěti říct pravdu o darovaných buňkách zejména, aby si třeba falešně nedělalo starosti s tím, že má možná v sobě nějakou genetickou predispozici k vadě, která by se mohla v jeho dospělosti přenést na další generaci.

A také naprosto s Vámi sympatizuji, že se chystáte to dítěti říct dříve, než by se to hříčkou osudu dozvědělo nějak jinak. Spousta lidí si myslí, že když to nikomu neřekli, takže se to prostě stát nemůže. Ale bohužel opak je často pravdou. Nevím, jestli jste už slyšela o obrovské vlně komerčních testů DNA v USA a dalších zemích (zejména přes společnosti AncestryDNA nebo 23andMe). Zhruba před 5 lety se to ani v těchto zemích nezdálo jako něco moc reálného, ale teď už nastalo období, kdy se na domácí testy DNA (pro určení genealogického rodokmenu apod.) dělají reklamy v televizi. A lidé si jej objednávají i jako dárky k vánocům. Takže přibývá tisíce lidí, kteří se dozvídají o sobě pravdu. A dozvědět se něco tak závažného z testu a ne od rodičů, kterým člověk jako dítě nejvíce věří, to by asi nejenom mne těžce poznamenalo. Takže dovedu si představit, že je jenom otázkou času, kdy se taková vlna přivalí i do Česka ...

Přeji Vám a Vašim dětem jen to nejlepší.

@zabicka77 Jj vim o moznosti domaciho testu DNA a proste dneska v dobe modernich technologii zacina byt snadnejsi nez snadne ziskat informace ktere clovek ani vedet nechce. . .

@m.e.l No to jo. Ještě před pár lety se nám mohlo jenom zdát o tom, co je dneska všechno s moderními technologiemi možné (ať se nám to líbí nebo ne). A to ještě nevíme, co přijde ...

Mám známou v Americe, která má také mimčo z darovaných buněk a která ví o mojem příběhu. Ta se také dost hodně zajímala a stále zajímá o vše, co se nějak téhle tématiky týče. Takže mi často přepošle odkazy na různé zdroje informací. Třeba naposledy mi poslala odkaz na jedno video na youtube, kde jeden profesor jedné renomované IVF kliniky v New Yorku má krátké povídání o tom, jak dnes testy DNA zasáhly do anonymity v dárcovském početí a vlastně upozorňuje jak dárce, tak rodiče-příjemce, aby toto vzali v úvahu, protože se prostě s tím nedá nic udělat. Nedá se to zvrátit. Nedá se prostě zaručit stoprocentní anonymita.

Nebo mi také napsala, jak v televizi čím dál častěji uvádějí pořady (třeba Finding Your Roots), kde třeba celebritám dělají biologické rodokmeny a odkrývají jejich rodinná tajemství. A prý je to velký hit, kterým se inspiruje i široká veřejnost.

Anebo, že existují už jakési online registry (třeba Donor Sibling Registry) , kde si lidé, kteří objevili o sobě pravdu, pomáhají vyhledávat své biologické příbuzné i dárce. No a že mnoho dárců je někdy velmi překvapeno, že se o nich nakonec ti jejich genetičtí jedinci dozvěděli. No já už překvapena tedy moc nejsem. Ono totiž člověk by si mohl myslet, že když on sám nikde nevložil vzorek DNA, tak se o něm nikdo nikdy nedozví. Ale většitnou ti dárci mají svoje vlastní děti či další příbuzné, kteří si test DNA nechali nebo nechají udělat, a skrze nich se o nich dozvědí i ti, kteří byli počati z jejich darovaných gamet.

Takže pro mne je toto opravdu velmi důležitý faktor k zamyšlení. Toto bylo vlastně pro mne také rozhodujícím faktorem, proč říct pravdu, a hlavně s ní nečekat až do dospělosti, kdy už může být pozdě.

Všechny zdravím. Nedávno jsem se připojila na anglicky mluvícím Facebooku ke skupině lidí, do které se zapojuje stále více a více lidí počatých z darovaných buněk, rodičů-příjemců a dalších, kteří buďto mají s dárcovským početím něco společného nebo jen tak se chtějí dozvědět co možná nejvíce, co si takoví lidé sdělují. Je to opravdu velmi zajímavé sledovat, jak každý den přibývají příběhy, které popisují osudy převážně těch, kterých se dárcovské početí nějak dotklo.

Tak pro ty, kterým angličtina nedělá problém, jsem okopírovala alespoň pár ukázek, které jsem v průběhu pár dní objevila ...

https://www.facebook.com/groups/DonorConceived/...

SARAH SALIX MICHAEL: I am egg donor conceived and was never told growing up. I found out recently (on accident) and the trauma is something I am going to have to deal with for the rest of my life. Your child has a right to know their identity, genealogy, medical history, and most importantly, the truth. Please tell them as soon as they're born.

KRISTAN A. NORVIG: I have 2 children who are from egg donors. We told them as soon as they could understand, and this was a good decision for us. They are now adults. They are ok with the knowledge, and it's not a big deal. It's my strong opinion that secrets are like insidious diseases within a family and they can cause serious issues. Someone told me a therapist once told her, "you are only as sick as your biggest secret." That's a great thing to ponder... holding onto a secret eats away at you inside. It's not worth the agony.

ERIC UHDEN: There is no such thing as anonymity for sperm or egg donors. That should be a new criteria for donors from clinics now, to realize and acknowledge that they will not be anonymous due to advances in technology. If potential donors don't like that and didn't research for due diligence (that at home DNA tests have been increasing every year), then that's thier problem and they shouldn't have ever been a donor in the first place.

ALISSA BEUERLEIN: Yes. Absolutely your child has a right to know who bio mom is. (DC person here.) I do appreciate that you do see her that way. It doesn’t have to take away at all from the parental relationship that you and your husband have with your child. But it gives your child a sense of who they are and where they come from.

BARBARA NUNN: Secrets cannot be secrets forever.Telling the truth will bring love and respect in later years.

IDA LYDIK RADION: Honesty, Honesty, honesty!!! It’s more important to a child, than location, location, location is for Real estate! Why people would even consider not telling, is beyond me.
Mary Pollock Donor conceived here. Absolutely they have a right to know who their biological mother is. Their needs have precedence over yours as the adult.

LISA HUMMEL GEISINGER: As the mother of a donor conceived child, I say tell the child everything, early and often. Make it a normal part of their story. There is no reason for shame or secrets. There is no such thing as too many people connected to your child. There can never be too many people interested in your child’s wellbeing. Your child didn’t ask to be created; the least you can do is respect their right to their biological heritage.

STEVE MECKLER: Just the not knowing. I am grateful that they cared enough to have us and raise a beautiful family, but I am having a hard time grasping with the fact they didn’t tell me. Tell them the truth. I am 48 and just finding out. I am so disappointed that my parents were not honest with me.

MARNA DEE: Isn’t it amazing to you how your feelings can evolve over the years? And I embarked upon Egg Donation in 1999 I didn’t give a second thought to the anonymity piece to all if this because frankly back then no one really considered the feelings of the donor conceived child.

KELSEY ANDERSON: Brielle Dudek your comment “it’s not that big of a loss to not have medical history” is wholly inaccurate and misinformed. For some, it can mean death. Please educate yourself. The decision you made to donate your eggs can have life and death impacts on your children depending on your genetics. Just one example of MANY- I’ve had several patients die of stage IV Colon cancer in their 40s who’s biological family also had it, and had they gotten the recommended early colonoscopies, they may have caught it earlier when it was treatable, and may have lived. There are many, many other examples of why it IS a big loss to not have your medical history.

Všechny opět zdravím. Připojila jsem svůj příspěvek ohledně dárcovského početí i na blogu e-mimino.cz. Včera tam napsala velmi zajímavý komentář jedna paní. Myslím, že stojí jej vidět, tak jsem ho pro vás, koho to zajímá, zkopírovala:

TAKŽE TO JE PŘÍMO CITACE OD NÍ:
“Můj otec není můj biologický otec, což jsem se, pod neustálým tlakem na mami, dozvěděla až někdy v 17 letech. Od nějakých 5 let, jsem si ale začala uvědomovat jisté moje odlišnosti (barva vlasů, očí) a začala se ptát, ale každý zapiral, přesvědčoval mě o opaku, no dělali blbý. Dodnes to mám v sobě, že mi všichni lhali. Takže jsem pro, dítěti pravdu sdělit. Ono i ne nadarmo, se tato skutečnost, dle zákona, musí sdělit adoptovanemu dítěti. A je to jen a jen dobře.”

Myslím, že to opět potvrzuje to, co uvádí mnoho dalších lidí v těch osobních příbězích na webu www.darovanedeti.cz. Samozřejmě se najdou takoví, kteří to opět zpochybní jako fikci! Myslím ale, že by snad nikdo neměl odvahu jí tam teď napsat, že si to vymýšlí a že prezentuje fiktivní příběh …

Já jsem s ní naprosto souhlasila v tom, že i když se to neděje samozřejmě vždy, tak často mnohé děti, které vyrůstaly v rodině s nebiologickým rodičem, měli od malička nějaký divný pocit, že nějak “nezapadají” (ať už fyzickými rysy či povahou, nadáním apod.), i když spousta lidí si myslí, že je to blbost. Mnoho lidí neustále podceňuje vnímavost a inteligenci malých dětí, ale už v mnoha případech se opakovaně potvrdilo, že spousty dětí jsou daleko vnímavější, než si mnoho rodičů uvědomuje, a že mohou cítit, že jim něco nesedí a že je před nimi něco skrýváno .

@zabicka77 Asi tak. Nehledě na to že i šťouravost - my vyšťouraly staršího bráchu, potrat v 5. Měsíci - jsme se doma hrabaly, kde jsme neměly.

@merope Jj Jára se jeví, ze bude podobou trochu dost do manzela. . ALE uz ted je videt, ze proste Jara (z darovaneho vejce) a Luky (z myho vajicka) jsou uplne kazdy jiny a neni to jen tim, ze je Lukasek postizeny. . . A vlastne si ani nejsou podobni (coz teda byva i u stejnych genu). Proste jak rikam tak jsou to moji black and white.

@merope Já taky vím o takových případech, kdy ať už děti nebo dospělí našli doma nebo u někoho v rodině něco, co vedlo k vyjevení pravdy.

Před pár měsíci jsem viděla i australský TV pořad, kde se debatovalo o dárcovském početí a kde byla zastoupena celá škála lidí - dárci, rodiče-příjemci, dospělí počatí z darovaných buněk, lékaři IVF apod. A pamatuji si, jak jeden muž, který byl počat z darované spermie řekl, že se pravdu o jeho početí dozvěděl, když něco jiného hledal na počítači rodičů (myslím, že to byla nějaká korespondence s IVF klinikou nebo tak něco). Byl z toho úplně vedle a tak naštvaný, že téměř 10 let s rodiči moc nemluvil a vlastně jim ani neřekl, že to ví, takže oni ani přesně nevěděli, co se stalo. A až po tak dlouhé době rodinu trochu udobřila jeho sestra, která nakonec těm rodičům řekla, že on na to dávno přišel. A když oni byli v šoku, že jim to celou dobu tajil, tak jim vlastně ukázal, jaké to je tajit něco tak závažného před svýmí nejbližšími. Byl to prostě fakt zajímavý případ.

Hm, to je asi na rozhodnuti kazdeho rodice. Jen on sam musi vedet, jak jeho dite takovou vec prijme. Verim, ze nekdo se s tim dokaze srovnat, ale ja urcite patrim mezi ty, co vedet to by neunesli. Jednak vidim riziko v tom, ze uz jako dite ani ono nebude tuto skutecnost tajit a pochlubi se vrstevnikum, kteri to chapat nebudou, budou se mu posmivat a vime, jak dokazi byt nektere deti osklive. A osobne si vubec nedokazu predstavit pubertu. Ja jsem byla vzdy "hodna klidna holcicka", ale v puberte jsem svoji mamku doslova nesnasela. A mit v rukavu jeste eso, ze ani neni moje vlastni..., to nevim, jak by dopadlo. Osobne nevim, jak bych tuto situaci resila. Rozhodne bych nelhala, kdyby se jednou dite na toto zeptalo, ale na pravdu musi byt rozhodne dostatecne pripravene, aby to pochopilo a neublizilo mu to. Mozna je nekdy lepsi mlcet, protoze pravda by mohla ublizit daleko vic nez nejake mozne geneticke zatizeni. To se ostatne muze objevit i u biologickych deti, jejichz rodice jsou po generace v poradku.

@m.e.l Tak moje sestry jsou tak odlišné, že spousta lidí vůbec netušila a ani nechtěla věřit, že jsou sestry. A přitom ta, co je víc jiná i ode mě, tu na fotkách v dětství skoro nepoznáš od babičky v dětství. Takže ta podoba je jasná, je plnohodnotná sestra a přitom podobou jiná. Podle mě to o tomto není, víc jde opravdu o tu pravdu jako takovou. Resp. to prostě netajit.

@queenmk Jenže to dítě je moje vlastní, co jsem četla, tak dost věcí dítě přebírá v děloze - bohužel třeba momentálně vidím, že naše mrně se opruzuje úplně stejně jako já. Hovoří se dokonce o trojí genetické informaci. Ano, otázky jako "po kom to to dítě má" by měly být zapovězeny, je prostě naše, chtěli jsme ho takového, jaký je a bude.

@queenmk Máte pravdu, že každý rodič by měl znát svoje dítě lépe než druzí lidé a podle toho také usoudit, co zhruba může od dítěte čekat. Ale na druhé straně (podle mne) žádný rodič nikdy nemůže mít stoprocentní záruku, že když své dítě dost zná, že bude přesně vědět, na co bude to dítě reagovat velmi dobře nebo naopak děsně. Prostě to je život. A chápu, že se snad každý rodič bojí, co přinese především puberta. V případě, že by již dítě před pubertou znalo pravdu o svém početí, mohlo by jistě v tom svém háklivém věku házet hlášky jako „ty nejsi moje opravdová máma nebo táta“. Ale odporně znějící hlášky mohou přijít, i když je dítě biologicky vlastní. Však hlášky typu „já tě nesnáším a nenávidím“ nebo „nejraději bych tě už neviděl/a“ nebo „raději uteču“, mohou nastat i v situacích, kdy biologičtí rodiče něco svému puberťákovi zakazují nebo zas naopak přikazují apod. A je mi jasné, že jsou to vždy hrozné situace ke zvládnutí. Ale předpokládám, že všichni rodiče, kteří již něco takového zažili, se z toho všichni nezhroutili. Prostě se přes to museli nějak společně přenést. A člověk, když je pozitivně nastaven, musí doufat, že i kdyby tato situace nastala, tak si musí říct, že to puberťáctví nebude trvat věčně, tak jako to většinou bylo a je u dětí v dalších rodinách.

Teď mluvím samozřejmě jen za sebe, ale pro mne jako rodiče by bylo asi méně horší se přenést přes nějakou nepříjemnou hlášku mojí pubeťačky než se dočkat toho, že mi v dospělosti dcera řekne, že mě nenávidí za to, že jsem jí celý její dosavadní život tajila pro ni tak něco podstatného a že absolutně ke mne ztratila důvěru. To by prostě pro mne znamenalo obrovskou životní prohru.

Takže jistě, každý si musí zvážit sám nejen, co by v roli rodiče asi unesl více nebo méně, ale zejména, v kterém věku svého potomka mu vyjevení takové pravdy přinese větší křivdu a pocit zrady.

@zabicka77 mě by čistě teoreticky zajímalo, jestli si vzala v úvahu i druhou alternativu a sice to, že by ti potomek řekl, že není rád že to ví, že ho to zranilo, to, žes mu to řekla.
(když píšeš, to o té životní prohře, nebylo by tohle taky takovou prohrou?)

@xxx3d Jenze dite muzou ranit obe alternativy - dozvi se to z neceho sam a nebo on nas rodicu. . . Nikdy neexistuje ta spravna volba. . . . Takze postupne se moje dite dozvi pravdu. . . nevim v kolika letech, ale dozvi. . . Rozhodne do vypraveni o vzniku miminka zahrnu i "jine" moznosti nez tatinek a maminka zaseli seminko.

@xxx3d Samozřejmě, že když jsme to prozatím na vlastní kůži nezažili, tak se dá vždy mluvit jen o teoretizování – tedy, že teoreticky obě varianty mohou nastat. Ale když jde pro mne o teoretické možnosti, tak já se snažím najít a poučit se z osobních příběhů lidí, kteří to už na vlastní kůži prožili. A ti už přeci neteoretizují, ale uváději přesně to, co doopravdy prožili nebo prožívají.

Takže, co se týče tématu sdělení pravdy o dárcovském početí, tady se také nemohu neustále utápět v teoretických možnostech, ale dívat se na to, co se reálně děje. A mohu Vás ujistit, že jsem prostudovala již desítky osobních svědectví lidí takto počatých a také mnoho zahraničních odborných studií (díky znalosti angličtině a mé dostupnosti k těmto zdrojům), které prakticky sdělují stále totéž – tedy to, že když se to o sobě dozví děti v útlém věku, tak tuto informaci zvládají daleko lépe než ti, kteří se to dozvěděli až v dospělosti (a nedejbože ne od rodičů, ale jinak). Je to úplně stejný princip jako s adoptovanými dětmi. A o těch jsou napsány už stovky ne-li více studií, protože se tomu psychologové a odborníci věnují již desítky let.

A samozřejmě si dovedu představit, že když bych takovou informaci hodila teprve na puberťáka, takže by to pravděpodobně způsobilo šok a negativní přijetí (tak, jak se toto opět potvrdilo i na příkladu adoptovaných dětí). Proto se stále více přikláním k variantě sdělení pravdy, když je dítě menší. Vycházím opět z těch zkušeností, které mají jiní. Ti, kterým to bylo pěkným a vhodným způsobem řečeno dříve s tím neměli skoro vůbec v pozdějším věku problém. Prostě se to stalo součástí jejich identity – třeba, jak to jasně vyplývá z těch příběhů děcek na www.darovanedeti.cz (příběh Děti dárce 5114 a příběh té holky Allegry).

A chápu, že se opět najdou takoví, kteří budou tvrdit, že je to fikce nebo že se máme řídit vlastním rozumem. Já ovšem nikdy nedegraduji osobní příběhy jako nějaké výmysly jenom proto, že mi to nabouralo moje dosavadní pocity či myšlení. Já se snažím svůj vlastní rozum budovat ne na nějakém tlachání, ale na tom, co vzdělaní lidé už dali o určitém tématu dohromady, ať se to týče čehokoliv a ať se mi to líbí nebo ne. A vzdělanci většinou budují svoje odborné studie na průzkumech lidí, kteří něčím konkrétním prošli nebo procházejí. Prostě, když o něčem nevím, co by bylo nejlepší udělat, tak se snažím vzdělávat a vycházet z toho, co se třeba už o daném tématu ví. A pak si mohu udělat svůj vlastní závěr ...

Takže znovu, když se vrátím k tématu sdělení pravdy o dárcovském početí, tak se také nesnažím ignorovat varování odborníků, že i když třeba doposud byla tradice vše udržovat v tajnosti, tak vlna nadcházejících testů DNA prostě může všechno změnit a udělat v životě lidí počatých z darovaných buněk daleko větší křivdu, než kdyby se to tedy raději dozvěděli od svých rodičů.
Já jako rodič přeci nemohu vědět, jestli si moje dcera za pár let neusmyslí, že si nechá jen tak pro legraci sestavit genealogický strom života na základě testu DNA. Zaprvé se o tom ani nemusím dozvědět, že to chystá. A zadruhé, i kdybych věděla, že si to tak chce nechat udělat, tak bych ji to nemohla zakázat. Bylo by to přeci úplně podezřelé, že něco asi tajím ... A žít v neustálem strachu, jestli se to tedy moje milované dítě (byť už jako dospělé) dozví nějak jinak než ode mne, je pro mne osobně nesnesitelná představa.

@m.e.l Naprosto souhlasím! Vždy můžeme předpokládat, že se může stát určitá křivda – ať už se to dítě dozví od rodičů nebo jinak. Takže já (na základě toho všeho, co jsem již prostudovala) si kladu otázku, kdy bude tato “teoretická” křivda horší a intenzivnější. A z toho co vím mi nějak vyplývá, že asi by bylo daleko horší, když by se dítě dozvědělo něco tak závažného nějak jinak než od nejbližšího člověka, kterému od malička naprosto důvěřuje.

@m.e.l ještě existuje třetí možnost, že se to nedozví a prožije si plnohodnotný šťastný život nezatížený jak holky píšete křivdou.

mimochodem, ten váš výraz - křivda - mě lehce deprimuje.

Porodím si dítě s křivdou? Leda tak se svou, kterou ale bych měla ještě před porodem zpracovat.

@xxx3d Na kazdou z variant je 33,3 procenta a prevazuje spise pravdepodobnost prozrazeni pravdy.

@m.e.l ne, na každou ze dvou variant je 50 procent.

@xxx3d Ja svemu diteti proste pravdu reknu, protoze jsem si to v hlave srovnala. . . A v dnesni dobe technologii je spise pravdepodobne, ze se to dozvi nez nedozvi.

Ano ale ty dvě rozumbrady, který debatu začaly tady tvrdí, ze to dítěti budou říkat od plenek... a my “realisti” jsme názoru rict to v dospělosti, když se dite zeptá.. a pokud se nezepta, tak bych to brala tak - možná to tuší, ale není to pro nej důležitý.. tak se nepta.. v rodným listu má napsaný rodiče nás dva 😊 tak co řešit... to dite si taky dokáže v hlave srovnat, ze jsme k takovýmu kroku museli dojít po nějakých problémech, ze to nebylo jen tak z hecu a nepromyslene.. ze to je naše bolistka, kterou si sebou neseme cely zivot a už se k tomu nechceme vracet.....

@loylii Ja nerikam, ze to reknu diteti v plenkach. . . ale jen ze se to jednoho dne dozvi, sama nevim kdy.

@m.e.l a vidíte? Celou dobu se tady handrkuji.. cela debata je o tom kdy rict.. vy jste to asi nečetla od zacatku. Oni tvrdí, rict dítěti od mala a my tvrdíme - pokud rict, tak ne dítěti.

@loylii Je opravdu smutné vidět, že když někdo neumí unést názory druhých, tak se uchýlí k používání vybraných termínů jako „rozumbrada“ nebo „mimozemšťan“. Na druhé straně to je možná fajn – ať si druzí udělají obrázek, s jakou inteligencí se takový člověk pouští do debaty a jak se vyrovnaně vyjadřuje, když se mu něco na názorech jiných nelíbí.

A pro mne je také zajímavé vidět, jak se někdo neustále ohání argumenty typu: JÁ jsem měla problém otěhotnět, JÁ jsem prošla utrpením, JÁ mám svoji bolístku, JÁ se to k tomu nechci vracet, JÁ mám právo druhému neříct pravdu, TO DÍTĚ se s tím srovná, TO DÍTĚ nemusí vědět pravdu, TO DÍTĚ nás musí pochopit, apod. – prostě používat stále dokola jen to své JÁ, i když se tady jedná o život i někoho druhého ...