Jaká z následujících situací je vám nejvíc povědomá? Maminkám se každý den nejen díky jejich nejmenším dějí neuvěřitelné příhody. Podívejte se na ty nejzajímavější a dozvíte se, co se večeří v jiných rodinách a jak rodí miminka kluci. 

1. Zločin v afektu

Ráno vstanu, nachystám chlapům snídani, umyju okna v celým bytě, převleču postel, dám prát asi 5 praček prádla, umyju koupelnu a záchod, předpřipravím si oběd, jdu s malým na písek, vysaju celý byt, dodělám oběd, nakrmím malýho (manžel se naštěstí krmí sám), uspím malýho (na hodinu s ním usnu - jsem ve 27tt, tak si říkám, že mám právo), dám malýmu a manželovi svačinu a chci ještě umýt podlahy, prostříhat kytky a utřít prach a tak se ptám muže, jestli s malým nechce jít ven, že bych to dodělala?
A on: "Nechcu, co jsi celej den dělala? Stejně si s ním jen spala, ne?"
Tak na něj koukám a říkám si - když ho ještě dneska stihnu zahrabat u našich na zahradě, tak pak domeju ty podlahy, malýho nechám u babičky a půjdu se udat. Dají mi tak 20let, za dobrý chování mě po 10ti pustí a když kápnu na soudkyni ženskou, možná to bude jen podmínka! (elekthra)

2. Nákup pro tchýni

Tchýně mi ráno telefonuje: "Prosimtě, až mi ponesete nákup, ještě jsem ti zapomněla napsat, že chci olvejsky alespon troje."

Já: "Babi a na co vám budou?"

Děti mají v zásobě mnoho neskutečných hlášek a odzbrojujících argumentů, že k nim někdy ani nemáte co dodat. 

Jaké hlášky odzbrojily maminky během uplynulého týdne? Zasmějte se u následujícího seznamu a klidně se podělte o hlášky, které jste vy zaslechli na vlastní uši!

1. Dnes ráno - zvracím a Agi na mě volá - blinkáš nebo si čistíš zuby? Říkám, že oboje. A Agi na to - tak počkej, to chci vidět! (aajda)

2. Když se Vás dítě, které je druhý den na prázdninách 10 km od domova do telefonu zeptá : "A táto, máte tam u Vás ráno nebo noc?" Zřejmě silný sociální zážitek. (keckemet)

3. Ten pocit, když se vás pubertální sestřenice vašeho partnera zeptá: A si si jistá, že čekáš fakt jen jedno?? .. po tom, co si prohlédne vaše břicho .. (nikola38)

4. Z deníčku dvouleté puberťačky:

Každá rodina má svoje zvyky. Každá rodina řeší  drobné i větší problémy. Připadá vám, že ta vaše rodina se trochu vymyká standardům? Porovnejte to s následujícími situacemi z rodinného života 🙂

1. Sebevražedné sklony

Jak myslím dopředu a zároveň nemyslím.
Chtěla jsem manželovi a dcerce říct: "Jdu se podívat, jestli se mi vypralo prádlo a pak ho pověsím."

Místo toho jsem řekla zkráceně: "Jdu se pověsit." 🙂 (wwwerca)

2. Mladý vinař

Štěpíno mě baví. Dneska si přinesl ze školy všechny učebnice a pracovní listy. Zatím jsem si prošla jen slabikář, kde zatím vede toto:
Otázka: Co nesla Karkulka v košíčku?
Štěpík: Červené víno, ročník 1928, kvalitka. (sarusinek)

Díky dětem se jako rodič dostanete do nespočetného množství zvláštních a komických situací. V takových případech jen kroutíte hlavou, jak na to to dítě mohlo přijít a po kom vlastně je.

1. Poslušná dcera

Dcera si měla převléknout tričko, zatímco já v koupelně vyndávala prádlo z pračky. Slyšela jsem, jak drezuruje psa, tak na ni volám, jestli už má převlečený to tričko.

"Jo."

Dojdu a co myslíte? Zula si boty. Takže znovu: "Obuj si boty a převlíkni tričko."

Obula si boty, aby si je vzápětí zas zula... ááá, celej tatínek. (misao)

Dětská logika a asociace dětí jsou kouzelné věci. Někdy nad nimi zůstává rozum stát a nezbývá než se jim od srdce zasmát. Ale když se nad takovými dětskými hláškami člověk trochu víc zamyslí, zjistí, že je v nich možná víc logiky a pravdy, než by se zdálo. Mohli bychom si z nich občas vzít příklad. Zjednodušilo by nám to život 🙂

1. Životní vzor

"Jez, ať máš sílu."

"Budu jako tatínek!"

"Přesně, kdo by si nepřál být jako tatínek."

"Maminka!"

Jak by asi vypadal takový pracovní inzerát na pozici maminky? 🙂

Náplň práce:

péče o klienta 24 hodin a 7 dní v týdnu

příprava pokrmů a následné krmení

praní neidentifikovatelných skvrn a věčný úklid

odvedení a následné vyzvednutí klienta od doktora, ze školky/školy, z kroužků

Víte, kdy stihnete v domácnosti nejvíc věcí a k čemu všemu jsou dobré krajkové kalhotky?

Dětská fantazie nezná mezí a dokáže vytvořit tolik originálních až překvapivých nápadů. Až si budete připadat, že jste jediná dospělá v domácnosti, podívejte se na to s nadhledem a inspirujte se dětskou logikou.

1. Ani o prst míň nebo víc

Klárka mi dnes při cestě do školky oznámila: "Už umím spočítat prsty."

Tak se jí ptám, kolik jich tedy má? "No všechny."

Záchvat smíchu mě držel až do školy.

Při jaké příležitosti jsou maminky šťastné nebo jak si připravit ten nejlepší ledový čaj? Tohle a ještě mnohem víc se dozvíte díky dalšímu týdnu ze života maminek.

1. Nejšťastnější maminka

Já z toho nemůžu. Výstavka ve školce na téma "Maminka je šťastná když..." a Štěpovo veledílo.

2. Bezpečná koupel

Koupu Lucase a něco mi přijde pořád divné, koupu dál a pak mi dojde že má pořád plenu.

3. Ústní hygiena pro všechny

Vidím to, jako by to bylo dneska. Začátek srpna 2015, sprchovala jsem se a smutnila, že můj milovaný, se kterým jsem přes 10 let, musí odjet na 3 měsíce na školení na druhý konec republiky. Nikdy jsme od sebe nebyli ani dva dny a teď tohle? Navíc dcerce byl teprve rok a kousek a na tátu je hodně fixovaná. Jak to zvládneme? Když mi najednou blesklo hlavou - mohli bychom se vzít, aby nám ta doba rychleji utekla, když se budeme mít na co těšit a čím si lámat hlavu 🙂 Nikdy jsme nebyli ti, co touží po svazku, ale tak nějak mi přišlo, že je ten správný okamžik. Tak jsem to tak příteli nadhodila a on souhlasil. Měla jsem ale jednu podmínku - nechci, aby to někdo věděl. A tak se začaly kout pikle 😉

Vymysleli jsme to tak, že svatba se bude konat v den dceřinných druhých narozenin, což bude dobrá kamufláž na rodinnou sešlost. Nejsem příznivcem tradičních svateb, takže jsem si dělala vše po svém. Vyráběla jsem jen se svědkyní všechno - od kytice, přes doplňky, vývazky, výslužky, dort, úprava šatů, prostě komplet. Přípravy byly více než hektické, zvlášť posledních pár dní, kdy jsem došívala šaty a pekla výslužky a dort. Před svatbou jsem spala asi hodinu, ale byla jsem tak natěšená, že už je to tu, že to nešlo moc vidět, snad 😀 V sobotu ráno jsem naložila věci, jela se učesat a nalíčit a pak připravit místo k obřadu, stůl apod. Stihli jsme to jen tak tak, navíc to od rána vypadalo na déšť a hlásili bouřky, tak jsme ani nevěděli, jak to vyjde. Překvapivě všichni dorazili na čas, tak jsme se vydali je přivítat. Řekla jsem, že jsme moc rádi, že všem to vyšlo a než půjdeme slavit narozky, máme pro ně ještě malé překvapení a to sice, že se budeme brát. Všichni byli doslova v šoku, jen přítelova maminka říkala, že to tušila, můj taťka taky, holt mají pod čepicí 😉 (Samozřejmě nadšení nebylo stoprocentní, ale s tím jsme počítali. Uraženou osobu jsem rovnou ignorovala, abych si nekazila skvělou náladu.) Dostali námi vyráběné taštičky, ve kterých bylo "oznámení", program toho, co se bude dít, vývazek a svatební bublifuk. Přesunuli jsme se do restaurace, kde si vybrali jídlo a přípitek a dostali za úkol nafouknout balonek, na který nám napsali, co uznali za vhodné. Balonky se daly na tyčky a zapíchali se před oltář, takže tvořili uličku, kterou jsme pak šli. Fíla se šel převléknout a pak jsem ho vystřídala já se Sofinkou. Ve třičtvrtě na dvě jsme dostali echo, že oddávající je na místě a za deset minut můžeme začít. Fíla mě chtěl vidět až u oltáře, ani šaty předtím neviděl, takže čekal na místě. Obřad jsme měli na krásném dvorečku, lehce zarostlém trávou, úplně zastrčeném od všech kolemjdoucích. Čekala jsem za rohem, svědkyně dala předzvěst, že je vše připraveno a šlo se. Začala hrát hudba (https://www.youtube.com/watch?v=Wyk5em_cQ_c), Fíla se nechal odvést svojí mamkou k oltáři a pak jsem šla já se Sofinkou. Byla prostě kouzelná 🙂 V té trávě se brodila jako víla a těsně před oltářem si sedla do trávy a hrála si, tak jsem ten kousek došla sama 😀 Byla jsem bosa a bylo to úžasné, věděla jsem, že přesně tak to všechno mělo být. Obřad byl rychlý a krásný. Bylo lehce zataženo, ale nepršelo. Když nás prohlásili za manželé, spadlo na nás jen pár kapek a při prvním polibku se zahřmělo, to bylo přímo mystické, jako by nám přálo samo nebe 🙂 Všichni nám popřáli, objímali nás, plakali, smáli se. Udělali jsme pár fotek a šli se najíst. Měli jsme kliku, protože v restauraci měl zrovna službu jako vrchní náš dlouholetý kamarád, který nám rozbil talíř a připil si s námi. Měli jsme radost, že to není nic nahraného, ale že nám přál někdo, kdo nám to opravdu přeje 🙂 Dali jsme si společnou polévku a hlavní jídlo a pak už to bylo takové volnozábavové 🙂 Udělali jsme si ještě pár fotek a šlo se na dort, kterej se nám faaaaakt povedl 😉 Sachr, v první vrstvě domácí borůvková marmeláda, v druhé tvaroh s jahodami a zvenku mascarpone, navrch bílá čokoláda. Zároveň s naším přinesli i Sofinčin narozeninový dortík, takže jsme jí chtěli zazpívat, ovšem dala nám najevo, že nemá zájem, jelikož začala brečet 😀 Tak jen sfoukla svíčky a začala se ládovat 🙂 Zbytek dne už jsme tak nějak jen povídali a zapíjeli 🙂 

Původně jsem neměla v plánu tento článek zveřejnit, ale chci tím budoucím nevěstám či manželkám říct toto -  vůbec nejde o to, jaké máte šaty, kdo na svatbě je a není, co se povede a nepovede, kolik peněz za všechno utratíte... Svatba má být o tom, že DVA lidé (ano, pouze dva, na nikom jiném nesejde) se milují a chtějí svou lásku stvrdit před zákonem. Neřešte hlouposti, jen se prostě milujte 😉

Maminka je tvor ze všech nejobětavější! Svým potomkům by snesla modré z nebe a splnila vše, co jim na očích uvidí! Ačkoliv se jí za to občas nedostane žádného ocenění od rodiny a někdy z toho i “blbne”, tak je stejně vždycky milovaná! 

A jak vypadal další týden ze života maminek?

1. Máma by se rozkrájela

Když děti chtějí míša řez, máma jde a upeče. Když si to děti rozmyslí a chtějí štrůdl, máma jde a upeče. Když děti podotknou, že slaný štrůdl by byl taky fajn, máma jde a upeče. Když děti napadne, že chtějí marmeládové a nugetové taštičky, máma jde a upeče. Když děti chtějí... Máma je zabijéééééé.

2. Ať dělá, co dělá, stejně je máma k...

Naše Eliška v tom má jasno. Hráli jsme si s lego farmou a zvířátky. Vzala jsem krávu a ptám se El: "Eli, co to je ?"

Každý rodič si zvykl na to, že se mu uznání od jeho dětí prostě jen tak nedostane. O to víc ho ale potěší každá vzácná chvilka, kdy dítě přijde na to, že i rodiče to mají občas těžké. V těch nejlepších případech se dokonce děti snaží rodičům život zjednodušit a potěšit je. 

A jak to může probíhat? Tyhle praktické příklady vám napoví. 

1. Čůrací pomůcka

Tříletý synek ve sprše: "Maminko, taky si umyj pinďoura."

Já: "Já přece žádnýho nemám."

Áďa: "To musíme pořídit. Ať máš čím čůrat."

Aktualita na začátek: Petice, o které se v článku píše, Anička zveřejnila 30.5.2016 a svůj hlas můžete přidat tady.

Dnes vám chci představit privátní porodní asistentku Annu Kohutovou, zakladatelku a lektorku Cvičení s dětmi v šátku podle Anny Kohutové. Na koníku ji najdete jako @anjilu 🙂

Aničko, proč jste se rozhodla začít pracovat jako privátní porodní asistentka? 

Pracovala jsem 10 let na porodním sále. Tato práce mne tam po čase začala frustrovat. Nedokázala jsem ženám pomoci tak, jak jsem si to představovala při rozhodnutí, že tuto profesi chci ve svém životě vykonávat. Vnímala jsem práci porodní asistentky  jako odbornou a lidskou pomoc ženy ženě, na její transformační cestě, kdy se z ženy stává matka a rodí se nový život.

Byla to doba převážně medicínských porodů, do kterých se rutinně zasahovalo. Ženy rodily pod vlivem chemických léků, v krutých bolestech, nepřirozené pozici a od svých dětí byly ihned po porodu separovány.  Všechny děti své narození musely oplakat.

Dnes vím, že to nebyl zdravý pláč plný síly, ale pláč plný zoufalství a strachu, protože tyto děti ztratily kontinuitu se svou matkou, ztratily náhle svou nejdůležitější existenční lidskou potřebu, na kterou byly v děloze zvyklé, a to potřebu bezpečí a kontaktu s matkou. Děti byly velmi často dokrmovány umělým mlékem, místo aby pily mléko z matčina prsu. Přebalovaly, koupaly a staraly se o ně naprosto cizí ženy, ne jejich matky.

Co s sebou sbalit do porodnice?

Aby Vám skutečně nic nechybělo:

• lehká svačinka včetně dostatečného množství tekutin (bez bublin). Vezměte si s sebou i pečivo na další den, čerstvé pečivo podávané k snídani v porodnicích neprospívá kojeným novorozenečkům.
• přezůvky 2x (jedeny do sprchy)
• teplé ponožky
• župan pokud nebudete chtít erár
• noční košile nebo pyžamo s propínáním – záleží na Vás, ale pokud skousnete erár je to lepší, jelikož je téměř nadlidský výkon při neustálém nočním i denním vstávání docílit neposkvrněnosti oděvu. Takhle vždy, vyfasujete čisté pyžamo a nemusíte se doma prát s haldou prádla. Pokud ale trváte na vlastním prádle, je nutné mít s sebou alespoň 2-3 kusy, takže máte po příchodu z porodnice hned o práci postaráno.
• něco pro zábavu – knihu, časopis a jiné
• telefon nebo i foťák

Pozor na správné hygienické pomůcky!

• pomáda na rty
• ručník 2x – tmavé ručníky, u kterých nebude vadit jejich případné zničení
• toaletní papír – ten nejjemnější, jaký znáte a jistě tušíte proč
• porodnické vložky – alespoň 40 kusů porodnických vložek. Pozor, použití klasických menstruačních vložek (s lepítky a neprodyšnou vrstvou) v poporodním období může být zdraví nebezpečné! Ani vložky v síťce nejsou na poraněná místa moc příjemné. Velmi oblíbenými jsou porodnické vložky SAMU MINI od firmy Hartmann, jejich levnější a stejně kvalitní varianta jsou vložky Sentina FIX. Ihned po porodu však doporučuji SAMU MIDI jsou dvojnásobně dlouhé a nebudete si tak muset dávat dvě vložky přes sebe :o)
• jednorázové kalhotky – zvažte, zda si do porodnice brát své pěkné prádlo, bylo by už jen na vyhození, také zvažte, zda budete jednorázové kalhotky skutečně prát, jedná se o vysoce infekční materiál, a jak to pak vypadá, na pokojích při jejich sušení. Zvolit proto můžete i levnější nesíťované kalhotky v počtu 5-10 kusů.
• intimní hygiena hned po porodu – k rychlému hojení přispějete oplachováním v roztoku Rosalgin. Zakoupíte jej v každé lékárně.
• mýdlo – je tajemství úspěšně kojící matky :o) Je lépe se vyhnout parfemovaným přípravkům (voňavky či deodoranty). Kojenci mají několikanásobně citlivější čich než Vy, aby Vás snáze identifikovali a co nejrychleji se dostali k Vašemu mléku. Pokud vůněmi dítě matete, nemůže Vás najít a vůbec se přisát, čímž komplikujete počátky kojení sobě i svému miminku. Strčte si nos na 5 minut do sprchového gelu nebo k voňavce. Je to jen 5 minut, ale Váš mrňousek tuto "vůni"zpočátku čichá i 40 minut, než se vůbec nají. Kupujte tedy mycí gely nejlépe na citlivou až atopickou pokožku, které jsou bez parfemace, mýdla a konzervantů. Vyzkoušený máme Atoderm moussant. Gel je vhodný na celkovou hygienu Vás i Vašeho miminka tzn. zastupuje mýdlo, šampón i pěnu do koupele, což znamená, že šetříte nejen pokožku vašeho miminka, ale i své peníze. Umývejte si v něm z počátku i ruce, nebudou tak parfemované, když budete rukou miminku pomáhat se přisát.
• šampón

Dokumenty, které vzít s sebou

"Mě rodiče taky nechali vyplakat, museli nechtěla sem sama usínat a maminka,už z uspávání moc unavená. Nic mi to ale neudělalo! Mám s rodiči prima vztah! Tak v čem je problém? "

O pevném poutu k rodičům - v psychologii se používá mnohem častěji anglický název attachmentu jsem poprvé slyšela v době kdy jsem, už měla dceru. Tenkrát se mi  dostala do ruky knížka na téma poruchy attachmentu. U dětí v náhradní rodině se o poruchách pevného pouta k rodičům ví a mluvím mnohem častěji, než v rodinách běžných. Nicméně, je to záležitost každého jednoho dítka a jeho rodiče.

O co přesně jde? 

Tvorba attachentu začíná, už v prenatálním období, kdy miminko v bříšku slyší hlas matky, cítí její pohyby, vnímá její psychické rozpoložení, cítí se chtěné milované nebo naopak. Ihned po porodu, miminko pozná svou maminku ani ne tak očima jako čichem. Pevné pouto k matce se prohlubuje blízkostí, tulením,kojením, reagováním matky na potřeby,pláč dítka,ohleduplnou péčí..tím vzniká pouto lásky a důvěry. Toto pouto se každým dnem prohlubuje, dny týdny, měsíce..

Dítko cítí, že je chtěné, milované,že je dobré, že svět je dobrý, cítí se bezpečně a sebevědomně začíná objevovat svět s bezpečnou osobou - maminkou za zády.

Po prvním roce života se na toto pevné jisté pouto, začne stavět výchovou v podobě hranic.

K napsání tohoto článku mě inspirovala @kulenka.

Otázka zněla velice jednoduše: "Jak správně a s citem vysvětlit dítěti, že je někdo adoptovaný nebo jednoduše žije u náhradních rodičů?

Neberte to prosím jako dogma, je to jen můj názor...

S tímhle problémem jsem se setkala vlastně hned, když jsme si malou přivezli domů. Vozila jsem kočárek s tím maličkým spícím miminkem a přišly do něj zvědavě nahlédnout sousedovy holčičky ve věku něco mezi 4-7 lety. "Teto, vy jste chtěli miminko?" " Ano chtěli." "Teto, vy jste si ji dovezli z domečku?" "Ano z domečku." "Teto tam jsou děti, které nikdo nechce?" "EEE nechce, takhle to přesně není... Jsou tam děti, o které se rodiče nemůžou postarat, protože jsou nemocní nebo mají jiné důvody... No a nebo je nikdo nechce."

A další otázky, tentokrát od dospěláků. " Jak to mohla udělat, jak ji mohla opustit?"

Tenkrát jsem tam stála zpocená na celém těle a říkala jsem si, jak je dobře, že tomu to miminko ještě vůbec nerozumí.

http://www.maminka.cz/getthumbnail.aspx?q=100&height=330&width=660&crop=1&id_file=120744127

UPOZORNĚNÍ: Všechny mnou publikované články jsou laické. Opakuji, že nejsem ani lékař, ani fyzioterapeut, ani podiatr, ani podolog. Všechno, co zde píšu, prosím berte jen jako inspiraci a pomoc při hledání vaší vlastní cesty. Není mým zájmem se s kýmkoli přít o (ne)vhodnosti chůze naboso. Každý ať dělá, co považuje za nejlepší.🙂

Už dlouhou dobu chci napsat tento článek. Sbírala jsem čas, náladu a hlavně materiály. Dnes a denně vidím venku děti. Dnes a denně jim koukám na boty. A dnes a denně mě neopouští jistá míra zklamání. Zklamání z toho, že všechny mámy si hlídají kojení, nošení, výchovu nevýchovou. Ale na nohy vlastních dětí jim asi nezbývá čas.

Ve spoustě věcí už nedáme na pediatry, nemocniční personál v porodnici, drahé polovičky, matky, otce, babičky, dědečky, jiné matky. Máme přístup k informacím a vlastní rozum. Stále jsou ale oblasti, kde mohou naše znalosti pokulhávat. Obouvání (nejen) dětí je jednou z nich.

„Děti instinktivně chápou, že obuv je něco nepřirozeného. Malé dítě se okamžitě pokouší zout si cokoli, co mu obujete, batolatům je nutné neustále připomínat, že se mají obout (nebo si botky nechat na nohou), a dokonce i starší děti nejraději chodí bosé (ačkoli některým už ‚nezbytnost‘ bot stačilo okolí vtlouct do hlavy). Než děti dokončí základní skolu, jsou plně přizpůsobené a přesvědčené, že chodit naboso je nebezpečné, nehygienické a za určitých okolností i nezákonné (nic z toho samozřejmě není pravda). Je to nešťastné, nezdravé a naprosto zbytečné.“ (Howell, 2012, s. 101)

Nohy jsou takové naše druhé ruce. Přestože nám už neslouží k uchopování potravy, obejít se bez nich by nám dělalo značné potíže. Jejich hmatová funkce má svůj smysl. Pro člověka jdoucího bosky je důležité (a často také příjemné) cítit povrch, po kterém jde. Je měkký, tvrdý, studený, teplý, jemný, hrubý, suchý, mokrý. O tohle všechno nás konvenční obuv ochuzuje. Často slýchám: Když mně je to nepříjemné, chodit bosky. Bingo! To je právě to. Něco, co bylo tisíciletí naprosto přirozené (a to hlavně fyziologicky!), nám najednou není příjemné. Dětem však ano. Jejich nohy ještě nejsou zdeformované společností. Pro ně jsou nohy stále ještě nedílnou součástí jejich propriocepce. Ale jen na chvíli. Než přijde máma a všechno to změní.

Téma omílané stále dokola, přesto se pořád setkávám se ženami, které nechápou základní princip. Když se nebudou bezmezně a bezpodmínečně milovat ony samy, nikdo jiný to za ně neudělá. Čekání na zázrak z vnějšku je v tomhle případě nesmyslná ztráta drahocenného času.

Před čtyřmi lety jsem šla k doktorce na preventivní kontrolu. Měla jsem 90 (slovy devadesát!) kilo, což při mé výšce 168 centimetrů je pomalu váha na porážku (nebyla jsem před tím ani těhotná ani nemocná, prostě jen vyžraná). Byla jsem žena nešťastná, nesebevědomá a sebezničující. Měla jsem tak velká prsa, že jsem radši permanentně nosila sportovní podprsenku, protože mi hluboký dekolt přišel vulgární. Pleť jsem měla zničenou z vína, nekvalitní péče a stravy. Co si budeme povídat, hlavně i z nedostatku sebelásky. Tehdejší přítel mi dával lásky tak akorát, kolik jsem si zasloužila. Tedy tolik, kolik jsem si jí sama dávala. Sex-appeal pro mě bylo slovo skrývající něco nedosažitelného. Záviděla jsem kamarádce tzv. m*davý pohled (Tenhle výraz je naprosto specifický a nedá se nahradit pouhým "svůdný". V praxi ho můžete vidět ve filmu Duše jako kaviár, kde ho učí Cibulková Vilhelmovou.).  Když jsem chtěla s někým flirtovat, znejistěla jsem a ujelo mi oko někam do tramtárie. Jen jedno. Takže krasavice k pohledání.

A pak jsem se rozhodla pro změnu. Rozešla jsem se s tehdejším snoubencem. Nemělo cenu být spolu jen ze zvyku proto, že nikdo jiný lepší není. A začala jsem hubnout. Bez diety, bez nějakého plánu. Začala jsem být šťastná a měla se čím dál víc ráda. Kila šla dolů sama, deset jen to fiklo. Dalších pět, když jsem se dobrovolně úplně vzdala alkoholu. Teď mám ještě o deset méně, ale na tak novou postavu už jsem si musela zvykat, protože kojení mě doslova vysálo a já přišla o ženské křivky. Už se ale pomalu k mé spokojenosti vrací.

Po prvním rozchodu jsem si na nový vztah počkala rok. Měla jsem pár aférek, ale nějak jako bych nebyla hodná milování. Musela jsem zvednout laťku. V momentě, kdy jsem se skutečně začala milovat, přestala jsem narážet na typy "ošustit, opustit". Všichni mi dělali jen to, co jsem jim dovolila, nízké sebevědomí využití vyloženě nahrává.

Nedávno jsem znovu jako modelka na vizážistickém kurzu absolvovala barvovou

typologii. Odlíčená, s bílým pytlem na hlavě a bílým hadrem okolo krku, nasvícená tak, že vyleze každá nedokonalost. Před pěti lety, kdy jsem se sama typologii učila, jsem měla slzy v očích a chtěla, aby už to skončilo. Teď jsem se na sebe usmívala a nemohla se vynadívat. Ten rozdíl v pohledu na sebe sama byl obrovský. Momentálně se líčím, protože mě to baví a mně osobně se to líbí. Dřív jsem se líčila, protože jsem myslela, že ostatním se to líbí a že bez make-upu se na mě nedá dívat. Každé ráno se na sebe v zrcadle usměju. Pak i odpoledne, večer... Už asi dva roky mám ten pověstný m*davý pohled. Naposledy mě to překvapilo, když jsem měla malou na břiše, hnusný vaťák ze sekáče, který plní čistě užitnou tepelnou funkci pro nás obě, ale o estetice řeč být nemůže. Mazala jsem si na pusu vazelínu a najednou jsem si všimla, že mě upřeně sleduje chlap z auta. Usmála jsem se, zamrkala dlouhými řasami a díky tomu jsem měla lepší den.