Musím se přiznat, že když jsem uviděla na testu dvě čárky, nezalil mě pocit absolutní blaženosti a štěstí, jak často píší budoucí maminky. Zachvátil mě šok a panika. Proč tak brzy?! To už si nic neužiju?! Co naše plány? Nejsem připravená! Ještě jsem měla mít půl roku na to si užít vše, co mám ráda! Kolik stovek kilometrů na kole jsem měla ještě s mužem ujet, kolik tůr zdolat, a kolik lahví dobrého vína vypít...s tím vším je teď konec?!

A co náš domek? Ještě není hotový! Bude až na podzim - to se budu muset stěhovat s pupkem? Jak to zvládneme? A co když bude mít zpoždění a já porodím u tchána? To nedám.
A to už si nedám krvavý steak a tatarák? Co dobré pivko a hermelín na grilu? Panebože, kdoví kolik přiberu! Já! Celoživotni bojovnice s váhou, vyznavačka zdravé stravy, konečně relativně spokojená s tím, jak vypadám. To o to všechno teď přijdu?!

Tohle všechno se mi místo radosti honilo hlavou.
Když nad tím zpětně přemýšlím, necítím smutek, lítost, ani výčitky svědomí nad tím, že jsem takhle uvažovala. Prostě to byla moje cesta tomu, jak přijmout svůj nový stav a s tím i to, že miminko hold přijde o půl roku dřív, než bylo v plánu. Musela jsem si tím projít, i když to vůbec nebylo příjemné.

Dlouho mi trvalo, než jsem se srovnala s představou, že nebude malé na jaře/v létě, jak jsme si vysnili, ale už na podzim. A panebože, bude to štír! Jaké to bude? Prosím prosím, ať je to aspoň kluk!

Mojí případnou radost brzdilo i to, že 50% těhotenství končí samovolně před dvanáctým týdnem, z důvodu genetických deformací plodu. Takže přece si k tomu nebudu dělat vztah už teď, co když to nevyjde. Byla bych akorát zklamaná. Zklamání sníším špatně. Stokrát si žena může opakovat, že pokud už k něčemu takovému dojde, není to její vina, že prostě jen plod nebyl životaschopný a neprežil by tak jako tak. Že matka příroda to má dobře vymyšlené, že tělo matky je schopno rozpoznat, zda je či není plod v pořádku a podle toho se s ním případně vypořádat...

A tak jsem si lítala mezi euforií, že budu máma, že to vůbec šlo a šlo to hned, strachem, že to nevyjde, a mírnou podrážděností, proč sakra, tak brzy.

Týden před každou menstruací jsem po horolezeckem výkonu po schodech do pátého patra zažívala vnitřní “kuchání nožem” zaživa. Byl to skvělý signál, blížící se menstruace. Menstruaci jsem měla vždy jako hodinky a teď se nedělo nic. 

Byly to už 3 roky co jsem vysadila HA, v září jsem nastoupila po škole do práce a s přítelem jsme začali praktikovat STM. Měla jsem vše nastudovano. Za rok jsme hodlali založit rodinu, při zkouškách jsem sehnala krásný byt v centru města avšak potřeboval rekonstrukci. 

Únor byl velmi chladný, vytápěli jsme jen ložnici, protože tam bylo zatím vše a do kuchyně jsme chodili jen vařit. Já měla hroznou chřipku, ale v obýváku jsem už na zeď malovala stromy, škola mi chyběla a svoji chuť k tvoření jsem nechtěla dusit. Teplota mi ustoupila, ale stále jsem se cítila jako když mě někdo majzne po hlavě kladivem. Byl pátek večer, přítel mi přinesl k večeři Indické jídlo a dvě velké tašky s nákupem když jsem byla marod byla jsem rada, že mužů odpocivat a nákup obstará on. 

Měla jsem hotovo a tak jsem popadla talíř, dala si velkou porci a šla si lehnout do ložnice. Přítel v zápětí přišel a jeho první otázka byla jestli jsem to už dostala. Nedostala, měla jsem 10 dni zpoždění, ale přisuzovala jsem to té příšerné chřipce. Zavrtěla jsem hlavou a on mi položil na postel test. Několik dni jsem to odkládala strašně jsem se bála výsledku, protože mi nějaká moje vnitřní část říkala ,,jsi těhotná”. Asi jsem nebyla připravena přijmout nějakou zodpovědnost. Nezbylo mi nic jiného než se odebrat na záchod se slovy, že je večer a nic se neukáže, přítel byl ale hodně neodbytný. Test jsem podala příteli s tím, že máme asi půl minuty čekat. Na ten výraz nikdy nezapomenu. Vytřeštěně koukal na test, výrazná tlustá čárka se oběvila ihned. Pronesl jen slovo ,,pozitivní” vím, že měl skleněné oči jako by chtěl brečet, stál otupěle před záchodem kde jsem ještě seděla a nechápala. 

Myslím, že budu litovat do konce života toho, jak jsem se potom zachovala. Byla jsem poměrně nepříčetná a rozhodnuta “to” dát pryč. Příteli jsem chladně oznámila, že to chci dát pryč, nejsem připravena na to mít dítě, nemám ani rok odpracováno ani byt není zařízený. Našla jsem milion argumentů a výmluv. Viděla jsem jak se jeho výraz mění, nepodíval se na mě, choval se chladně. Jen řekl ,,máš pravdu, nejsme na to pripravemi, když to chceš dát pryč můžeš.” Mlelo se ve mě plno pocitů zlost střídala smutek. Jen jsme kolem sebe chodili ani se na sebe nepodivali. 

V sobotu ráno jsem ani neměla náladu vstát a fungovat, oba jsme nemohli spát. Ve mě se to přes noc srovnalo a začala jsem předchozího dne hořce litovat. Rozhodla jsem se, že si přes den sedneme a budu chtít slyšet názor přítele. Příteli se to asi rozleželo v hlavě, bylo na něm vidět, že to dítě chce. Je z děckého domova o to více mě to mrzelo, chtěl rodinu, kterou nikdy neměl a já mu tu možnost chtěla vzít, protože jsem prostě byla srab. Zazněly argumenty, že mě je 25 jemu skoro 27 a máme na to už věk navíc jsme tu dobu byly spolu už 7 let. Vnitřně jsem si dítě chtěla nechat, ale z venčí jsem proste propadala panice, neměli jsme ani našetřeno. Já jsem si stále připadala jako dítě. Bylo mi hrozně líto přítele měl stejné právo rozhodnout jak to bude dál a já ho postavila před hotovou věc. Jeho poslední věta byla, že je to moje tělo a mám se rozhodnout sama jak to bude dál, ale mám si i uvědomit, že se to potom taky nemusí podařit. Neuměla jsem si představit, ze mi táhne na 30 a mám nervy v kýblu, protože nemůžu otěhotnět. Po probrečeném víkendu jsem nakonec uznala, že si prcka necháme. V tu chvíli se ve mě něco zlomilo, byla to taková úleva a neskutečný nával radosti, která se stupňovala každým ultrazvukem.  🙂

Nejdřív to měla být kz, ale jelikož mi v posledních dnech přibylo pár nových sledujících, rozhodla jsem se to popsat trochu obsáhleji... Takže pozor, jo ;).

Jak je naše S. náročné dítě nebudu rozvádět. Mám to v jiných článcích a o této "diagnóze" se už na netu dá ledasco dohledat. Každopádně jeden z projevů náročnosti je i absolutní závislost. Ve valné většině případů - na mamince. A proto takové dítě ani teoreticky, ani prakticky nelze hlídat druhou nebo třetí osobou. Takže se cítí nejvíc bezpečně u maminky. A pak se řekne, že už mu je 3,5 roku a vychází to pěkně na září... A třeba k tomu máš doma i 6m mimino a řekneš si - ŠKOLKA!

Jako měla jsem z toho bobky. Jako každá maminka. Ale tak zkusím to. To dítě má rádo další děti, kontakty navazuje, na kroužky chodit nechce a kámošů je málo. Aktivity spolu s miminem dělat moc nejdou. Ať jde o tvoření, nebo hrát fotbal. Tak co by se jí ve školce nelíbilo? Pečlivě jsme vybrali školku, mimo město, příjemné prostředí... 4 dny jsem se tam pokoušela zadaptovat. Tedy, my obě. Bohužel se adaptovaly po dlouhém volnu i učitelky a tak děti, které se z 99% znaly, lítaly po obrovském hřišti a učitelky s kávou na lavičkách řešily, která je víc opálená od moře. Moje vyděšená malá kopie tam byla jako kůl v plotě a na její vyděšenou velkou kopii (mě), začaly den ode dne učitelky víc a víc tlačit. Ať ji tam nechám, že to zvládnou a tak. Jenže já to tak bytostně nechtěla. Nechtěla jsem ji vystavit stresu, úzkosti a ostatně ani ty opálený paní učitelky. Na břiše jsem v nosítku měla tedy půlročního prcka a celé to bylo všelijaké. Tak nějak líp a hůř bylo 4 dny. Pak se stala zásadní věc a to ta, že jsem S.řekla, že jdu uspat R. z druhé strany budovy, čímž ztratila občasnou kontrolu nad středem svého vesmíru (rozumíte, mě)... Učitelky se rozhodly ji za mnou nepustit a já to netušila. Slyšela jsem jen šílený řev a prosby. Když jsem chtěla zasáhnout, zastavila mě chůva, že ať počkám, že si s ní poradí. 30' dlouhých minut si s ní neporadila ani jedna z nich. Vyváděla, prosila a já to stranou sledovala a modlila se za zlom. Ten se nekonal, já ji čapla a jelo se domů. Druhý den se počůrala, když jsem se jí snažila ráno dostat v chodbě do bot. Co dělala... A takhle já si super školku s kámošema nepředstavuju. 

3/4 roku na to, bylo na školku uvaleno přísné embargo. Kdo se optal, byl úhlavní nepřítel a předtím byla scéna hodná Oscara. Pak jsem narazila na jinou paní, co dělá bachovky na míru a dala jí šanci, neboť dobré recenze... Začali jsme kapat a po 14 dnech užívání začala o školce SAMA mluvit. Mile mě to překvapilo a všeobecně se tak nějak začala víc vzdalovat na hřišti, neměla problém jít za roh vyhodit odpadek a nebo jít jinou stranou, než jdu já...a to jsou, přátelé, velké věci! Takže kapeme dodnes. Dva měsíce tedy mluvila o tom, že v září půjde (ne, neví, kdy je září, ale ví, že to není zítra). Mluvila o školce hezky, že se těší. Vše bylo v její režii. Díky mk a jedné mamince z tohoto města jsem ale zjistila, že tu je i jiná školka, která nemá 25 dětí a říká si sportovní. Což je pro našeho hyper celkem fajn, ne? Jenže, nebylo místo... jenže, stalo se cosi a místo se objevilo. A že "přijďte se podívat v pátek"...

A tak jsme se šly podívat. R. byl dvě hodinky s babičkou a my se S. měly na vše klid. Líbilo se jí tam a tak, že v pondělí zase. Čekala jsem tam v šatně, neviděla na mě, jako žádné z děti a chodila mě kontrolovat. V pondělí to bylo za 21 minut přesně 20x. V úterý to ale bylo za dvě hodiny asi 5x. Ve středu podobně. Ovšem tam přišel zkrat. Přála si, abych si sedla při obědě "sem" a já řekla, že budu sedět "tady". (Pro vysvětlení - "sem" a "tady" je od sebe cca 3 metry z tohoto ani z jednoho bodu na mě při obědě nevidí). Chytila amok, přestávala dýchat, prosila a celkově dost vyváděla. Já byla vytočená, ona na nervy a učitelka se snažila, co jí síly stačily. Od té doby nechtěla zůstávat na oběd a že si vezmeme do krabičky. Ok, s tím jsem až takový problém neměla. Po této středě jsem se zmínila známé paní, psychoterapeutce a ona mě odkázala na svou kamarádku, psycholožku. Ještě ten den jsem ji oslovila mailem a přála si. Odpověď nepřicházela a já se zděšením zjistila, že objednací doby jsou 3-5m. 

Čtvrtek proběhl zase o kus lépe a naše ředitelka mě kontrolovala méně a méně. Ploužila jsem se denně za nimi na procházce, ale ve čtvrtek mě poslala čekat na chodbu (!), než se oblečou, protože kvůli mě se jeden chlapeček rozbrečel, což se mnou značně zamávalo. Procházky 20 metrů za nimi mě "děsně" bavily! Rozumíte... R.byl každý den s babičkou od těch 8-11:30. On s úsměvem... Pátek byl ještě lepší, co do kontrol. 

Jako malá jsem nesnášela králíka na talíři. Nejen kvůli chuti, ale také kvůli tomu, že jsem si s nim hrávala u babičky na zahradě, ideálně pojmenovala jménem Karel a pak ho našla na talíři a věděla, že je to Karel.... nesnášela králíka nejen na smetaně, ale jakkoliv upečeného a několik let ho nemohla ani cítit...

A pak přišlo období, kdy mi záleží na tom, aby můj syn, který není zrovna velký jedlík, nezažil s králíkem tu samou zkušennost. V králikárně už ho sice nemáme, ale chutnat může pořád stejně, jak to napsat slušně, nedobře 🙂

Zkusila jsem tedy upéct králíka tak, jak jsem si říkala, že by chutnal i mě a vzhledem k tomu, že miluju svíčkovou a syn taky, udělala jsem ho na způsob svíčkové. Ten samý den jsme byli ještě s manželem na houbách, tak jsem jich tam taky pár přidala. 

Ale jak je to vždycky, základem jsou kvalitní suroviny. Já měla doma zbytek králíka - resp. králičí stehna.

Ingredience:

• 1 celý králík nebo králičí stehna  
• hrst nakrájeních lesních hub
• kořenovou zeleninu  
• medvědí česnek (sušený, může být i čerstvý)
• větší kus špeku nebo anglické slaniny  
• 10 kuliček pepře  
• 5 kuliček nového koření  
• 5 bobkových listů  
• 2 větvičky rozmarýnu   
• sůl  
• 1 dcl smetany na vaření  
• 1 cibule  
• 3 stroužky česneku  
• pár kapec citrónu

Sedím tady a dívám se na tebe. Jsi nervozní. Zase spěcháš. Nervozním hlasem na mě potichu mluvíš, tak, aby nikdo neslyšel, jak to tebou lomcuje. Snažíš se mi narvat na nožičku novou bačkůrku a já krčím prstíky. Tlačí mě ponožka, nechci bačkůrku na zmuchlanou fusku. Maminko, nezvedej hlas, prosím. Říkaly jsme si přece, jak to bude super, až půjdu do školky. Říkáš, že ti to celý ztěžuji. Promiň maminko, já jen nechci abys odešla tak, že se zlobíš.  A tlačí mě bačkůrka. Vrátíš se vůbec ještě pro mě, když jsem tak zlobivá holčička? Omlouvám se, maminko. Nebudu brečet, neboj, jen mi, prosím, neodcházej s takovou. A co ty děti kolem? Proč pláčou? Taky je tady chtějí nechat? Co když pro ně nepřijedou? A co když ani ty pro mě? Maminko, máš mě ještě ráda, když mě sem odkádáš?

Přeháním, já vím, a co když ne? Co se asi odehrává v dětské hlavičce, když poprvé zůstává ve školce? Samotné. Vidí maminku odcházet, nechává ho na cizím místě... Situace dosud nepoznaná. Ano, některé děti to zvládnou hrdinsky. Do třídy naběhnou suverénně, jako kdyby se pro kolektiv narodily. Ale co ti ostatní?

Mám v živé paměti, jak moc jsem plakala. Denně. Nesnášela jsem tetu Alicku. Nesnášela jsem Karinku, která mě tolikrát nepustila na záchod, když už jsem moc musela. Nesnášela jsem odpolední spánek, do kterého nás nutily. Pro mě byla školka strašák. Kolikrát jsem z domu odcházela s bolavým bříškem. 

Nebudu se tvářit, že přesně vím, jak a co dělat, abychom předcházeli trápení našich malých školkovníků, sepsala jsem ale několik svých poznatků, které by k usnadnění nástupu do školky mohly přispět.

KO-MU-NI-KA-CE

Nejdůležitější ze všeho, podle mě, je komunikace. Povídat si o školce je jedným s nejdůležitějších kroků k úspěšnému startu. Jelikož jen minimum mateřských školek nabízí takzvaný "adaptační program", je povídání si o tom, co děťátko čeká velice zásadní.

Je pátek 17.5.2019. V 8:14 se Alex narodil a okolo 13:30 mi ho odvezli z Olomouce do Prahy do Motola. Asi nemusím popisovat, že jsem to celé probrečela. Ale byla jsem tak vyčerpaná a hladová, že mě pak převezli na vozíku na oddělení pro gynekologické pacienty. Zřejmě abych nemusela potkávat maminky s miminky, když já žádné nemám u sebe. 

Porodila jsem absolutně bez poranění, ani škrábnutí. Takže kromě toho vyčerpání mi nic nebylo. Jakmile jsem se dostala na pokoj, lehla jsem si a odpočívala. Přišla pak i laktační poradkyně s odsávačkou a za chvilku mi dorazil chlap s naším starším synem a mojí mamkou. Zatím jsem nic víc nevěděla, jen že jsou s Alexem někde na cestě. Přesný termín operace jsem taky nevěděla. Zdrželi se jen chvilku, abych se mohla prospat. Ale stejně to nešlo. Každé 3 hodiny odsávat, mezitím nějaké to jídlo, sprcha a tak. Nakonec jsem večer vytuhla rychle a prospala se docela dobře. Brzo ráno jsem hned odsávala, pak se nasnídala a přišel doktor. Vše v pořádku. Šla jsem pak na JIPku využít telefonické konzultace s nemocnicí v Motole. Operace měla být v sobotu kolem poledne, nakonec přesunuta až na neděli odpoledne. Podepsala jsem tedy negativní revers a odpoledne jsem už byla doma. 

Rychle jsem zabalila nějaké věci a v neděli jsme odjeli k mým rodičům do Podkrkonoší. Jeli jsme hned ráno, aby se Aleš mohl vrátit zase domů. Jedna cesta trvá víc jak 3 hodiny, je to přesně 210 km, takže mazec. S Adamem jsme se tedy přechodně ubytovali u našich, v baráčku, kde já jsem vyrůstala. 

V neděli večer jsem volala, jak dopadla operace. Paní doktorka mi tedy oznámila, že se jícen nepodařilo spojit a že pahýly jsou daleko od sebe. Protože Praha je i od mých rodičů víc jak 100 km, rozhodla jsem se za Alexem jet už ve středu, tedy ani ne týden po porodu. Jel se mnou můj brácha. Už tam mi paní doktorka naznačila, že teď bude nějakou dobu trvat do dalšího pokusu o spojení. A co víc, budou ho muset přeložit jinam. Samozřejmě, že jsem si přála, aby byl umístěn "na výkrm" (jak tomu říkají) do Olomouce. To ale nevyšlo. Další možnost byl Hradec Králové (cca 50 km od mých rodičů) a ten už vyšel. Takže mi bylo jasné, že nějakou dobu strávíme s Adamem mimo domov a daleko od "táty". 

Nikdo ale nečekal, že to nakonec bude více jak 3 měsíce. Ale to už předbíhám. Alexe tedy převezli 30.5.2019 na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové. A musím říct, že jsem moc ráda, že byl Alex zrovna tam. Odsávala jsem mléko, nejdříve jsem ho balila do sáčků a mrazila. Pak mi v Hradci dali svoje lahvičky a do nich jsem odstříkávala. Mléka mám doteď strašně moc, daruji ho do mléčné banky právě v Hradci. Jezdila jsem za Alexem 3x týdně, vždy na 2-3 hodiny. Jeden víkend jsem se dokonce nechala hospitalizovat, abych tam byla pořád s ním a dávala mu čerstvé mléko. 

Zpočátku Alex moc nepřibíral, ba dokonce ubíral a dostal se na svoji porodní váhu. Nakonec se zjistilo, že mu chybí sodík (ze slin, které polykat nemůže). Jakmile mu ho dodali, začal krásně přibírat. Zároveň absolvoval v Hradci rehabilitace, takže byl tak šikovný, že ve 2 měsících se snažil zvedat hlavičku a krásně "pást". 

Dobrý podvečer vám všem,

dnes přicházím s vyhodnocením dovolenkové soutěže od Viledy! Moc děkuji za krásných 300 komentářů. Opravdu mě to moc těší, protože vidím, že Vileda tady má pořád své místo a je stále oblíbená (a možná i já trošku s ní).

Můj plán byl trošku jiný. Chtěla jsem zveřejnit příspěvek, že ve 21:00 hod. sem napíši číslo, které vybral náhodný generátor. A vy sami si spočítáte, kdo je vítězem soutěže. Ten, kdo by napsal první správnou odpověď, získal by balíček od Viledy. 

Říkala jsem si, že s počtem 300 odpovědí, by to mohlo být zajímavé, protože generátor losuje čísla typu 186 atd. a to je pak počítání hodně zajímavé. Jenže, kdo mohl tušit, že generátor vybere číslo 4. Tudíž ten můj plán nemá moc smysl, ale určitě ho někdy použiji.

Takže gratuluji odpovědi číslo 4 a tou je @zebruska - získává set ULTRAMAT TURBO XL

Budou další soutěže, budeme soutěžit o větší i menší ceny, pořád mám cen ještě mnoho.

Dobro jutro lijepa (krásné dobré ráno),

v rámci Dnů s ambasadorkami jsme se mohli podívat na Island, do Španělska, na Gibraltar, do Spojených Arabských Emirátů, do Izraele, do Slovenských Tater a na Kanárské ostrovy. 

Dlouho jsem zvažovala jakou destinaci si pro svůj výlet vyberu já. A rozhodla jsem se pro své nejmilovananější a tím je Chorvatsko (možná je to i tím, že jsem tam v roce 2013 byla požádána o ruku). Snažila jsem se spočítat, kolikrát jsem tam za svůj život byla a myslím, že číslo 25 je hodně reálné. Je to možná destinace, kde většina z nás byla úplně poprvé u moře (pravda, nejspíš Chorvatsko a Itálie). Jeden by řekl, že Chorvatsko je takové obyčejné, ale pro mě je to země neobyčejná. Miluji jejich kulturu, chorvaty, jejich náturu. Ale o tom více v článku. 

Pojďme si nejprve něco říct o Chorvatsku oběcně.

Chorvatsko, (úředním názvem Chorvatská republika, starším názvem Charvátsko, Charvátská republika, chorvatsky Hrvatska, Republika Hrvatska) je evropský stát, který se geograficky nachází na pomezí střední a jižní Evropy, jde o jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb, který je i jedním z 21 tamních krajů. Moderní Chorvatsko je parlamentní republikou.

Jedná se o 18. nejpopulárnější turistickou destinaci na světě. Turismus je i jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmu státu, podílí se 20 % na HDP. Vzdělání pro své občany Chorvatsko poskytuje zdarma, včetně státních vysokých škol. Jeho nejdůležitějšími obchodními partnery jsou Itálie, Slovinsko a Německo.

Údajně když se na žurnalistice učí psát kritiku, dostanou jako úplně první úkol napsat něco pochvalného. Nevím, zda tomu tak je, ale napsat něco pochvalného na železnici ve Vracově by zvládl levou zadní snad každý. Tedy až na Sašíka, který po zážitku řekl (a to cituji naprosto přesně): "Nemám slov!" A to jsme tam rozhodně nejeli kvůli němu, ale zejména kvůli nejmladšímu, který vláčky a dopravní prostředky zkrátka miluje.

O vláčcích ve Vracově jsem se dozvěděla už loni, ale bylo to až na podzim a navíc jezdíme přece na vláčky do Olympia parku v Brně, takže jsem Vracov vedla v patrnosti tak nějak okrajově. Tedy v tom smyslu, že pokud bude čas a příležitost, tak tam můžeme mrknout, ale nic, za čím bychom se vyloženě cílově vydávali. Jenže zrovna včera jsme se rozhodli, ač byl původní víkendový plán trošku jiný, že pojedeme někam na výlet. A čirou náhodou jsem si vzpomněla i na vláčky ve Vracově a koukám na stránky a... aha, oni tam mají i jiné atrakce pro děti. A aha, ony jsou tam ty vláčky tři a jsou větší... A cože? Mají to otevřené jen cca 2x měsíce a o letních prázdninách naposledy zrovna dnes?

Předpověď počasí byla příznivá (dají-li se tímto kulantním slovem označit teploty kolem 30 stupňů ve stínu) a tak bylo rozhodnuto, že tam vyrazíme. Vzhledem k tomu, co jsme na webu četli o parkování, jsme vyjeli tak, abychom tam byli cca o čtvrt hodiny dříve. Evidentně mělo tento nápad mnoho dalších návštěvníku, ale určitě nemá smysl tam být nějak moc dlouho předem (a zbytečně dlouho čekat, fronta pak rychle po otevření ubývá) a na dobré místo k parkování - myšleno v tom zatravněném příjezdovém obdélníku - to bylo tak akorát.

Areál je soukromou zahradou a ač je to v okolí velmi oblíbená atrakce, nesnaží se na tom "rejžovat", jsou tam velmi milí, všechno (téměř) se tam zdá jako dokonalé a jako splněný sen pro děti. Za svou vstřícnost požadují (kromě příspěvku na provoz) jen vstřícnost od ostatních - tedy neničení ničeho, nekouření (v hlavním areálu) a střídání (na vláčcích a atrakcích). A víte co? Ono to tam funguje! Doporučený příspěvek činí 50 korun na osobu, my jsme jim dali o něco málo víc, ale dle mého mají zážitky, které si odtamtud odnesete, ještě mnohem vyšší hodnotu... No posuďte sami - za toto opravdu nízké vstupné si mohou (hlavně děti) v areálu zcela bez omezení (až na jízdu motoráčkem, kterou smíte absolvovat pouze jednou) užívat:

• dva další vláčky (všechny tři mimochodem jezdí prakticky pořád po celou otevírací dobu)
• malý řetízkáč (ano, žádný obyčejný kolotoč, ale řetízkáč!)
• dva domečky (plastový a dřevěný)
• trampolíny (velkou i mini)
• nespočet houpaček (určitě přes 10, a také houpací křesílko) a několik klouzaček
• zastíněné pískoviště
• travnaté minihřiště s fotbalovými brankami a basketbalovým košem
• skákací hrad
• nějaké další venkovní hračky jako např. plastové motorky, auta (i bagr), házecí hračky...
• vodní mlhu (v tom horku přišla několikrát vhod všem věkovým kategoriím!)

V areálu je spousta zeleně, okrasné i užitkové, a také vodník hlídající rybníček, i když ten byl včera takový trošku poloprázdný. Nechybí možnost občerstvení a posezení, i když laviček tam zase tak moc není (posedět si ale můžete i na trávě nebo ve vláčku :D).Na internetu jsem hledala mapku areálu - a nenašla - a slovní popis na stránkách areálu mi přišel poněkud nepřehledný. Mapka je pak k dispozici přímo v areálu na hlavním nádraží, ale zahrada je relativně malá, takže se tam za chvíli snadno zorientujete i bez plánku. O to víc je fascinující, co vše je tam na té malé ploše k dispozici.

Přirozeně otěhotnět nemusí být tak snadné, jak se na první pohled zdá. Obzvláště v dnešní době, kdy se rodičovství odkládá na stále pozdější dobu (až po studiu, nastartování kariéry, finančním zabezpečení…), přičemž věk ženy je jedním z mnoha důležitých faktorů pro pravděpodobnost přirozeného početí. Se zvyšujícím se věkem se mění hladiny hormonů a tím pádem je mimo jiné ovlivněn i menstruační cyklus (např. může častěji probíhat bez ovulace). Věk muže hraje v otázce přirozeného početí daleko menší roli.

Mnoho studií prokázalo, že pokud se pár rozhodne pro miminko, přirozeně počít se ho do 6 měsíců podaří cca jen 60 % párů. Jako neplodnost je pak nejčastěji označován stav, kdy žena neotěhotní při pravidelném pohlavním styku (minimálně 2x týdně) po dobu jednoho roku. Počet neplodných párů se přitom neustále zvyšuje. Někteří odborníci v této souvislosti poukazují právě na zmíněné odkládání mateřství na pozdější dobu, jiní např. na znečištěné prostředí či nadměrný stres.

Příčin neplodnosti může být spousta, jak u ženy (poruchy ovulace, srůsty vaječníků, myomy, endometrióza, změny složení poševního hlenu, tvorba protilátek proti spermiím, psychický faktor…..), tak u muže ( různé poruchy spermií, nízké hladiny mužských pohlavních hormonů,…… ale třeba stejně jako u žen i tvorba protilátek proti spermiím či psychický faktor).

Jak jít tedy přirozenému početí naproti, když se to všechno zdá tak složité?

Nejjednodušší, ale možná nejdůležitější rada zní – hlavně to brát v klidu a pohodě. Prostě a jednoduše, pokud se rozhodnete založit rodinu a mít miminko, dopřávejte si nechráněný pohlavní styk kdy vás napadne, ideálně ho pak „načasujte“ do období ovulace🙂

Jenže ono se to jednoduše řekne a hůř udělá, obzvlášť, pokud už se snažíte pár měsíců a touha po miminku je větší a větší. Takže tady je pár konkrétnějších tipů:

Nebo teda byly, ale někdo by to v nadpise mohl považovat za hrubku 🙂

Poštěstilo se mi sehnat zpáteční letenku Brno - Berlín za 250 Kč, protože si ale manžel nemohl vzít dovolenou, přesvědčila jsem maminku, že Berlín je ta pravá dovolenková oblast, kam se hrabou termály.

Na cestu jsem se pečlivě připravovala, vymyslela program na celou dobu krátkého pobytu, abychom stihly co nejvíce, abychom se neotrávily a abychom to fyzicky zvládly.

První den

Přiletěly jsme do Berlína. Let byl trochu zpestřený lehčími turbulencemi, drsné přistání celému zážitku taky moc nepomohlo. Obzvlášť ale oceňuji podporu své nejmladší dcery, která stihla asi desetkrát zopakovat, že "ulčite havalujeme". 

Ubytování jsem zamluvila hned u Hauptbahnhofu (mimochodem, cena přes Booking 10500, cena přímo přes stránky hotelu 6500. Takže volba jasná.)

Krásné dobré ráno vám všem,

už jste si zajisté všimli, že tento týden je věnován soutěžím, dovoleným, vzpomínkám, moři, létu, pohodě a klidu. Ano správně, jsou tady Dny s ambasadorkami. Samozřejmě se zapojila i Vileda a já s ní.

Abyste při čtení krásných článků, o různých dovolenkových destinací, mohli i něco vyhrát, zapojte se dnes do soutěže s Viledou.

Soutěžíme o novinku roku 2019 a tím není nikdo jiný než úžasný, skvělý, baječný mop ULTRAMAT TURBO XL (set plochého XL mopu a kbelíku se šlapacím pedálem, o 20 procent delší hlavice ve srovnání s produkty ze standardní řady).

K získání tohoto úžasného mopu vede jen jedna cesta:

1) dát lajk tomuto článku 👍

Ve čtvrtek 16.5. jsme se domluvily s mamkou, že pro ni pak v sobotu přijede taťka, aby si právě našetřila dny dovolené, které by trávila u nás a pomáhala mi s domácností po porodu. Bydlí od nás 200 km, proto nebylo úplně lehké vše naplánovat. Kažodpádně malý Alex v břiše si to rozhodl úplně podle sebe. Ještě připomínám, že 16.5. jsem měla kontrolu v 37+7tt a nic se nedělo, doktor mě objednal na kontrolu za týden. 

Uspali jsme staršího syna, jenže ten se kolem půl jedenácté vzbudil s pláčem. Chtěl spát s maminkou v ložnici. Tak jsem si s ním šla lehnout a rovnou usnu také. O půl jedné po půlnoci, to už bylo 17.5., jsem šla na záchod (jako každý den v tuto hodinu). Zase mi odešla zátka, jako už posledních 14 dní. Šla jsem zase do postele. Po chvilce jsem ucítila nahoře v břiše malé tlumené lupnutí. Dobré, mokro není, voda nepraskla. A za dalších 5 minut rána jako z děla a to už byla potopa. Spícího syna jsem si nevšímala a snažila se budit chlapa, že mi praska voda. Asi na potřetí teprve vyletěl z postele a vzbudil moji mamku. Já jsem mezitím došla do sprchy. Znáte tu písničku o Niagarských vodopádech? Teskně hučí, Niagááára.... teskně hučí, do noci??? ... Tak asi takhle: ze mě hučí, Niagááára... :D 

Ještě asi 2x jsem se převlékala, než jsem byla schopná nastoupit do auta. Po 2 minutách jízdy mě polil studený pot a cítila jsem hlavičku mezi nohama. Ale byla to "jen" kontrakce, kdy se ze mě zas valila voda. Přítel zastavil a volali jsme sanitku. Té to trvalo asi 20 minut. Každopádně jsem do sanitky nasedla, lehla si na lehátko a do porodnice jsme dojeli s kontrakcemi po 4 minutách a s vodou po kotníky něco málo před druhou hodinou ranní. Dovezli mě na vyšetřovnu, kterou jsem také vytopila. Monitor, otázky, tlak, otázky, převléknutí, otázky. Tam ze mě vytekla už skoro všechna voda a najednou skoro bez kontrakcí. Rozhodli se mě odvézt na porodní box č. 7, kde jsem před 3 roky rodila prvního syna (tenkrát to bylo 7.6.). Osud?

Každopádně jakmile jsem ulehla, kontrakce téměř přestaly. Jen jsem se skoro nemohla ani pohnout. Cítila jsem, že tam Alex leží jakoby "na prázdno". Až do 7 hodin do rána se nic nedělo, pak doktor nařídil, aby mi píchli oxytocin. Děloha reagovala rychle a začala znovu pracovat (prý byla unavená, jak musela vypudit to velké množství vody). Najednou i bolesti byly větší a intenzivnější, jenže jsem se moc neotvírala. Pak najednou jsem při kontrakci cítila, že mě to nutí tlačit, tak přítel zvonil na sestry a už to jelo. Alex vykoukl na svět v 8:14.

Dali mi ho ihned na břicho, dále nedosáhl kvůli krátkému pupečníku, který nechali dotepat. Pak ho odstřihli, Aleš se opět neodvážil 🙂 Zabalili ho a dali mi ho na prsa. Nejak pokašlával a vykašlával sliny, mysleli jsem si, že se nalokal plodovky. Jenže saturace se pořád ozývala. Doktor si ho vzal a odsál ho. Na chvilku to pomohlo, tak jsem ho měla zase na sobě. Normálně by trval bonding 2 hodiny, jenže mi neodešla placenta, tak mě po hodině museli uspat a vyndat mi ji "ručně". Malého zatím odvezli na vyšetření. Po probuzení z narkózy mě ale čekal pěkný šok.

Doktor přišel s papíry, že ode mne potřebuje souhlasy s vyšetřením Alexe. Měli podezření na neprůchodnost jícnu. Bohužel se to potvrdilo. Přišel jiný doktor, který mi to vysvětlil, nakreslil a domluvil převoz do Prahy do Motola. Přesná diagnóza: Atrézie jícnu s dolní tracheoezofageální píštělí. Najednou se ten můj polyhydramnion vysvětlil.

Tak! Konečně jsem vybalila tašky, uspala děti, zahnala hlad a hned jsem se vrhla na vyhodnocení naší soutěže o krásnou funkční deku Mazlík z Outlastu! 

Předem bych chtěla poděkovat všem, které se zapojily do soutěže! Stojí nás to nemálo sil soutěže připravovat, a tak si vážíme toho, když se jich účastníte a také se podělíte o vaše zážitky- ať už ze školy, s maminkami, z Vánoc, a nebo tentokrát týkajících se dovolených! ❤

No a vítězkou se stává komentář s číslem 6, který patří mamince @hannn ! Moc gratuluju, napiš mi prosím do IP, kam zaslat výhru! 🙂 

Ostatním ještě jednou děkuji! Dnes můžete zkusit štěstí u Míši ze Sunaru  a zase zítra se těšte na další soutěž u další z ambasadorek!

Marcela  a Joie 🙂

Ačkoliv jsme s mužem spolu už od 16ti, zase tak moc jsme toho spolu neprocestovali. Peníze z brigád nám to moc neumožňovaly a celkem brzy jsme spolu začali žít v podnájmu a následně si koupili vlastní byt a auto, takže jsme finance směřovali jinam.

Každopádně po pár letech neúspěšného snažení se o miminko jsme si řekli, že si vyhodíme z kopýtka a dopřejeme si nějakou pořádnou dovolenou! Kanárské ostrovy jsem považovala za nóbl dovolenou, i když jsme pak zjistili, že je úplně v pohodě dostupná za slušné peníze, když chytnete letenky a že je to ideální teplá destinace na zimu.

V té době jsem byla celkem posedlá vyhledáváním levných letenek, takže jsem jednoho dne v depce z příchozí menstruace volala manželovi, že mají v akci letenky na Kanárské ostrovy na Silvestrovský termín a jestli nepoletíme. No a řekl, že jo, tak jsme letěli. 🙂

Bylo to super spontánní a představa, že strávíme Nový rok na Kanárech .. Wow! Brali jsme to jako takové příjemné bolestné za to, že se nedaří a obětovali část úspor, i když v závěru to zase tak drahá dovolená nebyla, když nejedete vyloženě s cestovkou. 

Jelikož jsme odlétali brzy ráno z Krakowa s nízkonákladovkou, protáhli jsme si o den dovolenou v tomto krásném městě a užili si tady povánoční atmosféru. Let trval 5 hodin, což není úplně nejkratší doba, ale pokud chytnete nějaký fajn odletový čas, myslím že to děti v pohodě zvládnou a mladší určitě i část letu prospí. Letěla s námi asi roční holčička a vůbec jsme o ní nevěděli, ale záleží samozřejmě na dítěti.

Auto jsme si pronajali přes portál cicar.com, který nám byl doporučen přáteli a opět můžeme doporučit dále. Měli jsme půjčeno auto ve výborném stavu a s nulovou spoluúčastí, což mě dost uklidnilo, jelikož jsme měla řídit já a zkušenost jsem do té doby měla jen se Škodovkou 120 a staršími auty. 😀

Toto těhotenství, které budu popisovat, je moje druhé. První bylo bez nějakých větších problémů, ani špatně mi nebylo, přibrala jsem celkem 12 kilo a porod byl rychlý. Podrobnosti jsem už sepisovala dříve, můžete si o tom také přečíst.

Protože jsme chtěli mít druhé dítě, snažili jsme se o něj tak, abych navázala na předchozí rodičovskou dovolenou. Začali jsme se snažit o něco dříve, kdyby to náhodou nevyšlo hned. A taky že nevyšlo. Alespoň podle testu a třetí den zpoždění se dostavila menstruace. Takže druhé kolo. A jen ze zvědavosti jsem si udělala týden po případném "opolodnění" test a byla tam pěkně silná druhá čárka. Což mi bylo divné. Objednala jsem se tedy k doktorovi, měla jsem přijít za 3 týdny. A na první kontrole potvrzeno, že plod odpovídá cca 8. týdnu. 

Ani teď jsem netrávila čas nad záchodovou mísou, ale 3 týdny trval pocit nechutenství. Pak nastalo totální obžerství. Břicho mi začalo růst docela brzo, dočetla jsem se, že je to normální. Všechny kontroly dopadaly dobře, já se i relativně dobře cítila. Test na těhotenskou cukrovku jsem neabsolvovala, respektive jsem tam byla, ale výsledek prvního odběru byl o jednu desetinu vyšší než je limit. Měla jsem se domluvit se svým gynekologem, ten mě rovnou poslal na diabetologii vzhledem k tomu, že jsem měla cukrovku už u prvního. Ani mi to nevadilo, potřebovala jsem nějaký režim ve stravování. Ovšem to s aktivním skoro tříleťákem ne vždycky vycházelo. Naměřené hodnoty ale byly vždy v pořádku.

Až 1.4. 2019 při kontrole v 32. týdnu ( 31+5tt) na apríla mi bylo zjištěno velké množství plodové vody a velká hlavička plodu. Apríl to ale nebyl. Jako měla jsem trošku větší břicho, ale žádné jiné potíže. Hned jsem se měla objednat na kontrolní genetiku. Doktor se tvářil, že to nic nemusí znamenat. Jenže co udělá "koníková" matka? No jasně, začne hledat, co že to ten polyhydramnion je. A to jsem neměla dělat. Ano, někdy to nemusí znamenat vůbec nic, příznaky jako těhotenská cukrovka, Rh faktor krve negativní, to na mě sedělo. Tak jsem si říkala, že to je asi kvůli tomu. Nechtěla jsem si připouštět, že by se mohlo jednat o vrozenou vývojovou vadu (Downův syndrom apod.). Nemohla jsem dospat na kontrolní genetiku hned o 2 dny později. Ta potvrdila velké množství plodové vody, dokonce i větší hlavičku o 5 týdnů než břicho. Žaludek byl vidět. Vrozené vývojové vady se nepotvrdily. S klidnějším myšlením jsem se těšila na další kontrolu u mého gynekologa 15.4. Ten mě poslal raději ještě na velký ultrazvuk do Centra fetální medicíny ve Fakultní nemocnici Olomouc. Tam si mě pozvali na 24.4. Ultrazvuk trval skoro 1 hodinu, protože malý Alex se tam tak mrskal, že nešly pořádně zkontrolovat všechny průtoky. Nakonec se zadařilo a výsledeky byly v pořádku. Ještě 6.5. jsem byla na kontrole u svého gynekologa a ten tvrdil, že se už příště (za týden) neuvidíme. A měl pravdu 🙂

Absolvovala jsem ještě jednu kontrolu v Centru dne 10.5. Podle jejich výsledků zase vše v pořádku. Otočil se ale prdelou dolů, to jsem byla v 36+1tt. Kdyby prý byl hlavičkou dolů už připravený, tak si mě tam nechají. Poslali mě už ale do rizikové poradny a objednali mě na 16.5. (37+1tt). Byla jsem na monitoru, pak si mě doktor zavolal a udělal ultrazvuk. Malý byl už zase hlavou dole a prý vše v pořádku, na hospitalizaci to pořád není. Takže zase nic. Jenže já už tak 2 týdny malého přemlouvám, aby šel ven. Velké množství plodovky mi tak zvětšilo břicho, že mě celé bolelo, jak se kůže natahovala (a samozřejmě popraskala). Nemohla jsem se skoro hýbat, vodit staršího do školky a vůbec někam na nákup už poslední týden opravdu nešlo. A hlavně, už jsem úplně nesnášela narážky na to moje velké břicho. Prý jestli jsem si jistá, že tam je jen jedno. V osmém měsíci a po pravidelných kontrolách? Ne, to si opravdu jistá nejsem. 

Moji mamku jsem si zavolala na výpomoc už od 11.5., protože hrozilo, že každým dnem porodím. Další problém by nastal, kdyby mi praskla voda. Asi tak, jak kdyby se protrhla přehrada, tak takovou silou by mohlo dojít i k porušení pupečníku. Takže šílená panika, že? Každopádně ještě ten den po kontrole (16.5.) jsme se s mamkou domluvily, že pro ni taťka přijede v sobotu (18.5.), aby si ušetřila další dny dovolené. 

Krásné dobré letní ráno!! 🌞 🌹

Tak už i na moji maličkost připadla příležitost napsat vám něco málo o letní cestovatelské výpravě, která mě zatím uchvátila nejvíce. Abych vám řekla pravdu, vůbec nemám chuť sem psát přesné údaje, počty obyvatel, rozlohy, názvy měst a harmonogram, který jsme si pro tuto příležitost přichystali. Zato bych vám ráda popsala vnímání tohoto "výletu" mýma očima... Cestování na Island mi připomělo, jak krásná je Země, jaké máme štěstí, že po ní můžeme chodit a objevovat tato místa. Drsná příroda v kontrastu s barvami, tichem a křehkým uvědoměním si, že bychom se měli více starat o krásy přírody.

Jako jednu z prvních věcí byste o mě měli vědět, že jsem děsivě rozpolcená osobnost. Někdy si užívám plánování a potřebuji znát každý detail cesty, jindy mě to vůbec nezajímá a ráda plánuju za pochodu. (manžel z toho roste:D) Tehdy, při plánování výpravy na Island, jsem byla ve druhém módu. Vybrala jsem jen hlavní body a místa, která bych ráda viděla, manžel naplánoval vše okolo (kempy, cesty, auto..) a přidal pár dalších míst, která chtěl vidět i on a mě tolik nezaujala.

Někdy v roce 2015, kdy jsme se rozhodli odjet na 14dní, se ještě nelítalo za tak supr ceny, takže nás jen letenky a celkově pronájem starého, rezavého auta přišel na poměrně hodně peněz, tudíž byla volba cestování se stanem naprosto jasná. Připravení jsme byli na náročné počasí a zimu, což se hezky vyplnilo. Ještě než začnu psát o tom, jak jsem po příletu prskala, ráda bych podotkla, že Island byl mým snem, manželovým také ... a předčil všechna naše očekávání=) Důvodem naší cesty tedy bylo poznat syrovou přírodu a její zázraky, užít si společný čas jen sami dva, bez povrchních vymožeností a péče hotelových komplexů.

Ihned po příletu na letiště v Keflavíku jsme ochutnali to pravé Islanské počasí. Uvítal nás déšť a hlavně strašný vítr, který zabodával kapky do tváří jako jehličky. Nebylo místo, kam by vám ten studený syčák nevlezl. Stupňů bylo asi 8, ale s tím větrem to bylo jako -10. Dalo mi hodně práce se usmívat a zabalit se tak, aby mi nečouhal ani milimetr kůže navíc:D V tu chvíli jsem si uvědomila, že opravdu budeme spát ve stanu a není žádné teplé zákoutí, kam bychom se uchýlili. Naštěstí brzy vysvitlo sluníčko...to mi dalo jistou naději. Naše první putování směřovalo pro auto a odtamtud do prvního kempu v Rejkjavíku.

Přijeli jsme poměrně pozdě odpoledne, takže po obhlídnutí prostoru a zapsání do kempu (který byl moc hezký, měl dobré vybavení a zázemí), jsme se vydali dál do města, očíhnout okolí, nakoupit něco k jídlu a postavit stan. Což teda v tom větru opravdu nebylo jednoduché. Většina lidí okolo měla stany s pevnou kontrukcí, aby jim vítr nedal co proto. Náš stan nic takového neměl, takže když už se nám podařilo jej konečně postavit, celou noc mi vnitřní tyčka mlátila do hlavy za lomozu větru. Ondra spal jak miminko ve svém fusaku do -5 stupňů, já se klepala zimou v tom do -20. Ano, nebyla jsem nadšená a začala jsem mít oprávněný strach, jak to zvládnu. Zvládla:D

Krásné dopoledne🌷🌷🌷 Díky za zapojení do včerejší soutěže, některé vaše vzpomínky na nejlepší dovolenkové drinky a jídla úplně vyvolávají chutě 🥗🍹🤤 každopádně vyhrát mohl jen jeden příspěvek a určitě vás zajímá, kdo to je 😯

Soutěžních komentářů bylo 191 a generátor náhodných čísel z nich vybral číslo 64, což je komentář uživatelky @horseska19 🍀 možná je losování poslední dobou nějak ovlivněné vašimi myšlenkami, nebo mými, já fakt nevím 🙈 ale já s ní a jejím malým Domčou jdu v pondělí na kafe ☕ Tak vám to takhle rovnou provalím, ať mě potom někdo nenařkne z nestrannosti, ale byla to fakt náhoda 🤷‍♀️💣🍀

Takže Kačce a hlavně tedy jejímu Domčovi moc gratuluji k výhře 🎁🎁🎁 A ostatní tímto vůbec nenabádám k tomu, aby mě kvůli zajištění výhry v dalších soutěžích zvaly na kafe 😂😂😂

Krásný den a ať vás taky potká nějaká aspoň malá milá náhoda 😘

Krásný letní den 🙂

V prvé řadě bych ještě jednou chtěla všem moc poděkovat za účast v soutěži 😊 Vyhodnocení je tu!

Poté, co jsem prošla komentáře bych řekla, že na otázku, zda upřednostňujete dovolenou v pohodlí hotelu, nebo raději volíte dobrodružství pod stanem či v karavanu, na první pohled jednoznačně vítězí pohodlí hotelu ( čárky jsem si ale nedělala 🙂 )

A teď už to nejdůležitější - náš mladý pán, který mimochodem losování hrozně miluje a bere ho velmi vážně a zodpovědně (viz foto 🙂 ) vylosoval ze všech, co splnily podmínky soutěže, tři výherkyně.

Jako první vylosoval a hlavní cenu - hodnotný balíček Femibion tak získává @andyl1 😊

Druhý a třetí papírek, který vylosoval, měl na sobě nicky @dasinaa a @mval 😊

Dobré ráno! 🙂

Tak dnes tu pro vás mám jednu soutěž já a pravidla jsou stejná jako vlastně pokaždé 🙂

Pro zařazení do slosování je potřeba splnit 3 jednoduché podmínky:

1. Pod tento článek odpovědět na soutěžní otázku - soutěžní příspěvky můžete přidávat pouze do dnešní půlnoci.

2. Dát lajk tomuto článku

3. Dát lajk dnešnímu článku u Irči @vanea 

Sláva nazdar výletu 🌹 !

mám vylosováno! Zúčastnilo se vás velké množství, což mi udělalo ohromnou radost🙂 Vaše tipy na zajímavá místa jsem si procházela dlouho do noci a přemýšlela, kam že bych se to jednou chtěla podívat, co bych si mohla přidat na seznam. A že toho bylo;) Každopádně vyhrát mohla jen jedna z vás a generátor byl nekompromisní. 

Číslo, které bylo vylosováno:

Tadáá! Moc gratulujuu! Brzy přiletí zpráva :-* Všem ostatním co nejdříve rozpošlu pár srdíček, jako díky za krásné příspěvky a zapojení se🙂

Ještě jednou vám moc děkuju za účast, za přízeň i za sledování... a moc držím palce, pokud zkoušíte štěstí i u ostatních holek v rámci akce #dovolena_s_ambasadorkami !

Dneska se soutěží u @monny3 ! 

Ahoj ahoj, máme tady další den probíhajících Dnů s ambasadorkami, v srpnu stylově na téma dovolených, ale to už jste určitě zaregistrovaly 🍉🍓🍹😎🏖️ Aby pro vás čtení našich článků bylo ještě zajímavější, můžete i dnes vyhrát krásnou cenu a protože dnešní značkou je Fisher Price, tak je to samozřejmě parádní hračka pro děti 🎁🎀🎈

Soutěžíme o super hudební piáno, má 4 hrací režimy (2 z nich jsou fakt srandovní - bučení krav a kvákání kachen) a hraje samo i melodii, na kterou prcek může třeba trsat 😎 Nemusíte se ale bát, pokud má vaše dítko hudební talent, je zde i režim klasický, takže váš malý virtuos může na 8 barevných klávesách vymýšlet svá vlastní hudební dílka 🎶🎵📯

K získání téhle skvělé ceny vede jednoduchá cesta:

1) dát lajk tomuto článku 👍

2) dát lajk dnešnímu dovolenkovému článku ambasadorky Pepco @tratatundra 👍

3) odpovědět v komentáři pod tímto článkem na soutěžní otázku:  co bylo to nejlepší jídlo nebo drink, které jste na dovolené ochutnali a kde to bylo (a je jedno, jestli to byl trdelník v Českém Krumlově, pizza v Neapoli, mohito na Kubě nebo cokoliv jiného) 🥧🍕🍹 

S radostí vám představujeme novou Ambasadorku, která vás bude zásobovat informacemi o značce Fred & Flo. Nová značka od Tesco kompletně nahrazuje původní produkty Tesco Loves Baby! Ať už si svět Fred & Flo představujete jakkoliv, vstoupíte do země plné barev, fantazie a hlavně spokojených dětí. Fred & Flo není jen značka plenek, je to všechno potřebné pro vaše děťátko.

Fred & Flo je značka, která má široký sortiment a vyrábí vše, co miminko potřebuje. Produkty jsou dostupné za výhodnou cenu. Při výrobě se soustředí na použití nejnovějších technologií a výrobních procesů. Produktová řada plenek využívá speciální  technologii třech kanálků na udržení komfotního sucha v plence. Všechny vlhčené ubrousky a toaletní potřeby Fred & Flo obsahují přírodní výtažky - z aloe vera, heřmánku, nebo mandlového oleje. Mezi nimi najdete i výrobky určené pro mimořádně citlivou pokožku.

Kdo je nová Ambasadorka?

Ambasadorkou pro Fred & Flo se stala Míša alias michalelka. Míšu i jejího syna Jonáše některé z vás z Modré koníka již dobře znáte. Jejím největším koníčkem je šití a ostatní maminky na koníku pravidelně baví svými veselými příspěvky. A v tom bude určitě i pokračovat v roli Ambasadorky. Těšte se na pravidelnou dávku veselých historek, fotek nejen Jonáše, spoustu zajímavých informací o produktech Fred & Flo a samozřejmě soutěží!

Kde můžete Míšu a Fred & Flo sledovat?

Míšu sledujte na jejím profilu michalelka a připojte se i do tématické skupiny Fred & Flo s láskou pro naše nejmenší. Ať vám neunikne žádná zajímavá akce, soutěž o srdíčka i věcné výhry!

Krásné dopoledne, moje milé. Ani nevíte jakou mám radost, že se s vámi mohu konečně  podělit o tohle malé tajemství. Znáte ten pocit, když něco chcete někomu opravdu moc říct, ale nemůžete hned?

Od dnešního dne tu jsem pro Vás na Modrém koníku jako ambasadorka značky Fred&Flo. Mnohé z vás mě již za ty společné roky odtud znají, ostatním se velmi ráda představím a ještě raději se s vámi seznámím. Jmenuji se Michaela, je mi 31 let a jsem máma ztřeštěného torpéda Jonáše, který se do všeho vrhá po hlavě a nejlépe s řevem.

Není to tak dlouho, co jsme si s manželem koupili nejmenší baráček na “konci světa” mezi Jičínem a Hradcem Králové a společně jej opravujeme. Je to docela fuška, hlavně s mými představami a sny. Ale můj muž Pavel má pochopení a za 12 let “praxe” už ví jak na mě. Aspoň občas. Moc jsem Vám chtěla ukázat, jak to u nás vypadá, ale nejvýstižnější je stále tato stará fotka. Jen máme oba kratší vlasy, ale praštění jsme stále stejně.

Mou velkou zálibou je šití, snad už od pradávna. Vystudovala jsem textilní výtvarnictví, takže když čas dovolí, neváhám a usedám k šicímu stroji. Nejčastěji šiji na Jondu, dokud neprotestuje a s nadšením nosí mnou vymyšlené modely. Moc ráda maluji, tvořím, ale poslední měsíce to flákám, ale určitě se k tomu brzy vrátím, snad i s Jonášem.

Rádi jezdíme celá rodina na výlety, hodně času trávíme na naší chatě na Vysočině, na které se parádně griluje, oslavuje, výletuje a lenoší. Největším povalečem je vždy Yogi, náš chundelatý pes a tak trochu první dítě, i když strašně rozcapený a uštěkaný. Ale hlavně jsem obyčejná ženská, co ráda klevetí s kamarádkami u vína, miluje svoji rodinu a užívá si každého dne.

Hlavní náplní a úkolem ambasadorky pro mě bude společně si s Vámi vyzkoušet kosmetické produkty, které značka Fred&Flo nabízí a hlavně se tu s Vámi mít dobře.

Kdybych se měla znovu narodit a mohla bych si vybrat místo, kde by to bylo, určitě bych se narodila u moře. Písek, sluníčko, šumění moře, ryby, mořské živočichy ke snídani, k obědu i k večeři, olivy, paella, gazpacho. Asi už tušíte, která země je moji srdcovou záležitostí.

Španělsko. Domov flamenca, Gaudího, Dona Quijota a Realu Madrid. Země nádherná a turisty oblíbená. Nicméně, i zde lze zažít dovolenou snů na místech, které ani náznakem nepřipomínají přelidněné pláže pobřeží Costa Brava, jak je známe z typických dovolenkových fotografí. Já vás dnes pozvu na místo, které má charisma a přesto je masovým turismem téměř nepolíbené.

Costa de Almería.

Na začátek malinko geografie. Hlavním městem provincie Almería je stejnojmenné město vzdálené asi 2500km od Prahy. Její břehy omývá alboránské moře a nad ní se tyčí pohoří Gádor a Alhamilla. Město Almería je malým, kdysi námořnickým městem, které se nechlubí velkým množstvím monumentálních památek, naopak, okouzlí svojí atmosférou, přívětivostí, úžasným klimatem a v neposlední řadě i, pro toto město tak typickými tapas bary, ve kterých bych já klidně zestárla. 

Tohle místo se stalo na několik měsíců mým domovem. Strávila jsem zde semestr mého studia na Univesidad de Almería a pro mě to byl splněný sen. Vysněné Španělsko. Na Almeríí jsem milovala její komornost. Malé město se 170000 obyvately, kde se člověk nebál, že bude udupán v davu, když navštíví centrum. Právě naopak. Nekonečné procházky po plážích jsem ráda vyměnila za večerní ulice malebného městečka, které dýchají úžasnou atmosférou a mísí se v nich arabská a španělská kultura. 

Nicméně, i tady bylo důležité přesně vědět, kam nechodit, kde to není bezpečné. 🙂