S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.

Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.

Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.

Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.

USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a  teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.

Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.

Kdo me zna, vi, ze tabory me provazeji cely zivot a nase rodina je tak trochu nenormalni (mozna trochu vic). Manzel si na to postupne stale zvyka a jelikoz je ucitel, tak nechape, ze ja, jakozto take ucitelka, chci jeste v lete jezdit s detmi na tabory. 

No asi je to proste v genech, kdyz nasi byli oba oddilaci, pozdeji jezdili i jako hlavasove a ke vsemu pres rok vedli turistickou skupinu. Tahali me s sebou a na tabory me brali od meho 1.5 roku. No reknete, koho by to nepoznamenalo. Jako dite jsem absolvovala okolo 20 taboru (nektera leta 2 tabory za jedny prazdniny). Slo o tabory na 2-3 tydny, nikdy ne kratsi. Dale jsem jezdila na tabory o jarnich prazdninach.

Dva roky jsem jezdila jako praktikant (celkem 4 tabory) a od 18 jezdim jako vedouci (za sebou mam takto okolo 20 taboru). Ale dost o me, to ted neni tak podstatne.

Letos jsem se po vynucene pauze (nejen kvuli porodu Kati) rozhodla, ze uz se bez taboru dele neobejdu a kdyz kamaradka prisla s tim, ze shaneji oddilaka, tak jsem rekla, at mi tedy da kontakt na vedeni. Tomu jsem napsala, ze bych moc rada jela, ze jsem pedagog a jake mam taborove zkusenosti, ale ze je jediny hacek a to, ze bych s sebou potrebovala vzit tu svoji aktivni triletacku. Odpoved byla rychla a jasna - radi me prijmou a Kaculi s sebou vzit mohu, ale prej je zajima, co znamena aktivni triletacka🙂 Na to jsem odpovedela, ze to radeji asi ani vedet nechteji a ze zjisti na tabore. 

V kvetnu jsem absolvovlala s touto partou uzasny vikendovy pripravak bez Kacky a uz se nemohla dockat leta.

Boj byl nas sbalit (nejak jsem z toho vypadla a nejak jsem nevedela, co vsechno vzit Kacce, aby se pripadne nenudila, nekde se mnou na stanovisti nebo tak, ale jak pozdeji budete cist, pochopite, ze tyto obavy byly zbytecne). Nakonec jsme odjizdeli s plnou malou Fabii (tedy presneji receno manzel nas odvazel). Omluvou budiz to, ze jsem s sebou brala i spoustu eraru jako karticky, kancelarske potreby, ledky na bojovku apod.

                                                            25. týden těhotenství         

                                                             Co se děje s vámi?

25. týden těhotenství činí dosavadní přírůstek na váze asi 5 kg.

V tomto týdnu se také nejčastěji provádí glukózový toleranční zátěžový test, tzv. OGTT. Je možno jej provést ale až do 28. týdne gravidity. Zjistí se hladina cukru v krvi matky ráno nalačno a poté za 2 hodiny po vypití glukózového roztoku. Výskyt poruch metabolismu glukózy je v těhotenství poměrně vysoký (3 - 7 %). Více ohroženy jsou ženy starší 30 let, ženy s nadváhou, ženy, u nichž se vyskytl diabetes v rodině, ženy, které porodily v minulosti plod s vyšší porodní váhou (nad 4000 g). Nejčastěji se jedná o tzv. těhotenský (gestační) diabetes, který  se projeví většinou až v druhé půli těhotenství a po porodu vymizí.

Léčba spočívá v úpravě glykémií u těhotných (hladina cukru v krvi matky), nejčastěji pomocí diety a v případě přetrvávání vysokých hladin cukru pak pomocí inzulinu, aby se předešlo poškození plodu. V lehčích případech těhotenské cukrovky a při poctivém dodržování  diety a jiných opatření se těhotenství nijak nemusí lišit od těhotenství zdravých rodiček, těžší průběh cukrovky ale může ovlivnit výsledek těhotenství – děti mívají vysokou porodní hmotnost, cukrovka zpomaluje jejich vyzrávání,  těhotenství je provázeno zhoršenou funkcí placenty a je často nutné jej ukončit dříve. Ženy s cukrovkou, která musí být upravována inzulínem, jsou většinou sledovány v poradně pro riziková těhotenství a neměly by přenášet. Každá žena, která má pozitivní oGTT test, by měla být již do konce těhotenství předána do péče diabetologa!

Cestování vždy představuje určité riziko (vibrace, otřesy, riziko úrazu, narušení denního životního rytmu).  

                                                            24. týden těhotenství         

                                                             Co se děje s vámi?

V těchto dnech těhotenství se pomalu začínají dostavovat důsledky přibývání na váze, dochází k prosáknutí a uvolnění v oblasti pánevního pletence (to může vést až k rozvolnění spony stydké tzv. symfyseolysis). To se může projevit bolestmi v podbřišku a v kříži, někdy bolestmi v tříslech a na vnitřních plochách stehen. Důsledkem toho dochází i ke změně chůze (chůze o širší bázi tzv. kachní chůze). Rostoucí bříško zapříčiňuje též zvýšené prohnutí v bedrech. Snažte se stále o správné držení těla!

Spolu s bříškem se zvětšují i prsy. U některých žen prsy dosáhnou na konci těhotenství až dvojnásobného zvětšení. Nezapomínejte si postupně upravovat velikost podprsenky (v případě větších prsů ji noste i na noc), nejvhodnější je podprsenka se širokými ramínky.

Nejlépe již v polovině těhotenství. Lékař již nemusí nové pacienty přijímat.

Hledejte lékaře v místě vašeho bydliště, aby byl v dosahu při akutním onemocnění. Zjistěte si služby, které poskytuje (možnost telefonické konzultace mimo ordinační hodiny včetně návštěvní služby v akutních případech, zda provádí nadstandardní očkování či např. nastřelování náušnic). Není též na škodu zjistit si bližší informace o poskytování péče daným lékařem ve svém okolí.

                                                            23. týden těhotenství         

                                                             Co se děje s vámi?

V této fázi těhotenství rychle přibíráte na váze, a pokud na vás těhotenství dosud nebylo patrné, v příštích dnech se to změní. Průměrný přírůstek na váze je ve 23. týdnu těhotenství cca 4-5 kg. Mohou vám začít první nebolestivé stahy děložní svaloviny (známé jako „poslíčky“). Nevyvolávají změny na děložním hrdle a některé ženy je ani nevnímají. S přibližujícím se termínem porodu mohou být silnější a častější a označují se jako „poslíčky“. .

Tlak těhotné dělohy může mimo hemoroidů způsobit též křečové žíly na dolních končetinách a v oblasti rodidel. Doporučuje se pravidelné cvičení a dostatek pohybu (nejlépe chůze), při odpočinku podkládání dolních končetin do zvýšené polohy, aby se zlepšil krevní návrat. Vhodné je též nošení kompresivních punčoch a pohodlné obuvi.

Cestování autem je určitě vhodnější než jízda v přeplněných dopravních prostředcích, ovšem pouze za předpokladu použití bezpečnostního pásu, jehož spodní část má být vedena pod zvětšeným břichem, ne přes břicho.

Spodní pás je umístěn pod dělohou, ramenní pás nad vrcholem těhotné dělohy, mezi prsy. Upnutí musí být pohodlné, ne příliš těsné, ale ani volné. Ramenní pás nesmí sklouzávat z ramene! Poutat by se měly těhotné-řidičky i těhotné-spolujezdkyně, a to na předním i zadním sedadle. To, že samotný pás musí mít funkční samonavíjecí zařízení a nepoškozený popruh, je samozřejmostí.

                                                           22. týden těhotenství         

                                                            Co se děje s vámi?

Nadále přibíráte na váze asi 0,5 kg týdně. 22. týden gravidity je celkový přírůstek nejčastěji kolem 4 kg. Zvětšující se bříško už je na vás dobře vidět.

Mohou vás začít trápit křeče v nohách (především noční) či tuhnutí bříška. Při noční křeči v lýtku nepropínejte špičku nohy, naopak přitáhněte ji k bérci směrem vzhůru a křeč ustane.

Nejčastější příčinou bývá nedostatek hořčíku (magnesia), po konzultaci s vaším gynekologem ho začněte užívat.

V noci a při odpočinku lehávejte raději na levém boku, zmírníte tím tlak těhotné dělohy na dolní dutou žílu a tím se zmírní otoky dolních končetin a můžete tak předejít i kolapsům či slabosti, ke kterým často dochází právě v poloze na zádech .

                                                           21. týden těhotenství         

                                                            Co se děje s vámi?

Zakulacování bříška vám v tomto období těhotenství může způsobit vystupování pupíku. Je to zcela běžné.

Vaše tělo začíná rovněž více zadržovat vodu, časté bývají otoky na prstech rukou (těsné prstýnky raději odložte) a na nohou. Výraznější otoky je třeba konzultovat s gynekologem. Do poradny byste měla chodit každé 4 týdny.

Srdce vašeho miminka bije již tak intenzívně, že je možné ozvy plodu poslouchat pomocí stetoskopu přiloženého k břichu těhotné ženy.

Těhotenství bývá obdobím, kdy se hemeroidy objeví u ženy často vůbec poprvé. Nejčastěji se objeví kolem 20. týdne gravidity. Jedná se o rozšířené žíly (žilní městky) v oblasti konečníku, ve kterých městná krev právě vinou tlaku zvětšené dělohy na pánevní dno. Projevují se pocitem tlaku, svěděním a bolestí, někdy krvácením či zanícením. Za porodu může vyhřeznout sliznice konečníku na části nebo celém obvodu jako sytě červený hroznovitý útvar.

Nebudu lhát, na ten znovunabytý bezdětný život bych si zvykla jako nic. Stačilo pouhopouhých šest dní bez dětí a úplně mě vyvedlo z konceptu, žese  po mně zase chtějí nějaké výkony v kuchyni. Týden, kdy jsem si mohla naprosto legálně usrkávat čínskou polívku v obýváku při sledování Sexu ve měste, aniž by mě kdokoliv poučoval o tom, že je konzumace jídla v obýváku přísně zakázána a následně mi onu polívku vysrknul před očima, utekl jako voda. Popravdě, trochu jsem zvlčela.

A navíc došly čínské polívky, čímž sevýrazně přiblížila apokalypsa. Pokud se totiž bude opakovat dnešní kuchyňská scenérie, zcela jistě dojde k vychýlení zemské osy a dost možná i k výraznému oteplení planety.

Tak tedy na lehký rozjezd jsem dnes uvařila těstoviny s boloňskou omáčkou. Omáčka byla ve skleničce, ale ohřála jsem ji úplně sama. Zdá se mi to jako poměrně unáhlený a riskantní krok od čínských polívek, daleko lepší by bylo jít na to přes vejce na tvrdo, ale budiž. Jsem odvážné děvče. Očekávala jsem za to standing ovation nebo alespoň obdivné hvízdání. Ale místo toho se všichni snažili jasně demonstrovat, jak v uplynulém týdnu hladověli, až málem vyhladověli na kost. Hlavně Pažout.

Valja: „Mňam! To bylo dobrý! Já si jdu přidat!“

Já: „Ale ono už na přidání není...“

Pažout: „Taky jsi mohla uvařit polívku. Dal bych si... Třeba gulášovku!“

Článek píši téměř rok po tom, co Káťa nastoupila do školky, dříve jsem nějak nestihla.

V první řadě chci říct, že tento článek nepíšu ani jako návod ani jako doporučení a byla bych nerada, kdyby byl špatně pochopen. Svou dceru miluji nadevše a snažím se pro ni dělat to nejlepší, jak to cítím.

Také se předem omlouvám sa delší úvod, ale pro ty, co nás nesledují si myslím, že pomůže lépe pochopit co a jak.

Káťa byla od narození velmi aktivní dítko, téměř nespavé a minimaně prvních 6-9 měsíců také velice ubrečené. Velice jsme bojovaly s kojením (to by bylo na jiný článek) a já už pak měla pocit, že jsem špatná matka, když Kačka pořád řve, nebo málo spí a večer prostě neusne v 19 hod. jako všechna mimina okolo. Bohužel manžel mi moc oporou nebyl, a tak jsem si vše musela nejdřív srovnat sama v sobě. Uvědomit si, že se snažím dělat první poslední a že jsou věci, které asi jen tak nezměním (jako třeba Káti pozdní včerní spaní, které trvá doteď a částečne je způsobeno bydlením v garsonce a částečně asi i geneticky, jelikož prý moje sestra byla v tomto úplně stejná). Ač chodí spát někdy i ve 23 hodin, vstává v 7 a celý den jede jako motorová myš (tedy s krátkým spánkem po obědě, jehož zrušení k dřívějšímu usnutí večer nepomohlo).

Kromě nespavosti je opravdu velice aktivní a živé dítko, které je ještě dost chytré (já bych řekla spíše vychytralé), vše nasává jako houba a učí se rychlostí blesku. Neposedí ani 10 sekund, leze nejlépe po výškách a čím výš tím lépe a pak klidně běží a je jí jedno, že "podlaha" končí, takže jsem neustále ve střehu a rozhodně nemám to štěstí si třeba na dětském hřisti sednout a číst si.

Od jejích cca 6 měsíců jezdíme na plavání, kde si vždy chvíli před a delší chvíli po plavču hraje s dětmi v herničče. Od malička je velice družná a společenská, nestydí se, nebojí se cizích dětí ani dospělých. Z toho důvodu mi bylo vždy líto, že u nás na vsi venku na hřišti, na louce či v lese nepotkáváme téměř žádné děti, i když tu jsou (ale každý má pískoviště, houpačku a skluzavku na zahradě). Bylo vidět, že jí kontakt s ostatními dětmi v nějaké větší míře chybí, ale nějaká dětská centra pro nás nejsou moc dostupná (finančně ani vzdálenostně), a tak když se začal přibližovat druhý rok, uvažovala jsem o školce.

Po mnoho desetiletí byla toxoplazmóza téměř mysteriózní nemocí, jejíž zdroj a způsob přenosu byly zahaleny tajemstvím. Někdy se však ve svém okolí setkávám s takovými názory a tvrzeními, že mám pocit, že je tomu tak částečně pořád🙂

Jak to s toxoplazmózou tedy je? Jedná se o jednu z nejrozšířenějších parazitárních infekcí člověka (i domácích zvířat). S toxoplazmovou infekcí se totiž setká až jedna třetina lidské populace (u nás je to přibližně 40% lidí starších 40let). U lidí s nenarušenou imunitou (u zdravých osob) má formu celoživotní latentní (skryté) infekce, která dotyčnému nezpůsobuje žádné potíže či omezení. Za určitých okolností však může způsobovat i velmi závažná onemocnění – v prvé řadě to platí u lidí s narušenou nebo jinak postiženou imunitou (po transplantaci, s AIDS…). Dalším případem jsou pak těhotné ženy, které během těhotenství (hlavně v prvních dvou trimestrech) prodělají primoinfekci (jejich tělo se s toxoplazmózou setká poprvé) -  infekce totiž může přejít na plod, který může vážně poškodit.

Původcem tohoto parazitárního onemocnění je prvok s názvem Toxoplasma gondii. Tento prvok má tři životní stádia:

• Klidové formy (bradyzoiti) – tyto formy jsou přítomny ve tkáňových cystách při latentní infekci (tedy např. u celé třetiny lidské populace – prostě u všech, kdo se s touto infekcí setkali)
• Množící se formy (tachyzoiti) – přítomny při akutní fázi infekce (při primoinfekci nebo při aktivaci latentní infekce – nejčastěji při narušení imunity)
• Sexuálně vzniklé formy (sporozoiti) – tyto formy vznikají ve střevě konečného hostitele tohoto parazita, jímž jsou pouze kočkovité šelmy (nejčastěji kočky).

Toxoplasma se tedy umí sexuálně pomnožit a dokončit tak svůj vývoj pouze v kočičím střevě! Odtud se pak ve formě tzv. oocyst vylučuje trusem do okolního prostředí a kontaminuje zeminu, vodu, zeleninu… (každá kočka může být infikována jen 1x za život, nejčastěji ve věku 3 – 8 měsíců a oocysty vylučuje pouze pár týdnů, přičemž často trpí průjmy). Vyloučené oocysty po pár hodinách dozrávají a stávají se infekčními pro tzv. mezihostitele, mezi něž patří i člověk (jinak sem patří téměř všichni teplokrevní obratlovci). V mezihostiteli se pak po pozření infekčních oocyst vytvoří opouzdřené cysty v různých tkáních (ve svalech, v mozku, v játrech, v oku…kde se klidové formy toxoplazmy uchovávají často po celý život)  - zmiňovaná latentní (bezpříznaková) fáze infekce. K aktivaci pak dochází pouze při velkém oslabení imunity (transplantace, AIDS…).

Člověk se tedy toxoplasmou může nakazit třemi způsoby:

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Vybavuji si těhotenství se Šimonkem, zažívala jsem obrovské zážehy lásky, kdykoliv jsem si uvědomila, že je ve mně další život. Jela jsem autem z práce a usmívala se jak měsíček na hnoji, dopřávala jsem si tak kilo ovoce denně a dohlížela na to, abych jedla alespoň 6x za den a pravidelně pila. Samozřejmostí byly těhotenské vitamíny, předporodní kursy a procházky za zdravím. Celý můj život se točil kolem mého bříška a příprav na příchod miminka. Prostě první těhotenství!

Tak to máme pravděpodobně všechny, když čekáme své první plánované dítě. Když však čekáte druhé a další miminko, už se prostě nemůžete cítit tak, jako poprvé, kdy středem vašeho vesmíru bývávalo jen rostoucí bříško. Nejste už jen sama pro sebe, protože většinu času vám zabírá prvorozené dítě. Nemáte čas si lehnout, kdykoliv ucítíte, že by bylo fajn si odpočinout. O mísu ostružin se podělíte se synkem nebo dcerkou, na místo abyste ji snědla sama. U třetího těhotenství si dáte do pusy 3 ostružiny a zbytek se dělí automaticky mezi děti. Nevaříte podle své chuti a z čokolády často vidíte jen obal. O zmrzlinách ani nemluvím. Jste fakt ráda, že si bříško pohladíte alespoň, než vstanete ráno z postele nebo před spaním. Přes den vám jej připomene buď únava, nebo činnost, při které vám tak trochu překáží. Pak si přečtete článek o tom, jak je krásné komunikovat s nenarozeným dítětem jako třeba tento a může vás trochu zasáhnout pocit, že pro mimiko neděláte tolik jako v prvním těhotenství a že se může cítit zapomínané. A to i přesto, že děláte, co můžete.

Tyto pocity jsem často probírala se svými kamarádkami, když byly v očekávání svého dalšího dítěte a já zrovna těhotná nebyla. Snažila jsem se jim vysvětlit, že druhé a další dítě ví, kam se vtělilo a že nemá cenu cítit lítost nad tím, jak by to mohlo být a není, protože miminko v bříšku cítí víc, než si dokážeme představit. A že spokojenost a pohoda maminky je pro něj stejně důležitá jako vědomá komunikace s ním. Navíc ono cítí energii láskyplného objetí, které dáváte jeho staršímu sourozenci. Slyší, když dětem zpíváte na dobrou noc nebo si s nimi hrajete. Vnímá energii, kterou přitom vytváříte, protože je to přesně stejný druh energie, kterou posíláte jemu, když s ním vědomě komunikujete. Navíc to spojení díky starším dětem zůstává delší dobu, protože pro ně jsme tu vědomě prostě pořád.  

Nyní jsem sama těhotná a toto téma se mi lehce připomnělo. Vnímám, že ho mám zpracované a na miminko se moc těším a přesto, že se starám o 4 děti, vím, že je Mariánek stále se mnou a já s ním. Chci vám proto poradit, abyste se těch pocitů o nedostatečné pozornosti zbavily a nesrovnávaly, jaké to bylo tehdy a je teď. Uvědomte si, že dáváte miminku přesně to, co potřebuje. Že za něj dýcháte, živíte jej a staráte se o to, aby cítilo harmonii a lásku a ono to moc dobře vnímá. Když k tomu přidáte pohlazení bříška ve chvíli, kdy máte zrovna čas, není možné, že by děťátko rostoucí uvnitř vás nedostalo to, co potřebuje.

A ještě jeden poznatek na vlastní kůži, a to, že přes všechen ten denní shon, můj Mariánek v bříšku zvedá pomyslné sluchátko sám, ani to nemusím dělat já. On totiž vždy vytuší ten správný čas, kdy mu můžu odpovědět.

Nepochybuji o tom, že by měl málo pozornosti. Přesto jsem ucítila jednou po obědě potřebu mu to vysvětlit. Vlastně, když jsem k němu začala mluvit, napadlo mě si to rovnou zapsat, abych si jednou mohla připomenout tuhle krásnou klidnou chvilku a mé rozněžnělé pocity věnované miminku ve mně.

S tím, jak roste slovní zásoba našeho potomka, se zároveň exponenciálně zvyšuje riziko trapných chvil na veřejnosti. V čekárně u pediatra bývá velká sranda a obecně platí, že čím víc dětí, tím líp! Navíc ten pocit, že nevíte, co si odtamtud odnesete, je prostě boží!

K: Dobýýýý den! Mamíííí, už půjdeme dovnitř?

Zcela nedbaje fronty před námi se hrne ke dveřím a jediné, co ho dokáže zadržet je televize s Krtkem. Bohužel končí, ale sedá si ke mně a do hledáčku se mu dostává sympatická maminka s holčičkou. Chudák…

K: Mamíííí? To je paní?

J: Ano, to je paní.

K: A to je holčičta?

Mám úžasnou a skvělou kamarádku a ta má 3 děti. Děti jsou naprosto super a čiší z nich velká radost ze života. Moc ráda u nich trávím čas. Při mé poslední návštěvě jsem se dost pobavila. Kamarádka si s úsměvem postěžovala: "tak si představ, něco jsem nevěděla a moje dcera mi úplně v klidu řekne - mami, nejsi ty blondýna!?" 
Za chvíli po tomto rozhovoru jsme šly pro děti k autobusu, kterým přijížděly ze školy. Holčička něco pronesla a reakce mojí kamarádky byla: "no, jasně, blondýno!" 🙂 
Už tušíte kam dnešním článkem mířím? 
Ano, správně - ke komunikaci, tentokrát verbální. 
Každé naše slovo má obrovskou moc - ať proneseno ve srandě, ve vážnosti, ve vzteku. Slova nejdou vzít zpátky a nejdou vymazat z paměti. Krásným příkladem je "test", který nám byl dán na jednom workshopu, kterého jsem se účastnila asi před 9 lety. Přednášející nám řekl: "teď něco řeknu, neposlouchejte mě a nepamatujte si to!". A řekl: "HOVNO". Výsledek si můžete domyslet...ještě po 9 letech se mi tahle situace vybavuje jako živá 🙂
Mozek je jako počítač - slyší všechno, ukládá všechno..i když Vy možná máte pocit, že už spoustu věcí nevíte, nepamatujete si - všechno v něm je. Běžný člověk využívá 7-8% své paměti a je to jen proto, že neví jak s mozkem pracovat a dostat se k "uloženým záznamům". Nicméně, i když nevíme, že nějaké informace v mozku máme - tak stejně mohou vytvářet vzorce našeho chování a reakce v určitých situacích. Já se dnes chci bavit o vzorcích a reakcích, které si tvoří naše děti díky našim slovům. 
Na terapiích se často potkávám s lidmi, kteří například mluví velmi potichu...když se jich zeptám, zda by mohli hovořit hlasitěji, často je odpovědí: "rodiče mi říkali, že mám protivný skřípavý hlas, ať jsem raději potichu.." nebo: "rodiče mi říkali, že neumím zpívat, že vždycky všechno pokazím, že jsem ničitel, že je utrápím, že mě nikdo nebude mít rád - když, že si mám hledět svého a mlčet, buď hodná holčička/kluk..." Možná byste si teď sami dokázali dosadit pár vlastních slov / vět, kterými vás rodiče častovali - samozřejmě v dobré víře. Každý vychovává jak umí nejlépe a nelze se za to na rodiče zlobit. Každopádně, chcete i vy pokračovat v této linii výchovy? Nebo máte zájem to zkusit jinak a dát svému dítěti do vínku přesvědčení, že je milované, ať se děje cokoliv, že je dobré takové jaké je a že není potřeba se porovnávat s druhými, protože každý z nás je jiný a výjimečný v něčem jiném? 🙂 Já jsem rozhodně pro tu druhou variantu 🙂

A jak na to?
1) mluvte k dítěti tak jak chcete, aby ono mluvilo k Vám
2) když se Vám něco nelíbí - neříkejte, že je takový nebo makový (hrozný, drzý, uřvaný, nešikovný), ale jen mu řekněte, že se Vám nelíbí jeho styl chování nebo, že něco rozbíjí.. 
Naučme se zaměřovat pouze na jednání dětí..a vlastně i dospělých. Příklad situace za volantem, jak NE: "ty prase, jak to řídíš..!!??" jako ANO: "ten ale řídí jako prase".
3) dávejte lásku bezpodmínečně - i když vás bude dítě bude v určitou chvíli hrozně štvát- řekněte, že ho máte rádi, ale, že se vám nelíbí to a to a co od něj potřebujete, aby jste byli v pohodě. Ideálně obě strany. 
4) říkejte dětem co mají dělat! Mozek totiž nezná předponu NE (neskákej, neházej, nechoď se mění na skákej, házej, běž). Řekněte mu raději: "pojď prosím ke mě, přestaň prosím házet"
5) ideálně ke svým pokynům sdělte i důvod, proč po něm něco chcete. Zkuste si navnímat rozdíl mezi sdělením: a) běž si obléct svetr b) běž si prosím obléct svetr, je tam zima, ráda bych, aby ti bylo teplo.
6) chvalte je a říkejte jim hezké věci. Chválit nemyslím dělat z něho kvůli všemu boha a tleskat nad každým bobkem. Ale když se mu něco povede, pomůže vám s něčím...chvála by měla být za konkrétní počiny. A hezké věci? Ty můžeme říkat pořád, zlepší to náladu i vám 🙂 Je fajn naučit sebe i dítě radovat se z životních maličkostí.
7) podporujte je. Opět mám potřebu rozdělit podporu a podporu. Podpora typu: "no co, měl jsi vyhrát ty. Ten patolízal to vyhrál jen proto, že se rodiče znají" se trochu liší od té mé: "nevadí, že jsi nevyhrál. Mám radost, že tě to bavilo a že sis to i tak užil" nebo: "já ti rozumím, že jsi rozmrzelá, že ti ty kostky pořád padají. Když jsem byla malá - tak jsem to tak taky určitě měla. Ale zkoušela jsem to znovu a znovu..a pak to šlo. Zkusíme to spolu ještě jednou?"
8) pamatujte na Pygmalionský efekt (z muzikálu My fair lady). Pro ty kdo neznají - příběh chudé prodavačky květin, která neměla žádné vzdělání, vychování a mluvila jako dlaždič. A z této slečny se stala nádherná mladá dáma, kterou přivítali na i na plese královského dvora. A jak jinak - všichni si mysleli, že je to urozená šlechtična. Ptáte se, co stálo za změnou? Přístup. Někdo jí dal důvěru, že se může změnit, že je schopná a stále s ní bylo jednáno jako s opravdovou dámou. A ta změna přišla sama, pomalu, ale jistě.
Takže věřím tomu, že když se svými dětmi budeme jednat jako se schopnými, samostatnými, zodpovědnými a úžasnými dětmi - tak z nich pak vyrostou i takoví lidé. 
Na druhou stranu - pokud budete svým dětem říkat věty typu: "nemůžu se na tebe spolehnout, jsi zlobivá/vý, jsi ukřičená zlá holka, podívej - chlapeček vedle jak je hodný, co by sis beze mě počal/a, na všechno jsem tady sama a nikdo mi nepomůže, jsi úplně hloupý/á, jak to nemůžeš chápat, jestli budete zlobit - tak od vás odejdu" ..apod. nečekejte, že z Vašich dětí vyrostou zdravé a sebevědomé osobnosti.
9) důvěřujte svým dětem a od malička s nimi mluvte i o věcech, které si myslíte, že mohou pochopit jen dospělí. Zkuste zapomenout na věty typu: "..tomu bys nerozuměl/a, tyhle starosti nejsou pro děti, nechci tě tím zatěžovat stejně mi s tím nepomůžeš". Samozřejmě je potřeba volit slovní zásobu podle dítěte. Jednou Vám to třeba s důvěrou vrátí (když bude průšvih ve škole, v pubertě..)
10) buďte pro děti čitelní - říkejte to, co cítíte a co si opravdu myslíte. Pokud budete s dětmi "hrát manipulační hry" - děti to ucítí.
11) nevyčítejte, neútočte. Když se něco řeší - mluvte o tom co a jak cítíte a vnímáte a co od svého dítěte potřebujete, aby to bylo jinak. Příklad: jak NE "jsi lhář a kdo lže ten krade a běda jestli to ještě někdy uděláš". Jak ANO: "víš mám pocit, že mi úplně neříkáš pravdu a mrzí mě, že ke mě nemáš důvěru. Teď bych od tebe potřebovala vědět, proč se to stalo a co spolu můžeme udělat proto, aby se to už neopakovalo".
12) jednejte s dětmi v klidu, nikdy ne v afektu. Raději se na chvíli zavřete do koupelny a zhluboka dýchejte - to vám pomůže. V afektu právě mohou být řečena slova, která nejdou vymazat a která se pak dlouho léčí...

Přeji, aby vám komunikace s dětmi skvěle fungovala.
Příště se podíváme na téma psychosomatiky a nemocí 🙂

Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi přeje Jana

Pokračování:

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid.

Je pravdou, že to je trochu nadnesený výraz vzhledem k počtu dětí, ale věřte nebo ne, chalupa lehce ztichla, starší se srotily u tabletů a pohádek (povinně), část mladších usnula (jupííí i ta moje) a část se tak nějak v tichosti pohybovala mezi rádoby odpočívající matkou a pokojem. Zavoněla káva a znovu jsme se sešly u jednoho stolu, tentokrát abychom naplánovaly odpolední program. Vzhledem k tropickému počasí se nabízely vodní aktivity, žel nejbližší koupací rybník byl 2,5km daleko. Zasedla sabatová rada, vítězila naše pohodlnost. Pomocí mapy.cz jsme našli mnohem bližší rybník, kde byl zakreslen jakýsi symbol, který by mohl znamenat při dobré vůli kemp, a my si s nadšením okamžitě domyslely pláž s bílým pískem a úžasnou letní atmosférou. No musím se smát, jen to píšu.

Před 15.hodinou jsme se začínaly připravovat k odchodu, já šla vzbudit svou Šípkovou Růženku, která vstává zadní částí těla, a tudíž se nám příprava trochu natáhla. Srocujeme se před budovou a mně to připomíná odchod na mimoškolní akci se studenty. Akorát trochu mladšími. Asi tak za hodinu se odlepujeme od zdi a vydáváme se za vrcholným zážitkem. Děti nadšeně šlapou do rozpáleného asfaltového kopce linoucího se za ves, z batůžků s Elsami a Trolly trčí flaštičky s pitím a zásadní koupací potřeby.

Po cestě se různě hecují, předbíhají a my se potíme. Pomalu se blížíme k cíli a nám dospělým začíná být pomalu jasné, že se blíží velké zklamání. Plotem obehnaná louže krčící se mezi rodinnými domky úplně nezapadá do našich vysněných představ o koupání. Tváříme se však stále nadšeně, nedáváme nic znát a naprosto suverénně se obracíme k rybníku, který kouká z lesa o kus dál, ženeme děti po hrbolaté louce (naštěstí z kopce) k vodě. Dorážíme k něčemu, co vypadá jako rozpuštěné zelené želé. Někdy se tomu říká, že voda kvete, ovšem to je zcela jasně eufemismus. Tady je voda jako brčál, a ač jsme matky otrlé, nějak si neumíme představit naše drobky, jak svými nafukovacími rukávky víří tento jistě výživný humus. Nutno dodat, že přístup do vody byl dost adrenalinový, ale to jsme byly odhodlané vzhledem k stoupající teplotě a napětí překousnout.

Krátké pohledy do očí, lehké pokývnutí, jde se zpátky. Děti šokovaně vrtí hlavami, některé se kácí, některé začínají brečet, některé útočí. Snažíme se veselými hlásky dětem vsugerovat, že cákání na dvorku penzionu bude mnohem lepší kratochvíle, bez úspěchu. Dorážíme k silnici a někdo navrhuje ještě poslední možnost, jít ještě dál k původně zamýšlenému rybníku s pláží, tam už je to dle internetu stoprocentní. Děti mají jasno, matky už méně. Někteří špunti nespali a cesta dál je reálným rizikem, že buď se maminka pořádně pronese, nebo zešílí. A teď je třeba náš všech 10 matek poplácat po zádech-my šly dál. Ano, vzaly jsme 21 prcků a šlapaly pro jejich radost dál s rizikem, že zpátky možná nedojdeme. Violka usíná v náruči jako první, Anička protestuje lehkým hysteráčkem, Ninuška krotí puchýř, ale jdeme. Ženy, my to došly! Když se před námi otevřel pohled na „pláž“ (rozuměj malá loučka, kde byla tráva proházená jakýmsi hodně hrubozrnným pískem), všechny děti naprosto ožily, zapomněly na vše a téměř nekontrolovaně se vrhaly do vody. Rybník mi za chvíli připomínal kádě, kde se před Vánoci mrskají kapři tak, že cákají daleko od sebe. Asi tak nějak to tam v tu sobotu vypadalo.

Ahoj všichni, konečně jsem usnul, aby mohla maminka napsat, co jsem jí pošeptal.

    Teď jsme to moc nestíhali, protože babička říká, že moje maminka bude nevěsta. Viděl jsem velké bílé šaty, co se třpytily, ale je to tajemství, nesmím to říct hlavně tatínkovi. Jenže my chlapi držíme spolu, tak jsem mu aspoň řekl, že to mamce bude moc slušet. Ale táta mi stejně nerozuměl. Já už mám taky oblečení na svatbu. Maminka říká, že mi ho koupila, když jsem byl ještě v břiše. Tomu teda vůbec nerozumím. Stejně mám v plánu se hned pokakat až na ramena. Jsem v tom dobrej a všichni se pak smějou, tak mě to moc baví. Směje se i maminka, tak to dělám skoro každý den, abych jí udělal radost.

    Slavili jsme tři měsíce a taky mi prý byl rok. Sice neumím počítat, ale vím, že to nedává smysl. Mamka říkala něco jako že „se to povedlo hned napoprvé“, tak ví přesné datum. Ptal jsem se pak tatínka, co to znamená, ale ten dělal, že mi nerozumí.

    Občas jdeme k paní doktorce, tu mám moc rád. Sice mě vždycky zkouší, ale já se snažím a ona mě pak vždycky chválí. Minule jsem dostal první očkování. Maminka mi dávala něco papat lžičkou, říkala tomu medicínka a vysvětlovala mi, co je to očkování. Já jsem pochopil, že to nic není a tak jsem byl moc statečnej a ani jsem nezaplakal. Paní doktorka mi dala náplast s obrázkama a zase mě moc chválila, že jsem nebrečel. Brečel muj tatínek, tak jsem mu pak doma vysvětlil, co je to to očkování a že to nic není. Maminka mu to asi zapomněla říct, jinak by taky nebrečel.

    Umím spoustu nových zvuků a slovíček.  A taky mám hodně hraček. Maminka mi chtěla koupit ten Oball, protože ho prej mají všechny miminka a já bych ho měl mít taky. Jenže měli jenom oranžovej a ten se mi moc nelíbí, tak si s ním moc nehraju. Ale babička mi koupila volant a to pak děláme, že řídíme a to je lepší klučičí zábava. Taky mám opravdický pianko, na který hraju. Je tam jedna písnička, na kterou s maminkou vždycky tančíme. To mám moc rád.

    Kámoš Jáchym nám půjčil šátek na nošení miminek. Moc jsem tomu nevěřil, ale Jáchym říkal, že je to fajn. Tak jsme to s maminkou zkusili a líbilo se nám to tak moc, že maminka sehnala další šátek jenom pro nás. Akorát je mi v něm horko a mám pak zpocený vlasy a nohy.

Léto je období, kdy většinu času trávíme venku a tak nějak navyklí z dětských let si ho chceme pořádně užít. Vysoké teploty, slunce, větší pohyb a sportování včetně vodního však přináší i riziko úrazů. 

I když se hodně snažíme, často nějakému pádu či jinému letnímu bonusu nezabráníme.
Jak zranění ošetřovat a jak si poradit s běžnými letními potížemi u našich maličkých, shrnuji v následujícím článku.

Silniční lišej

Pády na rovině, terénu, z kola či z výšky a následné odřeniny jsou alespoň u nás poměrně běžný denní chléb.

Odřeninu je dobré omýt, případně vydezinfikovat, osušit a následně je možné ji hojit pomocí nějakého preparátu dle zvyklosti rodiny - od bepanthenu po domácí hojivé mastičky z konopí nebo třeba propolysu. Koupit se dají i gely a spreje na rychlejší hojení takových ran.

Problém s odřeninami nastává hlavně ve spojení s koupáním- děti rány pálí a často se rozmáčí, mokvají a špatně se hojí. Zvláště v cizích vodách je dobré ránu čistit a udržovat, na druhou stranu ale odřeninám nesvědčí přílišné sucho, které strupy láme i s novou kůží a jizva se opakuje stále dokola.

„Nechceš jet s námi?“ optala se Lucka svého muže, když do auta rvala tři děti a šestinásobný počet kufrů sytě růžové barvy. Tomu však naskočila husí kůže velikosti tenisáků: „Na ten váš sabat? To by mě zabilo!“

Je pátek 4.8.2017 a v Moravci na Vysočině právě začíná historicky první víkendový sraz naší soukromé skupinky srpnovek 2014. Očekáváno bylo deset matek a 21 dětí. Dorazili všichni.

První eruptivní výkřiky o společném víkendu padaly u nás ve skupince, která už funguje téměř 4 roky, mnohokrát. Až letos jsme to dotáhly do zdárného konce nebo vlastně začátku?

Přijíždím do Moravce kolem 17.hodiny a už z dálky vidím krásný penzion, vše je nové a upravené, místy ještě nedodělané. „Tak to není vhodné místo pro 21 dětí,“ prolítlo mi hlavou jako první. Měly jsem jet někam do squatu, tam by se pár šrámů na zařízení ztratilo. Objímám se s prvními členkami naší „sekty“. To je zase výraz mého manžela. Nevidíme se poprvé, už jsme měly tu čest, s některými i opakovaně, ovšem v takovém počtu a na celý víkend se setkáváme poprvé.

Začínáme se nesměle okukovat a seznamovat své děti. Některé jsou tu okamžitě jako doma, některé se tváří, že tu vlastně nejsou. Vybírám si pokoj, házím si kufry k nohám postele, vybalování oddaluji. Přináším svůj proviant a příspěvek do společné hodovny-koňakové bábovky. Přestože jsme tu zatím jen tři, stoly se začínají prohýbat. Čeká nás vlastně takový víkend s celou mateřskou školkou a krapet větším dozorem.

Přijíždí další. Známe se vlastně strašně dlouho. Se všemi už osobně, ale přeci jen stále vede virtuální kontakt v denním vydání. Víme o sobě téměř vše, někdy býváme hodně osobní, pomáháme si, ale dokážeme si napsat pravdu do očí. Celkem nám to zatím klapalo a jsem napjaté, co s námi udělá těch pár dní pohromadě.

Tento náš príbeh a zážitky z pôrodu píšem,aby všetci vedeli že pôrod môže byť aj celkom príjemný zážitok.

A ako to teda celé bolo?

Na bábätko sme sa s manželom tešili už od svadby no nedarilo sa nám hneď otehotnieť...tak po roku snaženia sme si povedali, že najprv postavíme domček a potom až sa budeme ďalej snažiť o bábätko. A o pár mesiacov na to, konkrétne v novembri som si všimla že som už dlho nemala menštruáciu a že mi mešká asi 2 týždne. Tak som si spravila tehotenský test na ktorom okamžite zasvietili 2 silné čiarky...bol to najšťastnejší deň v našom živote. Išla som k lekárovi a to už som bola v 9tt. Celé moje tehotenstvo bolo úplne bezproblémové , žiadne ranné nevoľnosti, všetky výsledky som mala v poriadku, pribrala som dokopy 8kg za celé tehotenstvo.. takže som sa nemohla na nič sťažovať. Ako mesiace ubiehali začala som chodiť na predpôrodnú prípravu a cvičenie a tak isto uvažovať nad pôrodnicou. Zvažovala som pôrodnicu v Galante a potom Brno. Pýtate sa prečo práve Brno? V prvom rade mi pracuje v Brne bratranec ako pôrodník a za ďalšie po všetkých preštudovaných a počutých informáciach a skúsenostiach zo Slovenských pôrodníc som bola stále viac rozhodnutá ísť rodiť do Brna. Mali sme s manželom plán, že ak neporodím do júla tak pôjdeme do Brna a tam počkáme do pôrodu. Na posledné kontroly som chodila do nemocnice do Galanty, ale v kútiku duše som dúfala, že maličký počká a vydrží až do Brna. Termín som mala 07.07 a keďže som do júla neporodila, objednali sme si ubytovanie cez Airbnb a prenajali sme si na týždeň jednoizbový byt kúsok od nemocnice. V prvý deň sme prišli do Brna navečer a tak sme sa iba ubytovali a išli spolu s bratrancom na večeru. Druhý deň ráno som išla do nemocnice na kontrolu a spravili mi monitor a vyšetrenie. Potom sme išli do obchodného centra Vaňkovka sa trochu poprechádzať, keďže každý mi kázal sa prechádzať čo najviac. Manžel si tam aspoň super nakúpil. Odtiaľ sme sa vrátili znova do nemocnice keďže mi chceli ešte zobrať krv a moč. Podotýkam ze cievkovanie bola asi najnepríjemnejšia vec okolo môjho pôrodu. Potom mi ešte bratranec povedal že mi môžu spraviť Hamiltona ak súhlasím, vraj to môže urýchliť spustiť pôrod a tak som súhlasila. Toto ma vôbec nebolelo. Potom sme prišli na byt a mne bolo neprijemne iba z toho cievkovania. Do rána som močila krv. Na druhý deň ráno to už bolo o čosi lepšie. Deň sa začal ako obvykle raňajkami a keďže môj manžel potreboval trochu pracovať, rozhodli sme sa s maminou že sa ideme prejsť do obchodu a niečo nakúpiť. Keď sme prišli naspäť bola som trochu unavená a občas ma chytili ako keby slabé kŕče. No pripisovala som to tej prechádzke. Tak som si ľahla, že to určite prejde. Ked ani do 15.00 neprechádzali bolesti rozhodla som sa stopnut interval...na moje prekvapenie to bolo kazdych 7 minut...Išla som si teda dať horúcu sprchu, že ak sú to poslíčkovia tak to prejde a ak nie tak sa to bude stupňovat. Veru bola som v sprche asi pol hodinku no nič neprestávalo. Okolo pol 5 prišiel bratranec a ked som mu povedala ako sme, trval na tom aby sme išli do nemocnice, že mi pre istotu spravia monitor a vyšetria. Do nemocnice sme dorazili niečo pred 18.00 a veru už sa rozhodli ma nechať tam..kontrakcie každých 5min a otvorená na 3cm...po prezlečení sa do nemocničnej košele a povinných vstupných papierovačkách mi ešte vzali krv a zaistili žilu. Potom ma pôrodná asistentka vzala na pôrodný box. Manžel mi medzičasom priniesol kufor a on s maminou sa išli ešte navečerať že za hodinku sa vrátia...to bolo uz asi 19.00 Po ich odchode mi navrhla PA klistír, že to môže pomôcť rýchlejšie sa otvoriť. Tak som súhlasila. Podotýkam že každú jednu vec čo mi robili mi PA najprv vysvetlila a spýtala sa či s tým súhlasím. Po klistíre a hodinke čakania prišiel moj manžel s maminou...to som už bola otvorená na 4-5cm.. okolo 21.00 mi PA navrhla čípok na rýchlejšie otváranie...po ňom to už bolo cca 7cm. Dovtedy boli bolesti v pohode zvládnuteľné, dali sa predýchať a môj manžel mi bol velikánskou oporou keďže mi od 20.00 vkuse masíroval cez každú kontrakciu kríže. O 22.00 mi pustili plodovú vodu nakoľko mi neodtiekla sama. Po tomto sa však už kontrakcie naozaj zosilnili. Striedala som chodenie, ležanie, na začiatku aj cvičenie na fitlopte, sprchu...o 23.00 ma PA opäť skontrolovala a bolo to 9cm...kázala mi ešte trocha stáť alebo chodiť. Vtedy už boli bolesti naozaj silné a dali sa rozdýchat jedine psíčkovaním. Zároveň som už mala veľké nutkanie tlačiť. O 23.15 ma PA naposledy skontrolovala na posteli a bolo to už 10cm. Tak mi kázala nech skúsim pomaly potlačiť. Potlačila som a takmer vyšla hlavička. PA rýchlo zavolala doktora že rodíme a mne manžel s maminou pomohli vyliezť na pôrodnu stoličku. Len co prišla PA naspäť spýtala sa že ak by bolo nutné ma nastrihnúť či môže. Povedala som jej že jedine ak to bude ozaj nevyhnutné. Za minútku som mala kontrakciu cez ktorú keď som zatlačila vyšla hlavička. Potom mi kázali už tlačiť aj bez kontrakcie. Na dve potlačenia bol maličký vonku. Bol to neuveriteľný a neopisateľný pocit keď mi maličkého položili na brucho...to malé telíčko a jeho malé očká pozerali na mňa s láskou a nevinnosťou. Bola to láska na prvý pohľad. Medzičasom som porodila aj placentu. Otecko si prestrihol pupočnú šnúru a maličkého odvážili a zmerali. Náš Jakubko sa narodil 06.07.2017 o 23.27 s mierami 3550g a 50cm. Ja som skončila bez nástrihu a bez šitia...bez akýchkoľvek poranení. Po pôrode ma nechali ležať na posteli ktorá bola na pôrodnom boxe ďalšie 2hodiny a maličkého mi dali na celý ten čas na mňa. Zároveň tam bol aj môj manžel a mamina. Po týchto 2 hodinách mi navrhli nech sa skúsim postaviť a osprchovať sa ak vládzem. Keďže som vládala ísť aj na malú toaletu aj sprchu si dať tak bolo všetko v poriadku. Maličkého na prvú noc previezli na novorodenecké oddelenie a mňa previezli na šestonedelie okolo 2 h ráno. Od tolkej eufórie som ani zaspať nevedela. Na druhý deň som sa cítila úplne v pohode.  Na rozdiel od mojej spolubývajúcej ktorá po 5 dňoch po pôrode ledva chodila, som ja behala ako srnka. Myslím, že takto super bez nástrihu to dopadlo aj vďaka tomu, že som poctivo cvičila s Aniballom pred pôrodom a nacvičila som 29cm obvod. Musím vyzdvihnúť celkový ľudský prístup lekárov, sestier či už na pôrodnici, šestonedelí ale aj novorodeneckom oddelení. V nemocnici sme strávili 4 dni a naozaj stálo za to odísť rodiť do zahraničia...so zdravotnou starostlivosťou na Slovensku sa to nedá porovnať. Toľko skúsenosť odo mňa z Nemocnicou Milosrdných Bratří v Brne.

    Nikdy jsem nebyla taková ta typická holčička, která si hraje s panenkami a odmala touží stát se maminkou. Naopak, radši jsem si hrála s auty a lezla po stromech. Milovala jsem tmu a ráda jsem se bála. Jak šel čas, tak jsem si občas i říkala, zda se to někdy změní a já začnu o děti stát. Pořád tomu nějak nic nenasvědčovalo. Změnilo se to vlastně až po svatbě. A rozhodně to nebylo tak, že by se mi najednou rozezněly biologické hodiny - spíš jsme oba s mužem najednou dostali pocit, že náš vztah si zaslouží povýšit o level výš.

     Pár měsíců od našeho rozhodnutí jsem už držela v ruce pozitivní těhotenský test a měla ohromnou radost. Kromě radosti se taky dostavil strach. Chvilkami byl úplně skličující. Hlavou se mi honilo, že jsme se snad museli zbláznit a že se o to malé ani nezvládnu postarat. Časem tyhle pocity naštěstí vymizely a já se začala moc těšit. Muž se teda těšil od samého začátku, což mi dodávalo hodně odvahy.

     Celé těhotenství neskutečně rychle uteklo a přiblížil se termín porodu. Čekal mě porod - chvíle, která mě fascinovala a děsila zároveň. Ale byla jsem připravená. Miminko taky. I když pořád v poloze koncem pánevním. A tak se i opravdu narodil. Měla jsem tušit, že to hodně vypovídá o jeho povaze. Paličák, paličák, paličák. S tvrdou hlavou🙂

    Narodil se, dostala jsem ho na prsa a svět se na chvíli přestal točit. Byli jsme jen my dva, vlastně my tři. A všechno do sebe rázem zapadlo. Byla to opravdu láska na první pohled. Náš život se tím změnil a už nikdy nebude takový, jaký byl před jeho příchodem. Svět je od té doby prostě jiný. Lepší. I když nebudu tvrdit, že občas s nostalgií nevzpomínám na doby, kdy jsme třeba celý den nemuseli vylézt s mužem z postele a dali si nonstop všechny díly Harryho Pottera. Nebo maraton Teorie velkého třesku. Jó, to byly časy🙂

     Nikdy jsem nečetla knížky o tom, jak se starat o dítě či jak ho vychovávat. A to i přesto, že moje první zkušenost s miminkem byl právě Eliášek. Tak nějak ještě věřím v instinkty a intuici. A musím říct, že to u mě prostě funguje.

     Eliášek dnes slaví 3 roky. A jaké byly? Celkově úžasné, i když občas samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla chuť bušit hlavou do zdi. Ale věděla jsem, že by to stejně nepomohlo. Život s malým dítětem je prostě o obdobích. Všechna přejdou, i když se to někdy vleče. Sakra vleče. I když přerod z bezstarostné holky v mámu nebyl vůbec jednoduchý, nikdy bych to nevyměnila.

„Žena je počátkem i koncem rodiny.“ Ulpianus

-----------------------------------------------------

V tomto článku najdete velmi krátký a stručný souhrn toho, jakou drogerii a kosmetiku používám na Adámka od jeho narození. Článek je hlavně pro maminky, které se zajímají o jednotlivé složení drogerie/kosmetiky a nekupují výrobky, protože "hezky a dlouho na miminku voní" a nebo protože " v reklamě/lékárně říkali, že to je přírodní a že..........".

♠PRANÍ♠:

Veškeré oblečení peru v Sonett NEUTRAL se změkčovačem vody stejné značky. Aviváž nepoužívám. Místo toho dávám do nálevky pro aviváž velkou lžíci octa a nastavím dvojité máchání. Toho obyč, co z něj děláte zálivku na salát :D. Ocet prádlo dezinfikuje přirozenou cestou, zbavuje posledních zbytků gelu/prášku a také prádlo osvěží. A né, oblečení po octu nesmrdí...pokud teda do přihrádky na aviváž nenalejete celou flašku :D. Prací prášky/gely typu Persil Sensitive, Lovela..atd. jsou zbytečně zatíženy o syntetické látky, fostáty, bělidla, parfemaci, rozjasňovače..atd. Složení pracích prášků - článek ZDE.

Tip: Na českém trhu je více druhů pracích prášků/gelů s šetrným složením vhodným i pro ekzematiky, článek ZDE.

Plena přes kočárek na slunci může zvýšit teplotu uvnitř až o 15 stupňů během krátkého času. Zvyšuje se tak riziko přehřátí a riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte.

http://pruvodcematerstvim.webnode.cz/ruzne/prikryvat-kocarek-plenou-muze-byt-nebezpecne/

Nenechávejte dítě v autě

Tahle zpráve se šíří světem a stejně se najdou tací co to dělají ☹

A já bych Vám ráda sdělila něco jiného.

• Auto není jediné nebezpečí číhající na malá miminka.

Toto téma by vystačilo na článek o desítkách (možná stovkách) stran. Já bych vám ale ráda předala co nejjednodušeji alespoň základní informace a hlavně bych chtěla docílit toho, abychom bakterie nevnímali jen jako nepřátele. Bez nich bychom totiž nepřežili.

Lidské tělo obsahuje desetkrát více bakterií (ale i některých jiných mikroorganismů – např. kvasinek), než vlastních buněk. Jen pro zajímavost – jejich celková hmotnost se v lidském těle pohybuje kolem 1,2kg! Všechny tyto mikroorganismy, které s námi za normálních podmínek žijí v symbióze (vzájemně prospěšném soužití) se nazývají fyziologická mikroflóra (nebo také mikrobiota či mikrobiom).

Tato mikroflóra se přirozeně vyskytuje na kůži, v respiračním, urogenitálním a zažívacím traktu (v nose, v dutině ústní, ve střevě, v pochvě….) a plní zde velmi užitečné a důležité funkce – pomáhá s trávením a vstřebáváním živin, produkuje některé vitamíny, brání usídlení patogenních bakterií atd. Pokud se však bakterie dostanou z místa svého přirozeného výskytu někam jinam – např. při poranění, dobrým příkladem může být i zavlečení střevních bakterií z konečníku do pochvy při nesprávném utírání zezadu dopředu, můžou vyvolat infekci. Stejně tak mohou „hodné“ bakterie z naší mikroflóry napáchat paseku u osob s oslabenou imunitou, nebo při narušení prostředí např. po užívání antibiotik. Dále platí, že fyziologická flóra jednoho člověka může být potenciálně riziková pro jiného člověka.

Lidské tělo se mikroorganismy osidluje ihned po narození. Vlastně ještě dříve – k prvnímu osídlení dochází již v průběhu porodu. Spousty studií prokázaly, že způsob porodu hraje důležitou roli v prvním osidlování.

Během přirozeného porodu miminko „sbírá“ matčiny střevní a vaginální bakterie, kdežto miminko narozené císařským řezem je o to ochuzené. Velkou roli pak při osidlování střev prospěšnými bakteriemi hraje kojení. Z výzkumů jasně vyplývá rozdíl mezi mikrobiální výbavou kojených a uměle krmených dětí – střevo kojených dětí je osídleno četněji a rozmanitějšími druhy prospěšných bakterií.

Správná střevní mikroflóra navíc nesouvisí jen se správným zažíváním, ale i s imunitou. Ve střevě se totiž nachází až polovina imunitního systému!

Nikdy jsem žádný článek nepsala a nejspíš to ani neumím. Přesto jsem se rozhodla s Vámi podělit o můj zážitek, pocit, nebo jak to nazvat. Jsem totiž přesvědčená, že v tom nejsem sama a takovéto myšlenky musí občas napadnout více lidí. A možná ne každý si uvědomí, že ten jeho život je vlastně fajn a ostatní často jen předstírají, jak je vše úžasné.

Možná mě budete mít za společenského barbara, ale už několik let nemám účet na žádné sociální síti. Jedinou výjimkou se stal Modrý koník, kam jsem se zaregistrovala loni, když jsem zjistila, že čekám vytouženého malého miláčka. Jsem tu opravdu spokojená a ve skupině získávám spoustu zajímavých informací a s maminkami se společně těšíme z pokroků našich drobečků.

Nejsem zastáncem zveřejňování všech maličkostí, jako co měl kdo zrovna k obědu, nebo jaké si koupil spodní prádlo. Vytáčí mě zveřejňování cizích fotografií, spamování různých hloupých zpráv typu "označ všechny koho máš rád", pomlouvání cizích lidí v uzavřených skupinkách a nekonečné množství reklam, které útočí téměř za každým příspěvkem.

Přesto jsem po dlouhé době obnovila svůj účet na "ksichtové knize" a to hlavně z důvodu komunikace se vzdálenými příbuznými, s nimiž dáváme dohromady náš rodokmen. Samozřejmě na mě okamžitě vyskočilo snad milion upozornění na příspěvky a žádosti o přátelství. Jedním kliknutím jsem nekompromisně vše ignorovala. Po nějaké době brouzdání v už neznámém prostředí serveru, jsem podlehla útoku nových informací. Začala jsem listovat stránkami mých starých přátel a známých ze školy. Čím déle jsem přohlížela fotky z různých koutů světa, videa z pohádkových svateb na horských loukách a příspěvky o práci pro světové firmy v Londýně, Hong Kongu, na Floridě a podobně, tím víc se mě jímala zvláštní úzkost... Kde jsem já a kde jsou oni? Podívali se tam a tam a tam, dělají mou kdysi vysněnou práci, mají bohaté rodiny, majetky, tituly, renomé... Deprese se prohlubovala s každou novou fotkou a stěny v našem pronajatém bytě najednou začínali být těsnější a tuctovější. 

Potom jsem se ohlédla do dětské postýlky a najednou mi to došlo. Vždyť stěží můžu někomu něco závidět! Lásku kterou teď cítím ke svému synovi bych za nic na světě nevyměnila!!! A za co vlastně? Když se člověk zamyslí, uvědomí si, že to co můžeme vidět z fotek, videí a příspěvků je jen to, co lidé chtějí prezentovat. Ale nikdo z nás neví, co je za tím, co nám neříkají, co je ty zážitky stály a zda jsou vůbec opravdové. Spousta lidí se dnes dokonce chlubí cizím peřím a nikdo z nás to ani nezjistí. Sociální sítě nám dávají falešnou představu, že všichni mají úžasný bohatý život a my jsme neschopní nýmandi, kteří nic nedokázali a nikde nebyli. Mám milující rodinu, skvělého pracovitého muže, úžasné dítě, jsme všichni relativně zdraví, mám kde bydlet, mám kde pracovat, jezdila jsem na dovolené a zase budu až prcek povyroste. Když budu chtít, můžu jít znovu studovat, můžu si koupit nové auto, můžu si postavit dům. To vše mě ještě čeká. Můj život ještě nekončí. Jen se trochu změnil. Ale kdo z vás má stejné sny jako před deseti lety? Všechno se mění a naše životní zkušenosti nám mění priority. Teď bych ani nechtěla opustit rodinu a jezdit někde po světě nebo pracovat v zahraničí. A vůbec bych na svém životě vlastně nic zásadního neměnila, aniž bych se musela vzdát toho co mám a co miluji.

Když budu chtít, můžu se taky hodit do gala a udělat pár super vystajlovaných fotek pro sdílení, popisovat každý výlet k babičce jako super dovolenou, nebo se pochlubit že máme 5 aut. Už nemusím nikomu vysvětlovat, že dvě z toho jsou vraky na náhradní díly, jedno je vlastně spíš tedy, který s ním jezdí do lesa a jedno je manželova služební dodávka. A o tom to je. Záleží jak člověk informace podá a hlavně jestli má vůbec zapotřebí to vytrubovat do světa. Ti co mě dobře znají, vědí, jak to doopravdy je. A ty ostatní to ve skutečnosti stejně nezajímá. A pokud opravdu někdo touží vědět, jestli jsem náhodou nepřibrala dvacet kilo, nebo si nekoupila letadlo, tak ať se mi ozve a sejde se se mnou, nebo alespoň zavolá. Já mu to ráda vylíčím i s podrobnostmi, aby nikde nemusel šířit fámy třeba o tom, že se mu zdálo, že jsem na té poslední fotce asi těhotná když mi lezou špeky, nebo že podle příspěvku "Mám to!" jsem určitě dostala ptačí chřipku.

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.