„Já rodit první dceru doma, tak jsme to pravděpodobně nepřežily ani jedna. Navíc jí druhý den objevili v krvi infekci. To by asi doma taky nikdo nezjistil.“ denyzuza06 z diskuzního fóra Také vás tak vytáčí domácí porody?

Možná je to o štěstí, možná o dispozicích a duševním a tělesném stavu. Každá z nás, ať si sáhne do svědomí, jestli zvládne rodit doma. Klobouk dolů před ženami, které to daly. Myslím, že si s tou myšlenkou pohrává každá z nás. 

Jak to je

Současný zdravotnický systém uznává dva druhy porodů. Lékařsky vedený nabízí medikamenty k tlumení bolesti a zajištění bezpečnosti rodičky i dítěte. Druhou možností je tzv. přirozený porod. Tedy takový, který samovolně začne, samovolně probíhá a také tak skončí. Není vyvoláván ani urychlován. Musí být u něho přítomna porodní asistentka, která podle zákona může vykonávat svou práci v jakémkoliv prostředí, takže i v domácím prostředí a je uznávaná jako zodpovědný zdravotní pracovník.

Porod doma není určený pro každého. Jsou určité stavy, při kterých žena už během těhotenství ví, že nemůže rodit doma:

• cukrovka, vysoký krevní tlak, křečové stavy, různá chronická onemocnění
• císařský řez u předcházejícího porodu
• těhotenské komplikace jako např. preeklampsie
• porod nastane dříve než před 37. týdnem těhotenství nebo těhotenství trvá déle než 41 týdnů

Šíří se u vás ve školce, nebo škole neštovice? Pak je vysoká pravděpodobnost, že je chytne i vaše dítko. Pokud máte doma i kojence, může být nemocí ohrožen i on. Nač se připravit?

Riziko nákazy je vysoké

Neštovice neboli varicella je vysoce infekční onemocnění. Pokud je některé dítě v kolektivu infekční, je vysoce pravděpodobné, že se nakazí i další děti. Pokud chytne nemoc například sourozenec, je skoro jisté, že za určitou dobu onemocní i jeho sestra či bratr.

Neštovice se projevují pupínky s výsevem po celém těle, hodně jich bývá na hrudníku, na pažích, na obličeji. Hlavička pupínku mokvá, pupínky dítě svědí. Svědivost pokračuje zhruba dva až šest dnů a je dětmi vnímána různě. Některé se může uškrábat, jiné dítě pupínky ani nezaznamená. Na zmírnění svědění se používá tekutý pudr, někteří lékaři doporučují koupel v hypermanganu. Jiní lékaři radí pro změnu nekoupat vůbec do té doby, než neštovice zaschnou. Poté by už neměly být infekční.

Pokud jdete s neštovicemi k lékaři, zavolejte mu předem a zeptejte se, kde se máte s dítětem zdržovat. Lékaři mají k dispozici speciální místnosti, kde vyšetřují nakažlivé děti, aby nepřišly do styku se zdravými. Nakazit se může i malé miminko. To, že kojené dítě neonemocní, není takúplně pravda. Pokud má maminka v těle protilátky proti neštovicím, přejdou skrze mateřské mléko i na miminko. Pokud je ale nemá, miminko chráněné není.

„Syn je chytil od chlapečka, se kterým jsme se jenom potkali ve výtahu, a který je zrovna měl. Vůbec se nedotýkali, jen jsme vyjeli 3 patra,“ píše maminka Helena.

Musím být upřímná. Přežili jsme bolení bříška. Přežili jsme rostoucí zoubky. Přežili jsme probdělé noci. Ale to, čeho jsem se děsila nejvíc a to nakonec dorazilo, je období vzdoru.

Moudré knížky jej popisují jako období sebeuvědomění. Období tzv. první puberty, které začíná v některých případech už v 18. měsíci, ale obyčejně je to mezi 2. a 3. rokem života.

A co to vlastně přesně je?

Dítě si najednou začíná uvědomovat samo sebe jako osobu. Přestává být "součástí" mámy a chce se vyjádřit. Proto bývají nejčastěji používanými slovy "Ne" a "Já sám".

Aby dítě vyjádřilo svůj názor razantněji, přidává se vztek, dupání, házení se o zem, kousání nebo bacání. Filípek mi rád křičí těsně u obličeje. A kolikrát k tomu použije i řev a vytáhne ho do otravně vysoké fistulky, která mi kdysi v porodnici, kdy jsem se zamilovaně dívala na můj uzlíček lásky a snažila se ho utišit, zatímco plakal až mu hlásek přeskakoval výš a výš, přišla strašně roztomilá.

Setkáte se s tím. Na 100% toto období přijde. V dnešní společnosti, kdy utváříme charaktery dětí podle kolektivního myšlení, tedy je jakoby "lámeme", k tomu dojde. Vlastně si je ochočujeme- což je hodně zjednodušený výraz, ale přesně tak to vnímám. Dítě totiž ví už od narození, co chce. Ví to. Nepotřebuje, abychom mu my dospělí říkali, co by chtít mělo. Ale my to děláme. Dělám to také, protože to jinak nejde. Je jasné, že když se dvouleté dítě rozběhne k horké plotně, tak ho zastavíme, protože by se mohlo spálit. A velmi pravděpodobně by se tak i stalo.

Domácí úkoly NEJSOU povinné

Ríša mi po příjezdu ze školy po chvíli nese s provinilým pohledem k podpisu poznámkový deníček s poznámkou, začínající klasickým červeným přeškrtnutým "V", které určitě taky důvěrně znáte: "Chybí DÚ v písance str: 9. Ríša nebývá nachystaný na vyučování".

Taky vám tyhle poznámky a hodnocení už někdy lezou krkem? Mně už teda fest. Ríša si ty úkoly dělá skoro všechny sám, já jen nabízím předem pomoc, ale nechávám to na něm. A když to náhodou nevyjde, tak je z toho červená poznámka přes několik řádků, a smutný pohled prvňáčka, který mi to pak nese k podpisu. Domácí úkoly jsem bral jako dobrovolné zadání pro děti na procvičení věcí probraných ve škole. Paní učitelka to ale bere z nějakého důvodu jako povinnou součást přípravy na vyučování, kterou je třeba na dětech (a tím částečně i na rodičích) vymáhat.

Náš rodinný volný čas doma považuji za posvátný, a jsem přesvědčený, že nikdo nemá ani to nejmenší právo nám ho zvenčí jakkoliv řídit či omezovat. A to včetně školy s DÚ.

Rozhodl jsem se, že na poznámku od paní učitelky budu tentokrát už reagovat nejen podpisem, ale že si zjistím, jak to celé funguje i po právní stránce, nebo spíš jak by to celé fungovat mělo. Zabředl jsem tedy do studia teorie základního vzdělávání, aby má odpověď měla hlavu a patu, a nebyla jen plácnutím do vody.

Dal jsem si tedy tu práci, a prostudoval jsem pečlivě školský zákon a rámcový vzdělávací program, abych mohl odpovědět informovaně. Dělal jsem si při tom pečlivě poznámky a čárky na papír pokaždé, když jsem při čtení školského zákona a RVP narazil na spojení "domácí úkol", a ty pak nakonec všechny spočítal.

Možná už máte doma dětí dost, možná vám ke štěstí stačilo jedno. Na otázku, zda chcete mít další dítě, jste si s partnerem řekli ne. Kariéra vaší dělohy je u konce a zřejmě hledáte antikoncepci, která vám dodá klid a jistotu. 

Přirozená antikoncepce

Přirozená antikoncepce nebo taky symptotermální metoda již svým názvem napovídá, že je založena na sledování tělesných symptomů, hlavně tělesné teploty a hustoty poševního hlenu.

Jako zkušená žena jistě víte, jak vaše tělo funguje. Při sledování vašeho těla, za pomoci zapisování menstruačního cyklu, teploty a hustoty hlenu, eventuálně i stavu děložního čípku, dosáhnete určení plodných dnů a tím se můžete před otěhotněním chránit zcela přirozeně.

V plodných dnech se tak můžete před otěhotněním chránit buď  bariérovou antikoncepční metodou – kondomem či pesarem, či sexuálně abstinovat. Sexuální abstinence během plodných dnů je ovšem největší nevýhoda celé této metody, jelikož chuť a sexuální vášeň je v těchto dnech nejvyšší.

Přirozená antikoncepce za pomoci výpočtu či vysledování plodných dnů je metoda nevědecká a spolu s metodou přerušované soulože je často lékaři považována za nejméně bezpečnou možnost. Ti upozorňují na škálu možností, při kterých může selhat. 

Chtela bych se podelit o muj pribeh a varovat tim ostatni maminky, ktere by se chystaly s nejakym gyn. problemem do FN Motol. Nikdy na to nezapomenu a nikdy tu nemocnici nechci videt, i kdyby byla jedina na svete.

O to horsi, ze se muj pribeh stal primo v den, kdy mela moje dcera prvni narozeniny.

2.brezna hned po pulnoci, me odvezla do FN Motol sanitka se slabsim krvacenim , ktere se trosicku zhorsovalo. Pan dr Martin Muzik se podival na UZ, rekl, ze miminko ( 11+2tt) je zive a naschledanou. Tak jsem sem si vyprosila napsat Utrogestan, ktery jsem uz dobirala. Se slovy, ze je to jen placebo, mi ho teda predepsal. Jela jsem domu a krvaceni se pomalu zhorsovalo.

2.brezna rano se pridaly ke krvaceni tmave kousky a zacalo to bolet. Tak malou do kocaru, sedla na bus a jela do nemocnice znova. Arogantni sestra me hnala kdesi do kartoteky a radsi brala neakutni pacientky ( ktere sly na miniinterupce atd). V kartotece jsem zjistila, ze moji kartu z noci stihli ztratit. Arogantne mi teda ona sestra vypsala novou. Pak me po triceti minutach posala do ordinace, kde byl snad nejhorsi doktor Georgij Minajev, jakeho jsem kdy potkala. Rekl mi, ze dite je zive a ze pokud ze me nebudou padat kusy ditete, tak pro me neudela vubec nic, a co jako po nich vubec chci. Poslal me tedy opet nekam. 

2.brezna po poledni, jsem uz bolesti skoro omdlevala, pak citila sileny tlak a vedela jsem, ze je miminko venku. A taky, ze bylo. ( Tu situaci radsi popisovat nebudu, staci mi, kdyz to mam pred ocima neustale.) Takze jsem cela vyklepana a v soku sla zpet. Sestra vedela, co se deje a stejne jsem cekala asi 25 minut. Pak jsem konecne mohla do ordinace k dr. G. Minajevovi, ktery mi oznamil, ze jsem to mela cekat. Jedine vysetreni bylo UZ pres bricho, kdy mi oznamil, ze dite tam uz opravdu neni. Rekl, ze az nebudu mit s sebou kocar s ditetem, tak se mam dostavit na revizi. S krvi snad az v botach jsem si vyptala aspon ubrousky. Tak teda jako, ze si jich muzu nekolik vzit. Takze jsem byla opet poslana nekam a jela nekolik km domu s kocarem autobusem a cela od krve. 

2.brezna podvecer, jsem se dostavila, vzali mi krev, udelali ekg a pak soupli na pokoj. Kde na oddeleni je asi normalni, ze kdyz vypadnou ciste rukavice z krabice na zem, tak je sestra cpe zpet do krabice mezi ostatni. - No mela jsem velkou chut jit k nim na sal. Ale to uz mi po tom dni bylo celkem jedno. Po zakroku a nekolika hodinach jsem mohla konecne domu. 

Málokteré dítě je „tabulkové“ a začíná s plazením, sezením, či chozením tehdy, kdy se v chytrých knihách píše, že je to obvyklé. Speciálně chůze maminky dost trápí. Co dělat, když se vaše děťátko ne a ne rozeběhnout?

Rozdíly jsou obrovské

Čím jsou miminka starší, tím mezi nimi najdeme větší rozdíly. Začíná to pasením koníčků a přetáčením na bříško. Dále má jít vývoj přes stavění se na kolínka, lezení po čtyřech, sezení, chůzi kolem nábytku až po vlastní samostatnou chůzi. Měl by jít, ale mnohdy to tak prostě není, což ale nemusí naprosto nic znamenat. Vývoj dítěte je totiž naprosto individuální, což vám řeknou hlavně maminky, které mají více dětí. Žádný vývoj nebyl jako přes kopírák a přes stejnou nebo podobnou výchovu děti začínají lézt, sedět, stát a chodit v jinou dobu.

Nepanikařte!

Mnohé maminky tak začínají v určitých obdobích panikařit, a to není dobře. Mějte totiž na paměti, že zdravý vývoj vašeho dítěte střeží ze všeho nejlépe váš pediatr, který by měl získat vaši plnou důvěru. Slouží k tomu naplánované prohlídky dítěte, během kterých pediatr překontroluje, zda se miminko vyvíjí správně, zda dostatečně zapojuje svalové skupiny, zda roste souměrně. Pokud najde jakoukoliv nesrovnalost, včas vás na ni upozorní a navrhne řešení. Tím může být na začátku jen cvičení, nebo rovnou specializované vyšetření, třeba na neurologii. Věřte tedy, že pakliže chodíte pravidelně k lékaři a ten nesezná na dítěti nějakou nesrovnalost, vše by mělo být v pořádku.

Okolí si nevšímejte

Študovala som na Technickej univerzite v Košiciach, na fakulte v Prešove. V tom čase som spoznala, svojho priateľa Mateja, ktorý mi položil zaujímavú otázku: „Čo ťa v živote baví?“ Ja som ticho mlčala. Vôbec som to netušila a bolo mi z toho smutno. Táto zásadná chvíľa zmenila môj život. Začala som intenzívne hľadať a myslieť nato, čo by ma mohlo baviť. Oblak alkoholických výparov zrazu opadol a začala som čeliť krutej realite. Je to ako hľadať ihlu v kope sena.  Prvé malé osvietenie ma naviedlo k písaniu básni. Zrazu ma kopla múza a básne sa zo mňa sypali. 

Múza

Prázdny riadok nudou zíva,
čaká, nespí stále bdie, kým navštívi ho tajná víla,
z ríše nekonečnej fantázie.
Už slávnosť sa chystá, vždy je iná, nie ta istá.
Čistý prázdny stôl zrazu prehýba sa, opäť novým svetom,
kde pešo, v spánku alebo letom,
pozrieš sa na svet z vtáčej výšky, na krásny raj,
kde dobrú noc dávajú líšky.

Netrvalo dlho a múza odišla. Nenechala žiaden list ani súradnice. Občas poslala malú dávku, to však nestačilo na upokojenie mojej duše. Stáva sa zo mňa detektív. Hľadám a pátram v každej myšlienke, v každej činnosti, ktorá by robila radosť mne a ostatným. Cez mraky sa prediera malé svetlo, ktoré ma vedieť k farbám, štetcom, uhlíku a papieru. Skúšam kresliť. Po krátkom čase zisťujem, že deti to vedia lepšie. Tak som sa rozhodla, že im nebudem robiť zlé meno. Čím viac skúšam a hľadám, tým viac vecí ma napadá, deň je pestrejší, spoznávam nových ľudí a otvárajú sa mi nové a zaujímavé príležitosti. Oprášila som starú vášeň pre bylinky. Keď som bola malá, rada som chodievala s babkou zbierať lipu. V rannom detstve som si vypestovala závislosť na mätovom čaji, ktorá trvá dodnes. Nakúpila som literatúru a pustila som sa do študovania. Otvoril sa mi pestrý svet bylín, ktoré nie len dobre chutia, ale aj liečia. Od vtedy poctivo zbieram všetko, čo je v mojom okolí a miešam zdravé a chutné čajíky (rada namiešam aj vám). Ako si tak chodím a zbieram, všimla som si krásu zrejúcich klasov. Mala som pri sebe telefón, tak som sa rozhodla, že si tento okamih zvečním, aby som sa s ním mohla podeliť s ostatnými. Záber hneď zaujal, len mi nechceli uveriť, že to bolo odfotené telefónom. A tak sa pred 5 rokmi zapálila vášnivá iskra k fotografovaniu. 

Moje prvé zábery urobené telefónom 

Ako to bolo so mnou  ďalej? Dozviete sa na budúce 🙂.