Miminko po porodu zemře. Vidět či ne?

oo i zavisi, jak dlouho bylo bez plodove vody...cim dele, tim je defekt znatelnejsi...urcite se te i po porodu zeptaji....na druhou stranu, pokud prochazis klasickym porodem, vyplavi se ti hormony a budes chtit detatko videt a byt s nim, kdyz bude odchazet...ver, ze jako maminka by sis neodpustila vedet, ze z tveho detatka se stava andilek a nebudes mu na blizku nebo ho nebudes moci drzet za ruku a byt mu v teto chvili oporou...hlavne, vezmi si na porodny sal nekoho, kdo bude oporou tobe.... preji hodne sily....a ver, at se rozhodnes jakkoliv, ze jsi pro sve male udelala maximum a budes mu maminkou navzdy...

Ahoj, moc mě to mrzí, napíšu ti vlastní osobní zkušenost, která byla samozřejmě nesmírně těžká, ale hodně nám dala přes to všechno a posílila nás a stmelila jako rodinu. Za sebe moc doporučuju rozloučit se. Porodila jsem ve 23.t. miminko, měla jsem také rodit přirozeně - je to pro tělo a budoucí těhotenství šetrnější, proto se k tomu přistupuje, ale začala se mi předčasně odlučovat placenta a já začala krvácet, takže se šlo rychle na sál na sekci. Malý byl nádherné miminko, až nás překvapilo, jak už v tak brzkém týdnu vypadá dokonale! Po narození byl u manžela, neonatolog se ptal, jestli ho chce, vše mu vysvětlil, jak to bude probíhat, velmi jsem obdivovala manželovu odvahu, umřel u něj, bylo to rychlé. Neonatolog byl anděl, přístup porodnice a všech byl úžasný! Ptali se mě, zda ho chci vidět, cítila jsem, že ano, ale byla jsem po narkóze mimo, tak jsem řekla, že až ráno. Byl už samozřejmě mrtvý a když ho nesli, chvíli jsem zaváhala, ale byla to ta nejlepší věc, kterou jsem udělala a jsem za to nesmírně ráda! My nevěděli, jak to dopadne, byla jsem v nemocnici tři dny, snaha byla těhotenství udržet, bylo to nejisté a chtěli podepsat, zda budeme chtít zachraňovat, ale rizika spojené ze zdravotními potížemi byly obrovské v tak nízkém týdnu, rozhodli jsme se, že ne a doufali, že těhotenství bude pokračovat dál, ale bohužel. Dle neonatologa byl i hodně nezralý, takže rozhodnutí bylo na místě. Ptala jsem se pár dní před, jestli je možný pohřeb, nic jsem o tom nevěděla a samozřejmě je, vlastně teď už vím, že v jakékoliv fázi těhotenství to je možné. Udělali nám v porodnici otisky a vyfotili malého, i když jsem o to nežádali, šla jsem tam pak poděkovat a vzala si fotku na usb, jsem za to hrozně vděčná. Doteď se na něho dívám, pohřeb nám moc pomohl, viděli jsme ho ještě jednou vč našeho syna, který se s bráškou rozloučil, po něm k nám přišla zdravá donošená slečna, měla jsem předtím ještě potrat v 11.t. a prvnorozený syn se narodil o dva měsíce dříve. Bylo to vše nesmírně náročné, hlavně první dny po tom, pak to chtělo jen čas, hodně dlouhý čas, zažívali jsme peklo na zemi, ale čas rány otupí a dnes, v listopadu to byly tři roky, jsem s tím naprosto srovnaná, jsem schopná o tom mluvit a cítím se dobře, malý byl a je součástí naší rodiny, chodíme na hřbitov, který je u kostelíka na kopci, na který vidíme z okna, má tam urničku v kolumbáriu. Chodila jsem ten první půlrok k psycholožce, která měla zkušenosti s ženami po takové ztrátě a říkala mi, že ženy, které se nerozloučily, to mají jako nevyřešené téma v životě. Možná je v danou chvíli jednodušší před tím zavřít oči, ale do budoucna rozhodně ne a je krásné číst tady, jak to ženy vnímají, že by se chtěly rozloučit. Vždyť je to naše dítě, ať živé či mrtvé, nic se na tom nemění. Vypadal jako by spal! Tvoji příbuzní tě chtějí chránit, to chápu, naše společnost se bojí smrti a řada lidí by se bála vzít i svoje děti na pohřeb, ale smrt patří k životu stejně jako narození. Psala jsem si poté deník, moc mi to pomohlo, kdybys chtěla, napiš mi email a já ti ho pošlu. Existuje organizace prázdná kolébka, taky by mohli poradit, já se s nimi spojila právě kvůli pohřbu a řešení formalit, mám tady i článek o vyřizování mateřské a pohřebného, zní to možná morbidně, ale život jde dál a člověku to může pomoct. Kdybych mohla jakkoliv pomoc, klidně se ozvi, bude to těžké, hodně mi i pomohla tady jedna maminka, už tu není aktivní neftys75, taky si to zažila, rozloučila se. Ještě posílám tady to video, je to smutné a krásné, dělejte, co cítíte, klidně se vyfoťte, vše to moc pomáhá k vyrovnání se této těžké ztráty, držte se!

@peleta cisar je operace, je pro matku rizikovejsi nez prirozeny porod, take hojeni trva dele. Samozrejme kdyby na tom maminka trvala, asi by se dalo s gynekology domluvit, ale proc si nechavat rozriznout bricho ( a pak muset event. cekat delsi dobu do dalsiho otehotneni) kdyz lze porodit miminko prirozene?

Hlavně to udělejte tak, jak to cítíte Vy s partnerem. Na okolí vůbec nedbejte, nikdo Vám do toho nemá co mluvit, ať se rozhodnete jakkoliv.

Pro zakaladatelku: je mi moc lito ze musite toto prozit.
Nekolikrat jsem jako neonatolog zazila takovy porod/poporodni peci., tak pisi moje zkusenosti z nasi strany.
Dle meho nazoru je vzdy lepsi se s detatkm rozloucit, videt ho, rict mu neco, udelat si fotografii, i ho pak pohrbit. Ta bolest v tu chvili je asi nesnesitelna, ale ono Vam to z dlouhodobeho hlediska pomuze to cele nejak uzavrit.

Jak by to melo probihat: bezprostredne po porodu se pravdepodobne miminko od Vas odnese (pediatr vysetri a zjisti zda miminko zije anebo ne (u diagnozy Vaseho detatka muzou byt pritomny obe varianty). U mrtve narozeneho detatka zustava maminka na porodnim sale, kdyz chce videt miminko, tak ho dostane do naruce a muzou se s partnerem s nim rozloucit. Detatko je zabalene, takze pripadne deformity koncetin nebo zmeny na kuzi nevidite, jen oblicej. Samozrejme ale pokud byste chtela miminko videt rozbalene, mate na to pravo. Muzete si udelat spolecne fotky, por. asistentky Vam udelaji treba otisky rucicek a nozicek, pripadne odstrihnou praminek vlasku..
Kdyz detatko zije, tak se presouva na novorozenecke oddeleni nekam kde je moznost monitorace a zajisti se aby netrpelo, dostane paliativni peci, protoze nesmi trpet hlady, zizni, bolesti, zimou, pocitem duseni se- bud se trochu krmi, anebo se mu zavede infuze, dostane kyslik, pripadne nejake tlumici leky, pokud se dusi... Zalezi na jeho stavu. Rodice muzou byt po celou dobu pritomni, zalezi jake maji prani a obvykle se jim personal hodne snazi vyjit vstric a zajistit maximum soukromi. Verici rodice muzou sve detatko pokrtit, nekdy prijdou i prarodice nebo starsi sourozenci se rozloucit, je to opravdu individualni.

Moc na Vas myslim, at to zvladnete.

Děkuji za všechny vaše odpovědi. Omlouvám se, ale určitě nemohu odpovídat každé zvlášť, ale všechny jste zlaté! I vy mi tak dáváte sílu. Nevadí mi o tom mluvit, víme o této diagnoze už poměrně dlouho, tudíž jsme měli nějaký čas se s tím smířit, ale pořád jsme věrili, že to tak nebude. Jenže bohužel, v pátek nám přišly výsledky z genetiky a máme to černé na bílém. Ráda bych odpověděla @sudylichozrout na otázku, o jakou diagnózu se jedná. Ve 30tt mi přišli na anhydramnion a nefunkční ledviny u malé. Podstoupila jsem magnetickou a odběr krve z pupečníku, aby právě mohli udělat genetické vyšetření. Genetika nyní potvrdila, že se jedná o vzácnou mutaci genů a jmenuje se to Autosomálně recesivní polycystické onemocnění ledvin (ARPKD). My s tatínkem jsme nosiči špatného PKHD1 genu (nevěděli jsme to), a sešly se tyto náhody, že my dva nosiči jsme se potkali a bohužel od obou dostala ten špatný gen (kdyby dostala jen jeden, byla by zdravá). Pravděpodobnost těch našich mutovaných genů byla 0.008% a 0,024%. Prostě náhoda a smůla. Ale u dalšího těhotenství máme 25% šanci na opakování. Dnes jsme měli schůzku s neonatology, musíme se smířit s tím, že je to neléčitelné a naše holčička zemře. Ale varianta 1) je umrti ihned po porodu na selhani plic nebo varianta 2) umrti až nekolik dni po porodu - na selhani ledvin. Sám pan primář nám řekl, že je lepší se rozloučit s miminkem. Bude to ještě těžké. To víme. Ale jsem alespoň vděčná všem lékařům, kteří o nás pečuji.

Moc mě to mrzí.Jste statečná žena! Nebudu radit, to ucitíte vy zda ano nebo ne! Preji Vám hodně sil! A když už pujdete cestou rozlouceni tak at to je pro vas ten nejkrasnejsi okamzik!

Moc mě to mrzí čím procházíte,ale určitě bych chtěla miminko vidět a podržet ho v náruči a udělala bych mu pohřeb je to přece jen už človíček. Hodně sil.

Je mi to moc lito.. z tveho psani mi prijde,ze vis co chces a jdi si pouze svou cestou a na nikoho nehled (pokud malou chces videt,udelej to a pokud bude manzel s tebou,tak se vzajemne podporite)...
Jeste bych ti prala,abys porod aspon za tuhle zivotni smulu,mela co nejrychlejsi.....
Drz se🍀

Slzy se mi derou do oci, jen to ctu... Ja bych se svoji holcickou chtela rozloucit, pohladit ji a rict, ze ji miluji. Nechala bych si udelat i otisky. Ani si nedokazu predstavit, jak tezke to musi byt a to jsem na praxi par maminek na s podobnym osudem potkala... Preji Vam mnoho sil

Necetla jsem predchozi odpovedi, napisu jen svou zkusenost. Prosla jsem si podobnou situaci, rodila jsem svoje vymodlene druhatko, po dlouhem snazeni a trech spontannich potratech. Sveho vymodleneho chlapecka, mrtveho. Pred porodem jsem mela jasno - miminko nechci videt. At ho odnesou pryc a mohu udelat za vsim tlustou caru. Behem dlouheho porodu (nastesti s napichnutym epiduralem, takze vsechno fyzicke utrpeni bylo snesitelne) jsem ale mela moznost vest dlouhy pohovor s porodni asistentkou, ktera soucasne dela sestricku v mobilnim hospicu. Pecuje o umirajici deti v domacim pristredi. Uzasna zena. Diky ni jsem pochopila, jak je rozlouceni v zivote dulezite. Jak moc pomuze se se ztratou vyrovnat... Miminko jsem porodila v klidu a tichosti, toho drobecka (byl opravdu malicky) si pochovala, pohladila a rozloucila se. Rekla mu, ze ho s tatou moc milujeme. Byl to nejtesi moment meho zivota, ale byl pro me moc dulezity. Zpetne vim, ze bych si vycitala, kdybych to neudelala...
Preju Vam hodne sil

To je skutecne silene, obdivuni te, jak to mas srovnane. Ja bych se zblaznila.

Doktorka rikala, ze je mozne, ze malicka taky bude jeste chvili zit, v tom pripade jsem dala jasne instrukce, ze ji chci mit na sobe, aby umrela na me a citila maminku. "Nastesti" osud zasahl jinak a na uzv pred prijmem na pokoj pro potrat/porod jiz netlouklo srdicko. Po tom co prisla na svet mi ji prikryli a videla jsem tedy jen hlavicku a jednu rucicku, byla nadherna. Pokud to tak citis, bud tu pro sve miminko az do konce, i kdyz to bude tezke. Rozhodnuti taky muzes kdykoliv behem celeho porodu i po zmenit, uvidis sama a at se rozhodnes jakkoliv, neni to spatne. At je to brzo za vami, drz se!

Zeny, ja vas skutecne vsechny obdivuju. Kolik z vas ma takovou smutnou zkusenost a kolik z vas se s tim zvladlo srovnat. Ja se tohoto v kazdem tehotenstvi strasne bala, premyslela jsem, jak bychom porod resili, zda bych nesla na cisare z doporuceni psychiatra a tak. Nastesti se vsechny tri holky narodily zdrave a v terminu, nemusela jsem bojovat ani ja, ani ony. Ale jak rikam, mate muj hluboky obdiv, vy jste neuveritelne silne.

Urcite bych se chtela rozloucit, at by to bylo sebevic tezke. Rozhodne bych povazovala za tezsi si pak cely zivot vycitat, ze moje miminko umiralo beze me. Soucitim se silou te situace a moc vam s manzelem preji, abyste touhle situaci dokazali projit v zajemne podpore a lasce. Posilam ti obejmuti.

Vidět a mít šanci se rozloučit. Mně to v podobné situaci pomohlo. Takhle se rozloučíš, jemu ulehčíš přechod.

Před rokem mi zemřela dcerka.. 2hod nás nechali spolu.. Tak moc jsem ji chtěla probudit, vidět znovu její krásné oči, nešlo to.. Ale rozloučila jsem se, libala ji, povídala ji, tiskla ji k sobě..
Neumím si představit, kdyby to neproběhlo..

Týden po mě rodila sestřenice, chlapeček jim umřel během porodu.. V prvotním šoku ho odmítla vidět (byla tam nějaká skrytá vvv).. A jediné, co si celý rok vyčítá, je to, že si ho nevzala k sobě, nedala mu milion pusinek, neřekla mu, jak moc ho miluje..

Za sebe i za ní jednoznačně tvrdím, že rozloučit se, je strašně moc důležité.. Nedá se to vrátit zpátky, nedá, druhý pokus není..

@misakri Miso, kazde tve slovo mi rezonuje v hlave. Snazim se neplakat, kdyz je ctu, ale nejde to. Myslim na tebe, myslim na tvou rodinu...

Musi to byt pro vas silene tezke a posilam vam moc sil at to zvladnete 🙏❤ ja osobne bych ho chtela videt, pomazlit, rozloucit se. Ja to beru tak, ze to miminko zije mnoho mesicu pred tim, nez se narodi, je tady s nami, jen ho nevidime. At je tady s nami dite 50 let nebo mesic, je nase a ja bych ho nenechala odejit jen tak bez rozlouceni. Navic jestli ma umrit PO porodu, rozhodne bych ho nenechala samotne, ale at citi, ze je u maminky.

Psychologove doporucuji se rozloucit protoze ti tak nejak dojde,ze dite zemrelo a pry se pres to snaze preneses.

@elwe co je ten patauv syndrom?

Já to prožila před deseti lety. Miminko by se prý nadechlo a zemřelo. Já se rozhodla pro potrat /porod v 21 týdnu. Porodila jsem ho na pokoji s mojí mámou a mohla jsem se podívat. Já to tedy dikybohu neudělala. Pro mě osobně by to byla tragédie se podívat. Toho pohledu bych se už nikdy nezbavila. Tohle musíš sama cítit, nikdo ti to nemůže poradit. Dodnes nelituji, že jsem se nepodívala

@zelenaesmolda patauuv syndrom je vážná chromozomální vada neslučitelná se životem, která se projevuje dost ošklivým znetvořením těla.

@elwe a to se neda zjistit na genetice?

Pokud by mělo být miminko znetvorene tak bych se nedívala. Je to jiné než se dívat na hezké miminko. I já ho měla znetvorene. Nezvládla bych ten pohled

@zelenaesmolda dá, ale to přece automaticky neznamená, že se musí jít na potrat.

@elwe no tak za me lepsi potrat nez porod mrtveho ditete nebo jeho smrt po porodu

@zelenaesmolda Na to se tě v téhle diskuzi ale nikdo neptal, zvlášť když zakladatelka to zjistila až kolem 30tt. Jsou lidé, kteří na potrat nejdou, ani když tu možnost mají, tak to respektuj a nebo řeš jinde, v takovéhle diskuzi na toto není prostor, i bez toho je to strašně moc bolavé téma.