Moje malá holčičko,

dnes slavíš narozeniny a jsou to přesně tři roky, co jsem tě poznala. Tři roky co jsem poznala sama sebe. Tři roky štěstí, slz, lásky, únavy, plánů, slibů, strachu, úžasu a vděčnosti. Vděčnosti za to, že tě můžu mít. Že jsi moje, že jsi naše.

Ani nevíš, jak moc jsem na tebe hrdá! První rok ve školce jsi zvládla levou zadní a bez sebemenšího zaváhání nebo problému. Naučila ses spoustu věcí (i těch, co ses zrovna učit nemusela 😀). Poznala jsi, co je přátelství (i když to pravé přátelství přijde asi až o pár let později, ale kdo ví). Zjistila jsi, že i když nejsme celý den jen spolu, vždycky se k tobě vrátím a že tě neopustím.

Tím vším jsi spoustu věcí naučila i mě a za to ti nikdy nepřestanu děkovat. Každý den rostu s tebou. Díky tobě se učím být lepším člověkem (a také lepší mámou) a pevně doufám, že se mi to hlavně v tvých očích daří…Holčičko moje, jsi pro mě neustále tím nejvzácnějším darem, co mám. Nikdy mě nepřestane udivovat to, jaká jsi. Pro mě prostě dokonalá!

Za ten rok jsi mi zase hrozně vyrostla… A né jen co se centimetrů týče, ale i tak nějak lidsky. Je s tebou stále větší sranda. Ty jiskřičky v očích, když tě napadne nějaká lumpárna a ta radost, když ti to projde… To, jak se tváříš hrozně důležitě, když někomu něco vyprávíš a vysvětluješ. To, jak poznáš, když mě něco trápí a přijdeš…úplně beze slov… obejmeš mě a já vím, že bude dobře… že je dobře, protože jsi se mnou! A i když zlobíš, až si občas říkám, že jsi snad měla být kluk, tak tě prosím, zůstaň taková! Nevyměnila bych na tobě ani vlásek ♥

Holčičko moje, asi se budu opakovat, ale jsi moje všechno. Miluju tě nadevšechno na světě a jsem pyšná na to, jaká z tebe roste slečna. Krásné třetí narozeniny, lásko moje.

Moje babička s dědečkem mají opravdu vybraný vkus. O tom se koneckonců přesvědčuji již od dětství.  Za svůj krátký život jsem musela nesčetněkrát řešit, kam s párem kvalitních německých bot po své pratetě, s látkou na závěsy, ubrusy a jiné doplňky do domácnosti (co kdybych se třeba náhodou nudila, koupila si šicí stroj a naučila se šít?) či s fungl novými šaty z dovozu.

Abyste tomu dobře rozuměli –babička svou sestru nikdy v lásce neměla a nijak se tím netají. Jinak tomu ale bylo v případě, když jí sestra emigrantka poslala nějaké luxusní zboží. Tím nás pak průběžně obdarovávala a dokonce i teď, víc než 10 let po její smrti, sem tam nějaký ten exkluzivní kousek vytáhne.

Ano, mí prarodiče mají vybraný vkus. Jen škoda, že se ani za mák neshoduje s tím mým.

Babiččiným darům jsem už téměř odvykla, ale dnes mi opět připomněla, jak umí být s dědou štědří. Jeli jsme k nim po dlouhé době na návštěvu. Už do telefonu mi sdělovali, že pro nás všechny něco mají a já se měla brzy přesvědčit, že tentokrát je to doopravdy bomba.

Po obvyklých uvítacích ceremoniálech jsme se přesunuli k darům. Děti dostaly hračky, kterými se kupodivu zabavily a děda mě potutelně táhnul do pokoje. V tu chvíli jsem ještě nic netušila. Z pokoje se ozývalo zlověstné ticho a to už mi bylo podezřelé. Můj jinak hlasitý a neustále hlaholící manžel tam seděl a mlčel! Děsivá představa!

Vtom vejdu do pokojíku a vidím velmi zvláštní obraz; manžel zkroušeně sedí a evidentně neví, jestli se má smát nebo brečet, babička na mě vyčkávavě a nadšeně zírá a já bych odpřísáhla, že nebýt jejích umělých kloubů a operovaného srdce, skákala by nedočkavostí do stropu. Před nimi na zemi leží dva perské koberce. Nejsou to ale obyčejné koberce. Jsou to zaručeně ty dva úplně nejhorší a nejodpornější koberce, jaké si vůbec umíte představit!

Všem maminkám, které se zúčastní týdnu kojení děkujeme.

"Kojení je přirozená cesta, jak udržovat a upevňovat bezbřehou lásku ke svému dítěti. A zároveň je to potřebný způsob, kdy miminko nachází pevnou oporu ve svých rodičích, především matce. Kojení umožňuje dodání potřebných výživných látek pro miminko a o to více dochází k hlubokému propojení maminky a miminka. Vztah neboli životní pouto mezi matkou a jejím potomkem se vytváří především během prenatálu a v období po narození dítěte, než se začně osamostatňovat v rámci svého vývoje. Při kojení si matka dokáže uvědomovat neomezenou a stálou lásku ke svým dětem a může prožívat láskou naplněné chvíle."

Toto vyjádření je můj názor. Dospěla jsem k němu sama, sice bez vlastních zkušeností, ale skrze můj postoj k životu a filozofii. 

Samozřejmě vím, že láska mezi matkou a dítětem se utváří a zpevňuje i jinak. Je mnoho dalších cest, které mohou nahradit nebo převýšit celkový smysl kojení. Tímto vyjádřením nechci nikomu vyvracet jiné názory nebo někoho ponižovat. Každý má svůj postoj a náhled, který je pro něho důležitý.

Proto vás všechny prosím, nechejme projevit světový týden kojení volně, bez omezeností, bez hodnocení a kritizování. Zkusme se nechat unášet vlnou, která přichází, pozorujme ji a vnímejme její kouzlo.

Uvidíte, že pro každou z vás, bude určitým přínosem, překvapujícím obohacením a novým pochopením nebo potvrzením toho, co už dávno víme a chceme. 

 Hned jak jsem se poprvé dozvěděla o projektu ambasadorek na Modrém koníku, bylo mi jasné, že je to něco pro mě🙂 Vždycky jsem byla člověk, který ke svému spokojenému životu potřebuje velkou aktivitu a realizaci v práci – a to je přesně to, co mi na mateřské chybí. Projekt ambasadorek pro mě představuje ideální spojení práce a zábavy, navíc na místě, kde se pohybuju opravdu ráda (a také co si budeme namlouvat – i hodně).

Když se objevil konkurz na ambasadorku pro značku Rio Fresh, měla jsem radost, přesto jsem hodně dlouho váhala, zda se vůbec přihlásím. Pořád jsem si říkala, že je to zbytečné, protože mě pravděpodobně stejně nevyberou. Freshe ale milujeme celá rodina, a tak jsem se rozhodla, že to přeci jenom zkusím. Přihlásila jsem se v poslední možný den s tím, že prostě nemám co ztratit.

A potom se strašně dlouho nic nedělo, nedostala jsem žádnou zprávu, takže jsem se smířila s tím, že to nevyšlo a napjatě jsem očekávala, až se dozvím, koho tedy nakonec vybrali. Asi si umíte představit, jaké pak bylo mé překvapení, když jsem otevřela poštu a tam na mě čekala zpráva od @martindurina, že jsem zaujala tým ze společnosti a jsem v nejužším výběru. Radost brzy vystřídaly obavy a nervozita. V noci jsem nemohla usnout a v hlavě se mi neustále honily miliony myšlenek. Toto období naštěstí trvalo „jen“ týden a jednoho dne mě vysvobodil telefonát ze Slovenska s pozváním na osobní setkání, protože... SI VYBRALI MĚ. Hned druhý den mě čekalo setkání v Praze, kde jsem se jen přesvědčila o tom, že přesně tohle chci dělat. Setkala jsem se s generálním ředitelem a manažerkou marketingu – mimochodem naprosto skvělými lidmi, ze kterých jen čiší zapálení pro firmu a touha být nejlepší.

Jako ambasadorka jsem využila i možnosti navštívit sídlo firmy v Bratislavě a výrobnu v Dunajské Stredě. Přiznám se, že pro mě byl neskutečný zážitek naživo vidět, kde a jak Freshe vznikají.

Ode dneška tedy začínám na MK jako ambasadorka a společně nás čeká velké množství zábavy a soutěží o srdíčka, věcné ceny a výjimečně dokonce i o balík Freshů. Vždy tu budu pro vás, takže se na mě kdykoliv s důvěrou obraťte a já udělám vše, co bude v mých silách.

Ambasadorování beru jako velkou výzvu a moc se těším, až to tady společně ROZTOČÍME...

RIO FRESH bude odteraz doma na koníku.

Dnes vám predstavím druhú Ambasádorku, bude prezentovať značku RIO FRESH. Ňou je http://www.modrykonik.cz/blog/apacheee/.

Počúvať majiteľa tejto úspešnej firmy je zážitok. Výkonný riaditeľ výroby vie človeka neskutočne zaujať, keď začne rozprávať o tom, ako sa vyrábajú ich džúsy a prečo to tak robia .Tak silno cítiť, že ich túžbou je vytvoriť niečo výnimočné, dovolím si povedať najlepšie na trhu. Práve šťavy RIO FRESH sú výsledkom tohto snaženia a sú na svoje produkty veľmi hrdí (právom... veď ochutnajte hociktorý džús a pochopíte). Ich rozhodnutie mať Ambasádorku na českom koníku ma veľmi teší, skutočne majú záujem sa čo najviac priblížiť svojim zákazníkom a aktívne s nimi komunikovať.

Ambasádorkou RIO FRESH je Veronika

Veronika je veľmi sympatická, pokojná a usmievavá. Cítiť pri nej nadšenie, no zároveň aj schopnosť sústrediť sa a spracovať veľké množstvo informácií. Myslím si, že bude úžasnou Ambasádorkou a že vás vždy bude vedieť svojimi príspevkami zaujať. Osobne sa na jej ambasádorovanie veľmi teším. Tešte sa aj vy 🙂

O všetkom sa dozviete vo Veronikinom blogu http://www.modrykonik.cz/blog/apacheee/. Neváhajte sa a pridajte sa do jej skupiny : Žijeme zdravě (nejen) s Rio Fresh.

Těšíte se na příchod potomka a přemýšlíte, co všechno bude třeba před jeho příchodem připravit? Připravili jsme seznam věcí, které by měly být před příchodem nového člena rodiny připraveny. Co vám ještě chybí?

Méně je někdy více Nastávající maminky a jejich rodiny často během těhotenství nastřádají neuvěřitelné zásoby dětského oblečení a potřeb pro miminka. Nezapomínejte ale, že miminka rostou jako z vody a většinu nastřádaných kojeneckých kousků miminko určitě nestihne unosit. Přemýšlejte prakticky a s počtem jednotlivých kousků to nepřehánějte.

Oblečení pro miminka: Kolik jakých kousků pořídit?

• Kojeneckých body budete potřebovat maximálně deset. Hodit se budou s krátkým i dlouhým rukávem.
• Dupačky pořiďte patery. Dbejte především na příjemný materiál.
• Overaly miminku postačí čtyři.
• Podle ročního období pořiďte kabátky, mikiny nebo svetříky – vystačíte si se třemi kousky.
• Dvě čepičky.
• Dvoje až čtyři ponožky nebo capáčky.
• Miminka narozená v zimě budou navíc potřebovat zimní kombinézu, teplejší mikiny, kabátky a teplou zimní čepici a rukavice.

Oblečení pro novorozence pořizujte ve velikosti 56 (jen pár kousků) a ve velikosti 62.

Na spaní Na každé miminko by doma měla čekat kvalitní dětská postýlka, dudlík, matrace, přikrývka, alespoň dvoje povlečení, zavinovačka, také případně dětský spací pytel.

Co je PLUS?

PLUS je název pro prémiový produkt, který pro vás dnes spouštíme. Máte se na co těšit, přináší mnoho zajímavých výhod a nových možností v Bazaru a v budoucnu i na vašem Blogu.

Momentálně poskytuje služba PLUS nadstandard především v bazaru:

1. Inzeráty PLUS prodejců se zobrazují jako první, společně s inzeráty PRO.

2. Když se zlevní inzerát, který máte ve svém wishlistu, hned vám přijde upozornění.

3. V komunikaci u inzerátu uvidíte, kdy byly vaše zprávy přečtené.

Sepíšu to hned, dokud to je v živé paměti. 🙂 prosím maminky těhulky, aby si to přečetly raději až po porodu... 🙂

V úterý jsem byla ve 38+5tt na druhém monitoru v porodnici. Srdíčko malé lítalo do neskutečných výšin, měla tachykardii, nakonec se to zklidnilo. Nicméně doktor pro jistotu zkontroloval na UTZ průtoky, jestli je vše OK a řekl, že mimčo má už 4kg, takže by bylo dobré domluvit se a předčasně to ukončit. Nebyla jsem proti, protože jsem byla už celá oteklá a měla toho plné kecky.. Navíc dva týdny předtím jí to srdíčko taky lítalo, tak jsem si říkala, že není na co čekat. Ve středu jsem šla ke své doktorce domluvit předání do nemocnice na vyvolání. Chtěla mě poslat v pátek. Po vnitřním vyšetření ovšem změnila názor, že porodní cesty jsou absolutně nepřipravené, takže bych se akorát trápila, tak at vydržím do pondělí, že snad nález bude lepší. No tak jsem začla odpočítávat dny a opravdu mlela z posledního v těch vedrech. Na vyháněcí sex jsem fakt neměla náladu, ale četla jsem, že orgasmus taky není k zahození. Tak jsem si začla od středy pravidelně každý večer dopřávat tuhle radovánku 🙂 V neděli asi tak dvě minuty po tom co jsem si dopřála jsem najednou cítila, jak se malá zapřela nožkama pod žebrama a zatlačila hlavičku dolů. uslyšela jsem slaboučké lupnutí a pak mi vyteklo trošku čiré vody mezi nohama. tak jsem přemýšlela, jestli to jako má být odtok plodové vody... Manžela jsem tedy připravila na to, že možná asi pojedem do porodnice. Jeho nechápavé jak jako možná?? Tak rodíš nebo nerodíš? Musela jsem říct, že vlastně ani nevím, že teda chvilku počkáme co bude. No udělala jsem asi pět kroků a vylilo se jezero. Tak já začla pomateně běhat po domě jako prvorodička, co mám jako dělat, co si mám obléct na sebe, co mám narvat mezi nohy. Opět můj manžel zabodoval, prý co panikařím, když jsem měla devět měsíců na to zjistit si, jak to vypadá, když praskne voda 😀 😀 No jo no, když s touhle variantou já fakt nepočítala. Co jsem se ptala na všech stranách, tak mi všichni říkali, že když neodtekla poprvý, tak ani podruhý a dokonce ani potřetí... 😀 Takže jsem volala dědečkovi (malá vsuvka - ptali se mě ten den, jestli budu rodit, že by si dali slivovici - no neskončilo u jedné...), aby přišel hlídat syna, že už je to tu!!! Další půl hodinu jsem stále běhala pomateně po domě, vystřídala tři ručníky mezi nohama, než teda jsem si konečně nasadila kalhotky, vycpala se porodníma vložkama a pro sichr šupla ručník mezi nohy, abych nezasvinila manželovi služební auto 😀 

Cestou se mi rozjely kontrakce po osmi minutách. Manžel měl tendence při mém funění zrychlovat, tak jsem ho musela uklidnit, že fakt není důvod k panice, že do porodnice se má jet až když jsou intervaly po pěti minutách. Opět následovala otázka, proč teda jedem už teď... 😀 tak jsem mu musela vysvětlit, že pak je ta výjimka, kdy praskne voda, že to  se jede hned 😀 

Dorazili jsme do porodnice, kde mě na vyšetřovně nasadili monitory, jezero se pode mnou vylívalo do všech stran, doktorka říkala, že tam mám té plodovky teda fest, tak mi ji upouštěla, aby mohla hlavička začít naléhat. Bohužel co se jí už moc nelíbilo byly monitory. Začla tam naskakovat arytmie. Tak mě vzala i na UTZ, kde to bylo i vidět, jak to srdíčko přeskakuje. Takže zpátky na monitory. Klystýr už mi ani nedělali a sledovali, co miminko. Naštěstí se drželo, takže mohl proběhnout přirozený porod. A musím teda říct, že rozdíl mezi vyvolávaným a přirozeným porodem je opravdu markantní. Porod byl krásnej, bolesti se daly ustát, až poslední tři kontrakce začly bolet jako hrom. Já byla otevřená, nutilo mě to tlačit na konečník a ten náš cvalda tam byl zaseknutej hlavičkou v nějaké blance. Tak porodní asistentka nelenila, obkroužila tam tu hlavičku, aby ji uvolnila a v tu ránu malá vyběhla. Byla fialová, takže se spěchalo, musela jsem ji vytlačit na jeden zátah bez přestávek, takže finále bylo hodně rychlé. Strašně moc moc moc smekám před porodní asistentkou, mimochodem tou stejnou, co jsem měla i u prvního porodu. Syn měl 3,90 a dcera 4,20 kg. U obou proběhl pouze lehký nástřih a žádné potrhání, šití na pár stehů, takže po obou porodech jsem si v klidu mohla hned sednout. Opravdu ví, co dělá, protože v momentě kdy hrozilo, že bych se mohla natrhnout, tak mě brzdila, a pak zas nutila tlačit a zas přibrzdit. Fakt skvělá. Nevěřila jsem, že se s tím naším cvalíkem nenatrhnu..takže finále šlo fofrem. paní doktorka mi říkala, že kdybych rodila tříkilové dítě, tak už mám dvě hodiny odrozeno, ale ten cvalík se z tama nemohl dostat... 🙂

No a pak teprve začla ta pravá šou. Opět mi neodešla placenta. Doktorka se mě ptala, jeslti jsem s tím neměla problém i v prvním těhotenství, tak jsem říkala, že měla, že to se taky nechtěla odloučit. Tak to mi řekla, že to je blbý, protože podruhý to bývá ještě horší a taky že jo. Placenta se strašně trhala, vypadala, jakobych minimálně dva týdny přenášela. Bohužel nevyšla ven celá a já během pár vteřin začla brutálně krvácet, teklo to úplně proudem, takže se všem zrychlil krok. okamžitě doběhli anesteziologové, ve vteřině uspaná, po hodině jsem se vzbudila z narkozy, vyčištěná, zašitá, tlak 70/40 s tím, že drama pokračuje. Tak nějak se zjistilo, že mám něco s krví, jako miminko jsem dostala transfuzi při zauzlení střev a udělalo mi to nějakou neplechu, takže mi nemůžou dát kdejakou transfuzi, což jsem do dneška bohužel netušila... ☹ Začly se míchat plechovky v celém okrese a nic co by bylo pro mě. Nakonec se podařilo najít v Brně něco v registru, takže musela sanita vyrazit do Brna pro krev. Strávila jsem deset hodin na porodním sále. Neustále mi tam něco kapalo - krev, plazma, antibiotika, voda, něco na zastavení krvácení apod. Neustále mi odebírali další a další krev a pořád něco kontrolovali. No byla jsem úplně vyšťavená. Malou mi donesli až 7 hodin po porodu, až jsem byla schopná nějak reagovat. Ale nepřikládali, jen jsme spolu leželi v posteli a bylo to fajn. Bála jsem se, jak zvládnem kojení, protože první přiložení nastalo až deset hodin po porodu, kdy už jsem to byla schopná zvládnout. Ale beruška je fantastická. Hned se přisála a je dobrá.

Dnešní noc si dopřeju luxus, že se můžu vyspat a zítra snad bude líp, abych se o ni mohla začít pomalu starat. Zatím se teda sama ploužím, tak uvidíme, jak dlouho bude trvat, než se dám do kupy. Zítra mě možná čeká ještě jedna transfuze. Ale všichni mě chválí, že jsem neskutečná bojovnice a nevzdávám se a snažím se 🙂

Pozor, pozor. Dnes otevíráme konkurz na Ambasadorku pro PEPCO.

PEPCO je síť rodinných prodejen s oblečením, hračkami a doplňky pro každou domácnost. Je pro zákazníky vždycky nablízku. A PEPCO maminkám rozumí. Proto nabízí všechny výrobky ze sortimentu za bezkonkurenčně nejnižší ceny. Co je lepší než kvalitní výrobky za nejnižší ceny? Ale to není všechno: PEPCO si dává záležet i na tom, aby všechny výrobky reflektovaly aktuální trendy. Když hledáte něco pro svou rodinu, PEPCO vás určitě nezklame.

Ambasadorkou pro PEPCO

... je maminka, pro kterou je rodina nejdůležitější. Ale také ráda nakupuje, listuje si v letácích nové produkty a pak je jde do kamenného obchodu koupit. Má ráda módu a umí se v ní orientovat. Určitě to má být přátelský typ, který rád pomáhá ostatním řešit jejich problémy.

Ambasadorka značky PEPCO bude na koníku blogovat, prezentovat novinky a recenze jednotlivých produktů. Bude ostatním maminkám radit, inspirovat je, budovat kolem sebe komunitu maminek, které mají PEPCO upřímně rády. Bude nabádat maminky, aby se svěřovaly se svými radostmi i starostmi.

Co ti práce Ambasadorky dá?

Celý život jsem věděla, že chci mít dvě děti. Staršího kluka a mladší holčičku. A můj sen se začíná pomalu naplňovat, i když o několik let později než jsem původně zamýšlela...

Když mi bylo 26, začli jsme se snažit o miminko. Když mi bylo 28, tak nás doktorka odeslala do CARu, že už není na co čekat. Tam nám řekli, že manžel má horší spermio, ale především je problém na mojí straně, polycystické vaječníky a endometrioza. Takže po počátečním šoku jsme se vrhli na umělé oplodnění. Bohužel moje hormonální výsledky už předem ukazovaly, že se stímulací bude problém. nasadili mi miminální dávky hormonů, po kterých jsem reagovala extrémně negativně a vajca se rodily o sto šest... Dopadlo to tak, že mi odebrali 26 vajíček, z toho jich zůstalo 15 schopných k zamrazení. Já místo transferu putovala do nemocnice s těžkým hyperstimulačním syndromem. Měla jsem vodu v plicích, okolí srdce, plné břicho, dělohu, vaječníky a navíc vaječníky plné dalších vajíček k odběru. V nemocnici nevěřili, že už jsem po odběrech, pořád se tvořily další a další. Byl to děs. Po tomhle tom jsme museli půl roku čekat, než se můj zdravotní stav natolik spravil, že jsme si mohli jít pro naše zmrzlinky. Měli jsme zamražené 3x po 4ks a jednou po 3 ks. První dávku jsme nechali rozmrazit a dvě zmrzlinky zavést. Říkala jsem si, že když už jsem si toho tolik vytrpěla, tak ať je to zaráz. Nechytlo se ani jedno. Za další tři měsíce jsme šli pro další dvě zmrzlinky a situace se bohužel opakovala. Strašně mě to psychicky zdeptalo, neměla jsem sílu to znovu absolvovat. Navíc jsem v té době přišla o práci a řešila co dál. Tak jsem si našla nové zaměstnání a po roce řekla manželovi, že jsem připravena, že to můžem zkusit znova. Takže rok a půl od posledního nezdaru jsme šli znovu. Tentokrát už k zavedení zůstalo pouze jedno embryjko, které se konečně chytilo.

Byla jsem v 6tt+1 když jsem začla krvácet. Jela jsem do nemocnice s tím, že jsem určitě potratila, protože ze mě tekl proud krve, žádné špinění. Na ultrazvuku se ale objevil drobeček a dokonce už mu blikalo i srdíčko. Pro mě neskutečná podívaná. Bohužel tam byl veliký hematom a hrozilo, že o miminko přijdu. Poležela jsem si tam dva týdny, mezitím se hematom zmenšil a miminko povyrostlo, tak už nebylo v přímém ohrožení. Chodila jsem na kontroly a koncem čtvrtého měsíce byl hematom fuč. Sice jsem do té doby hodně polehávala a odpočívala, měla klidový režim, ale vůbec mi to nevadilo. Zbytek těhotenství byl absolutně bez problémů. Když pominu těhotenské nevolnosti, kdy jsem zvracela od 8tt do 16tt, pálení žáhy apod. Nakonec jsem miminko donosila až do termínu a po termínu jsem šla na vyvolání, jak se mu u mě líbilo. 🙂 Takže ve 32 letech jsem se konečně stala maminkou.

Od samého začátku jsem věděla, že jednou si budu chtít jít pro sourozence, který nám zbyl v tom posledním zamražení. Můj manžel byl ovšem striktně proti. Nakonec jsme to začli řešit, když měl syn rok a půl. Půl roku jsme se dohadovali, než manžel souhlasil. Tak jsem si zajela domluvit do CARu poslední rozmražení s tím, že to bude buď a nebo. Oba s manželem jsme byli zajedno, že už bychom nikdy víckrát neabsolvovali odběry vajíček znova. Nejsem sebevrah a manžel strachy o mě zestárnul tenkrát o pár let.. Když už jsem byla natěšená, všechno bylo v běhu, věděla jsem termín transferu apod., tak najednou telefonát od primáře, že by bylo dobré stimulaci zastavit a posunout alespon o dva měsíce, že mám špatné výsledky štítné žlázy. Odmítla jsem s tím, že co má být, to se i stane. Takže jsme pokračovali ve stimulaci dále. Pak proběhl transfer, kdy se nás primář snažil přesvědčit, abychom zavedli dvě embryjka, protože ani jedno z nich se po rozmražení dál nevyvíjí a třetí se rozpadlo. To jsme kategoricky odmítli, že dvojčátka jsme nechtěli ani riskovat, když už doma jeden rarášek byl a nechali zavést jen jednoho. I přes to, že naděje byly nevalné. Bylo nám řečeno, že na některých klinikách taková embryjka ani nezavádí. Takže jsme od toho vlastně ani nic nečekali. Já už jsem pak dvanáctý den nemohla vydržet a zkusila test. Dle předpokladu byl sněhobílý. Tak jsme vyrazili se synem ven, uklízeli jsme písek před domem, já si zajela nakoupit vložky a za dva dny v den ofiko testování testovala znova, abych volala výsledek do CARu a málem mě trefil šlak. Dvě krásné tlusté čárky 🙂

Tentokrát ta radost trvala ještě kratší dobu. Dva dny po testu jsem začla opět krvácet. Jela jsem do nemocnice, ale jelikož na UTZ bylo příliš brzo, tak mi jen odebrali krev, kvůli HCG, které naštěstí bylo v normě a pak jsem jezdila vždy po pár dnech znova, jestli roste. Rostlo. Pak už bylo něco vidět i na UTZ a já se mohla radovat, že to vyšlo. Tentokrát příčina byla v tom, že se nám to miminečko asi rozdvojilo a druhé odešlo. Zůstala tam jen prázdná černá dutinka vedle toho našeho raráška. Opět toto období bylo hodně náročné, protože jsem špinila a krvácela asi dva týdny, ale tentokrát jsem hospitalizaci odmítla, protože jsem měla doma nemocného syna. Rozhodování bylo hodně kruté a bolestné, ale nedokázala jsem ho opustit v jeho stavu, abych dala přednost něčemu, co stejně nebylo úplně jisté. Nakonec jsme to zvládli všichni. Opět jsem měla nařízené první trimestr hodně odpočívat, nic nedělat, s ničím se netáhat. První trimestr jsme přežili, ale tentokrát těhotenské nevolnosti udeřily naplno. Trvaly od 6. do 22tt a zvracela jsem ve dne, v noci. To bych nepřála ani největšímu nepříteli. Bylo to hodně náročné. ☹ No a pak přišel nějaký dvacátý nebo dvacátý první týden. Já se v noci vzbudila, že se mi chce čůrat. Vyčůrala jsem se a jak zvyklá pořád nahlížet na papír, jeslti nešpiním, tak tentokrát jsem se zděsila. Papír plný rudé krve, záchod plný krve, stoupla jsem si, krev mi tekla po nohách, tak jsem rychle sáhla po ručníku a narvala si ho mezi nohy a běžela vzbudit manžela. Lehla jsem si do postele a diktovala, co má házet do tašky, do toho jsme zařizovali hlídání a jeli rychle do nemocnice. Ukázalo se, že tentokrát mám problém i s placentou. Umístila se mi na přední stěně dole a překrývala branku, hrozilo, že se odloučí a nedopadne to dobře. Takže jsem zase skončila v nemocnici. Tam jsem si opět poležela s tím, že se mám připravit na to, že ty zbylé čtyři měsíce už to tam budu muset doležet. Naštěstí mám obrovskou oporu v rodině, takže po propuštění z nemocnice jsem měsíc ležela doma a nedělala vůbec nic. Zabralo to. Placenta se vytáhla, nemusela jsem na císaře a miminko prospívá. Teď jsem ve 39+2 a opět čekám na vyvolání. Takže ve svých 35letech budu dvojnásobnou maminkou. 

Takže holky, které válčíte s IVF a nedaří se, nevěště hlavu. Naděje umírá poslední. Akorát bohužel dvě čárky na testu ještě ani zdaleka neznamenají krásné a zdravé dítě v kočárku. K tomu je ještě cesta daleká. Ale přeju všem, kdo se touhle cestou vydali, aby došli až do toho krásného cíle a dočkali se. 🙂

Trochu nostalgický, ale pěkný. Protože knihu jsme vydali hlavně díky Vám, maminkám, které o ní stály! 🙂

Děkujeme za vaši přízeň a jsem moc ráda, že tolika z vás, a hlavně vašim dětem, udělala knížka, kterou psal náš Táta radost!

Knížek máme ještě dost, ale budou nadále pouze v mé soukromé inzerci (bazárku) @domi_nka . 
Poděkování patří i Vlaďce Hulíkové za povolení a podporu zde na MK. 

Pokud chcete podpořit dobrou věc a hlavně knižní pokračování pro Holky, musíme jich ještě pár stovek prodat.

Kdyby jste věděli o někom komu by kniha udělala radost, stačí mě kontaktovat. Necháme ji v podstatě za náklady a malou provizi, tj. 190,- Kč.
Případně budu moc vděčná za like nebo sdílení odkazu na FB nebo Fler:

FB / a vyletí ptáček:
https://www.facebook.com/pages/A-vylet%C3%AD-pt%C3%A1%C4%8Dek/277321842370623

FLER:
http://www.fler.cz/zbozi/klukova-dobrodruzstvi-7-pohadek-na-dobrou-noc-5704882

Jsme rádi, že čtete dětem. Máma, Táta, Kluk, Holka, Mopsice a kočka🙂

     Bylo něco po půl desáté večer. Vysedla jsem na kozu a moc milá paní doktorka (moje jmenovkyně a dokonce i krajanka) mě vyšetřila. Rozpověděla jsem jí, co se se mnou v ten den dělo a ona mi udělala Temešvaryho test ještě jednou a přímo na „místě“. Tento krát ale tampónek zmodral úplně a na zem vyteklo solidné množství plodovky, takže sepsat příjmový papíry a… myslela jsem, že poputuji na porodní box, ale když si paní doktorka zapsala všechny informace o mně, moji rodinnou a osobní anamnézu, oznámila mi, že si mě tam nechají, ale Dítětvůrce má jít domů a kdyby se to rozjelo, tak mu zavoláme a on přijede, no a kdyby se to nerozjelo, ráno v 8 hodin nastupuji na vyvolání. To, samozřejmě, nepřicházelo v úvahu. Ten porod se rozjede a HOTOVO!!! Vyvolání naplánovali na ráno, prý abych se v noci prospala. (Celkem líbivý humor.)
     Rozloučila jsem se s Dítétvůrcem a jelikož byla chřipková epidemie a karanténa, tak mi tašky podal jen mezi dveřmi, dal mi polibek na dobrou noc, já se rozbrečela, zavřela skleněné dveře a šla na předporodní pokoj, kde ležela už jedna těhule, která, jak jsem se dověděla, měla kontrakce, které ona necítila, ale monitor ukazoval. Já, naopak, měla bolesti, s prominutím, jak prase, a monitor je úplně ignoroval. Tak jsem se „ubytovala“, dostala jsem čípky proti bolesti, kterých zavedení jsem, ale odmítla, tak mi je přinesli na talířku (jeden čípek se mi skutálel někde pod skříň, tak jsem si zastrčila jen jeden).  Před půlnocí ještě přišla sestra, přivezla monitor a infuzku s antibiotiky, které jsem měla naordinovány kvůli pozitivnímu streptokoku.  Tohle nebyla moje oblíbená část příběhu, jelikož padám k zemi, už když vidím jehlu v televizi a infuze je ještě hrubá a zůstává uvnitř a už jen představa její zavádění mi způsobuje brnění v nohou. Navíc, jednou, když Dítětvůrce operovali, se mi povedl kousek jak z americké komedie, kdy jsem se mu hrála s tou hadičkou, co mu trčela z ruky a najednou taková ta bublinka, co tam bývá, zmizela a já se lekla, že jsem ho zabila. (To jen tak na okraj…) Každopádně, od té doby mám k jakýmkoli hadičkám vycházejícím z těla respekt.
     Sestra mi tedy odebrala krev, pustila žílou roztok a zapřála dobrou noc, že když mi to přijde odpojit, už mě nebude budit. Bylo to od ní docela naivní, ale budiž. Samozřejmě, celou noc jsem nespala. Interval mezi bolestmi se sice nijak výrazně nezměnil, ale byly silnější a nepříjemnější a už jsem je i musela prodýchat. Celou noc jsem si psala SMSky s mojí nejlepší kamarádkou, která mě povzbuzovala, jak se dalo. V 5 ráno jsem psala už i mamce, která celou noc nespala, protože čekala telefon s radostnou novinou. Tak jsem měla podporu ze všech stran, ale pořád se nic převratného nedělo. Kolem sedmé se dovalila sestra a napojila mě na monitor a oznámila mi, že se mám sbalit a půjdu pomalu na porodní box. Tak jsem se tedy sbalila, umyla zuby, opláchla jsem se a čekala, až pro mě přijdou (to jsem ještě nevěděla, kdo, ani kdy přijde). Přiznávám, ve sprše jsem si pobrečela. Chyběl mi Dítětvůrce, bála jsem se toho vyvolání, měla jsem strach o miminko, děsila jsem se faktu, že za pár hodin bude ze mě máma a v neposlední řadě jsem se hrozně moc těšila, až poprvé uvidím toho svého andílka. Když jsem vyšla ze sprchy, čekali mě na pokoji dvě mlaďounké holky, které mi vzaly věci a doprovodily mě na box. Myslela jsem, že jsou to nějaké pomocnice, medičky, no nakonec vysvitlo, že jedna z nich sice medička je, ale druhá je porodní asistentka a bude vést můj porod. Samozřejmě, zeptaly se mě, jestli mi přítomnost studentky nebude vadit, tak jsem se vyjádřila, že když na mě budou hodné, tak s tím problém nemám.

     Přesně v 8 hodin přišly už i s vyvolávací tabletou. Tak se slečna s pážecím účesem pošťourala na místech, kam zaváděla tabletu, a že to trvalo docela dlouho… Pak mě napojila na monitor, zkontrolovala ozvy a odešla. Jak za sebou zabouchla dveře, udělala jsem si pohodlí a v 8:05 přišla první kontrakce „po vyvolání“ a její síla mě docela překvapila. Tak jsem ještě podala hlášení mamce a s další kontrakcí v 8:10 jsem hovor ukončila. Další dvě kontrakce jsem si v klidu prodýchala v soukromí. Slečna Medička se pak přišla optat, jestli si dám čaj, kývla jsem na souhlas a soustředila se dál na správné dýchání.
Před půl 9 mi zavolal Dítětvůrce, že už je na cestě, jen se ještě stavil koupit nám něco k pití. Tak moc jsem se už na něj těšila… Než přišel, paní sanitárka mi kromě čaje přinesla i kakaový Termix a dva rohlíky. Kakaový Termix miluji. Nic lepšího jsem ke snídani dostat nemohla (ale to jsem si myslela jen do doby, kdy to se mnou začalo být špatné)!!! 
Něco po půl 9 se KONEČNĚ otevřely dveře na boxu a vstoupil ON!!! Vypadal příšerně, pytle pod očima, nateklý obličej… ani se nedivím, že místo „Dobrý den“ mu řekla slečna asistentka „Dáte si kafe?“ Ubožátko moje, celou noc čekal, že zavolám, že UŽ, tak vypadal snad ještě hůř než já. Bylo mi to ale docela jedno, protože bolesti sílily a já jen potřebovala cítit dotek jeho dlaně a slyšet jeho hlas. Každých 20 minut mě napojovaly na ten hnusný monitor, u kterého jsem musela ležet na zádech, a to už začínaly být kontrakce nesnesitelné. Funěla jsem, dýchala do břicha a každá kontrakce trvala snad věčnost. Dítětvůrce vše nadšeně sledoval a nenapadlo mu nic lepší, než sledujíc křivku vycházející ze zařízení mi hlásit „Už to jede, další kontrakce.“ Myslela jsem, že ho zabiji 😀 Bezpečně jsem o každé kontrakci věděla a nepotřebovala jsem je hlásit a ani zdůrazňovat jejich sílu hláškami typu: „Tyyyy jooo, ta byla hustá.“ anebo „90!!! Jseš dobrá, to je zatím rekord.“ Cítila jsem se jak ve školce na závodech v čurání do dálky.
Je tomu už 23 týdnů a přesto si dodnes pamatuji doslova náš rozhovor, který jsme vedli.
D: „Bolí to? Já: „Si děláš prdel? Nikdy nic mě tak nebolelo. Ani ta zlomená pánev.“ D: „Jseš hrdinka, víš to? Hned bych se s tebou vyměnil.“ Já: „Ty jsi padavka to bys nedal.“ D: „Jseš moc statečná, já bych to fakt nedal.“ Já: „Ale neboj, já si to vynahradím, až mi jí položí na prsa na ty dvě hodiny. Moc se už těším…“
Když mě kolem 10 odpojily z monitoru, doslova jsem utíkala do sprchy. Po 5 minutách pérovaní na velkém bílém míči pod proudem teplé vody jsem už málem omdlela od únavy, tak jsem si šla lehnout (naivně jsem si myslela, že třeba i usnu). Do boxu přišla Medička a zeptala se, jestli chci klistýr. Blbý dotaz, chtěla bych i kudlu do zad, kdyby mi to ulevilo od bolestí, ale epidurál jsem, dle plánu, striktně odmítala. Vysmátá medička si přinesla udělátka na klistýr a sedla si k mému lůžku a čekala. Zavládlo ticho a najednou se zeptala: „A pan nechce odejít?“ Úpřimně, možná to někomu připadá zvrácené, ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že by měl Dítětvůrce odejít. Prožili jsme spolu toho už tolik, víme o sobě vše, byly už i horší situace a pořád stál u mě, tak proč ne teď? Celou dobu jsem mu svírala dlaň… Co přišlo pak, opisovat nebudu, ale jestli mi ještě někdy někdo bude tvrdit, že klistýr ulevuje od porodních bolestí, dostane ode mě do držky. 😀 Někdy potom mi protrhly i zbytek plodových obalů, ať to nabere obrátky.
Dalších 20 minut jsem strávila na míči ve sprše. Kroutila jsem se tam, funěla, to už byly bolesti nesnesitelné. Po těch 20 minutách přifrčela slečna Asistentka a napojila mě na monitor. Byla jsem už vyčerpaná, ospalá a nešťastná, že pořád NIC. To už bylo něco před 11 dopoledne. Na mojí ohromnou radost monitor trval jen pár minut (od posledního monitoru chodila slečna Medička pravidelně na kontrolu jen s malým dopplerem). Za chvíli ale přišla slečna Asistentka s novou mašinkou a s větou, že mi dají lepší monitor a přímo k miminku, mi zavedla sondičku. Vůbec jsem netušila proč, ale byla jsem ráda, že o nás tak hezky pečují. Bolesti se stupňovaly a já se už nevládala ani postavit z lůžka, chtělo se mi spát, bolest byla neúnosná, nemohla jsem už ani prodýchavat kontrakce, při každé další jsem už jen funěla do kyslíkové masky a snažila se neomdlít. Stupňoval se i tlak na konečník, ale ani by mě nenapadlo začít tlačit. Když mě slečna Asistentka viděla, nabízela mi epidurál, ale já, paličák, jsem jí poslala i s epidurálem… pro další čaj.  Čas se vlekl, kontrakce nabíraly na intenzitě a frekvence byla asi tak 30 sekund. Místo prodýchávání  jsem poslouchala pípání monitoru a pokaždé jsem se modlila, ať už je Káťa venku, protože asi umřu. Bylo něco kolem 12, když slečna Asistentka kontrolovala nález a netvářila se nadšeně. Tady se mé vzpomínky už rozostřují. Mám zato, že jsem snad i ztrácela vědomí. Když slečna A. odcházela, opět se mě zeptala, jestli nechci ten epidurál. A já nechtěla, chtěla jsem být statečná a sama to dotáhnout do zdárného konce. Když odešla, zády k Dítětvůrci jsem si dýchala ten svůj kyslík a snažila se přemýšlet, najednou jsem se ale rozbrečela a s tím, že jsem padavka a úplně neschopná matka už teď jsem poslala Dítětvůrce pro někoho, kdo mi ten epidurál píchne. D. mě ujišťoval, že to, že chci ulevit od těch bolestí, neznamená, že jsem slaboch, že pro něj jsem ta nejsilnější osoba a nejlepší ženská. Ani nevím, jak dlouho trvalo, než přišly s papíry, co jsem měla podepsat. D. mi četl, co v nich bylo, ale nevnímala jsem, už jsem nemohla. Ani nevím, jak jsem se podepsala. Fyzicky jsem už byla se silami u konce. Od momentu, kdy jsem to podepsala, do chvíle, kdy přišla na box anestezioložka, mám okno. Pamatuji si tlumené zvuky a v nich najednou nový hlas, který na někoho mluvil a oslovoval ho „paní magistro“. Po chvilce mi došlo, že tak oslovuje mě a dává mi instrukce, co mám dělat. Neměla jsem sílu se bránit, sílu se napínat, hýbat… Zakulatila jsem záda a ani nevím, kdy mi to píchla. Nepamatuji si bolest, tlak, nic. Bolesti byly, ale rozhodně ne v zádech.
Epidurál začal účinkovat snad okamžitě. Dodnes mi Dítětvůrce povídá o tom, jak jsem se najednou změnila z Belly v 3. díle Twiligtu na Bellu v prvním. 😀 Najednou jsem pochodovala po boxu, houpala se v podřepu u postele a bylo mi krásně. Tlak jsem cítila, ku podivu i bolest v pánvi v místě, kde jsem jí měla před sedmi lety zlomenou, ale proti tomu, co jsem prožívala poslední 4 hodiny,  to nebylo nic.  Pohupovala jsem se ze strany na stranu a bylo mi KONEČNE fajn. Tlaky ale pomalu sílily  a já už měla problém to nutkání na tlačení udržet. Když se mě u jedné kontrakce Medička zeptala, jak se cítím, ze mě najednou vyletělo: „Že se pos*ru!!!“ Když si na to vzpomenu, stydím se, ale v ten moment to bylo nejvýstižnější. A co ona na to? „Už?“ Odběhla a přiběhla i se slečnou Asistentkou, která zkontrolovala nález, ale nebyla nadšená. Odešla a za chvíli se vrátila i s celým týmem v bílých pláštěch. Nechápala jsem, co tam jako chtějí. Měla jsem se otočit na levý bok, a když ucítím tlak, říct a že mě vyšetří. Kontrakce jakoby najednou zeslábly a tlak zmizel. Hodně nepříjemná paní R. na mě zahučela něco jako „Vy jako nemáte kontrakce, nebo co?!“ Tak jsem jí řekla, že prostě jsem tlak necítila a následovala kontrakce se vším všudy, paní R. se pošťourala, kde musela a najednou na mě vybafla slova, které si budu pamatovat do konce života: „Porod nepostupuje, miminku se tam nedaří, ukončíme to chirurgicky.“ V ten moment jsem byla snad zelená. Najednou je ve vzpomínkách vše mlhavé. To, že půjdu pod nůž mi bylo v ten moment jedno, jediné, co jsem se sama sebe ptala, bylo: „Jak nedaří?“ „Je v pořádku?“ „Bude v pořádku?“ Bála jsem se jako nikdy. Bála jsem se, že o svého andílka přijdu. Nechápala jsem, proč do té doby nikdo nic neřekl. Celou dobu jsem poslouchala monitor a slyšela jsem, že u každé kontrakce pípá pomaleji, ale ani mě nenapadlo, že to tak být nemá. Nikdy jsem se nezajímala o to, co kontrakce s miminkem dělají, a myslela jsem si, že je normální, že tím tlakem jí bije srdíčko pomaleji. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ztrácí srdeční ozvy, a že ten nóbl monitor mám proto, že je něco špatně. Byla jsem naštvaná, vystrašená…
Paní anestezioložka mě ubezpečovala, že udělá vše, abych nemusela být pod narkózou. Obvázali mi nohy, posadili mě do křesla, píchli mi něco, po čem jsem se rozklepala jak před infarktem a vezli mě na sál. Nevím, jak jsem se dostala na stůl. Pamatuji si jen tu hodnou paní anestezioložku a Dítětvůrce, jak u mě stáli a hladili mě. Paní anestezioložka si řekla o 20 minut, pak už prý měl ten epidurál zabrat. Přišli po necelých patnácti a šlo se na věc. Cítila jsem teplou desinfekci, doteky, řezání ne, až najednou… Bolest jak kráva. Rvala jsem držáky na ruce, bořila do nich nehty, stonala bolestí… Těch necelých 15 minut asi nestačilo. Pak přišel příšerný tlak a paní R. najednou řekla: „A je tam, já to říkala.“ Cítila jsem, jak berušku ze mě vytáhli, ale neslyšela jsem pláč. „Jak to, že nepláče? Co tam bylo? Co jako říkala?“ Když jí odnášeli ze sálu, viděla jsem modrou miniaturní nožku v ruce slečny, co utíkala někam pryč. Bála jsem se. Ten pocit nezapomenu. Myslela jsem na to nejhorší, když jsem najednou uslyšela pláč.

… 12. února 2015 v 13,15 se akutním císařským řezem narodila naše vytoužená dcerka Katka, 12. února 2015 v 13,15 se splnil můj největší sen… 

Dnes jsme spustili novou funkci. Ve svém blogu můžete pro každý svůj příspěvek nastavit, komu se bude zobrazovat (i ty, které již byly zveřejněny). A nejen to, přibyla možnost “Viditelné jen pro mne”.

Nová funkce slouží především k archivování příspěvků, které si chcete ponechat jen pro sebe, ale nevymaže je. Funguje to při krátkých zprávách, fotoalbech i článcích. A naopak, když budete chtít změnit svůj příspěvek, aby se zobrazoval i ostatním, můžete tak kdykoliv učinit.

Viditelnost příspěvku můžete nastavit: 

1. při jeho zveřejňování  

2. nebo kdykoliv později

Kromě toho, příspěvek zveřejněný “Viditelné jen pro mne” můžete sdílet soukromě pro kohokoliv. Stačí kliknout na funkci “Sdílet odkaz” a zkopírovat link, který vám vygeneruje. Každý, komu tento link zašlete, bude váš příspěvek vidět.

Bylo mi 32 a čekala jsem své 3dítě. Předchozí těhotenství a porody naprosto bez problémů. 

Hned v začátku posledního těhotenství mě lékaři upozorňovali,že mám vcestnou placentu totalis(nejhorší varianta). Pořád bylo vše ok a já do 20tt chodila do práce. Pak na těhotenském screeningu mi sdělila paní doktorka,že se placenta nehla ani o kousek a měla bych ihned na neschopenku,což sem také udělala.

Můj obvodní gynekolog mi řekl,ať se šetřím a zakázal nám sex.Jenže co znamená se šetřit......Doma jsem fungovala vcelku normálně,jen jsem netahala nic těžkého a polehávala. Občas mě jen pobolívalo v podbříšku a sem tam tvrdlo břicho. Všechny kontroly ok.Pak přišel 31tt a já z ničeho jic večer začala dost krvácet(podotýkám bez absolutní bolesti nebo nějakých příznaků).Okamžitě jsme vyrazili do nemocnice,kde si mě samozřejmě nechali. Udělali veškerá vyšetření,monitor,uzv a nasadili léčbu k zastavení krvacení. Nařídili absolutní klid na lůžku a vyprazdňování na podložní míse. Po třech dnech v nemocnici krvácení přešlo a já mohla na záchod a do rychlé vlažné sprchy. První co bylo na vizitě jsem žadonila,kdy půjdu domů,že už přece nekrvácím a nic mě nebolí. Na uzv a na monitoru byl maličký úplně v pořádku. Pan primař rozhodl,že v žádném případě domů nepůjdu a musím zůstat alespoň do 34tt. Byl to pro mě šok,odpor k nemocnici doma manžela a dvě dcery. Představa tří týdnů na tvrdé nemocniční posteli ,v největších letních vedrech, s příšernou stravou upoutaná na lůžko byla pro mě natolik deprimující,že jsem to tam víceméně probrečela steskem po dětech  a rodině ( i když za mnou každý den jezdili). Jejich odchody byly vždy stresující. Na pokoji se mi střídaly maminky,které vždy odcházely po pár dnech domů a já pořád zůstávala. Při každé vizitě jsem opakovala,že chci domů. Vždy mi bylo sděleno ,ať vydržím a jsem trpělivá,že praevia není sranda a že umí zlobit opakovaně a další krvácení by mohlo být fatální.pořád jsem to zlehčovala,že přece bydlím 8km od nemocnice,že by jsme přece stihli dojet. Pak nastal den D a mě ve 34tt pustili( přesně 33+5). Byla jsem šťastná jak malé dítě,že můžu domů za rodinou. Doma jsem opravdu jenom ležela a chodila jen do sprchy a na WC. Za 6 dni pobytu doma (34+4) jsem doma mírně zašpinila. Byla jsem vystresovaná,tak jsme zase vyrazili do nemocnice-opět hospitalizace,zase pláč,že přece nekrvácím jen jsem jednorázově zašpinila. Byla sobota. Opět jsem musela ležet a nesměla chodit ani na jídlo. Ve středu jsem řekla paní doktorce na vizitě,že bych mohla i domů,řekla,že uděla ještě uzv a ve čtvrtek půjdu domů. Uzv ok mimi v pořádku odhad váhy 2600g. Z uvz mě přivezli a já ležela a těšila se na manžela,jak přijede na návštěvu a budeme se těšit na zítřek,jak pojedu domů.Pak to přišlo hodinu po uzv jsem z ničeho nic začala MASIVNĚ krvácet. Ihned byla v posteli obrovská kaluž krve a pak to šlo už rychle. Přišel pan primař a řekl,že není na co čekat,že jedeme na sál a těhotenství ukončíme ihned bylo 15hod. Bandáž nohou,infuze,velmi rychlé oholení a zacévkování. V okamžiku,když me vezli na sál se objevil na chodbě manžel,který přišel na návštěvu, jestli chce na sál,ať jde s náma,byl hodně překvapený,co se stalo,když mám přece jít zítra domů. Ten strach,který sem zažívala nejde ani slovy popsat. Děkovala jsem pánu Bohu,že jsem v nemocnici a ne doma,protože ani těch pár km by jsme přijet nestihli a mohlo by umřít buď mimi nebo já hodně vykrvácet. Po spinální anestezii se nám v 15.50hod.narodil Matýsek 2370g  a 45 cm. Byl v pořádku,jen musel do inkubátoru,byl malinký. V inkubátoru 5dní,pak v postýlce a nyní jsem 10den po cisarskem řezu a čekáme,kdy nám maličkého propustí.Zatím se mu nechce papat,jinak je naprosto v pořádku.Narodil se o měsíc ďřív,tak má na to právo.

Trochu jsme se rozepsala,ale přišlo mi ro důležité popsat,proto až se budete v nemocnici ptát,,  KDY PŮJDU DOMŮ". Poslechněte lékaře,vědí,co dělají,nemyslí to s Váma špatně.  další krvácení může být fatální-na ty slova v životě nezapomenu.....Naštěstí vše dobře dopadlo.držím palce všem vcestným placentám,maminkám a miminkům,aby jejich příchod na svět nebyl tak dramatický.

Jestli v neděli nevyjde test, pojedeme na nějakou pěknou dovču! Co jiného taky dělat, že? Mohla bych využít svého "jiného" stavu a vnuknout manželovi myšlenku na nějakou pohodovou válecí dovolenou u moře. Kondička se někde ztratila cestou do CARu a v posledních dnech mám problém vyjít i schody k bytu. Ale do obchoďáku, kam si manžel dnes jel pro nějaké komponenty k bicyklu, jsem se statečně doplazila a zakoupila úžasnou kabelku. Na podvečerní korzo po nábřeží jak stvořenou....

Zatím jsme každé léto trávili někde ve vysokohorském terénu, v lepším případě jako pěší turisté, v horším jako cyklisté... I když je pravda, že vrcholové fotografie se na Facebooku velmi pěkně vyjímají, zejména když se mi podaří změnit útrpnou grimasu na ležérní úsměv "jakože brnkačka, večer si ještě zaběhám". Díky těmto snímkům se můj šéf už několik let mylně domnívá, že jsem sporťačka a každoročně se mě snaží zlanařit do týmu volejbalistů. Vzhledem k tomu, že z míčových her umím jen vybíjenou, protože mám fobii z míče a velmi hbitě uhýbám, nebyla bych tou pravou posilou.

No jo móře... Poprvé jsem se v něm smočila jako desetiletá, když naši získali přes ROH zájezd do Bulharska. Bydleli jsme v podnájmu v oprýskaném paneláku a ráno, dřív než se maminka probudí, jsme chytali šváby. Kdyby se spolu setkali, jeli bychom hned domů. Klidně i stopem.

Podruhé coby čerstvá dvacítka, když jsme se s kamarádkou rozhodly, že si vyrazíme na dámskou jízdu do Itálie. Kamarádčina maminka měla známou a ta měla známou, která měla známou vlastnící "báječnou cestovní kancelář".

Zájezd nepatřil k nejlevnějším, ale my byly rozhodnuty užít si ho na 150%, tak jsme zainvestovaly. Nabídka autobusu s klimatizací, toaletou, pravidelnými zastávkami s nabídkou teplých nápojů, rodinný hotýlek v blízkosti pláže a domácí kuchyně nás přesvědčily.

Autobus sice na místo určení dorazil s mírným zpožděním, ale natěšení účastníci zájezdu takovou prkotinu neřešili a hned začali nastupovat na palubu. Kamarádka se dlouze loučila se svým přítelem, a tak jsme nastupovaly jako poslední. Kamarádka nastoupila, ještě se otočila a poslala svému milému vzdušný polibek. Já jsem natáhla nohu, abych ji následovala. Načež se dveře autobusu zavřely a autobus se rozjel. Přítel i já jsme se rozběhli za vozem a zuřivě mávali. Delegátka si to vysvětlila jako rozverné loučení, stáhla okénko a rozverně mávala bílým ručníčkem. Po chvíli si rozněžnělá kamarádka všimla, že chybím a autobus se vrátil. Nasedla jsem a hurá k moři. V dalším městě jsme přibírali další účastníky. Volání přírody přinutilo jednoho z přítomných pánů využít blízké křoví. Delegátka se šarmantním úsměvem zašveholila: "Ale jen si v klídku odskočte. My na vás počkáme, nebojte se, hihihi." Dvě minuty poté se dveře zavřely a autobus vyrazil. A za autobusem nešťastník, s trenýrkami na půl žerdi a gatěma u kotníků...Jestli stihl vykonat, co měl v úmyslu, nevím.

Nech ji chvilku brečet. Neběhej za ní hned. Spaní v jedné posteli není zdravé. Doufám, že si druhé naučíte na postýlku a kočárek. Nemůžeš ji pořád tahat, zničíš si záda ....

Tohle a mnoho dalších mouder poslouchám poměrně často. Nicméně se postupně učím pouštět je jedním uchem tam a druhým ven. Ze začátku jsem měla pocit, že všem "odpůcům" naší výchovy musím vysvětlovat, proč věci děláme tak a ne jinak. Postupem času jsem pochopila, že to nemá cenu. Kdo nechce, neposlouchá a stejně mi dál vtlouká klíny do hlavy. Navíc jsem měla pocit, že to, jak s malou funguju vlastně musím obhajovat. A v tu chvíli jsem si řekla dost. Nemusím se nikou obhajovat, protože nedělám nic špatného. K malá se chovám tak jak já (a také můj partner) považuji za správné. Nikomu neříkám, že mám patent na výchovu. Ani z daleka ne, ve spoustě věcí tápu, někdy se musím držet, abych nezklouzla k tomu, jak jsem byla vychovávaná já (mimochodem, měla jsem pěkné dětsví, ale jsou věci, které chci dělat úplně jinak).

Proč vlastně tohle píšu? Přemýšlela jsem (ano, občas se tento pozoruhodný jev vyskytne i v mé hlavě) nad nesmrtelností chrousta a najednou mě napalo tohle ... často slyším, jak je dnešní mládež, potažmo společnost zkažená. Jak jeden druhému nepomůže. Pokud někdo na ulici volá o pomoc, zůstává na svůj problém sám a nikdo mu nepomůže. Ale my se tomu vlastně nemůžeme divit, protože jsme tomuto vzorci chování učení už od narození. Vždycky, když nás někdo nechal vybrečet, udělal to samé - nechal nás samotné, volající o pomoc. Jsme učení, že si musíme "poradit", zvykali nás na to, že na naše volání o pomoc nikdo nepříjde ... a proto vždycky reaguji na každé zaplakání své dcery. Nechci, aby si vštěpila, že bát se a na svůj strach zůstat sama je normální. Chci tu pro ni být - vždy, za každé situace, ve dne, v noci, kdykoli. Nechci bý ovcí v davu s klapkami na očích co nevnímá volání o pomoc ... 

Cesta k mateřství bývá občas posetá trny "tak trochu jinak" a mně docela vadí, že se o tom nemluví dostatečně nahlas. Jak to vypadalo a vypadá se mnou? (Článek jsem původně zveřejnila na svém blogu.)

Všichni víme, že teorie a praxe jsou dvě rozdílné věci. Málokdy se shodují. Většinou jedna více či méně pokulhává za tou druhou. V případě dětí to platí dvojnásob. Je to jako jing a jang - před a po. Ať už se jedná o těhotenství, porod nebo následné soužití s tím malým člověkem. Pokud převažují příjemná překvapení, můžete si tiše gratulovat. Tomu se říká štěstí. A pokud máte pocit, že tomu tak není a přímo před vámi se právě cokoli hroutí jako domeček z karet... nezoufejte. Dobrý konec nemusíte nutně obejít obloukem. Něco o tom vím.

Upřímně? Nikdy jsem nechtěla mít děti. Neplánovala je. Nepočítala s nimi. Při pohledu na nahé těhotenské břicho se mi lehce zvedal žaludek. No... a nakonec mám syna, jak víte. V průběhu těhotenství jsem si ovšem nejedenou říkala, že jsem otěhotněla za trest a vetřelec, který uvnitř roste, mě má snad zabít nebo co. Vážně. Když je vám totiž zle takovým způsobem, že se nedokážete ani otočit na posteli, není vám jednoduše do zpěvu a už vůbec nemáte chuť oplácet radostné úsměvy okolí... Například potvrzení těhotenství u gynekologa a vlastně veškerá následující vyšetření až do porodu jsou samostatnou kapitolou. Vzpomněla jsem si tenkrát na seriál Sex ve městě, kde Miranda vykládá, jak předstírala radost na ultrazvuku. This is it!!! 

Pravdou je, že málokdo chce slyšet o bolestech, strachu nebo depresi. Automaticky se očekává úsměv, souhlasné pokyvování hlavou a ruka položená na břiše - středobodu vesmíru - bez ohledu na viditelnost či neviditelnost těhotenství. Jenže tak tomu vůbec být nemusí. Já jsem si těhotenství opravdu neužívala, respektive netušila jsem, co že si během něj mám užívat. Bylo mi zle a štvalo mě to. Ve chvíli, kdy jsem na tom byla líp fyzicky, upadala psychika. Rozčilovaly mě všechny komentáře, reakce a poučky okolí. Nejednou jsem byla nepříjemná i na ty, kteří si mé protivné chování ničím nezasloužili. Věděla jsem to, ale nedokázala jsem s tím - se sebou - nic udělat. Jako bych neovládala ani tělo, ani mysl.

Děsilo mě mateřství. Zodpovědnost za celý lidský život. Asi milionkrát jsem se ptala sama sebe, jestli jsem se rozhodla správně. Jestli to zvládnu. Jestli můžu. Jestli  chci. V hlavě mi pořád dokola běžel jeden krátký scénář. V blíže neurčenou dobu mi rupnou nervy, prcka nechám v postýlce na pospas osudu, vezmu tašku, odejdu a o umřu s obrovským pocitem viny. Hysterický pláč byl pak už jen zanedbatelným vnějším projevem vnitřní úzkosti a strachu. Nedokázala jsem mnohokrát s pravou radostí říct: "Těším se, až bude ten prcek s námi."

Mohlo tohle všechno přinést něco dobrého? Mohlo. A taky že přineslo. Člověk není komunistická pětiletka, aby musel splňovat všechna kritéria vyžadovaná okolím a odškrtávat si položky v tabulce. Jsme stejní a přitom úplně jiní. A nejspíš proto jsem se během těhotenství s klidem napila coly nebo snědla nivu. Neabsolvovala jsem předporodní kurz. Nešla jsem se na prohlídku porodnice. Neřešila jsem hodnoty v tabulkách a grafech. Přispěl k tomu i můj gynekolog, který mě nezahrnoval konkrétními hodnotami ani v závěru. Čísla, která probíraly budoucí mámy (nejen) v internetových diskuzích, byla pro mě španělskou vesnicí. Znala jsem pouze svou váhu, tlak, datum příští kontroly a teoretický termín porodu. To poslední mě děsilo dostatečně, bylo tedy zbytečné se zatěžovat něčím dalším.

ŽENY ♥ JE TO POUZE INSIPIRACE, TAKŽE KOMU TAM BUDE CO CHYBĚT, HOLD MUSÍ DOPSAT ♥ BUDU MÁMOU POPRVÉ, TAK SNAD TO ZÁKLADNÍ CO BUDU POTŘEBOVAT, MÍT BUDU ♥  SNAD TO NĚKTERÉ Z VÁS POMŮŽE ♥

Oblečení pro novorozence

• 10 kojeneckých body
• 5 bavlněných dupaček
• 4 overaly
• 3 kabátky, mikiny, svetříky
• 2 bavlněné čepičky
• 2-4 ponožky, capáčky
• 1 bavlněné rukavičky

Na zimu navíc

• zimní kombinéza
• 2 teplejší mikiny, kabátky
• 1 teplá zimní čepice a rukavice

Pro spaní miminka

Těšíte se na příchod potomka a přemýšlíte, co všechno bude třeba před jeho příchodem připravit? Připravili jsme seznam věcí, které by měly být před příchodem nového člena rodiny připraveny. Co vám ještě chybí?

Méně je někdy více Nastávající maminky a jejich rodiny často během těhotenství nastřádají neuvěřitelné zásoby dětského oblečení a potřeb pro miminka. Nezapomínejte ale, že miminka rostou jako z vody a většinu nastřádaných kojeneckých kousků miminko určitě nestihne unosit. Přemýšlejte prakticky a s počtem jednotlivých kousků to nepřehánějte.

Oblečení pro miminka: Kolik jakých kousků pořídit?

• Kojeneckých body budete potřebovat maximálně deset. Hodit se budou s krátkým i dlouhým rukávem.
• Dupačky pořiďte patery. Dbejte především na příjemný materiál.
• Overaly miminku postačí čtyři.
• Podle ročního období pořiďte kabátky, mikiny nebo svetříky – vystačíte si se třemi kousky.
• Dvě čepičky.
• Dvoje až čtyři ponožky nebo capáčky.
• Miminka narozená v zimě budou navíc potřebovat zimní kombinézu, teplejší mikiny, kabátky a teplou zimní čepici a rukavice.

Oblečení pro novorozence pořizujte ve velikosti 56 (jen pár kousků) a ve velikosti 62.

Na spaní Na každé miminko by doma měla čekat kvalitní dětská postýlka, dudlík, matrace, přikrývka, alespoň dvoje povlečení, zavinovačka, také případně dětský spací pytel.

Poslední dobou se snažím synátora někam upíchnout, když si potřebuju nakoupit - přece jen období vzdoru u mého dvouleťáka právě propuklo... No dnes to byl ale takový spontánní nápad - zajdeme si na zmrzlinu a nakoupit pár drobností (dobře, taky jsem musela koupit květináč, který mi místo odpoledního spánku rozbil). Popadla jsem kabelku, do ní peněženku a látkovou tašku, junior nasedl na motorku (rozuměj odrážedlo, řidičák holt ještě nemá...) a vyrazili jsme. Se stoupající teplotou jsem si vduchu nadávala, co to zas byl za nápad, nicméně prcek se nezastavoval u každého kamínku jako obvykle a nabral rychlost směr Tesco.

Nevím, jestli jsou tescové vozíky všude stejné, u nás nemají prostor na odložení dole, takže motorku jsem musela dát do zadní části, která je oddělená, v přední části se usídlil mlaďoch. Jo, k motorce jsem mu ještě přihodila jeho klobouček (když mu zůstával na hlavě, už 2x probíhalo složité vyšetřování, kam ho hodil...). Nákup proběhl nezvykle v klidu, do ruky dostal půlku kaiserky (v sáčku zůstala 1,5 kaiserky) a šli jsme k pokladně. Asi všechny máte promyšlený svůj styl, ať tam proboha člověk neztrácí víc času než je nutné, hlavně když dítě všem okolo dává hlasitě najevo, co si o tom pitomém nakupování myslí... Takže - obejdu vozík, vyložím věci na pás, stoupnu si zpátky za vozík, nachystám si Tesco kartičku a roztahuju tašku. V tu chvíli mě paní prodavačka začíná rentgenovat pohledem, pak sjede vozík, aby všude dohlídla, musí si stoupnout.... "ten klobouk!" Co? Nechápu. "no zvednout, aspoň" Při natahování se přes vozík dolů vzadu fakt nedosáhnu, takže musím projet dopředu, oběhnout vozík a zvedám klobouček, přemýšlím, jestli na babu vyskočí králík? No, nevyskočil, tak se vracím pokorně zpět, načež si všimne mé tašky a chce očividně nakouknout, no udrží se, a zaměří se na syna "má rohlík?" Ne, pivo asi... půlku kaiserky, v sáčku je zbytek a druhá celá... Kdyby mohla vraždit pohledem, tak jsme oba pod drnem... Samozřejmě otevře krabičku od zubní pasty (vždycky přemýšlím, co se tam asi tak dá schovat?) a celá otrávená, že jsem nic neukradla, vyjede lístek, aniž mi řekne cenu, kolik mám zaplatit...

Chápu, že mají své předpisy, ale nemůže mluvit slušně, nebo aspoň normálně, a s úsměvem? Příště se jí tam asi preventivně svlíknu, co kdybych v podpaží pašovala pračku, že? 😀  

Dneska bych chcela představit Břeclav jako město sportu. Omladina sa tu može za mírný úplatek věnovat letním aj zimním sportom. A když sú děcka šikovné, tož aj medaile přivezú.

Starosta poděkoval mladým sportovcům

„Chci vám pogratulovat a poděkovat, že jste na sportovním poli dosáhli výborných výsledků. Nereprezentovali jste jen sami sebe nebo svou školu, ale celé naše město. K dobrým výsledkům nestačí jenom talent, je potřeba trénovat a pracovat. A za vámi je vidět velký kus práce, kterou jste odvedli,“ ocenil mladé sportovce starosta Pavel Dominik.

Taneční studio Actiwity D.C. je jednou z nejvýraznějších a nejpopulárnějších tanečních skupin regionu. Vzniklo v roce 2007 osamostatněním lektorky Veroniky Tučkové spolupracující předchozích devět let s Břeclavskou pobočkou hudební školy Yamaha. Pololetí a závěr školního roku zakončí vždy celovečerními tanečními projekty, kde prezentujeme všech 300 tanečníků.

Taneční skupina se i letos účastnila světového šampionátu v Poreči. Nejstarší skupina Actiwity DC s choreografií Politici získala Mistra světového šampionátu Dance star 2015. Tato choreografie sklízela úspěchy již doma a nyní také i v zahraničí. Obrovský úspěch byla možnost vystoupit na Gala DanceStar Night! Páteční gala večer byl určen pro nejlepší choreografie. Porota vybrala z 1300 možností 19 tanečních vystoupení, mezi nimiž nechyběli i Actiwity DC s úspěšným tanečním vystoupením Mimové.

Hlavní taneční choreografka a majitelka studia Veronika Tučková má ze svých tanečních skupin obrovskou radost. „Máme celkem osm trofejí. V Lize A celkem 5 ocenění – Mistry Dance star s Politiky, dále tři místa vícemistrů tedy stříbrná soška pro tři choreografie – Romeo a Julie , duo Mira Kosík s Petrou Šálkovou a dětská skupina Být stále mlád. Děti si vytančily bronz za Muzeum voskových figurín. V lize B celkem tři ocenění. Stříbrnou sošku převzaly juniorky za Fausta a děti za Karlík a továrna na čokoládu. Poslední bronzovou cenu získaly opět juniorky s Džunglí. Martin Florián byl opět nominován mezi tři nejlepší tanečníky – SPECIAL AWARDS BEST MALE TALENT. První ocenění si přivezl v roce 2013.

Dnes bych vás chtěla seznámit s lidmi, kteří tu žijí. Slíbila jsem vám folklor, cimbál a krojové hody.

Podluží s přirozeným centrem Břeclaví je jednou z částí národopisné oblasti Slovácko, dříve označováno jako Moravské Slovensko. V archivních dokumentech nacházíme zmínky o pojmenování obyvatel této oblasti od počátku 18. století. Jako Podlužáky je poprvé uvádí list ze 14. července 1708

Lidový kroj na Podluží prošel za uplynulá desetiletí velkým vývojem, některé jeho součásti či varianty zcela zanikly a do dnešních dnů se dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. A tak denní nošení kroje můžeme spatřit jen ojediněle u starších žen nad 80 let.

Kroje z Podluží patří k nejhonosnějším krojům Slovácka.

Současnou podobu lidového kroje a tradic na Podluží můžeme dodnes obdivovat prostřednictvím národopisných souborů, slováckých kroužků a krojovaných chas při plesových a hodových zábavách, poutích či národopisných slavnostech. Největší přehlídkou podlužáckého folkloru v Břeclavi jsou každoroční Svatováclavské slavnosti.

Jožka Černý je jedním z nejznámějších moravských zpěváků lidových písní. Zpívá již od svých čtyř let. Tehdy byl v roce 1946 vybrán, aby zazpíval prezidentu Edvardu Benešovi, který se vracel z exilu a navštívil Hodonín, rodiště T. G. Masaryka. Kromě T. G. Masaryka zpíval Jožka Černý všem našim prezidentům.

Tak už i Dita P. má dítě! Ne že bych jí to nepřála, ale tak nějak pro mě byla jakousi útěchou. Ani ženy formátu Dity P, moderátorky  foodpornografického pořadu, nemají děti. A teď padají i poslední jistoty. "Tenhle dort je pro mě strašně emotivní, ... protože má v sobě spoustu emocí. Našla jsem ho náhodou v knize španělských receptů a když jsem ho ochutnala, zapůsobil na mě úplně emotivně."

Že by za to mohl ten dort? Zítra ho upeču! A emoce budou jen stříkat...

I když... Už několik dní podezírám manžela, že mi chodí na Pregnyl a prášek mi nahrazuje obyčejným prdopečem... Se mnou nehnou ani zprávy na Nově (ani roztomilá zvířátka, ani emotivní záběry plačících uprchlických dětiček) a manželovi oko jihne i u Simpsonových. A taky ho poslední dobou pronásledují nezvladatelné chutě. Včera v noci jsem ho přistihla, jak pojídá šunku a zakusuje bábovkou.

Má velmi citlivý čich. Dnes v jednu v noci mě probudil, že se mu zdá, že je na chodbě cítí plyn. Půl hodiny jsme oba jsme po vzoru čmuchacích psů oblézali byt a čichali. Něco tam cítit bylo. Po půl hodině manžel uznal, že to nic není, padl do postele a během dvou minut chrápal jako vzorový pacient spánkové laboratoře. Ještě chvíli jsem čichala. Pak otevřela všechna okna a nachystala evakuační zavazadlo. Představa skoku do hasičské plachty při zoufalém úprku z hořícího bytu mi nedala po zbytek noci spát. Jak jim to řeknu? "Pánové, já skočit nemůžu. Jsem na 30% těhotná.?!"  Nakonec ráno přijíždí přivolaný technik. Naše sdělení, že máme pocit, že někde v bytě uniká plyn, ho naprosto nevyvedlo z míry. Když dorazil, dlouze, předlouze zazvonil. Byt nevybuchl. Plyn lehce unikal. Dnes se už snad vyspím.

A také začíná být velmi starostlivý. Jasně, investovali jsme poměrně slušnou částku, za kterou by se dala pořídit pěkná dovolená v Alpách, tak je pochopitelné, že má manžel obavy, abych svou nezodpovědností projekt předčasně neukončila. Chápající šéf manželovi umožnil pracovat po většinu kritického období z domu. Abych mohla být obskakována.... A také, aby měl spolutvůrce projektu přehled o mých aktivitách a jídelníčku🙂 Určitě má fiktivní profil na Modrém koníku, protože jeho znalosti o těhotenství jsou fenomenální. Kafíčko jsem už týden neviděla. (Jednou jsem si ho sice natajnačku uvařila, ale nakonec ve mě zvítězil pocit zodpovědnosti a putovalo do výlevky.) Na den mám dovolené jen krátké procházky (trávím je v blízkém supermarketu. Je tam jednak lidská společnost, ale hlavně klimatizace - obojí doma dost postrádám) a lehké domácí práce.

Každé ráno mě manžel vítá polibkem a natěšeným dotazem "Tak co? Už je ti špatně?" Každé ráno ho musím zklamat. Cítím se báječně.... Jen dnes je mi trochu šoufl.  Dala jsem si dvojitý  nášup toho výborného gulášku. Když teď jím ´možná za dva, abychom nestrádali...

Břeclav a pivovarnická výroba patří již od nepaměti nerozlučně k sobě. Pivo se zde vždy vařilo a místní byli na něj patřičně hrdí, i když nastala i období, která pivovarnickou produkci narušila.

První písemné zmínky o zámeckém pivovaru v Břeclavi nalézáme v urbáři lichtenštejnských statků sepsaném roku 1414. nejstarší hmotné památky však pocházejí ze druhé poloviny 16. stol. kdy byl, patrně v souvislosti s velkolepou žerotínskou renesanční přestavbou gotického hradu, ve východním předpolí nového zámku, směrem k městečku, vystavěn zděný pivovar.

Toto dodnes dochované historické jádro pivovaru bylo v průběhu následujících století z důvodů zvyšování produkce postupně rozšiřováno přístavbami bočních křídle a samostatných objektů, jež jsou bez vyjímky vzorovými ukázkami technického stavitelství své doby. (např. přístavba nové varny při severním průčelí v 17. stol., přístavba sýpky a sladových humen v 18. stol. a postupné rozšiřování a nadstavba části obytné budovy pivovaru v 19. stol.)

 Přelomovým obdobím pro stavební vývoj zámeckého pivovaru v Břeclavi byl rok 1899. v červenci tohoto roku byly - z důvodu plošné nedostatečnosti stávajícího pivovarského provozu – ve strojírenské továrně F. Rinnghoffera ve Smíchově u Prahy zpracovány plány na výstavbu nového pivovaru. Stávající pivovar byl mezi lety 1899 – 1901, podle plánu stejného autora, přestavěn pro účely čistě sladovnického provozu. Byla přistavěna věžovitá hmota hvozdu a celý areál byl sjednocen zdařilou neobarokní fasádou. Nový pivovar byl vystavěn na místě lesního porostu v severním předpolí zámku – dnešní pivovarský areál.

V roce 1931 získává břeclavské pivo zlatou medaili a první cenu na Dunajském veletrhu v Bratislavě (pod vedením ředitele Pryče). V tomto období zároveň dochází ke zdvojnásobení objemu výroby piva na 40 000 hektolitrů ročně. Před příchodem 2 sv. války se v pivovaru vaří dokonce již 50 000 hektolitrů piva ročně.

Sladovna sloužila svému účelu až do konce 90 let 20. stol. kdy byl definitivně ukončen provoz břeclavského pivovaru. V roce 1996 je vyrobena poslední várka piva a z ekonomických důvodů dochází k ukončení výroby. Část pivovarnického zařízení je odprodána (demontáž zařízení nové varny). Prodán je rovněž stavební fond, provoz chátrá. Břeclavané propadají skepsi, zda ještě vůbec někdy ochutnají „jejich“ místní pivo, na které byli dlouhá léta zvyklí.

Než vstoupíte do LVA, prohlédnite si se mnu památky Břeclavi

 Přímo v centru města Břeclavi stojí zámek, původně na místě zámku stál hraniční hrad vybudovaný knížetem Břetislavem I., od něhož panství dostalo své jméno. Hrad sloužil jako jedno ze správních středisek knížectví středověké Moravy, které se později stalo jedním z panských sídel. Ve válkách 15. století bylo zničeno nedaleké stejnojmenné městečko, jehož obyvatelé se stáhli do bezprostřední blízkosti hradu, kde založili (v místě dnešního centra) městečko nové, nazvané Nová Břeclav – původní lokalita nese od té doby označení Stará Břeclav.

Později přemyslovský hrad i Novou a Starou Břeclav získali Žerotínové, kteří hrad 1. polovině 16. století přestavěli na renesanční zámek. Ladislav Velen ze Žerotína (1589-1622) za svoji účast na stavovském povstání po roce 1618 o břeclavské panství přišel.

Roku 1638 jej získali Lichtenštejnové, vlastnící sousedních panství Valtice a Lednice. Za válek s Osmanskou říší a následující třicetileté války byly Stará i Nová Břeclav téměř zničeny. V rámci pozdějších rozsáhlých stavebních a krajinářských úprav lichtenštejnského panství, které daly vzniknout tzv. Lednicko-valtickému areálu, byl břeclavský zámek (který nebyl sídelním) jako součást komplexu přestavěn v romantickém stylu na umělou zříceninu.

V současné době je přístupná pouze věž zámku, která je vysoká 32 metrů. Na plošinu se vystupuje nejprve po kamenném schodišti a v závěrečné fázi po dřevěných schodech.

Na zámek navazuje komplex hospodářských areálů (Vranův mlýn na Mlýnském náhonu - dnes zpustlý; zámecký pivovar z 15. - 16. století, od roku 2013 v obnoveném provozu),