Jaká z následujících situací je vám nejvíc povědomá? Maminkám se každý den nejen díky jejich nejmenším dějí neuvěřitelné příhody. Podívejte se na ty nejzajímavější a dozvíte se, co se večeří v jiných rodinách a jak rodí miminka kluci. 

1. Zločin v afektu

Ráno vstanu, nachystám chlapům snídani, umyju okna v celým bytě, převleču postel, dám prát asi 5 praček prádla, umyju koupelnu a záchod, předpřipravím si oběd, jdu s malým na písek, vysaju celý byt, dodělám oběd, nakrmím malýho (manžel se naštěstí krmí sám), uspím malýho (na hodinu s ním usnu - jsem ve 27tt, tak si říkám, že mám právo), dám malýmu a manželovi svačinu a chci ještě umýt podlahy, prostříhat kytky a utřít prach a tak se ptám muže, jestli s malým nechce jít ven, že bych to dodělala?
A on: "Nechcu, co jsi celej den dělala? Stejně si s ním jen spala, ne?"
Tak na něj koukám a říkám si - když ho ještě dneska stihnu zahrabat u našich na zahradě, tak pak domeju ty podlahy, malýho nechám u babičky a půjdu se udat. Dají mi tak 20let, za dobrý chování mě po 10ti pustí a když kápnu na soudkyni ženskou, možná to bude jen podmínka! (elekthra)

2. Nákup pro tchýni

Tchýně mi ráno telefonuje: "Prosimtě, až mi ponesete nákup, ještě jsem ti zapomněla napsat, že chci olvejsky alespon troje."

Já: "Babi a na co vám budou?"

Odpověď: "No na co asi jsou olvejsky!"

Fajn, dál se neptám. V obchodě koupím troje vložky a při předání tchýnš: "No a ty olvejsky? Ty neměli?"

Já: "Vždyť jsou tady," a podávám jí vložky.

Tchýně: "Ale já myslela zvýkačky."

Kdo má vědět, že babča, když řekne olvejsky, že to jsou zvýkačky Erweiss. No nekleplo by vás z toho? (lu88cie)

3. Krutá matka

Sprchuju ve vaně zabahněnýho psíka, kluci pozorujou, jak špína odtejká do odpadu.
Kubík nešťastně povídá: "Můžu si ho ještě pohladit než ho tam spláchneš? Já sem ho měl vád!" (joeyne)

4. Hnědé miminko

Agi: "Mami, ale já chci mít miminko."
Já: "No vždyť budeš mít, až budeš velká."
Agi: "Nebudu, nechci, aby mi doktor řezal do břicha."
Já: "Třeba nebude, třeba budeš rodit normálně."
Agi: "Jak normálně?"
A už mi šrotuje, že tohle jsme ještě neprobraly, ukázat jim díru v břiše bylo snadné.
Já: "Normálně se vytlačí miminka pipinkou."
Agi třeští oči... po chvilce stahuje kalhotky: "Jakou touhle malou pipinkou?"
Já: "No jo, ona ti ale ještě trochu vyroste."
A do toho se ozve Luky - v ruce mne pindíka : "Já si teda miminko radši vykakám!" (aajda)

5. Důkladná kontrola

Dnešní návštěva (manželův kamarád se šestiletým synem Pavlíkem) - Pavlík nám v předsíni otevírá skříně a tak se ho ptám, co hledá?
P: "Bordel"!
Já: "Bordel?"
P: "Jo, máma říkala, že se mám podívat, jakej máte bordel..."
Já: "No a jakej?"
P: "No, menší jak u nás!" (elekthra)

6. Mateřská demence

"Maminko, můžu si vzít tohle brčko?"

"Jasně, to víš, že můžeš".

O 30 sekund později... "Eeeeh, počkej, to je rektalní rourka, kdes to vzala?!" 
To nevymyslíš. (replykatee) 

7. Dobrou chuť!

U nás k večeři "stůl s máslem a marmeládou" (febee)

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Děti mají v zásobě mnoho neskutečných hlášek a odzbrojujících argumentů, že k nim někdy ani nemáte co dodat. 

Jaké hlášky odzbrojily maminky během uplynulého týdne? Zasmějte se u následujícího seznamu a klidně se podělte o hlášky, které jste vy zaslechli na vlastní uši!

1. Dnes ráno - zvracím a Agi na mě volá - blinkáš nebo si čistíš zuby? Říkám, že oboje. A Agi na to - tak počkej, to chci vidět! (aajda)

2. Když se Vás dítě, které je druhý den na prázdninách 10 km od domova do telefonu zeptá : "A táto, máte tam u Vás ráno nebo noc?" Zřejmě silný sociální zážitek. (keckemet)

3. Ten pocit, když se vás pubertální sestřenice vašeho partnera zeptá: A si si jistá, že čekáš fakt jen jedno?? .. po tom, co si prohlédne vaše břicho .. (nikola38)

4. Z deníčku dvouleté puberťačky:

Manžel: Týninko a foukej si tu polívku, je moc horká..

T: Nemám čas!

Manžel: A co děláš, že nemáš čas??

T: Jím polívku!!! (martanek1989)

5. Jdeme s klukama na hřbitov, venku svítí sluníčko, je tam fajn, tak na sebe hodím svoje oblíbené triko s želvou a šortky, narazím brýle a v momentě kdy sahám po klice se ozve děsně přísné dvojité " Stát!!! Jako mamino, to by tak jako nešlo...Nebudeš tu pobíhat s půlků zadku venku, aby ta nějací chlapi očumovali!!!...Taťka je v práci, ale eště jsme tu my, takže jdi do šatny a vem si třeba tu pěknů bílů suknu." Mám já to ale život. Ať žije tyranie. (mrs.bistra)

6. "Mami, můžu tableta??" .. "Zeptej se táty." .."Ale proč? Vždyť ty si tady kápo." .. No, aspoň někdo v tom má jasno. (shak29)

7. Volá mi čtyřletý syn od babičky: Mami, jak se cítíš, není ti smutno, nepláčeš? (kocicinka)

A na závěr dva maminkovské postřehy

•  Zákon schválnosti. Uvař kafe, otevři knížku a do pár minut jsou děcka vzhůru. (allie)

• Tak jsem dneska asi kompletně pochopila, co je to mateřská láska. Mateřská láska je to, když fakt strašně moc milujete maliny. A protože vaše dítě je miluje taky, dáte si jen jednu a všechny ostatní necháte tomu malému skřítkovi, protože nemáte to srdce mu je nedat. (apacheee)

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Každá rodina má svoje zvyky. Každá rodina řeší  drobné i větší problémy. Připadá vám, že ta vaše rodina se trochu vymyká standardům? Porovnejte to s následujícími situacemi z rodinného života 🙂

1. Sebevražedné sklony

Jak myslím dopředu a zároveň nemyslím.
Chtěla jsem manželovi a dcerce říct: "Jdu se podívat, jestli se mi vypralo prádlo a pak ho pověsím."

Místo toho jsem řekla zkráceně: "Jdu se pověsit." 🙂 (wwwerca)

2. Mladý vinař

Štěpíno mě baví. Dneska si přinesl ze školy všechny učebnice a pracovní listy. Zatím jsem si prošla jen slabikář, kde zatím vede toto:
Otázka: Co nesla Karkulka v košíčku?
Štěpík: Červené víno, ročník 1928, kvalitka. (sarusinek)

3. Nejpohodlnější polštář

Dědova výhra v tombole na rodinné oslavě. Všecky lehátka pro miminka si můžou jít trhnout nohou. (wejomina)

4. Maminka je jen jedna

Honzíkovo (3 roky 9 měsíců) řešení maminkovsko-synovského dilematu v kostce:
"Tati, já bych chtěl ještě jednu maminku."
"Jako že bysme měli dvě maminky?"
"Jo, jednu pro mě a druhou pro Filípka (20 měsíců). Zařídíš nám ještě jednu maminku?" ( > LEGITIMIZACE BIGAMIE)
"A maminka by byla Filípkova a ta nová by byla tvoje? A jak by měla vypadat?"
"Jo, ale musela by bejt stejná jako tahle maminka, co už máme." (BIGAMIE > KLONOVÁNÍ)
"Honzíku, to já ale neumím zařídit."
"Aha, tak nám teda bude stačit tahle. Budeme se o ní dělit."
Vyřešeno. (jarcatko)

5. Nejlepší povolání

Být mámou je tak super. Ráno vstaneš, uděláš si oblíbený čaj (nebo kávu). A večer si sedneš a vypiješ si ho. (apacheee)

6. Jak plyšáci mění barvy?

Tak mám za sebou fekální story. Nejmladší hodil háčkovaného modrého slona, bez kterého opravdu nemůže být, do žumpy dětského tábora. Tak, a teď babo raď, co s tím?

Nechat být? (což bych nejradši udělala). Lovit? Nakonec jsem lovila s tím, že to hnědé cosi dám do pytle a doma se uvidí. I dala jsem do pytle a doma se odehrály dvě neuvěřitelné hysterické scény a spánek prokládaný neustálým buzením a křikem ze spaní. Nezbylo, než si dát frťana něčeho ostřejšího a milého spinkáčka nějak uvést do použitelného stavu.

Vědět, co mě čeká po otevření pytle, cvakla bych si rovnou celou flašku. Prvotní omývání zbytků toaletního papíru prokládané častým nadavováním mě utvrdilo v tom, že nejsem zdaleka tak otrlá, jak jsem si o sobě myslela. Pak už to jakž takž šlo. V rukavicích až po lokty jsem to vyprala v ruce, pak dala na dvouhodinovou vyvářku a pak ještě vykoupala v savu. Modrý slon napřed změnil barvu do růžové a nakonec zcela zbělel. Následoval další prací cyklus a ještě pro jistotu sanytol. Z modrého slona je bílý, ale všechny ty procedury přežil a odměnou mi bylo opět moje klidné a vyrovnané dítě s poměrně klidným spánkem.

Co by člověk pro ty svoje dětičky neudělal, že? Jen mám strach, že podobné kousky teď začně zkoušet i s dalšími háčkovanými spinkáčky a bude se těšit na jejich změnu barvy po očistné proceduře. Už teď vykládá, jak spinkáček změnil barvu stejně jako krteček, který se nechal umýt v myčce - jestli ten díl znáte. Omlouvám se za nechutnost, ale musela jsem se podělit. (rufrunka)

7. Potomek superhrdina!

Když obléká táta. No, prý takto je to normální, vždyť i Batman a Superman mají slipy nahoře. (mery96)

8. Dudlík nade vše

#materskademence na druhou 
Dneska tu byla kámoška s malou a před odjezdem jsme hledaly 10 minut dudlík, aby tu nic nenechaly. Že 2 hodiny po jejich odjezdu (mají to k nám autem asi hodinu) objevím v garáži jejich kočárek, jsem fakt nečekala. (vikynka33)

9. Dítě si musí umět poradit!

Agátka mě velmi pobavila. Aneb když jí kozu už nedám já, tak si to zařídí jinak. (nandreawall)

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Díky dětem se jako rodič dostanete do nespočetného množství zvláštních a komických situací. V takových případech jen kroutíte hlavou, jak na to to dítě mohlo přijít a po kom vlastně je.

1. Poslušná dcera

Dcera si měla převléknout tričko, zatímco já v koupelně vyndávala prádlo z pračky. Slyšela jsem, jak drezuruje psa, tak na ni volám, jestli už má převlečený to tričko.

"Jo."

Dojdu a co myslíte? Zula si boty. Takže znovu: "Obuj si boty a převlíkni tričko."

Obula si boty, aby si je vzápětí zas zula... ááá, celej tatínek. (misao)

2. Kdo s čím zachází, s tím taky schází...

Syna jsem vždy učila, že když něco rozházel či rozsypal, musel si to uklidit či sesbírat. Vždy jsem to okomentovala slovy: "No, to se Ti teda povedlo, tak sbírej, sbírej, jsem zvědavá, jak hezky to všechno sesbíráš, na to si počkám."
Dnes synáček seděl ve vozíku v Lidlu, u kasy se mi rozsypal nákup, za mnou fronta dlouhá jak tejden. Synáček nezklamal a s absolutním klidem, podepřenou bradou a bimbajícíma nožičkama narážejícíma do vozíku odvětil: "No, mamko, tak to se Ti teda fakt povedlo, sbírej, sbírej, na to si počkám. A počkají si i ostatní." Rozsekal hlavně paní pokladní, která si, jsem o tom přesvědčena, snad i cvrkla do textilu. (ckei)

3. Postrach jménem vana

"Matěji, běž do vany."
"Zase? Vždyť jsem se myl včera."
"Nediskutuj a mazej, válel ses po trávníku, byl jsi jak čuník."
"Jen boty a kalhoty. No a trošku ruce, ty už jsem si umyl."
"Mates! " Velmi důrazným a velmi výhružným tónem. Asi to zafungovalo, dítě se odebralo do koupelny.
O tři minuty později vychází z koupelny dítě v ručníku se suchými vlasy (neklamný znak, že to odfláknul).
"Mate, umyl ses?"
"Jasně, jak jsi říkala."
"A ty vlasy co?"
"O těch jsi nemluvila."
S obavami se ptám dál: "Ale mýdlo jsi použil, že jo?"
Naštvaný výraz v chlapečkově obličeji: "To je furt něco, umyj se, umyj si vlasy, teď ještě, abych dokonce používal i mýdlo! Musím se tam vrátit? "
V těhle okamžicích si vzpomenu na můj oblíbený vtip o učitelce a rukavičkách v botech dítka. (zuziky2)

4. Detailní kresba

Dnešní prohlídka a kontrola Filípka v 5 letech. Měl namalovat postavu tatínka, maloval tělo, hlavu, ruce, nohy, obličej. Už měl všechno, jen chyběly vlasy. Sestřička ho nabádala: "Co ještě tatínkovi chybí?"

Vůbec už nevěděl, tak ho taťkovi domaloval přesně mezi nohy 🙂

Myslím, že takovou podařenou kresbu tam ještě neměla. Uff (libidrozdova)

5. Poznáváme zvířátka

Tohle období s Eliáškem je vážně sranda, ale trochu se obávám, že už s ním nebudeme moct chodit mezi lidi. To, že na všechny spoluobčany s tmavou pleti ukazuje a říká bubu, jsme si už asi zvykli. Včera jsme ovšem vyrazili na veterinu očkovat psa a Eliášek se tam po chvíli začal nudit, tak jsme se ho snažili zabavit. Pan doktor měl všude po zdech vyvěšené obrazy exotických zvířat, které Eli miluje. Tak mu tatínek dal zcela nezáludný pokyn, aby ukázal, kde je opice. A Eliášek zcela neomylne ukázal kam? Hádáte správně. Samozřejmě na pana doktora, který to naštěstí vzal velice sportovně. Ps: pan doktor je hodně tmavý a zarostlý. (apacheee)

6. Zlobivá babi

Tak podle mého milovaného syna se na zem vyčurala babi a dokonce i vysypala misku s krupkami. Asi si s ní budu muset promluvit. (dendeesek)

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Dětská logika a asociace dětí jsou kouzelné věci. Někdy nad nimi zůstává rozum stát a nezbývá než se jim od srdce zasmát. Ale když se nad takovými dětskými hláškami člověk trochu víc zamyslí, zjistí, že je v nich možná víc logiky a pravdy, než by se zdálo. Mohli bychom si z nich občas vzít příklad. Zjednodušilo by nám to život 🙂

1. Životní vzor

"Jez, ať máš sílu."

"Budu jako tatínek!"

"Přesně, kdo by si nepřál být jako tatínek."

"Maminka!"

2. Tak jaký si vezmu dneska..?

Zrovna jsem si ráno v koupelně oblékala podprsenku, když tam vběhl Matyáš. Mrkl na  mě a ptá se: "Mami, ty ši daváš nové plša?"

3. Mrtvá nebo živá, to je oč tu běží!

Dnes Zoe zase perlí. Chodíme do školky se starší kolem hřbitova a Zoe tam na hrobu viděla kytku a že je hrozně chce. Říkám jí, že to nemůže, že to jsou kytičky paní, co už je mrtvá. Ttak začal kolotoč otázek.

 Z: "Já jsem mtvá"?

 Já: "Ne, nejsi mrtvá."

 Z: "Nejsem mtvá?"

 Já: "Ne, ty jsi živá!!"

 Z: "Já ivá?"

 Já: "Jo živá, až moc!"

 Z: "A kakala jsem?"

4. Kolegiální výpomoc

Starší A.: "Maminko, my chceme sestřičku Amálku, porodíš nám ještě miminko?"

 Já: "Ani náhodou, já už žádné další miminko nechci."

 Mladší A.: "Tak táta."

 Já: "Tatínkové nerodí miminka, to umí jenom maminky."

 Starší A.: "Tak táta řekne nějaké kolegyni v práci."

5. Chudák krteček

Učíme se nová slůvka.

 "Sáro, řekni krteček."

 "Kokot."

 Chápu. Já ho taky jako dítě neměla moc ráda...

6. Povolání snů

Tobík kouká mlsně na baletní soutěži na porotcovský stůl a pak prohlásí: "Až budu  velkej, musím být něčeho ředitel."

"A proč?"

"Protože kam přijdu, tam dostanu zadarmo  vodu a chlebíčky!"

7. Zlodějka

"Jé, vy jste těhotná?"

 "Né, já kradu míče!"

 To jsou otázky.

Taky to tak máte?

Stejně je to zvláštní, že člověk ať přijde, kam přijde, vždycky je to jeho dítě nejkrásnější, nejšikovnější a nejúžasnější. Cítítte to stejně, maminky?

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Jak by asi vypadal takový pracovní inzerát na pozici maminky? 🙂

Náplň práce:

péče o klienta 24 hodin a 7 dní v týdnu

příprava pokrmů a následné krmení

praní neidentifikovatelných skvrn a věčný úklid

odvedení a následné vyzvednutí klienta od doktora, ze školky/školy, z kroužků

Požadavky na kandidáta:

flexibilita

odolnost vůči stresu

samostatnost

smysl pro humor

proklientský přístup

trpělivost

Jazykové dovednosti:

mateřský jazyk a schopnost rozumět nesouvislému žvatlání

schopnost číst myšlenky i řeč těla

Pokud splníte výše uvedené požadavky, bude následovat praktická část příjímacího řízení: Jak byste se vypořádaly s následujícími situacemi?

1. Procvičujeme části těla

To ti budu furt drzet tu flašku já? Chyť si to ucho! Dobtre, mami...

2. Farma zvířat

Ráno cestou do školky Šimon rozděluje role. "Matýsku, ty jsi kuřátko, já jsem kohoutek a mami, ty jsi kráva!"

Povídám mu: "Šimi, to není hezké, když o někom řekneš, že je kráva, máš říct třeba kravička!"

"Dobře, tak máma je slepice!" A mám to!

3. Tiskárna peněz

Včera jsem byla se Štěpou nakoupit. Hrozně se dožadoval zaplacení, tak jsem mu podala dvě papírovky, ať je podá prodavači za kasou. Štěpa mu je podává a pak se zamračí, koukne na mě a na celý obchod se zeptá: "A nejsou to ty falešný peníze?"

4. Kdo je kdo?

Říkám občas Elišce, když hystericky ječí, at přestane s tím štěkáním a jde na místo a psovi chci zas při štěkání zacpat hubu dudlíkem.

5. Papouškování

Když po mně začala opakovat, mohlo mi dojít, že z ní brzo budou vypadávat ty největší trapárny, které vypouštím, když mi z únavy začínají téct nervy. Běhá po bytě a křičí: "Nejsem! Chobotnice! Chobotnice nejsem!"

6. Válečné děti

Naty: "Maminko, jak sis hrála, když jsi byla malá?"

"No jezdila jsem na kole, hrála si s míčem, pouštěla jsem na vodě lodičky, stavěly jsme si s kamarádkama bunkr."

"A nezasáhla vás při náletu bomba? Nebo ses narodila až po válce?"

No, tak jak myslíš, dítě.

7. Mimikry

To si tak sedím v obýváku a dívám se na telku, když slyším, jak za mnou cupitá Šimon. Zavřu oči a dělám, že spím. Š. do mě 2x šťouchne, zavolá a na mě a když nereaguju, tak utíká za manželem ložnice. Já jen slyším: "Tati, máma není živá! Můžeš mi už dát kokino!“

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Víte, kdy stihnete v domácnosti nejvíc věcí a k čemu všemu jsou dobré krajkové kalhotky?

Dětská fantazie nezná mezí a dokáže vytvořit tolik originálních až překvapivých nápadů. Až si budete připadat, že jste jediná dospělá v domácnosti, podívejte se na to s nadhledem a inspirujte se dětskou logikou.

1. Ani o prst míň nebo víc

Klárka mi dnes při cestě do školky oznámila: "Už umím spočítat prsty."

Tak se jí ptám, kolik jich tedy má? "No všechny."

Záchvat smíchu mě držel až do školy.

2. Partnerské počty

Naty:"Maminko, když budu chtít mít dvě děti, tak si musím najít dva kluky nebo stačí jeden?" Tak byl by dobrej jen jeden, že?

3. Pohádkové probuzení

Příští dárek ke dni dětí si budu muset víc promyslet, probudit se potištěná razítkama s krtečkem byl celkem šok. "Krteček se tě snažil vzbudit, mamí!"

4. Luxusní bryndák

Jako já vážně nevím, co si o té naší Moničce myslet. Pocintala si bradu od pití a místo, aby si to utřela do utěrky nebo ručníku, běžela do ložnice, otevřela si zásuvku s mým spodním prádlem, vyházela barevné kalhotky, co byly nahoře, zespodu vytáhla krásné bílé krajkové a utřela se do nich. Vrátila je zpět, zavřela zásuvku a s úsměvem odešla jak královna.

5. Žhavá láska

Není nad to se v 7 ráno od srdce zasmát. Má úžasná starší dcera Barunka mi zpříjemnila vstávání.

B: "Mami, když venku prší, to nás babička zalívá konví s vodou?

Ja: "Ne, Barunko, to je vliv počasí, ne babička."

B: "Hmmm, tak to teda nevím, jak to udělám. Chtěla jsem ji poprosit, ať zchladí Vojtu, prý mě miluje." 

6. Správné skloňování

Máme období "A proč" a je to vyčerpávající, mnoha hodinové a nekonečné, ale asi to dělám blbě.Dneska jsem poslouchala "A proč" řešení jiné maminky. Její chlapeček při příchodu do školky říkal naší holčičce:

"Budeme si hrát s auťáci?"

"Auťáky," opravila ho vlastní matka.

"A proč?"

"Protože se to tak řiká. Auťáci je špatně."

"A proč?"

"No, jestli to vážně potřebuješ vědět, tak musíš rozlišovat životná a neživotná substantiva. Problém ti může dělat některé homonymum, ale v případě auťáku bys tento problém mít neměl. Auťák je substantivum mužského rodu, neživotné. Tak proto ne s auťáci, ale s auťáky, v sedmém pádu. Chápeš?"

"Ne."

"To neva, běž do třídy!"

Tip na závěr

Nemáte čas na domácí práce? Můžete využít této chvilky: 

Během jedné hodiny jsem stihla vyžehlit, okoupat psa, umýt nádobí a nachystat si věci na vaření. Ptáte se, jak jsem to mohla stihnout? Mám pro Vás jednoduchou odpověď... Koník měl údržbu.

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení#zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Při jaké příležitosti jsou maminky šťastné nebo jak si připravit ten nejlepší ledový čaj? Tohle a ještě mnohem víc se dozvíte díky dalšímu týdnu ze života maminek.

1. Nejšťastnější maminka

Já z toho nemůžu. Výstavka ve školce na téma "Maminka je šťastná když..." a Štěpovo veledílo.

2. Bezpečná koupel

Koupu Lucase a něco mi přijde pořád divné, koupu dál a pak mi dojde že má pořád plenu.

3. Ústní hygiena pro všechny

Mateřská demence je: když ráno podáváte kartáček psovi místo dítěti.

4. Empatie

Zašívám panence rozpáranou nožičku. Rézka klečí vedle mě, rtíky přilepené na tom umělohmotném čelíčku a šeptá: "To nic, Nelinko, neplakej, to nic."

5. Inkontinence

Sedíme u doktorky, před námi asi 16!lidí. Malá hraje na mobilu pexeso. Fajn, prečtu si zatím nějakou brožurku. Jdu si pro ni, koukám po lidech a místo ,,Trápí vás opar?" jsem hrábla po ,,Diskrétní řešení úniku moči". Nepřeji vám vidět ty pohledy a uz vůbec vám nepřeji vidět ty pohledy, když mi malá vylila v kabelce pití, já se zvedla, že jdu konečně na řadu a za mnou na sedačce zůstala kaluž.

6. Ohleduplné děti

Sedím na gauči a třídím prádlo. Přiběhl Mareček a ptá se: „Maminko, bolí tě hlava?"

„Nebolí, miláčku."

Beží zpět za Vendulkou a volá: „Vendulkooooo, tak můžeme křičet!"

7. Ukaž, jak dělá...

To je fakt super nápad učit dítě chvilku před obědem ,,Jak dělá vysavač" - máme polívku po celé kuchyni, já na sobě i ve vlasech a Pepča se náramně baví a řehtá se jak kůň.

Recept na ledový čaj

1) mít dítě

2) udělat si čaj

3) zapomenout, že jste si udělaly čaj

4) vypít si čaj.

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Vidím to, jako by to bylo dneska. Začátek srpna 2015, sprchovala jsem se a smutnila, že můj milovaný, se kterým jsem přes 10 let, musí odjet na 3 měsíce na školení na druhý konec republiky. Nikdy jsme od sebe nebyli ani dva dny a teď tohle? Navíc dcerce byl teprve rok a kousek a na tátu je hodně fixovaná. Jak to zvládneme? Když mi najednou blesklo hlavou - mohli bychom se vzít, aby nám ta doba rychleji utekla, když se budeme mít na co těšit a čím si lámat hlavu 🙂 Nikdy jsme nebyli ti, co touží po svazku, ale tak nějak mi přišlo, že je ten správný okamžik. Tak jsem to tak příteli nadhodila a on souhlasil. Měla jsem ale jednu podmínku - nechci, aby to někdo věděl. A tak se začaly kout pikle 😉

Vymysleli jsme to tak, že svatba se bude konat v den dceřinných druhých narozenin, což bude dobrá kamufláž na rodinnou sešlost. Nejsem příznivcem tradičních svateb, takže jsem si dělala vše po svém. Vyráběla jsem jen se svědkyní všechno - od kytice, přes doplňky, vývazky, výslužky, dort, úprava šatů, prostě komplet. Přípravy byly více než hektické, zvlášť posledních pár dní, kdy jsem došívala šaty a pekla výslužky a dort. Před svatbou jsem spala asi hodinu, ale byla jsem tak natěšená, že už je to tu, že to nešlo moc vidět, snad 😀 V sobotu ráno jsem naložila věci, jela se učesat a nalíčit a pak připravit místo k obřadu, stůl apod. Stihli jsme to jen tak tak, navíc to od rána vypadalo na déšť a hlásili bouřky, tak jsme ani nevěděli, jak to vyjde. Překvapivě všichni dorazili na čas, tak jsme se vydali je přivítat. Řekla jsem, že jsme moc rádi, že všem to vyšlo a než půjdeme slavit narozky, máme pro ně ještě malé překvapení a to sice, že se budeme brát. Všichni byli doslova v šoku, jen přítelova maminka říkala, že to tušila, můj taťka taky, holt mají pod čepicí 😉 (Samozřejmě nadšení nebylo stoprocentní, ale s tím jsme počítali. Uraženou osobu jsem rovnou ignorovala, abych si nekazila skvělou náladu.) Dostali námi vyráběné taštičky, ve kterých bylo "oznámení", program toho, co se bude dít, vývazek a svatební bublifuk. Přesunuli jsme se do restaurace, kde si vybrali jídlo a přípitek a dostali za úkol nafouknout balonek, na který nám napsali, co uznali za vhodné. Balonky se daly na tyčky a zapíchali se před oltář, takže tvořili uličku, kterou jsme pak šli. Fíla se šel převléknout a pak jsem ho vystřídala já se Sofinkou. Ve třičtvrtě na dvě jsme dostali echo, že oddávající je na místě a za deset minut můžeme začít. Fíla mě chtěl vidět až u oltáře, ani šaty předtím neviděl, takže čekal na místě. Obřad jsme měli na krásném dvorečku, lehce zarostlém trávou, úplně zastrčeném od všech kolemjdoucích. Čekala jsem za rohem, svědkyně dala předzvěst, že je vše připraveno a šlo se. Začala hrát hudba (https://www.youtube.com/watch?v=Wyk5em_cQ_c), Fíla se nechal odvést svojí mamkou k oltáři a pak jsem šla já se Sofinkou. Byla prostě kouzelná 🙂 V té trávě se brodila jako víla a těsně před oltářem si sedla do trávy a hrála si, tak jsem ten kousek došla sama 😀 Byla jsem bosa a bylo to úžasné, věděla jsem, že přesně tak to všechno mělo být. Obřad byl rychlý a krásný. Bylo lehce zataženo, ale nepršelo. Když nás prohlásili za manželé, spadlo na nás jen pár kapek a při prvním polibku se zahřmělo, to bylo přímo mystické, jako by nám přálo samo nebe 🙂 Všichni nám popřáli, objímali nás, plakali, smáli se. Udělali jsme pár fotek a šli se najíst. Měli jsme kliku, protože v restauraci měl zrovna službu jako vrchní náš dlouholetý kamarád, který nám rozbil talíř a připil si s námi. Měli jsme radost, že to není nic nahraného, ale že nám přál někdo, kdo nám to opravdu přeje 🙂 Dali jsme si společnou polévku a hlavní jídlo a pak už to bylo takové volnozábavové 🙂 Udělali jsme si ještě pár fotek a šlo se na dort, kterej se nám faaaaakt povedl 😉 Sachr, v první vrstvě domácí borůvková marmeláda, v druhé tvaroh s jahodami a zvenku mascarpone, navrch bílá čokoláda. Zároveň s naším přinesli i Sofinčin narozeninový dortík, takže jsme jí chtěli zazpívat, ovšem dala nám najevo, že nemá zájem, jelikož začala brečet 😀 Tak jen sfoukla svíčky a začala se ládovat 🙂 Zbytek dne už jsme tak nějak jen povídali a zapíjeli 🙂 

Původně jsem neměla v plánu tento článek zveřejnit, ale chci tím budoucím nevěstám či manželkám říct toto -  vůbec nejde o to, jaké máte šaty, kdo na svatbě je a není, co se povede a nepovede, kolik peněz za všechno utratíte... Svatba má být o tom, že DVA lidé (ano, pouze dva, na nikom jiném nesejde) se milují a chtějí svou lásku stvrdit před zákonem. Neřešte hlouposti, jen se prostě milujte 😉

Maminka je tvor ze všech nejobětavější! Svým potomkům by snesla modré z nebe a splnila vše, co jim na očích uvidí! Ačkoliv se jí za to občas nedostane žádného ocenění od rodiny a někdy z toho i “blbne”, tak je stejně vždycky milovaná! 

A jak vypadal další týden ze života maminek?

1. Máma by se rozkrájela

Když děti chtějí míša řez, máma jde a upeče. Když si to děti rozmyslí a chtějí štrůdl, máma jde a upeče. Když děti podotknou, že slaný štrůdl by byl taky fajn, máma jde a upeče. Když děti napadne, že chtějí marmeládové a nugetové taštičky, máma jde a upeče. Když děti chtějí... Máma je zabijéééééé.

2. Ať dělá, co dělá, stejně je máma k...

Naše Eliška v tom má jasno. Hráli jsme si s lego farmou a zvířátky. Vzala jsem krávu a ptám se El: "Eli, co to je ?"

El: "Máma, " a začala se smát. 

3. Nikdo mámu neocení

K: "Mamiko, toto je?"

Já: "Týni, to je květinka, maminka si jí koupila včera v obchodě."

K: "Mamika musela tama koupit, tatínek nekoupil."

No a má to ten náš taťka, kupuje málo kytek, že i to dítě to pozná!

4. Občas mámu postihne mateřská demence

Vyndávám dnes maso z mrazáku a najednou koukám, co to tam je za velkou bílou zmrzlou kouli. Vůbec netuším, kdy se tak stalo, každopádně jsem vytáhla zabalenou použitou plenu. Odpaďák mám hned vedle ve skříňce.

5. I ta nejkrkolomější vyznání máma ocení

„Maminko, ty jsi ta nejlepší maminka, jakou znám." No není to nejkrásnější vyznání hned poránu? 

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh. Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Každý rodič si zvykl na to, že se mu uznání od jeho dětí prostě jen tak nedostane. O to víc ho ale potěší každá vzácná chvilka, kdy dítě přijde na to, že i rodiče to mají občas těžké. V těch nejlepších případech se dokonce děti snaží rodičům život zjednodušit a potěšit je. 

A jak to může probíhat? Tyhle praktické příklady vám napoví. 

1. Čůrací pomůcka

Tříletý synek ve sprše: "Maminko, taky si umyj pinďoura."

Já: "Já přece žádnýho nemám."

Áďa: "To musíme pořídit. Ať máš čím čůrat."

2. Rande naslepo

V pátek mám rande, domluvila mi ho naše malá. Prý máme jít spolu do kina.  Zajistila si i hlídání. No a já jdu s NÍM na rande. Pan tajemný je její tatínek a už nějaký rok můj muž. Já ji žeru.

3. Zákon rodinné soudržnosti

Můj technicky založený synek mě včera dojal k slzám. "Mami, ty jsi gravitace... ty nás všechny přitahuješ k sobě a držíš spolu."

4. Tak to je hustý...

Dnes v mhd babička s vnukem cca 6 let. Chlapeček na všechno:  "Tyyyjo, to je huuustý!" Prý to slyšel od nějakého Tobíka (asi starší kámoš).

Tak jedeme, chlapeček pořád: "Tyyjo, to je hustý auto, hustá řeka, hustý obchod, " babička v pauzách vysvětluje: "Pepíčku, to se tak často nehodí říkat. Pepíčku, toto není vhodné. "

Pepíček však "hustí" dál.

Najednou babicka : "A dost! Už to pořád neopakuj!"

A Pepíček uznale na babičku: " Babi, ty jsi ale taky hustá!"

5. V kůži mámy

"Mami, dneska jsem byla ve tvé kůži!"
"Cože jsi byla?"
"Hráli jsme si v družině a já jsem byla máma. Mami a on mne nikdo neposlouchal! Mami, být máma byla taková dřina a práce, uf!"

Narazili jste na něco, co vás pobavilo a o co by ani ostatní neměli přijít? Rozesmáli jste sami sebe? Zvedlo vám něco náladu? Pošlete mi tip nebo použijte označení #zivotmaminek či #navrh . Budeme se těšit!

Eva

Modrý koník tým

Aktualita na začátek: Petice, o které se v článku píše, Anička zveřejnila 30.5.2016 a svůj hlas můžete přidat tady.

Dnes vám chci představit privátní porodní asistentku Annu Kohutovou, zakladatelku a lektorku Cvičení s dětmi v šátku podle Anny Kohutové. Na koníku ji najdete jako @anjilu 🙂

Aničko, proč jste se rozhodla začít pracovat jako privátní porodní asistentka? 

Pracovala jsem 10 let na porodním sále. Tato práce mne tam po čase začala frustrovat. Nedokázala jsem ženám pomoci tak, jak jsem si to představovala při rozhodnutí, že tuto profesi chci ve svém životě vykonávat. Vnímala jsem práci porodní asistentky  jako odbornou a lidskou pomoc ženy ženě, na její transformační cestě, kdy se z ženy stává matka a rodí se nový život.

Byla to doba převážně medicínských porodů, do kterých se rutinně zasahovalo. Ženy rodily pod vlivem chemických léků, v krutých bolestech, nepřirozené pozici a od svých dětí byly ihned po porodu separovány.  Všechny děti své narození musely oplakat.

Dnes vím, že to nebyl zdravý pláč plný síly, ale pláč plný zoufalství a strachu, protože tyto děti ztratily kontinuitu se svou matkou, ztratily náhle svou nejdůležitější existenční lidskou potřebu, na kterou byly v děloze zvyklé, a to potřebu bezpečí a kontaktu s matkou. Děti byly velmi často dokrmovány umělým mlékem, místo aby pily mléko z matčina prsu. Přebalovaly, koupaly a staraly se o ně naprosto cizí ženy, ne jejich matky.

Za celou dlouhou dobu této mé praxe v porodnici jsem nezažila přirozený porod. Intuitivně jsem ale cítila, že musí existovat i jiná cesta. Nechtěla jsem být pouhou asistentkou lékařům, chtěla jsem být ženám profesionální pomocnicí. Věděla jsem, že pokud v systému nemocniční péče zůstanu, budu stále součástí nezdravé a nepřirozené péče, protože se na ni budu podílet a ženám nebudu moct pomáhat.

Co se dělo po Vašem odchodu z práce?

Šest let jsem byla s mými dětmi doma. Jsem v první řadě mámou tří dětí - mámou na plný úvazek 🙂.

Také jsem ale hodně přemýšlela, co dál - jakou cestou se vydat, hledala jsem jiné               a zdravé informace.

Absolvovala jsem několik zahraničních kurzů s osvícenými porodními asistentkami         a porodníky jako je Ina May Gaskin, Barbara Kosfield, Michal Odent nebo Marisa Alcalá, a ti mi dali odpovědi na všechny mé otázky a pochybnosti, které jsem při své práci měla.

Například?

Musela jsem vytěsnit z hlavy vše, co jsem se při studiu a praxi naučila.

Že porod není vysoce rizikový stav, u kterého mohou oba účastníci porodu umřít, a my svými zásahy tomu musíme předcházet.  Že právě každý zásah do předem daného a přirozeného procesu vyvolá další zásahy a porod se teprve tehdy může stát rizikovým pro ženu i dítě.

Pochopila jsem, že všem akutním situacím, které se u porodu staly, předcházely vždy naše zásahy. My, zdravotníci, jsme je prostě vytvářeli svou nevědomostí, neporozuměním a hlavně vlastním strachem.

Následovala tedy má cesta za velkým poznáním, jak ženy podpořit v jejich víře a síle porodit své dítě důstojně a láskyplně. Tak, jak si každý nový život zaslouží. Byla to cesta plná nejistoty, byla jsem bez práce a netušila jsem, jak ženy přijmou pro ně zcela novou zkušenost - komunitní péči porodní asistentky.

Byla jsem jedna z prvních privátních porodních asistentek v našem kraji, která si založila nestátní zdravotnické zařízení. Začala jsem nabízet ženám kontinuální péči během celého těhotenství, později i u porodu a v době raného mateřství. O mé služby byl nečekaně velký zájem. Měla jsem kurzy kapacitně přeplněné. Ženy otevřeně přijímaly všechny informace o přirozeném porodu, bondingu a kontaktním mateřství s velkým nadšením a důvěrou, chtěly si svůj porod prožít, nikoliv přežít. Našly v sobě sílu, zodpovědnost a víru, že porod je intuitivní a předem daný proces, který může změnit jejich život. Protože u porodu se nerodí jen dítě, dochází také ke zrodu matky, rodí se nová rodina.  Ženy chtějí mít právo rodit tak, jako ženy v okolních zemích, za stejných podmínek, s úctou a respektem, která jim náleží.

Jak se k péči porodních asistentek staví legislativa?

Prošla jsem před 5 lety výběrovým řízením, na základě něhož se mnou mohly zdravotní pojišťovny uzavřít smluvní vztah, aby ženy měly mou péči hrazenou ze svého zdravotního pojištění.

Přišla první překážka, smlouvu se mnou uzavřela pouze Revírní bratrská pojišťovna, ostatní pojišťovny se k mé péči postavily zamítavě s argumentací, že péči porodní asistentky plně dokáží nahradit gynekologové.

Žádný z okolních gynekologů však tento způsob péče (návštěvní službu v těhotenství         a po porodu ve vlastním sociálním zařízení ženy) neprovádí.  

A tak jsem se teď, po pěti letech, opět rozhodla oslovit pojišťovny. Žádám je o možnost uzavření smlouvy o poskytování a úhradě mých služeb, o které je ze strany žen obrovský zájem. Přišla mi první zamítavá odpověď od Hutnické zdravotní pojištovny, kdy bez jakéhokoli odůvodnění mou žádost zamítli.

*Pozn.: Anička nyní připravuje petici o tom, že práce porodních asistentek má být hrazená z veřejného zdravotního pojištění (obor 921 - porodní sistentka).

Petice bude brzy zveřejněná na Modrém koníku a i vy budete mít možnost podpořit ji svým hlasem. 

Jaké kompetence má porodní asistentka a co vše může ženám nabídnout?

Dle mezinárodně platné definice, je porodní asistentka osoba, která úspěšně ukončila oficiální vzdělávací program pro porodní asistentky uznávaný v dané zemi, a dosáhla tak požadované kvalifikace pro získání registrace – úředního povolení k výkonu povolání porodní asistentky.

Porodní asistentka je uznávána jako plně zodpovědný zdravotnický pracovník, který pracuje jako partner ženy, poskytuje jí potřebnou podporu, péči a radu během těhotenství, porodu a v době poporodní, vede porod na svou vlastní zodpovědnost, poskytuje péči novorozencům a dětem v kojeneckém věku.

Tato péče zahrnuje preventivní opatření, podporu normálního porodu, zjišťování komplikací u matky nebo dítěte, zprostředkování přístupu k lékařské péči nebo jiné vhodné pomoci a provedení nezbytných opatření při mimořádné naléhavé situaci.

Porodní asistentka má důležitou úlohu ve zdravotním poradenství a vzdělávání nejen žen, ale i v rámci jejich rodin a celých komunit. Tato práce by měla zahrnovat předporodní přípravu a přípravu k rodičovství a může být rozšířena i do oblasti zdraví žen, sexuálního nebo reproduktivního zdraví a péči o dítě.

Zjednodušeně lze tedy říci, že tedy porodní asistentka poskytuje jako jediná kontinuální péči o fyziologické, tedy zdravé ženy během těhotenství, porodu a po porodu.

Jaká je péče porodních asistentek v zahraničí?

V zahraničí je porodním asistentkám umožněno plně dostát svým kompetencím, ty jsou zákonem jasně definovány. Porodní asistentka je součástí zdravotní péče, její služby jsou hrazeny ze zdravotního systému. U nás jsou porodní asistentky perzekuovány, s jejich péčí se jednoduše nepočítá. Zdravé ženy jsou v péči lékařské, tedy v péči gynekologa a jedině tato péče je proplácena z pojištění.

U nás tedy neexistuje, tak jako v Německu, Holandsku, Švédsku či Anglii, diferenciace péče o těhotné ženy. Při diferenciaci je primárním poskytovatelem péče o zdravou ženu porodní asistentka, ke které chodí těhotné ženy na pravidelné těhotenské prohlídky.

V kompetenci porodní asistentky je také vyhodnocování zdravotního stavu ženy, příp. jejích zdravotních komplikací. Jen v případě, že žena nespadá do její fyziologcké péče,  je povinností porodní asistentky převést ženu do vyšší péče, tedy lékařské.

Těhotné ženy v jiných zemích mají právo výběru, mohou si vybrat nejen místo svého porodu, ale také svého poskytovatele péče, porodní asistentku, která se ujme komplexní péče během těhotenství, porodu a po porodu. Dle zahraničních studií jasně vyplývá, že tato péče je mnohem zdravější, bezpečnější a levnější pro celou společnost.

Je zájem o kontinuální péči porodních asistentek? A jak tato péče probíhá?

Já mívám v péči čím dál více žen, které kombinují péči lékaře a porodní asistentky.

Mám i ženy, které absolvovaly pouze jednu až dvě prohlídky u gynekologa a jinak dochází do poradny pouze ke mě. Tuto péči si však musí samy hradit.

Během těhotenské poradny ženě změřím krevní tlak, zkontroluji moč, změřím růst           a velikost dělohy, později pomocí zevních hmatů zjišťuji pozici dítěte, jeho velikost a množství plodové vody, poslechnu jeho srdíčko. 

Po vyšetření následuje vždy přátelský rozhovor. Ptám se žen, jak se cítí, zda nemají v rodině nějaké konflikty, strach či bloky. To, co ženám nejvíce chybí při lékařských prohlídkách, je dle mé zkušenosti právě poradenství a lidský zájem o ně. Velmi často se díky technoktratickému přístupu v ženách pěstuje strach.

Strach, zda je těhotenství zdravé, zda dítě nemá vývojovou vadu, zda je dostatek plodové vody, zda není dítě příliš velké či malé. Ženy sváže velký strach o dítě, strach z porodu. Strach nedovolí ženám radovat se, je tím největším blokátorem přirozeného porodu. Strach a stres blokuje vlastní oxytocin, tedy hormon lásky a klidu, který ženu u porodu ochraňuje. V péči o těhotné ženy se nedá oddělit fyzické a psychické zdraví, tak jako se nedá oddělit péče o ženu a péče dítě, je nutno o ně pečovat holisticky, jako o jednu jednotku.

Jaká je nyní situace v českém porodnictví?

Situace v českém porodnictví se změnila k lepšímu, a to díky ženám, které chtějí rodit jinak, a změně myšlení některých osvícených zdravotníků.

Stále se však setkáváme s nehumánním a často nadřazeným přístupem některých zdravotníků k ženám, vytrácí se z péče lidský faktor, převládají v péči rutinní postupy, které nejsou v souladu s doporučením WHO.

Do porodu se chemicky zasahuje, ženy ztrácí kontrolu nad svým porodem a následně dítětem. Stále rodí v nepřirozených podmínkách a antigravitačních pozicích na zádech, za plného světla a velkého počtu lidí. Jsou rutinně nastřihávány a děti jsou po porodu odnášeny ještě před dotepáním pupečníku.

Za všemi zásahy stojí netrpělivost zdravotníků. Trpělivost by měla být jedna z nejdůležitějších vlastností každého profesionála stojícího u zrodu nového života.

Stačí  tak málo, aby se porod stal pro ženy radostným prožitkem, vytvořit jim důležité podmínky k porodu - empatii, porozumění, trpělivost, úctu, intimitu, soukromí, klid, ticho, dát ženě pocit, že ona je ta, co rodí své dítě.

Tyto podmínky přece nikoho nic nestojí, nepotřebujeme investovat milióny peněz do našeho zdravotnictví, vše je pouze o lidském přístupu k rodícím ženám. 

Jaké je Vaše největší přání v práci porodní asistentky ...můžeme vám je pomoci splnit?

Mým velkým přáním je, aby si zdravotníci uvědomili jeden důležitý psychologický aspekt - to, že porod v životě ženy hraje významnou roli.

Je to jeden z nejzásadnějších okamžiků nové rodiny, ke kterému se ve svém životním postoji, myšlenkách a srdcích budou neustále vracet. Porod se hluboce vryje do duše každé ženy a dítěte. To, jakým způsobem se odehraje, se promítne do vztahu ženy k sobě samotné, do vztahu k dítěti, partnerovi, celé společnosti. Porod není něco, co má žena pouze přežít, přinést bolestnou oběť pro své dítě, a není to ani noční můra, ze které se žena vyspí a vše bude dobré.

Porod může být za jistých podmínek naplňujícím a krásným okamžikem, který nastartuje zdravou a láskyplnou vazbu mezi matkou, otcem a dítětem. A to by měla být povinnost všech zdravotníků: pečovat o zdraví žen, dětí, celých rodin. 

Pokud chcete - vy, ženy, maminky a těhulky přispět ke splnění mého přání, přijměte jej i za své přání.

Já věřím, že společně se nám podaří přimět naše zákonodárce ke změnám a pojišťovny k činům. Začneme Peticí. *

Děkuji vám všem.

Anna Kohutová

Děkuji za rozhovor,

Libi

Modrý koník Team

* Pozn.: Anička nyní připravuje petici o tom, že práce porodních asistentek má být hrazená z veřejného zdravotního pojištění (obor 921 - porodní sistentka). 

Petice bude brzy zveřejněná na Modrém koníku a i vy budete mít možnost podpořit ji svým hlasem. 

Anička Kohutová na koníku

Aniččin WIKI profil

www.annakohutova.cz

www.mamacentrum.com

www.cvicenisdetmivsatku.cz

PS: Petici Anička zveřejnila 30.5.2016 a svůj hlas můžete přidat sem.

Co s sebou sbalit do porodnice?

Aby Vám skutečně nic nechybělo:

• lehká svačinka včetně dostatečného množství tekutin (bez bublin). Vezměte si s sebou i pečivo na další den, čerstvé pečivo podávané k snídani v porodnicích neprospívá kojeným novorozenečkům.
• přezůvky 2x (jedeny do sprchy)
• teplé ponožky
• župan pokud nebudete chtít erár
• noční košile nebo pyžamo s propínáním – záleží na Vás, ale pokud skousnete erár je to lepší, jelikož je téměř nadlidský výkon při neustálém nočním i denním vstávání docílit neposkvrněnosti oděvu. Takhle vždy, vyfasujete čisté pyžamo a nemusíte se doma prát s haldou prádla. Pokud ale trváte na vlastním prádle, je nutné mít s sebou alespoň 2-3 kusy, takže máte po příchodu z porodnice hned o práci postaráno.
• něco pro zábavu – knihu, časopis a jiné
• telefon nebo i foťák

Pozor na správné hygienické pomůcky!

• pomáda na rty
• ručník 2x – tmavé ručníky, u kterých nebude vadit jejich případné zničení
• toaletní papír – ten nejjemnější, jaký znáte a jistě tušíte proč
• porodnické vložky – alespoň 40 kusů porodnických vložek. Pozor, použití klasických menstruačních vložek (s lepítky a neprodyšnou vrstvou) v poporodním období může být zdraví nebezpečné! Ani vložky v síťce nejsou na poraněná místa moc příjemné. Velmi oblíbenými jsou porodnické vložky SAMU MINI od firmy Hartmann, jejich levnější a stejně kvalitní varianta jsou vložky Sentina FIX. Ihned po porodu však doporučuji SAMU MIDI jsou dvojnásobně dlouhé a nebudete si tak muset dávat dvě vložky přes sebe :o)
• jednorázové kalhotky – zvažte, zda si do porodnice brát své pěkné prádlo, bylo by už jen na vyhození, také zvažte, zda budete jednorázové kalhotky skutečně prát, jedná se o vysoce infekční materiál, a jak to pak vypadá, na pokojích při jejich sušení. Zvolit proto můžete i levnější nesíťované kalhotky v počtu 5-10 kusů.
• intimní hygiena hned po porodu – k rychlému hojení přispějete oplachováním v roztoku Rosalgin. Zakoupíte jej v každé lékárně.
• mýdlo – je tajemství úspěšně kojící matky :o) Je lépe se vyhnout parfemovaným přípravkům (voňavky či deodoranty). Kojenci mají několikanásobně citlivější čich než Vy, aby Vás snáze identifikovali a co nejrychleji se dostali k Vašemu mléku. Pokud vůněmi dítě matete, nemůže Vás najít a vůbec se přisát, čímž komplikujete počátky kojení sobě i svému miminku. Strčte si nos na 5 minut do sprchového gelu nebo k voňavce. Je to jen 5 minut, ale Váš mrňousek tuto "vůni"zpočátku čichá i 40 minut, než se vůbec nají. Kupujte tedy mycí gely nejlépe na citlivou až atopickou pokožku, které jsou bez parfemace, mýdla a konzervantů. Vyzkoušený máme Atoderm moussant. Gel je vhodný na celkovou hygienu Vás i Vašeho miminka tzn. zastupuje mýdlo, šampón i pěnu do koupele, což znamená, že šetříte nejen pokožku vašeho miminka, ale i své peníze. Umývejte si v něm z počátku i ruce, nebudou tak parfemované, když budete rukou miminku pomáhat se přisát.
• šampón

Dokumenty, které vzít s sebou

• těhotenská průkazka
• občanský průkaz
• kartička zdravotní pojišťovny
• oddací list vdané maminky
• prohlášení o jménu/příjmení dítěte svobodné maminky, pokud chtějí, aby mělo příjmení po tatínkovi - předem vystaví matrika

Co bude třeba ke kojení

• prsní vložky – počítejte 4 – 6 ks denně (je to hodně individuální), zejména do doby, než začnete pravidelně kojit. Na delší cesty oceníte jednorázové prsní vložky AVENT - v neprotečení zatím asi nemají konkurenci a mají lepítka. Na prodyšnost jsou ale lepší jednorázové prsní vložky Bel baby
• kojící podprsenka 2x – ať si můžete tu první přeprat
• gelové obklady na prsa – záruka snadného kojení, která se Vám bude hodit hlavně v období nástupu laktace, kdy jsou prsa bolavá a oteklá. Obklady se můžete dle potřeby dělat studené - na zmírnění bolestí a otoků, anebo teplé před kojením, kterému napomohou.
• purelan 100 – pomáhá hojení namáhaných bradavek a nemusí se před kojením oplachovat

Zbytečně nekupujte kloboučky (výjimkou jsou vpáčené bradavky atd... ) a odsávačky mateřského mléka. Nevíte zda je vůbec budete potřebovat a vždy se dají dokoupit.

Co by nemělo chybět miminku?

Ve většině porodnic Vám poskytnou erární látkové pleny a oblečení pro miminka. Proto si to ověřte a zbytečně si neberte své nažehlené prádlo. Zpočátku je spotřeba oblečení i látkových plen skutečně veliká a nemáte jej kde vyprat, natož vyžehlit!. Zpět domů si tak ponesete nejen Vaše krásné a voňavé mimi, ale i velký pytel špinavých oblečků a plen.

• zavinovačka
• jednorázové pleny cca 40 kusů - doporučuji pro novorozence pleny s výkrojem na pupík (pahýlek)Spokojená budete s prověřenými plenkami Happy Newborn, mají výkroj na pupíček, jsou dost široké a drží tvar, takže dobré i pro kyčle.
• vlhčené ubrousky – výhra nad opruzeninami = nepoužívat vlhčené ubrousky, (alespoň zpočátku), omývat zadeček vlhkou látkovou plenou nebo ubrouskem, či papírovým ubrouskem a poté otřít zadeček do sucha, než jej zabalíte do pleny. Většina ubrousků je hodně parfemovaných a zbytečně podporují kožní alergie a opruzeniny. Minimum alergizujících složek naleznete v roky oceňovaných vlhčených ubrouscích Baby Love z prodejen DM.
• Bepanthen – levnější a při tom s širším využitím je obyčejná kalciovka (Calcium pantothenicum) a navíc obsahuje kalcium. Tuto mast využijete nejen na zadeček a opruzeniny miminka, ale i na popraskané a natržené bradavky Vašich prsou. Tajemství zdravé pokožky na zadečku je: NEPŘEHÁNĚT MAZÁNÍ. Kůžička si musí sama zvykat. Čím častěji ji budete mazat, tím více si zvykne na to, že je promazávána a sama nezíská schopnost samohojení. Pokud nemá Vaše miminko zarudlou pokožku na zadečku, či jiné defekty, stačí jej namazat, jen když bude delší dobu v pleně, např. na noc. Bepanthen zakoupíte v lékárnách.
• Sudocrem – místo bepanthenu
• pozor na "mýdlo" – Proč je mýdlo v uvozovkách? Miminka do cca půl roku, žádná mýdla, šampóny a pěny do koupelí nepotřebují, o to méně parfemované a obsahující mýdlo. Je to zbytečné zatěžování pokožky, která je tenoučká a průsvitná jak pergamen a má rozhodně ještě hodně daleko do pokožky dospělého člověka. Pokožku miminka je třeba naopak chránit, ne zatěžovat. Proto ke koupeli doporučuji osvědčenou radu: koupání v přípravku Balneum Hermal, který zakoupíte v lékárně a, který je vhodný i pro atopiky a používá se běžně v období léčby dermatitid a vysušené pokožky. Stačí Vám balení 250ml, větší není třeba. Dále doporučuji další vyzkoušenou věc od firmy Bioderma mycí přípravek Atoderm moussant, který naprosto precizně, bez jakéhokoliv dření dětského zadečku odstraní tzv. smolku. Kdo už dítko má, tak ví, jak těžké je smolku z dětského zadečku odstranit a jak často to končí prvními odřeninkami ze snahy smolku odstranit. Pro miminko stačí koupit tubu 200ml, nebo můžete tento gel používat i Vy a koupit 1000 ml, čímž ušetříte. Balneum se používá jen do koupelí a moussant gel se dá použít i na sprchování. Šampón není vůbec potřeba, použijte moussant. Po šestinedělí můžete Vaše miminko umývat i v ABCDerm moussant gel 500ml z dětské řady značky Bioderma. Je mírně parfemován.

Zbytečně nenoste do porodnice lahvičky a dudlíky, dají se v případě potřeby kdykoliv přinést a nemusíte je pak znovu zbytečně sterilizovat.

Oblečení na cestu z porodnice pro Vás i miminko si doma pouze nachystejte a nechte si jej přinést až na samotný odchod domů.

• autosedačka je NEZBYTNOST v případě, že odjíždíte z porodnice autem
• oblečení – dle ročního období. Nezapomínejte, že novorozenci nemají termoregulaci a tak jim vadí, jak přílišné oblečení, tak nedostatečné. I když je parné léto, zvolte miminku dlouhý rukáv ponožky a tenkou dečku. Také nezapomeňte na klobouček , či čepičku proti sluníčku. A opět, každé dítko je jiné, jedno snese více vrstev a jiné méně, na to bohužel neexistuje žádný mustr, to si musí každá maminka odhadnout sama.

"Mě rodiče taky nechali vyplakat, museli nechtěla sem sama usínat a maminka,už z uspávání moc unavená. Nic mi to ale neudělalo! Mám s rodiči prima vztah! Tak v čem je problém? "

O pevném poutu k rodičům - v psychologii se používá mnohem častěji anglický název attachmentu jsem poprvé slyšela v době kdy jsem, už měla dceru. Tenkrát se mi  dostala do ruky knížka na téma poruchy attachmentu. U dětí v náhradní rodině se o poruchách pevného pouta k rodičům ví a mluvím mnohem častěji, než v rodinách běžných. Nicméně, je to záležitost každého jednoho dítka a jeho rodiče.

O co přesně jde? 

Tvorba attachentu začíná, už v prenatálním období, kdy miminko v bříšku slyší hlas matky, cítí její pohyby, vnímá její psychické rozpoložení, cítí se chtěné milované nebo naopak. Ihned po porodu, miminko pozná svou maminku ani ne tak očima jako čichem. Pevné pouto k matce se prohlubuje blízkostí, tulením,kojením, reagováním matky na potřeby,pláč dítka,ohleduplnou péčí..tím vzniká pouto lásky a důvěry. Toto pouto se každým dnem prohlubuje, dny týdny, měsíce..

Dítko cítí, že je chtěné, milované,že je dobré, že svět je dobrý, cítí se bezpečně a sebevědomně začíná objevovat svět s bezpečnou osobou - maminkou za zády.

Po prvním roce života se na toto pevné jisté pouto, začne stavět výchovou v podobě hranic.

Co když vše není tak ideální?

Jak vlastně vznikají poruchy attachmentu?

Začněme od těch drobnějších příčin vzniku až k těm závažnějším :

- špatné psychické rozpoložení matky v době těhotenství 

- separace matky a dítěte těsně po porodu 

-nekojení

-následně oddělené spaní matky a dítka

-tzv. studený odchov - netulení,nenošení a tak dál prostě opak kontaktního rodičovství

- a sem bych zahrnula také "úžasnou" metodu uspávání dle pana doktora Estivilla 

- dlouhodobě nejsou naplňovány potřeby dítěte - krmení dle režimu ne dle potřeby, nedůvěr a v  pláč dítěte,nerespketující výchova, fyzické tresty..

- dítko vůbec jednu blízkou bezpečnou osobu nemá  - nenaučí se vůbec pevné pouto vytvořit a udržet (děti umístěné v kojeneckých ústavech, děckých domovech)

Porucha pevného pouta k matce může být v různé síle od lehké, až k těm nejtěžším.

Samozřejmně problém nevznikne hned při prvním splněném bodu z výše uvedeného seznamu!

Já jako náhradní matka věřím a musím věřit, že se dá spousta prasklinek na pevném poutu opravit a zacelit pomocí lásky, respektu a kontanktního rodičovství.

Problém je, že toto pouto -tento vztah funguje jako stavební kámen pro stavbu dalších vztahů v životě - přátelé, partner, děti.  Ale také dává základ vztahu sám k sobě - sebevědomí a sebepřijetí s tímto poutem přímo souvisí.

Porucha pevného pouta nelze vidět, tyto děti vypadají jako všechny ostatní, ale existuje seznam projevů které má za následek.

Jen namátkou některé zmíním:

- nízké seběvědomí, malá empatie k sobě a okolí

-  dítě tvoří povrchní vztahy

- problematické vztahy s vrstevníky

-  destruktivní chování – k sobě, k druhým, k věcem

Samozřejmně čím je porucha attachmentu větší jsou projevy výraznější, u dětí dlouhodobě zanedbávaných a dětí v kojenechých ústavech, už lze říci, že se jedná o poškození mozku.

Ale o takovém extrému jsem psát nechtěla.

Alarmující je, že nějakou poruchou citového pouta trpí 50% populace. Jeslti máte chvíli času poslechtěte si toto video s paní psycholožkou Janou Kovařovicovou.

http://video.aktualne.cz/dvtv/psycholozka-detem-v-ustavech-se-spatne-vyviji-mozek-selhat-m/r~2e7eea28ce5311e5a0ca0025900fea04/?utm_source=atlasHP&amp=&utm_medium=dynamicleadbox&amp=&utm_term=position-1

Takže jaká je odpověď na úvodní otázku? Problém je v tom, že se poškozuje jedinečné pevné pouto lásky a důvěry mezi matkou a dítětem.

A ještě bych ráda přidala odkaz na jedno video, dnes se změnou zákonů, kdy by matka měla odejít do práce nejlépe snad, už v roce dítěte, kdy nás poslanci přesvědčují, jak je vše v pořádku je starý dokument od profesora Matějčka Děti bez lásky opět a ještě víc než dřív aktuální:

https://gloria.tv/media/WPc2mW9hP4G

K napsání tohoto článku mě inspirovala @kulenka.

Otázka zněla velice jednoduše: "Jak správně a s citem vysvětlit dítěti, že je někdo adoptovaný nebo jednoduše žije u náhradních rodičů?

Neberte to prosím jako dogma, je to jen můj názor...

S tímhle problémem jsem se setkala vlastně hned, když jsme si malou přivezli domů. Vozila jsem kočárek s tím maličkým spícím miminkem a přišly do něj zvědavě nahlédnout sousedovy holčičky ve věku něco mezi 4-7 lety. "Teto, vy jste chtěli miminko?" " Ano chtěli." "Teto, vy jste si ji dovezli z domečku?" "Ano z domečku." "Teto tam jsou děti, které nikdo nechce?" "EEE nechce, takhle to přesně není... Jsou tam děti, o které se rodiče nemůžou postarat, protože jsou nemocní nebo mají jiné důvody... No a nebo je nikdo nechce."

A další otázky, tentokrát od dospěláků. " Jak to mohla udělat, jak ji mohla opustit?"

Tenkrát jsem tam stála zpocená na celém těle a říkala jsem si, jak je dobře, že tomu to miminko ještě vůbec nerozumí.

Jenže o pár let později jsem poslouchala nejlépe před malou" Já nevěděl/a, že není vaše". "Vrrr, ale ona je naše!" "No jo, já myslel/a, že je adoptovaná..."

Malá mezitím vyrostla, vnímá, chápe ...

Tak jak se ptát líp?

Předem je potřeba si uvědomit, že není nutné a potřeba biologické rodiče odsuzovat. Nikdo z nás neprošel jejich životem, neví, co mají nebo měli za sebou, a jaké důvody je k tomu těžkému kroku dát dítě k adopci vedly. Pro ně to taky určitě jednoduché nebylo a není.

Neodsoudit není jednoduché. Pro ty, co se jich problém netýká, by to mohlo být možná o něco o jednodušší než kupodivu pro nás náhradní rodiče. Hlavně pro rodiče dětí, které mají za sebou díky jednání "biologických rodičů" ztížený nebo velmi těžký start do života a které si tyto následky musí nést celý život. Ano, pro takové náhradní rodiče je neodsuzovat mnohem těžší, přesto to zvládnou a děkují za to, že můžou být rodiči s otevřeným srdcem.

Alice Nellis, autorka dokumentu Adopce konkurz na rodiče, řekla jednu krásnou větu, se kterou souhlasím " Adopce je normální proces vzniku rodiny". Ano je to tak a bude super, až k tomu tak budeme přistupovat všichni!

Přijaté děti to mají mnohem těžší s vlastní identitou. Jsou podobné někomu, koho neznají, s kým mají společného mnoho a vlastně nic. Pokud biorodiče okolí odsuzuje o to hůř. Tento stín pak padá také na dítko. Moji zploditelé byli špatní, jaký jsem tedy já? Mám chtít nebýt jako oni? Nebo budu jako oni? Co to znamená?

Pro přijaté děti je nejlepší, jestliže se s tím vším okolí vyrovná takzvaně v míru.

Ale to už jsem se ve své úvaze asi dostala dost daleko.

Já to mám jednoduché. Když je nějaké dítko adoptované, prostě malé řeknu: "On/ona je taky z domečku, stejně jako ty. Taky si jí/ho tam rodiče našli, když jim hodná teta zavolala, že tam spinká miminko, které nemá maminku ani tatínka".

Učili nás, že vždy lze říct pravdu hezky, bez urážek a odsuzování.

"Víš on/ona je z domečku, kde spinkají miminka, která nemají maminku a tatínka." "Proč?" "Rodiče se o miminko nemohli postarat třeba z toho důvodu, že byli nemocní a nebo neměli kde bydlet a co jíst. Nebo je nikdo nenaučil, jak se o takové miminko postarat." A protože další lidé miminko mít nemohli, ale moc si ho přáli, tak když jim teta zavolala, že v domečku spinká miminko bez rodičů, přijeli si pro něj a je z nich rodina".

http://www.maminka.cz/getthumbnail.aspx?q=100&height=330&width=660&crop=1&id_file=120744127

UPOZORNĚNÍ: Všechny mnou publikované články jsou laické. Opakuji, že nejsem ani lékař, ani fyzioterapeut, ani podiatr, ani podolog. Všechno, co zde píšu, prosím berte jen jako inspiraci a pomoc při hledání vaší vlastní cesty. Není mým zájmem se s kýmkoli přít o (ne)vhodnosti chůze naboso. Každý ať dělá, co považuje za nejlepší.🙂

Už dlouhou dobu chci napsat tento článek. Sbírala jsem čas, náladu a hlavně materiály. Dnes a denně vidím venku děti. Dnes a denně jim koukám na boty. A dnes a denně mě neopouští jistá míra zklamání. Zklamání z toho, že všechny mámy si hlídají kojení, nošení, výchovu nevýchovou. Ale na nohy vlastních dětí jim asi nezbývá čas.

Ve spoustě věcí už nedáme na pediatry, nemocniční personál v porodnici, drahé polovičky, matky, otce, babičky, dědečky, jiné matky. Máme přístup k informacím a vlastní rozum. Stále jsou ale oblasti, kde mohou naše znalosti pokulhávat. Obouvání (nejen) dětí je jednou z nich.

„Děti instinktivně chápou, že obuv je něco nepřirozeného. Malé dítě se okamžitě pokouší zout si cokoli, co mu obujete, batolatům je nutné neustále připomínat, že se mají obout (nebo si botky nechat na nohou), a dokonce i starší děti nejraději chodí bosé (ačkoli některým už ‚nezbytnost‘ bot stačilo okolí vtlouct do hlavy). Než děti dokončí základní skolu, jsou plně přizpůsobené a přesvědčené, že chodit naboso je nebezpečné, nehygienické a za určitých okolností i nezákonné (nic z toho samozřejmě není pravda). Je to nešťastné, nezdravé a naprosto zbytečné.“ (Howell, 2012, s. 101)

Nohy jsou takové naše druhé ruce. Přestože nám už neslouží k uchopování potravy, obejít se bez nich by nám dělalo značné potíže. Jejich hmatová funkce má svůj smysl. Pro člověka jdoucího bosky je důležité (a často také příjemné) cítit povrch, po kterém jde. Je měkký, tvrdý, studený, teplý, jemný, hrubý, suchý, mokrý. O tohle všechno nás konvenční obuv ochuzuje. Často slýchám: Když mně je to nepříjemné, chodit bosky. Bingo! To je právě to. Něco, co bylo tisíciletí naprosto přirozené (a to hlavně fyziologicky!), nám najednou není příjemné. Dětem však ano. Jejich nohy ještě nejsou zdeformované společností. Pro ně jsou nohy stále ještě nedílnou součástí jejich propriocepce. Ale jen na chvíli. Než přijde máma a všechno to změní.

„Nožky dětí v prvním roce života mají relativní svobodu pohybu. Ta většinou končí s prvními kroky. Ve chvíli, kdy se dítě začně stavět na nohy, verdikt odborníků zní: ,pevná kotníková obuv'. Vždy a všude. Doma i venku. Tkaničky jsou zavázané, suchý zip dotažený, spadla klec.“ (Pročková, Umění fyzioterapie, s. 11)

„Rodičia do veľkej miery rozhodujú o zdravotnom stave nôh vlastných detí, preto by ich kompetencie nemali byť ponechané náhode.“ (Tóthová, Umění fyzioterapie, s. 16)

Je vám to povědomé? Když pomineme, co tvrdí lékaři (jejichž znalosti jsou dnes v mnoha oblastech už mírně zastaralé), co vám říká váš selský rozum? Je lepší nechat dětským nohám volnost, dovolit jim objevovat svět, jaký je, nebo je zavázat do kožené klece, která je od světa zcela odřízne?

Pojďme se podívat podrobněji na jednotlivé aspekty dětských bot (inspirací pro následující dělení mi byl článek Pavly Pročkové – viz zdroje).

1. BOTA MÁ BÝT PEVNÁ

http://www.zdraveobouvani.cz/webadmin/design/images/image/ilustracni/podelne_plocha_noha.jpg

Pevný opatek, zafixovaný kotník, pořádně zavázat. Sádra je na světě. Sádra, která noze absolutně znemožní se správně vyvíjet. Častý argument: je to potřeba, aby se zpevnil kotník, aby nedošlo k valgozitě, šmajdání. Je to vlastně logické, když mi dají nohu do sádry, taky bude celý život zdravá, svaly správně posilněné, chůze s ní vůbec neovlivní postavení těla, ostatní svaly, šlachy, klouby v mém těle...

2. NA PODRÁŽCE NEZÁLEŽÍ

http://img2.hyperinzerce.cz/x-cz/inz/10468/10468604-kozene-boty-nagaba-vel-36-2.jpg

Hlavně že ji bota má. Může být klidně z kamene. Však je to jedno, ne? NE, NENÍ!

Tvrdost podrážky je nejčastější příčinou toho, že si dítě osvojí špatný vzorec chůze už od samého začátku své chodecké kariéry. Proč? V mých předchozích článcích se dočtete, jak funguje odvíjení chodidla při chůzi. Důležitý je nášlap a pak také odraz. Když si to zkusíte naboso, zjistíte, že chodidlo se přirozeně ohýbá při odrazu, a to pod prsty. Teď si obujte boty. Zkuste totéž. Ohýbá se bota ve stejném místě? Ohýbá se hodně/málo? Ohýbá se VŮBEC?! (Mmch. Častým omylem je, že člověk vezme botu do ruky, za použití značné síly ji v půlce jakžtakž ohne a domnívá se, že tak je to v pořádku. Není!)

Co se tedy stane, když je ohyb žádný/špatný? Začínající chodec bude došlapovat na celá chodidla a dupat. Zkušenější chodec začne chodit přes patu. A dupat. Vzorec chůze výrazně ovlivňuje celé tělo (např. postavení trupu), v případě nesprávné chůze pak pochopitelně negativně.

„Dětská noha nemá sílu tvrdou botu ohnout a dítě pak namáhá nejen hlezno, ale zátěž se přenáší kraniálně. Trpí zvláště koleno a kyčel, v neposlední řadě i pánev a páteř.“ (Skaličková-Kováčiková, Umění fyzioterapie, s. 21)

Není však důležitá pouze příčná ohebnost, ale také ta podélná. Zkrátka podrážka by měla být ohebná jako papír (mírná, ale opravdu jen mírná nadsázka).

3. PODPATEK ŽÁDOUCÍ

http://images.forwallpaper.com/files/images/3/3c98/3c9808b6/359960/wearing-mama-s-shoes.jpg

Troufnu si tvrdit, že 99 % dětských bot má (byť jen malý) podpatek. Proč je to špatně?

„Tak například jakýkoli podpatek u dětské obuvi musí být považován za vysoký podpatek. Prostým porovnáním výšky podpatku a výšky těla by mělo být jasné, že podobně vysoké podpatky u dětské obuvi a u obuvi pro dospělé nemají na tělo stejný dopad. Znamená to, že dvoucentimetrový podpatek u dětské obuvi kvůli menší dětské postavě zhruba odpovídá pěti- až sedmicentimetrovému podpatku obuvi pro dospělé. Zvýšená pata mění rovnováhu dětského těla i jeho těžiště a zkracuje rostoucí Achillovu šlachu. Protože se zvýšenou patou se současně zvedá a zkracuje nožní klenba [...], dochází ke zkracování a oslabování fascií podepírajících klenbu. Chodidlo při každém kroku klouže vpřed a dochází k přetěžování prstů.“ (Howell, 2012, s. 99)

Tak já nevím. Je třeba něco dodávat?

4. DÉLKA SEDÍ, ŠÍŘKA NEZÁJEM

http://www.nohynaboso.cz/wp-content/uploads/2013/02/noha-a-vlozka-do-bot02.jpg

Jak vybíráte vhodnou velikost obuvi pro dítě? Prostě mu strčíte nohu do boty, postavíte ho a zmáčknete botu, kde má palec? A to je všechno? To vám opravdu stačí?

Co se týče velikosti boty na délku, většina rodičů ví, že by dítě mělo v botě mít nějaký ten nadměrek. Ale vědí, proč vlastně? Jde o to, aby noha měla při chůzi šanci správně prostorově pracovat. Při chůzi se noha v botě mírně posouvá v závislosti na fázi kroku. Prsty tak potřebují prostor. Proto nadměrek.

No a co ta šířka? Řešíte ji, když dětem vybíráte boty? Většina rodičů bohužel ne. Prostě zkontrolují, jestli nejsou boty malé na délku a šmitec. Jenže šířka je neméně důležitá. Hlavním nedostatkem konvenčních bot je, že bota je vepředu zúžená. Při přirozeném zatížení chodidla by se prsty měly rozvinout do vějířku. V botách pak trpí především palec, protože je násilím natlačen k ostatním prstům a nemá šanci poskytovat správnou oporu a správně se při chůzi odvíjet (palec se odvíjí jako poslední). Mrkněte na své nohy, nebo ještě lépe, na nohy svých matek/babiček. Vypadá jejich palec nějak takto?

http://zdrave-nohy.cz/wp-content/uploads/2015/02/HalluxValgus.jpg

Tak to víme, na čem jsme.😉

5. POLŠTÁŘEK SEM, POLŠTÁŘEK TAM

http://ulevapronohy.cz/img/cms/Aug14/NAVI_Lina_pena_381x230.jpg

Dalším kamenem úrazu je stélka (která mimochodem, pokud je vyjmutelná, může posloužit jako vodítko ke zjištění, zdali bota dítěti je/sedí, nebo ne). Především pak její tvarování. Kdo by přece nechtěl chodit ve zdravotních/ortopedických botách, ve kterých se chodí jako po obláčku? Nikde nic netlačí, jako bych ani nechodila!

Lidské chodidlo má klenbu příčnou (pod bříšky prstů) a podélnou (vykrojení na vnitřní straně chodidla). Stélky s podporou klenby jsou ortopedický „vynález“. Častým argumentem je, že tvarovaná stélka je potřeba, aby dítěti vytvořila právě tyto klenby (především pak klenbu podélnou), a to tak nemělo plochou nohu. Jenže jak to vlastně funguje?

„Nožní klenby se vytvářejí aktivní prací prstů a chodidla během vertikalizace dítěte a chůzí. Dítě, které se právě staví, podélnou ani příčnou klenbu nemá, nemá-li ji strukturálně danou stavbou nártu. Když v této době dostane boty a vložky, aby nemělo ploché nohy, je plochonoží a nefunkční noha prakticky zaručena, protože důvod k aktivnímu vytvoření klenby zaniká. Nenahradíme-li funkci vnější pomůckou, funkce se nevytvoří, nebo může zaniknout.“ (Lewitová, 2015, Umění fyzioterapie, s. 7)

„Boty, eventuálně korekční vložka, neřeší vytvoření klenby nohy. Korekční vložka je více méně pasívní podepření klenby. Klenba nohy se vytváří v souvislosti se změnou držení těla. Chceme-li zlepšit nožní klenbu a práci celého přednoží, je třeba se zaměřit na postavení pánve a funkci celého tělesného schématu.“ (Skaličková-Kováčiková, V., Umění fyzioterapie, 2016, s. 22)

Navíc tukové polštářky, které dětská noha má a které ji aktivně chrání, jsou v pořádku až do 8!!!! (ano, čtete správně, osmi) let věku.

„Chrupavčitý oblouk nohy je přitom u dětí od narození vyplněn tukovou tkání, která zde vytváří přirozenou ochranu. Vyklenutí stélky je tedy v obuvi malých dětí do 2–3 let něčím navíc a je zcela mimo přirozenou anatomii chodidla.“ (Pročková, Umění fyzioterapie, s. 13)

„Ve věku osmi let vymizí silné tukové polštáře nevyvinutého chodidla, nožní klenba by měla být plně vyvinutá, z většiny chrupavčitých částí kostry by už měly být kosti a také svaly, vazy a šlachy už bývají dostatečně pevné a ohebné.“ (Howell, 2012, s. 96)

6. POZOR NA PRSTY V PONOŽKÁCH!

https://media2.prozeny.cz/images/articles/8/8/3/2388/in-content/content/56a1dc2c90324a9a7be19ce69836f9b8/11859250-683x1024.jpg

Tak boty bychom měli. Co dál? Snad tím nejvíce opomíjeným jsou ponožky. A co s nimi, pomyslíte si nejspíš. Stejně jako vybíráme boty, které mají dostatek místa pro prsty, je třeba vybírat i PONOŽKY, které mají dost místa pro prsty. Není to směšné. Je to stejně důležité jako výše zmíněné.

Když pominu materiál, ze kterého je ponožka vyrobena, neměla by nohu především jakkoli svazovat. Prsty by měly mít dost místa, aby se mohly rozvinout do vějířku. Nemělo by to být pro ně těžké, nemělo by to jít pouze silou, ponožka by neměla prsty těsně obepínat a stlačovat k sobě. Proto vždy dbejte na to, aby mělo dítě ponožky minimálně odpovídající velikosti (a neplatí to jen pro ponožky, ale také pro DUPAČKY, POLODUPAČKY, OVERALY a další).

Dávejte také pozor na lem ponožek. Nesmí se zařezávat do kůže a dělat otlaky, což negativně ovlivňuje krevní oběh a zvyšuje riziko bolesti nohou a jejich otoků.

SHRNUTÍ

Bota, která nebrání správnému vývoji dětských chodidel, musí:

1. být dostatečně velká (nadměrek min. 1 cm, je nesmírně důležité odpozorovat, co vaše dítě zvládne, některé děti zvládnou i 1,5 cm, některé max. 1 cm);

2. být dostatečně široká (je potřeba, aby bota nohu neutlačovala, musí být dostatečně široká v prstech, ale nejen tam);

VELIKOST BOT PRAVIDELNĚ KONTROLUJTE! Je dokázáno, že děti neřeknou (a možná ani dostatečně nevnímají), že je boty tlačí. Při výzkumu ve školkách se zjistilo, že vysoké procento dětí nemá boty vhodné velikosti!

3. mít podrážku ohebnou všemi směry (na ohnutí byste neměli potřebovat velkou sílu, mělo by to jít lehce, samo) – s ohebností pochopitelně souvisí i tloušťka podrážky – obecně platí, že čím tenčí, tím ohebnější;

4. bez pevného opatku, bez podpory kotníku (přítomnost zmíněného = pasivizace dané oblasti);

5. bez podpatku (který nejenže mění těžiště těla, ale přenosem váhy na prsty je deformuje);

6. bez tvarované stélky (přítomnost zmíněného = pasivní podpora příčné a podélné klenby, svaly nemají důvod se zapojovat, posilovat, bez bot jsou pak nohy ploché, dochází k valgozitě kotníků).

Je důležité si uvědomit, že každý z nás je originál a ke každému je třeba tak přistupovat. Samozřejmě se mohou objevit deformity, vrozené vady aj., při kterých je použití obuvi, která porušuje některou z výše popsaných zásad, odůvodněné. Vždy je ale třeba, aby bylo dítě řádně (řádně! nejen pohledem ortopeda v ordinaci) vyšetřeno odborníkem. Většinou jsou navíc např. vložky kombinovány s aktivním cvičením, tejpingem (plochá noha není problém chodidla jako takového, jde o komplexní problém, který je také třeba komplexně řešit).

MÁ TO ŘEŠENÍ?

Ano, má. Dejte si práci s výběrem bot pro sebe i své děti. Nenechte se odbýt desetiletí opakovanými radami ostatních. Čtěte, zajímejte se, sami to vyzkoušejte, ale hlavně: šiřte to dál! Vaše děti vám jednou poděkují.

Konečné rozhodnutí je vždycky jen a jen na vás. Nikdo vám nemůže přikázat, co dělat. Řidťe se svým dítětem. Ono na rozdíl od nás stále ještě cítí, co je pro jeho tělo nejlepší.

Použité zdroje:

Howell, D. Naboso: 50 důvodů, proč zout boty. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2012. 162 s. ISBN 978-80-204-2637-6.

Lewitová, C. O dětských nohách. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 5–7.

Pročková, P. Barefoot obuv pro děti. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 11–15.

Skaličková-Kováčiková, V., Dětská noha a její problémy, principy rehabilitace. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 21–23.

Tóthová, J. Úvod do problematiky tzv. rodičovských kompetencií v oblasti obúvania detí. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 16–17.

Téma omílané stále dokola, přesto se pořád setkávám se ženami, které nechápou základní princip. Když se nebudou bezmezně a bezpodmínečně milovat ony samy, nikdo jiný to za ně neudělá. Čekání na zázrak z vnějšku je v tomhle případě nesmyslná ztráta drahocenného času.

Před čtyřmi lety jsem šla k doktorce na preventivní kontrolu. Měla jsem 90 (slovy devadesát!) kilo, což při mé výšce 168 centimetrů je pomalu váha na porážku (nebyla jsem před tím ani těhotná ani nemocná, prostě jen vyžraná). Byla jsem žena nešťastná, nesebevědomá a sebezničující. Měla jsem tak velká prsa, že jsem radši permanentně nosila sportovní podprsenku, protože mi hluboký dekolt přišel vulgární. Pleť jsem měla zničenou z vína, nekvalitní péče a stravy. Co si budeme povídat, hlavně i z nedostatku sebelásky. Tehdejší přítel mi dával lásky tak akorát, kolik jsem si zasloužila. Tedy tolik, kolik jsem si jí sama dávala. Sex-appeal pro mě bylo slovo skrývající něco nedosažitelného. Záviděla jsem kamarádce tzv. m*davý pohled (Tenhle výraz je naprosto specifický a nedá se nahradit pouhým "svůdný". V praxi ho můžete vidět ve filmu Duše jako kaviár, kde ho učí Cibulková Vilhelmovou.).  Když jsem chtěla s někým flirtovat, znejistěla jsem a ujelo mi oko někam do tramtárie. Jen jedno. Takže krasavice k pohledání.

A pak jsem se rozhodla pro změnu. Rozešla jsem se s tehdejším snoubencem. Nemělo cenu být spolu jen ze zvyku proto, že nikdo jiný lepší není. A začala jsem hubnout. Bez diety, bez nějakého plánu. Začala jsem být šťastná a měla se čím dál víc ráda. Kila šla dolů sama, deset jen to fiklo. Dalších pět, když jsem se dobrovolně úplně vzdala alkoholu. Teď mám ještě o deset méně, ale na tak novou postavu už jsem si musela zvykat, protože kojení mě doslova vysálo a já přišla o ženské křivky. Už se ale pomalu k mé spokojenosti vrací.

Po prvním rozchodu jsem si na nový vztah počkala rok. Měla jsem pár aférek, ale nějak jako bych nebyla hodná milování. Musela jsem zvednout laťku. V momentě, kdy jsem se skutečně začala milovat, přestala jsem narážet na typy "ošustit, opustit". Všichni mi dělali jen to, co jsem jim dovolila, nízké sebevědomí využití vyloženě nahrává.

Nedávno jsem znovu jako modelka na vizážistickém kurzu absolvovala barvovou

typologii. Odlíčená, s bílým pytlem na hlavě a bílým hadrem okolo krku, nasvícená tak, že vyleze každá nedokonalost. Před pěti lety, kdy jsem se sama typologii učila, jsem měla slzy v očích a chtěla, aby už to skončilo. Teď jsem se na sebe usmívala a nemohla se vynadívat. Ten rozdíl v pohledu na sebe sama byl obrovský. Momentálně se líčím, protože mě to baví a mně osobně se to líbí. Dřív jsem se líčila, protože jsem myslela, že ostatním se to líbí a že bez make-upu se na mě nedá dívat. Každé ráno se na sebe v zrcadle usměju. Pak i odpoledne, večer... Už asi dva roky mám ten pověstný m*davý pohled. Naposledy mě to překvapilo, když jsem měla malou na břiše, hnusný vaťák ze sekáče, který plní čistě užitnou tepelnou funkci pro nás obě, ale o estetice řeč být nemůže. Mazala jsem si na pusu vazelínu a najednou jsem si všimla, že mě upřeně sleduje chlap z auta. Usmála jsem se, zamrkala dlouhými řasami a díky tomu jsem měla lepší den.

Vidím kolem sebe samé krásné ženy. Jediný rozdíl v nich je, že některé to o sobě ví a druhé se radši samy shazují. Krása je vrozená všem, sex-appeal se dá naučit. Mějte se rády, ne kvůli partnerovi, ne kvůli lidem okolo, ale jen kvůli sobě. Protože je jen jedna jistota, že jste jediný člověk, se kterým budete až do konce života. A začněte hned.

P. S. Oko už mi ujíždí, jen když jsem fyzicky vyždímaná, nebo ve stresu. Dřív to lidi děsilo, teď to podávám jako roztomilou nedokonalost. I přímý pohled byl o mé sebelásce.

Fotky mé proměny a z barvové typologie najdete zde: http://matkaajah.blogspot.cz/2016/02/jsem-k-sobe-laskava-vlidna.html