Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

Hledáte originální dárek pro nastávajícího otce, ať už je to váš muž nebo kamarád, který se stane tatínkem, nebo necháváte poprvé doma samotné děti jen s tátou a chcete muži na tento čas dát vtipně najevo, že mu fandíte na cestě k přežití?

Vyrobte mu KPZ plnou potřeb pro samostatné otce na cestě k přežití do večerního uložení dětí!

KPZ je zkratka Krabičky poslední záchrany, kterou známe zejména jako doplněk na cesty do přírody, ať už jste skauti nebo neorganizoavaní dobrodruzi.
KPZtka většinou obsahovala sirky, provázek, multifunkční nůž, křesadlo na rozdělání ohně a podobné drobnosti, které vás v případě nenadálé situace na výletě zachrání, ale v tomto případě otce v případných nesnázích rozhodně nespasí.

Přízpůsobte obsah těchto krabiček pro potřeby otce na cestě venčení dravých dětí!

Jako první položku do krabičky pro muže nezasvědcené do běžného chodu domácnosti a pochodů dítěte se určitě vyplatí sepsat krátký návod s pokyny, jak s dítětem zacházet a manipulovat včetně časového harmonogramu- pokud si tedy otec dítěte či jiný externista v péči o něj nemyslí, že zvládne péči lépe než vy, což je poměrně častý úkaz se kterým se musí počítat.

Pokud je schopen nechat si poradit, do návodu je dobré napsat, kde se nachází které jídlo a pití a co s ním, kde na youtubu hledat písničky u kterých dítě neječí. Specifikujte podrobně, pokud má váš potomek speciální vychytávky- polohu ke spaní, postup houpání kočárku, poloha oblíbené příruční hračky, nakrájení chleba do určitého tvaru etc. aby jste eliminovala a předcházela záchvatem breku a vzteku, kterým by pečovatel mohl utrpět.

Jak my jsme se těšili, až začne mluvit! Až si bude umět říct, co chce, co nechce, co ho trápí. Jenže v tom očekávání si člověk ani neuvědomí, že to má i stinné stránky...

Pohádky a básničky

K: Mamíííí, posím pohátu!

J: Dobře, jakou bys chtěl?

K: Tak tsebáááá, Tautultu! 

J: Karkulku? No dobře, žila byla jedna holčička...

Nejhorší pocit na mateřské, který jsem kdy zažila, byl pocit osamění.

Pocit, že jsem jediná, kdo nemá perfektně upravené děti, dokonale uklizený byt a každý večer na stole teplou večeři.

Jediná, kdo ráno vybíhá v legínách bez make-upu a nasedá do auta s vlasy v culíku.

Jediná, kdo nemá absolutně ponětí, jak se správně vychovávají děti a co je pro ně nejlepší.

Kolem mě bylo spoustu matek, které byly sebevědomé, jisté svou výchovou i přístupem a mě jako prvorodičku jejich poznámky a poučování rozhazovalo a nutilo mě přemýšlet, jestli jsem nejlepší máma na světě.

NEJSEM.

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

Zřejmě už začátkem příštího roku budou mít novopečení tatínci možnost čerpat sedmidenní placenou otcovskou dovolenou. V novele o nemocenském pojištění to v dubnu schválil senát. V úterý 2. května 2017 ji podepsal prezident. Pojďme se trochu detailněji podívat, co nás vlastně čeká a jak to chodí ve světě.

Pravidla otcovské dovolené

Podle novely budou muži moci na týdenní volno nastoupit do šesti týdnů po narození potomka a to i tehdy, pokud bude žena s dítětem v nemocnici. Nárok na otcovskou budou mít muži, kteří jsou v rodném listě uvedeni jako otcové nebo které jako náhradní rodiče určil soud. V takovém případě by mohli tuto dovolenou čerpat až do sedmi let věku dítěte. 

Pokud tatínci odváděli nemocenské pojištění, budou z něj dostávat 70 % vyměřovacího základu svého příjmu (což je stejně jako dostávají ženy na mateřské). 

Od otcovské se očekává, že posílí vztah mezi rodiči a potomkem. Předpokladem je, že bude muže motivovat více se do péče o dítě zapojit.

Názor maminek ve fóru

Návrat po rodičovské dovolené může být pro mnoho maminek poněkud šokující, o to více, pokud se vrací po tzv. řetězené rodičovské dovolené, která trvala hodně let. Není se ale čeho bát, stačí na návrat do práce myslet poněkud dopředu a zvládnete ho levou zadní. Vždyť co je to návrat do práce proti zvládnutí dvou povykujících batolat!

"Dnes jsem byla na akci z práce, kde jsem před 3 lety pracovala. Osazenstvo je tam nové, sice milé, ale prostě ten pocit outsidera ve mně to vyvolalo. Je to malá firma, byly jsme tam 3 zaměstnanci, vše jsme tam dávali dohromady, aby fungovalo, vše jsme zpřehlednily v tom chaosu, který tam byl před námi a najednou tam jsou mladé holky, je jich tam více mnohem, bezdětné, akční. Kolegyně taky totiž šla na mateřskou po mně. Čekají mě ještě 2 roky doma, připadá mi, že budu naprosto mimo při návratu, nebo hledání prace nové," píše jedna z maminek v našem fóru, máte to také tak? 

Připravujte si terén dopředu

Pokud chcete, aby byl návrat do zaměstnání co nejpohodovější, snažte se s vaším bývalým pracovním kolektivem nikdy nepřerušit styky. Určitě není dobré odejít před porodem na mateřskou a ozvat se až po několika letech s tím, kdy nastupuji. Zajímejte se o své bývalé kolegy a o svou firmu. Pokud na to máte síly a povaha vaší práce to dovoluje, domluvte si, že budete něco pro svou firmu stále dělat, byť třeba jen maličkost, za drobné peníze a jen občas. Zajímejte se o život firmy, co je tam nového, koho nového přijali a co se děje s vaší pozicí.

Zkuste si domluvit kratší úvazek

Pracovat celý den, tedy osm a půl hodiny představuje značnou zátěž. Počítá se pochopitelně také s cestou do a z práce a tak se lehce stane, že je žena z domova kolem deseti hodin a to už je poměrně dost. Pokud to vaše práce dovoluje, zajímejte se o možnost zkráceného úvazku na čtyři nebo šest hodin denně, či pouze na několik dnů v týdnu. Ptejte se také na to, zda by vám zaměstnavatel neumožnil tzv. homeworking, tedy práci z domova, kdy vám odpadne dojíždění.

Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.

Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.

Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

Ano, to se často stává. Ono kojení opravdu není přirozené jako „čůrání“, jak si většina z nás myslí, dokud si to samy nezažijí. Já si to myslela taky, dost jsem frajerka narazila.

Většina z nás se v době těhotenství chystá na porod, sepisuje si porodní plán, prochází předporodním kurzem, zjišťuje si podmínky porodnice. A na to, co přijde potom nějak nemyslí. Říkáme si, však ono to je přirozené, intuitivní, pudové, prostě příroda nám to mateřství zapsala do genetické výbavy. To se učit nemusím. A ejhle, mnohdy tomu tak opravdu být nemusí.

S narozením miminka přichází na řadu i jedna z jeho hlavních životních potřeb – potřeba výživy. Kojení je jedním z nejkrásnějších darů matky přírody nám matkám ženám.

Laktace je pro mnohé těhotné maminky samozřejmostí a mnohdy nás ani nenapadne, že by s kojením mohly být potíže. Ovšem vlivem zásahů v průběhu porodu, ať už nezbytných či urychlujících porod, se čím dál tím častěji stává, že maminky mají s kojením obtíže.

Mnoho maminek má problém se sebedůvěrou ve vlastní tělo. Kladou si otázky, zdali mají dostatek mléka, co mohou udělat pro to, aby své miminko mohly plně kojit, jak tvorbu mléka podpořit.

Sama jsem si prošla velice těžkým „rozkojováním“. Vlivem dlouhého porodu došlo k pomalejšímu zavinování dělohy a větším ztrátám krve. Nakonec jsem podstoupila operativní zastavení krvácení v celkové anestezii a byla mi aplikována infuze s Oxytocinem pro zavinutí dělohy. Nabízenou krevní transfuzi jsem z mnoha důvodů odmítla. Co jsem ovšem nečekala, byl vliv na kojení. Kojení se tedy po velké ztrátě krve a medikamentózním zásahu opozdilo natolik, že jsem po týdnu v nemocnici, kdy miminko stále ubývalo na váze, byla nucena podat umělou výživu. Tehdy jsem si říkala: „propána, přeci nemůžu svému dítěti dávat k jídlu ten sypký bílý prášek z krabice😃. To bude nějaká zkouška z hůry a já se nedám.“ Vybavena obrovským odhodláním jsem se rozhodla, že kojit budu.

     Na dnešní interview jsem si pozvala paní Báru žijící tisíce kilometrů od České republiky, ve které se narodila ona i její 2 děti. Bára je naprosto úžasná a odvážná bytost. Jednoho dne sbalila rodině kufry a rozhodli se změnit svůj život v zahraničí. Jaké to pro ně bylo opustit svůj dosavadní život a začít žít úplně jinde?  Jak to snášely děti a co jim to přineslo a vzalo? Přemýšlíte, že byste se ráda s dětmi odstěhovala do zahraničí, ale nemáte odvahu? Pak je tu pro vás dnešní článek... 

Báro, na úvod bych tě čtenářům ráda představila. Pověz nám o sobě, co jsi dělala, než ses přestěhovala do zahraničí a co tě vedlo k rozhodnutí odjet se svou rodinou do zahraničí? 

    Když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že si jednou založím svou firmu. Chtěla jsem svým podnikáním lidem pomoci, ne na tom bezpodmínečně vydělávat velké peníze. Sen se mi splnil, poté jsem se zamilovala a založila rodinu. Můj profesní život však upadal s tím, jak jsem se soustředila na rodinu a dostala jsem se do dluhů. Jednou mého manžela napadlo, že peníze by bylo nejrychlejší vydělat v zahraničí. Ale rozdělit se jako rodina se nám nelíbilo ani jednomu. Nezbývalo než tedy odjet všichni společně. 

     Nezdálo se ti takové rozhodnutí nebezpečné?

    Jasně, že jo. Přímo šílené. (smích) Ale věděla jsem, že to bude buď a nebo. Bylo to stejné jako riziko podnikání. Buď vyhraješ nebo zkrachuješ. Navíc jsem nikdy předtím v zahraničí nežila, ani pořádně nemluvila žádnou řečí, neměla žádný pořádný kapitál do začátku. Můj dnešní názor je, že do zahraničí s dětmi či bez nich nemůže odjet někdo, kdo pro to nemá potřebnou odvahu. A to je právě to, proč tolik lidí v životě nikdy nevycestuje, i když o tom sní. Myslím, že je to škoda. Protože odvážnému přeci štěstí přeje. 

    Jak ale vzali toto rozhodnutí tvoje děti?

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Jinak také známá jako „mamynka“. Tuto terminologii jsem pochytila na jednom velmi erudovaném místě plném chytrých matek, které k životu rozhodně nepotřebují zbytečnosti typu kočárek či doktor. Nebo boty.

Podivný živočišný druh svým myšlením zamrzlý v životním stereotypu doby před 50 lety.

Vyznačuje se především tím, že svým dětem podsouvá naprosto chybné návyky a postoje.

Tak například si myslí, že dítě by mělo mít na spaní vlastní prostor a totéž vyžaduje i pro sebe namísto toho, aby si plnými doušky vychutnávala to slastné období naražených žeber a skřípnutých zádových svalů z rodinné postele.

Dětského lékaře nejen že pravidelně navštěvuje, ale dokonce mu místo pozdravu neplive do obličeje a nevyhrožuje  soudem. A co je nejvíc zarážející, oslovuje ho obvykle „pane doktore“ namísto „ty debile“.

Odstaví dítě před nástupem na střední školu, někdy dokonce už před zahájením povinné školní docházky.

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

Synek spí. Je tu čas pro mě. Káva dnes stydne rychleji! Venku je nečas, jakoby byla zima zpět. Mám svetr,  topení hučí, ale v pokoji je chladno stále. Pohrávám si s myšlenkou, že dnes ven nepůjdem (ale půjdem, aspon vyvětrat se na 20min, jinak zblbnem oba). Ani zima ani chaos z rozptýlených hraček doplněné o ramínko na šaty, cedník, metr, skládací přepravku a jiné tuningy hracího materiálu mi nezabrání, abych vám dnes nenapsala něco z mého pro slova světa.

Dnes  posílám příspěvek o povídání si s dítětem v jeho prvních měsících. A i když vám ještě úplně odpovídat nebude, vaše komunikace s ním mít odezvu bude!

Schopnost vnímat řeč je pro dítě vrozenou dispozicí, ale záleží na rodiči, který je s dítětem drtivou část dne, jestli bude komunikačně zdatné. A i když všichni tuší, i bez vystudované logopedie, že intenzita tady hraje jednu z hlavních rolí, nejeden rodič se přiznal, že neví, co dítěti stále povídat, když mu jeho dítě ještě nerozumí a samo ještě nemluví. Motivující může být nad slunce jasný fakt, že dítě dříve rozumí než mluví. Porozumění jednoduchému slovnímu sdělení se uvádí mezi 8. - 10. měsícem, tedy dříve než od dítěte uslyšíte první slůvko. Dítě, než začne vnímat obsah sdělení, potřebuje naposlouchat jiné aspekty řeči. Proto na něj mluvte a nebo ještě lépe povídejte si s ním. 

Mluvit k malému dítěti umíme všichni

Mám na něj mluvit nějak "extra"? Budu si s ním umět povídat? Psychologové poukazují na fakt, že příhodný styl mluvy k dítěti volíme přirozeně, aniž bychom si to uvědomovali. Zpomalíme tempo, zkrátíme délku, opakujeme základ sdělení. Pravděpodobně také zvolíme vyšší tón hlasu, na který obecně malé děti lépe reagují a pomocí výraznější intonace se snažíme získat i udržet pozornost dítěte. Pro tento styl mluvy se začal objevovat termín "maminština", kterou ovládají  už děti středního školního věku, kluci i holky. Psycholog Matějček o tomto jevu píše jako o vrozené složce budoucího rodičovského chování. Není to ukliďnující? Umíme to všichni a to cca od 10-ti let.

Možná jste si ale všimli, že ten výše popsaný způsob mluvy NEpoužíváte v komunikaci s čerstvě narozeným miminkem. Pravděpodobně tvoříte věty delší, neměníte tolik intonaci... a to je správně! Vaše dítě tak má možnost naposlouchat, kromě široké škály fonémů, intonaci běžné řeči, hranice vět, slov... Než o obsah sdělení jde totiž o navázání kontaktu. Vaše řeč se změní až později a možná to ani nepostřehnete. Důvodem ke změně je, že začnete reagovat na mimiku svého dítěte a intuitivně vycítíte, co právě potřebuje a z běžného řečníka se stáváte uživatelem   "maminštiny", ať už jste to plánovali nebo ne ;)

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

Nevím jak Vám, ale mně se nekdy zdá,

že mít svůj > jiný názor než jiná matka je až trestné.

Je to smutné, že v této vyspělé době, kde má každý člověk právo na vlastní názor, je zároveň tak odsuzován.

Jsem horší matka, když dítě očkuji/neočkuji ?

Jsem horší matka když dám dítěti kotníčkvou obuv/barefoot?

Jsem horší matka, když dávám dítě spát pozdě/brzo?

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Dnešní článek je jiný oproti mým obvyklým.
Nebude o mateřství a všemu, co nám přináší.

Přesto nebude méně důležitý, protože je o životě.
O našem těle.

Všude čteme, jak je ženské tělo krásné a jak máme být vděčné za to, že jsme matkami.
Že kila navíc a strie k mateřství patří.

Jenže pokud jste jako já, nijak zvlášť Vás to neutěší.
Nechci ani kila navíc, ani jizvičky.
Chtěla bych zase vypadat jako před dětmi a mít přes padesát kilo.

Mít dítě je  zázrak života, ale Vy si zázračně nepřipadáte.
Rozhodně ne ve chvíli, kdy nemůžete dopnout kalhoty a podprsenku push-up nahradí ty se širšími ramínky.

Včera jsem si byla koupit nové kalhoty.
Pokaždé, když si jdu zkoušet nové oblečení, mám trochu stažený krk.
Číslo na cedulce je pro mě hrozně důležité. Tvrdě jsem pracovala, abych se vešla do velikosti 38 a nechci si zkoušet jinou. Automaticky beru z věšáku tuhle velikost.


Jenže včera to bylo jiné. Prošla kolem mě žena v mém věku. Upravená, štíhlá a sáhla si přede mnou pro stejné džíny. Letmo jsem zahlédla cedulku na jejím vybraném kousku. 36! 
Naprosto sebevědomě s nimi zašla do kabinky a mě se najednou nechtělo zkoušet ty moje.
Chtěla jsem také její velikost, chtěla jsem také mít zpátky to pevné tělo bez strií jako před dětmi.


A pak mi to došlo.
Nemůžu toho dosáhnout, nejde to.
Každá jsme v nějakém období právě teď.Nepředstavovala jste si to takhle a já také ne.
Před prvním těhotenstvím jsem byla štíhlá. Byla jsem mladá a bylo mi 21 let.Své tělo jsem brala jako samozřejmost, stejně jako vědomí, že budu vypadat stejně po porodu.Proč bych také neměla, že?Nevypadala jsem.

Místo 68 kg, jsem půl roku po porodu vážila 77kg.Měsíc před porodem mi popraskalo břicho neskutečným způsobem a iluze dokonale hladkého bříška byla pryč.
S každou další dcerou mi zůstalo pár kil, trápily mě.Nechápala jsem, proč všude v televizi a časopisech jsou ženy po porodu opět dokonalé a štíhlé a já toho nemohu dosáhnout.

Možná teď máte pár kilo nebo hodně navíc. Svoje staré oblečení schováváte na dno skříně a chodíte se na něj smutně dívat.Chtěla byste si znovu obléknout ty samé džíny, jako když Vám bylo 20. Ale neoblečete.

Chtěla byste mít dost energie na cvičení. A když energii máte, nemáte zase čas.
Možná jen hledáte výmluvy, protože se Vám prostě nechce.I já je hledala a hledám.
Ať už je to jakkoliv, je to v pořádku. Vy jste v pořádku a Vaše tělo také.
Přivedla jste na svět dítě nebo dokonce děti.Krmila jste je nebo stále krmíte.Vaše prsa už nikdy nebudou vypadat jako předtím, je to smutné, ale je to pravda.Nemá smysl se tím trápit.
Dívejte se na sebe jinak. Na své tělo.

Vždycky jste se na něj mohla spolehnout, podrželo Vás.

    Řekla Vám někdy tetička, maminka  či tchýně, ať si dáváte pozor na vodění dětí za ruce ve vzpažení, protože dítě se opře o chodidla, pověsí se váhou těla vpřed a kráčí bez potřeby rozvoje rovnováhy a necvičí tak správné svalové skupiny potřebné ke vzpřímené chůzi? A že stejný problém nastává při posazení dítěte, které si správné svalstvo ještě nevybudovalo? Asi těžko!

    Spíše dítě najdete posazené, protože to přeci vypadá tak rozkošně. My ale víme, že musíme dbát o tělíčko dítěte a jeho správný vývoj již od narození zhruba do 3-4 roku věku dítěte, protože to je to nejkritičtější období, které předurčí budoucnost jeho pohybovému aparátu. Protože na dobrém začátku závisí všechno…

   Celá řada rodičů se domnívá, že čím dříve dítě bude umět sedět, stát a chodit, tím je to větší důkaz o jeho dobrém prospívání. Taky se nás každý nezapomene pravidelně zeptat, jestlipak to naše dítko už leze, sedí či chodí. Málokdo řeší, že předčasné posazování a vodění za ruce, nesprávná manipulace a nošení miminka, udělá více škody než užitku. A to, že se to může na pohybovém aparátu člověka podepsat celoživotně, už neřeší snad nikdo.

    Když můj otec psal dopis z vojny, sdělil mamce zajímavý poznatek z vlaku: „Tak jsme se Jarko s kámošem bavili, že ta jejich Verunka krásně chodí a ta naše Terezka pořád nic.  A dospěli jsme k LOGICKÉMU ZÁVĚRU, že tu naši Terku málo dáváme do chodítka. Verunka byla v chodítku pořád a jak krásně běhá. To musíme napravit.“ Informace byly jiné, ale i vy jste se snažili aplikovali jako rodiče vždy to nejlepší – přirozeně😊. Stejně jako my dnes!

    Eva Kiedroňová ve své knize Rozvíjej se, děťátko… říká: „Chceme li, aby se psychika i motorika našeho dítěte rozvíjela co nejlépe v rámci jeho možností, pak nezbývá než se o všestranném vývoji dítěte informovat a dovednostem směřujícím k přiměřenému působení na dítě se naučit.“

    Tato a další knihy autorky měsíc po měsíci doprovázejí maminku psychickým a motorickým vývojem dítěte. Knihy Vám řeknou, proč miminko neposazovat, nevodit za ruce a nedělat z něj cvičenou opičku. Pomůže Vám dítě krásně stimulovat, ale hlavně zodpoví otázku: „CO S TÍM MIMINEM MÁM VLASTNĚ DĚLAT???“, kterou si pokládá většina prvorodiček, když už mají porod za sebou (porod, na který byly mimochodem do detailu připravené, ale na další přípravu už nějak nezbyl čas-nevadí, knihy Vám poradí).

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.

 „Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to, co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“

Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…

O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.

Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.

Kouzelný telefon

Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé.  O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.

Jezdíte rádi do ZOO? Právě začíná sezóna! A dětem se to určitě bude moc líbit🙂. 

Je fajn mít zálibu, kterou vám ani příchod dítěte nenabourá... Tak například jezdit do zoo.

Sbalit se
Před K: Vyrážíme z domu lehkým krokem, v kabelce peněženka a mobil. Je jedno kolik je hodin, protože jsme páni svého času.

Po K: Kýša vyráží z domu lehkým krokem, v rámci kterého stihne ještě prohnat kočku a psa. My zatím dovnitř rveme tašku s křupkama, sušenkama, ovocem, zeleninou (těžko říct, na co bude mít chuť), náhradním oblečením (těžko říct, kolikrát se totálně zasviní), pitím, vlhčenýma ubrouskama (víte, že se dělají jiný na pusu a na prdel?!), golfky (na co bereš golfky?), deku (na co bereš deku?) a dalšíma NA CO TO BEREŠ věcma.

Jet autem
Před K: Na první benzínce dáme kafíčko, cigárko a zlehka konverzujeme. Zastávky si děláme jednoduše podle toho, jak se nám chce a podle toho, jestli jedeme do Ostravy nebo do Dvora.

Po K: Na první benzínce si dáme kafe, protože jinak by mně asi jeblo. Dítě vzadu se naučilo zásadní otázku CO TO BYLO? A pak ji řekne asi 50 - 100x cestou, než dorazíme (v závislosti na tom, jestli jedeme do Prahy nebo do Prahy, máme tam totiž koupenou permici, protože tam jezdíme fáááákt často).

Vylodit se v ZOO
Před K: Beru kabelku, chytáme se za ruce a míříme k prvnímu stánku s pivkem, kde se v klidu občerstvíme.

Po K: Bereme golfky (a nenecháme je v autě? Stejně v nich nesedí? Neee, co když bude chtít? A kde by jinak spal? Vždyť v nich stejně nespí! Tak tam alespoň dáme věci.), všechny NA CO TO BEREŠ věci a další nezbytnosti. Jo a taky dítě, které se už na parkovišti snaží zabít vbíháním pod okolo jedoucí auta. Občas přemýšlím, jak by na mě lidi koukali, kdybych koupila takové to samonavíjecí vodítko...

Prohlídka ZOO
Před K: Prima procházka, zastavujeme jen u zajímavých zvířat, potažmo tam, kde se něco děje (stánek s pivkem).

Po K: Zastavujeme zásadně tam, kde se nic neděje, protože tam se Kýšovi nejvíc líbí (ptáci). Když se někde něco děje, máme prostě smůlu. Pivko si dát neodvážím, protože je značně močopudné a dobíhat na záchod s dítětem není až taková rychlovka.

Oběd
Před K: Najíme se, když máme hlad a ANO, klobása je oběd!

Po K: Najíme se v přesně danou dobu oběda, protože tak je dítě prostě zvyklé. Klobásu mu nedáme, párek v rohlíku taky ne, hranolky ani náhodou a nic jiného nemají. Takže hledáme restauraci, což trochu komplikuje fakt, že už má fakt hlad, takže řve.

Odpolední klídek
Před K: Odpolední klídek v ZOO znamenal dřív to, že jsme si dali kafčo, našli prima lavičku a tam jsme na chvíli zakotvili, abychom si užili ten klídek.

Po K: Po hodinové snaze přesvědčit dítě, že spánek je dobrý nápad to vzdáváme, protože svým řevem už vyburcoval samce u goril, který je tímto značně nervózní a snaží se prorazit sklo. Putuje tedy tatínkovi na ramena a hurá na další cestu.

Cesta zpět:
Před K: Lehká konverzace o uplynulém dni nemůže škodit!

Po K: TEĎ USNE!!!! A ideálně prospí celou hodinku a půl, jen aby nám ukázal, že večer to s tím uspáváním nebude úplná brnkačka!

Naštěstí je teď dost oblíbené Cofee to go. Takže se dá říct, že se vlastně vážně nic moc nezměnilo 🙂