Dnešní článek je jiný oproti mým obvyklým.
Nebude o mateřství a všemu, co nám přináší.

Přesto nebude méně důležitý, protože je o životě.
O našem těle.

Všude čteme, jak je ženské tělo krásné a jak máme být vděčné za to, že jsme matkami.
Že kila navíc a strie k mateřství patří.

Jenže pokud jste jako já, nijak zvlášť Vás to neutěší.
Nechci ani kila navíc, ani jizvičky.
Chtěla bych zase vypadat jako před dětmi a mít přes padesát kilo.

Mít dítě je  zázrak života, ale Vy si zázračně nepřipadáte.
Rozhodně ne ve chvíli, kdy nemůžete dopnout kalhoty a podprsenku push-up nahradí ty se širšími ramínky.

Včera jsem si byla koupit nové kalhoty.
Pokaždé, když si jdu zkoušet nové oblečení, mám trochu stažený krk.
Číslo na cedulce je pro mě hrozně důležité. Tvrdě jsem pracovala, abych se vešla do velikosti 38 a nechci si zkoušet jinou. Automaticky beru z věšáku tuhle velikost.


Jenže včera to bylo jiné. Prošla kolem mě žena v mém věku. Upravená, štíhlá a sáhla si přede mnou pro stejné džíny. Letmo jsem zahlédla cedulku na jejím vybraném kousku. 36! 
Naprosto sebevědomě s nimi zašla do kabinky a mě se najednou nechtělo zkoušet ty moje.
Chtěla jsem také její velikost, chtěla jsem také mít zpátky to pevné tělo bez strií jako před dětmi.


A pak mi to došlo.
Nemůžu toho dosáhnout, nejde to.
Každá jsme v nějakém období právě teď.Nepředstavovala jste si to takhle a já také ne.
Před prvním těhotenstvím jsem byla štíhlá. Byla jsem mladá a bylo mi 21 let.Své tělo jsem brala jako samozřejmost, stejně jako vědomí, že budu vypadat stejně po porodu.Proč bych také neměla, že?Nevypadala jsem.

Místo 68 kg, jsem půl roku po porodu vážila 77kg.Měsíc před porodem mi popraskalo břicho neskutečným způsobem a iluze dokonale hladkého bříška byla pryč.
S každou další dcerou mi zůstalo pár kil, trápily mě.Nechápala jsem, proč všude v televizi a časopisech jsou ženy po porodu opět dokonalé a štíhlé a já toho nemohu dosáhnout.

Možná teď máte pár kilo nebo hodně navíc. Svoje staré oblečení schováváte na dno skříně a chodíte se na něj smutně dívat.Chtěla byste si znovu obléknout ty samé džíny, jako když Vám bylo 20. Ale neoblečete.

Chtěla byste mít dost energie na cvičení. A když energii máte, nemáte zase čas.
Možná jen hledáte výmluvy, protože se Vám prostě nechce.I já je hledala a hledám.
Ať už je to jakkoliv, je to v pořádku. Vy jste v pořádku a Vaše tělo také.
Přivedla jste na svět dítě nebo dokonce děti.Krmila jste je nebo stále krmíte.Vaše prsa už nikdy nebudou vypadat jako předtím, je to smutné, ale je to pravda.Nemá smysl se tím trápit.
Dívejte se na sebe jinak. Na své tělo.

Vždycky jste se na něj mohla spolehnout, podrželo Vás.

Jelikož mám tendenci pořád někomu vyprávět o svém porodu a dokážu si představit, jak otravné to musí být, rozhodla jsem se teď, po skoro čtyřech měsících od toho dne, napsat si o tom doufejme krátké vyprávění.

Byla středa 21. prosince 2016 a asi upustím od toho, abych vyprávěla o mých pocitech doma, když u nás zrovna byli na návštěvě tchýně s tchánem. Jsou fajn, ale když člověk už od rána tuší, že je něco jinak, tak mu jakékoliv narušení domácí klidné atmosféry může trošku dráždit nervy.

Dopoledne toho dne jsem přečkala s takovou tradiční bolestí zad v bederní oblasti, občas trochu píchnutí v břiše. Před polednem, zatímco manžel s tchánem nám v ložnici vrtali do zdi a hádali se u toho, jsme s tchýní šly do místního vesnického obchůdku nakoupit nějaké potraviny. To už se mi nekráčelo nejlépe, všude hordy sněhu a tam kde nebyl sníh, tak byl led. Já šla s obr břuchem opravdu velmi pomalu, ale stejně jsem měla křeče v břiše, jako když bych chvátala. Po návratu šla tchýně vařit oběd a já si šla dát sprchu, aby se mi ulevilo. Dlouhá horká sprcha byla úžasná, ale neulevující. Tak jsem přišla do kuchyně, snědla čínu s rýží, postěžovala si muži, že mám bolesti v břiše a na jeho radu si šla lehnout. Ležela jsem asi tak 15 minut, nešlo to. Stopování intervalů bolestí mi ukázalo rozdíl maximálně 10 minut. Byly asi dvě hodiny odpoledne. Řekla jsem to muži a ten mi šel do koupelny napustit protentokrát vanu, když sprcha nepomohla. Naložila jsem se do ní a s postupným připouštěním horké vody jsem tam vydržela hodinu prožívat stupňující se bolesti. Cítila jsem se zvláštně, uvnitř jsem věděla, že už to je ono, ale vůbec jsem si to nepřipouštěla. Vždyť termín jsem měla za týden 28. a do teď se vůbec nic nedělo, tak jsem tak nějak počítala s lednovým miminkem.

Když jsem vylezla z vany, změřili jsme zase intervaly bolestí a ty byly po pěti minutách, už jsem musela zhluboka dýchat. Jenže já pořád čekala, kdy mi teda praskne voda a pořád nic.

Ale tak radši jsme si řekli, že pojedeme do porodnice. Oblékla jsem se, vzala jsem tašku, manžel sváču, kdyby byl hlad při dlouhém čekání a jeli jsme.

Já nevím proč, byla jsem pořád klidná, nezatěžovala si hlavu zbytečnými myšlenkami, jestli už a jak to bude probíhat. Stihla jsem s Aniballem nacvičit 29 cm, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout.

Mlatí se mnou asi další puberta

Vydala jsem se za kamarádem na pokec. On a jeho žena také podstoupili IVF. Držte se, byli tam už 5x! Bohužel už je jejich věk vyšší a bylo jim doporučeno použít darované embryo. Oba jsou absolutně proti. Nechtějí "cizí" genetický materiál. To je co? Prostě nechtějí a raději budou bez dětí. Nerozumím jim, ale to je vedlejší. Kamarád se mně ptal jak to celé snáším. Dívala jsem se na něj s podivem. Jakože jak to celé snáším, jako jak? Vždyť dítě je náš sen. To čeho se nemohu odočkat. Snesu všechno. Kamarád říkal, že jeho žena byla uplakaná a to už od třetího dne aplikace hormonů. Psychika jí prý šla úplně do háje. Na to jsem mu řekla, že mně se to naštěstí netýká. Popřál mi hodně sil a jela jsem domů. Bylo devět večer a já s radostí ředila poslední injekci. Musím se tedy přiznat, že kromě dvou podlitin na břiše, o ničem skoro nevím. Teda břicho mám nateklé a vypadám jako těhotná, ale to neberu jako překážku. Po injekci jsem se cítila dobře. Dala jsem si ještě vanu a pustila tv. V deset jsem chtěla jít do hajan. Bohužel. Nešlo mi spát. Nešlo a nešlo. Kolem půl dvanácté přišel šok. Jakoby mi někde někdo přepnul knoflík. Začala jsem obrovsky plakat. Nešlo mi to zastavit. Na cokoliv jsem si vzpomněla, to mně okamžitě úplně sejmulo. Plakala jsem už půl hodiny. Můj chlap seděl, nevěřícně koukal a snažil se mně uklidnit. Moc to nepomohlo a čím víc de snažil, tím víc jsem plakala. To jako holky je takhle normální? Říká se, že těhotné ženy jsou citlivé, ale až takhle? No to se má chlap teda na co těšit 😀. Zítra punkce....Už se to blíží. V osm nástup a pak fik. Vysají si ze mně vajíčka a udělají z nich embrya. Jak já jsem zvědavá. Obrovsky moc holky!

Mezera....uběhlo už pár dní, ale protože se snažím pracovat a na nic nemyslet,tak jsem nepsala. Vajochy odebrali, bylo jich požehnaně. Jenže z toho 17zralých. Jupiiiiu že, jenže k oplodnění došlo už jen u sedmi. Do šestého dne zbyla jen dvě embrya. Drsná přírodní selekce. Docela jsem se divila. Bohužel ostatní byly nedobré. Ať tak či onak, čekáme. Pro pobavení jsem na sále po punkci mlela hrozný kraviny 😀. Všechny jsem zvala k nám na zahradu na párty. No blázen malej. Mám před sebou ještě jedenáct dní, jedenáct dní, kdy budu čekat na výsledky genetického vyšetření embryí. Furt si říkám, že ta dvě embrya budou top top a žádný problém v nich nebude. Asi jako vy všechny, se doma modlím a doufám jen v to nejlepší. Holky všem vám čekajícím tfuj tfuj. Hlavně ať jsme šťastné a spokojené. Kdyby vše dobře dopadlo, tak komcem dubna asi zavádíme bobika. Jinak bříško už není. Pěkně jsem splaskla a jsem zase jak modelína. Ale nejradši bych už měla bříško plné miminka a radovala se. Takže na konci dubna šup a pak pěkně deset dní zaslouženého volna a odpočinku. Nakoupila jsem látky a budu šít polštářky a deky na valení, pro kamarádky dvojčata. Mějte krásnou neděli. A těším se na všechny bobiky co tady na koníkovi vyrobíme.

Automatizace a chytré technologie se v našich domácnostech objevují čím dál více. Začalo to již dávno praním prádla a pokračovalo to myčkou na nádobí, bez které si už život ani nedovedeme představit. Ruční praní je dávná historie. Víte ale, že ručně vysávat nebo vytírat už dnes také nemusíte?

Kvalitní robotický vysavač a robotický mop se dnes už řadí mezi plnohodnotné domácí spotřebiče, které se s naším minimálním přičiněním postarají o zářivě čisté podlahy našeho domu nebo bytu a všechnu tu neoblíbenou práci udělají za nás.

Historie těchto pomocníků není nijak dlouhá. První robotické vysavače se v Čechách začaly prodávat před bezmála deseti lety. Za tu dobu však jejich technologie a účinnost zásadně pokročila. Můžeme tedy říci, že chytrý robotický vysavač je dnes efektivnější než člověk s klasickým vysavačem. Nikam nespěchá, zajede i pod nábytek, nevynechá žádné místo, a co je hlavní, může vysávat každý den anebo i dvakrát denně, to když zrovna Váš mazlíček líná. Komu z nás se podaří vysávat jednou denně, a hlavně, komu by se chtělo?

Není však robot jako robot. Do opravdového pomocníka v domácnosti se vyplatí investovat pár tisíc navíc. Takový přístroj vidí, cítí a reaguje na nábytek, hračky i schody. Opatrně se okolo nich pohybuje, aniž by během vysávání vynechal jediné místo.

Jeho přesná navigace navíc zaručuje bezchybné vysátí celého podlaží bytu nebo domu, i když je prostor hodně členitý. Robot vysaje všude tam, kde necháte otevřené dveře, nebo kde vidí místnost pokračovat. Dokáže to bez instalace přídavných zařízení i v úplné tmě. A můžete si být jistí, že nevynechá ani smítko.

Kvalitní robotický vysavač nebo robotický mop se ještě před nákupem dá také zdarma vypůjčit, a tak otestovat přímo ve Vaší domásnosti! Pokud nákup zvažujete a Vámi vybraná značka se nedá nikde na zkoušku vypůjčit nebo nechat předvést, už to o kvalitě a účinnosti daného výrobku leccos vypovídá. V takových případech doporučujeme být obezřetní.

     ...je sobotní večer, chlapeček už zavřel oči i pusu najednou a konečně usnul, ještě tu u něj sedím, hlídám jeho sny, voní mi tu čaj a krásný jarní den otevřeným oknem a celá ta nálada mě nutí k bilancování, protože jsem právě završila další rok života na světě, pobyt na tomhle báječném místě k žití jsem lehce zakulatila a vzhledem k dlouhověkosti v naší rodině mi vychází, že mám za sebou možná půlku svého života běhu...

     Co jsem za tu dobu vlastně stihla? Vyrůst, vzdělat se, najít si báječného chlapa, osamostatnit se, nastoupit do pracovního procesu, slíbit manželovi, že při něm budu stát v dobrém i zlém, 5 let čekat na zrození naší holčičky za odměnu, ustát velmi těžkou manželskou krizi, po tom všem počít a porodit naší druhorozenou, která je pro radost, milovat a žít se svými dcerami a mužem, přesadit celou rodinu a vrátit se do rodného domu, pochovat nejdůležitějšího muže v mém životě - svého tátu, rekonstruovat celý dům, být nablízku své mamce a babičce, když mě potřebují, zrealizovat adopci našeho chlapečka s velkou nadějí, život v pěti, zpívat, tančit..., prostě BÝT na tomhle světě, aby můj život stál za to...

     Mám ráda svoje roky, už bych nechtěla být mladší, žiju teď mnohem svobodněji a barevněji, baví mě to, protože každý den je jiný, ještě pořád zažívám svá životní "poprvé", díky Bohu za ně...

     Myslím, že jsem dobro došla do tohoto dne, jediné, co mě na té druhé půlce děsí, že budu ztrácet své nejbližší, odejdou mi tam, odkud není návratu. Ale s tím nic nenadělám, život dává, život bere, už jsem velká holka, jen abych stihla všem opravdu říct, jak moc pro mě byli důležití a jak moc jsem je měla ráda... U táty jsem to bohužel nestihla, odešel velmi náhle, ale snad to ví i tam v tom svém holubářském ráji... Každou chvíli totiž najdu holubí pírko, myslím, že mi je posílá právě táta... Jsou věci mezi nebem a zemí, kterým nemusíme tak úplně rozumět a být ti nejrozumnější...

     Tak až zítra ráno načnu tu druhou půlku, budu si přát, abych vždycky došla dobro, o tom přece život je a pro mě je právě cesta jeho cílem...

Pěkné jaro vám všem! 

Čtěte vy, co máte obavy 😊

Teď v sobotu to bude půl roku, co jsem se stala maminkou a chci se s Vami o zážitek podělit.

Těhotenství super,nabrano 10kg, pohoda.

Dne 10.10.jsem měla termin porodu, v pátek 7.10.jsem měla maličko depku,volala jsem manželovi do práce,aby přijel dřív,že bych chtěla někam na výlet,už jsem hrozně chtěla rodit a stále nic.Tvrdila jsem,že vlastně možná ani těhotná nejsem, nic porodu totiz nenasvědčovalo.Manžel přijel,na mé přání se jelo na výlet,tůra 10km poklidnou chůzí mi zlepšila náladu.Když jsme ulehali k spánku, vytocila mě ta sustiva podložka pod prosteradlem,kterou jsem tam měla,kdyby mi náhodou praskla voda,tak letěla.Usiname,ruku v ruce s mužem a bylo mi fajn.Přesně o půlnoci mi psakla voda, žádné lupnuti, jen teplicko na nohách a dost mokro...budim muže, nechápe,panikari...běžím s rukou mezi nohama do koupelny a dávám si sprchu,meju si hlavu, holim si nohy,líčím se,manžel na mrtvici.V 1h v noci odjezd do porodnice do Nového Města na Moravě, super personál,bajo asistentka,jsem strasnej pohodar,nebala jsem se,jen tak zdravě.Strach z neznáma.Kontrakce se spustily samy po 2h pobytu na hekarne, otevírala jsem se pěkně,hopsala na míči ve sprse a jak mi všichni rikali DÝCHALA, tím jsem se tak zamestnala,že ta bolest byla krásně snesitelná.Miminko si v bříšku kopkalo,jen ty monitory mi vadily,do sprchy jsem asistentku neukecala.Za dalších par hodin jsem byla na 8cm a tam se to trochu seklo a trvalo déle,ale stále nic u čeho bych nějak naříkala.Tím,že to bylo pozvolné,zvykala jsem si na bolest a šlo to krásně.Stale jsem si říkala, bude hůř, bude hůř. A nebylo. Hurá,můžu tlačit,jsem profik, trénovala jsem s aniballem,haha,trošku něco jiného to bylo, ale šlo to. Vse mi bylo krásně vysvětleno,tak jsem tlačila jak na záchodě. Byla jsem tak natesena,kdo na nás vykoukne,pohlaví jsme nevěděli.Manžel u mě,trochu zelenej,ale podporoval,velmi dobře fungoval,byl úžasnej,díky,že ta možnost je,mít tam sebou toho nejbližšího.Taaaak, tlaciiiim jak o život a už tam miminko cítím,už je skoro venku, asistentka mě nabádá,ať nepřestávám, no tak jooo, chci se dívat,otvírám oči,rupla mi zilka,ach ja blbka,hlavne, ze o tom všude čtu, zavírám a tlačim naposled.Asistenka mi podává Adamka,volá,je to chlapeček,je nadhernej,náš,Bože,na tuto chvíli jsem se tak těšila a ona je tu.Hned si ho nechávám na bříšku a hladim.Placenta mi bohužel neodesla samovolně,jediná neprijemnost a hruznost z celého porodu,rvali ji ze mě,nešlo to,další doktor,nešlo to.Ruku uvnitř i zvenku na břiše,to už řvu.Nakonec uspinkali,vytahli a vse bylo v pořádku,jeden steh,jinak žádné poranění.Měla jsem velkou ztratu krve,tak se mi hodně motala hlava,ale krev mi dodali a velmi rychle jsem to pocítila.Strašně jsem si první chvíle užívala,brzy se rozkojila a kojim plně dodnes.Zážitek mám veliký,krásný den,plný lásky a velké proměny,stali se z nás ti nejšťastnější rodiče!

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru. 

-----

Nejvíce zdravé zažívání ovlivňuje výživa. A v Hami ví, že existují potraviny, které prošly procesem fermentace a ten má pozitivní vliv na zdravé zažívání. Typickým zástupcem fermentovaných potravin je např. jogurt, kefír, sýry, kyselé zelí, víno a mnohé další. Jenomže miminka jsou na takové potraviny ještě malá.

Jak jim dopřát fermentované jídlo vhodné v jejich věku?

Tradiční proces fermentace potravin, který přispívá ke zdravému zažívání, a více než 20 leté zkušenosti s péčí o malá bříška, inspirovaly Hami natolik, že přichází jako první s fermentovaným kojeneckým mlékem.

A vy máte možnost otestovat první a jediné fermentované mléko pro spokojené bříško!

    Řekla Vám někdy tetička, maminka  či tchýně, ať si dáváte pozor na vodění dětí za ruce ve vzpažení, protože dítě se opře o chodidla, pověsí se váhou těla vpřed a kráčí bez potřeby rozvoje rovnováhy a necvičí tak správné svalové skupiny potřebné ke vzpřímené chůzi? A že stejný problém nastává při posazení dítěte, které si správné svalstvo ještě nevybudovalo? Asi těžko!

    Spíše dítě najdete posazené, protože to přeci vypadá tak rozkošně. My ale víme, že musíme dbát o tělíčko dítěte a jeho správný vývoj již od narození zhruba do 3-4 roku věku dítěte, protože to je to nejkritičtější období, které předurčí budoucnost jeho pohybovému aparátu. Protože na dobrém začátku závisí všechno…

   Celá řada rodičů se domnívá, že čím dříve dítě bude umět sedět, stát a chodit, tím je to větší důkaz o jeho dobrém prospívání. Taky se nás každý nezapomene pravidelně zeptat, jestlipak to naše dítko už leze, sedí či chodí. Málokdo řeší, že předčasné posazování a vodění za ruce, nesprávná manipulace a nošení miminka, udělá více škody než užitku. A to, že se to může na pohybovém aparátu člověka podepsat celoživotně, už neřeší snad nikdo.

    Když můj otec psal dopis z vojny, sdělil mamce zajímavý poznatek z vlaku: „Tak jsme se Jarko s kámošem bavili, že ta jejich Verunka krásně chodí a ta naše Terezka pořád nic.  A dospěli jsme k LOGICKÉMU ZÁVĚRU, že tu naši Terku málo dáváme do chodítka. Verunka byla v chodítku pořád a jak krásně běhá. To musíme napravit.“ Informace byly jiné, ale i vy jste se snažili aplikovali jako rodiče vždy to nejlepší – přirozeně😊. Stejně jako my dnes!

    Eva Kiedroňová ve své knize Rozvíjej se, děťátko… říká: „Chceme li, aby se psychika i motorika našeho dítěte rozvíjela co nejlépe v rámci jeho možností, pak nezbývá než se o všestranném vývoji dítěte informovat a dovednostem směřujícím k přiměřenému působení na dítě se naučit.“

    Tato a další knihy autorky měsíc po měsíci doprovázejí maminku psychickým a motorickým vývojem dítěte. Knihy Vám řeknou, proč miminko neposazovat, nevodit za ruce a nedělat z něj cvičenou opičku. Pomůže Vám dítě krásně stimulovat, ale hlavně zodpoví otázku: „CO S TÍM MIMINEM MÁM VLASTNĚ DĚLAT???“, kterou si pokládá většina prvorodiček, když už mají porod za sebou (porod, na který byly mimochodem do detailu připravené, ale na další přípravu už nějak nezbyl čas-nevadí, knihy Vám poradí).

Bylo 5.4.2017 (takže včera) večer a já se marně snažila usnout. Přišlo mi to skoro jako noc před Štědrým dnem ( i ve svých 32letech se každou zimu těším na Ježíška) a mě to prostě nešlo. Taková ta nervozita, očekávání, natěšenost. Pořád jsem si říkala: Zítra už to svoje zlatíčko konečně uvidíš ... 

No, co vám budu povídat. Samozřejmě, že jsem toho skutečně moc nenaspala. Což znamená, že jsem spala ještě méně než normálně, když chodím vyprazdňovat močový měchýř (pozn. už od cca 8tt a lepší to asi už nebude). Nechápu, jak mi můžou říkat: Spi, dokud můžeš. Pak už se nevyspíš. Hahaha ... 

A najednou bylo ráno. Tatínek se nám vrátil z noční, šel spát a já se zašila do obýváku, abych nerušila a vyčkávala jsem 12 - 13h až se vzbudí a následně vyrazíme. Vždyť přece ve 14.30h tam máme být. SAKRA !!! Koukám znovu pro jistotu do mailu a zjišťuju, že mám hlavu děravou a jedeme až na 15.30h. Ouha !!!! Další hodina čekání :D 
Nicméně dočkala jsem se, přítel vstal, ,,nasnídal se" a jeli jsme.

Zasedli jsme do čekárny. Ufff!!! 15.30 , 15.35 , 15.45 , 15.55

A pak: 16.00 se ozvalo: Paní Malá, pojďte si 🙂

Pana doktora jsem viděla poprvé v životě a hned na mě udělal dobrý dojem. Prostě sympaťák. Zalehla jsem na lehátko a přítel stál a koukal na obrazovku co se bude dít. Pak to známé studění na bříško a začal další ze spousty krásných zážitků, kterých je mé těhotenství plné. První miminko a já vše neskutečně prožívám, ať už to byl gestační váček, bijící srdíčko, pohybující se ručičky a nožičky nebo sdělení pohlaví ( dobře, to byl šok).

Miluji kabelky. Bílé, černé, koženkové či látkové, hranaté i kulaté. A hlavně prostorné. Typ, který můj kolega vtipně nazývá "násypné zavazadlo." Potřebuji do něho nacpat svačinu, knihu, náhradní punčocháče, někdy tepláčky na cvičení a občas bochník chleba a štangli salámu.

Jsem žena praktická a ekologicky smýšlející. Proto mám s sebou většinou nějakou pěknou ekologickou kabelu, kterou při nákupu vytáhnu z násypného zavazadla a nákup do ní pěkně ekologicky uložím. Někdy si ráno při odchodu do práce nejsem jistá, jestli je ekozavazadlo na svém místě, tak pro jistotu přihodím nějaké další. Někdy tak nahromadím poměrně slušnou sbírku.

Také jsem trochu chaotická a lehoučce nepořádná. Často u mě převáží filozofie "Co oko nevidí, to srdce nebolí", což může mít, zejména ve vztahu k obsahu kabelky, fatální následky. Můj manžel dodnes dává k dobru historku, jak jsem v bance místo peněženky překvapeně vytáhla značně zetlelé kiwi. Snažím se být disciplinovaná a každý týden v kabelce poklidit, ale někdy si kabelka žije vlastním životem.

Mám ráda při ruce propisku, proto má kabelka vždy minimálně jednu někde skrývá. Minulé pondělí jsem vložila svoji oblíbenou propisku do postranní kapsičky. Druhý den tam  nebyla. Vložila jsem tedy svoji druhou oblíbenou propisku do stejné kapsičky. Když jsem si ve středu chtěla udělat poznámku, propiska tam nebyla. A tak se to opakovalo až to pátku, kdy jsem pojala podezření a kabelku pořádně prohledala. V rohu kapsičky zela díra a pod podšívkou odpočívalo nejenom všech pět propisek, ale i docela slušná sumička v drobných, dvě pomády na rty a minilahvička parfému, kterou jsem již pokládala za nenávratně ztracenou. Slušný úlovek, není-liž pravda?

Po přečtení předchozího odstavce tedy jistě pochopíte paniku, která se mě zmocnila, když jsem se o víkendu vypravila prozkoumat, jak pan prezident dbá o ochranu národa a zvědavě se postavila do fronty před Pražským hradem. Poklidně jsem postupovala s davem turistů a prohlížela si statné policisty. Když jsem přišla na řadu, pohledný svalovec mě vyzval, ať otevřu kabelku. Nonšalantně jsem zavazadlo otevřela. Byla jsem nachystána a obsah zakryla elegantní šálou. Což v ochránci zákona a blaha turistů vzbudilo podezření, že jsem dobře maskovaná teroristka, šálu vyndal a jal se prohrabovat obsahem kabely. Postupně tedy shlédl nakousanou bagetu, obal od čokolády, polovypitou lahvičku vody a pár hygienických potřeb, které obyčejně na odiv nevystavuji. V hlavě jsem si přitom zoufale snažila vybavit, kdy jsem si naposledy brala na svačinu kiwi...Při pohledu na můj rudý obličej poznamenal: "Vy tam máte pořádek, to byste se divila, co tam některé ženské mají!" 

Uklidnil mě, ochránce. Nejsem na tom až tak špatně. Bombu v kabelce zatím nenosím.

Jsou porodnice, které lákají klienty na novou metodu bonding. Pojďme tedy poodhalit slovo bonding. Pro některé novinku, módní výstřelek lesan a biomatek, pro jiné zas přiložení dítěte po jeho zvážení a změření, nabídka, vybojovaný bod v porodním plánu.

Slovo bonding se setkalo s velkým nepochopením, ať už ze strany některých  zdravotníků, někdy i samotných rodičů, kteří mi píší radostnou zprávu, že rodili metodou BONDING.

CO ZNAMENÁ V PŘEKLADU SLOVO BONDING?

 Z angličtiny přeloženo jako  připoutání, propojení, a je to proces utváření vazby mezi dítětem a rodičem v průběhu raných dětských let. V českém jazyce je tento termín používán pro vysvětlení procesu vytváření prvotní, bezprostředně poporodní vazby mezi matkou a novorozeným dítětem.

Považování bondingu za moderní metodu je daň za to, že  žijeme v traumatizované společnosti, odpojené od svých vlastních kořenů, tradic, moudrosti předků, přírody, kde v živočišné říši je bonding jedinou možností pro přežití mláděte.

Citace z eBooku 50+10 mýtů o kojení:

Na konci roku 2015 jsem začala toužit po druhém děťátku. Manžel byl nejprve proti, ale pak si uvědomil, že dcera potřebuje parťáka /parťačku, tak tedy souhlasil. Řekli jsme si, že na jaře se začneme snažit a doufali jsme, že si k nám miminko najde brzy cestu. Na začátku května jsem zjistila, že jsem těhotná a byla jsem štastná jako blecha.

Ještě šťastnější jsem byla, když nám na 1.screeningu oznámili, že 20. nebo 21. ledna máme očekávat zdravou holčičku. Celé těhotenství bylo bez problémů (bez nevolností, bolestí zad, otoků atd se to ale neobešlo .....)

  Byl tu leden a já už pomalu mlela z posledního. všechno mi bolelo, nohy jak konve a tak jsem si řekla, že počkám na 38.týden, kdy už malá bude donošená a budu se snažit, aby mezi nás zavítala co  nejdřív.  Zasedla jsem k internetu a hledala rady maminek - skoro všechny doporučovaly sex. Ok, 14. ledna jsme si tedy řekli, že to zkusíme. No a světe div se - 2 hodiny po sexu se ozvaly první bolesti po 7 min a za chvilku už byly po 5. Šla jsem si tedy dát vanu a vzbutit manžela. To už jsem měla bolesti po 3 minutách. Byla 1:00 hodina a my dorazili před porodnici, kde mi u vchodu praskla voda. Na příjmu zjistili, že jsem otevřená na 1,5 cm (což jsem byla už skoro týden). Bolesti  v tu ránu nikde, ale vzhledem k odtoku vody už mě domů nepustili. Uložili mi na hekárnu, a že se mám prospat (copak to ale jde, když každou chvilku se mě sestra ptala na bolesti a když kontrolovala malou). Ráno kolem 5 hod sestra zjistila. že jsem stále na 1,5 cm.  takže opět to samé - lehnout a snažit se spát 🙂 V 9:30  jsem byla na 2 cm a nechápala jsem, že to jde tak pomalu (vždyť se říká, že druhý porod je rychlejší -první dcerka byla za 3 hodiny venku od prvních bolestí). Sestra  mi řekla, že si můžu zavolat manžela, pokud chci, ale že nemusí spěchat, že na porod to zdaleka není. Zavolala jsem mu, aby přijel a šla jsem do sprchy. Tam mě přepadly z ničeho nic šílený bolesti. Horká voda mi dělala dobře, takže jsem tam trávila minimálně 15 min. Když jsem vylezla, tak jsem měla najednou nutkání tlačit. Říkala jsem to PA a ta jen, že to  není možný, že jsem před chvilkou byla na 2 cm. Já si ale stála za svým a trvala jsem, aby mě zkontrolovala. Bolesti jsem měla snad po minutě a tak šílený, že jsem nemohla ani chodit. 10 metrů  na sál jsem šla snad 5 minut 🙂 Asistentka mě zkontrolovala a jen  se usmála a řekla, že jsem na 10 cm, že jsem se v té sprše otevřela o 8 cm a při další kontrakci můžu začít tlačit. To jsem ale nechtěla, protože manžel ještě nepřijel a nechtěla jsem, aby to propásl. Najednou se tam objevil a mě spadl kámen ze srdce, že to stihl a nepřijde o ten krásný zažitek. Na 1 zatlačení byla hlavička venku a na další i tělíčko (bez jakéhokoliv poranění a nástřihu). Bylo 10:30 když se Terezka rozkřičela na celé kolo. Po zvážení a změření mi ji položili na břicho a užívali jsme si krásné první 2 společné hodinky. 

 Terezka se narodila 15. ledna v 10:30 s mírami 3250 g a 50 cm. 

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.