Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

Tobě rozumím jen tak o trochu líp, já jsem tady a ty tam. Obě ale slyšíme ten hlas v hlavě "nikdy víc!" Obě máme v sobě tu touhu a tu prázdnotu. Já vím, že jsme obě jiné, ale něco nás přece pojí. Kamarádko, které teď rozumím jen o trochu líp.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Hledáte originální dárek pro nastávajícího otce, ať už je to váš muž nebo kamarád, který se stane tatínkem, nebo necháváte poprvé doma samotné děti jen s tátou a chcete muži na tento čas dát vtipně najevo, že mu fandíte na cestě k přežití?

Vyrobte mu KPZ plnou potřeb pro samostatné otce na cestě k přežití do večerního uložení dětí!

KPZ je zkratka Krabičky poslední záchrany, kterou známe zejména jako doplněk na cesty do přírody, ať už jste skauti nebo neorganizoavaní dobrodruzi.
KPZtka většinou obsahovala sirky, provázek, multifunkční nůž, křesadlo na rozdělání ohně a podobné drobnosti, které vás v případě nenadálé situace na výletě zachrání, ale v tomto případě otce v případných nesnázích rozhodně nespasí.

Přízpůsobte obsah těchto krabiček pro potřeby otce na cestě venčení dravých dětí!

Jako první položku do krabičky pro muže nezasvědcené do běžného chodu domácnosti a pochodů dítěte se určitě vyplatí sepsat krátký návod s pokyny, jak s dítětem zacházet a manipulovat včetně časového harmonogramu- pokud si tedy otec dítěte či jiný externista v péči o něj nemyslí, že zvládne péči lépe než vy, což je poměrně častý úkaz se kterým se musí počítat.

Pokud je schopen nechat si poradit, do návodu je dobré napsat, kde se nachází které jídlo a pití a co s ním, kde na youtubu hledat písničky u kterých dítě neječí. Specifikujte podrobně, pokud má váš potomek speciální vychytávky- polohu ke spaní, postup houpání kočárku, poloha oblíbené příruční hračky, nakrájení chleba do určitého tvaru etc. aby jste eliminovala a předcházela záchvatem breku a vzteku, kterým by pečovatel mohl utrpět.

Do KPZtky pro tatínky rozhodně dejte vlhčené ubrousky. Je to multifunkční nástroj který slouží - je na ruce, na zadek, na obličej, na kočárek, autopotahy, na oblečení- dětí i tatínka. Jedno cestovní balení co míváte v kočárku půl roku by mu na odpoledne mohlo stačit.

TIP navíc! Takový vlhčený ubrousek na jemnou dětskou kůži výborně odstraňuje zdechlý hmyz na předním skle a masce vašeho vozu. Tím se z něho stává nástroj hodný náhrady toho nejlepšího švýcaráku!!

Pokud je vámi obdarovávaný otec začátečník, k plenkám a ubrouskům přibalte jednorázové rukavice a kolíček na nos. Muži to pomůže překlenout kritické okamžiky a utrpení drobného potomka vysvlečeného donaha se tím dramaticky zkrátí.

Dalším, větším balíčkem který možná zvětší vámi vybranou krabičku spíše na taštičku či větší zapínací pytlík, jsou křupky. Křupky jsou vynikající nástroj jak umlčet a napojit jakékoli dítě schopné žvýkat a jak jistě víte, dokážou zajistit klid i ticho i na patnáct minut- což je ten čas kdy každý trénovaný rodič dokáže zregenerovat svoje síly na další výkon.

Stejně dobře, i když na podstatně kratší dobu, může zafungovat cucací pytlík s přesnídávkou.

V případě potřeby zábavy na delší tratě, když dojdou křupky nebo když je situace velmi mezní, je třeba přibalit muži na cesty externí nabíječku na mobil nebo tablet. Ať už jste v podávání dávky elektronické zábavy dětem jakkoli striktní, v případě té nejnuznější a nejhroší situace jako je řvoucí batole v tramvaji či v jiném uzavřenějším prostoru kde jsou další, nedejbože nerodičovštví lidé, je takový plně nabitý mobil nebo tablet pomocníkem za všechny prachy.

V případě větších dětí které mají rády hudební nástroje, reprodukované dětské písně nebo hry s prostovým zvukem, doporučuji přibalit také špunty do uší či kvalitní sluchátka. Ztlumení těchto ruchů zachrání tisíce mozkových buněk.

Pokud je otec s dětmi sám déle než tři hodiny, bude zřejmě potřebovat stimulaci pro další výkon.

Pro tyto případy doporučuji vložit do balíčku dva kusy Ibalginu, šumivou tabletku hořčíku pro doplnění psychické pohody či čokoládovou tyčinku ve velikosti, kterou si bude moci nepozorovaně nacpat celou do pusy, například na záchodě nebo v koupelně, kde se bude schovávat před dalším kolečkem ubrousků, křupek a rozlitého pití.

Připravenou krabičku dejte mimo dosah dětí!

(Avšak na viditelné místo, aby vám pečující nemusel volat a rušit vaši chvilku klidu, že jí nemůže najít, ačkoli se tam už pětkrát díval.)

Přeji vám ať krabička slouží a pomůže vašemu tatínkovi přežít chvíle s dítětem jako správný zocelený zálesák!

Pokud vás napadají další nutnosti které krabičku doplní, těšíme se na tipy 🙂

Zdroj obrázků: Pinterest

Jak my jsme se těšili, až začne mluvit! Až si bude umět říct, co chce, co nechce, co ho trápí. Jenže v tom očekávání si člověk ani neuvědomí, že to má i stinné stránky...

Pohádky a básničky

K: Mamíííí, posím pohátu!

J: Dobře, jakou bys chtěl?

K: Tak tsebáááá, Tautultu! 

J: Karkulku? No dobře, žila byla jedna holčička...

K: ... a ta se jmenovala tautulta! A BYLA ČEVENÁ, POTOŽE MELA TOŠÍČET A V NĚM VÍNO A BÁBOVU A TAKY ŠECKO! A ŠLA DO LESA, POTOŽE BYLA VLT! A ŽILA BYLA BABIJA A TA SE JMENOVALA BABIJA. A TEN VLT VŠETKY SNĚD, I TÝŠU SNĚD! 

J: Krásně umíš vyprávět, Kýšo. A opravdu ten vlk snědl i Kýšu?

K: Jo, potože když mi byli v lese s tátou, ta tam byl vlt. MAMÍÍÍÍÍ, VYPÁVET O TÝŠOVI A VLTOVI!

Musím uznat, že naše dítě je perfektní v přemostění do jiného tématu.... To, že je schopný si zapamatovat básničku nás už z míry nevyvede. Ovšem to, že je schopný si je kombinovat, případně domýšlet podle toho, jak se mu to hodí, to už je podle mě vyloženě o talentu! Tak například fakt krásně modifikoval básničku, kterou se ráno zdraví ve školce:

DOBÝ DEN, DOBÝ DEN,

DNESKA MÁME TÁSNÝ DEN,

DOBÝ DEN, DOBÝ DEN,

DNESTA BUDEM ZLOBIT JEN!

A fakt ujetý je i to, že to do puntíku plní. Takže vlastně když nám tohle ráno odrecituje, tak víme předem, že je celej den v prdeli. Nedávno Kýšu vyzvedávali ze školky babička s dědou a byli srozuměni s tím, že má dar inspirovat ostatní děti. Teda, tohle jsem slyšela já, když mi to naši říkali. Původní verze zněla "Když on tu třídu vždycky tak strhne. Začne ječet, ječí všichni, začne zlobit, zlobí všichni." Až tohle po ránu odříká, chudáci učitelky.... 

Velice krásnou úpravu má taky básnička, kterou ho učila prababička, když si hráli na písku:

OTLOUTEJ SE BÁBOVIČO, 

JESTLI SE MI NEPOVEDEŠ,

TAK DOSTANEŠ NA PUDEL, TY POTVOVO JEDNA!!!!!

Vzhledem k tomu, jak u toho řeše lopatkou do chudáka bábovky, tak se mu povede, i když tam zapomene dát písek...

Vyjednávání

Nevím, kde to odposlechl, ale odposlechl to naprosto správně. A protože to trénuje opravdu odmalička tak myslím, že v dospělosti v tom bude fakt machr. Za úplný top pak považuju to, že k souhlasu vlastně nepotřebuje druhou stranu. 

J: Kýšo, jdeme spát!

K: Mamííí, Týša pustí ještě jednoho trta (krtka) a pat pinkat. Tak jo!

J: Kýšo, utíkej do ordinace a nezapomeň pozdravit paní doktorku a sestřičku.

K: Dobý den paní dotoo a sestičo, když Týša bude hodnej, dostane šiafu a slona. Tak jo!

J: Kýšo, sněz tu polívku. Je v ní spousta dobré zeleninky.

K: Dobá, Týša sní polívu a pak dostane páet v ohlítu. Tak jo!

J: Kýšo, párek v rohlíku v žádném případě nedostaneš, nejsme na výletě.

K po chvilce přemýšlení: Tat to néééé, není páet, není políva!

Odposlechy

Co nás ale zaručeně rozseká nejvíc, jsou Kýšovi odposlechy. Respektive chvíle, kdy použije něco, co říkáme my, nebo to třeba slyšel v televizi. Tak například - ráno všichni vstáváme a milostpán vyleze z ložnice a hlásí: Dobé áno pane dědo, jak jste se vyspintal? To jsou ještě chvíle, kdy se klidně zasmějete. Ale občas nevím, co dělat se situací, kdy paroduje naše výchovné metody.

K: Mamííí, posím čulat!

J v kuchyni dělajíc těsto: Kýšo vydrž to chvilku, jenom si umyju ruce.

K: Mamííí, žíkám čulat hned! A už počítám - či, dva, jedna. Tytyty ty mamijo, dostaneš na zadet a budeš patat!

K: Mamííí, Týša už zdavej! Jdeme za Jolantou! (myslím, že Jolanka je první láska🙂)

J: No tak to můžeš jít dneska do školky.

K: No to néééé, Týša moc maodnej a má tepotu. Adši dáme sioupet!

Mimochodem toho, že je marodnej, dokáže docela dobře využívat.

J: Kýšo, ukliď si ty hračky. Znova to opakovat nebudu a rovnou dostaneš jednu přes zadek!

K: Mami, Týša je maodnej, nedostane pes zadet. Pes zadet jenom, dyž je Týša zdavej!

Nad tou čirou logikou člověku občas zůstane rozum stát....

Nejhorší pocit na mateřské, který jsem kdy zažila, byl pocit osamění.

Pocit, že jsem jediná, kdo nemá perfektně upravené děti, dokonale uklizený byt a každý večer na stole teplou večeři.

Jediná, kdo ráno vybíhá v legínách bez make-upu a nasedá do auta s vlasy v culíku.

Jediná, kdo nemá absolutně ponětí, jak se správně vychovávají děti a co je pro ně nejlepší.

Kolem mě bylo spoustu matek, které byly sebevědomé, jisté svou výchovou i přístupem a mě jako prvorodičku jejich poznámky a poučování rozhazovalo a nutilo mě přemýšlet, jestli jsem nejlepší máma na světě.

NEJSEM.

Dnes už to vím.

Nikdy nebudu nejlepší máma na světě a nebudu vždycky dělat všechno dobře.

Nikdy nebudu mít perfektně uklizeno, vyprané všechno prádlo a každý den zdravé jídlo.

A moje dcery budou znát televizi, tablety a počítač.

A já budu chtít pro sebe trochu času.

A hlavně, nejsem sama.

Ani Vy.

Nejste sama, když se slyšíte opakovat stále dokola :"Ne, nemůžeš," nebo "přestaň to dělat," a "nestrkej do svého bratra nebo sestry,".

Nejste sama, když se podíváte na Facebook nebo sociální sítě a máte pocit, že se Váš život nevyrovná těm úžasným a dokonalým, které se tam objevují.

Nejste sama, když občas stojíte uprostřed kuchyně a nemáte absolutní představu o tom, co uděláte k večeři a jediné řešení je vytáhnout pizzu nebo kuřecí nugety z mrazáku.

Nejste sama, když děláte úkoly se svou dcerou nebo synem a bojujete se znalostmi z páté třídy a musíte hledat na internetu odpovědi a správné řešení.

Nejste sama, když sledujete akce pro děti a s dětmi. Nejste sama ani když to neděláte.

Nejste sama, když necháte své děti před televizí o hodinu déle nebo jim dáte do ruky tablet, aby jste si mohla odpočinout nebo dodělat nějakou práci. Nejste sama, když se za to cítíte vina, že se jim nevěnujete.

Nejste sama, když pochybujete, jestli jako máma děláte všechno dobře a jestli děláte dost.

Nejste sama, když se díváte na sebe v zrcadle a nepoznáváte se. Pochybujete o sobě a přemýšlíte, 

Nejste sama, jestli máte pocit, že všechno tohle cítíte jenom Vy a ostatní maminky to zvládají bez problémů.

Nejste sama, když se hned po ránu ptáte sama sebe, jak dnešek zvládnete.

Nejste sama, když chodíte do práce a těšíte se do ní každý den. 

Nejste sama, jestli jste doma s dětmi a jste za to ráda.

A nejste ani sama, jestli máte výčitky, že do práce chodíte ráda nebo že do ní nechodíte.

Nejste sama, když místo zapnutí pračky nebo uklízení kuchyně, si na chvíli sednete a zavřete oči.

Nejste sama, když milujete své děti tak bláznivě, že se Vám stýská hned po té, co je vysadíte před školou.

Nejste sama, když znáte všechny písničky z Ledového Království nebo jiné pohádky a zpíváte si je se svými dětmi.

Nejste sama, když Vám přináší radost mít uklizenou kuchyň nebo koupelnu a hotové prádlo.

Nejste sama, když se bojíte, jestli pro své děti děláte všechno, co by si přály.

Nejste sama, když se bojíte, že Vám jednou vyčtou, že jste na ně zakřičela nebo jim něco zakázala.

Nejste sama, když si přejete mít kamarádku, která Vás pochopí.

Nejste sama, když má Vaše dítě jeden ze svých záchvatů vzteku uprostřed nákupního centra, protože jste mu odmítla koupit hračku nebo lízátko a nebo se jen nudí.

Nejste sama, když je pro Vás cesta do obchodu samotná malým výletem a užíváte si to. 

Nejste sama, když bojujete se svým pocitem viny nebo snahou vyrovnat se ostatním mámám a máte pocit, že jenom Vy jediná na celém světě, nemáte absolutní představu o tom co děláte a proč.

Nejste sama, když máte plný dřez nádobí, koš na prádlo přetéká a když Vám pomalu dochází, že nikdy nebude všechno hotové.

Nejste sama, když máte doma otisky prstů za zrcadle, čmárance na zdi nebo stole, poházené ponožky v koupelně a hromadu dalších věcí, které by jste chtěla vyřešit.

Nejste sama, když jste celou noc vzhůru se svým dítětem, měříte mu teplotu nebo otíráte čelo. Držíte za ruku nebo chováte v náručí.

Nejste sama, když máte dny, kdy nejde nic podle plánu a modlíte se, aby byl už večer.

Nejste sama, když máte úžasný den a prostě se jen usmíváte.

Nejste sama, když máte dny, které jsou jako horská dráha.

Nejste sama, když jdete večer unavená do pokoje svých dětí. Díváte se, jak spí a zaplavuje Vás pocit štěstí a dojetí. I když dvě hodiny předtím jste měla pocit, že se zblázníte.

Nejste sama, když jdete večer spát tak unavená, že usnete hned, jakmile si lehnete.

Nejste sama, když vstáváte unavenější, než večer.

Nejste sama, když pláčete za zavřenými dveřmi, když počítáte do deseti, aby jste nevybuchla nebo když si dodáváte odvahu, že to zvládnete.

Nejste sama, když Vám každý den dochází, že i přes všechny chvíle, kdy sotva popadáte dech, být mámou stojí za to.

Nejste sama, milá maminko.

Nejste sama na téhle bláznivé cestě.

Nejste sama.

Jste silná, krásná, úžasná a důležitá.

Někdy si tohle potřebujeme my všechny připomenout.

I to, že prostě nejsme samy.

S Láskou,

Monika💖

https://www.facebook.com/KrayMonika/

www.zaslouzilamatka.blogspot.cz

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

Některé životní události změní kompletně Váš pohled na svět. A to se stalo také mně, když jsem byla s mým synem po těžkém úraze hospitalizována v nemocnici na oddělení JIP.

Na stejném pokoji naproti v postýlce leželo maličké miminko z ústavu. Bylo úplně samo! Sestřičky se samozřejmě moc snažily! Nakrmily, přebalily, obstaraly vše potřebné, občas i nějaká stihla něco navíc – pomazlit a pohladit.

Ptala jsem se, zda můžu nějak pomoci? A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo. Každé dítě má přece právo na doprovod mámy nebo jiné blízké osoby!

Doma jsem se pak o vše začala více zajímat a dozvěděla jsem se o pěstounské péči na přechodnou dobu, která byla v té době ještě v úplných plenkách.

Rozhodla jsem se, že bych se takovou pěstounkou také chtěla stát. Vše jsem probrala s manželem a dětmi, úžasné bylo, že všichni byli pro! Takže jsme se mohli vrhnout do schvalovacího procesu, který trval celých dvacet měsíců.

Přípravy byly vedeny opravdu výborně. Moc ráda na ně vzpomínám, protože jsem se díky nim poznala s úžasnými lidmi.  Nakonec jsme absolvovali i konečné psychologické posouzení o tom, zda je naše rodina vhodná a zvládne všechny otřesy, které můžou s přijatými dětmi přijít.

O Aničce

Dva dny po zařazení do registru přechodných pěstounů jsme si jeli pro první odložené novorozeňátko do porodnice! Mou náručí prošlo už několik dětiček. Anička to ale měla myslím úplně nejtěžší …

Pro Aničku jsme si jeli jako pro zdravé pětidenní novorozeňátko zanechané matkou v porodnici.

Ve spisu byla zmínka o tom, že matka užívala v těhotenství pervitin a THC. Trošku nás zarazilo, jak byla Anička maličká. V době, kdy jsme ji přebírali, měla totiž jen něco málo přes 2 kg.

U pediatra, kam vedla naše cesta přímo z porodnice, padlo podezření, že maličká není narozená jen o tři týdny dříve, jak nám bylo řečeno lékaři na novorozeneckém oddělení.

Což se později také potvrdilo.

Složitý vstup do života

Anička neuměla sát, takže jsem jí doma krmila speciální maličkou lahvičkou s miniaturní savičkou. Maličkou jsem držela prakticky v dlani s hlavičkou mírně zakloněnou a při krmení jsem jí lehounce masírovala bradičku. Pomaličku takhle pila jeden mililitřík za druhým.

Problém byla také horší funkčnost střev. Anička tak mnohem pomaleji přibývala na váze než jiná miminka.

Co bylo horší, byl novorozenecký abstinenční syndrom, který si Anička přinesla sebou na svět. Nehezké, bolestivé stavy, kdy se Vám miminko prohýbá do luku a celé jeho tělíčko se třese, trvaly tři měsíce. Byla jsem vždy u ní a držela jí v teple a náručí.

S čím jsme ale bojovali nejvíce, byly dechové apnoe – zástavy dechu. Na začátku nám zapomínala Anička dýchat někdy i desetkrát za den! Později třeba už jen dvakrát týdně a postupně těchto příhod ubývalo, až zmizely úplně.

Někdy stačilo malou rázněji pohladit, někdy jsem ji musela zvednout (to je prakticky taktilní stimulace). Bohužel se stalo, že to nepomohlo a to jsem pak musela Aničku resuscitovat. Manžel mezi tím volal záchrannou službu.

Zpočátku jsem se proto bála kamkoliv od ní hnout. Neluxovala jsem, nechodila na zahradu ani nikam jinam. Jenom v případě, že byl někdo jiný doma. A když začal houkat monitor, tak jsme se celá rodina seběhli z různých části bytu k postýlce nejrychleji jak jsme uměli.

Ve chvíli, kdy Vaše miminko nedýchá, prostě jednáte. Možná tak trochu jako robot. Rozdýcháte ho a stres v podobě třesu na vás dolehne až následně.

V nemocnici

Díky všem těmto komplikacím musela být Anička několikrát hospitalizována v nemocnici. Já tam vždy byla s ní, a to i v průběhu různých vyšetření, které musela absolvovat.  

Vždy se na mě dívala velkýma smutnýma očima. Ale byla ráda, že jsem tam s ní!

Pokaždé, když slyšela můj hlas nebo jsem si ji vzala do náručí, tak se krásně uklidnila.

První měsíc vlastně ani neměla sílu plakat. Poprvé se na mě pak usmála, až když jí byly tři měsíce, ale stále s těma smutnýma očima.

O měsíc později se Anička začala opravdu probouzet k životu. Očička jí začala zářit a naučila se smát nahlas. Někdy se smála tak, až se zajíkala. A já měla velkou radost.

Postupně se zbavovala jednoho problému za druhým. Pomohly rehabilitace, lékaři, láska a péče celé rodiny a samozřejmě její velká vůle a chuť žít.

Stala se z ní nádherná, šikovná a mazlivá holčička.

Máma a táta?

Díky jejímu zdravotnímu stavu u nás Anička zůstala dlouho – celých šestnáct měsíců. Už jsme se začali bát. Přece jen díky nehezkým informacím ze spisu o zdravotním stavu malé se rodiče hledali velmi těžko. A u nás mohla zůstat jen rok od soudního rozhodnutí.

V jednu chvíli se zdálo, že se rodiče pro Aničku vážně nenajdou. Věděli jsme, že bychom Aničku nikdy nezvládli umístit do dětského centra – zůstala by u nás. Nicméně tohle rozhodnutí jsme nakonec naštěstí dělat nemuseli.

Když její rodiče poprvé přijeli, Anička jako by věděla, že jsou to oni. Dívala se na ně jinak, než na všechny předchozí návštěvy. Její výraz ve tváři nikdy nezapomenu, vážný a zkoumavý pohled, kterým si své budoucí rodiče prohlížela. Nebála se, neplakala, ale jako by přeskočila jiskra ...

Předání Aničky rodičům trvalo celé dva měsíce. Bylo to krásné a náročné zároveň. To víte, že jsem měla knedlík v krku, ale jsem šťastná, jak úžasné rodiče Anička dnes má! Rodiče mi posílají její fotky a píšou mi o jejích pokrocích. Moc ráda si ty fotky prohlížím. Dnes je z ní šťastná a zdravá holčička …

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Zřejmě už začátkem příštího roku budou mít novopečení tatínci možnost čerpat sedmidenní placenou otcovskou dovolenou. V novele o nemocenském pojištění to v dubnu schválil senát. V úterý 2. května 2017 ji podepsal prezident. Pojďme se trochu detailněji podívat, co nás vlastně čeká a jak to chodí ve světě.

Pravidla otcovské dovolené

Podle novely budou muži moci na týdenní volno nastoupit do šesti týdnů po narození potomka a to i tehdy, pokud bude žena s dítětem v nemocnici. Nárok na otcovskou budou mít muži, kteří jsou v rodném listě uvedeni jako otcové nebo které jako náhradní rodiče určil soud. V takovém případě by mohli tuto dovolenou čerpat až do sedmi let věku dítěte. 

Pokud tatínci odváděli nemocenské pojištění, budou z něj dostávat 70 % vyměřovacího základu svého příjmu (což je stejně jako dostávají ženy na mateřské). 

Od otcovské se očekává, že posílí vztah mezi rodiči a potomkem. Předpokladem je, že bude muže motivovat více se do péče o dítě zapojit.

Názor maminek ve fóru

Většina maminek, které se zapojily do diskuze ve fóru, se shodla na tom, že by otcovskou dovolenou v období po porodu bývaly uvítaly zvláště pak u předčasně narozených dětí nebo po porodu císařským řezem, kdy se žena zotavuje déle. Vyřešil by se tím problém s čerpáním dovolené v období po porodu, které ne vždy zaměstnavatel umožní.

Muži navíc musí často dovolenou hlásit dlouhou dobu dopředu. Ve finále tak hrozí, že se její termín s termínem porodu takřka nebo úplně mine. Velké plus otcovské dovolené vidí maminky především v tom, že by měla rodina více času se sžít. Maminky, které už doma potomka mají, by zase ocenily tatínkovu pomoc s obstaráním staršího sourozence, popř. sourozenců.

betelgeuzz: "Já tomu fandím. Muž učí a čerpání dovolené mimo prázdniny je problematické, takže u obou holek jsem byla od prvního dne sama a bylo to dost náročné."

horsiee: "Bylo by to super. Přítel měl sice dovolenou slíbenou, ale nakonec ji nedostal a to se malý narodil téměř v termínu, takže žádná neočekávaná situace. Já byla naprosto vyjukaná prvorodička."

blecha94: "Přijde mi to jako super vychytávka, zvlášť pro ženy, které jsou po sekci, nebo prodělaly nějaké vážnější porodní poranění a mají co dělat se sebou, natož aby se plnohodnotně staraly o čerstvé novorozeně."

Otcovská ve světě

Ve světě je otcovská dovolená běžnou záležitostí. V rámci Evropské unie má otcovskou dovolenou 23 z 28 zemí. V celém světě je to pak 80 zemí. V asi polovině zemí EU, kde je poskytována otcovská dovolená, je proplácena v plné výši. Nejdelší otcovskou dovolenou v rámci EU mají ve Francii (28 týdnů) a v Lucembursku (26 týdnů). Nejkratší dovolenou po narození dítěte mají otcové v Itálii (1 den), Nizozemsku a Řecku (2 dny).

Nejčastější model je dvoutýdenní otcovská dovolená. Ve vyspělých zemích se v rámci OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj; zkráceně OECD z angl. Organisation for Economic Co-operation and Development; mezivládní organizace 35 velmi ekonomicky rozvinutých států světa) jedná o běžný standard. Nejdelší otcovskou dovolenou si dle žebříčku sestaveného v roce 2015 mohou vzít po narození dítěte otcové v Jižní Koreji (53týdnů) a Japonsku (52týdnů). Česká republika zatím v rámci OECD stále patří mezi 9 zemí, které otcovskou dovolenou nemají. 

Photo credit: pexels.com

Použité zdroje:

https://www.irozhlas.cz/zpravy-z-domova/schvaleno-otcove-budou-mit-narok-na-tydenni-placenou-dovolenou-po-narozeni_1704191055_bar

https://www.modrykonik.cz/forum/materska-dovolena/otcovska-dovolena-bude-jaky-je-vas-nazor-na-ni/

https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/oecd-otcovska-dovolena-ve-vyspelem-svete-cesko-je-na-konci/r~2557fc9ee12e11e593630025900fea04/?redirected=1493405530

http://ilom.cz/novinky/info-servis/otcovska-dovolena-ve-vyspelem-svete-cesko-je-na-konci-zebricku/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Organizace_pro_hospodářskou_spolupráci_a_rozvoj

http://zpravy.idnes.cz/zakony-materska-otcovska-dovolena-vyhody-pro-otce-hasici-nemocenska-1jn-/domaci.aspx?c=A170502_160037_domaci_ivbe

Návrat po rodičovské dovolené může být pro mnoho maminek poněkud šokující, o to více, pokud se vrací po tzv. řetězené rodičovské dovolené, která trvala hodně let. Není se ale čeho bát, stačí na návrat do práce myslet poněkud dopředu a zvládnete ho levou zadní. Vždyť co je to návrat do práce proti zvládnutí dvou povykujících batolat!

"Dnes jsem byla na akci z práce, kde jsem před 3 lety pracovala. Osazenstvo je tam nové, sice milé, ale prostě ten pocit outsidera ve mně to vyvolalo. Je to malá firma, byly jsme tam 3 zaměstnanci, vše jsme tam dávali dohromady, aby fungovalo, vše jsme zpřehlednily v tom chaosu, který tam byl před námi a najednou tam jsou mladé holky, je jich tam více mnohem, bezdětné, akční. Kolegyně taky totiž šla na mateřskou po mně. Čekají mě ještě 2 roky doma, připadá mi, že budu naprosto mimo při návratu, nebo hledání prace nové," píše jedna z maminek v našem fóru, máte to také tak? 

Připravujte si terén dopředu

Pokud chcete, aby byl návrat do zaměstnání co nejpohodovější, snažte se s vaším bývalým pracovním kolektivem nikdy nepřerušit styky. Určitě není dobré odejít před porodem na mateřskou a ozvat se až po několika letech s tím, kdy nastupuji. Zajímejte se o své bývalé kolegy a o svou firmu. Pokud na to máte síly a povaha vaší práce to dovoluje, domluvte si, že budete něco pro svou firmu stále dělat, byť třeba jen maličkost, za drobné peníze a jen občas. Zajímejte se o život firmy, co je tam nového, koho nového přijali a co se děje s vaší pozicí.

Zkuste si domluvit kratší úvazek

Pracovat celý den, tedy osm a půl hodiny představuje značnou zátěž. Počítá se pochopitelně také s cestou do a z práce a tak se lehce stane, že je žena z domova kolem deseti hodin a to už je poměrně dost. Pokud to vaše práce dovoluje, zajímejte se o možnost zkráceného úvazku na čtyři nebo šest hodin denně, či pouze na několik dnů v týdnu. Ptejte se také na to, zda by vám zaměstnavatel neumožnil tzv. homeworking, tedy práci z domova, kdy vám odpadne dojíždění.

Sledujte svůj obor

Je jasné, že starat se o dítě, nebo děti je náročné samo o sobě, ale na svou práci určitě nezapomínejte. Ve většině oborů probíhá dynamický rozvoj a to, že jste byla několik let mimo, vás může poškodit. Abyste se po příchodu do práce nemusela dlouho rozkoukávat, sledujte na internetu novinky ze svého oboru.

Dejte dítěti čas

Pokud umístíte před nástupem do práce své dítě do školky, dejte si chvíli času na to, aby si dítě na školku zvyklo a s nástupem do práce ještě pár dnů počkejte. Každé dítě se do kolektivu začleňuje jinak a odcházet do práce poté, co opustíte plačící dítě, vám pouze přinese stres.

Buďte sebevědomá

Typický problém mnoha žen po rodičovské je nízké sebevědomí. Tím, že se stýkají většinou jen s dítětem a nejsou tolik zvyklé komunikovat s dospělými, jejich sebevědomí klesne a ony už nedůvěřují svým schopnostem. Rozhodně není třeba se ničeho bát. Uvědomte si, že jste na mateřské prošla skutečně mnoha velmi stresovými událostmi proti kterým je prezentace v práci procházka růžovou zahradou. Naopak, na mateřské je třeba rozvinout mnohé manažerské schopnosti, proto ji berte jako přínos a čas, kdy jste se učili zcela novým dovednostem.

"Já si např. 3 měsíce před nástupem do práce neuměla představit, že zase budu chodit do práce, ale pak k tomu člověk prostě dojde a teď si zase neumím představit, že bych byla doma," dodává jedna z maninek. 

Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.

Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.

Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

A tak mámy dnes a denně nutí sotva roční děti chodit na nočník a i když se mnoho lékařů shodlo na tom, že dítě je zralé nejdříve v roce a půl pochopit, co se od něj požaduje, stejně se tím trápí.
Každé z nás totiž zní v hlavě ta známá věta:

" To náš Pepánek chodil na nočník už v roce."

Trochu jen pravě ony mámy zapomínají dodat, že na nočníku proseděl celý cen a říct si nebo dojít na něj, uměl fakticky až v roce a půl.
Možná to zní jako dobrý trénink, ale dnes už vím, že když je dítě na něco připravené, naučí se to hned.

I u nás se řešil nočník a plenky, ale vydržela jsem a nenechala sem se zlomit poznámkami okolí. Ve dvou a půl letech jsem pomalu začala s nočníkem dcerku seznamovat a za dva týdny uměla všechno. 
Bez stresu jejího nebo mého.
I já jsem se těmi tabulkami nechala ovlivnit a přemýšlela jsem, jak to, že moje dcera ještě nesedí nebo neleze, co je s ní špatně?
S ní nic, ale s těmi, kteří na nich lpí ano.

S nimi je špatně to, že se snaží nacpat naše děti a naše životy do tabulek, které kdysi někdo vymyslel a mají problém s tím, že je někdo jiný, zvláštní.
Určitě by pro mě bylo lepší, kdyby dcera dudlík neměla. Nemusela bych ho hledat.Jenže nemám to srdce jí ho prostě jen tak vzít. Vím, že bych jí způsobila bolest a nepříjemné pocity. Nechci jí ubližovat, vím, že se ho vzdá, až bude sama chtít. Pokud ho potřebuje má k tomu nějaký důvod.

Na nočník se naučila během dvou týdnů. Bez plenek spí už měsíce i v noci, všechno to zvládla, všechno co jsem po ní chtěla, se naučila.Jen tahle jedna věc, je pro ní zatím důležitá a já nevím proč.

Ale ať už je to dudlík nebo palec nebo plenka, kterou si dítě žmoulá, když usíná, není spíš na čase zamyslet se, jestli tím, kdo je divný, nejsme my, že nás to trápí?

V okolí se vždycky najde někdo, kdo Vám bude radit, jak se máte chovat, jak vychovávat své děti a jaká být máma.
Většinou jsou to ale jiné mámy, které rády poukazují na chyby ostatních a mají pocit, že ví všechno nejlépe.

Přitom ani ony nejsou bez chyby, jen se snaží odpoutat od sebe pozornost, aby náhodou někdo si jejich chyb nevšiml.

Žádná máma nemá právo soudit jinou. Radit ji, jak má dítě krmit, uspávat nebo upozorňovat na to, že si cucá palec.

Žádná z nás totiž není dokonalá, my všechny bojujeme s něčím a odlišuje nás jenom to, jestli se dokážeme přenést přes poznámky okolí a věřit sobě samotným.
A to je hodně těžké.

Když se podívám kolem sebe, vidím samou dokonalost. Krásné fotografie, dokonalé děti, úžasné mámy.
A pak se podívám na svůj domov a vidím, že dokonalý není a ani já se zdaleka nepodobám těm krásným maminkám na titulních stránkách nebo v příspěvcích na sociálních sítích.
A v takových chvílích o sobě pochybuji a moc mi nepřidá, když mi nějaká cizí maminka, která mě vidí poprvé v životě, stejně jako mou dceru řekne :" fuj, už jsi velká holka na dudlík."

Ona ale neví, že moje dcera je unavená po celodenním vyřizování v Praze a že místo, aby ventilovala své vyčerpání pláčem, uchýlila se k dudlíku. Ona také neví, že takové situace jsou u nás jednou za půl roku. Jinak ho má pouze na spaní.Přesto si ale myslí, že ví, co je pro mou dceru nejlepší a má potřebu se vyjádřit.

Je to smutné, protože všechny mámy jsou na stejné lodi a je jedno, kolik dětí máte, všechny jsme občas stejně bezradné, opuštěné a zoufalé.
Místo pochopení, ale dost často narážím na údiv a poznámky, které mě zamrzí.
Nedávno se mi jich pár dostalo, když jsem zmínila svoje vyčerpání psychické po celém dni s dcerami, které zápasily s neštovicemi.

Dozvěděla jsem se tak například, že kdybych jich neměla tolik, nebyla bych unavená. Poznámky typu: "Některé mámy rodí jak na běžícím páse", jsem se už naučila ignorovat.
Těžko jim vysvětlím, že to nemá s počtem dětí co dělat. 

Paradoxně jsem byla vyčerpanější s jednou dcerou, která vyžadovala celodenní nošení, protože neustále plakala i v noci a do čtyř let věku, trpěla nepředvídatelnými záchvaty vzteku i pláče.
Je to rytmus dne, všechny povinnosti, které se na mě někdy valí.

Někdy ráno vstanu a jsem unavená. Vím, že toho před sebou mám ten den hodně a už vím, že to nestihnu.
Někdy se pokusím to zvládnout, ale místo, abych odškrtávala jeden bod za druhým, další přibývají.
V takových chvílích si sednu na sedačku a jen zírám před sebe. Říkám si, jak je možné, že se mi to nedaří zvládnout? Jak to, že necítím naplnění a radost, jako jiné mámy?
Pak ale přijdou dny, kdy jde všechno jak má a já jsem sice unavená, ale spokojená.
Znovu to musím říct.

JE TO NORMÁLNÍ.

Je normální, když máte den, který je vyčerpávající, frustrující, smutný, únavný, děsivý a Vy máte chuť jen utéct. Nebo bouchnout dveřmi a nevycházet ven.
Kdy křičíte na své děti a víte, že jste nechtěla. Jen je toho už na Vás moc.
Všechno tohle je normální, stejně jako pocity štěstí, když se všechno daří.
Nejste méně člověk, jenom proto, že jste máma.Nemáte o nic menší právo na všechny negativní pocity jako ostatní.

A opravdu ne, nemusí Vás pořád jen těšit přebalovat, krmit a uspávat.
Jsme normální lidé jako ostatní a máme právo mít chuť, to někdy zabalit.
Stejně tak naše děti jsou stejné jako jiné děti. Ano i ty děti supermatek.

A i ony mají právo na to, mít vlastní tempo a všechno se naučit, když je na to vhodný čas.
Tak, jako nám lékaři radí, abychom dětem nechaly čas  a neposazovaly je nebo je nenutily stoupat si na nohy, nechme jim také čas na to, aby se rozhodly, kdy už chtějí zahodit dudlíka nebo si přestat cucat palec.

Milujme je a dávejme jim najevo, že je normální a v pořádku být nedokonalý a mít své chyby.

Jedině tak z nich vyrostou sebevědomé a silné osobnosti, kteří ve chvíli, kdy budou odcházet vstříc vlastnímu životu, se nebudou bát ani sebe, ani života.

S Láskou,
Monika ❤️

#mk_academy_blog

http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

https://www.facebook.com/KrayMonika/

"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

V dětském domově jsem zažila nepříjemné věci. Nevěděla jsem, jestli si mám hrát s dětmi a neuměla jsem si hrát sama. Tety na mě byly hnusné, vypadaly odporně - jako čarodejnice, kterým visí nechutné sliny z úst. Nepomohly mi, když jsem něco potřebovala. Byla jsem sama zavřená v pokoji a brečela jsem tam. Strkaly mi hlavu do pračky a já jsem se jí bála. Nebylo to tam dobré a příjemné – cítila jsem se ohrožená. Přemýšlela jsem, že bych si přála rodinu.

Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami.

Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná.

V dětském domově mi vadilo, že mi nikdo nepomohl, když jsem to potřebovala. Bylo mi smutno, neuměla jsem si poradit sama se sebou, cítila jsem se sama.

V rodině mi někdo může pomoci, když si s něčím nevím rady. Mohu si hrát, dovádět, zpívat, v rodině mohu hledat důvěru, lásku, něhu, klid, dobrosrdečnost a radost. Když jsem smutná, tak to mohu někomu říci.

Proto si myslím, že všechny děti by měly mít svou vlastní rodinu.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

V poslední době cítím vinu. Je jako mlha, která všechno dusí a zahaluje: mou náladu, moje sny o budoucnosti, mou realitu, která je právě teď. Neustále cítím, jakobych dělala vše jenom napůl, v nejlepším případě. Mám pocit, že prostě nemám a nedělám "dost"- nemám dost času, nedokážu dělat věci dost dobře, a hlavně, nedokážu dát dost svým dětem.

Sice mi hodně lidí řekne: "Děláš toho dost," a taky to neustále slyším ze všech rádií, v mnoha písních, vidím to znovu a znovu na sociálních sítích (ty skvělé motivační fotky). Na okamžik se skutečně cítím dobře - Jo, dělám toho DOST! - ale myslím, že se mi nedaří tomu věřit hluboko uvnitř, a pak ta chvíle pomine a já se cítím prostě stejně jako jsem se cítila předtím.

V hlavě mi pořád rezonuje: Dost. Dost. Dost.

Dělám toho dost, ale ne opravdu.

Jsem dost, až na to, že nejsem.

Stíhám toho dost, dokud nezjistím za pět minut od teď, že jsem zapomněla objednat Lauru k oční- zase.

Cítím, že je všeho dost, než začnu přehodnocovat.

Tváří v tvář se setkávám s mými velmi reálnými nedostatky, chybami a hříchy.

A víte co? Nemám žádné iluze, že jsem jediná, kdo se tak cítí, kdo v duši cítí, že není dost. Jste tam se mnou, uvězněné v mlze?

Vzhledem k mým nedostatkům si připomínám, že jsme NIKDY nebyly stvořené na to být zcela perfektní, abychom absolutně naplnily význam slova "dost". Jsme lidi. Jsme matky. Jsme pohádkářky, poradkyně, vrby, učitelky, kuchařky, psycholožky, andělé, jsme srdce a duše, doktorky, komediantky, rozhodčí, soudkyně, nejlepší přítelkyně... Jsme vše, co dovolíme, abychom byly. Ale nikdy nebudeme vše najednou na 100%. Smiřme se s tím.

A já v nás věřím. V další generaci, kterou vychováme s tím, že je "dost" přesně taková, jaká je. Že slovo dokonalost existuje možná tak pro Boží plán. A že chyby jsou lidské.

My se budeme snažit trochu ubrat, přestat se porovnávat a tlačit se do toho být někým, kým nejsme. Přestaneme se snažit dosáhnout na tu pomyslnou dokonalost, která místo toho, aby nás zvedala nahoru, tak nás táhne vší silou dolů. A z hloubi svého srdce věřím, že mlha se rozplyne. A pak se dokážeme na svět koukat otevřenýma očima a možná i pusou, protože kvůli zbytečnostem a nepodstatným věcem nám kolikrát uniká pravá podstata bytí, ty důležité chvíle a prožitky. Krása tohoto světa...

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Ano, to se často stává. Ono kojení opravdu není přirozené jako „čůrání“, jak si většina z nás myslí, dokud si to samy nezažijí. Já si to myslela taky, dost jsem frajerka narazila.

Většina z nás se v době těhotenství chystá na porod, sepisuje si porodní plán, prochází předporodním kurzem, zjišťuje si podmínky porodnice. A na to, co přijde potom nějak nemyslí. Říkáme si, však ono to je přirozené, intuitivní, pudové, prostě příroda nám to mateřství zapsala do genetické výbavy. To se učit nemusím. A ejhle, mnohdy tomu tak opravdu být nemusí.

S narozením miminka přichází na řadu i jedna z jeho hlavních životních potřeb – potřeba výživy. Kojení je jedním z nejkrásnějších darů matky přírody nám matkám ženám.

Laktace je pro mnohé těhotné maminky samozřejmostí a mnohdy nás ani nenapadne, že by s kojením mohly být potíže. Ovšem vlivem zásahů v průběhu porodu, ať už nezbytných či urychlujících porod, se čím dál tím častěji stává, že maminky mají s kojením obtíže.

Mnoho maminek má problém se sebedůvěrou ve vlastní tělo. Kladou si otázky, zdali mají dostatek mléka, co mohou udělat pro to, aby své miminko mohly plně kojit, jak tvorbu mléka podpořit.

Sama jsem si prošla velice těžkým „rozkojováním“. Vlivem dlouhého porodu došlo k pomalejšímu zavinování dělohy a větším ztrátám krve. Nakonec jsem podstoupila operativní zastavení krvácení v celkové anestezii a byla mi aplikována infuze s Oxytocinem pro zavinutí dělohy. Nabízenou krevní transfuzi jsem z mnoha důvodů odmítla. Co jsem ovšem nečekala, byl vliv na kojení. Kojení se tedy po velké ztrátě krve a medikamentózním zásahu opozdilo natolik, že jsem po týdnu v nemocnici, kdy miminko stále ubývalo na váze, byla nucena podat umělou výživu. Tehdy jsem si říkala: „propána, přeci nemůžu svému dítěti dávat k jídlu ten sypký bílý prášek z krabice😃. To bude nějaká zkouška z hůry a já se nedám.“ Vybavena obrovským odhodláním jsem se rozhodla, že kojit budu.

Nastaly další cca 4 měsíce, kdy bylo nezbytné zvládnout správnou techniku kojení u spavých miminek po novorozenecké žloutence, podávat příkrm alternativně s pomocí speciální techniky bez použití lahvičky (aby si dítě neodvyklo sát správným způsobem), po každém kojení použít odsávačku mateřského mléka pro stimulaci laktace, nezbytná byla správná výživa a pitný režim, užití bylin a homeopatie, autopatie, Bachových esencí pro harmonizaci psýché a obrovské podpory mého muže a rodiny.

Pro matku je velice bolestivé pocítit, že není schopná své dítě nakrmit. Tento pocit nikdy ze svého podvědomí nevymažu. Moje úžasná holčička to vše ale zvládala se mnou a dnes (toho času v devíti měsících), je stále téměř plně kojená. (No tak článek mi visí dlouho v archívu, aktuálně má princezna 2 roky a kojíme už jen pro potěchu😊.

Pro inspiraci uvádím můj postup, leč každá jsme individualita a i proto se může přírodní „léčba“ lišit.

AROMATERAPIE

Říká se, že když dýcháte, tak jíte. Aromaterapie je založena na schopnosti rostlinných siličných olejů posilovat, léčit a regenerovat tkáně.

• Z aromaterapie pomáhá zlepšit náladu a pozvednout mysl máta, levandule, citrón, růže, meduňka, jasmín, santal, ylang ylang… vyzkoušejte sama, která z těchto vůní Vás osloví.

FYTOTERAPIE

Namíchejte si čaj k uklidnění nervů.

• Vhodné jsou tyto byliny: heřmánek, fenykl, mateřídouška, meduňka. Z každé byliny v poměru 1:1:1:1 umícháte čajovou směs. Čaj připravíme spařením 1 čajové lžíce bylinné směsi 0,5 l vroucí vody, necháme 15 minut odstát, pijeme 3x denně cca 20 min. po jídle. Užívejte jej maximálně 3 týdny a poté vyměňte třeba za čaj pro kojící maminky. Bylinky by se měly obměňovat, aby se nesnižovaly jejich léčivé účinky.

BACHOVY ESENCE

Jedním z nejkrásnějších výtvorů přírody jsou květiny. Každá vůně povznáší a posiluje vaše fyzické, ale hlavně citové, mentální a duševní tělo. Dr. Edward Bach byl moderní zakladatel léčebné metody, která užívá květiny ke zlepšení všech aspektů vašeho života.

• Do odeznění obtíží užívejte Bachovy esence s názvem Kaštan červený (Red Chestnut). Tento květ pomáhá těm, kteří se bojí, že se jejich milovaným něco přihodí. Je přirozené, že se obáváme, však pro lidi tohoto květu takový strach přesahuje rozumnou míru a začínají se zoufale obávat. Kaštanový květ pomáhá těmto lidem, aby se zbavili strachu a aby lásku a starostlivost o rodinu viděli skrz obzor racionálního myšlení a skutečné situace.

DOKRM PŘÍMO NA PRSU

Pokud mají maminky problémy s kojením, doporučuje se miminko nedokrmovat z lahve, ale pomocí speciální cévky, kterou zavedete miminku do pusinky přes bradavku. Tímto způsobem můžete i Vy „kojit“ a miminku tento krásný pocit dopřát.

• Zde máte metodu přesně popsanou i s videem:

postup dokrmu přímo na prsu

• Přesný název cévky je: CN-01 CÉVKA PRO NOVOROZENCE S NÍZKOU PORODNÍ HMOTNOSTÍ. K dostání je na objednání v lékárnách.

Já sama jsem pomocí této cévky svou dceru dokrmovala, lahev nikdy nepoznala a já jsem šťastná, protože kojení neplní pouze nutriční úlohu, ale je i výrazným psychickým uspokojením miminka. Tím, že budete své miminko kojit, pomůžete mu nalézt jistotu a navázat krásný pevný vztah.

PRAVIDELNÉ ODSÁVÁNÍ

Pravidelné odsávání bylo asi nejtěžším prvkem celého „rozkojování“. Jak by ne, když je člověk neustále napojen na dítě nebo odsávačku. Držte se maminky a vy, milí tatínkové, držte je(se) taky!

Nakonec ale musím přiznat, že „rozkojování“ pro mne byla obrovská psychická zátěž, která si nemyslím, že vždy stojí za tak urputný boj. Proto jestli už nemůžete dál, padáte únavou, při každém kojení pláčete a muž už po nocích nemůže zvuk odsávačky ani slyšet, radši zvolte cestu menšího odporu. S vědomím, že jste udělala maximum a vydala ze sebe vše, jděte dál. Miminko potřebuje hlavně pohodovou maminku.

Pokud sama prožíváte toto krásně těžké období a nevíte si s něčím rady, můžete se na mě také obrátit. Ráda předám těžce vypocené a vyplakané zkušenosti dále😊.

S maminkami si povídáme o přirozené podpoře kojení, o bylinách vhodných pro kojící maminky, homeopatii vhodné při obtížích spojených s kojením, psychosomatice a jaký je její vliv na tvorbu mateřského mléka, o vlivu sebedůvěry ve vlastní tělo a schopnost kojit, o pomůckách pro alternativní způsob přikrmování bez použití láhve, o správné technice kojení, délce a četnosti kojení aj.

Dobrou chuť milá miminka😊

Líbilo se Vám to? Můžete dát lajk i na mém FaceBooku.

     Na dnešní interview jsem si pozvala paní Báru žijící tisíce kilometrů od České republiky, ve které se narodila ona i její 2 děti. Bára je naprosto úžasná a odvážná bytost. Jednoho dne sbalila rodině kufry a rozhodli se změnit svůj život v zahraničí. Jaké to pro ně bylo opustit svůj dosavadní život a začít žít úplně jinde?  Jak to snášely děti a co jim to přineslo a vzalo? Přemýšlíte, že byste se ráda s dětmi odstěhovala do zahraničí, ale nemáte odvahu? Pak je tu pro vás dnešní článek... 

Báro, na úvod bych tě čtenářům ráda představila. Pověz nám o sobě, co jsi dělala, než ses přestěhovala do zahraničí a co tě vedlo k rozhodnutí odjet se svou rodinou do zahraničí? 

    Když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že si jednou založím svou firmu. Chtěla jsem svým podnikáním lidem pomoci, ne na tom bezpodmínečně vydělávat velké peníze. Sen se mi splnil, poté jsem se zamilovala a založila rodinu. Můj profesní život však upadal s tím, jak jsem se soustředila na rodinu a dostala jsem se do dluhů. Jednou mého manžela napadlo, že peníze by bylo nejrychlejší vydělat v zahraničí. Ale rozdělit se jako rodina se nám nelíbilo ani jednomu. Nezbývalo než tedy odjet všichni společně. 

     Nezdálo se ti takové rozhodnutí nebezpečné?

    Jasně, že jo. Přímo šílené. (smích) Ale věděla jsem, že to bude buď a nebo. Bylo to stejné jako riziko podnikání. Buď vyhraješ nebo zkrachuješ. Navíc jsem nikdy předtím v zahraničí nežila, ani pořádně nemluvila žádnou řečí, neměla žádný pořádný kapitál do začátku. Můj dnešní názor je, že do zahraničí s dětmi či bez nich nemůže odjet někdo, kdo pro to nemá potřebnou odvahu. A to je právě to, proč tolik lidí v životě nikdy nevycestuje, i když o tom sní. Myslím, že je to škoda. Protože odvážnému přeci štěstí přeje. 

    Jak ale vzali toto rozhodnutí tvoje děti?

    Synovi bylo skoro 6 let a dceři 3 roky, takže pro tu malou to nebyl takový zásah, jako pro syna. Ano, byl zmatený a bylo těžké my vysvětlit situaci, ujistili jsme ho, že své kamarády bude moct často vídat a že si najde ještě k tomu nové a každý den bude moci vidět moře. To ho uchvátilo, protože miloval lodě už odmala. Nevěděl, co ho čeká, ale popravdě nevěděli jsme to ani my a museli jsme před dětmi působit sebejistě. Ano, nebylo to jednoduché.

        Jaké byly začátky?

    Přesně, jak se říká: nejhorší. Popravdě, než jsem odjela, nevěděla jsem do čeho opravdu jdu. Realita byla daleko složitější. Všechny ty papíry, zůstat bez přátel, bez babiček. Hledala jsem práci a pracovala tzv. od píky, domů chodila  vyčerpaná, starala se o děti a po večerech jsem s nimi dělala domácí úkoly a tím se s nimi učila i cizí jazyk. Mnohokrát jsem to chtěla vzdát, ale nakonec to byly právě děti, které se rychle zadaptovaly a které mě stále držely v naději a mnohým věcem mě naučily. Nikdy předtím bych tomuhle nevěřila. 

    Ale  pro ně samotné to bylo zezačátku také těžké.

Nejhorší je asi první půlrok, než zjistíš, kde co je. Pokud neumíš dobře jazyk, tak se připrav na zoufalé situace např. u doktora, kdy potřebuješ vysvětlit, co je tvému dítěti, ale nemáš dostatečnou slovní zásobu. S malým dítětem se nedostaneš ani nikam moc ven, takže možnost naučit se jazyk je asi stejná, jako když se učíš doma za pecí. Jiné je to ve chvíli, kdy ti dítě začne chodit do školky, můžeš začít chodit do školy {jako já}, udělat si kurzy, vyjít mezi lidi. Pak se ale připrav, že ani to dítko to nebude mít jednoduchý…Dodnes si vzpomínam, jak malá seděla zoufale v poličce na věci a plakala, když jsem ji dala první den do školky. Neuměla jazyk, byla hozena do vody. Byla zoufalá, když nikomu nerozumněla. 

  Dva měsíce jen seděly a koukaly, bylo to těžké a byla to chvíle, kdy jsem si připadala jako nejen špatná máma, ale i člověk. Jediné na co jsem myslela bylo, že to bylo špatné rozhodnutí. 

    Na druhou stranu již po půl roce ale uměli mluvit plynule, našli si nové kamarády a doslova mi rostli před očima, mám na mysli vyspělost duševní. 

    Co vaší rodině přestěhování do zahraničí s dětmi dalo a co vzalo? 

    Více bylo určitě věcí, které nám to dalo. Těžké začátky stmelily naši rodinu ještě více dohromady. Nejen my, ale hlavně děti mají rozšířené obzory, mluví i více jazyky a to je k nezaplacení! Díky této zkušenosti si troufám tvrdit, že jsou daleko více vyspělejší, než jejich vrstevníci v ČR. Dalo mi to i poznání toho, že člověk se nesmí nikdy bát a když překoná překážky, výsledek stojí za to. 

    Co nám to vzalo? Určitě staré kamarády nás i našich dětí, naše životy už jsou velmi rozdílné. Naše děti, když přijedou na prázdniny k babičkám už jsou zkrátka někde jinde, než děti, které nikdy nebyli u moře a znají jen sídliště a paneláky. Ale na druhou stranu, jsou to stále děti, i když už budou za chvíli v pubertě, dokážou se stále přizpůsobit a pár kamarádů na prázdniny v ČR mají stále, takže v tom nevidím takový problém. Co mě spíš mrzí je, že nemůžou chodit k babičkám, kdy se jim zachce. To je na tom asi ta největší daň. 

    Co by jsi po své zkušenosti vzkázala svým čtenářkám? 

  Všem čtenářkám, kteréhokoliv věku, které mají děti a sní o odstěhování do zahraničí i s nimi, bych ráda tímto dodala odvahu. To je totiž to jediné, co potřebujete. I přes těžkosti v začátcích mi věřte, že jednou budete za své rozhodnutí rády. Nemůžu vám radit, co máte dělat či jak se rozhodnout, je to život váš a vaší rodiny. Hlavní je, když jsou vaše děti šťastné a vy s nimi, pak je úplně jedno, kde žijete. Podle naší zkušenosti jsme ale přestěhováním do zahraničí udělali to nejlepší, co jsme mohli a to pro celou naši rodinu.  Už jsme si našli svůj životní styl, umíme jazyk a víme jedno: do ČR se vracíme rádi, ale už jen na prázdniny. A tohle všechno mě přesvědčuje stále o tom, že to stálo za to! 

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Jinak také známá jako „mamynka“. Tuto terminologii jsem pochytila na jednom velmi erudovaném místě plném chytrých matek, které k životu rozhodně nepotřebují zbytečnosti typu kočárek či doktor. Nebo boty.

Podivný živočišný druh svým myšlením zamrzlý v životním stereotypu doby před 50 lety.

Vyznačuje se především tím, že svým dětem podsouvá naprosto chybné návyky a postoje.

Tak například si myslí, že dítě by mělo mít na spaní vlastní prostor a totéž vyžaduje i pro sebe namísto toho, aby si plnými doušky vychutnávala to slastné období naražených žeber a skřípnutých zádových svalů z rodinné postele.

Dětského lékaře nejen že pravidelně navštěvuje, ale dokonce mu místo pozdravu neplive do obličeje a nevyhrožuje  soudem. A co je nejvíc zarážející, oslovuje ho obvykle „pane doktore“ namísto „ty debile“.

Odstaví dítě před nástupem na střední školu, někdy dokonce už před zahájením povinné školní docházky.

Místo aby vařila lektvary z pelyňku nasbíraného za úplňku ve snaze ochránit své děti takto před veškerým bakteriálním zlem světa, nechává své ratolesti dokonce očkovat. Vážně, představte si to.

Děti vozí v pekelném separačním a záda devastujícím stroji zvaném kočárek. Pokud používá šátek nebo nosítko, jedná se pouze o výjimečné situace, kdy nemůže dítě týrat v kočárku. Výjimečné! Jako kdyby vůbec šlo nemít někdy přivázané dítě k tělu a zároveň si nervat vlasy hrůzou, jestli to odcizení unese! A přiznejme si, že jev, kdy by matka obecná používala šátek, je skutečně unikátní. V tom případě by se dalo dotyčnou označit podtitulem „mírně lesanoidní“. A stejně ten šátek určitě zaváže špatně!

Svým dětem dává na nohy boty. A ve většině případů nejde o vegan barefoot, na to vemte jed.

Veškeré své počínání omlouvá naprosto nesmyslným argumentem: „My jsme to dělali taky a žijeme“. A vůbec ji nezajímá uhozenost tohoto odůvodnění. Jako by nevěděla, že jeden vzorek (ještě ke všemu podle všeho vadný) neodpovídá žádnému serióznímu výzkumu.

Nyní už máte dostatek informací. Pokud byste někdy někde zahlédli matku obecnou, okamžitě uvědomte místní sdružení lesan, aby si na dotyčnou počíhaly a pořádně ji zdrbly ve své skupině na fejsbůku.

Doporučuju taky kontaktovat osobního šamana, aby vám namíchal pořádně silnou směs čajů pro posílení imunity vůči všem těmto nežádoucím vlivům, případně nějaké antistresové bio zrní.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=789

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

Z maličkého ztuhlého miminka, které navazovalo s kýmkoliv oční kontakt a kladlo němou otázkou „Jsi to ty, mami?“, se stalo během pár dní uvolněné, spokojené, usmívající se miminko - „Konečně jsi tady, mami!“

Od té doby je vše tak, jak má být. My máme ji a ona nás. První zoubky, slůvka, první krůčky proběhly za bouřlivé podpory a radostného nadšení celé rodiny. Když byla nemocná, něčeho se bála, byli jsme tu pro ni. Dostala odpovědi na všechny ty všetečné otázky „A prooooč, mami?“ Učíme ji, že svět má hranice, což se jí někdy vůbec nelíbí.

Prostě poznává svět tak, jako každé jiné dítě, a je to tak dobře!

Co by kdyby?

Jenže tak snadno mohlo být vše jinak. Stačilo by, aby nebyl podepsán jeden důležitý formulář – souhlas s adopcí.

Fantazie mi pracuje na plné obrátky a představuju si tu mou empatickou a křehkou holčičku v ústavu dnes. Ne, tak daleko moje představy nedokážou dojít.

Myšlenky se mi zaseknou hned na začátku, v době kdy miminko pomalu ale jistě vzdává své hledání -  „Kde jsi, mami?“ A hledání nahrazuje rezignace, přizpůsobení se.

Neumím si odpovědět, ale velmi mě děsí, jak moc by její dušičku pošramotilo osamění, pláč bez reakce, strach bez toho, aby tu byl ten, kdo by ji utěšil. Otázky bez odpovědí.

První slova, krůčky bez toho, kdo by z nich měl radost. Nemoc bez mámy, co ji obejme a řekne: „Zase bude dobře“.

Jak moc jiná by dnes byla?

Myšlenky mi skáčou do současnosti a dnešní úžasné procházky do přírody s dcerou a našimi dvěma fenkami.

 „Maminko, co je tohle za ptáčka? Támhle daleko?“

„Maminko, co kdybychom psí holky pustily na volno, myslíš, že by toho králíčka chytly a donesly nám ho?"

„Maminko, hele, támhle je jmelí, vidíš? Utrhneme si ho? Doneseme si ho domů, abychom měli štěstí, jo?“

 „Maminko, mě už fakt hrozně moc bolí nožičky, poneseš mě? Prooosím!“

A já si představuju, že by nás neměla.  My neměli jí. A nikdy jsme si tohle spolu nemohly zažít. Jak moc jiná by byla a v jak moc jiném světě by žila.

Dokážete si to představit Vy?

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Synek spí. Je tu čas pro mě. Káva dnes stydne rychleji! Venku je nečas, jakoby byla zima zpět. Mám svetr,  topení hučí, ale v pokoji je chladno stále. Pohrávám si s myšlenkou, že dnes ven nepůjdem (ale půjdem, aspon vyvětrat se na 20min, jinak zblbnem oba). Ani zima ani chaos z rozptýlených hraček doplněné o ramínko na šaty, cedník, metr, skládací přepravku a jiné tuningy hracího materiálu mi nezabrání, abych vám dnes nenapsala něco z mého pro slova světa.

Dnes  posílám příspěvek o povídání si s dítětem v jeho prvních měsících. A i když vám ještě úplně odpovídat nebude, vaše komunikace s ním mít odezvu bude!

Schopnost vnímat řeč je pro dítě vrozenou dispozicí, ale záleží na rodiči, který je s dítětem drtivou část dne, jestli bude komunikačně zdatné. A i když všichni tuší, i bez vystudované logopedie, že intenzita tady hraje jednu z hlavních rolí, nejeden rodič se přiznal, že neví, co dítěti stále povídat, když mu jeho dítě ještě nerozumí a samo ještě nemluví. Motivující může být nad slunce jasný fakt, že dítě dříve rozumí než mluví. Porozumění jednoduchému slovnímu sdělení se uvádí mezi 8. - 10. měsícem, tedy dříve než od dítěte uslyšíte první slůvko. Dítě, než začne vnímat obsah sdělení, potřebuje naposlouchat jiné aspekty řeči. Proto na něj mluvte a nebo ještě lépe povídejte si s ním. 

Mluvit k malému dítěti umíme všichni

Mám na něj mluvit nějak "extra"? Budu si s ním umět povídat? Psychologové poukazují na fakt, že příhodný styl mluvy k dítěti volíme přirozeně, aniž bychom si to uvědomovali. Zpomalíme tempo, zkrátíme délku, opakujeme základ sdělení. Pravděpodobně také zvolíme vyšší tón hlasu, na který obecně malé děti lépe reagují a pomocí výraznější intonace se snažíme získat i udržet pozornost dítěte. Pro tento styl mluvy se začal objevovat termín "maminština", kterou ovládají  už děti středního školního věku, kluci i holky. Psycholog Matějček o tomto jevu píše jako o vrozené složce budoucího rodičovského chování. Není to ukliďnující? Umíme to všichni a to cca od 10-ti let.

Možná jste si ale všimli, že ten výše popsaný způsob mluvy NEpoužíváte v komunikaci s čerstvě narozeným miminkem. Pravděpodobně tvoříte věty delší, neměníte tolik intonaci... a to je správně! Vaše dítě tak má možnost naposlouchat, kromě široké škály fonémů, intonaci běžné řeči, hranice vět, slov... Než o obsah sdělení jde totiž o navázání kontaktu. Vaše řeč se změní až později a možná to ani nepostřehnete. Důvodem ke změně je, že začnete reagovat na mimiku svého dítěte a intuitivně vycítíte, co právě potřebuje a z běžného řečníka se stáváte uživatelem   "maminštiny", ať už jste to plánovali nebo ne ;)

pukrle barbora

více článků nejen o vývoji řeči od logopedky na mateřské najdete zde

#materstvi   #blogujeme  #mk_blog_academy # vývoj řeči

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

"No to ne, ale pamatuješ, sama si mi říkala, že sis nás vybrala za rodiče."

"No jo vlastně, ale jak sem to udělala, když rodiče pro děti vybírá ta teta miminkovská (myšleno sociální pracovnice)."

"Já myslí, že to bylo nějak takhle:"

Jako maličká dušička jsi seděla na krásném modrém obláčku tam nahoře v nebi. Seděla jsi a rozhlížela jsi se po světě. Svět se ti moc líbil, viděla jsi spoustu krásného. A také mnoho věcí, které se ti nelíbily, a věděla jsi, že je chceš změnit. Už jsi se moc těšila, až na ten svět přijdeš a říkala sis, koho by sis asi tak mohla vybrat za své rodiče. A najednou jsi nás uviděla.

Mě a tatínka. V té době jsme byli moc smutní lidé, protože jsme si miminko moc přáli, ale lékaři nám nedávali žádné naděje, že by k nám nějaké miminko mohlo přijit. A to nás moc trápilo. Jezdili jsme od jednoho doktora k druhému a žádný nám neuměl pomoci. Prostě z mého bříška se miminko narodit nemohlo.

A ty sis řekla, že zrovna nás dva bys chtěla za rodiče. Jak jsi na tom obláčku tak seděla, tak jsi přemýšlela, jak to tedy udělat, když se nemůžeš narodit z mého bříška.

A jednou jsi na to přišla ...

Jako úplně maličké semínko jsi začala růst v bříšku jiné paní. Věděla jsi, že tahle paní nebude moct být tvou maminkou. Že nebude jednou s tebou, až nebudeš vyrůstat. Nebude ti dávat pusinku na dobrou noc. Taky jsi věděla, že ti nebude foukat rozedřené kolínko. Nebude na tebe hrdá, až složíš svou první zkoušku dospělosti ... Prostě nebudete spolu.

Věděla jsi, že to bude těžké pro ni, pro tebe a v konečném důsledku i pro mě a tatínka. Ale také jsi věděla, že tohle je jediná cesta, jak přijít na svět. A hlavně, že to za to stojí - zvolit si zrovna tuhle cestu.

Ještě než tvoje dušička vplula do maličkého tělíčka, stihla jsi ještě pošeptat té paní, co vybírá rodiče pro miminka bez rodičů :

"Vyber mi tuhle maminku a tohohle tatínka, ty si moc přeju."

A pak ses narodila ...

Pár dní jsi spinkala v tom domečku, kde jsou děti, které čekají na mámu a tátu a kde se o tebe staraly hodné tety. A najednou jsi nás zahlédla! Mě a tatínka! Věděla jsi, že jsme ti praví, že jsme na tebe dlouho čekali a že tě budeme milovat z celého srdce. Přesně takovou jaká jsi.

A tak, jak dnes už krásně sama říkáš: "A narodila jsem se vám v srdíčku."

Bylo to tak? Já věřím, že jo…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Nevím jak Vám, ale mně se nekdy zdá,

že mít svůj > jiný názor než jiná matka je až trestné.

Je to smutné, že v této vyspělé době, kde má každý člověk právo na vlastní názor, je zároveň tak odsuzován.

Jsem horší matka, když dítě očkuji/neočkuji ?

Jsem horší matka když dám dítěti kotníčkvou obuv/barefoot?

Jsem horší matka, když dávám dítě spát pozdě/brzo?

Jsem horší matka když se řídím nevýchovou?

Jsem horší matka když dám dítěti na zadek?

Jsme horší matka, když dítěti dávám sladké?

Jsem horší matka, když nejsem kontatkní?

Jsem horší matka když . . .

Je jedno do které skupiny se řadím, je jedno jaký mám názor.

Vždy budu někým poučovaná, že toto dělám špatně.

Vždy budu někým napadena, že takto vychovávat nemám.

Mám vůbec psát tento článek?

Mám vůbec psát, jak vychovám syna?

Neukamenují mě ostatní matky, co toto neznávají?

Co když většina matek věří v něco jiného? 

Jsme skutečně tak špatná matka?

NE

JSEM milující matka, která chce pro syna to nejlepší.

Tak jako každá matka. Jen každý člověk uznává jiné hodnoty.

Neznamená to, že je lepší či horší rodič.

____________________________________________________________

Jsem matka dvou letého syna.

Úžasného a šikovného ač vzteklého a někdy nezvladatelného.

(Je po tatínkovy tvrdohlavý  a když do toho započtu skutečnost, že je to beran, je to "katastrofa".)

Domluva s ním skutečně není. Párkrát už dostal na zadek - ANO

První botičky měl barefoot, ale další už barefoot nebyly,

avšak trváme na tom, aby byly nové.

Syn je očkovaný (Hexa, Prevenar 13, 1 dávka MMR)

Nebyli jsme kontatkní a nosící rodiče.

Ovšem situace nás "donutila". Syn s námi několik týdnů spal.

Koupili jsem nosítko a užíváme si občasného nošení 🙂.

Snažíme se by syn jedl zdravěji a vyváženěji cca do 15měsíce jsme měli striktní pravidla.

Ale pak už nechtěl jíst a začal jíst to co my. Takže jsem slevili z nároků.

Snažíme se, aby nejedl moc sladké (hlavně kupované sušenky a čokolády > což je v nelibosti babiček, které to nechápou).

Také měl už řízek a dokonce i fastfood > není to však běžné jídlo, co se jí často.

Já chodím do práce, zatím hlídá babička či manžel, ale syn půjde od září do školky.

Jsme normální rodiče co milují své dítě a chtějí pro něj to nejlepší.

 #materstvi , #blogujeme , 

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

Měli jsme velké štěstí a na miminko jsme nečekali moc dlouho. Sedm měsíců od podání žádosti mi zazvonil kouzelný telefon. Na tu chvíli nikdy nezapomenu! Zrovna jsem jela autobusem a na mobilu se mi zobrazilo jméno paní z OSPODu z magistrátu. Takže mě napadlo, o co asi jde, ještě než jsem ho zvedla. Tep mi po celou dobu našeho rozhovoru neklesl pod stopadesát.

Dozvěděla jsem se, že pro nás mají desetidenního chlapečka! A že se máme co nejdříve přijít seznámit se spisem, což jsme stihli ještě ten den odpoledne. Na základě informací ze spisu jsme chtěli malého co nejdříve vidět. Proto jsme si na druhý den telefonicky domluvili schůzku v nemocnici, kde byl zrovna umístěn. Z porodnice si ho totiž odnesl jiný pár, který ho ale z určitých důvodů vrátil. Takže chlapeček, protože do porodnice už zpět nemohl, byl umístěn v nemocnici.

Láska na první pohled

Do nemocnice jsme dorazili hned druhý den ráno. První myšlenka, když jsem ho uviděla, byla „Ježíš, ten je tak maličký!“ Vypadal tak trochu jako stažený králíček. Vzala jsem si maličkého do náruče a „bylo to tam“. Jako by do sebe zapadly dva díly skládačky. Já byla máma a on můj syn. Tak jednoduché a nádherné to bylo.

Chlapečka jsme si pochovali, nakrmili a nechali spinkat. Ihned jsme volali na OSPOD, že chceme malého přijmout. Takže ještě ten samý den putovala žádost o předběžné opatření, kterým nám měl být maličký svěřen do péče, k soudu.

Já jsem odjela do práce, kde jsem šéfovi oznámila tu radostnou novinu, že jsem v práci poslední dva dny. Večer jsme jeli do nemocnice znovu, pomazlit se, a také jsem měla možnost si miminko vykoupat a znovu nakrmit. Ještě ten večer jsme nakoupili vše potřebné a druhý den odpoledne už nám volali, že předběžné opatření soud vydal a mi si můžeme jet chlapečka vyzvednout. Takže od kouzelného telefonu do předání miminka uplynulo pouhých 48 hodin.

V nemocnici jsme kromě jiného dostali také fotku biologické matky, která se s malým nechala v porodnici vyfotit.

Doma s vysněným pokladem

Doma jsme si na sebe s maličkým zvykli velmi rychle. Šestinedělí u nás bylo podle mého názoru asi podobné, jako když se v rodině narodí miminko. Je to náročné, protože si člověk musí zvyknou na úplně jiný režim. Ale taky moc krásné.

Reakce okolí byly krásné, vzhledem k tomu, že jsme byli v době procesu schvalování a čekání na kouzelný telefon velmi otevření, nikdo nebyl překvapený a nikomu nepřišlo divné, že jsme ze dne na den rodiče. Takže následovaly jen obrovské gratulace.

Co mě trochu překvapilo, byla opakující se myšlenka, že teď už se nám určitě narodí vlastní biologické dítě, když jsme adoptovali. Jako by náš syn byl nějaká náhrada? Ale tak to určitě nevnímám a necítím. Byla bych ráda, kdyby se toto začalo vnímat více jako možná méně častý, ale přirozený vznik rodiny.

Navazování vztahu to u téměř novorozence bylo docela rychlé a hladké, u větších dětí je to určitě složitější. Upřímně, jako máma jsem si začala připadat ihned, když jsme si maličkého přivezli domů. U manžela to bylo hodně podobné, také to byla láska na první pohled. Je mi jasné, že to není samozřejmost, ale tohle šlo u nás úplně samo a jsem za to moc ráda.

Maličkého jsem, když potřeboval uklidnit, nosila v šátku, to spolehlivě zabíralo. Ale byl klidné miminko, takže to vlastně nebylo ani moc často. Překvapilo mě, jak rychle mi naběhly mateřské instinkty. Ano, zjistila jsem, že toto se opravdu neváže na porod a předcházející těhotenství. Naopak s praktickými záležitostmi jsem si ráda nechala poradit, vždyť i mámy, kterým se děti narodily, se vše musí nejdříve naučit.

Ach ti úředníci

Nejtěžší na celém procesu adopce pro mě vlastně nakonec bylo všemožné dohadování s různými úředníky, kteří mají s adopcí evidentně málo zkušeností.

Začalo to problémy s vydáním rodného listu maličkého na matrice, kde úřednice měla pocit, že svěření malého na základě předběžného opatření, nás neopravňuje k žádosti a vydání rodného listu.

Následovaly problémy s výplatou mateřských dávek, které spočívaly v tom, že na předběžném opatření chybělo jedno z razítek, což jsme netušili a OSSZ mi díky tomu nevyplácela dávky. Musela následovat naše, téměř detektivní práce, abychom odhalili, proč mi výplata dávek nechodí.

S vyplácením rodičovského příspěvku později byly bohužel také komplikace. Předběžnému opatření se totiž musela u soudu každý měsíc prodlužovat platnost. Což jsme na začátku třeba vůbec nevěděli a soud nám prodloužení nejdříve vůbec neposlal, až po invenci pracovnice OSPODU. Prodlužovali jsme platnost celkem sedmkrát! Takže mi rodičovský příspěvek chodil vždy s velkým zpožděním.

Měli jsme ale obrovské štěstí na úžasnou sociální pracovnici dítěte, se kterou jsme mohli komunikovat jakýkoliv problém, a ona nám pomáhala s řešením. Být na všechno tohle sami, by bylo velmi náročné.

Nečekané setkání

Na některé situace Vás na přípravách opravdu nepřipraví. Když jsme byli s manželem v osmi měsících maličkého pozváni na soudní stání, kde nám měl být svěřen do předadopční péče, stalo se něco, co jsme nečekali.

K tomu stejnému soudnímu jednání byla totiž pozvána také biologická matka maličkého, což jsme netušili.

První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí, ale ani nejevila zájem.

Nechápu, proč to muselo být takhle najednou, o tohle setkání asi nijak zvlášť nestála ani jedna strana.

Pak mě přepadl pocit lítosti. Což mi bylo velmi nepříjemné. Litovala jsem ji, že si neprožije dětství svého syna ...

Nakonec jsem si z toho setkání ale odnesli něco velmi pozitivního. Byl to pro nás vlastně takový zlomový okamžik – hodně nás to celé uklidnilo, že se už nemusíme bát, že by se maličký mohl vracet do biologické rodiny, což u přímé adopce vždy reálně hrozí.

Biologická matka rovnou podepsala souhlas s adopcí. Na dotaz soudkyně, zda souhlasí s osvojením maličkého námi, odpověděla, že věří, že se maličký u nás bude mít dobře.

Biologická matka zná naše jména, adresy a také naši podobu. Ale od toho soudu se cítím bezpečně, nebojím se, vím, že takhle to má být a bude.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Nejsou zábavné a nejsou ani moc vidět. Někdy mi přijdou zbytečné.Zodpovědnost za někoho jiného, kdo je navíc tak strašně bezbranný. Pocit osamění. Odloučení. Ztráta svobody, téměř žádný čas pro sebe. Domácí povinnosti, které mě nebaví. Stresové situace, které mě vyčerpávají. 

A tak už zhruba v deset dopoledne jsem vyčerpaná, frustrovaná a v takových chvílích se mi prostě nelíbí být mámou.

Nesnáším nedostatek spánku.

Dny, kdy jsem byla vzhůru do noci a mohla vstávat v deset dopoledne. Spala celou noc bez přerušení.

Už je to ale tak dávno, že nevím jaký je to pocit, být vyspaná naplno. Už si to prostě nepamatuji.

Věděla jsem, že po porodu budu muset vstávat s miminkem, ale netušila jsem, jak moc to bude náročné. Nespat několik dní v kuse a přesto muset fungovat.

Pokaždé, když se z dětské chůvičky před půl nocí ozval dětský pláč, věděla jsem, že to není normální a se sevřeným krkem jsem se šla podívat na některou z dcer.Když byly úplně malé, bylo to nejhorší.

Někdy nevím co dělat a jak se zachovat, aby to bylo správně.Došlo mi to hned po porodu. Nevěděla jsem co dělat. A nevím to dodnes.

Roční dítě s horečkou 39 stupňů nejde utišit a tak kromě strachu, co jim je, jsem zažívala i stres.

Stres z pláče, který neměl konce a stres z další noci, která prostě bude hrozná.Zní to sobecky, ale pokaždé, když byly dcery nemocné, jsem myslela i na to, že se zase nevyspím.

Měla jsem strach i o ně, každá máma by nejraději na sebe vzala všechno, co naše děti trápí, ale bála jsem se další noci, nevěděla jsem jaká bude.

Spánková deprivace je rozhodně to, co nesnáším na tom být mámou, úplně ze všeho nejvíc.

Po těch letech mám někdy pocit, že už to nikdy nedospím.

Možná bych se ale vyspala lépe, kdybych věděla, jak a co dělat.Nesnáším nevědět, co dělat.

Ano, určitě existují vzácné případy žen, které vědí, proč jejich dítě pláče, jak ho mají utišit, nakrmit, přebalit a celý jejich den je zalitý sluncem.Tedy měly bysme si myslet, že existují, protože je máme stále na očích a všude se na nás usmívají a nadšeně mluví o mateřství.

Děsí mě i ony. Jejich úsměvy, dokonalé outfity a hlavně jejich pohledy. Jakoby říkaly: ty to nezvládáš, přitom je to taková brnkačka!

Ale ony mají pravdu.

Pro někoho je to snadné. Ráno vstát v šest, udělat dětem palačinky, zabalit svačiny, políbit na čelo a těšit se na celý den uklízení, praní a stavění kostek. Ano, znám takové matky, vím, že jsou.

Zatím já, vstávám ráno nejpozději jak to jde, vyndám z lednice jogurty nebo nasypu cereálie. Když se vrátím domů po té co odvezu pětiletou do školky, jdu si udělat presso a těším se, jak si pustím k snídani oblíbený díl seriálu. Ten je několikrát přerušen hrou nejmladší dcery, takže to po čtvrt hodině vzdávám a pouštím jí pohádku, abych si mohla aspoň na chvíli něco přečíst.

Jenže víte co? Myslím si, že je to normální. A naprosto v pořádku. Někdy nemít ráda "být máma".

Chtít si v klidu pustit film, dát dobré jídlo, projít se s manželem, dát horkou vanu a nebýt nikým rušena.

Je to normální, všichni to chtějí. Jenže jako mámy bysme vlastně měly být rády, že nemáme tolik příležitostí, jako ostatní.

Mělo by nás těšit, že můžeme celý den měnit plenky, pozorovat rostoucí zoubek a mixovat dětský oběd. Završeno plodným výletem na dětské hřiště, kde s ostatními maminkami budeme vesele tlachat o dětských potížích, skvrnách a plánech na nedělní oběd.

Nesnáším dětská hřiště.

Jen si na to vzpomenu, naskočí mi husí kůže. 

Začalo to už doma. Hledáním báboviček,chystáním pití a potřebných věcí, naložení motorky a vyrazily jsme.

Už při procházení brankou jsem se rozlížela, jestli neuvidím někoho, s kým si budu moct popovídat.

Většinou ale bylo hřiště plné párů, které byly rádi, že jsou spolu, matek s telefony přirostlými k ruce a jasně vysílající signál: "nemám chuť se bavit." 

Prvorodiček, které nadšeně pobíhaly a klouzaly se s dětmi a nakonec party několika maminek, evidentně každá měla více dětí a tak se snažily působit starší a uvědomělejší, než zbytek lidí kolem.

Vždycky mě zajímalo, kde jsou ty obyčejné mámy, které přijdou na hřiště se svými dětmi, nechají je hrát si a povídají si. Nikdy jsem je neviděla a to jsem hřišť s pěti dcerami prošla desítky.

Nakonec jsem dětská hřiště nesnášela.

Snažila jsem se zapadnout, opravdu. Kolikrát jsem se i pokusila bavit o tématech, která mě nezajímala jen proto, abych se necítila tolik osamělá. Nepovedlo se mi to a tak jsem se začala stranit.

Vybavená kávou a časopisem jsem každou návštěvu hřiště pojala jako relax. Byla jsem sice připravená kdykoliv to odložit a zahájit nějaký smysluplný rozhovor, ale nikdy jsem neměla příležitost.

Nesnáším stresové situace.

Začne to hned porodem.

Jakmile klesnou hormony štěstí, s prvním pláčem přijde stres. A hned tak neskončí.

Každodenní stres je to, co nás jako mámy vyčerpává a dostává do situací, kdy klečíme na zemi a chce se nám plakat.

Nebo chceme bušit do zdi, házet věcmi, křičet na děti, na sebe do zrcadla.

Jestli jsem něco jako máma nechtěla, tak to byly situace, které mě stresují.

Když stojím vedle dětské lékařky a domlouvám se s ní na lécích a do toho začne nejmladší dcera kňourat a protože se jí nemůžu v tu chvíli věnovat i vztekat. V tu chvíli se cítím pod stresem, modlím se, abysme už mohly jít pryč, protože se cítím hrozně. Když přijdu do prodejny s obuví a věnuje se nám milá prodavačka. Místo, aby si moje dcera stoupla na měřič velikostí, začne se mě chytat za nohy a odmítá si i boty vyzkoušet. Nevím co s ní a nevím co s touhle situací.

Je tisíc a jeden okamžiků, které nás zaskočí a my nevíme, jak dál. Ohromí nás, vyčerpají a dostanou až na dno.

A ne, není to stejné jako běžný náročný den v práci.

My totiž ještě máme neustále kolem sebe nevypočitatelné dítě, které se v jednu chvíli směje a v druhou, kdy potřebuju něco řešit s úředníkem po telefonu, začne chytat záchvat křiku a pláče.

Každá se se stresem vyrovnáváme po svém. Ale je důležité ho dostat ven a nedusit v sobě.

Nesnáším ztrátu soukromí a prostoru.

Upřímně, většinou o všechno co máme rády se musíme dělit. Když si dělám snídani, automaticky mažu chleba navíc pro tříletou dceru. Vím, že bych se jinak hned, když dosednu, musela zvednout. Když si chci dát vanu, pustím dcerám pohádku, která trvá alespoň půl hodiny. Je mi totiž jasné, že stejně nejméně dvakrát se přijdou ty dvě nejmladší podívat, co dělám. Případně si budou chtít dát taky masku na obličej.

A film? Kdysi jsem měla představu, že dítě usne a já si v klidu něco pustím a u toho se najím. Pak jsem měla děti a představa, zůstala představou.

Když už jsou větší a povede se, že si hrají v horním patře a já si skutečně něco pustit můžu, většinou je stejně kolem takový hluk, že se nemůžu pořádně soustředit. A tak si dál pouštím filmy až večer, když už všechny jsou v postelích.

Nesnáším omezení.

Omezit se pro někoho, koho milujete nejvíc na světě by Vás mělo těšit. A někdy možná těší, ale většinou ne.

Nikdo se nechce omezit, všichni chceme být sobci, ale když jste matkou, sobecká už moc být nemůžete. Alespoň ne, když jsou děti malé. Tehdy musí být na první místě ony.

Nejdřív se nají ony, pak usnou, nastane čas na úklid a pak si sednete teprve Vy. Pořadí se moc nemění prvních pár let a to je hodně frustrující.Být mámou je hlavně o omezení.

Těšíte se na klidný večer s mužem, ale Vašemu synovi nebo dcerce zrovna dnes rostou zoubky. A nebo chce pořád chodit na záchod, pít a další neodkladné věci.

Já své dcery miluji nade vše a kdykoliv bude potřeba, budu u nich spát na zemi, držet je za ruku a poběžím je uklidnit, když budou mít zlé sny. Ale proč bych měla předstírat, že když pětiletá dcera jde po páté na záchod a po třetí se napít, mám z toho radost?

Nemám a ani nevím, proč bych to měla tvrdit.

Nastavení hranic je s dětmi podle mě důležité. Nikdy jsem nebyla matkou, která nechává děti ještě v deset večer dle libosti vzhůru a mění režim podle toho, aby byly spokojené. Vždycky jsem věděla, že musím nastavit režim a hranice a že takto to musí být. Možná je to mou povahou, která nesnáší změny a jakékoliv vykolejení mě stresuje, spíš je to ale jen snaha zachovat si trochu zdravého rozumu a prostoru.

Vsadím se, že se hodně maminek teď bude cítit dotčené, ale podle mě, obětovat dětem všechno, všechny své zájmy, plány, sny i čas, nikomu nemůže dělat radost.

Dobře, někomu snad ano, ale i tak věřím, že je nás víc, které to cítíme opačně.Dokáži se omezit, hodně, ale ne navždy.

Dcery jsou mým světem, ale nejsou středobodem mého Vesmíru jen ony. Mám také sebe a svého muže.

Nesnáším předstírat.

Je totiž snazší dívat se na všechny ty roztomilé obrázky šťastných rodin z časopisů nebo sociálních sítí a chtít je následovat. Dělat spoustu hezkých věcí každý den, k tomu pracovat, zvládnout plné nasazení kolem rodiny a tvářit se spokojeně. A když se někdo zeptá, jak se máme, odpovídáme vždycky stejně: "Máme se dobře."

Ale je to vždycky pravda?

Schválně, kdy naposledy Vám nějaká kamarádka, kdokoliv odpověděl: " Stojí to za houby, synovi rostou zuby, takže v noci nespí. Nebo se vzteká a válí po podlaze a já se cítím jako v pasti a totálně vyčerpaná."

Nikdo.

Nikdo totiž nechce mluvit o pocitech, které jsou sice reálné, ale nejsou hezké.Kdy jste tohle řekla někomu Vy? 

Neříká se to.

Nahlas nepřiznáváme, že se cítíme osamělé, neschopné a že být celý den s dětmi je někdy nejenom otrava, ale i vyčerpávající. Že se těšíme, až půjdou do školky a my budeme moct jen tak ke kadeřníkovi nebo na kávu s kamarádkou.

Zvlášť když kolem nás jsou mámy, které zamačkávají slzu už jen při zmínce o školce, která je čeká až za dva roky. Ony pláčou, protože se jim bude stýskat. Já se na to naopak těším.

Mám radost nejenom proto, že si budu moct vydechnout, ale i nad tím, že si dcera bude moct pohrát se stejně starými dětmi, něco nového se přiučí a hlavně se zabaví.

Nesnáším se srovnávat s ostatními a cítit vinu.

Bohužel nejsem schopná vymýšlet denně 12 činností, abych jí bavila, rozvíjela a posouvala. Takže si myslím, že od určitého věku se děti doma s matkami nudí a potřebují do kolektivu. Nevidím na tom nic špatného.Ale to také moc často nahlas neřeknu, protože hned mám tendenci klopit oči k zemi a stydět se za to, že jsem ráda, když je pondělí a děti jdou do školky a školy. 

Srovnávám se s těmi nadšenými matkami, které dýchají a žijí pro své děti a i když vím, že děti potřebují být samostatné a spoustu věcí si vyzkoušet, stejně pořád přemýšlím nad tím, kde dělám chybu.

Jak to že mě to tolik netěší? To je nemám ráda, když chci, aby byly samostatné a poznávaly nové věci beze mě? Neměla bych neustále s nimi být, aby neměly pocit, že je nemám ráda?

I když nechci, stejně mě takové otázky napadají a pokaždé, když si hrají samy a já se dívám na film, hlodá to ve mě.

Nesnáším neustálý tlak na to být perfektní a čelit všem těm očekáváním.

Mateřství je bláznivé místo plné stresu a očekávání, že náš domov bude krásný, plný smíchu a radosti, sedm dní v týdnu.

Očekávání, že se nemusíme nadechnout, zastavit ani nabrat sílu.S radostí objíždíme školy a školky, uklízíme a vychováváme děti, které poslouchají všechno co jim řekneme.

Pořád bysme měly přemýšlet, co zdravého dáváme dětem k jídlu, kolik to obsahuje éček, barviv a dalších jedů.

Když jsem byla malá já, natřela mi babička chleba sádlem. Bylo to něco, na co jsem se těšila pokaždé.Vím, že teď někdo by mohl namítnout, že dnes už víme, jaké věci jsou škodlivé a jaké ne.

Ale opravdu je nutné jít do extrémů? Nutit děti jíst jáhlové koláče a dušenou zeleninu a nic jiného?A kromě přemýšlení nad nutričními hodnotami, bysme měly být upravené, veselé plné energie i nápadů a máme se radovat.Nevím jak Vy, ale já často stáhnu vlasy do culíku a nasadím sluneční brýle, abych se nemusela líčit.

Ráda se upravím a hezky obléknu, ale někdy je to prostě nad moje síly. Když v noci špatně spím a necítím se dobře, poslední na co myslím je make-up a boty s podpatkem.

Zůstat ženou je pro mě důležité, ale také přiznávám, že někdy mám dny, kdy je to nesplnitelné.

Nesnáším ideály Supermatek.

Všechny je známe.

Mají vlastní mateřská fóra, vlastní kostýmy i jazyk a nad námi, obyčejnými matkami ohrnují nos. Nebo ještě hůře.

Kritizují naši výchovu, styl stravování a vyjadřování. Když už neví co by řekly, počastují nás výroky jako: "dřív ženy neměly tolik moderních spotřebičů a i s osmi dětmi to zvládly." nebo "kdybyste neseděly celý den na facebooku/internetu, tak byste to zvládly."Pravda je, že kdybych neseděla často na internetu, tak bych se asi zbláznila.

Nehledám recepty ani výlety pro děti. Hledám další mámy, které se cítí stejně jako já, u nich najdu pochopení a pocit, že v tom nejsem sama.

Pravda je, že my všechny potřebujeme skutečné mámy, které si stoupnou v davu a řeknou, jaké to doopravdy je. Kolik úsilí je stojí upéct s dětmi koláč. Jak moc se musí ovládat ve chvíli, kdy se všude sype mouka, padají vajíčka a vylévá mléko. Výsledný koláč je opravdu zasloužený.

Chtěla bych zbořit tenhle smyšlený a nereálný ideál supermatky, která je stále šťastná a miluje každý moment a den a nemůže se dočkat, až ráno vstane s dětmi. Hned po té co jim naservíruje zdravou snídani z pohanky a jáhel, je připravená ladnými pohyby poklidit celý byt, aby už v devět byla na cestě do tělocvičny. Celý den proplouvá ve vlastním světě radosti, s čerstvými květinami na stole každý den a teplou večeří.Přesně tahle nesmyslná představa nutí nás všechny cítit se podřadně, neschopně a pochybovat o sobě každý den.Kvůli takovým obrázkům se cítíme provinile, když zakřičíme, zavíráme se v koupelně s rukama v dlaních nebo prostě jen máme chvíle, "kdy nejsme rády matkami".

Ze všeho nejvíc, ale nesnáším někdy samu sebe.

Trvalo mi deset minut, než jsem tuhle větu napsala. Několikrát jsem ji vymazala a znovu napsala a znovu smazala.

Nesnášet samu sebe se může zdát jako hrozné, ale nejde o přímo o mě.Nesnáším na sobě tu část povahy, o které jsem nevěděla, že ji mám.

Vždycky jsem se považovala za klidného člověka.Když by na ulici někdo zkolaboval, patrně ten člověk, co by nad ním v klidu klečel, volal záchranku, případně ho oživoval, bych byla já.

Nechápu, že se ale takto snadno nedokážu vyrovnat se stresem jako máma.Když mi padají věci z rukou nebo z kuchyňské linky nebo pravidelně, když řídím a nastane nějaká nečekaná dopravní situace, panikařím a často vybuchnu. Hned vzápětí toho lituju a vím, že jsem měla reagovat jinak, ale nejde to.

Nevím, jestli je to tím, že jsem máma a nebo prostě jen tím, že je to už stá věc ten den, která mě prostě vykolejí. Když pak zezadu slyším dvě z dcer jak se dohadují, nejmladší chce napít, prostřední si stěžuje na horko a na přechodě mi skáče pod auto pes, prostě to nezvládnu.

Nejste špatné mámy, když máte takové chvíle.Pokud dnes máte zrovna jeden z dnů, kdy nejste ráda mámou, ať už k tomu máte jakýkoliv důvod, chci abyste věděly, že nejste samy.

I já a další maminky takové dny máme.

Nesrovnávejte se s ostatními matkami.

Ony mají svůj život a Vy nevíte jaký skutečně je. Ani jestli ten šťastný obličej, který všude ukazují, není jen maskou, pod kterou se skrývá smutek, frustrace, panika a strach.

Strach, že by někdo odhalil, že nejsou tak spokojené, jak chtějí vypadat.

Strach, že by jim došlo, že být máma je někdy prostě jen nudné a ničím nezajímavé.

Strach, že cesta po které jdou, je stejná jako ta naše.

Je to cesta.

A jako na každé cestě i tady jsou dobré dny, špatné dny, nudné dny, náročné dny, dny, které nemáme rády a to vše společně s úžasnými dny, šťastnými dny a dny, kdy jsme vděčné za to, že jsme matkami.

Zvládnete to.

Každý jeden mateřský den za druhým.

S Láskou,

Monika 💟

Můj blog: http://zaslouzilamama.blogspot.cz

Dnešní článek je jiný oproti mým obvyklým.
Nebude o mateřství a všemu, co nám přináší.

Přesto nebude méně důležitý, protože je o životě.
O našem těle.

Všude čteme, jak je ženské tělo krásné a jak máme být vděčné za to, že jsme matkami.
Že kila navíc a strie k mateřství patří.

Jenže pokud jste jako já, nijak zvlášť Vás to neutěší.
Nechci ani kila navíc, ani jizvičky.
Chtěla bych zase vypadat jako před dětmi a mít přes padesát kilo.

Mít dítě je  zázrak života, ale Vy si zázračně nepřipadáte.
Rozhodně ne ve chvíli, kdy nemůžete dopnout kalhoty a podprsenku push-up nahradí ty se širšími ramínky.

Včera jsem si byla koupit nové kalhoty.
Pokaždé, když si jdu zkoušet nové oblečení, mám trochu stažený krk.
Číslo na cedulce je pro mě hrozně důležité. Tvrdě jsem pracovala, abych se vešla do velikosti 38 a nechci si zkoušet jinou. Automaticky beru z věšáku tuhle velikost.


Jenže včera to bylo jiné. Prošla kolem mě žena v mém věku. Upravená, štíhlá a sáhla si přede mnou pro stejné džíny. Letmo jsem zahlédla cedulku na jejím vybraném kousku. 36! 
Naprosto sebevědomě s nimi zašla do kabinky a mě se najednou nechtělo zkoušet ty moje.
Chtěla jsem také její velikost, chtěla jsem také mít zpátky to pevné tělo bez strií jako před dětmi.


A pak mi to došlo.
Nemůžu toho dosáhnout, nejde to.
Každá jsme v nějakém období právě teď.Nepředstavovala jste si to takhle a já také ne.
Před prvním těhotenstvím jsem byla štíhlá. Byla jsem mladá a bylo mi 21 let.Své tělo jsem brala jako samozřejmost, stejně jako vědomí, že budu vypadat stejně po porodu.Proč bych také neměla, že?Nevypadala jsem.

Místo 68 kg, jsem půl roku po porodu vážila 77kg.Měsíc před porodem mi popraskalo břicho neskutečným způsobem a iluze dokonale hladkého bříška byla pryč.
S každou další dcerou mi zůstalo pár kil, trápily mě.Nechápala jsem, proč všude v televizi a časopisech jsou ženy po porodu opět dokonalé a štíhlé a já toho nemohu dosáhnout.

Možná teď máte pár kilo nebo hodně navíc. Svoje staré oblečení schováváte na dno skříně a chodíte se na něj smutně dívat.Chtěla byste si znovu obléknout ty samé džíny, jako když Vám bylo 20. Ale neoblečete.

Chtěla byste mít dost energie na cvičení. A když energii máte, nemáte zase čas.
Možná jen hledáte výmluvy, protože se Vám prostě nechce.I já je hledala a hledám.
Ať už je to jakkoliv, je to v pořádku. Vy jste v pořádku a Vaše tělo také.
Přivedla jste na svět dítě nebo dokonce děti.Krmila jste je nebo stále krmíte.Vaše prsa už nikdy nebudou vypadat jako předtím, je to smutné, ale je to pravda.Nemá smysl se tím trápit.
Dívejte se na sebe jinak. Na své tělo.

Vždycky jste se na něj mohla spolehnout, podrželo Vás.

Když jsem tak stála u toho stojanu s těmi kalhotami, nechtělo se mi brát si moji velikost, chtěla jsem JEJÍ.

A tak jsem se pokusila do velikosti 36 dostat.Prala jsem se kalhotami, svým tělem, zlobou i lítostí.

Byla jsem na sebe naštvaná, chtěla jsem odejít z obchodu a nic si tam nekoupit. Najednou mi přišlo, že tam nic pro mě nemají, že mě nechápou.

A pak mi přišla zpráva od muže.Poslal fotku sebe a naší nejmladší dcery a mě to došlo.
Došlo mi, jak špatně uvažuji.

Před třemi lety jsem porodila nejmladší dceru.I přes komplikace v těhotenství, velké nevolnosti a rizika předčasného porodu, jsem ji donosila a porodila zdravé dítě.
DÍKY TOMUHLE TĚLU.

Díky tomuhle tělu, které se nevejde do velikosti 36 jako před 11-ti lety.
Možná už se nikdy nevejde, ale co na tom záleží?
Je to jen číslo, nic o mě neříká.
Nejsem panenka z reklamy o dokonalém životě a nemám dokonalé tělo.Ale jsem svému tělu za mnohé vděčná.

Tohle tělo.
Tolik mu dlužím.Tohle tělo dalo život pěti zdravým, silným a výjímečným dětem.Každou z nich celých devět měsíců ochraňovalo, živilo a pomohlo mi je přivést na svět.Podrželo mě ve chvíli, kdy jsem nebyla schopná přes nevolnosti nic sníst.Vydrželo to se mnou, i když jsem mu dávala jen rohlíky a salát.
Když jsem pila jednu kávu za druhou a přikusovala k nim sušenky.
Když jsem místo odpočinku, skládala ve dvě ráno prádlo.

Když jsem tlačila kočárek za deště a vedla za ruku další dvě děti.
Když jsem se rozhodla v pubertě, že nejlepší způsob hubnutí bude hladovět.

Tohle tělo krmilo každou z mých pěti dcer, houpalo je ke spánku, přebalovalo je a dělalo je šťastné.

Kdykoliv zaplakaly, díky tomuhle tělu, jsem je mohla vzít do náručí a utišit.I přesto, že jsem byla vyčerpaná z nedostatku spánku, díky tomuhle tělu jsem mohla vstát uprostřed noci, abych je nakrmila nebo je jen držela za ruku, když měly zlé sny.Nebo, když byly nemocné.

Naše tělo je zázračné.
Můžeme běhat, můžeme dýchat, máme dost sil uprostřed noci(i když jsme vyčerpané) a každé ráno máme dost jistoty, abychom zvládly další náročný den.

Není dokonalé. Má své šrámy a jizvy.

Mám za sebou období, kdy jsem vážila 52 kg i to, kdy jsem měla téměř 100.Teď jsem někde mezi tím.
Ano, chtěla bych zase mít přes padesát a sedmička na mé váze se mi nelíbí.

BUĎTE NA SEBE PYŠNÉ.

Ano, máte strie.Ano, nemáte už pevná prsa, možná ani bříško.Ano, chtěla byste ta otravná kila shodit a zase se vejít do starých kalhot a sukní.
My všechny bychom chtěly.
Těhotenství naše těla nenávratně změní.
Už nikdy nebudou  jako předtím.
I když budete cvičit a znovu se oblečete do džínů, které jste nosila před tím.

Ano, také je vidím všude kolem sebe.

Dokonalé, krásné a štíhlé mámy, které nám obyčejným ženám pořád dokazují, že to jde.
S novorozencem na rukou posilují, běhají a rozdávají recepty na skvělé letní saláty bez kalorií.

S každým dalším jejich postem nebo obrázkem, dostává naše hrdost pěkný pohlavek.

Zatímco ony mají trenéra a chůvu, aby si mohly dát svěží tuňákový salát a hned po něm 20 km běhu v krásném sportovním oblečení podle poslední módy, Vy sedíte nad třetí kávou a namáčíte si do ní tatranku.

PŘESTAŇME S TÍM.

Přestaňme se schovávat a stydět se.
Neodvracejte tvář od zrcadla, vím, že se bojíte do něj podívat.
Vidíte unavenou osobu, s vlasy v culíku, která ani trochu nepřipomíná tu krásnou a okouzlující maminku z televize.


Ale tohle jste Vy. Jste skutečná, nevymyšlená.
To Vaše ruce objímají Vaše děti.
To Vaše náruč jim poskytuje útěchu a pocit bezpečí.
To Vaše srdce je miluje nade vše, až to někdy bolí.
A Vaše tělo je drželo při životě, dovolilo jim růst a pomohlo Vám je přivést na svět.
Dejte mu milost a čas.
Než ho začnete skrývat a nadávat si, že není dokonalé.
Zvenku dokonalé není, ale uvnitř je nejdokonalejším, protože ochraňovalo a dalo vzniknout tomu největšímu zázraku na světě. Našim dětem.

S láskou,
Monika ❤️

Můj blog: http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

    Řekla Vám někdy tetička, maminka  či tchýně, ať si dáváte pozor na vodění dětí za ruce ve vzpažení, protože dítě se opře o chodidla, pověsí se váhou těla vpřed a kráčí bez potřeby rozvoje rovnováhy a necvičí tak správné svalové skupiny potřebné ke vzpřímené chůzi? A že stejný problém nastává při posazení dítěte, které si správné svalstvo ještě nevybudovalo? Asi těžko!

    Spíše dítě najdete posazené, protože to přeci vypadá tak rozkošně. My ale víme, že musíme dbát o tělíčko dítěte a jeho správný vývoj již od narození zhruba do 3-4 roku věku dítěte, protože to je to nejkritičtější období, které předurčí budoucnost jeho pohybovému aparátu. Protože na dobrém začátku závisí všechno…

   Celá řada rodičů se domnívá, že čím dříve dítě bude umět sedět, stát a chodit, tím je to větší důkaz o jeho dobrém prospívání. Taky se nás každý nezapomene pravidelně zeptat, jestlipak to naše dítko už leze, sedí či chodí. Málokdo řeší, že předčasné posazování a vodění za ruce, nesprávná manipulace a nošení miminka, udělá více škody než užitku. A to, že se to může na pohybovém aparátu člověka podepsat celoživotně, už neřeší snad nikdo.

    Když můj otec psal dopis z vojny, sdělil mamce zajímavý poznatek z vlaku: „Tak jsme se Jarko s kámošem bavili, že ta jejich Verunka krásně chodí a ta naše Terezka pořád nic.  A dospěli jsme k LOGICKÉMU ZÁVĚRU, že tu naši Terku málo dáváme do chodítka. Verunka byla v chodítku pořád a jak krásně běhá. To musíme napravit.“ Informace byly jiné, ale i vy jste se snažili aplikovali jako rodiče vždy to nejlepší – přirozeně😊. Stejně jako my dnes!

    Eva Kiedroňová ve své knize Rozvíjej se, děťátko… říká: „Chceme li, aby se psychika i motorika našeho dítěte rozvíjela co nejlépe v rámci jeho možností, pak nezbývá než se o všestranném vývoji dítěte informovat a dovednostem směřujícím k přiměřenému působení na dítě se naučit.“

    Tato a další knihy autorky měsíc po měsíci doprovázejí maminku psychickým a motorickým vývojem dítěte. Knihy Vám řeknou, proč miminko neposazovat, nevodit za ruce a nedělat z něj cvičenou opičku. Pomůže Vám dítě krásně stimulovat, ale hlavně zodpoví otázku: „CO S TÍM MIMINEM MÁM VLASTNĚ DĚLAT???“, kterou si pokládá většina prvorodiček, když už mají porod za sebou (porod, na který byly mimochodem do detailu připravené, ale na další přípravu už nějak nezbyl čas-nevadí, knihy Vám poradí).

A NYNÍ ODBORNÉ OKÉNKO PRO INFORMACÍCHTIVÉ MAMINKY😊

    Když jsem se o psychomotorickém vývoji bavila se svojí kamarádkou fyzioterapeutkou Veronikou Chrapkovou Burkett, krásně mi problematiku nastínila z odborného hlediska.

„Díky prof. Václavu Vojtovi se dnes medicína zabývá otázkou správného pohybového vývoje dítěte. Velmi důležité je období prvního roku a půl života dítěte. V tomto období se tvoří pevná základna pro harmonický pohyb. Ten zajistí optimální nastavení kloubů a ekonomickou aktivitu svalů. Tuto schopnost si pak dále neseme celým životem."

"Prof. Vojta zjistil, že v naší centrální nervové soustavě jsou zakódované vrozené ideální pohybové vzory, které se dají specifickou stimulací podpořit a to nejen u dětí, ale také u dospělých. Tohoto objevu se začalo využívat nejen u léčby dětí s poruchou vývoje, ale také u dospělých s rozsáhlou škálou poruch pohybového aparátu. U zdravých dětí cca od 4 měsíce po narození dochází k zapojení stabilizace trupu. Tato pevná základna vytvořena souhrou aktivity břišních svalů, bránice, pánevního dna a nitrobřišního tlaku umožní stabilní a nezbytnou oporu pro pohyb končetin a následnou vertikalizaci do stoje."

    "Jak se říká:  vše má svůj pravý čas, a tak i každý krůček dítěte vpřed ve svých pohybových schopnostech je dán dle předchozích osvojených svalových souher. Proto se nedoporučuje tento přirozený vývoj násilně měnit přílišnou aktivitou nebo touhou rodičů. Např. v obavě, že by dítě mohlo být pozadu dříve ho posazovat, postavovat do chodítek nebo nacvičovat chůzi v době, kdy na to dítě ještě není motoricky zralé."

"Doporučuji maminkám znát motorický vývoj zdravého dítěte, umožnit dítěti možnost pohybu po bytě či domě. K tomu jsou vhodnější koberce než hladká podlaha. V případě obav zda se dítě pohybuje správně je vhodné obrátit se na dětského lékaře nebo fyzioterapeuta zabývajícího se motorickým vývojem dítěte.“

Děkuji Veroniko, mám jasno.

    Ze začátku se většina rodičů snaží okolí vysvětlovat své dobré záměry, stále opakuje dokola důvody pro a proti. Bojuje za to, proč miminku nedat bombón (a otázku klidně položí obézní osoba), proč se nemůže posadit (vždyť Tebe taky posazovali), proč spí děcko s rodiči v posteli (přeci bude rozmazlené přemírou lásky) a když neposlechne na slovo nebo nedej bože něco záměrně někde vysype, shodí na zem, protože objevuje gravitaci a nepřiletí mu výchovný plácanec po zadku (dozvíte se, že byte měli přitvrdit, aby Vám to dítě nepřerostlo přes hlavu). Vždy se pak ptám, Tebe někdo bije? Měl by! Postupem času rodiče přestává vysvětlování bavit, protože okolí své zažité názory a návyky nemění.

    Nakonec jim nezbývá, než přejít do stavu: TAK TO JE A HOTOVO! A tohle stádium je nejpříjemnější, protože paradoxně tento postoj je jediný přijímán a respektován😊…jen to chce čas, než mladí rodiče získají sebedůvěru v sebe sama.

    Nikdo z nás není odborníkem na výchovu dítěte, vše se učíme za pochodu cestou pokusů a omylů. Každý dle svých možností a dovedností. Dnešní doba je zběsilá co se týče přemíry informací. Mateřství by mělo být intuitivní a přirozené, ale přece jen jako zástupci homo sapiens sapiens využíváme mozek z větší části, než naši zvířecí kamarádi. Proto je třeba mezi mozkem a intuicí udělat příměří, aby nedošlo k vykolejení.

    Generaci našich rodičů se mnohdy zdá, že věci moc řešíme, obzvláště když se jedná o naše děti. Ale informace se k nám dnes dostávají mnohem jednodušeji, máme větší dostupnost odborných knih, seminářů a maminky se potkávají mnohem více, aby si vyměnily informace. Navíc systém v Čechách je ve světě nevídaný, co se týče délky, po kterou maminka zůstává se svým dítkem doma. Tak jak bychom před informacemi mohly zavírat oči? Máme spoustu prostoru na to, se dětem věnovat a naše rodičovská přirozenost nám nevelí jinak.

    Nemyslím, že moc mateřství prožíváme, máme informaci o tom, jak správně dítě živit, nosit, stimulovat a proč to tedy tak nedělat. A proto, milé maminky, tchýňky, tetičky a další, učte se. Doba je jiná a vždy bude, ale je to zábava😊.

Důsledností a laskavostí uděláme mnohem víc, než přílišnou benevolencí či pedantstvím. Vychováváme svobodné jedince přizpůsobené dnešní době – sebevědomí, slušnost a pokora. 

Líbilo se Vám to? Můžete dát lajk i na mém FaceBooku.

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.

Sedám si k práci a pracuji dále. Snězení svačiny se protahuje na celou hodinu. Ehm, nevím zda má takhle fungovat krabičková dieta, když každé jídlo jím hodinu i déle 😀

Rychle utíkám ven se psem. Čerstvý vzduch mi dělá dobře, konečně se můžu nadechnout. Snažím se v duchu rekapitulovat, co vše ještě dnes musím stihnout udělat. Samozřejmě půlku věcí hned zapomenu.

Doma si sedám na gauč a zavírám na chvilku oči. Řev. No nic, spát budu snad jindy.

Filip má hlad, dnes mi nechce sedět v židli, tak ho honím po pokoji a když se zadaří, šoupnu mu do pusy lžičku. On si občas šoupne do pusy drobky, co najde na zemi. Je to gurmán!

Miska je prázdná, nicméně Filip je celý oranžový. A stejně tak náš stolek, gauč a moje tepláky. Mávnu nad tím rukou- nemám kapacitu řešit takové banality.

Odcházím znovu k pc, mezitím mi zvoní další upozornění na jídlo. V rychlosti si ohřívám oběd a snažím se najíst u mailů.

Ježiš! Školka! To už je tolik hodin?

Letím se obléct, honím Filipa a snažím se obléct i jeho. Je to jako krocení divé zvěře. Když vstávám, jsem zpocená až na zádech.

Beru kočár a rychou chůzí pospícháme pro Lauru...

Manžel přichází v půl sedmé. Netuším, co se mu honí hlavou, když vejde do obýváku. Sedím na gauči, nohy mám vyložené a těžce oddechuji. Laura sedí vedle mě a hraje si na tabletu. Filip stojí u mých nohou, křičí a rukou mě bouchá do stehna. Dokola. Nemám sílu se hnout, natož být milá. Unaveně zvednu rty k polibku a dále koukám do blba. Nějaká zvláštní síla setrvačnosti mě přinutí se postavit a jít dělat večeři. Zvoní mi upozornění na jídlo, bohužel na něj teď nemám čas. Když dokrmím raracha, odcházíme koupat.

Ukládám děti a v duchu se modlím, aby usnuly bez problémů. Je půl deváté. Padám do křesla a snažím se ještě kontrolovat maily.

V půl jedenácté ležím ve své milované posteli, zakrytá až po bradu, schoulená do pozice plodu a usínám. Sladce upadám do krásného snu, když mě budí řev. No nic- spát budu snad jindy 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

 „Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to, co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“

Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…

O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.

Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.

Kouzelný telefon

Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé.  O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.

Do telefonu jsem se dozvěděla jen úplně základní informace o tom, že se jedná o chlapečka a holčičku dva a půl roku staré a něco ze zdravotní anamnézy, vůbec jsem ale nedokázala vnímat. Položila jsem telefon a nebyla jsem schopna vůbec ničeho! Jen jsem plakala štěstím a šeptala si „Budeš máma!“

Pak jsem volala manželovi do práce, aby si zařídil na další den volno. Jen jsem mu řekla „Budeš tátou“. Hrozně dlouho nemohl pochopit a uvěřit tomu, co mu říkám! Doma pak přišlo dojetí i na manžela. Poprvé jsem ho viděla plakat! Večer jsme pak dlouho do noci seděli, povídali si a plánovali pokojíček.

První setkání

Další den jsme se jeli s manželem na OSPOD seznámit se spisem dětí. Byla jsem nervózní a čekala netrpělivě, co se dozvím. Bylo tam toho moc špatného. Matka feťačka, děti narozené s pozitivní žloutenkou. Byl zde předpoklad, že budou hyperaktivní, s poruchou intelektu a s dalšími potenciálními komplikacemi.

Vnímala jsem to tak, že jde jen o předpoklad, což neznamená, že se to nutně takto stane. A pak nám ukázali fotku dětí. Dvě nádherná stvoření, která se choulila na sedačce a v očích jim bylo vidět něco nepopsatelného. Milovala jsem je již od toho prvního okamžiku.

Dostali jsme kontakt na kojenecký ústav, kde byly děti umístěné a domluvili jsme si tam schůzku. Celou noc před tím jsem nespala a představovala si, jaké to setkání asi bude. Cesta se mi velmi vlekla a já se nemohla dočkat, až ty dva poprvé uvidím. V kojeneckém ústavu pak s námi nejdříve mluvily sociální pracovnice a lékařka dětí. Znovu nám zopakovaly informace ze spisu a já v tu chvíli věřila, že vše bude v pohodě!

Potom už jsme šli s manželem a lékařkou do herny a tam nastal ten nejkrásnější okamžik. Teta nám přivedla ukázat děti. Bylo mi, jako by mi je ukázali po porodu. Přišla taková dvě ptáčátka. Holčička si mi hned sedla na klín a objala mě. To už jsem neudržela slzy a ta maličká mi je otírala svou ručičkou.

Chlapeček trochu plakal, ale když ho manžel vzal do náručí, tak brzo přestal. Potom pro změnu začal plakat manžel a ani se to nesnažil skrýt. Teta tam s námi ještě chvíli zůstala a pak odešla a my mohli zůstat s dětmi sami. Bylo to něco tak neskutečně krásného!

Hned na další návštěvě jsme OSPODu oznámili, že máme o děti zájem a chceme je do své péče.

Domů?

Začali jsme za dvojčátky jezdit tak často, jak to jen šlo a brát si je na propustky i domů. Ústav nám ale začal dělat problémy. Například nám bylo oznámeno, že děti nedostaneme na propustku, pokud si pro ně nepřivezme vlastní oblečení a boty. Byly i další problémy, ale nenechali jsme si to líbit a obrátili se na sociální pracovnici dětí, která nám v jednání s ústavem naštěstí pomohla.

Od prvního setkání uplynuly celé čtyři měsíce, než jsem držela v ruce rozsudek, ve kterém stálo, že děti jsou svěřeny do naší péče.

Celé ty čtyři měsíce pro nás byly strašně těžké a pro děti dvojnásob. Ke konci jsme si je už ani radši moc nebrali domů. Protože děti se nechtěly do ústavu vracet a celou cestu nám pak proplakaly.  Dodnes se moc bojí, když je třeba vezeme autem jen směrem k městu, kde se ústav nachází.

Konečně doma!

Děti se doma zabydlely rychle. Chovaly se jako každé malé děti, ale následky pobytu v ústavu vidím velké..

Žily například stále ve strachu, že jim někdo sní jejich jídlo a tak si ho do pusinky cpaly neskutečné množství, až vypadali jako dva malí syslíci a já jim ho musela z pusinky vyndávat. Stejně tak toaleta – nikdo je neučil chodit na nočník. Takže jsme s tím začali doma, ale ukázalo se, že plenky vnímají jako běžnou součást oblečení. Dodnes (po roce v rodině) si nedokážou říct na toaletu, i když jsou bez plen.

Velké opoždění vidím i ve vývinu řeči. Děti uměly jen jednu jedinou větu a několik málo slov. Naopak  mi přišlo, jako by děti v ústavu musely rychle dospět.

Nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se…

Z čeho mě ale opravdu zamrazilo, byla tato událost:

Jednou děti zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.

Hned jsme šli a vzali je do náruče a mazlili se s nimi. Od té doby jsme tuhle větu nikdo nikdy nevyslovili a nevyslovíme, přejeme si, aby na to zapomněly!

Věříme, že bude líp!

Po roce v naší rodině se z našich dvojčátek stali raubíři, kteří chvilku neposedí a nepostojí, vše musí prozkoumat. Zatím bohužel bojujeme se všemi nešvary, které si z ústavu přinesli a odstranili  je pouze částečně.

Během několika měsíců se nám podařilo naučit děti alespoň trochu mluvit, začínají spojovat slova do vět a téměř jsme odbourali pleny. Zlepšuje se také úroveň jejich stolování. Ale hlavně si děti začínají víc věřit a to nejkrásnější – když přijdou a řeknou „maminko“ nebo „tatínku“ a obejmou nás. V tu chvíli víme, že to všechno mělo cenu a že se s tím vším popereme!

I když příprava na osvojení byla náročná a čekání na kouzelný telefon pro nás bylo až psychicky vyčerpávající. Rádi jsme to celé překonali, protože jsme dostali ten nejvzácnější dar – děti. Od toho okamžiku jsme začali žít a dýchat jen pro ta malá stvoření, která se na nás upnula a my se stali jejich světem a ony zase naším.

Po příchodu do rodiny se děti změnily – pomalu, ale jistě začaly zlobit víc, než jak jsme je znali z ústavu. Ale my víme, že je to dobře! Znamená to, že nám věří a že jsou u nás už prostě doma.

Je na nás, abychom jim vynahradili vše, co dosud neměli a nejde o hračky nebo vlastní pokoj. Jde o mazlení, lásku ale také o laskavé nastavování hranic. Vždyť v ústavech neměly dostatek péče a byly ponechány bez jakéhokoliv vedení. Proto je na nás podat jim ruku a provést je dětstvím a dospíváním.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Jezdíte rádi do ZOO? Právě začíná sezóna! A dětem se to určitě bude moc líbit🙂. 

Je fajn mít zálibu, kterou vám ani příchod dítěte nenabourá... Tak například jezdit do zoo.

Sbalit se
Před K: Vyrážíme z domu lehkým krokem, v kabelce peněženka a mobil. Je jedno kolik je hodin, protože jsme páni svého času.

Po K: Kýša vyráží z domu lehkým krokem, v rámci kterého stihne ještě prohnat kočku a psa. My zatím dovnitř rveme tašku s křupkama, sušenkama, ovocem, zeleninou (těžko říct, na co bude mít chuť), náhradním oblečením (těžko říct, kolikrát se totálně zasviní), pitím, vlhčenýma ubrouskama (víte, že se dělají jiný na pusu a na prdel?!), golfky (na co bereš golfky?), deku (na co bereš deku?) a dalšíma NA CO TO BEREŠ věcma.

Jet autem
Před K: Na první benzínce dáme kafíčko, cigárko a zlehka konverzujeme. Zastávky si děláme jednoduše podle toho, jak se nám chce a podle toho, jestli jedeme do Ostravy nebo do Dvora.

Po K: Na první benzínce si dáme kafe, protože jinak by mně asi jeblo. Dítě vzadu se naučilo zásadní otázku CO TO BYLO? A pak ji řekne asi 50 - 100x cestou, než dorazíme (v závislosti na tom, jestli jedeme do Prahy nebo do Prahy, máme tam totiž koupenou permici, protože tam jezdíme fáááákt často).

Vylodit se v ZOO
Před K: Beru kabelku, chytáme se za ruce a míříme k prvnímu stánku s pivkem, kde se v klidu občerstvíme.

Po K: Bereme golfky (a nenecháme je v autě? Stejně v nich nesedí? Neee, co když bude chtít? A kde by jinak spal? Vždyť v nich stejně nespí! Tak tam alespoň dáme věci.), všechny NA CO TO BEREŠ věci a další nezbytnosti. Jo a taky dítě, které se už na parkovišti snaží zabít vbíháním pod okolo jedoucí auta. Občas přemýšlím, jak by na mě lidi koukali, kdybych koupila takové to samonavíjecí vodítko...

Prohlídka ZOO
Před K: Prima procházka, zastavujeme jen u zajímavých zvířat, potažmo tam, kde se něco děje (stánek s pivkem).

Po K: Zastavujeme zásadně tam, kde se nic neděje, protože tam se Kýšovi nejvíc líbí (ptáci). Když se někde něco děje, máme prostě smůlu. Pivko si dát neodvážím, protože je značně močopudné a dobíhat na záchod s dítětem není až taková rychlovka.

Oběd
Před K: Najíme se, když máme hlad a ANO, klobása je oběd!

Po K: Najíme se v přesně danou dobu oběda, protože tak je dítě prostě zvyklé. Klobásu mu nedáme, párek v rohlíku taky ne, hranolky ani náhodou a nic jiného nemají. Takže hledáme restauraci, což trochu komplikuje fakt, že už má fakt hlad, takže řve.

Odpolední klídek
Před K: Odpolední klídek v ZOO znamenal dřív to, že jsme si dali kafčo, našli prima lavičku a tam jsme na chvíli zakotvili, abychom si užili ten klídek.

Po K: Po hodinové snaze přesvědčit dítě, že spánek je dobrý nápad to vzdáváme, protože svým řevem už vyburcoval samce u goril, který je tímto značně nervózní a snaží se prorazit sklo. Putuje tedy tatínkovi na ramena a hurá na další cestu.

Cesta zpět:
Před K: Lehká konverzace o uplynulém dni nemůže škodit!

Po K: TEĎ USNE!!!! A ideálně prospí celou hodinku a půl, jen aby nám ukázal, že večer to s tím uspáváním nebude úplná brnkačka!

Naštěstí je teď dost oblíbené Cofee to go. Takže se dá říct, že se vlastně vážně nic moc nezměnilo 🙂