Jak si najít cestu k miminku?

Hele... Já se u malé taky cítila trochu odtažená a po porodu se to velmi rychle srovnalo. Ještě pár dní jsem pak měla pocit, že ji sice mám ráda, ale není to takové to šílené mateřské, co bych měla cítit, ale do týdne jsem byla do malé zabouchnuta až po uši a měla o ni hrozný strach. Teď zas mam pocit, že u druhého se nestíhám na to těhotenství ani soustředit, natož zkoumat nějaké pouta. Mrzí mě to kvůli němu, ale předpokládám, že se to velmi rychle spravi, po porodu se budeme vic mazlit. Doufám. Tam mám trochu obavy, že buď zazdim malou nebo jeho, ale ono se to snad srovná bez toho. A mám v plánu ho víc nosit, i kvůli tomu. Věřím, ze se tak ta pouta líp tvoří.

No ono taky neni dobre se upinat na brisko,kdyz se muze jeste cokoli stat,ja myslim,ze to je takova obrana az se mala narodi a budes videt,ze je vse v poradku bude vse jinak to zaridi hormony,tak se neboj 😉

Já z mimča taky nebyla vyvalená když jsem byla těhotná. Ale hned jak se narodila, tak jsem si ji zamilovala nejvíc jak to je vůbec možný. Navíc jsme chtěli holčičku, tak se nám splnilo přání. Neboj určitě si ji taky zamiluješ a budeš nejpyšnější máma na světě 😉

U druheho tehotenstvi jsem prozivala to same. Jeste kdyz jsem sla na sal na vyvolavacku, nedokazala jsem si predstavit, jak se o to dite budu starat, vubec nic jsem k nemu necitila. Ale porod a nasledne tri hodiny s miminkem na porodnim sale vse zmenilo. Stacily tyto tri hodiny a byla jsem z maleho totalne mimo, jakoby bych se znovu zamilovala. Bylo to moc krasne a preji Vam to stejne. Hlavne at mate dobry porod a pak na sebe a miminko cas.

Pro mě obě děti začali existovat až po porodu. Pokud byli uvnitř, nevnímala jsem je jako děti....navíc u druhýho trvalo par týdnů, než přišla ta opravdová mateřská láska...

Až se narodí, cestu si určitě najdeš 😉

Já vám všem děkuji. Budu spoléhat na hormony atp… Jen je mi to líto, protože u prvního sem byla přes všechno to špatný “natěšená” a přijdu si až nepřirozeně apatická. Ale třeba je to jenom věkem a starostmi okolo. Vztah s manželem se uklidnil sám, ten odchod z práce udělal s mojí psychikou opravdu hodně a takhle v klidu jsem dlouho nebyla 🙏. Joo, stres ( nejen v těhotenství) je fakt zlo..

Těhotenství mi bylo nepříjemný. Těšila jsem se celkem na mimino, ale spíš převládal strach. A to bylo a je chtěly a “vydreny” :D K břichu jsem nikdy nemluvila, bylo mi to divný, spíš jsem si s ním občas pokecala v duchu, ale bylo to jak kdybych mluvila ke kámošovi na pivu než nějaký srdíčka a tak. Ani jsem břicho nějak moc nehladila, mazleni s pupikem mi obstarávala kočka která chodila pravidelně vrnět a syn reagoval kopáním.) takový ty cukroušký řeči přišly společně s láskou až v průběhu sestinedeli )

Mluvíš mi z duše.mam dva kluky 9 a 13,takže už několik let relativní klid.zadny pliny,kojení,doma už mohli být sami.prace sice žádná kariéra,ale mezi lidma a v neposlední řadě na ucte výplata a po ní celodenní výlet do nakupaku. Také jsem zhubla 30 kilo...pak jsme se s novým partnerem rozhodli pro miminko.tehotenstvi zvlášť na konci hrůza,nahoře 26 kilo ,nemohla jsem ani dojít na WC.mala se narodila 23.11 2021. Miluju ji strašně ale...chybí mi volný čas,chybí mi výplata,chybí mi moje původní tělo,chybí mi čas na kluky...připadám si jako omezenec,ptz asi 15 hodin denně sedím u tv a kojim...nahoře mám furt deset kilo a prsa až u pupíku.chci do práce. Chci dělat něco jinýho než kojit,převalovat ,utírat blitky,žehlit a počítat za kolik mužů nakoupit.myslim,že je to i věkem,je mi 35.radu nemám,ale třeba ze skupinky mohl změnit aspoň občas pokec s normálníma matkáma😁

@sylvka čauky, neblázni. Užívej si toho, je to naposledy. Malej se mi narodil taky v 35, kluci jsou stejně jak tvoji, malému jsou 3, jsou přede mnou poslední měsíce s ním a doma. Strašně rychle to uteklo. Na sezení u TV a celodenní kojení můžu jen vzpomínat. Kila navíc se mě taky drží, a něco s nimi dělat jsem se rozhodla teď na podzim. Jde to ztuha, ještě kojím, ale jde to. Všechno zase bude. Malá je ještě malinká. Užívej si ji jak to jde. Do práce se ještě nachodíš..

Jinak k tématu..k nejmladšímu jsem taky neměla vztah. Ne že bych to neuměla, ale nešlo mi to. Neříkala jsem mu ani jménem, ani jsme si s ním moc nepovídali, max manžel mi mazal bříško a občas cítil kopnutí. Před ním jsme totiž o miminko v 19tt přišli, takže jsem se bála se na to další nějak moc upnout. Bála jsem se až do konce. Opadlo to až v prvních dnech po porodu, jak se rozběhlo kojení, přišli jsme domů..a sžívali se. Teď je to miláček všech.

Ale ono přece není špatně, že něco neprožíváš jako když jezdíš na jednorožci. Btw. to mě strašně pobavilo s tím jednorožcem. Jeden psychiatr říkal, že náš problém je ten, že chceme neustále prožívat extatické chvíle štěstí jako když jsme na heroinu, ale to není možné. Pro spokojený životní stačí mírný prožitek štětí, třeba jako ze hry na klavír.

Možná jsi trochu potlačila možnost mít dítě, když to nešlo a partner to nechtěl řešit, navíc a první a druhý trimestr byl docela masakr. Tak třeba na nějaké úrovni vědomí si to dítě úplně nepřipouštíš. Možná máš na sebe moc velké očekávání, že by jsi se měla nějak chovat, nějak myslet, protože některé ženy těhotenství hodně prožívají, řeší vše, aby bylo dokonalé a když člověk nemá připravený načančaný pokojíček, vymazlené fotky s těhu bříškem, nejí bio stravu, tak vedle nich vypadá jak budoucí Herodes.

Když si zadáš do googlu meditace napojení na své dítě, najde ti to nějaké meditace a články. Pokud ti daná meditace nevyhovuje, klidně si ji uprav, nebo si vymysli vlastní😉 Základem je, abys měla kolem sebe bezpečný prostor (nikdo se ti neposmíval, že provozuješ "ezo" praktiky), klid a čas, pokud ti utečou myšlenky, někam jinam, nevadí, to se prostě stává. Můžeš si zvolit otázku, např. proč si neužívám těhotenství a tu pokládat v duchu dokola, až ti to doje, proč nejsi poprděná z bříška. Můžeš se ptát i na něco jiného, např. Co pro tebe moje dítě můžu udělat. Medituj tak dlouho jak je ti to příjemné.

Milá maminko, je bezva, že své pocity sdílíte a že hledáte cesty, abyste se cítila lépe. Pocity nejistoty, strachu a obav (ať už je příčinou/důvodem cokoli) zažívá v určité fázi těhotenství každá žena. U někoho může jít jen o krátké záblesky, někoho obavy potrápí víc. Jen se o tom moc nemluví. Na sociálních sítích většina žen sdílí ty radostné okamžiky, než to, že je něco zrovna trápí. Máme pak tendence se identifikovat s tím, že jsem divná, že mám tento pocit, nejsem dobrá máma, že necítím to a to, že dělám málo a měla bych víc... Před časem jsem vytvořila dotazník, který se týká strachu a obav v těhotenství. Budete-li chtít, ozvěte se. Po jeho vyplnění vám můžu nabídnout 30minutovou konzultaci zdarma. Hezký den!

Já se tedy přiznám, že u mě ani po porodu dcery nepřišla hned ta láska a dojetí z toho malého tvorečka. Nejdřív převládal strach, že to nezvládnu. Samozřejmě všechno časem přišlo 😊
Teď čekám druhou holčičku a popravdě to neprožívám vůbec 😉

Neboj, bude to v pohodě!!! Láska přijde 🥰 Známá čekala třetí, neplánovaně, nechala si ho, protože ji ukecali. Celé těhotenství psychicky na dně, chodila i k psychologovi, brala slabá antidepresiva. Dítě chtěla dát k přímé adopci, jen svědomí a že se jejich děti na sourozence už těšily, ji nedovolilo dát dítě nakonec cizím. A po porodu? Ohromná smršť lásky, všechno zlé zapomenuto 😊 ono je rozdíl když je v břichu a pak když ho vidíš na vlastní oči 😉 držím pěsti ✊✊