Darovaná vajíčka / spermie 2019 - IVF s darovanými vajíčky

@loylii Proč by to měla být bolídtka, k níž se nechceme vracet? Je samo ivf bolístka? Proč to mít jako nějaké tabu? Asi nerozumím myšlenkovým pochodům některých diskutujících. Bolístkou je to, že se kvůli preeklampsii narodil předčasně, císařem a zlobí mě jizva... ale ne to, že tu je nějaká dárkyně

@zabicka77 jak můžete srovnávat adopci a darovanou buňku???? A nemyslím biologicky.. to je tak obrovský rozdíl! Ano nečtu všechny ty vaše romány, který by se dali rict 3 větami.. vás by měli zablokovat. Akorát tady ostrasujete ostatní ženy, který se rozhodují pro mateřství tímto způsobem.. je mi vás lito a chtěla bych podpořit ostatní - nevsimejte si tady těch blaznů😉)) na MK tolik zkušenosti není nebo jsou to staré diskuze. Podívejte se na emimino, tam jsou tak krasne příběhy. Tam jsem nacerpala i já informace a přesvědčeni proč do miminka z darovaných buněk jit.. a pokud mate rozporuplne pocity? Zda rict či nerict, zeptejte se ve vašem IVF centru.. každé centrum má svoji psychologickou podporu. Já mám vajicka od dárkyně z Gennet Pořici. Doporučuji.

@merope no teda já neznam ani jednoho cloveka, který by dal IVF levou zadni a ještě řekl, ze to je sranda.. pro mě to teda tak trochu trauma je. Pro mého chlapa taky. Ze to nevyšlo napoprvé. Ze to vyšlo až prirozene. Ze jsme to podstupovali úplně zbytečně. Stalo to spousta peněz a probdelych noci, proč my, proč nám se nedaří. A ano - je to pro nás bolestné. Nejsme roboti bez citu. A nikdy to ani svým dětem neřeknu. Chci to zapomenout😊 a taky jsem rodila dřív dvojcata a císařem a z toho teda trauma vůbec nemám.

Myslim si, ze by se to diteti melo rict. Je to jen muj nazor. Za blazna nepovazuji cloveka, ktery svemu diteti rekne pravdu a chce byt k nemu uprimny, ale zaroven nijak neodsuzuji cloveka, ktery se rozhodne mlcet. Kazdy ma na to svuj nazor, kazdy to vidi jinak a chce pro sve dite to nejlepsi a az cas ukaze, ktera z variant byla tou lepsi.

@loylii No, to jde opravdu vidět, že když něco čtete, tak vlastně nečtete nic. Anebo je pro vás moc složité si přečíst více než 3 věty. Jinak byste možná věci komentovala jinak. A je nakonec dobře, že to o sobě i přiznáváte. Alespoň další účastníci debaty mohou vědět, s kým mají tu čest!

A také je dobré vidět, jak někteří lidé se chtějí zapojit do nějaké debaty, ale když s někým nesouhlasí, tak na ně křičí, ať je raději zablokují. To je také velmi dobrá ukázka pro ostatní, aby viděli, jak jste „demokraticky“ nastavená k debatám s jinými názory.

Pořád se jenom oháníte tím, že někoho straším, když jen vyjadřuji svůj názor, že souhlasím, aby se dítě dozvědělo pravdu. Kristepane, to je snad vtip ... Jestli by tady mohl někdo někoho vystrašit, tak jste to vy tím, že se vyjadřujete o lidech, kteří mají jiný názor na sdělení pravdy, jako o lidech nevyrovnaných a psychicky nezpůsobilých mít dítě z darovaných buněk. Toto je pro mne rozhodně odstrašující!

A když někdo neustále někoho veřejně kritizuje za jeho názory tím, že tu osobu neustále uráží slovy, která jste již použila v komentářích – že jsme mimozemšťané, rozumbrady a teď i dokonce blázni – tak to snad nejenom mne vypovídá o vaší psychické vyrovnanosti, kterou právě vždy ale postrádáte u druhých.

Také je fajn, že radíte budoucím rodičům-příjemcům se poradit ohledně sdělení nebo zamlčení pravdy přímo v IVF centru. Myslím, že tak stejně každý začíná. U mne to bylo stejný. A když jsem v několika centrech slyšela stejnou písničku, že by to oni raději neříkali, tak jsem chtěla vědět, jestli mají nějakou dlouhodobou zpětnou vazbu na lidi, které takto pomohli stvořit. A opět jsem slyšela stejnou odpověď – a to, že jim občas rodiče-příjemci pošlou fotku miminka nebo jej přinesou ukázat a vyjádří, jak jsou šťastní. Ale o něčem dále už nemají vůbec ponětí. Rodiče-příjemci za nimi nepřicházejí třeba za dalších 10 let s tím, že už to třeba svému dítěti řekli a že ony reagovaly tak či onak ... Takže pro mne to bylo dobré slyšet, co mi IVF personál říkal, ale na druhé straně to pro mne nebylo směrodatné v tom, že se už nebudu zajímat o názory jiných – zejména lidí přímo počatých z darovaných buněk.

@lucajda17 Napsala jste to velmi pěkně. Je opravdu smutné vidět, když někdo považuje za blázna člověka, který chce být ke svému dítěti otevřený a upřímný.

Já jsem také nikdy neodsoudila a nemluvila hanlivě o člověku, který se rozhodl to udělat opačně. Všichni tvrdíme, že každý člověk má nárok na svůj názor. Ale jen málo lidí si dokáže poslechnout opačný názor, aniž by někoho neuráželi. Takže ještě jednou je fajn, že jste to tak dobře napsala.

@xxx3d Když jsem ve svém komentáři použila slovo „křivda“, tak to nikdy nebylo myšleno způsobem, jak píšete – tedy třeba „Porodím si dítě s křivdou?“. To je snad jasný nesmysl. Nikdy jsem nenaznačila, že se snad děje nějaká křivda, když se lidé rozhodnou pro početí z darovaných buněk a takové dítě přivedou na svět, anebo že se děje křivda takovému dítěti, o kterého se rodiče velmi dobře starají ...

O křivdě jsem mluvila v kontextu sdělení pravdy člověku, který byl takto počat. Tedy, že třeba člověk, který se dozví pravdu o svém početí od někoho jiného než od rodiče, nebo pro něj příliš pozdě v životě, tak ten může cítit nějaký pocit křivdy. Nic víc, nic míň jsem tím slovem „křivda“ nenaznačila.

PŘIPOMÍNKA OD ZAKLADATELKY

Znovu zdravím všechny, kdo se již této diskuze zúčastnil, nebo kdo se teprve chce připojit. Jelikož některé účastnice ve svých komentářích tvrdí, že se snažím touto diskuzí vystrašit budoucí rodiče dětí z darovaných buněk, tak se mi zdá velmi vhodné připomenout, že tuto diskuzi jsem začala jen odkazem na webovou stránku www.darovanedeti.cz, která se zaměřuje především na otázku sdělení pravdy dětem ohledně jejich dárcovského početí a kde je možné shlédnout i spoustu osobních svědectví lidí takto stvořených, kteří se právě vyjadřují k otázce sdělování takové informace. Mým prvotním záměrem bylo tedy jen dát lidem možnost nakouknout na informace, které třeba ještě neměli možnost slyšet.

Takže jestli to ještě doposud někdo nepochopil, tak připomínám, že jsem já osobně v mých komentářích NIKDY ani slůvkem nenaznačila, že já osobně jsem nějak proti dárcovskému početí, nebo že dárcovské početí je nesprávné, nebo že lidé, kteří případně o dárcovském početí přemýšlejí, by měli od tohoto záměru odstoupit. Tohle jsem ani nikdy nemohla vyjádřit, protože mi samotné se má za pár měsíců narodit dítko takto stvořené. Takže já sama jsem si prošla taky hodně zlými věcmi a jsem dnes šťastná, že existuje možnost mít rodinu tímto způsobem.

Doufám tedy, že zejména potenciální rodiče-příjemci, kteří do téhle debaty nakouknou, se nebudou cítit nějak vystrašeni jenom proto, že druzí lidé vyjádří svůj názor ohledně odhalení pravdy o dárcovském početí. A pokud by se přesto někdo cítil nějakým způsobem “vystrašen”, má vždy možnost se takových debat přestat účastnit.

Tak pevně věřím, že všichni mají teď jasno, co tady tímto povídáním mám na mysli.

@zabicka77 to je takový chaos tahle diskuze, proč, když se vás to tedy opravdu týká, nemůžete to tedy vysvětlit v par větách? A dáváte sem pouze jeden úhel pohledu? Odkazy jak jsou lidé zdrcený, ze se dozvěděli to a to? Já bohužel nemám čas sem dávat linky o tom, co je a není z psychologického hlediska správně.. a v kolika letech a jakým způsobem to dítěti impertretovat. JÁ mám děti ze SVÝCH buněk tak se mě toto tema už netýká. Když zakopeme válečnou sekyru a opomenu tu vasi zaseklost na jednom jediném názoru, tak by mě zajímala jedna věc a jdu si k vám pro názor. V mem příbuzenstvu máme ženu, která měla cely život smulu na muže a moc ji chybí mateřství. Není to typ co by obrázel net seznamky a bary a zuřivě se seznamovala. Je chytrá, inteligentní, zajištěna. S moji podporou kontaktovala kliniku tady v Čechách, která umí zprostředkovat mateřství přes darovane spermie v zahraničí. Papíry se vyřídí tady v ČR, veškerá lékařská příprava. Ona pouze vycestuje na samotný transfer. V ČR není legální, aby zena bez partnera podstoupila IVF. Jak se díváte na toto? Rict dítěti, až se zeptá na tatínka, ze to byl člověk, krery sice oplodnil, leč k těhotenství a zodpovědnosti se nepostavil? Náhodná známost. Nebo na tvrdo rict, ze to bylo sperma z kliniky z Holandska? Tot otázka. Tohle je proste těžký. Nemusí to byt ani cech, asi zcela určitě nebude. Ona dostane na vyber. Muže si vybrat krev.skupinu, výšku, barvu oci, vahu.
To mě zajímá........

A zapomela jsem dodat - ze kromě mě, to nebude vůbec nikdo vědět.. nechce to ani do budoucna nikomu rict. Proste se za to stydí.

@zabicka77 jenže v případě, že to dítěti sdělíte, se křivda bude dít, jemu. Tomu dítěti. Takže když jste začaly slovo křivda skloňovat, říkala jsem si, jak to jako myslíte. Proto jsem to napsala tak, jak jsem to napsala.
Vy dvě se tu oháníte slovem pravda. Já to chápu, a vím, a psala jsem to na začátku, v době, když jsem já sama byla postavená před tuto dle jiných jedinou alternativu, jak jsem tohle celé vnímala já, a že jsem pro to, dítěti nesdělovat tuhle pravdu.
Pokud pravda ublíží, je pořád ještě na místě ji sdělovat? A pokud ublíží celé rodině, tomu nejcennějšímu co rodina má, dítěti, je to opravdu nutné?

Já si tu stránku prohlídla, pročetla, když jsem četla ty příběhy lidí, říkala jsem si, že je to snad z jiného kontinentu, no nemýlila jsem se, jak jsem se později tady dozvěděla. Americká mentalita je od evropské trochu odlišná, pro mě naštěstí, ale to neznamená, že i mezi Evropany nemá svoje příznivce. Chci tím říct, že to, že se něco v Americe děje ještě neznamená, že je to správné, a že takto to tím pádem musíme dělat všichni.
Proč si myslíte, že už předškolní děti berou antidepresiva, v USA. Chci tohle i pro svoje dítě?
Já vás holky nechci přesvědčit, o změně názoru, připadá mi, že v tom máte velmi jasno. Ano, mně se to nelíbí a tak reaguji, když si myslím, že to ještě má cenu. Cenu v rámci dialogu, cenu v rámci zamyšlení se.

Hezký den,

v první řadě děkuji za odkazy, i v angličtině. téma je pro nás aktuální. Za dva měsíce by se nám měl narodit chlapeček z darovaného embrya. Takže ráda přidám vlastní zkušenost, třeba někomu pomůže.

Prošli jsme si procesem adopce a v té době jsem začala psát něco jako knihu života pro naše budoucí dítě. Kdy jsme se rozhodli, že chceme miminko, co jsme podstoupili, že má v nebi sourozence - andělíčky, jak probíhal proces adopce no a pak informace o početí z dárcovství. A všechny fotky, ultrazvuky apod. Přišlo mi to jako nejpřirozenější způsob, jak v budoucnu mluvit s potomkem o jeho identitě. O které mimochodem ví nejbližší rodina a přátelé, se kterými jsme řešili všechna IVFka i adopci.

Co se týká zdravotního stavu, už teď v těhotenství lékaři ví, že se jedná o dárcovství a hlásila jsem to například při kontrole srdíčka miminka, kdy se lékař automaticky ptal na srdeční vady v rodině. Stejně tak to bude muset vědět pediatr a příp. další lékaři, ke kterým budeme chodit. Rodinná anamnéza je jedna z prvních věcí, kterou s lékaři řešíte.

Myslím, že moc není šance dárcovství utajit. A nedoporučovali nám to ani na klinice. Naopak doporučovali předávání informací úměrně věku dítěte. Stejně jako u adopce, takže jsme připraveni 🙂 Na miminko se moc těšíme, jsme samozřejmě zvědaví, jak bude vypadat, jak poroste, jakou bude mít povahu. Ale taky je pro nás dost důležité mu časem pořídit jemu biologického sourozence (ta možnost tady je), aby měl na tom světě svého spiklence 🙂

Držím všem nastávajícím rodičům palce, vyrovnat se s dárcovstvím není jednoduché. Sami uvidíme, jak se nám to všechno bude vyvíjet. Ale rozhodli jsme se pro nějakou cestu, která naší rodině přišla nejpřirozenější.

@ja_ha držím moc palce...👍 a mohu se zeptat jestli Vás to neurazi, kolik mate zamrazenych ještě embryek? Sourozenců😍 my máme od jedné dárkyně pouze 2 embrya..

@loylii Proč dítěti lhát a vymýšlet si náhodné známosti? Mimochodem u nás jsem taky nechápala, proč nám rodiče povídali pohádky o tom, jak se vzali už na VŠ z lásky a děti měli o dost později a ne že se brali, protože máma byla těhotná a holt pak o dítě přišla. A mimochodem toto je taky důležité - máme v rodině problém s nedostatkem listovky, je to i dědičné, já ho nemám, sestra ano. Vyšetření dělají i s tím,že po opakovaných potratech chtějí rodinnou anamnézu, my to vyštrachaly, tak to víme, ani nevím, kdy máma zjistila, že to dávno víme.

@merope no jen, ze mi to prijde takové drsné rict, ze je to anonymní dárce. Aby to dite nebylo uražené, ze všechny mámy ostatních kamarádů si dali práci s tím najít tatínka a ta moje šla “jen” k doktorovi. Tady je prave ten pomyslný tenký led co na to ta detska psychika.. ale tady to asi nevyřešíme. Každý rodič a každý dite je jiné. Každá v průběhu uvidíte zda už je ten správný čas nebo ne. Mějte se tu krasne, přeji krasne a zdrave deti a pokud bych se i já rozhodla využít ty naše darovane buňky, tak sem nakouknu co je nového, zda někdo do diskuze přispívá..😇 jaký je pokrok a zkušenosti. Moc bych rada četla zkušenosti od českých maminek a ne nějaké ledabyle zahraniční příspěvky. V dnešní době ani Wikipedii si nemůžete byt jisti. Muže tam přispět kdokoliv a jakoukoliv blbost. Tady na fórech jsou aspoň autentické příběhy.
Pro mě bude sranda až se mě moje dospěly dvojcata zeptají zda jsou z IVF a rovnou třeba jestli to nejsou darovany buňky😉 já jim řeknu, deti moje - i když nikdo nikdy v našich rodinách dvojcata neměl, vy jste fakt vznikli prirozene a z našeho Bio materiálu. A oni si řeknou - to tak to ti budem tak věřit, bylo ti v době otěhotnění 38 let a my nejsme blby😀😀😀😀 já budu mluvit pravdu pravdouci a oni si třeba nechají udělat testy DNA (vámi zminivane) a ta urazena budu ja😇😀 tak já se loučím a přeji hezky večer a pohodové miminka a tehu. Třeba se potkáme v diskutuje jak dlouho kojit, kdy prikrmy, kdy na nočník, do skolky a podobne “hádky”😊😍

Musím dodat, že naše dvojcata nám, ale ani sami sobě navzájem si nejsou vůbec podobní, takže otázka určitě přijde😂

@ja_ha Jsem nesmírně ráda, že jste ocenila ty mé odkazy. Jste jedna z mála, která je ochotna si prostudovat něco nového, nebo něco, co je pro mnohé lidi velmi těžké slyšet.

To, jak píšete, že tvoříte pro své dítko knihu života, kde popisujete vše, čím jste si prošli, a že jste hlavně upřímní i s jeho nastávajícím osobním příběhem, mne opravdu dojalo. Jsem přesvědčena, že to vaše dítko s tím nikdy nebude mít problém, protože to seznamování s pravdou nastane velmi přirozeným způsobem. Je to prostě super a doufám, že budete velkou inspirací i pro mnohé ostatní rodiče dětí z darovaných buněk.

Je taky fajn, že jste zmínila, jak je důležité vzít v potaz rodinnou zdravotní anamnézu v celém tom kontextu dárcovského početí. Já si také dovedu představit, že se lékaři budou ptát na různé zdravotní věci. Prostě já osobně bych jim nechtěla lhát, zejména, když se jedná o zdravotní věci. Pro mne je nadmíru důležité, aby tady nebylo nic zamlčováno, protože by to potenciálně mohlo vést k nějakým pozdějším nedorozuměním či problémům.

Je také super slyšet, že jste na IVF klinice slyšela spíše doporučení předávat dítěti informaci o jeho početí. Prozatím to není až tak obvyklé, ale myslím, že pod tlakem zahraničních zkušeností, se to i u českých IVF odborníku změní.

Tak Vám moc přeji, ať Vám to dítko přinese do života jen to krásné!

@xxx3d Je velmi zajímavé od Vás slyšet, že když někdo jiný používá slovo „křivda“, tak Vás to docela deprimuje (jak jste napsala již dříve). A přitom sama teď to slovo používáte, když říkáte, že (teď Vás cituji) „V PŘÍPADĚ, ŽE TO DÍTĚTI SDĚLÍTE, SE KŘIVDA BUDE DÍT JEMU“. Navíc tímto jen vyjadřujete (na což máte samozřejmě právo) v podstatě takovou jistotu, že tomu tak u dítěte opravdu bude.

Takže zase jsme tedy u toho, že nikdo z nás nemůže na sto procent vědět, jak by to právě u jeho dítěte dopadlo. A přiznávám ani já ne. Ale proto se já snažím dozvědět informace, které už existují, o lidech, kteří si to doopravdy prožili na vlastní kůži – ať jsou to ještě děti nebo dospělí. A bohužel z těch informací, které jsou doposud dostupné, mi více vyplývá znovu to, co jsem již v této diskuzi opakovala několikrát – a to, že když se informaci o dárcovském početí dozvěděli lidé až v dospělosti nebo hlavně od někoho jiného než od vlastních rodičů, tak to byla docela pohroma. Ale z těch příběhů ještě dětí, které jsem už četla nebo se o nich dozvěděla, vyplývá zcela opak – že se s tím sžily a nebraly to jako nějaký zásadní problém.

A když Vy mluvíte o „pravdě“, tak cítím, že ji vnímáte jen jako nástroj ublížení. Já to tak nevidím a věřím, že nejen já to tak vnímám, protože to potvrzují už různé psychologické studie i vlastně v kontextu dárcovského početí opět na základě výpovědí lidí takto počatých. Pro ukázku tady kopíruji ukázku svědectví lidí počatých z darovaných buněk:

“Když jsem se to dozvěděl, bylo to otřesné NE PROTO, ŽE MŮJ TÁTA NEBYL MÝM OTCEM, ALE PROTOŽE JSEM BYL VYCHOVÁVÁN VE FALEŠNÉ REALITĚ. Rodina má být založena na důvěře. Když se tato důvěra podlomí, změní to rodinný ráz. Ovlivní to vztahy.”

“Když jsem se to dozvěděl, cítil jsem se zrazený, protože MOJI RODIČE BYLI PŘEDTÍM VŽDY KE MNĚ UPŘÍMNÍ A NEMĚLI V POVAZE LHÁT. Bylo to otřesné.”

Z takových a mnoha podobných svědectví mi jasně vyplývá, že samotná pravda o dárcovském početí neublížila, ale ublížil fakt, že rodiče to zapírali a nebyli upřímní. A takových příběhů jen přibývá …

No a když jste zmínila, že ty uvedené zdroje na www.darovanedeti.cz jsou především z ciziny, tak samozřejmě máte pravdu. Však to byl asi i záměr té zakladatelky, protože tam jasně píše, že když v ČR žádné podobné informace nenašla, tak začala hledat tam, kde už jsou bohatější zkušenosti. Navíc ty osobní příběhy apod. nejsou jen vyloženě americkými příběhy, ale také z Austrálie a z některýh států EU. A nikdo snad neříká to, že když někdo ukazuje zkušenosti odjinud, že Vy jako příslušník jiného státu to musíte dělat také.

Ale já opět vycházím z toho, že když třeba v ČR ještě neexistují veškeré informace, které se daného tématu týkají, tak nezavřu oči před tím, co už je známo někde jinde. Však takhle pracují i mnozí akademičtí odborníci, kteří se naopak jako první krok většinou inspirují zahraničními studiemi. A věřte mi, že to je opravdu pravda, neboť já sama jsem akademický pracovník a mám spoustu kolegů, kteří, když píši nějakou vědeckou práci, tak prostě musí najít a citovat spoustu zdrojů ze zahraničí …

Takže dávat spojení mezi stoupajícím počtem dětí v USA, které berou antidepresiva, s tím, že by to tak bylo i s dítětem v ČR, které by se dozvědělo pravdu o svém početí, tak to je opravdu pro mne zcela nepochopitelné. Nikdo nezpochybňuje informace o tom, že dnes přišla doba, kdy nejenom v USA, se dětem ordinuje stále více léků. Ale to jen proto, že dnes se na každou maličkost (jako např. aktivnější dítě) přilepí nálepka nějakého syndromu a hned je na to lék. A to se vlastně začíná dít i v ČR.

Ale nějaký syndrom nebo nemoc z toho, že někdo v dětství poznal pravdu o svém dárcovském početí, vůbec neexistuje. Takže opravdu nevím, proč zrovna toto uvádíte v kontextu sdělení pravdy o dárcovském početí …

@loylii Já jsem z této diskuze chaos dělat nechtěla, ale bohužel nemohu se vyjadřovat k tak komplexnímu a složitému tématu ve 3 větách. A pokud tvrdíte, že já sem dávám jen jeden úhel pohledu a že jsem zaseklá jen na tom, tak to bych mohla říct také přesně o vás všech, kteří zase mají úplně opačný názor. Prostě každý má ten svůj úhel pohledu ...

A co se týče těch odkazů na, jak citujete „zdrcený lidi“, kteří tam v těch ukázkách vyjadřují své pocity, tak ano, přiznávám, že některé ty příběhy nevyznívají pozitivně, ale právě proto bych se zamyslela, co opravdu chtějí vyjádřit. A mne tedy jednoznačně z velké většiny vyplývá, že to „zdrcení“ nevychází ze samotné pravdy o dárcovském početí, ale především z toho, že jim to rodiče tak dlouho tajili, nebo že se to dozvěděli jinak. Však u spousty příběhů je i přesně napsáno, v kolika letech a jakým způsobem se to ti lidé dozvěděli. Takže já si na těch příbězích uvědomila zejména tento faktor ...

No a pokud jste ochotná si přečíst opět můj delší komentář, tak Vám teď ráda odpovím, co si myslím o záležitosti té Vaší příbuzné. Já vím, že v ČR prozatím není legální, aby žena bez partnera prošla dárcovským IVF nebo inseminací, takže chápu, že je to pro ni asi o dost dramatičtější situace. Každopádně co se týče toho, jak by měla přistoupit k situaci, co říct dítěti, tak určitě má více možností – tedy, jak jste již zmínila – může tvrdit / lhát dítěti, že třeba kdysi potkala muže, se kterým jej zplodila, a on se pak od všeho distancoval, nebo že třeba byla mladá a dost nerozvážná a byla to známost jen na jednu noc, nebo něco v tom smyslu …

Ale jak již jistě znáte moje názory, tak já bych se přiklonila k pravdě o darované spermii. V zemích, kde svobodné ženy či lesbické páry mají možnost mít dítě z darovaných spermií, si také již dlouho sdělují své zkušenosti. A já jsem četla i spoustu takových případů. Opět mi z těch jejich zkušeností vyplývá, že sdělení pravdy bylo tou nejlepší variantou. Prostě, když se taková svobodná matka rozhodne pro fiktivní příběh o nějakém muži v její minulosti, tak většinou to nezůstane jen u jedné otázky ze strany dítěte. Pak se dítě může stále více a více vyptávat na podrobnosti – třeba aspoň, jak ten muž vypadal, kde se potkali, jestli mají nějaké společné fotky atd. Takže by se taková žena musela zákonitě dostat stále více do spleti lží, které by si musela i pamatovat, aby pak třeba nezačala říkat něco jiného. Děti jsou přeci strašně všímavé … Já bych na to žaludek neměla, abych stále vymýšlela další lži pokaždé, když by se mě to dítko na něco v této souvislosti zeptalo …

A je vlastně fajn, že jste vůbec toto téma nadhodila. Totiž z mnoha příběhů dětí, které byly počaty z darovaných spermií, aby svoboné matky nebo lesbické páry měly děti, dosti jednoznačně vyplynulo, že vůbec neměly problém s tím, že věděly o darovaných spermií. Prostě to vzaly, jak to je, a žádné obrovské drama se nedělo. Snad jen častým problémem bylo to, že jim bylo smutno, že nemají doma otce. Myslím, že i to přesně vyjadřují ty děti z příběhu DĚTI DÁRCE 5114 na té webovce darovanedeti.cz. Je jich tam několik a všechny jsou děti svobodných matek … Takže i na tom je dobré si uvědomit, že když děti v takových rodinách tu pravdu unášejí vcelku fajn, není důvod předpokladát, proč by to muselo být strašné v plných heterosexuálních rodinách.

@loylii Chápu, že to může dítěti připadat jako ne zrovna obvyklá varianta, jakým způsobem se rodí děti. Ale nemyslím, že by muselo být nějak uražené, že jeho máma prostě musela požádat o pomoc pana doktora (hlavně, když se to podá tomu dítku velmi pěkným způsobem – třeba, že máma neměla štěstí potkat někoho, kdo by ji měl opravdu rád, a tak chtěla mít miminko, o které by se moc starala). A navíc nikde není napsáno, že si tato žena nakonec nenajde partnera, který se stane pro to dítě i výborným otcem. Myslím, že v dnešní společnosti jsou děti zvyklé již na tolik neobvyklých věcí, že přijmout variantu zplození dítěte z dárce a ne vždy z nějaké známosti, nebude tolik šokující a dramatické.

Také bych byla ráda, kdyby přibývalo příběhů českých rodičů o tom, kdy nebo jak dítěti sdělili pravdu o jeho dárcovském početí, a zejména, jak to dítě přijalo. Ale vzhledem k tomu, že nyní prostě tyto české příběhy opravdu chybí (asi proto, že prozatím většina rodičů se rozhodla to neříct, nebo ti, kteří se na to chystají, tak ještě k tomu nedošlo), tak nebudu čekat možná ještě několik let, než to vypukne. Mohla bych totiž propásnout dobu, kdy se mi zdá nejvhodnější s tím moje dítě seznamovat.

A chápu, že příspěvky ze zahraničí mohou na někoho působit ledabyle nebo dokonce podezřele, ale totéž by mohli říct právě lidí žijící mimo ČR, kterým bychom přeložili naši diskuzi. Prostě různá fóra probíhají současně na mnoha místech světa, a i když ne vždy se dá všemu věřit, tak taktéž nemohu říct, že vše z jiných zdrojů je podvod.

Takže je opravdu na každém z nás, jestli už bude raději teď sbírat veškeré informace, které se ohledně této tématiky objevily, anebo jestli bude čekat další léta, co na to řeknou jen lidé z ČR ...

@loylii Děkuju. Měli jsme jich celkem 5, 1. transfer nevyšel, teď jsem v osmém měsíci a tři bobiše máme v mražáku. Tak uvidíme, jak se u nás situace vyvrbí...

Jinak se jednalo o celý 4. IVF cyklus, dárkyně i dárce. U nás se i přes celkem mladý věk (já 30 let) embrya nevyvíjela dobře a po genetickém vyšetření nebylo ani jedno v pořádku (a to jsme oba dle genetika zcela zdraví).

@ja_ha to je fajn, ze mate ještě 3 v mrazáku. Mě hrozne mrzelo, ze naše dárkyně z 10ti vajicek měla kvalitních málo a do stadia k zamrazeni došly pouze 2. Tak ví bůh, zda by se chytly. Já když měla své vlastní IVF, tak poprvé k použití byli 2 embrya a po druhe 5. Nikdy žádný úspěch, ani biochemické.
Pokus s darkyni nás stal 69 tisíc a to bylo ještě na pojišťovnu v mým 38 letech. O to víc to zamrzi, ze člověk spoléhá na to, ze když se mi IVF s mým vlastním bio materiálem nedaří, tak dárkyně taky nebyla úplně úspěšná. Za ty nervy a peníze jsem čekala, ze bude třeba 5 kvalitních embryi, který se v ketu budou zavádět.. Vám strašně moc fandím😍

@merope To je zase dobrý příklad toho, že i když se rodiče něco snaží před dětmi tajit, tak to prostě může kdykoliv prasknout. Prostě život je nevyzpytatelný ...

Já znám jednu paní, jejíž nynější manžel není biologickým otcem jejich syna, kterého spolu vychovali a který je už dnes dospělý. Ten manžel ale hned od začátku věděl, že to není jeho biologický syn, ale nikdy to tomu synovi s manželkou neřekli. No a bohužel ten její manžel onemocněl na leukémii a nutně potřeboval transplantaci kostní dřeně. Jejich syn se okamžitě nabídl lékařům jako možný dárce a oni udělali test DNA. Takže pravda vyšla najevo a bylo to pro všechny zdrcující (tedy navíc k té leukémii). Ten kluk prostě neměl do té doby o tom žádné ponětí a byl totálně na dně z toho, že mu to rodiče zatajili, a on si navíc připadal před těmi lékaři jako totální blbec ...

Já vím, že takový případ se nestává snad až tak často, ale člověk opravdu nemůže vědět, co život přinese. Takže to byl pro mne zase jeden z příkladů, proč se přikláním, abych pravdu o dárcovském početí netajila a nečekala, než potenciálně dojde k nějakému podobnému, absolutně nečekanému a nechtěnému odhalení.

@ja_ha Také Vám moc držím palce, ať se vše konečně vydaří. No a snad za nějakou dobu budete moci přispět do nějaké diskuze s tím, jak jste své dítě (děti) seznámila s informací o dárcovském početí. Moc bych si přála, aby se taková svědectví z českého prostředí začala doopravdy objevovat.

Tak my máme asi dokonale vyřešeno. Já se tím netajila, UTZ jsem beztak měla v Gennetu, kde bylo i IVF a nechtěla jsem, aby mě honili na amniocentézu jen kvůli věku, ale aby rizika vzali podle skutečnosti. Takže to bylo ve zprávách v těhotenství a máme to i v lékařské zprávě při propuštění z porodnice, kterou nám bylo doporučeno založit do očkovacího průkazu dítěte. Ano, nosit to tam máme hlavně zpočátku - ale minimálně do 2 let věku určitě, když 2 roky trvá, než vývoj "dožene" oproti vrstevníkům stejně narozeným (předčasný porod kvůli preeklampsii). A asi bude fajn, aby měl do budoucna k této zprávě kluk přístup. Resp. rozhodně ji nechci vyhazovat jen proto, aby se náhodou "něco" nedozvěděl. Analogicky jsem si okopírovala těhotenskou průkazku - tam to je taky. Prostě něco, co se dosti špatně utají, pokud nebudu chtít vyhazovat podle mě důležité zprávy pro jeho život.

Čistě hypoteticky si představím, že mám před sebou jedinou možnost jak být těhotná, a sice možnost darovaného vajíčka.
Otázky, které budu řešit především, jsou u mě (a byly u mě) osobního rázu. Následuje otázka, řekneme mu to (pohlaví nevíme, takže tomu dítěti). Objeví se váhání, případně jasné ano, jasné ne. Od partnera, ode mě. Potom výhledové možnosti při odpovědi ano, při odpovědi ne. My jsme v tomhle s mužem měli jasno, že ne. Ale teď to zkusím hypoteticky, že si vyberu možnost ano, tedy říct o darovaném vajíčku.
Když je dítě malé, může se mu formou příběhu, pohádky leccos říct, jenže v momentě, kdy o tom příběhu začne přemýšlet, přijdou od něj otázky. A co mu povím? Víš miláčku... nevím kdo to je, nebo byl, ta dárkyně, protože podle zákona jsou tyto informace tajné, ale jednou... možná...
Takže mu vytvořím takový smysl života, že bude čekat, pídit se a doufat, že jednou možná... zjistí svou dárkyni, nebo dárce, a?
Nebylo by lepší, kdy veškerou energii vložilo (to dítě) do něčeho pro něj smysluplnějšího?
A to nemluvím o otázkách, které se mu budou rojit v hlavě, jako třeba proč mi to rodiče říkali, když se nic zjistit nedá, pro ně je to důležité, tak i pro mě. A tak dále.
A já bych jako jedinou smysluplnou odpověď měla, protože je to pravda. PRAVDA.
Určitě by bylo rádo. To dítě.
Takhle se na to dívám já.
Ti, kteří se rozhodli jinak, se rozhodli jinak. Taky s ohledem k okolnostem. Já tomu rozumím, nicméně u mě přetrvává názor, tohle dítěti neříkat. Nebrat mu jistotu rodiny, do které se narodí, nebrat mu štěstí, radost, dětství.

@xxx3d Naprosto Vás chápu, že uvažujete, jaké otázky budou od takového dítěte přicházet postupem času, když bude vyrůstat a jak bude více věcem rozumět. Mne samotnou také už napadlo spousta scénářů a některé z nich mi třeba v mé představě také nepřipadaly nějak super lákavé. Ale opět, když jsem už četla spousty příběhů právě dětí, kterým to bylo řečeno, tak mě to utvrzuje stále více v tom, že to drama být vůbec nemusí a že i přesto, že asi nastane doba, že by se chtěli dozvědět více o těch dárcích, tak to určitě nezůstane jen jejich jediným smyslem života.

Však i zrovna ty příběhy dětí z www.darovanedeti.cz – Děti dárce 5114 a pak příběh té holčičky Allegry – jasně vystihují jejich postoj. V tom prvním příběhu je tam více dětí z darovaných spermií a když se zrovna vyjadřují k jejich dárci, tak ano, přiznávají, že by ho chtěly poznat (což beru jako naprosto přirozené), ale na druhé straně ani jeden z nich netvrdí, jak je nešťastný a že se vůbec nemůže na nic jiného soustředit a dále v životě dělat ...

Anebo ta Allegra z darovaného vajíčka vyjádřila dokonce, že prozatím ani nestojí o to, aby někoho aktivně hledala. Svou mámu má doma. Samozřejmě v pozdějším věku se to může změnit, ale také ne. Je spousta příběhu již dospělých lidí, kteří dokonce už našli kontakt na dárce, ale nakonec třeba ani o ten kontakt nestojí.

A v jiných zemích žije spousty svobodných matek, které se nechaly oplodnit dárcem, a vychovávají své dítě samy, takže ty děti jsou od malička v situaci, kdy doma není otec, a spousta z nich zná pravdu o svém početí od útlého věku. A určitě mnoho z nich, možná i většina nebo dokonce i všichni, až jsou starší, mají touhu poznat, z koho vzešli. Ale to neznamená, že žijí jenom tím, že celou svou energii vkládají do úsilí najít toho dotyčného dárce. Život jde i pro ně dál a přináší jim spoustu věcí, na které se nechtějí vykašlat nebo je ignorovat jen proto, že nepoznaly svého genetického dárce.

A jistě, kvůli anonymitě dárců v ČR, to může pro některé jedince znít “zoufale”, že když by o informace o dárcích měli zájem, takže se k nim jen tak nedostanou. Ale myslím, že ta věc s anonymitou se taky docela brzy posune někam jinam. Mám jednu kamarádku, která má známého poslance, který jí nedávno řekl, že zrušení anonymity nebo nějaká úprava anonymity se již aktivně projednává i na evropské úrovni (v Radě Evropy), a že tlak ostatních zemí na vyřešení této otázky je nyní už opravdu velký.

Takže, ať to již mé dlouhé povídání ukončím, znovu připomínám že z toho, co jsem již prostudovala a stále studuji mi jednoznačně vyplývá, že i když u dětí nebo spíše až těch starších nastane určitá touha poznat své dárce, tak to ale absolutně nezničí jejich touhu zabývat se v životě něčím dalším, budovat si prostě normální život tak, jak to dělají jejich vrstevníci.

A je mi jasné, že tento můj (ale snad nejen můj) názor se všem líbit nemůže, což je naprosto v pořádku. Ale já si stojím za tím, že tím, že dítěti řeknu, jak začal jeho životní příběh, tak mu nevezmu jistoru rodiny, protože tu rodinu budu přeci tvořit já a můj manžel a naše další rodina. A nebudu mu brát štěstí, radost a dětství, když se o něj s láskou budu starat a poskytovat mu vše co, ke štěstí a dětství patří. Já se nesnažím vidět v realitě dárcovského početí něco negativního, a proto se budu snažit to taktéž přenášet na to své dítko.

@xxx3d Chtěla jsem se vás také zeptat, jestli jste pomyslela na to, že se vás dítě může zeptat třeba (teď jen tak plácnu), po kom má určitý tvar nosu, nebo po kom je tak vysoké, nebo po kom zdědilo talent hraní na nějaký hudební nástroj, nebo proč mu ve škole nejdou jazyky a vyniká v technických záležitostech apod.

Já vím, že některé děti se neptají vůbec na nic, ale zase některé mají otázky (já je například jako starší dítě měla). Takže pak snad není jiné volby než buď nic neodpovídat, což asi vypadá velmi podezřele, nebo bohužel lhát. A tady si toto pro sebe určitě představit nemohu. Je mi jasné, že každý z nás v životě někdy zalhal, ale představa, že při každé nastávající otázce dítěte budu muset vymýšlet nějaké lži, je pro mne dosti neúnosná. Navíc si nedovedu představit, že bych si ty vymyšlené odpovědi pamatovala (pokud bych si je někam nezapisovala), takže by se mi mohlo vcelku rychle stát, že bych se k nějaké věci vyjádřila i dvojím způsobem, což by to dítě mohlo jasně pochytit.

Ptám se na toto téma také proto, protože mnoho lidí tvrdí, že zatajování pravdy o početí vlastně není lež, že se dítěti vlastně doslova a do písmene nelže, když se mu to neprozradí. Na druhé straně ale při lživých odpovědích na jeho různé otázky je jeho život omotán lživými informacemi, takže se nedivím, že až se takový člověk nakonec tu pravdu dozví, že to vše bere jako jednu velkou lež svého dosavadního života ...

@merope Já se také rozhodla nevyhazovat žádné zprávy, které jsem z IVF klinik dostala, i když při tom transferu s darovaným vajíčkem mi to lékař tak trochu navrhl … Prostě to vše už je součástí nejen mého životního příběhu, ale i té lidské bytosti, kterou přivedu na svět.

Navíc můj gynekolog to už také ví a budoucímu dětskému lékaři to také řeknu, takže jakékoli zprávy od nich nebudu taktéž ničit. Prostě jednou se to stalo součástí našich životů, a tak k tomu budu přistupovat.