Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Moje milované dcery,

Občas se ráno probudím a doslova na Vás zírám. Přijde mi, že jste se přes noc tak změnily. Vaše oči vypadají starší.
Jedna moje část je nadšená, protože Vás vidím měnit se v bytosti plné odhodlání a života a vím, že toho máte před sebou ještě tolik.
Druhá část je vyděšená, protože si uvědomuji, jak ten čas rychle ubíhá a nemohu ho zpomalit.
Bojím se, že nějak prospávám to kouzlo Vašeho dospívání v tom všem chaosu denních povinností.
Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Někdy reaguji jinak, než bych si přála a místo, abych Vás vyslechla, tak Vás odmítnu. Někdy je toto totiž tak moc, že to prostě nezvládám.
Někdy jsem myšlenkami mimo a poslouchám Vás napůl. A pak si to vyčítám, protože vím, že to VÍTE.
Zpětně nad tím pak přemýšlím a mrzí mě, že jsem neodpověděla jinak nebo neudělala něco tak, jak jste si přály.


Hlavně na konci dne, když jsem unavená, nejsem úplně sama sebou. Přála bych si, aby tomu tak nebylo, ale je.
Přála bych si říct, že jsem vždy dokonalá máma, která odloží všechno stranou a je tu pro Vás 24 hodin denně tak, jak potřebujete. Ale nejsem.
Někdy se bojím, že mi to neodpustíte a jednou mi to vyčtete.

Když jsem byla ve Vašem věku, myslela jsem si, že jako dospělá budu dělat všechno jinak, než moji rodiče. Ale dnes vím, že někdy prostě děláme jako rodiče všechno co můžeme, ale nestačí to.

Někdy zapomenu zvolnit a užít si ten čas s Vámi, někdy se zapomenu i smát. Ale snažím se,opravdu se každý den snažím.

Vím, že je snadné myslet na negativní věci a zapomenout na všechno pozitivní, ale i přes to všechno, chci, abyste něco věděly.



Když se na Vás podívám, jsem HRDÁ. Vidím sebevědomé, odhodlané bytosti, které se nebojí říct nahlas svůj názor a stát si za ním. A i když je zrovna tohle pro mě jako rodiče mnohdy těžké, nakonec jsem za to opravdu ráda. A doufám, že se jednou budete za svůj názor opravdu prát.

Vždycky tu pro Vás budu a doufám, že to víte.
Že víte, že za mnou můžete přijít se vším, co Vás trápí, se všemi svými nejistotami a společně najdeme řešení.
Doufám, že Vás moje slabost něco naučí. Naučí Vás, že je to v pořádku cítit se zoufalý a mít chuť se na všechno vykašlat. Doufám, že až budete jednou čelit svému vlastnímu pocitu zlomení, únavy, strachu a zmatku, budete vědět, že je to normální mít takové pocity.

Doufám, že Vás Vaše nedokonalost nebude děsit tolik, kolik děsí mě samotnou ta moje.

A že nikdy nepřestanete bojovat. Budete zápasit ze všech svých sil za všechno, čemu budete věřit a co budete milovat.

Ne vždy půjde život směrem, jakým budete chtít. Všichni děláme chyby a i Vy, moje holčičky, budete dělat spoustu a spoustu chyb.

Milé maminky, dnes jsem si pro vás připravila soutěž, ve kterej můžou 3 z vás vyhrát výživový doplněk, kapky ColiPrev. Znění soutěžní otázky a stejně tak i pomůcku na získaní správné odpovědi, najdete ve Fóru. Držím palce!

Spokojené a usměvavé děťátko, to je přání každé maminky. Situace však nebývá vždy taková, jakou bychom si přáli. Dětský pláč, způsobený bolestmi bříška, bývá často běžnou součástí bezesných nocí mnohých maminek.

Dětskými kolikami trpí děti především ve večerních hodinách.

Problém mnohých kojenců v prvních týdnech života je ješte nedostatečně vyvinutá střevní mikroflóra a s tím souvisící nedostatečná produkce enzymu laktáza. V takovém případě dochází k neschopnosti děťátka trávit mateřské mléko či tekutou kojeneckou stravu.

Jak jste řešili koliku u svého miminka Vy? Zapojte se do diskuse ve Fóru.

Během října jsem měla naplánovanou služební cestu do Keni a při té příležitosti mě napadla myšlenka navštívit mé adoptované dítko jménem Peter Joshua Kamau. Klučinu jsme si adoptovali s přítelem v roce 2013, kdy jsme se rozhodli zapojit do programu “Adopce afrických dětí-projekt pomoci na dálku”.

Několik týdnu jsme hledali vhodnou organizaci. Jako téměř každý jsme se obávali, aby peníze opravdu šly tam, kam mají. Mnoho mých známých mě odrazovalo od adopce na dálku, že v dnešní době chtějí člověka jen okrást, a že se peníze stejně na dobrou věc nikdy nedostanou. Centrum Dialog jsme se rozhodli osobně navštívit a získat informace o adopci. Líbila se nám i myšlenka návštěvy dítka. Také bylo fajn, že na nás nikdo nevyvíjel nátlak a smlouva se dá kdykoli vypovědět. Vrátili jsme se domů s pevným rozhodnutím někomu pomoci.

Otevřeli jsme si databázi, kde bylo mnoho dětí, které potřebovaly pomocnou ruku a bylo velmi těžké učinit výběr. Pak jsme ho objevili, malého usměvavého klučinu. Líbilo se nám, že ho můžeme sponzorovat od začátku (v té době mu bylo pět let). Jako jeden z mála se usmíval i přes veškeré problémy a bídu ve které musel vyrůstat. Postup adopce byl velmi jednoduchý. Po půl roce nám přišel první dopis, ze kterého jsme byli nadšeni. V dopise bylo několik barevných obrázků a pár slov v angličtině. Od té doby nám každých několik měsíců dorazí do schránky dopis od Petera spolu s vysvědčením.

Abych se opět vrátila k mé návštěvě. Jakmile jsem měla letenku, tak jsem kontaktovala paní Lucii Tamášovou, ředitelku organizace. Velmi mě překvapila rychlá reakce a souhlas s návštěvou. Očekávala jsem, že bude nějaký zádrhel. Během dvou dnů jsme vyřešily veškeré potřebné věci a já se mohla těšit na setkání. Den před odletem jsem nakoupila několik fotbalových míčů a pro Petera další maličkosti. Do Nairobi jsem přiletěla šestého října brzy ráno a za pár hodin už na mě na recepci čekali dva místní koordinátoři: Ahmed a Vincent. Po hodinové jízdě jsme dorazili do školy Rosebella Preparatory Academy.

Škola je pro děti z nejchudších vrstev Nairobi a nachází se v oblasti Dandora. Vystoupili jsme z auta a vydali se do budovy školy. V té době probíhala výuka, takže jsem měla možnost nejdříve poznat paní ředitelku Rosabellu Wambui, která stála u zrodu projektu. Paní Rosabella na mě již čekala a mohla mi poskytnout velmi zajímavé informace o chodu školy.

Poté jsme se mohli vydat do různých tříd a děti pozdravit. Děti byly samozřejmě z mé návštěvy nadšení. Vždy mě hezky přivítaly a poté zazpívaly písničku. Starší žáci v angličtině, mladší ve svahilštině. Já se nemohla dočkat společného setkání s Peterem. Obešli jsme ještě několik tříd, než jsme konečně dorazili za chlapcem. Koordinátoři to pojali zábavnou formou a já musela uhodnout, který z dítek je Peter. Po chvilce váhání (všichni jsou si podle mne podobní) jsem uviděla opět ten krásný úsměv a bylo mi jasné, že je to ON. Děti to velmi pobavilo a začaly se smát. Nestává se často, že by někdo za nimi přijel. Následující dvě hodiny jsem měla možnost prozkoumat i zbylé třídy. Dokonce se mi naskytla příležitost navštívit i školičku. Ta byla super, moc se mi to tam líbilo. Dětičky byly kouzelné, i když se ze začátku trošičku bály. Bariéru jsem prolomila za pomoci sladkostí, které jsem jim rozdala ☺

Milé maminky a budoucí maminky,

jmenuji se Eva Gabrišová a pracuji ve společnosti VIVAX Management (CZ), s.r.o., která je výhradním distributorem přípravku ColiPrev v České republice. Právě tento produkt, který by měli poznat všechny maminky a hlavně budoucí maminky, vám představím během následujících dní.

Výživový doplněk ColiPrev je složený výhradně z přírodních ingrediencí a jeho hlavní složkou je enzym laktáza. Tento enzym rozkládá nestrávenou laktózu, která v mnohých případech způsobuje nadívání, křeče, bolesti a v konečném důsledku pláč děťátka.

Během následujícich dní bych vám ráda přinesla všechny důležité informace o kapkách ColiPrev, odpovím na vaše otázky a budu ráda, když se podělíte o vaše zkušenosti a rady, a samozřejmě se budete moct zapojit i do soutěže.

Těším sa na Vás 🙂

     Když vyčtete včelaři, že jeho med zcukernatěl, možná si ho trochu popudíte... 🙂

     Zaprvé - med necukernatí, med krystalizuje. Včelaři jsou docela hákliví na slovo „cukernatění“. Je to totiž naprosto nevypovídající pojem a navíc zavádějící. Říct někomu naprosto neznalému, že něco „cukernatí“, mohl by si myslet, že se to něco přetváří v cukr (zcukernatělý, podobně jako zkamenělý). Zřejmě i díky tomu si dnes spousta lidí myslí, že pokud med tuhne – krystalizuje, děje se tak proto, že je v něm přidaný cukr. Jistě, když se podíváme na strukturu některých zkrystalizovaných medů, je to snadná představa přimíchání krystalového cukru.

     A za druhé - pravý český med, stejně jako všechny středoevropské medy, díky specifickému chemickému složení a vlivem fyzikálních zákonů vytváří krystaly – tedy správně krystalizuje. Pokud se tak neděje, může být med poškozený, nebo šizený. Nebo to prostě není český med. Krystalizace je tedy jakousi známkou kvality českého medu. 

Co dělat, když chcete mít tekutý med

     Krystalizovaný i pastový med lze zahříváním opět uvést do tekutého stavu. Pokud má být zachována původní kvalita medu, nesmí jeho teplota převýšit 45 °C. Pokud chcete rozehřát zkrystalizovaný med, dejte jej přes noc na topení. Při rozpouštění v lázni na sporáku hůře uhlídáte správnou teplotu (bez teploměru vůbec). Nikdy neohřívejte med v mikrovlnné troubě!

     Kdo má med jen do čaje, nemusí mu krystalizace vadit, med ale nerozpouštějte v horkém čaji (hned po zalití), vysokou teplotou se ničí drahocenné látky jako enzymy, vitamíny aj.

Na konci prosince oslavil tchán s tchyní svoje 50. výročí svatby. Oni jsou spolu už půl století. Pane, jo půl století s jedním člověkem neuvěřitelný. Fakt, že jo!

Tchán s tchyní se potkali v jednom letním rezortu, kde oba dva pracovali na letní brigádě. V takovým tom rezortu, kde si Baby a její Patricka a zatančili svůj Hříšnej tanec. Tchán netančil, tchán dělal číšníka, tchýně zpívala. Potakli se ve stejný době, kdy jezdili ty široký americký káry a vzali se v době kdy:

1. Cassius Clay se ještě nejmenuje Mohammed Ali.

2. Válka ve Vietnamu bere na intenzitě, USA tam má kolem 500 000 amerických vojáků. Aby se tchán nestal jedním z nich hned po škole jde učit, protože jako učitel je vyřazenej z loterie. Mají s tchyní taky záložní plán pasy v šuplíku připravený na cestu do Kanady.

3. V Čině začala kulturní revoluce.

4. Simon a Garfunkel publikovaly moji oblíbenou desku Sounds of Silence.

Mé první těhotenství bylo naprosto neplánované. V době když jsem zjistila // na testu jsem chodila posledních pár dní do práce a v září měla nastupovat do opakovaného 4 ročníku na střední zdravotnické škole. S přítelem jsme v tu dobu byli spolu jen 9 měsíců.Byl to pro mě neskutečný šok, který jsem vydýchávala hodně dlouho. Chlapovi jsem to chtěla říct večer po práci, takže jsem mu napsala sms, že večer bude probíhat vážný rozhovor, ať si nic neplánuje. 

PAk následoval sms rozhovor:

 -Copak se děje?

-prostě potřebuju něco probrat, teď to neřeš

-Si snad těhotná nebo co, že mi to nemůžeš říct do sms?

-........Jo jsem......

"Když měl namalovat sám sebe, namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije." Děti které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané. Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene?

Děti, které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů, jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané.

Samozřejmě nejen tím, pro každé dítě je těžké, když přijde o svou rodinu nebo ji od narození vůbec nemá. Záleží také na délce pobytu v ústavním zařízení, na tom, jaké zařízení to přesně bylo a také na samotném dítěti. Nicméně všeobecně čím déle tím hůře. Své o tomto vědí pěstouni, kteří následky těchto traumat dennodenně se svými dětmi řeší a nejen ti, i stát si je tohoto problém vědom.

Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene? O tom bude následující příběh ...

Za dnešní příběh děkuji úžasné mamince adoptovaných chlapců. Starší chlapec přišel do rodiny ve dvou a mladší v pěti letech.

V kolika letech jste přijali mladšího chlapečka? Jaké komplikace se k tomu vázaly?

Při výběru dětských postelí je důležité myslet na několik faktorů. Kolik místa máme v dětském pokoji? Pro kolik dětí lůžko vybíráme? Chceme, aby nám postel vydržela do dospívání, či pouze během dětských let apod.? Od odpovědí na tyto otázky se bude odvíjet výběr té správné postele pro Vás a Vaše děti.

Máte malé dítě a potřebujete pro něj vybrat postel? Naše doporučení: vybírejte dětské postele levně a účelně. Nebojte se nábytek do dětských pokojů vybírat z levnějších materiálů jako je lamino. Nábytek vyrobený z lamina vnímá spousta lidí jako nekvalitní, ale dávno tomu tak není. I lamino může být více i méně kvalitní, stejně jako dřevo. U postelí i ostatního nábytku by vás měla kromě vzhledu a rozměrů dětské postele zajímat i tloušťka lamino desky, ze které je postel vyrobená. Nejběžnější tloušťkou lamino desky je 18 mm a menší tloušťku opravdu nedoporučujeme. Předností lamina je jeho otěruvzdornost, odolnost proti krátkodobé vlhkosti a široká škála dekorů. Protože malé děti dříve nebo později nábytek poškodí, nebo dorostou do věku, kdy jim už nestačí je dalším důvodem, proč se rozhodnout pro variantu levnějšího nábytku. Nebude Vám tak líto, odstranění nábytku z dětského pokojíku, jako v případě drahých masivních kousků.

Počítáte s přespáváním kamarádů Vašeho dítěte? Pro případy nečekaného i očekávaného přespání dětských kamarádů je ideální dětská postel s přistýlkou. I když je postel s přistýlkou přizpůsobena pro každodenní spaní, využívá se většinou k příležitostnému přespání pro návštěvy. Hitem posledních let je přistýlka v podobě výsuvného šuplíku s matrací. Pokud víte, že noční návštěvy nejsou u Vás časté, můžete šuplík/přistýlku využívat jako úložný prostor (např. na povlečení, polštáře, sezónní oblečení či hračky). Návštěvě pak v případě potřeby vložíte matraci do šuplíku a vytvoříte z ní plnohodnotné a pohodlné lůžko.

Velmi oblíbeným typem dětských lůžek je dětská postel se zábranou. Dětská lůžka se zábranou jsou vhodná především u menších dětí, kterým ve spánku hrozí spadnutí z postele. Zábrana obvykle dosahuje do ¾ lůžka. Až dítě povyroste a zábrana bude nepotřebná, můžete ji kdykoliv odmontovat. Většinu postelí se zábranou můžeme nazvat multifunkčními. Lůžka jsou často vyvýšená a zkombinovaná například s druhým lůžkem, skřínkou, psacím stolíkem, poličkami nebo šuplíky. Tyto postele jsou vhodné pro děti v předškolním i školním věku. Dítě má vše důležité na jednom místě a zbytek pokoje může využívat na zábavu a hraní. Multifunkční vyvýšená lůžka ocení především rodiny s omezeným prostorem.

Praktickou a kvalitní variantou dětského lůžka je dětská postel s úložným prostorem. Postele jsou dostupné v různých barvách a odstínech a vybírat můžete z několika materiálů a provedení. Nejběžnější formou úložného prostoru je šuplík, dva či tři, které jsou umístěné pod celou ložní plochou, nebo její polovinou. Pokud se jedná o vyvýšené lůžko s úložným prostorem, může být jeho součástí skříňka, komoda, polička i psací stůl. Do úložného prostoru můžete uschovat nepotřebné hračky a hry, nepoužívané oblečení, upomínkové předměty nebo také školní potřeby. Výhodou je, že v případě nečekané návštěvy můžete neuklizené oblečení a hračky jednoduše zasunout pod postel.

Bohužel nás loni potkala smutná událost a přišli jsme ve 23. týdnu o miminko. Řešili jsme některé praktické záležitosti a sepsala jsem je sem, kdyby se někdy někomu hodily. 

Na České správě sociálního zabezpečení mi bylo řečeno, že na mateřskou je nárok, pokud lékaři v porodnici klasifikují narození dítěte jako porod a ne potrat, přestože po narození zemře. V tomto případě potvrdí lékař v porodnici, kde žena rodila, že šlo o porod na formulář, který se odevzdá u zaměstnavatele.

Pokud byla žena v době porodu zaměstnaná, žádá o nemocenskou. Já byla v době porodu ve firmě na rodičovské a do toho na pár hodin týdně na dohodu a mateřskou jsem měla mít až po novém roce, období od ukončení rodičovské do začátku mateřské jsem měla po dohodě řešit neplaceným volnem, jednalo se o necelé dva měsíce.

Pokud se dítě narodí mezí 22.-24. týdnem, může to být podle zákona bráno jako potrat, pokud mělo dítě méně než 500g. Pokud se ale narodilo živé a mělo známky života např. srdeční akci, mělo by se to brát jako porod, i když žilo jen krátce. Každopádně záleží na lékařích, jak se rozhodnou toto klasifikovat.

V případě potřeby vyřídit rodný a úmrtní list, který se hodí např. k žádosti o pohřebné, je nutné mít od porodnice Hlášení o narození a List o prohlídce zemřelého – buď ho pošle porodnice přímo matrice nebo si ho matka vyžádá, pokud se řeší klasifikace porodu až později jako v našem případě. Na matrice měli pouze nahlášenu informaci, že se narodil chlapec plus jeho váhu. Později ale porodnice vše na naši žádost dořešila a matrice potřebné formuláře zaslala.
 
Více informací k sociální dávce Pohřebné: https://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane/pohrebne
http://www.prispevky.cz/ostatni/pohrebne

Co je potřeba – formulář, rodný a úmrtní list (vyřídí matrika poté, co dostane z porodnice Hlášení o narození a List o prohlídce zemřelého), faktura za pohřeb, popř. doklad o zpopelnění a doklad o jeho zaplacení. O dávku žádá ten, kdo vystvuje pohřeb a jeho jméno je uvedeno na faktuře od pohřební služby, žádá se v místě bydliště, je možné poslat kopie poštou. 

Formulář: https://formulare.mpsv.cz/okdavky/cs/form/edit.jsp?CMD=EditForm&FN=Pohr140101106&SSID=bE96cO_7No2qvVONe5~ng8Q7t2stpUS5

Vždycky se nechám nachytat na nějakém domácím porodu nebo jiném výkřiku po svobodě od kdejaké lesany.

Tuhle jsem narazila opět na jednu lesanu level 8 000 volající po domácích porodech, svobodné informované volbě, větších právech rodiček a bla bla bla.

Jenže je to bohužel pravda. Skutečně je ostudné, že nemám tu svobodnou volbu, kde a jak rodit. Tak jsem si sepsala porodní plán přímo na míru. To víte, pro jistotu, kdybych se někdy náhodou rozhodla pro harakiri jménem další dítě.

• Chci mít po celou dobu porodu k dispozici bicí soupravu. Bicí mě uklidňují. Každá rodička má mít právo na bicí.
• Nepřeju si, aby po dobu porodu hlasitost mluveného slova přesáhla hranici 65 decibelů. Taktéž preferuji příjemněji zabarvené hlasy, pokud možno hlubší – alty, barytony, ideálně basy. Je to dobré pro další vývoj dítěte. Toto rozhodnutí je závazné a zcela zásadní, proto ho laskavě berte na vědomí. Pokud bude u porodu asistovat porodní asistentka se sopránem, celou situací se bude zabývat můj právník.
• Bezprostředně po porodu požaduji, aby personál porodnice vytvořil čtyřhlasý sbor a zazpíval úryvek z opery Rusalka „Květiny bílé po cestě“. Důvodem je okamžitá podpora laktace a tento postup mi doporučila má soukromá laktační poradkyně.
• Přeju si plný bonding. Nejlépe aby u toho byl James Bond.
• Nepřeju si žádný druh chemické anestézie. K tomuto účelu bohatě postačí palička od bicích.
• Nepřeju si holení genitálií. Nemohu riskovat nastydnutí miminka během porodu.
• Přeji si snížit počet monitorů na nezbytné minimum, aby mi nenarušoval hru na bicí během porodu.
• Vyhrazuji si právo vybrat dítěti jméno až po jeho narození poté, co zjistím míru jeho hudebního sluchu a mohu tedy kompetentně posoudit vhodnost jména Wolfgang Luciano Ludwig. Do té doby ho prosím neměřte ani nevažte, aby budoucí génius nebyl ničím ovlivněn.
• Velice si přeju, aby v okamžiku narození dítěte zazněla symfonie Osudová a při našem odchodu Requiem.

Věřím, že má přání budou vyslyšena a že nás všechny můj porod vyzdvihne na vyšší úroveň bytí, o čemž bychom si v budoucnu mohli povídat při společných meditacích nebo při hromadném tandemovém kojení.

Celý článek i s fotkou zde:

Je pět hodin ráno a dítě pláče. Už zase, po kolikáté vlastně? Když to bylo počtvrté, přestala už jste to počítat.
Projdete celým bytem a šlápnete na dětské lego, které už zase leží všude.
Ve dřezu se vrší nádobí, které jste nestihla včera umýt a v koupelně na Vás čeká hrozivě plný koš na prádlo.

Zní Vám to povědomě?

Tohle je život mámy. Někdy je stresující a těžký. Jindy je bláznivý a vyčerpávající.
Někdy je to testování naší trpělivosti doprovázené bolestí hlavy.
Ale dnes Vám tu chci říct, že to za to STOJÍ.

Stojí to za každou těžkou minutu, náročnou situaci a vyčerpávající zkušenost.

Sdílejme spolu všechno co prožíváme, celou tuhle šílenou jízdu mateřstvím, protože i když to tak nevypadá, všechny mámy kolem Vás to znají. Prožívají to samé jako Vy každý den.

A modlí se za lepší zítřek.

Jak ale najít štěstí v něčem co Vás emocionálně a fyzicky dostává až na samé dno?
Jak můžeme během toho, co se snažíme vychovat naše děti co nejlépe, stále dokola utíráme otisky dětských prstů ze zrcadel, sbíráme hračky, které se povalují všude po domě a hromada prádla už je tak velká, že se před ní skrýváme?

Něco Vám prozradím.

Každá tahle věc, všechno to, co denně nesnášíte, to všechno by Vám chybělo, kdybyste to neměla.
Zní to šíleně? Je to šílené!

Ale kolikrát jsem seděla v křesle a počítala minuty do probuzení mé dcery, i když jsem věděla, že až se vzbudí, budu další dvě hodiny mít plné ruce práce a budu si přát, aby zase usnula.
Stejně jsem ale chtěla, aby už vstala.

Abych ji mohla pochovat, přivonět si k ní, dívat se jí do očí a pomazlit jí.

Nejsem to jenom já, ale miliony rodičů po celém světě se těší, až jejich děti odjedou na letní tábory. A pár hodin po té, už nervózně přešlapují v jejich tichém bytě a přerovnávají plyšáky na postelích svých dětí.

Zaručený recept jak si užít mateřství není.

Napsala jsem ale pár bodů, které Vám možná pomůžou vidět mateřství trochu jinak.

1. Smějte se

Je důležité naučit se smát. Zní to divně, že? Každý se přece umí smát.
Ale kdy naposledy jste se opravdu zasmála? Od srdce a naplno?
Samozřejmě jsou situace, kdy Vám do smíchu není a není možné se z nich radovat.
Zažila jsem a nejenom já i Vy, my všechny jsme zažily a zažíváme situace, kdy rozhodně nemáme čemu se smát a kdy místo radosti cítíme jen stres a vyčerpání.

Když ale zkusíte v těch méně vypjatých smích místo křiku, objevíte něco zázračného.

2. Objímejte se

Miluju mazlení se svými dětmi, to jak voní, jaký je to pocit, když mě obejmou. Být máma je někdy natolik  vyčerpávající, že zapomínáme na tolik potřebné věci.
Je to zvláštní, ale když byla naše nejmladší dcera sotva pár týdnů stará, milovala jsem naše noci. Kdy jsem jí chovala a kolébala zpátky ke spánku v naprosto tichém bytě. Držela jsem ji v náručí, poslouchala tak dýchá a dívala se na ten malý zázrak.
Někdy nemáme chuť na to přitulit si dítě, které se ještě pět minut zpátky vztekalo na podlaze v obchodě. To je jasné. Když ale můžete, objímejte se. Chovejte je v náručí dokud můžete a dokud chtějí.

3. Buďte s rodinou a bavte se

Se všemi povinnostmi jsem si jistá, že si teď říkáte, kde mám ještě vzít čas na nějaké hraní?

Jsou dny, kdy na hraní čas nezbývá. Kdy pobíháme sem a tam, věšíme prádlo, vaříme večeři, běžíme nakoupit a v osm  hodin večer padneme na sedačku vyčerpané.
Práce, škola, domácí úkoly, kroužky, uklízení, lekce tance a seznam by mohl pokračovat. Nemá vlastně konec.

Čekáte miminko, bříško už se začíná zvětšovat a  Vaše běžné oblečení  se stalo nepohodlným nebo dokonce naprosto nepoužitelným?  Je na čase podívat se po nových kouscích oblečení do šatníku? Pak určitě navštivte internetový vyhledávač, kde si můžete vybírat ze širokého sortimentu těhotenské módy velmi vysoké kvality. Ani v těhotenství nemusíte slevovat z Vašich nároků na vkusné a pohodlné oblečení. Nakupovat můžete i v e-shopu z pohodlí domova, kde se mj. dozvíte i spoustu užitečných rad a informací, které jistě oceníte.

Stačí si jen vybrat.

Jistě oceníte i praktické oblečení uzpůsobené pro pohodlné kojení. V nabídce mají některé eshopy už zařazenou novou kolekci, tak neváhejte a připravte se  včas. Důraz klademe především na pohodlí, praktičnost a vysokou kvalitu použitých materiálů. Řada výrobců používá výhradně přírodní látky pocházející z Evropy.

ZDROJ: Happymum.cz

Ahoj všem! 

Rozhodla jsem se podělit o svou zkušenost s vysazením HA, protože a poněvadž to může třeba někomu pomoc. Bude to dlouhé čtení, ale nechtěla jsem to okleštit o nic, abych nezabila žádnou "skrytou otázku" někoho, kdo chce třeba najít nějakou odpověď.

Je mi 35 let, trpím celoživotní diagnózou chorobné zodpovědnosti a chudého workholika. Úspěšně jsem se léty vypracovala až k řadě fyzických i psychických trablů a HA do sebe cpu od 17ti, tedy krásných neplodných 18 let. Nechala jsem si ji kdysi nasadit po selhání "mechanické antikoncepce", které mě odeslalo štandopéde k Apolináři na přerušení počatého těhotenství. Srdce krvácelo, mozek řval zodpovědnostní argumenty typu: "Chudák dítě, co mu můžeš nabídnout???!!!" a zdravotnický personál na mě koukal skrz prsty, neboť jsem měla na čele nálepku lehkomyslné nezletilé vražedkyně nemluvňat. Následná volba byla tedy jasná - HA.

Za svou letitou éru požíračku hormonů jsem projela od Triquilaru, přes Mercilon, Lyndinette a bůhví, jak se ty všechny mrchy jmenovaly a zaparkovala až na poslední štaci jménem Sylviane. Nikdy jsem nepociťovala nic zvláštního, nevnímala jestli mi prášky sedí, nebo ne, jestli mám pleť horší, lepší, tloustnu, hubnu...brát prášky bylo prostě normální a já jsem byla prostě já.

Okolí si ťukalo na hlavu a mysleli si své - divná ženská, která ve svých 35 cpe prášky, to asi nesnáší děti. Necítí biologické hodiny, to asi bude pěkná megera....bla bla bla. A já mezitím mlčky chodila "ošňufávat" své skvělé a úžasně okouzlující maličké neteře. Za zavřenými dveřmi ze mně byla dokonale se rozplývající a rozmazlující teta. Děti bych ráda, ale...zodpovědnost a "podivný" stav mého dlouholetého vztahu mi prostě vnitřně nedovolili, vysadit a pustit se do výroby vlastního "šmudlátka ošňufávátka".

Až jednoho dne se něco přelomilo a kdosi ve mně probudil fázi: "Má-li se stát, tak se stane." A navíc - začala jsem si všímat, co se ze mně stalo...kdysi krásné a všemi obdivované vlasy se se mnou už léta loučili po hrstech, stále oteklá s metabolismem postřelené želvy, nespavost, deprese gradující v katatonické stavy, které střídaly sebevražedné nápady. Bezemoční, pragmatické, prostě mi to bylo šumák a vše se dá zařídit. Myslela jsem si, že za vše může má životní situace a enormní stress...ale pak jsem narazila na článek o nedávné severské studii, která pojednává o vlivu HA na vznik depresí...v případě nasazení mezi 15-18 rokem prý 100%!!!!A tak jsem začala přemýšlet, jestli to třeba nemůže být pravda...plus ty vlasy, atd...hm to stojí za zamyšlení. 

V úterý 2. srpna jsem objednaná na kontrolu ke své gynekoložce. Po kontrole a objednání na další týden odcházím, že tento týden to tedy ještě nebude. 
Ve středu ráno vstanu, posnídám, uklidím co je třeba a začnu se probírat věcmi co je třeba vytřídit. Je 11 hodin a jdu dát vařit brambory na oběd. Když vstanu z gauče a jdu do kuchyně, najednou mám mokro mezi nohami jako bych se počůrala, ale na záchod se mi nechtělo. Co teď? Byla to plodová voda? Ale nebylo jí nějak málo? Doktorka na kontrole říkala, že to na porod ještě nevypadá. Co mám dělat!!! No nic zavolám manželovi a zjistím kde je, kdyby bylo potřeba už vyjet do porodnice. Když telefon zvedne zjistím, že je v lese a tak do pul hodky by mohl být doma. Řeknu mu, že mi asi praskla voda, žádné bolesti nemám a nevím co mám dělat. Domluvíme se, že zavolám do porodnice a zeptám se na radu. V porodnici mi řeknou jestli to byl jen malý výtok, ať si zajdu jen ke svému doktorovi a ten zjistí jestli je to plodová voda nebo jen nějaká poplach. Volám zpět manželovi, ať dojede, že pojedem k doktorce. Jenže než manžel dojede tak mi odteče další půl litra vody a už není pochyb, že mi praskla voda. Tašky do porodnice mám nachystané už měsíc, takže když manžel dojede, nasedneme do auta a jedeme do porodnice. Voda pořád teče. Sedím na ručníku, ale když před porodnicí vystoupím z auta všechno mám mokré. 
Zazvoníme na porodním oddělení.Otevře nám sestřička, zeptá se co se děje, řeknu jí, že mi praskla plodová voda a mám ještě týden do termínu porodu. Přejdeme na příjem. Dám jim zcela promočenou vložku, postříká jí a zjistí že je to plodová. Dají mi noční košili a udělají ultrazvuk. Miminko je zatím v klidu takže se bude čekat. Pokud porod nepropukne do 24 hodin od prasknutí vody, bude se muset vyvolat.
Přecházím na pokoj, kde si mám odpočinout, protože porodní bolesti zatím nepřišli. Manžela posílám domů, že kdyby něco tak zavolám a dojede. Ležím na pokoji. Čtu si knížku, sleduji televizi. Nic se neděje. Měla bych spát, ale vůbec to nejde když si člověk uvědomí, že za chvíli už tu bude nový človíček. Setřičky jsou milé, chodí mě kontorolat. V 19 hodin, se mění směny. Sestřička se semnou přijde rozloučit, že odchází a příjde nová a pokud se nic nestane přes noc, že v 7 ráno mi začnou porod vyvolávat. 
Je 20.30 a jakoby první kontrakce, ale kdo ví co to je. Nebudu plašit. Po čtvrt hodině další. Řeknu to sestřičce, že teda přesně nevím, ale že už snad asi jo. Ve 22 hodin, si řekneme se sestřičkou, že to teda asi začíná, vyšetří mě. Jsem otevřená na 2 prsty.  Ve 23 hodin dostávám kapačku s antibiotiky po 12 hodinách po odtečení plodové vody. Bolesti už jsou častější a tak mi sestřička doporučí teplou sprchu. Bolesti už jsou horší, ale pořád se uklidňuji, že je to v pohodě a hladím bříško a říkam miminku, že to bude dobré, že to zvládneme. V 1 hodinu ráno mi sestřička udělá klystýr. Po doporučení mé gynekoložky si ho nechám udělat a jsem ráda. Porod se opravdu víc rozjede, bolest na chvíli poleví no a řekněme si pravdu člověk se opravdu vyprázdní a pak ho to na porodním sále netrápí. 
Po 1 hodině volám manželovi ať dojede, že už je to tady. Přijíždí do půl hodiny kdy dostávám další kapačku s antibiotiky. Bolesti už jsou co 2 minuty oteřená jsem na 8 cm. Jsem opravdu šťastná, že manžel je zde semnou a při každé kontrakci mě drží za ruku a já vím, že na to nejsem sama. Mezi bolestmi se na manžela usmívám a říkam že je to v pohodě. Bolesti mi jdou do zad, jako při zánětu ledvin a chce si mi zvracet jak mimčo tločí na žaludek.
Po 4 hodině ráno přecházím na porodní sál, kde jsem sama. Manžel zůstává se mnou. Sestřička mi říká ať si lehnu na bok a když přijdou kontrakce ať zatlačím, aby miminko posunulo hlavičkou. Když ležím na boku tak tlačit vůbec nejde a tak se ptám sestřičky jestli budu rodit na boku že je to hrozný. Tak mi řekne ať si lehnu normálně na zádá, nohy mi dá do držáků a je to tady. Sestřička mi říka, že až přijsou kontrakce tak můžu tlačit. Ale já nechci tlačit jsem ráda, že přežívám bolesti. Když sestřička vidí, že nic tak mi řekne ať tlačím. Když tlačím po třetí cítí jak se mi rozestoupili kosti v pánvy a vzpomenu si na video kde už to byl konec porodu. Hlavička už je opravdu velmi blízko a sestřička mě nastřihává. (Neví, jestli to bylo třeba nebo ne, ale rozhodně to nebolí ta jak se vykládá. Bylo to jen takové štípnutí. Takže bych se nástřihu vůbec nebála.) Pak zatlačím ještě dvakrát a hlavička je venku. Jsem šťastná, bolest ustoupí a já si oddechnu. Když mě všichni porodníci, kteří přišli k mému porudu vidí, že už jsem skončila tak všichni vykřiknou ještě ramínka. Už jsem vyčerpaná, v hlavě mi běží, že o ramínkách nikdo nic neříkal, vždycky se mluvilo jenom o hlavičce. Říkam, že už nemůžu a všeci, že ještě jednou a už to bude. Z posledních sil si vzpomenu že to malí prdě tam taky trpí, tak zatlačím naposled a je venku, je 4.53 hodin. 
Ptám se, jestli je to opravdu holčička a sestřička mi to potvrzuje. Jsem šťastná. Bolest zkončila a na břicho mi přikládají moji holčičku. Je to něco úžasného. Pak ji odnášejí omít a tatínek jí jde popsat aby nám ji nevyměnili. Papíry na bonding jsem měla vyplněné již dopředu, sice jsem nevěděla jestli ho budu chtít, ale radši jsem si je vyplnila. Jsem za to ráda, protože to bylo úžasné. Někdo říká, že je tak unavený, že bonding nechtěl, ale jakmila jsem dorodila a dali mi malou na břicho, tak jsem měla opět plno energie a spánek byl to poslední co bych v tu chvíli chtěla. Po měření a vážení mi ji pak přinesli zpět a pan doktor mi jde šít poporodní rány. Další věc o které nikdo nic neříkal, že šití bude trvat tak dlouho. Když po 20 minutách pan doktor skončil, byla jsem šťastná. Naštěstí jsem měla celou domu u sebe moji krásnou princeznu a manžela. Po šití mě sestřička převedla na pokoj a kde jsme strávili zbytek času s manželem a naší holčičkou. 
Dnes, když má naše Anička 5 měsíců, tak už si na ty bolesti ani nevzpomenu a už se těším, až si s manželem pořídíme další miminko.