Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan. Každopádně ten moment nastal u baru, zastavujíc se na sklenici piva: "Hi," řekl on. "Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan?" Pravila zvesela ona. On se na ní jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy. "I am Jordan." "Sure like Micheal Jordan," pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety.

Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si představila, že potkám svýho budoucího muže, otce svýho budoucího syna. Jak řekl předevčírem Amík :"Last place on Earth I would ever think to be and meet you."  No je fakt, že absolutně netuším, jak jsme se tam oba takhle octli. V židovský tradici se tomu říká bešert, teda něco, co mělo bejt, potkání vaší předurčený duše...v Lucerně na osmdesátkách.

Za necelý dva roky mě v jednom hostelu na Novým Zélandu požádal o ruku. "Hele, tak se vezmem, ne? Zjednodušíme si tím imigrační a bude. Spolu zůstat chcem, tak co." Po skoro roce života pod stanem, trhání jablek v sadu, prořezávání vinic, trekování po horách, přežití několika děsnejch bouří, vytahování kanoe z hlubin divoký řeky a to všechno u protinožců a teda vzhůru nohama, jsme se o sobě dozvěděli hodně a rozhodli se do toho jít.

Před desety lety jsme se na začátku února dva dny po mým příjezdu do New Yorku vzali. Řekli jsme si tehdy v dobrým i zlým a v nemoci i ve zdraví a ani tlumočnici jsem k tomu nepotřebovala. Za těch deset let jsme toho prožili hodně, honili nás divocí psi v rumunskejch horách, tučňáci v Patagonii, vedro v Burmě, zdolali jsme himalájskej Thorong La Pass, trpěli nadmořskou vejškou v Cuzcu, já se naučila žít a pracovat v New York City, dokonce jsem tohle šílený město začala považovat za svůj druhej domov, Amík se pořád ještě nenaučil česky, ale zato se naučil, jak se žije s českou rodinou, pořídili jsme si spolu kocoura a před skoro třema lety se nám narodil náš mini chlapík.

Každej tenhle krok jsme udělali spolu a konečně jsme si po těch letech i oba zapamatovali to datum našeho výročí. Mně k tomu pomohlo nekonečný vyplňování imigračních dokumentů a Amíkovi jeho táta, kterej mu to každoročně připomínal.

Letošní výročí jsme oslavili opravdu ve velkým, když už je to těch deset let, tak jsme si vyhodili z kopejtka a strávili celej den po doktorech na vyšetřeních před začátkem mý chemoterapie. Já holt vím, jak se vodvázat a zpestřit náš vztah. Tohle výročí dokonce trumflo i to, kdy jsem se otrávila jídlem a strávila celou noc na komunálních záchodech v jednom hostelu.

Na testování kosmetiky jsem se moc těšila. Deset let fungování na Koníku, ale poprvé jsem se zapojila do takovéto akce a byla jsem nadšená, že jsem byla vybrána. Mám dva malé raubíře, času pro sebe málo. Trošku problematické bylo už dodání balíčku, což mě trochu zamrzelo – dopravce neměl můj tel. kontakt, takže doručovali několikrát a paní řidička to dosti nelibě nesla a byla velmi nepříjemná. Bohužel chyba pravděpodobně na straně odesilatele, protože telefonní číslo jsem uváděla, ale odesilatel už zřejmě ne.

Už po vybalení mě mile překvapil design výrobků i to, že obsah balíčku byl velmi bohatý:

• Šampon pro normální vlasy
• Mýdlo se solí a minerály z Mrtvého moře
• Koupelová sůl z Mrtvého moře
• Tělové mléko s minerály z Mrtvého moře
• Pleťová maska s Aloe vera a minerály z Mrtvého moře
• Denní krém na obličej s minerály z Mrtvého moře
• Krém na ruce s minerály z Mrtvého moře

Šampon pro normální vlasy

Celkově mám velmi jemné vlasy, které se tak mastí, že musím denně mýt. První tři použití šamponu byly doslova za trest – vlasy zacuchané, absolutně nešly rozčesat, k tomu nepříjemné na dotek po usušení. Nevím, co mě vedlo k tomu, zkoušet šampon stále dokola, nicméně musím říct, že od čtvrtého použití jsem se šamponem začala být spokojená… Vadí mi, že málo pění, mám raději pěnivější šampony, ale celkově jsou po něm vlasy takové svěží, krásně voňavé a lesklé. Mastí se tedy stále stejně a musím mýt denně, ale ještě jsem nenarazila na šampon, který by na toto pomohl. Ocenila bych ještě balzám nebo kondicionér, ale ten, jak jsem se dívala, tato značka bohužel nenabízí (nebo jsem nenašla).

Mýdlo se solí a minerály z Mrtvého moře

Jsem velmi ráda, že teď můžu psát tenhle článek a že jsem se mohla celého testování zúčastnit (za což moc děkuji MK). Byla jsem moc ráda, že mě do testování vybrali, ale i přesto jsem nečekala žádné zázraky. S kosmetikou z Mrtvého moře jsem měla jen velmi malé zkušenosti a asi žádný produkt jsem nikdy nezkoušela déle. O značce Kawar jsem slyšela poprvé. Ale musím uznat, že jsem byla opravdu velmi mile překvapená.

Testovala jsem tedy 7 produktů přípravků z Mrtvého moře z Jordánských břehů Mrtvého moře - mýdlo, krém na ruce, tělové mléko, pleťová maska, sůl do koupele, denní krém a šampon. 

Mojí absolutní TOP trojicí se stal krém na ruce, denní krém a tělové mléko. Vždycky jsem měla problémy se suchou pokožkou, hlavně na nohou a na čele. V zimě o to horší. Nikdy jsem ale neměla v ruce krém, který bych si mohla namazat na obličej, nevysušoval by a zároveň bych v podstatě mohla hned odejít z baráku a nemít na sobě tlustou vrstvu nevstřebaného krému. Takže tohle je pro mě asi největší plus. Večer se vždy mažu mastnými krémy, to mi tolik nevadí, pokud jdu brzy spát, ale přes den mi to opravdu vadilo, proto jsem třeba krémy na ruce téměř nepoužívala - pocit mastných rukou jsem opravdu nesnášela. Zároveň se těším na delší testování tělového mléka - jsem teď v 29tt a jsem velmi zvědavá, jestli mi pomůže i proti striím, které se mi minulé těhotenství bohužel objevily.

Jako další veliký bonus k tomu, že je kosmetika přírodní a nezanechává žádný mastný film, musím přidat i vůni. Pro mě jednoznačně úžasně příjemná neutrální vůně.

Poslední bonus je ten, že jsem v době testování trpěla lehkou mykózou na noze, která mi používáním mýdla téměř zmizela, což jsem opravdu nečekala. Takže věřím, že i pro jiné kožní problémy, jako je lupénka, by mohla být tato kosmetika řešením.

Jediný produkt, který mě moc nenadchl, je všemi vychvalovaná maska s bahnem z Mrtvého moře. Masky sama moc nepoužívám, protože s akné problémy opravdu nemám, ani jiné problémy v oblasti obličeje. Spíš jen ta suchá pokožka na čele. Proto mě i zajímají ostatní recenze, protože si myslím, že ženám se mastnou nebo smíšenou pokožkou by mohla opravdu pomoct. Já jsem po ní hezčí pleť neměla a pálení při smývání masky mi celkem vadilo.

Během měsíce ledna jsem měla příležitost zapojit se do testování kosmetických výrobků společnosti Kawar. Dle výrobce je kosmetika Kawar z Mrtvého moře spojením blahodárných účinků Mrtvého moře a moderních výrobních postupů. Obsahuje draslík, hořčík, brom a další minerální látky a stopové prvky a prospívá tak nejen kráse ale i zdraví (koncentrace minerálů a stopových prvků v soli a bahnu z Mrtvého moře je desetkrát vyšší než v jiných mořích). A to, co si budeme povídat, zní opravdu velmi lákavě. Proto jsem se na testování velmi těšila a musím říct, že nejsem zklamaná.

Konkrétně jsem měla možnost otestovat denní krém, krém na ruce, mýdlo, tělové mléko, pleťovou masku, šampon na vlasy a sůl do koupele.

Co se týká prvního dojmu, obaly všech produktů (s výjimkou šamponu)  mají jednotný a jednoduchý design, tuby mají jemně žlutou barvu se stříbrnými detaily a dle mého názoru ani neurazí, ani nenadchnou. Vůně je jemná, přírodní a velmi příjemná.

A teď trochu více k jednotlivým výrobkům.

Denní krém s minerály z Mrtvého moře

Recenzi začínám jedním ze svých favoritů. Co se týká mé pleti, je normální až smíšená, s občasným výskytem sušších míst i mastných pupínků. A jelikož je mi již přes třicet, objeví se občas i nějaká ta drobná nebo méně drobná vráska. Denní krém používám i mimo testování denně.

O kosmetice Kawar jsem poprvé slyšela zde na Modrém koníkovi. Zaujala mne a přihlásila se k testování. Mé hlavní důvody byly dva - náš koníček- celkem fyzicky náročný, takže mě občas bolí "celej člověk" a mé kožní problémy. Drobná krupička v oblasti zad a zadních stranách rukou. 

Vybrali mě a já byla radostí bez sebe. Na balíček jsem se těšila jako malé dítě. Jakmile přišel, hned jsem všechno vyndala, očichala a vystavila v koupelně. Večeři jsem připravila o trochu dřív a zamkla se v koupelně 🙂.

Sůl do koupele

První co jsem testovala, byla sůl do koupele. Do té jsem vkládala velké naděje, že mi pomůže s mou vyrážkou. Hned po první koupeli byly zřejmé výsledky - pozitivní výsledky. Pokožka byla příjemně jemná a má vyrážka ztratila podobu struhadla a už to byly jen drobné pupínky o dost jemnější než dříve.

Během testování jsem koupel okusila třikrát. Pokožka je taková vláčná a jemná. Vyrážka se drží zuby nehty, ale už není hrubá na omak a kdyby pupínky nebyly vidět, tak o nich ani nevím. S používáním soli budu určitě pokračovat .

Mýdlo

Ahoj, poprvé jsem se zapojila na koník testuje a štěstí se na mě usmálo. Snad poprvé jsem něco "vyhrála" a tak se s vámi chci podělit o 3 týdení testování přírodní kosmetiky KAWAR.

Od 17-ti let mam kožní nemoc lupénku, opravdu to neni nic příjemného, po celém těle i ve vlasech jsou svědivé, suché a loupající se narůžovělé ložiska. Prošla jsem několik klinik, cpala do sebe různé prášky, podstoupila jsem několikrát dost bolestivé laserové odstraňování, patlala na celé tělo X mastí s kortikoidy a chodila jsem také na horské sluníčko, bohužel nic nepomohlo jen se lupénka o trochu zmírnila. Tento rok už jsem to nevydržela řekla jsem si DOST zkusím to přírodně ! 🙂

Takže tedy mé tetsování:

Mýdlo

Je opravdu úžasné! Vůbec po něm nemam uché ruce narozdíl od mýdel která jsem dosut používala.

Krém na ruce

Je tomu přesně 2 měsíce a 1 den kdy náš kulíšek přišel na svět. Není den, kdy bych si na 3.12.2016 nevzpoměla. Jak to všechno probíhalo, jaké to bylo, pocity a myšlenky na to, že bych to určitě i přes tu šílenou bolest a bezmoc chtěla zažít znova (i když moje první slovo kdy jsem tu zprávu volala mamce bylo "už nikdy"). 

Termín jsme měli 21.11.2016. Hrozně jsem doufala, že se malej vyklube přesně 22.11.2016 a budou spolu s tatínkem slavit narozeniny. Jenže přehouplo se 22 a nic, takže nástup na kontroli do porodnice. 23.11 první kontrola po termínu, nic se stále neděje a pan dokrot s úsměvem ve tváři "uvidíme se 25.11". Takhle to pokračovalo až do 2.12 kdy jsem nastoupila na vyvolání s představou, že mi dají ráno čípek a šup šup malej bude do večera venku (naivní představa 😀 ).

Zavedli nás s manželem na porodní pokoj a 11 hodin dopoledne mi dr. zavedla čípek. Už kolem 13 hodiny jsem začínala pociťovat slabé pobolívání v podbříšku co cca 10 minut (jo jo jako nezkušená prvorodička jsme si říkala hááá je to tu. Teď už můžu říc- to mě jen tak šimralo). Kolem 18 hodiny mě přišel prohlídnout pan doktor, že se nic neděje a ráno další pokus s čípkem. Přemístili mě na normální pokoj. Já to samozřejmě ořvala jak želva, a už ani to slabé pobolívání jsem necítila. Chlap odjel v 19 hodin domů......

Je 20:30 a najednou bolest a mnohem větší než předtím, 10  minut a další, kterou jsem musela prodýchat. Volám sestřičku, že se možná něco děje, tak prý netočíme pásy. Jenže na pásech ani kopeček (teď už vím, že se mi na boku kontrakce vůbec neukatovali, jedině na zádech). Slova pana doktora " nojóóó prvorodička ta neví" slyším do dnes. Takže mi píchli injekci abych usnula, že kontrakce nemám (ale měla to ženská snad pozná a ví). Ani po injekci jsem neusnula a prodýchávala - to bylo kolem 22:30. V 1 hodinu v noci volám setřičku, že jsem ještě neusnula a co 8 minut mám kontrakce. Doktor s výrazem co prudim, zavelil otevřená na 2 může na porodní pokoj (jo hlavně, že ještě před 2 hodinama tvrdil, že nerodim). O půl 3 volám chlapovi ať přijede. Ta půl hodina než přijel byla nekonečná, chlap u porodu to je zázračná věc. Opora a to, že tam s vámi vůbec někdo je. 

To už jsem neprodýchávala ale doslova funěla, kontrakce co 5 minut, a co 15 minut sprcha, sprcha a další sprcha. Míč jsem vzdala hned po chvíli, ten mi nedělal vůbec žádnou úlevu. O půl 5 jsem se "naložila" do vany ( božínku to bylo bájo). Nikdy bych nevěřila, že se dá usínat mezi kontrakcema. Voda už dávno studená, já mezi kontrakcema v polospánku a hle v 7 hodin se ve dveřích objeví doktor. Zaplať pánbůh jiný než v noci. Příjemnej, milej,..... Sláva otevřená na 8. Jestli chci píchneme vodu, kontrakce že zesílí a do oběda by mohl být malej venku ( cože, ještě zesílí to už snad ani nejde.....). Co přišlo potom to asi nemůsím žádné z Vás popisovat!!!!!!!!! Kontrace co 3 minuty a ta bolest to bylo teda něco ( tím samozřejmě nechci strašit nastávající maminky. To co příjde na konci toho všeho je prostě k nezaplacení). Při kontrakcích 3x zvracení.  Už ani nevím kolik bylo ale jen volám na manžela ať zvoní na sestru, že potřebuju tlačit. Prohlídka se slovi "to nám to krásně pokročilo" a já na ní "nikam nechoďte, ať tady semnou někdo je". " Za 5 minut příjdu a už tady s vámi budu"....... Jen co za sebou zavřela dveře prosím manžela "  zazvoň, prosím zazvoň". Sestra přišla hned a volá doktora, že už jdeme na to. Co si matně pamatuju 4 zatlačení a melej už nám křičí na svět. A to v 7:49..... Krásnej, čistej a hlavně zdravej NÁŠ TOBIÁŠEK.........

Jsem hrozně ráda jakého jsem nakonec měla doktora u porodu.  Ještě se mi osobně přišel na pokoj omluvit jak mě trápil při šití 🙂 🙂 🙂

Stojíš za to. Máš na to. Zvládneš to.

Přesně to, potřebuji často slyšet. Tak strašně moc často.

Chci se vidět. Chci být viděna.

Chci pochopit, jak je mateřství úžasná věc. Také máte občas pocit, že to co děláte, nestojí za nic?

Že nemá hodnotu?

Přebalit dítě, nakrmit, odříhnout , uspat, uklidit, vyprat prádlo, jít ven s kočárkem..jít k dětskému lékaři..koupit plenky..uvařit večeři..to všechno zní jako věci, které nemají hodnotu..dokáže je přeci dělat každý..zdají se být nevýjimečné...ničím nezajímavé.. obyčejné...stejně jako Vy.. Stejně jako já...

Když mě někdy potkáte a mám na tváři make-up, můžete si myslet, jak to všechno zvládám s lehkostí...nevidíte už ale, že pět dní ze sedmi jdu z domu v legínách a s vlasy v culíku...

Občas se přistihnu, že se snažím působit na okolí, že je všechno v pořádku...
Když pak potkávám rodiče ostatních dětí ve škole a vidím, že mají jedno nebo dvě děti, na jejich obdivné poznámky "jak jsem dobrá" reaguji většinou jen pokývnutím...
v horším případě, řeknu něco ve smyslu : " není to tak hrozné, vše je o organizaci.."

Proč píšu, v horším případě?
Protože je to většinou jen snaha...snaha přesvědčit samu sebe, že být máma není náročné a že je to vlastně jednoduché a zvládám to s přehledem...

Ale nezáleží na tom, kolik máte dětí, zda jedno nebo dvě nebo čtyři, nesejde na tom...
ale určitě jste se každá z Vás někdy ocitla ve chvíli, kdy Vám došlo, jak náročné je být máma a někdy je to prostě tak vysilující, vyčerpávající, že se vám nechce nic...

Když mám takový den já, většinou mě potkáte v legínách, bez make-upu, s vlasy v culíku...
v takový den se většinou zvládnu jen dostat do auta, dojet ke škole a zpátky domů...a nemám chuť ani náladu na nic...

Naučila jsem se tak rozlišovat dny na "dobré a špatné a neutrální"...

V jednom komentáři k mému poslednímu článku jsem četla názor jedné maminky, že my ostatní, které to nezvládáme, bychom neměly vysedávat na sociálních sítích a věnovat se rodině a domácnosti, protože pak bychom to stíhaly všechno hned...

Vy, které jste jako já víte, že to není o lenosti, o brouzdání na facebooku. Někdy se prostě ráno probudím a vím, že ten den bude jen přežíváním...poklidím, uvařím a někdy ani neuvařím a vytáhnu jídlo z mrazáku...celý den pak strávím opravdu zíráním do notebooku nebo časopisu a nejsem schopná se k ničemu donutit...
Není špatné mít takový den, je špatné se za to stydět.

Jsme obklopeny matkami, které zvládnou všechno..práci na plný úvazek, péči o sebe a domácnost a působí na nás jako postavy ze sci-fi...my ostatní se je snažíme dohnat, nestačíme s dechem a jsme ještě hodně daleko před cílovou páskou...
Vidíte tu osobu, která leží za boční čárou? To jsem já...respektive moje já, které to prostě dnes vzdalo...

Je to děsivé přiznat, že jsem něco nezvládla, nestihla...můj muž by Vám mohl vyprávět, že už měsíc se snažím vyřídit dvěma dcerám průkazky na mhd, ale prostě nejsou hotové..proč? Jsem líná? Ne, to nejsem...ale vždycky do toho něco přišlo..nemoc..únava..nebyla síla dojet k fotografovi..nebyla a přiznám to...

Přiznám, že někdy nemám sílu na nic, nevidím to jako špatné, vidím špatné spíš to, když se snažíme předstírat, že je všechno jednoduché a nic nás nemůže rozházet...
Některé dny prostě vyžadují pizzu z mrazáku a brouzdání po sociálních sítích...všimly jste si někdy, kolik maminek navštěvuje různá fóra? Kolik jich je on-line v tu samou chvíli jako Vy?
Všechny se totiž snaží utéct někam, kde jim je lépe přesně v takový den, který máme my všechny...
nezáleží na tom, kolik takových dní máte, jestli více nebo méně, nic to o Vás nevypovídá a NE, nejste proto horší matka, než jiná...

Když mám lepší den, hezky se obleču, udělám si make-up a pak působím na lidi kolem sebe, jak to mateřství zvládám s přehledem i s pěti dětmi v zádech...

V jednom z takových dní jsem potkala mladou maminku s jedním synem ve výtahu, v nákupním centru...
Dostaly jsme se do rozhovoru, kdy začala obdivně pokyvovat hlavou nad mými pěti dcerami...
Její pohled úplně říkal :" Vaše děti jsou tak pěkně oblečené, dobře vychované a Vy to všechno, jak se zdá, zvládáte naprosto s přehledem a já Vás obdivuji, protože mám co dělat s jedním dítětem."
 Já jsem jen poděkovala a usmála se, protože byla tak daleko od pravdy. Ale kdyby se mnou jela domů, dozvěděla by se toho mnohem víc.

A tak nejen ona, ale Vy všechny chci, abyste věděly že:
Občas bojuji sama se sebou, s depresí, úzkostí a ty  pocity přichází nekontrolovatelně, že si někdy připadám jako časovaná bomba.
Chci, abyste věděly, že někdy nejsem schopná ničeho víc, než ohřát mraženou pizzu nebo namazat chleba;
Chci, abyste věděly, že čtyři dny z pěti ráno nestíhám a i když se vždycky rozhodnu vyjít s dcerami v nějaký čas, mám minimálně deset minut zpoždění;
Chci, abyste věděly, že mám dny, kdy utíkám do patra nebo se zavírám v koupelně a propadám zoufalství nebo pláču;
Chci, abyste věděly, že si někdy neumyji vlasy tři dny a tehdy přichází na řadu gumička a culík;
Chci, abyste věděly, že jakmile jsme se dostaly na parkoviště, tak "dobře vychované" dcery se rozhodly poskakovat okolo auta, překřikovat se a nejmladší odmítala nastoupit;


Ale to nejdůležitější, co chci, abyste věděly je, i když mám pět dětí neznamená to, že všemu rozumím a mám na všechno odpověď. Že mám doma vše zorganizované a všechno dává smysl.
Nevím si rady s tolika situacemi každý den. Někdy prostě vezmu nejmladší dceru do náruče, když se vzteká a odcházím rychle pryč, protože nemám sílu se s ní domlouvat a vysvětlovat jí, proč chci tohle a proč ne.
Někdy koupím dcerám večeři ve fastfoodu, protože to znamená, že když dorazíme domů, nemusím nic chystat a můžu si sednout a dát kávu.
Někdy ty nejmladší pošlu spát o dvacet minut dřív, protože neumí hodiny a já už prostě cítím, že je toho na mě moc. A tak jim tvrdím, že už je půl deváté, i když je teprve osm.

Nevím, jak vypadá máma, která má odpověď na každou otázku a dokáže si se vším poradit, ale věřím, že všechno co děláme, děláme s láskou pro naše děti a naše rodiny a právě to, z nás dělá perfektní mámy.
A v očích našich dětí jsme určitě ty supermámy, které to umí a všechno zvládají.

Ve svých očích se vidíme, jako  vyčerpané, provinilé ženy, které nejsou takové, jaké by si přály být.

Ale život není takový, jaký by měl být a takový, jak bychom si přály a právě proto je tak výjimečný.

Stejně jako Vy,

S Láskou,

Monika

Zítra budu mít snad 100 dní do porodu a proto jsem se rozhodla k tomuto jubileu zveřejnit tento článek. Nejdřív tady a pak na svém blogu ...

Jedno dítě už mám a těšila jsem se, že si v budoucnu pořídím ještě jedno ...

Těhotenství ... Nejkrásnější období ženy - PREJ! - nevěřte tomu :D !!!

Když se na testu objeví dvě čárky (pokud to není po jednorázovce), tak Vás zaplaví

pocit štěstí, že se TO povedlo a je to NESKUTEČNĚ krásný, ale potom těch 9 měsíců...

Pravdy jsou velmi jednoduché :

Také jsem se zařadila mezi tyto ženy, ani nevím jak. Už to bude brzy rok…

Jedno dítě už doma mám, všude kolem se rodí druhé, popř. i třetí a u nás doma už bychom také rádi další měli. Ale ono nic. Protože s dcerkou jsem otěhotněla na lusknutí prstu, moc jsem nepochybovala, že by to mohlo být jinak. Po třech měsících „nechání všeho náhodě“, jsem byla u gynekoložky, která mně ujistila, že jsem zdravá. Chodila jsem na folikulometrii 4 cykly. Kromě jednoho všechny ovulační. Ale ani to nepomohlo. Začínala jsem mít obavy a ptala se sama sebe, proč na dítě tak dlouho čekáme. Odpovědi jsem nenacházela ani z úst lékařů, ani odjinud.

Silně na mě doléhalo vidět všude korzující kamarádky s břichem jak meloun, případně už drandící s kočárem a prvním prckem kolem.

Švagrová, se kterou naše prvorozené dělí 2 týdny, čeká dvojčata.

„Kup si ovulační a těhotenské testy, vždyť je to jednoduché jak facka. Já takhle otěhotněla na první dobrou,“ doporučuje sestra a já si připadám jako pako, že se mně to s jejich pomocí ještě nepovedlo.

 „Nemysli na to a miminko přijde samo!“

Celkem nedávno jsem se připojila do skupinky konik_testuje, který dává možnost maminkám i ostatním děvčatům zdarma otestovat nabízené výrobky. Stačí napsat pod daný výrobek komentář a čekat, zda se na Vás usměje štěstí. Na mě se to štěstí usmálo a teď mám tu čest napsat recenzi na kosmetickou řadu Kawar.

Abych řekla pravdu, o kosmetice Kawar jsem slyšela poprvé až tady na Koníkovi a velmi mě zajímalo o co se vlastně jedná. Proto jsem vyhledala si další informace o této kosmetice přímo na oficiálních stránkách http://www.kawar.eu/

Prodává se i v lékárnách a to mě utvrdilo v tom, že tato kosmetika asi nebude ledajaký "šunt", ale bude nejspíš kvalitnějšího ražení díky vysokému obsahu soli.

Kosmetika Kawar obsahuje minerály z Mrtvého moře, které mají blahodárný vliv na pokožku. Díky těmto minerálům má kosmetika mimo jiné antiseptické, antioxidační a hojivé účinky, což ocení především lidé se suchou pokožkou, problematickou pletí a všemi možnými problémy. 

                         Začínám poprvé testovat... HURÁ! HURÁ!

Když mi kurýr přivezl do práce balíček. Nevydržela jsem a hned se začala nadšeně dobývat dovnitř, abych s kolegyněmi něco z toho vyzkoušela. Ne nadarmo se říká, víc hlav víc ví 🙂

„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?

Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.

Kouzelný telefon

Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“

 „Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila,  že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“

 Jednou jsem se svěřila jednomu kamarádovi s úmyslem napsat knížku. To, že už jí mám napsanou jsem zatajila. A on mi na to řekl: To je skvělej nápad! Tak jí pěkně napiš, schovej do šuplíku a nech jí tam. Protože, kdykoli se člověk pokouší něco napsat, vyleze mu z toho jeho vlastní životopis a na ten není nikdo zvědavej. Měl pravdu, moje knížka byl v podstatě můj životopis a já tenkrát naštěstí poslechla jeho radu. Proč naštěstí? Nedávno jsem na ni v tom šuplíku narazila. A po přečtení jsem došla k závěru, že to bylo štěstí. Pro mě i pro všechny kolem. A vůbec, pro všechny lidi, kterým by se nedejbože dostala do ruky.

No a pak v těhotenství se mi něco stalo v hlavě. Možná si říkáte, že to se těhotným ženám stává běžně, ale tohle bylo něco jiného. A začla jsem psát básničky o zvířátkách. Ne vážně, bylo to něco jinýho, než takový to růžový zblbnutí, který se nastávajícím matkám často (a věřím, že často neprávem) přisuzuje. Tyhle básničky byly úplně jiný kafe, než jsem psala dřív, byly veselý a vůbec, všem se líbily. Tak mě napadlo, že jednou třeba někdy vydám dětskou knížku se spoustou obrázků, těhlech básniček a příběhů. Někdy. Za dlouho. Třeba. A strčila jsem to zas do toho šuplíku a bylo to.

Pak jsem potkala Antonii. Učila mě zpívat, pak angličtinu a při angličtině jsme se nějak dobraly k tomu, že možná nedělám to, co chci. Že možná to moje kreslení, kterýmu se věnuju v práci tajně mezi skládáním šanonů do archívu a který prosakuje do všeho , co v životě dělám, že to možná není jenom takovej nějakej koníček. Jenom taková nějaká záliba. Ale, že je to možná pro mě to nejdůležitější na světě. A že by se dalo něco s tím kreslením vymyslet. A jak do toho začla vrtat, tak jsem jí vyklopila svůj nápad s knížkou. I když to bylo trochu nepříjemný, protože hrozilo, že budu muset ten nápad fakt uskutečnit. A taky jo. Reakce byla úplně jiná, než od spolužáka! No, taky téma knihy bylo podstatně jiný, to je pravda. Slovo dalo slovo a já začla pracovat na knížce s plným nasazením. Tedy, s plným nasazením ženy na mateřský, takže jakmile má ratolest usnula, já skočila ke stolu a horečně se pustila do kreslení, zatímco haslo u vaření. Když ratolest neusnula, nervózně jsem zpívala uspávanku a snažila se nezapomenout zvířecí motivy líhnoucí se v mi hlavě a už už byla jednou nohou u papíru. Pokusy zapisovat si při kojení selhávaly, dětské ruce byly čím dál chapadlovitější a sápaly se po zápisníku. Šustění propisky po papíře rušilo spánek. A pokud předrahý syn neusnul vůbec, byla jsem tygřice, řvoucí na manžela: Já potřebuju čas na kreslení, jinak mi vybouchne hlava! A chodila spát ve dvě ráno. Což dělám do teď, protože ratolest spí míň a míň. Navíc jsem zjistila, že nenacházím dostatek informací o tvorbě ilustrovaných knih. Pokud chcete napsat nějakou prózu, prosím, to není problém. Ale jakmile jsou tam obrázky, nebo dokonce jen obrázky a málo textu, kde nic tu nic. Sice dneska takových knih vychází spousty, ale všichni nějak tajej, jak to dělaj. Učím se za pochodu. Tak se s Vámi podělím o mou knižní cestu, s otázkami, na které jsem hledala a hledám odpovědi a vůbec se vším, co z toho vzešlo.

Já a moje babička milujeme obě hodně horkou plnou vanu a knihy. Vzájemně si je půjčujeme a nebo se jimi obdarováváme. Mezi knihami, které mi půjčila, byla jednou kniha Bezpečný přístav. Pamatuji si, že jsem ji četla venku na lehátku s Tobiáškem v břiše.

Pokaždé když dočtu knihu, tak se mi pár dní stýská po hlavních hrdinech. Nad touto knížkou jsem přemýšlela  déle a nikdy ji nenechala splynout s ostatními příběhy v jedno velké kolo plné zamotaných osudů všech postav, o kterých jsem kdy četla. 

Po nějaké době jsem zcela náhodou pustila televizi a přepla na jiný program, než běžně koukáme. Zaujala mě scéna, která mi byla tak moc povědomá z této knihy. Ano, příběh zfilmovali.

Nechala jsem si film stáhnout, abych ho viděla hezky celý a od začátku. Právě ten den, jsem si našla film, který si pouštím , když nechci mít doma jen ticho (to se mi, ale stává málo kdy ) a nebo když mám chuť se jen tak dívat.

 Vše začíná útěkem milé krásné  Katie před šileným manželem do bezpečí jednoho malinkého městečka.

Ukazuje ženám, které jsou týrané, že mají šanci na lepší zítřky a pomáhá jim najít potřebnou sílu se zvednout, jít a poznat ten svůj bezpečný přístav.  

Celé tři týdny jsem strávila ve společnosti kosmetiky s minerály z Mrtvého moře a je na čase Vás seznámit se svými poznatky. Prvotně chci říct, že mě balíček příjemně překvapil svým obsahem, bylo toho hodně. Osobně jsem zkušenost s touto kosmetikou neměla, ale Mrtvé moře a Izrael jsem navštívila, a tudíž jsem již zaslechla různé ódy na cokoli, co kolem Mrtvého moře alespoň prošlo. Nutno dodat, že kosmetika prošla pravou zatěžkávací zkouškou, testovala jsem v mrazivém lednu, kdy pleť i vlasy trpí. 

Něco málo o mně: Jsem částečně pracující aktivní maminkou dvou ještě více aktivnějších holčiček, ke kosmetice mám vřelý vztah, ale nerada experimentuju, pokud najdu něco, co mi stoprocentně vyhovuje, denně používám od mladého věku (no už se přehupuju k půlce  čtvrté dekády 😲 ) tělové mléko či krém, nutně potřebuju noční pleťový krém, mám dlouhé, husté vlasy a v zimě dost problemtickou pleť. Jsem dost nedisciplinovaná v mazání rukou, přestože přes zimu nejvíc trpí.

Tak tohle stvoření Vám teď představí následující sestavu pěkně postupně:

• mýdlo
• tělové mléko
• denní pleťový krém
• pleťová bahenní maska
• krém na ruce
• koupelová sůl
• šampon pro normální vlasy

A začneme od neutrálních až nepříznivých výrobků k těm pro mě top.

MÝDLO

     Tenhle článek je pouze mou osobní úvahou. Nejsem lékařka a popravdě jsem toho názoru, že ani alopatičtí lékaři v tom nemají jasno. Proto prosím, berte vše, co je zde psané, pouze jako spekulace nezakládající se na vědecky podloženém základě ;). Informace jsem však čerpala z relevantních zdrojů (nebudu dokládat, neukládám si je).

     Kožní problémy má v současné době mnoho dětí. Začínají brzy po porodu a naštěstí mnoho z nich v dospívání vymizí. Už to začíná být bráno jako něco normálního, tak jako jsou za běžné považovány různé alergie. Když měl ale můj syn ve třech měsících "atopický ekzém", určitě mi to normální nepřipadalo. Před početím jsme se detoxikovali, nosil pouze biobavlnu, prala jsem velmi šetrně... Začala jsem tedy pátrat po tom, co vše může kožní problémy způsobovat. 

     Věděla jsem, že kůže miminka je velmi zranitelná. Do tří let jsou buňky pokožky velmi propustné a tak netvoří takovou ochranu, jakou by asi miminka v našem chemickém světě potřebovala. Proto není vhodné používat jakékoli kosmetické přípravky do koupele, na mazání apod. Přečtěte si složení a trochu "gůglujte". S hrůzou zjistíte, že své dítě v nejlepší víře mažete chemickým koktejlem. A s přívlastkem "dětský", popř. "přírodní". Dítěti stačí ke koupeli voda a pokud bychom být úplně důslední, tak ani ta pro něj není "dost dobrá". Obsahuje mj. chlór, který je taktéž pro děťátko škodlivý. Ano, je pouze v malém množství, ale dítě jej nepotřebuje vůbec! Proto dáváme do vaničky na 24 hodin šungit, u kterého bylo prokázáno (vědecky 🙂), že má schopnost odstraňovat chlór, těžké kovy aj. Není to jako koupat dítě ve studánce, ale aspoň něco 🙂. Když už tedy dítě okoupeme a tím mu smyjeme ochrannou bariéru kůže, je třeba ji zase vytvořit. Velmi doporučuji meruňkové máslo, popř. olej. Je pro děti naprosto nejvhodnější.

     Chemie není pouze v kosmetice, je i v oblečení. Ano, i v dětském. Čichli jste si někdy k novému oblečení? Málo které je bez toho hnusného pachu "novoty". To z něj čpí chemie... Jistě jsou normy na dětské oblečení, ale víte, jak je to s normami... Stát nikdy nešlápne prodejcům tak na krk, aby museli chemii vyloučit úplně (a jde to!). Někde jsem četla výzvu Greenpeace (tuším) směřovanou velkým firmám, ve které je vyzývali k tomu, aby odstranily chemii ze svého oblečení. Většina firem se k tomu do určitého roku zavázala. Nejvhodnější je tedy pro děti nebarvená biobavlna, konopí, bambus, merino apod. Věřte tomu, že jim nebude vadit, že nemají pestré barvy a krtečka na tričku ;).
     Dále jsem přišla na to, že kůže je odrazem toho, co je ve střevech. To Vám potvrdí kdejaký lékař. Pokud je miminko kojené, je tedy na vině, bohužel, maminka. Jsem přesvědčena o tom, že za velkou část kožních obtíží dítěte může Candida albicans, popř. jiná kvasinka. Candidu má přemnoženou naprostá většina lidí naší konzumní společnosti, aniž by o tom věděli. Mají nespecifické obtíže  - svědí je nos, bolí hlava, jsou unavení a malátní, ženy mívají vaginální obtíže... Lékař Vám neřekne, co Vám je. Ale pokud si uděláte velmi jednoduchý slinný test, pravděpodobně zjistíte, že se Vám kvasinka přemnožila. Žije z cukru, bílé mouky a všeho, co tyto složky obsahuje. A pokud má žena tento problém, byť o něm neví, předává Candidu svému miminku už v bříšku. To pak může mít různé střevní obtíže (třeba i koliky??) a hlavně ekzém. Moučnivka v ústech miminka se objevuje až v nejtěžších případech. A maminka v dobré míře dítko maže kortikoidy a u toho jí rohlík s nutelou...

     Problémem mohou být i těžké kovy. Ženy, které mají hodně plomb, bohužel předaly v těhotenství a dále i při kojení svému dítěti také určité množství rtuti. Byly provedeny výzkumy, které u novorozenců čerstvě po porodu zjistily množství rtuti v krvi odpovídající počtu plomb... O amalgámových plombách se už mezi zákonodárci živě diskutuje a pokud vím, tak poslední zprávy byly takové, že budou postupně zakázány. Mohou tedy i těžké kovy ovlivnit kůži našich dětí? A proč by nemohly...

     Příčin může být mnoho, ale to zase příště, budí se mi dítě ;)

Den první (12.1.2017):

Ráno jsem vypravila partnera do práce, vyvenčila hafana, uvařila si čaj a jen tak vegetila. To jsem ještě nevěděla, že je to poslední dopoledne doma bez Tebe :-*

Dala jsem péct králíka a šla poklidit psa. Po obědě jsem si dala kávu a rozhodla jsem se, že bych mohla začít skládat druhou čtvrtinu z 6000 puzzle. Postavila jsem jen rámeček a jeden pruh, který rozděluje vodní hladinu a domečky.

16:30 - Najednou jsem měla pocit, že jsem si 2x cvrkla. Šla jsem na záchod a tam se to spustilo. Pořád jsem nevěděla, jestli čůrám, nebo to teče samo. Verdikt jsem vyslovila, když jsem cítila, že to přestalo téct, ale když jsem se postavila z WC, znovu se to spustilo. Bylo to jasné - je to voda. Když jsem vyšla ze záchodu, partner na mě volal z garáže: "Lásko, už jsem doma z práce." Uvařila jsem mu kávu a šla za ním.

Řekla jsem mu, že se asi něco začíná dít, protože mi teče voda a že si má vypít v klidu kávu, okoupat se a já že se dobalím a pomalu pojedeme do porodnice.

ON: "To jako vážně??"

Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.

Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.

Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte... Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti  atakdále.

Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.

„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.

Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.