Poslední dobou Pažout nebezpečně často otevírá téma dalšího dítěte.

Prý má pocit, že bychom toho štěstí potřebovali víc. Já si tedy myslím, že už jsme trpěli až dost a že bychom teď konečně mohli začít zase žít.

Mám ale takovou blbou vlastnost. Kdykoliv mi někdo něco vnukne, okamžitě začnu přemítat, jak by se to dalo zvládnout. Takže v praxi to vypadá takhle...

Když příští měsíc otěhotním, zvládnu dodělat školu? Porod před absolutoriem nebo až po - to je otázka!

A vyjde mi konec mateřské na září, abych se mohla brzy vrátit do práce? Budu se vlastně vracet do práce? Neměla bych být doma? (Jasně že ne, to byl ale pitomej nápad.)

Kolik budu mít mateřskou? Domeček ve Španělsku se mi zase o něco vzdaluje...

Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem, jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...

Jenže už jak jsem si to říkala, tak jsem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já" mě definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ni ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.

No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.

Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mně jako pytel brambor a teď mámo rychle, nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám, než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."

Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.

Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.

„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!

Byla by jste raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, jak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc, než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání, než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

Každá z nás máme své vlastní zkoušky. A život může být pro každou z nás těžký. Hodně těžký.

Bez ohledu na to, jak stará nebo mladá jste. Bez ohledu na to, kolik dětí máte. Bez ohledu na to, kde žijete, kolik peněz máte, nebo jaké jsou vaše schopnosti... být máma je těžké.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.

Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bysme měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?

Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to, je teď naše životní role.
Ještě těžší je  přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.

Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.

Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou  noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.

Být mámou se stalo synonymem pro to být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěli a vysnili si ho. Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.

Odpověď zní ne.

Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěli žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velké, ne malé.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět" .
Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocích a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.

Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.

Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.

Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není.

Představy o tom, jaké to bude být máma, jsme měly každá úplně jiné.
Já jsem si také nepředstavovala, že se mi narodí dcera o pět týdnů dříve a první čtyři roky doslova propláče ve dne i v noci.

Věřila jsem, že postarat se o děti bude mnohem jednodušší, než to doopravdy je.
A často, když sedím sama ve vaně a poslouchám zdálky hlasy dcer, ani se mi nechce vylézt. Chci si užít víc toho ticha a klidu.

Minulý týden jsem toho měla dost.

Opravdu to byl přesně ten moment, kdy víte, že už víc nezvládnete a je na čase vyvěsit bílou vlajku.

Jenže tomu se přesně bráníme my všechny. Přiznat, že je toho na nás příliš, znamenalo by to připustit, že jsme selhaly.

Od matek se totiž očekává, že zatnou zuby a navzdory horečce, větru a dešti, své povinnosti prostě zvládnou.

Máme své představy o tom jak to bude, ale pak prostě přijde prostý, složitý a nevyzpytatelný ŽIVOT.

A všechno je jinak.

„Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě zařízeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.“

Práce přechodných pěstounů mě fascinuje. Jak člověk dokáže otevřít srdce opuštěnému dítěti, zamilovat si ho a pečovat o něj se stejnou láskou tak, jako by bylo jeho vlastní a pak, když přijde ten správný čas předat ho novým rodičům? Dnešní článek přináší životní příběh právě jedné takové hodné „tety“ pěstounky. Možná, že nám na tyto otázky odpoví ...

Od dětství jsem milovala děti. Nejraději jsem si hrála s panenkami. Pokud byla příležitost, vozila jsem sousedkám živá miminka. Dnes se divím, že nám je půjčovaly, ale tenkrát to bylo běžné.

Brzy jsem věděla, že vlastní děti rozhodně budu chtít, budu je chtít brzy a budu jich chtít hodně. Občas mě ovládl panický strach z toho, že děti nebudu moci mít. Nedovedla jsem si představit, že bych žila plnohodnotný život bez dětí.

Vdávala jsem se 4 dny po svých osmnáctých narozeninách. Postupně se nám narodili tři synové. Bylo to náročné, ale krásné období. S dětmi jsem byla doma a dohodli jsme se s manželem, že doma i zůstanu, dokud to jen trochu půjde. Uměli jsme se uskromnit a děti snad nepociťovaly žádnou nouzi. Šest let po třetím synovi ještě přibyl čtvrtý syn. Chtěli jsme ho trochu dřív, ale vyšlo to jinak. A bylo to dobře, protože jsem si ho opravdu naplno užila.

Nakonec jsem tedy s dětmi zůstala doma 19 let. A nelituji ani jednoho roku. I když byly období, kdy to bylo náročné, dnes na to moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že žít z jednoho platu není pro každého, ale my jsme se tak rozhodli a nelitujeme.

Naše čekání na miminko bylo nekonečné, dlouhé. Myslela jsem si, že budu vědět až začnu rodit, ale opak byl pravdou...

Přenášela jsem, chodila často na kontroly do porodnice a výrazně se sledovala. Jediné co se mi v posledních dnech objevilo bylo tvrdnutí bříška, nic víc. Byla jsem objednána na poslední monitor/kontrolu a byla jsem rozhodnutá požádat o Hamiltonův hmat.

V sobotu na oné kontrole mi mladý Dr. řekl že mě trochu "prošťouchne". Pokud to nezabere, nastupuji v úterý na vyvolání. Byla jsem za to ráda, třeba to pomůže... Všechny svaly v těle jsem měla zatnuté a očekávala bolest (jak jsem se o něm dočetla). A ejhle, vůbec to nebolelo! Domů jsem šla celá natěšená. Těšila jsem se, že se zbavím toho pupku. Jenže už byl večer a kromě starého známého tvrdnutí břicha nic :( Tak jsem si napustila vanu, jenže když jsem do ní vlezla tak vše se máchalo v teplé vodě kromě břicha, které panovačně trčelo ven 🙂 Šla jsem tedy spát, ale už jsem nedoufala...

V neděli ráno mě vzbudilo pobolívání podbříšku. Že by, konečně ? Nebo poslíčci? začala jsem měřit v aplikaci tyto bolesti. Bylo to dosti nepravidelné, normálně jsem fungovala. Dokonce jsem s manželem ten den ještě přestěhovala skříňku. Uzavřela jsem si to tedy jako poslíčky. Bolest se plíživě stupňovala a večer mi nedala spát. Přestěhovala jsem se do obýváku, koukala celou noc na tv a chvilkama upadala do mikrospánku. Věřte mi, stále jsem si myslela že ještě nerodím, přece to musí být něco víc...

Pondělí ráno byla bolest už dosti nepříjemná, ale stále nebyla pravidelnost (jak všude píší). Interval byl někde kolem 8 - 11minut. Když jsem vstávala, odešla mi hlenová zátka (ale ta může odejít i týden před porodem). Neměla jsem hlad, pouze jsem pila. Lehla jsem si do pokoje, relaxovala, smskovala.. Občas mě zkontroloval manžel, ale byla jsem raději sama. Říkala jsem si, že se asi něco začíná dít.. Kolem 9hodiny jsem měla bolesti stále dosti nepravidelné, kolem 6minut. No nic, zavolám do porodnice a optám se. Bylo mi řečeno, že si mám dát sprchu a uvidím. Šla jsem tedy do sprchy, ale intervaly se prodloužily na asi 10 minut, stále nepravidelné. Zato bolest zesílila. V duchu jsem zato děkovala PA :(

Takhle se to táhlo celé dopoledne a poledne. Vlastně ani už si nepamatuji kdy mě to začalo nutit si při těch bolestech prodýchávat. Před 16hodinou se intervaly opět zkracovaly, bylo to opět kolem 6minut. Začínala jsem být unavená, nevyspalá, rodina mě telefonicky kontrolovala a mamka byla nervozní, že jsem nejela ještě do porodnice. Ale já pořád čekala ještě něco.. Volám tedy opět do porodnice a prosím, jestli bych tedy nemohla dojet, že jsem unavená ... stejně druhý den nastupuji na vyvolání, tak mi dají třeba něco na vyspání a zítra to vyvolají. Hlavně né další sprchu! Naštěstí PA řekla ať dojedeme, že se domluvím s Dr. Tak jsme se dobalili, nikam nespěchali a v 16:30 přijeli do porodnice. Bolesti byly stále nepravidelné, od 4-6minut. Jaké bylo mé překvapení když mi PA oznámila, že jsem otevřená na 6cm !! V tu chvíli jsem si byla už stoprocentně jistá že rodím 🙂

Předtím než se vrhnete na tento článek, doporučuji přečíst článek "Má první doba porodní aneb tři dny trápení". Manželovi jsem nechala v psaní plně volnou ruku, protože já si některé části "díky" vyčerpanosti nepamatuju. Tak hurá na to 🙂

30.10. 22:50 přijíždíme do porodnice, Klárku si přebírá porodní asistentka a já se procházím po chodbě a sem tam škvírou ve dveřích pozoruju Klárku, která buď spí nebo hodně přemýšlí nebo prostě jen hibernuje.

Do vyšetřovny vycházím na výzvu asistentky "Kde jste? Co tam děláte? Pojďte dovnitř!"

Vcházím, manželka se apaticky pousměje a já ji to vrátím lehce křečovitým úsměvem. Manželka sedí na křesle a na obnaženém pupku má gumové pásky, které drží zařízení na měření ozev. Klárka střídavě spí a sleduje papír který leze z přístroje.

Snažím se o humor, ale bavím se už jenom sám.

Klárka s hrůzou sleduje lejstro, které vyjíždí z přístroje na měření ozev a s výrazem ve tváři, který byl kombinace hrůzy a beznaděje, mi sděluje, že nějaká čára by měla být ve větších křivkách a že asi zase nic.

Brzy to bude už rok a půl, co jsem porodila první dcerku. Často ale vzpomínám na dobu, kdy jsem si jako prvorodička neuměla představit, co mě čeká po narození miminka. Jako většina jsem pročetla pár diskuzí a článků a vyslechla rady od zkušenějších… Realita se však lišila.

Dostalo se mi mnoha informací a varování. Vesměs jsem byla se vším smířená, ale dál se tím moc nezabývala. Pro jistotu ale opět začala docházet na psychoterapie jednou za měsíc, kdyby náhodou…

Teorie a zkušenosti x realita

Vyvolávaný porod

Zkušenosti z okolí hovořily jasně. Bude to dlouhý, nepovede se to a po několika dnech to skončí císařem. No tak co nadělám, no. Stane se co se má stát…

Ano, stalo se.  Můj vyvolávaný porod trval necelých 6 hodin a byl krásný.

Vzpomínáte si, kdy naposledy se vám poštěstilo a mohla jste se zabořit do ušáku a číst a číst a číst...? Kdy vám bylo vše kolem vás celkem ukradené, protože jste nutně potřebovala dočíst ještě tuto kapitolu. A tu další. A další.  Stýská-li se vám, mám pro vás tip. Kupte si knihu Tady byla Britt-Marie. 

Až přečtete první stránky, pošlete děti k babičce, do kroužku nebo ven na hřiště. K večeři objednáte pizzu a zamknete se s knihou v ložnici. Protože chytí a nepustí. Budete se smát i brečet a hlavně vám bude neskutečně hezky. Protože i protivná bába může být vlastně velká sympaťačka, když se na ní podíváte jinýma očima.

Protože každý si s sebou neseme své bolesti a bolístky.  Protože každý máme své prapodivné rituály, které nám život dělají snesitelnějším.  Protože život všem háže klacky pod nohy. A je jen na nás, jestli přes ně zakopneme, nebo je sebereme a zatopíme si s nimi. Protože každý z nás má možnost něco změnit.  Protože je velmi snadné v druhých zažehnout jiskru nebo tu jiskru zadupat do země.

A až uvidíte partu dětí hrajících fotbal na plácku před hospodou, tak se určitě zastavíte a budete alespoň chvíli fandit. Fotbal někdy nemusí být jenom obyčejná hra. Fotbal se může stát smyslem života. A nejen pro krasavce Beckhama, ale i pro dámu v letech, které se v šedesáti zhroutí její dosavadní nudný život. Poprvé v životě se rozhodne zabojovat sama za sebe a shodou okolností se stává správkyní dětského centra, a později i trenérkou fotbalu,  v jednom hospodářskou krizí postiženém městečku. Střet dvou zcela odlišných životních stylů přináší situace úsměvné i dojemné.

A teď mě omluvte. Běžím přeleštit okna a vyprášit matraci. Pořádek v bytě může mnohé změnit.

Někdy je císařský řez ze zdravotních důvodů nevyhnutelný a žena, která se připravovala na přirozený porod najednou musí změnit myšlení a naladit se na porod operativní. Co miminku i navzdory indikovanému císařskému řezu můžeme dopřát, je na nás a naší „vůli a odhodlání“. Ať už porod proběhne jakkoliv, stává se událostí, která nás formuje po celý život. A nejen nás, ale utváří i celou společnost. Proto je důležité mít odvahu k vlastní zodpovědnosti. Lze opravdu prožít císařský řez vědomě?

Je stále více zemí, kde si ženy radši zvolí porod císařským řezem, než by dobrovolně podstoupily přirozený porod. Čísla se mění stát od státu, rozdíly jsou vidět i napříč společenskými vrstvami. Odhaduje se, že z čistě medicínského hlediska se potřeba porodu císařského řezu pohybuje kolem deseti až patnácti procent všech porodů.

Když jsem byla těhotná, měla jsem na návštěvě svou sestru, která žije v Americe. Přiletěla i se svým tehdejším přítelem, který byl doktor. Ptal se mě, jak se v Čechách rodí a jak budu rodit já. Když jsem mu řekla, že pokud budu vše zvládat, porodím tak jak příroda chtěla, vykulil oči a s údivem se zeptal: „Proč chceš dobrovolně traumatizovat sebe a své dítě přirozeným porodem?“ Toto je již zažitý pohled na porod v Americe, kde podstoupení císařského řezu je mnohdy klamné překonání strachu.

Ale i v Čechách se císařským řezem rodí stále více dětí. V roce 2014 to byla ¼ z celkového počtu porodů. Cítím ale, že v naší zemi ženy stále upřednostňují přirozený porod, než by požádaly lékaře o diagnózu zařazující je na seznam adeptek na císařský řez.

A když se stane tento zákrok ze zdravotních důvodů nevyhnutelný, žena, která se připravovala na přirozený porod najednou musí změnit myšlení a naladit se na porod operativní. Co miminku i navzdory indikovanému císařskému řezu můžeme dopřát je na nás a naší „vůli a odhodlání“. Ať už porod proběhne jakkoliv, stává se událostí, která nás formuje po celý život. A nejen nás, ale utváří i celou společnost. Proto je důležité mít odvahu k vlastní zodpovědnosti. Lze opravdu prožít císařský řez vědomě?

DULA U PORODU

Konečně se i já dostávám k sepsání mého šťastného dne. Je to jako včera, když jsem na těhotenském testu objevila // čárky. A to jsem ani testovat nechtěla. Bylo to na popud přítele. Jednou jsem měla najednou v noci neuvěřitelný hlad a on jen tak prohodil, jestli náhodou nejsem těhotná. Vůbec jsem nevěděla, kdy by mi měla dojít menstruace, měla jsem cykly rozházený. Tak jsem si další den ráno udělala těhotenský test a byly tam // čárky.

Termín porodu jsem měla v pátek 13.1.2017. Mě osobně by se to líbilo, ale Emilka se rozhodla sama, kdy vyleze ven a začne poznávat svět.

                                 neděle 8.1.2017 - 39+2tt - poslední pupíčková 🙂

Bylo pondělí 9.1.2017, byla jsem 39+3tt. V 5h ráno jsem byla vzhůru, přetáčela jsem se zrovna z boku na bok, když jsem ucítila lupnutí a neco teplého ze mě vyteklo. Okamžitě jsem vstala a šla za přítelem, který se zrovna chystal do práce, že pojedeme do porodnice. Chtěla jsem jet okamžitě, protože jsem v tom našla i trochu krve. Myslela jsem , že to byla plodová voda, ale z tohoto omylu mě v porodnici, po příjezdu, hned vyvedli. Ani tam neměli tušení, co to vlastně bylo.

Takže mě v 5:30h přijali na vyšetřovnu a čekali jsme na doktora, mezitím mě sestra napojila na monitor. Na něm zatím nic znát nebylo, ani já jsem nepociťovala žádné bolesti. Doktor mě vyšetřil a konstatoval, že jsem otevřená na 2 prsty a že dnes stoprocentně porodím. Takže přítele ještě poslali domů, bylo ještě brzy, a mě přesunuli na porodní box.

Tam jsem osaměla, každou chvíli mě chodila kontrolovat sestra. Dostala jsem klystýr (v životě jsem se takhle nevyprázdnila 🙂 ) a natáčela mi monitory.

Než jsem porodila naší malou treperendu, měla jsem ve spoustě věcí týkajících se mateřství jasno..."tohle budu dělat tak, a tamto zase onak, a tohle rozhodně nikdy dělat nebudu..."No a jak to už tak bývá, představy vzaly rychle zasvé☺ i o tom budou moje budoucí příspěvky.

Dnes se vám svěřím, jak to dopadlo s mojí před-porodní představou o spaní.

Vždycky se mi líbilo, jak v amerických filmech má už malé novorozeně svůj pokojíček, kde samo krásně spinká zatímco rodiče si užívají klidného spánku ve společné ložnici. Nechat nově narozené miminko v jiném pokoji mi přišlo až příliš drastické, pro začátek jsem měla představu, že bude ve své postýlce vedle naší postele a kolem 6 měsíců se i se svojí postýlkou přestěhuje do svého pokojíčku. A samozřejmě bude od 4 měsíců dostávat na noc kaši a prospí celou noc, jako kdysi já.

Povedlo se?

Hahaha, ani omylem.

První dny po porodu jsem byla hrozně unavená a jelikož malá byla dost nenažraná, kojila jsem kvůli častému kojení a únavě vleže. Většinou jsme u toho obě usnuly a na přendávání do postýlky nedošlo. Potom taky často trpěla " na prdíky" a nejlepší spací poloha byla bříškem na bříško☺.

Na začátku celého procesu vzniku nového lidského jedince stojí spojení dvou pohlavních buněk. Mužské spermie a ženského vajíčka.  Zdá se to velmi jednoduché, ale opak je pravdou. Jedná se o velmi důmyslný a složitý proces. 

Vajíčko – oocyt v průběhu ženského měsíčního cyklu postupně zraje v tzv. folikulu.  Když folikul dosáhne velikosti přibližně 20 mm, tak praská a dochází k uvolnění vajíčka  - ovulaci.  Oocyt je nasáván rozšířeným ústím vejcovodu. Vajíčko čeká ve vejcovodu přibližně 6 – 24 hodin, kdy je schopné oplození. Tato doba je značně individuální a je odlišná u každé ženy. Pokud došlo k pohlavnímu styku, tak musí spermie, které přežívají v těle ženy až 48 hodin, doputovat obrovskou vzdálenost z pochvy až do vejcovodu.

Když si uvědomíme, jak je velká spermie a jakou vzdálenost musí překonat , tak je opravdu na místě mluvit o kouzle oplození. Vzdálenost, kterou spermie překonávají je přibližně 1500x delší než spermie sama.  Nutno podotknout, že spermie je pouhá jedna jediná buňka, která nemá nohy ani oči ani mapu, a přesto nezabloudí a je schopná včas dorazit do vejcovodu.

Jak jsem již zmínila, k oplodnění vajíčka dochází ve vejcovodu.  Celý proces průniku spermie do vajíčka je velmi důkladně kontrolovaný. Na povrchu vajíčka je specifický obal – zona pellucida. Tento obal je spermie schopná překonat díky drobnému váčku na vrcholku hlavičky a to akrozomu. Akrozom obsahuje enzymy, které naruší zonu pellucidu, a tím je umožněn vstup spermie do vajíčka. Jakmile pronikne do vajíčka jedna spermie, spustí se kaskáda dějů, která změní struktury obalu vajíčka a tím zamezí proniknutí dalších spermií dovnitř.

Každý lidský jedinec je nositelem dvou sad chromozomů, proto pohlavní buňky nesou jen jednu sadu. Po splynutí dvou pohlavních buněk může tedy vzniknout nový jedinec se správným počtem chromozomů. Jedna sada od otce a druhá od matky.

Po oplození dochází k dělení buněk a tzv. rýhování vajíčka. Přibližně čtvrtý den po oplození vzniká útvar morula, který je tvořen z 64 buněk. Morula následně vstupuje z vejcovodu do dělohy. Přibližně 6. den se vytváří blastocysta, která začíná nidovat – uhnízďovat se v děložní sliznici. V tuto chvíli se začíná do krve vylučovat hormon hCG. Následně je možné jej detekovat i v moči.  

„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“

Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.

Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.

Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.

Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:

Cesta k adopci

Z ničeho nic na mne dopadla tíha třetího trimestru. Jsem unavená, nemůžu ležet ani sedět. Nejradši bych celý den spala, ale to mi první mládě ani pes nedovolí. Začínám přemýšlet o porodním plánu, přestože vím, že psát ho asi ani nemá cenu. Stejně se všechno bude podřizovat aktuální situaci a okolnostem, které nastanou.

Hned mi také naskakuje vzpomínka, jak se moje sestra se zahanbením omlouvala zdravotní sestřičce, když jí ten plán dávala. A to ani nevím, jestli ho ségra vůbec četla... každopádně obě přitom vypadaly jako kdybych v něm snad požadovala grupen sex na rozjezd a šití zlatou nití na závěr. No nic, zkusím ho sepsat tak, aby se za něj tentokrát nikdo stydět nemusel 🙂

1) nebudu tomu říkat plán, nýbrž přání – pro zdravotní personál to nebude takovej vopruz

2) chci všechny možný drogy na tišení bolesti – můžu se legálně sjet a nikdo k tomu nemůže říct ani popel a jako bonus je dost velká šance, že to zacáluje pojišťovna, co víc si přát 🙂

3) přítomnost mediků – dovolím jedině v první době porodní pod podmínkou, že budou mít legální přístup k drogám, stejně jako já a uděláme z toho slušnou párty

4) klystýr – rozhodně ano, už Charles Bukowski říkával, že svět patří těm, kteří se neposerou!

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát.

Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet.

Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem.

To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.

Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.

A tak jsem se snažila jí být....

Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo  nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.

Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla  převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.

Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.

Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.

Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.


Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.

Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.

Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.

Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.

To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.

Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.

Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.

Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.

I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.

 Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Protože nejsme dokonalí.

Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.

Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.

Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
 Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.

Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.

Skutečné mámy, které s  dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.

Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.

Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.

Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.

Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.

Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.

Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.

Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.

Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.

I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.

Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.

Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.

Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.

Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.

Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.

Ano, mohla jsem si  říct, že jsem  nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.

Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?

Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?

Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.

Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.

Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.

Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.

Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.

V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.

Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.

Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.

Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.

"Milovala jsem nakupování, prostě jsem si to užívala. Po narození našeho syna se časy změnily… Nuda, nuda, to nakupování je pro našeho milánka neskutečná nuda. A tak letím jako šílená, zpocená až…  Máte to podobně? Nechte se inspirovat mými tipy pro pohodové nákupy s malým raubířem, které u nás zafungovaly a snížily tak míru stresu návštěvy obchodu."

Vzpomínám na dobu, kdy jsem tak ráda shopovala. Dokázala jsem strávit nakupováním spoustu času, užívala jsem si to.

Vybírat oblečení,  zkoušet v kabince ulovené kousky, prolézat regály s potravinami a číst si etikety, okukovat designové vybavení do bytu … V kavárně  si mezitím dát kávu a přečíst si zajímavý článek. Jen tak se dívat kolem a relaxovat.

Po narození našeho syna se časy změnily….

Navštěvuji už jen obchody s potravinami. Na nic víc nemám po pár zkušenostech ambice.

Prolétám regály a házím do košíku hlava nehlava nákup, soustředím se jen na to, co je na seznamu. Co není napsáno, nemá šanci v koši přistát.  Hlavně ať jsem rychle pryč.

Jsem maminka třech dětiček. Miluji je všechny, možná ne úplně stejně, možná každého jinak, ale přesto nejvíce, jak to jde. Každý je jiný a přece nejdokonalejší. Jsou to moje princátka, ale taky opičky a prasátka. Jsou to zlatíčka, ale i neposluchové. Nikdy bych je nedala, ale někdy bych utekla já.

Ano, přestože jsou moje všechno, tak někdy mám chuť bouchnout, mám touhu být ten největší sobec, zalézt s čokoládou a knížkou, zamknout se a neřešit bumbání, hamání, jogurtíky a ze záchodu -hotovóóóó. 

Nemuset vše opakovat dokola a dokola a dokola, kdy stejně Kuba chce odejít do školy v těch největších mrazech jen spoře oděn,  hlavně ale že s mobilem v ruce. Tašku nechal už v kuchyni, aby v chodbě asi nepřekážela. 

Tobíka probírá z jeho světa jen můj křik, jinak probrat jsem se ho zatím nenaučila.

Možná by ještě teď stál před zrcadlem, v obličeji děsivý výraz, ruce dopředu a z úst by mu jeho řečí vycházelo: "Jsem zombík" (Kubo děkuji, že svého do nedávná roztomiloučkého bratra učíš o takových divných monstrech.) 

Taky za ty roky mé námahy a vysvětlování, kam patří špinavé prádlo, bych ráda přestávala nacházet ponožky  v legu a trenky v pastelkách.

Jen chci, abyste věděly, že nejste samy.

Vím, říkám to často, ale zrovna dnes a při čtení tohoto článku, je to moc důležité.

Často se totiž cítím sama a jediná na světě, která prožívá tyhle pocity a situace.

Dívám se kolem sebe a vidím samé šťastné mámy, které jsou spokojené, že na svět přivedly své dítě a vidí v tom naplnění svého snu.

A pak vidím sebe.

Někoho, kdo bojuje sám se sebou. S temnými myšlenkami a pocity, které se mísí s radostí a láskou.

Už nějakou dobu mám potřebu se vypsat na toto téma. Kojení ještě donedávna pro mne jako prvorodičku mělo význam asi jako jít se vyčůrat. Přeci stačí rozhodnutí chtít kojit a budu kojit. Vždyť je to tak normální a přirozená a obyčejná věc. Před porodem jsem zkoukla polohy při kojení a jak má vypadat, když dítě saje. Připadala jsem si chytře, když jsem věděla co to je mlezivo.

Jak moc jsem byla po porodu mimo kojící realitu jsem si musela sama vyžrat. Laktace se mi spustila až 4.den. Hormony se mnou švihaly o stošest. Prsa jeden den prázdná a druhý den nalitá k prasknutí až to bolelo. Z dlouhého kojení syna a nesprávné techniky jsem vyfasovala za odměnu ragády. Neuměla jsem mlíko z prsu ručně odstříknout. Když jsem žádala novorozeneckou sestru o pomoc, zeptala se mě zda jsem nikdy nedojila krávu. No, nedojila. Za mých mladých let už brigády v JZD nefrčely. 

Nejvíce mě v dnešní době péče o matku po porodu štve, že chybí individuální přístup. Kolik zachráněných prsou a kojení by mohlo být, kdyby porodnice vyhradily dle své velikosti aspoň jednu skutečně kvalifikovanou laktační poradkyni, která by obíhala maminky na pokojích, nebyla by tolik zatížena administrativou, péčí o novorozence, atd. Měla by čas na novopečené maminky psychicky je podpořit a pomoct se rozkojit. Bohužel realita je jiná. Do jaké míry je to provázanost sponzoringu a lobby za propagaci značek vyrábějících UM je otázka. 

Spousta dětí vyzkouší UM ještě v porodnici, mámy odcházejí s krabicí umělého mléka a slovy, ať se nebojí, že se doma URČITĚ rozkojí. A co teprve chuděry mámy, které jsou po císaři či náročném porodu, mimčo nevidí tak často a ten kontakt chybí od startu. Nebo miminka, která si při porodu projdou nelehkou cestu o život a jsou v inkubátoru. Pokud nenarazí maminka na ochotný personál či si mnohdy "nevyřve" přístup ke svému dítku, má to také velmi těžké.

Jako velký průser a krok k záhubě kojení vidím i to, že spousta mamin neví, jak vlastně vzniká mlíčko, jak funguje laktace a jak moc záleží na jejich psychické pohodě a sebevědomí. Při růstových spurtech často nabydou dojmu, že mají slabé mlíko a sáhnou po UM. Tak samo v případě, kdy nastane večer, tok mléka se zpomalí, dítě se začne odtahovat a maminka nabyde dojmu, že má málo mléka. Je to mnohdy i ze začátku neznalost potřeb vlastního dítěte, které potřebuje třeba jen odříhnout či se vyprdět, proto u kojeni brečí a napíná se do luku. Není to z toho, že má hlad. Třeba je už najezené a má dost, sami jíme různě velkké porce v různých jídlech. Taky mi nějakou chvilku trvalo než jsem na to přišla. 

Jako největší prasárnu však považuji to, že jsou mnozí praktičtí Mudři, pro které jsou tabulky svaté. Pokud kojené dítě není tabulkové (protože přibývá skokově oproti nekojeným), lékař dokáže matku vynervovat vším tím převažováním a nasadí na první návštěvě UM, místo aby dal mamince a dítěti chvíli čas.

Video, co mě opravdu dostalo! 

Pěstounská maminka dvanácti dětí vypráví o takovém rodičovství a o tom, proč se být pěstounkou rozhodla.

Jsou tam přesné "záseky" do těch bolavých témat, dětí v NRP a přesto se smějete a brečíte a na konci zamrznete.

Co dodat, to je prostě potřeba vidět a slyšet..

"Láska je věc, která se nekoupí. Lásku si dávají lidé navzájem jako dar."

Stojíš za to. Máš na to. Zvládneš to.

Přesně to, potřebuji často slyšet. Tak strašně moc často.

Chci se vidět. Chci být viděna.

Chci pochopit, jak je mateřství úžasná věc. Také máte občas pocit, že to co děláte, nestojí za nic?

Že nemá hodnotu?

Přebalit dítě, nakrmit, odříhnout , uspat, uklidit, vyprat prádlo, jít ven s kočárkem..jít k dětskému lékaři..koupit plenky..uvařit večeři..to všechno zní jako věci, které nemají hodnotu..dokáže je přeci dělat každý..zdají se být nevýjimečné...ničím nezajímavé.. obyčejné...stejně jako Vy.. Stejně jako já...

Když mě někdy potkáte a mám na tváři make-up, můžete si myslet, jak to všechno zvládám s lehkostí...nevidíte už ale, že pět dní ze sedmi jdu z domu v legínách a s vlasy v culíku...

Občas se přistihnu, že se snažím působit na okolí, že je všechno v pořádku...
Když pak potkávám rodiče ostatních dětí ve škole a vidím, že mají jedno nebo dvě děti, na jejich obdivné poznámky "jak jsem dobrá" reaguji většinou jen pokývnutím...
v horším případě, řeknu něco ve smyslu : " není to tak hrozné, vše je o organizaci.."

Proč píšu, v horším případě?
Protože je to většinou jen snaha...snaha přesvědčit samu sebe, že být máma není náročné a že je to vlastně jednoduché a zvládám to s přehledem...

Ale nezáleží na tom, kolik máte dětí, zda jedno nebo dvě nebo čtyři, nesejde na tom...
ale určitě jste se každá z Vás někdy ocitla ve chvíli, kdy Vám došlo, jak náročné je být máma a někdy je to prostě tak vysilující, vyčerpávající, že se vám nechce nic...

Když mám takový den já, většinou mě potkáte v legínách, bez make-upu, s vlasy v culíku...
v takový den se většinou zvládnu jen dostat do auta, dojet ke škole a zpátky domů...a nemám chuť ani náladu na nic...

Naučila jsem se tak rozlišovat dny na "dobré a špatné a neutrální"...

V jednom komentáři k mému poslednímu článku jsem četla názor jedné maminky, že my ostatní, které to nezvládáme, bychom neměly vysedávat na sociálních sítích a věnovat se rodině a domácnosti, protože pak bychom to stíhaly všechno hned...

Vy, které jste jako já víte, že to není o lenosti, o brouzdání na facebooku. Někdy se prostě ráno probudím a vím, že ten den bude jen přežíváním...poklidím, uvařím a někdy ani neuvařím a vytáhnu jídlo z mrazáku...celý den pak strávím opravdu zíráním do notebooku nebo časopisu a nejsem schopná se k ničemu donutit...
Není špatné mít takový den, je špatné se za to stydět.

Jsme obklopeny matkami, které zvládnou všechno..práci na plný úvazek, péči o sebe a domácnost a působí na nás jako postavy ze sci-fi...my ostatní se je snažíme dohnat, nestačíme s dechem a jsme ještě hodně daleko před cílovou páskou...
Vidíte tu osobu, která leží za boční čárou? To jsem já...respektive moje já, které to prostě dnes vzdalo...

Je to děsivé přiznat, že jsem něco nezvládla, nestihla...můj muž by Vám mohl vyprávět, že už měsíc se snažím vyřídit dvěma dcerám průkazky na mhd, ale prostě nejsou hotové..proč? Jsem líná? Ne, to nejsem...ale vždycky do toho něco přišlo..nemoc..únava..nebyla síla dojet k fotografovi..nebyla a přiznám to...

Přiznám, že někdy nemám sílu na nic, nevidím to jako špatné, vidím špatné spíš to, když se snažíme předstírat, že je všechno jednoduché a nic nás nemůže rozházet...
Některé dny prostě vyžadují pizzu z mrazáku a brouzdání po sociálních sítích...všimly jste si někdy, kolik maminek navštěvuje různá fóra? Kolik jich je on-line v tu samou chvíli jako Vy?
Všechny se totiž snaží utéct někam, kde jim je lépe přesně v takový den, který máme my všechny...
nezáleží na tom, kolik takových dní máte, jestli více nebo méně, nic to o Vás nevypovídá a NE, nejste proto horší matka, než jiná...

Když mám lepší den, hezky se obleču, udělám si make-up a pak působím na lidi kolem sebe, jak to mateřství zvládám s přehledem i s pěti dětmi v zádech...

V jednom z takových dní jsem potkala mladou maminku s jedním synem ve výtahu, v nákupním centru...
Dostaly jsme se do rozhovoru, kdy začala obdivně pokyvovat hlavou nad mými pěti dcerami...
Její pohled úplně říkal :" Vaše děti jsou tak pěkně oblečené, dobře vychované a Vy to všechno, jak se zdá, zvládáte naprosto s přehledem a já Vás obdivuji, protože mám co dělat s jedním dítětem."
 Já jsem jen poděkovala a usmála se, protože byla tak daleko od pravdy. Ale kdyby se mnou jela domů, dozvěděla by se toho mnohem víc.

A tak nejen ona, ale Vy všechny chci, abyste věděly že:
Občas bojuji sama se sebou, s depresí, úzkostí a ty  pocity přichází nekontrolovatelně, že si někdy připadám jako časovaná bomba.
Chci, abyste věděly, že někdy nejsem schopná ničeho víc, než ohřát mraženou pizzu nebo namazat chleba;
Chci, abyste věděly, že čtyři dny z pěti ráno nestíhám a i když se vždycky rozhodnu vyjít s dcerami v nějaký čas, mám minimálně deset minut zpoždění;
Chci, abyste věděly, že mám dny, kdy utíkám do patra nebo se zavírám v koupelně a propadám zoufalství nebo pláču;
Chci, abyste věděly, že si někdy neumyji vlasy tři dny a tehdy přichází na řadu gumička a culík;
Chci, abyste věděly, že jakmile jsme se dostaly na parkoviště, tak "dobře vychované" dcery se rozhodly poskakovat okolo auta, překřikovat se a nejmladší odmítala nastoupit;


Ale to nejdůležitější, co chci, abyste věděly je, i když mám pět dětí neznamená to, že všemu rozumím a mám na všechno odpověď. Že mám doma vše zorganizované a všechno dává smysl.
Nevím si rady s tolika situacemi každý den. Někdy prostě vezmu nejmladší dceru do náruče, když se vzteká a odcházím rychle pryč, protože nemám sílu se s ní domlouvat a vysvětlovat jí, proč chci tohle a proč ne.
Někdy koupím dcerám večeři ve fastfoodu, protože to znamená, že když dorazíme domů, nemusím nic chystat a můžu si sednout a dát kávu.
Někdy ty nejmladší pošlu spát o dvacet minut dřív, protože neumí hodiny a já už prostě cítím, že je toho na mě moc. A tak jim tvrdím, že už je půl deváté, i když je teprve osm.

Nevím, jak vypadá máma, která má odpověď na každou otázku a dokáže si se vším poradit, ale věřím, že všechno co děláme, děláme s láskou pro naše děti a naše rodiny a právě to, z nás dělá perfektní mámy.
A v očích našich dětí jsme určitě ty supermámy, které to umí a všechno zvládají.

Ve svých očích se vidíme, jako  vyčerpané, provinilé ženy, které nejsou takové, jaké by si přály být.

Ale život není takový, jaký by měl být a takový, jak bychom si přály a právě proto je tak výjimečný.

Stejně jako Vy,

S Láskou,

Monika