Praní nám zabírá čas, který si dokážeme představit jinak a lépe. S dobrou knihou, šálkem kávy, u příjemného filmu nebo s dětmi v přírodě. Máme pro vás pět tipů, díky kterým bude téměř každodenní praní zase o něco méně otravné.

1. Zapojte potomky

Dnešní doba je uspěchaná, stále více času trávíme v práci a na rodinu nám zbývá méně času i energie. Děti i partneři se domácím pracím obvykle vyhýbají a my se jim nedivíme. To ale neznamená, že je nezapojíme! Naučte děti i svou milou polovičku prádlo dávat do koše místo na podlahu, třídit ho i prát. S dnešními moderními pračkami je to doslova hračka a výmluva „já prát neumím“ se jednoduše nepočítá!

2. Osvěžujte

Nejen puberťáci hází do koše prádlo, které na sobě měli jen jednou a nenese žádné známky obnošení. Triko, které není špinavé a nezapáchá, stačí osvěžit na krátký program. Daný kousek si mohou obléct hned znovu a nemusí čekat na plný koš.

3.Nezapomeňte třídit

„Od psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“

O tom, že mateřská intuice funguje velmi dobře u biologických maminek, tak nějak nepochybuji. Vztah a napojení k tomu vedoucí vznikne již v děloze a po porodu plynule přechází do toho pouta lásky a důvěry, které každé dítě tolik potřebuje. Tak je to v ideálním případě.

Samozřejmě je škoda, že jsme se tuhle intuici nějak odnaučili používat a věřit jí. O to víc je pro mě úžasné a fascinující to, že existuje a funguje také u rodičů náhradních. I přes to, že právě adoptivní maminky si věří v tomto směru ještě o něco méně než maminky biologické. Inspirací a dodáním odvahy v tomto směru může být následující příběh adoptivní maminky pětiletého chlapečka.

Kouzelný telefon

Když zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli se žadatelé, že v kojeneckém ústavě na ně čeká čtyřměsíční chlapeček, který strávil první měsíce svého života v nemocnici, kde se léčil se silným abstinenčním syndromem. Chlapeček byl nádherný, vůbec se nebál lidí, naopak snažil se navazovat kontakt a na každého se usmíval.

Maminka neměla s dětmi žádné zkušenosti, ale i přes to jí přišlo zvláštní, že je maličký stále jakoby v napětí. Nevydržel chvilku v klidu, stále se ošíval a hýbal. Lékařka v kojeneckém ústavě už v té době vyslovila podezření na hyperaktivitu.

Děti se těší, jak zítra konečně otevřou první okénko z adventního kalendáře, ve kterém jistě najdou něco sladkého. Ale tyto kalendáře nejsou jen o dětském mlsání. Skrývá se za nimi mnohem hlubší význam. Přečtěte si v následujících řádcích více o této sladké tradici.

Čas odpočinku

V neděli 27.11.2016 začal advent, děti netrpělivě odpočítávají týdny a dny do Štědrého dne, maminky se pustily do vánočních příprav a většina lidí ještě shání dárky. 

Advent je období čtyř neděl do vánočních svátků. Měla by to být doba rozjímání a dobročinnosti ale také zklidnění. Pro naše předky totiž znamenala zima čas odpočinku po intenzivní zemědělské práci od jara do podzimu. Po náročné práci během roku nastal v zimě čas na odpočinkové domácí práce - draní peří, tkaní, šití a pletení.

Tradice zůstává, podoba se mění

S adventem je spojeno mnoho tradic, které mají hlubší kořeny, než byste možná hádali. Jednou z nich je také adventní kalendář, kterým zpříjemňujeme čekání na Vánoce hlavně dětem. Děti si ho spojují se sladkostmi, které na ně během 24 dnů čekají v kalendáři. Většinou má tento kalendář podobu obrázků, za kterými se po otevření skrývá kousek čokolády. 

Protože jsme celá rodina už skoro měsíc nemocní, trvalo mi tentokrát sepsání recenze o něco déle, než jsem měla v plánu ale povedlo se. Tak tady je.

Jako první (byť to nemá s mlíčkem nic moc společného) musím ocenit naprosto rychlé a perfektní dodání, plus velmi milé překvapení, že krabice s mlíčkem přišly 4 a ne jedna, jak jsem původně očekávala.
A teď k samotnému hodnocení testovaného produktu.

Balení:

Se způsobem balení si někdo dal opravdu moc práce. Nápad se mi v podstatě líbí ale provedení mi naprosto nevyhovuje. Myšlenka, že každou odměrku hezky zarovnáte o speciální, k tomu určený okraj, je perfektní ale k dokonalosti chybí lepší volba materiálu. Krabice by musela být nejspíš plastová a ne papírová. Musíte totiž neustále manipulovat se sáčkem uvnitř. Stále rozlepovat a zalepovat, vyrovnávat pytlík až k okraji aby prášek při zarovnávání padal zase zpět kam má, a zastrkávat odměrku do možná dobře myšleného otvoru ale úplně nepoužitelného.

• A) lepítko přestává lepit asi tak u 8 zabalení, protože se na něj samozřejmě chytá mléčný prášek
• B) ať už vyrovnáte ten stokrát přehnutý a pomačkaný sáček sebelíp, vždycky vám něco "uteče" a dochází tak ke zbytečným ztrátám
• C) na odměrce po pár dávkách samozřejmě zůstává mléčný prášek nalepený, takže si ho zase sypete všude po krabici. Celé balení je pak nevzhledně "špinavé" včetně odměrky v díře na kraji.

Ideálním řešením se tak jeví plastové provedení krabice, se všemi zmíněnými vychytávkami a mléčným práškem přímo uvnitř. Z ekonomických důvodů bych navrhla výrobu plastové doplňovací krabičky jako bonus k většímu nákupu. A balení mlíček ve standartním papírovém provedení.

Tak teď už snad je to nejhorší za námi a tak můžu sepsat článek. 🙂 

Ano, už podle názvu je vám asi jasné, že je to o našem boji s atopickým ekzémem. 

Daneček se narodil a měl pleť nádhernou prostě jako každé miminko, jenže uběhl měsíc jeho života a objevila se u něj seboreická dermatitida, což už je samo o sobě druh AE. No, brala jsem to pozitivně a říkala si, že to je "jen" seborea. Tu jsme po čase pomocí zinkové masti vyléčili, ale pak přišlo peklo... DOSLOVA! Danečkovi se začal dělat AE nejdříve na tvářičkách, pak na hrudníku, ale nakonec se to rozlezlo na záda, nožičky i ručičky. Měl AE na 90% těla chudinka moje. Neustále jsme s ním chodila po doktorech a byla nám doporučena Lipobase jenže nám vůbec nepomáhala. Dostali jsme toho strašně moc a já teď napíšu co pomohlo a co naopak vůbec.. 

Lipobase - Jak jsem už psala vůbec nepomohla.

Excipial - Pouze chvilková úleva.

Zinková mast - Nezhoršovalo se to, ale ani nelepšilo, pořád stejné.

Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.

Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.

Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."

Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte  proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.

Nic nefunguje.

A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.

Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.

Je to šílené, že?

Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?

Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.

Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.

Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.

A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.

Vím to.

Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.

O takových věcech se moc nemluví.

Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče  na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.

A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.

A tvrdě.


Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.

Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.


Jako mámy jsme k sobě tvrdé.

Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.
Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.
A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?

Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?

Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.