Nechci manžela u porodu - máte to stejně?

@mayyas a ja nekde pisi, ze je to dana vec? 🙂 kazdy prece pise subjektivne 🙂

@koordinatorka_odboje já manžela nechtěla a neměla, naštěstí on to viděl stejně a necpal se tam. chlap je tam fakt zbytečný.

@koordinatorka_odboje já to mám uplně stejne a taky jsem se hodne potkala s tim, ze ten chlap opravdu z toho nema hezky zazitek, ja si to myslim taky, mela jsem pritele za chodbe a sel dovnitr jakmile jsem odrodila placentu a prikryli me a dali nam maleho, jsem rada, ze jsme se tak rozhodli a bylo to super 🙂 je to takova ta moda jako neockovani. Mela jsem pritele na telefonu psali jsme si a me to pomahalo a uplne stacilo.

@koordinatorka_odboje manzel u poroxu byl, kdyby ne nikdy bych mu to neodpustila. Videl dost, ale nemusel, nasledky fakr nema, ja mela horsi. Jinak byl naproato nadsen a rikal ze je rad ze sel. Jak to tak procitam, tak mam pocit, ze ty co ho tam nechtej nemaj v muzi takovou oporu, duveru...

@evcann to fakt není o módě,to má prostě každý nastaveny jinak.. Mě by ani nenapadlo ho tam nemít a to jsem až do nedávna nevěděla že to je nějaká "móda ".. Je to o tom, jak to kdo cítí 🙂

já ho měla a byla to chyba...nedal to a už spolu nejsme...

Tak napsat, že chlap je u porodu zbytečný není na místě. Každý to má jinak, můj muž k porodu chtěl a teď půjde znovu. První jsem bohužel rodila sama a bylo to strašný. Pořád se mi chtělo jen brečet, že jsem tam na všechno sama. Při druhém mi muž byl neskutečnou oporou, viděl úplně všechno a můžu říct, že potom co viděl, co porod obnáší si mě daleko víc váží. Teď se těší na další, že mi půjde zase pomoct 🙂 . Druhý porod jsem díky němu zvládala opravdu daleko lépe a to byl mnohem těžší než ten první.

@alboo Tak to je opravdu jen pocit, pokud ho tam nechceme, je to proto, že to tak cítíme, my samy, ne proto, že mu nedůvěřujeme. Je to každého věc. Mě zase přijde absurdní vize "nikdy bych mu to neodpustila" (a že by si lidé měli odpouštět...). A zakladatelce to v rozhodování určitě nepomůže, teď bude do porodu přemýšlet, jestli má v muži oporu, když se mu tam nechce...

@koordinatorka_odboje pěkny nick. K tematu - taky jsem si nebyla jistá, zda tam manžela chci. Vždy, když mám nějaké ouzko či bolest, raději trpím sama. Manžel netrval na tom, aby tam byl. Pak jsem si řekla, ževidět by to mel, ale nechci ho na první dobu porodní. Přijel chvilku před vladtním porodem, trochu mě štval dotazama zda chci podat to či ono, vtipnyma poznamkama atd.,,.... Prostě nevěděl jak se má chovat když se tam svíjím bolesti. Pŕi samotněm porosu jsem ho moc nevnímala...jo vlastne me štvalo jak mě hladí🙂 .. Podotýkam, že se milujeme, ale proste jsem si to potŕebovala odtrpet. Ale byla jsem ráda, že šel s malou na vážení a dali mu ji když mě šili, šel jí ukázat babičce a tetě a pak jsme tam spolu a s malou se seznamovali. To bylo taky hezké. Byl pŕipravený, že ho možná vyhodím, nakonec byl rád, jak se to zvládlo a já taky. Příště ho zavolám rovnou až na porod🙂 u hlavy stál, videl jen krvavé mimino, sex se mu neznechutil🙂 akorát musím podotknout, že jsem znala lékařku, co me rodila, za to jsem byla hodně ráda

Podle mě žena pozná, zda její muž porod snese nebo ne....
Pokud ho nechce,může to být buď za

a) ví,že ji to nepomůže, že to musí dat sama a nechce se ještě starat co on

b) už dřív ji v něčem nepodrzel, viz tady někdo s zlucnikem ...tak si ani neumí představit,že by mohl být užitečný teď

c) stydí se před ním, ať už proto že spolu nejsou dlouho, nebo nemá pocit k němu že snese všechno

d) má strach z toho,že ho potom nebude pritahovat

e) někteří muži nemají empatii a kolikrát něco placnou,žena se tomu chce vyhnout

f) prostě to udělá pro něho,že ví, že nesnáší krev atd.....

Je to opravdu každého věc. Možné babička říkala že je dobře,aby viděl, co žena zvládla a pro rodinu udělala....příznam se,že něco na tom je....

Nesoudim ani jednu stranu. Každá znáte své muze a v srdci víte,zda vám tam oporou bude,zda se mu chcete i ukázat v jiném světle tak intimním.... nebo ne. Každá ke svému rozhodnutí máme důvod. Svého muze tam chci...ale když si vzpomenu na nějakého z ex, rozhodne je tam i takový,kterého bych tam nechtela ani za nic....

Tak holky, zvazte dobře, rozhodnete se spravne nejlíp pro vás,jak to citite a budete cítit a zdravá krásná miminka a všem spokojenost......

@monini28 i kdybych odpustila, tak nezapomněla. Narození dítěte, je opravdu jeden z nej milníku v životě a i ten proces je hlavně pro ženy duležitý. Bohužel znám i dost žen, třeba i některé diskuze tady, že to žena psychicky nezvládala a kdo by jí měl v tý chvíli pomoci, když ne muž, se kterým to dítě splodila. Nyní je ta možnost u narození být společně, myslím, že je to správně. Každý si s tím naloží po svém. Ale bylo by škoda se vrátit do dob minulých, kdy se žena "vyhodila" z auta před porodnicí a pak dorazila domu s miminem, jakoby ho byla někde koupit.
Ale je to každého volba.
A ještě i neodpustím, na třídním srazu byl spolužák, má 4 děti se 2 ženami, když se probírali děti, těhotenství a porody, on tam jediný nebyl, trochu se ho to i dotklo, ptali sme se proč a prej ho tam nechtěli - což mu i věřím, v jeho ženách "chyba" nebudem jeho bych tam taky mít nemusela. Ale pak je tu i druhá stránka věci zda-li je rozumné mít s ním děti.

@koordinatorka_odboje Ja u porodu manzela nemela, nechteli jsme ani jeden z nas. On nesnasi krev, omdlel by, ja bych ho tam stejne nevnimala. Prvni doba byla nastesti jen par hodin, dostala jsem plegomazin (spazmolytikum), po kterem jsem se okamzite zacala otevirat, kontrakce byly uz od zacatku po par minutach a dost silne, takze by mi stejne manzel byl k nicemu. Ale domluvili jsme se, ze po porodu pujde za malym na novor box, kde bude natacet jeho prvni vysetreni, za coz jsem opravdu rada, mame synovo prvni video par chvil po narozeni 🙂 . Za mnou se sel podivat az po siti. U druheho to udelame stejne.

A co se tyce tveho dotazu, nemyslim si, ze se jedna hlavne o riziko ztraty sexualni pritazlivosti, spis si myslim, ze vetsina chlapu proste na porod neni stavena a ten pohled proste spatne davaji. Nekteri to zvladaji bravurne, ale urcite se najdou i taci, kteri podlehnou tlaku dnesni spolecnosti, chteji udelat radost partnerce, ale samotnym se jim tam nechce. Vetsina to i tak ustoji, jen jim to bude neprijemne, nekdo to nezvladne fyzicky ( omdli), nekdo zase psychicky (psychicke trauma), ale takovych je snad opravdu jen minimum. Asi vzdy zalezi na dohode tech dvou, ale pokud u vas oba koketujete s myslenkou, ze manzel k porodu nepujde, ja vam to muzu z vlastni zkusenosti vrele doporucit 😉 .

@koordinatorka_odboje Já manžela původně u porodu nechtěla, protože se před ním prostě stydím a nebylo mi příjemné, že na mě bude koukat při vyšetřeních... Nakonec manžel k porodu šel, protože jít chtěl. Zpočátku jsem ho při všech třech porodech při vyšetření vyháněla na chodbu, ale ke konci už mi to bylo jedno. U prvního porodu seděl za hlavou a neviděl nic, až syna, kterého mu dali do náruče - a dodnes je to pro něj asi nejsilnější zážitek, co kdy měl. Na další porody se těšil hned, jak jsem objevila ducha na testu 🙂. Já teda byla i nakonec ráda, že tam manžel byl, protože jsem vždycky rodila dva dny, blila, ke konci vyčerpáním omdlévala a nebýt manžela, tak nevím nevím, protože oni jsou v porodnicích asi dost zvyklí na to, že ženy mají doprovod a PA jsem skoro neviděla.
U posledního porodu jsme měli problém sehnat hlídání pro kluky, chtěla jsem si vzít dulu, ale manžel by udělal i nemožné, jen aby u toho porodu mohl být. Ne, že by mě tam tak opečovával (u prvního porodu došel 20 min. před koncem, u druhého si jezdil do potravin pro jídlo a pořád se cpal a u třetího porodu místo, aby se mi věnoval, tak tam spravoval špatně udělaný sprcháč 🙂. Ale prostě tam chtěl být.
Každopádně kdyby o to tolik nestál, tak jsem ho s sebou nebrala, protože mně to před ním nebylo úplně příjemný. Nicméně nelituju, že tam byl, ani on ne.

@koordinatorka_odboje Pokud nechceš ani ty a ani manžel se tam nehrne, tak bych si tam asi vzala ségru,... Já si ale myslím, že doba, kdy byl porod jen ženská věc je dávno pryč a pokud chlap chce, mělo by mu to být umožněno. Před prvním porodem jsem se ho ptala jestli chce jít. On řekl že určitě. Nebyla jsem si jistá jestli ví o všem co se tam bude dít a co může vidět. Řekla jsem mu ať si o tom něco přečte, podívá... On mi jen řekl,že ví a ať ho neodrazuji. Manžel byl u porodu u hlavy a nic neviděl. Dokonce si to i užíval. Pouštěl tam hudbu a při samotném porodu se chlámal s doktorkou. Jen říkal, že byl bezmocný, že mi chtěl pomoci a nemohl. U druhého to byla jasná zpráva, že tam chce být. I teď po čtyřech letech je to pro něho ten nejsilnější zážitek. Viděl je dřív než já, odstřihával vždy pupečníkovou šňůru, psal příjmení a držel je dřív než já. Dokonce mi děkoval, že u toho mohl být, a že jsem strašně silná ženská a moc si mě za ty porody váží. Já jsme byla také vděčná, že tam semnou byl. Ale chápu, že z toho mají chlapy strach, takže bych ho rozhodně nenutila. To co píšeš se mi zdá, že sám neví. Že tě nechce zklamat a nejít tam. Promluvila bych si s ním. A uvidíš. 🙂

@koordinatorka_odboje Já jsem muže u porodu neměla, myslím, že kdybych jo chtěla, tak by šel, ale že byl taky celkem rád. Upřímně - fakt nevím, co by tam dělal, akorát by mě asi jeho přítomnost znervozňovala, vůbec jsem neměla pocit, že by mi tam mohl nějak pomoct - ať už psychicky, nebo fyzicky. Čekal ale v areálu nemocnice, což jsem teda ani nevěděla, takže jak jsem mu zavolala, že je vše hotovo, byl do pěti minut u mě a miminka. Takhle mi to přišlo naprosto ideální 😉

Já ho tam taky nechci. Za prvé je vždycky úplně vyřízenej, když vidí, že je mi zle, a nemůže mi pomoct (chlapi tuhle bezmoc těžko snáší). Když jsem mu jednou omdlela ve vydýchaném vzduchu, prakticky mě ještě seřval, jak byl mimo 😀 Takže mně by nepomohl, on sám by byl na pokraji zhroucení a ještě by tu svojí bezmoc a nervozitu přenesl na mě. No a za druhé, taky mu radši ukážu druhý den sebe už trošku v cajku a čisté hezké miminko, než sebe zpocenou, vyčerpanou, potrhanou a krvavou a dítě zmačkané a od krve a smolky... Jsou jistě chlapi, kteří ocení ten zážitek - první pláč dítěte a ten první okamžik, ale ten můj mezi ně spíš nepatří 😉

My jsme s manželem taky předběžně domluveni, že ne. Bude v porodnici a až bude mimčo na světě, přijde za námi na ty dvě hodiny bondingu, abychom se mohli seznamovat všichni společně. A rozhodně to není o tom, že bych mu nedůvěřovala nebo se bála traumat, jen mám nastaveno, že se mám soustředit na sebe a miminko a ne na to, jak to bere on. Protože já taková jsem, hodně starostlivá a ještě by mě mrzelo, že mu přidělávám vrásky, protože se o nás bojí v přímém přenosu 🙂 Navíc budu mít svoji PA, takže si myslím, že ta mi bude v tu chvíli užitečnější 🙂 Ale ani jeden jsme neřekli rezolutně nic - pokud se budeme cítit, že to tak má být, tak u porodu bude, pokud to jednomu z nás bude z nějakého důvodu vadit, počká na chodbě. Prostě kompromis, ostatně jako ve všem, co se týká partnerského soužití 😉

@barumat právě, přítel to má stejný...jak prostě neví, co má dělat, tak mě ještě seřve, když mi něco je 😝

No to je tvoje volba, pokud oba nevíte,co od toho čekat, můžete jít na prohlídku sálu a výkladem, něco víc se dozvědět . Pokud ti je to nepříjemné a nechceš ho tam, tak poslouchej svůj hlas. Jako nikomu není příjemné ležet roztažená a krvavá před cizíma a jinyma lidma. Můj muž se na další porod nesmírně těší, říká,že to byl nejkrásnější zážitek, konkrétně zmiňuje,když viděl hlavičku. Žádné trauma z toho neměl. Asi největší trauma bych měla já, kdybych tam ležela sama a chodila se na mě porodní asistentka co hodinu podívat. I když chlap s těma bolestma nepomůže, je to dost nepříjemné tam na to být sama. Tak aspon někoho komu důvěřuješ, pokud si to můžeš dovolit, tak je prý super mít sebou dulu nebo vlastní porodní asistentku

hmmm....

1. prvni dcera sla rvnou do inkubatoru po tezkem porodu, mazel bezel s ni primo na JIPku, kdyby nebyl u me, tak ho nikdo nikde nenahani...
2. druha dcera mi byla jeste klasicky odnesena po par minutach s tim, ze se musi zahrivat (ted uz to ta porodnice nedela, je to 7 let zpet, ale vim, ze porad jeste si na tom nektere trvaji), takze nebyt manzel u me, tak z ditete nema vubec nic...
3. treti dcera sla hned ke me na bricho, drzel ji, kdyz ji bylo par vterin...zhruba za pul hodiny jsem ho poslala, at mi nanosi veci na pokoj a poslala ho domu, byla jsem uplne KO...

Rodila jsem sice bez zraneni a ztraty krve, ale 24 hodin respektive (24-12-24) a jedine, o co jsem mela zajem byl se najist a usnout...

Takze takove to, ze zena porodi, vsechny stopy se zametou a zena vita novotatinka s usmevem z luzka s potomkem v naruci...ani omylem, ani jednou...tohle znam z navstev o par hodin pozdeji, ale to uz je atmosfera porodu davno pryc. Nehlede na to, ze nektere zeny siji klidne hodinu po porodu, nekdy jsou i jine zasahy...

Nic proti nicemu, pokud tam otce ditete nekdo nechce, nebo tam on sam byt nechce, tak je hloupost to tlacit pres zavit a v takovou chvili jeste pridelavat stres, ale asi bych si moc nemalovala tu skutecnost pote, ten moment je proste pryc behem par sekund, ten po narozeni ditete...to na nikoho nepocka. U nas byl vzdy nejsilnejsi okamzik prvni plac...respektive u dvou, prvni neplakala, ale letelo se s ni na JIP.

Na druhou stranu...manzelky vojaku na misi take rodi bez nich a vztah si k diteti dotvareji celkem klasicky, takze pokud nekomu fakt nejde o ten elektrizujici okamzik, kdy se na sebe podivate, kdyz poprve uslysite/uvidite to male, tak je to fakt asi jedno...

děkuji za odpovědi! celkem mě překvapilo, kolik je vás tady, co také nechtěli otce u porodu. myslela jsem, že když založím tuto diskuzi, vrhnou se na mě ženy, které u porodu otce měly a budou mě přesvědčovat, jak je to to nejlepší možné a ty, co s tím mají negativní zkušenost, tak raději pomlčí.
Zatím jsme se dohodli, že se budeme rozhodovat podle aktuální situace a nálady. Manžel v práci volno nahlásí - na to je teď ze zákona nárok - a když bude moc zoufalý z toho, že mi nemůže pomoct, tak ho asi pošlu do bufetu pro pivo a pokusím se mezitím rychle porodit 😀 Ne, nerada bych ho opravdu připravila o nějaké první okamžiky, ale stále nemám na toto jasný názor, zda riziko sexuálního traumatu pro muže není příliš vysoké a moje pohodlí v porodnici by nás stálo moc vysokou cenu v manželství. Nemyslím si, že by manžel byl nějaká bábovka, to v žádném případě, ale PTSP nemá s povahou či nějakou statečností, co do činění.

Já jsem neměla manžela ani u jednoho porodu a musím konstatovat, že mi to naprosto vyhovovalo, protože jsem zjistila, že se stejně v určité fázi dostanu do stavu jako by jiné reality, bylo mi úplně jedno, kdo na sále je nebo není, přiznám se, že jsem vlastně ani neposlouchala, co mi doporučuje PA, prostě to plynulo samo. Věnovala jsem čas výběru porodnice, vybrala jsem si malou porodnici s rodinným přístupem a shodou okolností obě děti (ač skoro 5 let od sebe) mi pomohla porodit stejná naprosto úžasná PA. Muž by k prvnímu porodu asi šel, i když si myslím, že více méně stejně jen kvůli mně, ale nestihl to, ještě pár minut před porodem na monitoru nebyly žádné kontrakce, předtím jsem ho poslala do práce, že je ještě hodně času a najednou jsem rodila. Když jsem mu volala, že je synek na světě, volal mi za pár minut zpět, jestli nemám nějaké léky nebo kapačku, že prý jsem mu řekla, že už se mi něco narodilo 😀 . No a druhý porod byl také rychlý, tentokrát mi odtekla voda a nic se nedělo, byl se mnou v porodnici, seděli jsme na chodbě nejdřív i se starším synkem, pak se vrátil ještě sám, pak jsem ho poslala za starším domů a když na má slova, že mu zavolám kdyby něco, pronesl, že nejlepší by stejně bylo, kdyby to bylo zas tak rychlé, že by to nestihl, tak jsem měla jasno. Ve finále to opět bylo tak rychlé, že z běžné kontroly jsem skončila na sále a cca hodku potom, co odešel jsem porodila dcerku. PA tehdy pronesla, že i tím, jak se soustředím jen na sebe a miminko, mám porody takhle rychlé a že prý jestli budu chtít ještě jedno, tak to dáme spolu rovnou na chodbě 😉 . Podotýkám,že manžel skutečně umí být v krizových situacích oporou, takže to co občas zaznělo výše mi je vzdálené, byl se mnou když mi umírali rodiče, bydleli jsme s jeho dědečkem, který přišel o nohy, nemyslím si, že by se jeho vztah ke mně nějak změnil tím, že by mne viděl rodit (ostatně na sál pak dorazil a mé nohy nahoře a krev všude viděl taky), ale já se taky nesložila když on přišel úrazem o prst. Rozhodně bych na muže netlačila a respektovala jeho rozhodnutí, pokud k porodu chce z přesvědčení, prosím je to fajn, pokud ne, je to taky fajn. Respekt a úcta k rozhodnutí druhého je přece základ manželství.

@koordinatorka_odboje ahoj já také manžela u porodu nechtěla a pak jsem byla i ráda že jsem se tak rozhodla, první věc je že v posledním tažení bych ho stejně moc nevnímala, soustředila jsem se jen na sebe, já sama osobně bych teda nikomu k porodu nešla 🙂 pomoct nemáš jak jen by mě o frustrovalo a myslím že i stejně tak chlapa, jinak jsem ho volala až když jsem šla na sál a to byl malý do 5 minut na světě tak akorát přišel když ho vážili a pak tedy byl se mnou při šití a myslím že mu to stačilo a jinak ty řeči že pak kdyžtak odejde n to bych se nespolehala ono je to pak těžké a ne každý má odvahu říct tak čus já jdu tak že za mě raději hned 🙂

@koordinatorka_odboje To je rozumné, myslím, že takhle je to nejlepší - však ono se v dané situaci ukáže a nějak to dopadne 🙂

Já ho chci u té první fáze, jestli to bude trvat dlouho, tak by mi asi bez něj bylo ouzko a on bude aspoň vědět, že žiju. Ale jakmile dojde na druhou fázi, tak bych asi radši, kdyby počkal venku a kromě nemocničního personálu tam ani nechci nikoho jiného.
Nepatřím k lidem, co by potřebovali podporu v těchto chvílích (pořád je to "jenom" porod, z lékařského hlediska v podstatě rutinní událost), tak se spokojím s účastí odborníků. Myslím, že porodní asistentky mě uklidní víc než manžel, který nebude vědět, co dělat.

Manžel byl u všech třech porodů a byla sem za to ráda.Stál mi za hlavou.Je teda pravda že sem všechny děti porodila do hodiny takže to byl frk mrk a nebyl čas na nic 🙂
Manžel si to hrozně užíval,dodnes o tom tak krásně vypráví a ten pohled když děti odnesli a on šel se sestrou a pak mi je přinesl byl nepopsatelný

@koordinatorka_odboje No, u prvního porodu manžel byl a tak nějak tam byl do počtu, spíš jen koukal a nevěděl, co má dělat...U druhého ne (hlídal dceru ), nechyběl mi - byla to rychlovka, ale hned po porodu mi miminko odnesli. Prý pokud nemám doprovod, nemohou mi ho tam nechat ty 2 hodiny. Moc mě to mrzelo.
Třetí porod - byli jsme domluveni, že až budu mít velké bolesti, že odejde a sestra ho zavolá pak až bude kluk na světě ( nechtěla jsem, aby mě viděl, jak mě to bolí...). Nakonec v průběhu porodu bylo jasné, že zůstane až do konce. Byl úžasný, masíroval mi záda v kříži, pomáhal do sprchy, při kontrakci mi sprchoval záda, nasazoval ponožky ( když mi byla zima ), povzbuzoval, dokonce i se mnou dýchal jako pejsek 🙂 . Porod byl najednou tak rychlý, že jsem sama chytala hlavičku a on běžel pro PA na chodbu, že už rodím. Pak následoval bonding, kdy jsem zůstali sami s miminkem, hladili se, dívali se na sebe a já cítila, jak moc toho našeho chlapečka i manžela miluju.
Moc rádi na tento porod vzpomínáme a naopak nás to ještě více sblížilo.

chtěla jsem mít jistotu že tam manžel je, ale v bezpečí, na chodbě. můj choť je totiž velký omdlévač. omdlí i když vidí, že mi odebírají krev, omdlí, když vidí rentgenový snímek apod. neumím si představit soustředit se na porod a přitom neustále sledovat co on, jestli už padl nebo ještě drží. u prvního dítka jsme se bezvadně doplnili, on čekal před por. sálem na křesle, asistentka ho občas zašla informovat jak se situace vyvíjí a když byl syn na světě, byl první kdo ho choval, nosil a hladil a pobyl s ním v křesle krásnou půlhodinku, na kterou už osm let vzpomíná 🙂 naštěstí, na té chodbě čekal jen něco přes dvě hodinky, byla to celkem rychlovka.

Tak u nas je to jasne, manzel by si to nenechal ujit a uz vubec by nechtel, abych na to byla sama. Pokud by mu delaly problem jehly, krev apod., resili bychom to zrejme tak, ze by byl u prvni doby a pak by holt pockal na chodbe. Ja mam manzela jako velkou oporu, takze jsme to vubec resit nemuseli, ale pokud chce byt nekdo sam je to jejich volba, dulezite je se nejakym zpusobem shodnout...